O harmonii mezi přirozeným růstem stromu a zásahem ruky člověka

l Editorial

O harmonii mezi přirozeným růstem stromu a zásahem ruky člověka Ondřej Dovala

Přírodní hospodaření… co si vlastně pod tímto dvojslovím představit? Nejsou to dvě věci, které jdou vyloženě proti sobě? V kontextu doby, kdy u nás lze už jen málokde vidět fungující symbiózu spolužití člověka a přírody, by se snad chtělo věřit, že ano. Cesty na těch několik málo zachovalých míst naší země, nebo na východ od slovenských hranic, kde stále je ještě tradiční krajina, nás přesvědčují, že nikoliv. U nás, i na většině míst, kde se člověk usadil, bylo ovocnářství jedním z nosných kamenů potřebných k přežití a hlavně tradičnímu, tedy přírodnímu ovocnářství v našich podmínkách bude věnován tento článek. Vysokokmenný ovocný sad je spolu s polokulturní květnatou loukou typem krajiny, která je opravdu hodně přírodní a za dodržení určitých podmínek, kdy využíváme přírodní zákonitosti v náš prospěch, může dlouhodobě prosperovat bez nějakých výrazných vstupů zvenčí i s našimi minimálními energetickými povinnostmi ve srovnání třeba s polní kulturou. Na rozdíl od ní se totiž jedná o sukcesně výrazně vyvinutější systém, který je mnohem jednodušší udržet. Co bychom vlastně měli udělat pro ideální fungování extenzivního sadu?

Půdní a klimatické podmínky Za prvé, výběr místa. V případě extenzivních sadů můžeme říci, že nemusíme být na polohu extra nároční. S výjimkou opravdu hodně zamokřených říčních či potočních niv, strmých severních svahů v horských oblastech a mrazových kotlin můžeme sadit prakticky všude. A vlastně i do těch mrazových kotlin se dají vybrat odrůdy, jež třeba později raší a mohou tedy zmrznutí uniknout. Ideálem je samozřejmě jihozápadní svah s černozemí na spraši, ale ne každý si může vybírat. Obecně je vžitý podvědomý názor, že ovoc-

né stromy vyžadují poměrně vyšší teplotní sumu. Je to pravda, by jen částečná. I ve vyloženě horských oblastech můžeme úspěšně ovocnařit, ale musíme splnit mnohem více podmínek než při stejné činnosti v teplotně příznivějších podmínkách. Už si musíme vybírat svahy, hledat mikroklimata, sadit jen určité odrůdy, na určitých podnožích… Na jižních svazích Krkonoš byly kdysi ovocné sady i ve výškách kolem 1 000 metrů a plody následkem vyšší intenzity slunečního záření dosahovaly leckdy lepší kvality a plnějších chutí než ovoce z nížin. Klasická odrůda Průsvitné letní dozrává v takovýchto podmínkách až někdy v září a třešně v srpnu. V tatranské vesnici Ždiar je zas velice oblíbené pěstování červeného rybízu a šávy či džemy tady z něj dosahují výrazně aromatičtější chuti než z teplých nížin. Je zapotřebí využít domnělou nevýhodu v náš prospěch. Prastará odrůda hrušně Špinka dosahuje nejlepších chuových kvalit právě ve vyšších vlhčích polohách, kde se protahuje i doba zrání, protože zraje postupně v horizontu možná i jednoho měsíce. V podhůří Jeseníků jsou nádherné bohatě plodné stromy této odrůdy i v polohách kolem 700 metrů. Nejen Špinka zvládá z hrušní tyto extrémní polohy. Přestože hrušně mají pověst vyloženě teplomilného ovoce, kdysi byly úspěšně pěstovány i v nejvýše osídlených oblastech, když nepočítáme extrémní polohy, které už ovocnářství nedovolují (Jizerka, Kvilda). Často se ovšem nejednalo o odrůdy v pravém smyslu slova, tedy odborně pojmenované, někde popsané, ale o více či méně kulturní místní odrůdy. Právě pod Jeseníky a vůbec v bývalých Sudetech lze stále i dnes najít celou řadu krásných mohutných stromů, z nichž mnohé mají leckdy překvapující chuové kvality. Spousta krásných starých hrušní se XXVIII. ročník 2014

Ovocnářství je lepší než všechny adrenalinové sporty Vážení čtenáři, toto číslo jsme se rozhodli věnovat ovocnářství, protože zahrady a sady významně ovlivňují ráz a vzhled naší krajiny, když si tedy odmyslíme vše, co je s nimi spojeno z hlediska užitku a života různých organismů. Zatím z valné části pozitivně a jen doufejme, že do naší krajiny nevtrhnou ve velkém intenzivní sady, které se vším všudy znamenají pohromu skoro pro vše živé a v konečné fázi i pro člověka. Ovocnářství v historii našich zemí má dlouholetou tradici a dosud se pěstování ovoce věnuje dosti obyvatel přesto, že ovoce (stále dražší) je již v obchodech dostupné celoročně. Jenže rozdíl v chuti koupeného a ovoce vypěstovaného v domácích podmínkách je přece jen výrazný. Problematika ovocnářství je velmi široká, a i když jsme pominuli drobné ovoce, tak se nám přesto sešlo nejen od věhlasných odborníků, ale i od laiků tolik příspěvků, že jsme se rozhodli v našem časopise zavést stálou rubriku věnovanou ovocnářství a navíc i 1. číslo příštího ročníku bude také ovocnářské, kde budou uveřejněny ty příspěvky, které se nám do tohoto čísla nevešly. Snad ani není třeba zdůrazňovat, že budeme ve Veronice propagovat směr ovocnářství blízký přírodě, tedy kolikrát jiný než ten, co je zaměřený na co největší zisk v co nejkratším čase. A to už i proto, že pěstování ovoce je bohulibá činnost, jak ve svém článku pěkně píše jeden z autorů, ale i protože vyžaduje trpělivost, pokoru, schopnost porozumět nejen přírodě a jejím dějům, ale i sami sobě. A věřte, ovocnářství je lepší než všechny adrenalinové sporty dohromady, protože než si vychutnáte kolikrát těžce zaslouženou úrodu, tak si adrenalinu užijete více než dost. S přáním rozumné rovnováhy ve všem za redakci Veroniky garant čísla plného ovoce Ivo Dostál

l číslo 3 l www.veronica.cz l Veronica

Jabloň Strýmka před řezem a po řezu. Jsou na ní pěkně vidět větve zlámané pod tíhou nadměrných úrod

vyskytuje i v pravděpodobně nejzachovalejší současné krajině u nás, a to na Valašsku, a opět to většinou nejsou klasické odrůdy, ale typ hrušní, který se tam obecně nazývá Dule. Plody jsou leckdy trpké a jedlé až po zhniličení, ovšem špičkové jsou třeba na kompoty nebo na sušení, popřípadě další využití pro Valašsko tolik typické. Nejcennější vlastností těchto místních odrůd je samozřejmě adaptabilita na horší půdní a klimatické podmínky. Půdu stejně jako klima si leckdy nevybíráme. Existují samozřejmě půdy pro pěstování vhodnější a méně vhodné. Filozofií přírodního ovocnářství není měnit přirozené vlastnosti existující půdy, ale naopak se vhodným výběrem přizpůsobit horším podmínkám.

Pravokořenné nebo štěpované? Když mluvíme o výběru, nejedná se jen o výběr ovocných druhů a odrůd, ale i podnoží. Je to právě výběr vhodné podnože, co výrazně rozšiřuje možnosti pěstování určitých ovocných druhů či odrůd v horších podmínkách. Rozhodně se nedá říci, že pěstování pravokořenných stromků je více v souladu s přírodou než štěpované stromky na podnoži. Naopak z jistého pohledu je to paradoxně přírodní méně. Kooperace s přírodou totiž neznamená být v ekosystému jen pasivním divákem, ale aktivně se účastnit na vytvoření biotopu, který bude pro náš život příznivější než biotop původní. (Podobně jako bobr,

Veronica

velcí býložravci a vůbec každý živý tvor má na ekosystém větší či menší dopad.) Lidský impakt je samozřejmě největší, přesto bychom pozitivních příkladů hlavně v minulosti nalezli celou řadu. Stejně je to s podnožemi. Štěpení stromů je kooperace s přírodou, dogmatické zpravokořeňování je vlastně jen stavění absolutně zbytečných bariér. Na druhou stranu, není správný ani opačný extrém, tedy odmítání pravokořennosti za každou cenu, což je taky pouze zbytečné omezení. Nejlepší asi je, zvolit zlatou střední cestu. Určité, šarkou netrpící typy slív jako třeba Durancie či různé typy takzvaných kulovaček je i z pohledu tradice lépe pěstovat jako pravokořenné. Díky časté tvorbě kořenových výmladků neboli odkopků je to i velice snadné. U ostatních ovocných druhů, které se už po staletí roubují na určitou, většinou planou podnož není samozřejmě jediný důvod, proč by se tyto zvyklosti měly měnit. Je to velice snadný způsob množení, v zachovalé krajině, jako je třeba na Valašsku, se dá navíc využít spousta planých jabloní, hrušní, nebo třešní, které porůznu v krajině rostou. Velký význam podnoží lze perfektně vysvětlit třeba na příkladu takzvané rakoviny jabloní. Působí ji mikrohouba (Nectria galligena), v mnoha oblastech s těžkou půdou dělá výrazné škody a při větším napadení vede k uhynutí stromu. Za dodržení určitých podmínek můžeme ovšem i v rizikových oblastech pěstovat

l XXVIII. ročník 2014 l číslo 3 l www.veronica.cz

většinu odrůd současného sortimentu. Vtip je v naroubování citlivé odrůdy až v korunce. Kmínek je potom z odolnější semenné podnože a citlivá odrůda je naroubovaná až v korunce. Popřípadě je možno udělat i mezištěpení přirozeně odolnou odrůdou. Na Opavsku se k tomuto účelu využívala tamní kultovní odrůda Major. Největší škody působí rakovina totiž právě na kmínku, který z logiky věci není možno odstranit, ale napadené větve lze jednoduše odstřihnout a vypěstovat si nové.

Správné chápání řezu S problematikou rakoviny úzce souvisí i správné chápání řezu. Jistě by někdo mohl namítnout, když se tam něčemu nedaří, nepěstujme to tam. Tenhle pohled je nutno odmítnout, je to opět jen další zbytečná bariéra v naší hlavě. Použití vhodných slivoňových podnoží výrazně rozšiřuje možnosti úspěšného pěstování jižnějšího ovoce, meruněk či broskví. V podmínkách těžkých valašských slínů a navíc v chladnějších polohách jsou broskvoně, a už semenáče či naočkované na broskvoňové podnoži, dlouhodobě nepěstovatelné. Ale pokud použijeme jako podnož místní slivoň, jíž se zde říká Kulovačka, krásně odrůstají, netrpí chorobami dřeva a při správném řezu mají perspektivu dožívat se vyššího věku. A to samé platí pro meruňky, není tedy od věci položit si otázku, kam až by se mohlo posunout úspěšné pěstování tohoto cit-

Jabloň Panenské v první vegetační sezoně po lednovém zmlazovacím řezu. Přestože byla jeho výška snížena možná o dva metry, strom vypadá zcela přirozeně, jako by ani řezán nebyl

livého ovocného druhu, kdybychom minimalizovali stresové faktory výběrem vhodné podnože (Durancie, Zelená renklóda), odrůdy (Bergeron) a vhodného řezu (výchovný, popř. specializovaný Šittův řez). Příčinou častého odcházení i mladých meruňkových stromů na takzvanou mrtvici meruněk je právě kumulace faktorů výše uvedených. Ovládnutí školkařské problematiky, k níž roubování bezpochyby patří, člověku dává obrovskou míru svobody a výběru. Každý z nás má asi zkušenosti, že to, co koupil pod určitým názvem, nakonec bylo něco zcela jiného. Kromě toho je tu i faktor proměnlivosti odrůd, hlavně staré odrůdy existují v široké škále různých klonů, které se mohou i poměrně výrazně lišit. Tedy jinými slovy, konkrétní odrůda, na kterou je člověk od dětství zvyklý, nemusí v případě zakoupení nového stromku přinášet vizuálně a chuově stejné plody jako strom původní. Na druhou stranu kvalitní školkaři berou rouby jen z těch nejlepších stromů, přesto i z hlediska zachování místních odrůd lze školkaření v malém jen doporučit. O řezu už bylo leccos naznačeno. Je to kapitola, o které panuje snad nejvíc mýtů a dogmat z celé ovocnářské problematiky, a proto jí bude věnována největší pozornost. Předem je nutné zdůraznit, že pochopení biologických principů, na kterých je správný řez založen, je klíčové pro úspěšné extenzivní ovocnářství. Jak už bylo řečeno, v přírodním

Totálně umělý způsob řezu, běžně k vidění, nevycházející pravděpodobně z ničeho

sadu se snažíme využít co nejvíce přírodních zákonitostí v náš prospěch. Tak jako používání podnoží je vlastně přírodnější než pěstování pravokořenných stromů, tak i jisté ovlivnění růstu stromu řezem je větší kooperace s přírodou než pěstování stromů, jež nikdy neviděly nůžky či pilu. Když se bavíme o jistém ovlivnění, tak myslíme především výchovný řez v mládí.

Koruna stromu Proč vlastně? Není lépe nechat strom, a udělá takovou korunu, jakou má geneticky předurčenu? Není zcela přirozená koruna pro něj ideální? Když se podíváme do pozadí, proč ovocné stromy s absencí výchovného řezu netvoří ideální koruny z našeho i jejich pohledu, i když jim dáme dostatečný prostor, možná dospějeme k následujícímu závěru. Nic v přírodě se nevyvíjí bez nějakých podnětů z okolního prostředí. Máme tady spoustu vzájemných vztahů, z nichž ne všechny jsou symbiotické. Predace, komenzalismus a taky konkurence. Předkové současných ovocných stromů vždy museli tvrdě bojovat o místo na slunci, a to doslova. Tento souboj o přežití je stále zakotven hluboko v genetické informaci. Stromy tedy nevytvářejí korunu, která je ideální pro prostředí prosté jakékoliv konkurence, ale jejich koruna je adaptována právě na konkurenční prostředí. Jinými slovy, i když v extenzivním sadu mají při optimálním sponu vše podXXVIII. ročník 2014

statné, aby vytvořily korunu ideální pro ně i pro nás, z výše uvedených důvodů ji nevytvářejí. Jejich strategií je, co nejrychleji vytvořit korunu, která přeroste potenciální okolní soupeře. A to bychom si měli uvědomit. Zcela přirozená koruna je mnohem náchylnější na riziko případného rozlámání, hůře pracuje s prostorem – tedy ve stejném objemu máme méně plodů a taky se hůře sklízí. Je mnohem efektivnější a z delšího pohledu i méně pracné, snažit se o korunu polopřirozenou. U volně rostoucích stromů je ideální korunou terminál se třemi či čtyřmi kosterními větvemi. To zcela stačí, více už je kontraproduktivní. Neplatí, že čím více větví, tím více plodů, protože v takovém případě je méně prostoru pro plodné útvary. Ve výsledné koruně by měla být jasně patrná jistá hierarchie. Terminál je nadřazen kosterním větvím, ty jsou nadřazeny polokosterním a ty zase větvím plodným. Tyhle zásady nad- a podřazenosti jsou velmi důležité a je to něco zcela jiného než chaotický každoroční řez, který běžně vídáme na našich zahradách. Všimněme si, jak vypadají koruny těchto ovocných stromů. O nějaké hierarchii tam nemůže být ani řeč. Jejich větve připomínají roztaženou ruku, nebo dravčí pařát, nakolik jsou všechny zakrácené na stejnou vzdálenost. Takový strom absolutně neví, jak má růst a dle toho vypadá i jeho koruna. Je tam spousta výhonů stejného řádu, extrémně se zahušuje


< Mladá třešeň před řezem a tatáž po výchovném řezu, cílená podpora prvního patra, což je u třešní zásadní. Všechna fota autor

a může být velice málo plodný. Dle těchto negativních příkladů, které jsou bohužel k vidění všude kolem nás, nemůžeme ovšem odsoudit řez jako celek. Těm, kteří to přesto udělali, snad pomůže k lepšímu chápání problematiky tento článek. Podtrženo, sečteno: Hlavními důvody pro výchovný řez jsou jednak příznivější rozmístění větví – tedy aby maximum větví bylo v dosažitelných partiích. Řezem tedy neovlivňujeme ani výšku, ani šířku stromu, to je otázka použitých podnoží. Řezové zákroky neprovádíme primárně kvůli větší plodnosti, ale kvůli rovnováze.

Rovnováha Co si pod tím představit? U kulturních odrůd ovoce, které prošly mnohasetletým výběrem a šlechtěním, je výchovný řez důležitý nejen z hlediska ovocnářsky optimální koruny. Musíme si uvědomit, že současné, ale i staré odrůdy jsou mnohem výnosnější než jejich původní předci a bez preventivních řezových zákroků může kromě rozlámání méně pevné kostry koruny dojít i k tomu, že strom upadne do nerovnovážného stavu. Jak tomu rozumět? Stromy (nejen ovocné) mají určitá vývojová stadia, životní fáze. Od prvního růstového stadia po poslední stadium umírání. Mezi tím ideální stadium, nazvěme je stadiem plodnosti a růstu. Výchovným řezem v prvním růstovém

Veronica

stadiu se snažíme o vytvoření pevné, vzdušné koruny. Tento řez plodnost oddaluje, což je ale velice důležité, protože hlavně mladé stromy jsou k porušení rovnováhy obzvláště citlivé. Běžně jsou na zahradách k vidění stromy, jež od zasazení neporostly ani o pí, které přeskočily veškerá vývojová stadia a následkem absence řezu mění životní strategii. Neinvestují do růstu, ale jen do plodnosti, čímž se dále vyčerpávají a umírají. Říká se tomu zababčení stromku. Tolik oblíbené zakracování jednoletých přírůstků by mělo být jen otázkou výchovného řezu stromů v prvním vývojovém stadiu. Děláme ho kvůli rovnoměrnému vývoji koruny a taky proto, aby kostra byla pevná a nevznikala v ní hluchá místa bez obrostu. Stromy totiž mohou v době, kdy veškerou energii dávají do růstu, narůstat i dva metry za rok. Když strom přejde do dalších vývojových stadií, přírůstky se zmírní a pro jejich zakracování už nenajdeme žádný biologický důvod. Současná střihačská móda v našem státě je tedy pouze klasický případ davového efektu, nic víc. Když strom už plodí, necháme ho růst, díky našim zákrokům má už dobrý základ v podobě pevné, vzdušné a pravidelně se vyvíjející kostře koruny. Díky optimálnímu sponu při výsadbě, což je velice důležité, mají stromy dostatek prostoru. V době, kdy se začínají projevovat první známky


stárnutí, ale lépe dříve, tedy preventivně, a to je důležité hlavně u peckovin, mírně zmlazujeme. Ideální stadium, kdy je plodnost a růst v rovnováze, se snažíme co nejdéle prodloužit. Opět je to kooperace s přírodou, příznivá pro nás i pro strom. Oč je krásnější strom, který je díky našim zákrokům v rovnovážném stavu, než strom, který je neúměrně stresován nadměrnou plodností (investice do potomstva) – což jsou právě neřezané stromy ve čtvrtém vývojovém stupni, stadiu plodnosti. Přirozený vývoj stromu může být totiž poměrně rychlý, extrémní případ jsou broskvoně, které neovlivňované řezem, mohou dojít od prvního vývojového stadia k poslednímu za několik málo let. Ostatní druhy jsou na tom lépe a hlavně odrůdy dlouhého vývoje mohou, řezem neovlivňované, prosperovat i desítky let a dožívat se (hlavně hrušně) i několika staletí.

Člověk jako spoluúčastník přírodních dějů Dnes můžeme bohužel jen spekulovat (protože prakticky chybí příklady správně ošetřovaných stromů během delší doby), jak dlouho by tady s námi mohly ovocné stromy být, kdybychom správně a ve správný čas využívali tyhle poznatky. Nebyly by potom prakticky skoro věčné? Rostliny totiž díky možnosti vegetativně se zmlazovat mají

Jan Steklík

zcela jiné možnosti než živočichové. Právě tuhle schopnost rostlin je nutno využít, je v tom i jistá etika, dá se asi říci, že přestárlý strom se vlastně pomalu dusí. Díky našemu zákroku k tomu nemusí vůbec dojít, stejně jako nemusí dojít k rozlámání stromu následkem přílišných pák a ke vzniku dutin následkem nevhodně zlámaných větví. Když je strom v kondici, nedojde ani k napadení dřevokaznými houbami. Všechny tyhle události snižují perspektivu daného stromu a naším úkolem je preventivně jim zabránit. Tak bychom měli chápat naši úlohu nejen v případě ovocných stromů. Tedy spolutvůrce, ochránce, a ne jen pasivní divák, nebo naopak ničitel, což je bohužel dnes ta nejčastější lidská tvář. Absolutně chybné obecné chápání řezu je jedním z příkladů, jak moc jsme se jako společnost oddálili od přírody. Je třeba zmínit, že veškeré ovocné aleje, které můžeme brát jako dědictví našich předků, jsme vlastně odepsali. Nejen kvůli tomu, že tolerujeme řeznický styl řezu cestářů a hlavně zemědělců, ale také proto, že nejsme schopni udělat komplexní rekonstrukci a zmlazení jejich korun. Dalo by se spekulovat, nakolik jsou současné nově vysazené aleje plnohodnotnou náhradou, protože většinou nemají prostor ani na jednu stranu, není zajištěna správná péče po výsadbě a v neposlední řadě jsou z pomologického hlediska většinou velice chudé. Přitom, nebylo by krásné vysazovat aleje, kde je od června do listopadu stále něco k jídlu? Kde je ke každé odrůdě napsaná aspoň stručná zmínka. Kde je vysvětlen význam výchovného řezu. Kde se dá posedět pod širokými korunami v luční trávě? Realita dneška je taková, že se často jedná i o pouhé dva metry široký pruh zarostlý kopřivami, třtinou, či kerblíkem.

Co dodat závěrem? Je absolutně mimo možnosti tohohle textu zmínit veškeré problémy, které mohou při sadaření nastat, a jejich případné řešení. Od poškození stromů hlodavci, zajíci, srnci po tlak různých chorob a škůdců. Pilatka švestková, kadeřavost broskvoní, strupovitost jabloně, rez hrušňová, šarka švestek, moniliový úžeh, desítky dalších věcí… Je dobré se v této problematice orientovat a díky tomu zvolit ideální řešení, nejlépe preventivní, což je často jediný možný přírodě blízký způsob. V případě nevhodně zvolené odrůdy je často nemožné dosáhnout pomocí kooperace s přírodou takové efektivity, jakou bychom chtěli. Tedy nesadit například odrůdu Golden Delicious někam, kde hodně prší a je chladno. Naopak odrůda hrušně Špinka či kultovní jabloň Jonathan budou zase špatně prosperovat v teplých suchých oblastech. Musíme vědět, jakou podnož kdy a kde použít. Hodně důležité rovněž je neklást si zbytečné mantinely, ale dívat se na problematiku s otevřenýma očima. Ne vše, co si člověk někde přečte, je pravda, nebo to může být pravda pouze částečná a nemusí platit všude. Například tolik doporučované mulčování pod stromy. V oblastech s větším výskytem hryzců vodních to může vést k likvidaci celé výsadby, protože hlodavci se pod mulč stahují. Osobně si z tohoto důvodu nemohu dovolit na zahradě zamulčovat ani už poměrně vzrostlé stromy. Konkurenci travního drnu je pak lépe v případě mladých stromků řešit udržováním bezdrnné mísy. Není třeba se snažit o to, aby mísy byly zcela bez vegetace, spíš občasným okopáním tu udržujeme rané sukcesní stadium jednoletých plevelů, které není pro mladé stromy výraznou konkurenční zátěží. Vysokokmenný ovocný sad není naší původní přírodou, přesto si, co se krásy a důstojnosti týče, nezadá s naXXVIII. ročník 2014

šimi někdejšími pralesy. Krajina, kde jsou ještě tyto staré sady zastoupeny ve větší míře, získává díky nim něco jako další rozměr a dodává jí prvek, kterého je v naší krajině stále méně, a to tajemství. Je otázka, zda lze pro naše podmínky vymyslet ještě dokonalejší, ještě přírodnější systém. Pokud ano, tak by se jistě lišil jen v nepříliš podstatných detailech. Lidské hospodaření bylo totiž v minulosti na kooperaci s přírodou závislé a určitě nelze tvrdit, že naši předkové šli proti ní. Nemohli, neměli na to na rozdíl od nás dostatečné energetické zdroje. Hospodářství minulosti bylo uzavřeným koloběhem, kde každá součást měla svůj význam. Pole, louky, sady, pastviny, lesy – vše se do značné míry prolínalo a tvořilo dohromady jednotný celek. Domácí zvířata byla důležitou součástí tohoto celku a přispívala ke zvýšení pestrosti biotopů. Kromě primární, obživní funkce zde byla hromada vedlejších funkcí, o kterých se dnes tak moc diskutuje. Je paradoxní a hodně smutné, že v době, která nám dává možnost maximálně rozvinout právě ty vedlejší funkce krajiny, protože výživa obyvatelstva je zabezpečena, jsme na tohle absolutně rezignovali. Krajina, která kdysi přímo živila statisíce a miliony obyvatel, se proměnila v kolbiště několika málo velkých struktur, jejichž hlavním cílem je, jak se zdá, maximalizace zisku a které propadly jisté paranoie, že to prostě jinak nelze. Jenže to je velký omyl, musí to jít, pokud nám tedy o něco jde. Naším úkolem by nemělo být udržovat a ještě v mnoha případech „vylepšovat“ postsocialistickou krajinu, ale naopak postupně znovuvytvořit krajinu harmonickou. Ing. Ondřej Dovala (1979), pomolog, lektor řezu ovocných stromů a propagátor starých odrůd, působící ve Slezsku, [email protected]


Trendy v pěstování ovoce v ČR Roman Chaloupka

Sloupcovité odrůdy ovocných stromů – reklama a skutečnost Z historie ovocnářství v našich zemích Pomineme-li poměrně bohatou plejádu samostatných průkopníků rozvoje ovocnářství v našich zemích, počínaje mnichy ostrovského kláštera, přes jejich následovatele Karla IV. a několik významných osobností doby pobělohorské, nastává opravdový rozmach ovocnářství s příchodem nových odrůd v 18. a zejména 19. století. Díky intenzivní spolupráci s předními světovými šlechtiteli byly zakládány kolekce odrůd a rozvíjelo se i tuzemské šlechtění. Vznikají tzv. normální sortimenty odrůd a ovocnářská rajonizace určující zóny vhodnosti pěstování ovocných druhů. Tou dobou bylo ovocnářství považováno za velmi perspektivní obor s možností dosažení zajímavých zisků. Sušené ovoce se exportovalo. V roce 1921 bylo u Ovocnické jednoty registrováno na 2 000 profesionálních pěstitelů ovoce, v roce 1945 již 5 000. Ovoce bylo pěstováno na menších plochách prakticky ve všech příhodných oblastech převážně na klasických kmenných tvarech. Hlavními nevýhodami vysokokmenného pěstování byly zejména – omezený výnosový potenciál, pozdní nástup do plodnosti a velká pracnost při ošetřování a sklizni ovoce.

Intenzifikace ovocnářství Po 2. světové válce dochází k postupné intenzifikaci pěstování. Od poloviny 60. let jsou ve velkých celcích zakládány specializované velkovýrobní nízkokmenné sady, zpravidla ještě na bujně rostoucích podnožích, ale sklízelo se dosud i ovoce ze silničních stromořadí. Od konce 70. let jsou pak uplatňovány pásové výsadby zákrsků i na středně až slabě vzrůstných podnožích. Zejména při pěstování třešní, ale i dalších peckovin, kde nebyly k disposici vhodné slabě rostoucí podnože, byly stále ještě uplatňovány vyšší tvary. V průběhu 90. let 20. století dochází k další intenzifikaci – vysazují se vřetenovité tvary na slabě vzrůstných podnožích – kdy vzdálenost mezi stromky v řadě se pohybuje v rozmezí 1,0–1,5 m u jabloní, u dalších druhů velkého ovoce pak vzdálenost stromů v řadě zpravidla nepřesahuje 3 m. U moderních nízkokmenných výsadeb je dosahováno vyšší kvality ovoce, sklizeň a ošetřování jsou prováděny ze země, popř. z nízkých plošin či schůdků, ovšem jisté riziko dnes představují jarní mrazíky. Pro maximalizaci výnosu a minimalizaci poškození úrody přízemními mrazíky v posledních letech opět zaznamenáváme trend v mírném zvyšování pěstitelských tvarů na výšku do 4 m. Vzhledem k minimalizaci rizik se v krajině objevují výsadby chráněné protikroupovými sítěmi. Výnosový potenciál nejintenzivnějších výsadeb jabloní může dnes dosahovat hranice 100 t/ha.

Úvodem: nekupujte to, co si nemůžete sami prohlédnout, nevěřte neskutečně barevně dokonale vyobrazeným reklamním letákům, nabízejícím cokoliv nejen u květin, ale i u ovocných druhů ve formě keřů, stromů i drobného ovoce. Nejméně vhodné pro koupi stromu jsou zásilky na dobírku. Pro zahrádku jsou to třeba za přehnaně vysoké ceny prodávané sloupcové a jakékoliv „dvouodrůdové příšerky“ ovocných stromů. Většinou jsou to zakrsle skomírající neživotaschopní jedinci bez přesného označení, a to jak odrůdy, tak podnože. Dokonce se někdo diví, proč by měl vědět, o jakou podnož jde? Ale to je omyl! Jen s bujně rostoucí podnoží (MM106, A2, M4, MM111) máte zaručeno, že jde např. o sloupcovitou odrůdu. Taková na kvalitní podnoži doroste za vegetaci 0,2–0,3 m do výšky. Týká se to především jabloní, jelikož kolumnární (sloupcovitý či sloupovitý) gen zakrslosti (Coo-gen) byl doložen a popsán pouze u rodu Malus (jabloň) a dosud v žádném jiném ovocném druhu se nevyskytl! To znamená, že v případě ostatních rodů, např. Pyrus (hrušeň) a Prunus (slivoň, třešeň, višeň, meruňka, broskvoň) jde pouze o reklamní a nesolidní záležitost ze strany

Odrůdová skladba se přizpůsobuje požadavkům trhu Od 90. let se znovu začíná rozvíjet drobné podnikání. Farmáři, ale i větší podniky vysazují zejména u jabloní široký sortiment odrůd, který lze dobře uplatnit při prodeji v drobném přímo koncovým zákazníkům. Na trhu se až do masivního rozvoje velkoobchodních řetězců uplatňuje celá řada kvalitních, poměrně odolných odrůd, které dobře zapadají i do schémat integrované produkce ovoce (pěstování ovoce s minimalizací chemických vstupů a vyloučením nejrizikovějších pesticidů).

Veronica


Jednotlivé tvary, jak budou vypadat bez řezu. Kresba autor

S nástupem velkoobchodních řetězců, kde se dnes prodává rozhodující množství potravin, dochází i k opětovnému zúžení sortimentu. Na tomto trhu nelze uplatnit nejednotnou odrůdovou skladbu, ale ani nejednotnou či horší kvalitu plodů způsobenou rozdíly v pěstitelských technologiích (řez, ochrana, výživa, sklizeň) a ve způsobu skladování. Tento fakt se ještě znásobil po otevření hranic vstupem ČR do EU. Tou dobou se začíná výrazně projevovat i absence zpracovatelských kapacit (většina provozů nepřežila transformaci 90. let) a pěstitelé jsou odkázáni v převážné míře na export suroviny pro zpracování.

Struktura ovocnářské výroby S rozpadem socialistických podniků, JZD a státních statků vznikla v některých regionech řada ovocnářských farem. V jiných oblastech se ovocnářská výroba v transformovaných zemědělských družstvech udržela a úspěšně se rozvíjí. Vzhledem k výše uvedenému faktu nalézáme v ČR v zásadě tři typy ovocnářských podniků. První skupinu představují zemědělská družstva a akciové společnosti, které zachovaly speciální ovocnářskou výrobu. Takové podniky hospodaří na výměře sadů v řádu několika stovek hektarů (100–300 ha). Další typ podniků představují specializované farmy (obvykle rodinné), které se zpravidla vyvinuly z postupně restituovaných podílů v družstvech. Tyto farmy ovocnaří zpravidla na výměře v desítkách hektarů a většinou neprovozují další zemědělskou výrobu. Nejmenší skupinu pak představují malé ovocnářské podniky, hospodařící na výměře do 10 ha. Tato výměra ovšem nedokáže v dnešní době zajistit obživu celé rodiny a ovocnářstvím „na plný úvazek“ se zpravidla živí jen jedna osoba. Tyto podniky pak hledají uplatnění především na místním trhu, kde mohou prodávat širší sortiment odrůd za relativně vyšší ceny. S nástupem obchodních řetězců na trh došlo k extrémní koncentraci nabídky u několika málo dodavatelů. Tento fakt následně působí, že ani největší podniky nejsou schopné dodávat ovoce do těchto marketů samostatně. Po letech rozvoje individuálních podniků tak opětovně dochází ke vzniku tzv. odbytových družstev. V současné době jich v ČR pracuje 10. Podniky sdružené v takovýchto organizacích snáze získají přístup na trh a mohou čerpat i další podpory na rozvoj podniku skrze programy EU.

Režimy pěstování ovoce Do 90. let 20. století bylo ovoce profesionálně pěstováno víceméně výhradně konvenčním způsobem – za použití všech povolených prostředků s cílem dosažení maximální výtěžnosti. XXVIII. ročník 2014

Chodovice – původní ovocný sad

prodejce. Takové reklamy bohužel existují v provedení s barevnými letáky, které jsou většinou graficky upravované, se stejně velkými a stejně barevnými plody. Tuto machinaci s fotomateriálem pozná již dítě na první pohled, jde o klam. O tom, jak takové odrůdy pěstovat a řezem upravovat, se nikde nedočtete. Označení novinka ve spojení s touhou mít něco jiného, než má soused, anebo s touhou mít na malém pozemku co nejvíce druhů či odrůd ovoce, zvyšuje enormně zájem, prodej, a tedy i cenu tohoto zboží. A jestli se zeptáte, zda to za to stojí? Odpovím, nestojí! U nás existuje řada sloupových či sloupcových jabloní, které lze zakoupit. Jejich pěstování je pro laika náročné, ale za zkoušku to stojí. Nejvíce tyto jabloně nalézají uplatnění v intenzivních sadech, jelikož vyžadují zvláštní odborný přístup: přesný i když minimální řez, důkladný režim hnojení dle listových analýz a dostatečnou chemickou ochranu. Musíme také ke stromům vést pravidelnou zálivku, tady počítáme s kapkovou závlahou. Velmi důležité je ukotvení terminálu stromu k opoře, která může být dřevěná nebo kovová. Její funkcí je přidržet kmen po celé délce, aby se pod váhou plodů nezlomil. Stromy necháváme dorůst do výšky 3 m. Při sklizni se využívají sklízecí portálové plošiny (ze žebříku bychom si zničili nohy). Dále pro stabilní a kvalitní výnos počítáme se zasíťováním porostu protikroupovými zábranami, které poskytují ochranu nejen za nepříznivých povětrnostních podmínek, ale i při zvýšeném slunečním svitu a záření proti úpalu.


Závěrem tisíciletí se v ČR na dobrovolném základě začínají rozvíjet i technologie šetrné k životnímu prostředí a zdraví lidí. Začátkem 90. let byl několika ovocnářskými podniky založen Svaz pro integrované pěstování ovoce, který úspěšně řešil minimalizaci chemických vstupů do výroby při dosažení maximální kvality produkce. Svaz vydává každoročně svým členům – výhradně tuzemským pěstitelům ovoce, kteří splní všechny podmínky, ochrannou známku SISPO, kterou pak smějí označovat svoje produkty. Jako další nadstavba tohoto systému byla v posledních letech zpracována metodika produkce ovoce pro dětskou výživu, která je prakticky bezreziduální (povolené maximální reziduální limity jsou 30× nižší než hodnoty, kdy zbytky pesticidů nemají prokázán žádný negativní vliv na lidské zdraví, a hraničí v mnoha případech s hranicí detekovatelnosti reziduí přístroji). Vrchol této pomyslné řady šetrnosti je pak ekologická produkce ovoce. Pěstování ovoce v biokvalitě je velice náročnou činností, která, má-li přinést ovoce, vyžaduje maximální úsilí a řadu pěstitelských zásahů. Přestože bylo v posledních letech vysazeno několik tisíc hektarů „ekosadů“, produkce ovoce z nich je až na několik výjimek minimální a bioovoce se k nám bohužel musí dovážet z okolních zemí.

Výrobky s vyšší přidanou hodnotou Poměrně závažnou slabinou našeho ovocnářství je nedostatečná zpracovatelská kapacita. Po transformaci hospodářství došlo k rozpadu zpracovatelského sektoru a v provozu zůstalo jen naprosto minimální množství výrobců. Po dvě desetiletí jsou tak naši ovocnáři odkázáni na export ovoce na zpracování do zahraničí (zejména Německa) a jsou vystaveni vysoké oscilaci cen na světových trzích.

Jan Steklík

Pro udržení kvality plodů z dlouhodobého hlediska musíme první násadu přesunout až na třetí rok od výsadby. To znamená, že násadu plodů musíme redukovat probírkou zpočátku ručně, později od výšky porostu nad 1,8 m se k tomu využívají především chemické přípravky s účinnou látkou (NAA – kyselina alfa-naftyloctová). Tuto operaci ale nelze uplatnit bez znalostí růstových fenofází, odborné praxe, meteorologie a fytopatologie. Sad je udržitelný 15–16 roků na stanovišti s maximální péčí. Dvacátým rokem od výsadby dochází ke stárnutí („zababčení“), snížení počtu květů, a tím i plodnosti. Spon u sloupcového tvaru bývá 0,5–0,8 m × 1,5–2,0 m (to podle mechanizace), tj. 8–10 tis. stromků na hektar, při průměrné sklizni 7 kg ovoce výběrové velikosti z jednoho stromu, tj. 56–70 tun na hektar plochy. Rozdělení odrůd podle obrůstání terminálu a jejich způsob pěstování: 1. zakrslé tvořící korunu, pěstované jen na slabě rostoucích podnožích (M9, M27, M26) s nutnou úpravou řezem a letním průklestem – Cumulus, Greencats, Herald, Kordona, Pidi. V létě lze provést zakrácení obrostu po první plody. Při hlubším seříznutí bočních výhonů vytvoří se na každém růžice s několika zkrácenými plodonosnými výhony, které je nutno regulovat, vylomit. 2. sloupcové s výrazným terminálem, pěstované na bujně rostoucích podnožích

< Intenzivní výsadba třešní

Veronica


Tato skutečnost je ještě umocněna dosti velkým zastoupením přestárlých výsadeb, které produkují vysoké procento ovoce, které nelze na dnešním náročném trhu uplatnit jako konzumní. Na druhou stranu je česká produkce ve světovém měřítku zanedbatelná a vzhledem ke stále postupující globalizaci je třeba dodávat světovým výrobcům velké jednotné dodávky suroviny. Ovocnářská unie ČR dlouhodobě podporuje trend podpory faremního zpracování ovoce. V poslední době vzniklo na farmách několik lisoven, které kromě standardních produktů nabízejí např. odrůdově čisté mošty nebo zajímavé směsi různých ovocných druhů, které se stávají doplňkem při prodeji ovoce z farem. Několik větších podniků dodává své produkty, především mošty a ovocné tyčinky i do sítě supermarketů. U spotřebitelů vzrůstá zájem o kvalitní tuzemské produkty, a tak se dále otevírá prostor pro kvalitní tuzemskou produkci – 100% ovocné džemy nebo sušené ovoce.

Výsadba slivoní ve sponu 6 × 4 m. Všechna fota autor

Ovocnářství je v Českých zemích tradičním oborem s příhodnými klimatickými podmínkami pro pěstování všech ovocných druhů mírného pásma. Naši ovocnáři dokážou vypěstovat dostatečné množství zdravého ovoce vynikající jakosti a je pouze na zákazníkovi takovou kvalitu vyžadovat a nespokojit se s produkty, které požadované kvality nedosahují.

(MM106 nebo MM111) s nutnou úpravou obrostu řezem Goldcats, Charlotte, Redspring, Redcats, Sonet, Sunlight, Pomfital, Telamon (Waltz), Trajan (Polka), Tuscan (Bolero), okrasná Rosalie. Nutná úprava spočívá v odstranění bočních současně rostoucích větví s terminálem. Ty nutno zakrátit na 2–3 cm, nejpozději na jaře. 3. sloupcové s výrazným terminálem, pěstované na bujně rostoucích podnožích s minimální nutností řezu, pouze za zelena zaštipujeme – Cactus, Goldlane, McIntosh Wijcik, Moonlight, Pomeredrobust, Pompink, Redlane, Rondo, okrasná Maypole. Toto rozdělení se nikde neuvádí a všechny odrůdy se prodávají jako „sloupcovité“. Proto při koupi postupujte s rozmyslem!

Ing. Roman Chaloupka (1976), tajemník Svazu školkařů Ovocnářské unie ČR, tajemník Ovocnářské unie ČR se sídlem v Holovousích, člen redakční rady časopisu Vinař–sadař, [email protected]

Ing. Dušan Nesrsta, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, Národní odrůdový úřad, [email protected]

Závěr

XXVIII. ročník 2014


Jak se žije ovocnářům v dnešní době z pohledu ovocného školkaře Radima Peška Jak se člověk stane ovocnářem? Nevím, jestli hned ovocnářem, ale školkařem se zájmem o staré ovocné odrůdy a méně známé ovoce jsem se stal vlastně z nouze. V době mých školkařských začátků (tehdy ještě okrasných) jsem si chtěl koupit v zahradnictví stromek mé nejmilejší odrůdy jabloně ‘Jadernička moravská’. Všude mně bylo řečeno, že takovéto odrůdy jsou překonané, že se už dávno nemnoží a že se ani nesmí množit, protože nejsou v Listině povolených odrůd. To bylo kolem roku 1998. Tak jsem si ‘Jaderničku’, ale třeba i mišpule a sladkoplodé jeřabiny a další zkusil namnožit sám. Smí nesmí mě nezajímalo, prostě jsem je chtěl. Jednou můj odběratel okrasných dřevin projevil při nákupu velký zájem o mišpule a další, to mě zaujalo a větší zájem o ovocné druhy než o okrasné postupně zvítězil. Prostě k ovocným druhům jsem měl srdcem blíže než k okrasné zahradě. Dá se tímto povoláním uživit? Moje ovocná školka v současnosti uživí mě a několik dalších lidí. Díky většímu zájmu a postupně rozšiřovaným plochám školek se rozšiřuje i okruh spolupracovníků a z brigádníků se už stávají i zaměstnanci. Máte ve svých sbírkách ovocné druhy i odrůdy z různých zemí, jak je získáváte a s kým ze zahraničí spolupracujete? Ano, mám spoustu odrůd i druhů z celého světa a dostaly se ke mně díky různým spřízněným lidem z Mendelovy univerzity, z různých botanických zahrad a arboret u nás i na Slovensku, kamarádům, kteří jsou podobní nadšenci a sběratelé a odrůdy vozí z Evropy i ze Severní Ameriky. Spolupracuji i s podobně zaměřeným školkařem ve Švýcarsku, se kterým si vyměňujeme

10

Veronica

zkušenosti i odrůdy. Díky internetu se mi občas ozvou krajané za mořem a je zajímavé se dozvědět, co se kde vyskytuje a co kde kdo zkouší. Z Kanady zkouším spíše osvědčené druhy a odrůdy, ale samozřejmě v malém množství i to u nás nevyzkoušené. Po mnoha pokusech jsem vzdal některé zajímavé odrůdy slivoní, protože sice byly silně mrazuodolné ve dřevě, ale měly velmi krátkou dobu vegetačního klidu a kvůli brzkému vykvetení pak zmrzaly v květu či plůdku. O Mičurinovy odrůdy se zajímám hlavně u sladkoplodých jeřábů. Při svém povolání každý člověk něco získává a něco ztrácí. Jak je to ve vašem případě? Moje práce je pro mě koníčkem a obživou zároveň. Z koníčka se stala postupně práce. Ale práce, která dává smysl, dobrý pocit při záchraně a popularizaci starých, ale třeba i nových zajímavých odrůd. Práce, co dává radost mně i zákazníkům a nabízí spoustu dobrodružství a objevování. Jak v dobrém, tak zlém. Získal jsem díky tomu větší smysl života, možnost uživit se a žít v místě, kde jsem se narodil, a také poznat nové a zajímavé lidi i místa. Ztrácím občas soukromí a volný čas pro sebe a rodinu vzhledem ke školkařským sezonám, vázaným na roční období a termíny prodeje stromků či výsadby školek, a roubovacím termínům. A kvůli některým problémům s českou legislativou a úřady ztrácím někdy nervy a víru v normální chod tohoto státu. A taky trochu vlasy, jejich barvu jsem už dávno ztratil následkem některých bezesných nocí. Co vás těší a co trápí? Těší mě život jako takový a trápí blbost a netečnost některých lidí. Z profesního hlediska mě těší objevování a zkou-


šení různých zajímavých starých i nových odrůd a méně známých ovocných druhů a vzrůstající zájem pěstitelů o ně. Pořád je co objevovat. Netěší mě pak zbytečné složitosti a byrokratické mechanismy v mém zemědělském oboru, hlavně v oblasti rostlinolékařské. Zde se v mnoha případech jede podle zastaralých a nesmyslných zákonů a vyhlášek. Trápí mě i totální výkyvy počasí, s těmi se ale budu muset spíš naučit žít. Už nyní zkouším jiné pěstitelské postupy kvůli velkým suchům v jarním období. Lze se při vašich činnostech obejít bez chemických přípravků? Dá, ale záleží, co člověk očekává. Pokud bude chtít stromky a ovoce jako z katalogů, mám pocit, že to občas nejde. Když si ale najde odrůdy odolné či málo náchylné k různým chorobám a škůdcům a vybere je i podle stanoviště, které má k dispozici, pak to bez tvrdé chemie celkem jde. Netvrdím, že vždy a za všech okolností, ale v principu to jde. Na své zahradě, školkách i sadech hospodařím podle principů ekologického hospodářství. (I když certifikované jako Bio mám jen sady, ve školkách to dodržuji z přesvědčení také.) Hnojím jen kompostem, zeleným hnojením, hnojem a doplňkově mletými horninami. Podpůrným prostředkům a bio přípravkům se nebráním a využívám je. Hlavně ve školkách se moje názory v této oblasti vyvíjí spolu se zkušenostmi. Přes prvotní odmítání postřiků na bázi přírodní síry a mědi je už dnes občas v případě nutnosti ve školkách a sadech používám. Doma na zahradě se jim ještě dokážu vyhnout. V práci tu jistotu potřebuji větší než při troše zeleniny. Člověk časem zjistí, že je to vždy něco za něco.

> Květ tatarky. Foto V. Hrdoušek

Jak se díváte na novinky? A co třeba nové tvary našich tradičních ovocných druhů, jako jsou sloupovité jabloně, hrušně a jiné? S oblibou říkám, staré odrůdy byly také někdy nové, třebas před dvěma sty lety a vývoj nelze zastavit. Proto sleduji i nové odrůdy záměrně šlechtěné na odolnost vůči některým nemocem, škůdcům či mrazu a rád je zkouším. Mám rád staré odrůdy, ale tam kde z nich nelze vybrat nic kloudného z důvodu napadení některými chorobami jako například u švestek virovou šarkou či angreštu americkým padlím, pak rád uvítám odolné novinky. Po vyzkoušení je často i nabízíme zákazníkům jako vhodnou alternativu pro pěstování bez chemie. Nebráním se novinkám. Často mohou obohatit šíři chutí a možnosti pěstování na malých zahradách, ve vyšších nadmořských výškách atd. Ne každá novinka stojí za to, ale po nějakých zkušenostech a zapojení selského rozumu se dá najít mnoho nových zajímavých druhů a odrůd. Sloupovité odrůdy se staly jakýmsi úchylným trendem, který naštěstí snad už trochu pominul. Člověk by pod tlakem reklamy skoro získal dojem, že je potřeba mít všechno sloupovité a že ostatní nemá cenu… Za sloupovité je pak některými prodejci vydáváno téměř cokoliv, i takové odrůdy, které doopravdy přirozeně sloupovitě nerostou. A tak pomocí nůžek a fotoshopu dokážou pro zisk vyrobit „sloupovité“ téměř cokoliv. V podstatě jsou přirozeně sloupovitě rostoucí jen některé odrůdy jabloní. Tam je to zajímavé spojení okrasné a užitkové funkce, často vhodné do minizahrádek. Ale i u těchto jabloní existují odrůdy náchylné i odolné strupovitosti, chuti podprůměrné i výtečné.

Je nabízena řada nám neznámých ovocných druhů. Které z nich považujete za perspektivní? Muchovníky, rakytník, dřín, meruzalku plodovou, asijské hrušně, zimolez kamčatský, ale i další. Při dostatku prostoru i oskeruše, moruše či hruškojeřáb Tatarka. XXVIII. ročník 2014

Co byste si vybral na menší zahradu? Záleží to na chuových požadavcích majitele a velikosti zahrádky. Měla by tu být určitě pestrost druhů i odrůd. Aby bylo pořád co zobat. Stromky spíše na slaběji rostoucích podnožích, které nezaberou moc místa, a odrůdy a druhy volené tak, aby postupně


11

Ovocnářství na Třebenicku Rudolf Dundr Jan Steklík

dozrávaly a poskytly tak pěstiteli širokou paletu chutí po co nejdelší dobu. Může se začít zimolezem kamčatským zrajícím v květnu spolu s prvními jahodami a končit zimními jabloněmi na uskladnění a mišpulemi sklízenými v zimě. Samozřejmostí by měl být výběr odrůd přirozeně odolných škůdcům a chorobám. Pěstovat se dá i na stěnách, takže lze vysázet na konstrukci i liány jako révu (k nemocem a mrazu odolnějších odrůd) či minikiwi, které se dá pěstovat normálně venku. Konkrétněji pro malou zahradu v nižších až středních polohách bych určitě volil jabloně na slaběji vzrůstné podnoži (např. M9), bu odolnější staré odrůdy, nebo moderní české rezistentní odrůdy. Určitě bych volil alespoň jednu letní, podzimní a zimní odrůdu, ze starých odrůd třeba Průsvitné letní, Matčino a Booskopské, z nových odrůd Julii, Melodii a Topaz. Podobně u hrušní, zde se nabízí jako výborná odrůda Williamsova, z podzimních Konference a ze zimních třebas nová odrůda Bohemica. Všechny se dají pěstovat i v malém tvaru. Tedy pro malou zahradu jsou to štíhlé vřeteno, palmeta či zákrsek nebo čtvrtkmen. U třešní bych volil buto něco ze starých odrůd, jednu ranou jako Karešova či Burlat a jednu pozdější, například Napoleonovu, či novější českou odrůdu odolnou vůči praskání – Kordii. V případě opravdu malé zahrádky pak nějakou samosprašnou, třeba novou českou odrůdu Halka. U slivoní záleží na plánovaném využití plodů, ale jistě by to měla být odrůda tolerantní k virové chorobě šarka. Zde bych volil spíše novější chutné plodné odrůdy, jako je Hanita, Čačanská lepotica, Top taste, Valjevka, Opál a další. Vždy ale záleží na konkrétním místu, půdních pod-

12

Veronica

Plody tatarky. Foto I. Dostál

mínkách, dostatku srážek a podobně. Ale co se hodí na jižní Moravu, nemusí být vhodné pro Žárské vrchy. To se týká jak odrůd, tak i podnoží. A vaše doporučení lidem se vztahem k přírodě do budoucna? Mít nějakou aspoň malou zahradu, kde si člověk může zkusit vypěstovat bez chemie svou zeleninu a ovoce, brambory či bylinky, nebo i kytky. I když nebude třeba plně soběstačný, je to důležité pro něj nejen z hlediska potravinářského, ale i ze zdravotního a duchovního. Pro jeho okolí to může sloužit jako příklad a inspirace i jako udržování zkušeností a dovedností zděděných po našich zemědělských předcích. Pro staré odrůdy ovoce je to pak jejich udržení a zachování v běžném životě jakožto tradice i kulturního dědictví. Pro okolní přírodu je to místo k životu. Člověk pak úplně jinak vnímá jídlo, práci jiných a svůj postoj k živému, a tedy k celé přírodě. Za rozhovor poděkoval Ivo Dostál

Ing. Radim Pešek (1976), školkař, pomolog, pěstitel zejména starých odrůd ovocných stromů, www.stareodrudy.org


Třebenice jsou malé město s prastarou historií ležící na severozápadě okresu Litoměřice na jižním úpatí Českého středohoří asi 6 km jihozápadně od Lovosic. Město bylo v celé své dlouhé historii střediskem zdejšího kraje s rozvinutou řemeslnou výrobou a od 19. století i s význačným zpracovatelským průmyslem navázaným na zdejší rozvinuté ovocnářství. V posledních staletích bylo i výspou českého živlu, obklopeno početnou německou většinou. Příroda se bohatě přičinila a dala celému kraji mimořádné podmínky k pěstování chutného a žádaného ovoce. Zmiňovaná oblast se ideálně rozprostírá na slunných, teplých a od severu horami chráněných svazích tvořených homolemi sopečných kopců Českého středohoří. Úrodná půda vznikala nejen ze zvětralých vulkanických materiálů, zejména čedičů, ale i ze slínů a opuk jako původních sedimentů. Zanedbatelné nejsou ale ani úrodné nivy potoka Modly, který celou oblastí protéká. Krajina je to nádherná a obdivovali ji vždy nejen místní lidé, ale i vědci, spisovatelé a básníci jako třeba K. H. Mácha, který do kraje často jezdíval, jak o tom svědčí poznámky a kresby v jeho zápisnících. Není tedy divu, že pro celou krajinu kouzelného Českého středohoří se vžilo pojmenování Zahrada Čech. O Třebenicku to pak platí obzvláště, neboť jeho ovoce a jeho sadaři byli vyhlášení nejen doma, ale i v zahraničí. Kraj, na nějž z výšky svých pětisetmetrových skal shlížejí středověké hrady Košťálov a Házmburk, byl v posledních dvou stech letech jako jeden sad. Když všechny ty desetitisíce stromů koncem dubna a v májových dnech naplno rozkvetly, byly pod hradem Košťálovem pořádány Slavnosti květů. A i když se tyto tradice dnes vlastně již nijak zvlášť neslaví, vnímaví lidé si vždy najdou čas, aby vystoupali na okolní kopce a pokochali se takovýmto mimořádným zážitkem. I po tolika změnách, které se krajem přehnaly, a ne vždy k prospěchu a k rozkvětu zdejšího ovocnářství, je tento kraj nadále krajem ovocného stromoví, rozkvetlých zahrad a stromů obtěžkaných bohatou úrodou chuťově mimořádných a kvalitních plodů.

Když píši o desetitisících ovocných stromů v jedné nevelké oblasti, vypadá to nevěrohodně a snad i trochu přehnaně. Ale ještě před několika desítkami let tomu tak doopravdy bylo. Samozřejmě, že obyvatelé místní a ani ze širokého okolí by takovou obrovskou produkci ovoce nebyli schopni spotřebovat. Nezapomeňme ale, že v posledních dvou stech letech se na celém českém severu bouřlivě rozvíjel průmysl a všude zde rostla velká města. A nejen ta. Mimořádně výhodné dopravní podmínky z přístavů na řece Labi i na zbudovaných železnicích umožnily nebývale obrovský vývoz za hranice do lidnatého Saska i dále do Německa, a dokonce i do Anglie. Současně s touto nebývalou produkcí se rozvíjel i zdejší zpracovatelský průmysl. V Třebenicích již koncem 19. století vznikly dva celkem rozsáhlé podniky zpracovávající zdejší produkci. Postaral se o to jeden z nejslavnějších místních občanů MUDr. Václav Pařík, zdejší lékař, starosta a hlavně český vlastenec. Podporoval záměrně ekonomické aktivity Čechů ve městě a jednou z nich byla i podpora zdejších ovocnářů. Vytvářel odbytiště pro jejich výpěstky a zasloužil se o zřízení továren fy Kraupner a fy Rybář na zpracování a konzervování zdejšího ovoce. Zpracování ovoce zde bylo na tak vysoké úrovni, že velká část byla určena na export, což trvalo až do konce roku 1995. Ale nejen tyto podniky známé z posledních let pod firemní značkou Fruta nebo Severofrukt, zaměstnávající až 300 lidí, se podílely na zpracování zdejších plodů. Zvláštní kapitolou byly místní drobné provozovny souhrnně nazývané sušárny. V 19. století jich bylo v kraji několik desítek a jejich produkce, která také směřovala hlavně na vývoz do Německa, byla až neuvěřitelná. V roce 1882 se usušilo 24 010 q a v roce 1894 bylo odtud ještě prodáno 17 742 q sušeného ovoce. Sušeno bylo dnes i nezvyklé ovoce jako višně, ale nejvíce bylo sušených švestek o váze 12 724 q a doplněno to bylo i menším množstvím sušených hrušek a půlených jablek. Se zlepšující se dopravou ale později samozřejmě rostl prodej ovoce čerstvého, které se dobře uplatnilo na zahraničních trzích. V roce 1894 bylo z kra-

České středohoří. Foto Ladislav Emanuel Drahoš

je na trhy odtud dodáno skoro 140 000 q čerstvého ovoce. Nejvíce bylo hrušek, 69 126 q, jablek 39 182 q a 30 618 q bylo švestek. Tehdy se ještě pěstovala bohatá paleta různých starých odrůd a krajových specialit. Zvláště patrné to bylo u hrušek. Počátkem žní se jako první trhaly na vysokých stromech drobné, ale chutné Jakubky. Zajímavá svou červenorudou dužninou byla hruška Krvavka. Již tehdy se pro svoji kvalitu při zpracování upřednostňovala vyhlášená Dřevobarevka nebo Madamka. Také zdejší odrůdy, tedy jak místní sadaři říkali sorty, jako Solanka nebo Koporečka byly vždy velmi žádané. Stará sorta Čáslavka se pro své velké a velice sladké plody používala na dnes už neznámý hruškový sirup (syrob). U jabloní to byla vyhlášená Panenská jablíčka, ale v počtu vedly různé odrůdy Renet, Parmén a Koženáčů. Míšenské jablíčko byla už veliká vzácnost. Domácí švestka měla i tehdy svoji dominantní a nezastupitelnou úlohu a celý sortiment všelijakých krajových slív a špendlíků byl jen na doplnění sortimentu. Do křovitých hrází kolem starých sadů se někdy zatoulala i nějaká mišpule a kdouloň. Tento obraz starých sadů na Třebenicku se v průběhu 19. století rychle měnil. Ovocnářství se stávalo významným hospodářským činitelem města. Nastával zlatý věk v tu dobu zde nejrozšířenějšího zdroje obživy a téměř na většině ploch kolem města byly vysázeny sady, pod kterými byla zbylá půda ještě dále obdělávána a v sadech XXVIII. ročník 2014

byly pěstovány i další zemědělské plodiny. Proto z těchto důvodů převažovaly vysokokmeny a polokmeny. Místní sadaři byli už tehdy na vysoké odborné výši. Zkušenosti čerpali i z tehdy oblíbené odborné literatury jak německé, tak české. V tu dobu vycházela i řada odborných článků, a tak není divu, že v odrůdové skladbě se objevují i dodnes uznávané a prověřené odrůdy. U hrušní převažovaly hlavně odrůdy, které nejvíce odpovídaly poptávce po kvalitních hruškách pro domácí trh i vývoz, což byly mimo odrůd místních i odrůdy z Francie a Anglie. Dodnes jsou ještě některé z nich u nás zapsány jako uznané tržní odrůdy. Samozřejmě, že vedle letních hrušek byla pozornost věnována i těm na uskladnění. To se týkalo i jablek, zvláště když se začalo využívat k zimnímu uskladnění ovoce říčních člunů na Labi vystlaných a přikrytých slámou. Čluny pak na Labi ve vodě po dlouhou řadu zimních měsíců nepromrzaly, a tak tehdejší obchodníci s ovocem už tenkrát objevili možnost skladování v chladných lodních prostorech. Velká produkce švestek, kterou zlikvidoval až příchod šarky, těžila z přítomnosti švestky domácí tehdy nejen hojně zastoupené v sadech, ale i podél cest, a dokonce i podél železniční trati z Lovosic do Mostu. Té se ještě dodnes říká Švestková dráha. Příchod meruněk do kraje byl zaznamenán ale o dost později. Až po likvidaci zdejších vinohradů révokazem se na uvolněných plochách objevují meruňkové sady. Byly to polohy velmi teplé, a proto se jim zde


13

< Stará oskeruše v Jenčicích. Foto R. Dundr

mimořádně dařilo. Jejich nejslavnější éra přišla ale až v padesátých letech a zdejší meruňky se staly vyhledávaným artiklem hospodyněk pro výrobu chutných kompotů v rodinách z okolních měst. I dnes, kdy jsou zdejší meruňky stále vyhledávaným prázdninovým ovocem a hojně se nabízejí v okolí silnic, je to už jen zlomek předchozí produkce. Tak jako u švestek i jejich slávu ukončila zákeřná šarka. Ale

14

Veronica

přesto! I po takové ráně a po řadě dalších necitlivých likvidačních zásahů, kdy po dobu kolektivizace bylo vykáceno tisíce krásných a letitých hrušní a kdy kvůli šarce přišly nazmar tisíce švestek a meruněk, se ještě jednou Třebenicko zaskvělo slávou ovocnářství. V šedesátých a sedmdesátých letech se o to přičinili drobní pěstitelé na svých zahrádkách a záhumencích. Lákavé ceny malých bobulovin, ze-


jména angreštu na vývoz ke zpracování do Německa, na několik let způsobily boom těchto plodů. V době dovolených se tak před výkupnou ovoce tvořila téměř kilometrová fronta těchto česáčů, kteří nabízeli svoji produkci na vylepšení svých nízkých příjmů. Přestože Třebenice leží na severu republiky, daří se tu i teplomilnému ovoci, jako třeba broskvoním. Omezeně se vysazují na zdejších, vápnem bohatých půdách. Velkou pozoruhodností je zde i v sousedních vinařských a teplých oblastech Zahrady Čech výskyt několika desítek letitých a plodných stromů jeřábu oskeruše, který jinde v Čechách neroste. A tak s nadějí do budoucna je možno konstatovat stav, že i dnes ovocnářství na Třebenicku neodzvonila hrana. Postupně bylo náhradou za zničené i letité sady vysázeno mnoho nových intenzivních sadů. Převažují v nich hlavně jablka a višně, ale na zahrádkách drobných pěstitelů, které se dnes také obnovují, je opět pestrá škála ovocných druhů, které dříve zdejší úrodné polohy tak proslavily. Postupně probíhá i renesance vinařství. Byly vysazeny desítky hektarů nových vinohradů a postaveno i jedno nové okázalé vinařství. V Třebenicích byla opět ustanovena historická vinařská oblast a vymezena 27,28 ha velká viniční trať „Pod Košťálovem“. V minulosti oceňovaná vína z Košťálova se tak dnes snaží současní vinaři opět proslavit nejčastěji pěstovanými odrůdami Müller Thurgau, Ryzlink rýnský a Rulandské šedé. K rozvoji vyhlášeného ovocnářství a vinařství na Litoměřicku, a tedy i na Třebenicku každoročně také přispívá již tradiční celostátní výstava Zahrada Čech a jarní Tržnice zahrady Čech. Ovocnářství je starodávná, bohulibá, užitečná, nádherná činnost, ale i těžká a nikdy nekončící práce. Ovocné stromy do tohoto kraje od věků patří a jejich pěstování má v tomto kraji takovou dlouholetou tradici, že lze doufat v renesanci zdejšího sadařství i Slavnosti květů pod Košťálovem. MVDr. Rudolf Dundr (1944), veterinář, pěstitel ovoce a zeleniny, ochránce přírody, znalec evropských orchidejí a historie, [email protected]

Netradiční ovocné druhy, jejich vhodnost pro pěstování Vojtěch Řezníček

Pawpaw a jeho pěstování u nás Netradiční ovocné druhy z hlediska využitelnosti pro drobného pěstitele přinášejí řadu pěstitelských i hospodářských možností. V převážné většině druhů se vyznačují nenáročností na pěstitelské podmínky, přinášejí ovoce s vysokou biologickou hodnotou, plody lze využít pro přímý konzum, ale větší možnosti nabízí konzervárenské zpracování. Předností je časná a téměř každoroční plodnost, sklizně ovoce bývají vysoké a pravidelné. Nelze opomenout další možné přínosy ve spoluvytváření krajiny, kde plní funkci estetickou, asanační, izolační i kulturní. Výsadby netradičních ovocných druhů byly během několika desetiletí postupně zakládány na ŠZP v Žabčicích i v Mendeleu (Lednice) na pokusných a demonstračních plochách ústavu 554 ZF Mendelu v Brně. V rámci „genofondů“, pedagogických i vědeckovýzkumných aktivit bylo každoroční sledování zaměřeno na druhové i odrůdové růstové vlastnosti, mrazuodolnost, fenologii, plodnost, sklizeň i využitelnost plodů. Současně byly zaznamenávány pěstitelské nároky včetně požadavků na výživu i ochranu. Druhové zastoupení: dřín obecný (Cornus mas L.), moruše trnavská (Morus nigra L. var. Trnaviensis Domin), zimolez jedlý – „kamčatské borůvky“ (Lonicera caerulea L. var. Edulis), muchovník kanadský (Amelanchier canadensis L.), rakytník řešetlákový (Hippophae rhamnoides L.), mišpule obecná (Mespilus germanica L.), kdoule obecná (Cydonia oblonga L.), kdoulovec japonský (Chaenomeles japonica L.), jeřáb obecný (Sorbus aucuparia L.), aronie černá (Sorbus melanocarpa Michx. Elliot), růže dužnoplodá (Rosa pommifera Herrm.), kalina obecná (Viburnum opulus L. var. Edulis). Dřín obecný je náročný na teplo i světlo, hodí se pro jižní, jihovýchodní i jihozápadní stanoviště, nevhodná jsou stinná místa. Vhodné jsou písčité, hlinitopísčité půdy s neutrální až zásaditou reakcí. Je pylodárným druhem, poskytuje včelám hodnotný nektar i pyl. Lze jej pěstovat ve tvaru keře i v kmenném. Pro teplé oblasti se hodí odrůdy ‘Fruchtal’, ‘Vydubecký’, ‘Vyšegorodský’, pro oblasti s kratší vegetační dobou je vhodná odrůda ‘Jaltský’. Sklizené plody najdou uplatnění jako stolní ovoce, ale i v řadě významných konzervárenských výrobků. Moruše trnavská, daří se ve vinohradnických oblastech. V porovnání s ostatními druhy moruší se vyznačuje zakrslejším růstem a náročností na teplou polohu. Vyskytuje se ve tvaru keře i kmenném. V souboru hodnocených ekotypů se každoroční vysokou plodností vyznačoval ekotyp ‘Jugoslávská’, dozrává o 2 týdny dříve než odrůda ‘Trnavská’. Plody jsou šavnaté, křehké, dozrálé plody postupně opadávají.

Pawpaw aneb muďoul trojlaločný (Asimina triloba) má přes svůj původ v hodně vzdálené části světa (USA a Kanada) překvapivě dobré předpoklady pro pěstování u nás, zejména poměrně dlouhou požadovanou dobu vegetačního klidu okolo 1 500 hodin, a vysokou mrazovou odolnost. V našich podmínkách Asimina nikdy nevymrzne. Po mnoha letech pěstování a testování jednotlivých odrůd lze doporučit pěstování od nížin do max. 500 až 550 m n. m. v chráněných polohách. Ve vyšších polohách již není dostupná potřebná vegetační suma tepla, kterou Asimina potřebuje k dozrání plodů. Asimina ocení hlubokou propustnou zeminu s dostatkem živin a vláhy v průběhu celého roku. Dle informací z domoviny je potřeba zajistit ročně 1 200 mm srážek vody v zálivce nebo deštěm. Ačkoliv v domovině jí vyhovuje lépe polostín, kdy na rostlinu svítí slunce jen

Všechna fota autor << Plody dřínu Vyšegorodskij < Plody moruše Jugoslávská



15

> Plody rakytníku Leicora Plody zimolezu Amur

Zimolez jedlý, předností je relativně bezproblémové pěstování s poměrně nízkou náročností agrotechniky. Výše sklizně a její kvalita je závislá na výživě a závlaze v 1. polovině vegetace. Rovněž pravidelný řez zpomaluje procesy stárnutí a prodlužuje období plodnosti. Kvalita jednoletých výhonů je pro sklizeň rozhodující. Pěstitelským tvarem je keř s různou vzrůstností odrůd. Plody se vyznačují brzkým dozráváním (polovina května) a vysokým obsahem nutričních látek (vitamín C, pektiny, třísloviny, antokyany a další). Ze sledovaného souboru více než 3 desítek odrůd a ekotypů lze pro pěstování doporučit odrůdy ‘Altaj’, ‘Amfora’, ‘Fialka’, ‘Morena’, ‘Viola’, ale i řada dalších může být pro pěstování vhodná. Muchovník kanadský je nenáročným druhem, vyznačuje se vyšší odolností vůči suchu. Vhodná jsou slunná stanoviště, nevhodná jsou zamokřená místa s vysokou hladinou spodní vody a jílovité, těžké půdy. Nejčastějším tvarem je keř nebo strom. Plní funkci produkční i estetickou. Plody se využívají v čerstvém stavu i pro různé způsoby zpracování. Ovoce je velmi populární, často zaměňované za „borůvky“. Zajímavé mimo období kvetení a zrání plodů je podzimní zbarvování listů. Pro přímý konzum se nám osvědčila odrůda ‘Thiessen’ a ekotyp ‘Tišnovský’. Estetické využití nabízí odrůda Lamarckii Balerina. Rakytník řešetlákový, pozornost zasluhuje jeho adaptabilita na ekologické i geografické stanoviště. Pro pěstování jsou vhodné lehčí půdy, dostatečně propustné s půdní reakcí 6,6–7,0 pH. Kořenová soustava snáší i zamokření po určité období. Biologickou zvláštností je schopnost fixace molekulárního atmosférického dusíku. Horizontálně orientované kořeny zasahují až do 1,5–3násobné šířky koruny. Výchovným řezem zapěstujeme požadovaný tvar keře, udržovacím řezem se odstraňují přehoustlé partie a podporuje se tak pravidelná plodnost. Řez v období plodnosti se řídí vzrůstností odrůdy, u silně rostoucích je vhodný hlubší, maximálně však do čtyřletého dřeva. Pro sklizeň lze i doporučit řez jedné poloviny keře, aby tato část keře zaplodila v dalším roce. Šetrný střídavý řez keře vizuálně příliš neznehodnotí, a tak keře lze zahrnout i do dekorativních výsadeb. Zavčas a pravidelně odstraňujeme kořenové výmladky. Z hlediska plodnosti i celkové agrotechniky lze pro pěstování doporučit odrůdy ‘Leicora’, ‘Vitamínová’, ‘Botanický’, ‘Ljubitelna’, ‘Trofimovský’, ale i řadu nových doporučovaných odrůd. Při výsadbě nutno uplatnit samčí odrůdu ‘Polmix’ v poměru 1–2 : 10 rostlinám samičím.

16

Veronica


v dopoledních hodinách, u nás je třeba volit slunné stanoviště (ověřeno!). Po výsadbě mladých rostlin je vhodné zabezpečit jejich ochranu před přímým sluncem. Nejlepší je použít ochranu z voskového papíru, která se používá v lesích na ochranu proti okusu u listnatých dřevin. Když rostliny tuto ochranu přerostou, přistoupíme k odstranění a otužení rostliny. Vždy je lepší takto postupovat při nižších teplotách a zatažené obloze. Mladé listy nepřivyklé slunci jsou náchylné na spálení sluncem. Semena poměrně dlouho a nepravidelně klíčí (týdny až měsíce), záleží na teplotě a půdní vlhkosti. Semenáče preferují plný stín nebo rozptýlené světlo – např. polykarbonát nebo dvojitá fólie. Mladé rostlinky zpočátku pomalu rostou a věnují se tvorbě mohutného kulového kořene, který v prvním roce naroste do hloubky 22–30 cm. Přijatelná jsou stanoviště s teplotami nad bodem mrazu po dobu 140–160 dnů. Pozdní jarní mrazíky jsou nebezpečné, Asiminy sice později raší, ale jejich květy a nové listy podlehnou mrazíku kolem –2 °C. V letech, kdy pozdní mrazík nedorazí, vykvétají Asiminy postupně během 2–3 týdnů. Květy jsou voskově fialové a pro včely nevábné, roli opylovače přejímají mouchy, vítr a při nejhorším vaše

Mišpule obecná, je nenáročným druhem na stanoviště, dobře snáší i polostín. Vhodné jsou půdy vápenité, lehčí. Vyžaduje polohy teplejší, je však mrazuodolným druhem. Pěstuje se ve tvaru keře nebo stromu s různou výškou kmene. V období výchovného řezu zakládáme požadovaný tvar keře či koruny na základě růstových vlastností podnože (nejčastěji hlohu). V pozdějším období přistoupíme k postupnému zmlazování. Při nekontrolovaném růstu se vytváří silný keř. Řezem v jarním období docílíme zakrslý růst, dokonce i deštníkovou formu využitelnou ve „skalce“. Časný je vstup do plodnosti, malvice jsou pokryty drsnou hnědavou slupkou, dužnina je vhodná ke konzumu po přemrznutí nebo delším uložení, kdy plody „zhniličí“, jinak je trpká a téměř nepoživatelná. Široké možnosti uplatnění nabízí odrůda Holandská. Kdouloň obecná je považována za náročnou na podmínky prostředí, vyžaduje vzdušné, osluněné stanoviště do nadmořské výšky 250 m. Vhodné jsou půdy humózní, přiměřeně vlhké, bohaté na živiny. Nesnáší vysokou hladinu podzemní vody, na vápenitých půdách se mohou vyskytovat žloutenky (chlorózy). Nesnáší silné mrazy, při teplotách –25 ˚C zmrzá. Rostou přirozeně jako keře, lze je také pěstovat jako stromy. Po výsadbě se výchovným řezem zakládá požadovaný tvar koruny, dobře snáší jak udržovací, tak zmlazovací řez. Plody se nejčastěji rozdělují na typ jablkovitý „Maliformis“, nebo hruškovitý „Pyriformis“. Zralé plody ztrácejí v době zrání pls a získávají citronově žlutou barvu, sklízejí se v plné zralosti, kterou charakterizuje silná vůně. Jablkovité typy bývají velmi aromatické, ale dužnina je tuhá, suchá, hruškovitý typ má plody měkčí, snadno zpracovatelné. Plody lze upravovat na řadu konzervárenských výrobků, kompoty, marmelády, rosoly apod. Ze sledovaného souboru odrůd se v roce 2013 vyznačovaly nejvyšší sklizní odrůdy Bereckého, Blanar, Hemus, Selena, Vranja (52,60–62,30 kg plodů na strom). Průměrná hmotnost plodu u odrůdy Vranja dosáhla 430,20 g. Nelze opomenout odrůdovou vnímavost na bakteriální onemocnění spálu růžokvětých.


ruce. Asimina je cizosprašná, ale existují samosprašné selekce, které tvoří plody po opylení vlastním pylem z jiného květu téhož stromu. Na trhu je celá řada samosprašných odrůd, z nichž je nejlepší odrůda Prima 1216, následuje Sunflower a Mary foos johnson, Georgia, pravděpodobně samosprašná Sweet virginie a Overleese. Přesto doporučuji vysazovat dvě geneticky rozdílné rostliny – jiné odrůdy kvůli lepšímu opylení a větším plodům. Pro ruční opylení je nutné znát přesný okamžik kdy je v květu aktivní blizna. Květ s aktivní bliznou přechází ze zelené na fialovou barvu, tudíž je zelenofialový. Blizna se leskne, je lepkavá a pylová koule uprostřed květu je světle zelená kompaktní. Samčí stadium nastává v poslední fázi vývoje květu. Blizny jsou zaschlé a pylová koule se změní na tmavě hnědou.

< Plody mišpule Holandská Kvetoucí kdoule


17

<< Plody jeřábu Koncentra < Plody kaliny obecné Otbornaja

Kdoulovec japonský „Cido“, tvoří dlouhé poléhavé výhony, keře lze tedy využít k pokryvu svahů apod. Na dvouletých výhonech se vyskytují v jarním období květy výrazně červeně zbarvené, z kterých se později zakládají plody, zpočátku zeleně zbarvené, později v době zrání zežloutnou. Plody neopadávají, zůstanou na keřích do začátku zimy. Každoroční plodnost je vysoká, v průměru za pětileté období se sklizeň pohybovala okolo 12,30 kg ovoce na keř. Plody lze využít nejen jako přídavek do kompotů, ale i pro řadu konzervárenských výrobků. Jeřáb obecný, má nejnižší nároky na teplotu, je velmi mrazuodolný, daří se ve vlhkých horských polohách, dobře snáší extenzivní agrotechniku. Nejlépe prospívá na hlubokých půdách s propustným podložím. Dobře snáší i částečné zastínění, avšak nejvyšší a nejkvalitnější úroda bývá ze slunných stanoviš, kde jsou plody také mimořádně vybarveny. Výchovný řez je zaměřen na vytvoření kmenného tvaru a koruny, kde základem bývá 5 kosterních větví, kde vedlejší větve svírají s hlavní osou ostřejší úhel odklonu (45˚). Během čtyřletého období je založen základ koruny postupným zkracováním kosterních větví o 1/2 až 1/3 délky. V dalším období uplatňujeme udržovací řez upravující délku vytvořených výhonů. Převážná část hodnocených odrůd je charakteristická úzce až široce pyramidálním tvarem koruny. Plody se sklízejí odstřihováním celých lat, ve fázi sklizňové zralosti bývají ještě kyselé, ale obsahují nejvíce vitamínu C. Nejčastěji je vysazována odrůda Moravský sladkoplodý, jeho variety ‘Koncentra’, ‘Rosina’. Z Mičurinova šlechtění byly ve výsadbě hodnoceny odrůdy Burka, Granatnaja, Titan, Krasavica, Rossica major vyznačující se velikostí, zbarvením i rozdílnými chuovými vlastnostmi malviček. Růže dužnoplodá se řadí mezi nejméně náročné ovocné druhy, které přinášejí ovoce v krátké době po výsadbě. Pěstitelská plocha hodnocené výsadby se vyznačovala písčitou až štěrkovitou půdou s neutrální půdní reakcí. Za desetileté období dosáhly výšky keřů 1,80–2,30 m. Cílem řezu bylo vytvoření vzdušného, otevřeného tvaru s dostatkem světla uvnitř keře. Důležité je zajištění rovnováhy mezi mladým a starým dřevem, což vede i k prodloužení životnosti keřů. Pro solitérní i skupinovou výsadbu lze doporučit ekotyp Bělečská, produkční výsadba pro sklizeň plodů lépe zhodnotí odrůdu Karpatia, tvořící nové výhony nejen ve střední části výhonů, ale převážně na bázi kosterních větví. Široké jsou možnosti konzervárenského zpracování ovoce, nejen na šípkový protlak, ale i sušení apod.

18

Veronica


Po dotyku štětcem se zcela rozpadne a pylové zrna i s prášníky zůstanou na štětci. Po opylení se začínají vyvíjet plody z každého opyleného květu v počtu od jednoho až do devíti. Plody poměrně rychle přirůstají do velikosti kolem 2 cm, kdy začíná přirozený opad. Rostlina si ponechá pouze tolik plodů, kolik bezpečně uživí. Plody, které zůstaly na rostlině, postupně přirůstají přibližně do konce července, kdy jakoby zastavují růst a rostliny se věnují druhé růstové periodě. Od konce srpna (v našich podmínkách) se plody začínají prudce zvětšovat a postupně dozrávají v závislosti na odrůdě od konce srpna do konce října. V současnosti je již v Česku odrůda Summer delight, která v Kentucky dozrává na přelomu července a srpna. Tudíž je dobrý předpoklad, že i v podmínkách České a Moravské kotliny by mohla dozrávat v nížinách od poloviny srpna, v okrajových oblastech pěstování do půlky září. Zralé plody, obvykle žluto-oranžové barvy, změknou, intenzivně voní a chuť je lahodná. Dužnina se vyjídá lžičkou, semena se nejí. Plody mají jednu nevýhodu – musí se zpracovat co nejrychleji – při pokojové teplotě vydrží zcela dozrálé 2–3 dny, v lednici 2–3 týdny. V teplotě lehce nad nulou se dají plody skladovat až do vánoc. Zralé plody Asiminy při uskladnění netrpí hnilobou a plísněmi, obsahují látky, které zabraňu-

< Plody aronie Nero

Aronie černá, vyznačuje se nenáročností na stanoviště, avšak kvalitní poloha a půda je zárukou výše a kvality sklizně. Řadí se mezi plastické druhy, je třeba zohlednit požadavek na dostatek světla. Snáší i nízké teploty a pěstování ve vyšších a vlhčích polohách. Může být pěstována ve tvaru keře i kmenném zpravidla na podnoži jeřáb obecný. Výchovný řez je zaměřen na odstranění všech slabých a poškozených větví za účelem vytvoření tvaru koruny. Udržovací řez spočívá v odstranění 1/3 starých partií a udržení požadované růstové kondice. Reakce na zmlazovací řez podporuje tvorbu nových výhonů. Dochází tak k regeneraci přestárlých partií v koruně. Při porovnání obou růstových charakteristik odrůd Nero a Viking lze odrůdu Nero označit za vzrůstnější v počtu i délce vytvořených výhonů. Kalina obecná se řadí k vysoce mrazuodolným a je nenáročným druhem. Na půdách vlhkých, úrodných dosahuje značné mohutnosti keřů s vysokou plodností. Výchovný řez je zaměřen na zkrácení výhonů o 1/3 a odstranění poškozených. U sledovaných odrůd v prvních letech pěstování se vytvořily dlouhé kosterní větve, které postupně obrůstaly kratším obrostem. Udržovací řez spočívá v odstraňování přestárlých partií či ve zkracování dlouhých výhonů. Zmlazovací řez podporuje tvorbu nejen nových výhonů, ale současně i řadu výmladků ze spících pupenů na kořenech. Při porovnání vzrůstnosti sledovaných odrůd byl dosažen nejvyšší objem koruny u odrůdy Taježnyje rubíny, a to 5,80 m3 na keř. S ohledem na růstové vlastnosti sledovaných odrůd lze je souborně doporučit pro výsadbu smíšených skupin s odrůdami dřínu. Významná je hodnota estetická nejen v době kvetení, ale i v době sklizně korálově červeně zbarvených plodů. Kromě uvedených druhů některé náročné, po výsadbě do genofondu jako Cudrania tricuspidata, Akebie quinata, opakovaně nepřežily poklesy teplot v zimním období. Naopak pozdní jarní mrazy téměř každoročně poškozují narašené druhy Actinidia arguta, Actinidia kolomikta, výjimečně i druhy Morus. Prof. Ing. Vojtěch Řezníček, CSc., (1940), významný ovocnář, pomolog, vysokoškolský pedagog, pracuje v Ústavu šlechtění a množení zahradnických rostlin, Mendelu Brno, [email protected] Příspěvek vznikl za podpory řešeného projektu NAZV QH 82232 Výzkum opomíjených ovocných druhů a jejich začlenění do agrárního sektoru a úkolu MZe ČR 20139/2006 13020 Národní program konzervace a využívání genetických zdrojů a agrobiodiverzity.


jí kultivaci plísně na plodech. Při delším skladování se slupka zbarví dohněda a dužina ztratí trochu vody, ovšem bez ztráty chuti a vůně. Dužinu lze použít na výrobu zmrzlin, dezertů, koláčů (exkluzivní chuť!), omáček a k sušení. Hodně se diskutuje o léčivých vlastnostech listů a dalších částí. Plody mají vysokou výživnou hodnotu a vysoký obsah vitamínů, jsou výživnější než jablko, hrušeň, broskev a hrozny dohromady. V USA z plodů vyrábějí přesnídávky pro kojence. Výnos plodů z jedné 10leté rostliny v květináči je 5–7 kg, ve volné půdě kolem 15 kg prvotřídního ovoce. Asimina ukončuje vegetaci dříve než většina našich původních ovocných dřevin. V dobrém roce je možné sklidit zralé plody i v okrajových oblastech pěstování ve vyšších polohách, ale jen z vhodných odrůd, kterým stačí menší suma tepla k dozrání plodů: PA Golden 1, 2, 3, 4, Rappahannock, Summer delight, SAA Zimmerman, IXL a další. V okrajových oblastech v žádném případě nedoporučuji vysazovat pozdní odrůdy typu Sunflower, Wells delight, Tollgate, Sweet virginie nebo Wilson, ale v nížinách můžeme bez obav vysazovat všechny odrůdy Pawpaw dostupné u českých a moravských prodejců. V dnešní době se selekcím a šlechtění Asiminy věnuje mnoho lidí v USA i v Evropě. Vzniká celá řada nových velmi kvalitních odrůd, které se pokusíme získat u zdroje v USA. Měřítkem úspěchu v USA a Kanadě je Ohio Pawpaw festival a existují již odrůdy, které dosahují hmotnosti 600–800 gramů, např. Mammoth, Maria’s Joy.

Zdeněk Černoch (1975), občanským povoláním truhlář a náš přední odborník na pěstování neznámých a nových ovocných dřevin. www.exotickerostliny.cz


19

Jan Böhm z Blatné, tentokrát jako ovocnář a přítel I. V. Mičurina Ivo Dostál, Zdeněk Lukeš

Zahradník Jan Böhm byl za první republiky až do roku 1948 znám, a to nejen u nás a v celé Evropě, ale dokonce i v zámoří, např. v Japonsku, Indii, Číně nebo USA, kam exportoval ročně statisíce kusů výpěstků své zahradnické firmy. Byly to především růže, v jejichž pěstování a šlechtění díky své pracovitosti, vytrvalosti a lásce k nim dosáhl světové proslulosti. V roce 1919 se je v Blatné rozhodl pěstovat navzdory naprosto nepříznivým půdním a klimatickým podmínkám jihočeské Sibiře, na pozemku, který získal do pronájmu po svatbě z rodinného majetku. Blatná se nachází severně od Strakonic uprostřed lesů a rybníků při řece Lomnici; tradičními plodinami zde byly vždy brambory, len, obilí. Začínal takřka z ničeho, dokázal se prosadit i ve světové konkurenci a ne nadarmo ho jako jeden ze svých vzorů uváděl i jiný náš světový podnikatel Tomáš Baa. Ale nebyly to jen růže, v jejichž světě má své pevné místo a kde se na něj nezapomíná, ale je tu i druhá zapomenutá stránka jeho aktivit a osobnosti, jeho význam v ovocnářství. Ale nejdříve Böhmův krátký životopis. Jan Miloň Böhm (JB) se narodil 25. 11. 1888 v Praze jako nejstarší syn slavného pražského zahradníka Jana Nepomuka Böhma původem z Blatné. V raném dětství se rodina přestěhovala do nově postaveného domku s velkou zahradou ve Vršovicích, kde měli zahradnictví. Po ukončení základní školy nastoupil JB do učení ke svému otci a výuční list získal v roce 1905. Již o rok později přes nelibost rodičů odjel na zkušenou do Drážan. Další jeho cesta ke zdokonalení vedla přes Francii a Lucembursko zpět do Německa a byla v roce 1914 ukončena nástupem do rakousko-uherské armády na italskou frontu. V bojích utrpěl mnohá zranění a po vyléčení působil do konce

20

Veronica

Archivní odrůdy na internetu

Jan Böhm. Archiv Z. Lukeše

1. světové války jako vojenský zahradník v Heinburgu. U svého strýce v Blatné se seznámil se svou budoucí manželkou Marií Minaříkovou z nedalekých Hajan, s níž uzavřel v roce 1919 sňatek, a začal ihned jako živitel rodiny pěstovat na prodej zeleninu a současně zakládal menší plantáže planých šípkových růží pro šlechtitelské účely, což mu u místních obyvatel, kteří se trnitých keřů spíše snažili zbavit, vyneslo pověst podivína. Postupem času se stal jedním z největších pěstitelů, vystavovatelů a zasilatelů růží v Evropě, za růže získal řadu nejvyšších ocenění na těch nejprestižnějších výstavách a soutěžích a Blatná se tak už dávno před 2. světovou válkou jeho zásluhou stala světoznámým „městem růží“, kde na jeho pozemcích rozkvétalo až 1 000 000 růží. Osudy JB jako šlechtitele růží jsou nejnověji zachyceny např. v knize J. Sekera: Böhm růže Blatná, kterou vydalo město Blatná v roce 2013.


Ekologické centrum Meluzína – Regionální centrum Asociace Brontosaura pracuje na záchraně velkých ovocných stromů již od roku 1998. Během let jsme si zavedli pojem archivní odrůda. Je to praktický termín, který nemá oporu v pomologické literatuře, ale nám dobře slouží. Jedná se o odrůdu zařazenou v některé kategorii do dřívějších tržních sortimentů. Je to odrůda, která byla rozšířena ve více zemích, někdy i na více kontinentech. V současnosti již ale není běžně množena a zařazována do velkoprodukčních výsadeb. Riziko nevratné ztráty tohoto genofondu je relativně menší, ale během let postupně narůstá. Archivní odrůdy tvoří největší podíl současných ovocných vysokokmenů v České republice. Velká část archivních odrůd byla původně odrůdami krajovými. Díky svým vlastnostem se později rozšířily a staly se součástí tržních sortimentů (např. Solanka, Koporečka). Jak již bylo uvedeno, archivní odrůdy potkáváme v krajině nejčastěji. Proto jsme zvolili název pro náš web: archivní odrůdy. Na odkazu http://www.archivni-odrudy.cz/ naleznete především různé metodiky a obecně platnější materiály ke stažení. Každý rok zde umísťujeme ke stažení kalendář s tematikou ovocných odrůd. Stránky nazvané Archivní odrůdy jsou také vstupní branou do internetové databáze pro výběr vhodných odrůd jabloní, hrušní, třešní a višní. Samotnou databázi naleznete na odkazu: http://www.plantsdata. com/ovoce.aspx. Internetové vyhledávače pracují s textovými řetězci a přímé vyhledání databáze je pro ně neřešitelný úkol. Proto jsou tu stránky Archivní odrůdy, kde naleznete názvy všech odrůd zařazených do výběrové databáze. V samotné databázi bylo k 31. 12. 2013 celkem 128 odrůd, z toho 66 jabloní, 38 hrušní, 18 třešní a 6 višní. Mezi nimi můžete vybírat dle názvu, kdy po jeho zvolení získáte pomologický popis odrůdy i s fotodokumentací. Dále je možný výběr dle vlastností plodů nebo celých stromů či dle podmínek stanoviště, které máme k dispozici. Po každé volbě ve výběru se zobrazuje počet položek = odrůd, které odpovídají

Program „Staré a krajové odrůdy ovocných dřevin“ patří v ČSOP k těm mladším. Navázal na činnost některých ZO ČSOP v Bílých Karpatech, které se jimi zabývají již od počátku 90. let. Staré ovocné stromy a s nimi i staré krajové odrůdy postupně mizí z krajiny. Přitom právě ony předčí ty nové řadou vlastností – odolnost proti chorobám, škůdcům, přizpůsobivost místnímu klimatu, půdním podmínkám, nebo různé možnosti využití sklizně. Program zahrnuje mapování, zanesení informací do centrální databáze, uchovávání genofondu v zakládaných genofondových sadech, údržbu významných sadů, stromořadí a jedinců a výsadby do volné krajiny. Důležitá je popularizace programu na veřejnosti.

Repro Ivo Dostál

Sny o dalším šíření dobrého jména firmy však byly přerušeny německou okupací, nastaly finanční těžkosti, které majitel musel řešit půjčkami a pěstováním základních zemědělských plodin. Těžkosti přinesla i poválečná léta, kdy se vlivem politických změn z úspěšných podnikatelů stávali nepřátelé lidu s cejchem vykořisovatelů a zrádců. Z obvinění sice sešlo, ale i když se prokázal opak, firma byla nakonec stejně znárodněna. JB se sice ještě do roku 1956 na části svých znárodněných pozemků věnoval růžím jako zaměstnanec nově vzniklého komunálního podniku, ale zároveň se stal i přímým svědkem postupného zániku šlechtitelských tradic a pěstování „blatenských královen růží“. Zemřel 4. dubna 1959 po delší vážné nemoci ve věku nedožitých 71 let. Nebýt katalogů a ceníků jeho firmy a řady dnes už těžko dostupných brožurek, které napsal, úplně by zapadlo, že JB udržoval řadu let kontakty s I. V. Mičurinem, jehož nesporný světový význam a pověst velmi pošramotila doba a jeho nekritičtí, stalinistickému režimu oddaní a nechvalně proslulí žáci jako třeba J. T. Lysenko. O začátku těchto kontaktů (patrně od roku 1917) mnoho nevíme, ale lze se domnívat, že je převzal od svého velmi nejen jazykově

vzdělaného otce, který byl svého času i zahradníkem Císařské zahrady na Hradčanech. Ten uměl i rusky a zajímal se o vše, co bylo v zahradnickém světě zajímavého a nového, tedy i o poznatky I. V. Mičurina, a patrně tento kontakt předal svému synovi. Mezi Mičurinem a JB i díky zájmu o růže vzniklo velké přátelství, nebo Mičurin se věnoval sběru botanických růží, které šlechtil nejen kvůli zvýšení jejich odolnosti, ale i proto, aby přinášely i ovocné plody a poskytovaly listy na čaje. JB dostal od něj první zásilku růží již v roce 1923 (!) a po jejich aklimatizaci a ověření odolnosti v našich podmínkách je také nabízel ve svých cenících. Rovněž sám s použitím Mičurinovy plodonosné růže vyšlechtil svou mrazuvzdornou ovocnou odrůdu Vita, která vynikala velkými téměř bezsemennými plody s vysokým podílem dužniny. To byl ale jen první praktický výsledek jejich kontaktů. V roce 1927 mu přivezl budoucí vyslanec SSSR u nás Alexandrovsky od Mičurina zásilku 200 ovocných odrůd a druhů s prosbou o vyzkoušení jejich odolnosti v našich půdách a klimatických podmínkách (další zásilku zprostředkoval Alexandrovsky ještě těsně před smrtí Mičurina v roce 1935). Co vše v zásilce bylo, XXVIII. ročník 2014

Přihlašování projektů lze konzultovat s odborným garantem: Ing. Martin Lípa, [email protected], 777 086 620

zadaným parametrům. Tak můžeme přidávat další a další výběrová kritéria, dokud se v červeném rámečku neobjeví věta: Zadaným parametrům odpovídá 0 položek. Výběr lze kdykoliv přerušit a podívat se na seznam odrůd, které vyhovují zadaným požadavkům. Zobrazí se nám textový popis a fotodokumentace. Naší snahou je mít u každé odrůdy fotografii plodů na tácu, na stromě a strom dané odrůdy. Fotodokumentace není zatím kompletní, protože zvláště fotografie typických a zachovalých stromů je někdy dosti obtížné získat. Ve spodní části pomologického popisu naleznete kontakt na školkaře, kteří pravidelně nabízejí tuto odrůdu k odběru. I zde je to zatím skromný začátek, ale doufáme, že i to málo dobře poslouží školkařům i pěstitelům. Závěrem bych chtěl všem popřát, aby jim stránky Archivní odrůdy i výběrová databáze přinášely užitečné informace. Budeme samozřejmě vděčni za komentáře k tomu, co je na nich dobré a co ne. Naše adresa je [email protected]

Ing. Martin Lípa (1965), ekologické centrum Meluzína s působností v Ústeckém a Karlovarském kraji, které letos slaví 20 let trvání, www.meluzina.info


21

nevíme přesně, ale z katalogů a publikací ze začátku 40. let víme, co se osvědčilo a přežilo kruté zimy v letech 1928/29 a následně v zimě 1939/40. A svědčí i o charakteru JB a jeho smyslu pro čest, že dával do prodeje jen to opravdu odolné a něčím pozoruhodné, ne jak to známe v naší době od mnohých zahradníků, kteří v honbě za ziskem nemají zábran. Řada zajímavých výpěstků byla z drobného ovoce, jako jsou jahody, maliny, ostružiny, srstky apod., včetně jejich do té doby nevídaných kříženců jahody – malina, malina – jahoda, malina – ostružina, černý rybíz – srstka. Řada z nabízených druhů již jmenovaných včetně růží poskytovala mimo jedlých plodů i listy na čaje nejen k běžnému pití, ale i na čaje léčivé. Mnohé názvy nám už nic neříkají, protože to jsou asi doslovné překlady z ruštiny či nová pojmenování, navíc latinská jména chybí a fotografie z té doby jsou málo kvalitní. A s odstupem času, po 2. světové válce a po znárodnění Böhmova zahradnictví se tyto odrůdy patrně úplně vytratily z běžného pěstování, tak jako řada jiných rozumných a dobrých věcí. Takže se můžeme domnívat, že např. lemomahon doporučovaný pro velké plody s léčivými účinky na zubní hygienu a s vysokým obsahem vitamínu C je snad Mahonia repens, že angreštovník ananasový je Mičurinův výpěstek Actinidie, také tornik plodnaja čili stříbrňák čajokeř by mohla být možná hlošina Elaeagnus umbellata. Ovšem, co je to je za vrbu čajoiva těžko říci (drobná se stříbrným listem). V nabídkách jsou také položky jako lemomalina, čajomalina, malužina, malijahoda, jaholina, tedy již zmínění a určitě i dnes pro nás velmi zajímaví kříženci. A nedosti na tom, určitě i dnes by nás mohl zajímat keřovitý ořešák Fertilis nebo keřovitý kaštanovník Pušistyj, loubinec

22

Veronica

ruský velkoplodý pěstovaný pro plody stejně jako Marmalad, což je velkoplodá selekce dřišálu Thunbergova. A co velkoplodá selekce Vinogradu sěvěra tedy černého bezu, kterou JB pro jeho mnohonásobné užití už tehdy velmi propagoval? Rovněž by nás nemělo překvapit, že měl ve své nabídce i sorybíz a rybistiku, což byly kříženci černého rybízu a angreštu, už tehdy kolem roku 1940. Podobní kříženci se u nás s velkou (a zaslouženou) slávou začali objevovat z opačné strany světa až v 80. letech, i když pravděpodobně z jiných rodičů pod názvy Josta, Jocheline, Jogranda, Nigrolarie. Už ani dnes nevíme, že bez hroznatý, velkoplodá selekce Mičurinovy Krasnoty vinograd, se používal na šávu. Také semena Caragany arborescens, tedy hrachovníku čili many severu, která pro vysoký obsah bílkovin byla na Sibiři používána ve stravě jako sója. Čimišníku, jak zní správně česky název tohoto u nás pěstovaného okrasného keře, věnoval JB i drobný spisek (Maso bez kostí, s nebe padající sibiřská mana), který vyšel ve dvou vydáních (1940). Z jeho nabídky u nás odzkoušených Mičurinových výpěstků jsou zajímavé třeba i jeřáb ruský sladkoplodý – odrůda „Něšinskaja“ s plody sladšími než náš jeřáb moravský, muchovník Amelanchier rotundifolia ze selekce s většími plody, Pěršik čerešnovyj – tedy malá broskev s mnohými malými a chutnými plody velikosti větších třešní, velmi odolná a vhodná k pěstování i ve vysokých polohách stejně jako šlechtěnec Pěršik M s plody středními, dále odolné kdoule a kdoulovce, srstka Cukrová pnoucí či rebarbora Champion (Borec) s váhou řapíku až 1,5 kg a velmi nízkým obsahem kyseliny šavelové. Již zcela zapadly informace, že jako náhražka kávy mohou sloužit opražené pecky dřínu. K doplnění obrázku o širokém záběru


JB by nás ani nemělo překvapit, že se věnoval úspěšnému šlechtění okrasných trvalek floxů čili plaménků a že nabízel i takové zajímavosti jako křížence slunečnice a topinambury – tříbarevné brambory či jiřiny s jedlými hlízami. V souvislosti s tímto sortimentem je docela možné, že v těchto válečných letech komunikoval s cestovatelem a světově proslulým kaktusářem A. V. Fričem, jehož významné šlechtitelské aktivity z konce jeho života (†1944) se sójou, rajčaty aj. zůstávají podobně nezmapovány. Kdo ví, kdy se nám tyto poznatky mohou hodit, stejně jako to, že to byly odrůdy odolné, prošlé zatěžkávací zkouškou velkých mrazů i jiných nepřízní nejen počasí. Tedy pokud ovšem nezůstaly jmenované odrůdy už jen v Böhmových nabídkových katalozích a v jeho drobných publikacích věnovaných tématu tohoto čísla – ovocnářství. Spisek Mičurinovo tajemství o plodech severu vyšel v roce 1939 a pak ještě v doplněných vydáních 1940 a 1941. Další publikace už jen ve výčtu: Největší poklad v Mičurinově tekutém ovoci (1938, 1939), Mrazuvzdorné čajokeře genia I. V. Mičurina (1940), Zahrádkáři promluvili o Mičurinových plodo- a čajokeřích (1940), Průvodce nevymrzající zahradou (1941). Závěrem lze jen litovat, že po člověku světových kvalit a takových výsledků, kterému byla po roce 1948 násilně přerušena jeho tvůrčí cesta, zůstala stopa jen v oblasti šlechtění růží, a doufáme, že tento článek pomůže vyvolat vlnu zájmu i o tuto neméně významnou část jeho životní dráhy už i proto, že určitě nebylo mnoho lidí, které Mičurin oslovoval „vzácný příteli“. Zdeněk Lukeš (1950), stomatolog, botanik, ochránce přírody, cestovatel a vnuk Jana Böhma, [email protected]

Už ste počuli o ovocnom poklade?

A viete, kde sa skrýva? V krajine. Sú ním ovocné stromy, týčiace sa ako solitéry, v štíhlych líniách alebo tvoriace sady, kde sa nachádzajú staré a krajové odrody, ktoré pamätajú pomaly už len naši starí rodičia. A po tých pátrame v Bielych Karpatoch, aby sme poznali stav tejto odrodovej diverzity a tú mohli následne účelne chráni. Štátna ochrana prírody Slovenskej republiky – Správa CHKO Biele Karpaty realizuje v spolupráci s alšími subjektmi, podporou nadácie Ekopolis a švajčiarskeho partnera ProSpecieRara od októbra 2013 do februára 2015 projekt Bielokarpatský ovocný poklad. Našou hlavnou snahou je objavi a v čo najväčšej miere zachova bohatstvo odrôd ovocných drevín, najmä jabloní (Malus domestica Borkh.) a hrušiek (Pyrus communis L.). Mapujeme tiež jedince jarabiny oskorušovej (Sorbus domestica L.), ktorá je všeobecne pomerne zriedkavým druhom. Za sezónu 2013 sme zaznamenali 1 479 jedincov jabloní a hrušiek, z ktorých je určených 139 odrôd jabloní a 63 odrôd hrušiek. Zmapovali sme aj 70 jedincov oskoruše – jarabiny domácej, ktoré dopĺňajú naše doterajšie údaje o jej rozšírení z roku 2012 (224 jedincov nájdených v Bielych Karpatoch).

V rámci projektu sa uskutočnil pre verejnosť aj kurz Praktická starostlivosť o ovocné stromy. Foto Ľudovít Vass

Zistenie súčasného stavu odrodovej pestrosti považujeme za prvý a potrebný krok k zachovaniu odrôd v krajine. Napovie nám viac o ich početnosti, zriedkavosti a ohrozenosti. Náš cie však presahuje samotné mapovanie. Jednou z alších aktivít v rámci projektu je založenie genofondového sadu na území obce Stará Turá. Tu budú sústredené odrody nájdené v regióne, aby v budúcnosti bolo zaistené ich alšie šírenie. Keže fungujúcu kultúrnu krajinu je možné zachova iba ak v nej udia budú ži a hospodári, napríklad venova sa ovocinárstvu, chceme im v tom pomáha. A to pomocou vznikajúcej platformy s názvom Asociácia pestovateov a podporovateov starých sort. Tá by


mala ovocinárskym nadšencom, odborníkom, záhradkárom, samosprávam aj občianskym združeniam umožňova komunikáciu, výmenu skúseností, ale aj vzájomnú materiálnu a finančnú podporu, motiváciu k pestovaniu, produkcii a spracovávaniu ovocia. Ak sa chcete o projekte dozvedie viac, máte čím prispie alebo sa chcete zapoji, budeme radi, ak nám napíšete. Príte si tiež pomaškrti na jablčnom mušte zo starých odrôd, ktorý budeme spolu s výstavou bielokarpatských odrôd určite robi na jesenných jarmokoch na Slovensku aj v Čechách. Andrea Uherková, Bruno Jakubec, Katarína Rajcová [email protected]


23

Mizející škůdci ovocných stromů Jakub Beránek

Za pět minut dvanáct

Mizející brouci

Největším problémem poslední doby je, že chceme co nejvíce a nejlépe hned. Dalším velkým neduhem je, že vše měříme na délku lidského života. Všechny dlouhodobější záležitosti nás prakticky nezajímají a nehodláme do nich investovat ani čas, natožpak peníze. Tímto přístupem však neničíme pouze sami sebe, ale především vše, co nás obklopuje, tj. naše vlastní životní prostředí. Ženeme se za vidinou čisté produkce a zapomínáme, že je pouze jedním z mnoha požitků, které člověk běžně využívá. Vždy relaxování pod mladým stromkem nabízí zcela jiné potěšení než pod rozložitou korunou vzrostlého stromu. Dnes si již naštěstí uvědomujeme, že staré či různě poškozené stromy jsou velmi důležitou součástí naší přírody a krajiny. Bohužel cesta k osvícení byla dlouhá a během ní zmizelo mnoho těchto stromů, což ovlivnilo populace celé řady zajímavých a krásných druhů hmyzu, které v tichosti mizely z našich sadů, parků i zahrad.

Typickým příkladem je krasec třešňový (Anthaxia candens), nápadný, pestře zbarvený brouk, vázaný svým vývojem především na staré třešně a višně (Prunus sp.). Jeho velikost se pohybuje kolem 1 cm a každého pozorovatele zaujme červenými krovkami se sedlovitou, černomodrou až černou skvrnou podél krovkového švu, v jejíž přední části je modrozelená trojúhelníková výseč. Hlava a štít jsou zelenomodré až modré. Jeho larvy se vyvíjejí pod kůrou osluněných kmenů a silnějších větví. Brouci se objevují na přelomu dubna a května, kdy sedají na květy a listy třešní, případně hlohů. Koncem května oplodněné samičky kladou na kůru spodních partií kmenů či větve vajíčka. Larvy se kuklí v srpnu a hotoví brouci následně přezimují v kukelných kolébkách. Ačkoliv je krasec třešňový pestře zbarvený, je velmi snadné jej přehlédnout. Nejčastěji na sebe upozorní typickým trhavým pohybem nebo krátkým přeletem z listu na list. Přestože jen ve východních Čechách bylo nedávno potvrzeno 120 aktivních lokalit, patří krasec třešňový dle červeného seznamu mezi zranitelné druhy. Jeho výskyty není dobré přeceňovat, nebo vedle nad-

Krasec třešňový (Anthaxia candens) > Tesařík broskvoňový (Purpuricenus kaehleri)

24

Veronica


mořské výšky je dalším limitujícím faktorem jeho existence právě přítomnost starších osluněných stromů. Zatímco z přítomnosti krasce třešňového se můžeme těšit ještě na mnohých místech, u jiných druhů krasců je situace mnohem tragičtější, nebo již z našeho území pravděpodobně vymizely úplně. Jedná se např. o krasce hnědého (Perotis lugubris), který se rovněž vyvíjí ve dřevě starých ovocných stromů slivoní (Prunus spp.). Tito ploší, bronzově hnědí brouci, dosahující velikosti kolem 25 mm, se objevují v květnu a červnu na listech a kmenech živných rostlin, na jejichž bázi kladou vajíčka. Jejich vývoj trvá 3–5 let. Oblastí jejich výskytu byla jižní Morava mezi Brnem a Rakouskem. V meziválečném období bývaly případy, kdy jejich výskyt v meruňkových sadech byl srovnáván s občasným přemnožením chrousta obecného (Melolontha melolontha). Stačilo však pár drobných změn a počty brouků začaly prudce klesat. Vzhledem k tomu, že krasec hnědý potřebuje pro svůj vývoj osluněné paty stromů, byl pro něj první ranou zánik pastvy v sadech. Dalším problémem, který rovněž razantně snížil populace tohoto druhu, bylo ošetřování kmenů ovocných stromů vápenným

mlékem. Poslední tečkou pak byl rozvoj intenzivně ošetřovaných ovocných velkovýsadeb, kde již prostě tento druh neměl šanci. Díky podobnosti vývoje postihl obdobný úděl i jeho blízce příbuzného krasce temného (Capnodis tenebrionis). Tyto černé, 12–28 mm velké brouky s bělošedým štítem bývalo možné potkat ještě v 1. polovině minulého století i v některých částech Prahy. Poslední jeho známou lokalitou však nakonec zůstaly Pavlovské vrchy, kde v jeho skrytý výskyt někteří odborníci ještě tajně doufají. Za vyhynulého byl před několika lety označen i tesařík broskvoňový (Purpuricenus kaehleri), který byl historicky poměrně častým druhem ovocných sadů jižní Moravy a středních Čech. Došlo naštěstí k chybě, nebo tento kriticky ohrožený druh v ČR prozatím na 2 místech recentně přežívá. Základní zbarvení brouků je černé s červenými krovkami, na nichž je nápadná černá kapkovitá skvrna. Brouci jsou velcí 1–2 cm a vedle zbarvení na sebe upozorní nápadně dlouhými tykadly. Dospělci se objevují od konce května do začátku srpna, kdy je lze najít jak na kůře, tak na květech nejrůznějších rostlin. Jeho vývoj, který trvá 2–3 roky, probíhá jak v živém, tak mrtvém dřevě starších listnatých stromů, jako jsou duby (Quercus spp.), kaštanovník jedlý (Castanea sativa), hrušně (Pyrus spp.), broskvoně, meruňky (Prunus spp.) aj. Na rychlém úbytku tesaříka broskvoňového se podílelo nejen zapojování řídkých lesostepí a invaze trnovníku akátu (Robinia pseudacacia), ale i zánik soukromých sadů a plošná aplikace insekticidů v průběhu 40. a 50. let minulého století.

Ohrožení motýli Vlivem insekticidů byly vedle brouků zdecimovány i populace mnohých druhů motýlů. Typickým příkladem je pí-

alka skvrnopásník angreštový (Abraxas grossulariata), která je nápadná bílými křídly s řadami černých, z části žlutě vroubených teček. Motýli létají v červenci, kdy kladou na listy angreštů svá vajíčka. Mladé housenky pak následně přezimují ve spadaném listí a na jaře pokračují v žíru, po jehož ukončení se v průběhu června kuklí. S. angreštový býval ještě v 1. pol. min. století uváděn jako významný holožírový škůdce. Dnes je ovšem řazen mezi vzácné druhy, vyskytující se jen výjimečně. Podobně by se dal uvést i příklad běláska ovocného (Aporia crataegi), který rovněž býval v minulosti považován za kalamitního škůdce. Patří k větším druhům bělásků s rozpětím křídel kolem 5–6 cm. Jeho bílá až smetanově bílá křídla mají černé žilkování bez dalších skvrn. Motýli létají od května do začátku července. Samičky kladou vajíčka ve shlucích na koncové větvičky živných rostlin, kterými jsou především hloh (Crataegus spp.), ale i slivoň (Prunus spp.), hrušeň (Pyrus spp.), jeřáb (Sorbus spp.), jabloň (Malus spp.) aj. Mladé housenky společně přezimují v několika k sobě sepředených listech, tzv. hibernakulu, a na jaře v době rašení pupenů obnovují svoji aktivitu. Kuklí se nejčastěji na přelomu května a června. Ačkoliv býval bělásek ovocný rozšířen po celém našem území, v 2. polovině 20. století začal mizet a v 90. letech min. století byl již považován za vyhynulého. To však netrvalo dlouho, nebo se k nám začal zpět šířit z Německa. Hlavní příčina jeho úbytku spočívala opět v intenzifikaci sadařství, čímž ztratil tento původně lesostepní druh i své náhradní biotopy. Obdobně lze v ovocných sadech poukázat např. na úbytek ostruháčka švestkového (Satyrium pruni), který bývá díky nenápadnému způsobu života často přehlížen. Jde o drobného motýla XXVIII. ročník 2014

Bělásek ovocný (Aporia crataegi)

s rozpětím křídel kolem 2,5 cm, který získal své jméno díky malým, světle zakončeným ostruhám na zadních křídlech. Rub jeho hnědavých křídel s větším či menším počtem tmavých skvrn je po obvodu oranžově lemován. Motýli létají od konce května do začátku července. Po přezimování vajíček se v dubnu následujícího roku líhnou housenky, které se po dokončení žíru kuklí na větvičkách či listech. Vzhledem k tomu, že housenky ostruháčka švestkového se živí vedle listů švestky (Prunus domestica) především trnkou (Prunus spinosa), která v poslední době zarůstá mnohé nevyužívané pastviny, je u tohoto druhu, oproti předchozím, možné očekávat rychlejší obnovu jeho populací.

Možná jsme se probudili včas V podobném duchu by bylo možné pokračovat. Existuje mnoho studií, které upozorňují na prokazatelný úbytek či vymizení mnoha druhů hmyzu z intenzivně obhospodařovaných ploch. Je jen otázkou, zda druhy vytlačené z těchto míst postihne v jejich náhradních útočištích nějaká další pohroma či nikoliv. Snad je možné doufat, že s plošným zaváděním uplatňování zásad integrované ochrany rostlin v českém zemědělství se bude celková situace v biodiverzitě naší krajiny jen a jen zlepšovat. Ing. Jakub Beránek, Ph.D. (1978), odborný asistent Ústavu ochrany lesů a myslivosti Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně, [email protected] Seznam použité literatury je uložen u autora.


25

Mravenci v zahradách a sadech – pomocníci, nebo škůdci? Pavel Bezděčka, Klára Bezděčková

Abychom pochopili roli mravenců v našich zahradách a sadech a mohli tak posoudit, zda jsou to naši pomocníci, či pronásledování hodni škůdci, je nezbytné poznat jejich biologii a jejich význam v biotě, ať již přirozené nebo člověkem podmíněné a regulované. Většina lidí si myslí, že mravenci jsou prostě jen mravenci, zkrátka nějaký hmyz. To je však velmi špatný předpoklad – mravenci jsou totiž jednou z nejrozmanitějších a nejhojnějších skupin hmyzu na planetě. Jednotlivé druhy mravenců mají rozličné životní strategie, odlišné způsoby hnízdění i reprodukce kolonií, rozdílně velká teritoria či způsob výživy. Mnohé druhy mravenců jsou velmi hojné, mají velmi početné kolonie a velký areál rozšíření, a tak významně působí na řadu funkcí svých ekosystémů. Biologický význam mravenců je značný. Například žlutí mravenci druhu Lasius flavus, kteří si na loukách a pastvinách budují hnízda v pevných hlinitých kupkách, každoročně zpracují (přeloží, promíchají a provzdušní) až několik tun půdy na hektar, což je výkon, který překonají pouze žížaly. Tito a další terestrické druhy mravenců svou činností, včetně hromadění potravy a defekace, významně obohacují půdu o dusík, fosfor a vyměnitelné kationty. Výzkumy provedené na anglických a dánských loukách ukázaly, že výše uvedený podzemní druh Lasius flavus dosahuje od 60 do 150 kg živé hmoty na hektar. Při sumarizaci hmotnosti všech ostatních druhů nebyl tento počet žádnou jinou v půdě žijící skupinou hmyzu dosažen. Na extrémních lokalitách v nezralé kamenité půdě, v puklinách holých skal, ale i na výsypkách, haldách, v dolech a lomech vytvářejí mravenci podmínky pro jejich osídlení prvními vyššími rostlinami. Rozmělňováním mrtvého dřeva a dalších odumřelých vegetáblií jsou mravenci předními rozkladači, kteří se podílejí na odbourávacích procesech. Na mnoha středoevropských lokalitách můžeme mravence právem označit jako absolutně největší hmyzí producenty biomasy, největší spotřebitele energie a nejefektivnější přepravce materiálu. V druhově bohatých lokalitách napočítáme okolo 200 až 500 mravenčích hnízd na pouhých 100 m2.

26

Veronica

Mravenci jsou velcí spotřebitelé energie. Většina z nich usiluje o stabilní populaci co největšího rozsahu na samé hranici kapacity ekosystému. Mravenci jsou charakterističtí velkou biomasou jedinců a také malou produkčně biologickou účinností. Vyjádřeno energetickým ekvivalentem, proudí do produkce potomků jen 1–6 % opatřené potravy (např. u lumčíků je to více než 50 %). To proto, že největší část obyvatel hnízda představují sterilní dělnice, které spotřebovávají velké množství energie výhradně pro svoji látkovou výměnu. Výhoda bezpečného mravenčího hnízda je u většiny druhů vykoupena nevýhodou energeticky náročného transferu potravy často z velké vzdálenosti. Mnoho energie je spotřebováno i při stavbě a údržbě hnízd. To úhrnem znamená, že mravenci ve svých ekosystémech podmiňují tak objemný látkový a energetický tok jako žádná jiná skupina členovců. V potravních strategiích mravenců převažuje zoofagie a trofobióza. Význam jejich zoofagie lze dobře doložit výzkumy loveckých aktivit rodu Formica. Například středně velká kolonie druhu Formica polyctena může na čtvrtině hektaru lesa ulovit za rok i šest milionů kusů kořisti. Dalším příkladem účinnosti predace lesních mravenců je existence tzv. zelených ost-

rovů stromů v blízkosti hnízd lesních mravenců v průběhu holožírů (např. obaleče dubového – Tortrix viridana). Většina druhů mravenců střední Evropy patří k důležitým konzumentům medovice. Tu získávají v našich podmínkách především od mšic, méně od červců, cikád a mer. Například lesní mravenci rodu Formica navštěvují téměř sedmdesát druhů mšic a podzemní mravenci Lasius flavus mají symbiotický vztah až s dvaadvaceti druhy kořenových mšic. Mravenci jsou jediným evropským hmyzem, který s mšicemi komunikuje a navazuje s nimi velmi těsný, někdy celoroční chovatelský vztah. Ostatní medovici využívající hmyz (jen v lesích se to týká více než 1 200 druhů hmyzu) pouze olizuje nebo saje medovici nakapanou na povrch listů, jehlic atd. Asi 85 až 90 % medovicové sušiny se skládá z cukru. Tím je medovice pro mnoho mravenců hlavním energetickým zdrojem a umožňuje jim jejich způsob života s enormním výdejem energie. Velké hnízdo lesních mravenců může ročně získat až 500 kg medovice, což odpovídá 90 až 100 kg sušiny, tj. až 90 kg sacharidů. Užitek trofobiózy pro mravence je tedy evidentní. Trofobióza je však symbiotický vztah, a tedy musí být oboustranně výhodný. Mravenci odběrem a odklízením

Dělnice a kukly mravence Camponotus ligniperdus


> Kartonové hnízdo mravence Lasius fuliginosus vyjmuté z dutiny hrušně. Obě fota P. Bezděčka

medovice zabraňují zaplísnění mšic a zalepení povrchu listů a průduchů. To by jinak vedlo k rozvoji patogenních hub na listech a k omezení asimilačních procesů. Mravenci poskytují mšicím aktivní ochranu před jejich predátory a parazitoidy. Některé druhy (např. z rodu Lasius nebo Myrmica) budují na bazích rostlin z hlíny a rostlinného materiálu kryty pro kolonie mšic na ochranu před nepřáteli a vlivy počasí. Mravenci rodu Lasius uschovávají na zimu vajíčka mšic i živé samice ve svých hnízdech a na jaře je transportují na místa vhodná k sání. Nepřímo také pomáhají mšicím tím, že likvidují či odhánějí jiné fytofágy. Zajímavou roli ve výživě mravenců hrají i rostliny. Mnozí z mravenců požírají lesní plody (maliny, jahody apod.), sají květní nektar nebo (lesní mravenci) nakusují mladé březové výhonky. Vztah rostlin a mravenců může být ovšem i mutualistický. Některé rostliny, např. vikev polní (Vicia sepium), střemcha pozdní (Prunus serotina), bez červený (Sambucus racemosa) nebo hasivka orličí (Pteridium aquilinum), lákají mravence na svá mimokvětní nektaria se sladkou šťávou a ti je recipročně zbavují nejrůznějších fytofágů. Řadu rostlin také mravenci rozšiřují. K nim náležejí kupříkladu rody dymnivka (Corydalis), hluchavka (Lamium), jaterník (Hepatica), knotovka (Melampyrum), netýkavka (Impatiens), sasanka (Anemone), silenka (Silene), strdivka (Melica), violka (Viola), vlaštovičník (Chelidonium), zběhovec (Ajuga), také bika (Luzula) a některé ostřice (Carex). Mravenci jsou zcela přirozenou součástí všech ekosystémů a sami tak představují významný zdroj potravy pro jiné živočichy. Živí se jimi nejen pavouci, ploštice a někteří další bezobratlí, ale zejména mnohé druhy ptáků (šplhavci, kurové, pěvci) a také někteří savci a obojživelníci. O významu mravenců bychom mohli uvést ještě řadu hodnotných informací a zajímavostí. Ale v tomto okamžiku je nutné vrátit se k původní otázce a zvážit, zda tedy mravenci v našich zahradách a sadech působí pozitivně, či naopak negativně. Zde je důležité si uvědomit, že zahrady a sady (pokud se nejedná o intenzivní striktně chemicky udržované monokultury zeleniny a ovoce) jsou docela složité eko-

systémy. Jednotlivé zahrady a zejména pak rozsáhlejší zahrádkářské kolonie, které v prstencích obklopují města a obce v jinak monotónní zemědělské krajině, jsou mozaikou mnoha typů stanovišť, od pravidelně kosených trávníků přes méně či více intenzivní produkční záhony, drobné mokřady, porosty maliníků a jiných produkčních keřů až po větší či menší skalky imitující přirozené prostředí skalních stepí a lesostepí. Nesmírně důležité jsou nejen solitérní staré stromy či jejich skupiny, ale i zanedbané kouty zahrad, dřevěné či zděné drobné stavby a opuštěné zahrady vůbec. Zatravněné (zejména extenzivní) starší sady jsou sice méně rozmanité, ale přesto jsou přijatelnou alternativou teplých listnatých hájů a lesních lemů. V takových složitých ekosystémech se všechny jejich složky navzájem ovlivňují a vytvářejí prostředí umožňující profit mnoha organismům, včetně preferovaných kulturních (produkčních i okrasných) rostlin. Jak jsme uvedli výše, mravenci jakožto živočichové s vysokým počtem jedinců, velkou biomasou a se silnými loveckými sklony mají v těchto ekosystémech velmi významný vliv. V zahradách a zatravněných sadech moravského a českého termofytika žije (je nám známo) nejméně 36 druhů mravenců, což představuje více než třetinu druhů mravenců známých z území České republiky (průzkum mravenců zaměřený výhradně na sady a zahrady však nebyl nikdy prováděn, proto můžeme předpokládat přítomnost dalších nejméně deseti druhů); ve vyšších polohách je však zastoupení druhů chudší. Z uvedených 36 druhů jich je 12 vázáno na dřevo, hlavně na odumřelé části (větve, pahýly, pařezy) ovocných stromů. Patří sem XXVIII. ročník 2014

velmi drobní mravenci z rodu Temnothorax (např. T. affinis) i největší naši mravenci z rodu Camponotus (C. ligniperdus a C. vagus). Všech dvanáct dendrofilních druhů mravenců buduje svá hnízda výhradně v mrtvém dřevě (a v jeho dutinách) – živé tkáně stromů nikdy nenapadají. Naopak své hnízdní stromy aktivně brání před různými dendrofágy a fytofágy. U terestrických druhů mravenců se zahradník může setkat s projevy pro něj negativními, jako je budování hnízd na méně vhodných místech ve skalkách, trávnících a záhonech, což vadí zejména při jejich údržbě a estetickém hodnocení. Vzácně dochází k poškození klíčících semen a vzcházející sadby, tyto škody však nejsou nikdy rozsáhlé. Zdánlivou škodou je symbióza mravenců s mšicemi, ale jak jsme vysvětlili výše i ta má své klady. Jaký je tedy závěr? Mravenci jsou velmi důležitou a cennou součástí společenstva každého sadu či zahrady. Vyšší počet druhů i jedinců mravenců signalizuje bohaté společenstvo nejrůznějších organismů (včetně preferovaných rostlin). To dokazuje, že máte zdravou a pestrou zahradu či sad, jejichž produkce sice nebude nikdy tak vysoká jako v chemicky udržované intenzivní monokultuře, ale bude stálá, bez větších výkyvů a fatálních příhod. Že vaše zahrada a sad vám ve své druhové rozmanitosti budou poskytovat mimo produkce i další benefity, zejména pak radost ze života. Pavel Bezděčka a RNDr. Klára Bezděčková, Ph.D., jsou myrmekologové zaměření především na faunistiku, etologii, biologii a ochranu mravenců, autoři řady odborných i populárně naučných publikací. Působí v Muzeu Vysočiny Jihlava, [email protected]


27

Letošní letní slunovrat v parkové krajině orchidejových luk Bílých Karpat Věra Jelínková

Je třeba využít co nejlépe světla nejdelšího dne roku, inzeroval Ing. Igor Kyselka, CSc., jenž tuto výpravu vedl. Jak jsem v tu nehoráznou brzkou hodinu dotápala na nádraží nevím, ale faktem bylo, že jsem nakonec coby členka pětičlenné skupinky podřimovala ve vláčku směr Veselí a Strážnice, kde na nás čekali další tři členové malé expedice oskerušovými stezkami. Vyrazili jsme slušným tempem, které notně ochablo už na prvních metrech i proto, že naše cesta vedla třešňovou alejí. Kdo zná pohled na modré nebe přes korunu třešně v letním červnu, kdo rád cítí sladkost těchto plodů a prsty má polepené od jejich šávy, ví, o čem mluvím. První zastávka u kamenného kříže, impozantního, ukrytého v čtverci stromů. Naučnou Šumárnickou stezkou na vinohradní horu Žerotín – cestou necestou zahrádkami jsme se dostali až k obdivuhodně mohutnému kmenu Adamcovy oskeruše, snad 400leté stařenky, možná i pamětnice třicetileté války a popravy 27 českých pánů, jež má také výročí. Obdivovali jsme její mohutný kmen, vznosnou korunu, obcházeli ji, kůru pohladili, vnímali život stromu, přemýšleli, co vše strom viděl, zažil, pamatuje, co vše by mohl vyprávět, kdyby… Votivní kaple zvláštního tvaru, trošku podobná tunelu mne nezaujala. Zato kříž na vrchu Žerotín ohromil svou velikostí, výškou a trnovou korunou v závratné výši. A další kříž a vůbec hojně sakrálních památek, jež vypovídají o krajině a jejím lidu. Z Žerotína sestupujeme k Hutařské búdě. Hutaři hlídali vinice. Ochutnáváme víno, maceráty i pálenky. Karlova oskeruše. Snad 300letá. O kousek dál další. Přes Radějov k plastikám krokodýla, hada a medvěda. Výstup pěkným lesem, dubinou, na rozhlednu Travičná. Objali jsme pěkný kus vesmíru. Vysoká 34 metrů, 177 schodů. Vidíme i Pálavu, Beskydy, Bílé Karpaty, Hostýnské vrchy… Pod rozhlednou leží salaš Travičná. Okouzlila mne na první pohled. Ovečky, kozy, černý kozel mne přátelsky pozdravil a komonici lékařskou, která trčela z kapsy batohu, mi zabavil, a než jsem polkla, byla v něm, posloužil si. Ukázky, kterak žijí horalé, pastevci, ti nejchudší z chudých. I bohyně. Jednoduchá stavení, pec, postel, výměnek vedle, ještě méně vybavený. Lidé byli otužilí, nerozmazlení, stačilo jim tak málo! Jezírko, kde na můstku ležela Olga v poloze pastevce a hleděla do vody. Množství plastik, průlezek pro děti ve svahu, úžasný prostor. Lučina, přehrada, oběd. Národní přírodní rezervace Čertoryje – rozsáhlý areál orchidejových luk s typickými starými solitérními duby působí charakterem velkorysého krajinářského parku. Hned zkraje se snoubí třešeň s dubem, kmeny propletené jako cop, mystika milenců všech dob, symbol symbolů. Stromy-solitéry zde mají možnost rozrůst se do prostoru, podoba s parkem v Sanssouci. Chrastavce, omany, zvonky, kopretiny, jetely. Kolem památné Špirudovy a Tomečkovy oskeruše do Tvarožné Lhoty. Oba stromy jsou solitéry v trávě, ve svahu, chtělo by to víc času, zůstat u stromu, zamyslet se, postát a žmoulat čepici v ruce s úctou. Cestou jsme postrádali mladé stromky oskeruší, je třeba myslet na potomky, na ty, co přijdou po nás, uchovat krásu. A tak s povděkem přijímáme cestu k silnici, vroubenou stromy mladých oskeruší, celá alej mladých stromů. V Tvarožné Lhotě jsme navštívili malé muzeum oskeruší, viděli, slyšeli, zakoupili, utíkali na autobus. MUDr. Věra Jelínková (1952), pracuje na lince důvěry, milovnice přírody, [email protected]

28

Veronica


Rozšírenie jarabiny oskorušovej na Slovensku

Plody oskeruše. Foto autor

Jarabina oskorušová (Sorbus domestica L.) patrí medzi naše domáce zriedkavé lesné dreviny, ktorej populácie radikálne poklesli v posledných desaťročiach nielen na Slovensku, ale aj v celej oblasti jej rozšírenia. Medzi ostatnými jarabinami vyniká tým, že je geneticky izolovaná vo vlastnej sekcii Cormus a je jedna z mála jarabín, ktorá sa s ostatnými jarabinami nekríži. V lesnom prostredí sa vyskytuje ojedinele z dôvodu nižšej konkurencieschopnosti voči ostatným drevinám a vysokým nárokom na svetlo. Poznáme ju skôr ako solitérne stromy v starých opustených viniciach, kde bola využívaná ako extenzívna ovocná drevina. Napriek tomu, že z európskych drevín má najhustejšie jadrové drevo (0,88 g/cm 3) nenachádza širšie uplatnenie ani v lesnom hospodárstve, z toho vyplývajúc, ani miesto na drevárskom trhu. Poďme si však povedať niečo o rozšírení tejto vzácnej dreviny, nazývanej aj „kráľovná páleníc“ na Slovensku. Vertikálne vystupuje do nadmorskej výšky 600 m. Vyhýba sa mrazovým kotlinám a jej rozšírenie kopíruje vhodné oblasti na pestovanie viniča hroznorodého. V poslednej dobe sú experimentálne výsadby na severnejších miestach, napr. v regiónu Turiec, kde zatiaľ rastie bez väčších problémov, avšak tieto poznatky nemáme dlhodobo overené. Aby sa oskoruša na Slovensku zachovala, nasleduje zopár bodov a odporúčaní, ako túto cennú drevinu z našej krajiny nestratiť: • Existujúce podúrovňové resp. úrovňové exempláre oskoruše v lesných porastoch

Jak mapuji oskeruše Jiří Junk

Oskeruše (Sorbus domestica) jsou vzácné a krásné stromy s mohutnou korunou, které jsou nejkrásnější jako solitéry. Plody mají největší ze všech druhů jeřábů a dožívají se vysokého stáří, udává se 400 až 500 roků. Na Moravě patří k nejstarším Zlámanecká oskeruše u Uherského Hradiště, Adamcova oskeruše u Radějova, Zádveřická oskeruše u Vizovic a řada dal-

ších. V současné době je těchto věkovitých mohykánů pár set a postupně jich ubývá. O oskeruše jsem se podrobněji začal zajímat, když jsem v roce 2006 uviděl v Němčičkách svou první oskeruši a hned jsem se do nich zamiloval a začal vyhledávat další. Hrubou mapu jejich výskytu jsem sice našel na internetu od Ing. M. Benedíkové, ale i tak jsem zjistil, že největší

Jan Steklík

treba nechať ako výstavok v kotlíkovom rube. Po osvetlení tento strom intenzívne zarodí a vytvorí dostatok plodov, ktoré sú pomocou živočíchov (hlavne vtákov) efektívne roznášané (zvýšenie výživovej úživnosti). V okolí takto vyslobodených exemplárov sa našlo uspokojujúce množstvo prirodzenej obnovy, samozrejme len pri priaznivých svetelných pomeroch. • Na xerotermných lesných svahoch sa prejavuje väčšinou výmladkový potenciál tejto dreviny, kde populácia dokáže prežívať v podraste. Výmladky dostávajú šancu pri dostatočnom osvetlení. • Oskoruša sa dokáže udržať v lesnom poraste iných svetlomilných drevín, veľmi úspešne v borinách, na strmých svahoch dokáže konkurovať aj dubom. Nemeckí lesníci odporúčajú pestovanie oskoruše spolu so smrekovcom alebo čerešňou vtáčou. • Oskoruša sa v lesných porastoch udrží vo väčšom zastúpení len s výrazným pričinením lesného hospodára. Neplatí to pre exponované stanovištia lesostepného charakteru. • Oskoruša vo voľnej krajine padá za obeť sukcesii a zanedbaniu starých sadov. Staré stromy oskoruše potrebujú plne osvetlené stanovište. Predpokladá sa, že s nástupom vyšších teplôt a poklesu množstva zrážok budeme mať na Slovensku optimálnejšie podmienky pre pestovanie tejto dreviny. Ladislav Bakay, Michal Pástor Ing. Ladislav Bakay, PhD., (1983), odborný asistent katedry biotechniky parkových a krajinných úprav SPU v Nitře, [email protected] Ing. Michal Pástor (1989), doktorand na fakultě ekologie a environmentalistiky na TU ve Zvolenu, [email protected]

Bohuslavice, Včelínky



29

Zlámanská oskeruše

problém je oskeruše vůbec nalézt. Začal jsem je tedy vyhledávat a dělat si jejich fotodokumentaci včetně záznamu do mapy takového měřítka, aby se daly obecně bez problému najít, a snažím se obsáhnout celou oblast, kterou jsem si rozdělil do těchto regionů: • Brněnsko, Břeclavsko, Hodonínsko • Ždánický les, Litenčické vrchy • Kyjovsko, Bzenecko • Zlínsko, Luhačovicko, Uherskohradišsko • Bílé Karpaty • Znojemsko Lesní oskeruše nezakresluji, protože bez GPS souřadnic se nedají v lese zakreslit ani nalézt, a navíc sám s GPS nepracuji, protože bez hledání ztrácí jejich nalezení půvab. Vydávám se na cesty za oskerušemi již osmým rokem

30

Veronica

Oskeruše cestou na Mlýnky. Všechna fota autor

a využívám mimo zmíněné hrubé mapy i jakýchkoliv zmínek o výskytu oskeruší a také informací od místních obyvatel, kterým musím poděkovat, protože mi mnohdy nejen poradili, ale často mne k nim i zavedli. Bez nich bych svůj atlas, kde mám takto podchyceno už kolem 200 stromů, nikdy nezpracoval. Za tu dobu jsem dosáhl již takové znalosti jejich siluet, že je ve volné krajině poznávám na dálku a poznám je i z podrobnějších satelitních snímků z internetu. Samozřejmě, že tato práce nemůže být úplná, protože ačkoli ostatní naše dřeviny rostou v desetitisících až statisících kusů, oskeruše rostou jen velice roztroušeně, tedy kromě několika lokalit, kde jsou četnější. Už i proto by ochrana oskeruší měla být důslednější a přísnější, nebo cedule „státem chráněný strom“ vůbec


nezabrání zemědělcům kolem kmenů v hluboké orbě poškozující kořeny, případně ani jejich bezohlednému poškozování nebo dokonce i vykácení. Mnohé informace o oskeruších lze nalézt na internetu, například návody na zpracování plodů, upozornění na dny oskeruší ve Tvarožné Lhotě (organizuje Vít Hrdoušek), na prodej a pěstování stromků a jiné. Vzhledem k tomu, že se stále víc občanů o oskeruše zajímá, mohl by jim být tento atlas užitečným pomocníkem, který stejně jako mně přináší nejen smysluplný pohyb v přírodě, ale i radost ze setkání se skoro posvátnými stromy, kterými oskeruše bezesporu jsou. Jiří Junk (1940), vzděláním slaboproudař, jinak pěstitel ovoce, skalniček, jehličnanů a milovník přírody, [email protected]

Staré ovocné odrůdy v českých vesnicích rumunského Banátu Stanislav Boček

Můj život se zahradou České vesnice v rumunském Banátu se těší značné oblibě nejen turistů, ale i vědců různých oborů. Turisté navštěvují krajany nejčastěji s cílem prožít alespoň na chvíli zdejší tradiční způsob vesnického života, vdechnout atmosféru v českých zemích již zašlých časů, kdy byly pole a louky obdělávány zvířecími potahy a v kuchyních se připravovaly pokrmy a nápoje z vlastních chovů a výpěstků. Nesmíme samozřejmě opomenout ani přírodní krásy zdejší kopcovité krajiny. Vědci pak podle svého zaměření bádají nad málo prozkoumanými nebo objevují dosud neznámé fenomény, a už z oblasti humanitních, či přírodních věd. Jako člověk od narození žijící na malé dědině, milující rostliny a věnující se zemědělství, zvláště pak zahradnictví, a později jako pomolog zabývající se mapováním, záchranou a množením starých ovocných odrůd, jsem měl o motivaci bohatě postaráno. O Banátu jsem se poprvé dověděl od přítele Pavla Klvače z Masarykovy univerzity, který mi české vesnice líčil coby jeden velký ovocný sad. Jak jsem později zjistil, tomuto popisu v reálu odpovídá největší vesnice Gerník, která je doslova utopená v zeleni ovocných stromů. Protože jsem měl to štěstí navštívit všech šest českých vesnic (Bígr, Eibentál, Gerník, Rovensko, Svatá Helena a Šumice), pokusím se tyto stručně charakterizovat. Ovocné stromy ovšem nelze oddělit od člověka – hospodáře, proto nabídnu i pohled na jeho činnost ve vztahu k ovocným dřevinám. Cílem několika návštěv bylo zjištění druhové a odrůdové skladby a zejména zvědavost (vědecky řečeno „ověření hypotézy“), zda se v Rumunsku pěstují i staré české odrůdy. Nejedna legenda i pomologové totiž zmiňují odrůdy jako ‘Míšeňské’, ‘Vejlímek červený’ nebo ‘Gdanský hranáč’ coby české odrůdy, které zanesli exulanti v době pobělohorské do Porýní, kde zdomácněly a dostaly nová jména (‘Edelborsdorfer’, ‘Roter Stettiner’ a ‘Danziger Kantapfel’). Proč by se české

Původní stav Jsem sice absolvent Fakulty výtvarných umění a zaměstnán jako počítačový expert, ale jako bonsajista od dětství a nadšený milovník rostlin jsem si v roce 2007 pořídil vlastní zahradu v Brně-Soběšicích. Pozemek o rozměrech zhruba 30 × 30 m v údolí Soběšického potoka, sevřený ze severu zalesněnou strání a obklopený pastvinami se mi zalíbil především svým přírodním okolím a relativní blízkostí Brna. Převážně glejové půdy ležely několik let ladem a kromě dvoumetrových zlatobýlů a všudypřítomných kopřiv zde rostlo množství ovocných stromů a keřů (zelená renklóda, mirabelky, stolní vinná réva, jabloně Spartany a zimní se žlutou slupkou, vlašský ořešák, hrušeň, černý a červený rybíz, broskvoň, arónie) a také několik šeříků a jehličnanů. Ke změnám jsem se rozhodl přistupovat v duchu permakultury a pomýšlet tak i na širší dopady svého konání. Retrospektiva vad Člověk se často zamiluje na první pohled a pak je každá rada marná, nyní bych po zkušenostech věnoval výběru pozemku větší kritickou pozornost. V roce 2007 jsem neměl auto a bydlel jsem na brněnském sídlišti Lesná, odkud trvala pomocí MHD cesta do Soběšic 20 minut. Pokud dnes ale vezu ze vzdálenějších Židenic dítě, psa a nějaký náklad sazenic nebo včelích rámků, neblaze se projeví špatný přístup autem k zahradě. Půda nepatří mezi nejbonitnější. Odlehlé lokality rádi navštěvují pobertové. V údolí potoků může být mrazová kotlina, kam po západu slunce stéká chladný vzduch. V takovém mikroklimatu se aktinídie a meruňky pěstují velmi obtížně. Také je vhodné pomyslet na vodu. Zaplaťpánbůh za potok! Zavlažovat větší plochu záhonů taháním vody v konvích je příjemný tělocvik, ale poněkud časově náročný. K distribuci zálivky je nejvhodnější využít elektřinu, která na zahradě také chybí. Pozemek není

Výsledek poctivé práce ovocnáře v Eibentále. Foto Pavel Kovář



31

odrůdy nemohly vydat i na jih? Zájem z pohledu kulturně-historického je umocněn nazíráním na staré a krajové odrůdy coby genetické zdroje, využitelné ve šlechtění. V tradičním zemědělství jsou pak stále pěstovány za účelem produkce díky dlouhodobě prověřeným vlastnostem. Zejména krajové odrůdy, vzniklé nahodile a pěstované na omezeném území, bývají dobře adaptované na místní stanovištní podmínky, odolávají stresům a v dlouhodobém horizontu vykazují spolehlivou produktivitu a dostatečnou kvalitu ovoce. Krajové odrůdy jsou proto předmětem prioritního výzkumu a ochrany, představují nejcennější genofond užitkových rostlin. Vědci se shodují, že vysoká odrůdová pestrost, zahrnující četné krajové formy, se nachází zejména v izolovaných horských sídlech různých etnických skupin. Českou enklávu v rumunském Banátu můžeme jistě za takovou etnickou skupinu považovat. Ovocnářství má v českých vesnicích v Banátu samozásobitelský extenzivní charakter. Pomineme-li ojedinělý výskyt menších tvarů stromů v oplocených zahrádkách, převažují vysokokmenné výsadby ve volné krajině nebo v zahradách v zastavěném území. Kromě zahrad a sadů se setkáváme se skupinami stromů a solitérami, ovocné aleje se prakticky nevyskytují, výjimku tvoří uliční stromořadí ořešáku královského a morušovníku bílého na Svaté Heleně. Charakter řadové zástavby obce Šumice je unikátní ovocnými stromy osázenou plochou před domy a záhumenkovým hospodářstvím za domy, čímž připomíná moravskou dědinu. Zmíněný extenzivní charakter ovocnářství znamená také minimalizaci péče, jako je řez a hnojení. V důsledku absence řezu i mnohdy značně extrémním stanovištím, zejména na Svaté Heleně a Gerníku, které leží na vápencovém podloží v krasové oblasti, se stromy dožívají krátkého věku a jsou brzy nahrazovány mladšími. Pokud se řez uplatňuje, tak bohužel až u starých stromů a mnohdy neodborně – nezřídka vídáme razantní sesazení koruny za účelem pohodlnější sklizně (Rovensko). Pro ovocné stromy jsou přednostně vybírána úrodnější místa, na vápencovém podloží jsou to svahy krasových závrtů (Svatá Helena), využívaných jako

32

Veronica


stavební, příště bych si na cuzk.cz parcelu řádně prolustroval. I ta srážková voda se nejlépe zachytává ze střechy. Ve zkratce: je ideální mít zasíťovaný, mikroklimaticky příznivý, stavební pozemek s přístupovou komunikací a nejúrodnější půdou, bez přemnožených škůdců a v sousedství dobrých lidí. Takové ale nebývají zrovna laciné. Zvolíme-li však kompromisy v podstatných otázkách, můžeme se po změně životní situace, kterou v současnosti nemůžeme plně nahlédnout, docela divit. Hraboši Hlavními škůdci se ukázali být hraboši, kterým zřejmě vyhovuje odlehlá poloha pozemku, kam se nechce chodit na lov ani vesnickým kočkám. Hraboši milují bezpečí nastýlky mulče, která se obvykle praktikuje v rámci ekologického zahradničení. Také teplé zimy přispívají k tomu, že jsou přemnožení a podrývají kořeny všech sazenic. Často se tedy stává, že zejména zelenina živoří nebo nepřežije opakované nadzvednutí kořenů. Slepýši a ještěrky, kteří osídlili můj „užovkový“ hadník, bohužel nepatří

< Jaro s kvetoucími ovocnými stromy bývá nejpůsobivější na Rovensku. Foto autor

Jan Steklík

nejúrodnější políčka, respektive stanoviště blízko povrchového toku (potok protékající středem Gerníku, Eibentálu a Šumice). Pěkné letité stromy jabloní najdeme v Bígru a Šumici, což souvisí i s příznivějšími polohami, zejména hlubšími půdami a konfigurací terénu (mírné svahy). V Gerníku zaujmou mohutné staré hrušně, na Svaté Heleně jasně dominují slivoně. Tak jako si lidé pěstují ovoce pro vlastní potřebu, tak si svépomocně i ovocné stromy množí a sází. Druhy snadno množitelné štěpováním jako jabloně a hrušně se roubují většinou jednoduchým způsobem „do rozštěpu“, přičemž na zamazávání ran a vázání roubů se používají všelijaké materiály (jílovitá hlína, obvazy apod.). Druhy hůře množitelné roubováním (broskvoně, třešně, ořešák) se množí běžně jako semenáče. Občas se setkáme i s roubováním meruněk, kdouloní a mišpulí, přičemž v případě meruněk se jedná výhradně o mladé stromky, tento druh není možno označit v Banátu za tradiční. Častější je výskyt broskvoní, zejména v Eibentálu. Překvapí i pěstitelské úspěchy s broskvoněmi na Rovensku v nadmořské výšce nad 700 m. Jednoznačně nejrozšířenějším a zjevně nejvíce uplatňovanou skupinou jsou slivoně, tradičně množené z odkopků a pěstované ve velké druhové a odrůdové pestrosti. Převládá odrůda Švestka domácí (Prunus domestica), hojně se vyskytují slívy (Prunus insititia) a přechodové formy s řadou lokálních názvů jako kulovatky, špendlíky, trnoslívy, blumky apod. Pevné místo zaujímá také myrobalán (Prunus cerasifera). Nesmíme opomenout hojný výskyt kdouloně podlouhlé (Cydonia oblonga), zvláště na Svaté Heleně. Kdouloně s kulatými menšími plody se množí semeny, odrůdy s většími hruškovitými plody se roubují nebo kupují již naštěpované. Na Svaté Heleně jsem viděl na kdouloni

mezi predátory regulující stav hlodavců. Dosavadní zkušenosti s plašiči nejsou uspokojivé. Nejvíce pozornosti budu v nejbližší době věnovat pečlivému rozmístění pastí živochytek. K používání jedů mám v tomto případě zásadní výhrady. Pilatka švestková a spol. Pokud nejste pomolog, může vás překvapit vysoká míra nejistoty, zda se dočkáte na svých ovocných stromech úrody. Jelikož se vyhýbám ošetření látkami, které jsou jedovaté nebo karcinogenní, a znalosti přírodních prostředků teprve postupně sbírám, může své potřeby volně realizovat dlouhá řada obalečů, pilatek, zobonosek, drvopleňů, píďalek, rzí a monilióz. Sezona za sezonou je v mém případě diametrálně odlišná. První rok jsem sklidil koš výborných hroznů z pár hlav révy na plotě, následující rok skoro žádné. Nějaká jablka a špendlíky jsou vždycky, ale se švestkami a meruňkami je problém. Typicky střídavou úrodnost pozoruji u zelené renklódy, jednu sezonu se větve prohýbaly pod tíží slaďoučkých plodů a v další jsem sklidil jeden kus a následující jaro to vypadalo na konec samotného stromu, kdy třetina kosterních větví uschla. Určitý úspěch jsem zaznamenal s postřikem vývarem z dřeva hořkoně (Quassia amara), který těsně po odkvětu slivoní zabrání pilatkám švestkovým, aby jejich larvy navrtaly a zničily mladé švestičky. Také lepové desky pomáhají, ale vzhledem k nutnosti časté obměny vycházejí docela draho. Důležité je správné načasování zásahu a především znalost škůdce a prostředků jeho omezení. Ekologických variant je dnes k dostání velmi mnoho. Zatím si nevím rady s kamenitostí hrušek. Co se stromy Jabloně, které stály příliš blízko u sebe, jsem vykácel, aby měly koruny dostatek světla a prostoru. Začal jsem studovat zákonitosti řezu ovocných stromů. Vylamování vlků, vyvazování

Roubování meruněk „do rozštěpu“, Svatá Helena. Foto autor



33

< Uliční stromořadí ořešáku královského, Svatá Helena. Foto autor

naroubovanou mišpuli, kterou místní nazývají skoruša. Název poněkud zavádí pozornost k jeřábu oskeruši, který se podařilo nalézt v podobě dvou exemplářů na Gerníku. Místní obyvatelé ovšem název oskeruše nepoužívají a oskeruši nazývají agát. Trnovník akát je pro zajímavost v Banátu nazýván bagram. Pokud se jedná o samotné odrůdy, tak se bohužel nepodařilo najít žádnou spolehlivě českou odrůdu. Nicméně velmi milým překvapením je hojný výskyt prastaré odrůdy jabloně ‘Míšeňské’, která bývá ve světě uváděna jako německá odrůda, by čeští pomologové vždy tvrdošíjně trvali na českém původu. Na Svaté Heleně odrůdu nazývají Míšánky, na Rovensku a v Bígru, kde je zvláště velmi hojná, je název upraven na Maršánky. Lidové názvy odrůd jsou cenné i z hlediska ústní lidové slovesnosti, by mohou být někdy pro pomologa matoucí. Například odrůda s lidovým označením Prašivé je ve skutečnosti anglická odrůda ‘Parkerovo’, odrůdě s oficiálním názvem ‘Parména zlatá zimní’ říkají na Gerníku Jugoslávské a na Rovensku Oršovské, což mnohé napovídá o cestě, kterou se odrůda do českých vesnic dostala. Samotný původ této prastaré odrůdy je nejasný, pochází bu z Anglie, nebo z Francie a známá byla již ve 12. století. Z dalších evropských odrůd nacházíme v Banátu poměrně často německé odrůdy jako ‘Vilémovo’, ‘Lunovské’, ‘Lesklá reneta’, ‘Hedvábné bílé zimní’, ‘Berlepschova reneta’, dále anglické odrůdy jako ‘Londýnské’, ‘Parkerovo’ a ‘Ribstonské’, francouzské odrůdy ‘Croncelské’, ‘Hedvábné červené letní’, ‘Karmelitská reneta’, ‘Šampaňská reneta’ (lidově v Eibentále Syrce). Poměrně hojně jsou zastoupeny staré americké odrůdy, jmenovitě ‘Kanadská reneta’, ‘Krasokvět žlutý’, ‘Zelenče rhodoislandské’ a zvláště oblíbený ‘Jonathan’. Tradiční rumunská odrůda ‘Batul’ byla překvapivě nalezena pouze sporadicky na Svaté Heleně. Z hrušní jasně dominuje francouzská odrůda ‘Pastornice’, kterou v Gerníku a Rovensku nazvývají Čutérky. Dále byly pomologicky určeny hrušně ‘Boscova lahvice’, ‘Dielova’, ‘Kongresovka’, ‘Mechelenská’, ‘Salisburyho’ a ‘Špinka’. Řada odrůd však nebyla spolehlivě determinována, může se jednat bu o odrůdy krajové, nebo odrůdy introdukované, pravděpodobně rumunské, které nejsou v českých zemích známé. Na Gerníku jsou hojné hrušně s názvem Škravky (trpká chu, svírá v krku), evidentně se jedná o polokulturní místní odrůdu pro hospodářské využití, podobně jako hrušeň Vodnatá či Kafová. Na Rovensku je rozšířená hrušeň s názvem Koledničky, plodící menší, kulovité, velmi šavnaté hrušky. Za krajovou odrůdu považujeme i na Ro-

34

Veronica


do vodorovné polohy a správný řez vinné révy mají zásadní význam. Broskvoň a třešeň jsem vysadil nedaleko kamaráda – opylovače. Kolem báze kmene vysekávám pravidelně burinu, jinde jsem vysadil medvědí česnek, který může působit léčivě pro strom a je skvělý i na chleba s pomazánkou. Jiné multifunkční řešení je, že rád po stromech nechávám něco pnout: schizandru, akebii, aktinidii nebo vinnou révu. Při vysazování nových stromků je potřeba představit si, jak budou stínit na sever a západ, až budou vzrostlé. Velmi důležitá je lokalita, vysazovat do vyšších poloh a mrazových kotlin meruňky je hazard a jejich plodnost loterie. Co se osvědčilo Obecně jsem velkým příznivcem trvalek a dřevin, i těch divokých anebo nepůvodních, jež u nás nemají mnoho škůdců. Stejně jako dnes většině lidí v produktivním věku mi nezbývá mnoho času na nekončící okopávání a zalévání zeleniny, kdy mě demotivuje podrývání hrabošů. Výjimkou je odolný a chutný mangold. Přece jen raději se ale procházím řadami plodících angreštů, rybízů a kamčatských borůvek. Osvědčil se mi živý plot z dřínu, který po pěti letech dal dost dřínek na originální marmeládu. Vloni poprvé vykvetl větší z roubovanců muďoulu (Asimina triloba), zvaný „banán severu“, ale plodů se dočkám snad až letos. Některé odrůdy remontantních malin kvetou až do záPawpaw čili Asimina. Foto autor

> Na zahradě je stále život. Foto autor

vensku velmi hojnou jabloň Sladké, které má dokonce synonymum Jadernice. Stromy jsou velmi úrodné a poskytují atraktivní červeně pruhované plody sladké chuti. Název Jadernice je odvozen dle četných semen, která se po uzrání uvolňují do širokých komor jádřince a po zatřepání plodem uvnitř chrastí. Není možné zde blíže popsat všechny zajímavé odrůdy, zájemce má možnost se o některých více dozvědět v nově vydané knize Maděra, P. a kol.: Czech villages in Romanian Banat: landscape, nature, and culture. Mendelu, Brno 2014, 348 s. ISBN 978-80-7375-960-5. Plody se ponejvíce zpracovávají v kuchyni, a už pro okamžitou spotřebu nebo konzervované výrobky (znamenité jsou zejména zavařeniny z kdoulí). Plody slivoní se používají na výrobu povidel a destilátů. Překvapivě dost macešsky je zacházeno s jablky, která často nikdo nesklízí a zůstávají pod stromy, v lepším případě je sežerou zvířata. Jedná se o jeden z typických důsledků opouštění hospodářství a stěhování do Čech. V tomto kontextu je třeba si uvědomit reálné nebezpečí zániku jedinečných odrůd. V českých zemích je úbytek extenzivních sadů se starými odrůdami spojován zejména s érou kolektivizace v 50.–60. letech 20. století. V Banátu ke kolektivizaci prakticky nikdy nedošlo, reálné riziko zániku místních odrůd zde ovšem hrozí v současnosti, a to jednak v důsledku odchodu obyvatel, jednak zaváděním nových odrůd. Pokud je půda opuštěna zemědělcem, prakticky okamžitě dochází ke ztrátě krajových odrůd jednoletých plodin (obilí, zelenina apod.). Trvalé kultury (ovocné dřeviny, réva vinná) ještě mohou po určitou dobu přežívat, což zvyšuje šance na objevení a záchranu vegetativním přemnožením. Větší riziko genetické eroze představuje nahrazování tradičních odrůd moderními vyšlechtěnými odrůdami. Zejména na Svaté Heleně se setkáme u místních obyvatel s přístupem „všechno staré pryč“. A tak není divu, že jsem zde objevil i moderní odrůdu ‘Prima’, vyšlechtěnou v USA na rezistenci k strupovitosti jabloně. K dalším hrozbám patří jistě závažné choroby či škůdci. U slivoní se jedná o virovou šarku švestky, u jabloní fytoplazmové onemocnění proliferace jabloně a zejména u hrušní a kdouloní o spálu jabloňovitých, která se v roce 2013 pravděpodobně objevila na Rovensku a Svaté Heleně. Místní obyvatelé tyto choroby většinou vůbec nepoznají. Mají-li být krajové odrůdy uchovány ve svém přirozeném prostředí, je nezbytné motivovat pěstitele. Finanční subvence v podobě dotací státu či EU rozhodně nevedou k udržitelnosti, nebo se nejedná o motivaci, ale vnější stimulaci, tedy slepou cestu. Motivací musí být uplatnění krajových odrůd a už pro vlastní spotřebu ovoce, nebo nalezení nového využití. V rámci podporované agroturistiky již nyní nabízí krajané turistům některé ovocné výrobky. Přidanou hodnotou navíc by mohly být místní speciality z krajových odrůd. Cožpak musí být vzpomínka na Banát a jeho ovoce degradována pouze na zážitky z pití odrůdově směsných ovocných destilátů cujky a kořalky? Neměli byste chu na hrušková povidla z rovenských Koledniček, křížaly z Maršánek z Bígru nebo voňavou kdoulovou marmeládu ze Svaté Heleny? Ing. Stanislav Boček, Ph.D., (1977), pomolog, odborný asistent Ústavu šlechtění a množení rostlin ZF Mendelu v Brně, [email protected] Příspěvek byl zpracován jako výstup projektu OP č. EE2.3.20.0004 Vytvoření a rozvoj multidisciplinárního týmu na platformě krajinné ekologie.


mrazu. Ostružiny se divoce šíří všemi směry a jejich šlahouny se samy hříží. Každoročně ze země do výšky vyrůstající proskurník lékařský mi také dělá radost. Podobně jako chmel je podle databáze jedlých rostlin (www. pfaf.org) velmi vhodnou bylinou k jídlu. Jedlá chryzantéma dorůstá obrovských rozměrů. Nadšení návštěvníků působí čokoládová máta. Těším se na plody čínské datle (Ziziphus jujuba) a křížence tomelu (Diospyros kaki). Úžasně rychle vyrostl jeden samičí rakytník. Po přejití mrazem rád mlsám přímo ze stromu „zhniličkovatělé“ mišpule. Nebojte se včel Bezesporu největší užitek na zahradě mi přinášejí včely, které jsem si v létě 2009 přivezl v počtu tří plnohodnotných rodin (produkčních včelstev). Kromě dokonalejšího opylení, což ovšem nemám přesně podloženo a kvantifikováno, vytočím z jednoho včelstva v průměru 30 kg různého druhového medu. Prostor zahrady je vyplněn bujícím životem a koncentrovanou energií. Chovám velice mírné plemeno včely kraňské, takže v průběhu snůšky se mnou nahlížejí do včelstev i kamarádi se svými dětmi bez ochranné kukly a nabírají si prstíky čerstvý nektar přímo z plástve. Snad jen kdybych chtěl přes den přímo před česny, v letové dráze včel, kosit nebo okopávat, vysloužil bych si varovné žihadlo. Včelaření je méně časově náročné než chov drůbeže a úspěch je závislý spíše na znalostech a jejich včasné aplikaci. S pomocí literatury a zkušeného kolegy se dá zanedlouho naučit základům včetně chovu matek a vlastní praxí pak zkušenosti prohlubovat a zjemňovat. Stalo se mou velkou vášní a radostí.

MgA. Jan Karpíšek (1981), umělec s hlubokým vztahem k přírodě, mimo své zaměstnání maluje, píše, přemýšlí, www.jankarpisek.cz


35

Pálení a pálenice Jiří Severin

Tradiční lidové kultuře je v České republice věnována poměrně velká pozornost. Stranou zájmu však doposud stála oblast podomácké výroby pálenek ve vesnickém prostředí. Proto se zrodila v roce 2006 v hlavách dvou přátel a kolegů ze Slováckého muzea v Uherském Hradišti Ivo Frolce a Jiřího Severina myšlenka zřídit specializované muzeum lidových pálenic se stálou expozicí. Od úmyslu po jeho realizaci však vedla dlouhá a poměrně trnitá cesta. Černé pálení bylo a dosud je poměrně častým jevem, ale obavy z trestního postihu (do konce roku 2009, kdy došlo ke změně legislativy a přehodnocení trestného činu na přestupek) logicky bránily majitelům k jakémukoliv zveřejnění, a tedy i vystavování jejich mnohdy velmi zajímavých podomácky vyrobených přístrojů. Bylo nutné spolupracovat s policií, úřady a soudy na území několika příhraničních krajů a tímto způsobem získávat do sbírky státem zabavené nelegální kompletní pálenice či jejich části. Následovalo studium archivních pramenů, literatury a zpracování scénáře expozice. K datu slavnostního otevření Muzea lidových pálenic ve Vlčnově 15. května 2010 se podařilo shromáždit, odborně zpracovat a vystavit kolem tří desítek kompletních destilačních přístrojů a jejich částí, a dalších s pálením souvisejících potřeb (nádoby, viněty a dokumenty). Textové panely, vydané drobné tisky, publikace, hudební i obrazové snímky pak dokreslují minulost i současnost podomácké výroby ovocných pálenek i jiných destilátů. Součástí projektu bylo i vydání mé knihy nazvané Všeho dokvasu. Její náplní jsou fejetonistické záznamy, které vznikly při sběru exponátů. Jsou v ní i některé citáty v pálenicích sesbírané. Třeba: My lidé z karpatského oblouku jsme

36

Veronica

Muzeum lidových pálenic ve Vlčnově bylo otevřeno 15. května 2010. Foto autor

zvláštní druh. Nemáme totiž játra. Slivovica rozvazuje jazyk, ale svazuje nohy. Pravda a láska zvítězí. Enom vědět kdy. Kdybych věděl, co mě v životě čeká, lokl sem si už ve vaničce. Znalost výroby alkoholických nápojů sahá až do starověku. Přestože obyvatelé Babylonu znali již v 7. tisíciletí před naším letopočtem nápoje podobné pivu a vínu, nebyly jim jasné procesy, které vedou k jejich přípravě. Vznik opojných látek byl proto připisován bohům. Koncentrování alkoholových látek v prokvašené ovocné šávě pomocí destilace znali zřejmě již v Egyptě. Jak vypálit dobrou slivovici? Podle J. Balaštíka musí být trnky zralé, odstopkované, čisté nebo nejlépe dobře oprané. Den před prvním sypáním do sudu si připravíte zákvas, nejjednodušší a osvědčený je zákvas z pekařského droždí. Připravuje se z jedné kostky (42 g), která se rozdrobí do 200 g cukru, promíchá a vlije asi do tří kilogramů švestek. Směs ručně pomačkejte, kbelík zakryjte a dejte do tepla rozkvasit do příštího dne. První sběr nasypte do kbelíku, švestky posekejte sekáčkem, pomačkejte dřevěnou palicí apod. a vysypte do čistého sudu. Potom vlijte zákvas a kvas rozmíchejte. Kvas začne okamžitě kvasit a ostatní mikroflóra je téměř vyloučena z činnosti. Po skončení sběru sud uzavřete víkem s kvasnou zátkou naplněnou vodou. Víko i zátka musí být vzduchotěsná, jinak může časem po vykvašení do sudu vnikat vzduch, který způsobí zka-


žení povrchu a pak celého kvasu, tj. octovatění, plesnivění aj. Zajímavý je také vzkaz z Myjavy napsaný v původním nářečí: Pálenje načjérno sa robelo a dodnes robí na takom princípe, na jakom sa pálelo f súkromních pálenicích. Pálenje prebjehalo tagto. Ket mal jeden kotel, naplnel ho kvasom a za stálého mješanja a prikladanja na ohen varel páleník slivovicu. Po dovarení vibral s kotla vípalki a najal tam další kvas. Ket uvarel šecek kvas ot jedného gazdu a vikidal vípalki, kotel vidrhel a dál v nem varel votku. S tejto uš bes mješanja, po skvapalneni pari tjékla slivovica. Jak mal páleník dva kotle, v jedném varel kvas a f druhém votku. A ještě jedna rada: Ovocný destilát uskladníme nejlépe ve skleněných lahvích opatřených kvalitní korkovou zátkou, kterou zalijeme či namočíme v teplém pečetním (případně i včelím nebo potravinářském) vosku. Uskladňování destilátu v dřevěném sudu může být prospěšné (zvláště u calvadosu), ale vzhledem k celé řadě ovlivňujících faktorů je spíše riskantní. Jemnější slivovici získáme z odpeckovaného kvasu, či kvasu zbaveného pecek před vypálením přelitím přes síto. Máte-li rádi typicky mandlovou vůni a chu, vypalte kvas s peckami. Pálenka však pak může být i nahořklá. Mgr. Jiří Severin (1941), učitel, publicista, kulturní pracovník, redaktor časopisu ZVUK, působí ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti, [email protected]

l Zajímavosti z přírody a krajiny

Vzácný host z Arktidy se zastavil na jihu Moravy Před několika dny objevili ornitologové u Strachotína na břehu dolní Novomlýnské nádrže vzácně se u nás vyskytujícího severského bahňáka jespáka písečného. Jde o mladého ptáka, který se nebojí lidí a nechá se pozorovat a fotografovat z několika metrů. Jespák písečný je drobný pták o velikosti asi 20 cm a o váze pouhých 100 gramů. Shora je světle šedý, skvrnitý a zespodu bílý, má černé nohy i zobák. Stále neúnavně pobíhá po břehu v mělké vodě a loví vodní hmyz. Jedinečné video jespáka písečného od Strachotína pořídili členové Moravského ornitologického spolku a můžete si je pro-

hlédnout na http://youtu.be/xOswIXv mIQQ Jespáci píseční hnízdí v daleké Arktidě za polárním kruhem. V Evropě hnízdí pouze 5 až 15 párů na Špicberkách. Většina jejich populace hnízdí na severu Grónska a v Severní Americe. Ptáci hnízdící v Grónsku táhnou po pobřeží západní Evropy až do západní Afriky, kde zimují. Na své dlouhé cestě se občas zatoulávají i do střední Evropy, kde dělají svým vzácným výskytem radost ornitologům a pozorovatelům ptáků. Tisková zpráva MOS Přerov z 9. 9. 2014 (Jiří Šafránek)

Příroda je i ve vašich rukou! 100 95 75

25

O nutnosti pomoci přírodě už jen nemluvte, ale zkuste s námi něco skutečně změnit. Vyzkoušejte roční členství a jeho zelené výhody! Přihlášku a informace najdete na

5 0

www.csop.cz

luca2 9. ledna 2014 11:42:29



37

Parcela č. 394/73 Jarmila Kocourková

„Ten anglický park, který byl už za socialismu zařazen mezi významné parky Jihomoravského kraje, ještě existuje?“ ptal se člověk, který po mnoha letech navštívil svůj rodný kraj. „Nevím, řekla jsem, byl totiž obehnán zdí, takže se neví, jak velký bazén se uvnitř buduje. Ale místní lid, který počítá auta vyvážející odtud hlínu, tvrdí, že v něm bude možno trénovat na olympijské hry. Prý tam jsou také dvě vily, jedna pro nového vlastníka a druhá pro jeho bodyguarda.“ „A co ta magnolie u továrníkova domu?“ „Ta už dávno zašla pod hromadou koksu.“ „A ten ohromný černý topol, který převyšoval pětipatrovou přádelnu v jeho blízkosti?“ „Šli na něj s pilou, ale nezvládli to. Tak jej odstřelili dynamitem.“ „A co ten náhon, nezasypali jej?“ „Zatím ne. Jako dítě jsem k němu nesměla chodit. Zrcadlil olše, jako by v něm voda stála, ale prozradil jej každý spadlý list. Ale proč se na něj ptáš?“ „Protože před starými náhony a jejich splavy stávám v pozoru. Jen si představ, jak nějaký mlynář ze 14. či 15. století bez geometrů a satelitu postavil technické dílo tak výkonné, že o 500 let později „utáhlo“ turbinu textilky, a jak ten starý náhon pozdější továrníci osázeli olšemi, zapažili, čistili a dokonce opatřili speciálním dře-

věným mostem, který převáděl splaveniny ze staré erozní rýhy do blízké řeky.“ Podobně a podrobně jsme tak ještě chvíli vzpomínali na zašlé časy a na park, v němž lehávalo slunce na rozlehlých trávnících a skupiny mohutných stromů tam stály v závějích růžových a bílých floxů. Tátovu dost špatnou fotografii toho parku včetně záběrů Placzkovy rodiny jsem tehdy poslala Židovskému muzeu, které v té době pátralo prostřednictvím rozhlasu po „zmizelých sousedech“. Z celé rodiny zůstal jen jeden syn, a to Georg. Jako fyzik mimo jiné pracoval ve špičkovém týmu na projektu Manhatan, z něhož vzešel první atomový reaktor a také atomová bomba. Vzal si život v roce 1955 někde v Curychu. Když přišli Němci, můj táta jako řidič pana Placzka ztratil zaměstnání i služební byt a rozhodl se, že koupí parcelu č. 394/73, aby si na ní postavil dům, spíše domeček ve srovnání s rodinnými domy dneška. Jednoho dne jsme tak naposledy přešli lávku nad náhonem a vydali se do polí na tu naši parcelu. Byly tam už vykopané základy domečku, jehož dostavbu o něco později Němci zarazili. Na 70 m dlouhém pozemku stála řada dobře ošetřovaných stromů svědčících o tom, že někde v tom kraji pracuje odborník. Pan Roháček znal

vše, především způsoby řezu, které v průběhu svého života stromy potřebují. Na radu k němu chodili místní i přespolní, také páni profesoři z Brna. Rostly tam vysokokmenné jabloně tehdy obvyklých druhů renet, pak booskopské, panenské, ontario a také letní hrušeň s ochranou sršňů. Nebylo radno se k ní přibližovat, což nevěděl městský bytový kocour, dovezený tam o mnoho let později na víkend. Soused, který zřejmě viděl téměř aerodynamický tvar vytvarovaného kocoura, jak se sklopenýma ušima sprintuje do bezpečí, na druhý den řekl sličnou hanáčtinou v kraji obvyklou: „Te hruške be se měle dat do bečky.“ Nápad se ujal, jen nevím, jak jsme to vysvětlili sršňům. Krátce se ještě musím zmínit o sousedově letní jabloni, na níž zrály „piškoty“. Kdyby je ochutnala Margaret Thatcherová, určitě by nesnídala svůj obligátní pomeranč. Když padaly správně nazrálé piškoty, trousili se sousedi i ze vzdálenějších parcel napříč neoplocenými pozemky, aby se do jednoho, ale opravdu jen jednoho, téměř nábožně zakousli. Jak čas běžel, stávala se z pole pomalu zahrada, do níž jsme dojížděli na kole ze svého bytového provizoria téměř každý den. Rozmáhaly se tam záhony se zeleninou, keře rybízu a srstek, zelené zdi popínavých fazolek a travou pochodovaly olistěné šlahouny dýní tak velkých, že je bylo nutno odvážet kolečkem. A za kůlničkou rostly vysoké jiřiny, červené rudbekie a před nimi ten nejdrobnější žlutý aksamitník a tařička zvaná fialková královna. Nemělo to chyby. Letní rána bývala plná mlhy. Stromy jako tiší poutníci z ní vystupovaly, a když se zdálo, že podají ruku, zase zmizely. Pokud mlhou proniklo slunce – ale ne naplno – nastala svatá chvíle, kdy na každém listu zářila kapka rosy a chvěla se strachem, aby nespadla. V tom těžko představitelném tichu někde zasyčela kosa nebo srp. Klíšťata tehdy ještě nesestoupila z výše položených lesů do nížin, takže v trávě bylo možno ráno chodit bosky jako v nizounké vodě.

< Kůlnička a posezení na parcele č. 394

38

Veronica


l Krajina mého srdce

Hruška, kterou měli rádi sršni. Všechna fota autorka

Když přišel podzim s tesklivým zářijovým světlem, stály ve stromech vysoké žebříky (jen je zvednout) „vostrivky“ zaklesnuté zvenku do vidlice vrcholových větví. Trhat z vostrivky byla věc víry, že vidlice se nerozlomí a že „šprušle“ nenapadl červotoč. V koruně stromu, zcela nahoře – dovolte mi osobní vzpomínku – volal ze země neviditelný doc. Jaroslav Horák: „Ty jabka tady, to je zboží, to je zboží! Vylez sem a vem dolů ten plnej koš!“ Koš panenských stojící v trávě, spadlá jablka už v pytlích, drn vyhrabaný, to byl obraz chvíle nej-

většího souznění stromů s námi lidmi. Kdo se zaposlouchal, mohl uslyšet, jak jabloň zvedající vzhůru větve zbavené plodů říká: Teď konečně nastal čas vzít si dovolenou. Ať vám jablka/calvados slouží! Cesta od koše jablek k láhvi calvadosu není ovšem jednoduchá. Je to čas zmožených páteří, čas rozvážení pytlů přátelům s poděkováním, že si je vzali, čas nezřízeného pití moštu, aby se nemusel konzervovat, čas přetahování bečky s kvasem do tepla, aby nezlenivěl, když se venku ochladilo, a čas zatřepání lahví s tekutinou dovezenou z pálenice, jestli se na její hladině objeví „řeťázek“ jako tajná zpráva o tom, kolik obsahuje čistého lihu. Ó ano, Bůh je opravdu v detailu, jak řekl Mies van der Rohe a připojil výmluvné upozornění: méně bývá více. Bylo by potěšením věřit, že takto ustálený běh věcí od zasazení stromu přes koš jablek až k láhvi calvadosu nedozná změn až do konce času. Ale není tomu tak. Na leteckém snímku v měřítku 1 : 1000 jsem na 25 nejbližších parcelách napočítala 20 bazénů a pouhých 10 vysokokmenných ovocných stromů převážně ořešáků, což je asi desetina původního stavu. Po anglických pažitech jezdí 25 motorových sekaček jedna po druhé, s výjimkou doby, kdy televize přenáší fotbal. Hladina podzemní vody poklesla minimálně o půl metru v závislosti na poklesu vody ve starém továrním náhonu. Turbína stojí a fabXXVIII. ročník 2014

rika nevyrábí. Její areál je volně přístupný a čeká kupce. Možná, že právě nastal čas poohlédnout se zde po tom habánském střepovišti, jak mi kdysi doporučoval člověk zabývající se historií zdejších habánů. „Vždyť oni na tomto místě žili téměř sto let a jako skvělí řemeslníci tu museli mít i své dílny,“ dodal zaujatě. Jako skvělí sadaři, pomyslela jsem si, zkultivovali říční nivu a založili v ní sady. Takže město Ivančice se mohlo chlubit názvem „Insula hortensis“, tedy „Ostrov zahrad“. Tu část nivy, kterou mí rodiče přeměnili v zahradu a sad, habáni ponechali ladem, protože jako staré říční rameno byla plná vody a rákosin. Odvodnění se ujal až Karl Liechtenstein a udělal to dobře, takže už v roce 1826 sem mohli přijít císařští geometři a provést parcelaci. Stala jsem se dědičkou úzkého pruhu zeměkoule o velikosti 10 × 70 m. Přestože jako vlastník figuruji v úctyhodných pozemkových knihách, mám na rtech lehký smích s ohledem na všechno, co se od Bílé hory po dnešek stalo krajině, lidem a jejich majetku a co vše se ještě může stát od přírodních katastrof přes suchý náhon po nápad udělat v ní úložiště toxického odpadu. Je třeba, abych převzala odpovědnost za ten kousek zeměkoule, řekla jsem si. Nejprve napíši úřadu, aby povolil stavidla a nechal naplnit náhon vodou. Protože ovocné stromy v nivě, tím více pak módní zákrsky, to potřebují. A pak…


39

O vědě, technice, životním prostředí a politice Karel Hudec

Prezident Miloš Zeman při své návštěvě Evropského parlamentu zmínil potřebu a výhodnost vybudování průplavu Dunaj–Odra–Labe, známého u nás již delší dobu pod zkratkou DOL. Nebylo to od něho poprvé – mluvil o tom již několikrát včetně nutnosti zadání další studie nebo snad již úvodního projektu. Dokonce by na to mělo být požadováno asi 30 milionů Kč. Důvody pro budování DOL stále stejné – levná a ekologická doprava a nová pracovní místa. Ekonomická výhodnost a řešení zaměstnanosti jsou dva kovu trvalejší argumenty, kterými se operuje při projednávání jakýchkoliv zásahů, které se negativně dotknou životního prostředí nebo dokonce jen pouhé přírody. Projekt kanálu DOL je přitom staletá, stále se vracející věc, jejíž historii dostatečně před časem popsal Antonín Buček ve Veronice. Samozřejmě tento projekt byl, je a bude vždy oživován a podporován těmi, kdo by se na jeho projektování a budování přímo podíleli a jejichž naději stále živí i ty zablokované pozemky uvažované trasy kanálu. Někteří dokonce i z nejkompetentnějších míst byli a budou také ochotni prohlašovat veřejně, že řeky jsou vlastně jen dopravní cesty a měly by patřit pod Ministerstvo dopravy. Stát by měl také hradit újmu lodních dopravců, když je sucho a vody málo, když je vody naopak moc, když je řeka zamrzlá a také když se někam nedá po řece vůbec zajet. Ale ekonomickou nesmyslnost projektu DOL pro mne významně pojednal Pavel Páral (MfD 20. 8. 2013), kterého podezírat z jiného pohledu na nějakou věc, než je pohled čistě ekonomistický (proti pohledu ekologistickému) by nebylo oprávněné. Jeho závěr: „Tahle státní zakázka prostě zůstane jen součástí nejdivočejších snů majitelů a šéfů stavebních firem a agend velikášských a nezodpovědných politiků.“ V každém případě obnovené projednávání kanálu DOL bude stát stát ještě hodně peněz. Co proti slovu prezidenta zmůže negativní stanovisko Komise pro ŽP AV z 27. února, není jisté, ale jistě se objeví i moudrý názor, že vědce si neplatíme proto, aby nám překáželi. V této souvislosti vyvstává ovšem zajímavá otázka vědy ve vztahu k politice – čímž se rozumí i záležitosti občanské, vyžadující schválení „vyšších“ orgánů, počínaje sousedem zastupitelem. „Skutečná“ věda je dnes jaksi skryta v laboratořích, vysokých školách, projekčních kancelářích a podobných tajemných zákoutích, z nichž některé střeží žárlivě svoji činnost, jiné se otevírají nikoliv v den pašijí, ale v Den otevřených dveří. Veřejný život tato věda ovlivňuje jen zprostředkovaně. Nevadí inovačními procesy v technice či genetice nebo nových lécích, kterým málokdo rozumí. Věda zasahující přímo do života společnosti je něco jiného. Zejména vztahu člověk – životní prostředí rozumí každý. A tak osvícené osobě stačí hodinový pohled z vrtulníku, aby věděla, jak vyléčit lesní kalamitu na Šumavě, další osoba na Šumavě kupodivu vidí neviditelnou ruku trhu, aniž by se vůbec na Šumavu podívala. Vše řečené neplatí pouze o prezidentech, ale i o osobách na nižších stupních správní hierarchie a psychologicky je to zcela pochopitelné – nikdo nemá rád, když mu druhý překáží v jeho jedině věcně správných, přitom nejčistších a nezištných úmyslech a činech. Společenský rozum však naneštěstí velí poněkud jinak, nebo lidská společnost není společností nezávislých na sobě a neomylných jedinců, ale složitým otevřeným systémem. A v systémech musí být omezována práva jednotlivých složek, a se to obráncům absolutní „svobody“ líbí nebo nelíbí. Vždy

40

Veronica


Integrovaná ochrana rostlin (IOR) Na základě implementace Směrnice č. 128/2009/ES vstoupila počátkem ledna roku 2014 na území všech členských států EU v platnost zákonná povinnost dodržovat obecné zásady integrované ochrany rostlin (ČR – vyhláška č. 205/2012 Sb.). Tato povinnost je sice určena pouze tzv. profesionálním uživatelům přípravků (ti, co pesticidy prodávají, aplikují v rámci své činnosti nebo jsou poradci), ale principy by měli postupně akceptovat a začít používat i drobní pěstitelé, zahrádkáři. Cílem zavedení IOR je dosažení udržitelného používání pesticidů a omezení rizik spojených s jejich používáním, a tedy ochrana zdraví lidí, zvířat a rovněž i životního prostředí. Integrovaná ochrana tedy představuje základní, standardní způsob zemědělského hospodaření, přísnější pravidla má pouze integrovaná produkce a ekologické zemědělství finančně podporované státem a ten po příjemcích dotací vyžaduje plnění některých nadstandardních podmínek. Jedna z mnoha definic je, že IOR představuje pečlivé zvažování veškerých dostupných metod ochrany rostlin a následnou integraci vhodných opatření, která potlačují rozvoj populací škodlivých organismů a udržují používání přípravků na ochranu rostlin a jiných forem zásahu na úrovních, které lze z hospodářského a ekologického hlediska odůvodnit a které snižují či minimalizují rizika pro lidské zdraví nebo životní prostředí. IOR klade důraz na růst zdravých plodin při co nejmenším narušení zemědělských ekosystémů a podporuje přirozené mechanismy ochrany před škodlivými organismy. Jak tedy uvádí definice, není použití chemických pesticidů v IOR zakázáno, ale je pouze krajním,

ani sám Martin Komárek ještě co hlavní komentátor MfD se nedopracoval nikdy k návrhu, že každý automobilista by si měl jezdit na silnici vlevo nebo vpravo, jak se mu svobodně zachce. Funkce každého systému vyžaduje po jednotlivých složkách určitá omezení, ale v lidské společnosti jde jen o to, aby jakákoliv omezení byla minimální, oprávněná a nezneužívána. Stanovení těchto limitů je úkolem zákonů a (rozumných) volených zástupců, tedy moci zákonodárné. Další dvě složky společenského systému – moc soudní a moc výkonná – jsou v tomto smyslu podružné; vyplývají z prvé složky a bdí nad dodržováním pravidel stanovených složkou první. To vše jsou asi věci běžně známé. Zajímavý je však vztah vědy k nejdůležitější – první – složce, která stanovuje závazná pravidla společenského soužití. Jejím realizátorem je sféra politiky. Politickými dohodami a jejich oponenturou, často však handrkováním a korupcí, zástupci lidu stanovují pravidla společenského soužití. Soudě podle diskusí v parlamentu (i jinde), kvality výsledků a stálého inovování již stanovených zásad a formulovaných z nich zákonů se zdá, že často chybí především racionální, tedy vědecké vyhodnocení reálné podstaty posuzovaného jevu a jeho možných důsledků v praxi. Samozřejmě pokud se v podobné souvislosti řekne slovo „vědecké“, okamžitě se objeví, že „vědecké řízení společnosti už jsme tady měli“ až po popravu Milady Horákové jako jeho důsledek. Bohužel je to asi – často záměrné – nepochopení toho, co věda je, respektive jaké jsou principy vědecké práce. Žádné „vědecké řízení cesty ke komunismu“ tu nebylo, naopak celý systém byl zcela v rozporu s vědou. Dogmatický přístup v někdy i násilném prosazování oficiálního „vědeckého názoru“ měl mnohdy zcela iracionální kořeny, vyplývající zpravidla ze subjektivity a prosazování osobního názoru nějakého vědce majícího za sebou významného politika – viz celá lysenkovská biologie nebo učení akademika Marra o jazykovědě. Věda musí vycházet z objektivních podkladů. Z dostatečného podkladového materiálu a znalosti vývoje zkoumaného jevu, neopomíjející i zkušenosti odjinud, z racionálního hodnocení současného stavu i možných variant prognózy dalšího vývoje. Pokud by šlo otestovat navržený další postup v poloprovozu, tím lépe. Část jednotlivých složek a jejich působení a vývoj lze simulovat na počítači, ale do společenských procesů vždy vstupují i další, nejen racionální, ale někdy iracionální a zcela nečekané prvky. Proto také je nutné mít na paměti, že i nejobjektivnější snaha o poznání nějaké situace a její řešení může vést k nepřesnému výsledku (viz meteorologie s početnými komponentami vývoje počasí). A exaktní „správný“ výsledek přitom může být jen krátkou odbočkou z hlavní větve vývojového trendu. To však nemůže být důvodem odmítnutí vědy, tedy vědeckých metod a maximálně objektivního přístupu k problémům řešeným politikou. V tomto vidím nebezpečí politiky našich posledních dvou prezidentů: ani jeden z nich nemá vlastnosti skutečného vědce, tj. objektivní snahu o řešení, ochotu diskutovat o problému a případně akceptovat jiný názor. A jsem si téměř jistý, že leckdo by uvítal, kdyby naše ústava začínala paragrafem, že prezident je neomylný a o jeho slovech není dovoleno pochybovat. A „osvícený vševěd“ v čele společnosti je vždy a zcela zákonitě nebezpečím pro demokracii – od upevňování vlastní moci až po dědičný trůn.


Jan Steklík

posledním řešením, pokud předešlá opatření nejsou účinná. Přednostně by měla být využita preventivní, agrotechnická opatření, jako je výběr vhodného stanoviště, kvalitní zpracování půdy a vyvážené hnojení, vápnění a zavlažování, střídání plodin, správná orientace a spon výsadeb, použití odolných nebo tolerantních odrůd a certifikovaného osiva/sadby, provádění preventivních hygienických opatření zamezujících šíření škodlivých organismů, provádění ochranného zásahu ve správném termínu a pouze v odůvodněných případech (využití informací získaných sledováním škodlivých organismů). Dále by měly být používány tzv. prahy škodlivosti, přednostní používání biologických, fyzikálních a jiných nechemických metod, pokud uspokojivě zajistí ochranu před škodlivými organismy, výjimečně používané pesticidy musí být co nejvíce specifické k danému škodlivému organismu a musí mít co nejmenší vedlejší účinky na lidské zdraví, necílové organismy a životní prostředí. Profesionální uživatelé by měli používat pesticidy a další způsoby ošetření pouze v nezbytném rozsahu a respektovat doporučené antirezistentní strategie. Seznam registrovaných přípravků na ochranu rostlin včetně jejich ekotoxikologických vlastností lze nalézt na Rostlinolékařském portálu http:// eagri.cz/public/app/srs_pub/fytopor tal/public/ Jan Juroch RNDr. Jan Juroch (1958), rostlinolékař, zaměstnanec bývalé Státní rostlinolékařské správy a nyní Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského, [email protected]


41

Cintoríny vo vidieckej krajine Pavol Eliáš

Cintorín (česky hřbitov, posky cmentarz, anglicky cemetery) je miesto určené na pochovávanie mŕtvych uložením do zeme. Dominantou cintorínov sú hroby a hrobky s náhrobkami rôznych tvarov a typov. Pôvodne ažký kameň chránil pochovaného pred vone žijúcimi zvieratami, dnes má informačnú a estetickú funkciu. V ranom stredoveku bolo zvykom pochováva zomrelých pri kostole, ktorý stál obyčajne v strede obce, čo súviselo so šírením sa kresanstva a kostrovým pochovávaním do hrobov v natiahnutej polohe. Boli „Memento Mori“ – pripomínali pozostalým „pamätaj človeče, že prach si a na prach sa obrátiš“. Tieto cintoríny boli súčasou sídel (intravilánov). Často však nespĺňali základné hygienické a ani zdravotné normy. Stávali sa pôvodcami znečistenia podzemných vôd (studní) a šírenia chorôb. Preto sa od konca 18. storočia začali presúva mimo zastavaného územia sídla (obce), do extravilánu, na vyvýšené miesta v chotári mimo dosahu hladiny podzemnej vody (dno hrobu musí by aspoň pol metra nad hladinou podzemnej vody).

42

Veronica

Cintoríny ako súčasť vidieckej krajiny Cintoríny sa stali trvalou súčasou extravilánov a vidieckej krajiny od 19. storočia, ke zákony v európskych krajinách zakázali zriaovanie nových cintorínov okolo novopostavených kostolov uprostred sídla (obce). Umiestňovali sa na suché a vyvýšené miesta za obcou. V hornatých oblastiach, napr. na strednom a východnom Slovensku, sa preto nachádzajú na miernych i strmých svahoch pahorkov a kopcov, niekedy dos vzdialené od obce. Sú však často v kontakte s prírodnými biotopmi (lesné porasty, lúky a pasienky), ktoré tvoria extravilán.

Typy cintorínov vo vidieckej krajine Vidiecke cintoríny sa odlišujú štruktúrou, architektúrou i starostlivosou. Poda toho môžeme rozlíši rôzne typy. Dedinské cintoríny sa zriaovali poda religióznej príslušnosti obyvateov (židovské, kresanské katolícke, od reformácie aj evanjelické a iné) alebo poda účelu. V čase epidémií sa zakladali tzv. cholerové cintoríny či morové cintoríny


s hromadnými hrobmi. Vojenské cintoríny a pomníky sú svedkami vekých vojnových konfliktov z 1. a 2. druhej svetovej vojny. Považujú sa za pamätné miesta. Osobitným typom cintorínov vidieckej krajiny sú symbolické cintoríny. Napríklad pamätník obetiam Vysokých Tatier. Zachovali sa aj rodinné cintoríny a hrobky (hodnostárov, mešanostov, šachticov), obvykle mimo obcí, v blízkosti kaštieov a pozemkov ich majiteov.

Dedinské cintoríny Na rozdiel od cintorínov v mestách, dedinské cintoríny sú malé, s rozlohou do 0,5 – 1,0 ha, zriedkavo viac. Súvisí to s vekosou obcí (počet domov) a s počtom v nich žijúcich obyvateov (menej ako 1 000, resp. 2 000). Pôvodne neboli oplotené a boli tak prístupné domácim zvieratám (hydina, ošípané apod.) i divožijúcim živočíchom. Až v priebehu 20. storočia boli oplocované plotmi (drevené, neskôr drôtené) alebo múrmi so vstupnou bránou a prístupovou cestou k nej. Štruktúra dedinského cintorína bola jednoduchá s jedným či malým počtom

< > Vojenský hřbitov s dřevěným kostelem sv. Michala u východoslovenské obce Topoľa. Obě fota Pavel Klvač

hrobových polí, s jedným hlavným (cintorínovým) vekým krížom, pri ktorom sa odbavovali pobožnosti k ucteniu si pamiatky zosnulých, pálili sa sviečky a pod. Jeden prístupový chodník viedol od vstupu (vstupnej brány) do cintorína až k hlavnému krížu. Voné plochy boli miesta rezervované pre alšie hroby. Rozlišovali sa hroby dospelých, detské hroby, hroby samovrahov a pod. Poda toho sa vytvárali plochy na pochovávanie detí – samostatné detské hrobové polia (v minulosti bola vysoká úmrtnos novorodencov a dojčiat). Plochy pre pochovávanie dospelých sa diferencovali na miesta pre významných obyvateov, dedinskej chudoby a zvyčajne v úzadí pre samovrahov a pod. Tieto plochy sa navzájom odlišovali v mnohých znakoch a vlastnostiach, vrátane intenzity antropických vplyvov.

Starostlivosť o hroby Starostlivos o hroby bola v minulosti všeobecne nízka. Hroby boli pôvodne bez náhrobných kameňov, bez údržby a zarastené trávou. K zmene došlo až po 2. svetovej vojne. Hroby sa začali udržiava. Na hroboch sa začali vysádza a pestova živé okrasné rastliny („kvety“) zo záhrad a prírody, čo sa stalo samozrejmou záhradníckou úpravou cintorínov. Každoročné pripomínanie si sviatku zosnulých („dušičky“) a zdobenie hrobov jesennými kvetmi (chryzantémy a i.) patrí medzi staré zvyky. Jeho súčasou je aj príležitostné zdobenie hrobov a cintorínov.

a kry) a byliny, ale aj spontánne sa vyskytujúce druhy rastlín. Ako uvádza Bednárik v knihe Cintoríny na Slovensku (1972), cintorínová flóra vo svojej duchovnej symbolike je spojivom medzi živými a mŕtvymi. Z ekologického hadiska cintoríny predstavujú osobitný typ stanoviša (biotopu), ktorý vytvoril človek (preto ich označujeme antropogénne biotopy). V priestoroch cintorínov sa mení štruktúra vegetácie, diferencuje sa od pôvodnej, ale aj od okolitej urbánnej i vidieckej krajiny. Predsa však v niektorých cintorínoch sa aj dnes nachádzajú zvyšky pôvodných biotopov alebo druhotné biotopy blízke prírodným, niekedy s výskytom vzácnych a ohrozených druhov rastlín a živočíchov. Staré, historické, dnes už uzavreté alebo opustené cintoríny môžu hosti zvláš zaujímavú faunu a flóru. V priestoroch cintorínov dochádza k introdukcii nových druhov rastlín a počas pestovania k ich postupnej naturalizácii, prípadne k únikom z kultúr, k divočeniu a splaňovaniu.

Krajinno-ekologický význam

Vplyv mesta na dedinské/vidiecke cintoríny

Dedinské cintoríny sa stali významné z krajinno-ekologického hadiska ako súčas vidieckej krajiny, ktorú dotvárajú ako životný priestor človeka. K celkovému pôsobeniu prispieva aj vegetácia, či už pestované dreviny (stromy

Vplyv spôsobu života v mestách sa na konci 20. storočia a osobitne na začiatku 21. storočia výrazne prejavuje aj na dedinských cintorínoch. Z cintorína sa stáva „oplotený uzavretý priestor s radovým usporiadaním hrobov“. OsoXXVIII. ročník 2014

bitos dedinských cintorínov sa postupne vytráca v dôsledku rozvoja pohrebných služieb (typizovanie a uniformita). Prispievajú k tomu betónové obruby hrobov, typizované náhrobky a zakrývanie hrobov betónovými alebo kamennými platňami. V súčasnosti v niektorých cintorínoch na vidieku 80 – 90 percent hrobov je krytých platňami. Uprednostňujú sa rodinné hroby (dvojhrobové) a rodinné hrobky. Vytvárajú sa odpočívadlá v okolí domu smútku s mraziacimi boxami pre telá zomretých. Podobne ako v mestách sa zavádza evidencia a označenie hrobov, poplatky za prenájom hrobových miest. Dochádza k zahusovaniu hrobov. Staré hroby sa odstraňujú aj s náhrobkami – môžeme hovori o materiálnych a duševných škodách pri úplnej „barbarskej“ likvidácii (ako sa to stalo aj pri likvidácii hrobov i celých cintorínov v mestách). Cintorínom na vidieku sa venovala doposia malá pozornos z ekologického a krajinno-ekologického hadiska. Preto je potrebné zamera výskum týmto smerom. Modernizácia po vzore mestských cintorínov ohrozuje tradičné pietne vidiecke miesta a tým aj ich hodnoty. Prof. RNDr. Pavol Eliáš, CSc., (1949), Slovenská poľnohospodárska univerzita v Nitre [email protected]


43

Vcházení do obrazů II

Ve 4. čísle loňského ročníku Veroniky jsme zahájili cyklus srovnávání krajinomaleb se současným stavem zobrazované krajiny na příkladu děl Josefa Jambora (1887–1964), oblíbeného klasika zejména vrcholových poloh Vysočiny. Stejně jako Jambor byl Českomoravské vrchovině věrný i o generaci mladší Emanuel Ranný st. (1913– 2008). Tento absolvent grafické speciálky prof. P. Dillingera na Škole uměleckých řemesel v Brně (1933) a grafické speciálky prof. T. F. Šimona na pražské Akademii výtvarných umění (1938) bydlel celý život – kromě nejútlejšího dětství – na rodovém statku ve Štěpánovicích u Tišnova. Na rozdíl od Jamborových rodných Žárských vrchů je tato kopcovitá krajina při okraji Vysočiny klimaticky příznivější a daří se tu ovocným stromům. „Jedete-li železnicí z Tišnova na sever a je zrovna podzim, vůně zralých jablek naplní celý vlak. A díváte-li se z okna vlaku do krajiny, nevidíte než

jablka. Jablka na stromech, jablka rozkutálená v trávě, jablka v lískách srovnaná pod stromy a čekající na odvoz. Tolik jablek a tolik kulatosti! Cézanne by měl radost. V tomto podivuhodném jabloňovém kraji žije a pracuje malíř a grafik Emanuel Ranný.“ Tak představil výtvarníkovu krajinu na výstavě Sad v grafice a kresbách roku 1984 v Brně básník Jan Skácel. A vzápětí ve svém vernisážovém projevu dodal, že „sad je synonymem domova“. Právě tato ryzí myšlenka básníka, který často u Ranných ve Štěpánovicích pobýval, vyjadřuje souvislosti hlavního malířova a grafikova objektu s jeho životem. Od staré chalupy v řadové vesnické zástavbě se táhl – a dodnes táhne – pruh se starými ovocnými stromy až k lesu. Nejen od chalupy Ranných, ale i od sousedních stavení. Pruh sadů vedle pruhu, linie i roztroušené štěpy na mezích a kolem polních cest harmonicky začleňují Štěpánovice i další zdejší vesnice do jejich okolí. Není

Emanuel Ranný st. (vlevo) s básníkem Janem Skácelem – ve Štěpánovicích koncem 70. let. Foto z archivu E. Ranného

divu, že právě ovocný sad i jednotlivé jabloně a hrušně se staly pro Emanuela Ranného symbolem krajiny domova, ke kterému se věrně vracel v grafických listech, akvarelech i olejomalbách téměř až do posledních dnů svého dlouhého života. K ovocným stromům – a nejen k těm vlastním – měl malíř hlubokou úctu. Vzpomínám si, jak na mne – když jsem se po jeho pětasedmdesátce stal česačem jablek v jeho sadu – zpočátku úzkostlivě dozíral, zda správně opírám žebřík a nelámu s trhanými jablky plodonosné větévky, zda stromy zbytečně nezraňuji. (Ty olámané větévky jsem tajně schovával do hluboké kapsy bundy a vynášel do lesa.) Rád jsem se z výšin renety či ontaria na starého pána díval, jak se prochází se skicákem sadem a nachází tam stále nové motivy.

Oblíbený Ranného motiv, který opakovaně ztvárňoval malířskými i grafickými technikami. Jsou to humna a spodní část sadu rodového hospodářství ve Štěpánovicích. Mohutná hrušeň fíkovka (v popředí vlevo) je stará přes 150 let a jako jeden z mála vysokokmenných ovocných stromů je dosud v dobré kondici. Foto Josef Ptáček, duben 2013

< Emanuel Ranný: Za humny I, 1977, olej na plátně 46 × 60 cm

44

Veronica


Nejen na moravském Slovácku, ale i v předhoří Vysočiny stávaly v sadech sušírny ovoce. Sušírna ve Štěpánovicích má v pozadí botanicky a mineralogicky proslulou horu Květnici. Domeček chátrá – již přes půl století je mimo provoz. Foto Josef Ptáček, únor 2014

< Emanuel Ranný: Sušírna ovoce ve Štěpánovicích, 1940, akvarel 25 × 35 cm

Jedná se sice o jednu z posledních umělcových olejomaleb, byla však vytvořena na základě fotografií a skic ze 40. let. Tehdy byly skalnaté stráně využívány jako pastviny. Stejně pěkný výhled na malebné městečko v Sýkořské hornatině dnes omezuje živelný nálet dřevin. V jejich zástinu zanikly populace některých světlomilných nelesních druhů, například i vstavače kukačky. Foto Josef Ptáček, srpen 2012

< Emanuel Ranný: Pohled na Lomnici z Jalovčí, 2002, olej na plátně 80 × 100 cm

Hotová díla pak přikládal ve svém ateliéru (říkal mu skromně dílna) ke staré malované almaře, aby se ubezpečil, že jsou stejně prostá a opravdová. Bylo mu už devadesát, když mě žádal, abych při svých toulkách našel košatou jabloň, „takovou zralou panímámu“ říkal, aby si ji mohl namalovat.

Tohle umělcovo přání se mi již bohužel splnit nepodařilo. Vracím se často do jeho stop na stráně kolem řeky Svratky. Staré jabloně a hrušně tam sice dodnes potkávám, ale jsou stále schýlenější, proschlejší, zanedbanější. Jablka většinou zůstávají rozkutálená v trávě pro srnce nebo v korunách pro kvíčaly. XXVIII. ročník 2014

A pokud se vysazují sady nové, tak místo parády vysokokmenů plantáže poněkud znetvořených zákrsků. Připadá mi, že není příliš daleko den, kdy ani v tomto „jabloňovém kraji“ nebude už možno po žebřících stoupat přes koruny štěpů k nebesům. Jan Lacina


45

Cena J. Vavrouška za rok 2013 udělena Petru Pakostovi Čtenářům Veroniky předkládáme laudatio, které přednesl Martin Říha u příležitosti udělení Ceny Josefa Vavrouška za rok 2013 Nadací Partnerství. Petr Pakosta se za 76 let svého života stal osobností tak bohatou na zážitky, životní zkušenosti a aktivity občanské angažovanosti, že by to stačilo na několik životů. Petr se narodil v roce 1938 v Brandýse nad Orlicí ve Východních Čechách. Jako dítě tam zažil 2. světovou válku a první léta po ní. V roce 1953 šel po základní škole do učení. Vyučil se horníkem. Na Mostecko se dostal, jak tehdy bylo zvykem, na umístěnku. Po několika měsících na svobodárně zjistil, že pro něj město Most, měnící se z královského města s 650letou historií v Panelákov, není tím pravým. Našel si domek s demoličním výměrem v Hoře Sv. Kateřiny u potoka, jako byl zvyklý z dětství u Tiché Orlice. Domek začal křísit k novému životu. Dostal se na hlubinný důl Centrum, kde pracoval až do pracovního úrazu, který mu fárání znemožnil. Doplnil si vzdělání o pedagogiku a učil 15 let na stavebním učilišti v Meziboří u Litvínova. Petr má dodnes dar pozorovacího talentu a schopnost vidět věci v souvislostech. Umí spojovat obecné s konkrétním a naopak, nepodléhá módě a názorovému mainstreamu, myslí originálně. Umí to i prodat, někdy s provokativní nadsázkou, nepostrádající racionální jádro ani humor. Brzy se proto začal kromě povolání zajímat i o věci veřejné jako občan, který není lhostejný k negativním jevům kolem. Tento jeho zájem nemohl přehlédnout devastaci krajiny v Severočeské hnědouhelné pánvi (SHP), rozvíjející se od 60. let a způsobovanou útlumem hlubinné těžby a obrovským rozvojem těžby povrchové, odumírání lesů na Kruš-

46

Veronica

ných horách emisemi škodlivin do ovzduší z četných elektráren, chemiček a dalších průmyslových provozů v Podkrušnohoří. Viděl ničení sídel i památek, celého kulturního dědictví po původním obyvatelstvu pohraničí i podhůří Krušných hor. Za svého působení úředníka ONV Most pochopil, jak neúčinná je snaha čestných úředníků veřejné správy negativním tendencím v území čelit. Od 70. let minulého století proto vstupoval do ekologických hnutí a aktivit. Nejdříve Brontosaurus, ČSOP, spoluzakládal Spolek pro záchranu (a později obnovu) zámku Jezeří. Pracoval v terénu i v osvětě, hledal a nacházel kontakty mezi vědci, odborníky, umělci a spolupořádal se spřízněnými dušemi, jako byl Milan Šovíček, akce k probuzení občanské společnosti, např. besedy v Docela malém divadle v Litvínově. Jako člověk poměrně průbojný a asertivní se nebál oslovit místní, regionální ani ústřední politiky a klást jim nepříjemné otázky. Tak se mu brzy dostalo pozornosti nejen od duší spřízněných, ale i od StB. V druhé polovině 80. let, když pod tlakem „perestrojky“ v SSSR i u nás „normalizace“ začala slábnout, využili environmentální aktivisté kontaktů a informací odborníků, jakými byli RNDr. Jan Marek ze Stavební geologie Praha, Ing. arch. Zdeněk Stáhlík


a Ing. Igor Míchal, CSc., z Terplanu Praha, Ing. Marie Lafarová z Výzkumného ústavu výstavby a architektury Praha a další, k přímému oslovení představitelů státní moci a správy. Požadovali, aby namísto „šidítek“, jakými byly kompenzační a stabilizační příspěvky na lepší životosprávu a kvalitnější dovolenou pracovníkům, kteří v postižené oblasti SHP žili a pracovali alespoň 10 let, začali konečně řešit příčiny zhoršujícího se stavu sídel, přírody, krajiny, zdravotního stavu i sociální struktury. Oslovili předsedu Severočeského KNV (Krajského národního výboru), místopředsedu KNV, zodpovědného za oblastní plán a životní prostředí, tajemníka KV KSČ a nakonec i tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Hegenbarta. Dokázali přenést problémy těžby, energetiky, ochrany sídel, krajiny, památek i lidského zdraví v kraji až na jednání ústředních orgánů země a federace. Založili Ekofórum pánevní oblasti Severočeského kraje s právníkem Ing. Luborem Voleníkem. Už nikoliv jen intuitivně, ale s dobrými věcnými podklady se začali dožadovat nápravných opatření v životním prostředí i v sociálních podmínkách obyvatel. Ještě před listopadem 1989 tak docílili mimo jiné obnovení památkové ochrany zámku Jezeří, který už byl vyškrtnut ze seznamu památek a odsouzen k demolici ve pro-

l Zprávy

l Recenze

Monografie o oskeruši spěch těžby Velkolomu ČSA. Prosadili vymezení jeho ochranného pilíře, zahrnujícího i torzo zámeckého arboreta. To už se ale pod vlivem několikatýdenních inverzí s vysokými koncentracemi škodlivin v ovzduší začaly v říjnu 1989 plnit nejdříve čekárny lékařských ordinací, pak i ulice a náměstí lidmi, protestujícími proti způsobu hospodaření a vládnutí v kraji. Veřejnost přestala horšící se podmínky trpně snášet. Protesty začaly v Teplicích a vše vyvrcholilo 17. listopadu 1989 v Praze a postupně v celé zemi. Petr Pakosta se jako člen Ekofóra aktivně zúčastnil budování nových orgánů ochrany životního prostředí, prací na prvních celostátních dokumentech MŽP k ozdravení životního prostředí v Severočeském kraji, a přitom pokračoval i v práci doma, na zámku Jezeří, v Litvínově, v Hoře Sv. Kateřiny. Stal se zastupitelem a místostarostou, využil svou hornickou erudici v obnově a zpřístupnění starých důlních děl na Hoře Sv. Kateřiny. Využívá navázaných kontaktů v dalším boji s těžařskou lobby mezitím zprivatizovaných dolů, v obnově staveb, přeshraničních styků se SRN po odstranění drátů, v ochraně přírody a krajiny Krušných hor. Publikuje zajímavé texty, shromáždil a zná spoustu informací o historii kraje, těžby, o proměnách krajiny, osídlení i obyvatel. Na Hoře Sv. Kateřiny vybudoval ekologickou farmu, stal se členem Okresní agrární komory a hnutí Pro bio, než musel s věkem tuto farmářskou aktivitu předat následníkům. Nepodlehl módním kampaním a prosazuje zdravý selský rozum. Např. jen přiměřený rozvoj turistiky, ale také třeba obnovitelných zdrojů, jako jsou větrné a solární elektrárny na Krušných horách. Je si vědom i jejich nevýhod a negativních vlivů. Nabádá k opatrnosti,

k důkladnému hodnocení správnosti počtů i lokalizace, vlivů na okolí. Za své město a venkov bojuje ve Svazu měst a obcí (SMO) při jednání o rozpočtovém určení daní. V roce 2008 šokoval iniciativou, kterou se zastupitelstvo města Hora Sv. Kateřina usneslo připojit se jako nová městská část k hlavnímu městu Praha s odůvodněním, že zatímco příspěvek ze státního rozpočtu je v Praze 38 tis. korun na trvale bydlícího obyvatele, na Hoře Sv. Kateřiny je to jen 8,6 tis. korun. To samozřejmě „neprošlo“, ale dosáhli tak spolu s kolegy ze SMO, že se za ministra Kalouska rozpočtové určení daní přeci jen poněkud upravilo ve prospěch malých obcí s obrovskými katastry, délkami komunikací a v horských podmínkách s delší a tvrdší zimou. Dodnes aktivně bojuje za zachování územních ekologických limitů těžby v SHP, za šetrnější energetickou i surovinovou politiku, za ochranu přírody, krajiny, sídel a památek kraje, za lidské zdraví populace. Přes svůj věk 76 let a zdravotní problémy je nadále aktivní. Je vzorem pro mnohem mladší v občanské angažovanosti. Jsem rád, že toto ocenění Petr Pakosta dostává i za všechny své kolegy z Ekofóra i ze Spolku pro obnovu Jezeří, kteří se u mě jako u úředníka Severočeského KNV objevili v roce 1988 spolu s RNDr. Janem Markem a Ing. arch. Zdeňkem Stáhlíkem s tajnými doklady o nestabilitě sutí i vnějších ker krystalinika Krušných hor, a tím začala naše společná cesta za záchranu jejich jižních svahů a bučin, zámku Jezeří, osady Černice a města Horního Jiřetína, za životní podmínky v Ústeckém kraji, která trvá dodnes. Blahopřeji čerstvému laureátovi Ceny Josefa Vavrouška Petru Pakostovi. Ing. arch. Martin Říha


Hrdoušek, V., (ed.), Špíšek, Z., Krška, B., Šedivá, J., Bakay, L.: Oskeruše, strom pro novou Evropu. Vydává Místní akční skupina Strážnicko v rámci projektu „Venkovské tradice v krajině II“ ve vydavatelství Brázda, Hodonín 2014, 190 s. Když v roce 2003 vyšla krátce po sobě dvě vydání drobné publikace Oskeruše od A do Z, kterou dal dohromady Vít Hrdoušek, tak jsme o tom psali v čísle 2/2004 našeho časopisu. Ve Tvarožné Lhotě se od roku 2005 vždy první týden po Velikonocích slaví Slavnost oskeruší (původně začínala od roku 2002 ve Strážnici). Muzeum oskeruší s oskerušovou naučnou stezkou dlouhou 6 km je tam otevřeno od roku 2003 a od roku 2004 je tam také pořádáno pravidelně i Oskorušobraní s koštem výrobků všeho možného z oskeruší. Pozornost je věnována i jinému netradičnímu ovoci jako mišpulím, moruším, dřínkům apod. Na všech těchto aktivitách se hlavní měrou podílí již jmenovaný V. Hrdoušek, který se s hrstkou odborníků a nadšenců postaral o to, aby se oskeruše nevytratila z našeho povědomí a její pěstování neupadlo do zapomenutí. Tyto aktivity jistě ještě více podpoří monografie, kterou V. Hrdoušek s kolektivem renomovaných autorů přichystal k vydání. Je to kniha impozantní s obsáhlým důkladně zpracovaným textem a se spoustou kvalitních vyobrazení a fotografií, v níž se dozvíme o oskeruši úplně vše. Úvodní kapitola pojednává o oskeruši v historii, v umění a v lidové slovesnosti. Jen tak mimochodem – první psaná zmínka o oskeruši je v díle Theophrasta v 3. století př. n. l. a první písemná zpráva u nás je v Herbáři J. Černého z roku 1517. Dále se v úvodní kapitole dozvíme o oskeruši v místopisu, o historii jejího pojmenování


47

Luštěnky

Hrozno

ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

2

3

2

XXVII. ročník XXVIII. ročník2013 2014 Vydavatel: ZO Vydavatel: ZO ČSOP ČSOP Veronica Veronica Redakce: Časopis Časopis Veronica Redakce: Veronica Panská 9, 9, 602 602 00 00Brno Brno Panská +420 542 542422 422756 756 +420 www.casopisveronica.cz www.casopisveronica.cz

3

50 Doplňte do jednotlivých bobuliek hrozna čísla tak, aby sa súčet dvoch susedných bobúľ nachádzal vždy v bobuli, ktorá je pod nimi. Príklad: 4

6

4

10 14

30

6

16 30

Pripravila Blanka Lehotská

Řešení luštěnky zašlete do 15. dubna na adresu [email protected] nebo na Časopis Veronica, Panská 9, 602 00 Brno. Vylosované správné řešení odměníme publikací Ekologického institutu Veronica.

u různých národů a o počátcích jejího pěstování. V dalších kapitolách je poStromy – riešenie z č. 6/2012 drobně probrán botanický popis a podána systematická i genetická studie oskeruše jako druhu jeřábu. Opominuta není ani ekologie druhu a její rozšíření nejen u nás, ale i v celé Evropě, severní Africe a v Přední Asii. Následují kapitoly probírající možnosti jejíZe správných řešení jsme vylosovali Staniho rozmnožování, a škůdce, slavu Klíčovou z Brna.nemoci Blahopřejeme a popéči oodměnu. stromy a určování stáří a obsíláme jevná je i kapitola o využití dřeva, kůry a pupenů. Obsáhlá je kapitola věnovaná plodům, jejich složení, zpracování,

včetně pracovních postupů a receptů. Poslední, nejzajímavější kapitola pojednává o pomologii oskeruší, a to nejen u nás, ale v rámci celé Evropy. Je to kniha potřebná, a to nejen vzhledem k velkému zájmu o tyto téměř zapomenuté ovocné stromy, a domnívám se, že v takovém rozsahu u nás nebyla věnována pozornost žádnému z nich. A že plody oskeruší nejsou jenom zajímavým ovocem, vím už od před léty zemřelého Předplaťte si, předplatné můžete ovocnáře pana L. Jagoše z Lipova (ve navýšit podle svých možností o dar Veronice měl zajímavý článek časopisu 1/94 Veronica. o ovocnářství), kterému jako dítěti osVěnujte časopis Veronica lidem, kerušová zavařenina zachránila život. které máte rádi. Tehdy mu po úporných průjmech lékaPošleme Vám dárkový certifikát. ři v nemocnici už nedávali žádnou naDo Vašeho ekocentra, knihovny nebo ději na přežití, tak mu jidvě tam maminka penzionu poskytneme předplatjako možnost Jedno na radu sousedů né poslední za cenu jednoho. pro Vás a druhé Osobně pro Vaše mám hosty. ještě malé dodonesla. plnění ohledně semeny, Inzerujte u násrozmnožování svůj výrobek nebo svojejeslužby Zejména ty, které z méči projekty. dlouholeté zkušenosti které jsou šetrné k životnímu prostředí. snadné, tedy pokud zasadíme semena vyjmutá z měkkých plodů ihned do volné půdy, čímž se vyhneme náročné umělé stratifikaci. Na jaře mi semínka ve valné většině vzejdou, což platí obecně nejen pro všechny jeřáby, ale i pro mnohé ovocné a okrasné dřeviny. Chystaná monografie byla pokřtěna Děkujeme 20.www.casopisveronica.cz/podporte.php září na letošním 10. ročníku Oskorušobraní a je knihou, ze které je možné se těšit a která určitě udělá radost opravdu každému, kdo se o oskeruše a vůbec o přírodu zajímá.

Podpořte časopis Veronica

Ivo Dostál

Redakční rada:Dana Zajoncová Šéfredaktorka: doc. Ing. Antonín Buček, CSc., doc. Ing. Petr Korektury: Jiří Turek Čermák, Ph.D., RNDr. Yvonna Gaillyová, Grafická úprava: Alžběta Hanzlová

CSc., Mgr. Pavel Klvač (předseda), RNDr. Miroslav Kundrata, doc. Ing. Jan Lacina, Redakční rada: CSc.,Ing. (místopředseda), OlgaIng. Lepšovádoc. Antonín Buček,RNDr. CSc., doc. Skácelová, Pavel Pešout, Ing. Petr Čermák,Ph.D., Ph.D.,Ing. RNDr. Yvonna Gaillyová, TomášMgr. Rothröckl, RNDr. Jana Ružičková, CSc., Pavel Klvač (předseda), RNDr. PhD., Jan Steklík, doc. doc. Ing. PhDr. Václav Miroslav Kundrata, Jan Lacina, CSc. Štěpánek, Ph.D., (pověřen vedením redakce), (místopředseda), Ing. Pavel Pešout, Mgr. Ing. Ing. Jiří Turek (korektury) Věra Pospíšilíková, RNDr. Jana Ružičková, PhD.,

RNDr. Olga Skácelová, Ph.D., Jan Steklík, doc. Čestní členové redakční rady: PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D., Ing. Jiří Turek

Ing. Ivo Dostál (garant čísla), doc. RNDr. Karel Hudec,členové DrSc., Ing. arch. Jarmila Čestní redakční rady: Kocourková, prof.Ivo PhDr. Libor Musil, CSc., RNDr. Jitka Ing. Dostál, doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc., Pellantová, RNDr.Kocourková, Mojmír Vlašín Ing. arch. Jarmila prof. PhDr. Libor

Musil, CSc., RNDr. Jitka Pellantová, Redakce: Mgr. Bohdana Fabiánová RNDr. Mojmír Vlašín Grafická úprava: Ludmila Rybková

Tisk: DaL tisk, s.r.o. Tisk: Reprocentrum, a.s., Blansko Distribuce: 5 P Agency, spol. s r.o. Distribuce: 5 P ročně Agency, spol. s r.o. Vychází šestkrát Vycházejí čtyři včísla ročně Toto číslo vyšlo březnu 2013 Toto číslo vyšlo v září 2014 kultury: 5622 Evidenční číslo Ministerstva Evidenční Ministerstva kultury: 5622 Tištěno na číslo recyklovaném papíru. Tištěno na recyklovaném papíru.

Hlavní články jsou lektorovány, všechny Hlavní články lektorovány, příspěvky jsou jsou redigovány. všechny příspěvky jsou redigovány. Ne všechny texty vyjadřují názor redakce. Ne všechny autorského texty vyjadřují názor redakce. Poskytnutím příspěvku autor Poskytnutím autorského příspěvku autor souhlasí s jeho rozmnožováním a rozšiřováním s jeho rozmnožováním a rozšiřováním vsouhlasí kterémkoli tištěném či elektronickém titulu vyv kterémkoli tištěném či elektronickém titulu vydavatele. Autor souhlasí s úpravami a odpovídá davatele. souhlasí s úpravami a odpovídá za právní iAutor faktickou bezvadnost příspěvku. za právní i faktickou bezvadnost příspěvku.

Kontakt pro autory: Dana Zajoncová Kontakt pro autory: +420 777 323 742 [email protected], [email protected]

Předplatné na rok 2013: Předplatné na rok 2014: Cena ve volném prodeji 65 Kč Cena ve volném prodeji 97 zvýhodněné Kč Řádné předplatné: 390 Kč, Řádné předplatné: Kč, zvýhodněné předplatné (studenti,388 důchodci): 300 Kč předplatné (studenti, důchodci): 300 Kč Sponzorské předplatné: předplatné navýšené Sponzorské předplatné: předplatné navýšené o dar na podporu časopisu Veronica o dar na podporu časopisu Veronica

Kontakt pro předplatitele: Olga Krejčířová Kontakt pro předplatitele:+420 775 723 742 [email protected], [email protected]

elektronický předplatitelský formulář: Elektronický předplatitelský formulář: www.casopisveronica.cz/predplatne.php www.casopisveronica.cz/predplatne.php číslo účtu: 994404-0549081004/0800 číslo účtu: 994404-0549081004/0800 variabilní symbol: pětimístné číslo předplatitele variabilní symbol: pětimístné číslo předplatitele Slovenská republika: roční předplatné 15 €

Distribuuje a objednávky přijímá: Slovenská republika: roční předplatné 15 € Centrum enviromentálnych aktivít Distribuuje objednávky přijímá: Mierové nám.a29, 911 01 Trenčín, SK Centrum enviromentálnych aktivít [email protected] Mierové nám. 911 01 Trenčín, +421 326 40029, 400,+421 908 771SK 443 [email protected] +421 326 400 400, +421 908 771 443

32 48

XXVII. ročník Veronica |l XXVIII. ročník 2013 2014 |l číslo číslo 13 |l www.veronica.cz www.veronica.cz

O harmonii mezi přirozeným růstem stromu a zásahem ruky člověka

Recommend Documents