Obsah 1. 1.1 2. 2.1. 2.2. 3. 4. 4.1. 4.2. 4.2.1. 4.2.2. 4.2.3. 4.2.4. 4.2.5. 4.2.6. 4.2.7. 4.3. 4.3.1. 4.3.2. 4.4. 4.4.1. 4.4.2. 4.4.3. 4.4.4. 4.4.5. 4.5. 4.5.1. 5. 5.1. 5.1.1. 5.1.2. 5.1.3.
Úvodem /11 Seznam použitých zkratek /12 Bádání – jak začít /13 V archivu /14 Jak daleko se můžeme dostat? /18 Organizace archivů /20 Administrativní rozdělení českých zemí /21 Vývoj území státu dle jednotlivých zemí /21 Politické rozdělení státu /22 Hlava státu a její zástupci /22 Správní celky – kraje a knížectví /23 Dělení krajů – panství a statky, okresy /25 Šlechta /26 Svobodníci /27 Města /27 Vesnice /28 Vývoj soudnictví u nás /29 Vývoj soudnictví do roku 1783 /29 Vývoj soudnictví od roku 1783 /31 Církevní rozdělení státu /32 Katolická církev /32 Kláštery /33 Dělení diecézí /33 Fary /34 Jiné církve /34 Vojenské rozdělení státu /37 Vojenská duchovní správa /38 Z jakých archivních pramenů lze čerpat? /40 Matriky – dějiny, vedení /40 Uložení matrik /45 Formáty matrik /45 Indexy /45 [5]
5.1.4. 5.1.5. 5.2. 6. 6.1. 6.2. 6.3. 6.4. 6.5. 6.6. 7. 7.1. 7.1.1. 7.1.2. 7.2. 7.2.1. 7.2.2. 7.3. 7.4. 7.5. 7.5.1. 7.5.2. 8. 8.1. 8.2. 8.3. 8.4. 8.5. 8.6. 8.7. 8.8. 8.9. 8.10. 8.11. 8.12.
Ztráty originálů matrik /46 Opisy matrik /47 Další prameny /48 Možná úskalí práce badatele /61 Kalendář /61 Míry a váhy /62 Peníze /63 Písmo /65 Pravopis /66 Zkratky a značky, římské číslice /67 Matriční zápisy obecně /70 Záludnosti /70 Důvody možné duplicity zápisů, chybné zápisy Poškození matrik, neúplné zápisy /71 Vývoj matričního zápisu /72 Pokusy o zvýšení kvality zápisů /72 Opravy v zápisech, jejich doplňky /73 Titulní list, pamětní zápisy, kuriozity /74 Jazyk matričních zápisů /75 Forma zápisu /76 Povolání, stav /77 Rubriky /78 Křestní zápisy /79 Vývoj zápisu /79 Datum narození a křtu /80 Jméno křtícího /82 Jméno křtěnce /82 Příjmení /86 Náboženství /94 Legitimita /95 Mrtvorozený /98 Místo narození a křtu /98 Porodní bába /99 Rodiče /99 Kmotři /100 [6]
/70
8.13. Dodatečné poznámky /101 8.14. Nouzový křest /102 8.15. Adopce /102 9. Oddací zápisy /104 9.1. Vývoj zápisu /104 9.2. Ohlášky /107 9.3. Datum svatby /108 9.4. Místo svatby /108 9.5. Dispens /109 9.6. Bydliště snoubenců /111 9.7. Oddávající /111 9.8. Jména snoubenců /111 9.9. Rodiče snoubenců /112 9.10. Náboženství /112 9.11. Věk /113 9.12. Stav /114 9.13. Svědci /115 9.14. Rozvod /115 10. Úmrtní zápisy /117 10.1. Vývoj zápisu /117 10.2. Datum úmrtí /119 10.3. Datum pohřbu /119 10.4. Místo úmrtí /120 10.5. Jméno zemřelého /120 10.6. Věk /120 10.7. Místo pohřbu /121 10.8. Příčina smrti /122 10.9. Zaopatření /123 10.10. Svědci /124 11. Jiné zápisy /125 11.1. Zápisy v gruntovních knihách /125 11.2. Zápisy v urbářích /128 11.3. Rubriky katastrů /128 11.4. Soupis poddaných podle víry /131 12. Indikační skicy /132 [7]
13. 14. 14.1. 14.2. 14.3. 15. 16. 17. 18. 19.
Jak hledat rychleji /133 Jak hledat postrádané zápisy /134 Křestní zápis /134 Svatební zápis /137 Úmrtní zápis /139 Jak identifikovat názvy obcí /140 Příbuzenské vztahy /141 Jak zpracovat výsledky bádání /142 Jak určit stáří nedatované písemnosti Zpracování rodinné kroniky /145
/143
Pílohy Slovníček zkratek a latinských, německých a staročeských slov, které se často vyskytují v pramenech /148 Slovníček povolání, řemesel, funkcí, hodností ap. /169 Slovníček příčin úmrtí a některých chorob (starých i nových) /250 Jména kalendářních měsíců odvozená z latiny /296 Německá jména kalendářních měsíců /296 Míry a váhy /298 Jednotky hmotnosti /298 Délkové míry /299 Plošné míry /300 Míry objemové /301 Další používané míry /302 Napomenutí /306 Použitá a doporučená literatura /308 Internetové stránky /311 Obrazová píloha Legenda /315
/313
[8]
Motto: Tato matrika nechť se zavírá, Na oba háky nechť se zapíná, Tak pro památku dýlej potrvá. Vy však, kantoři, v pozoru mějte, Tuto matriku bedlivě šetřte, Když jste opilí, nezapisujte, Ať sviní nejni, makul nečiňte, Z místa na místo nepohazujte, Na jednom místě ji opatrujte.
(MZA Brno, sig. E 67 – fond Církevní matriky, č. 659 – fara Olešnice na Moravě, matrika narozených z let 1663–1743, str. 583, resp. 535 – dvojí stránkování)
. Úvodem Tato kniha je napsána na základě mých dlouholetých badatelských zkušeností z různých archivů, našich i zahraničních. V České republice bádám většinou v archivech moravských, v českých poněkud méně. Přesto jsem se snažil, aby nebyla příliš „moravocentrická“. Encyklopedie je pojednána z hlediska genealogie občanské, nezabývá se genealogií šlechtickou, která má svá specifika. Ve výkladu jsem se proto soustředil více na období od 16. století, protože při pátrání po občanském rodokmenu se obvykle badatel dále nedostane. Vzhledem k tomu, že občanskou genealogií se většinou zabývají lidé bez odborného vzdělání a potřebné praxe, je součástí knihy také výtah z administrativního vývoje českých zemí, stručný přehled vývoje písma atp. Omlouvám se za přílišné zestručnění některých výkladů a omezení výčtu pramenů. Přesná citace veškerých pramenů by zvětšila rozsah knihy asi o polovinu. Také se omlouvám za občasné opakování. Některá fakta ale bylo nutné zařadit do kontextu vícekrát. V obrazové části najdete ilustrace k některým skutečnostem popsaným v textu (typy zápisů v matrikách, různé typy písemností atd.). Zároveň je na mnoha ukázkách nějaká zajímavost, o které je opět zmínka v textu. Mnoho ukázek je ozvláštněno zápisy týkajícími se slavných osobností z různých oborů, jejichž rodové kořeny jsou na území České republiky. V příloze najdete slovníčky řemesel, profesí a funkcí, dále příčin úmrtí, pak zkratek, značek a dalších nesrozumitelných výrazů v archiváliích a také cizí názvy měsíců, což vše je potřebné při bádání zjišťovat. Je to první kniha, která v takovém rozsahu pojednává o této problematice, takže přirozeně může mít i různé nedostatky. Čtenáře prosím proto o shovívavost, všechny náměty či doplňky pro případné další vydání rád uvítám. Za pomoc při vytváření této knihy děkuji především odborným pracovníkům mnohých našich archivů, především MZA, AMB a NA (zvláště děkuji Marcele Votypkové z MZA, PhDr. Klímové z NA a PhDr. Haně Jordánkové z AMB), také kolegům badatelům a své rodině.
[ 11 ]
.. Sez na m použit ých z k r at ek
AMB – Archiv města Brna BR – berní rula č. – číslo čp. – číslo popisné fol. – folio kart. – karton MZA – Moravský zemský archiv NA – Národní archiv OA – státní okresní archiv obr. – obrázek sig. – signatura SOA – státní oblastní archiv str. – strana ZA – Zemský archiv
[ 12 ]
. Bá dá n í – ja k z a í t Nejprve prozkoumáme doklady (rodné, křestní, oddací listy apod.), které nalezneme doma, a přitom se snažíme najít dokumenty co nejstaršího data. Chybějící údaje pak už musíme hledat v matrikách. Křestní matriky od roku 1901, oddací a úmrtní od roku 1926 by měly být uloženy na příslušných matričních úřadech a starší v oblastních archivech, ale protože jednotlivé svazky tak obvykle nekončí, je tu mnoho přesahů, většinou ve prospěch matričních úřadů. Znám případy, kdy na matrikách jsou knihy od roku 1771, poněvadž sahají až do roku 1949, tedy do roku jejich ukončení a odevzdání z far národním výborům. Důsledně vzato dle zákona by i tyto matriky měly být přístupné jen přímým potomkům osoby, jejíž zápis se hledá, či lidem od nich pověřeným, ale v praxi jsem se setkal s ochotou, pokud byl hledaný zápis starší roku 1800. Při hledání pozdějších zápisů se praxe různí. Data, jejichž vyhledání nám nebude umožněno na matričních úřadech, můžeme více či méně doplnit archivním bádáním (viz dále o jiných novějších pramenech bádání), neboť v archivech by nám měli půjčit vše starší 30 let, s výjimkou částí soudních spisů. Do dokumentů, kde se pojednává o žijících osobách, lze nahlédnout jen s jejich svolením. Nedávno se ale objevila nařízení, která by měla studium písemností do 100 let dost podstatně omezovat. Snad si jejich vydavatelé celou věc ještě promyslí. Po vyhledání všech údajů na matričních úřadech můžeme zahájit bádání v příslušném Státním oblastním archivu (dále jen SOA). Zde jsou uloženy matriky dle bývalých krajů, zřízených v roce 1960. (Ke změně uložení písemností dle krajů současných nedojde jednak proto, že by to stálo mnoho peněz, které archivy – jakožto státní instituce – ani nemají, a také proto, že kdykoliv může dojít k další reorganizaci krajů.) Musíme především vědět, k jaké faře patří obec, jejíž matriky hledáme. Podle toho, ve kterém bývalém kraji leží sídlo fary, navštívíme pak příslušný SOA. Toto je důležité především u obcí, ležících na hranicích krajů, a také u far (vesměs evangelických), do jejichž obvodu náleželo někdy až několik desítek obcí (ve většině vsí přitom nemusel žít žádný evangelík anebo jen málo). SOA nesídlí vždy v příslušném bývalém krajském městě, je[ 13 ]
jich sídla, adresy a kontakty najdeme na internetu (www.mvcr.cz/archivnictvi/uvodem.html). Chtěl bych jen upozornit, že v ZA v Opavě jsou uloženy matriky z území bývalého (před rokem 1960) Ostravského kraje včetně Bruntálska, Jesenicka a Vsetínska, zatímco v Olomouckém archivu jsou uloženy matriky z území bývalého Olomouckého kraje. Do některých archivů je potřeba se předem objednat, zejména do těch, které nesídlí v nové budově s dostatečně velkou studovnou. Často ale i tam najdeme volné místo, když přijdeme po poledni: někteří badatelé už bádání ukončili, jiní vůbec nepřišli (pokud my takto nemůžeme přijít, snažme se omluvit, aby s námi archivní pracovníci pro ten den nepočítali). .. V a rc h i v u Po příchodu do archivu musíme vyplnit badatelský list (k tomu je třeba občanský průkaz nebo pas), a pak můžeme nahlédnout do inventáře a objednat matriky, které potřebujeme. V mnohých SOA mají nyní už větší či menší část matrik i jiného materiálu přefocenou na mikrofilmech. V některých archivech nosí materiál jen v určité hodiny, proto doporučujeme informovat se vždy předem. Když nám materiál donesou, můžeme usednout ke stolu či ke čtečce mikrofilmů a zahájit studium. Nedokončíme-li bádání téhož dne, uloží nám zapůjčený materiál pracovníci archivu do skříňky s naším jménem, kde je uložen obvykle jeden měsíc, pokud si tuto lhůtu neprodloužíme. Během jedné návštěvy si lze objednat i materiál na další návštěvu, pokud už víme, co budeme příště studovat. Zapůjčení materiálu je bezplatné. Při bádání je zakázáno jíst a pít (to lze jen mimo badatelnu). Studovat si při čekání na materiál vlastní literaturu nebo číst noviny a časopisy zakázáno není. Podmínky půjčování archiválií se v jednotlivých SOA liší. Počet knih bývá většinou omezen na 5–6 denně (až uvidíme, jaké obrovské „bichle“ některé matriky jsou, nebudeme se tomuto opatření divit), někde je omezen i počet mikrofilmů (to už je méně pochopitelné). Někde zakazují rychlé převíjení mikrofilmů, protože se tím poškozují (to je sice pravda, ale někdy to dokáže velmi zdržovat), jinde nám nepůjčí knihu, pokud z ní mají mikrofilm, někde nám nepůjčí veškerý materiál najednou, ně[ 14 ]
kde mají polední přestávku, bez které se jinde zcela obejdou, někde nám za nic na světě nepůjčí materiál, který má momentálně ve skříňce jiný badatel, pokud není přítomen, jiným je to zcela jedno. V některých archivech nelze v poslední půlhodině před uzavřením badatelny objednávat materiál na příští návštěvu, ani si vypůjčovat inventáře. Zde plně záleží na názoru příslušného ředitele, bývá to odborně vzdělaný archivář. Badatelský řád je k nahlédnutí v badatelně, lze jej také najít ve velmi užitečné publikaci Václava Rameše Slovník pro historiky a návštěvníky archivů anebo na internetu na adrese http://web.mvcr.cz/archivnictvi/legislativa. html jako přílohu k archivnímu zákonu. Veškerá místní archivní nařízení by měla být viditelně vyvěšena v badatelně nebo u ní. Pokud bychom čirou náhodou nebyli spokojeni s rozhodnutím pana ředitele či paní ředitelky, můžeme zkusit podat stížnost na archivní správu (má stejnou adresu jako I. oddělení NA), vždy je však lepší domluvit se po dobrém. Je tedy třeba se nejprve seznámit se všemi platnými zákony, předpisy, nařízeními i řády, a teprve pak si zkusit na základě zjištěných údajů vytvořit vlastní systém bádání tak, abychom hospodárně využili čas a prostudovali maximum materiálu (abychom třeba za půl hodiny nenašli v 5–6 knihách 5–6 údajů a po zbytek času v badatelně už jen nanejvýš nesledovali oknem provoz venku). Když dostaneme objednanou matriku, hledáme tam nejprve data, která jsme získali jinde (na matričních úřadech nebo v dokumentech, které se dochovaly doma), dle znění těchto nalezených zápisů pak pokračujeme dále. Máme-li datum narození našeho předka např. v roce 1886, hledáme svatbu rodičů od tohoto roku zpět asi po dobu 20–25 let (pokud nemáme jiné záchytné údaje), tedy asi v letech 1861–86. Pokud nejsou u svatby uvedena data narození, uděláme dobře, pokud začneme hledat narození snoubenců asi o 16–18 let dřív, ale mohli být i mladší (více o tom v kapitole o svatebním zápise). Úmrtní zápis hledáme od posledního data, kdy hledaná osoba byla prokazatelně naživu. O řešení problémů, když některý hledaný zápis nenajdeme, viz dále samostatnou kapitolu. Matriky od roku 1784 mívají obvykle indexy, starší jenom někdy, to když měl některý farní kněz či později badatel čas. Podrobnější výklad o matrikách a záludnostech matričních zápisů najdete v příslušných kapitolách. [ 15 ]
Poznámky si děláme systematicky a přehledně, abychom se v nich vyznali. Poznamenáváme si také, co a v které matrice jsme hledali, abychom něco nehledali dvakrát. Výhodou je také mít počítač a na něm dobrý genealogický program, např. mormonský Personal Ancestral File nebo jiný, což otázku systému řeší hned. Při hledání ve starších matrikách se neobejdeme bez německého a latinského slovníku. Ty bývají obvykle v příruční knihovně v archivu, ale je dobré pořídit si aspoň vlastní německý slovník. Užitečný je také Stručný raně novohornoněmecký glosář (Boková–Spáčilová, Olomouc 2003), který má vzdor svému názvu přes 500 stran. V matrikách bývá ovšem mnoho speciálních slov, která najdeme jen ve speciálních knižních slovníčcích nebo na internetu. Slovníčky speciálních slov a zkratek (latinských, ve staré němčině a archaické češtině), které se nejčastěji vyskytují v matričních zápisech, jsou proto zařazeny v příloze této knihy. Existuje také Česko-anglický příruční slovník genealogický (Pařez Jan, Praha 1999), který se hodí, když se s výsledky našeho bádání potřebují seznámit příbuzní mluvící pouze anglicky. Vhodná je také podrobná mapa na určování lokalit. Lexikon jmen obcí (českých i německých) bývá většinou také k dispozici v příruční knihovně archivu. O dalších pomůckách při studiu viz dále v kapitolách věnovaných příslušným typům písemností. Někdy může být velice užitečné nahlédnout do mapy, kde jsou hranice bývalých statků a panství (viz dále kapitola o administrativním vývoji). Pro Čechy jsou takové mapy přiloženy k edici Berní ruly (viz o ní dále v kapitole 5.2.), moravské jsou publikovány u edice Tereziánský katastr moravský, která je zatím ještě stále na prodej v brněnském zemském archivu. Příslušnost obce k panství se dá také zjistit z Palackého místopisu (pro Čechy), resp. z Hosákova Historického místopisu země moravskoslezské (nedávno vyšel v reprintu). Historické názvy obcí hledáme v historických lexikonech (dobré jsou např. výklady místních jmen, pro Čechy vyšly v pěti svazcích – autoři Profous, Svoboda a Šmilauer; pro Moravu a Slezsko ve dvou svazcích – autoři Hosák a Šrámek). Příslušnost obce k faře se dá zjistit např. z Catalogus cleri příslušné diecéze (začaly vycházet v letech 1741–50, ale seznamy přifařených obcí se tu vyskytují až mnohem později). Odtud můžeme také zjistit latinské názvy obcí, které se často vyskytují i v matrikách. Z novějších vydání této publikace se dají zjistit i ná[ 16 ]
boženská vyznání v jednotlivých obcích, údaje o kněžích, mniších a jeptiškách apod. Catalogus cleri bývá opět k dispozici v archivní knihovně, případně v knihovně diecézní, univerzitní apod. V archivní knihovně bývají uloženy mimo jiné i genealogické časopisy, kde můžeme také najít mnohé cenné informace k bádání: celé zpracované rodokmeny, soupisy jmen, soupisy a recenze genealogické literatury aj. Již před válkou začal vycházet Časopis Rodopisné společnosti a Sborník Jednoty… (název neuvádíme v úplnosti, protože je jednak dlouhý, a navíc se měnil), za války to byl časopis Rodokmen. Všechny přestaly vycházet po válce v souvislosti s nástupem komunistů. Další genealogický časopis začal vycházet až v roce 1970, byly to Listy Genealogické a heraldické společnosti v Praze. Do deseti let se ale spolek, který jej vydával, vnitřním pnutím rozpadl a časopis též zanikl. Začaly však vycházet časopisy regionálních genealogických spolků, které později vznikly v Praze, Brně, Ostravě atd. Ty vycházejí dosud, ale obvykle nevychází více než jedno číslo za rok. Pro získání těchto časopisů je obvykle třeba se stát členem příslušného spolku, což ale přináší mnohá pozitiva, neboť spolky vydávají i dobré publikace, pořádají zajímavé přednášky, kurzy čtení kurentu, pozoruhodné zájezdy apod. Dobré je mít v počítači některé z výše uvedených knih. Na internetu lze najít tyto i mnoho jiných informací důležitých pro badatele, jako jsou např. různé občanské rodokmeny, databáze jmen, soupisy matrik, slovníčky latinských a německých názvů profesí nebo chorob, lexikony obcí a další. Potřebujeme-li kopii nějakého zápisu či celé stránky, můžeme si ji nechat zkopírovat v archivu (lhůty jsou různé, někde to jde na počkání, jinde ne, vždy jsou ale kopie několikrát dražší než na veřejných kopírkách), nebo si ji udělat sami vlastním digitálním fotoaparátem. K tomu je obvykle třeba povolení ředitele, ale dostane se většinou bez problémů. Někde nelze z archiválií starších roku 1850 dělat kopie (jen fotografie), někde naopak nenechají badatele fotit a ti se musejí spokojit s xerokopiemi v dlouhých dodacích lhůtách (takové nařízení je kupodivu ve Vídni), ač digitální focení poškozuje archiválie méně než kopírování. Najdou se ale i „badatelé“, kteří si „svůj“ zápis z matriky jednoduše vyřežou, případně ji poškodí jinak (vpisováním apod.). Takové „kazisvěty“ bychom chtěli upo[ 17 ]
zornit, že se obvykle dá velmi snadno zjistit, kdo měl takto poškozenou matriku půjčenou, nehledě na to, že matriky jsou kulturní památky. Někdy v budoucnu by snad měly být matriky převedeny do paměti počítačů, ale těžko říci, kdy to asi bude. Zatím se dají využívat pouze dílčí internetové databáze (nejrozsáhlejší je mormonská). . . Ja k da l eko se m ž e m e dostat ? Pokud nenarazíme na mrtvý bod, ze kterého se nemůžeme dostat dál ani po konzultaci s jinými badateli, a zároveň máme štěstí na faru, jejíž matriky se zachovaly a neshořely anebo nebyly zničeny jinak, dostaneme se do druhé poloviny 17. století. A jsou-li zachovány i gruntovní knihy, pak ještě asi o sto let dříve. V případě, že naši předkové byli měšťané, může se bádání dostat ještě o něco dál do minulosti, i když ve městech se často stávalo, že staré rody vymíraly a nové přicházely na jejich místo z venkova či z jiných měst. Ještě dál se dostaneme jen tehdy, byl-li náš předek šlechticem nebo aspoň významnou osobou (např. nejstarší zjištěný předek Mikoláše Alše v roce 1435 byl svobodník a majitel dvora). Může se také stát, že nám rodokmen „uteče“ do zahraničí. Potom (pokud máme dost prostředků na to, abychom i tak v bádání pokračovali nebo jím aspoň někoho pověřili) to pochopitelně závisí na stáří dochovaných matrik či jiných pramenů v zemi původu našich předků (viz o tom dále v kapitole o matrikách). Pro zajímavost uveďme, že nejstarší věrohodné nešlechtické rodokmeny v Evropě mají Islanďané, a to přesto, že doposud u nich nezakořenila instituce příjmení. Tyto rodokmeny mohou sahat až do doby osídlení Islandu, tj. do 9. století, a často dále (Island osidlovali ze značné části potomci panovnických a šlechtických rodů). Islandské ságy jsou plné genealogických stromů. A ještě kuriozita: nejstarším věrohodným rodokmenem na světě je zřejmě rodokmen potomků Konfuciových (žil asi v letech 552–479 před Kr.), byli totiž povýšeni do dědičného šlechtického stavu, takže si rodokmen pečlivě hlídali a dnes jich žije kolem 100 000. Máme-li zájem, chuť a dostatek prostředků, můžeme si zkusit zjištěné výsledky ověřit za pomocí zkoumání DNA. Toto zkoumání může potvr-
[ 18 ]
dit, zdali různé větve rodu jsou příbuzné nejen dle matrik, ale i fakticky, nebo naopak zjistit příbuzenství osob, které by to ani nenapadlo a které sahá daleko před zachované písemné dokumenty (významný badatel v tomto oboru např. takto zjistil své příbuzenství s ruskými Romanovci). Při ověřování příbuzenství rodových větví ale můžeme někdy zjistit, že faktické příbuzenství tu není a že tedy některá praprababička musela být nevěrná svému manželovi. Dá se i zjistit, která to pravděpodobně byla. Pokud se takové věci dozvědět netoužíme, raději to nedělejme. Jak už jsme se zmínili, je to navíc velice nákladné a u nás se to zatím, pokud víme, nedělá, máme zprávy z Německa a Velké Británie. Bližší informace najdeme nejlépe na internetu. V podstatě se ale dá říci, že všichni lidé na světě jsou si příbuzní. I v českém překladu vyšly dvě knihy dvou vědců, z nichž jeden našel společného praotce – Adama, a ten druhý společnou pramáti – Evu. Muž i žena žili v Africe (nebyli ale manželé). Společné příbuzenství ostatně vyplývá i z prosté matematiky: každý z nás má 2 biologické rodiče, 4 prarodiče, 8 praprarodičů atd., z čehož by vyplývalo, že třeba v době Velkomoravské říše by každý člověk měl 34 miliardy předků, což je pochopitelně nesmysl. I ve vlastním rodokmenu můžeme narazit na jednu či více opakujících se větví předků. A pokud se dokážeme dorozumět s kolegou badatelem, který má mezi předky stejná jména jako my, může se jeden z nás (či oba) vyhnout zbytečnému objevování již jednou objeveného. Před samotným začátkem cesty k rodinným kořenům je nezbytné, abychom se seznámili s možnými zdroji informací, které chceme získat. Hlavním pramenem budou zápisy v knihách matrik, které najdeme nejčastěji v SOA, jsou ale i četné výjimky, o nichž se dočteme níže. Další historické dokumenty (viz níže), z nichž můžeme při genealogickém bádání čerpat, mohou být uloženy v jiných archivech, ale i dalších ústavech. Archivy jsou rozděleny jednak podle území, z něhož pocházejí archiválie, jednak podle specializace. Abychom věděli, ve kterém archivu, resp. matrice, můžeme začít bádat, je třeba se obeznámit s dobovým administrativním a církevním rozdělením českých zemí.
[ 19 ]
. Orga n i z ac e a rchi v
Nadřízen SOA je Národní archiv (dále jen NA) v Praze, kde jsou uloženy dokumenty týkající se celého českého státu nebo celých Čech (případně institucí s touto působností). Z matrik jsou tu uloženy pouze židovské, a to pro celý český stát. V SOA bývají uloženy dokumenty regionálního významu. Brněnský archiv se nazývá Moravský zemský archiv (dále jen MZA) a již z názvu vyplývá, že tu jsou uloženy dokumenty týkající se Moravy jako celku. Podobně Zemský archiv v Opavě deponuje dokumenty týkající se Slezska (Rakouského, později Českého) jako celku. Podřízeny SOA jsou státní okresní archivy (vzhledem k možné záměně zde proto užíváme zkratku OA), kde najdeme dokumenty okresního významu, obecní a městské archivy apod. Některá města mají vlastní městské archivy. Týká se to především Prahy, jež ostatně byla už dávno postavena na úroveň krajů. V Archivu Hlavního města Prahy jsou uloženy i matriky z celé Prahy. Samostatný městský archiv mají dále Brno, Ostrava, Plzeň a Ústí nad Labem. Dále existují archivy zvláštního významu, např. Vojenský historický archiv v Praze (zde jsou uloženy také vojenské matriky, avšak pouze českých pluků, pluky rakouské, a to i když byly posádkou u nás, mají matriky uloženy ve Vídni), Archiv Univerzity Karlovy apod.
[ 20 ]
. A dministrativ ní rozdlení . esk ých zemí Podrobnosti o správním rozdělení a příslušnost určité obce zjistíme v různých administrativních lexikonech, případně v knize Dějiny správy v českých zemích (viz seznam doporučené literatury), církevní příslušnost určité obce najdeme v příslušném Catalogu cleri (viz výše), schematismus vojska ve vojenských, případně i četnických ročenkách aj. .. Vý voj ú z e m í stát u .. dl e j ednot li v ých z e m í Územní rozsah Čech se od 16. století (kromě drobných hraničních úprav) změnil pouze odstoupením Kladska (a spolu s ním většiny Slezska) Prusku v roce 1742 a pak až v roce 1920, kdy bylo k Čechám připojeno Vitorazsko (okolí Českých Velenic). Chebsko bylo původně spojeno s Čechami jen dosti volně a definitivně bylo s nimi spojeno až v první čtvrtině 18. století. Rovněž Ašsko bylo velmi dlouho pouze českým lénem a k Čechám bylo definitivně připojeno až v roce 1775. Morava měla původně ve Slezsku tzv. enklávy: byly to statky olomouckého biskupství (šlo o oblast Osoblažska a několik roztroušených obcí), z nichž některé byly v roce 1742 připojeny k Prusku, většina ale zůstala u Moravy až do reforem Josefa II., kdy zanikly připojením Slezska k Moravě. Po administrativním osamostatnění Slezska v roce 1849 už u něj zůstaly, ale v určitých ohledech podléhaly Moravě ještě za první republiky. Jinak bylo v roce 1920 k Moravě připojeno Valticko a neobydlené území na soutoku Moravy a Dyje. Slezsko zažilo největší změnu v roce 1742, kdy byla jeho většina postoupena Prusku. O enklávách byla řeč výše. V roce 1920 bylo ke Slezsku připojeno Hlučínsko, malá část dříve ztraceného území, ale oddělena asi polovina Těšínska včetně většiny města Těšína (ve prospěch Polska). Lužice patřila k českému státu do třicetileté války. V roce 1621 se jí zmocnil saský kurfiřt, který ji o tři roky později přijal od Ferdinanda I. do zástavy a v roce 1635 jako dědičné léno se zajímavou podmínkou: Po [ 21 ]
vymření saského vládnoucího rodu měla „spadnout“ zpět k českému státu. Tato podmínka zůstala v platnosti i v roce 1815, kdy se rakouský císař vzdal lenního panství nad větší částí Lužice, připojenou tehdy k Prusku. Jenže ani saský, ani pruský vládnoucí rod nevymřely až do roku 1918, kdy byly sesazeny. Po roce 1918 i 1945 byly sice snahy o její opětné připojení k našemu státu, ale velmoci tomu v obou případech nebyly nakloněny. Pohraničí českých zemí bylo dočasně odtrženo v roce 1938 ve prospěch Německa a z malé části i Polska (do jeho okupace Německem v roce 1939), ale v roce 1945 byl obnoven předválečný stav. .. Politick é rozdlen í stát u . .. H l ava stát u a j ejí z á st u p ci Hlavou českého státu byl král. V Čechách ho zastupoval hejtman (jeden či více). Za doby Vladislava Jagellonského (který po svém zvolení za uherského krále sídlil většinou v Uhrách) v Čechách krále zastupovali nejvyšší zemští úředníci v čele s nejvyšším purkrabím. Za Ferdinanda I. to byli opět hejtmani. V letech 1547–66 zastupoval krále arcikníže Ferdinand s titulem místodržícího a tento titul si podrželi i nejvyšší úředníci, kteří krále zastupovali potom. Nejvyšší zemští úředníci v čele s nejvyšším purkrabím spravovali Čechy i po Bílé hoře (opět se nazývali místodržící), a to až do roku 1749, kdy byla zřízena královská reprezentace a komora, jejichž členy již tito místodržící nebyli. V roce 1763 bylo zřízeno zemské gubernium v čele opět s purkrabím, ale již v roce 1783 mu byla odňata soudní pravomoc. Jako předseda gubernia přetrval nejvyšší purkrabí do roku 1849, kdy bylo zřízeno místodržitelství, v jehož čele stál místodržící. Od roku 1928 spravoval Čechy zemský prezident, v letech 1945–49 předseda zemského národního výboru. Pak byla země jakožto administrativní jednotka zrušena. Na Moravě byl v čele země markrabě, jako zástupce jeho či panovníka fungoval zemský hejtman. První zmínka o této hodnosti je již z konce 13. století. Původně byl jmenován, jen když na Moravě nebyl markrabě, později šlo o hodnost stálou, čímž nabyla většího významu než obdobné hodnosti v Čechách. Od roku 1621 se mu říkalo také gubernátor. Po smr[ 22 ]
