Nyní se stávám Smrtí, ničitelem světů. Bhagavadgíta Robert Oppenheimer po prvním zkušebním jaderném výbuchu
Kapitola první
Black Mountain, Severní Karolína, 14:30 John Matherson zvedl z pultu igelitovou tašku. „Určitě jsou to ti správní?“ zeptal se. Nancy, majitelka obchodu s dárky a sběratelskými předměty, se usmála. „Neboj se, Johne, vždyť si je tu před pár týdny sama vybírala. Dej jí za mne pořádnou pusu. Ani se mi nechce věřit, že už je jí dvanáct.“ John s povzdechem pokýval hlavou a nakoukl do tašky. Byla nacpaná tuctem plyšáků – jeden za každý rok. Dneska je to přesně dvanáct let, co přišla Jennifer na svět. „Doufám, že se jí budou líbit i ve třinácti,“ poznamenal. „Neumím si představit, že se jednoho dne zjeví ve dveřích nějaký kluk, aby s ním šla ven.“ Nancy přikývla a oba se zasmáli. John si tyhle problémy už prožíval s Elizabeth – té bylo šestnáct. Možná i proto by tolik chtěl zachovat nebo aspoň o pár drahocenných dnů, týdnů, měsíců prodloužit ten vzácný čas, na který vzpomínají všichni tátové: čas, kdy měli doma svou „malou holčičku“. Měl ale i spoustu jiných důvodů. 15
Venku byl krásný jarní den. Třešně podél ulice byly obsypané květy. John kráčel po chodníku a vítr mu snášel do cesty spršky růžových okvětních plátků. Minul ordinaci doktora Kellora, obchod se starožitnostmi, pak tu zvláštní novou galerii, co minulý měsíc otevřela, pár krámků se suvenýry, tradiční zmrzlinárnu – kopeček za půldruhého dolaru – a Bensonův antikvariát. Zaváhal. Měl sto chutí zajít aspoň na pár minut dovnitř. Sáhl do kapsy pro mobil, aby se podíval, kolik je hodin. Půl třetí. Jennifer přijede školním autobusem ve tři. Stavit se jen tak na kafe a popovídat si o knížkách a o dějinách, na to dneska nemá čas. Walt Benson si ho už všiml, zvedl hrnek a gestem lákal Johna k sobě. Ten ale zakroutil hlavou a ukázal si výmluvně na zápěstí, i když náramkové hodinky už nenosil. Pak šel dál. Auto měl zaparkované na rohu ulice před Taylorovým železářstvím. Na chvilku se zarazil a ohlédl se. Tohle je fakt jako žít v Rockwellových ilustracích ze Saturday Evening Post, pomyslel si ne posté, ale snad potisící. Nikdy by si nepomyslel, že ho život zavane do takového místa. Nikdy to neplánoval a nikdy po tom ani netoužil. Ještě před osmi lety bydlel v Pensylvánii. Na vojenské akademii v Carlisle vyučoval dějiny válečných konfliktů, přednášel o asymetrických metodách boje a čekal, až konečně dostane první generálskou hvězdu. A pak se přihodily dvě věci rychle po sobě. Napřed přišlo to vytoužené povýšení na brigádního generála a spolu s ním převelení do Bruselu, kam měl jet jako styčný důstojník NATO. Pěkné místečko, slibující příjemné zakončení kariéry… Ale pár dnů po tom, co ho povýšili, se Mary vrátila od doktora celá bledá se sevřenými rty a řekla ta tři slova: „Mám rakovinu prsu.“ Velitelem akademie byl Bob Scales, Johnův starý kamarád – šel Jennifer za kmotra. Pro žádost, kterou mu John předložil, měl pochopení. John by povýšení rád 16
přijal, ale nemohli by ho převelet do Pentagonu? Odtamtud by to měli blízko do špičkové univerzitní nemocnice v Baltimoru a Mary má poblíž rodiče. Nevyšlo to. Prý se i tak snižují stavy. Nadřízená místa sice projevila účast, ale jestli chce generálskou hvězdu, musí vzít Brusel. Možná se pro něj za rok najde něco ve Státech. John věc probral s doktorem, který Mary diagnostikoval rakovinu, a pak se plánů vzdal. Vezme ji k ní domů, do Black Mountain v Severní Karolíně. Mary si to tak přála a do střediska pro léčbu rakoviny ve městě Chapel Hill to nebylo daleko. Jakmile se John zmínil o Black Mountain, Bob hned řekl, že tam má skvělé kontakty. Stačil jediný telefonát. Využívat neformální síť starých kamarádů je možná politicky nekorektní, ale pomohla, kdykoliv to bylo zapotřebí. Rektor Montreat College v Maryině rodném městě opravdu zničehonic potřeboval asistenta pro nábor a propagaci. John tuhle práci z duše nenáviděl, ale nějak to vydržel a před čtyřmi roky konečně dostal nově otevřené místo stálého profesora historie s vyhlídkou na definitivu. Rektor Dan Hunt vděčil Bobu Scalesovi za to, že je naživu. V roce 1970 ho Bob vytáhl z minového pole. Taková věc se mezi kamarády nezapomíná a teď ji Bob využil v Johnův prospěch. Dan tehdy přišel o nohu a Bob si jeho záchranou vysloužil další bronzovou hvězdu za statečnost. Od té doby z nich byli kamarádi na život a na smrt, připravení pomoci si nejen navzájem, ale i každému, na kom záleželo tomu druhému. Mary předtím celých dvacet let vždycky následovala Johna tam, kam musel jít on. Ze základny Fort Benning ho převeleli do Německa, pak na Okinawu, prodělal operaci Pouštní bouře, pracoval v Pentagonu, potom strávil krásný rok ve West Pointu a další tři krásné roky učil v Carlisle. Ale teď Mary potřebovala vrátit se domů. John v hloubi duše cítil, že je učitelem historie. Možná mu ten anonymní 17
zmetek, co dřepí na ministerstvu někde na osobním oddělení a zamítl Johnovu žádost, vlastně dobře posloužil. Odstěhovali se tedy tam, kde byla Mary doma – do městečka Black Mountain v Severní Karolíně. John s rozhodnutím neváhal ani vteřinu. Věděl, že chce udělat to, co si Mary přeje. Odmítl povýšení, odešel předčasně do výslužby a odstěhoval se do hor. Teď se tu rozhlížel a na okamžik se myslí zatoulal do vzpomínek. Příští týden to bude čtyři roky, co Mary umřela. Kdysi tudy běhala jako malá holčička; když tudy šla naposledy, byla to pro ni pomalá a vyčerpávající procházka. Tohle město je vážně jako z obrázků Normana Rock wella. Když šel s Mary naposledy na procházku, všichni ji znali a všichni věděli, jak na tom je. Vycházeli ze dveří, aby ji pozdravili, objali a políbili. Každému bylo jasné, že je to poslední sbohem, ale nikdo to neřekl nahlas. Bylo to gesto lásky a Johnovi se pevně vštípilo do paměti. Probral se ze vzpomínek. Ještě pro něj byly příliš živé a Jennifer bude za dvacet minut doma. Nastoupil do auta, nastartoval a zamířil po State Street na východ. Líbilo se mu, jak se tahle ulice kroutí městem kolem všech možných obchodů. Většina domů byla stavěná z červených cihel a pocházela z počátku dvacátého století. Tohle městečko kdysi vzkvétalo díky sanatoriím pro léčbu tuberkulózy. Krátce po roce 1880 pronikla železnice skrz hory na západě Severní Karolíny a hned nato se sem začali hrnout souchotináři. Přibývali po tisících a na všech slunečných horských svazích rostla sanatoria jako houby po dešti. Na počátku dvacátých let prosperovalo těchhle ústavů v širším okolí nejmíň tucet. Pak ale přišla krize. Městečko Black Mountain zamrzlo v čase a po válce sanatoria s nástupem antibiotik ztratila pacienty. Zatímco v jiných městech tyhle krásné domy dávno zbourali a postavili místo nich tržiště a hypermarkety, Black Mountain zůstalo stranou vlny pokroku. 18
Budovy bývalých sanatorií teď fungovaly jako konferenční centra různých náboženských organizací nebo letní ubytovny pro děti. I vysoká škola, na které přednášel John, vznikla v místě bývalého sanatoria v údolí, kterému se tu říkalo Soutěska. Byla to relativně malá škola, šest set studentů. Většina pocházela z městeček v Severní a Jižní Karolíně, pár jich bylo až z Atlanty nebo z Floridy. Škola byla relativně odlehlá a někteří studenti se z toho cítili nesví, ale pak většinou neochotně připustili, že se jim tu líbí: školní areál byl krásný a bylo to bezpečné místo. Po jeho okraji vedla stará lesní cesta až na vrchol Mount Mitchell. Kdo rád jezdil v kajaku, měl nedaleko k dispozici divokou vodu, a ačkoliv to bylo proti přísným školním pravidlům, párečky se mohly vytratit do hlubokých lesů kolem. Od osmdesátých let se město znovu začalo probírat k životu, ale naštěstí si přesto zachovávalo okouzlující podobu z přelomu století. V létě a na podzim bývaly ulice plné turistů a výletníků z Charlotte a Winston-Salemu. Lidé sem utíkali před vedrem v nížinách a v Soutěsce bydlely přes léto stovky chatařů. Sídla jižanských zbohatlíků byly spíš honosné vily než chaty. Mezi bohaté jižany patřila i rodina Mary. „Mamka“ Jennie, matka Mary a jmenovkyně Jennifer, tvrdošíjně lpěla na jejich starém domě v Soutěsce a prudce odmítala každou zmínku o stěhování i teď, když už byl „taťka“ Tyler s pokročilým stadiem rakoviny v nedalekém pečovatelském domě. John jel dál na východ. Nalevo od něj se po souběžné dálnici číslo 40 řítily k průsmyku Swannanoa proudy aut. Starousedlíci o téhle silnici vždycky mluvili s opovržením, neřekli jí jinak než „ta zatracená silnice“. Než sem dorazila, Black Mountain bylo ospalé jižanské městečko na úbočí hor. Dálnice přinesla rozvoj, dopravu a záplavy víkendových turistů, kteří dost možná byli požehnáním pro obchod, ale většina místních se je učila snášet jen s obtížemi. 19
Stará silnice vedla podél dálnice. Kousek za městem zatočil John doprava na polní cestu, která se kroutila po úbočí kopce. Byl odsud pěkný výhled na město. V Black Mountain se vtipkovalo, že když vás chtějí poslat do starobince, pošlou vás na polní cestu. John pocházel z New Jersey a dobře si uvědomoval, jak je skvělé, že žije na Jihu, na úbočí hory, v domě s nádhernou vyhlídkou. Koupili si s Mary dům z první vlny nové výstavby. Tady na venkově nebyly žádné obytné zóny. Na úbočí hory stálo pár levných montovaných domů, pak barabizna Connie Yarboroughové – skvělé sousedky, dodneška zvyklé obejít se bez elektřiny a bez vodovodu – a vedle ní výstřední autodílna, zaměřená na volkswageny. Na trávě tam rezavěly tucty brouků, dodávek a minibusů, našlo se tam dokonce i pár drahocenných volkswagenů Karmann Ghia. Majitel téhle sbírky Jim Bartlett žil pořád ještě v šedesátých letech. Mary a John pokřtili svůj dům na Roklinku, protože měli oba moc rádi Tolkiena. Byl odsud krásný výhled dolů do údolí, dál na obzoru se rozkládalo Asheville, velké město asi dvacet kilometrů od Black Mountain, a za ním – na západě, takže si Mary mohla užívat západy slunce – pohoří Great Smoky Mountains. Když chtěl John někomu tu vyhlídku popsat, říkal kamarádům jednoduše: „Podívej se na Posledního Mohykána. Točili to půl hodiny od nás.“ Dům vypadal moderně, pokoje měly vysoké stropy a západní stěna byla od ložnice přes obývák až k jídelně celá prosklená. Postele pořád ještě stály tak, aby se z nich dalo dívat ven. Mary si to tak přála; když už jí zbývalo málo života, chtěla aspoň sledovat svět venku. John dojel k domu. Na verandě před ložnicí se na sluníčku rozvalovali Ginger a Zach, dva zlatí retrívři. Říkal jim s láskou „cvoci“. Vypadali sice nádherně, ale rozumu moc nepobrali. Když si ho všimli, vstali a dali se do zu20
řivého štěkotu, jako kdyby přišel zloděj. Kdyby se tu ale doopravdy nějaký objevil, určitě by stáhli ocas mezi nohy, utekli by se schovat k Jennifer do pokoje a tam by strachy počurali koberec. Cvoci teď vběhli do ložnice a skrz dům se řítili k proskleným vstupním dveřím. Byly sice zavřené, ale zastavit je nemohly, protože ve spodní polovině chybělo sklo. Kdyby ho opravil, vydrží tam nanejvýš pár dnů, než cvoci zase proběhnou skrz. Ze začátku to párkrát zkusil, ale byl to marný boj a vzdal ho už před lety. A že by bylo potřeba mít dům pořádně zavřený, takhle už dávno neuvažoval. Vždyť přece bydlí v Black Mountain. Může to znít divně, ale tady lidi domovní dveře nezamykají, nechávají klíčky od auta v zapalování, děti si přes den hrají na ulici, při oslavách svátků pochodují městem slavnostní průvody – na Den nezávislosti, o Vánocích i při místním praštěném Festivalu borové šišky, který každoročně vrcholí korunováním Miss borová šiška. Taťka Tyler jednou přivedl svou dceru Mary do hrozných rozpaků, když se před Johnem hrdě vytasil s fotografií, na které byla zvěčněná jako Miss borová šiška roku 1977. Tady v Black Mountain pořád ještě jezdí za letních večerů po ulicích zmrzlinář s vozíkem… Když John vzpomínal na svoje dětství na okraji Newarku v New Jersey, byl to vážně rozdíl. Na příjezdové cestě k domu už parkovalo auto. Přijela k nim Johnova tchyně, „mamka“ Jennie. Mamka Jennie seděla za volantem svého krásného, experimentálního a krajně výstředního Fordu Edsel z roku 1959. Na značce Ford její rodina zbohatla. Patřil jim řetězec autoprodejen po Severní i Jižní Karolíně, jehož historie sahala až do časů samotného Henryho Forda. Měli dokonce doma na stěně zarámovanou fotografii, na které stál Maryin pradědeček přímo po boku Henryho Forda. Pořídili ji před první světovou válkou při otevření prodejny v Charlotte. 21
V jejich společenské vrstvě se sice pokládalo za nevhodné věnovat se „obchodu“ přespříliš a Jennie dávala přednost roli nóbl jižanské dámy, ale John dobře věděl, že bývala šikovnou obchodnicí a její manžel jakbysmet. Zaparkoval svůj vůz vedle edselu. Jennie si za volantem četla; teď vzhlédla od knihy a vystoupila. „Ahoj, Jenn.“ Kdyby bylo na ní, rozhodně by nepřipustila, aby si její dceru vzal nějaký „Yankee“ – přivandrovalec ze Severu. John by si pořád ještě nedovolil oslovit ji „maminko“ nebo „mami“. Časem ale její počáteční antipatie zeslábly – hlavně když se obě její holčičky vrátily zpátky k Jenn. Oba vystoupili z aut a Jenn nastavila tvář, aby se nechala políbit. Měřila necelý metr šedesát a mohutný John se svým metrem devadesát ji hravě zastínil. Položila mu dlaň na rameno a láskyplně ho objala. „Zrovna jsem si říkala, že už to asi nestihnete. Autobus tu bude každou chvíli.“ Jenn pořád ještě nemluvila ani pronikavým ječákem, ani chraplavým štěkotem, jak mívají „starší dámy“ ve zvyku. Měla nádherný zpěvavý hlas mladé jižanky, až si John říkal, jestli tu intonaci netrénuje každý večer před zrcadlem. Její způsob mluvy ho i po letech uchvacoval. Mluvila tak i Mary, když se s ní před osmadvaceti lety seznámil na Dukeově univerzitě. Někdy mu to až vehnalo slzy do očí, když slyšel Jenn volat na děvčata. „Času dost. Proč nečekáte v domě?“ „S těmi dvěma vořechy? Pořád na mě skáčou, zničili by mi punčochy.“ Ginger a Zach byli z Johna celí pryč, doráželi na něj, štěkali, pobíhali kolem a pečlivě se přitom vyhýbali Jenn. Zlatí retrívři možná nejsou nejinteligentnější rasa, ale mají dost rozumu na to, aby poznali, když je někdo nemá rád. John se natáhl do auta pro tašku s plyšáky. Přešel ke kamenné zídce, která stála podél příjezdové cesty k domu, 22
a začal je tam pěkně jednoho po druhém aranžovat do řady. „Poslyšte, Johne, nemyslíte, že na tohle už je trochu velká?“ „Ještě ne. Je to moje holčička.“ Jenn se tiše zasmála. „Čas nezastavíte, rozhodně ne navždycky.“ „Můžu se aspoň snažit, ne?“ zašklebil se. Smutně se pousmála. „Co myslíte, jak bylo mně a Tylerovi, když jste se ve dveřích objevil vy?“ Natáhl ruku a něžně ji pohladil po tváři. „Moc jsem se vám líbil.“ „Yankee a líbil? Jako osina v zadku. Tyler vás chtěl vyhnat s puškou v ruce. A když jste zůstal poprvé na noc…“ I po tolika letech se John při té vzpomínce trochu začervenal. Jenn je tehdy ve dvě hodiny ráno přistihla na pohovce v obývacím pokoji v „nevhodné“ situaci. Nedělali sice žádné vyložené nepřístojnosti, ale i tak to byla trapná chvíle a Jenn ho nikdy nenechala na ten okamžik zapomenout. Srovnal plyšáky, o krok ustoupil a přehlédl je okem seržanta kontrolujícího nastoupené nováčky. Ten „vlastenecký“ červenomodrobílý medvídek napravo patří spíš doprostřed řady, na pozici vlajkonoše. Uslyšel z dálky zarachotit převodovku školního autobusu, když řidič při zatáčení ze staré silnice přeřadil a začal stoupat do kopce. „Už jede,“ oznámila vzrušeně Jenn. Vrátila se k edselu, naklonila se do otevřeného okénka a vytasila se s plochou, elegantně zabalenou krabičkou, převázanou parádní stuhou. „To je nějaký šperk?“ zeptal se John. „Samozřejmě, vždyť je jí dvanáct. Správná mladá dáma má mít ve dvanácti letech zlatý náhrdelník. Její matka ho měla taky.“ 23
„Ten náhrdelník si pamatuju,“ řekl s úšklebkem. „Měla ho na sobě tu noc, kterou jste mi připomněla. A bylo jí tehdy dvacet.“ „Vy mizero,“ řekla tiše Jenn a lehce ho plácla přes rameno. Předstíral, že to byla bolestivá rána. Ginger a Zach přestali kroužit kolem Johna a svěsili hlavy ke straně. Uslyšeli, že se blíží školní autobus. Zastavil se zaskřípěním brzd u příjezdové cesty k domu. Jeho žlutý nátěr se mezi kvetoucími stromy skoro ztrácel. Oba psi vystartovali jako blesk, s mohutným štěkotem se přehnali po cestě a v příští vteřině už John slyšel smích Jennifer, o rok starší Patricie od sousedů a jejího bratra Setha, který chodil do třetího ročníku na střední škole. Dívky přiběhly po cestě. Seth zkusil hodit psům klacek a na krátký okamžik je tím odlákal, ale pak se stejně otočili a pustili se do kopce za děvčaty. Seth zamával na pozdrav, přešel přes silnici a zamířil domů. John ucítil, jak mu do ruky vklouzla něčí dlaň. To byla Jenn. „Celá její máma,“ zašeptala mu přiškrceným hlasem. I John viděl v Jennifer rysy své ženy. Byla útlá, anebo lépe řečeno – byla hubená jako tyčka. Světlé vlasy dlouhé až na ramena nosila svázané dozadu. Byla to pořád ještě vyčouhlá holčička, samá ruka samá noha. Zůstala trochu pozadu, zpomalila a natáhla ruku, aby se opřela dlaní o strom. Patricia se otočila a čekala na ni. John pocítil na okamžik strach a měl sto chutí sejít Jennifer naproti, ale věděl, že to není dobrý nápad. Lépe řečeno, Jenn ho zadržela. „Moc se o ni bojíte,“ zašeptala mu. „Musí to zvládnout sama.“ Malá Jennifer popadla dech, s trochu bledou tváří vzhlédla do kopce a všimla si, že tam na ni čekají. Na tváři se jí rozzářil radostný úsměv. „Mamko! A dneska jsi přijela edselem. Nevyjedeme si někam?“ 24
