Z
historie
O POSTAVENÍ ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝCH OBČANŮ VE SPOLEČNOSTI TOTALITNÍHO REŽIMU (Příspěvek
k nedávné
minulosti)
Boris Titzl Kdo to jsou zdravotně postižení a jaký byl jejich počet před rokem 1989 Zdravotně postižení občané byli ti dospělí, děti a mladiství, kteří pro svůj tělesný či duševní stav, vrozenou nebo získanou vadu, anebo chronické onemocnění potřebovali specifickou péči a pomoc v záležitostech zdravotních, vzdělávacích a sociálních. V rámci této pomoci byl každý zdravotně postižený jedinec posuzován především jako člověk „defektní", jehož defekt (vada, postižení, onemocnění) ho podstatnou měrou osobnostně a společensky charakterizoval a v systému péče o něho ho předurčoval k pasivní roli. O tom, co se s postiženým člověkem bude dít, tedy jak bude do společnosti „začleněn", rozhodoval stupeň jeho defektnosti, nikoliv jeho předpoklady a schopnosti či potřeby. Zdravotně postižené děti a mladiství tak s ohledem na možnosti jejich společenského uplatnění mohli být: (1) neschopni jakéhokoliv uplatnění; (II) schopni přípra-
vy pro praktické pracovní uplatnění za mimořádných podmínek; (III) potřebující koordinovanou péči příslušných orgánů (zdravotnictví, školství, práce a sociálních věcí) a v dospělosti mající změněnou pracovní schopnost); (IV) potřebující sice koordinovanou péči, ale s prognózou, že jim změněnou pracovní schopnost nebude nutno přiznávat; (V) nepotřebující koordinovanou péči, ale jen zvláštní pomoc, vlastně dozor pro snazší zapojení do pracovního procesu. Zdravotně postižení občané starší osmnácti let byli poživateli částečných nebo plných invalidních důchodů. Podle typů postižení to byli občané: A. S tělesnými vadami a postižením hybných funkcí. B. S vadami smyslů a poruchami řeči. C. S vadami a chorobami duševními. D. S onemocněními chronickými, která nespadala do předchozích skupin. E. S vadami spadajícími do předcházejících skupin a vyskytujícími se ve vzájemné kombinaci.
(Podrobněji viz Kritéria defektnosti... Věstník MZ č. 27 a 28/1974, částka 2 0 21.)
Jednotná evidence těchto osob, která měla být od 1. ledna 1963 postupně zaváděna, nebyla vedena dostatečně důsledně. Vázlo hlavně průběžné doplňování údajů o evidovaných (dův. zpráva k usn. vl. 3/ 1975). Své statistiky si dále vedla zainteresovaná ministerstva podle resortně sledovaných ukazatelů. Celkový počet zdravotně postižených osob u nás můžeme proto stanovit jen přibližně. Pro názornost uvádíme čísla ministerstva zdravotnictví a soc. veci, resp. Čs. statistického úřadu z konce totalitního režimu, a sice za rok 1988: Sečteme-li občany, jimž byl vyměřen plný nebo částečný invalidní důchod (475 236), děti a mladistvé v zařízeních a školách pro mládež vyžadující zvláštní péči (76 040), děti a mladistvé mentálně a tělesně postižené v ústavech sociální péče (11 486) a děti a mladistvé čekající na přijetí do těchto ústavů (1008), dostaneme úhrnem 563 770 zdravotně postižených osob, což činilo 5,44 % tehdy vypočteného počtu obyvatel ČSR. Výsledná cifra by však měla být vyšší. Svědčí o tom interní materiál Federálního ministerstva práce a sociálních věcí z ledna 1981, v němž se uvádí, že v kategorii zdravotně postižených a oslabených dětí a mládeže se u nás eviduje cca jen 2 % z živě narozených dětí, zatímco tento ukazatel v hospodářsky rozvinutých státech činí okolo 7 % ze srovnatelné populace. Také by sem měli patřit dospělí občané se změněnou pracovní
schopností bez důchodu. Nicméně uvedená čísla dostatečně ilustrují, jak velkého počtu osob se skryté i zjevné sociální a lidské problémy vyplývající z jejich postižení týkaly.
Státní politika vůči zdravotně postiženým Výchozí principy a právní normy Budeme-li státní politiku vůči zdravotně postiženým posuzovat pod zorným úhlem nesporných sociálních zlepšení vyplývajících ze zákonů přijatých v roce 1948 a následně pro resorty zdravotnictví, práce a sociálních věcí, školství, nelze nevidět kvantitativní nárůst postátňované a státem organizované péče o postižené. Zpočátku chyběla jakákoliv koncepce státní politiky ve vztahu k této skupině obyvatelstva. Např. v důvěrné politické směrnici pro plán úkolů ministerstva práce a sociální péče na rok 1950 se zdravotně postižených netýká ani jeden bod, jen se jakojeden z nedostatků přiznává „soustavné odnímání objektů sociálních ústavů a zařízení jejich účelu jinými sektory" (SÚ A, fond MPSP, 1941-1951, kart. 234). Masivní redukce humanitárních institucí v letech těsně po únoru 1948 je sice nepřímým, ale výstižným indikátorem skutečného poměru státních orgánů k zdravotně postiženým občanům. Např. jen Praha tak ztratila do konce roku 1951 na 1300 humanitárních lůžek a dostala se tím na 55,91 % úroveň předválečného stavu této lůžkové kapacity (SÚA, fond 28: sociálně politická rada ÚV KSČ, 1945-1955, aj. 79).
Zvláštní kapitolou je odsun postižených a nemocných osob německé národnosti provedený na přelomu let 1950 a 1951, tedy po ukončení organizovaného odsunu Němců. Je sice pravda, že s prvním podnětem v této věci přišel zástupce Mezinárodního Červeného kříže v Praze, ale následná aktivita našich ministerstev vnitra a s p r a v e d l n o s t i byla p o z o r u h o d n á . Do 9. 2.1951 bylo vystěhováno 972 osob, které „nemají význam pro naše pracovní úsilí", tj. lidé postižení mentálně, tělesně, přestárlí, ležící nemocní, duševně choří, mezi něž bylo vřazeno i 1217 práce neschopných vězňů. Odsunuty byly i mentálně postižené děti zvyklé na ústavní prostředí, ve kterém žily, jež se až dosud od přemístění podařilo uchránit. Zpráva ministerstva vnitra o skončení akce pak se zadostiučiněním konstatuje, že úspory odsunem pro státní pokladnu vzniklé (na sociální pomoci, důchodech, ad.) „jsou trvalého rázu a do další doby dosáhnou milionových částek" (SÚA, fond MV-T, 1945-1955, kart. 25, sign. 847 a fond MPSP, 1945-1951, kart. 604, akta ústavu Marianum, Opava). Nicméně formování principů pojetí státní politiky v této oblasti bylo od počátku zřetelné: - Od 15. 4. 1948, po přijetí zákona č. 99/ 1948 Sb, o národním pojištění, obsáhla sociální opatření (nemocenská a důchodová na základě povinného pojištění) i invalidní osoby dosud závislé na tzv. péči chudinské. Dokonce podle § 30 cit. zák. důchody mohly být zvýšeny pro bezmocnost a dle § 34 cit. zák. pojiš-
ťovna mohla uhrazovat náklady na pomocné prostředky upravující důsledky zmrzačení a zohyzdění, které nepříznivě ovlivňovaly výkon povolání. A vůbec dle § 100 cit. zák. měla pojišťovna pečovat o to, aby se postižený člověk stal způsobilým k dřívějšímu či k jinému povolání. Nabytí, resp. znovunabytí této způsobilosti k povolání se postupem času začalo i u nás chápat jako důsledek účinně prováděné komplexní rehabilitační péče jakožto souboru všech opatření, která může společnost postiženému člověku poskytnout především v péči léčebné, vzdělávací a sociální. Celistvý systém takové péče se však nikdy nepodařilo vytvořit. A tak se místo zabezpečování adekvátního pracovního zařazení osob těžce a kombinovaně postižených přistupovalo spíše k tomu, že se těmto občanům přiznával plný invalidní důchod, což mělo zvlášť tíživé sociální dopady u osob, které předtím v pracovním poměru nebyly. Nakonec ve smyslu § 29, odst. 2, zákona č. 100/ 1998 Sb., byla invalidním důchodcům vzata i reálná možnost dalšího pracovního uplatnění. - Sociální péče provozovaná na bázi dobrovolnosti soukromými institucemi (spolky) a osobami byla považována za přežitek a jako optimální řešení všechny rozhodující politické síly akceptovaly „pozemštění", rozumějme zestátnění této péče. Prvním zlomovým opatřením v tomto směru bylo přijetí zákona č. 48/ /1947 Sb., o organizaci péče o mládež, a následného vládního nařízení, jímž se
tento zákon prováděl. Na základě těchto norem byly k 31. prosinci 1947 (!) zrušeny nejvýznamnější spolky se zemskou a okresní působností zúčastněné na péči o mládež a jejich majetek přešel do vlastnictví zemí, resp. okresů a obcí. Druhý zásah politické a státní moci přišel po únoru 1948: 12. července 1951 byl přijat zákon č. 68 o dobrovolných organizacích a shromážděních, jehož účelem bylo umožnit likvidaci spolků, .jejichž existence výstavbě socialismu nepomáhá, nebo ji dokonce brzdí", a včlenění vyhovujících spolků do schválených organizací. Především ministerstvo vnitra pak dodatečnými právními předpisy určilo, jak má být naloženo s majetkem zrušených spolků. Poněvadž zřizovateli zařízení pro postižené byly hlavně spolky, přišla tak soukromá sociální péče o svou organizační a hospodářskou základnu a celý systém sociální péče o dobrovolné spolupracovníky. Výsledkem toho všeho bylo postupné zřizování velkých státních ústavních zařízení pro postižené a jejich umisťování mimo velká města. Na hlasy argumentující proti adaptacím starých dispozičně nevhodných budov pro tento účel a proti vzdalování postižených občanů od míst původního bydliště a od specializovaných zdravotnických zařízení nebyl vzat zřetel. Za dostatečnou garanci optimální péče o postižené bylo považováno jejich umístění do ústavu, případně internátu. Vedle toho přežívala představa udržovaná hlavně publicistikou, že v souvislosti s rozvojem vědy 176
a zvýšením životní úrovně obyvatelstva se sociální péče jakéhokoli druhu stane zbytečnou. - Dle 5. části školského zákona č. 95/1948 Sb. se „pro mládež tělesně vadnou a s vadami smyslů a řeči, duševně a mravně vadnou, postiženou chorobami a umístěnou v léčebných ústavech a ozdravovnách" zřizovaly školy pro mládež vyžadující zvláštní péče. Vzdělávání žáků, učňů a studentů postižených pohybově, zrakově, sluchově, řečově a mentálně, nemocných a dočasně pobývajících ve zdravotnických zařízeních se provádělo „zvláštními prostředky", ale v rámci jednotné školské soustavy (viz §§ 59 a 60). Avšak ustanovení § 13, odst. 4 cit. zák. dávalo také právní podklad k opodstatnění vzniku kategorie dětí nevzdělavatelných. Rozdělování m l á d e ž e na v z d ě l a v a t e l n o u a nevzdělavatelnou mělo závažné důsledky, neboť narůstal počet dětí, které mj. tím, že nebyly povinny chodit do školy, nebyly schopny přípravy na povolání. A pokud v ústavech, v nichž byli umístěni mentálně postižení ve věku povinné školní docházky, existovaly pomocné školy a třídy zřízené ve smyslu dříve platných předpisů, byly tyto školy a třídy zrušeny. Zdůrazňování důležitosti diagnostické a přípravné funkce škol pro mládež vyžadující zvláštní péče a uplatňování principu územní spádovosti v přijímání žáků do těchto škol mělo za následek, že internátní pobyt se pro děti zrakově, sluchově a tělesně postižené stával už v před-
školním věku faktickou nutností. Dokonce k zařazení tělesně postiženého dítěte do školy při ústavu sociální péče nebylo třeba souhlasu jeho zákonného zástupce (Záv. zpr. dílčího úkolu VÚSRaP 904 305 02 z června 1990). Tyto děti strádaly absencí rodičovské péče i segregací od svých nepostižených vrstevníků. V ještě větší míře byly tímto systémem poškozovány děti mentálně retardované umístěné v ústavech sociální péče. Až po vládních usneseních č. 3/1975 a č . 2 8 1 / 1 9 7 7 k přijetí a praktikování zásad komplexní a koordinované péče o děti a mládež s tělesnými, duševními a smyslovými vadami - a s ohledem na fakt, že přes veškerou snahu rozšířit ústavní péči stále většina postižených dětí žila v rodinách a nikoliv v zařízeních s celoročním provozem - se v ústavech sociální péče počaly zařizovat první tzv. týdenní i denní pobyty pro nevzdělavatelnou mentálně postiženou mládež a všeobecně nabývalo na v ý z n a m u poradenství pro p o s t i ž e n é a jejich rodiče. Ovšem v mínění odborníků i laiků nadále dominoval názor, že vhodným a účelným řešením problémů zdravotně postižené mládeže je budování nových specializovaných ústavů, škol a zařízení.
Koncepce a realizace péče o postižené O zásadách v péči o postižené a jejich uplatňování lze získat přehled hlavně z vládních usnesení. Tyto směrnice pro exekutivu jsou přece jen věcnější nežjiné dokumenty tehdejší doby k danému pro-
blému. (Až na výjimky se jedná o usnesení vlády ČSR. Usnesení federální vlády jsou označena jako dokumenty vlády ČSSR.) Asi do poloviny šedesátých let jakákoliv přijímaná řešení situace postižených občanů ovlivňovalo mínění - ale v oficiálních dokumentech neuváděné - že „v důsledku zvyšování materiální a kulturní úrovně občanů socialistické společnosti bude počet defektních jedinců nutně klesat". Až usnesení vlády ČSSR ze dne 12. prosince 1966 č. 460 tento názor výslovně odmítlo. Realita byla totiž taková, že už ke konci roku 1961 činil počet poživatelů plných a částečných invalidních důchodů zhruba 10 % z počtu všech osob hospodářsky činných (usn. vl. ČSSR z 20. června 1962 č. 565). Také velmi výrazně narůstal počet žáků škol pro mládež vyžadující zvláštní péči - z 11 640 v roce 1949 na 42 521 v roce 1965 - a to ještě na přelomu let 1965/1966 odborné komise okresních národních výborů evidovaly 7989 dětí ve věku od 6 do 15 let, „kterým není poskytována potřebná péče ve speciálních školách" (viz cit. usn. 460/1966). Začalo být zjevné, že problém postižených samovolně nemizí, ani není zásahy státu umenšován, ale že narůstá do neúnosných rozměrů. Především lůžková kapacita v ústavních zařízeních nepostačovala. Vláda si nedokázala vynutit plnění svých rozhodnutí (viz usn. vl. 1140/1957 ad.) ohledně uvolňování objektů určených pro ústavy a dokonce musela Státní úřad sociálního zabezpečení a rady krajských n á r o d n í c h v ý b o r ů vyzvat, aby se 177
nevyhýbaly plnění tohoto úkolu sociální péče (viz usn. vl. 925/1959). Kritické hodnocení zabezpečování sociální péče bylo v roce 1962 (usn. vl. 565/ 1962) rozšířeno za nedostatečnou koordinaci činnosti na všechny centrální orgány působící v této sféře. Na adresu vedoucích hospodářských pracovníků pak bylo řečeno, že mají záporný postoj k pracovní rehabilitaci postižených, což vychází z jejich představy, „že osoby se změněnou pracovní schopností se stanou přítěží závodu". Pozadí této kritiky spočívalo v tom, že pro tehdejší plánované hospodářství byla avizována potřeba 9 % navýšení počtu pracovních sil, což bylo ohroženo mj. proto, že rostl počet mužů i žen přicházejících do důchodového věku a klesal počet mladistvých dosahujících produktivního věku. A tuto situaci zhoršoval vývoj invalidity: z poživatelů plných invalidních důchodů se dle odhadu z roku 1962 vrátila do pracovního procesu jen 2 % invalidů, což markantně svědčilo o tom, že léčebná rehabilitace nebyla cílena k povolání, ke kterému se občan měl vrátit, resp. na které se měl připravit. Z pracovního procesu také odcházely matky tíže postižených dětí, neboť pokud měly dítě doma, většinou se nemohly věnovat zaměstnání. A dětem žijícím v domácí péči tehdejší systém nedal příležitost k výcviku jejich zbylých schopností. Přitom bylo spočítáno (viz zpráva k usn. vl. 460/1966), že pokud by tělesně postižené dítě bylo v ústavu připravováno pro život a povolání od jeho tří do osmnácti let, náklady na to by činily jen 168 000 Kčs, ale 178
zato by jeho celoživotní přínos národnímu hospodářství dosáhl 1 078 000 Kčs. Za těchto okolností bylo nutné přijmout nějaká systémová opatření. Stalo se tak 17. července 1963 usnesením vlády ČSSR 620/1963, rozvedeným v „Zásadách o dalším rozvoji sociální péče v období budování vyspělé socialistické společnosti". Toto usnesení se však nezabývalo celou sociální péčí ve smyslu platného zákona č. 55/1956 Sb, nýbrž jen péčí doplňkovou a ústavní. Přijatá rozhodnutí však v přehledu naznačují, k čemu měla péče o postižené občany směřovat. V dokumentu se požadovalo zejména: - Zajistit umístění všech tělesně a duševně postižených dětí v ústavech sociální péče do konce roku 1970. Zároveň v rozporu s dikcí usnesení byl tento maximalistický požadavek korigován úkolem budovat zařízení pro denní pobyt duševně postižené mládeže. - Provést diferenciaci ústavů sociální péče pro tělesně a duševně postižené do konce roku 1964. - V nezbytných případech přeměnit domovy důchodců na ústavy pro mládež. - Do domovů důchodců přijímat přednostně osoby choré a plně odkázané na cizí pomoc. - Rozvíjet doplňkovou péči (zvláště pečovatelskou službu) o staré občany, aby mohli co nejdéle setrvat v domácím prostředí. Formální tlak vlády na zvyšování kapacity zařízení pro duševně, smyslově a tělesně postiženou mládež se nadále zvyšoval. Dokonce ministr školství dostal za
úkol zajistit podmínky k přijetí zbývajících nevidomých a neslyšících dětí do speciálních mateřských škol, tedy do internátů už od tří let jejich věku. Požadavek se zdůvodňoval nutností časné speciální výchovy, která by v těchto případech měla být upřednostněna před výchovou dítěte v rodině. V této souvislosti musíme připomenout alarmující sdělení o kvalitě stravování v internátech pro postiženou mládež: „Četné průzkumy zdravotnických pracovníků potvrzují nedostatečnou biologickou a kalorickou hodnotu stravy a upozorňuji, že stravování na dosavadní úrovni přímo ohrožuje zdravý vývoj dětí závislých na stravování v zařízeních." Způsobovaly to nízké finanční limity ještě z doby lístkového hospodářství, které nebyly po zvyšování cen potravin upravovány (usn. vl. 460/1966). Odmyslíme-li si nyní obecně přijímané zápory ústavní výchovy a zamyslíme-li se nad tím, proč nejvyšší výkonný státní orgán nedokázal zajistit splnění vlastních usnesení ohledně zvyšování kapacit ústavní sociální i vzdělávací péče, dospějeme k jednoznačnému vysvětlení, které ostatně z interních vládních a ministerských dokumentů také vysvítá: V systému plánovaného hospodářství se dostávaly do rozporu požadavky na rozvoj socialistické sociální péče s úkoly ryze hospodářského a politického charakteru. Dělo se tak hlavně proto, že limity plánu investic stanovovala Státní plánovací komise na kraje globálně, ale krajské národní výbory přidělené objemy investic rozdělovaly na výstavbu a přestavbu těch zařízení, která
považovaly za prospěšnější. Úsekům sociálního zabezpečení a školství se tím odebíraly i ty prostředky, které byly těmto resortům při sestavování plánů předběžně přiděleny. Totéž se dělo o úroveň níž mezi krajskými a okresními národními výbory (Arch. MŠ, spis SÚSZ čj. S-800016.10.1967). Když se v závěru roku 1967 připravovaly podklady pro zhodnocení usn. vl. 620/1963, situace z pohledu Státního úřadu sociálního zabezpečení vypadala následovně: Místo plánovaného 70% ročního přírůstku počtu míst v ústavech pro mládež nárůst činil jen kolem 44 %. Jako zvláštní a nevyřešený problém se ukázala péče o jedince s inkontinencí moče a stolice. O denních pobytech mentálně postižené mládeže nepadla ani zmínka. Diferenciace ústavů nebyla dokončena. 24 domovů důchodců bylo přeměněno na ústavy pro dospělé mentálně postižené a 2 ústavy byly pro ně nově zřízeny. Stále to však nestačilo. A ještě i po zpřísnění výběru uchazečů o přijeti do domovů důchodců se nedařilo krýt tuto potřebu a počet neumístěných žadatelů - důchodců se zvýšil. Pečovatelská služba v období 1962-1966 vykázala vzrůst jak v počtu ošetřovaných, tak ve vynaložených nákladech. Pečovatelky z povolání začaly být přijímány od roku 1965. Možnosti peněžní a věcné doplňkové pomoci neřešily tíživou sociální situaci důchodců s nízkými příjmy. Roku 1967 dle kvalifikovaného odhadu na 300 000 důchodců pobíralo důchod nižší než 400 Kčs, pokud šlo o j e d n o t l i v c e , a 700 Kčs, pokud šlo
0 manželskou dvojici; důchod těchto lidí byl jejich jediným příjmem. Přitom Výzkumný ústav sociálního zabezpečení dospěl už v roce 1965 k závěru, že existenční minimum lidi ve vyšším věku má přesahovat u jednotlivce 500 Kčs, u dvojice 870 Kčs měsíčně. Na počátku sedmdesátých let už bylo celkem zjevné, že komplexní rehabilitace postižených osob je více fikcí než realitou. Místo uschopňování postižených pro život zcela převládla tendence řešit jejich situaci přechodem do invalidního důchodu a umísťováním do ústavů sociální péče. Tato praxe byla organizačně podstatně jednodušší, ale pro stát ekonomicky nevýhodná a pro postižené společensky izolující. Ekonomická nevýhodnost tohoto způsobu péče byla důvodem, že Výbor lidové kontroly ČSR (VLK) v roce 1972 přistoupil k zevrubné „prověrce stavu a úrovně péče o defektní mládež v ČSR". 1 když toto šetření nezahrnulo populaci postižených i ve vyšších věkových kategoriích, jeho výsledky lze na tyto kategorie rovněž vztáhnout. Závěry prověrky byly zdrcující. Byl to výčet dílčích pochybení, systémových nedostatků a nespolupráce orgánů a institucí, které ze zákona za péči o zdravotně postižené občany odpovídaly. Příkladem ilustrujícím tehdejší situaci může být zařazování dětí do zvláštních škol. Zvláštním průzkumem bylo totiž zjištěno, že asi 17 % žáků zvláštních škol mělo navštěvovat běžné základní školy. Těchto cca 5 až 6 tisíc žáků bylo do zvláštních škol zařazeno chybně. Zpráva VLK kon180
statovala, že tu šlo „o významný zásah do občanských práv dítěte, do rodičovských práv a svým způsobem i do právem chráněného zájmu státu" (SÚA, fond VLK ČSR čj. 25/1972; posl. cit. údaj viz čj. 25/ 54 - 1972). Vláda ČSR pak v usn. 91/1973 musela vzít na vědomí, že „ucelený systém řízení a koordinace péče o defektní děti a mládež v České socialistické republice není dobudován ani na úrovni resortů, ani na jednotlivých stupních řízení v působnosti národních výborů" a že „vliv státní správy na průběh a výsledky rehabilitace defektních dětí a mládeže v zařízeních resortů zdravotnictví, školství, práce a sociálních věcí je malý a konečný efekt péče je neuspokojivý". Následně se vláda začala problémem postižených konečně zabývat komplexněji, nicméně až v roce 1975, resp. 1977 byly schváleny koncepční dokumenty k péči o postiženou mládež a invalidní občany. I. Zásady uceleného řízení a koordinace péče o děti a mládež s tělesnými, duševními a smyslovými vadami byly přijaty s usnesením vlády č. 3 z 15. ledna 1975. Jednotlivé tematické celky stanovovaly úkoly pro odvětví zdravotnictví, školství, práce a sociálních věcí. Výchozím bodem se mělo stát týmové sledování programu péče o evidované děti a mladistvé. V poradenské činnosti se požadovalo postupovat koordinovaně za pomoci sborů odborníků soustavy poradenské péče, přičemž okresní a krajské pedagogicko-psychologické poradny měly
své působeni rozšířit i na postižené děti a mládež. Léčebně preventivní péče měla být podpořena rozšířením sítě ambulantních pracovišť a zkvalitněním léčebné rehabilitace v ústavech sociální péče. Pokud šlo o výchovu a vzdělávání, konečně bylo uznáno, že umisťování děti mladších pěti let do internátních zařízení je vážným zásahem do jejich i rodinného života, a proto byl stanoven úkol propracovat systém péče o postižené dítě v rodině. A v docházce tělesně postižených dětí do běžných škol měl nastat průlom likvidací technických bariér ve školních budovách. V přípravě pro pracovní uplatnění se požadovalo postupovat dvěma směry - rozšiřovat síť učňovských škol a učebních oborů, ale také vytvářet pracoviště, kde by mohli být zaměstnáváni mladiství s těžším a kombinovaným postižením. V péči o jedince s těžším duševním postižením (šlo hlavně o jedince s hlubší mentální retardací) byl stanoven požadavek rozšiřování denních a týdenních pobytů, tj. takového systému, který měl umožnit častější kontakt postiženého s rodinou. Foniatrická a logopedická péče měla být zaměřena i na rozvoj řeči dětí s těžším duševním postižením a vůbec praktikována ve všech institucích, kam byly postižené děti umístěny. Možnosti pro zájmovou činnost a rekreaci měly být vytvářeny i pro děti a mladistvé žijící v rodinách. Aby se mohlo vylepšit ekonomické a sociální postavení rodin s postiženým dítětem, bylo uloženo posoudit možnosti rozšíření finanční pomoci těmto rodinám včetně zvážení výše úhrady nákladů na pobyt dí-
těte v ústavu. Řízení celého systému péče se mělo dít ve vzájemné součinnosti zainteresovaných orgánů a organizací. Vlastní výkon péče náležel národním výborům, metodické řízení celého procesu pak příslušelo odvětvovým ministerstvům. II. Zásady péče společnosti o invalidní občany byly schváleny s usn. vl. č. 259 z 18. srpna 1977. Jednotlivé směrnice těchto zásad nebyly striktně resortně oddělovány. V dokumentu se poprvé vyhlašuje, že cílem péče o invalidní občany je nejen vytváření podmínek pro jejich společenské uplatněn, ale i uspokojování jejich specifických potřeb. Na dílčích úsecích péče má jít hlavně o následující: V léčebné a pracovní rehabilitaci zajišťovat plynulou návaznost obou procesů. V ortopedické protetice vyřešit mj. dlouhodobý problém s nedostatkem pomůcek a zajistit bezprostřední spolupráci rehabilitačních a protetických oddělení. Možnosti pro pracovní uplatnění invalidů rozšiřovat zejména v provozovnách podniků Svazu invalidů, ve výrobních družstvech invalidů a v chráněných dílnách; v jiných podnicích však i tím, že cílenou osvětou mezi jejich nepostiženými zaměstnanci pro to bude vytvořeno příznivé klima. Aby se zlepšila situace těžce postižených občanů, měla se rozšiřovat pečovatelská služba a uskutečňovat výstavba zvlášť upravených domů pro jejich bydlení v blízkosti podniků, kde by mohli být zaměstnáni. Požadovalo se vytváření oborů s vyšší technickou úrovní pro zrakově
postižené, ale i vyhledávání činností, které by zvládli mentálně postižení. Mělo se výrazně pokročit ve výstavbě účelových objektů pro ústavy a v ústavní péči dbát na to, aby jejich obyvatelé mohli setrvat v jednom zařízení bez ohledu na věk. V rámci prevence invalidity se mělo dbát na informovanost o negativních faktorech, včetně genetických, které ovlivňují zdravotní stav dětí. Proč byly zásady péče jak pro děti, tak pro dospělé postižené přijaty v této podobě, si lze vysvětlit tím, že političtí a vládní činitelé si v důsledku sílícího proudu stížností občanů na nedostatky v péči o postižené museli přiznat, že situace má negativní důsledky nejen ekonomické, ale i politické. Takže nás nic neopravňuje k tvrzení, že by snad byla fakticky brána na zřetel deklarace přijatá 9.12. 1975 Valným shromážděním OSN k právům invalidních osob a její formulace jako: „Každá sociální struktura by měla být plánována a organizována tak, aby to skýtalo možnost pro plnou účast postižených lidí." Trvající katastrofální nedostatek lůžek pro rehabilitaci, neklesající počet neuspokojených žadatelů o přijetí do ústavů sociální péče (6695 v roce 1977), sotva z poloviny krytá potřeba rekvalifikace v zaškolovacích kurzech, to byly ty nedostatky nejkřiklavější. Na druhé straně se přece jen mímě zvyšovala zaměstnanost postižených občanů, kteří za rok 1976 vyprodukovali hodnoty za více než 7,5 mld. Kčs. Kontrola plnění těchto usnesení zvláště ve vztahu k postižené mládeži byla prováděna poměrně pravidelně, což mělo 182
pozitivní vliv na plnění úkolů administrativní a organizační povahy. Tak k 31. 3. 1975 byla u národních výborů zavedena evidence postižených dětí. Od roku 1976 se začal budovat systém týmového sledování evidovaných ve věku rozhodujícím a) pro zařazení do předškolní výchovy, b) pro vstup do školy, c) pro budoucí pracovní zaměření, d) pro pracovní a společenské začlenění. Ale poněvadž ústavy sociální péče stále nedisponovaly potřebnou kapacitou, zůstávaly postižené děti dlouho přes věkovou hranici v kojeneckých ústavech a dětských domovech (jejich podíl v těchto zařízeních přesahoval 25 %), či ze sociálních důvodů byly umisťovány i na dětská oddělení nemocnic. A to již od roku 1970 umístění všech dětí a mladistvých, kteří to potřebovali, do specializovaných ústavů nemělo dělat problémy. Velké potíže působil i nedostatek provozních prostor pro zaškolování duševně postižené mládeže na vhodnou práci. Očekávalo se také, že v místech, kde je aspoň 15 mentálně postižených dětí, které nejsou vzdělávány, se otevře zařízení pro jejich denní, případně týdenní pobyt, aby matky nebyly vyřazeny z pracovního procesu. Ústavů s takovým provozem však bylo v celé republice jen dvanáct (usn. vl. 281/1977). Splnění řady úkolů vztahujících se na dospělé invalidy bylo stále naléhavější, ale jejich kontrola se odbývala frázemi typu „větší pozornost věnovat k tomu...", „zásadně zlepšit...", „rozšiřovat možnosti..." Přesto někde byl stanoven termín, např. pro vyřešení nedostatků v protetice
do 1. 1. 1982, či byl stanoven úkol konkrétně, jako upravení nejméně čtyř bytů pro těžké invalidy na 1 tisíc nově postavených bytů, ale i přiznán nový vážný problém, jako je zajišťování vhodného pracovního uplatnění zdravotně postižených horníků (usn. vl. 76/1981). Rok 1981 byl Valným shromážděním OSN vyhlášen za Mezinárodní rok invalidů. V této souvislosti bylo nadnárodní organizací Rehabilitation International (členství za ČSSR měl Svaz invalidů) přijato prohlášení o prioritách činnosti v desetiletí 1980-1990, tzv. Charta na osmdesátá léta. Federální vláda ČSSR se k roku invalidů připojila, ale Charta u nás zveřejněna nebyla. Přesto předsednictva vlád ČSSR a následně ČSR přijala plán rozvoje péče o invalidy do roku 1991. Z termínovaných úkolů plánu vyjímáme: budovat síť pracovišť lékařské genetiky, snížit počet zdravotně rizikových pracovišť, zajistit návaznost léčebné a pracovní rehabilitace (tento pro režim v podstatě neřešitelný úkol byl tehdy termínován do r. 1984), řešit i rehabilitaci duševně nemocných, zajistit výrobu a dodávku kompenzačních a protetických pomůcek, přezkoumat způsob stimulace zaměstnavatelských organizací k přijímání zdravotně postižených do pracovního poměru, rozšířit kapacitu specializovaných ústavů o 3000 míst (v ČSR), řešit bezbariérovost dopravních systémů. Některé z těchto a dalších problémů byly jako vládní úkoly formulovány poprvé (usn. předsednictva vl. ČSSRč. 84 z 13. května 1982 a usn. předsedn. vl. ČSR č. 241 z 18. srpna 1982).
Hned rok nato, 13. července 1983, byly přijaty nové zásady řízení a koordinace péče o postižené děti zároveň s úkoly do roku 1991, bohužel s vágními formulacemi: evidence měla být racionalizována; činnost koordinačních sborů poradenské péče měla být prohloubena atp. Nicméně objevily se tu teze a úkoly, které byly reakcí na trendy uplatňované ve vyspělých zemích - zřizovat školy s výukou zaměřenou podle potřeb dětí, vzdělávat děti s více přidruženými vadami. Ministerstvo školství však nesouhlasilo s přípravou pro povolání žáků vycházejících z pomocných škol. Těžko však dnes vysvětlit skutečný záměr navrhovatele u úkolu „prohloubit genetickou péči o rodiny s genetickou zátěží" (usn. vl. 178/1983). V období před listopadem 1989 ještě jednou učinil závažná zjištění VLK ČSR. Kontrolní orgány (roku 1984) zkoumaly plnění vybraných ukazatelů péče o invalidy dle usnesení přijatých vládami ČSR a ČSSR a přitom se zaměřily hlavně na rehabilitaci a zaměstnávání postižených osob. (V této souvislosti je nutno uvést, že Mezinárodní organizace práce dne 1. srpna 1983 přijala Úmluvu o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů; její ratifikace byla Československem zapsána 21. února 1985. Úmluva u nás nabyla platnosti roku 1986.) Kontrolní zpráva upozornila na nejzávažnější nedostatky: - Ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo vnitra byly v rozporu ohledně zřizování okresních koordinačních rehabilitačních komisí, takže komise, přestože 183
už měly fungovat, se buď nezřídily, a pokud ano, nevyvíjely žádoucí činnost. Přibližně tisíc zdravotně postižených občanů ročně potřebovalo absolvovat přípravu ve výcvikových střediscích spravovaných národními výbory. Ke konci roku 1986 bylo takové středisko jen v Janských Lázních, s kapacitou 26 míst! Do roku 1985 je znám jediný pokus o experimentální ověření návaznosti léčebné a pracovní rehabilitace, a to v podniku TOS Hostivař, a sice s nulovým výsledkem, neboť podnik neměl vhodné uchazeče. Ač byla na podporu zaměstnávání občanů se změněnou pracovní schopností ve výrobních družstvech invalidů a v účelových zařízeních Svazu invalidů META určena různá ekonomická zvýhodnění, nedařilo se těmto organizacím dostát podmínkám, na něž byla zvýhodnění vázána. Bylo to zejména proto, že i na tyto organizace byly uplatněny tzv. jednotné ekonomické nástroje (rozumějme: byl vyvíjen tlak na plnění direktivně rozepisovaných ekonomických ukazatelů), že na ně dopadal úbytek vhodných výrobních programů a že plán výrobních družstev invalidů nebyl vyjmut ze státního plánu. Zpráva VLK konstatovala, že v záležitosti zaměstnávání invalidů, vlastně občanů se změněnou pracovní schopností je po dvaceti letech od usn. vl. ČSSR 254/1965 „situace komplikovanější, než byla před jeho přijetím" (usn. předsednictva vl. ČSR ze dne 3. února 1987 č. 39/P a podklady k němu, zejm. zprávy VLK pod čj. 8/24 - 84). 184
Potvrdila se tím jedna ze základních systémových vad péče o invalidy: trvalý rozpor mezi nedostatečnou nabídkou účinné pracovní rehabilitace a vyšší potřebou rekvalifikace občanů se změněnou pracovní schopností, zejména těch s těžším zdravotním postižením (ZPS s TPZ). Výsledkem této disproporce byla skutečnost, že mezi těmito občany nebyl dostatek pracovně rehabilitovaných a připravených sil, které by družstva a podniky s určenými kvótami k zaměstnávání invalidů mohly přijmout do zaměstnání. Takže např. výrobní družstva invalidů II. typu (více než 50 % zaměstnanců se ZPS s TPZ) a výrobní družstva invalidů I. typu (nejméně 70 % zaměstnanců se ZPS) nemohla doplňovat svou členskou a zaměstnaneckou základnu, musela zaměstnávat více nepostižených pracovníků, čímž přestávala plnit svou sociální funkci. Přestože po této kontrole hospodářský plán pro výrobní družstva invalidů byl zpracován odděleně a s ohledem na jejich sociální funkce a byla přijata řada podobných opatření, situace v zaměstnávání občanů se změněnou pracovní schopností se horšila nadále. Ještě z řady dílčích dokumentů z roku 1990 vyplývá, že „uschopňování zdravotně postižených občanů k práci a pro život ve společnosti" se většinou řešilo přiznáním plného invalidního důchodu ve smyslu § 29, odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb, o sociálním zabezpečení. Lze tedy zobecnit, že totalitní režim za celou dobu existence nedokázal pro zdravotně znevýhodněné občany snížit negativní důsledky jejich postižení, vyrovnat
jim aspoň částečně příležitosti ke společenské a pracovní seberealizaci. Možná právě proto ve sféře péče o zdravotně postižené pracovali vždy i lidé, kteří nebyli lhostejní vůči potížím tohoto typu outsiderů socialistické společnosti - ale jako jednotlivci mohli pomoci zase jen jednotlivcům. Nějaké systémové kroky neprosadil ani Svaz československých invalidů (SČI) - pokud se o to jeho orgány snažily. Například nejméně od roku 1955 se ústřední činitelé SČI pokoušeli uchránit sociální charakter družstev invalidů (viz SÚA, fond ÚPV-T, 1954-1955, kart. č. 1370).
Zájmové organizace zdravotně postižených občanů Před únorem 1948 u nás existovalo na 1300 ústředí, svazů, korporací, spolků a organizací dobrovolné sociální a zdravotní péče. Tato roztříštěnost nebyla ku prospěchu věci, což si uvědomovali i sami postižení, takže postupně nabývaly na významu organizace s širší než místní působností a s větším počtem členů. Tento slučovací proces byl ale po únoru 1948 zásahy státní moci dirigován směrem k organizaci jediné a jednotné, která by se stala složkou Národní fronty. První krok byl učiněn pod přímou patronací Ústředního akčního výboru Národní fronty (ÚAV NF). Na 25. a 26. června 1949 byl připraven ustavující sjezd nového spolku, který pod názvem Ústřední jednota invalidů (ÚJI) sdružil hlavní spolky nevidomých, neslyšících a tělesně postižených z celé republiky. Mimo tuto sjed-
nocenou organizaci zatím zůstala velmi silná Družina československých válečných poškozenců, která splynutí s ÚJI odolávala ještě v roce 1951. Dle stanov bylo účelem ÚJI povznášet dospělé osoby s tělesnou nebo smyslovou vadou mravně a hmotně tak, „aby se mohly úspěšně zapojit do budovatelského úsilí lidově demokratické Československé republiky na její cestě k socialismu" (Arch. hl. m. Prahy, Polic. řed., 11/399 a 11/1214). Ústřední jednota invalidů od počátku nebyla považována za „spolek stojící v cestě budovatelským úkolům", dokonce v návrhu ÚAV NF na postup v otázce spolků z května 1950 byla zařazena mezi spolky I. kategorie, tzv. vzorné (SÚA, fond ÚAV NF, 1948-1955, kart. č. 101 - d o p . na ÚV KSČ čj. 10623/50-Lo/re a fond MV, spolky, příl. k dop. na ÚV KSČ č. 481/51, arch. j. 1145). Zákon č. 68 ze dne 12. července 1951 o dobrovolných organizacích a shromážděních však ÚJI mezi těmito „vzornými" organizacemi neuvádí. K tomu, aby Ústřední jednota invalidů byla přetvořena k obrazu organizace Národní fronty, bylo třebaještě jednoho kroku. Stalo se tak po jednání politického sekretariátu ÚV KSČ 17. ledna 1952, kde bylo rozhodnuto, aby: a) vznikla nová jednotná celostátní organizace invalidů; b) Družina válečných poškozenců byla jako samostatný spolek likvidována a její členové do nové organizace invalidů individuálně přešli (SÚA, fond MV-T, 19381954, kart. č. 28). Poté 7. června 1952 na u s t a v u j í c í m s j e z d u vznikl Svaz
československých invalidů (SČI). Svaz dle znění prvního organizačního řádu sdružoval ,,a) tělesně poškozené s vadami zjevnými, b) tělesně poškozené s vadami organickými a interními, c) nevidomé, d) sluchově vadné". Tak od začátku tyto čtyři skupiny neboli svazy postižených tvořily základ organizační výstavby SČI a jeho pozdějších nástupnických organizací. Zpočátku měl SČI jen kolem 20 000 členů, pak jeho počet rychle narůstal. K 30. 4. 1954 to již bylo téměř 60 000 členů, z toho víc jak polovinu tvořili tělesně postižení „vadami zjevnými", čili hlavně pohybově postižení. Pokus vymanit se z této struktury učinil jen „přípravný výbor samostatného spolku nevidomých" roku 1968. Ale už v lednu 1969 byla tato akce zmařena zejména postupem předsednictva ÚV SČI (Arch. hl. m. Prahy, fond polic. řed. - dobrovolné organizace, sign. 7). V roce 1969 v souvislosti s federalizací vznikly dvě národní organizace Federace československých invalidů (FČSI). Ustavující sjezd Českého sdružení svazu invalidů (ČSSI) se konal 12. dubna 1969. Nezávisle na ČSSI vzniklo v tomtéž roce samostatné Národní sdružení pro pomoc mentálně postiženým. Federální struktura FČSI zůstala zachována i po roce 1974 česká část existovala pod názvem Svaz invalidů v ČSR (Arch. hl. m. Prahy, fond polic. řed. - dobrovolné organizace, sign. 164). Svaz invalidů jako společenská organizace musel plnit dvě rozporná zadání: jednak jako členská organizace Národní fron186
ty vést invalidy hlavně „k aktivní účasti na výstavbě socialistické společnosti", jednak jako zájmová organizace zdravotně postižených občanů jim pomáhat překonávat důsledky invalidity. Budeme-li v hodnocení role Svazu invalidů spravedliví, nemůžeme pominout fakt, že v této organizaci měli postižení lidé často jediné přímé zastání. Proto politikum v činnosti Svazu invalidů konfrontované s individuálními osudy jeho členů nikdy nemělo tu sílu a tak destruktivní vliv na člověka jako u jiných „převodních pák" totalitního politického systému. Přesto se svazové orgány programově vyhýbaly kontaktu s těmi, kteří byli společensky ještě slabší než lidé tělesně a smyslově postižení, a sice s občany mentálně postiženými. Tento postoj vůči nim byl dán formulí zakotvenou ve stanovách: „Mentálně postižení občané se do Svazu nepřijímají." (Archiv Sdružení zdravotně postižených v ČR , zvi. viz stanovy schv. FMV 19. 2. 1975 pod čj. SM/P - 141/75).
Závěrem Zdravotně postižení občané byli znevýhodněni nejen primárně fyzickými a psychickými následky svých vad, ale ve značné míře byli poškozováni i sekundárně sociálními dopady svého společenského statusu. Zpočátku ani režim nebral jakýkoliv ohled na zdravotní stav občana: Stanislav Plichta, narozený 16.11. 1931, utrpěl 13. 7. 1951 střelná poranění dolního oddílu páteře, levé týlní krajiny a ještě
další zranění. V důsledku toho měl ochrnutou dolní polovinu těla, od kolenních kloubů dolů sníženou, až zcela vyhaslou citlivost, neudržel stolici ani moč, trpěl dekubity. Tento imobilní mladík byl souzen v „babickém případu", odsouzen k trestu smrti a 25.5.1953 v Praze ve věznici na Pankráci popraven (UDV Praha: Sešity č. 2 a chorobopis St. Plichty dat. 8.2. 1953). V době kolem roku 1989 se režim snažil jevit aspoň humánněji: Zcela nevidomý, špatně slyšící a pohybově postižený Tomáš Majer byl odsouzen za trestný čin útoku na veřejného činitele. Tohoto činu se měl dopustit hlavně tím, že 28. 10. 1988 seděl před pomníkem sv. Václava na Václavském náměstí v Praze a slovně se bránil násilí ze strany příslušníků bezpečnosti. Vzhledem ke zdravotnímu stavu obviněného soud v j e h o případě upustil od potrestání
a nařídil ochranné psychiatrické a neurologické léčení (Inf. o Chartě 77, r. 12 (1989), č. 4, s. 18). Problematika postavení zdravotně postižených občanů ve společnosti za totalitního režimu je podstatně širší, než v tomto příspěvku zatím mohlo být naznačeno. Nepochybně bude nutno prozkoumat např. různé aspekty nedoceňování hodnoty zdraví občanů jako významné složky národního bohatství, utlumení vnímavosti nepostižené majority k potřebám postižené minority a další otázky. Jde také o to, že z povědomí o událostech a poměrech, které jsou součástí námi žité nedávné historie, se vytěsňuje vše nepříjemné, zato se uchovávají nedoložená tvrzení a mýty. Proto je nutné zevrubně prozkoumávat i peripetie vztahu totalitního režimu ke zdravotně postiženým občanům, abychom se poučili. Toto je první příspěvek k danému tématu
