JAK KUKAČKA ZAKUKALA Všechno na světě vydává nějaký zvuk. Některé zvuky člověk ani nemůže zaslechnout, některé jsou sotva slyšet. Ale když nám za zády bouchnou dveře, tak zvuk slyšíme tak, že až povyskočíme, jak jsme se lekli. (Pedagog nečekaně hlasitě tleskne nebo zapíská). Musíme tedy po světě chodit nejen s otevřenýma očima, ale i s otevřenýma ušima. Děti pojmenují obrázky a zopakují si, jaké zvuky vydávají zobrazené předměty či zvířata. Pozor, pozor! Některé zvuky jsou si navzájem podobné (otevřete uši). Sluchové cvičení Pedagog dětem vysvětlí pravidla hry. Děti sedí na zemi čelem k pedagogovi. Pedagog řekne pouze „žába“ a třikrát zaklepe na tvrdou podložku. Všechny děti hned odpoví: „Kvak, kvak, kvak“ („Kvá, kvá, kvá“). Pedagog pokračuje: „Správně... a teď pozor – „slepice“ a čtyřikrát zaklepe... A tak dále, co nejdéle. Hra je veselá, ale soustředěná. Všichni se smějí, že to správně uhádli a spočítali. Pedagog uváží, zda nechá některé děti vést cvičení. Toto cvičení je svébytnou úlohou a pedagog mu poskytne více prostoru než cvičení poslechu ve Včeličce. Včelička doporučuje pravidelné návraty k tomuto cvičení během celého školního roku. Cvičení ve Včeličce Děti si vezmou do ruky pastelku a budou pozorně naslouchat pedagogovi. Všechny sedí čelem k němu a dobře na něj vidí. Pedagog bude zřetelně říkat zvuky podle obrázků ve Včeličce 1–5x za sebou (dle situace). Představovanou identitu nebude pedagog předem uvádět ani pantomimicky předvádět. Děti se při poznávání řídí jen podle zvuku, který pedagog vydává. Děti si nejprve zvuk poslechnou, pak vyhledají obrázek, odpovídající zdroji zvuku, a nakonec do přihrádky pod obrázek zapíší tolik čárek, kolikrát zvuk slyšely. Pedagog nechá malou chvilku pro zápis a tleskne na znamení, že bude pokračovat. Jakmile mu všechny děti „visí“ na ústech, vydá další zvuk. Pedagog během cvičení (vydávání zvuků) setrvá na jednom místě.
lokomotiva – ššš had – sss kukačka – kuku žába – kvak (kvá)
slepice – ko (kvok) kráva – bú sova – hú kuře – pí
meluzína – fí koza – mé ovce – bé
Pedagog si vede záznam společně s dětmi pro účel pozdější kontroly. Pro jednoduchou formu kontroly doporučuje Včelička shodný počet předvedení všech zvuků, např. 3x. Pedagog se nejprve všech dětí ptá, jak se jim cvičení líbilo. Pak teprve individuálně (během kontroly) si s dětmi povídá, co jim šlo dobře a co třeba hůře. Pedagog udělá zápis do poznámkové stránky na konci Včeličky. Pokud pedagog po kontrole vidí, že dětem cvičení nedělá velký problém, může při návratu ke cvičení (po týdnu) zkrátit prodlevy mezi zvuky či zvýšit počet předváděných zvuků. Zahrajeme si hru na Slepého čápa. Slepý čáp hledá žáby. Když nějakou chytí a pozná, „sezobne ji“. Při tápání slepého čápa se mu žabky motají před a pod zobákem a nechávají se polapit. Čáp přikazuje: „Žábo, kvákni!“ Pokud pak po hlase pozná jméno žabky (Pepík, Anička), přibude další slepý čáp (pedagog má přichystán dostatek šátků). Čáp při hledání žabek říká: „Žába leze do bezu, já tam za ní polezu, kudy ona, tudy já, až ji chytím, bude má.“ JAZYKOLAM Klapy, klapy, ťukyťuk, bumtarata, bum, bum, bum, cvaky, cvaky, lusk a lusk, to musí být ťululum.
ŠAŠEK A ŠOTEK Příprava: Zopakujeme si pravidla hry zvané Slovní fotbal. První hráč vymyslí slovo a další hráč řekne jiné, začínající stejným písmenkem, kterým předchozí slovo končilo (tyč – činka). Pedagog udržuje veselou, hlučnou a hravou atmosféru. Po přípravě: Poslouchejte, děti, řeknu dvě slova a vy zkusíte přijít na to, co asi mají tato dvě slovíčka stejné. Posloucháte pozorně? „Šašek“ a „šotek“. Kdo už to ví? Ano, obě dvě slova mají stejné začáteční a koncové (poslední) písmenko. Pedagog spolu s dětmi nahlas, výrazně a pomalu pojmenuje obrázky ve Včeličce (i na přeskáčku). Pracovat bude celá třída. Děti mají za úkol hledat obrázky, jejichž pojmenování má shodné počáteční i koncové písmeno. Jestliže dva takové obrázky najdou, jedno přes druhé nahlas říkají svůj tip. Pedagog vyčkává a motivuje všechny děti, aby se projevily. Po všeobecné a prokázané shodě společně hledáme další dvojici. Cvičení je živé a pedagog děti jemně vede k dobrému tipu. Za několik dní se děti ke cvičení vracejí a tentokrát pomocí pastelky zkusí pospojovat dvojice samostatně. Dvojice obrázků zakroužkují a propojí čárou. Kdo neví, přihlásí se.
kočka – kostka strom – salám tabule – televize
brambora – bačkora maska – moucha hrad – had
zebra – zmrzlina vánočka – včelička ruka – ryba
Pedagog během cvičení pozorně obchází a napomáhá. Dítě, kterému to vůbec nejde nebo ho to nebaví, pedagog odstaví od cvičení. Požádá pak dítě, aby splnilo nějaký „neodkladný úkol“. Na konci cvičení si všechny děti zaslouží pochvalu. To nám to ale šlo. No, není to zábava, hrát si se slovy? Doplňkovou aktivitou k tomuto cvičení bude stavění domu z kostek. Tuto hru zařadíme co nejdřív po skončení hry se slovy. Hra bude volná a je na pedagogovi, jakým způsobem bude děti motivovat. Děti budou stavět v malých skupinkách (max. 3 děti ve skupině). Atmosféra je uvolněná, ale pracovní a lehce soutěživá. Děti nebudou pracovat v časovém limitu. Během stavby dbají na to, aby na sebe kostičky správně navazovaly. Na závěr uděláme výstavu postavených budov. Společně obdivujeme výšku, rozlohu, počet oken, dveří, počet věží, neobvyklost tvarů a vůbec, co nás napadne, že by bylo možné na dané stavbě obdivovat. Není–li na hotové budově opravdu nic k obdivování, obdivujeme ztvárnění, tvůrčí zápal a nadšení stavitelů. HÁDANKA Uši má a neslyší, i v teple sedí s čepicí, s vařečkou je kamarád, jídlo vážně má moc rád. (hrnec)
POPLETENÉ TKANIČKY Podívejte se na to, děti. Skřítkové dostali od obra za úkol uplést tkaničky do bot pro něj a pro jeho nevěstu. Ale nebyl by to náš obr, kdyby to nechtěl honem honem. Skřítkové tkaničky upletli a hned s nimi pospíchali za obrem. Ale ouha, teď je asi nedonesou, protože je do sebe pěkně zapletli (zašmodrchali). To bude mazec, jestli je obr nedostane... Pomůžeme jim ty zamotané, zašmodrchané, zapletené tkaničky rozmotat, děti? Děti mají za úkol jen pomocí prstu a oka zkusit najít, od koho ke komu vedou jednotlivé tkaničky. Jednu tkaničku nesou vždy čtyři skřítci. Pedagog ztiší třídu a děti pracují v klidu, vsedě u stolu. Po chvíli soustředění (5–7 minut) dá pedagog pokyn k zápisu. Děti mají připravené přihrádky, ve kterých je vždy vybarvená čepička prvních skřítků v řadě. Ty ostatní už stačí jen správně vybarvit podle toho, jak skřítkové stojí (drží tkaničku) v řadě za ním. Před zahájením cvičení pedagog bez dalšího upřesnění a bez velkého důrazu dětem sdělí, že budou pracovat v časovém limitu (dle situace 10–15 minut) a po skončení vymezené doby položí pastelky na stůl. Pedagog skutečně přesně po skončení doby ohlásí konec. Zeptá se, kdo ještě nemá vybarvené všechny čepičky (podívá se, jestli obr ještě nejde) a dá pokyn k dokončení práce. Při dokončování jednotlivě jemně napomáhá. Na konci cvičení si děti navzájem s pedagogem kontrolují, zda jsou tkaničky rozmotané. Jestli nejsou, určitě to půjde napravit. Varianta hry „Zlatá brána“: Řetěz hráčů prochází bránou za zpěvu: „Zlatá brána otevřená.“ Řetěz prochází bránou volně, s koncem písničky se brána spustí a někoho z řetězu chytí. Brána, složená ze dvou hráčů, kde jeden z brány je čert a druhý anděl, se chyceného ptá: „Ke komu se přidáš?“ Když tázaný řekne „k čertu“, řekne čert: „Tak pojď ke mně!“ a ukáže místo za svými zády. Když tázaný řekne „k andělu“, ještě jej anděl s čertem podrobí zkoušce. Položí si ho na ruce, které sepjali za jeho zády tak, aby měl tvář obrácenou nahoru. Pak před ním dělají všelijaké směšné posunky, šimrají ho pod bradou a snaží se ho rozesmát. Hráč se nesmí zasmát a musí odpovědět: „Vás si nevšímám, na nose brambor mám.“ Když se ani při tom nezasměje, obstál a jde se postavit za anděla. Když se zasměje, jde za čerta. Řetěz se dá znovu do pohybu a tak to pokračuje, až zůstanou dvě skupiny – andělé a čerti a ti se potom všichni chytí v pase a přetahují přes čáru. ŘÍKANKA Popletové trpasličí spletli čtyři tkaničky. Obři od teď denně cvičí vázat boty na kličky.
BARVY Kdo mi poví, děti, jakou barvu má kos (zvonek, havran, čáp, labuť, straka)? A kdo zná nějaké ptáčky, kteří žijí v našem kraji a mají hodně barevné peří? (sýkorka, ledňáček, stehlík) A kteří ptáci mají na peří nejvíce barev? (papoušek, kolibřík, rajka) Pedagog opět s dětmi hovoří o ptácích. Klade další otázky. Např.: zda jsou ptáci prospěšní přírodě (a člověku) a čím, zda jsou to jediní tvorové, kteří umějí létat (hmyz, netopýr), zda všichni ptáci umějí létat (kivi, pštros, tučňák), jaké ptáky dále znají a co o nich vědí (kachna, pelikán, tukan, orel, sova) atd. Pedagog si zároveň ověřuje, jak dobře děti dokážou pojmenovat jednotlivé barvy – zda poznají nejen základní barvy, ale třeba také růžovou, oranžovou, světle a tmavě zelenou, světle a tmavě modrou, fialovou nebo okrovou – ty poslední dvě jsou už barvy pro pravé šikulky, že? Cvičení ve Včeličce by nemělo postrádat pracovní atmosféru. Papoušek, připraveny pro toto cvičení, nastavuje na odiv svá křídla. Jednotlivá pera jsou označena barevnou tečkou. Děti budou vytrhávat (ne vystřihovat nůžkami) z barevných časopisů, připravených pedagogem, barevné kousky obrázků, aby se převládající barva vytrženého kousku shodovala s barvou tečky na peru, kam kousek posléze nalepí. Určitě to děti nestihnou za jeden den a možná ani za dva, ale až to bude, díla vystřihneme a vystavíme. To budou rodiče a kamarádi koukat. Zahrajeme si na barevnou honěnou. Určíme, kdo bude honit první, třeba rozpočitadlem: Pla-ve mý-dlo po Vl-ta-vě, ja-kou bar-vu a-si má? Ten, na koho padne poslední slovo, řekne barvu, např. červenou. Rozpočítáme se po písmenkách (č-e-r-v-e-n-o-u), na koho padne poslední písmenko, honí. Pedagog vyhlásí: „Chytáme každého, kdo má zelené tričko!“ Lovec se rozběhne a všichni, kteří mají zelené tričko, jsou v nebezpečí. Když se podaří ulovit někoho v zeleném tričku, pedagog vyhlásí: „Chytáme každého, kdo má modré tepláky a zelené bačkory!“ V barevných kombinacích se fantazii meze nekladou, je ovšem vhodné volit kombinace existující; v opačném případě by hra ztratila půvab. Hrajeme, dokud nás to baví. HÁDANKA Mluvka s peřím barevným vyptává se, jestli vím, že dnes ráno u malíře seděl vzorem pro talíře. Barvy se však vylily, peří krásně zbarvily. (papoušek)
OBLIČEJE Už jste, děti, měly někdy z něčeho tak velikou radost, že jste se nahlas smály? A byly jste někdy tak smutné, že jste plakaly? Rozzlobil vás někdo? Křičely jste a dupaly? Povídejte! Pedagog si s dětmi povídá o smíchu a pláči, radosti a smutku a jak je lidé vyjadřují. Pak si děti zkusí emoce vyjádřit. Nejprve jsme všichni smutní, moc smutní, pak se rozzlobíme, to jsme ale rozzlobení! Pak si ale vzpomeneme na něco hezkého a začneme se usmívat. Bylo to veselé? Legrační? No to se musíme smát, až se za břicho popadáme! Ó, to je zvláštní! To jsme se ale podivili! A zase je to legrační? No ano! Moc směšné! A nakonec si ukážeme, jak se máme rádi! Lze rozdělit děti do skupinek. Každá skupinka dostane od pedagoga šeptem úkol, jakou emoci má vyjádřit, ostatní děti hádají. Všichni předvedli, co měli? Všichni poznali, jak se kdo tváří? Cvičení ve Včeličce Malíř nám předkreslil obličeje – veselý, smutný, rozzlobený a udivený. Hezky si je, děti, prohlédněte. Poznáte, který je který? Teď se podívejte na postavy, kterým malíř zapomněl nakreslit obličej. Zkuste ho nakreslit samy. Dokážete to? Pedagog v průběhu cvičeni jednotlivě kontroluje „správné“ přiřazení obličejů k náladám postav. Pokud mu bude připadat, že dítětem zvolený obličej se k situaci výrazně nehodí, zeptá se dítěte, proč volilo tak, jak volilo. Třeba to bylo správně. Na volný list papíru, děti, nakreslete, jak si dnes samy připadáte. Jsi dnes, Aničko, veselá, nebo smutná? Martine, zlobíš se dnes, nebo se něčemu divíš? Po týdnu se můžeme ke cvičení vrátit. Budeme si vyprávět příběh o chlapečkovi Kájovi. Jeho nejlepší kamarád Petřík mu rozšlápl autíčko. To se Kája zlobil! Ale Petřík to neudělal schválně, Kájovi se omluvil. Ale Kája byl stejně moc smutný, protože si s autíčkem rád hrál. Druhý den přinesl Petřík Kájovi zabalený dárek. To se Kája divil. Dárek rozbalil a bylo v něm zrovna takové autíčko, jaké mu předtím Petřík rozšlápl! To měl Kája radost! Dokážete, děti, do předkreslených koleček nakreslit, jak se Kája cítil? Jaké by to bylo hodnocení bez toho, aby děti samy řekly, jak jim to šlo. Pedagog pro své postřehy z hodnocení tohoto cvičení volí poznámkový list na konci cvičebnice. Zkusíme si zahrát divadlo. Jenom malé divadlo, bez kostýmů a převleků. Schválně, jak nám to půjde? Pedagog si chvilku povídá s dětmi o divadle. Určitě děti viděly divadlo i ve školce, tak to nebude těžké. Ale zahrát si na herce, to už bude něco! Podle uvážení může pedagog začít tím, že vybere několik dětí, o kterých předpokládá, že jim hra půjde. Vybere jednoduchou situaci (hra na pískovišti, cesta do školky, na vlak) a vybraným dětem rozdělí role. Ty zahraješ maminku, ty tatínka. Pozor, pedagog neurčuje, co bude kdo říkat, nechá děti improvizovat. Po chvilce na přípravu zkusí vybraná skupinka dětí zahrát, co si připravila. Pedagog může jemně napovídat, pokud se děj scénky zadrhne. Jde o to , aby si děti vyzkoušely mluvit před ostatními, držet se role, vymyslet krátký příběh a spolupracovat na něm. Měla by být legrace, děti by měla hra strhnout. Pokud se to nepodaří napoprvé, nevadí, zkusíme to znovu jindy. Naopak, pokud to půjde a hra bude děti bavit, rozdělí pedagog děti na skupinky po dvou, třech nebo více dětech, podle potřeby. Každá skupinka dostane za úkol předvést nějakou situaci. Pedagog si je připraví napsané, včetně osob, např.: odjezd na prázdniny, rozbalování dárků, nakupování v obchodě, rodinná večeře atd. Dětem rozdá úkoly, pomůže při výběru rolí. Skupinky dostanou čas na přípravu. Pedagog může děti buď nechat pracovat samostatně, nebo skupinky obcházet a trochu radit. Po skončení přípravného času budou skupinky své scénky jedna po druhé předvádět. Objevili jste ve třídě rozeného herce? Komika? Tak výborně!
Říkanka 1 Dneska přiletěl k nám na louku černý pan brouk v klobouku. Divadlo, prý, rád by hrál. Tak klobouk odhodil a dál jen od tykadla k tykadlu se smál.
Říkanka 2 Vztekem, křikem, pláčem snad chtěl bys všechno urovnat? Mnohem dříve, jak už víš, s úsměvem to vyřídíš.
JARO JE TADY Březen. Jaký je to, děti, měsíc? Jarní, ano. Dokonce první jarní. Jaro začalo. Asi. Moc ho ještě není vidět? Žádné jaro za oknem? Vyrazíme na výlet a budeme jaro hledat. Porozhlédneme se, tu a tam hrábneme do sněhu, podíváme se pod keříky, jestli už tam nevystrkují hlavičky nějaké sněženky nebo bledule. Jestli už někde nevystrkují prstíčky jaterníky, hyacinty, narcisky, krokusy nebo tulipány. Pane, to bude pátrací akce! Najít k jaru klíč petrklíč! Podíváme se na keříky, jestli už se pupeny zelenají. Kdopak támhle vystrkuje chlupatá zádíčka? Nejsou to kočičky? Stříbrné a huňaté, aby jim ráno a k večeru nebyla zima? Opravdu, jsou to kočičky! Na výletě s dětmi opravdu poctivě hledáme první květinky. Každou si prohlédneme a promluvíme si o tom, jak která květina vypadá, jakou má barvu, tvar, jestli má větší květ nebo lístky, kdy rozkvétá, jestli se na noc zavírá nebo zůstává rozkvetlá pořád. Můžeme děti upozornit, že sněženky ve tvaru malých zvonečků v teple roztáhnou bílé lístky daleko od sebe, až vypadají jako malé hvězdičky... Prohlédneme si zelené krajkoví bledulek, žluté kvítky forzýtie, modré hrozinky modřenců s bílými okraji... Až se vrátíme z výletu, děti si do Včeličky zkusí pastelkou načrtnout květinky, které viděly. Alespoň jednu. A kdo si nebude pamatovat, jak vypadá květina, nakreslí si alespoň kočičky. Nepřipadaly vám, děti, všechny ty květinky nějak maličké? Takoví drobečci mají přivolat jaro? Jak se jim to může podařit? Jaro by měly volat pořádné květiny, že? Ale kde je vzít? Včelička má nápad: Vy je, děti, namalujete! Teď jste si na výletě prohlédly, jak květinky vypadají, do Včeličky jste si nějaké maličké květinky nakreslily, takže je čas dát se do těch opravdu velkých a silných květin, které přivolají opravdové velké a silné jaro! Vezmeme si veliký papír, veliký štětec a plakátové barvy. Každý namaluje velikou květinu přes celý papír. Ne aby se někde v koutku velikého papíru krčila nějaká malinká ušlápnutá kytička! Komu nebude stačit štětec, pomůže si rukama, hadříkem nebo houbičkou. Hotovo? Namalováno? Dokážeme poskládat velikou rozkvetlou louku? Hurá! Tak to na sebe jaro už nedá dlouho čekat! HÁDANKA Na zbytcích sněhu, náledí, panenky štíhlé dovádí. A každá bílou tvářičku nastavuje sluníčku. (sněženky)
Na větvičce vedle sebe čekají jaro potichu. Nemňoukají, i když zebe, sedí totiž v kožichu. (kočičky)
