Marian Palla
Naivní konceptualista a slepice Kniha vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR. Copyright © Dokořán, 2014 Text and illustrations © Marian Palla, 2014 Photography © Marian Palla; Miriam Pallová, 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele. Druhé vydání (první elektronické). Odpovědná redaktorka Klára Soukupová. Redakce Kateřina Havelková Štěpančíková. Obálka, grafická úprava a sazba Jakub Stejskal. Konverze do elektronické verze Tomáš Schwarzbacher Zeman. Vydalo v roce 2014 nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,
[email protected], www.dokoran.cz, jako svou 720. publikaci (163. elektronická). ISBN: 978-80-7363-659-3
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 3
Marian Palla
Naivní konceptualista a slepice
Dokořán
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 5
Věnováno Úřadu práce Brno-venkov.
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 164
OBSAH Předmluva
7
O lenosti
10
Příroda
12
Konceptuální měření větru
15
O bramborách
18
Jak jsem napsal nečitelnou knihu
20
Normálně si jen tak zbytečně postát
24
Jak jsem si napsal dopis
28
Můj pes vystavuje ve Vídni
32
Jak jsem si nahrál ticho
36
Jak mě na zahradě nic nenapadlo
39
Pumpa tajči
41
Jak neposlouchat lidi
46
Nedýchej!
49
Dveře
53
Kachny
56
Čaj se slepicemi
59
Vtip
62
Partitura
65
Jak předejít leknutí
69
Rytí pole
72
Kant a slepičince
74
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 165
Umění na konci světa a dvojtečka
78
Vždy velryba také nevymetá...
87
Cestička
90
Došlo tvrdý v dřevárce
96
V houpací síti
100
Zateplování ptačích budek
103
Božena, bože!
106
Zdrojový kód
109
Papuče a puče
112
Jak jsem se nestihl připravit
115
Krásy českého jazyka
118
Přehazování digitálních dat...
120
Zbytečná věc
123
Vážení!
126
Vystavování
135
Dýchání a estetizace vnitřností
138
Vejce sirotek
142
Sběratel mailů
145
Ťuání
148
Jednou zachráním slimáka
151
Krmení krtka
154
Doslov
163
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 7
PŘEDMLUVA Docela nenadále, asi jako po uleknutí, objevila se na mém temeni lysina, prořídly mi zuby a já pochopil, že je nejvyšší čas věnovat se blbostem. Z praktických důvodů jsem zúžil téma na realitu a sebe: Realitou v tomto případě myslím to, do čeho narážím, k čemu čuchám, na co koukám a co se kolem mne motá někdy docela zbytečně celý den, a sebou potom myslím to, co jsem, včetně svého těla, které se někdy docela zbytečně motá celý den v realitě. Uvedu příklad: stloukl jsem ze dvou starých dveří kurník, koupil tři slepice a snažil se jednu namalovat, ale nedomaloval jsem…, vznikl tak obraz, kterého si všiml Jaroslav, zpěvák kapely Děti kapitána Morgana, a za nedomalovanou slepici mi nabídl možnost sponzorovat jeho kapelu. Jára vysvětluje: „No, ty bys věnoval kapele ten nedomalovaný obraz a my ho dáme jednomu sběrateli, který nám zaplatí natočení cédéčka a možná si od tebe koupí další obraz.“
7
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 8
Překvapilo mě, jak je svět jednoduchý: použitím starých dveří, nákupem tří slepic a namalováním nedomalovaného obrazu jsem dopomohl ke vzniku opravdového cédéčka opravdové kapely a zároveň se dotkl problému umění z pohledu naivního konceptualisty: Je schválně nedomalovaná slepice domalovaná, či není? V mém případě se nedomalovaný obraz líbil a vzniklo cédéčko. Možná kdybych slepici domaloval, vůbec by nezaujala a mohl bych klidně ohrozit kariéru jedné nadějné kapely. Ale a již považujeme za umění cokoliv, naivní konceptualista používá opět své ruce a neštítí se ani uchopit štětec, aby se jen tak obyčejně dotkl reality, podobně jako Einstein, když si potřeboval zapsat svůj vzoreček tužkou na papír. Myšlení bez těla totiž nedává žádný smysl, stejně jako párátko bez pusy. To ovšem neznamená, že smysl těla povýšíme bůhvíjak vysoko, myslím, že úplně postačí dosavadní chůze po zadních. Něco jiného představuje pro umělce samotný nesmysl. Vědom si toho, že nesmysl je budoucí smysl, přistupuje naivní konceptualista k nesmyslu velmi svědomitě, aby neohrozil následný smysl, a tedy i celé lidstvo, nebo bez smyslu by se lidstvo věnovalo nesmyslu a mohlo se tak zdržet ve vývoji, či dokonce zakrnět jako oči krtka. Proto si naivní konceptualista obětavě klade nesmysl na svá bedra a pečlivě ho zkoumá, aby měla společnost klid na práci. Jako příklad bych uvedl přehazování kompostu. Během této činnosti jsem si všiml, že vlastně maluji. Namalovat potom obraz nepředstavovalo žádný problém. Doprostřed plátna jsem umístil trošku kompostu a chvíli ho přehazoval vidličkou, nebo formát obrazu nedovoloval použít vidle. Nabírat vidličkou kompost osvěží mimo jiné nemalou měrou také mozek a navodí pocit teplého štěstí a jistoty, i když umělecká nejistota samozřejmě i nadále přetrvává. Abych tuto nejistotu uklidnil, zašel jsem si na zahradu vyfotografovat slepičinec.
8
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 9
Netuším, která z našich tří slepic (Šach, Mat či Pat) slepičinec vytvořila, ale určitě je dotyčná obdařena nadáním sochařským a částečně i environmentálně konceptuálním, nebo její instalace dokonale zapadá do krajiny, včetně brilantního využití cestičky ke zviditelnění díla samého. K podobné realitě se staví naivní konceptualista s mírnou pokorou. Chápe, jak by bylo neslušné slepičincem opovrhovat jen pro jeho velikost a bezvýznamnost. Obyčejné slunce se totiž zdá z pohledu člověka stejně velké, ale na rozdíl od slepičince se objevuje v umění častěji (snad jen sochaři se mu vyhýbají, pravděpodobně z obavy, že by na soklu nevyniklo). Ovšem nejen trus, klidně i tajfun či špunt může přinést naivnímu konceptualistovi spoustu inspirace a opětovného uspokojení z poklidné tvorby, nebo tuší, že největší pohromou pro jeho umění by nebyl onen silný vítr či špunt, nýbrž přehnaná pracovitost spojená s očekáváním vlastní důležitosti. Ne nadarmo se tvrdívá: Když chceš být v něčem dobrej, dělej něco jiného.
9
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 10
O lenosti Aneb proč jsem nemohl přijet na vernisáž do Plzně – dopis kurátorovi. Jak vidíte, nikde mě nevidíte. Zůstal jsem doma. Sedím na verandě, popíjím červené víno, koukám ven na trávník s borovicí a překvapeně zjišuji, že jsem se stal líným.
Jak se to mohlo přihodit? Že bych to chytl někde v tramvaji nebo v hospodě? Potom mě napadlo něco, čeho jsem se zalekl: Co když jsem líný již od mládí, ale vůbec o tom nevím? Začal jsem vzpomínat na mládí, ovšem záhy jsem konstatoval, že ani to mě nebaví, že jsem líný i na vzpomínání. Žena mezitím doryla zahradu a tím mi překazila jedinou výmluvu, kterou jsem si pro Vás nachystal. Ta výmluva zněla: musím dorýt zahradu, proto nemohu přijet do Plzně na vernisáž. Vymyslet další jsem brzy vzdal, nebo se mi opět přestalo chtít. Někdy je totiž vypracování samotné výmluvy mnohem pracnější a zdlouhavější než vykonání toho, na co chceme výmluvu vztáhnout. Třeba když se mi zachce otevřít ledničku, obvykle už nestihnu žádnou výmluvu vymyslet, a občas na ni dokonce nestačím ani pomyslet.
10
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 11
Lenost ale dokáže přinutit člověka i k velmi tvrdé práci. Sekával jsem dřevo na dvoře. Samotné dřevo mám uskladněné v dřevárce, několik kroků od špalku a musel jsem k němu dřevo nosit ručně. Jednoho odpoledne jsem dostal nápad a šel na to opačně, což je, mimochodem, jedna z hlavních metod naivního konceptualismu. Odnesl jsem velký špalek přímo do dřevárky a začal na něm sekat. Zprvu mě ohromila moje vlastní chytrost, ovšem po chvíli jsem si všiml, že se nemůžu, u zvláště silného dřeva, pořádně rozmáchnout, nebo dřevárka má nízký strop, a tak jsem se při sekání docela zpotil, nadřel a vyčerpal. Te už vím, že jsem měl nechat velký špalek na dvoře, ale jsem líný ho tam zase odtáhnout. Lenost má ale také spoustu kladných vlastností. Někdy se dokonce zdá, že by mohla být i matkou pokroku. Předpokládám, že vynálezce varné konvice byl tak líný nosit vodu na sporák, až vymyslel varnou konvici, nebo vynálezce špendlíku pravděpodobně přestalo bavit píchat se pořád do prstu jen větvičkou či vynálezce zipu zapínat knoflík. Vypadá to, že každý vědec a vynálezce musí být líný, aby mohl něco vynalézt, ale na druhou stranu existují vědci a vynálezci, kteří byli až tak líní, že nic neobjevili. Chápu, asi Vás nepřesvědčím, když z lenosti nepřijedu do Plzně, ale co když právě tím, že se někam z lenosti nedostavím, někomu náhodou pomůžu? Zdravím a přeji Vám, aby se výstava líbila, zvláště moje obrazy.
Podobně jako ptakopysk, který se snaží vysedět kukaččí vejce, i naivní konceptualista brzy zjistí, že čas je důležitější než cizí vejce, a dokonce i důležitější než vlastní výstava. Aby však veškerý čas neřešil jen problém času, uchýlí se občas k přírodě, ovšem s náležitým odstupem. Chápe, že návrat k láčkovci není možný, ale s pochopením sleduje, jak bublá kompost, uhnívá jablko či vypadávají vlasy.
11
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 12
Příroda Svět sice nezachráníme, ale mohli bychom se aspoň trochu zasmát. Pokud se považujeme za přírodu, nezbude nám, než se zase zaobírat sami sebou, to už ovšem začíná být pomalu nuda. Já bych se přikláněl k názoru, že jsme příroda zmutovaná, takový srandovní vřídek mezi lopatkami, který možná zaskočil i samotného Boha, když zjistil, že se tam nemůže poškrábat. Abychom se však zbytečně nezapletli, protože některý jedinec by se mohl cítit jako vřed nepříjemně, navrhuji se k tématu postavit docela obyčejně: 1. Já jsem tady a příroda je tam (dotyčný je ve městě). 2. Já jsem tady a příroda je kolem mne (dotyčný je na louce). 3. Já nejsem tady, ale příroda je kolem mne (dotyčný je v rakvi). Jak se zdá, vztahů k přírodě bude asi víc. Podle mě jich bude tolik, kolik se vyskytuje na Zemi dotyčných. Jistě, existuje skupinka dotyčných, která by byla velmi ráda, kdyby vztah k přírodě byl jen jeden, a to shodou okolností právě ten jejich. A mají pravdu. Jeden vztah by byl přehledný, tudíž i předvídatelný, lehce vymahatelný, ale možná i trochu zavádějící, uvedu jednoduchý příklad: 1. Obama bojuje proti ropné skvrně – já proti krtkovi. 2. Obama mluvil o problému v televizi – já jsem to řekl manželce. 3. Obama udělil rozkazy – já jsem neměl komu, tak jsem do krtince zapíchl hůlku a nasunul na ni PET láhev. 4. Obama zjistil, že se ropná skvrna posunula dále – já jsem překvapeně konstatoval, že krtek také. A takhle bychom mohli pokračovat až k momentu, kdy se přijde na to, že po ohromné katastrofě to moře ještě zvládlo a krtka sežrala sousedovic kočka. Mohli byste namítnout, že uvedené příklady jsou neporovnatelné, že krtek se nemůže srovnávat s ropnou skvrnou. Já si to myslím také, ovšem zaráží mě fakt, že jak ropnou skvrnu, tak krtka jsem na vlastní oči nikdy nespatřil.
12
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 13
Možná bych to měl prohodit: Já objevím nečekaně na zahrádce ropu a v moři najdou utopeného krtka. Ne. Tohle také neprojde. Možná by stačilo, kdyby se vyměnili mezi sebou jen dotyční. Já bych promluvil v americké televizi o ropné skvrně a Obama by honil na mé zahrádce krtka. Ta představa je milá, ovšem co sousedi? Určitě by mě začali pomlouvat, že si vodím domů černocha.
Mně by to ani tak nevadilo, ale Obamu by na další volební období asi nezvolili, až by se zjistilo, že zatímco ropná skvrna ničila pobřeží Louisiany, prezident honil u Pallů na zahradě krtka. (Historie mi dala za pravdu. Jelikož nehonil Obama na mé zahradě krtka, mohl být opět zvolen.)
Vztah k přírodě se může lehce zvrtnout, jak se potvrdilo. Naivní konceptualista proto nikdy bezhlavě proti přírodě nebojuje, dokonce se ani neožene po mouše, i kdyby byla pomalá a nemocná.
13
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 14
Ano, bejvaly doby! Šeřík nebyl politicky zneužíván, Leoš Janáček se zalíbením pozoroval lišku a pod nohama čvachtaly slepičince. Ovšem pro naivního umělce je nejenom příroda inspirací, také věda, čísla či měřítka se mohou hodit, a když navíc zatoužíme po exaktní romantice…
14
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 15
Konceptuální měření větru Operní zpěvák s malým větrákem by mohl vyrobit až 2 W. Nejdůležitější na světě je měřítko. Jakmile si vymyslíte měřítko, můžete změřit úplně všechno. Jak city, tak prkno a tvrdit potom, že to a to je tak a tak velké, rychlé, červené nebo zbytečně nafouklé, popřípadě nedostatečně ohoblované nebo asociální. Hans-Georg Gadamer ve své knize Pravda a metoda I na straně dvacet dva pokládá otázku: Jakého rázu je toto poznání, které rozumí, že něco jest tak a tak, protože rozumí, že k tomu tak a tak došlo? A já dodávám, že za to může měřítko. Nic nenaděláte, měřítko vládne světu stejně jako člověk. Kdybych si měl vybrat při deportaci na pustý ostrov mezi nožíkem a pravítkem, určitě bych zvolil nožík, i když mít možnost změřit si mrtvého králíka by také nebylo od věci. Právě pozoruji dva menší trsy po snězeném česneku. Jeden se jmenuje Alois Provazník a druhý Anna Dráteníková.
15
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 16
Trsem myslím to, co zbude, když vytáhnete několik česneků ze země, svážete je a zavěsíte pod střechu. Jakmile česnek sníte, tak to, co tam zůstane, je trs, podobně jako slupka od banánu zůstane po banánu. Mé dva trsy Anna Dráteníková a Alois Provazník, které nahradily větrné elektrárny, se podobni oběšencům kymácejí ve větru docela zbytečně. Jeden visí na dvoře pod střechou na provázku, druhý visí sice tamtéž, ale na drátě – pohybuje se proto ve větru méně svobodně, a navíc trochu trhaně, asi jako herec divadla kabuki. – Škála! Mám před sebou typické měřítko! uvědomil jsem si náhle. A opravdu. Na dvoře zafoukalo, snopek přivázaný provázkem se začal okamžitě pohupovat a zvědavě natáčet na strany, ovšem snopek přidrátovaný se jen nepatrně hejbnul podobně jako Diogenes, když se potřeboval napít. Napadlo mě, že bych mohl poskytnout přidrátovanému snopku číslo pět a tomu druhému třeba deset, aby se to lépe sčítalo. Dnes, po měření, by vítr na mém dvoře dosahoval těchto veličin: přidrátovaný se pohnul asi ze třetiny, to je z pěti přibližně jedna celá šest, a přivázaný provázkem se pomalu otočil dvakrát kolem své osy tam a zase zpátky, to je čtyři krát deset = čtyřicet, a jedna celá šest krát čtyřicet je šedesát čtyři. Proto jsem se odhodlal s klidným svědomím konstatovat, že kolem čtvrté hodiny odpolední pofukoval vítr na mém dvoře intenzitou označenou na mé škále číslem šedesát čtyři. To mi připomnělo, že jsem celé mládí bydlel v domě s číslem třicet dva, což je pouhá polovina intenzity dnešního větru na dvoře. A podobně bychom mohli změřit i intenzitu dojímání. Jak je známo, škála dojímání je nedozírná. Začíná někdy u přestřihnutí pupeční šňůry a končí těsně před infarktem. Jako nejvhodnější měřítko pro dojímání bych doporučoval dítě. Nemusí se nutně vyskytovat přímo fyzicky, postačí kresbička, báseň či krátký příběh a hned zjistíte, jak na tom jste:
16
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 17
Jednou v podvečer kdy slunce ukázalo svá záda malé dítě usedlo na želví krunýř ten však oblý byl i sklouzlo po něm na… P. S.: V Přerově prý zachránili soví mládě. Příběhy jsou všemocné, nacpou se kamkoliv a dělají si, co chtějí. Zdá se trochu podezřelé, že bez příběhů už nic nechápeme a samotná realita potom připomíná lidový kroj nebo zmrzlého kosa.
Naivní konceptualista však dokáže pracovat s jakýmkoliv materiálem, dokonce i s vlastní hloupostí. Názorně si to můžeme ukázat na problematice brambor, které tvoří zástupný problém pro cokoliv.
17
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 18
O bramborách Jednou se budou i brambory okopávat myší. Jen jednou v životě jsem zasadil brambory a stačilo to. Měl jsem tehdy malé políčko a souseda středoškolského profesora češtiny. Poprosil jsem ho o radu. Přinesl k plotu flašku slivovice a začal vysvětlovat, jak na to. Co si ještě matně pamatuji, bylo jeho konstatování, že čím je sedlák hloupější, tím víc a lepších brambor vypěstuje, a že on, jako profesor češtiny, by mě nerad ovlivnil. Druhý den jsem zasadil brambory a zapomněl. Po nějaké době kdosi v autobuse prohlásil, že bude muset o víkendu okopat brambory. Zeptal jsem se souseda, jak se má správně takové okopání brambor provádět. Donesl k plotu flašku slivovice a začal radit. Co si ještě matně pamatuji, bylo opět jeho konstatování, že nejlepší brambory vypěstuje vždy nejhloupější sedlák. Nastal čas sklizně. Pršelo. Vůbec se mi nechtělo, dokonce jsem se přistihl, že si přeji, aby se mi nic neurodilo a já nemusel na pole. Nachystal jsem si prázdné pytle a začal vykopávat brambory. Souseda jsem neupozornil, protože jsem potřeboval ty brambory opravdu ten den vykopat. Když jsem skončil a brambory se vlezly do jednoho pytle, zjistil jsem, že jsem sklidil zhruba tolik, kolik jsem zastrčil do země. U plotu se objevil soused se slivovicí. – Tak jaká byla úroda? zeptal se a podával mi s obtížemi přes plot přetékající štamprli. – Co jsem tam nastrkal, to jsem taky vytáhl, přiznal jsem se. – Asi jsi šel na ty brambory moc chytře, však víš, že nejlepší brambory… Odmlčel se, zrovna naléval dalšího panáka. – Hele, řekl nakonec, aspoň jsi neprodělal, kdybys ty brambory na sadbu nezasadil, určitě by ti doma uhnily.
18
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 19
S odstupem třiceti let a úplně někde jinde urodila zničehonic na konci zahrady obrovská třešeň. Žena začala naříkat, co že s tím budeme dělat. – Necháme to shnít, prohodil jsem frajersky. A tak se také stalo. Naivní konceptualista chápe hnití jako převtělování přirozeného, někdy i trochu nadpřirozeného, a Boha potom činí zodpovědným za tento proces, i když si je vědom rozporu v pojmech, jako je „Bůh“ a „zodpovědnost“. Zahlcen těmito těžko stravitelnými myšlenkami, rozhodl jsem se odlehčit svůj styl rezignací na slova, věty a odstavce. Text mi doslova uhnil mezi prsty jako maso.
19
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 20
Jak jsem napsal nečitelnou knihu Lidé přestávají číst, tak proč psát čitelně? Psaní knih je činnost podivná. Nikdy si nejsem jistý, jestli náhodou nějakou nepíši. Třeba zrovna te . Abych si byl jistý, že opravdu nezačínám psát knihu, používám několik vlastních receptů: 1. Důsledně se snažím, aby do textu nevstoupily další postavy, které by se potenciálně mohly do sebe zamilovávat, rozcházet se a vůbec zdržovaly a natahovaly text. 2. Odmítám popisovat krajinu, dvorek, zahradu, verandu, sklep, půdu, charaktery a podobné hlouposti. 3. Také počasí mě nezajímá. Ale někdy ani přísná pravidla nepomohou a z textu začíná vykukovat náznak knihy. V tom případě přestanu okamžitě psát, vymažu poslední odstavec a text na nějakou dobu odložím. Po návratu si již nemohu vzpomenout, co jsem chtěl vlastně napsat, a mohu klidně pokračovat.
20
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 21
Možná vám není jasné, proč se zarputile snažím nenapsat knihu. Vysvětlím to. Prý se knihy zdraží až tak, že se nebudou kupovat. Tohle je podivné tvrzení. Přece když se knihy nebudou kupovat, tak je úplně jedno, kolik stojí, že jo? Já si dokonce myslím, že by se knihy měly zdanit stoprocentní daní, aby si vůbec nikdo nevydělal. Potom by se teprve zjistilo, kdo je opravdový spisovatel a kdo opravdový nakladatel. Proto jsem se rozhodl maximálně si znesnadnit napsání knihy, abych se vyhnul případné práci zadarmo. Ale zastesklo se mi po sezení na verandě, topení v kamnech a čučení do monitoru a řekl jsem si, že zkusím napsat aspoň knihu nečitelnou, která by snad nemusela být zdaněna tak velkou daní, protože co se vlastně u knih daní? Jsou to myšlenky, nebo písmenka? Já doufám, že myšlenky, a tudíž by ta moje nečitelná kniha nemusela být zdaněna jako normálně čitelná, protože bude obsahovat pouze náhodně umístěná písmenka, teda až na mé jméno, to by mělo být fakt čitelné, a velmi! Abych jen tak zbytečně nežil. Ale co když danič (teda ten, kdo daní) pochopí, že nečitelná kniha je vlastně konceptuální kniha, a proto se jedná o jednu velkou (možná až obrovsky velkou!) myšlenku, která by se mohla naopak zdanit pořádně? Ocitl jsem se v koncích, což se mi stává obvykle tehdy, když moc přemýšlím. A já, když jsem v koncích, tak se často uchýlím k praxi. Protože jenom praxe nám potvrdí, co jsme si mysleli již dávno: Vyladil jsem si na internetu rádio BellyUp48Blues. (Teda jestli se mohou vůbec v knihách používat názvy rádií…, pokud ne, tak to přeskočte.) A potom, když to rádio začalo hrát, odložil jsem cigaretu, napil se vína a rytmicky to rozjel: Kdtddd bsstsrsm, potkldstr, brorrrororrrorrrksl… Klsjsssnfdmk b b b sklernccbcoll a aanajkDREamankl, morrotpl k i sjdkdle! No prostě paráda! Konečně jsem psal všemi deseti! Žádné omezení! Do jakého písmenka jsem ukl, to se objevilo, dokonce i gramatika šla stranou.
21
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 22
Ještě jednou: KKrkrleeejdsk s s sss třít kls anna d kasem dd s sssysyssys z zz zz. Pro fajnšmekry musím konstatovat, že hrál Kris Lager Band. A zase hrají výborně! Ale odolám! Ne, neodolám, tak ještě jednou: D ssy tk b s sk m nzczv faraara aka ksll mmanajahdhsjkenb,. K .ksssk jjk . ksmanul.-ssaaajsskdddm b b b. Tohle hrál The Vincent Hayes Project. A když jsem měl té nové nečitelné knihy asi sto padesát tři stran plus CD s boucháním do klávesnice, obrátil jsem se na nakladatele Martina Reinera z nakladatelství Druhé město, že by to jako mohl eventuálně vydat. Řekl mi: Výborný nápad, ale kdo si to koupí? Na tuto otázku jsem byl připraven a hned jsem mu předložil pečlivě zesumírovanou anotaci: Njkpůúp kkléedc je kniha úplně pro všechny. Mohou ji číst jak čtenáři, nečtenáři, ženy, muži i děti. Oblíbí si ji pravděpodobně milovníci kvalitní literatury, braku, popřípadě snobi nebo cizojazyčné menšiny. Prolamuje hranici mezi čtenářem a analfabetem a zároveň jako první upozorňuje na postradatelnost spisovatele. Obsahuje tajná poselství, nebo spisovatel se přiznal, že kniha má 153 stran a že on se narodil roku 1953, ale nechtěl ji zbytečně natahovat, tak se zbavil té devítky. Kniha nepotřebuje překladatele, může se prodávat okamžitě po celém světě, a tím možná sblíží národy. Při čtení této knihy si uvědomíte velikost vesmíru a zároveň svou vlastní maličkost. Knihkupci knihu milují, nebo nemusí kupujícím vysvětlovat, o čem je, a kupující knihu milují, protože je levná. Knihu lze používat i jako příručku pro logopedy nebo optiky. Také se hodí jako dárek pro nepříjemného člena domácnosti, popřípadě turistu.
22
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 23
A na závěr poznámka: kniha Njkpůúp kkléedc nejenže vesmír vysvětluje, ona ho také tvoří! Nakladatel Martin Reiner se zamyslel a kývl. Chyby jsou důležité, všechno ostatní se zbytečně nafukuje a zveličuje. Proto naivní konceptualista chyby obdivuje a vyhledává, by někdy i za pomoci studentů a proti své vůli: Čitelná slova (včetně jejich umístění na stránkách) z knihy Njkpůúp kkléedc vypsala studentka Jazykového gymnázia Pavla Tigrida v Ostravě, třída 4. A, Nela Klajbanová. 7 – rty, ret, rok, saka 8 – šest 15 – sna 16 – ha, ruk 18 – sta 23 – skla, skle 24 – vaz, mana 25 – lék, lak 32 – sklo 37 – žil 41 – ryt 54 – rytý 55 – cop
66 – pot 67 – jdu 69 – sada 70 – ret 75 – Duše je koncept vodníka. 96 – dar 98 – potit 112 – šok 119 – top 125 – jdi 128 – sad 130 – ser, hajal, tygry 131 – ruk
133 – trysk, spala 136 – šik 137 – dcer, švy 140 – šije, kniho, knihu, klapala 141 – tipuj, kryje, skus 142 – chrt 144 – nejdi 145 – změn 146 – kal 147 – roup 148 – kajak, kolkuj 152 – čtete, srst 153 – uši, watt, spala
Ale nejenom chyby, také zdánlivě zbytečná činnost mozek poplete do té míry, že sám od sebe začne zkoumat svého majitele. Pro naivního konceptualistu je nadmíru důležité zachovat v těchto okamžicích nestrannost.
23
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 24
Normálně si jen tak zbytečně postát Jenom fronta dodá postávání smyslu. Seděl jsem v křesle a přemýšlel o větě, kterou jsem si včera poznamenal: Lidé jsou opatrní, většinou dají na to, co si myslí ostatní, ale když to tak uděláme všichni, co si potom budeme myslet? Potom mě napadlo, že bych si mohl stoupnout a jen zbytečně postát chvíli vedle křesla. Nápad mě potěšil, ale zůstával jsem raději sedět. Nacházel jsem se sice doma sám, takže bych si to mohl klidně dovolit, ale nechtěl jsem vypadat sám před sebou jako blbec. Tahle obava mě totiž provází již od dětství. Ovšem najednou jsem po tom tak silně zatoužil, že mé obavy šly stranou a já se zvedl z křesla a postavil se rychle vedle něho. Kdybych měl nějaké ponětí o psychologii, pravděpodobně bych si vysvětlil, že za to může mé potlačované hrdinství během puberty a následně sedavá existence. Při letmém pohledu do minulosti jsem objevil zajímavý fakt – skoro všechny peníze jsem vydělal při sezení na židli, v křesle či na gauči. Jistě, během některých performancí, hře na kontrabas nebo malbě obrazů jsem třeba i stál, ale stejně jsem je vymyslel vsedě. Odtud pramenila již rychlá úvaha, že bez svého zadku bych byl ztracený. A jak jsem tak stál vedle křesla a sem tam rozpačitě přešlápl, uvědomil jsem si, že je to sice výborné, ale něco tomu chybí. A potom to přišlo jako satori: – Chybí mi fronta! Docela obyčejná fronta! Jenom fronta totiž dodá postávání smyslu. Chvíli jsem přemýšlel o frontě, samozřejmě zase hluboce zabořen v křesle, a překvapeně jsem konstatoval, že o frontě jako takové skoro nic nevím. Na internetu jsem našel slovo fronta pocházející z latinského frons, frontis a znamenající čelo, ale o zbytečném postávání tam nebylo nic. Pro jistotu jsem ještě zadal slovo zátylek a první odkaz mě docela ohromil. Místo abych se dozvěděl něco o konci fronty, jak jsem očekával, obdržel jsem od Googlu popis jakéhosi ptáka, v tomto případě zobouna amerického.
24
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 25
Bylo mi hned jasné, že internet mi nepomůže. Proto jsem se, tak jako obvykle, obrátil na svůj mozek a pokorně ho poprosil, jestli by se neuráčil poskytnout mi v této oblasti své služby. Odpově přišla téměř okamžitě: Běž si, blbče, stoupnout do fronty a hned zjistíš, co to ta fronta je! – Asi se urazil a žárlí na internet, napadlo mě. Než jsem se však zvedl z křesla, rozhodl jsem se, že si přece jen napřed trošku nestranně zapřemýšlím, abych svůj mozek uchlácholil, mívá to totiž rád: – Je mylné se domnívat, že lidé stojí ve frontě pouze kvůli tomu, aby na ně přišla řada. Jistě, najdou se jedinci, pro které se stává stání ve frontě otravným zdržením, ale mohou si za to sami. Kdyby se ve frontě nad sebou trošku zamysleli a přestali chvíli zuřit, zjistili by, že jsou vlastně šastni.
25
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 26
Nebo: – Jak rychle se může pohybovat fronta, než se promění v běžící dav? Či: – První vlaštovka jaro nedělá, stejně tak první člověk frontu. Fronta vzniká teprve od druhého jedince, protože ten první se třeba jen zastavil u semaforu. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že tlachám a že si potřebuji opravdu stoupnout do fronty, abych ji mohl intenzivně prožít, podobně jako Kerouac svou cestu. – Zítra mají přivézt na naši náves v deset hodin vajíčka! Vzpomněl jsem si na e-mail, který jsem obdržel z obce, a hned se začal normálně těšit, i když jsem žádná vajíčka nepotřeboval, protože jsem je koupil před týdnem. (Poznámka – to bylo ještě před slepicemi, stejně jako první usednutí na nočník.) Zarazil jsem se. Když mě žena minulý týden požádala, abych zašel na náves pro vajíčka, vůbec mě nezaplavil nedočkavý pocit. Fronta na domácí vajíčka totiž čítala někdy i přes dvacet obyvatel. Ale tentokrát budu stát ve frontě jen tak a užívat si to, protože žádná vajíčka nepotřebuji. V deset hodin jsem zašel na náves a chvíli si postál ve frontě. V okamžiku, kdy jsem byl téměř na řadě, otočil jsem se a vrátil se domů. Pravděpodobně jste zvědaví na mé pocity, ale nic vám neprozradím, zkuste si to sami, mohu vás však ubezpečit, že to stojí za to. Pokud se bojíte a netroufáte si zbytečně si stoupnout do fronty, nevadí. Stejně byste měli jen dvě možnosti: 1. Vztekat se. 2. Zažít satori a pochopit svět. Tuhle volbu řeší naivní konceptualista neustále, i když je pravda, že často raději vyhledává takovou frontu, kde by mohl stát jako první, a teprve potom se snaží pochopit vesmír, popřípadě sebe.
26
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 27
Opakem stání ve frontě je dopisní schránka. Tato malá bednička se nehýbá ani jako rychlá či pomalá fronta a nepamatuji si, že by někdy zavdala příčinu k satori.
27
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 28
Jak jsem si napsal dopis Kolik digitálních nul a jedniček potřebujeme k napsání nuly ve Wordu? Včera jsem docela náhodou prošel kolem své dopisní schránky a zarazil se: – Proč se to vlastně jmenuje dopisní schránka, když žádné dopisy nedostávám? Dopis psaný rukou a poslaný poštou jsem obdržel tak dávno, že si to ani nepamatuji, i když mám, po pravdě řečeno, velmi špatnou pamě. Měl jsem dvě možnosti: bu na to rychle zapomenu, nebo si ten dopis napíšu a pošlu… a potom ho, jakoby náhodou, najdu druhý den ve schránce na dopisy, netrpělivě ho třesoucíma se rukama otevřu a nedočkavě přečtu. Dopis si samozřejmě napíšu propiskou na papír, vložím ho do obálky a zanesu na poštu. V tom okamžiku jsem se zarazil. Žiji na vesnici, pokud bych donesl na místní poštu dopis psaný na vlastní adresu, asi by se dlouho o ničem jiném nemluvilo. Proto jsem se zbaběle uvolil, že si dopis pošlu z Brna. Pomalu jsem se začínal těšit, sice jsem ho neměl ještě napsaný, ovšem ta představa, že dostanu dopis psaný rukou… Na dvorek začala měkounce padat mlha a mě napadlo, že Facebook je proti tomuto prkotina – všichni žvatlají se všemi o ničem a také nic z toho, akorát závislost. Navíc hledí do monitoru, jako by tam něco bylo. Kdežto já sedím na verandě, koukám na zasněžený dvůr a píšu si dopis… Pocítil jsem závažnost celé akce, skoro si myslím, že i jistý náznak existencionality se kolem mne mihl, o hloubce ani nemluvě. Nechtěl jsem si ale stále fandit, proto jsem ještě nenapsaný dopis odložil a strčil do trouby kus krůty, že jako udělám večeři, abych ženě, až přijde z práce, nemusel vysvětlovat, co jsem celé odpoledne dělal. – Určitě bude lepší, když řeknu, že jsem pekl krůtu, než že jsem sám sobě psal dopis, aby naše dopisní schránka nabyla opět svého smyslu.
28
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 29
Některé věci je opravdu vhodnější napřed vykonat a potom o nich mluvit než o nich mluvit a potom nic nevykonat. I když je jasné, že nejlepší by bylo nic nedělat a pro jistotu o tom ani nemluvit. – Ale nesmím na dopis napsat zpáteční adresu! Uvědomil jsem si na poslední chvíli. A jen tak zkusmo jsem napsal na papír: – Milý Mariane, a normálně jsem se zděsil. Oslovovat sám sebe přívlastkem „Milý“ by mohlo vyznít dost úchylně, i když jsem počítal s tím, že dopis, který sám sobě napíšu, nebude číst nikdo cizí. Začal jsem proto jinak: – Ahoj, Mariane… Okamžitě se mi to zalíbilo, znělo to docela neutrálně, a navíc i trochu kamarádsky. Hned potom jsem se zasekl na obsahu: Co si mám, sakra, napsat, abych se na to mohl těšit? Nakonec jsem se rozhodl pro pravdu: – Ještě nikdy jsem ti nenapsal dopis, proto jsem trochu nervózní. Ale myslím si, že to pochopíš. Jako úvod se mi to zdálo docela dobré. Objevila se tam dokonce i kapička ironie a ta bývá vůči vlastní osobě vždycky okolím vítaná. Ale co dál? Po určitém zaváhání jsem zvolil popsání současné chvíle, protože je tady pořád ještě možnost, že pozítří, až mi dopis přijde, si nebudu nic pamatovat, a navíc je obecně známo, že každá chvíle je jiná. Rozhlédl jsem se a uvědomil si, že se mezitím setmělo a já nic nevidím. Trochu jsem si oddechl, na popisování zasněženého dvora jsem neměl vůbec chu. Po několikaminutovém vnitřním zápase jsem se opět, tak jako vždycky, uchýlil k pravdě: – Nechci tě moc zdržovat, protože máš určitě plno práce, ale rád bych tě upozornil, že se právě setmělo, je pondělí a na dvoře není nic vidět. S obsahem dopisu jsem byl spokojen. Te se jen zbývalo rozloučit a dát pozor na to, abych si nebyl nucen odpovědět. Z vlastní zkušenosti totiž vím, jak
29
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 30
je otravné neustálé dopisování, kdy nikdo z aktérů nemůže přestat, nebo by to vypadalo nezdvořile. Během přemýšlení o rozloučení jsem podlil krůtí stehno. Trochu jsem si tím provětral hlavu a dopis dokončil: – Dneska jsem během pečení krůty zjistil, že mi docela chybíš tvůj Marian Palla Dopis přišel ve čtvrtek a mě pouze napadlo, že jsem podvedl poštu.
30
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 31
I když jsem na chvilku navrátil dopisní schránce její smysl, jako naivní konceptualista si uvědomuji naprostou marnost takového počínání, ale vím, že právě proto musím v těchto aktivitách pokračovat. Záhy po napsání dopisu jsem si všiml svého psa. Dělal totiž umění, aniž by o tom samozřejmě věděl. Upozornil jsem svou ženu, aby mu to náhodou nezakázala, a začal ho podporovat, i když ještě dlouho po první výstavě nechápal, o co jde.
31
Slepice TISK.qxd
15.10.2014
8:22
Page 32
Můj pes vystavuje ve Vídni Umění je pořád jenom umění, i kdyby to byl okousaný klacek. Větev je jeho svět. Nevím, proč nějakou přitáhne a nějakou nepřitáhne. Podobně si asi počíná malíř při výběru zátiší. Prostě se objeví na verandě jistá větev a jiná přitom zůstává v lese. Pravděpodobnost, kdy se nějaká objeví na verandě, je asi jedna ku třem. Z toho vyplývá, že dvě větve se mu během vycházky nelíbily nebo je jeho tlama tak malá, že unese jen jednu, a potom je možné, že se mu na vycházce líbilo větví více, ale moudře uchopil jen jednu. Zůstalo by to tak možná navěky, pokud bych nebyl shodou okolností vyzván, abych se zúčastnil mezinárodní výstavy k poctě Johna Cage v galerii Museumquartier ve Vídni. Bez problémů jsem namaloval svůj obraz a docela náhodou jsem si všiml okousané větve pod stolem. Můj pes Bruno na ní pracuje s přestávkami již druhým rokem. Překvapeně jsem si uvědomil, že větev pomalu začíná připomínat vypreparované klavíry Johna Cage mnohem více než můj obraz a že její zenové vyznění by se Johnovi určitě líbilo, nebo co může být zenovější než obyčejná, mírně okousaná větev. Za několik dnů jsem se setkal s kurátorem výstavy, objednal mu panáka a nenápadně se zmínil, že mám na výstavu kromě obrazu ještě jednu instalaci. – Jak je velká? zeptal se lakonicky. – Asi půl metru. Kurátor souhlasil, objednali jsme další pití. Po hodině jsem se konečně přiznal, že je to větev, kterou okousal můj pes Bruno, a jestli by nevadilo, kdyby u větve bylo na popisce i jeho jméno. Kurátor nic nenamítal, tak jsem přijel do Vídně s větví o den dříve, abych ji pečlivě nainstaloval. Ve vídeňském metru jsem zjistil, že někdy říkat pravdu opravdu nelze. Jeden člověk se mnou totiž zavedl rozhovor na téma větve, která mi čouhala z batohu. Když jsem si představil, jak mu vysvětluji, že ta větev bude umístěna v prestižní
32
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
