Nový školní rok se kvapem přiblížil, proběhly první schůzky a hned vyrážíme na zahajovací výpravu. Jedou s námi také naši noví členové Lenka, Aneta a Jirka. Scházíme se na hlaváku a vyrážíme k rychlíku na Plzeň, přestupujeme ve Zdicích a už vystupujeme pod Plešivcem v Rejkovicích. Cesta nahoru na terasy je náročná, ale přeci není kam spěchat. K cíli se dostáváme ještě za světla s pár opozdilci. Do lesa na dřevo a užívat si večer s ohněm a kytarou. Vzhledem k větru, který byl vlezlý, jsme všichni lehce po desáté hodině už spokojeně odpočívali ve spacácích. Sobotní ráno bylo příjemné, nepršelo, nefoukalo, navíc byla trochu mlha, která může jen naznačovat blížící se podzim. Vstáváme po osmé hodině, snídáme, balíme a vyrážíme směrem na Komorsko. Nikam se neženeme, pro naše nováčky je trasa i chození s batohem poměrně náročné a my je nechceme odrovnat na prvním kilometru. Oběd dáváme asi v polovině cesty, kdy blbneme se šiškami a asi ve čtyři hodiny už přicházíme na BootHill. Stavíme přístřešky, docházíme na dřevo, vaříme si večeři. Všechno v pohodě zvládáme akorát do setmění. Pak příjemné dvě hodiny povídání a hraní na kytaru a už nezbývá, než zalehnout do spacáků. Neděle je vždy ráno chmurná, člověk se probírá s myšlenkou, že už jede domů. Co se dá dělat, nezbývá, než vstávat. Snídani a čaj uvařit bylo dílem okamžiku. Zabalit do batohů už trvá déle, ale přesto vyrážíme včas, abychom stihli náš vlak. Cestou dolů si zahrajeme pár her, naobědváme se a už zbývá jen z Čenkova dojít podél rybníků na nádraží do Jinců.
Jako vždy jsme se všichni (Hárdy, Lucka, Karel, Vladzo, Činčila, Myška, Aneta, Jirka, Lenka) sešli na Hlavním nádraží. Nasedli jsme do vlaku směr Beroun a jeli do Srbska. Cesta uplynula rychle, nejeli jsme ani půl hodiny a dorazili jsme tam. Vystoupili jsme, podchodem podešli nádraží a v podchodu jsme zjistili, že se Hárdymu v batohu rozsekla sklenice okurek, kterou dostal na hlaváku. Tak jsme ji s pomocí Karla vyházeli do koše - sklo do skla, zbytek do směsi. Poté, co na nás všichni počkali, rozešli jsme se vesnicí směrem k Praze. Šli jsme asi 15 minut a vyšli ze Srbska, poté šli po louce. Došli jsme k drážnímu domku, pohleděli na něj a šli dál, kousek do kopce. Došli jsme k bráně, v ní na nás čekal majitel objektu a jeho dva chlupáči. Popošli jsme až k chatě, kde jsme si sundali bagáž a postáli, někteří se posadili. Mezitím Činčila domlouval ubytování. Hned, co se Činčila vrátil, vzali jsme si bágly a šli za Činčilou. V chatě jsme se dozvěděli co a jak. Vybalili jsme si a vyndali jsme si pití a večeři. Najedli jsme se a dozvěděli jsme se něco málo o tom, co se bude dít další den. Po večeři jsme uklidili zbytky jídla a vzali jsme si papír a tužku. Činčila nám prozradil, že si zahrajeme hru BINGO. Po dvou kolech už bylo dost hodin, takže jsme si vyčistili zuby a připravili se ke spaní. Tak jsme to nezdržovali a zalezli do spacáků. Myška nám přečetla pohádku z knížky Jan Evangelista Purkyně - Reformy a výkony pro české školství. Po pohádce jsme usli a probudili jsme se až v sobotu. SOBOTA: Vstali jsme tak akorát. Šli jsme připravovat snídani. Měli jsme to hned připravené, a proto jsme se taky rychle najedli, připravili na cestu a vyrazili. Vyšli jsme od chaty, podešli trať a došli jsme až k Srbsku. Tam jsme se vydali údolím nahoru. Šlo se nám dobře, mezi kořeny a skalisky a podél potoka. Cestou nahoru jsme se bavili a těšili se, až tam budeme. Nahoře jsme počkali na ostatní, pokochali jsme se výhledem, někdo si snědl svačinu a všichni se napili. Koukli jsme se do kraje, pak jsme vyrazili lesem, až jsme dorazili na louku. Uprostřed začal Činčila vysvětlovat hru. Pak jsme se rozdělili do dvou skupinek a začali jsme hrát píšťalku. Po hře jsme šli jen chvíli a došli jsme k rozcestí mezi Berounem a Tetínem. Kousek byla Kodská jeskyně, na kterou jsme se došli podívat. Jakmile jsme se vynadívali, vyrazili jsme zpět na značku. Také jsme začali hledat místo na oběd. Bohužel nikde žádné pěkné nebylo, tak jsme museli vyrazit dál. Ale neušli jsme ani půl kilometru a už Činčila odbočoval z cesty na listnatý pahorek, kde bylo místo ideální. Když jsme všechno dojedli, vyrazili jsme dál na cestu směr Tetín. Nejprve jsme šli cestou z kopce, potom do kopce, abychom následně mohli jít zase z kopce. Až jsme nakonec dorazili k silnici, po které jsme pokračovali až na náves. Odtud jsme se šli podívat na zříceninu Tetín, odkud byl hezký výhled na koleje a řeku. Také jsme měli veliké štěstí, protože se najednou ze zatáčky vynořil Orient Express. Jen co odjel, jsme se vrátili zpět do vesnice a potom jsme pokračovali pěšinkou ke kolejím. U kolejí jsme se zastavili a počkali na pokyn vedoucích. Jakmile Činčila zavelel, všichni najednou jsme koleje překročili na cestu u řeky. Zbýval nám už poslední kilometr na vlak do Berouna, který nám ovšem
trval poměrně dlouho, protože někteří členové už byli velmi unaveni. Akorát jsme došli na nádraží a jel vlak. Tak jsme nastoupili a ani jsme si nesedali, protože jsme jeli jen jednu stanici. Vystoupili jsme v Srbsku, podešli jsme trať a poté došli vesnicí na louku. Zde jsme si zahráli hru s čísly a další hry na louce a Činčila šel mezitím připravovat večeři. Až už nás nic nebavilo, tak jsme vyrazili zpět do chaty, kde jsme si umyli ruce a dostali jsme jídlo. Po večeři jsme sklidili nepořádek ze stolů, přinesli jsme si papíry a tužky a Činčila nám vysvětlil hru na těžení surovin. Až byly suroviny vytěžené,, už nezbývalo než si vyčistit zuby a zalehnout do spacáků a já jsem pak četl z knihy Jurij Gagarin. Vzbudili jsme se tak akorát a šli připravovat snídani. Jen co se všichni sešli, už byla hotova a my se mohli nasnídat. Během snídaně jsme se také dozvěděli, že ještě půjdeme na výlet. Takže jsme si hned šli zabalit a vyrazili podél řeky směr Beroun - jen po druhé straně. Došli jsme až k lomu Alkazar. Zde jsme si zahráli hru na skládání co nejvyšší mohyly z kamenů. Po uplynutí času začal Činčila přeměřovat uzlovačkou výšku. Vyhrál jsem já s Karlem a Lenkou. Poté jsme si každý vzali kámen a snažili jsme se ostatním skupinkám mohyly zbourat, a komu vydržela nejvyšší mohyla, ten vyhrál. Opět vyhrála ta stejná skupinka. Poté jsme už vyrazili zpět do chaty, na oběd a zabalit. Jakmile bylo vše hotovo, vzali jsme si batůžky, došli na nádraží a vyrazili vlakem ku Praze.
Jako každý rok, i letos jsme se na začátku podzimních prázdnin sešli na přeplněném hlavním nádraží. Každý jsme se vyvalili odjinud a prvních pár minut výpravy jsme strávili vyměňováním zážitků ze školních lavic. Po necelé půlhodince jsme si začali prorážet cestu mezi všudypřítomnými lidmi a kvůli vysoké sdílnosti místních informačních tabulí jsme vlak stihli na poslední chvíli. Při cestě vlakem jsme ještě pokopali a pošlapali pár lidí, abychom se dostali k našim rezervovaným místům. Po jízdě dalším vlakem jsme se konečně ocitli v Povrlech a plni sil se vydali hledat místní školu. Když jsme ji našli a vybrali si co nejlepší místo na spaní, přesunuli jsme se k jedné z posledních činností onoho dne - večeři. Pak už zbývalo jen vyčistit si zuby a zalehnout na naše vyvolená místa. Ráno nás, k
našemu
údivu, už v
sedm
zbudit
zelení chlapíci, kteří
dva
nemilému hodin
přišli
nám sdělili, že následující rok budeme věnovat válčením s nepřáteli, a že jsme se ocitli na našem prvním výcviku, také po nás chtěli, abychom se za nesmyslný čas vypotáceli před školu. To se nakonec podařilo jen velmi odvážným jedincům a zbytek započal den tolik populárními kliky. Ty nás nakonec neminuly nikoho. Vždycky se najde důvod klikovat… Ať už je to kvůli nevhodným poznámkám, učesaným vlasům, nebo jen tak, za odměnu. A když už jsme u těch odměn, po klikování následovala tolik oblíbená rozcvička, kterou nám chlapci také věnovali za odměnu. Mezitím se nám už ale připravovala snídaně, kterou jsme bez jediného slova snědli, a po které jsme se dozvěděli, co nás čeká a nemine. Zjistili jsme, že se nacházíme TADY a půjdeme TAM, kde nás čeká náš první výcvik. Po cestě jsme hráli nenásilné hry, které proběhly v klidu a míru. Některé se sice změnili ve slalom mezi kravskými lejny, ale vše nakonec dobře dopadlo a my se spokojení vrátili do našich provizorních kasáren. Někteří dobrovolníci ještě navštívili sprchy, ani ne proto, aby smyli bahno a špínu, ale protože si mysleli, že budou dělat méně kliků. My ostatní čuníci jsme na ně počkali a pak se šli společně navečeřet. Následoval ještě celovečerní turnaj v oblíbené dětské hře Pexeso. Pro některé jedince byla hra poněkud náročnější, ale všichni jsme si nakonec zahráli a unavení zalezli do spacáků. Zas přišlo ráno a sním i zelení mužíci, kteří nás dnes nechali spát o hodinu déle. Nicméně svou denní dávku kliků si každý odcvičit musel i dnes. Pak zas byla rozcvička a snídaně, po které jsme se dozvěděli opět velmi přesné souřadnice míst, na která jsme se měli podívat. Ale to nám bylo vcelku jedno, a tak jsme se vybaveni svačinou a dalšími velmi podstatnými věcmi mohli vydat na další část výcviku, která byla tentokrát zaměřena na špionáž. Na výletě jsme zase zahráli pár her, k tomu přidali oběd a už jsme byli zase zpátky ve škole. Tentokrát jsme místních sprch využili téměř všichni a pak jsme čistí opět zasedli k večeři, která zmizela stejně rychle, jako se objevila. S plnými pupky jsme si ještě zahráli sardele a už byl zase čas zapadnout do spacáků.
Dneska jsme se konečně probudili do slunečného dne, ale naši radost opět zkazila ranní dávka kliků a následná rozcvička. Následovalo ráno jako každé jiné, nicméně následující program byl mírně neobvyklý. Školu jsme opustili jen na dopoledne na blízkou louku, na které jsme potrénovali nacvičené schopnosti a na oběd jsme se vrátili zpět do školy. Po obědě a krátkém poledním klidu jsme se opět vydali na cestu, která tentokrát vedla zvláštním směrem. Vydali jsme se vesnicí k řece, kde jsme nastoupili na přívoz, kam nás vzali i přesto, že maximální hmotnost byla asi 12 tun, a který nás dovezl na druhou stranu. Po krátké cestě jsme se ocitli na bitevním poli, kde jsme konečně mohli využít získané schopnosti. Po úspěšném boji jsme se vydali zpět na cestu, abychom stihli přívoz, a nemuseli to brát procházkou přes Ústí. Vše nakonec dobře dopadlo a večer jsme strávili hrou kris-kros, při které jsme si ověřili, jak moc chytří jsme a po náročném večeru jsme opět skočili do spacáků. Poslední den ráno jsme už vstávat nechtěli, a tak jsme se rozhodli, že zkusíme mužíky překvapit a na ranní nástup prostě nedorazíme. Náš odboj byl nakonec potlačen, kvůli nízkému počtu členů, kteří se do něho zapojili. Tak jsme si vesele odcvičili speciální nálož kliků a vydali se rovnou na snídani, jelikož rozcvičky jsme dnes byli ušetřeni. Ale teď přijde ta nejhorší část - balení. Po snídani jsme se všichni odebrali ke svým spacím místům a začali do batohů soukat všechny naše smradlavé věci. Vše jsme ale zvládli v rekordním čase, a tak zbyl čas ještě na návštěvu bazénu. Pak už jen uklidit, najíst se a vydat se na cestu na nádraží. Cestu vlakem jsme nějak přežili, protože byl tak šíleně plný, že jsme byli rádi, že jsme našli svá místa a celou cestu se z nich nehnuli. To už jsme ale vystupovali na Hlaváku kde jsme se rozloučili a každý zas vydali svou cestou. Svědectví o výcviku podal (zatím) svobodník Zavoralová.
V pátek večer se na Masarykově nádraží sešla nevelká skupinka lidí, ve které jsem byl já, Lucka, Hárdy, Vladzo, Činčila a Myška. Na této výpravě byl výjimečný sraz, který se nekonal na Hlavním nádraží, jak bývá zvykem, ale na Masarykově. Nicméně se tak stalo a krátce po šesté jsme už vyráželi směr Roudnice nad Labem. Cesta proběhla bez větších i menších obtíží až na to, že Hárdy z nějakého neznámého důvodu nemohl najít svůj vojenský baret. Na nádraží v Roudnici nás přivítalo nehezké počasí doprovázené padáním zmrzlého deště a příšerné zimy. Po krátkém hledání skautské základny, kde jsme měli tentokrát přespat, se nám zmíněný problém podařilo vyřešit, a mohli jsme si vybalit, kromě spacáčků a karimatek, večeře a po namáhavé cestě se posílit. Večerní zábava sestávala z hraní pexesa, kterému předcházelo jeho vystřihování. V sobotu ráno jsme se probudili plní síly a s chutí do nového dne. Po snídani jsme si jako obvykle zabalili batůžky a vydali se na výlet směr Říp. Počasí bylo poměrně pěkné, což nám umožnilo, že jsme cestu na horu Říp, dlouhou cca 7 km, urazili během pouhých dvou hodin. Z vrcholu hory byl překrásný výhled na Roudnici nad Labem, elektrárnu Štětí a mnoho dalších zajímavých míst. Při obědě u rotundy sv. Jiří se počasí lehce zhoršilo, když najednou začalo mírně sněžit a ochladilo se. Cestou z vrcholu dolů se Hárdy zachoval jako pravý vlastenec, a to když z ničeho nic vybalil z batůžku vlajku České republiky a považoval za nutnost ji snést dolů, jak se na vlastence sluší a patří. Pod vrcholem jí předal mě, a já měl tu čest nést ji na zádech celých zbývajících šest kilometrů až do skautské klubovny. Jelikož tempo chůze bylo svižné a cestou jsme nehráli žádné hry, tak se stalo, že jsme se do klubovny měli vrátit kolem třetí odpoledne. Abychom si užili poslední hodinu světla toho dne, vydali jsme se hledat kešku, a v Roudnici se stavili v cukrárně. Chvíli před setměním jsme dorazili do klubovny, a následující program spočíval v hraní různých karetních her, typu Bang!, Jungle Jam, kostky a jiné, a v pozorování neznámého pána stavícího altánek. Večer se nesl v příjemné atmosféře, k večeři byli těstoviny s boloňskou omáčkou. Kolem desáté už většina z nás bojovala s padajícími víčky a tak jsme si všichni vyčistili zuby a ulehli do spacáčků. V neděli ráno jsme si po snídani stihli všichni zabalit v rekordním čase, což znamenalo, že máme přibližně dvě hodinky času, než půjdeme po obědě na vlak. Původní program byl prohlídka místního zámku a kapucínského kláštera. Jenže jsme brzy po příchodu k zámku zjistili, že je zavřený. Takže náhradní program byl lovení „kešek“ v okolí klubovny. Celkem jsme ulovili čtyři kešky, a po návratu do klubovny, jsme začali mít hlad. Naštěstí Činčila s Myškou rychle uvařili oběd v podobě čočkové polévky s chlebem. Po obědě jsme už jenom předali klíče od klubovny a vydali se cestou na vlak. Na nádraží se nám podařilo ulovit ještě jednu kešku a po chvíli už jsme jeli rychlíkem (pro mě netypickým City Elefantem) do Prahy, přesněji řečeno: opět na Masarykovo nádraží.
Rok uběhl jako
voda, a tak jsme
se chvíli po páté
sešli na pražském
Masarykově
Nádraží
u
pokladen. Cestou k vlaku jsme vybavili Mautina řádným nákladem koblih. Po chvíli čekání na přistavení našeho vlaku (R 678) jsme nalezli do třetího vagónu a v něm do prvního volného kupé. Nemuseli jsme čekat dlouho a blikla zelená, lokomotiva zaburácela a dali jsme se na cestu. Vlak odjel přesně v 17:53. Cesta netrvala dlouho a s mírným zpožděním jsme dorazili do Kralup n Vltavou. V Kralupech jsme vystoupili a vydali se podchodem na poslední kolej, kde stál Os 9738 v podobě 809.495-5. Vlezli jsme do něj, zaplnili zbylá volná místa a vyrazili jsme z Kralup nad Vltavou. Jeli jsme půl hodiny a dorazili do Slaného. Z nádraží jsme se vydali městem až k místnímu DDM, kde jsme vyčkali až Mautin vyřeší ubytování a mezitím, co byl Mautin vevnitř dorazila Lucka. Jen co dorazila Lucka, vylezl Mautin a řekl nám co a jak. Vlezli jsme dovnitř, vybalili si a šli jsme se navečeřet. Po večeři jsme odevzdali dárky a začali vyrábět Vosí úly. Poté, co úly byly hotové, šli jsme si připravit spaní a šli spát. Vstali jsme kolem osmé a šli jsme se nasnídat. K snídani jsme měli vánočku. U snídaně jsme se dozvěděli, částečně, jak bude probíhat den. Dostali jsme vysílačku, razítko, lékárnu, buzolu, gps a další důležité věci. Jediný, co jsme věděli, že se máme připravit na ven, a že přesně v 10:00 se ozve velení. Vylezli jsme před DDMko a chvílí po desáté se ozvalo velení a sdělilo nám naše první souřadnice. Ze začátku jsme nevěděli kudy, ale vydali jsme se na cestu. Prošli jsme kus města a došli pod kopec, na začátek naučný stezky. Byli jsme na naší první souřadnici. Dostali jsme obálku s úkoly a nápovědy v podobě šifer. Zavolali jsme na velitelství a dostali další souřadnici. Takhle jsme cestovali asi ještě hodinu a půl, když jsme došli k pochybné fabrice uprostřed polí s velikou panelovou silnicí. Z ničeho nic se ve vysílačce ozvalo "konvoj za tři...“. Když se ozvalo konvoj, znamená, že se musíme schovat, aby nás osádka konvoje neviděla, háček byl v tom, že na konvoji byl nápis, který jsme měli přečíst. Když konvoj projel, tak jsme vyskákali ze skrýší a pokračovali jsme v cestě. Po chvíli cesty jsme dorazili na označené místo, kde jsme dostali nové informace. Zase jsme šli, byli jsme hladoví a nemluvili o ničem jiným, než o jídle. Trvalo to asi hoďku a z velení jsme dostali zprávu, že máme bochník chleba a sůl. Jídlo jsme našli a ihned rozdělili. Pokračovali jsme odhadem necelý dvě hodiny a zas konvoj. Nikdo nic nepřečetl. A zas jsme šli. Cestou se nedělo nic neobvyklého, až když jsme k večeru došli k restaurovanému řopíku. U něj na nás čekalo překvapení v podobě nejdřív ubránění a poté dobytí bunkru. Bohužel jsme řopík neubránili, ale pak jsme si ho zpět dobyli. Dostali jsme nové souřadnice a vydali se na cestu. Byla už tma a my se vydali na cestu. Cestou se kromě vylekání nás z mršiny prasete nic nedělo. Obešli jsme ještě asi 4 souřadnice a dorazili jsme na kopec, na kterém jsme začínali, chvíli jsme hledali, ale pak jsme vše našli. Dorazili jsme na plácek se skálou, křovím, jeskyní a stromem. A z toho zmíněného stromu visela krabice se zásobami, která nám byla svržena od letectva. Když jsme společně bednu otevřeli, našli jsme uvnitř: hořák, sušené ovoce, skořici, lžíci, med, plechovky na příděl, texty koled, instrukce… Zapojili jsme hořák a ukuchtili nealko svařák. Pak jsme snědli každý svou plechovku. Zazpívali koledy a vrátili se na základnu. Unaveni
jsme se převlíkli do domácího a přišli ke stolu. Na stole bylo: Cukroví všeho druhu a různý ovoce. Když dorazili ke stolu všichni, dali jsme se do rozdávání dárku. Všichni byli šťastní a pojídali, popíjeli. Po hodině, když už byli všichni plní, najedení, napití, šli jsme se připravit na spaní. Ráno jsme vstali, nasnídali se, zabalili si a vydali se na cestu. V půl druhý jsme dorazili na nádraží a čekali na Os 9733, který měl odjet dvě minuty po druhé hodině. Jeli jsme přesně třicet jedna minut a dorazili do Kralup nad Vltavou. Po chvíli čekání přijel R 685 Petr Ginz, nalezli jsme do něj a po necelé půl hodině jsme dorazili na Pražské Masarykovo nádraží. Vylezli jsme na peron, rozloučili jsme se a rozešli domů.
Je brzy ráno a postupně se všichni scházíme před klubovnou. Karel nás rozděluje do skupin, dostáváme informace a vyrážíme. Celé odpoledne cestujeme dopravními prostředky, občas i kolejovými. Svými toulkami jsme navštívili i Branický most, nový most v Tróji či smyčku Sídliště Modřany. Své daleké putování jsme zakončili v Prakabu v Hostivaři. Potom už jsme byli promrzlí, takže jsme dojeli do klubovny se ohřát. V klubovně jsme si pustili pár filmů a šli spát. Ráno jsme se všichni nasnídali a poté se rozešli do svých domovů
Jelikož počasí v půli února většinou nenabízí ideální podmínky pro vícedenní výpravu, tak jsme se i letos rozhodli pouze pro výpravu jednodenní. Jak už tomu u takových výprav bývá, sešli jsme se v sobotu brzy ráno na jednom z pražských nádraží. Už před domluvenou hodinou jsme byli všichni, a tak jsme mohli vyrazit. Protože ale zbývalo ještě pár chvil do odjezdu, vyplnili jsme čas a následnou cestu autobusem přemýšlením o záchraně našeho života, kdyby se náhodou vyplnil nějaký ze scénářů, který jsme obdrželi (například výbuch sopky, nebo rozsáhlé povodně). To už jsme ale seděli v autobuse a za chvíli vystupovali na jeho konečné, kousek od Mníšku. Na cestu jsme se vydali takřka ihned, a jelikož celá výprava byla zaměřená na přežití v přírodě, veškeré volné chvíle jsme využili ke klábosení ohledně tohoto tématu. Nasadili jsme poměrně slušné tempo, a tak jsme za takové dvě hodinky dorazili na místo, na kterém jsme měli v plánu naobědvat se. Nejprve jsme ale přichystali dřevo a věnovali se stavbě přístřešků. Pak jsme vybalili svačiny od maminek a o kámen otevřené plechovky a pustili se do jídla. Po obědě jsme ještě zkusili uvařit čaj a pak jsme se vydali na cestu. Zase jsme chvíli šli a zkoušeli různé činnosti nezbytné pro přežití v přírodě. Například jsme podle mapy naháněli záchranku na místo, na kterém jsme zrovna stáli. Za nedlouho jsme už začali sestupovat z brdských hřebenů a naše kroky se ubíraly k řevnickému nádraží. Za chvíli přijel vlak, my zaplnili poslední volná místa a za pár okamžiků už jsme se přes davy lidí drali ven. Už zbývalo jen se rozloučit a rozběhnout se domů, kde na mnohé čekala sprcha a teplá večeře.
Naše velikonoční putování započalo jako obvykle na pražském Hlavním nádraží. Sešli jsme se brzy odpoledne v poměrně hojném počtu a jak už to tak bývá, prohodili jsme pár slov, rozloučili jsme se s rodiči a nasedli na vlak. Zanedlouho jsme vystupovali v Bakově nad Jizerou. Jelikož jsme měli asi hodinu a půl na přestup a počasí přálo, vydali jsme se na nedalekou zříceninu. Tak jsme se tak pokochali, ulovili kešku a už jsme se zase vraceli na bakovské nádraží. Pak už zbývalo jen pár chvil jízdy vlakem a vystupovali jsme v malebné severočeské vesničce zvané Okna. Dále už by průběh stejný, jako u většiny výprav - večeře, vybalení a spánek. V pátek ráno nás k našemu nemilému údivu opět probudili mládenci v zeleném, kteří nás donutili vylézt z vyhřátých spacáků a vyhnali nás ven do zimy. Po krátké, ale přesto nekonečné, rozcvičce následovala snídaně, po které jsme se dozvěděli plány na dnešní den. Také nám byl představen zbrusu nový nerozbitný a vysoce výkonný model tanku, který s námi měl absolvovat výlet. A tak jsme za chvíli se svačinou na zádech a tankem v ruce vyráželi směr dobrodružství. Většinu dne jsme šli, hráli hry a ti šťastnější se vozili v tanku. Když už se večer nachýlil, zjevili jsme se před naší školou a za pár chvil už usedli k voňavé večeři. Večerní program se sestával z mytí nádobí, hry země - město a další, napříč generacemi oblíbené hry, všechno znova. Vzhledem k náročnosti večerního programu jsme ihned po jeho absolvování zalehli do spacáčků a těšili se na další den. V sobotu ráno nás nejdříve o půl sedmé probudilo vyzvánění a o půl hodiny později dva mládenci ve vojenském oblečení, kteří nám sdělili nemilou novinu. Za deset minut máme být venku před školou, připraveni na rozcvičování. Poté jsme se odebrali ke snídani v podobě krupicové kaše. Po snídani jsme se připravili na odchod na výlet, který se nakonec kvůli špatnému počasí odložil na odpoledne. Dopolední program se tedy sestával z hraní Bang a jiných her. Po obědě jsme se konečně vypravili na vlakovou zastávku a po chvíli čekání na vlak jsme dojeli do Doks. Cesta nebyla příliš náročná, viděli jsme prasata, zahráli si hru na miny a také maják. Naštěstí jsme se po cestě ani jednou neztratili a tak jsme kolem šesté dorazili zpět do školy. /p večeři proběhlo mytí nádobí a také pokus o sprchování, ale mě a Hárdymu už tekla jen studená voda. Zhruba v půl desáté jsme zalehli ke spánku a vyslechli si pár kapitol knížky. V neděli ráno jsme se díky změně času probudili o hodinu později, tj. v 9. Po obvyklé rozcvičce a snídani jsme se vydali na výlet. Tentokrát jsme se rozdělili na dvě skupiny dle zdatnosti, jedna šla 10 kilometrů, druhá asi 14. Až do blízké vesnice jsme šli společně, zahráli jsme si píšťalku, dali oběd a kousek za vesnicí jsme se rozdělili. Lenka, Vojta, Jirka šli kratší trasu, my ostatní jsme se vydali na tu delší. Naše cesta vedla po zelené značce na Korecký vrch a dále tak trochu cestou necestou až do školy. Po návratu
jsme vyrazili na sběr proutků na výrobu pomlázky. Kvalita proutků byla nízká, protože většina jich byla uschlá. Nicméně i tak se nám po večeři všem podařilo uplést poměrně dobrou pomlázku. Poté jsme se šli uložit ke spánku. Další ráno, bohužel už to poslední, jsme ještě před snídaní stihli vyšupat holky, za což jsme od nich dostali vajíčka a stuhy na pomlázky a potom jsme se pustili do bohaté snídaně - závinů, pletenců a vajíček. Po snídani nás čekalo už jenom zabalit a uvézt ve škole vše do původního stavu. Po obědě jsme ještě stihli pár her a potom už jsme se vydali na vlakové nádraží a vyrazili jsme směr k domovu.
V pátek večer byl ve 20:30 sraz na Hlavním nádraží. S Mrakem se tam sešla pouze Lucka, poněvadž byla jediná, které se vyplatilo na Hlavní nádraží dorazit. Vlakem pak pokračovali do Vršovic, tam vyměnili soupravu vlaku. V nové Regionově už seděl i Vladzo a poté na Kačerově jsem přistoupil já s Máťou. Zde jsme zjistili, že neočekávaně jede i Anča a našli jsme si pohodlné místo. V Měchenicích vlak končil z důvodu rekonstrukce a muselo se přestoupit na autobus. Ten nás dovezl až do Davle, kde pochod začínal. Před odchodem naší skupiny nás zdržovalo pomalé vyplňování pochodových papírů ostatních skupin a jejich odevzdávání Mrakovi. Hned jak byla byrokracie dokončena, vypravili jsme se poklidnou Davlí po zelené. Za chvíli nás značka vyhnala pryč z údolí Vltavy do vesnice Sloup. Zde se otevřela další obálka se záludnou otázkou dnes už neznámého původu. Instrukce v obálce nás poslaly po zelené k rybníku, od něj už bez značení do vesnice Hvozdnice. Chůze Hvozdnicí se ubírala z mírného kopce, což se líbilo velké části skupiny. Za Hvozdnicí se šlo po žluté do kopce, do lesa. V lese na křižovatce nastala půlnoc, otevřela se půlnoční obálka, která nám přikázala se najíst. Většina skupiny otevřela nápoje s nasyceným kofeinem a rychlými cukry. Po posilnění se pokračovalo po žluté přes Masečín dál do říčky údolí Kocáby. Údolí bylo pěkné s mnoha chatami s v tu chvíli provokativně pohodlnými postelemi. Údolím jsme prošli až k rozcestí Fafkův mlýn, který tam prý někde byl. Z údolí jsme museli ven, a to po modré značce do Bratřínova, malé vesnice s velmi pohodlným zábradlím. Za Bratřínovem na modré značce se začaly kolektivně projevovat příznaky únavy - nepříjemný pocit z okolního lesa, slabé sluchové a zrakové halucinace a ochota kdekoli si lehnout a spát. Tyto příznaky umocnil půl kilometru cesty rovný jako přímka, jelikož se nebylo čím rozptýlit. Oddech a rozptýlení nastalo na křižovatce u Sv. Václava. Od něj nás žlutá zavedla ven z lesa, zřeli jsme civilizaci a doufali jsme, že to je Mníšek pod Brdy. Tak kruté zklamání jsem nezažil, byly to teprve Záhořany. Po průchodu vesnicí jsme měli vážnou debatu, zda pokračovat k nádraží a po silnici nebo po žluté přes Rymáně do Mníšku pod Brdy. Vyšlo by to nastejno, tudíž se šlo přes Rymáně. Zde je shodou okolností také vlaková zastávka a na ní jízdní řád. KAŠLU NA TO, ZA TŘIČTVRTĚ HODINY MI JEDE VLAK. Bylo něco po čtvrté hodině. Řada členů vážně zauvažovala o ukončení pochodu. Nakonec ale sebrali poslední síly a šli a šli. Cestou z Rymání se rozednilo. Na náměstí v Mníšku jsme si oddechli, někdo volna využil k otevření další plechovky energetického nápoje. Z Mníšku už se stačilo vyškrábat na Skalku a po zelené se dostat pod vedení a odtud po cestě na Babku. Na Babce nás čekala ospalá čarodějnice. Rozdala nám diplomy, sušenku, uzený čaj a šlo se do Řevnic na vlak. Ve vlaku většinu cesty zuřila válka mezi Luckou a Mrakem s Vladzou. Válečný konflikt byl ukončen smlouvou o mytí ešusů, hrnků a lžic na táboře. Před osmou naše skupina dorazila na Hlavní nádraží v Praze.
Stejně jako minulý rok, i letos se konala kratší verze pochodu Za brdskou čarodějnicí. A tak jsme se já a Mautin okolo 4. hodiny sešli na Smíchově u autobusu. Odjeli jsme do Mníšku na náměstí a stáli na další přípoj. Mezitím přijel Činčila, povídali jsme s ním, a to už přijel náš další autobus do Lhoty. Ve Lhotě jsme se upsali na startovní listiny a vyrazili. Jen, co jsme vyškrábli kopec ze Lhoty, už jsme došli na rozcestí a rozbalili 1. úkol. Bohužel to, co jsme měli najít, jsme nenašli, a tak jsme šli dál. Od Lhoty jsme byli už za 40 minut u Jezírka. Zde jsme si vyplnili křížovku a zklamaně vyrazili do Haloun. V Halounech jsme něco málo pojedli, vyrazili přes louku k hradišti a pak teprve na Babku. Celkově nám cesta trvala necelé 2 hodiny, teď je kousek před sedmou a sedíme na Babce. Je tu krásně a čekáme na západ slunce, protože se nám nikam nechce. Ale asi pak už nezbyde, než vyrazit na poslední vlak domů.
Od Velikonoc už uplynul skoro měsíc, a tak nastal čas na další víkendovou výpravu. Tentokrát se naším cílem stal jakýsi srub uprostřed lesa, nedaleko obce Volduchy. Sešli jsme se v pátek odpoledne na Hlavním nádraží v mírně prořídlém počtu a vydali se na cestu. Za necelou hodinu a půl jsme už vystupovali v Rokycanech, kde jsme se vydali na místní autobusové nádraží a po další půlhodině cesty zbývalo už jen dojít asi dva kilometry. Když jsme se konečně ocitli v cíli, pustili jsme se do rozdělávání ohně v kamnech a krbu, dále následovala večeře a pak už nezbývalo nic jiného, než zalehnout do spacáčků a těšit se na další den. V sobotu ráno jsme se zbudili asi kolem osmé, vyčistili si zuby a začali s přípravou snídaně. Po chvíli rozjímaní jsme už stáli seřazeni před chaloupkou a poslouchali rozkazy a plány na dnešní den. Každý jsme dostali mapu s vyznačenou trasou, a tak jsme mohli vyrazit. Naše kroky se ubírali po červené turistické značce až na vrchol a zříceninu hradu Radeč, kde jsme poobědvali a po krátkém odpočinku na slunné mezi jsme pokračovali v cestě. Po prohlídce zříceniny jsme sešli z hřebene, zahráli pár her a zanedlouho se už ocitli ve srubu. Pak jsme se navečeřeli a pustili se do večerního programu, který se skládal z lovu zvířat vzduchovkou. Když se setmělo, vrátili jsme se zpět a za zvuku kytary ulehali ke spánku. V neděli ráno někteří aktivnější účastníci výpravy vstali dříve a pustili se do přípravy snídaně, za což, jménem celého spacího týmu, který si přispal o více jak hodinu, děkujeme. Po snídani jsme se pustili do balení a úklidu, ale jelikož jsme byli rychlí, zbyl čas ještě na nějaké hry. Pak přišel oběd, po kterém jsme dobalili poslední věci a vydali se na cestu domů. Po asi dvouhodinové cestě, která byla stejná jako ta páteční, jsme už vystupovali v Praze a rozutekli se domů.
Poznámka autora: Během sobotního večerního programu nebylo ublíženo žádnému zvířeti ani účastníkovi výpravy.
Po dlouhé zimě se počasí konečně umoudřilo a dovolilo nám, vydat se na letošní první výpravu ven. Naše putování započalo v páteční pozdní odpoledne na Smíchovském nádraží. Krátce po domluveném čase už jsme byli všichni (což mimochodem nebyl takový problém, protože nás jelo opravdu málo), a tak jsme mohli vyrazit na autobus, který nás po asi hodině a jednom přestupu, vysypal na úpatí Brd, v Kytíně. Tam jsme nasadili batůžky a vražedné tempo a vydali se cestou necestou až na místo, kde jsme přespávali. Pak už jsme jen došli na dřevo, rozdělali oheň, postavili velmi bytelné přístřešky na spaní, v mezičase se navečeřeli a za zvuků kytary jsme se pomalu začali vytrácet do spacáčků. Ráno jsme se vypotáceli z vyhřátých „postýlek“, opět rozdělali oheň, nasnídali se a sami sebe jsme začali přemlouvat k balení, abychom se mohli opět vydat na cestu. To se nakonec povedlo, a tak jsme se vydali na další úsek našeho víkendového putování. Po asi třech kilometrech jsme se ocitli na místě, na kterém se ve dne vyskytujeme jen zřídka, na Stožci. Po chvíli cesty se naskytla ideální příležitost na obědovou přestávku, které jsme bez odmlouvání využili a po chvíli jsme už opět stáli na nohách a pokračovali dále. Došli jsme až k jakési místní komunikaci, kde nás opustila Eliška, a kde začalo pršet. To nás ale nezastavilo a začali jsme zdolávat jeden z prvních větších kopců, který nás zavedl až k rozhledně na Studeném vrchu. Tam jsme si chvíli odpočinuli a pokochali se výhledem na zataženou krajinu, který ale, kvůli výšce okolních stromů, za moc nestál. Dále jsme pokračovali přes rozcestí Kuchyňka, kde nás opět potkal déšť, a tak jsme zalezli pod nejbližší strom a chvíli jen tak seděli a čekali, co se stane. To už jsme ale měli před sebou pouze posledních pár kilometrů, které jsme pokořili opravdu rychle. V cíli dnešního úseku, nás přivítalo ohniště a povinnost dojít na dřevo. Pak už jsme jen vybalili plachty, pustili se do přípravy zasloužené večeře a s plnými žaludky jsme zpívali do rytmu kytary a rozebírali důležité filozofické otázky. Nicméně tato aktivita se onoho dne poněkud protáhla a na spánek přišla řada až v pozdních večerních hodinách. Nedělní ráno můžeme přeskočit, jelikož se v mnohém nelišilo od toho sobotního. Začnu tedy až v okamžiku, kdy jsme se opět vydali na cestu, která dnes byla opravdu nenáročná. Zbývaly už jen asi čtyři kilometry po rovině a z kopce. A protože jsme je absolvovali opravdu rychle, už v době oběda jsme seděli na nádraží v Jincích a čekali na vlak. Ten se brzy zjevil a zavezl nás do Zdic, kde jsme přestoupili na jeho většího brášku, ve kterém jsme se dostali na pražské Hlavní nádraží, kde jsme se rozloučili a vydali na cestu domů.
Na letošní závěrečnou výpravu jsme se sešli v docela hojném počtu. Tentokrát jsme ale nejeli vlakem z Hlaváku, ale autobusem z Holešovic. Dojeli jsme do Zakšína, odkud jsme se vydali po červené značce a cestou se stavili na Pustém zámku. Pak už jsme došli jen pod převis, kde jsme se potkali s dvěma ženskými, kterým jsme dělali společnost až do rána. V sobotu jsme vyrazili dále. Kolem oběda začalo hrozně moc pršet, ale jelikož jsme zrovna procházeli chatovou osadou, pozvali nás jedni lidi do takového přístřešku, který měli na zahradě, takže jsme se mohli v klidu a hlavně v suchu naobědvat. Jak rychle pršet začalo, tak taky přestalo a my pokračovali dál. Čekal nás ale ohromný kopec, na který se naštěstí podařilo vyškrábat všem a po chvilce odpočinku jsme si nahoře zahráli kámen, nůžky, papír. A pak jsme už jen šli a šli, občas něco hráli, až jsme došli ke studánce, kde jsme si chtěli nabrat vodu. Voda byla taková celá dožluta a plná jehličí a aby toho nebylo málo, když se na ní chtěl Vojta podívat, tak do ní spadl a celou rozvířil. Naštěstí byla blízko vesnice, takže mezitím, co jsme se všichni vydali pod převis, došli kluci pro vodu tam. Večer jsme si už jen uvařili večeři a povídali si a zpívali u ohně. Mezitím se pár vedoucích vytratilo a za chvíli za nimi byli postupně posláni i Vojta s Luckou. Oba totiž na této výpravě splnili svůj Kališnický slib a dostali šátek a kalíšek. Pak už nezbývalo, než si zalézt do spacáků a popřát si dobrou noc. V neděli jsme po snídani zabalili a vyrazili, tentokrát už na autobus do Tupadel. Zezačátku se šlapalo docela dobře, ale šlo to dost pomalu, takže jsme nabrali pěkné zpoždění. Stihli jsme se ještě celkem v klidu naobědvat, ale pak už jsme museli nasadit rychlejší tempo, abychom to stihli. Na další autobus bychom totiž naopak museli dlouho čekat. Navíc já a Vojta jsme docela spěchali do Prahy a poslední dva kilometry jsme vzali opravdu hopem. Naštěstí jsme to úplně všichni stihli a cestou do Prahy si i někteří z nás zdřímli.
©2016 Pionýr, z. s. – 117. pionýrská skupinu Kalich, Praha Určeno pro členy a přátele Kalichu, neprodejné.
