Právnická fakulta Masarykovy univerzity Mezinárodní právo soukromé Katedra mezinárodního a evropského práva
Rigorózní práce
NOVELA ZÁKONA O ROZHODČÍM ŘÍZENÍ A JEJÍ VÝZNAM PRO PRÁVNÍ PRAXI Martin Hledík 2013
1
Prohlašuji, ţe jsem rigorózní práci na téma „ Novela zákona o rozhodčím řízení a její význam pro právní praxi “ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.
--------------------------------------------2
Děkuji tímto paní profesorce JUDr. Naděţdě Rozehnalové, Csc. za cenné rady a podnětné vedení, JUDr. Renému Huškovi za jeho čas a pomoc při korekcích a v neposlední řadě také své ţeně Petře Hledík Jechové za trpělivost a toleranci při psaní této rigorózní práce.
3
SEZNAM ZKRATEK ADR
Alternativní řešení sporů
ČSOPK
Československá obchodní a průmyslová komora
Bruselské nařízení I
Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
ES
Evropská společenství
ESD
Soudní dvůr Evropské unie
EU
Evropská unie
ESLP
Evropský soud pro lidská práva
EÚLP
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Evropská úmluva
Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráţi
HK ČR a AK ČR
Hospodářská komora České republiky a Agrární komora České republiky
Nařízení Řím I
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)
4
Newyorská úmluva
Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřená 10.června 1958 v New Yorku
Nový občanský zákoník
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění
Novela zákona o rozhodčím řízení
Zákon č. 19/2012 Sb. kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů
Obchodní zákoník
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Občanský zákoník
Zákon č. 40/1994 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
o.s.ř.
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
Směrnice 93/13/ES, Směrnice
Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách
UNCITRAL
United Nations Commission on International Trade Law
Washingtonská úmluva
Úmluva o řešení sporů, z investic mezi státy a občany druhých států, přijatá ve Washingtonu v roce 1965
5
Zákon o rozhodčím řízení
Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů
ZMPS
Zákon č. 96/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů
ZOdpŠk
Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů
Ţenevské protokoly
Ţenevský protokol o doloţkách o rozsudím a Ţenevská úmluva o vykonatelnosti cizích rozhodčích nálezů
6
OBSAH Seznam zkratek.........................................................................................................................4 1. Úvod.....................................................................................................................................11 1.1. Vymezení zkoumané problematiky a cíle práce....................................................11 1.2. Struktura a metody zpracování.............................................................................15 1.3. Rozhodčí řízení - definice......................................................................................16 1.4. Vztah soudů rozhodčích a soudů obecných..........................................................16 2. Výchozí teoretické koncepce rozhodčího řízení...................................................................19 2.1. Cíl kapitoly............................................................................................................19 2.2. Jurisdikční doktrína ( judicial theory ).................................................................19 2.3. Smluvní doktrína ( contractual theory )................................................................21 2.4. Doktrína smíšená..................................................................................................22 2.5. Doktrína autonomní..............................................................................................22 2.6. Pohled Ústavního soudu ČR.................................................................................23 2.7. Pohled Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva na povahu rozhodčího řízení......................................................................................27 2.7.1. Pohled
Soudního
dvora
Evropské
unie........................................................................................................27 2.7.2. Pohled Evropského soudu pro lidská práva..........................................29 2.8. Dílčí závěr.............................................................................................................30 3. Rozhodčí smlouva.................................................................................................................31 3.1. Obecná charakteristika.........................................................................................31 3.2. Doktrína autonomie a doktrína pravomoci..........................................................31 3.2.1. Doktrína pravomoci..............................................................................32 3.2.2. Doktrína autonomie..............................................................................33 3.3. Obsah rozhodčí smlouvy.......................................................................................35 3.4. Arbitrabilita..........................................................................................................36 3.5. Forma rozhodčí smlouvy......................................................................................38 3.6. Povaha rozhodčí smlouvy.....................................................................................40 3.6.1. Úvod.....................................................................................................40 3.6.2. Doktrína materiálněprávní....................................................................42 3.6.3. Doktrína procesněprávní......................................................................44 3.6.4. Doktrína smíšená..................................................................................46 7
3.6.5. Komparace pojetí rozhodčí smlouvy....................................................46 3.6.6. Evropská unie a definice rozhodčí smlouvy.........................................48 3.6.7. Vztah rozhodce a smluvních stran........................................................49 3.6.8. Dílčí závěr.............................................................................................50 4. Význam přijaté teoretické koncepce rozhodčího řízení pro právní praxi.............................51 4.1. Úvod.....................................................................................................................51 4.2. Teorie právního úkonu..........................................................................................51 4.3. Uzavírání rozhodčí smlouvy zástupcem, resp. zmocněncem................................54 4.4. Právní povaha rozhodce, resp. rozhodčího soudu................................................55 4.5. Odpovědnost rozhodce..........................................................................................57 4.6. Dílčí závěr.............................................................................................................59 5. Úvod do problematiky ne/platnosti rozhodčí smlouvy.........................................................61 5.1. Úvod......................................................................................................................61 5.2. Neexistence či neplatnost rozhodčí smlouvy z tzv. jiných důvodů........................62 5.3. Právní základ spotřebitelské úpravy.....................................................................63 5.3.1. Základní pojmy.....................................................................................63 5.3.2. Právo a judikatura Evropské unie.........................................................65 5.3.3. Exkurz – přímý a nepřímý účinek směrnic...........................................66 5.3.4. Směrnice č. 93/13/EHS o zneuţívajících klauzulích ve spotřebitelských smlouvách.............................................................................................67 5.4. Judikatura Soudního dvora Evropské unie k rozhodčím doložkám zneužívajícího charakteru.............................................................................................................69 5.4.1. Rozhodnutí Océano Grupo...................................................................69 5.4.2. Rozhodnutí Mostaza Claro...................................................................69 5.4.3. Rozhodnutí Pannon GSM.....................................................................70 5.4.4. Rozhodnutí Asturcom...........................................................................70 5.5. Česká právní úprava.............................................................................................71 5.5.1. Proces transpozice směrnice č. 93/13/EHS do českého právního řádu.......................................................................................................71 5.5.2. Vnitrostátní spotřebitelská legislativa...................................................72 5.5.2.1. Nový Občanský zákoník a spotřebitel.....................................73 5.6. Dílčí závěr.............................................................................................................74 6. Ne/platnost rozhodčí smlouvy dle předchozí právní úpravy................................................76 6.1. Úvod......................................................................................................................76 8
6.1.1. Systematika...........................................................................................77 6.2. Arbitrabilita spotřebitelských smluv....................................................................77 6.3. Kombinované doložky...........................................................................................81 6.3.1. Nezávislost a nestrannost rozhodců......................................................86 7. Novela zákona o rozhodčím řízení, její mezery a přínosy....................................................88 7.1. Historický exkurz...................................................................................................88 7.2. Úvod......................................................................................................................90 7.3. Změny ve vztahu k rozhodčímu řízení obecně.......................................................92 7.3.1. Arbitrabilita sporů.................................................................................92 7.3.2. Vyjasnění postavení arbitráţních center...............................................93 7.3.3. Odkladný účinek ţaloby na zrušení rozhodčího nálezu a postup po jeho zrušení...................................................................................................95 7.3.4. Další dílčí změny..................................................................................96 7.3.4.1. Bezúhonnost rozhodce............................................................96 7.3.4.2. Podjatost rozhodce..................................................................97 7.4. Změny týkající se pouze sporů ze spotřebitelských smluv.....................................98 7.4.1. Rozhodčí smlouva na samostatné listině..............................................98 7.4.2. Informační povinnost............................................................................99 7.4.3. Obligatorní náleţitosti rozhodčí doloţky..............................................99 7.4.4. Povinnost
rozhodců
řídit
se
právními
předpisy
na
ochranu
spotřebitele..........................................................................................101 7.4.5. Zrušení rozhodčího nálezu a jeho meritorní přezkum soudem...........102 7.4.6. Důsledky zrušení rozhodčího nálezu..................................................104 7.4.7. Zastavení výkonu rozhodnutí.............................................................105 7.4.8. Seznam rozhodců a poţadavky na rozhodce......................................106 7.4.9. Včasnost námitky nedostatku pravomoci...........................................108 7.4.10. Obligatorní náleţitosti rozhodčího nálezu..........................................109 7.5.
Závěrečné
úvahy
na
téma
Novely
de
lege
ferenda................................................................................................................110 8. Závěr...................................................................................................................................113 9. Resumé................................................................................................................................115 10. Pouţité zdroje...................................................................................................................119 10.1.Monografie..........................................................................................................119 10.2. Články a příspěvky.............................................................................................120 9
10.3. Právní předpisy..................................................................................................125 10.4.Soudní rozhodnutí...............................................................................................125 10.4.1. Česká republika...................................................................................125 10.4.2. Soudní
dvůr
Evropské
unie......................................................................................................126 10.5. Elektronické zdroje............................................................................................128
10
1. ÚVOD 1.1.
Vymezení zkoumané problematiky a cíle práce Idea rozhodčího řízení sahá aţ k počátkům dějin lidstva. Její podstatou je dohoda
smluvních stran o zaloţení pravomoci rozhodnout jejich potencionální či jiţ vzniknuvší spor třetí nestranné osobě - rozhodci. Společně se vznikem prvních států toto řízení vţdy více či méně existovalo v dichotomii s řízením soudním, realizovaným státními soudy1. V průběhu dějin lidstva význam rozhodčího řízení kolísal dle prostoru, který mu byl mocí státní poskytnut. V českých zemích mělo rozhodčí řízení dlouhou právní i faktickou tradici. Ucelenou úpravu rozhodčího řízení najdeme jiţ v zákoně č. 113/1895 ř.z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních. K významné změně úpravy rozhodčího řízení došlo přijetím zákona č. 98/1963 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.4.1964. Tento právní předpis omezil moţnosti uzavřít rozhodčí smlouvu pouze na spory o majetkové nároky z mezinárodního obchodního styku. Toto omezení mělo na vyuţití a rozšířenost rozhodčího řízení značný dopad, neboť vzhledem k neexistenci soukromého vlastnictví mohlo být v praxi vyuţíváno pouze státní mocí. Lze uzavřít, ţe pokud se dalo povědomí o institutu rozhodčího řízení v České republice před účinností tohoto zákona charakterizovat jako nepříliš rozšířené, pak v období ode dne nabytí jeho účinnosti do dne účinnosti zákona č. 216/1994 Sb., se u naprosté většiny občanů naší země zredukovalo na úplnou nevědomost. Přijetí zákona o rozhodčím řízení č. 216/1994 Sb., jehoţ předlohou byl Vzorový zákon UNCITRAL, znamenalo pro české rozhodčí řízení v podstatě „znovuzrození“. S rozšiřujícím se povědomím vzrostla i obliba ( zejména u obchodních vztahů ) a počet sporů rozhodovaných dle tohoto zákona. Spolu se stoupající oblibou se tento institut postupně rozšířil2 i na vztahy neobchodní3. Rozhodčí řízení začalo být vyuţíváno i v oblasti
1
První zmínky o řízení arbitráţní povahy můţeme nalézt jiţ ve starověké Indii. Ve starověkém Řecku bylo rozhodčí řízení častým jevem. „V občanských sporech se občané obraceli zpravidla nikoliv na soud, ale na rozhodčí. Na rozhraní 5.- 4. století před.n.l. bylo zavedeno obligatorní rozhodčí řízení.“ Citace viz Kolektiv autorů. Právní dějiny. Praha, Eurolex Bohemia, 2005, Plzeň : Čeněk, 2007. s. 102. 2 Rozehnalová, N., Havlíček, J., Rozhodčí smlouva a rozhodci ve světle některých rozhodnutí...anebo quo vadis...? Právní fórum č. 3/2010, s. 114 - 118. 3 Do vztahů neobchodních zde záměrně řadím i vztahy podřízené Obchodnímu zákoníku dohodou smluvních stran dle § 262 odst. 1 Obchodního zákoníku, neboť tato dohoda bývá v praxi nezřídka důsledkem zneuţití postavení silnější stranou.
11
spotřebitelských či pracovněprávních4 vztahů, coţ přineslo řadu problematických otázek, zejména, co do jeho zneuţívání silnější stranou ( podnikatel, zaměstnavatel ). Problematika rozhodčího řízení byla po vstupu České republiky do Evropské unie dne 1. května 2004 navíc zcela zásadně ovlivněna ( obzvlášť v případě smluv spotřebitelských ) i evropským právem, coby prostředkem ke splnění jednoho z cílů Evropské unie - harmonizaci vnitrostátních právních předpisů členských států5. Evropská unie se snaţí vytvářet ve svých členských státech tzv. příznivé podmínky. Ačkoliv rozhodčí řízení není samo o sobě zahrnuto v rozsahu evropského práva, má na něj toto právo značný dopad a to zejména v oblasti spotřebitelského práva. Česká republika, stejně jako další členské státy, je v důsledku evropského práva nucena přijímat opatření za účelem konzistence a předvídatelnosti právního prostředí Evropské unie. Do českého právního řádu jsou tak legislativní cestou postupně začleňovány právní akty sekundárního práva Evropské unie6. V roce 2001 došlo k transpozici7 pro rozsah této práce esenciální směrnice Rady 91/13/EHS z 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách8 ve spotřebitelských smlouvách ( dále také jako „ Směrnice “ ). Proces jejího začlenění do českého právního řádu však nebyl řádně proveden a její implementace nebyla v podstatě do přijetí novely zákona o rozhodčím řízení č. 19/2012 Sb. dokončena. Díky tomuto neúplnému, nepřesnému a velmi nešťastnému provedení Směrnice do českého právního řádu, byl poloţen „ základní kámen “ diskuze, vedené odbornou právnickou
4
K tomu srov. HÝBLOVÁ, K. Rozhodčí řízení v pracovněprávních vztazích. In Dny práva – 2009 – Days of Law: the Conference Proceedings [online], 1. edition. Brno : Masarykova univerzita, 2009. Dostupné na : http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/prispevky/rozhodci_rizeni/Hyblova_Karla__1307_.pdf. ISBN 978-80-210-4990-1. ( Poslední návštěva dne 31.10.2012 ). 5 Srov. článek 114 ( bývalý článek 95 Smlouvy o ES ) konsolidovaného znění Smlouvy o fungování Evropské unie [online], dostupné na : http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2010:083:0047:0200:cs:PDF. ( poslední návštěva dne 27.10.2012 ) 6 Zejména jde o tyto směrnice: - směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20.12.1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných mimo obchodní prostory, - směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, - směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/EC ze dne 20.5.1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, - směrnice Evropského parlamentu a Rady 200/65/ES ze dne 23.9.2002 o uvádění finančních sluţeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/24/ES. 7 Transpozicí mám na mysli formální promítnutí směrnice do vnitrostátního právního předpisu. Naproti tomu implementace, jakoţto pojem širší, zahrnující i zajištění adekvátní aplikace transpozičního opatření a účinné vymáhání práv a povinností z něho vyplývajících, provedena do přijetí novely č. 19/2012 Sb. zákona o rozhodčím řízení nebyla. 8 Zde se drţím označení českým oficiálním překladem Směrnice „ nepřiměřené podmínky “. Dále v textu však jiţ budu uţívat pojem „ zneužívající klauzule “, neboť mám za to, ţe tento termín přesněji vystihuje anglický „ unfair terms “, nebo francouzský „ clauses abusives “.
12
veřejností a podporované nejednoznačnou judikaturou českých soudů, která se později rozšířila do značných rozměrů. Ostatně tento průběh bylo moţno očekávat vzhledem významu a počtu spotřebitelských vztahů. Ústředním bodem diskuze byla otázka přípustnosti a obsahu rozhodčích doloţek ve spotřebitelských smlouvách9 ( tzv. arbitrability spotřebitelských smluv ) s ohledem na institut zneuţívajících klauzulí dle Směrnice ( resp. občanského zákoníku, kam byla Směrnice transponována ). Argumentace vycházela ze samotné povahy spotřebitelského vztahu, charakteristického rozdílným charakterem a postavením jeho účastníků, kdy podnikatel, jako profesionál ve svém oboru, má při své podnikatelské činnosti více informací, zkušeností, aparát zaměstnanců, silnější vyjednávací pozici, vzorové smlouvy atd. Spotřebitel, jako strana slabší, nemá fakticky moţnost prosadit jakoukoliv změnu smluvních podmínek. Dalším neméně závaţným, avšak stejně vydatně diskutovaným problémem spojeným s rozšířením rozhodčího řízení, byla otázka platnosti rozhodčích doloţek ve prospěch tzv. arbitráţních center ( někdy označovány také jako tzv. „ kombinované doložky “ ). Tato diskuze měla dvě roviny, podle toho, zda šlo o vztah spotřebitelský či nikoliv. Vedle roviny spotřebitelské, kde se opět posuzovalo, jestli není ujednání v rozhodčí doloţce zneuţívajícího charakteru, měla i rovinu obecnou, platnou pro všechny rozhodčí smlouvy bez ohledu na povahu jejich účastníků. V této rovině šlo výhradně o výklad § 13 zákona o rozhodčím řízení. Konkrétně, zda jde o platně sjednanou rozhodčí smlouvu, pokud strany pouze provedou odkaz na statuty či řády arbitráţního centra a rozhodčí smlouva tak neobsahuje přímé určení rozhodce nebo konkrétní způsob jeho určení, či jestli je taková rozhodčí smlouva neplatná, neboť tento postup je moţný pouze u stálého rozhodčího soudu, který je zřízen na základě zákona. Jak stručně nastíněno shora, v předmětných otázkách panovala značná názorová roztříštěnost, a to jak na úrovni právnické odborné veřejnosti, tak i v soudní judikatuře, která ji mnohdy ještě více prohlubovala. Odpověď na ně přitom měla mít zcela zásadní význam pro platnost rozhodčích smluv, jakoţto určovacímu základu rozhodčího řízení10 na území České republiky vůbec.
9
Diskuze byly také vedeny ohledně rozhodčích doloţek v pracovněprávních vztazích. Tyto případy však nebyly tak časté a předmětná novelizace zákona o rozhodčím řízení na ně nijak nereagovala. 10 ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 388.
13
Vzhledem k tomu, ţe v českém právním řádu nemáme precedenční systém a rozhodnutí soudů tedy nemají obecně závazný charakter11, nýbrţ jsou účinné pouze vůči svým adresátům, bylo nutné dát východisko z této situace formou normativního právního aktu obecně závazné povahy. Zmíněným východiskem bylo přijetí zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, s účinností ode dne 1.4.2012 ( dále také jako „ Novela “ ). Tento zákon, kterým došlo k završení implementace Směrnice, přinesl rozsáhlou novelizaci dosavadní právní úpravy rozhodčího řízení. Na jednu stranu tak došlo k podání odpovědí a tedy vyplnění mezer i nejasností stávající právní úpravy, na stranu druhou však řešení některých zejména systémových problémů rozhodčího řízení zůstalo nevyřešeno. Mám na mysli zejména otázku povahy rozhodčí řízení a rozhodčí smlouvy, která má dle mého názoru pro praxi značný význam. Neztotoţňuji se proto s názorem Růţičky, který uvádí : „ Diskuse o právní povaze rozhodčí smlouvy mohou mít svůj odraz v příslušných právních úpravách rozhodčího řízení, právní praxi však zásadním způsobem neovlivňují. “12 Mimo to, Novela obsahuje řadu formálních vad a problematických ustanovení, jejichţ řešení bude ( do přijetí opravné novely zákona o rozhodčím řízení ) zřejmě záleţet na judikatorní činnosti soudů. Prvním cílem této práce je analýza výchozích teoretických koncepcí rozhodčího řízení, resp. povahy rozhodčí smlouvy, a to s ohledem na význam přijaté koncepce pro právní praxi. Tato část práce sleduje potvrzení či vyvrácení hypotézy, že význam přijaté teoretické koncepce rozhodčího řízení je pro právní praxi významný. Jako další cíl si tato práce stanovuje zhodnotit problematické ustanovení novely zákona o rozhodčím řízení s poukazem na jejich důsledky pro právní praxi v ČR a současně vymezit její přínosy a mezery. Tato část práce sleduje potvrzení či vyvrácení hypotézy, že novela zákona o rozhodčím řízení přinesla pouze částečnou a tedy neúplnou konvalidaci rozhodčího řízení jako právního institutu sui generis, s tím, že některé problémy přetrvaly a jiné naopak z novelizované právní úpravy vyvstaly. Pro upřesnění zde zdůrazňuji, ţe se budu zabývat rozhodčím řízením fakultativním, neboť nastíněná problematika je výlučně jeho součástí. Fakultativním mám na mysli rozhodčí 11
S výjimkou vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu ČR ( viz čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky ), který se však několikrát odmítnul k této problematice komplexně vyjádřit. Důvody Ústavního soudu budou rozebrány podrobněji dále. 12 Citace viz Růţička, K., Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 38.
14
řízení zahájené na základě dobrovolně uzavřené rozhodčí smlouvy. Naproti tomu obligatorní rozhodčí řízení není upraveno ţádným českým právním předpisem a uplatní se zejména při řešení sporů z investic mezi zahraničními investory a investicemi dotčeným státem. Obligatornost je zde podmíněna existencí mezinárodní úmluvy.
1.2.
Struktura a metody zpracování Autor této práce zastává názor, ţe je třeba si ještě před zahájením psaní jakékoliv odborné
práce vyjasnit její adresáty, tedy pro koho má být práce určena. Teprve odpověď na tuto otázku je schopná vymezit, jakou strukturu a jazyk zvolit tak, aby práce mohla být jejími čtenáři pochopena, resp. aby pro ně měla zamýšlený přínos. Vzhledem k rozsahu a významu novely zákona o rozhodčím řízení ( zejména pro oblast spotřebitelského práva ) mám za to, ţe okruh adresátů této práce je poměrně široký a není tak určen pouze odborné veřejnosti specializované na rozhodčí řízení. S ohledem na uvedené se proto budu v úvodu práce zabývat i některými odborné veřejnosti známými instituty a specifiky rozhodčího řízení, které je však dle mého názoru nezbytné vyjasnit, neboť jsou nutnou podmínkou pro pochopení práce jako celku. Struktura a metody zpracování sledují cíle a hypotézu práce. V této práci budou pouţity zejména následující vědecké metody: analýza, indukce, dedukce a komparace. V úvodu práce se budu zabývat základními pojmy a charakterem rozhodčího řízení. Dále rozeberu teoretické koncepce rozhodčího řízení a na ně navazující koncepce povahy rozhodčí smlouvy. Popsaná část sledující první hypotézu bude zakončena posouzením významu přijaté teoretické koncepce rozhodčího řízení a potaţmo rozhodčí smlouvy pro právní praxi. V druhé části práce se budu nejprve zabývat vymezením základních pojmů, zmíním judikaturu Soudního dvora Evropské unie, která měla a má značný význam pro českou právní úpravu i rozhodovací praxi soudů a výrazně ovlivnila i přijatou novelu zákona o rozhodčím řízení. Dále bude přistoupeno k popisu rozsáhlé diskuze, která poslední dobou vypukla mezi odbornou právnickou veřejností a promítla se i do judikatury českých soudů na téma ne/platnost rozhodčí smlouvy dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, účinného do jeho novelizace zákonem č. 19/2012 Sb. Následně jiţ přejdu k popisu Novelou přijatých změn uvedeného právního předpisu a ke zhodnocení jeho přínosů a mezer de lege ferenda. Závěr práce bude sledovat potvrzení či vyvrácení jejích hypotéz.
15
1.3.
Rozhodčí řízení - definice Definice rozhodčího řízení, která by byla jednotně přijímána, neexistuje. Z důvodu
zaměření této práce na vnitrostátní rozhodčí řízení tedy cituji přímo z důvodové zprávy k zákonu o rozhodčím řízení. Ta uvádí: „ Podstatou rozhodčího řízení a navazujícího výkonu rozhodčích nálezů je přenesení projednávání a rozhodování určitých sporů ze soudů, do jejichž pravomoci tyto věci jinak patří, na rozhodce jako soukromé fyzické osoby. Výsledkem činnosti rozhodců je rozhodčí nález, který má zásadně tytéž účinky jako pravomocný soudní rozsudek, je tedy především státní mocí vykonatelný “13. Úprava rozhodčího řízení je obsaţená jednak v normách vnitrostátního14 a jednak mezinárodního15 původu. Mimo to je nutné zmínit i normy evropského práva, jako je nařízení Brusel I a v neposlední řadě i vzorové zákony či pravidla, které jsou mnohdy podkladem, resp. vzorem pro tvorbu norem vnitrostátních16. Aby mohla být věc projednána v rozhodčím řízení, je třeba kumulativního splnění následujících předpokladů : dohoda stran – resp. existence platné rozhodčí smlouvy17 arbitrabilita – přípustnost řešení sporu v rozhodčím řízení18 vše z pohledu dotčeného právního řádu. Tímto právním řádem je myšleno právo státu, kde se rozhodčí řízení koná, či kde dochází k výkonu rozhodčího nálezu.
1.4.
Vztah soudů rozhodčích a soudů obecných
Cílem této podkapitoly je stručné nastínění vazby obecných soudů na řízení rozhodčí. Tento vztah se promítá jednak do pomocné a jednak do kontrolní funkce soudů. Soudy nemohou s ohledem na vzájemnou nezávislost těchto řízení uplatňovat uvedené funkce neomezeně, nýbrţ jen v přesně vymezeném rozsahu, mimo který musí být pravomoc rozhodců plně respektována19. 13
Důvodová zpráva k zákonu č. 216/1994 Sb. ze dne 29.6.1994, Codexis [databáze]. Verze 5.28.40. Atlas Consulting spol. s r.o., 10/2012. 14 Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů ( dále jako „ zákon o rozhodčím řízení “ ). 15 Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřená 10.června 1958 v New Yorku ( dále jako „ Newyorská úmluva “ ) či Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráţi ( dále jako „ Evropská úmluva “ ). 16 Např. UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration 1985 jako předloha zákona o rozhodčím řízení. 17 Jak jiţ bylo vyjádřeno v úvodu této práce, mám i zde na mysli arbitráţ fakultativní. 18 ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení – alternativa k řízení soudnímu. Právní fórum č. 4/2008, s. 121 - 127. 19 ROZEHNALOVÁ, N., Institut zrušení rozhodčího nálezu v mezinárodním prostředí. Časopis pro právní vědu a praxi. č. 4/1999, s. 348.
16
Rozehnalová20 dělí funkce obecných soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení podle jednotlivých fází řízení na : 1. Fáze před a po zahájení rozhodčího řízení, ale před jednáním ve věci samé. V této fázi řízení realizují obecné soudy zejména funkce pomocné, konkrétně jde o instituty jmenování rozhodce21, vyloučení rozhodce22 a zproštění mlčenlivost23. Velmi důleţitou realizací pomocné funkce soudů je také institut předběţných opatření24. Oprávnění obecných soudů zasahovat do rozhodčího řízení jsou v této fázi významně omezena pravomocí rozhodců rozhodovat o své pravomoci ( k tomu viz dále podkapitola Doktrína autonomie a doktrína pravomoci ). 2. Fáze v průběhu rozhodčího řízení aţ do vydání rozhodčího nálezu. V této fázi řízení realizují obecné soudy opět převáţně pomocné funkce. Kromě jiţ zmíněného předběţného opatření a zproštění mlčenlivosti rozhodce, je to dále i např. provedení důkazů neprovedených dobrovolně25. 3. Fáze po vydání rozhodčího nálezu. V této fázi realizují obecné soudy jak funkce pomocné, tak kontrolní. Z funkcí pomocných je to opět zproštění mlčenlivosti rozhodce a dále také archivace rozhodčích nálezů26 či výkon rozhodnutí, který se dle § 274 o.s.ř. vztahuje i na vykonatelné rozhodčí nálezy. Co se kontrolní funkce soudů týče, jejím obrazem je především zrušení rozhodčího nálezu27 a v následně také zastavení nařízeného výkonu rozhodčího nálezu28. Z důvodu návaznosti na problematiku zrušení rozhodčího nálezu po Novele zákona o rozhodčím řízení, kterou došlo k podstatnému rozšíření důvodů, pro které můţe soud rozhodčí nález zrušit, povaţuji za nutné na tomto místě uvést alespoň stručný výklad k tomuto institutu. Zrušení rozhodčího nálezu v ţádném případě nelze zaměňovat s jeho přezkumem, který je moţný dle § 27 zákona o rozhodčím řízení. Zrušení rozhodčího nálezu je moţné pouze z taxativně vyjmenovaných důvodů a je výlučně v dispozici smluvních stran. Bez ingerence alespoň jedné z nich nemůţe být řízení o zrušení rozhodčího nálezu konáno.
20
ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 291. 21 Viz § 9 odst. 1, 2 zákona o rozhodčím řízení upravuje náhradní jmenování rozhodce. 22 Viz § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, který upravuje vyloučení rozhodce na návrh strany. 23 Viz § 6 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, který upravuje zproštění mlčenlivosti. 24 Viz § 22 zákona o rozhodčím řízení. 25 Viz § 20 zákona o rozhodčím řízení. 26 Viz § 29 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. 27 Viz § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení. 28 Viz § 35 zákona o rozhodčím řízení.
17
Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodnutí ze dne 30.10.200929 k tomuto institutu podrobně vyjádřil, kdyţ uvedl : „ institut zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 ZRŘ nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Formou opravného prostředku jak po stránce procesní, tak i věcné správnosti rozhodčího nálezu může být jedině přezkum jinými rozhodci podle § 27 ZRŘ. Účelem institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem je umožnit ještě v jiném řízení než v řízení o výkonu rozhodnutí soudní přezkum toho, zda byly splněny základní podmínky pro projednání a rozhodnutí věci rozhodci, tedy základní podmínky pro to, aby bylo suspendováno ústavní právo domáhat se práv u nestranného a nezávislého soudu ve smyslu ustanovení článku § 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod, na které navazuje mimo jiné též ústavní právo dle článku 38 odstavec 2 poslední věty LZPS. Kontrolní činnost soudů připouští zákon zejména tím, že umožňuje uplatnit existenci vad, jimiž by trpělo řízení před rozhodci ad hoc i řízení před stálým rozhodčím soudem, popř. rozhodčí nález, pokud se takové vady příčí základním zásadám, na nichž jinak spočívá samo rozhodčí řízení a rozhodování “. A dále také : „ Měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení “. Povaţuji za nutné zde alespoň předestřít, ţe novelou zákona o rozhodčím řízení došlo ve spotřebitelských sporech k mírnému průlomu do nastíněného zákazu hmotněprávního přezkumu rozhodčího nálezu30.
29
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007. Citováno dne 31.10.2012 z www.nsoud.cz. 30 Bělohlávek, A. J., Změny v rozhodčím řízení. Bulletin advokacie č. 5/2012, s. 15 – 21.
18
2. VÝCHOZÍ TEORETICKÉ KONCEPCE ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ 2.1.
Cíl kapitoly
Tato kapitola se zabývá uvedením do problematiky teoretických koncepcí rozhodčího řízení, jeţ od sebe odlišuje rozdílný názor na povahu rozhodčího řízení. Právě povaha rozhodčího řízení je jedna z otázek, která bohuţel nebyla novelou zákona o rozhodčím řízení dotčena. Tento rozbor je tedy relevantní jak pro právní úpravu rozhodčího řízení platnou do 31.3.2012, tak po tomto datu. Závěrem této kapitoly bude nastíněn názorový vývoj Ústavního soudu ČR, ESD a ESLP k této otázce. Za dobu více neţ dvou set let31, kdy panuje názorová roztříštěnost na tuto problematiku, nebyla odborná právnická obec schopna dojít ke shodnému řešení. Sporná povaha rozhodčího řízení byla i důvodem jejího vyloučení z práva Evropské unie32, resp. vyloučení z rozsahu nařízení Řím I. Tento stav přitom staví adresáty norem rozhodčího řízení do značné právní nejistoty, neboť to, kterou koncepci přijmeme, můţe dle mého názoru zásadně ovlivnit odpovědi na řadu významných otázek počínaje kvalifikací rozhodčí smlouvy, přes právo rozhodné pro interpretaci rozhodčí smlouvy, postavení rozhodce, jeho odpovědnosti, vztahu ke stranám řízení a konče koncepcí rozhodčího nálezu33. Zásadním kritériem odlišnosti je poměr vazby státu na rozhodčí řízení a smluvní svoboda. Níţe popsané koncepce vţdy oscilují mezi oběma těmito póly. Celkem jsou právní teorií oficiálně uznávány čtyři základní koncepce34.
2.2.
Jurisdikční doktrína ( judicial theory )
Jurisdikční doktrína se objevila jiţ před II. světovou válkou. Základní myšlenka vychází z tvrzení, ţe stát má výlučnou jurisdikci nad svým územím a je tedy pouze v jeho moci regulovat rozhodčí řízení. Rozhodčí řízení má povahu kontradiktorní a je alternativou k řízení soudnímu, nicméně pouze v rozsahu mu k tomuto účelu svěřeném státní mocí. Rozhodce pak obdobně jako soud právo netvoří, nýbrţ nalézá na základě pravomoci delegované státem35 a jeho rozhodnutí mají povahu res iudicata. 31
Růţička, K., Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. 2. vyd.,Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o, 2005, s. 18. 32 Hrnčiříková, M., Platnost rozhodčí smlouvy anebo jaký vliv může mít určení povahy rozhodčí smlouvy na praxi. Právní fórum č. 8/2011. Dostupné také na : www.pravnickeforum.cz. 33 ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 52. 34 ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení – alternativa k řízení soudnímu. Právní fórum č. 4/2008, s. 121-127. 35 Bělohlávek, A. J., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha, 1. vydání, 2004. s. 16.
19
Tato doktrína vychází z pojetí státu dle Jellineka36, který jej charakterizuje těmito sloţkami: Obyvatelstvo Území Územní svrchovanost Územní svrchovanost státu je základním argumentem jurisdikční doktríny. Smluvní svoboda je redukována na minimum. Oprávnění uzavřít rozhodčí smlouvu je dáno výlučně právním řádem státu a v jeho mezích37. Rozhodci jsou v obdobném postavení jako soudci. Rozdíl spočívá pouze v tom, ţe zatímco soudce odvozuje jak svou autoritu, tak i ustanovení od státu, rozhodce odvozuje sice svou autoritu od státu, avšak jeho ustanovení je záleţitostí stran. Co se týká práva rozhodného pro meritum sporu, mají rozhodci v podstatě stejné moţnosti jako soudci, taktéţ jsou vázání procesním právem a veřejným pořádkem fóra38. Právě postavení rozhodců a na ně navazující úvahy o povaze rozhodčího řízení se staly základním bodem vyjádření Ústavního soudu k této problematice. Názor Ústavního soudu a jeho vývoj bude podrobněji popsán dále v této kapitole. Názorným příkladem zastánce této doktríny můţe být výrok Ellera: „ Ovšem zcela primárně zde vystupuje otázka, zda strany mohou vůbec delegovat příslušnou kompetenci rozhodcům. Podle mého názoru nemohou, protože příslušnou kompetenci nemají. Přenést může tuto kompetenci pouze stát, protože mezi základní prerogativy a povinnosti státu patří vykonávat jurisdikci na svém území “39. Právě názorně nastíněné nezhodnocení smluvního zaloţení pravomoci rozhodců bývá této teorii často vytýkáno40 a to zejména v kontextu tzv. on-line arbitráţí.
36
Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J., Základy státovědy. Masarykova univerzita v Brně, Právnická fakulta, Brno 2004, s. 8. 37 Rubellin – Devichi, J., L´ARBITRAGE Nature juridique doit interne et droit international privé. Libraire générale de droit et de jurisprudence, Paris, 1965, page 12, marg. 6, uvádí o jurisdikční teorii ( La theorie juridictionnelle ) : „ Si l´arbitre rend la justice, il ne peut le faire que par une délégation de souveraineté. “ Volně přeloţeno jako : „ Pokud rozhodce vykonává právní činnost, nemůže tomu tak být, než delegací suverenity státní. “ 13 ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 54. 39 Eller, O., Mezinárodní občanské právo procesní Vybrané otázky. Univerzita J. E. Purkyně. Brno, 1987, s. 81. 40 Bělohlávek, A. J., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha, 1. vydání, 2004. s. 701.
20
2.3.
Smluvní doktrína ( contractual theory )
Tato doktrína je ve svém extrémním pojetí v podstatě negací extrémního pojetí doktríny jurisdikční. Její zastánci povaţují rozhodčí smlouvu za určitý druh narovnání a odmítají rozhodující vliv státu na řízení41. Základní myšlenka spočívá v tom, ţe k uzavření rozhodčí smlouvy došlo na základě svobodné vůle smluvních stran a ty tak mohou volně manipulovat s charakterem rozhodčího řízení42. Mohou tak např. provést volbu rozhodců, místa konání, pravidel řízení či práva procesního43. Toto pojetí popírá vazbu mezi fórem a řízením. V mezinárodní arbitráţi se smluvní koncepce vyznačuje moţností smluvních stran delokalizovat rozhodčí řízení a zbavit jej tak vlivu národního práva44. Strany jsou také způsobilé řízení denacionalizovat a zbavit jej tak vlivu lex loci arbitri. Národní rozhodčí právo má velmi malý vliv na řízení a v podstatě jen vyplňuje mezery smluvní úpravy v rozhodčí smlouvě45. V klasickém pojetí této doktríny je vynutitelnost rozhodčího nálezu zaloţena na zásadě pacta sunt servanda. Uzavřením rozhodčí smlouvy se smluvní strany zavazují plnit smluvené povinnosti z této smlouvy, tedy včetně rozhodčího nálezu. V případě, ţe povinná strana dobrovolně neplní, můţe se oprávněná strana obrátit s nárokem na splnění povinnosti ke státnímu soudu. Názory proti této doktríně zdůrazňují převáţně absenci úpravy základních právních institutů, jejichţ existence je nutná k zajištění práva na spravedlivý proces. Tato koncepce se nezabývá vlivem státu na arbitráţ, zejména neupravuje vazbu fóra a mezinárodního rozhodčího řízení, arbitrabilitu řízení či ingerenci soudů v podobě zrušení rozhodčího nálezu.
41
RŮŢIČKA, K., K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie č. 5/2003, s. 32 – 40. Srov. Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Nakladatelství C.H.Beck, Praha, 2004. 43 „ as early as 1923, the Geneva Protocol stated under [2]: „ [2] The arbitral procedure, including the constitution of the arbitral tribunal, shall be governed by the will of the parties and the law of the country in whose territory the arbitration takes place.“ a dále : „ Model Law of 1985 art. 19 states: „ Subject to the provisons of this Law, the parties are free to agree on the procedure to be followed by the arbitral tribunal in conducting the proceedings.“ Citace viz Sanders, P., Quo Vadis Arbitration? – Sixty Years of Arbitration Practice, Kluwer Law International, 1999, chapter V., page 239 an. 44 ROZEHNALOVÁ, N., Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva – 2009 – Days of Law [online]. Brno : Masarykova univerzita, 2009 ( citováno dne 31.10.2012 ). Dostupné z : http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/sbornik/sbornik.pdf ( poslední návštěva dne 31.10.2012 ). 45 ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení – alternativa k řízení soudnímu. Právní fórum č. 4/2008, s. 121 - 127. 42
21
2.4.
Doktrína smíšená
Smíšená doktrína povahy rozhodčího řízení reflektuje argumenty jak koncepce jurisdikční, tak smluvní. Vychází ze dvou základních předpokladů rozhodčího řízení, jednak ze shodné vůle stran podřídit svůj potencionální nebo jiţ vzniklý spor rozhodčímu řízení a jednak také z přípustnosti, resp. uznaní tohoto typu řešení sporů státem, který rozhodčímu nálezu přiřazuje stejné účinky jako rozhodnutí státních soudů. Při hodnocení této koncepce je třeba vzít v potaz základní charakter právního státu, který vystupuje nejen jako tvůrce, ale i realizátor práva. Právními normami však nereguluje jen chování osob na svém území, nýbrţ vymezuje i objem a obsah vlastních právních moţností a závazků. Právní stát musí být garantem výkonu a ochrany demokratických práv a svobod. V tomto kontextu musí stát zajistit: normativní zakotvení práv a svobod občana vytvoření a fungování systému reálných záruk občanských práv a svobod46 Pokud má stát dostát těmto závazkům, nemůţe ponechat rozhodčí řízení jako celek výlučně na smluvních stranách, neboť i v jeho průběhu musí být garance práv zajištěna. Musí tak existovat právo, které bude určovat moţnosti konání rozhodčího řízení, arbitrabilitu sporu, či účinky rozhodčího nálezu47. Na druhou stranu je však třeba myslet i na soukromoprávní charakter dohody, kterou se spor rozhodčímu řízení podřizuje. Strany mohou smluvně významně ovlivnit průběh rozhodčího řízení např. výběrem počtu rozhodců, metodou jejich výběru, stanovením náleţitostí rozhodčího nálezu apod. Nerozlučné spojení těchto dvou základních prvků arbitráţe je velmi charakteristické pro tuto koncepci. Vyjádřením slovy jejich významných představitelů, rozhodčí řízení je : „ proces, který začíná soukromoprávní smlouvou a končí závazným rozhodnutím, které může být i nuceně vykonáno “48.
2.5.
Doktrína autonomní
Autonomní doktrína pracuje s rozhodčím řízením mezinárodním. Rozhodčí řízení je povaţováno za samostatný institut, nezávislý na právu a institucích fóra. Autonomní koncepce vychází ze samotného účelu rozhodčího řízení. Není tedy podstatné, co říká o arbitráţi právní
46
Harvánek, J. a kolektiv autorů, Teorie práva. 3. dotisk 1. vydání, Masarykova univerzita v Brně, 2002, s. 341. ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení – alternativa k řízení soudnímu. Právní fórum č. 4/2008, s. 121 - 127. 48 Citát viz Redfern, A., Hunter, M., In ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 57. 47
22
řád fóra, či jiné právní řády. Stěţejní jsou jednotlivé elementy rozhodčího řízení, jeho účastníci, rozhodci a rozhodčí smlouva49. Zastáncem této koncepce je krom uvedených i J. Rubellin – Devichi50.
2.6.
Pohled Ústavního soudu ČR
Rozhodčí řízení je řízením zásadně jednoinstančním51. Strana, která v něm nebyla úspěšná, má jedinou moţnost, jak toto rozhodnutí zvrátit, a to podáním návrhu na zrušení rozhodčího nálezu52, který je však omezen na taxativně vyjmenované důvody pro jeho zrušení53. Za této situace je s přihlédnutím ke značnému rozšíření případů, kdy strany postupují řešení svých sporů rozhodčímu řízení, logické, ţe stále častěji dochází k pokusům o nápravu takto rozhodnutých věcí pomocí ústavních stíţností54. Ústavní stíţnost je oprávněna podat fyzická, nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliţe tvrdí, ţe pravomocným rozhodnutím v řízení, jehoţ byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavou ČR55. Je třeba uvést, ţe Ústavní soud v podstatě odmítl a odmítá zasahovat do rozhodčího řízení56. Jedná tak jednak proto, ţe připuštění takového zásahu by v podstatě eliminovalo obecně uznávané výhody rozhodčího řízení jako je hospodárnost, rychlost, či nemoţnost 49
LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖL, S.M., Comparative international Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 81. 50 ,, … qu´Il n´y a ,,aucun contradiction,, a suivre une interprétation différante sur le plan interne et sur le plan international, comme si l´arbitrage devait changer de nature en cessant d´etre national. La question est alors de savoir si l´arbitrage de dépasse pas ses deux composantes pour constituer une institution autonome, dont la nature de devrait pas etre définie par référence au contract ou a la juridiction, et dont le régime juridique se justifierait a la fois par le but poursuivi et par garanties nécessaires aux parties qui ne cherchent pas la solution de leur différend aupres de la justice officiell. “ Citace viz Rubellin – Devichi, J., L´ARBITRAGE Nature juridique doit interne et droit international privé. Libraire générale de droit et de jurisprudence, Paris, 1965, page 17,18, marg 14. Volně přeloţeno jako : „ …důsledek je nejlépe vidět, máme-li dodržovat stanovisko, že nesmí existovat žádná kontradikce, když sledujeme různý výklad roviny vnitrostátní i mezinárodní a přitom neměníme vnitrostátní povahu arbitráže. Otázka spočívá v tom, uvědomit si, jestli arbitráž nepřekračuje své dvě součásti, máme-li konstituovat instituci autonomní, jejíž povaha by neměla být definována vztahem ke smlouvě nebo k jurisdikci a jejíž jurisdikční režim se ospravedlňuje zároveň cílem, kterého chce dosáhnout, a zároveň garancemi zúčastněným stranám, které nehledají řešení svého sporu před oficiálním soudnictvím.“ 51 S přihlédnutím k ust. § 27 zákona o rozhodčím řízením je moţné dohodnout i přezkum rozhodčí smlouvy jinými rozhodci. Je třeba poznamenat, ţe k vyuţití této moţnosti dochází jen velmi zřídka. K tomu více viz Bělohlávek, A. J., Druhá instance v rozhodčím řízení. Právní rozhledy č. 6/2003, s. 5 - 7. 52 Bělohlávek, A. J., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha, 1. vydání, 2004. s. 231. 53 Viz ust. § 31 zákona o rozhodčím řízení. 54 Varvařovský, P., Rozhodčí řízení v judikatuře Ústavního soudu. Právní fórum č. 3/2010, s. 143 - 146. 55 Viz ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jako „ zákon o Ústavním soudu “ ). 56 Viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 6.2.2007, sp. zn. IV. ÚS 224/07.
23
přezkumu rozhodčího nálezu ve věci samé57, a jednak z důvodů souvisejících právě s otázkou povahy rozhodčího řízení.58 První rozhodnutí Ústavního soudu, které se částečně dotýkalo povahy rozhodčího řízení bylo usnesení sp. zn. III. ÚS 460/01, ze dne 1.11.2001. V tomto rozhodnutí Ústavní soud uvedl, ţe pokud se smluvní strany dohodly na postoupení řešení jejich sporu do rozhodčího řízení a na respektování rozhodčího nálezu, nahradily tím pořad práva, v důsledku čehoţ stěţovatel z vlastního a svobodného rozhodnutí nevyčerpal prostředky k ochraně svých práv. Na toto rozhodnutí navázalo usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02 ze dne 15.7.2002, kterým Ústavní soud rozhodoval proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR. Stěţovatelka v této věci uvedla, ţe v rozhodčí smlouvě nebyl dohodnut přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci, souběţně podala návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 zákona o rozhodčím řízení, avšak má za to, ţe důvody její ústavní stíţnosti jsou jiné, neţ vyjmenované v tomto ustanovení. Citované rozhodnutí obsahovalo po dobu více neţ 8 let základní argumentaci, které se Ústavní soud víceméně drţel ve svých navazujících rozhodnutích59 týkajících se rozhodčího řízení. Ústavní soud se vyjádřil k následujícím otázkám. i) Předně konstatoval, ţe rozhodčí soud není orgánem veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nepatří do soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc není delegovanou mocí státní, nýbrţ pochází z rozhodnutí stran podřídit svůj spor tomuto řízení. Tento názor byl dále potvrzen a argumentačně rozšířen usnesením III. ÚS 32/06 ze dne 20.7.2006, kde Ústavní soud uvedl : „ Tím, že platné právo umožňuje rozhodovat majetkové spory i jinými subjekty než státními (soudy), z nich nečiní bez dalšího orgány veřejné moci; těmito subjekty totiž nejsou jen stálé rozhodčí soudy, zřízené na základě zákona, nýbrž jimi zásadně - může být každý občan České republiky... “60. Postavení orgánu veřejné moci nelze dále usuzovat ani ze skutečnosti, ţe rozhodčí nález je exekučním titulem, neboť stejně tak jím není ani notář, který sepsal notářský zápis se svolením k vykonatelnosti dle § 274 písm. e) o.s.ř.
57
Varvařovský, P., Rozhodčí řízení v judikatuře Ústavního soudu. Právní fórum č. 3/2010, s. 143 - 146. Zde pro úplnost uvádím, ţe k odmítnutí ústavních stíţností dochází zpravidla formou usnesení, které jsou závazné a vykonatelné pouze vůči účastníkům řízení. Nelze na ně tedy pouţít čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR hovořící o závaznosti erga omnes. 59 Např. v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 435/02 ze dne 22.10.2002, III. ÚS 582/02 ze dne 16.12.2002, nebo I. ÚS 339/02 ze dne 26.1.2004, III. ÚS 1425/09 ze dne 13.8.2009 60 Dostupné z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz. 58
24
ii) Dále se vyjádřil k samotné povaze rozhodčího řízení a rozhodčího nálezu, kdyţ se ztotoţnil s právním názorem předsedy ve věci rozhodujícího senátu Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, který prohlásil, ţe : „ Charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je činností narovnávající ve smyslu § 585 obč.zák. Výsledek pak je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud, kterou mu svěřili. Rozhodčí nález nevydává rozhodčí soud, ale rozhodci. Je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodcem v zastoupení stran uzavřen. “61 Právě názor na charakter rozhodčí činnosti a rozhodčího nálezu byl později podroben rozsáhlé kritice62. Růţička např. namítá63, ţe přijmutí tohoto názoru se v podstatě rovná přiznání rozhodcům postavení zprostředkovatelů, kteří nerozhodují, nýbrţ vydávají pouze jakási doporučení či návrhy jak spor řešit. Nad to poukazuje na ustanovení § 15 odst. 1, § 20, § 30, § 37 zákona o rozhodčím řízení, které mají prokázat, ţe rozhodci právo nalézají a spor rozhodují. Odmítavé stanovisko k citovanému názoru Ústavního soudu vyjádřil např. i Bělohlávek64, Pecha65 či Rozehnalová66. Ke drobné korekci došlo v usnesení sp. zn. III. ÚS 32/06 ze dne 20.7.2006, kterým se Ústavní soud přiblíţil ke koncepci smíšené, kdyţ uvedl : „ Rozhodčí řízení tím představuje 61
Dostupné z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz. Velmi podnětné je v tomto ohledu stanovisko Velkého senátu Rozhodčího soudu České republiky a Slovenské republiky při IAL SE, který je stálým rozhodčím soudem zřízeným podle slovenského zákona č. 244/2002 Z.z., o rozhodcovskom konani, ve znění pozdějších přepisů, jeţ vychází z Modelového zákona Mezinárodní komise pro obchodní právo UNCITRAL a který působí na základě zákona č. 222/2009 Sb., o volném pohybu sluţeb jako stálý rozhodčí soud rovněţ na území České republiky. Tento názor je shrnutý členem Velkého senátu Lissem, L. v jeho článku Pojďme proti mýtům aneb k otázce povahy rozhodčího řízení, e-PRAVO [online], příspěvek č. 63170, publikovaném dne 16.6.2010. Dostupný na : http://www.epravo.cz/top/clanky/pojdme-proti-mytumaneb-k-otazce-povahy-rozhodciho-rizeni-63170.html ( poslední návštěva dne 2.11.2012 ). 63 Růţička, K., Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 25. 64 „ V případě, že bychom akceptovali postavení rozhodce jako quasi zástupce strany, nejednalo by se totiž již v žádném případě o osobu nestrannou tak, jak toto stanoví zákon již v ustanovení § 1, nýbrž o osobu vyloučenou ve smyslu ustanovení § 8 a násl. zákona o rozhodčím řízení, a mohlo by tak být vůbec zpochybněno použití tohoto zákona.“ Citováno z Bělohlávek, A. J., Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha: C. H. Beck, 1. vydání, 2004, s. 14. 65 Pecha, R., K právní povaze rozhodčích nálezů. Bulletin advokacie č. 5/2003, s. 44. 66 „ ... dochází k hodnocení povahy rozhodčího řízení pohledem doktríny smluvní bez zohlednění oné skutečnosti, že vůle stran je zde pouze a jenom derivátem odvozeným z konkrétního právního předpisu.“ Citace viz ROZEHNALOVÁ, N., Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva – 2009 – Days of Law [online]. Brno : Masarykova univerzita, 2009 ( citováno dne 31.10.2012 ). Dostupné z : http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/sbornik/sbornik.pdf ( poslední návštěva dne 31.10.2012 ). 62
25
procesní institut sui generis, který má na jedné straně svůj původ v dohodě stran a na straně druhé čerpá své jurisdikční účinky z civilního práva. Nestojí tedy mimo právní systém; musí zde být právní řád, který určuje podmínky jeho konání (zejména náležitosti rozhodčí smlouvy), základní zásady procesu, jakož i účinky v něm vydaného rozhodčího nálezu. “67 Zásadní obrat v pojetí rozhodčího řízení z pohledu Ústavního soudu nastal v nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8.3.2011, kterým byl potvrzen jurisdikční základ rozhodčího řízení. Jmenovaným rozhodnutím Ústavní soud sice potvrdil, ţe základ rozhodčího řízení ( zaloţení pravomoci rozhodců ) spočívá v dohodě stran, učiněného na základě autonomie vůle, avšak k dalšímu uvedl, ţe „ rozhodčí řízení, jak bylo shora uvedeno, je druhem civilního procesu “68. Rozhodčí soud je tzv. „ jiný orgán “ ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který je vázán platným právem a toto právo je také povinen při své rozhodovací činnosti aplikovat ( rozhodce nalézá právo ). Rozhodčí smlouvou tedy dochází k plnému nahrazení státního soudu soudem rozhodčím ( derogaci pravomoci soudu a zaloţení pravomoci rozhodce ), věc je před rozhodci projednána a také je vydáno autoritativní rozhodnutí69. Charakter rozhodčího nálezu se tak radikálně mění a má stejnou povahu a sílu jako rozhodnutí soudu. Rozhodce dále musí způsobem vedení sporu zajistit, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé. K tomu má, obdobně jako soudce, poučovací povinnost70. Zde nutno poznamenat, ţe toto rozhodnutí bylo vydáno ve formě nálezu Ústavního soudu a je tak, na rozdíl od rozhodnutí předcházejících, v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné erga omnes. Ve světle právě popsaného rozhodnutí Ústavního soudu působí poněkud nekonzistentně další nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1.11.201171. Toto rozhodnutí je diametrálně odlišné od nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07 a vytváří důvodné podezření, ţe senát II. ÚS o něm nebyl vůbec informován72. Ústavní soud se vrací ke smluvní doktríně, kdyţ uvádí, ţe rozhodčí řízení není nalézáním práva, nýbrţ dotvářením závazkového vztahu smluvních stran. Zcela překvapivě, jak píše Bělohlávek73, přitom ve stejném odstavci odůvodnění nálezu zároveň konstatuje, ţe dochází k delegaci jurisdikční pravomoci států na rozhodce. Výraz „
67
Dostupné z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz. Usnesení sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8.3.2011. Dostupné z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz. 69 Shodně i viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5146/2009, ze dne 21. 6. 2012 : „ Rozhodčí nález nemá povahu právního úkonu stran rozhodčího řízení, proto nelze uvažovat ani o jeho neplatnosti pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák.; “ Citováno z : www.nsoud.cz. 70 Bělohlávek, A. J., Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 625. 71 Plné znění rozhodnutí viz databáze NALUS, internetová adresa : http://nalus.usoud.cz. 72 Bělohlávek, A. J., Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 625. 73 Tamtéţ. 68
26
dotváření právního vztahu “ je však v přímém rozporu s „ jurisdikční činnosti “, neboli rozhodováním o tom, co je po právu a co není. Vlastník74 uvedený rozpor vysvětluje snahou Ústavního soudu argumentovat ve prospěch spotřebitele, s cílem prokázat, ţe rozhodčí řízení není řízením soudním ve smyslu směrnice č. 93/13/EHS a nesplňuje tak poţadavky, jeţ jsou Směrnicí na ochranu spotřebitele kladeny. Ať tak či onak, toto rozhodnutí bylo vydáno a je třeba ho vzhledem k jeho formě ( nález Ústavního soudu ) povaţovat rovněţ za závazné erga omnes. Vzhledem k nastíněnému rozporu těchto rozhodnutí se tak nabízí moţné řešení, které spočívá ve sjednocujícím rozhodnutí pléna Ústavního soudu. Domnívám se, ţe takovéto rozhodnutí však bohuţel v dohledné době nelze, s ohledem na přetíţenost tohoto orgánu, očekávat.
2.7.
Pohled Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva na povahu rozhodčího řízení
Názorová roztříštěnost, tak jak byla nastíněna výše, nepřináší ohledně povahy rozhodčího řízení jasné závěry. Mám za to, ţe za tohoto stavu je vhodné hledat řešení této sloţité otázky v souvislosti s mezinárodněprávními závazky České republiky, zejména s členstvím v Radě Evropy a Evropské unii75. Judikatura soudů těchto institucí ( ESLP, ESD ) je i pro naše vnitrostátní pouţití velmi nápomocná76. 2.7.1. Pohled Soudního dvora Evropské unie ESD zajišťuje dodrţování práva při výkladu a provádění jednotlivých ustanovení práva Evropské unie, vykonává dozor nad jednotností výkladu a aplikací ve všech členských státech, jakoţ i nad tím, aby tento výklad odpovídal duchu Evropských společenství a evropské integrace. Ve svých rozhodnutích se vyslovuje k zásadním otázkám celého právního řádu Evropské unie ( Acquis communautaire ) a svým výkladem jeho právo dotváří. Jak jiţ bylo zmíněno v úvodu, rozhodčí řízení není přímo předmětem úpravy práva Evropské unie. Na druhou stranu však rozhodčí právo výrazně ovlivňuje a to jednak prostřednictvím úpravy právních institutů, které se rozhodčího práva významně dotýkají ( např. spotřebitelské právo ) a jednak prostřednictvím ESD a jeho ochrany jednotného působení práva Evropského práva, která působí kromě soudů státních i na soudy rozhodčí.
74
Vlastník, J., Právo na spravedlivý rozhodčí proces. Právní rozhledy č. 1/2012, s. 1 - 12. Tamtéţ. 76 K závaznosti, resp. nezávaznosti rozhodnutí ESD pro národní soudy srov. dále. 75
27
ESD se k povaze rozhodčího řízení vyjádřil v rozhodnutí 102/81 Nordsee v. Reederei77, kdyţ uvedl : „ An arbitrator who is called upon to decide a dispute between the parties to a contract under a clause inserted in that contract is not to be considered as a „ cour tor tribunal of a member state „ within the meaning of article 177 of the Treaty … “78 V tomto
rozhodnutí
ESD
konstatoval,
ţe
rozhodčí
smlouva
je
výhradně
soukromoprávního charakteru, jelikoţ její závaznost plyne ze smluvního ujednání stran sporu. Rozhodčí soudy tedy nelze povaţovat za „ soud členského státu “ ve smyslu ustanovení článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie79. ESD na jednu stranu pro nedostatek jurisdikce nepokládá rozhodce za soud členského státu a rozhodci tak nemohou vyuţít institutu předběţné otázky, na stranu druhou však skutečnost, ţe jejich pravomoc byla zaloţená autonomním ujednáním v rozhodčí smlouvě, nemůţe rozhodce zbavit povinnosti aplikovat právo Evropské unie80. Jeho rozhodnutí má stejně jako rozhodnutí soudní vůči svým adresátům povahu rei judicatae. Lze dovodit, ţe ESD nepřímo konstatuje, ţe rozhodci nalézají právo. Mám za to, ţe z uvedeného vyplývá, ţe jeho názor se nejvíce blíţí koncepci smíšené. Právě vzhledem k bezvýjimečné nutnosti dodrţování evropského práva81, ESD v témţe rozhodnutí82 konstruoval i způsoby, jak za této situace ( odlišná povaha rozhodčího soudu od soudu státního a nemoţnost aplikovat na rozhodce čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie ) dodrţování práva Evropské unie zajistit. K zajištění má dle ESD docházet : prostřednictvím spolupráce vnitrostátních soudů se soudy rozhodčími83 ( zejména otázky procesní nebo výkladu příslušného práva ) v rámci přezkumu rozhodčích nálezů soudy vnitrostátními 77
Viz rozsudek ESD ze dne 23. 3. 1982 ve věci "Nordsee" Deutsche Hochseefischerei GmbH proti Reederei Mond Hochseefischerei Nordstern AG & Co. KG a Reederei Friedrich Busse Hochseefischerei Nordstern AG & Co. KG [1982] ECR 01095. Dostupné na : http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:61981CJ0102:EN:HTML ( poslední návštěva dne 2.11.2012 ). 78 Citováno dne 2.11.2012 z : http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:61981CJ0102:EN:HTML. 79 K polemice ohledně přijatého závěru ESD např. viz Stehlík, V., Vybrané otázky rozhodčího řízení v komunitárním právu. Jurisprudence, ročník XIV, číslo 1/2005, s. 3 - 10, který závěrem konstatuje, ţe : „ změna postoje ESD není tak řídkým jevem “ a uvádí rozhodnutí na podporu tohoto tvrzení. 80 Vlastník, J., Právo na spravedlivý rozhodčí proces. Právní rozhledy č. 1/2012, s. 1 - 12. 81 A to i v případě rozhodování dle zásad spravedlnosti. K tomu viz rozsudek ESD C-393/92, Gemeente Almelo and others v. Energiebedriff IJsselmij /1944/, ECR I-1477. Dostupné v angličtině na : http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:61992CJ0393:EN:PDF ( poslední návštěva dne 5.11.2012 ). 82 Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 3. 1982 ve věci "Nordsee" Deutsche Hochseefischerei GmbH proti Reederei Mond Hochseefischerei Nordstern AG & Co. KG a Reederei Friedrich Busse Hochseefischerei Nordstern AG & Co. KG [1982] ECR 01095. 83 Stehlík, V., Vybrané otázky rozhodčího řízení v komunitárním právu. Jurisprudence, ročník XIV, č. 1/2005, s. 3 - 10.
28
Nutno poznamenat, ţe v kontextu budoucího rozhodování vnitrostátních soudů členských států, neexistuje výslovné stanovení závaznosti rozsudků ESD. Na druhou stranu se ESD několikrát vyjádřil v tom smyslu, ţe vnitrostátní soudy, proti jejichţ rozhodnutí uţ není odvolání, nemají povinnost poloţit mu předběţnou otázku týkající se práva Evropské unie tehdy, pokud jiţ ESD toto ustanovení jednou interpretoval. Uvedené stanovisko naznačuje, ţe rozhodnutí ESD vykládající specifické legislativní ustanovení, můţe být z praktického důvodu chápáno jako závazné. Lze to doloţit i tím, ţe ve svých rozhodnutích ESD často odkazuje na svoji zavedenou judikaturu84. 2.7.2. Pohled Evropského soudu pro lidská práva Judikatura ESLP ohledně rozhodčího řízení vychází z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále také jako „ EÚLP “ ), který upravuje právo na spravedlivé řízení. Je otázkou, zda se tento článek vztahuje výhradně na obligatorní rozhodčí řízení, nebo i na řízení fakultativní. Domnívám se, ţe je aplikovatelný na oba typy rozhodčího řízení, avšak se specifiky uvedenými dále85. V kontextu EÚLP je jiţ delší dobu vedena pro praxi velmi významná diskuze na téma přímé aplikovatelnosti jejich norem na ochranu lidských práv v rozhodčím řízení. Přes první názory, které přímou aplikovatelnost odmítaly s argumentací, ţe rozhodčí soud není soudem dle článku 6 EÚLP a rozhodčí řízení nespadá do jejího věcného rozsahu, se tato problematika dostává v současné době opět do popředí86. Ohledně rozhodčího řízení obligatorního mám za to, ţe odpověď nebude činit takový problém, neboť rozhodčí řízení je v tomto případě jiným způsobem řízení soudního87. U fakultativní arbitráţe je problematika sloţitější. Proti přímé aplikovatelnosti na rozhodčí řízení svědčí následující argumentace. Z článku 6 EÚLP dle mého názoru nelze usuzovat odpovědnost státu za jednání, spočívající v porušení ustanovení Úmluvy ze strany jednotlivce88. Pouze stát je garantem závazků, které mu z EÚLP vyplývají, a jen on je odpovědný za aplikaci norem chránících 84
Viz ISAP [online] ( oficiální informační systém vlády ČR pro implementaci práva EU ). Dostupné na : http://isap.vlada.cz/Dul/CESTY.NSF/91b9f824a0923e3bc1256dde0052230a/47b0abe5e6bf8505802566da0041e 5ed?OpenDocument ( poslední návštěva dne 5.11.2012 ). 85 Kyselovská, T., Rozhodčí doložky (nejen) ve spotřebitelských smlouvách a ochrana základních lidských práv. In COFOLA 2009: the Conference Proceedings [online], 1. edition. Brno : Masaryk University, 2009, ISBN 978-80-210-4821-8. ( Poslední návštěva dne 5.11.2012 ). 86 Bělohlávek, A. J., Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 202 203. 87 Kyselovská, T., Rozhodčí doložky (nejen) ve spotřebitelských smlouvách a ochrana základních lidských práv. In COFOLA 2009 : the Conference Proceedings [online], 1. edition. Brno : Masaryk University, 2009, ISBN 978-80-210-4821-8. ( Poslední návštěva dne 5.11.2012 ). 88 Za předpokladu, ţe nelze za porušení EÚLP povaţovat jednání státu, spočívající v toleranci takového jednání.
29
základní lidská práva. Je proto na místě se domnívat, ţe pro rozhodce nejsou povinnosti stanovené článkem 6 EÚLP závazné přímo89. To ovšem neznamená, ţe by jím nemohl být rozhodce vázán. ESLP vychází z tzv. doktríny pozitivních pravomocí90, dle které jsou smluvní státy povinni i aktivně zajišťovat uţívání práv přiznaných Evropskou úmluvou v rámci své jurisdikce91. Stát je tak povinen v rámci této činnosti nad rozhodčím řízením vykonávat určitou kontrolu souladu rozhodčího řízení a rozhodčích nálezu s článkem 6 EÚLP. V opačném případě lze očekávat, ţe bude ze strany ESLP za porušení pozitivních závazků sankcionován. Mám za to, ţe z uvedeného výkladu vyplývá, ţe ESLP je nejblíţe teorie jurisdikční, neboť arbitráţ probíhá v rámci určité jurisdikce a tedy v rámci určitého právního a ústavního systému92.
2.8.
Dílčí závěr
Jak patrno z nastíněného výkladu, na téma povahy rozhodčího řízení panuje značná názorová roztříštěnost jak na území ČR, tak i mimo něj. Domnívám se, ţe pro její sjednocení na našem území bude nezbytné buď vyjasnit závaznou rozhodovací praxi Ústavního soudu ČR, anebo vydat obecně závaznou zákonnou normu. Zda došlo k vyjasnění této problematiky přijatou Novelou zákona o rozhodčím řízení, bude popsáno dále. Po teoretickém rozboru se dále přes výklad o rozhodčí smlouvě obecně budu věnovat potvrzení či vyvrácení první hypotézy této práce, tedy povaze rozhodčí smlouvy a jejímu významu pro právní praxi.
89
Vlastník, J., Právo na spravedlivý rozhodčí proces. Právní rozhledy č. 1/2012, s. 3. Tamtéţ. 91 Projevem této doktríny je přiznání rozhodčímu nálezu povahy exekučního titulu. 92 Shodně také Kyselovská, T., Rozhodčí doložky (nejen) ve spotřebitelských smlouvách a ochrana základních lidských práv. In COFOLA 2009: the Conference Proceedings [online], 1. edition. Brno : Masaryk University, 2009, ISBN 978-80-210-4821-8. ( Poslední návštěva dne 5.11.2012 ). 90
30
3. ROZHODČÍ SMLOUVA 3.1.
Obecná charakteristika
Rozhodčí řízení můţe být realizováno při splnění dvou minimálních podmínek93: kladné stanovisko právního řádu, kde má být rozhodčí řízení realizováno existence platné rozhodčí smlouvy94 Rozhodčí smlouva je pokládána za esenciální znak rozhodčího řízení. Představuje ujednání, které přenáší pravomoc rozhodovat určitý spor nebo spory ze státních soudů na rozhodce. Platná rozhodčí smlouva má významné procesní účinky : derogace jurisdikce obecného soudu a postoupení jurisdikce na soud rozhodčí v případě podání ţaloby jednou ze stran k obecnému soudu můţe druhá strana vznést námitku nedostatku pravomoci s ohledem na existenci rozhodčí smlouvy rozhodčí smlouva váţe i právní nástupce stran, ledaţe nástupnictví ve smlouvě vyloučí uzavření rozhodčí doloţky nemá vliv na běh promlčecích lhůt Problematika rozhodčí smlouvy přináší spoustu otázek, jejichţ odpovědi jsou závislé na kvalifikaci rozhodčí smlouvy jakoţto samostatného právního institutu. Zde naráţím na výše vyloţené pojetí povahy rozhodčího řízení. Rozdílných odpovědí se tak dostane zastánci doktríny smluvní, jurisdikční, smíšené či doktríny autonomní. Před tím však, neţ se dostanu k problematice povahy rozhodčí smlouvy, a tedy k potvrzení či vyvrácení první hypotézy této práce, je z důvodu systematiky nutné vyloţit následující pojmy rozhodčího řízení.
3.2.
Doktrína autonomie a doktrína pravomoci
Doktrína autonomie ( či jinak zásada separace ) a doktrína pravomoci ( nebo-li zásada pravomoc – pravomoc ) tvoří základní definiční rámec rozhodčího řízení vůbec. Vazba a vzájemný poměr těchto zásad nám významně napomůţe ke zhodnocení rozhodčího řízení jako buď řízení na řízení soudním zcela autonomnímu, anebo naopak řízení plnícího pouze roli subsidiární. Obě tyto na první pohled rozdílné doktríny by měly plnit společný cíl, kterým je : „ garantovat výkon dohody stran řešit spor v rozhodčím řízení, zabránit možné obstrukci
93
ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 98. 94 Růţička ve své publikaci poukazuje i na případy, kdy lze konat rozhodčí řízení bez rozhodčí smlouvy. Blíţe viz Růţička, K., K právní povaze rozhodčího řízení. Bulletin advokacie č. 5/2003, s. 35.
31
jedné ze stran ničící hodnoty rozhodčího řízení a to při současné garanci práva na spravedlivý proces “.95 Příkladné propojení doktríny autonomie a doktríny pravomoci lze nalézt u Sanderse, který konstatuje : „ Pokud je rozhodčí smlouva považována za oddělitelné ujednání, rozhodci mohou rozhodnout o platnosti smlouvy hlavní a pokud vyhodnotí smlouvu hlavní jako nicotnou, neodříznou si tak větev, na které sedí. “96 3.2.1. Doktrína pravomoci V dosahu českého práva je tato zásada upravena v ust. § 15 zákona o rozhodčím řízení. Její podstatou je existence pravomoci rozhodců rozhodnout o své pravomoci spor rozhodovat. Tento institut nelze dohodou smluvních stran vyloučit. Svou pravomoc rozhodce zkoumá zásadně ex offo, avšak také na podkladě námitky jedné strany. Zmíněný pozitivní účinek má i svůj odraz v účinku negativním, který spočívá v nemoţnosti obecných soudů jakkoliv zasáhnout do procesu rozhodce rozhodování o své pravomoci. Pokud je tedy jednou stranou podána námitka neplatnosti či neexistence rozhodčí smlouvy, důsledkem čehoţ by neměl mít rozhodce pravomoc ve věci rozhodovat, bude o této otázce rozhodovat rozhodce a to i v případě, ţe byl návrh podán k soudu obecnému, který je povinen řízení aţ na výjimky zastavit97. To ovšem neznamená, ţe by byl obecný soud zcela zbaven moţnosti o této otázce rozhodnout, jeho pravomoc se však časově posouvá98. Na mezinárodní úrovni je zajímavé pozorovat, jak upravují vztah obecných soudů k otázce pravomoci rozhodců. Bohuţel v této práci není, vzhledem k jejímu zaměření na úpravu vnitrostátního rozhodčího řízení, pro tuto rozsáhlou problematiku dostatek prostoru, proto zmíním jen bodově. Z mezinárodních smluv či vzorových dokumentů se otázce pravomoc – pravomoc věnuje např. : Evropská úmluva v článku V. odst. 3 Úmluva řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států ( vyhl. č 420/1992 Sb. ) v článku 41 Vzorový zákon UNCITRAL v článku 16 95
Rozehnalová, N., Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodců o své pravomoci – dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/2008, s. 112. 96 „ For the practice of arbitration the acceptance of a separation between the arbitration agreement and the main contract is of great importance. It concerns the independence of arbitral clause from the contract in which the clause is embedded: L´autonomie de la clause compromissoire. If the arbitration agreement is regarded as a separate agreement, arbitrators may decide on the validity of the main contract and, if they find that the main contract is null, do not saw off the branch on which they are sitting. ” Citace viz Sanders, P., Quo Vadis Arbitration? – Sixty Years of Arbitration Practice, Kluwer Law International, 1999, chapter V.4, page 171. 97 K tomu srov. § 106 odst. 1 o.s.ř. 98 K tomu srov. § 31 zákona o rozhodčím řízení.
32
Newyorská úmluva v článku II. odst. 399 V rámci českého rozhodčího řízení není bez zajímavosti uvést personální diferenciace v rozhodování o pravomoci v rámci Rozhodčího soudu při HK a AK ČR. Zatímco u vnitrostátních sporů rozhodují o pravomoci samotní rozhodci, u sporů mezinárodních je to představenstvo tohoto rozhodčího soudu100. Jak z uvedeného vyplývá, doktrína pravomoci řeší problematiku rozhodčího řízení z pohledu práva procesního. Můţe tak být povaţována za jeden z argumentů proti smluvní doktríně rozhodčího řízení, neboť de facto stanovuje fikci pravomoci rozhodce zkoumat a rozhodnout o své pravomoci i přesto, ţe je namítnuta neplatnost či neexistence smlouvy hlavní. 3.2.2. Doktrína autonomie Významnou a velmi praktickou se jeví problematika vztahu smlouvy hlavní a smlouvy rozhodčí. Časem převládl názor, ţe obě smlouvy lze od sebe oddělit, resp. o separaci obou smluv. Na rozdíl od doktríny pravomoc – pravomoc přitom tento závěr není ovlivněn přijatou koncepcí povahy rozhodčího řízení101. Uvedený závěr vychází dle Rozehnalové102 ze čtyř základních premis : shodná vůle stran řešit spor včetně veškerých jeho součástí v rozhodčím řízení (včetně otázky ne/platnosti smlouvy) zachování integrity řízení presumpce existence dvou smluv se stejným účelem uplatnění kontrolní funkce státu na rozhodčí řízení aţ ve fázi vydání rozhodčího nálezu Eller zásadu separace vysvětluje zcela odlišným obsahem těchto smluv. Při jejich uzavírání tak smluvní strany nejsou vedeny totoţným konsensem103. Knapp104 obdobně 99
Pro podrobnější informace v této věci odkazuji na článek Rozehnalová, N., Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodců o své pravomoci – dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/2008, s. 112. 100 Růţička, K., Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 85. 101 Tak ze zastánců smluvní teorie viz Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha, 2004, odst. 142 a násl. Ze zastánců jurisdikční teorie viz Steiner, V., K teoretické koncepci rozhodčí smlouvy v mezinárodní arbitráži. Právník, č. 1/1971, s. 906. Ze zastánců teorie smíšené. viz Eller, O., Mezinárodní občanské právo procesní Vybrané otázky. Univerzita J. E. Purkyně. Brno, 1987, s. 82. 102 Rozehnalová, N., Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodců o své pravomoci – dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/2008, s. 112 - 121. 103 Eller, O., Mezinárodní občanské právo procesní Vybrané otázky. Univerzita J. E. Purkyně. Brno, 1987, s. 82. 104 Knapp, V., K některým sporným otázkám pravomoci rozhodčího soudu Čs. Obchodní komory. Časopis pro mezinárodní právo, 1960, s. 9 a násl.
33
konstatuje : ,, ... je pouze optický klam, že by rozhodčí smlouva měla být součástí smlouvy hlavní “. Tato iluze je podle Knappa způsobena na první pohled danou souvislostí obou smluv. Nejpatrnější je u rozhodčí doloţky, která je součástí obsahu smlouvy hlavní105, a můţe budit dojem, ţe jde o její imanentní součást. Problematika autonomie rozhodčí smlouvy není v zákoně o rozhodčím řízení výslovně upravena106. Dle většinového názoru je moţné analogií pouţít úpravu Obchodního zákoníku, kde je v ust. § 267 odst. 3. uvedeno : ,, Je-li součástí jinak neplatné smlouvy dohoda o volbě práva nebo tohoto zákona (§ 262) nebo dohoda o řešení sporu mezi smluvními stranami, jsou tyto dohody neplatné pouze v případě, že se na ně nevztahuje důvod neplatnosti. Neplatnost těchto dohod se naopak netýká neplatnosti smlouvy, jejíž jsou součástí. “ Mám za to, ţe separaci obou smluv lze dovodit i z ust. § 41 Občanského zákoníku107, neboť je vzhledem k povaze a účelu těchto smluv jasné, ţe jsou navzájem oddělitelné a ţe případným oddělením jedné z nich pro neplatnost v ţádném případě nemůţeme dojít k absurdním či nerozumným důsledkům108. Uvedený názor o autonomii smlouvy rozhodčí sdílí i Nejvyšší soud ČR, který judikoval, ţe : ,, Platnost rozhodčí smlouvy, i když má podobu jen rozhodčí doložky, je tak nutno vždy posuzovat jako smlouvu zcela samostatnou, jen technicky vloženou do textu jiné smlouvy. “109 Shodně zhodnotil vztah smlouvy hlavní a rozhodčí i Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR110. Důsledky doktríny autonomie111 lze rozdělit na důsledky přímé : samostatná existence obou smluv moţnost různého právního reţimu obou smluv v mezinárodním řízení A důsledky nepřímé : doktrína pravomoc – pravomoc
105
ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 107. 106 Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Nakladatelství C.H.Beck, Praha, 2004, odst. 143. 107 Cituji : „ Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. “ Pro závěry z tohoto názoru vyplývající srov. dále podkapitolu Kombinované doložky. Anebo také viz Rozehnalová, N., Havlíček, J., Rozhodčí smlouva a rozhodci ve světle některých rozhodnutí ...anebo quo vadis...? Právní fórum č. 3/2010, s. 114 - 118. 108 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 10.7.2008, sp. zn. I. ÚS 436/05. 109 Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu v ČR sp. Zn. 29 Odo 1222/2005. 110 Rozhodčí nález Rozhodčího soudu při HK a AK ČR evidenční číslo Rsp 24/99, cituji : „ rozhodčí doložka je nezávislá na platnosti smlouvy, v jejímž textu je uzavřena. “ 111 GAILLARD, E., SAVAGE, J, FOUCHARD, F., Fouchard, Gaillard, Goldman on International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 1999. s. 209 – 212.
34
3.3.
Obsah rozhodčí smlouvy
Rozhodčí smlouva je dvoustranný právní úkon, jehoţ podstatou je dohoda stran, nebo-li smluvní
konsens112.
Smluvní
konsens
je
hmotněprávním
institutem,
v dosahu
procesněprávních norem jeho úpravu nenajdeme. Tento fakt je v zásadě nejpádnějším argumentem proti jurisdikční doktríně rozhodčího řízení. Detailnější rozbor ohledně zmíněné problematiky uvedu dále v kapitole věnující se významu povahy rozhodčí smlouvy pro právní praxi113. Aby mohlo dojít ke vzniku rozhodčí smlouvy, je třeba dohody smluvních stran ohledně alespoň jejích podstatných náleţitostí. V opačném případě nelze hovořit o platně vzniklé rozhodčí smlouvě, nýbrţ o tzv. non negotiu114. Dle Rozehnalové115 je moţné formulovat tzv. minimální obsah, bez kterého je platnost rozhodčí smlouvy značně nejistá. Zpravidla pod tento pojem lze, kromě konsensu smluvních stran, ţe všechny či jen některé spory, které v budoucnu mohou z hlavní smlouvy vzniknout, budou řešeny v rozhodčím řízení, podřadit i stanovení rozsahu dohody (nedojde-li k zúţení objektivní arbitrability ) a označení rozhodců, rozhodčího soudu, či appointing authority, resp. stanovení způsobu, jak je moţné formulovat rozhodčí senát. Pokud je rozhodčí řízení před stálým rozhodčím soudem, je obsahem rozhodčí smlouvy i jeho řád a jiné předpisy116. V případě spotřebitelských smluv je nutné ode dne účinnosti přijetí novely zákona o rozhodčím řízení respektovat i ust. § 3 odst. 5, popř. odst. 6 zákona o rozhodčím řízení, které stanoví některé speciální obsahové náleţitosti rozhodčí smlouvy pro tento typ smluvních vztahů117. K popsanému minimálnímu obsahu je zpravidla vhodné doplnit i další tzv. doporučené náleţitosti. Těmi můţe být např. určení místa jednání, jazyk jednání a počet rozhodců, kteří mají případný spor rozhodovat118.
112
Dle Knappa je smluvní konsens „ shodný dvoustranný popř. vícestranný právní úkon, jímž smluvní strany mezi sebou zakládají právní vztah a tím i vzájemná práva a povinnosti “. Citace viz Knapp, V., Teorie práva. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995. s. 143. 113 Mám na mysli nejasnosti ohledně koncepce obligatorních náleţitostí právního úkonu, tedy mezi tzv. teorií vůle a teorií projevu vůle. 114 Hrnčiříková, M., Platnost rozhodčí smlouvy [online]. Disertační práce. Ročník 2005/2006. Citováno dne 18.11.2012. Masarykova univerzita v Brně, právnická fakulta. s. 190. Vedoucí práce Naděţda Rozehnalová. Dostupné z http://is.muni.cz/th/14619/pravf_d/. 115 ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 149. 116 Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Nakladatelství C.H.Beck, Praha, 2004, kapitola 1.2. Obsah rozhodčí smlouvy. 117 K tomu blíţe viz dále v kapitole Novela zákona o rozhodčím řízení, její mezery a přínosy. 118 ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 149.
35
3.4.
Arbitrabilita
Arbitrabilitou119 se v obecné rovině rozumí přípustnost sporu k řešení před rozhodci. Zatímco z pohledu smluvního práva je moţné arbitrabilitu ve vztahu k rozhodčímu řízení označit jako přípustnost předmětu rozhodčí smlouvy, z pohledu práva procesního jde o přípustnost sporu k řešení před rozhodci. Jak je vidět, i v otázce arbitrability sporu je moţné vnímat drobné rozdíly v důsledku přijaté teoretické koncepce rozhodčího řízení. Např. Raban arbitrabilitu definuje takto : ,, Arbitrabilita je okruh právních vztahů, ve kterém si státní moc nevyhradila právo rozhodovat výlučně státními soudy ( popřípadě jinými svými orgány ) a připustila tedy, aby spory byly rozhodovány i rozhodci, pokud si tak strany ujednají. “120 Naproti tomu Mothejzíková, Steiner a kol.121 a shodně s nimi i Rozehnalová122 uvádí, ţe při porovnání platnosti a procesní účinnosti rozhodčí smlouvy je nutné primárně aplikovat normy procesní a pouze v případě, ţe nelze nalézt řešení některé otázky dle těchto norem, analogicky přejít na normy hmotného práva, avšak i tak pouze, pokud nejsou v rozporu s normami práva procesního. Strany si de facto mohou v rozhodčí smlouvě sjednat různý rozsah arbitrability. Autonomie vůle stran má však svoje meze v podobě vnitrostátního práva, které stanoví určité obecně platné případy, kdy nelze obecným soudům odebrat pravomoc spor rozhodovat123. Tyto meze přípustnosti můţeme označit jako tzv. arbitrabilitu objektivní. Naproti tomu arbitrabilitou subjektivní jsou označovány případy, kdy smluvní strany v rozhodčí smlouvě sjednají meze přípustnosti rozhodování sporu v rozhodčím řízení odchylně. K tomu je nutné poznamenat, ţe arbitrabilita subjektivní se můţe pohybovat výlučně v mezích arbitrability objektivní124. Subjektivní arbitrabilita je tedy platná pouze pro konkrétní právní subjekty, které ji pro svůj účel sjednaly odchylně. Významný rozdíl v pojetí těchto dvou mezí přípustnosti spočívá v tom, ţe zatímco arbitrabilitu objektivní jsou rozhodci a v rámci pomocné a kontrolní funkce i obecné soudy povinni zkoumat ex offo, arbitrabilitu subjektivní
119
Srov. Bělohlávek, A. Arbitrabilita sporů. Právní rozhledy č. 3/2003, Praha, C. H. Beck, s. 6 a násl. Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Nakladatelství C.H.Beck, Praha, 2004, odst. 201. 121 Mothejzíková, J., Steiner, V. a kol. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Komentář. 1. vydání, C. H. Beck. Praha. 1996. s. 214. 122 ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 116. 123 Hradilová, V., DIVERSITY IN THE SCOPE OF ARBITRABILITY: COMMERCIAL ASPECT OF ARBITRATION VS. BROAD SCOPE OF ARBITRABLE ISSUES IN THE SELECTED LEGAL SYSTEMS In COFOLA 2010: the Conference Proceedings [online], 1. edition. Brno : Masaryk University, 2009, ISBN 978-80-210-5151-5. 124 Bělohlávek, A., Arbitrabilita pracovněprávních sporů, Bulletin advokacie č. 9/2007, s. 23. 120
36
pouze v případě vznesení námitky nedostatku pravomoci rozhodců. Pokud ţádná námitka vznesena nebude, platí fikce arbitrability subjektivní, i kdyţ by jinak dána nebyla125. Otázkou arbitrability se přímo nezabývá ţádná mezinárodní smlouva, ani vzorový zákon UNCITRAL. Jde výlučně o věc národních právních řádů. Arbitrabilita je v dosahu českého práva upravena v § 2 zákona o rozhodčím řízení. Z pohledu pozitivního vymezení musí jít o : majetkové spory ve kterých lze uzavřít smír126 a které jsou řešitelné před obecnými soudy, nebo o nichţ to stanoví zákon127. K pozitivnímu vymezení ještě přistupuje vymezení negativní. Zároveň tak nesmí jít o : spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenční spory spory veřejných ústavních neziskových zdravotnických organizací Pozitivní i negativní vymezení arbitrability musí být splněno kumulativně. Předmětem dlouhých diskuzí byla a stále je otázka arbitrability v některých zvláštních případech. U mnoha z nich jiţ došlo k vyjasnění této otázky, jinde se na odpověď stále čeká. Většina z níţe uvedených případů má svůj sporný základ v definici pojmu „ majetkové spory “128, či „ majetkové právo “, jenţ je jejich předmětem. Vrchní soud v Praze129 konstatoval, ţe : „ Majetkovým právem je třeba rozumět jak právo na majetkové plnění, tj. ocenitelné v penězích, tak i určovací návrh, který se vztahuje na určení existence či neexistence takového práva “. Shodně i Kučera a Tichý uvádí , ţe tento pojem zahrnuje všechny případy, kdy se účastník domáhá plnění, které má majetkovou povahu či reflex130. Musí se proto jednat o řízení sporná, mající charakter sporu o úpravu práv mezi účastníky131.
125
Tamtéţ. Viz § 99 o.s.ř. 127 Zde je nutné lehce předběhnout výklad a upozornit na rozšíření objektivní arbitrability novelou zákona o rozhodčím řízení. Dle novely je moţné dále sjednávat rozhodčí smlouvy ve sporech o peněţitá plnění, o nichţ to stanoví zákon. V současné době je tímto např. zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších změn. 128 K více definicím tohoto pojmu srov. ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 119 - 121. 129 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.11.1995, sp. zn. 10 Cmo 414/95, které bylo potvrzeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2000, sp. zn. 20 Cdo 2499/98, uveřejněn pod R 2/01. Citováno z Lisse, L. Přehled judikatury ve věcech rozhodčího řízení. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 429. 130 Kučera Z., Tichý L., Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, Komentář. Praha 1989, s. 221. 131 Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Nakladatelství C.H.Beck, Praha, 2004. Dále také : Bělohlávek, A. J., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha, 1. vydání, 2004. s. 701. 126
37
1. Spory týkající se nemovitostí – V této otázce je dnes, zdá se, jasno. Většina autorů se shoduje na arbitrabilitě těchto sporů. Nutno podotknout, ţe je řeč výlučně o nemovitostech tuzemských132. 2. Určovací spory – Většina současné právní teorie
133
zastává názor134, ţe tyto spory
arbitrabilní jsou, ovšem s tím, ţe jejich povaha musí být, alespoň převáţně, majetková135. 3. Pracovněprávní spory – Dle Bělohlávka136 lze tyto spory v případě, ţe v nich jde o určité konkrétní majetkové plnění, povaţovat za arbitrabilní137. Nesmí se však jednat o statusu pracovněprávního vztahu jako takového. Otázkou však i nadále zůstává, zda je moţné uzavřít rozhodčí smlouvu ohledně sporu o platnost, resp. neplatnost ukončení pracovněprávního vztahu138. 4. Spotřebitelské spory – Otázka arbitrability spotřebitelských sporů byla před účinností novely zákona o rozhodčím řízení některými autory zpochybňována. Přijetím novely byl jasně deklarován názor povaţující tyto spory za přípustné pro rozhodčí řízení, avšak s jistými formálními specifiky, které budou rozebrány dále v příslušné kapitole.
3.5.
Forma rozhodčí smlouvy
Významnou otázkou co do platnosti rozhodčí smlouvy je její forma. Obecně je moţné vysledovat dvě základní otázky, ve kterých se právní úpravy formy rozhodčí smlouvy, ať uţ v mezinárodních smlouvách či národních právních řádech, různí : obligatornost písemné formy k platnosti rozhodčí smlouvy ( hmotněprávní i procesněprávní )139 na co lze rozhodčí smlouvu zaznamenat ( ,, nosič informací “ )
132
Bělohlávek, A. J., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha, 1. vydání, 2004. s. 701. 133 Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Nakladatelství C.H.Beck, Praha, 2004, odst. 217. 134 Bělohlávek, A. J., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha, 1. vydání, 2004. s. 701. 135 K tomu viz např. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15.9.2008, sp. zn. 27 Co 356/2008-63 ( ASPI JUDI155220CZ ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.5.2010, sp. zn. 32 Cdo 4815/2008. 136 „ Z pohledu uvedeného srovnání je zapotřebí dospět k závěru, že tam, kde se v pracovněprávních vztazích jedná o majetkový nárok, tj. o peněžitá plnění resp. příp. jiné penězi ocenitelné nároky a předmětem sporu není současně jiná otázka (zejména statusového pracovněprávního charakteru tak, jak o tom bylo pojednáno výše), je nutno konstatovat, že není překážek pro sjednání rozhodčí smlouvy i pro spory z takových vztahů. “ Citace viz Bělohlávek, A. J., Arbitrabilita pracovněprávních sporů, Bulletin advokacie č. 9/2007. s. 26. 137 Opačné stanovisko vyjádřil např. Bureš J., Drápal L., Mazanec M., Občanský soudní řád. Komentář, 5. vydání. Praha : C.H. Beck, 2001, s. 355. 138 Bělohlávek se přiklání k nearbitrabilitě těchto sporů. Viz Bělohlávek, A. J., Arbitrabilita pracovněprávních sporů, Bulletin advokacie č. 9/2007. s. 26. 139 Písemný právní úkon je takový úkon, jehoţ obsah a podstatné náleţitosti jsou zachyceny v písemné podobě.
38
V řízení s mezinárodním prvkem se jeví jako významné, z jakého pohledu se na věc díváme, resp. jakou doktrínu teoretické koncepce rozhodčího řízení zastáváme. Představitel teorie smluvní povahy rozhodčího řízení bude mít, vzhledem k plné kontrole stran nad řízením, jistě benevolentnější názor v otázce formy, neţ představitel teorie jurisdikční, který bude trvat na silné vazbě na lex fori. Naproti tomu v dosahu českého práva výrazné rozdíly co do formy rozhodčí smlouvy s ohledem na koncepci rozhodčího řízení nevidím. Občanský zákoník i o.s.ř. jsou ve vztahu k zákonu o rozhodčím řízení povaţovány za lex generalis. V souladu s tím by forma měla být posuzována primárně dle speciální úpravy v zákoně o rozhodčím řízení. Na tomto závěru nemění nic ani fakt, ţe dle hmotněprávní teorie platnosti právního úkonu se hovoří o neplatnosti právního úkonu140, kdeţto dle procesněprávní teorie o jeho neúčinnosti141, neboť ve svém důsledku se tyto teorie nerozchází. Právní úprava formy rozhodčí smlouvy v národních právních řádech není jednotná. Kromě toho je také oproti jiným náleţitostem rozhodčí smlouvy upravena v mezinárodních úmluvách a pravidlech prostřednictvím norem přímých. Samostatnou, přímo aplikovatelnou úpravu můţeme najít ve vzorovém zákoně UNCITRAL, Ţenevské úmluvě a protokolu o doloţkách o rozsudím, Newyorské úmluvě, Waschingtonské úmluvě i Evropské úmluvě. Vzhledem k cílům a hypotézám této práce však není pro tak rozsáhlou problematiku zde dostatek místa. Mám za to, ţe nad to by i v této práci působila poněkud nekonzistentním dojmem. Z tohoto důvodu zde nebude uvedeným mezinárodním úmluvám a pravidlům věnována pozornost. Ve sporech s mezinárodním prvkem najdeme v dosahu českého práva úpravu formy rozhodčí smlouvy v ust. § 36 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Český předpis vychází ze zásady lex causae. Postačuje však, pokud je učiněno zadost právnímu řádu místa, kde došlo k projevu vůle. V řízeních bez mezinárodního prvku, nebo v případě sporu s mezinárodním prvkem, avšak v řízení, kdy má být rozhodčí nález vydán na území České republiky, budeme formu rozhodčí smlouvy posuzovat podle ust. § 3 zákona o rozhodčím řízení. Česká právní úprava ovlivněná Vzorovým zákonem UNCITRAL, vychází z konceptu nutné písemné formy142. V opačném případě nelze mluvit o platně sjednané rozhodčí smlouvě a ani o účincích s ní spojených, tedy zaloţení pravomoci rozhodců k rozhodování v rozhodčím řízení. 140
Fiala, J., a kol. Občanské právo hmotné. Třetí opravené a doplněné vydání. Masarykova univerzita v Brně a Doplněk, 2002. s. 436. 141 Winterová, A., a kol. Civilní právo procesní. 6. aktualizované a doplněné vydání. Linde Praha, 2011. s. 711. 142 S tím, ţe není třeba, aby podpisy byly na jedné listině.
39
K prolomení poţadavku na písemnou formu můţe dle Rozehnalové143 dojít pouze za kumulativního spojení čtyř podmínek : rozhodčí smlouva je součástí obchodních podmínek smlouva hlavní se těmito podmínkami řídí písemný návrh, který byl přijat jinak neţ písemně, odkazuje na tyto podmínky o přijetí a ani o obsahu nejsou pochybnosti Je třeba poznamenat, ţe diskuze na toto téma není jednotná. Objevují se i názory, které konkludentní uzavření rozhodčí smlouvy popírají144. V kontextu novelizovaného zákona o rozhodčím řízení je třeba uvést, ţe toto prolomení poţadavku na písemnou formu nebude moţné u spotřebitelských vztahů, kde došlo k významnému zpřísnění poţadavků na formu rozhodčí smlouvy. V detailech k tomu odkazuji dále na příslušnou kapitolu, týkající se novely zákona o rozhodčím řízení. Velmi zajímavá je také diskuze na téma uzavření rozhodčí doloţky prostředky elektronické komunikace. Odborná veřejnost tuto moţnost zásadně připouští145. V zájmu právní jistoty a rovnosti stran sporu však mám za to, ţe prostředky elektronické komunikace by měly být v rozhodčím řízení vyuţity spíše podpůrně. Opět podotýkám, ţe v kontextu spotřebitelských vztahů bude dle mého názoru uzavření rozhodčí smlouvy touto cestou znamenat velký, ne-li nepřekonatelný problém.
3.6.
Povaha rozhodčí smlouvy
V této podkapitole se budu nejprve věnovat obecné charakteristice jednotlivých pojetí povahy rozhodčí smlouvy. Cílem kaţdé podkapitoly je podat ucelený objektivní výklad a poté upozornit na přínosy i negativa kaţdého z nich. 3.6.1. Úvod Určit povahu určitého právního úkonu zpravidla nečiní významné problémy. Samozřejmě jsou úkony, u kterých právní teorii i praxi chvíli trvalo, neţ se shodla na jednoznačné 143
ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 143. 144 ,, Konkludentní uzavření rozhodčí smlouvy nepřichází v úvahu. Pasivní chování některého účastníka v řízení nelze v žádném případě považovat za potvrzení existence rozhodčí smlouvy ( o to méně pak za souhlas s uzavřením rozhodčí smlouvy ) ani za potvrzení existence o aplikaci konkrétních procesních pravidel ( příp. za jiný souhlas k jejich použití ). “ citace viz Bělohlávek, A. J., Vznik rozhodčí smlouvy a oprávnění rozhodců. Právní zpravodaj, č. 7/2005. s. 11 a násl. 145 K tomu cituji rozhodčí nález Rozhodčího soudu oři IAL SE ze dne 22.10.2009, sp. zn. 222/2009, publikován In Právo – časopis pro právní teorii a praxi č. 3/10, dostupný také na www.rozhodcisoud.net/judikatura.html : „Nelze bez dalšího učinit závěr, že rozhodčí doložka sjednaná prostředky elektronické komunikace, zejména emailem, bez zaručeného elektronického podpisu ve smyslu zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů, je neplatná. “
40
odpovědi146. Přesto lze shrnout, ţe většina právních úkonů, resp. jejich povaha, je dnes odbornou právní veřejností definována shodně. U rozhodčí smlouvy je tomu však, zřejmě převáţně s ohledem na její charakter a význam, jinak. Debata na téma povahy rozhodčí smlouvy ( battle of theories Drago
148
147
) sahá jiţ do roku 1899, kdy byl rozhodován případ Del
, a do dnešního dne není spolehlivě vyřešena.
Odpověď na tuto otázku je, jak jiţ bylo uvedeno, velmi významná pro právní praxi149 a je i prvním cílem a hypotézou této práce150. V odpovědi na ni můţeme ( dle zastávané koncepce ) dojít ke zcela odlišným závěrům ohledně v právní praxi pravidelně frekventovaných situací. Markantní je tato situace zejména v oblasti mezinárodního práva procesního a soukromého, kde ovlivňuje jak určení rozhodného práva, tak dosah aplikace práva fóra, nicméně velký dopad má i do oblasti práva vnitrostátního. Výkladová nejednoznačnost staví přitom adresáty právních norem do značné právní nejistoty. Podle názoru Ústavního soudu ČR patří : „ ... mezi základní principy právního státu princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (30/44 SbNU 349, bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. “151 Jak jiţ bylo naznačeno, problematika povahy rozhodčí smlouvy je neoddělitelně spojena s výchozími teoretickými koncepcemi rozhodčího řízení. Východiskem jurisdikční teorie je procesní povaha rozhodčí smlouvy, na druhou stranu zastánci teorie smluvní budou pro materiálněprávní pojetí. Doktrína smíšená obě tyto koncepce spojuje. 146
Typicky např. soudní smír. Rubino-Sammartano, M., INTERNATIONAL ARBITRATION Law and Praktice: Law and Practice. Kluwer Law International, 2001, chapter 12, page 307. 148 Tribunal de la Seine, 16.3. 1899 viz Rubellin – Devichi, J., L´ARBITRAGE Nature juridique doit interne et droit international privé. Libraire générale de droit et de jurisprudence, Paris, 1965, marg. Č. 4. 149 Shodně také ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 104, nebo Bělohlávek, A. J., Procesní smlouva a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník 9/2012, s. 971-1001. 150 Opačný názor viz Růţička, K., Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 38. Cituji : ,, Diskuse o právní povaze rozhodčí smlouvy mohou mít svůj odraz v příslušných právních úpravách rozhodčího řízení, právní praxi však zásadním způsobem neovlivňují. “, nebo také GAILLARD, E., SAVAGE, J, FOUCHARD, F., Fouchard, Gaillard, Goldman on International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 1999. page 221. 151 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 5.8.2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09. Citováno dne 5.11.2012 z databáze NALUS. Dostupné z : http://nalus.usoud.cz. 147
41
Rubino-Sammartano uvádí : „ The contractual basis of the arbitration agreement and its procedural effects have given rise to a very large discussion amongst writers. Some have held that arbitration agrément is just a contract, disregarding its procedural effects, giving in that way rise to the contractual theory. Other ones have focused their attention on the procedural effects, giving rise to the judicial theory. “152 Nejprve budu vycházet z toho, co mezi zmíněnými doktrínami není sporné, a tím je základní výstavbový rámec rozhodčí smlouvy. Rozhodčí smlouva má dva základní prvky153, kterými jsou : vůle stran podřídit svůj spor rozhodčímu řízení154 následný přesun pravomocí ze soudů obecných na soudy rozhodčí Je to právě výklad a přístup k uvedeným výstavbovým prvkům rozhodčí smlouvy, co nechalo vzniknout následujícím teoriím o povaze rozhodčí smlouvy. 1.
Doktrína materiálněprávní ( resp. hmotněprávní )
2.
Doktrína procesněprávní
3.
Doktrína smíšená
3.6.2. Doktrína materiálněprávní Jiţ v úvodu k této práci jsem se krátce zmínil o historickém pozadí vzniku rozhodčího řízení vůbec. Z logiky věci vyplývá, ţe tato doktrína v obecné, detailně nespecifikované podobě je z dále jmenovaných tou nejstarší. Smluvní vztahy mezi lidmi vznikaly ještě před vznikem prvních států155, přičemţ potřeba a způsob regulace těchto vztahů bezprostředně následoval jejich vývoj. Pokud neexistovaly soudy státní, anebo tyto byly pro většinu osob nedosaţitelné, musela být potřeba vyřešit spor uspokojena formou jinou, avšak od soudu státního, co do základních pravidel řízení, velmi podobnou.
152
Citace viz Rubino-Sammartano, M., INTERNATIONAL ARBITRATION Law and Praktice: Law and Practice. Kluwer Law International, 2001, chapter 12, page 307. Volně přeloţeno : ,, Smluvní základ rozhodčí smlouvy a její procesní účinky dali podnět k rozsáhlé diskusi mezi teoretiky. Někteří konstatovali, že rozhodčí smlouva je jen smlouvou, bez ohledu na její procesní účinky, a tím dali podnět ke vzniku smluvní teorie. Ostatní zaměřili svou pozornost na tyto procesní účinky, čímž dali podnět ke vzniku teorie procesněprávní. “ 153 Bělohlávek, A. J., Procesní smlouva a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník č. 9/2012, s. 971 - 1001, nebo také ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 104. 154 O výše naznačeném významu sjednocení názorů na povahu rozhodčího řízení, popř. smlouvy hovoří uţ fakt, ţe k prvnímu rozdílnému hodnocení z pohledu jednotlivých doktrín dojdeme jiţ při výkladu, dle kterého práva ( procesní, hmotné ) budou posuzovány náleţitosti vůle podřídit spor řízení rozhodčímu. K této otázce se záhy dostaneme v následujícím výkladu o významu povahy rozhodčí smlouvy pro právní praxi. 155 Mám na mysli stát, jakoţto suverénní a svrchovaná instituce, disponující mocí nad svým územím a obyvatelstvem.
42
Jiţ sofistikované pojetí této doktríny bylo velmi oblíbené v Německu, kde má dodnes své zastánce. Vycházelo z tvrzení, ţe jde o mimoprocesní smlouvu, která je plně v reţii práva hmotného156. Z materiálněprávního pojetí rozhodčí smlouvy vycházela i starší československá právní úprava obsaţená v zákoně č. 142/1950 Sb. ( občanský soudní řád ). Platnost rozhodčí smlouvy se proto posuzovala dle hmotněprávní úpravy obsaţené v občanském zákoně157. Materiálněprávní pojetí rozhodčí smlouvy vychází zásadně z prvního výstavbového prvku rozhodčí smlouvy, tj. vůle stran podřídit svůj spor rozhodčímu řízení. Rozhodčí smlouva je v podstatě smluvním základem celého rozhodčího řízení. Rozhodčí smlouva má povahu ,, centre de gravité “158. Na druhou stranu nelze hovořit výlučně o účincích inter partes, neboť rozhodčí smlouva zavazuje i stát, resp. jeho orgány, který je nucen ( v případě arbitrability tohoto řízení a platnosti rozhodčí smlouvy ) respektovat zaloţení pravomoci orgánů rozhodčích k rozhodování smluvně vymezeného sporu. Ve svém krajním důsledku doktrína materiálněprávní přiznává smluvní základ i rozhodčímu nálezu159, který je de facto pouze završením uzavřené smlouvy. Proti popsanému krajnímu názoru lze namítnout, ţe nerozlišuje arbitráţ cizí a domácí, čímţ stírá zcela rozdíl mezi rozhodnutím a smlouvou. Dále je tu problém s vykonatelností vydaného rozhodčího nálezu, k tomu viz dále. Podle současných zastánců tohoto pojetí rozhodčí smlouvy má sice rozhodčí nález smluvní základ, nicméně nepovaţuje se jiţ výhradně za důsledek rozhodčí smlouvy. Nadto se zdůrazňuje jeho povaha výroku o právu160. Rozhodčí nález není ani v moderním pojetí materiálněprávní doktríny z pohledu práva přímo vynutitelný, nýbrţ potřebuje ke svému dovršení tzv. „ exequatur “, tedy prohlášení státní moci o jeho vykonavatelnosti. Negativa
tohoto
pojetí
rozhodčí
smlouvy
spatřuji
jednak
v problematičnosti
s vykonatelností rozhodčího nálezu, kdy právě vynutitelnost vydaného rozhodnutí je základním parametrem, se kterým strany do řízení vstupují ( v opačném případě by volily spíše jiné ADR metody řešení sporu ). Nelze přitom nevidět, ţe ingerencí státní moci ve formě prohlášení o vykonatelnosti by také rozhodčí řízení ztratilo některé ze svých základních 156
Wieczorek, B., Zivilprozesordnung und Nebengesetze, B I. Berlin : de Gruyter, 1958, § 1025. Eller, O., Mezinárodní občanské právo procesní Vybrané otázky. Univerzita J. E. Purkyně. Brno, 1987, s. 83. 158 „ Pour les partisans de la these contractuelle, le compromis constitue le ,, centre de gravité ,, de tous les actes qui composent l´arbitrage.“ Citace viz Rubellin – Devichi, J., L´ARBITRAGE Nature juridique doit interne et droit international privé. Libraire générale de droit et de jurisprudence, Paris, 1965, marg. 8. Volně přeloţeno jako : „ Pro přívržence smluvní teorie, je smlouva o rozhodci klíčem ke všem aktům, které tvoří arbitráž. “ 159 Srov. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 174/02 ze dne 15.7.2002. 160 Steiner, V., K teoretické koncepci rozhodčí smlouvy v mezinárodní arbitráži. Právník, č. 1/1971, s. 908 - 909. 157
43
výhod ( relativní nezávislost na obecném soudnictví, rychlost apod.). Dále dle mého názoru není moţné separovat první výstavbový prvek od prvku druhého a prvek druhý zcela pomíjet ( procesní účinky smlouvy ). 3.6.3 Doktrína procesněprávní Kořeny této koncepce sahají minimálně do roku 1895, kdy císařský civilní řád soudní umoţnil sjednávat si „ doložky o rozsudím “. Vzhledem k zařazení této právní úpravy do procesního kodexu lze usuzovat, ţe tyto smlouvy byly procesněprávního charakteru. Procesněprávní pojetí rozhodčí smlouvy vychází z toho, ţe předmětem smlouvy je převod soudní pravomoci ze soudů obecných na rozhodce, a ţe tento převod se týká pouze norem kompetenčního charakteru, mající procesní charakter161. Podstatou tohoto tvrzení jsou následující argumenty. První vychází z toho, ţe stát v rámci své jurisdikce připustí na svém území jiný způsob ochrany subjektivních práv, a to alternativně, vedle obecného státního soudnictví. Bez pozitivní vůle státu by tato moţnost vůbec nemohla neexistovat. Naopak autonomie vůle stran se můţe uplatnit pouze v mezích, takto exaktně vymezených státem. Druhým argumentem je pozitivní právo. Například v Rakousku, Německu, Polsku či Francii162 je rozhodčí smlouva upravena přímo v kodexu procesním. Jelikoţ tato koncepce nebere rozhodčí nález jako soukromoprávní akt, ale naopak mu přiznává přímo povahu res iudicata, nemůţe být z jejího pohledu ani rozhodčí smlouva čistě soukromoprávním aktem163. Gonsorčíková ( shodně také Winterová164, Stavinohová a Macur165 ) jako argument pro procesní pojetí rozhodčí smlouvy uvádí rozbor procesněprávního vztahu. Tento vztah je vztahem tříčlenným, tedy jednak mezi stranami a jednak mezi stranou a soudem. Zatímco vztah mezi stranami navzájem je vztahem rovným, vztah mezi stranou a soudem je vztahem nerovným. Toto postavení stran umoţňuje činit úkony jednostranné vůči soudu, ale zároveň i úkony dvoustranné vůči sobě navzájem166. Dále navazuje167 právně teoretickým rozborem
161
Eller, O.,Mezinárodní občanské právo procesní Vybrané otázky. Univerzita J. E. Purkyně. Brno, 1987, s. 83. Stejně tak i Hlavsa : „ Rozhodčí smlouva je nepochybně svou právní povahou smlouvou procesní, neboť jejím předmětem je otázka derogace soudní jurisdikce, tj. vynětí sporu z pravomocí soudů a přenesení do pravomoci rozhodců. “ Citace viz Hlavsa, P. In Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. Praha : Linde, 1999, s. 616. 162 Jde pouze o demonstrativní výčet. 163 Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Nakladatelství C.H.Beck, Praha, 2004, odst. 136. 164 Winterová a kol. Civilní právo procesní. Praha : Linde, 1999, s. 170. 165 Macur, J., Stavinohová, J., Úvod do teorie občanského práva procesního. Brno : Masarykova Univerzita, 1990, s. 26 - 30. 166 Opačný názor má např. Molčan, T. Občansko právne procesné vzťahy. Bratislava : Vydavateľstvo slovenskej akadémie vied. 1971. s. 154.
44
norem procesního práva. Procesní normy upravující vztahy vznikající přímo vlastním postupem soudu označuje jako procesní právo formální, zatímco procesní normy, které upravují smluvní vztahy mezi procesními stranami, pak jako procesní právo smluvní. I kdyţ se tedy účastníci určitého procesního vztahu ocitají v rovném postavení vůči sobě navzájem, vţdy jsou také ve vztahu nerovném, vztahu podřízenosti vůči soudní, tedy státní moci. Z toho plyne z pohledu citovaných zastánců procesněprávní doktríny, ţe tento procesněprávní vztah je vţdy vztahem státněmocenským, neboli veřejnoprávním168. Mám za to, ţe s tímto názorem nelze zcela souhlasit. Za prvé tento vztah nelze charakterizovat jako tříčlenný. Jestliţe totiţ mají na základě určitého právního vztahu vznikat mezi stranami práva a povinnosti, pak ve vztahu procesněprávním je toto pouze zprostředkováno přes instituci soudu. Stát plní jen funkci pomocnou169 a teprve výsledek soudního řízení zakládá vynutitelná práva a povinnosti vůči stranám navzájem. Ke vzniku procesněprávního vztahu dochází podáním ţaloby. Vztah z rozhodčí smlouvy však vzniká mnohem dříve. Je to dvoustranný vztah rovný mezi stranami navzájem170. Vztahy mezi stranami a rozhodčí institucí, o jejichţ procesněprávní podstatě nemůţe být pochyb, vznikají aţ po zahájení rozhodčího řízení. „ Jejich vztah k rozhodčí smlouvě je asi stejného charakteru, jako poměr vztahu soudního procesu k OSŘ. “171 I kdyby byla procesní smlouva procesněprávní institut, je nutno zároveň přiznat172, ţe pokud je legislativní úprava rozhodčí smlouvy nedostatečná, je nutné řešit otázku čím „ vyplnit její mezery “. Steiner a shodně i Raban dovozují, ţe na rozhodčí smlouvu se per analogiam pouţijí předpisy práva hmotného, popř. mezinárodního práva soukromého. V závěru Steiner sám dodává, ţe pouţití předpisů hmotněprávních ( jen v nezbytném rozsahu ) tyto předpisy vtahuje „ do oblasti předpisů procesních, jimž patří se zřetelem na předmět rozhodčí smlouvy úprava základní a nabývají tím rovněž jejích povahu “.173 S tímto závěrem se v ţádném případě nemohu ztotoţnit, neboť nemám dojem, ţe by přímé pouţití či pouţití per analogiam učinilo z hmotněprávních předpisů předpisy procesněprávní.
167
Shodně i Steiner, V., K teoretické koncepci rozhodčí smlouvy v mezinárodní arbitráži. Právník, č. 1/1971, s. 914 - 915. 168 Tamtéţ. 169 Srov. výklad o vztahu soudů rozhodčích a soudů obecných. 170 Nad to je nutné zmínit, ţe k zahájení rozhodčího řízení nemusí ani nikdy dojít. Rozhodčí doloţka je tak v podstatě instrumentem zajišťovacím, které se uplatní pouze v případě porušení závazků z hmotněprávního vztahu. K tomu více viz Bělohlávek, A. J., Procesní smlouva a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník č. 9/2012, s. 994. 171 Citace viz Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Nakladatelství C.H.Beck, Praha, 2004, odst. 137. 172 Steiner, V., K teoretické koncepci rozhodčí smlouvy v mezinárodní arbitráži. Právník, č. 1/1971, s. 921. 173 Tamtéţ s. 921 a 922.
45
Dalšími zastánci této koncepce jsou např. Mothejzíková či Macur174. 3.6.4. Doktrína smíšená Koncepce smíšené povahy rozhodčí smlouvy navazuje na koncepci procesněprávní s tím, ţe uznává, ţe tento problém je v podstatě „ mezerou “ tohoto pojetí. Východiskem je podle doktríny smíšené připustit, ţe rozhodčí smlouva má sice smluvní základ, nicméně přesto se pohybuje v prostředí procesního práva175. Oporu tohoto názoru lze podle Rozehnalové najít jak v teoretickém základu rozhodčí smlouvy, tak v pozitivním právu, konkrétně v zákoně o rozhodčím řízení. Ten ve svém ust. § 36 umoţňuje buď jednat podle jednostranné kolizní normy, nebo v případě ostatních náleţitostí, jednat i podle právního řádu jiného státu. Doktrína smíšená se stejně jako obě předchozí promítá také do vztahu rozhodce a smluvní strany. Výstiţně k tomu píše Eller : „ Investitura rozhodce má charakter soukromý, protože rozhodce pověřují k projednávání sporu soukromníci, nikoli stát. Jakmile jsou ovšem rozhodci jmenováni, pak jejich atributy představují atributy skutečných soudců, výkonem jejich funkce je výkon jurisdikce, tedy výkon veřejný. “176 3.6.5. Komparace pojetí rozhodčí smlouvy Mám za to, ţe právě v přesunu pravomoci k rozhodnutí sporu na rozhodce, jakoţto druhém výstavbovém prvku, se láme pomyslná hranice mezi jednotlivými pojetími rozhodčí smlouvy. Tuto hranici je, dle mého názoru, nutné detailně definovat. K její charakteristice přistoupím metodou komparativní, která se mi jeví nejvhodnější. Materiálněprávní doktrína konstatuje, ţe rozhodčí smlouva je tzv. ,, narovnání sui generis “. Raban uvádí, ţe rozhodčí smlouva je buď procesní smlouvou, jejíţ obsah je upraven procesním právem jen částečně a zbytek je upraven právem hmotným, anebo je smlouvou hmotněprávní, jejíţ některé aspekty jsou upraveny předpisy procesními177. Připomíná však, ţe v obou případech je nezbytné zjistit její hmotněprávní reţim. Při následné úvaze pokračuje, ţe přes značné obtíţe s klasifikací je moţné uvést, ţe rozhodčí smlouva je smluvním typem pojmenovaným178. Nahlíţet na ni lze ze dvou stran. Z té první spadá do kategorie předběţných smluv, je blízká dohodě o doplnění obsahu podle § 270 odst. 2 Obchodního zákoníku a dohodě o určení obsahu podle § 290 odst. 2 Obchodního zákoníku. Z druhé strany se však jedná o smlouvu mandátní či příkazní. V tomto bodě však 174
Např. Macur, J., Rozhodčí řízení a výkon rozhodčích nálezů. Právo a podnikání č. 4/1995, s. 2 - 7. ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 106 - 107. 176 Eller, O., Mezinárodní občanské právo procesní Vybrané otázky. Univerzita J. E. Purkyně. Brno, 1987, s. 80 81. 177 Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Nakladatelství C.H.Beck, Praha, 2004, odst. 149. 178 Tamtéţ odst. 150. 175
46
naráţíme na dualismus českého závazkového práva, které je rozděleno do dvou právních předpisů, Občanského a Obchodního zákoníku. Jelikoţ úprava speciální, mající přednost před úpravou generální, je obsaţena v zákoníku Obchodním, je nutné zkoumat, zda předmětný právní vztah není obchodním závazkovým vztahem dle § 261 odst. 1 Obchodního zákoníku. V případě positivní odpovědi se bude řídit Obchodním zákoníkem, v opačném případě zákoníkem Občanským. Zoulík naopak nesouhlasně konstatuje, ţe : ,, Rozhodčí smlouva (ať už jde podle § 2 odst. 3 ZRŘ o smlouvu o rozhodci nebo o rozhodčí doložku) není hmotněprávní smlouvou, neboť neupravuje žádné plnění, tvořící obsah závazků podle § 494 obč. zák., ale je předpokladem vzniku zvláštního procesního vztahu; pro její procesní povahu mluví dále i to, že má výlučně procesní důsledky a že je upravena předpisy procesního práva. “179 Je bez významu, ţe je uţito označení ,, smlouva “. Tento termín je totiţ pravidelně uţíván i v jiných právních odvětvích, jako např. v pracovním právu, právu ústavním či správním. Není tedy důvod, proč by nemohl být uţit v právu procesním. Dle Zoulíka nelze argumentovat ani tím, ţe jde o úkon, který se realizuje před zahájením řízení, neboť tento poţadavek naplňují i jiné právní úkony, jako např. prétorský smír, předběţná opatření či prorogace, aniţ by byly povaţovány za hmotněprávní povahy. Steiner se ve své argumentaci zaměřuje na předmět smluvních vztahů a dodává, ţe ten nemůţe být hmotněprávní povahy. ,, Není totiž ani občanskoprávním narovnáním, ani dohodou o zřízení nového závazku místo původního ( novací ), neboť se jí neruší žádný hmotněprávní vztah; není ani smlouvou příkazní ( mandatum ), neboť nemůže být jednostranně ze strany mandantů odvolána, není konečně ani smlouvou hmotného práva sui generis – jak se snaží dovodit někteří představitelé nauky – neboť žádná hmotněprávní smlouva nemůže mít předmětem své úpravy vymezení jurisdikce soudní, která sama nenáleží svou povahou mezi vztahy materiální, do oboru práva občanského jedině spadající. “180 Pospíšil181 shrnuje, ţe rozhodčí smlouva je procesněprávní povahy, neboť nezakládá, neruší, ani nemění práva účastníků v rovině hmotněprávní, je upravena právními předpisy procesními a dále má čistě procesněprávní účinky ( účinky se projeví aţ jako důsledek případného rozhodčího nálezu ).
179
Zoulík, F., Některé problémy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie č. 1/2007. s. 13 - 15. Steiner, V., K teoretické koncepci rozhodčí smlouvy v mezinárodní arbitráži. Právník, č. 1/1971, s. 922 - 923. 181 Pospíšil, P., Kdo může uzavírat rozhodčí smlouvu? Bulletin advokacie č. 12/2010. s. 34 - 36. 180
47
V tomto ohledu je vhodné připomenout jiţ zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8.3.2011182, které staví pojetí rozhodčího řízení kvalitativně na jinou rovinu. 3.6.6. Evropská unie a definice rozhodčí smlouvy Jak jiţ bylo uvedeno výše, názorová roztříštěnost na téma povahy rozhodčí smlouvy je jedním z důvodů, proč její úprava nebyla zahrnuta do práva Evropské unie. Tato problematika se dostala do popředí jednak v kontextu Římské úmluvy183 a jednak nařízení Brusel I. Při snaze o transformaci Římské úmluvy do podoby komunitárního pramene byla tato otázka diskutována v kontextu změny čl. 1 odst. 2 písm. d) Římské úmluvy. Nešlo přitom o problém nový, neboť k jejímu řešení došlo jiţ při samotném vzniku Římské úmluvy184. Během diskuzí se zjistilo, ţe jde o problematiku dosti komplikovanou a přístupy delegací členských států jsou natolik odlišné, bez moţnosti kompromisu185, ţe bylo dohodnuto úplné vyloučení smlouvy rozhodčí i prorogační z věcného rozsahu nařízení Řím I186. Rozhodčí řízení je vyloučeno i z rozsahu nařízení Brusel I ( srov. čl. 1 odst. 2 písm. d) ). K tomu je potřeba doplnit, ţe zřejmě nejde o vyloučení úplné, resp. existují názory vycházející z rozhodnutí ESD187, dle kterých řízení o platnosti rozhodčí smlouvy nejsou z aplikace nařízení Brusel I vyloučeny za podmínky, ţe je platnost rozhodčí smlouvy pouze předběţnou otázkou188.
182
Viz kapitola Výchozí teoretické koncepce rozhodčího řízení, podkapitola Pohled Ústavního soudu ČR. Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy uzavřená v Římě dne 19.6.1980 / dokument EHS zn. 80/934/EHS ( dále také jako „ Římská úmluva “ ). 184 K tomu více GUILIANO, M., LAGARDE, P., Report on the Concention on the law applicable to contractual obligations. Official Journal C282, s. 10 a násl. 185 V této souvislosti je nutné zmínit rozdíl mezi systémem kontinentálního práva a common law, kdyţ systém první uvedený je ovládán metodou deduktivní, systém common law metodou induktivní. Z toho pramení značné důsledky, které jsou patrné jednak v rozsahu vyloučení pravomocí soudů obecných, ke kterému dochází uzavřením platné rozhodčí smlouvy a jednak i v tom, zda soudce „ zná “ ( iura novit curia viz kontinentální právo ), resp. „ nezná “ své právo ( vázanost soudce pouze právními argumenty předloţenými stranami sporu, nutnost dokazování práva jako skutečnosti - platnou pro systém common law ). 186 K tomuto názoru se připojila i česká vláda ve své odpovědi na tzv. Green paper ( Green paper on the conversion of the Roma convention of 1980 on the law applicable to the contractual obligation into Community instrument and its modernisation. COM(2002) 654 final. Dostupné na http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/site/en/com/2002/com2002_0654en01.pdf. ( Poslední návštěva dne 12.11.2012 ). Zajímavý je i postoj Nordic Group for Private International Law. Dostupný na : http://ec.europa.eu/justice/news/consulting_public/rome_i/contributions/nordic_group_private_international_law _en.pdf. ( Poslední návštěva dne 12.11.2012 ). 187 Rozhodnutí ESD C-190/89 Marc Rich a Co AG v. Societa Italiana Impianti PA ze dne 25.7.1991 a rozhodnutí ESD C-185/07 Allianz SpA a další v. West Tankers Inc. ze dne 10.2.2009. Dostupné na http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:62007CJ0185:CS:HTML ( poslední návštěva dne 12.11.2012 ). 188 K tomu více viz Bohůnová, P., K aplikaci nařízení Brusel I při posuzování platnosti rozhodčí smlouvy. In Dny práva – 2009 – Days of Law : the Conference Proceedings [online], 1. edition. Brno : Masaryk University, 2009, ISBN 978-80-210-4990-1. 183
48
V současné době prochází nařízení Brusel I revizí, jejímţ cílem je zohlednit a vyplnit mezery, které se za dobu 9 let jeho uţívání objevily. Přestoţe primárním hybatelem těchto změn je zajištění snadnějšího uznávání cizích soudních rozhodnutí vydaných jinými členskými státy, mělo by dojít i k přesnějšímu definování vztahu soudů a rozhodčích řízení189. Dle aktuálního znění nové verze nařízení Brusel I bude tento vztah upraven v čl. 29 odst. 4190. Cílem je, aby o existenci, platnosti či účinnosti rozhodčí smlouvy rozhodovaly soudy místa, kde řízení probíhá či mělo probíhat. 3.6.7. Vztah rozhodce a smluvních stran Zastánci krajní smluvní koncepce rozhodčího řízení tvrdí, ţe rozhodce vystupuje jako zástupce smluvních stran a stejně tak i jeho rozhodnutí je tedy smlouvou, kterou se zavázaly smluvní strany řídit. Jestliţe přijmeme tuto tezi a postavení rozhodce bude povaţováno za určené výhradně smlouvou, nutně musíme dojít i k závěru, ţe se na něj nemohou vztahovat ani ţádné místní zákazy národních právních řádů a jelikoţ je smlouva uznatelná kdekoli na světě, je tomu tak i s rozhodčím nálezem191. Tento názor je ve světle současných moderních teorií jiţ většinou překonán. Důvodem je ohroţení nezávislosti rozhodce. Úkolem rozhodce tedy není vyjádřit vůli stran, nýbrţ najít a posoudit, jaká jsou zákonná východiska192 řešení sporu193. S tímto souvisí další problém, který jiţ byl částečně řešen, a to, zda jsou strany vůbec kompetentní delegovat příslušnou pravomoc na rozhodce. Jinými slovy, zda takovou pravomoci vůbec disponují. Příznivci teorie jurisdikční argumentují, ţe tuto pravomoc strany delegovat nemohou, protoţe s ní samy nedisponují. Disponuje s ní výlučně stát a ten pak poskytuje stranám oprávnění ji pouţít. Mám za to, ţe tato argumentace není zcela správná. Kdyţ se vrátíme zpět do období vzniku prvních států, narazíme na základní myšlenku procesu vzniku státu jako instituce. Jednotlivec dobrovolně svěří určitá svá práva této instituci a oplátkou se mu dostane ochrana či podpora ze strany této instituce. Nikde však není upraveno, ţe musí nutně odevzdat práva veškerá. Je sice pravdou, ţe soudní moc je základní mocí patřící státu, nicméně nikoliv mocí 189
Hrnčiříková, M., Platnost rozhodčí smlouvy anebo jaký vliv může mít určení povahy rozhodčí smlouvy na praxi. Právní fórum č. 2011/8. Dostupné také na : www.pravnickeforum.cz. 190 Svobodová, K., Kyselovská, T., Osobní působnost nařízení Brusel I ve světle probíhající revize. In Cofola 2011 : the Conference Proceedings [online], 1. edition. Brno : Masaryk University, 2011. 191 Růţička, K., K právní povaze rozhodčího řízení. Bulletin advokacie č. 5/2003, s. 36. 192 Eller, O., Mezinárodní občanské právo procesní Vybrané otázky. Univerzita J. E. Purkyně. Brno, 1987, s. 80 81. 193 A to i v případě rozhodování dle zásad spravedlnosti, kdy rozhodce musí, dle mého názoru, respektovat právní normy, které jsou součástí veřejného pořádku ( tedy i některé národní kogentní normy ). K tomu shodně viz Bělohlávek, A. J., Pauličková, A. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo, komentář, II. díl, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 2408.
49
výlučnou, neboť nevyvrací sama o sobě právo osoby smluvně podrobit svůj spor instituci jiné194, instituci soukromoprávní, tedy rozdílné od moci veřejné. Tento názor podporuje i jiţ citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ČR195. Problémem se jeví aţ následná vynutitelnost rozhodnutí soukromoprávní povahy. Tuto vynutitelnost však jiţ pozitivní právo ( zákon o rozhodčím řízení ) zná a charakter res iudicata mu výslovně přiznává. Související otázkou je, jestli je rozhodce povinen svou funkci přijmout. K této problematice se vyjadřoval Nejvyšší soud ČR, kdyţ uvedl : „ Jestliže jak obecná právní norma, tj. občanský soudní řád, tak ani speciální právní předpis, tj. ZRŘ, nevymezují úkon písemného přijetí funkce rozhodce jako součást (náležitost) rozhodčí smlouvy (doložky), nemůže mít případná neexistence takového úkonu na platnost rozhodčí smlouvy (doložky) jakýkoliv vliv. Úkon přijetí funkce rozhodce je tak možné zařadit mezi další úkony potřebné k tomu, aby rozhodčí řízení bylo zahájeno, není však v žádném případě podmínkou platnosti rozhodčí smlouvy (doložky), jak se mylně domnívá dovolatel, neboť právní předpis platnost rozhodčí smlouvy (doložky) na takový úkon neváže. “196 3.6.8. Dílčí závěr Jak patrno, problematika povahy rozhodčí smlouvy je značně komplikovaná. Mám však za to, ţe zejména vznikem doktríny smíšené, hodnotící rozhodčí řízení velmi precizně ( s ohledem na pozitiva i negativa obou „ krajních “ koncepcí ) jak po stránce teoretické, tak po stránce praktické, byl dán správný směr, kterým by se právní teorie i praxe měla v otázce pojetí povahy rozhodčí smlouvy i rozhodčího řízení jako institutu sui generis ubírat. Tento názor je ve svých základech i judikatorně podpořen závazným nálezem Ústavního soudu ČR197 a nemělo by mu jiţ nic stát v cestě.
194
„ Na okraj Ústavní soud podotýká, že s pojmem moderního právního státu založeného na úctě k lidským právům a svobodám je neslučitelný paternalistický přístup státu k jeho občanům; naopak občan je veden k tomu, aby k obraně svých práv přistupoval aktivně..“ Citace viz usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 1357/07 ze dne 11.7.2007. Dostupné z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz. 195 Rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 435/02 ze dne 22.10.2002, sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1.11.2011, ohledně smluvního zaloţení pravomoci i sp. zn. I ÚS 3227/07 z 8.3.2011. 196 Citace viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 odo 977/2005 ze dne 14.6.2006. Dostupný na www.nsoud.cz. 197 Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8.3.2011. Zajímavé jistě bude v tomto smyslu sledovat navazující rozhodnutí Ústavního soudu ČR a to zejména v kontextu rozporuplného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1.11.2011. Doufejme však, ţe posledně citované rozhodnutí bylo jen „ formálním “ přehlédnutím.
50
4. VÝZNAM PŘIJATÉ TEORETICKÉ KONCEPCE ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ PRO PRÁVNÍ PRAXI 4.1.
Úvod
Teoretické pojetí povahy rozhodčí smlouvy a rozhodčího řízení vůbec s sebou přináší řadu problémů, které dopadají i do právní praxe. Zda a do jaké míry je tento vliv významný, bude zkoumáno právě v této kapitole. V dosavadní právní praxi bohuţel není formulovaná otázka řešena jednotně. Přijetí jednotného stanoviska by přitom přineslo přinejmenším ucelenější rozhodování a tím i větší důvěru v institut rozhodčího řízení a právního řádu ČR vůbec. Vzhledem k cílům a hypotézám této práce bude výklad zaměřen na rozhodčí řízení vnitrostátní198. Pro účely této kapitoly byly vybrány základní právní instituty, jejichţ posouzení a výklad se liší podle toho, jakou koncepci rozhodčího řízení přijmeme.
4.2.
Teorie právního úkonu
Dle ust. § 36 zákona o rozhodčím řízení se ostatní náleţitosti smlouvy se řídí tímto zákonem, jestliţe má být rozhodčí nález vydán v tuzemsku. Tímto ustanovením jsou de facto řešeny vnitřní podmínky platnosti rozhodčí smlouvy. Dopadají tak např. na právní způsobilost uzavřít smlouvu, výklad smlouvy či právě projev vůle stran, jeho určitost, srozumitelnost atd. V rozsahu podmínek platnosti rozhodčí smlouvy nastanou významné změny, pokud na ni budeme nazírat z pohledu hmotněprávní, procesněprávní, resp. smíšené doktríny. Vyskytují se také názory199, které sice povaţují rozhodčí smlouvu za čistě procesněprávní úkon, avšak s tím, ţe při posuzování její platnosti připouští aplikaci hmotněprávní teorie vůle ( k tomu viz dále ). Teorie hmotněprávní při určování náleţitostí právního úkonu vychází z tzv. teorie vůle a klade tedy poţadavky na jeho subjekt, předmět, vůli, projev a poměr vůle a projevu200. Naproti tomu procesněprávní teorie vychází z tzv. teorie projevu vůle a vyţaduje náleţitosti odlišné, konkrétně přípustnost, vadnost a účinnost201.
198
I v oblasti mezinárodního práva procesního a soukromého se tato problematika jeví jako velmi významná, neboť přijetí té či oné doktríny ovlivňuje tak významné instituty jako je určení rozhodného práva, či dosah aplikace práva fóra. 199 Lavický, P. In David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P., a kol. Občanský soudní řád. Komentář I. díl. Praha : Wolters Kluwewr ČR, 2009. s. 210 a násl., dále např. Bělohlávek, A. J., Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008. s. 102. 200 Fiala, J., a kol. Občanské právo hmotné. Třetí opravené a doplněné vydání. Masarykova univerzita v Brně a Doplněk. 2002. s. 34 a násl. 201 Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. aktualizované a doplněné vydání. Linde Praha. 2011. s. 175.
51
Podobně je tomu i s výkladem právních úkonů. Tak podle ust. § 37 odst. 1 Občanského zákoníku je třeba při výkladu právních úkonů dbát i na to, kdo je činil, a jestli byly učiněny srozumitelně a váţně. Naproti tomu ust. § 41 odst. 2 o.s.ř. stanoví, ţe úkon se posuzuje dle jeho obsahu, i kdyţ je nesprávně označen. Výklad musí tedy směřovat k tomu, jak byl právní úkon učiněn navenek, a nepátrat po tom, jestli byly dány náleţitostí vůle či soulad mezi vůlí a projevem202. Důvodem je skutečnost, ţe procesněprávní úkony do hmotných subjektivních práv a povinností nezasahují, jejich účelem je pouze ovlivnění procesu203 a dále, ţe hmotněprávní úkon vyvolá právní účinky samostatně, naproti tomu úkon procesní je jen jedním z mnoha úkonů, ovlivňující proces204. Následkem toho se na vady či neurčitost procesního úkonu nehledí205. Pokud by procesněprávní úkon trpěl vadou vůle ( např. byl učiněn v omylu, tísni apod. ), bude se přesto jednat o úkon platný206. Jistý regulativ teorie projevu vůle je dán tím, ţe některé procesněprávní úkony je moţné změnit, resp. vzít zpět, prostřednictvím opravných prostředků. Tyto prostředky však v otázce výkladu či platnosti rozhodčí smlouvy nepřicházejí v úvahu, coţ opět zdůrazňuje přílišnou tvrdost tohoto pojetí. Právě učiněný závěr je obzvláště flagrantní v případě uzavření rozhodčí smlouvy v tísni, kdy skutečná vůle nebyla vůbec projevena. Rozhodčí řízení je velmi speciální institut, jehoţ prostřednictvím se omezuje základní právo – právo na soudní ochranu, a je proto k němu potřeba přistupovat velmi obezřetně. I většina příznivců procesněprávního pojetí rozhodčí smlouvy se tak v tomto případě kloní k názoru, ţe je nutné uţít ust. Občanského zákoníku. V tomto výkladu je nutné dále upozornit na jistou terminologickou nesnáz procesněprávního pojetí rozhodčí smlouvy. Ačkoliv totiţ o.s.ř. uţívá termín platnost a neexistence rozhodčí smlouvy207, pokud bychom povaţovali rozhodčí smlouvu za smlouvu procesněprávní stricto senzu, nebylo by moţné hovořit o její platnosti, nýbrţ pouze o přípustnosti208. Nepřípustnou by rozhodčí smlouva byla, pokud by např. její strany neměly
202
Gonsorčíková, M., Právně teoretické aspekty procesní smlouvy jako nástroje upravujícího rozhodčí řízení. Dostupné na : http://www.ipravnik.cz ( poslední návštěva dne 13.11.2012 ). 203 Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. aktualizované a doplněné vydání. Linde Praha. 2011. s. 175. 204 Gonsorčíková, M., Právně teoretické aspekty procesní smlouvy jako nástroje upravujícího rozhodčí řízení. Dostupné na : http://www.ipravnik.cz ( poslední návštěva dne 13.11.2012 ). 205 Zoulík, F., Některé problémy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie č. 1/2007. s. 13 - 15. 206 K tomu souhlasně hovoří i judikatura. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.1995, sp. zn. Odon 19/95/Fa-Sp. 207 Viz § 106 o.s.ř. 208 Tento závěr není povětšinou představiteli procesněprávní doktríny přijímán. Viz např. Hrnčiříková, M., Platnost rozhodčí smlouvy anebo jaký vliv může mít určení povahy rozhodčí smlouvy na praxi. Právní fórum č. 8/2011, dostupné také na : www.pravnickeforum.cz, která uvádí : „ Z uvedeného je zřejmé, že použití termínu „
52
způsobilost k právním úkonům, nebo pokud by její předmět nebyl dovolený platným právem. Je nutno dodat, ţe i v tomto případě bude muset rozhodce rozhodnout, tedy v případě její nepřípustnosti smlouvu odmítnout209. S ohledem na uvedené je třeba poznamenat, ţe právní praxe zatím silné polemiky na dané téma nepřipouští, nicméně vychází většinou z teorie vůle. Například ani tolik diskutované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.5.2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, které se zabývalo legitimností tzv. arbitráţních center
( k tomu blíţe viz dále ), ponechalo bez
komentáře, z jakého důvodu opřelo neplatnost takového právního úkonu právě o ust. § 39 Občanského zákoníku210. Je proto otázkou, jestli je moţné citované ustanovení pouţít i na úkony procesněprávní. Kupříkladu Hrnčiříková211, vycházejíc z Kučery212, konstatuje moţnost jejich pouţití i na úkony procesněprávní a to na základě analogie iuris. K tomuto tématu se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 977/2005 ze dne 14.6.2006, kde uvedl i stručné odůvodnění : ,, Rozhodčí doložka (rozhodčí smlouva) se řadí mezi dvoustranné (případně vícestranné) právní úkony (srov. § 34 občanského zákoníku – dále též jen "obč. zák.“); její platnost ve smyslu § 106 odst. 1 o. s. ř. je tak třeba posuzovat jednak z hlediska obecných požadavků na právní úkon (srov. § 37 a násl. obč. zák.) a jednak z pohledu dalších náležitostí stanovených zákonem č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "ZRŘ“), který v §§ 2 a 3 institut rozhodčí smlouvy upravuje. “213 Závěrem je nutné doplnit, ţe rozhodovací praxe byla aţ do vydání přelomového nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8.3.2011 poznamenána jeho usnesením sp. zn. IV. ÚS 174/02 z 15.7.2002214, které vycházelo z doktríny smluvní. Je proto otázkou, jakým směrem se bude soudní judikatura ubírat po dni publikace nálezu Ústavního soudu ze
platnost “ rozhodčí smlouvy by nemělo být chápáno ve vztahu k její povaze za determinující, ale spíše pojem zobecňující, který právní teorie a praxe užívá bez ohledu na povahu rozhodčí smlouvy “. Je třeba podotknout, ţe konkrétní důvody, z čeho „ je to zřejmé “ neprecizuje. 209 Gonsorčíková, M., Právně teoretické aspekty procesní smlouvy jako nástroje upravujícího rozhodčí řízení. Dostupné na : http://www.ipravnik.cz ( poslední návštěva dne 13.11.2012 ). 210 Cituji : „ Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. “ 211 Hrnčiříková, M., Platnost rozhodčí smlouvy anebo jaký vliv může mít určení povahy rozhodčí smlouvy na praxi. Právní fórum č. 2011/8. Dostupné také na : www.pravnickeforum.cz. 212 Kučera, T., Mezinárodní právo soukromé. Brno – Plzeň : Doplněk a Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. 2009. s. 175-176. 213 Citace viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 odo 977/2005 ze dne 14.6.2006. Dostupný na : www.nsoud.cz. 214 Jsem si vědom toho, ţe Nejvyšší soud ČR vycházel v některých případech z pojetí jurisdikčního, nicméně uvedené konstatuji s tím, jaký význam a dopad do diskuze o povaze rozhodčího řízení citované usnesení Ústavního soudu ČR mělo.
53
dne 8.3.2011215, který hovoří o tzv. plné autonomii, a tedy shodné ( dle mého názoru tedy i skutečné, existující ) vůli stran.
4.3.
Uzavírání rozhodčí smlouvy zástupcem, resp. zmocněncem
Přijmeme-li doktrínu procesněprávního pojetí rozhodčí smlouvy, jsme nuceni posuzovat podpis rozhodčí smlouvy právnickou osobou dle ust. § 21 odst. 1 o.s.ř.216. Ke shodnému závěru došel i Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí217 následně potvrzeném Vrchním soudem v Olomouci, kdyţ posuzoval situaci, zda se jedná o platně uzavřenou rozhodčí doloţku v případě, pokud za akciovou společnost podepsal smlouvu hlavní, jejíţ součástí byla i rozhodčí doloţka, předseda představenstva, ačkoliv dle obchodního rejstříku mohli společnost zavazovat vţdy pouze předseda představenstva společně s dalším členem představenstva218. Soud dospěl k závěru, ţe podpis předsedy představenstva je s ohledem na znění cit. § 21 odst. 1 o.s.ř. zcela postačující a potvrdil platnost takto uzavřené rozhodčí smlouvy. Ve stejném případě krajský soud dále vyjádřil názor, ţe to, jestli byla rozhodčí doloţka, nebo jakýkoliv jiný procesněprávní úkon, uzavřena jiţ před zahájením řízení, nic nemění na její procesní povaze, neboť procesněprávní úkony lze činit i „ mimo “ řízení. S uvedeným závěrem Krajského soudu v Brně a potaţmo Vrchního soudu v Olomouci nemohu souhlasit. Domnívám se, jak vyplývá i z předchozího výkladu o právních úkonech, ţe cíleným nerozlišováním dvou základních výstavbových prvků rozhodčí smlouvy ( vůle stran podřídit svůj spor rozhodčímu řízení a přesun pravomocí ze soudů obecných na soudy rozhodčí ), o jejichţ existenci není pochyb, se dostáváme do situace, kdy musíme v podstatě zavřít alespoň jedno oko, abychom „ udrţeli “ přijatou ( v tomto případě procesněprávní ) doktrínu rozhodčí smlouvy. Mám za to, ţe o hmotněprávní povaze prvního výstavbového prvku nemůţe být pochyb. Z popsaného důvodu konstatuji, ţe není moţné bez dalšího nevzít v potaz vůli vyjádřenou obchodní společností ( v podobě úpravy zastupování společnosti, obligatorně zveřejňované v obchodním rejstříku, všem dostupném ). V opačném případě by de facto společnost
215
Vycházím z přesvědčení, ţe nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1.11.2011, který chronologicky následoval, bylo pouze jakýmsi „ nedorozumněním “ mezi jednotlivými senáty Ústavního soudu ČR. V opačném případě bude zřejmě nutné vyčkat sjednocujícího rozhodnutí pléna Ústavního soudu ČR. 216 Cituji : „ Za právnickou osobu jedná její statutární orgán; tvoří-li statutární orgán více fyzických osob, jedná za právnickou osobu její předseda. “ 217 Viz rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 4 Cmo 328/2009-62, ze dne 17.12.2009. 218 Jde o úpravu jednání obchodní společnosti „ navenek “. Viz ust. §§ 13 a 35 písm. f) ve spojení s § 66 Obchodního zákoníku, resp. pro akciovou společnost § 191 Obchodního zákoníku.
54
neprojevila vůli postoupit svůj spor do rozhodčího řízení a bylo by jí tímto odebráno Ústavou ČR zaručené právo na soudní ochranu u obecných soudů. V neposlední řadě by došlo také k narušení principu dobré víry v pravdivost zápisu v obchodním rejstříku219 a fyzické ani právnické osoby by nemohly na informace tam uvedené spoléhat. Další otázkou, potencionálně vzniknuvší z procesněprávního pojetí prvního výstavbového prvku rozhodčí smlouvy, je problematika uzavírání rozhodčích smluv zmocněncem na základě hmotněprávní plné moci. Takto formulovaná plná moc by totiţ, budeme-li se řídit výše kritizovaným názorem Krajského soudu v Brně stricto sensu ( zastávaným i značnou částí odborné právní obce ), nemohla být z logických důvodů povaţována za platnou. Došlo by tedy k absurdní situaci, kdy zmocněnec s jednou plnou mocí sice platně uzavře smlouvu hlavní, avšak jiţ nikoliv rozhodčí doloţku v ní obsaţenou. K argumentaci zaloţené na nereflektování skutečné, váţné a svobodné vůle stran navíc přistupuje i další právní názor220, vycházející z absurdity závěru, ke kterému bychom dospěli striktní aplikací procesněprávního pojetí. I flagrantní nenaplnění náleţitostí právního úkonu podle Občanského zákoníku, by totiţ nebylo důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení221. Vzhledem přijaté teorii projevu vůle by tento důvod měl být zkoumán pouze v rámci této koncepce, která nezahrnuje náleţitosti vůle. Tento závěr povaţují za nepřípustný.
4.4.
Právní povaha rozhodce, resp. rozhodčího soudu
V tomto kontextu povaţuji za vhodné nejprve připomenout vztah rozhodců k ESD, který byl popsán v podkapitole 2.7. Pohled ESD a ESLP na povahu rozhodčího řízení, kde jsem se zabýval moţností rozhodců vyuţít institutu předběţné otázky směřované na ESD. Odpověď na otázku právní povahy rozhodce, resp. rozhodčího soudu předurčuje i odpovědi návazné, kterými jsou zejména : povaha rozhodčího nálezu rozsahu přiměřeného pouţití o.s.ř. dle § 30 zákona o rozhodčím řízení Co se povahy rozhodčího nálezu týče, mám za to, ţe jiţ byla této problematice věnována dostatečná pozornost ( viz kapitola Výchozí teoretické koncepce rozhodčího řízení ). Zde
219
Srov. § 29 Obchodního zákoníku. David, M., K povaze rozhodčí smlouvy podruhé a jinak. Bulletin advokacie č. 10/2011. s. 27 - 29. 221 Případ, kdy je rozhodčí smlouva z jiného důvodu neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje. 220
55
uvádím pouze z důvodu systematického. Pro úplnost doplním významné rozhodnutí v této oblasti. Na prvním místě musím zmínit jiţ několikrát citovaný nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I ÚS 3227/07, který přiznal rozhodčímu nálezu povahu res iudicata. Souhlasně konstatoval i Nejvyšší soud ČR v nedávném rozhodnutí ze dne 21.6.2012, sp. zn. 29 Cdo 5146/2009, kde uvedl : „ Rozhodčí nález nemá povahu právního úkonu stran rozhodčího řízení, proto nelze uvažovat ani o jeho neplatnosti pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák.; posouzení, zda rozhodce právo nalézá nebo svým rozhodnutím tvoří závazkový vztah v zastoupení stran, je z hlediska řešení této otázky právně nevýznamné. “222 Otázka významu a rozsahu přiměřeného pouţití o.s.ř. se dostala do popředí zejména v kontextu neexistence či existence poučovací povinnosti rozhodce ve smyslu § 118a o.s.ř. Zcela zásadním se v tomto ohledu jeví opět nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I ÚS 3227/07, který přiznal rozhodčímu soudu, potaţmo rozhodcům postavení tzv. jiného orgánu, coţ má význam zejména pro závaznost rozhodce platným právem a jeho povinností toho právo aplikovat. Dále Ústavní soud konstatoval, ţe jelikoţ zákon o rozhodčím řízení poučovací povinnost rozhodce neupravuje, je namístě přiměřeně pouţít o.s.ř. V případě porušení této povinnosti rozhodcem jde o porušení práva na spravedlivý proces223. Detailní vymezení termínu „ přiměřené “ podal Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 28.4.2011, sp. zn. 32 Cdo 3299/2009, kde konstatoval : „ ... z užití výrazu přiměřeně v ustanovení § 30 ZRŘ pro použití občanského soudního řádu vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Výraz přiměřeně vyžaduje především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení. Zásadu rovnosti stran zákon o rozhodčím řízení nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a k jejímu naplnění je nutno podle § 30 ZRŘ použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Zásada rovnosti stran je naplněna, je-li stranám rozhodčího řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, respektive, zda byla poskytnuta řádně dostatečná možnost k uplatnění jejich procesních práv. Tyto požadavky je třeba zkoumat nejen z hlediska, zda po formální stránce byly procesní postupy dodrženy, ale
222 223
Dostupné na www.nsoud.cz. Viz čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod.
56
rovněž z hlediska, měly-li obě strany rovnou a dostatečnou možnost k uplatnění tvrzení, námitek, navrhování důkazů apod. “224
4.5.
Odpovědnost rozhodce
S problematikou právní povahy rozhodčí instituce je úzce spojena otázka odpovědnosti rozhodce. Dle doktríny jurisdikční je nutné pro tento případ aplikovat odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu státní moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem225. V takovém případě by stát byl následně oprávněn poţadovat zpětně po rozhodci tzv. regresní náhradu. Naproti tomu v pojetí doktríny materiálněprávní je tento problém sloţitější. S jistotou můţeme uvést, ţe půjde o smluvním porušení povinnosti. Dále se však dostaneme do problematiky vztahu rozhodce a smluvních stran, jak byl nastíněn výše. Není také jasné, co má být povaţováno za porušení povinnosti226, coby definiční znak odpovědnosti za škodu vzniklou ze závazkového vztahu227. Odpovědnost za činnost judiciálního charakteru bude také velmi těţké prokazovat, neboť aplikace práva je záleţitostí velmi subjektivní228. Nadto je nutné se ptát, podle kterých norem platného práva postupovat229. V tomto kontextu je třeba zmínit nedávnou novelizaci Obchodního zákoníku230 a moţnost smluvních stran limitovat, či úplně vyloučit odpovědnost za škodu231, kteráţto do této diskuze mnoho jasnosti rozhodně nepřináší. Nejvyšší soud ČR se vyjádřil v rozhodnutí ze dne 28.11.2007, sp. zn. 32 Cdo 1044/2055232 výlučně k odpovědnosti rozhodce Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, kde
224
Dostupné na www.nsoud.cz. Viz § 16 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu státní moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. 226 Zajímavá je v tomto ohledu diskuze, jejímţ základem je polemika nad rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008, avšak věnující se okrajově také odpovědnosti rozhodce vedená mezi Valouškovou, Sokolem a Pelikánem. K tomu viz Valoušková, Z., O neplatnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých „ rozhodčích soudů “. Bulletin advokacie č. 5/2010. s. 35 - 37, Sokol, T., Opět k (ne)platnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých „ rozhodčích soudů “. Bulletin advokacie č. 6/2010. s. 22 - 23 a Pelikán, R., Ještě k neplatnosti rozhodčích doložek a k „ právním názorům “. Bulletin advokacie č. 9/2010. s. 40 - 42. 227 Srov. § 420 Občanského zákoníku, resp. § 373 Obchodního zákoníku. 228 Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Nakladatelství C.H.Beck, Praha, 2004, odst. 132. 229 Tamtéţ. 230 Zákonem č. 351/2011 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2012. 231 Srov. § 386 odst.1 Obchodního zákoníku : „ Ve vztazích upravených tímto zákonem se lze dohodou vzdát práva na náhradu škody či toto právo omezit i před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout, se však nelze vzdát práva na náhradu škody způsobené úmyslně ani toto právo omezit. “ 232 Dostupné na www.nsoud.cz. 225
57
uvedl, ţe rozhodčí nálezy vydávané rozhodčími senáty, popř. jedinými rozhodci v rámci působnosti Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, jsou rozhodčími nálezy tohoto Rozhodčího soudu, nikoliv nálezy rozhodců. Rozhodci tohoto soudu proto nemohou být věcně pasivně legitimováni a nemohou ani odpovídat za škodu vzniklou rozhodováním, neboť rozhodují jménem rozhodčího soudu. Bohuţel se Nejvyšší soud ČR odmítl dále zabývat otázkou, jestli má Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR právní subjektivitu či nikoliv, a zda za škodu odpovídá on, resp. Hospodářská komora ČR a Agrární komora ČR, při níţ je zřízen. Právní subjektivitou Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR se detailně Nejvyšší soud zabýval aţ v dalším rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1899/2008 ze dne 25.2.2010, kde dospěl k závěru, ţe tato je dána233. I v podmínkách stálého rozhodčího soudu se tedy oklikou dostáváme zpět k původní problematice nastíněné výše, s jediným závěrem, totiţ ţe odpovědným bude v konkrétním případě rozhodčí soud, nikoliv rozhodci. Doktrína smíšená vychází z tzv. teorie funkcionální komparability rozhodce a soudce obecného soudu, která byla rozpracována v USA. Tato teorie je zaloţená na funkční rovnosti aktů rozhodce a soudce obecného soudu. Výsledkem je shodná odpovědnost rozhodce jako soudce, tedy v dosahu českého práva dle ZOdpŠk. Ze stejného důvodu současně vyvstává i nutnost chránit rozhodce stejně jako soudce. Obligatorní podmínkou odpovědnosti je změna či zrušení rozhodčího nálezu pro jeho nezákonnost. Mám za to, ţe tento názor řeší odpovědnost rozhodce velmi citlivě a s ohledem na zachování obou základních výstavbových prvků. Její závěr povaţuji proto za logický i oprávněný. Novinkou, ke které došlo přijetím novely zákona o rozhodčím řízení, je v dosahu spotřebitelských sporů moţnost vyškrtnutí rozhodce ze seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti234 v případě závaţného či opakovaného porušení povinností daných zákonem o rozhodčím řízení. O vyuţití tohoto institutu vzhledem k jeho mladosti a absenci judikatury v současné době můţeme pouze spekulovat.
233
Cituji uvedené rozhodnutí : „ Vycházeje z výše uvedené právní úpravy postavení rozhodčího soudu (rozhodčí soud je zřízen na základě zákona a má zákonem vymezenou působnost, na základě výslovného zákonného zmocnění je oprávněn vydat svůj statut a řády, jimiž určuje svou organizační strukturu a způsob jednání navenek, svůj majetek a odpovědnost ve vztahu ke třetím osobám) a ve shodě se závěry formulovanými Ústavním soudem (viz např. usnesení ze dne 15. července 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/2002 a usnesení ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. Pl ÚS 37/08), podle nichž je rozhodčí soud soukromou a nikoli veřejnou osobou, Nejvyšší soud uzavírá, že rozhodčí soud je právnickou osobou a má způsobilost být účastníkem řízení (shodně srov. také rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. O-420037). “ Dostupné na : www.nsoud.cz. 234 Srov. § 35c odst. 2 zákona o rozhodčím řízení.
58
Jak vidět, není uvedená otázka v dosahu českého práva spolehlivě vyřešena a vzbuzuje obzvláště ( avšak nejenom ) mezi rozhodci samotnými značné emoce. Vzorový zákon UNCITRAL se k této věci také nezmiňuje. Výjimku představuje Washingtonská úmluva, která ve svém článku 21 uvádí, ţe rozhodci poţívají imunity235. Absentování konkrétní úpravy v dosahu českého právního řádu je tak dalším palčivým problémem rozhodčího řízení, podstata jehoţ rozporného vnímání pramení v názorové diferenciaci pojetí povahy rozhodčího řízení.
4.6.
Dílčí závěr
Mám za to, ţe řešení popsaných nesnází leţí v precizním rozlišování mezi dvěma výstavbovými prvky rozhodčího řízení. V souladu s tím bude namístě při rozhodování o výkladu právních úkonů, či platnosti, resp. neplatnosti rozhodčí smlouvy vycházet z hmotněprávního pojetí a aplikovat tedy tzv. teorii vůle. Tento závěr odůvodňuje i skutečnost, ţe rozhodčí doloţka ( smlouva ) je uzavírána za jiných, velmi specifických okolností, které jsou zcela odlišné od provádění úkonů procesněprávních. Na druhou stranu úkony účastníků učiněné po zahájení rozhodčího řízení a stejně tak i povahu rozhodčí instituce a jejich rozhodnutí bude dle mého názoru nutné posuzovat dle procesněprávního pojetí a v případě právních úkonů aplikovat teorii projevu vůle. Výsledkem by měla být tzv. procesní smlouva, tedy smlouva, pohybující se v prostředí procesního práva236. Učiněné závěry jsou podpořeny i závazným rozhodnutím Ústavního soudu ČR ze dne 8.3.2011, sp. zn. I ÚS 3227/07 a dále jsou precizovány i posledními rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR237. Přes uvedené si nicméně neodpustím poznamenat, ţe tato pro právní praxi významná problematika by z důvodu právní jistoty účastníků právních vztahů v oblasti rozhodčího řízení měla mít i své zákonné „ ukotvení “ a to obzvláště s ohledem na povahu našeho právního systému, řadícího se do systému kontinentálního. 235
ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 195 - 196. 236 Vycházím zde z ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 107. 237 K tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp zn. : 32 Cdo 3299/2009 ze dne 28.4.2011, 29 Cdo 5146/2009 ze dne 21.6.2012, 21 Cdo 3090/2008 ze dne 29.4.2009, 32 Odo 1528/2005 ze dne 25.4.2007, či 23 Cdo 3749/2008 ze dne 26.5.2010, vše dostupné na : www.nsoud.cz.
59
60
5.
ÚVOD
DO
PROBLEMATIKY
NE/PLATNOSTI
ROZHODČÍ
SMLOUVY 5.1.
Úvod
Jedině platná rozhodčí smlouva vyvolá účinky spočívající v přesunu pravomoci rozhodnout spor na rozhodce. K platnosti vyţaduje rozhodčí smlouva splnění tří podmínek, arbitrability, formy a konsenzu smluvních stran238. Podrobnému rozboru těchto institutů jsem se jiţ z velké části zabýval výše239. Zde uvedu jen některá specifika a to zejména s ohledem na navazující výklad o neplatnosti rozhodčí smlouvy dle předchozí právní úpravy. Newyorská úmluva ve svém článku II. odst. 3 rozlišuje mezi neplatností, neúčinností rozhodčí smlouvy a její nezpůsobilostí k pouţití. Do dnešního dne však odborná veřejnost nepodala obecně přijímané a ucelené vysvětlení, co jednotlivé termíny znamenají. Jisté pouze je240, ţe pod platnost rozhodčí smlouvy je moţné podřadit náleţitosti vztahující se k rozhodčí smlouvě jako k právnímu úkonu, neúčinnou je taková rozhodčí smlouva, která platně vznikla, avšak nevyvolá poţadované účinky a nezpůsobilou k pouţití bude hodnocena taková rozhodčí smlouva, která je způsobilá vyvolat účinky rozhodčí smlouvy, ale de facto rozhodčí řízení probíhat nemůţe ( např. vybraný rozhodce zemře před vznikem sporu apod. ). S ohledem na uvedené povaţuji za nutné předestřít, ţe termín „ neplatnost “ bude v této práci uţit v obecném slova smyslu tak, jak jej pouţívá i český právní předpis o rozhodčím řízení241. Shodně pouţívá tohoto termínu i právní teorie242. Rozehnalová243 člení neplatnost rozhodčí smlouvy z pohledu procesních moţností účastníka sporu. Neplatnost tak lze namítat jednak v rámci řízení rozhodčího a jednak před soudy obecnými. U prvé skupiny přichází v úvahu námitka : nepřípustnosti sporu k řešení před rozhodci – tato námitka můţe být vznesena kdykoliv v průběhu řízení
238
K tomu viz kapitola Význam přijaté teoretické koncepce rozhodčího řízení pro právní praxi a rozdílné pojetí právního úkonu. 239 Srov. podkapitolu 3.3, 3.4. a 3.5. 240 Born, G., International Commercial Arbitration : Commentary and Materials. 2. vydání, New York : Transnational Publisher, 2001, s. 159. 241 Viz např. ust. §§ 3 odst. 1, odst. 3, 15 odst. 2, 31 písm. b) či 41 zákona o rozhodčím řízení. 242 Viz všechny následující citace týkající se platnosti rozhodčích doloţek, uvedené zejména v kapitole Ne/platnost rozhodčí smlouvy dle předchozí právní úpravy. 243 ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 160 - 161.
61
neexistence či neplatnosti rozhodčí smlouvy z jiných důvodů – tato námitka můţe být vznesena nejpozději při prvním úkonu ve věci samé244 ( s výjimkou spotřebitelských sporů ) Před obecnými soudy pak : postup dle § 106 o.s.ř. prostřednictvím ţaloby na určení neplatnosti – tato moţnost nemá dle mého názoru praktické vyuţití, za prvé vzhledem ke schůdnější předchozí variantě, za druhé vzhledem ke komplikacím spojeným s prokazováním naléhavého právního zájmu245 V rámci uvedeného členění povaţuji za vhodné z důvodu úplnosti výchozího výkladu a jeho návaznosti na následující část této práce krátce pojednat o neexistenci či neplatnosti rozhodčí smlouvy z tzv. jiných důvodů a dále o problematice arbitrability spotřebitelských smluv. Výklad bude veden pouze v rozsahu nutném pro uvedení do problematiky ne/platnosti rozhodčí smlouvy dle předchozí právní úpravy.
5.2.
Neexistence či neplatnost rozhodčí smlouvy z tzv. jiných důvodů
V kapitole věnované významu přijaté výchozí teoretické koncepce pro právní praxi bylo nastíněno, k jak podstatnému výsledku můţeme dospět, pokud se řídíme teorií projevu vůle, anebo naopak teorií vůle. Faktem zůstává, ţe i moderní pojetí procesněprávní koncepce z velké části přijímá závěr o minimálně částečné aplikaci hmotněprávních norem, konkrétně Občanského zákoníku, v otázce platnosti právního úkonu – rozhodčí smlouvy246, ať uţ k tomuto závěru došla jakkoliv ( přímá aplikace těchto norem, či analogie iuris ). Z tohoto pojetí zatím pravidelně vychází i české soudy. O náleţitostech právních úkonů jiţ bylo pojednáno výše. S ohledem na rozsáhlou diskuzi ohledně tzv. kombinovaných doloţek povaţuji za vhodné v této kapitole zmínit i další důvody neplatnosti právního úkonu dle Občanského zákoníku, konkrétně chování in fraudem legis. Ust. § 39 tohoto předpisu uvádí, ţe : „ Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. “ Jednání in fraudem legis je velmi blízké tzv. zneuţití práva ( výkon práv k neodůvodněné újmě někoho
244
Viz § 31 písm. b) a § 33 zákona o rozhodčím řízení. Viz § 80 písm. c) o.s.ř. 246 Shodně např. Bělohlávek, Macur či Lavický. 245
62
jiného ). Dle Knappa247 jde o chování, které spočívá v tom, ţe osoba jedná podle právní normy ( secundum legem ), ale tak, aby záměrně dosáhla výsledku touto právní normou nepředvídaného a neţádoucího248. Takovéto jednání je Občanským zákoníkem sankcionováno absolutní neplatností, která nastává ex lege, tedy aniţ by se jejich následků musel nejprve dovolávat některý z účastníků. Absolutně neplatný právní úkon nemůţe konvalidovat. Není moţné ani jeho potvrzení, napravení neplatnosti nelze dosáhnout ani jeho splněním249.
5.3.
Právní základ spotřebitelské úpravy
5.3.1. Základní pojmy Podle odhadů Ministerstva Spravedlnosti ČR je ročně v rozhodčím řízení projednáváno okolo 150.000 sporů, z čehoţ je naprostá většina sporů spotřebitelských250. Pojem spotřebitele není v rámci Evropské unie definován jednotně251. Česká právní úprava taktéţ nemá jednotnou definici252. Dle Občanského zákoníku jde o : „ fyzickou osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání “253. Dodavatelem je : „ osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti “254. Pojem podnikatelské činnosti je blíţe specifikován v ust. § 2 odst. 1 Obchodního zákoníku jako : „ soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku “255.
247
Knapp, V., Teorie práva. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995. s. 186. Podrobně téţ Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 26. srpna 1998, sp. zn. 2 Cdon 736/97 : „ ... V dané věci tedy bylo třeba zkoumat nejen případné vady v obsahu právního úkonu, ale vzhledem ke tvrzením žalobců především to, zda účel právního úkonu nespočívá v obcházení zákona a zda se nepříčí dobrým mravům … Právně významným účelem smlouvy je takový účel, který sledují všichni účastníci smlouvy anebo jej sleduje pouze některý z účastníků, ostatní však o tomto cíli vědí nebo jej z okolností, za kterých ke smluvnímu jednání dochází, musejí předpokládat. Sleduje-li jedna ze stran právního úkonu (smlouvy) dosažení účelu, který není vyjádřen v obsahu právního úkonu a o kterém druhá strana neví a vědět nemůže, jde jen o pohnutku, která je právně bezvýznamná a nemá na platnost právního úkonu vliv. Opačné pojetí by mělo za následek narušení právní jistoty a bylo by v rozporu s principem ochrany dobré víry i se zásadami právního státu. “ Dostupné na www.nsoud.cz. 249 Fiala, J., a kol. Občanské právo hmotné. Třetí opravené a doplněné vydání. Masarykova univerzita v Brně a Doplněk. 2002. s. 46 - 47. 250 Bělohlávek, A. J., Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 55. 251 Tamtéţ, s. 11. 252 Odlišné definice spotřebitele viz např. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, nebo § 2 písm. b) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. 253 Viz § 52 odst. 3. Občanského zákoníku. 254 Viz § 52 odst. 2. Občanského zákoníku. 255 Zde povaţuji za vhodné poznamenat, ţe i neoprávněné podnikání má charakter podnikatelské činnosti a takovýto podnikatel bude mít taktéţ v rámci spotřebitelských smluv postavení dodavatele. 248
63
Pokud dojde k uzavření smlouvy mezi spotřebitelem a dodavatelem, hovoříme o spotřebitelské smlouvě256 nebo také o spotřebitelském vztahu. Nejde však o smluvní typ, nýbrţ pouze o „ kvalifikátor “257 určité skupiny smluv vykazující stejné znaky. Základní východisko spotřebitelské ochrany dle mého názoru velmi výstiţně formuloval Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 6.11.2007, sp. zn. II ÚS 3/06, kde mimo jiné uvedl : „ Východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a lepší dostupnost právních služeb a konečně možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Pro takové vztahy je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání pochází zpravidla od dodavatele, přičemž spotřebitel není na smluvní ujednání připraven, při kontraktaci je využíván moment překvapení a nezkušenosti spotřebitele, v případě prodeje na obchodních prezentacích je u něj navíc vyvolán pocit vděčnosti za poskytnuté doprovodné služby spojené s prezentací, které se spotřebitel může snažit kompenzovat snahou vyhovět nabídce dodavatele, spotřebitel často nemá na místě samém možnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami atd. Společným znakem této nové kogentní právní úpravy je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle. “258 K tomuto názoru Ústavního soudu je nutné dodat, ţe v současné době sílí tendence chránit spotřebitele nejen před stranou silnější - dodavatelem, nýbrţ i před sebou samotným259. Jak z uvedeného plyne, důvodem zvýšené ochrany spotřebitele je jeho zranitelnost. Zatímco dodavatel vstupuje do těchto vztahů denně, zná jejich úskalí a má ve svém oboru jako profesionál značné mnoţství informací a zkušeností, spotřebiteli toto know-how zcela nebo z velké části chybí. Ve spotřebitelských vztazích navíc pravidelně dochází k uzavírání smluv připravovaných výlučně dodavatelem. Po předloţení vzorové smlouvy nemá spotřebitel moţnost prosadit její změnu. Smlouva nevzniká sjednáním jejího obsahu, ale tak, ţe ji jedna strana předloţí a druhá buď přijme nebo odmítne260 a smluvní vztah v tomto
256
Nový občanský zákoník hovoří o „ smlouvách uzavíraných spotřebitelem “. Bělohlávek, A. J., Rozhodčí řízení v tzv. smluvních vztazích spotřebitelského typu. Právní fórum 3/2010, s. 89. 258 Rozhodnutí dostupné z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz. 259 HURDÍK, J., FIALA, J., SELUCKÁ, M., Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004 : sborník z workshopu konaného na Právnické fakultě MU v Brně dne 26.9.2006. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006. s. 426. 260 Jedná se o tzv. „ take it or leave it “ smlouvy ( nebo také „ smlouvy přijímané adhézním způsobem “ ) 257
64
případě vůbec nevznikne261. Právě značně omezená moţnost změny smluvních podmínek je typickým prvkem spotřebitelského vztahu, resp. i jeho kontraktační fáze. Na druhou stranu není moţné, aby dodavatel nesl všechna rizika ze spotřebitelského vztahu vyplývající. Mezi spotřebitelskou ochranou a absolutním protekcionismem, který není přípustný, neboť by v podstatě šlo o zneuţití práva, je velmi tenká hranice, kterou je nutné vţdy hledat a respektovat262. Ke snazšímu nalezení této hranice byla definována kategorie tzv. průměrného spotřebitele. Dle Nejvyššího soudu ČR263 jde o takového spotřebitele : „ ... který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory (jak je vykládáno Evropským soudním dvorem), je rozhodně nutno brát v úvahu také v daném případě “. 5.3.2. Právo a judikatura Evropské unie Po shora uvedeném nemůţe být překvapivé, ţe Evropská unie této otázce věnovala značnou pozornost ve smyslu rozsáhlé harmonizační legislativy. Tato snaha sahá aţ do roku 1984, kdy byla vydána Směrnice rady č. 84/450/EHS ze dne 25.7.1985 o klamavé reklamě. Cíl Evropské unie je patrný z hlavy XV. článku 169 ( bývalý článek 153 Smlouvy o ES ) konsolidovaného znění Smlouvy o fungování Evropské unie264, kde je uvedeno : „ K podpoře zájmů spotřebitelů a k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá Unie k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i k podpoře jejich práva na informace, vzdělávání a práva sdružovat se k ochraně svých zájmů “. K dosaţení uvedených cílů Evropská unie přispívá zejména opatřeními ke sbliţování právních předpisů členských států. Jak jiţ bylo zmíněno v úvodu této práce, rozhodčí řízení není bezprostředně v rozsahu práva Evropské unie. Evropské právo však má na rozhodčí řízení výrazný dopad právě prostřednictvím práva spotřebitelského, které je upraveno zejména sekundárním právem Evropské unie. Ochrany spotřebitele se týká obrovské mnoţství evropských právních předpisů. Při jejich aplikaci se uplatní tzv. princip kumulace ochrany spotřebitele, díky kterému pouţití jedné směrnice na ochranu spotřebitele nevylučuje pouţití jiné265.
261
Bělohlávek, A. J., Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 625 s. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009 : „ Je třeba zdůraznit, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti. “ Dostupné na : www.nsoud.cz. 263 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2007, sp. zn. 32 Odo 229/2006, nebo dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009. Vše dostupné na : www.nsoud.cz. 264 V elektronické verzi dostupné na : http://eurex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2010:083:0047:0200:cs:PDF. 265 Bělohlávek, A. J., Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 79 - 80. 262
65
Zásadní dopad na spotřebitelskou legislativu a tedy i na rozhodčí řízení měla směrnice Rady č. 93/13/EHS. Mimo to je nutné zmínit i judikaturu ESD, která spotřebitelskou ochranu dále precizuje. 5.3.3. Exkurz – přímý a nepřímý účinek směrnic Směrnice jsou součástí sekundárního práva Evropské unie. Dle článku 288 konsolidovaného znění Smlouvy o fungování Evropské unie jsou směrnice závazné v celém rozsahu, nelze je tedy pouţít částečně či selektivně. Směrnice jsou určeny výhradně členským státům, které zavazují pouze co do výsledku, jehoţ má být dosaţeno. Dle citovaného ust. Smlouvy o fungování Evropské unie je zřejmé, ţe původní záměr nebyl přiznat směrnicím přímý účinek266. Judikatorní činností ESD však postupně došlo k jeho částečnému dovození267. V tomto kontextu je nutné rozlišovat mezi přímým účinkem vertikálním a přímým účinkem horizontálním. Zatímco horizontální přímý účinek mají bez dalšího nařízení Evropské unie, které jsou tak přímo účinné i vůči jednotlivcům, směrnice jsou charakteristické pouze účinkem vertikálním vzestupným ( od jednotlivce ke státu )268. Ve sporech mezi jednotlivci ( osobami soukromého práva ) tedy nebylo moţné domáhat se ustanovení směrnice269. K významnému zpochybnění této teze došlo rozsudkem Simmenthal II270, kde ESD uvedl, ţe : „ Každý národní soudce je povinen úplně aplikovat komunitární právo a chránit práva, která Společenství udílí jednotlivcům, přičemž ponechává neaplikováno jakékoliv případné odporující ustanovení národního práva “. Na uvedené rozhodnutí ESD odkázal nedávno i Ústavní soud ČR ve svém plenárním rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9.2.2011271, kde konstatoval : „ Ústavní soud je toho názoru, že navrhovatel měl i ve zkoumaném případě rozhodnout v prvé řadě na základě požadavků stanovených rozsudkem Simmenthal II o případné nepoužitelnosti napadeného ustanovení pro jeho rozpor s právem Evropských společenství. Pokud se obecný soud zaměří na zkoumání souladu s právem Evropských společenství a tvrdí - jako v tomto případě - že
266
TÝČ, V., Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přepr. a akt. vydání. Praha : Leges, 2004. s. 108. Viz např. rozsudek ESD ze dne 5.4.1979 ve věci C-148/78 Ratti ( 1979 ). 268 Viz rozsudek ESD ze dne 26.2.1986 ve věci C-152/84 M. H. Marshall proti Southampton and South-West Hampshire Area Health Authority ( Teaching ) ( 1986 ) ECR 00723 či spojené věci C-6/90 a C-9/90, Andrea Francovich a Danila Bonifaci a ostatní v. Italská republika ( 1991 ) ECR I-5357. 269 Jde o zákaz tzv. přímého horizontálního účinku. K tomu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 14.7.1994 ve věci C-91/92 Paola Faccini Dori proti Recreb Srl ( 1994 ) ECR I-03325. 270 Viz rozsudek ESD ze dne 9.5.1978 ve věci C-106/77 Amministrazione Delle Finanze Dello Stato ( Italian Finance Administration ) and Simmenthal S.P.A. 271 Dostupné z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz. 267
66
napadené ustanovení zákona je s ním v rozporu, musí z tohoto svého přesvědčení vyvodit důsledky v souladu s požadavky judikatury ESD, tzn. napadené ustanovení neaplikovat “. Na daném případě je zajímavé, ţe Ústavní soud dovodil i jeho do jisté míry zpětnou účinnost, kdyţ pokračoval : „ Ústavní soud si uvědomuje, že smlouva o poskytnutí úvěru byla sice v daném případě, který byl pro městský soud základem podání návrhu Ústavnímu soudu, uzavřena již dne 21. 11. 2001, tedy před vstupem České republiky do EU. To však na podstatě výše uvedených úvah nic nemění; na důsledky uvedené smlouvy lze komunitární právo aplikovat “. Bez ohledu na uvedené se dle ESD lze také dovolat přímého účinku směrnice v případě, kdy sice došlo k řádné implementaci směrnice, avšak tato vnitrostátní úprava je aplikována v rozporu se zněním směrnice272. Od přímého účinku směrnic je nutné odlišovat jejich účinek nepřímý, jinými slovy eurokonformní výklad273. Ten lze charakterizovat jako povinnost orgánů aplikujících právo v členských státech interpretovat vnitrostátní právní předpis v souladu s právem EU, včetně netransponovaných směrnic. Jde o aplikaci národního práva a jeho další výklad v souladu s příslušnou směrnicí. Závěrem je nutné uvést, ţe pokud není eurokonformní výklad moţný, nastávají běţné důsledky netransponování směrnice274. 5.3.4. Směrnice č. 93/13/EHS o zneužívajících klauzulích ve spotřebitelských smlouvách Cílem Směrnice je sjednocení právních předpisů členských států v oblasti zneuţívajících klauzulí. Zneuţívající klauzule, jejichţ definice je jejím předmětem, způsobují výraznou nerovnováhu mezi dodavatelem a spotřebitelem a jsou tak v rozporu s poţadavkem dobré víry. Pro kvalifikaci konkrétního smluvního ujednání jako zneuţívajícího je vţdy rozhodující, zda jej lze subsumovat pod definici uvedenou v čl. 3 odst. 1 Směrnice275. Členské státy proto musí ve svých právních řádech zajistit, aby se ve spotřebitelských smlouvách nepouţívaly zneuţívající klauzule, které nejsou individuálně sjednány a v rozporu s poţadavkem
272
Viz rozsudek ESD ze dne 11.7.2002 ve věci Marks and Spencer plc proti Commissioners of Customs and Excise ( 2002 ) ECR I-06325. 273 V této souvislosti poukazuji na judikaturu ESD, která v této oblasti rozšířila povinnost eurokonformního výkladu národního práva. Např. v rozsudku ESD ze dne 13.11.1990 C-106/89, Marleasing SA and La Comercial Internacional de Alimentacion SA., či rozsudku ze dne 16.12.1993 C-334/92, Teodoro Wagner Miret and Fondo de Garantía Salarial ESD stanovil povinnost aplikace norem evropského práva nejen na ust. národního práva implementujícího směrnici, ale rovněţ národní právo jako celek. V dosahu českého práva srov. rovněţ nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. 274 TÝČ, V., Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přepr. a akt. vydání. Praha : Leges, 2004. s. 108. 275 Pelikánová, I., České právo, Evropa a rozhodčí doložky. Bulletin advokacie č. 10/2011. s. 17.
67
přiměřenosti způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Pokud k pouţití těchto podmínek přesto dojde, nesmí takové ujednání spotřebitele zavazovat. Výčet zneuţívajících klauzulí uvedený ve Směrnici je čistě demonstrativní. Tato ujednání jsou také pouze charakteru indikativního a nemusí tak být nezbytně zneuţívající276. Na druhou stranu je třeba uvést, ţe samotná skutečnost, ţe určité ujednání není v tomto seznamu zahrnuté, nezakládá sama o sobě závěr o jeho nezneuţívajícím charakteru. Je věcí národním soudu, aby při rozhodování ve věci posoudil, jestli je konkrétní ujednání zneuţívající, či nikoliv. Rozhodčího řízení se z uvedeného výčtu zneuţívajících klauzulí týkají pouze dvě : bod (i) neodvolatelný závazek spotřebitele, aby plnil podmínky, se kterými se nemohl seznámit před uzavřením smlouvy a bod (q) zbavení spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahuji ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli. Interpretačně poněkud nejasné je slovní spojení písm. (q) přílohy Směrnice „ rozhodčímu soudu, na který se nevztahuji ustanovení právních předpisů “, které také vyvolalo diskuze a to bez ohledu na jeho překlad. Na jednu stranu zaznívají názory, ţe tato klauzule brání rozhodování rozhodce dle zásad spravedlnosti, na stranu druhou se uvádí, ţe jde o obecný zákaz rozhodování spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení ad hoc, tedy nikoliv vedeného před stálými rozhodčími soudy277. Mám za to, ţe citované slovní spojení nemá v ţádném případě stanovit paušální zákaz rozhodčího řízení ve spotřebitelských věcech278. Jisté však je, ţe moţnost uzavírání rozhodčích doloţek ve spotřebitelských věcech značně redukuje. Vţdy bude nutné vycházet 276
Bělohlávek, A. J., Rozhodčí řízení v tzv. smluvních vztazích spotřebitelského typu. Právní fórum č. 3/2010, s. 95. Shodně také např. Hulmák, M., Tomančáková, B., Rozhodčí řízení jako vhodný prostředek řešení sporů mezi dodavatelem a spotřebitelem (1.část). Obchodněprávní revue č. 6/2010, s. 171, či Slováček, D., Ochrana spotřebitele a rozhodčí doložky. Bulletin advokacie č. 7 - 8/2009. s. 46 – 48. 277 Bělohlávek, A. J., Rozhodčí řízení v tzv. smluvních vztazích spotřebitelského typu. Právní fórum č. 3/2010, s. 95 - 96. 278 Slovenské právo naopak výslovně řadí rozhodčí doloţku mezi zneuţívající ujednání ( § 53 odst. 4 Občianského zákonníku ). K tomu srov. Duláková Jakubenková, D., In Nový, Z., Nekalá rozhodčí doložka v českém právu. In Dny práva – 2009 – Days of Law : the Conference Proceedings [online], 1. edition. Brno : Masaryk University, 2009, ISBN 978-80-210-4990-1. Dostupné z : http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/prispevky/rozhodci_rizeni/Novy_Zdenek__1047_.pdf.
68
z konkrétních okolností a specifik rozhodovaného případu. Klíčovým pro posuzování zneuţívajícího charakteru je vţdy citované ustanovení článku 3 odst. 1 Směrnice.
5.4.
Judikatura Soudního dvora Evropské unie k rozhodčím doložkám zneužívajícího charakteru
Jak bylo nastíněno výše, rozhodnutí ESD mají zásadní význam pro rozhodování národních soudů členských států, tvorbu legislativy a potaţmo i právní vztahy ve členských státech. S ohledem na zaměření a cíle této práce proto pokládám za nezbytné poukázat alespoň na některá rozhodnutí této nejvyšší soudní instituce Evropské unie. Význam bude patrný dále v kapitole věnované novele zákona o rozhodčím řízení279, která na mnohé z nich reagovala. Cílem této části práce je stručně popsat ty nejvýznamnější z nich. 5.4.1. Rozhodnutí Océano Grupo Za chronologicky první rozhodnutí, které lze vztáhnout i na rozhodčí doloţky, je rozsudek Océano Grupo280. V tomto případě šlo o prodej encyklopedií spotřebitelům. Ve spotřebitelské smlouvě byla prorogační doloţka ve prospěch obecného soudu dodavatele. ESD dovodil, ţe ujednání o místní příslušnosti soudu mimo bydliště spotřebitele je ujednáním zneuţívajícího charakteru, jelikoţ vyvolává značnou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Toto rozhodnutí lze pouţít i na rozhodčí doloţky, neboť mají srovnatelné právní účinky jako doloţka prorogační, tj. přesunutí pravomoci rozhodovat spor jinému orgánu, u kterého je pro spotřebitele náročnější uplatnit svá práva, neţ u soudu svého bydliště. 5.4.2. Rozhodnutí Mostaza Claro281 Rozsudkem Claro ESD aproboval uţívání rozhodčích doloţek ve spotřebitelských vztazích za podmínky, ţe to dovoluje národní právo. Paní Claro uzavřela smlouvu se společností Móvil, jejíţ součástí byla i rozhodčí doloţka. Následně nedodrţela smluvní podmínky. Móvil jí poskytla 10 denní lhůtu k odmítnutí projednání sporu v rozhodčím řízení, na coţ paní Claro nereagovala. Během rozhodčího řízení paní Claro nenamítala neplatnost rozhodčí doloţky, ani její zneuţívající charakter. Rozhodčí soud na to vydal rozhodčí nález v její neprospěch. Paní Claro se obrátila na obecný soud 279
Srov. kapitolu Novela zákona o rozhodčím řízení, její mezery a přínosy. Rozsudek ESD ze dne 27.6.2000, ve věci C-244/98 Océano Grupo Editorial SA and Rocio Murciano Quintero and between Salvat Editores SA and José M. Sánchez Alcón Prades and others ( 2000 ), ECR I-4941. ( Dále také jako „ rozsudek Océano Grupo “ ). 281 Rozsudek ESD ze dne 26.10.2006, ve věci C-168/05 Elisa Maria Mostaza Claro v. Centro Móvil Milenium SL ( 2006 ), ECR 1-10421. ( Dále také jako „ rozsudek Claro “ ). 280
69
s návrhem na zrušení rozhodčího nálezu a tvrdila, ţe je rozhodčí doloţka neplatná, neboť je zneuţívajícího charakteru. Obecný soud vznesl předběţnou otázku na ESD, zda je moţné, aby soud zrušil rozhodčí nález, aniţ by byla námitka neplatnosti rozhodčí doloţky vznesena v průběhu rozhodčího řízení. ESD na to reagoval, ţe obecný soud, u něhoţ je vedeno řízení o zrušení rozhodčího nálezu je povinen zkoumat zneuţívající charakter doloţky, i kdyţ nebyla vznesena námitka její neplatnosti ex offo. Své rozhodnutí ESD odůvodnil takto : „ Povaha a význam veřejného zájmu, ze kterého vychází ochrana, kterou směrnice zajišťuje spotřebitelům, krom toho odůvodňují to, že vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter smluvní klauzule z úřední povinnosti, a tím tak vyrovnat nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem. “282 5.4.3. Rozhodnutí Pannon GSM283 Paní Győrfi uzavřela smlouvu se společností Pannon GSM, jejíţ součástí byly i všeobecné smluvní podmínky, které stanovily prorogaci soudu dle sídla této společnosti. Šlo o formulářovou smlouvu, kterou připravila Pannon GSM. Paní Győrfi neplnila své smluvní povinnosti a Pannon GSM proto podala návrh na vydání platebního rozkazu. Proti návrhu byl ve lhůtě podán odpor. Příslušný soud řízení přerušil a poloţil předběţnou otázku k ESD, jestli i v tomto případě musí zkoumat svojí příslušnost ex offo. Na rozdíl od španělské úpravy ( rozsudek Claro ) maďarské právo poţadovalo, aby zneuţívající povaha ujednání byla stranou namítána. ESD v souladu s předchozí judikaturou dovodil, ţe není potřeba namítnout zneuţívající charakter klauzule v průběhu původního řízení a soud ji tak je povinen zkoumat z moci úřední. V tomto rozhodnutí se ESD dále věnoval otázce, jestli je vnitrostátní soud povinen prohlásit ujednání za zneuţívající, i kdyţ spotřebitel chce být jeho ustanovením vázán. Uvedl, ţe : „ Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí ( zvýrazněno autorem )“284. 5.4.4. Rozhodnutí Asturcom285
282
Citace viz rozsudek Claro, bod 38. Rozsudek ESD ze dne 4.6.2009, ve věci C-243/08 Pannon GSM Zrt. v. Erzsébet Sustikné Győrfi ( 2009 ), ECR I-04713. ( Dále citováno také jako „ rozsudek Pannon GSM “ ). 284 Viz rozsudek Pannon, bod 32. 285 Rozsudek ESD ze dne 6.10.2009, ve věci C-40/08 Telecomunicaciones SL v. Cristina Rodriguez Nogueira ( Asturcom ), ( 2009 ), s. I-09579. ( Dále tako jako „ rozsudek Asturcom “ ). 283
70
Paní Nogueira uzavřela smlouvu se společností Asturcom, jejíţ součástí byla i rozhodčí doloţka. Po neuhrazení několika splátek tuto smlouvu pani Nogueira vypověděla. Po podání ţaloby k rozhodčímu soudu, byl vydán v neprospěch paní Nogueiry rozhodčí nález. Jelikoţ paní Nogueira nepodala ve lhůtě ţalobu na zrušení rozhodčího nálezu, nabyl tento právní moci. Následně byl společností Asturcom podán návrh na výkon uvedeného pravomocného rozhodnutí. Španělské právo neumoţňuje rozhodci zkoumat, zda je rozhodčí doloţka zneuţívající, stejně tak neumoţňuje ani soudu takto postupovat při rozhodování o výkonu rozhodnutí. Soud, který měl rozhodovat o výkonu rozhodčího nálezu, tedy vznesl předběţnou otázku na ESD. Dotázal se, jestli je moţné vykládat Směrnici v tom smyslu, ţe soud pověřený výkonem rozhodnutí je povinen i bez návrhu posoudit zneuţívající povahu rozhodčí doloţky. Jinými slovy, jestli je moţné prolomit překáţku res iudicata. ESD úvodem konstatoval, ţe není moţné, aby soudy nahrazovaly naprostou nečinnost spotřebitele. Dále definoval a rozšířil termín evropského veřejného pořádku, kdyţ článek 6 odst. 1 Směrnice vyloţil jako : „ normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, která mají uvnitř vnitrostátního právního řádku status kogentních norem, které soud musí nebo může uplatnit i bez návrhu “.286 Z toho plyne, že pokud má národní soud možnost posoudit soulad rozhodčího nálezu s národním veřejným pořádkem287, musí mít možnost posoudit soulad tohoto rozhodnutí i s předpisy Evropské unie, které mají obdobný charakter. V případě, ţe soud dojde k závěru, ţe rozhodčí doloţka, na jejímţ základě byl rozhodčí nález vydán, je zneuţívajícího charakteru, je povinen z toho vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z této situace plynou a zajistit tak, aby toto ujednání nebylo pro spotřebitele závazné.
5.5.
Česká právní úprava
5.5.1. Proces transpozice směrnice č. 93/13/EHS do českého právního řádu Jak jiţ bylo naznačeno výše, proces transpozice Směrnice do českého právního řádu provázela řada nejasností a formálních chyb. Mám za to, ţe k jeho dokončení došlo aţ přijetím novely zákona o rozhodčím řízení č. 19/2012, který ( jako lex specialis ) bude nutné v rámci shodného předmětu působnosti vţdy pouţít před úpravou Občanského zákoníku. V této podkapitole bude krátce pojednáno o problémech spojených s tímto procesem.
286 287
Rozsudek Asturcom, bod 52. Vnitrostátní právo takovéto posouzení umoţňuje.
71
Vzhledem k tomu, ţe výčet zneuţívajících klauzulí uvedený v příloze ke Směrnici je pouze příkladný, je vţdy nutné při kvalifikaci určitého ujednání vycházet z jejího článku 3, který je rozhodující. Problémem transpozice Směrnice do českého právního řádu bylo, ţe česká právní úprava nepřevzala tuto definici se všemi jejími konstrukčními prvky. Konkrétně bez pouţití pojmu zneuţívající klauzule a pojmu adhezní smlouvy. Ustanovení § 56 odst. 1 Občanského zákoníku tedy vymezuje zneuţívající klauzule obsahově totoţně jako Směrnice, avšak z důvodu absence citovaných konstrukčních prvků ve skutečnosti neúplně288. Tím došlo k situaci, kdy české úpravě chybí jeden ze tří základních prvků, v jejichţ světle je nutné zneuţívající charakter příslušné klauzule posuzovat. Tristní je, ţe jde o prvek významný, o který se opírají i významná rozhodnutí ESD289. Za mnohem závaţnější pochybení zákonodárce lze povaţovat naprosté absentování písm. q) Směrnice v příkladném výčtu zneuţívajících klauzulí uvedeném v ust. § 56 odst. 3 Občanského zákoníku. To za situace, kdy právě písm. q) Směrnice je jako interpretační vodítko pojmu zneuţívající klauzule zcela zásadní. Pro úplnost je vhodné ještě zmínit jeden nedostatek české právní úpravy, který však jiţ byl napraven. V původním znění § 55 odst. 2 Občanského zákoníku byly totiţ zneuţívající klauzule sankcionovány relativní neplatností a bylo tedy nutné námitky ze strany účastníka. Z rozhodovací praxe ESD však vyplývá, ţe má národní soud posuzovat neplatnost těchto ujednání ex offo290. Zmíněný nedostatek byl zákonodárcem novelizací občanského zákoníku odstraněn a do budoucna jiţ půjde o neplatnost absolutní291. 5.5.2. Vnitrostátní spotřebitelská legislativa Česká spotřebitelská legislativa je výsledkem procesu harmonizace směrnic Evropské unie. Soukromoprávní úprava spotřebitelských vztahů je zakotvena zejména v Občanském zákoníku292. Dále ji můţeme nalézt např. v Obchodním zákoníku, o.s.ř. či zákoně č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku.
288
Pelikánová, I., České právo, Evropa a rozhodčí doložky. Bulletin advokacie č. 10/2011. s. 18. Srov. např. rozsudek Claro. 290 Srov. rozsudek Claro, či z poslední doby rozsudek ESD ze dne 9.11.2010, ve věci C-137/08 VB Pénzügyi Lízing Zrt. proti Ferenc Schneider. s. I-10847. 291 Občanský zákoník byl novelizován zák. č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke sníţení administrativní zátěţe podnikatelů. Nový občanský zákoník reflektuje i rozsudek Pannon GSM a v ust. § 1815 uvádí : „ K nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. “ 292 K tomu došlo transpozicí následujících směrnic : 289
72
Ochrana veřejnoprávní má svůj základ zejména v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů. Můţeme ji však nalézt v celé řadě dalších právních předpisů293. Občanský zákoník upravuje zneuţívající klauzule v ust. § 55 a § 56. Tato ujednání jsou sankcionována absolutní neplatnosti294. Nadto je stanoveno interpretační pravidlo, dle kterého v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Výčet zneuţívajících klauzulí obsaţený v § 56 odst. 3 Občanského zákoníku je po vzoru Směrnice demonstrativní a je tak ponecháno vţdy ke zváţení soudu rozhodujícímu ve věci, jestli shledá dané ujednání zneuţívajícím či nikoliv. Na tomto místě je nutné zmínit také zákon o rozhodčím řízení, který po své novelizaci zákonem č. 19/2012 Sb. významným způsobem zasáhl do české legislativy na ochranu spotřebitele. O tomto zákoně, jehoţ posouzení je jedním z hlavních cílů této práce, bude pojednáno dále. Na tomto místě uvádím pouze z důvodu systematiky. 5.5.2.1. Nový Občanský zákoník a spotřebitel V Novém občanském zákoníku jsou ustanovení o smlouvách uzavíraných se spotřebitelem obsaţeny v §§ 1810 a násl. Tento zákon přináší oproti současné právní úpravě jednak jisté doplnění o dosud netransponované směrnice Evropské unie, jednak zpřesnění, kterými reaguje na interpretační a aplikační problémy týkající se stávající úpravy295. Nový občanský kodex řadí tuto materii mezi úpravu závazkového práva, do části věnované relativním majetkovým právům. V ust. § 1813 je uvedeno : „ Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele “296. Podle § 1814 písm. j) jsou zakázána směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneuţívajících klauzulích ve spotřebitelských smlouvách, směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k uţívání nemovitostí na časový úsek, směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech sluţeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních sluţeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních sluţbách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a zrušuje směrnice 97/5/ES. 293 Např. zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěţe, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další. 294 Viz § 55 odst. 2 Občanského zákoníku : „ Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. “ 295 K tomu blíţe viz dále. 296 Pelikánová k této formulaci poznamenává, ţe „ má se za to “ stanoví pouze vyvratitelnou právní domněnku o zákazu těchto ujednání. Článek 3 odst. 1 Směrnice přitom stanoví, ţe tyto ujednání musí být zakázány vţdy a
73
ujednání, která : „ zbavují spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek či mu v uplatnění takového práva brání, nebo ukládají spotřebiteli povinnost uplatnit právo výlučně u rozhodčího soudu nebo rozhodce, který není vázán právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele “. Tato ustanovení je nutné vykládat v souladu s obecnými pravidly stanovenými v §§ 1 - 8 Nového občanského zákoníku. Ust. § 1815 přitom stanoví, ţe k nepřiměřenému ujednání297 se nepřihlíţí, ledaţe se jej spotřebitel dovolá. Bělohlávek298 v kontextu Nového občanského zákoníku poukazuje na rozpor mezi touto úpravou a novelizovaným zákonem o rozhodčím řízení. Zatímco totiţ Nový občanský zákoník ve výše citovaných případech uzavření rozhodčí smlouvy nepřipouští, zákon o rozhodčím řízení ve znění účinném od 1.4.2012 je výslovně umoţňuje ( za předpokladu splnění taxativně vymezených podmínek ). Vzhledem ke speciální úpravě v zákoně o rozhodčím řízení, bude nutné ( přes moţné počáteční zmatky ) tento rozpor interpretovat právě v souladu se zákonem o rozhodčím řízení. Dle Bělohlávka tak rozhodčí doloţka není zásadně ve spotřebitelských sporech neplatná, pokud splňuje poţadavky ust. § 2 a § 3 zákona o rozhodčím řízení299. Nový občanský zákoník obsahuje dále v §§ 1798 a násl. samostatnou úpravu adhézních smluv. Oba dva tyto oddíly jsou přitom umístěny vedle sebe, aniţ by byl naznačen jejich vzájemný vztah. Usuzuji, ţe se bude jednat o vztah obecný ( adhézní smlouvy ) a speciální ( spotřebitelské smlouvy ). Velmi nejasné je také ust. § 1800 odst. 2 a rozsah následného pouţití § 577300, kdy má být soudu přiznána moţnost takovouto doloţku měnit. Obzvláště zajímavé bude řešení otázky, zda je moţné aplikovat § 1800 odst. 2 i na smlouvy spotřebitelské. Vzhledem k absenci takového ustanovení v úpravě speciální mám za to, ţe ano.
5.6.
Dílčí závěr
Vliv evropského práva na české rozhodčí řízení i civilní proces má tendenci se prohlubovat. Všechny subjekty v ČR mají povinnost dodrţovat evropské právo jakoţto součást práva českého. Stále významnější postavení má v tomto smyslu judikatorní činnost nelze připustit důkaz opaku. K tomu blíţe viz Pelikánová, I., České právo, Evropa a rozhodčí doložky. Bulletin advokacie č. 10/2011. s. 23 297 Není zcela jasné, z jakého důvodu se zákonodárce drţí poněkud nepřesného termínu „ nepřiměřené “, namísto dle mého názoru přesnějšího „ zneužívající “. K tomu blíţe srov. Pelikánová, I., Tamtéţ s. 24. 298 Bělohlávek, A. J., Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 224. 299 Tamtéţ. 300 Viz ust. § 577 Nového občanského zákoníku : „ Je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. “
74
ESD. Definice evropského veřejného pořádku, ke které došlo v rozsudku Asturcom je toho příkladem301. Domnívám se proto, ţe s ohledem na její důsledky a význam je zapotřebí pojem evropského veřejného pořádku blíţe specifikovat, neboť v současné době je příliš neurčitý a vágní, neţ aby mohl působit takto významné právní následky. Jak patrno, český zákonodárce nerealizoval implementaci Směrnice bezvadně. Touto neúplnou právní úpravou dal impulz pro rozsáhlé debaty a spory na toto téma, neboť de facto existovaly dvě obsahově neshodné právní úpravy paralelně vedle sebe. Aplikovatelné však byly a stále v určitých případech jsou302 na shodný okruh právních vztahů.
301
Tímto rozsudkem došlo k velmi významné intervenci do základních zásad českého práva ( zásady res iudicata ). 302 Srov. přechodná ustanovení Novely.
75
6. NE/PLATNOST ROZHODČÍ SMLOUVY DLE PŘEDCHOZÍ303 PRÁVNÍ ÚPRAVY 6.1.
Úvod
Obecný výklad o neplatnosti rozhodčích doloţek byl podán výše. V této kapitole se budu věnovat rozboru neplatnosti rozhodčích doloţek v kontextu rozsáhlé diskuze, která byla do účinnosti novelizace zákona o rozhodčím řízení zákonem č. 19/2012 Sb. na toto téma vedena. Pro její uvedení v této prácí svědčí dva významné důvody. návaznost na provedenou novelizaci zákona o rozhodčím řízení – proběhnuvší diskuze byla jedním ze „ základních kamenů “, ze kterých novela vycházela přechodná ustanovení Novely Dle přechodných ustanovení Novely mimo jiné304 : rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze spotřebitelských smluv, budou dokončena podle dosavadních právních předpisů platnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy ( zvýrazněno autorem ) Vzhledem k tomu, ţe rozhodčí řízení v současné době trvají někdy i 9 měsíců a více a Novela nabyla účinnosti dne 1.4.2012, bude vzhledem k zákazu retroaktivity a s ohledem na přechodná ustanovení Novely nutné u některých jiţ zahájených řízení305 postupovat dle předchozí právní úpravy. Stejně tak bude v těchto případech třeba vzít v potaz i rozsáhlou judikaturu na toto téma, která je Novelou do značné míry překonána.306 Počet rozhodčích smluv uzavřených před účinností Novely není moţné ani hrubě odhadovat. Tyto rozhodčí smlouvy ( v podobě rozhodčích doloţek ) jsou v latentní podobě obsaţeny ve smlouvách hlavních rozličného typu, ze kterých nemusí vzniknout ( a ve většině zřejmě ani nevznikne ) spor mezi jejich stranami, který by jedna z nich řešila cestou rozhodčího řízení. Smlouvy hlavní přitom mohou být uzavřeny jak na dobu určitou různého trvání, tak neurčitou a nelze se tedy spolehlivě domnívat, po jaké době ještě můţe k uţití rozhodčí doloţky dojít. 303
Pokud bude v textu pouţit termín „ předchozí právní úprava “, mám vţdy na mysli zákon o rozhodčím řízení ve znění platném do 1.4.2012, tedy do jeho novelizace zákonem č. 19/2012 Sb. 304 Viz přechodná ustanovení zákona č. 19/2012 Sb. 305 Dle odhadů Ministerstva spravedlnosti ČR bylo v ČR ročně projednáno okolo 150.000 sporů v rozhodčím řízení, z toho většina sporů spotřebitelských. K tomu viz Bělohlávek, A. J., Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 55. 306 Problematické bude také uplatnění judikatury z období před Novelou na právní vztahy po její účinnosti.
76
Mám tak za to, ţe platnost rozhodčích doloţek bude v praxi ještě nějakou dobu z velké části307 v rámci zahájeného rozhodčího či soudního řízení nutné posuzovat dle předchozí právní úpravy308. 6.1.1. Systematika Diskuze na téma neplatnosti rozhodčích doloţek byla vedena ve dvou rovinách, které je třeba odlišovat, i kdyţ se z velké části překrývají. Jednak jde o rovinu spotřebitelskou a jednak rovinu nespotřebitelskou309. Toto dělení je potřeba vnímat tak, ţe vše, co bude dále řečeno o neplatnosti rozhodčích doloţek, je zásadně platné pro spotřebitelské vztahy s tím, ţe určitá dále definovaná část toho platí i pro vztahy nespotřebitelské ( kombinované doloţky ). Otázka neplatnosti rozhodčích doloţek se v předmětné diskuzi týkala dvou základních témat. Tím prvním je arbitrabilita spotřebitelských smluv310, druhým jsou pak tzv. kombinované doloţky. U doloţek kombinovaných je přitom třeba mít na paměti, ţe pro případ, kdy jde o vztah spotřebitelský, přichází dále kromě níţe uvedeného v úvahu i argumentace vycházející ze zneuţívajícího charakteru kombinované rozhodčí doloţky.
6.2.
Arbitrabilita spotřebitelských smluv
Jak jiţ bylo uvedeno, přípustnost spotřebitelských smluv k řešení v rozhodčím řízení je tématem, které bylo a je vlastní i diskuzi o kombinovaných doloţkách. Problematika, která bude popsána na tomto místě, je tedy bez dalšího aplikovatelná i na následující kapitolu o kombinovaných doloţkách. Úvodem je nutné předestřít, ţe po novele zákona o rozhodčím řízení č. 19/2012 Sb., je jiţ v tomto ohledu jasno a spotřebitelské smlouvy jsou za splnění přesně vymezených podmínek povaţovány za arbitrabilní. Přesto je nezbytné se v této práci tímto tématem zabývat a to právě s ohledem na výše citovaná přechodná ust. Novely a na rozhodčí doloţky uzavřené před nabytím její účinnosti. Před nabytím účinnosti Novely se vyskytovaly názory generálně popírající moţnost uzavřít ve spotřebitelských vztazích rozhodčí smlouvu. Některé tyto názory vycházely ze
307
Myšleno kvantitativně. Tento názor podporuje i skutečnost, ţe po Novele přestává být rozhodčí řízení ve spotřebitelských věcech tak hojně uţíváno, jak tomu bylo před jejím přijetím. Poměr rozhodčích doloţek, uzavřených před účinností Novely, by tak dle mého názoru měl klesat, k poměru rozhodčích doloţek uzavřených po účinnosti Novely, pouze pozvolně. O tomto více dále v kapitole Novela zákona o rozhodčím řízení, její mezery a přínosy. 309 Mám na mysli platnou pro všechny subjekty rozhodčího řízení, bez ohledu na jejich povahu. 310 Zde je nutné konkretizovat předchozí výklad a uvést, ţe pro nespotřebitelské vztahy je relevantní výlučně problematika kombinovaných doloţek. 308
77
Zelené knihy o alternativním řešení občanskoprávních a obchodněprávních sporů311. Taktéţ bylo odkazováno na článek 6 EÚLP a článek 47 Charty lidských práv Evropské unie, které stanoví právo jednotlivce na přístup k soudům. Argumentovalo se neoprávněností rozhodce poloţit předběţnou otázku k ESD dle článku 234 Smlouvy o fungování Evropské unie, z čehoţ byla dovozována nemoţnost spotřebitele vzdát se přístupu k soudu ve sporu, kde je zapotřebí výkladu evropského práva312. Mám za to, ţe nastíněný výklad těchto ustanovení, prezentovaný názorem negujícím moţnost konání rozhodčího řízení ve spotřebitelských sporech, není správný. Pokud bychom připustili, ţe sjednáním rozhodčí doloţky dochází k porušení čl. 6 EÚLP, museli bychom následný zákaz sjednávání rozhodčích doloţek vztáhnout i na všechny soukromoprávní vztahy, nikoliv jen na spotřebitelské. Tento závěr je dle mého absurdní. Jestliţe jde o nemoţnost pouţití předběţné otázky, domnívám se, ţe tato úvaha je rovněţ lichá, neboť moţnost jejího pouţití se naskýtá v řízení o zrušení rozhodčího nálezu konaného před soudy obecnými. Ostatně mám za to, ţe tento závěr nelze dovodit ani ze Směrnice, ani z rozhodovací praxe ESD313. V České republice neměly do přijetí Novely rozhodčí doloţky ve spojení se spotřebitelským právem svoji výslovnou úpravu. Po transpozici Směrnice český zákonodárce nepřistoupil k výslovnému zákazu rozhodčích doloţek ve spotřebitelských vztazích, nebylo tedy moţné bez dalšího dovozovat závěry o jejich neplatnosti. Vţdy bylo314 proto třeba kaţdou zvlášť posoudit, zda nevyhovuje podmínkám, se kterými zákon spojuje jejich neplatnost, resp. zda v rozporu s poţadavkem dobré víry neznamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran315. V prvé řadě musíme při této úvaze porovnat rovnováhu práv a povinností smluvních stran. V případě, ţe dospějeme k závěru, ţe existuje značná nerovnováha mezi právy a povinnostmi smluvních stran, je dále nutné, aby taková značná nerovnováha byla v neprospěch spotřebitele. Nadto je nezbytná existence poţadavku „ nepřiměřenosti316 “317.
311
Green paper of alternal dispute resolution in civil and commercial law. COM (2002) 196 final, [online]. Dostupné na : http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/en/com/2002/com2002_0196en01.pdf. ( Poslední návštěva dne 26.11.2012 ). 312 Hulmák, M., Tomančáková, B., Rozhodčí řízení jako vhodný prostředek řešení sporů mezi dodavatelem a spotřebitelem (1.část). Obchodněprávní revue č. 6/2010, s. 168 - 174. 313 Srov. např. rozsudek Claro. 314 S ohledem na přechodná ust. Novely i nadále v některých případech je. 315 Srov. § 56 odst. 1 Občanského zákoníku. 316 Slovy českého zákonodárce. 317 Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I ( §1-459 ). 2. vydání Praha : C. H. Beck, 2009, s. 542.
78
Daný poţadavek však není moţné hodnotit pouze dle obecných kritérií. Vţdy je třeba brát ohled i na konkrétní specifika příslušného případu v kontextu celé smlouvy, jako je zejména síla vyjednávacích pozic smluvních stran, pohnutky obou stran, význam ujednání na podstatu závazku, jeho obvyklost, či naplnění poctivosti jednání dodavatele, který je povinen vţdy vzít v potaz oprávněné zájmy spotřebitele318. Dle Nového319 spočívá nepřiměřený či zneuţívající charakter rozhodčí doloţky zejména v tom, ţe : je spotřebiteli odebrána moţnost hájit se před svým obecným soudem spotřebitel ztrácí právo na projednání věci nezávislým orgánem není vţdy zajištěna aplikace kogentních norem obecně a těch, které jsou určeny na ochranu spotřebitele zvláště spotřebitel je odrazován od bránění svých práv výší nákladů spojených se vzdáleností místa rozhodčího řízení dochází k vyuţití neznalosti spotřebitele specifik rozhodčího řízení, zejména rozhodování bez ústního jednání, rozhodování dle zásad spravedlnosti, či vydání rozhodčího nálezu bez odůvodnění Důsledkem vynesení závěru o zneuţívajícím charakteru rozhodčí doloţky je její absolutní neplatnost320. Soud je povinen posoudit zneuţívající charakter ex offo. Musí tedy sám aktivně zkoumat321, jestli je daná klauzule odchylující se od „ běžného standardu práv a povinností nabízených dispozitivní právní úpravou “ v neprospěch spotřebitele a v případě pozitivního závěru vyjít z neplatnosti takového ujednání322. Během tohoto hodnocení by měly soudy vycházet z koncepce tzv. průměrného spotřebitele. Rozhodčí smlouvy ve spotřebitelských vztazích proto nelze povaţovat předem za neplatné, nýbrţ je hodnotit vţdy v kontextu celého případu. Tento závěr byl několikrát potvrzen i v judikatuře českých soudů. Tak např. Ústavní soud ČR ve svém usnesení ze dne 5.10.2011, sp. zn. II. ÚS 3057/10 uvedl : „ Ústavní soud i v řadě 318
Viz preambule Směrnice. Nový, Z., Nekalá rozhodčí doložka v českém právu. In Dny práva – 2009 – Days of Law : the Conference Proceedings [online], 1. edition. Brno : Masaryk University, 2009, ISBN 978-80-210-4990-1. Dostupné z : http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/prispevky/rozhodci_rizeni/Novy_Zdenek__1047_.pdf. 320 Srov. § 55 odst. 2 Občanského zákoníku. 321 Jak vyplývá z citovaných rozhodnutí ESD, soud by měl z úřední povinnosti zneuţívající povahu klauzule zkoumat i pro posuzování přípustnosti ţaloby soudcem, či při výkonu rozhodnutí. V tomto kontextu upozorňuji na nesoulad ust. § 33 zákona o rozhodčím řízení ve znění platném do 31.3.2012, které nutilo spotřebitele uplatnit zneuţívající charakter klauzule nejpozději do zahájení jednání ve věci samé. Dále je zajímavé také rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 2.5.2012, sp. zn. IV. ÚS 3383/11, které se zabývá zkoumáním platnosti rozhodčí doloţky v řízení o dovolání. 322 Selucká, M., Ochrana spotřebitele? Nenápadná změna se zásadními dopady. Právní rozhledy č. 14, roč. 18, 2010. s. 513 a násl. 319
79
jiných svých rozhodnutí akcentoval smluvní volnost, a to i ve vztahu k rozhodčím doložkám, jejichž samotné zakotvení v právních předpisech nepovažuje za omezení přístupu k soudu a tudíž porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Na druhou stranu je žádoucí, aby vzdání se práva na přezkoumání sporné věci soudem bylo zcela svobodné, přípustné a jednoznačné (viz rozsudek ESLP Suda proti ČR ze dne 28. 10. 2010). Z tohoto požadavku pak vyplývá povinnost soudu v každém konkrétním případě posoudit rozhodčí doložku z hlediska její přiměřenosti (viz Směrnice), to vše s ohledem na nerovné postavení spotřebitele jako strany spotřebitelské smlouvy. “323 V tomto ohledu závěrem zmíním poněkud problematický nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, který vyvolal obzvláště mezi odbornou veřejností poskytující právní sluţby velký ohlas. Ústavní soud zde judikoval, ţe : „ Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal ( ústnost, přímost jednání, odvolací instance ( zvýrazněno autorem ), absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva ). “324 Mám za to, ţe uvedený názor není opodstatněný, coţ je velmi nešťastné zejména vzhledem k jeho závazné formě. Základní předností rozhodčího řízení je jeho rychlost. V případě, ţe by to okolnosti vztahu vyţadovaly, je v ust. § 27 zákona o rozhodčím řízení, jak ve znění platném do 31.3.2012, tak po jeho novelizaci, dána stranám smlouvy moţnost dohodnout se na přezkumu vydaného rozhodčího nálezu. Právní názor Ústavního soudu však jde nad rámec zákona a dle mého názoru jen redukuje jeho pouţití pro spotřebitelské vztahy. Přitom co do zajištění práva spotřebitele na spravedlivý proces nic nového nepřináší. Pokud by byl rozhodce ad hoc silnější stranou jakkoliv ovlivněn, není důvod myslet si, ţe by nebyla ovlivněna i instance odvolací, za situace, kdy obě instance určuje jeden subjekt, právě který je iniciačním důvodem obav z podjatosti či závislosti. Do budoucna bude velmi zajímavé pozorovat, jak se s tímto rozhodnutím vyrovnají obecné soudy v kontextu zákona o rozhodčím řízení po Novele. Novelizovaný zákon o rozhodčím řízení totiţ v ust. § 3 odst. 5 odvolací instanci jako nutnou podmínku obsahu rozhodčí smlouvy ve spotřebitelských vztazích výslovně neuvádí. Na druhou stranu jeho
323
Dostupné z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz. Dále téţ nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, sp. zn. 33 Cdo 3121/2010. 324 Dostupné z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz.
80
ust. § 3 odst. 4 stanoví poučovací povinnost podnikatele a z logiky věci by tak nemělo být nutné dále tento poţadavek naplňovat v samotném textu rozhodčí smlouvy.
6.3.
Kombinované doložky
V závislosti na formulaci rozhodčí doloţky, je k rozhodování sporu pověřen buď jeden rozhodce, rozhodců více ( tzv. ad hoc řízení ) anebo stálý rozhodčí soud325. Během posledních let se však v rozhodčím řízení vyvinul i další typ tzv. kombinovaná doloţka. Tato rozhodčí doloţka je charakteristická tím, ţe co do podstatných náleţitostí odkazuje na určitý jednací řád, který však ve smyslu ust. § 13 zákona o rozhodčím řízení není vydán stálým rozhodčím soudem, jak předvídá odst. 2 cit. ust., nýbrţ právnickou osobou326, která má jako předmět podnikání uvedeno většinou „ výroba obchod a sluţby neuvedené v přílohách č. 1 aţ 3 ţivnostenského zákona “327 ( dále také jako „ arbitráţní centrum “ ). Typickým příkladem kombinované rozhodčí doloţky je např. : „Veškeré spory vzniklé z této smlouvy nebo v souvislosti s ní se strany zavazují řešit v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů v platném znění, v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem určeným Rozhodčí společností, s.r.o., IČ: 27710891 dle Jednacího řádu vydaného touto společností a zveřejněného na internetové adrese www.rozhodcispolecnost.cz a smluvní strany s tímto výslovně souhlasí. Smluvní strany výslovně prohlašují, že měly a mají možnost seznámit se s Jednacím řádem Rozhodčí společnosti, s.r.o. před podpisem této smlouvy, jakož i s Poplatkovým řádem a také tak učinily a uvedené dokumenty tak považují za nedílnou součást této smlouvy. “328 Diskuze ohledně kombinovaných doloţek je ve své podstatě zejména interpretační polemikou nad ust. § 13329 zákona o rozhodčím řízení platným do 31.3.2012330. Její podstata tkví v tom, jestli je moţné ust. § 13 interpretovat tak, ţe : 325
V ČR existují následující stálé rozhodčí soudy: - Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky – jde o jediný stálý rozhodčí soud s obecnou působností v ČR, - Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha, Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno, Rozhodčí soud České republiky při IPB Komoditní burze. 326 Zejména obchodní společností, či občanským sdruţením. 327 Horská, J., Burian, J., Rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách ve světle aktuální judikatury českých soudů a ESD. Bulletin advokacie č. 4/2010. s. 22 - 24. 328 Citováno dne 21.11.2012 z : www.rozhodcispolecnost.cz. Dostupné na : http://www.rozhodcispolecnost.cz/rozhodci-dolozka.htm. ( Poslední návštěva dne 21.11.2012 ). 329 Srov. § 13 cit. zákona : „ (1) Stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona. (2) Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky
81
za rozhodčí soud lze povaţovat i jiné subjekty, neţ rozhodčí soudy stálé, zřízené na základě zákona tyto jiné subjekty mohou vydávat své statuty a řády Jak na poli odborné právnické veřejnosti, tak na poli rozhodovací činnosti soudů byly patrné dva zcela rozdílné přístupy. Zastánci prvního331 argumentovali, ţe zákon o rozhodčím řízení je moţné vykládat tak, ţe stálými rozhodčími soudy mohou být i jiné subjekty za podmínky, ţe jsou zaloţeny v souladu se zákonem. V otázce vydávání vlastních statutů a řádů bylo odkazováno na rozhodnutí Krajského soudu v Olomouci ze dne 30.5.2001, sp. zn. 22 Cm 18/2001-90, potvrzeného Vrchním soudem v Olomouci, které připustilo, aby i jiné soukromé subjekty vedly seznam rozhodců a vydávaly své pravidla rozhodčího řízení. Tento názor byl později prezentovaný také senátem 32 Nejvyššího soudu ČR, který ve svém rozhodnutí ze dne 31.7.2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 uvedl, ţe : „ Strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedených soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zák. č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem. “332 Toto rozhodnutí bylo dále potvrzeno i dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2009, sp. zn. 23 Cdo 5129/2007. Nejvyšší soud argumentoval především ust. § 7 zákona o rozhodčím řízení ve znění platném do 31.3.2012, kdyţ dovodil, ţe pod věcný rozsah této normy spadá i právo stran zvolit si způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Bez dalšího odůvodnění dospěl dále Nejvyšší soud k závěru, ţe i jiné subjekty neţ stálé rozhodčí soudy mohou vést seznam rozhodců a vydávat svá pravidla, neboť i tato pravidla lze povaţovat za dohodu dle § 7 zákona o rozhodčím řízení v cit. znění a to za dohodu dostatečnou a jasnou.
související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců. (3) Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem. “ 330 Částečně jde i o problematiku nezávislosti rozhodců. K tomu viz dále. 331 Tento názor zastává např. Sokol či Vrba. Srov. Sokol, T., Opět k (ne)platnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých „ rozhodčích soudů “. Bulletin advokacie č. 6/2010. s. 22 - 23, resp. Vrba, P., K problematice určení ( jmenování ) rozhodce a stanovení procesních pravidel rozhodčího řízení. Právní rádce č. 3/2010. s. 21. 332 Dostupné z : www.nsoud.cz.
82
Zcela opačný názor na tuto problematiku zaujal Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 28.5.2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008333. Toto rozhodnutí bylo dne 13.1.2010 publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Vrchní soud konstatoval, ţe : „ Pokud subjekt není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zvláštního zákona, jak to předpokládá zákon o rozhodčím řízení v ust. § 13, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o úmysl obcházet zákon a dochází tak k rozporu se zákonem. ... Odvolací soud uzavírá, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétního způsobu jeho stanovení, ale ohledně výběru rozhodce a pravidel řízení jen odkazuje na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády, pak je tato smlouva neplatná podle ust. § 39 občanského zákoníku pro obcházení zákona. “334 Prezentované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze lze povaţovat za jakýsi „ spouštěcí mechanismus “ dalších značně rozsáhlých diskuzí na toto téma. Vyloţit v této práci jejich ucelený přehled by vzhledem k počtu přispěvatelů značně přesáhlo její rámec a pro potvrzení či vyvrácení jejich hypotéz ani nebylo účelné. Uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo zejména často vytýkáno, ţe odhlíţí jak od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR týkající se rozhodčího řízení, tak od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR týkající se výkladu právních úkonů335. Rozehnalová a Havlíček336 s tímto rozhodnutím, resp. s postojem v něm vyjádřeným v zásadě souhlasí, nicméně vytýkají mu některé problematické aspekty. Uvádí, ţe v kontextu vydaného rozhodnutí se objevují pochybnosti o moţnosti vyuţití rozhodčích doloţek v řízení ad hoc, které neobsahují přímé určení rozhodce. Takovéto doloţky přitom zákon výslovně předvídá a to v ust. § 7 zákona o rozhodčím řízení337. Autoři dále vyjmenovávají případy, kdy
333
Ke stejnému závěru došel jiţ předtím i Krajský soud v Ústí nad Labem. Viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.10.2006, sp. zn. 37 Cm 127/2005, publikovaný In Bulletin advokacie č. 7 - 8/2010, s. 54 56. Dále tento směr naznačil také Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 21.1.2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007, kde označil takovouto doloţku za „ přinejmenším neurčitou “. 334 Citováno z Bulletin advokacie č. 5/2010. s. 43 - 44. 335 Srov. Lisse, L., Rozhodčí doložky arbitrážních center ve světle recentní judikatury. http://pravniradce.ihned.cz. Dostupné na : http://pravniradce.ihned.cz/c4-10078260-47244330-F00000_detailrozhodci-dolozky-arbitraznich-center-ve-svetle-recentni-judikatury. ( Poslední návštěva dne 22.11.2012 ). 336 Rozehnalová, N., Havlíček, J., Rozhodčí smlouva a rozhodci ve světle některých rozhodnutí ...anebo quo vadis...? Právní fórum č. 3/2010, s. 114 - 118. 337 Viz § 7 zákona o rozhodčím řízení ve znění platném do 31.3.2012, který zní : „ (1) rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.
83
nelze namítat neurčitost rozhodčí doloţky, a ty by měly být povaţovány, vzhledem k jejich účelu, za platné. Jde zejména o : a) bianco rozhodčí doloţky, b) vyuţití tzv. appointing authority338 ( tedy určení konkrétní osoby, která následně vybere rozhodce ), c) vyuţití Pravidel UNCITRAL. Sub c) Pravidla UNCITRAL jsou široce vyuţívána v mezinárodním rozhodčím řízení ad hoc. Rozhodčí doloţka dle jejich doporučeného znění zní takto : „ Jakýkoliv spor, neshoda nebo nárok vznikající z této smlouvy nebo v souvislosti s ní, nebo z jejího porušení, ukončení nebo neplatnosti, budou řešeny v rozhodčím řízení podle Rozhodčího řádu UNCITRAL. “339 V případě, ţe by takovéto rozhodčí doloţky byly dle českého práva povaţovány za neplatné pro obcházení zákona, zařadila by se Česká republika k zemím, kde je problematické uznání a výkon rozhodčích nálezů, coţ by mohlo značně ovlivnit v negativním slova smyslu oblibu ČR jako sudiště. Hrabánek340 se mimo jiné pozastavuje nad označením „ soud “, které arbitráţní centra zpravidla obsahují ve svém názvu. Uvádí, ţe pokud tyto subjekty nejsou stálým rozhodčím soudem dle § 13 zákona o rozhodčím řízení a ani soudem obecným, neměly by ani být takto nazývány, neboť taková obchodní firma341 je způsobilá působit klamavě342.343 Stejně jako právnická veřejnost byla i judikatura soudů České republiky ode dne vydání těchto rozhodnutí rozpolcená do popsaných dvou proudů, coţ mělo značný dopad na oslabení právní jistoty účastníků právních vztahů344. K přijetí sjednocujícího právního názoru došlo aţ
(2) Nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce. “ 338 Shodně i Lisse, L., Rozhodčí doložky arbitrážních center ve světle recentní judikatury. http://pravniradce.ihned.cz. Dostupné na : http://pravniradce.ihned.cz/c4-10078260-47244330-F00000_detailrozhodci-dolozky-arbitraznich-center-ve-svetle-recentni-judikatury. ( Poslední návštěva dne 22.11.2012 ). 339 Viz modelová rozhodčí doloţka pro smlouvy, stanovená v příloze Rozhodčího řádu UNCITRAL ve znění 2010. Překlad vychází z anglické verze dostupné na : http://www.uncitral.org/pdf/english/texts/arbitration/arbrules-revised/arb-rules-revised-2010-e.pdf. ( Poslední návštěva dne 21.11.2012 ). 340 Hrabánek, D., K náležitostem rozhodčích smluv a činnosti soukromých „rozhodčích soudů“. Právní fórum č. 3/2010, s. 139 - 143. 341 Srov. ust. § 8 Obchodního zákoníku. 342 Srov. ust. § 10 Obchodního zákoníku. 343 K tomu se později vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5.10.2011, sp. zn. II. ÚS 3057/10, kde uvedl : „ V nyní projednávaném případě lze na neplatnost rozhodčí doložky usuzovat rovněž z hlediska toho, že odkaz na Rozhodčí soud České republiky, k. s., je možno chápat také jako uvedení spotřebitele v omyl, neboť tento název obchodní společnosti je zavádějící, když se o žádný rozhodčí soud ve skutečnosti nejedná, ale jde o soukromý subjekt, zabývající se výlučně podnikatelskou činností v oblasti obchodu a služeb. “ Dostupné z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz. 344 Pro detailní zpracování přehledu judikatury v této oblasti srov. Kos, J., Pohled na vývoj a změnu judikatury Nejvyššího soudu ČR týkající se rozhodčích doložek a postavení arbitrážních center. e-PRAVO [online], příspěvek č. 75637. Dostupný na : http://www.epravo.cz/top/clanky/pohled-na-vyvoj-a-zmenu-judikatury-
84
dne 11.5.2011 usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. V tomto rozhodnutí bylo stanoveno, ţe : „ není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit slabšího účastníka závazkového vztahu “345 neobsahuje-li rozhodčí smlouva konkrétní způsob přímého určení rozhodce ad hoc, a odkazuje-li na rozhodčí řád, vydaný právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková smlouva neplatná dle ust. § 39 Občanského zákoníku pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem dle ust. § 13 zákona o rozhodčím řízení v tehdy platném znění, vykonává takové činnosti, které spadají podle tohoto zákona výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela jasný úmysl odporující zákonu Jistým úskalím tohoto rozhodnutí je fakt, ţe Nejvyšší soud ČR zde hovoří o tzv. „ slabší “ straně, a je tedy otázkou, zda uvedené rozhodnutí nesměřoval pouze do oblasti vztahů spotřebitelských. Domnívám se, ţe nikoliv, a to jednak z důvodu návaznosti na publikované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008, jednak z teleologického výkladu tohoto termínu, kdy tímto pojmem lze operovat i v nespotřebitelném právním vztahu346, a jednak z následující rozhodovací praxe tohoto orgánu347. K finálnímu a jasnému odmítnutí kombinovaných doloţek jak pro vztahy spotřebitelské, tak pro vztahy nespotřebitelné, došlo nálezem Ústavního soudu ze dne 1.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. Ústavní soud konstatoval, ţe : „ rozhodčí doložka ve prospěch Asociace arbitrů, jak byla v daném případě sjednána, by byla neplatná i v případě, že by se nejednalo o spotřebitelskou smlouvu. Asociace arbitrů není stálým rozhodčím soudem zřízeným zákonem. … Jenom stálý rozhodčí soud však může vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců, tak i způsob vedení řízení a náklady rozhodčího řízení “ .348 V souvislosti s uvedeným právním závěrem je namístě se dále ptát, jestli není vhodné na takto neplatnou rozhodčí doloţku pouţít ust. § 41 Občanského zákoníku oddělit ujednání o
nejvyssiho-soudu-cr-tykajici-se-rozhodcich-dolozek-a-postaveni-arbitraznich-center-75637.html. návštěva dne 22.11.2012 ). 345 Dostupné z www.nsoud.cz. 346 Shodně tento termín pouţívá např. i § 1798 a násl. Nového občanského zákoníku. 347 Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.7.2011, sp. zn. 30 Cdo 4415/2010. 348 Dostupné z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz.
85
(
Poslední
určení rozhodce od zbylé části rozhodčí doloţky349. Mám za to, ţe z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichţ k němu došlo, nevyplývá, ţe by tuto část od jeho ostatního obsahu nebylo lze oddělit. Vůle stran, aby jejich spor byl rozhodován v rozhodčím řízení, tímto ujednáním také není dotčena. Domnívám se proto, ţe je moţné takovouto rozhodčí doloţku ( ve zbylé části ) povaţovat za nadále platnou, pouze s tím, ţe rozhodci musejí být, za absence smluvní úpravy, určeni v souladu s § 7 zákona o rozhodčím řízení platném do 31.3.2012. Z důvodu vyjasnění časové působnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 povaţuji za potřebné dále zmínit i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27.9.2011, sp. zn. 44 Co 246/2010. V tomto rozhodnutí se krajský soud zabýval otázkou přípustnosti retroaktivního vyuţití judikatury. Konkrétně šlo o to, jestli je moţné aplikovat cit. sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR i na rozhodčí doloţky, k jejíchţ uzavření došlo v období, kdy takovýto druh rozhodčích doloţek judikatura přímo nezakazovala350. Bylo stanoveno, ţe : „ Odvolací soud se tak plně ztotožňuje s námitkou strany žalované ohledně nepřípustnosti využití ( rozporu s dobrými mravy ) retroaktivity judikatury na posuzování jednání subjektů, které ve své době vycházelo ze shodné vůle stran a jejich přesvědčení o platnosti ujednání o rozhodčí doložce. “351 6.3.1. Nezávislost a nestrannost rozhodců Dalším argumentem v diskuzi ohledně kombinovaných doloţek bylo zpochybnění nezávislosti rozhodců arbitráţních center, kteří v takovéto spory často rozhodovali. Tento názor byl namítán zejména v kontextu spotřebitelských smluv, kdy je jedna strana ve výrazně nerovném postavení oproti straně druhé352. Důvody pro to jsou nasnadě. K řešení sporů z těchto smluv jsou silnější stranou vyuţívána arbitráţní centra, právnické osoby - podnikatelé, které byly zaloţeny podle § 2 Obchodního zákoníku za účelem dosaţení zisku. Mezi rozhodci a silnější stranou ( podnikatelem ) tedy fakticky existuje obchodní vztah ( jedna strana „ přináší “ zakázky a druhá je vyřizuje v její prospěch, profitují tak obě strany ). Je proto namístě z důvodu jejich ekonomické závislosti na svém „ klientovi “ pochybovat o jejich nestrannosti a nezávislosti. 349
Tento postup je velmi detailně a dle mého názoru i zdařile prezentován Rozehnalovou a Havlíčkem v Rozehnalová, N., Havlíček, J., Rozhodčí smlouva a rozhodci ve světle některých rozhodnutí ...anebo quo vadis...? Právní fórum č. 3/2010, s. 114 - 118. 350 V daném případě došlo k uzavření rozhodčí doloţky dne 26.4.2007, tedy před rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008. 351 Citováno z Právní rozhledy č. 3/2012. s. 112 - 114. 352 Nicméně v tzv. slabším postavení se můţe strana vyskytnout a taky pravidelně vyskytuje i ve vztazích nespotřebitelských. Srov. např. veřejné zakázky, řetězovité dodavatelské vztahy apod. K tomu blíţe viz dále v kapitole Novela zákona o rozhodčím řízení, její mezery a přínosy.
86
Jistě se dá tvrdit, ţe rozhodčí řízení přináší určité výhody pro obě smluvní strany. Nicméně zejména v případě smluv na bázi „ take it or leave it “353, se nabízí otázka, proč by jejich předkladatel za situace, kdy má na výběr, do své smlouvy začlenil rozhodčí doloţku, v případě, ţe by nevěřil, ţe z ní bude mít prospěch? Obrovské mnoţství sporů rozhodované arbitráţními centry tyto pochybnosti dále prohlubuje. Např. Společnost pro rozhodčí řízení, s.r.o. řešila dle vyjádření jednoho z jejich vlastníků354 okolo 30.000 sporů ročně. Z internetových stránek této společnosti přitom vyplývá, ţe má pouze 23 rozhodců. Z toho vyplývá, ţe v průměru jeden rozhodce rozhodne 1304 sporů ročně, coţ je cca 3,6 sporu na jednoho rozhodce denně. Za takovýchto statistik si opravdu nejsem jist, zda je vůbec moţné vykonávat funkci rozhodce řádně, tedy v souladu se zákonem o rozhodčím řízení a dalšími právními předpisy355. Jistého přínosu v oblasti prevence nezávislosti a nestrannosti rozhodce bylo dosaţeno novelou zákona o rozhodčím řízení. O tomto bude pojednáno dále v podkapitole 7.3.4.2. této práce. V kontextu spotřebitelských smluv pro úplnost závěrem uvádím, ţe takto uzavřené rozhodčí doloţky by měly být soudem posuzovány ex offo356 z hlediska jejich platnosti v kontextu ujednání zneuţívajícího charakteru.
353
Ať uţ smluv spotřebitelských či nikoliv. Viz článek Podnikání si omezit nenechám, In LN ze dne 26.1.2010. 355 Viz § 5 zákona o rozhodčím řízení. 356 K tomu srov. Raban, P., Drobní dlužníci a zakázaná smluvní ujednání. http://pravniradce.ihned.cz [online]. Dostupné na : http://pravniradce.ihned.cz/c1-39116820-drobni-dluznici-a-zakazana-smluvni-ujednani ( poslední návštěva dne 21.11.2012 ), nebo dále v této práci výklad o arbitrabilitě spotřebitelských smluv, resp. judikatuře ESD k rozhodčím doloţkám zneuţívajícího charakteru. 354
87
7. NOVELA ZÁKONA O ROZHODČÍM ŘÍZENÍ, JEJÍ MEZERY A PŘÍNOSY Jak vyplývá z výše uvedeného, právní úprava rozhodčího řízení do 31.3.2012 nebyla prosta problematických míst. Tento fakt se projevil zejména v oblasti spotřebitelské, nicméně nikoliv bez dalšího ( k tomu srov. výše ). Naléhavost nápravy této situace byla zřejmá jednak v kontextu potencionálních sankcí ze strany Evropské unie, resp. ESD, za nerespektování závazku převzatých ČR357 a jednak v kontextu rozsáhlých diskuzí na téma neplatnost rozhodčí smlouvy popsaných výše a moţné ztráty důvěry v tento typ řízení. Programové prohlášení Vlády České republiky ze dne 4.8.2010 uvádí, ţe : „Vláda si dále bere za cíl znovelizovat zákon o rozhodčím řízení, a to zejména v oblasti pravidel pro využívání rozhodčích doložek a v požadavcích na osoby rozhodců, včetně jejich odpovědnosti, evidence a minimální správy. “358
7.1.
Historický exkurz
Snahy novelizovat zákon o rozhodčím řízení sahají do roku 2009, kdy proběhly ze strany Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR pokusy o úplný zákaz rozhodčích smluv ve sporech ze spotřebitelského úvěru. Proti tomuto návrhu se však postavila Vláda ČR stanoviskem ze dne 18.4.2009359, kde upozornila na celkové přetíţení obecných soudů a současný evropský trend mimosoudního řešení spotřebitelských sporů. Následoval návrh Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 17.3.2010, který jiţ nevycházel z vyloučení spotřebitelských vztahů z rozhodčího řízení, nýbrţ měl za cíl zvýšení kontroly a zredukování moţností zneuţití rozhodčího řízení v těchto vztazích. Základním prostředkem návrhu mělo být zavedení rejstříku rozhodčích nálezů a dále tzv. autorizovaných rozhodců, kteří by museli, krom obecných poţadavků na výkon funkce rozhodce ( zletilost, způsobilost k právním úkonům ), také splňovat další poţadavky. Mezi těmi se počítalo např. s minimální věkovou hranicí 30 let, bezúhonnost, vysokoškolské právnické vzdělání, či sloţení zkoušky autorizovaného rozhodce.
357
K odpovědnosti členského státu za porušení evropského práva srov. např. rozhodnutí ESD ze dne 19.11.1991, C-6/90, Andrea Frankovich et Danila Bonifaci a další proti Italské republice, Sbírka, 1991, s. I-05357. 358 Citováno dne 27.11.2012 z http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/dulezitedokumenty/Programove_prohlaseni_vlady.pdf. ( Poslední návštěva dne 27.11.2012 ). 359 Stanovisko Vlády ČR k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., a zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. Sněmovní tisk 808. Praha : Poslanecká sněmovna PČR, vydáno dne 19. 4. 2009. Dostupné na : http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=5&ct=808&ct1=1. ( Poslední návštěva dne 27.11.2012 ).
88
K předloţeným změnám se velmi kriticky postavila Hospodářská komora ČR360, která navrhovala zcela vypustit jeho ustanovení týkající se autorizovaného rozhodce. Koncem roku 2010 přepracovalo Ministerstvo spravedlnosti ČR svůj první návrh na změnu zákona o rozhodčím řízení361. Tento návrh, aţ na výjimku dále uvedenou, jiţ prošel legislativním procesem a byl přijat ve formě zákona č. 19/2012 Sb., kterým došlo k významné novelizaci zákona o rozhodčím řízení. Více o obsahu, diskuzích a variantách navrhované úpravy zmíním dále v části věnující se Novele. V kontextu posledního návrhu Ministerstva spravedlnosti povaţuji za zajímavé poukázat na jednu jeho vadu, na kterou byl zákonodárce naštěstí včas upozorněn362 a kterou se tak podařilo v závěrečné fázi legislativního procesu odstranit. Na mysli mám nepravou retroaktivitu363 čl. II odst. 1 a potaţmo i odst. 2 přechodných ustanovení Ministerského návrhu. Ten v odst. 1 stanovil : „ Postupu podle zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se použije i na rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v rozhodčím řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. “ V případě přijetí novely zákona o rozhodčím řízení v tomto znění, by tedy v průběhu rozhodčího řízení zahájeného dle předchozí právní úpravy došlo ke změně „ pravidel hry “, coţ by mohlo zásadně ovlivnit do té chvíle učiněné právní kroky účastníků řízení. Touto úpravou by také byla výrazným způsobem prolomena zásada právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí. Mnoho stávajících rozhodčích doloţek by muselo být uznáno za neplatné a ve svém důsledku by se takto zvýšil počet podání směřovaných na obecné soudy. 360
Hospodářská komora ČR, Připomínky k materiálu Ministerstva spravedlnosti ČR. Vydáno dne 19.4.2010. Dostupné na : http://www.komora.cz/pomahame-vasemu-podnikani/pripominkovanilegislativy2/nove-materialy-k-pripominkam-1/nove-materialy-k-pripominkam/55-10-novela-zakona-o-rozhodcim-rizeni-aovykonu-rozhodcich-nalezu-t-13-4-2010.aspx. ( Poslední návštěva dne 27.11.2012 ). 361 Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, vydáno dne 30.12.2010. Dostupný z : http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf ( poslední návštěva dne 27.11.2012 ). Dále také jako „ Ministerský návrh “. 362 Předmětné vady Ministerského návrhu si všimlo více autorů. Srov. např. Stanovisko Ústavu práva a právní vědy, O.P.S. k návrhu zákona, kterým se mění zákon č, 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích. č. 1/2011. Dostupné na : http://www.ustavprava.cz/cz/sekce/studie-a-komentare-2011-1-2011-52 ( poslední návštěva dne 27.11.2012 ), či Pospíšil, P., K připravované novele zákona o rozhodčím řízení. Publikovaný dne 11.4.2011. Dostupný na : http://www.vseoarbitrazi.cz/specialiste.php ( poslední návštěva dne 27.11.2012 ), nebo Lisse, L., Euronovela zákona o rozhodčím řízení 2012. e-PRAVO [online], příspěvek č. 82291. Dostupný na : http://www.epravo.cz/top/clanky/euronovela-zakona-o-rozhodcim-rizeni-2012-82291.html ( poslední návštěva dne 27.11.2012 ). 363 Nepravá retroaktivita dle Knappa znamená : „ že platnost právních skutečností, vznik právních vztahů a jejich následky, k nimž došlo před účinností nového zákona, se posoudí dle práva dřívějšího, ale – trvá-li dříve vzniklý právní vztah i nadále – posoudí se ode nde účinnosti zákona nového podle zákona nového a podle tohoto zákona se posoudí i právní následky dotyčného právního vztahu, vzniklé před účinností nového zákona. “ Citace viz Knapp, V., Teorie práva. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995. s. 208, odst. 487.
89
Co se týče odst. 2 čl. II364, je situace obdobná s tím, ţe se týká pravidel rozhodčího řízení, na které bylo do účinnosti novely v souvislosti s kombinovanými rozhodčími doloţkami často pouze odkázáno v textu rozhodčí doloţky s tím, ţe text pravidel se nacházel na webovém rozhraní arbitráţního centra. Po nabytí účinnosti novely zákona o rozhodčím řízení ve znění tohoto Ministerského návrhu by v souladu s jeho § 19 odst. 4 však pravidla řízení jiţ musela být ke smlouvě přiloţena. Opět by tak došlo k dvojímu právnímu reţimu a problematice nepravé retroaktivity.
7.2.
Úvod
Důvodová zpráva365 k tomuto zákonu stanoví, ţe rozhodčí řízení velmi dobře funguje při řešení obchodněprávních sporů. Problémy vzniklé v poslední době v jeho souvislosti se týkají především spotřebitelských sporů a to z toho důvodu, ţe na ně není rozhodčí řízení primárně nastaveno. Ve vztahu ke spotřebiteli následně důvodová zpráva vymezuje tři problémové oblasti i) důvěryhodnost osoby rozhodce a způsob jeho ustanovení, ii) jednoinstančnost a nepřezkoumatelnost rozhodčího nálezu a iii) rozpor s právem Evropské unie366. Při úvahách o moţnostech změny zákona o rozhodčím řízení diskutovala pracovní skupina367 čtyři moţné varianty změn. a) varianta I. – tzv. „ nulová “ První z moţností bylo nezasahovat do rozhodčího řízení vůbec. Rozhodčí řízení se vyvinulo a bylo i je vyuţíváno především v obchodněprávních sporech. Jeho úprava v ČR tudíţ respektuje co nejširší autonomii vůle stran a zdá se tedy pro účely těchto vztahů jako dostačující. Evidentní je, ţe většina problémových ust. předchozí právní úpravy souvisela se spory spotřebitelskými. Právě absence řešení problémů z těchto sporů vzniklých byla této variantě vytýkána a z tohoto důvodu ani nedošlo k její realizaci.368 b) varianta II. – vyloučení spotřebitelských sporů z rozhodčího řízení 364
Čl. II odst. 2 Ministerského návrhu stanovil : „ Rozhodci mohou postupovat podle všeobecných pravidel rozhodčího řízení jen tehdy, pokud tato pravidla splňují podmínky stanovené zákonem č. 216/1994 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. “ 365 Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích. Codexis [databáze]. Verze 5.28.40. Atlas Consulting spol. s r.o., 10/2012 ( Dále také jako „ důvodová zpráva “ ). 366 Zde je poukazováno na judikaturu ESD, zejména rozsudky Claro a Asturcom. K tomu podrobněji viz podkapitola Judikatura ESD k rozhodčím doložkám zneužívajícího charakteru. 367 Pracovní skupina byla sloţená z advokátů, soudců, rozhodců, akademické sféry, Ministerstva financí a Ministerstva průmyslu a obchodu. 368 Dovolím si poznamenat, ţe na tomto místě důvodové zprávy postrádám jakékoliv hlubší odůvodnění odmítnutí této varianty. Není zde počítáno imanentní součástí tohoto názoru, který zahrnuje, kromě ponechání zákona o rozhodčím řízení v jeho znění platném do 31.3.2012, i poţadavek vzniku speciální úpravy rozhodčího řízení ve spotřebitelských sporech. K tomu podrobněji viz dále část této práce, věnující se přínosu a mezerám nové právní úpravy.
90
Tato moţnost poţadovala naopak úplné vyloučení spotřebitelských sporů z rozhodčího řízení. Zahrnovala i vytvoření zvláštních senátů u okresních a krajských soudů, které by řešily výlučně spory spotřebitelské. Proti této variantě bylo namítáno, ţe by šla proti tendencím, projevujícím se v evropských směrnicích na ochranu spotřebitele, které stanoví závazek členských států podporovat mimosoudní řešení spotřebitelských sporů. Navíc by podstatně přispěla k navýšení soudní agendy. c) varianta III. – umoţnit řešení spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení pouze po vzniku sporu Tato varianta se jevila jako výhodná zejména v tom smyslu, ţe spotřebitel není nucen uzavřít rozhodčí doloţku pouze v kontextu uzavření smlouvy hlavní. Jinými slovy buď uzavřít i rozhodčí doloţku, anebo nic. Na druhou stranu by však vedla k výraznému zvýšení sporů před obecnými soudy. Dle důvodové zprávy by v souvislosti s tím muselo nutně dojít i k zvýšení ceny plnění k tíţi spotřebitele ( zejména zvýšení ceny spotřebitelských úvěrů ). Navíc je zřejmé, ţe existují i jiné způsoby, jak zbavit spotřebitele práva přístupu k soudu, a ty by mohly být dále zneuţívány. d) varianta IV. – přijetí konkrétních opatření k ochraně spotřebitele v rozhodčím řízení Obsah této varianty spočívá v, ponechání rozhodčího řízení ve stávajícím rozsahu, avšak s tím, ţe budou učiněny určité úpravy za účelem zvýšení ochrany spotřebitele. Tato varianta nakonec byla pracovní skupinou vybrána jako nejvhodnější a to jednak s ohledem na posílení a nápravu důvěryhodnosti rozhodčího řízení a jednak na ušetření finančních nákladů369. K nápravě spotřebitelské problematiky v rozhodčím řízení bylo za cíl ještě přidáno vyjasnění otázky arbitráţních center, resp. kombinovaných doloţek. Jako hlavní cíl Novely bylo stanoveno odstranit potíţe, které vyvstaly v aplikační praxi zákona o rozhodčím řízení, a vrátit rozhodčímu řízení důvěryhodnost370. V části II. důvodové zprávy je konstatováno, ţe : „ Návrh zákona není transpozicí aktů Evropské unie a je zcela v souladu s požadavky vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. “371 Jak jiţ bylo řečeno, esenciální snahou Novely bylo zajistit řádnou ochranu spotřebitele jakoţto slabší strany v nerovném spotřebitelském vztahu. Změny, kterým se budu věnovat 369
Důvodová zpráva, s. 9. Tamtéţ. 371 Citace viz část II. důvodové zprávy - ZHODNOCENÍ SOULADU NÁVRHU s ústavním pořádkem České republiky, mezinárodními smlouvami, jimiţ je Česká republika vázána a právem EVROPSKÉ UNIE. s. 12. 370
91
v této kapitole, lze povaţovat v souvislosti se spotřebitelskými vztahy za zásadní, ve zbývajícím rozsahu za zpřesňující. I přes odstranění některých vad ještě před jejím schválením nevyhnula se Novela několika chybám, které bude nutné odstranit zřejmě aţ další novelizací372. K systematice této kapitoly uvádím, při výčtu změn budu postupovat od změn ve vztahu k rozhodčímu řízení obecně po změny týkajících se pouze sporů spotřebitelských, přičemţ bude vţdy nejdříve podána charakteristika příslušné změny. Po ní bude následovat zhodnocení změny de lege ferenda, uvedené nadpisem mezery a přínosy této úpravy. Pro úplnost následujícího výkladu je nutné definovat tyto pojmy. Mezerami Novely mám na mysli jednak místa, kde potencionálně můţe dojít k výkladovým problémům v právní praxi, ať uţ pro formální vady, či neurčitost jejich ustanovení, a jednak úpravu, která i po Novele v zákoně o rozhodčím řízení zcela či zčásti chybí, ačkoliv její formulaci diskutovaný právní předpis vyţadoval. Přínosy Novely mám na mysli novelizovaná ustanovení zákona o rozhodčím řízení, která zcela či alespoň částečně odstranila výkladové problémy předchozí právní úpravy, anebo jinak přispěla k harmonizaci, stabilizaci a zkvalitnění právních vztahů v dosahu českého právního řádu. Přínosy rozumím rovněţ harmonizaci českého práva v kontextu práva evropského, resp. řádné plnění závazků ČR vyplývajících z mezinárodního práva.
7.3.
Změny ve vztahu k rozhodčímu řízení obecně
7.3.1. Arbitrabilita sporů Provedenou novelizací zákona o rozhodčím řízení došlo k mírnému rozšíření arbitrability sporů. Zatímco do nabytí účinnosti byly arbitrabilní pouze spory spadající do pravomoci soudů, po nabytí jeho účinnosti jsou připuštěny i spory náleţící do pravomoci jiných orgánů, a to za podmínky, ţe to stanoví zvláštní předpisy373. Rozšíření arbitrability je tedy vţdy vázáno na speciální právní úpravu. Tímto zvláštním předpisem se v současné době rozumí zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ ZEK “ ), který stanoví arbitrabilitu účastnických sporů o povinnost k peněţitému plnění. Motivací k tomuto řešení byl pravděpodobně zvyšující se počet těchto sporů374.
372
Bělohlávek, A., J., Změny v rozhodčím řízení. Bulletin advokacie č. 5/2012. s. 15 - 21. Viz ust. § 2 odst. 1 Zákona o rozhodčím řízení. 374 Osobně mám za to, ţe toto řešení naopak zvýší nápad pro obecné soudy a to v důsledku podávaných ţalob na zrušení rozhodčího nálezu. Tento názor podporuje i fakt, ţe ve věcech spotřebitelských došlo k rozšíření důvodů, 373
92
V tomto kontextu jen odkazem upozorním na první pochybení zákonodárce, ke kterému došlo v souvislosti s přijetím zákona č. 19/2012 Sb. Jde o kolizi s pravomocí finančního arbitra375. Po přijetí Novely, avšak před nabytím její účinnosti, bylo Novelou změněno ustanovení § 1 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení platného do 31.3.2012, které však v té době jiţ neexistovalo, neboť bylo zrušeno o dva týdny dříve zákonem č. 466/2011 Sb. Tato problematika není pro účel této práce významná, proto v podrobnostech odkazuji na příspěvek Bělohlávka376. Mezery a přínosy této úpravy Carbol377 k rozšíření arbitrability sporů uvádí, ţe Novela absentuje úpravu vztahu mezi řízením rozhodčím a řízením správním před Českým telekomunikačním úřadem dle ZEK. Tento vztah není řešen ani zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který zná překáţku litispendence pouze ve vztahu k řízení zahájeném před správním orgánem378. De facto můţe nastat situace, kdy bude probíhat řízení před Českým telekomunikačním úřadem, ačkoliv je platně uzavřena rozhodčí smlouva379. Nad uvedené se objevují pochybnosti o oblibě uzavírání rozhodčích doloţek v mezích ZEK, pramenící z charakteru a běţné praxe zavedené v těchto právních vztazích. Jelikoţ jde zpravidla o vztahy spotřebitelské, není moţné uzavřít rozhodčí doloţku, která je součástí všeobecných obchodních podmínek, nýbrţ je třeba vţdy splnit obligatorní podmínky na její formu zákonem kladené380. S ohledem na běţnou praxi v těchto vztazích je však jen těţko představitelné, ţe by poskytovatel sluţeb sjednával s kaţdým cílovým zákazníkem smlouvu nejlépe osobně a zároveň ještě dodrţoval Novelou stanovené podmínky uvedené v § 3 odst. 3 aţ odst. 5 zákona o rozhodčím řízení, které kontraktační proces činí komplikovanějším a zdlouhavějším. 7.3.2. Vyjasnění postavení arbitrážních center Významným počinem Novely bylo vyjasnění situace okolo arbitráţních center, resp. kombinovaných doloţek381. Nová právní úprava vzala v potaz judikaturu českých soudů
pro které lze vydaný rozhodčí nález napadnout ţalobou k obecnému soudu a které nově umoţňují i přezkum meritorní. Srov. § 31 písm. g) a h) zákona o rozhodčím řízení. 375 Dle zákona č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 376 Bělohlávek, A., J., Změny v rozhodčím řízení. Bulletin advokacie č. 5/2012. s. 15 - 16. 377 Carbol, K., Zamyšlení nad řešením spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení anebo co přinesla novela zákona o rozhodčím řízení. Právní fórum č. 7/2012, s. 306. 378 Srov. § 48 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. 379 Nebo také mohou tyto řízení probíhat současně a budou tak vydány dvě rozhodnutí v téţe věci. 380 K tomu viz dále. 381 K tomu srov. výše příslušnou kapitolu.
93
z období před účinností Novely a přiznala těmto subjektům postavení appointing authority382. Rozhodce tedy můţe být určen i odkazem na všeobecná pravidla rozhodčího řízení. To však platí jen tehdy, pokud taková pravidla byla v souladu s § 19 odst. 4 přiloţena k rozhodčí smlouvě383. Podstatné je ( za současné právní úpravy ) jenom to, aby tento subjekt měl právní subjektivitu a aby bylo jeho určení dostatečně určité384. Nadto došlo k detailní specifikaci ust. § 13 odst. 1, kdy bylo doplněno385, ţe „ stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze jiným zákonem nebo tehdy, pokud jejich zřízení jiný zákon výslovně připouští ( zvýrazněno autorem )“. K tomuto zpřesnění bylo přistoupeno za účelem eliminace debat, ţe i sám zákon o rozhodčím řízení poskytuje právní základ pro zřízení stálých rozhodčích soudů. Rozhodčí řízení je proto členěno na řízení před stálými rozhodčími soudy a před rozhodci ad hoc, přičemţ kaţdé řízení má svá specifika386. Mimo uvedené byl dále zaveden zákaz pouţívání označení, které vyvolává klamnou představu, ţe se jedná o stálý rozhodčí soud387. Za příklad klamného označení je třeba povaţovat slovní spojení v názvu tohoto subjektu jako např. „ soud “, či „ Česká/é republika/y “ apod. Zde šlo rovněţ zjevně o návaznost na judikaturní činnost českých soudů, konkrétně např. jiţ citované usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 5.10.2011, sp. zn. II ÚS 3057/10. Dle přechodných ustanovení Novely bylo nutno dát označení do souladu se zákonem nejpozději do 31.10.2012388. Mezery a přínosy této úpravy Jistou mezerou úpravy ust. § 13 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení je absence sankce za její porušení. Mluví se o tom, ţe by Obchodní rejstřík neprovedl zápis takového subjektu. Problémem však mohou být občanská sdruţení, která se do Obchodního rejstříku nezapisují. Sporným se v určitém kontextu jeví i ust. § 19 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení, jehoţ cílem nepochybně je, aby nebylo moţné pravidla rozhodců ad hoc, která byla dříve na internetu a bylo tak velmi komplikované zjistit jejich znění platné v době uzavření rozhodčí smlouvy, jednoduše modifikovat dle potřeby smluvní strany, která je současně i jejich autorem.
382
Viz § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Důvodová zpráva k bodu 6 ( § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení ). s. 14. 384 Lisse, L., Euronovela zákona o rozhodčím řízení 2012. e-PRAVO [online], příspěvek č. 82291. Dostupný na : http://www.epravo.cz/top/clanky/euronovela-zakona-o-rozhodcim-rizeni-2012-82291.html. ( Poslední návštěva dne 27.11.2012 ). 385 Doplněná formulace je podtrţena autorem. 386 Srov. např. § 3 odst. 5 ve vztahu k § 3 odst. 6 zákona o rozhodčím řízení. 387 Viz § 13 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení. 388 Viz čl. II. odst. 3 zákona č. 19/2012 Sb. 383
94
Nebezpečí však spočívá v aplikaci tohoto ust. i na mezinárodně uznávaná pravidla např. UNCITRAL, kde uvedené riziko nepřichází v úvahu. Je otázkou, zda by aplikace ust. § 19 odst. 4 i na tato pravidla ( a následná neplatnost takového odkazu vedoucí k jejich vyloučení ) znamenala „ jen “ ostudu pro Českou republiku, či také porušení mezinárodních závazků, které přijala. Závěrem je na tomto místě nutné předběhnout výklad a uvést jednu nejasnost týkající se spotřebitelských smluv. Na mysli mám vztah předmětného ust. § 19 odst. 4 v kontextu k ust. § 3 odst. 5 písm. a) zákona o rozhodčím řízení. Pokud totiţ musí dle § 3 odst. 5 písm. a) zákona o rozhodčím řízení rozhodčí doloţka ve spotřebitelských vztazích obsahovat pravdivé, přesné a úplné informace o rozhodci389, pak je na místě se ptát, jak můţe být tento poţadavek splněn při určování rozhodce jiným soukromoprávním subjektem v rámci appointing authority. Mám za to, ţe osoba rozhodce v době uzavírání rozhodčí doloţky tohoto obsahu ještě nemůţe být známa a není tedy ani moţné uvést pravdivé, přesné a úplné informace o ní. 7.3.3. Odkladný účinek žaloby na zrušení rozhodčího nálezu a postup po jeho zrušení Dle ust. § 32 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení můţe soud odloţit na ţádost povinného vykonatelnost rozhodčího nálezu, pokud by jeho neprodleným výkonem hrozila závaţná újma, nebo nově i pokud je z návrhu na zrušení rozhodčího nálezu moţno usuzovat, ţe je důvodný390. Po zrušení rozhodčího nálezu z důvodů uvedených v § 31 písm. a), b), g) nebo h) jiţ nelze věc projednat v rozhodčím řízení391. Pokud bude rozhodčí nález zrušen z jiného důvodu neţ dle ust. § 31 písm. a) a b), zůstává rozhodčí smlouva v platnosti. Rozhodci zúčastnění na rozhodčím nálezu, který byl zrušen z důvodu dle § 31 písm. c) jsou z nového projednání vyloučeni, pokud se strany nedohodnou jinak392. Novela takto umoţňuje soudu za splnění uvedené podmínky vrátit věc rozhodcům, kteří ji rozhodovali. Mezery a přínosy této úpravy Ust. § 32 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení lze interpretovat jako prohloubení zásady předcházení vzniku škod a kontrolní funkce soudů obecných vůči řízení rozhodčímu. V případě důvodnosti návrhu na zrušení rozhodčího nálezu jiţ není podstatná závaţnost
389
Viz. ust. § 3 odst. 5, písm. a) zákona o rozhodčím řízení. Dle předchozí právní úpravy bylo lze vykonatelnost rozhodčího nálezu na ţádost povinného odloţit pouze v případě, ţe by jeho neprodleným výkonem hrozila závaţná újma. 391 Viz § 34 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. 392 Viz § 34 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. 390
95
hrozící újmy, postačí pouze jeho důvodnost. Domnívám se, ţe tato úprava je veskrze přínosná. Změna § 31 zákona o rozhodčím řízení představuje další posílení principu autonomie vůle v rozhodčím řízení a povaţuji ji rovněţ za přínosnou. 7.3.4. Další dílčí změny Nově byla do zákona o rozhodčím řízení zavedena následující ustanovení : poţadavek bezúhonnosti rozhodce393 ohledně zproštění mlčenlivosti rozhodce je stanovena místní příslušnost okresního soudu dle trvalého pobytu rozhodce, jako alternativní kritérium pro rozhodování o zproštění mlčenlivosti rozhodce je stanoveno místo vydání rozhodčího nálezu 394 vyloučení rozhodce v případě pochyb o podjatosti rozhodce s ohledem na jeho poměr k věci, účastníkům, nebo jejich zástupcům395 V reakci na judikaturu Nejvyššího soudu ČR ohledně pouţití o.s.ř. na doručování rozhodčích nálezů396 došlo také ke změně skončení rozhodčího řízení. Nově rozhodčí řízení končí i) právní mocí rozhodčího nálezu, nebo ii) doručením usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález397. 7.3.4.1. Bezúhonnost rozhodce Mezery a přínosy této úpravy Problémem zavedení nového obligatorního poţadavku pro výkon funkce rozhodce ( jeho bezúhonnosti ) je, ţe v zákoně nejsou stanoveny následky pro porušení této podmínky. Lze se domnívat, ţe by mohl být dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, jasný tento závěr však není. V tomto ohledu je na místě připomenout otázku odpovědnosti rozhodce398. Převaţuje názor, ţe rozhodce není odpovědný za výkon své činnosti, nicméně ohledně vedlejších
393
Viz § 4 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení. Původně byla snaha, aby tato podmínka platila výlučně pro spory spotřebitelské. Nakonec se však neprosadilo. 394 Dříve bylo stanoveno dle bydliště rozhodce. Viz § 6 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Alternativní stanovení místa vydání rozhodčího nálezu je dle důvodové zprávy vhodné kvůli častým obtíţím se zjišťováním bydliště rozhodce. 395 Viz § 8 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. V tomto ohledu upozorňuji na aplikaci tohoto ust. i na zástupce stran, tedy zejména na advokáty. Naráţím na častý případ, kdy pro klienty určité advokátní kanceláře rozhoduje spory konkrétní rozhodce. Vztah, který můţe znamenat pochyby o podjatosti, se posuzuje i mezi zástupci stran a daným rozhodcem. 396 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1612/2006, sp. zn. 20 Cdo 1592/2006, sp. zn. 20 Cdo 1987/2006, či sp. zn. 20 Cdo 3074/2006. 397 Viz § 23 zákona o rozhodčím řízení. Předchozí právní úprava povaţovala rozhodčí řízení za ukončené vydáním rozhodčího nálezu, nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález. 398 K tomu srov. kapitolu Význam přijaté teoretické koncepce rozhodčího řízení pro právní praxi, podkapitolu Odpovědnost rozhodce.
96
povinností ( např. právě bezúhonnost ) odpovědnost zřejmě dovodit lze. Důvodnost těchto úvah se ukáţe aţ na budoucí rozhodovací praxi českých soudů. Dalším úskalím je moţnost stran zjistit informace ohledně bezúhonnosti rozhodce. U stálého rozhodčího soudu existuje garance bezúhonnosti rozhodce. Pokud si však strany vyberou rozhodce ad hoc, nemohou v tu chvíli vědět, zda je bezúhonný, coţ strany vrhá do značné právní nejistoty399. Problematičnost této podmínky tkví také v tom, ţe je zájmem České republiky, aby tu rozhodovaly i známé osobnosti mezinárodního rozhodčího řízení, neboť tímto dochází k zvýšení prestiţe ČR jakoţto sudiště. Bezúhonnost však není v mezinárodním prostředí běţnou podmínkou pro výkon funkce rozhodce. Zároveň tento poţadavek naráţí na rozdílné koncepce národních právních řádů toho, co je trestným činem400. 7.3.4.2. Podjatost rozhodce Mezery a přínosy této úpravy Problémem ust. § 8 zákona o rozhodčím řízení je neurčitost pojmu „ podjatost “ v rozhodčím řízení. Podjatost rozhodce je bohuţel otázkou, která není v dosahu judikatury českých soudů dostatečně řešena, resp. není řešena aţ na výjimky vůbec. Částečně lze vycházet z judikatury českých soudů hovořící o podjatosti soudce401, částečně z judikatury zahraniční. Ačkoliv jde o direktivu nezávaznou, jeví se vhodným i vyuţití Pokynů pro střet zájmů v mezinárodní arbitráţi ze dne 22.5.2004402, vydaných Mezinárodní advokátní komorou ( dále také jako „ Pokyny “ ). Právě Pokyny se definicí pojmu okolností, které by mohly vzbudit pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, detailně zabývají. Systematika Pokynů spočívá v členění na tři seznamy obsahující příkladný výčet situací. První Červený seznam se skládá z Červeného seznamu nenapravitelných situací a Červeného seznamu napravitelných situací. Jde o soupis nejzávaţnějších situací, které
399
Lze si představit řešení, ţe by v rozhodčí smlouvě byla jako podmínka stanovena povinnost rozhodce předloţit stranám před zahájením řízení aktuální výpis z Rejstříku trestů. Nicméně proti tomuto názoru je moţné namítat, ţe rozhodce není stranou rozhodčí smlouvy a proto jej není moţné takto zavazovat. 400 Např. u jízdy motorovým vozidlem pod vlivem návykových látek. 401 Nicméně jak bylo ukázáno výše, postavení rozhodce nelze ztotoţňovat s postavením soudce, proto nelze ani tuto judikaturu aplikovat bez dalšího. 402 Tyto pravidla jsou v neoficiálním překladu Svatoše, M. dostupné na : http://www.forarb.com/wpcontent/uploads/2012/02/IBA-Pokyny-pro-st%C5%99et-z%C3%A1jm%C5%AF-vmezin%C3%A1rodn%C3%AD-arbitr%C3%A1%C5%BEi.pdf. Jejich originální anglická verze je dostupná na : http://www.forarb.com/wp-content/uploads/2012/02/IBA_en_Guidlines-on-CI.pdf. ( Poslední návštěva dne 1.12.2012 ).
97
vzbuzují oprávněné pochybnosti o nepodjatosti rozhodce403. Druhý Oranţový seznam sestává ze situací, které nejsou tak závaţné jako ty, uvedené v seznamu Červeném, avšak přesto jsou způsobilé vzbudit pochybnosti o nepodjatosti rozhodce a z tohoto důvodu má rozhodce povinnost tuto skutečnost oznámit404. Poslední Zelený seznam obsahuje výčet situací, které nezpůsobují pochyby o podjatosti rozhodce, ani dojem, ţe by k podjatosti rozhodce mohlo dojít. Přes jejich nezávaznost se domnívám, ţe při definici pojmu podjatost rozhodce v českém právním řádu bude vhodné vyuţít právě Pokynů, na jejichţ vzniku se podíleli významní odborníci mezinárodního práva z celého světa405, a které beze sporu představují minimálně kvalitně zpracovaný právní rámec pro další judikatorní či zákonné formulace na toto téma.
7.4.
Změny týkající se pouze sporů ze spotřebitelských smluv
Tato část práce se věnuje výlučně změnám, které přinesla Novela v oblasti vztahů spotřebitelských. Je nicméně třeba připomenout, ţe veškeré změny platné pro rozhodčí řízení obecně je moţné aplikovat i na oblast spotřebitelskou, resp. jde o vztah obecného a speciálního, kdy speciálním je myšlena právní úprava spotřebitelská. 7.4.1. Rozhodčí smlouva na samostatné listině Novela se nechala inspirovat německou úpravou a zavedla obligatorní podmínku sjednání rozhodčí doloţky ve spotřebitelských vztazích na samostatné listině406. Cílem zřejmě bylo zamezení situacím, kdy spotřebitel reálně nevěděl o tom, ţe součástí smlouvy či jejích obchodních podmínek je rozhodčí doloţka a při jejím sjednávání tak nemohl posoudit její smluvně normativní obsah. Sankcí za porušení této zákonné náleţitosti je absolutní neplatnost. Mezery a přínosy této úpravy Je otázkou, jestli je poţadavek sjednání rozhodčí doloţky samostatně naplněn i tak, ţe bude rozhodčí doloţka součástí smlouvy hlavní, avšak podepsána spotřebitelem zvlášť, či zda je nutné, aby byla uvedena na samostatném listu papíru. Mám za to, ţe její individuální 403
Nenapravitelnou situací je dle Pokynů např. kdyţ : strana a rozhodce nebo rozhodce a zákonný zástupce právnické osoby, která je stranou rozhodčího řízení je identickou osobou, či rozhodce je manager, ředitel, či člen dozorčí rady jedné ze stran. Napravitelnou situací např. kdyţ : rozhodce jiţ ve sporu působil, rozhodce působí ve stejné advokátní kanceláři jako právní zástupce jedné ze stran, či advokátní kancelář rozhodce má významný obchodní vztah z jednou ze stran. 404 Do Oranţového seznamu spadá např. situace, pokud : rozhodce v posledních třech letech působil jako právní zástupce jedné ze stran, rozhodce a jiný rozhodce působí ve stejné advokátní kanceláři, či rozhodce měl v posledních třech letech se stranou, nebo s ní propojenou osobou profesní vztahy, např. jako zaměstnanec či partner. 405 Např. Gaillard, E., Hanotiau, B., Hwang, M., či Kaufmann-Kohler, G. 406 Viz § 3 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení.
98
sjednání včetně samostatného potvrzení podpisem spotřebitele by tomuto poţadavku vyhovovat mělo. Otázkou samozřejmě bude, jak k tomuto názoru budou přistupovat české soudy. Z dosavadních většinou formalistických přístupů se spíše nabízí závěr negativní a proto lze v rámci právní jistoty doporučit její sjednání na listu samostatném. 7.4.2. Informační povinnost Spotřebiteli musí být ještě před uzavřením rozhodčí doloţky poskytnuto náleţité vysvětlení ze strany podnikatele o hlavních aspektech rozhodčího řízení. Lze hodnotit jen pozitivně, ţe zákonodárce neponechal výklad pojmu „ náleţité vysvětlení “ na soudní judikatuře, nýbrţ jej formuloval sám, a to v poslední větě odst. 4 § 3 zákona o rozhodčím řízení. Náleţitým vysvětlením se tedy rozumí vysvětlení všech následků rozhodčí doloţky tak, aby byl spotřebitel schopen posoudit jejich důsledky. Mezery a přínosy této úpravy Problémem tohoto poţadavku je, ţe při běţné podnikatelské činnosti se v podstatě nedá řádně splnit. Lze předpokládat, ţe v praxi tak bude zřejmě docházet k ryze formálnímu naplnění této zákonné podmínky, kdy podnikatel kromě rozhodčí doloţky obsaţené na samostatné listině, předloţí spotřebiteli ještě další list papíru, kde bude uvedeno prohlášení, ţe spotřebiteli bylo s dostatečným předstihem před uzavřením rozhodčí doloţky poskytnuto náleţité vysvětlení, a je tak schopen posoudit, jaké důsledky pro něho mohou uzavřením rozhodčí doloţky nastat. Dalším nedostatkem, který bude zjevně činit v aplikační praxi problémy, je časová nevymezenost okamţiku, kdy má k vysvětlení dojít. Mimo uvedené bude třeba judikatorně vyjasnit, jakým způsobem splnění této zákonné povinnosti v případném soudním řízení o zrušení rozhodčího nálezu ( dle § 31 písm. h) zákona o rozhodčím řízení ) zkoumat a hlavně prokázat. Deficitem uvedené úpravy je nesporně téţ chybějící sankce za porušení informační povinnosti podnikatele407. 7.4.3. Obligatorní náležitosti rozhodčí doložky Rozhodčí doloţka musí nově ve spotřebitelských vztazích obsahovat povinné informace 408
o
: rozhodci nebo o tom, ţe rozhoduje stálý rozhodčí soud způsobu zahájení a formě vedení řízení
407
Existují názory, ţe se dá dovodit důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení, nebo také obecná ustanovení o neplatnosti právního úkonu. Lze si představit také odpovědnost na úseku správního práva, zejména v kontextu České obchodní inspekce. Jednoznačné stanovisko však nebylo dáno. 408 Viz § 3 odst. 5 a v návaznosti i § 31 písm. h) zákona o rozhodčím řízení.
99
odměně rozhodce a předpokládaném druhu nákladů a pravidlech pro jejich přiznání místu konání arbitráţe409 způsobu doručení rozhodčího nálezu vykonatelnosti pravomocného rozhodčího nálezu Tato podmínka se povaţuje za splněnou, pokud je v rozhodčí doloţce odkaz na statuty a řády stálých rozhodčích soudů vydaných dle § 13 zákona o rozhodčím řízení. Na tomto místě upozorním na další formální pochybení zákonodárce410, kdyţ je v ust. § 3 odst. 5 zákona o rozhodčím řízení pouţita terminologie „ rozhodčí doloţka “. Pokud se však podíváme do ust. § 31 písm. h), zákon hovoří o „ rozhodčí smlouvě “. Jednoduchou interpretaci se dostaneme k závěru, ţe se podmínky § 3 odst. 5 nevztahují na smlouvy o rozhodci, jakoţto podtypu rozhodčí smlouvy od rozhodčí doloţky odlišnému. Popsaný nedostatek lze odstranit systematickým výkladem, problémem přesto zůstává, ţe výsledek bude k tíţi spotřebitele, neboť ten nebude poţívat zvýšené ochrany u tohoto typu rozhodčích smluv. Mezery a přínosy této úpravy Stanovení obligatorních náleţitostí rozhodčí doloţky je dle mého názoru částečně v rozporu s poţadavkem samostatné listiny411. Základním argumentem zavedení tohoto poţadavku totiţ původně bylo, ţe na samostatné listině je větší pravděpodobnost seznámení se spotřebitele s obsahem rozhodčí doloţky. V kontextu ust. § 3 odst. 5 zákona o rozhodčím řízení nastává komplikace této myšlenky, neboť rozhodčí doloţka splňující všechny jeho poţadavky je rozsahově příliš dlouhá ( přibliţně 2 listy formátu A4 při velikosti písma 12 ). Opět se tedy dostáváme do situace, které mělo být novelizací těchto ustanovení zamezeno, kdy rozhodčí doloţka sice bude uvedena na samostatném listu papíru, avšak přesto nebude zaručeno, ţe jí bude ze strany spotřebitele věnována náleţitá pozornost412.
409
Lze doporučit stanovení místa konání arbitráţe v blízkosti bydliště spotřebitele a to v kontextu zneuţívajících klauzulí. K tomu srov. rozsudek Océano Grupo. 410 Carbol, K., Zamyšlení nad řešením spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení anebo co přinesla novela zákona o rozhodčím řízení. Právní fórum č. 7/2012, s. 306. 411 Viz § 3 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení. 412 Vzor takové rozhodčí doloţky pro spotřebitelský spor řešený rozhodci ad hoc je dostupný např. zde : http://www.smlouvyzdarma.eu/products/rozhodci-dolozka-jeden-rozhodce-spotrebitelska-pouzijte-v-pripadekdy-poskytujete-sluzbu-zbozi-penize-apod-spotrebiteli-tj-fyzicke-osobe-nepodnikajici-/. Vzor Ministerstva spravedlnosti pak zde : http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=5866&d=322478. ( Poslední návštěva dne 2.12.2012 ). Dále k tomu srov. citaci důvodové zprávy k bodu 2 ( § 3 odst. 3 aţ 5 zákona o rozhodčím řízení ) s. 13, odst. 2 : „ Podstatou je, aby na samostatné listině byly uvedeny důležité informace, které spotřebitel potřebuje znát k tomu, aby se rozhodl, zda rozhodčí smlouvu uzavře či nikoliv “.
100
Tento aspekt se jeví jako zvláště nešťastný v kontextu adhézních smluv a je otázkou, jestli při takovém kontraktačním procesu došlo vůbec pro spotřebitele k nějakému přínosu. Dále se domnívám, ţe tyto poţadavky mohou být a zřejmě i budou v praxi činit jisté interpretační obtíţe. Důvodem je jejich nejednoznačná dikce. Znění rozhodčí smlouvy bude velmi sloţité formulovat tak, aby se jevila kaţdému soudci hodnotícímu její platnost jako dostatečně určitá, úplná a pravdivá413. V tomto směru bude rovněţ zajímavé sledovat, jak se vypořádají soudy se starší judikaturou v kontextu nově zavedených poţadavků na rozhodčí doloţku414. Problematičnost tohoto ust. prohlubuje dále skutečnost, ţe pochybení ve formulaci rozhodčí smlouvy lze dle § 35 odst. 1 písm. b) zákona o rozhodčím řízení namítat i po nařízení výkonu rozhodčího nálezu a můţe být sama o sobě důvodem zastavení takového výkonu.415 Oprávněnost či neoprávněnost tohoto názoru ukáţe za současného judikatorního vakua aţ čas. 7.4.4. Povinnost rozhodců řídit se právními předpisy na ochranu spotřebitele Zákonem o rozhodčím řízení je výslovně stanovena povinnost rozhodců vţdy zohlednit právní předpisy na ochranu spotřebitele416. V případě porušení této povinnosti je zákonem předvídáno zrušení rozhodčího nálezu417, anebo také v případě závaţného či opakovaného porušení i vyškrtnutí rozhodce ze seznamu rozhodců418. Mezery a přínosy této úpravy Předně není jasné, zda měl zákonodárce na mysli úplné vyloučení moţnosti rozhodovat ve spotřebitelských sporech podle zásad spravedlnosti419, či pouze závazek rozhodce předpisy na
413
Lisse, L., Euronovela zákona o rozhodčím řízení 2012. e-PRAVO [online], příspěvek č. 82291. Dostupný na : http://www.epravo.cz/top/clanky/euronovela-zakona-o-rozhodcim-rizeni-2012-82291.html. ( Poslední návštěva dne 27.11.2012 ). 414 Jako příklad zde poukazuji např. na jiţ citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 5.10.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, který zavádí ve spotřebitelských smlouvách obligatorní poţadavek stanovení odvolací instance. Tento poţadavek naproti tomu z novelizovaného zákona o rozhodčím řízení nevyplývá. 415 Samostatnou kapitolou je otázka platnosti rozhodčí doloţky, sjednané ve spotřebitelských vztazích v rámci internetových obchodů přes internetové rozhraní. Mám za to, ţe její platnost ze zákona dovodit lze, avšak s tím, ţe bude nutné minimálně samostatné „ odkliknutí “ kaţdého popsaného formálního poţadavku na tuto smlouvu zvlášť. 416 Viz § 25 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení. 417 Viz § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení. 418 Viz § 35c odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. 419 Rozhodování podle zásad spravedlnosti umoţňuje odklon nejen od dispozitivních norem, ale i od norem kogentních. Rozhodce musí v tomto případě pouze respektovat veřejný pořádek, coţ není pojem totoţný se souhrnem všech kogentních právních norem daného státu. Viz Bělohlávek, A. J., Pauličková, A. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo, komentář, II. díl, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 2408.
101
ochranu spotřebitele aplikovat za všech okolností. V důvodové zprávě420 je sice uveden výslovný zákaz rozhodovat spotřebitelský spor dle zásad spravedlnosti, na druhou stranu mám za to, ţe z dikce ust. § 25 odst. 3 tento závěr jednoznačně nevyplývá. Vzhledem k absenci jakýchkoliv rozhodnutí soudů na toto téma je moţné pouze konstatovat, ţe odborná veřejnost na toto téma není jednotná421 a na ustálené interpretační řešení si budeme muset počkat. 7.4.5. Zrušení rozhodčího nálezu a jeho meritorní přezkum soudem Ve věcech nespotřebitelných nedošlo co do důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu k ţádné změně. Co se týče sporů spotřebitelských, byly nově zavedeny dva důvody pro jeho zrušení. Tím prvním je, kdyţ v rozhodčí smlouvě absentuje některá z obligatorních náleţitostí stanovených v § 3 odst. 5 zákona o rozhodčím řízení, resp. jsou tyto informace neúplné, nepřesné, nebo nepravdivé422. Tím druhým, pokud : „ rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem “423. Právě uvedený důvod byl předmětem širokých diskuzí. Zejména bylo kritizováno, ţe vnesením tohoto důvodu bude prolomena zásada nemoţnosti přezkumu rozhodčího nálezu ve věci samé424. Důvodová zpráva k tomu uvádí : „ Oproti dosavadní koncepci se tak zavádí možnost věcného přezkumu nálezů vydaných ze spotřebitelského sporu. Toto je odůvodněno potřebou širší ochrany spotřebitele “425. Nová koncepce zrušení rozhodčího nálezu obecným soudem je dotvořena v ust. § 32 zákona o rozhodčím řízení, kde je v reakci na rozhodnutí ESD426 stanoveno, ţe existenci důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) aţ d) a písm. h) soud zkoumá ve
420
Viz důvodová zpráva k bodu 13 ( § 25 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení ). Lisse či Sadecký zastávají názor o úplném vyloučení rozhodování dle zásad spravedlnosti. Srov. Lisse, L., Euronovela zákona o rozhodčím řízení 2012. e-PRAVO [online], příspěvek č. 82291. Dostupný na : http://www.epravo.cz/top/clanky/euronovela-zakona-o-rozhodcim-rizeni-2012-82291.html. ( Poslední návštěva dne 27.11.2012 ), Sadecký, L., Rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv po novele zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Právní rozhledy č. 5/2012, s. 155. Na druhou stranu Bělohlávek je zastáncem varianty druhé. Srov. Bělohlávek, A., J., Změny v rozhodčím řízení. Bulletin advokacie č. 5/2012. s. 16 - 17. 422 Viz § 31 písm. h) zákona o rozhodčím řízení 423 Viz § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení. 424 Tato zásada byla vyjádřena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.5.2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, které stanoví : „ Měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení. “ Dostupné na www.nsoud.cz. Dále také např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1899/2008, Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, rozsudku ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009, či rozsudku ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007. 425 Citace z důvodová zpráva k bodu 15, s. 16. 426 K tomu srov. např. rozhodnutí Claro. 421
102
spotřebitelských vztazích vţdy, bez ohledu na to, jestli tyto důvody byly uvedené v návrhu či nikoliv.427 Tímto ustanovením je de facto spotřebiteli umoţněno podávat pouze blanketní návrhy na zrušení rozhodčího nálezu s tím, ţe soud je povinen přezkoumat výše uvedené důvody pro jeho zrušení ex offo. Ve spotřebitelských sporech je navíc soud povinen zkoumat odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu i bez návrhu a vydat rozhodnutí v této věci nejpozději do 7 dnů od podání návrhu na jeho zrušení428. Po dobu prvních sedmi dnů ode dne podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu je tak jeho vykonatelnost ex lege odloţena. Mezery a přínosy této úpravy Souhlasím s tím, ţe by právní stát měl garantovat svým fyzickým i právnickým osobám záruku určitého minimálního standardu, resp. dodrţování základních právních zásad platných v daném právním řádu. Rozhodčí řízení nemůţe být v tomto ohledu výjimkou. Minimálním standardem mám na mysli český veřejný pořádek, do kterého zahrnuji základní pravidla a hodnoty, na kterých český právní řád spočívá. Účelem veřejného pořádku je chránit negativním způsobem před projevy, jeţ jsou v rozporu se základními hodnotovými kategoriemi, na kterých právní řád státu stojí, a které podléhají jen minimálně změnám429. Na základě výše uvedeného lze proto dle mého názoru souhlasit s přezkumem rozhodčích nálezů co do jejich souladu s českým veřejným pořádkem430. Domnívám se však, ţe v tomto ohledu není vhodné dále rozlišovat mezi rozhodčím nálezem vydaným ze spotřebitelského sporu a rozhodčím nálezem ze sporu nespotřebitelského. Veřejný pořádek jako určitý minimální standard by měl být limitujícím faktorem platným pro všechny právní vztahy v dosahu českého právního řádu431. Ke změně ust. § 31 zákona o rozhodčím řízení uvádím, ţe rozsah zrušovacího důvodu dle písm. g) jde nad rámec platného evropského práva, který jej přímo nestanoví432 . Český 427
Bělohlávek k tomu dále dovozuje, ţe à contrario v nespotřebitelných vztazích bude vţdy nutné vycházet striktně z důvodů uplatněných stranou v návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Jiné důvody není soud oprávněn vzít v potaz. Viz Bělohlávek, A., J., Změny v rozhodčím řízení. Bulletin advokacie č. 5/2012. s. 17. Tento závěr se mi jeví jako velmi rozporuplný zejména s ohledem moţnost soudu v nespotřebitelném sporu nezohlednit tak významný důvod pro zrušení, jako je nedostatek objektivní arbitrability – srov. § 31 písm. a) zákona o rozhodčím řízení. 428 Viz § 32 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení. 429 Bělohlávek, A. J., Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 41. 430 Je zajímavé a působí nekonzistentním dojmem, ţe přezkum rozhodčích nálezů v nespotřebitelských sporech zákon o rozhodčím řízení nepřipouští, zatímco u cizích rozhodčích nálezů je jejich uznání a výkon moţno odepřít právě s odkazem, ţe odporují českému veřejnému pořádku. Srov. § 39 zákona o rozhodčím řízení. 431 Shodně také např. Vlastník, J., Právo na spravedlivý rozhodčí proces. Právní rozhledy č. 1/2012, s. 11. 432 Cituji důvodovou zprávy k § 31 písm. g) : „ V současné době požadavek na věcný přezkum rozhodčího nálezu soudem z právních předpisů Evropské unie nevyplývá, nicméně směrnice o nepřiměřených podmínkách ve
103
zákonodárce se tak rozhodl předvídat budoucí vývoj evropského práva. Nejde sice o plnohodnotný meritorní přezkum rozhodčích nálezů433, avšak i tak je dle mého názoru jeho rozsah nad rámec citovaného minimálního standardu434. Rozhodčí řízení tím ztrácí na svých základních výhodách – zejména rychlosti a jednoinstančnosti. Je vhodné zmínit, ţe vytvoření superrevize rozhodčích nálezů ze strany obecných soudů můţe paradoxně spotřebitele uvést do nevýhodnějšího postavení, neţ tomu bylo dle předchozí právní úpravy. Délka soudního řízení je totiţ celkem dlouhá, přičemţ po celou dobu dochází k narůstání příslušenství pohledávky – sankcí za prodlení. Převáţně u sporů, jejichţ předmětem je malé peněţité plnění, se spotřebitel můţe dostat do situace, kdy úroky z prodlení, smluvní pokuty, poplatky a další náklady spojené s řízením mnohonásobně převyšují původně uplatněnou částku ve sporu. Provedená úprava § 31 zákona o rozhodčím řízení jistě přinese zvýšení ochrany spotřebitele a v tomto ohledu je tedy přínosná. Na druhou stranu je otázkou, zda je skutečně nutné spotřebitele aţ do této míry chránit. Za mezeru této úpravy povaţuji její systematické nedotaţení435. 7.4.6. Důsledky zrušení rozhodčího nálezu Formulací ust. § 34 zákona o rozhodčím řízení se zákonodárce dopustil další formální vady, kdyţ je evidentní nesoulad mezi jeho ust. § 34 odst. 1436 a ust. § 34 odst. 2437. V případě zrušovacích důvodů dle odst. 1 soud sám pokračuje v řízení a meritorně rozhodne. Věc jiţ nemůţe být rozhodnuta v rozhodčím řízení. Odstavec 2 § 34 zákona o rozhodčím řízení zcela ignoruje zrušovací důvody dle písm. g) a písm. h) kdyţ stanoví, ţe pokud nejde ( výlučně ) o
spotřebitelských smlouvách v příloze č. 1 uvádí, že nelze spotřebitele zbavit práva podat žalobu “. Zde zdůrazňuji nezávaznost přílohy č. 1 Směrnice. 433 Bělohlávek, A. J., Změny v rozhodčím řízení. Bulletin advokacie č. 5/2012, s. 17. 434 Konkrétně mám na mysli moţnost zrušení rozhodčího nálezu, který je ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Tím nechci říci, ţe by takový rozhodčí nález měl zůstat v platnosti. Mám však za to, ţe pojem dobrých mravů je příliš významově široký a výkladově činí velmi často značné potíţe. Přezkum rozhodčího nálezu v tomto smyslu je proto s ohledem na základní principy rozhodčího řízení a moţnost přezkumu pro rozpor s veřejným pořádkem dle mého nad rámec nutné ochrany spotřebitele a bude zbytečně činit komplikace v právní praxi. 435 Neexistence rozporu s veřejným pořádkem jako důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu v nespotřebitelských sporech. 436 Srov. citaci § 34 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení : „ Zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. a), b), g) nebo h), pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne. Věc již nelze projednat v rozhodčím řízení. “ 437 Srov. citaci § 34 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení : „Zruší-li soud rozhodčí nález z jiného důvodu, než je uveden v § 31 písm. a) a b), zůstává rozhodčí smlouva v platnosti. Nedohodnou-li se strany jinak, rozhodci zúčastnění na rozhodčím nálezu, který byl zrušen z důvodů uvedených v § 31 písm. c), jsou však z nového projednání a rozhodování vyloučeni. Nedohodnou-li se strany jinak, budou noví rozhodci jmenováni způsobem původně určeným v rozhodčí smlouvě nebo podpůrně podle ustanovení tohoto zákona. “
104
důvody dle písm. a) a písm. b), zůstává rozhodčí smlouva v platnosti. Tento závěr je však v příkrém rozporu s odstavcem prvním citovaného §438. Mezery a přínosy této úpravy Mám za to, ţe tuto vadu bude nutné do sjednání nápravy další novelizací řešit interpretačně tak, ţe soud bude pokračovat v jednání a ve věci meritorně rozhodne i ve věcech rozhodčích nálezů zrušených z důvodů dle § 31 písm. g) a písm. h) s tím, ţe tuto věc nebude moţné projednat znovu v rozhodčím řízení439. Tento závěr vyplývá ze systematiky i účelu dotčených ustanovení. 7.4.7. Zastavení výkonu rozhodnutí V reakci na významná rozhodnutí ESD z posledních let440 došlo Novelou ke změně a doplnění zákona o rozhodčím řízení. V tomto ohledu je obzvlášť významné ust. § 35 odst. 1, písm. b), které má dalekosáhlé důsledky pro právní praxi ve spotřebitelských sporech. Dle tohoto ustanovení můţe strana, proti níţ byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, avšak která nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu, bez ohledu na lhůtu dle § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu i tehdy, pokud jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podle § 31 písm. a) aţ písm. f), písm. h), nebo pokud jsou dány důvody dle § 31 písm. g) a rozhodčí nález neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu. Dle důvodové zprávy bylo k tomuto kroku přistoupeno za účelem zajištění souladu zákona o rozhodčím řízení s rozhodovací praxí ESD441. Mezery a přínosy této úpravy Mám za to, ţe tímto ust. došlo k zavedení nadměrné ochrany spotřebitele, které dává vzniknout moţnosti zneuţití tohoto institutu z jeho strany. De facto je spotřebiteli umoţněno dostat se z vykonávacího řízení přes uvedené důvody zpět do přezkumu rozhodnutí a to bez závazného časového omezení k uplatnění tohoto návrhu. Myslím si, ţe za tohoto stavu se z rozhodčího řízení vytrácí poslední výhody pro podnikatele ( rychlejší vymahatelnost práva, jednoinstančnost či hospodárnost ) a je proto otázkou, zda těmto subjektům vůbec vyuţití rozhodčího řízení ve vztahu se spotřebitelem doporučit442.
438
Zajímavé je, ţe tuto vadu ust. § 34 zákona o rozhodčím řízení senát při jeho schvalování zjistil a i formuloval její pozměňovací návrh. Ministr spravedlnosti však zřejmě přehlédl, k čemu se pozměňovací návrh vztahuje a doporučil setrvat na verzi původní. 439 Shodně také Bělohlávek, A. J., Změny v rozhodčím řízení. Bulletin advokacie č. 5/2012. s. 21. 440 Srov. zejména rozsudek Asturcom. 441 Viz důvodová zpráva k bodu 18 ( § 35 odst. 1, písm. b) zákona o rozhodčím řízení ). 442 V tomto kontextu odkazuji rovněţ na ust. § 15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, který umoţňuje spotřebiteli vznést námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy
105
7.4.8. Seznam rozhodců a požadavky na rozhodce Nově došlo ke vzniku seznamu rozhodců ( dále také jako „ seznam “ ) pro spotřebitelské spory, který je vedený Ministerstvem spravedlnosti ČR443. Je stanoveno, ţe výlučně osoby zapsané na tomto seznamu mohou být určeny k rozhodování spotřebitelských sporů. Smyslem těchto ustanovení je dle důvodové zprávy444 : „ nastavit veřejný seznam, který bude dobrovolnou databází rozhodců “. Seznam rozhodců je veřejný a lze tak do něj volně nahlíţet. I z tohoto důvodu lze pozitivně hodnotit, ţe se nezapisuje trvalé bydliště rozhodce, nýbrţ jen kontaktní adresa. Jde o prevenci moţného nátlaku na osobu rozhodce. V zájmu zachování pravdivosti obsahu seznamu je rozhodce povinen oznámit ministerstvu bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 8 dnů, veškeré změny údajů, které jsou uvedeny v seznamu, a veškeré změny skutečností, na jejichţ základě byl zapsán do seznamu. Pro zápis do seznamu rozhodců je nutné uhradit správní poplatek ve výši 5.000,- Kč. Na osobu rozhodce jsou po Novele kladeny zvýšené poţadavky. Aby byl rozhodce zapsán do seznamu rozhodců, je zapotřebí, aby splnil přesně vymezené podmínky stanovené v § 35b zákona o rozhodčím řízení. Kromě jiţ uvedené způsobilosti k právním úkonům a bezúhonnosti bylo vzhledem ke zvýšení ochrany spotřebitele přistoupeno k obligatorní podmínce vysokoškolského vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu v ČR, anebo na území ČR uznávaném ( rovnocenném ) studiu na vysoké škole v zahraničí. Domnívám se, ţe tento poţadavek je zcela logický s ohledem na probíhající posilování právní ochrany spotřebitele, kdy je oprávněné po rozhodci poţadovat i detailní znalost a orientaci ve spotřebitelském právu včetně soudní judikatury. Zvýšené nároky na osobu rozhodce dovodil i Ústavní soud ČR v jiţ citovaném nálezu ze dne 8.3.2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07445. Nad uvedené je nezbytné, aby rozhodce nebyl v posledních 5 letech ze seznamu rozhodců vyškrtnut446.
kdykoliv v průběhu řízení rozhodčího, či výkladové nejasnosti ohledně formy i obsahu realizace ust. § 3 odst. 5 zákona o rozhodčím řízení, pro které je moţné dle § 31 písm. h) tohoto zákona rozhodčí nález zrušit. 443 Viz § 35a zákona o rozhodčím řízení. 444 Viz důvodová zpráva k bodu 19 ( § 35a aţ 35d zákona o rozhodčím řízení ). 445 Zde Ústavní soud uvedl : „ Rozhodce nemůže být pouze pasivním činitelem, ale způsobem vedení řízení musí zajistit, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé. K dosažení tohoto cíle se v civilním soudním řízení uplatňuje poučovací povinnost soudu; není důvodu, proč by poučovací povinnost neměl mít rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu. “ 446 Viz § 35b odst. 1, písm. d) zákona o rozhodčím řízení.
106
Rozhodce, který stanovené podmínky nesplňuje, nemůţe být do seznamu zapsán a tudíţ ani spotřebitelské spory rozhodovat. Před zahájením projednávání věci je rozhodce povinen informovat strany sporu o tom, : „ zda v posledních 3 letech vydal nebo se podílel na vydání rozhodčího nálezu nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla či je některá ze stran “447. Jde o další zajištění nepodjatosti rozhodce, které bylo zřejmě do zákona vneseno v kontextu arbitráţních center, kdy jeden rozhodce rozhodoval pravidelně spory stejného podnikatele, jehoţ podnikatelská činnost byla cílena na spotřebitele. V případě kvalifikovaného sdělení stranám důvodu, jenţ by mohl svědčit o podjatosti takového rozhodce, se strany mohou dohodnout na rozhodci jiném. Pokud se strany na novém rozhodci nedohodnou, je na místě v souladu s § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení podat k soudu návrh na vyloučení potencionálně podjatého rozhodce. Vyškrtnutí ze seznamu rozhodců je upraveno v § 35c zákona o rozhodčím řízení. Rozhodce můţe být vyškrtnut dočasně, anebo bez časového omezení448. V tomto smyslu je nezbytné zmínit povinnost soudu doručit Ministerstvu spravedlnosti stejnopis pravomocného rozhodnutí, kterým byl zrušen rozhodčí nález, vydaný ve sporu ze spotřebitelské smlouvy449. Ministerstvo má takto k dispozici „ výsledek “ činnosti rozhodce, zapsaného na seznamu pro účely případné kontroly. Pokud dojde k opakovanému zrušení rozhodčího nálezu z důvodu chyby právního charakteru ve spotřebitelské legislativě450, či pokud jde o porušení závaţné, jde o důvod umoţňující vyškrtnutí rozhodce ze seznamu rozhodců. Závěrem je třeba poznamenat, ţe dle čl. II. odst. 4 zákona č. 19/2012 Sb. nemuseli rozhodci splňovat poţadavky na ně kladené pro zápis do seznamu rozhodců do 31.10.2012. K dnešnímu dni je v tomto seznamu zapsaných 433 rozhodců451. Mezery a přínosy této úpravy Zavedení seznamu rozhodců se mi nejeví zcela vhodným řešením. Stát takto získává další kontrolu nad rozhodčím řízením ( kromě pomocné a kontrolní funkce soudů ), která však dle mého názoru není opodstatněná. Se vznikem seznamu dojde bezesporu ke sníţení atraktivity rozhodčího řízení v ČR pro zahraniční subjekty, neboť se strany budou muset zabývat
447
Citace viz § 8 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení. Do seznamu můţe být v tom případě zapsán aţ po 5 letech – srov. § 35b odst. 1 písm. d) zákona o rozhodčím řízení. 449 Viz § 34 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení. 450 K tomu srov. povinnost rozhodců zohlednit vţdy předpisy na ochranu spotřebitele viz § 25 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení. 451 Srov. seznam rozhodců vedený Ministerstvem spravedlnosti ČR dostupný na : http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=5866&d=322233. Poslední návštěva dne 3.12.2012. 448
107
otázkou, zda je rozhodce zapsán v seznamu, a tedy je vůbec oprávněn jejich spor rozhodovat452. Lze argumentovat také zbytečnými finančními dopady pro státní rozpočet, spojenými s personálním a technickým zabezpečením seznamu. Díky seznamu rozhodců dosáhne stát bezesporu značné kontroly nad rozhodčím řízení453. Je otázkou, zda je taková ingerence do rozhodčího řízení nutná a ţádoucí, resp. zda nebude mít za následek masivní úbytek vyuţití rozhodčího řízení ve spotřebitelských vztazích. Co se týče pravomoci Ministerstva spravedlnosti vyškrtnout rozhodce ze seznamu, mám za to, ţe je vhodné poukázat na moţnou zneuţitelnost ust. § 35c odst. 3, písm. a) zákona o rozhodčím řízení454. Zahájení trestního stíhání je upraveno v ust. § 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád ve znění pozdějších předpisů. K výkladu ust. § 160 uvedl Nejvyšší soud ČR455 následující : „ ... v době rozhodování podle § 160 odst. 1 tr. ř. nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat natolik vyčerpávající vyjádření všech skutkových okolností, jež předmětný trestný čin charakterizují ( zvýrazněno autorem ), neboť trestná činnost v tomto stadiu trestního řízení nemusí (a často ani nemůže) být prokázána a ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě a v takové šíři, jako je tomu např. u podané obžaloby “. Z hlediska formulace jednotlivých znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu tak v této fázi trestního řízení budou stačit základní informace vymezující daný skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným456. Za těchto okolností mám za to, ţe ust. § 35c odst. 3, písm. a) zákona o rozhodčím řízení obsahuje potencionální moţnost zneuţití institutu dočasného vyškrtnutí rozhodce, nebo také vytváření nátlaku na osobu rozhodce. To obzvláště za v poslední době mediálně probíraného tématu „ nezákonného “ vyuţití trestního stíhání k dehonestaci určitého jednotlivce za účelem politicko-ekonomickým. 7.4.9. Včasnost námitky nedostatku pravomoci
452
Argument, ţe předmětem spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení jsou většinou menší peněţní částky, neobstojí, neboť vzhledem k definici spotřebitelských smluv, které jsou vázány na účel, můţe jít a mnohdy i jde o spory miliardové. K tomu srov. např. prodej pivovaru, kdy vlastnictví akcií není podnikatelskou činností, pokud nesplňuje podmínky § 2 Obchodního zákoníku, nýbrţ správou vlastního majetku. 453 Srov. § 35c, §25 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení apod. 454 Cituji : „ Ministerstvo může rozhodnout o dočasném vyškrtnutí rozhodce, proti kterému bylo zahájeno trestní stíhání; dočasné vyškrtnutí trvá nejdéle do dne následujícího po dni, kdy bude ministerstvu doručeno pravomocné rozhodnutí, kterým se toto stíhání končí.“ 455 Viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.6.2009, sp. zn. 5 Tdo 1626/2008. Dostupné z : www.nsoud.cz. 456 K tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 5.2.2004, sp. zn. III. ÚS 554/03, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 4.10.2005, sp. zn. II. ÚS 369/05. Dostupné z databáze NALUS na internetové adrese http://nalus.usoud.cz.
108
Dle ust. § 33 zákona o rozhodčím řízení je soud povinen ex offo zamítnou návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který je podán ze zrušovacích důvodů dle § 31 písm. b) nebo písm. c) zákona o rozhodčím řízení, pokud strana, která se zrušení domáhá, neuplatnila, ač mohla, takový důvod nejpozději, neţ začala jednat ve věci samé457. Novelou bylo k tomuto znění doplněno : „ to neplatí, jde-li o spory ze spotřebitelských smluv “458. Zrušovací důvody dle písm. b)459 a písm. c)460 mohou tedy nově obě strany spotřebitelského sporu uplatnit kdykoliv v průběhu řízení. Mezery a přínosy této úpravy Důvod k doplnění citované věty, která dále zvyšuje zajištění ochrany spotřebitele, lze spatřovat v judikatuře ESD461, kteráţto byla do přijetí Novely v rozporu s úpravou českou. Jde o harmonizaci českého práva s právem evropským. Tuto úpravu proto vnímám jako přínosnou. 7.4.10. Obligatorní náležitosti rozhodčího nálezu Ve spotřebitelských sporech je Novelou zavedena obligatorní náleţitost rozhodčího nálezu, který musí vţdy obsahovat odůvodnění a poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudem462. Porušení tohoto ustanovení je sankcionováno nevymahatelností takového exekučního titulu. Věc je navíc jiţ rozhodnuta a nelze proto vést o tom samém řízení znovu. Mezery a přínosy této úpravy Zákonodárce zřejmě reagoval na častou praxi spojenou převáţně s rozhodčím řízením ad hoc, kdy vydání rozhodčího nálezu bez odůvodnění přispělo k redukci argumentačního rámce spotřebitele, o který se mohl při své procesní obraně opřít. Poučení o moţnosti bránit se návrhem na zrušení rozhodčího nálezu soudem je uvedeno z důvodu zajištění vědomosti spotřebitele o všech svých právech a také s ohledem na moţné zmeškání lhůty k jeho uplatnění. Tuto úpravu vnímám jako přínosnou.
457
Tímto okamţikem je v praxi většinou první vyjádření se strany do rozhodčího řízení. Citace viz § 33 poslední věta zákona o rozhodčím řízení. 459 Srov. ust. § 31 písm. b) cituji : „ Rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje. “ 460 Srov. ust. § 31 písm. c) cituji : „ Ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem. “ 461 Srov. např. rozsudek Claro, či rozsudek Asturcom. 462 Viz § 25 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. 458
109
7.5.
Závěrečné úvahy na téma Novely de lege ferenda
V této části se budu zabývat vlastním hodnocením Novely jako celku. Je třeba mít nazřeteli, ţe prvotním cílem Novely bylo upravit postavení spotřebitele a zajistit tak jeho větší ochranu463. Obecně mám za to, ţe s Novelou jsou spojeny dva základní problémy. Za prvé jde o i) výkladové nejasnosti spojené s ustanoveními zákona o rozhodčím řízení ve znění novely č. 19/2012 Sb. a za druhé o ii) nevyjasnění, resp. absenci úpravy povahy rozhodčího řízení, potaţmo rozhodčí smlouvy. Ad i) Domnívám se, ţe s přijetím novely zákona o rozhodčím řízení č. 19/2012 Sb. jsou spojeny jisté interpretační nejasnosti, které zřejmě budou v právní praxi působit, minimálně zpočátku, značnou právní nejistotu účastníků právních vztahů. K jejich odstranění můţe významně pomoci zejména jednotná judikatura českých soudů, která vzniklé interpretační potíţe vyjasní. Co však zůstane i po odstranění výkladových problémů, je zbytečně rigidní úprava spotřebitelských vztahů. Domnívám se, ţe i ochrana slabší strany musí nutně mít své meze. V opačném případě se upravené právní vztahu budou jevit jako disfunkční a přestane být o jejich vyuţití ze strany adresátů jejich právních norem zájem. Taková právní úprava ztrácí dle mého názoru smysl. Jak vyplývá z předchozího výkladu, úpravou nových formálních poţadavků na rozhodčí smlouvu ve spotřebitelských věcech evidentně dojde k nemalé ztrátě na oblíbenosti institutu rozhodčího řízení v těchto vztazích. Bude tomu tak zejména z důvodu na straně podnikatele, pro kterého nová úprava rozhodčího řízení jiţ neskýtá téměř ţádné výhody. Spotřebitel není téměř omezen k výkonu svých práv ţádnými lhůtami ( srov. např. § 15 odst. 2, § 33, § 35, nebo § 3 odst. 5 ve spojení s § 31 písm. h) zákona o rozhodčím řízení ) a současně je mu dána nadstandardní ochrana ve formě přezkumu rozhodčího nálezu prakticky v jakékoliv jeho fázi řízení ( viz § 35 zákona o rozhodčím řízení ). Taková právní úprava dle mého názoru neguje základní výhody rozhodčího řízení, jako je zejména rychlejší vymahatelnost práva,
463
Srov. důvodovou zprávu, s. 8 : „ S ohledem na provedené konzultace a vyhodnocení všech zvažovaných variant bylo rozhodnuto, že bude provedena novela zákona o rozhodčím řízení, a to s cílem zavést určité mechanismy ochrany spotřebitele, aby se pokud možno zabránilo zneužívání rozhodčího řízení. Kromě toho se jeví jako vhodné přijmout další opatření, která s ochranou spotřebitele nesouvisí, avšak v rámci provedených konzultací k nim bylo přistoupeno. “
110
jednoinstančnost, moţnost řešení sporu dle zásad spravedlnosti či neveřejnost464. Rozhodčí řízení jako vhodný prostředek řešení sporů proto nelze za tohoto stavu podnikateli doporučit. O tom, ţe tyto úvahy nejsou bezpředmětné, svědčí i nové tendence z právní praxe, kdy je stále častěji ve spotřebitelských smlouvách rozhodčí smlouva nahrazována jinými právními instituty, jako je např. směnka ( ev. blankosměnka ), či notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti465. Pokud měl být novou právní úpravou rozhodčího řízení spotřebitel lépe ochráněn, pak se domnívám, ţe tohoto cíle sice bylo v rámci rozhodčího řízení dosaţeno, avšak v obecné rovině se minulo účinkem, neboť výše uvedené právní instituty jsou rozhodně pro spotřebitele nebezpečnější, neţ bylo rozhodčí řízení dle předchozí právní úpravy466. Jako zjevně nesystematická či polovičatá se jeví nová právní úprava rozhodčího řízení ve vztahu ke sporům pracovněprávním. Vyvstává poměrně bizardní situace, kdy se u ochrany spotřebitele argumentuje jeho postavením slabší smluvní strany, avšak stejná logika, jako by neplatila ve vztahu zaměstnance a zaměstnavatele467.
V takovém vztahu však také není
postavení smluvních stran zcela rovným. Svědčí o tom i zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, stanovená zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění pozdějších předpisů468. Je tedy otázkou, proč se pracovněprávním sporům speciální úpravy nedostalo, zatímco spotřebitelským ano. Mám za to, ţe jde o pochybení zákonodárce a ţe i tyto spory by měly poţívat zvýšené ochrany, kdyţ uţ byla jednou takto nastavena. Ad ii) Jak bylo uvedeno v kapitole Význam přijaté teoretické koncepce rozhodčího řízení pro právní praxi, důsledky přijaté koncepce povahy rozhodčího řízení a rozhodčí smlouvy pro právní praxi lze hodnotit jako značné469. Z tohoto důvodu se dále domnívám, ţe zásadním nedostatkem Novely je právě nevyjasnění povahy rozhodčího řízení a potaţmo rozhodčí smlouvy. Otázka je to přitom velmi významná v kontextu respektování základních principů
464
K výhodám rozhodčího řízení srov. např. Klein, B., Pozapomenuté výhody rozhodčího řízení. Právní fórum č. 4/2008, s. 128 - 133. 465 Viz § 71a a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ( notářský řád ), ve znění pozdějších předpisů. 466 K tomu srov. velmi krátkou, tří denní lhůtu k podání odporu proti směnečnému platebnímu rozkazu, spojenou se specifikem směnečného řízení, kdy k tomu, co ţalovaný neuvede v této třídenní lhůtě, nebude přihlédnuto. Nad to u směnečného platebního rozkazu není, na rozdíl od běţného platebního rozkazu, vyloučeno náhradní doručení. U svolení k vykonatelnosti pak nalézací řízení odpadá úplně. 467 K arbitrabilitě pracovněprávních sporů srov. výše v části věnované arbitrabilitě. 468 Srov. např. jeho ust. § 1a písm. a). 469 Viz v uvedené kapitole podaný výklad o teorii právního úkonu, uzavírání rozhodčí smlouvy zástupcem, resp. zmocněncem, právní povaze rozhodce, resp. rozhodčího soudu, odpovědnosti rozhodce.
111
právního státu, jako je princip právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo a zejména principu formální spravedlnosti, podle něhoţ mají být stejné případy posuzovány stejně. Za současného stavu tak nezbývá, neţ doufat, ţe tyto nejasnosti odstraní ( způsobem závazným erga omnes ) Ústavní soud ČR470, neboť o další novele zákona o rozhodčím řízení se v tuto chvíli neuvaţuje.
470
Připomínám konflikt dvou posledních rozhodnutí Ústavního soudu ČR, konkrétně nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07 a nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10, věnujících se otázce povahy rozhodčí smlouvy.
112
8. ZÁVĚR Předloţená rigorózní práce se věnovala novelizaci zákona o rozhodčím řízení zákonem č. 19/2012 Sb., konkrétně jejími mezerami a přínosy, a to s ohledem na problémy, které vznikaly v právní praxi v kontextu předchozí právní úpravy rozhodčího řízení. První část práce se zabývala problematikou výchozích teoretických koncepcí rozhodčího řízení. Cílem bylo posoudit význam přijaté teoretické koncepce pro právní praxi a to zejména s ohledem na novelu zákona o rozhodčím řízení a její absentování této problematiky. V tomto smyslu bylo poukázáno zejména na teorii právního úkonu, uzavírání rozhodčí smlouvy zástupcem, resp. zmocněncem, právní povahu rozhodce a odpovědnost rozhodce. Na základě provedeného rozboru konstatuji, ţe se význam přijaté teoretické koncepce rozhodčího řízení pro právní praxi jeví jako značný. První část této práce sledovala potvrzení či vyvrácení hypotézy, že význam přijaté teoretické koncepce rozhodčího řízení je pro právní praxi významný. Tato hypotéza byla v práci potvrzena. Druhá část práce směřovala ke zhodnocení novelizace zákona o rozhodčím řízení. Vzhledem k návaznosti Novely na předchozí právní úpravu, resp. problémy s ní spojené, a s ohledem na přechodná ustanovení Novely471 bylo nezbytné nejprve popsat rozsáhlou diskuzi z období před účinností Novely, do které zasahovala jak odborná právní veřejnost, tak a to zejména judikatura českých soudů a ESD. Základními body této diskuze byla arbitrabilita spotřebitelských sporů a problematika tzv. kombinovaných doloţek. V kontextu spotřebitele, zvýšení jehoţ ochrany lze povaţovat za primární cíl Novely, se práce zabývala vlivem evropského práva na rozhodčí řízení ve spotřebitelských vztazích. Zkoumána byla v tomto smyslu zejména směrnice č. 93/13/EHS a k ní podaná významná rozhodnutí ESD. Závěrem bylo konstatováno, ţe vliv evropského práva na právo české lze charakterizovat jako zcela zásadní. V kontextu výkladu o evropském právu se práce dále věnovala této problematice z pohledu práva českého, kde byly shledány vady implementace směrnice č. 93/13/EHS. Tento závěr potvrzuje i důvodová zpráva k Novele, která právě jako jeden ze svých cílů vytyčuje harmonizaci českého práva s právem evropským. Problematika kombinovaných doloţek, coby problém vnitrostátní, byla zkoumána zejména v kontextu významných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR. 471
Srov. čl. II Novely, zejména jeho ust. odst. 1 a odst. 2 cituji : „ 1. Rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. 2. Platnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy. “
113
Bylo konstatováno, ţe po vydání sjednocujícího usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011 a nálezu Ústavního soudu ze dne 1.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 lze povaţovat judikaturu na toto téma za konstantní, povaţující kombinované doloţky za neplatné. Následně se práce věnovala popisu jednotlivých změn, ke kterým přijetím Novely došlo. V návaznosti na kaţdou změnu byly de lege ferenda autorem práce popsány její mezery, resp. přínosy. Autor shrnul nejvýznamnější důsledky, které dle jeho názoru Novela bude mít pro právní praxi. V závěru těchto úvah došlo k propojení první a druhé části práce ve smyslu konstatování o absenci vyjasnění povahy rozhodčího řízení. Druhá část práce sledovala potvrzení či vyvrácení hypotézy, že novela zákona o rozhodčím řízení přinesla pouze částečnou a tedy neúplnou konvalidaci rozhodčího řízení jako právního institutu sui generis, s tím, že některé problémy přetrvaly a jiné naopak z novelizované právní úpravy vyvstaly. Tato hypotéza byla v práci potvrzena.
114
9. RESUMÉ Adoption of the Act No. 216/1994 Coll. on Arbitral Proceedings, a template of which was sourced from the UNCITRAL Model Law, meant for the Czech arbitral proceeding essential „ rebirth “. Together with the growing awareness, the popularity also grew up ( especially in the sphere of business relations ) as well as a number of disputes decided pursuant to this law. Together with the growing popularity this notion was gradually spread even to nonbusiness relations. The arbitral proceedings became to be applied even in the field of consumer and labour-management relations, which brought a range of questionable issues, especially in the matter of being abused by the stronger party (entrepreneur, employer). Moreover, the issue of arbitral proceedings after the Czech Republic's accession to EU was essentially influenced ( especially in case of consumer contracts ) by the European law, in particular by the Council Directive No. 91/13/EEC of 5.4.1993 on unfair terms within consumer contracts. Many of the problems in legal practice occurred due to a wrong or fragmentary implementation of this Directive into Czech system of law. Thus a wide-spread discussion was originated; the specialists and public, as well as – in particular – the case-law of the Czech courts and the ECJ interfered in it. The core of the discussion was the question of admissibility and contents of the arbitration clauses in consumer contracts ( the so-called consumer contracts arbitrability ) with regard to the notion of tricky provisions according to the Directive ( or Civil Code, where the directive was transposed ). The reasoning was based on the very nature of the consumer relationship, characteristic differences in the nature and status of its participants, when the entrepreneur, as a professional in his/her field, has in the course of their business more information, experience, the fleet of his/her staff, a stronger negotiating position, model contracts, etc. The consumer, as the weaker party, is not in fact able to enforce any change in the contractual terms and conditions. Another no less serious, but equally strongly discussed was the issue associated with the spread of the arbitration proceeding, i.e. the question of the validity of arbitration clauses in favour of so-called arbitrage centres ( sometimes also known as the so-called „ combined clauses “ ). This discussion was lead in two planes, according to whether it was a consumer relationship or not. Beside the consumer level, where was again viewed whether the arrangement in the arbitration clause has the abusive character or not, the discussion was lead also in a general sense that is applied to all arbitration agreements regardless of the nature of their participants. 115
Such a general discussion's point of view concerned strictly the interpretation of Section 13 of the Act on Arbitral Proceedings. Specifically, whether it is validly negotiated arbitration agreement, if in such an event the parties only carry out the reference to the statutes or rules of the arbitration centres and thus the arbitration agreement does not include direct determination of the arbitrator, or a specific way to his appointment, or whether such an arbitration agreement is invalid as this procedure is possible only at the permanent court of arbitration, which is established on the rule of law basis. As it is briefly outlined above, the discussed issues in question were viewed with significantly different opinions. However, answering them should be essential for the validity of the arbitration agreements, as the essential basis of the arbitral proceedings in the territory of the Czech Republic. The way out of this situation was necessary to be presented in the form of a normative legal act of a generally binding nature. The mentioned result was the adoption of Act No. 19/2012 Coll., which is amending the Act No. 216/1994 Coll., on Arbitral Proceedings and on Enforcement of Arbitral Awards, as amended, and other related laws, with effect from the date of 1. 4. 2012. The present Act, by which was the implementation of the Directive completed, brought an extensive updating of the existing rules of arbitral proceedings. The first part of thesis concerns the issue of the underlying theoretical concepts of arbitral proceedings. It is aimed to assess the importance of the adopted theoretical concept for legal practice, in particular with regard to the major amendments to the Act on Arbitral Proceedings and its absenting attitude to such an issue. In this sense, it is especially pointed out the theory of legal act, the conclusion of arbitration agreement with a proxy or attorney-in-fact, the legal nature of the arbitrator and his/her liability, as well as the fields of legal relations where the adopted concept of an arbitral proceedings nature bears a considerable importance for the legal practice. The first part of the thesis followed the confirmation or disconfirmation of the hypothesis that the importance of the adopted theoretical concept of arbitral proceedings for the legal practice is significant. The hypothesis was confirmed in the thesis. The second part is focused on the assessment of the amendments of the Act on Arbitral Proceedings. Considering the continuity of the amendment to Act on Arbitral Proceedings with the previous legislation and problems associated with it and considering its transitional provisions, according to which the arbitral proceedings initiated prior to the date of entry into force of this Act, including the proceeding in case of disputes from consumer contracts, these 116
shall be completed according to the existing legislation and the validity of the arbitration agreement shall be assessed according to the Act No. 216/1994 Coll., in the version effective at the time of the conclusion of the arbitration agreement, thus it was first necessary to describe the above mentioned wide discussion from the period before the effect of this amendment. Subsequently, the thesis concerns the process of adoption of the amendment to the Act on Arbitral Proceedings and describes the particular amendments that occurred together with its adoption. In response to any amendment there are de lege ferenda described its weak and strong points. The weak points are understood as the wording where potentially may occur an interpretative problem in legal practice, whether for formal imperfections, or the uncertainty of their provisions and, secondly the wording that is still, even after being amended within the Act on Arbitral Proceedings completely or partially, missing, in spite of the fact that its formulation was required by the discussed legal enactment. The strong points are understood as the amendments to the Act on Arbitral Proceedings that completely of partially eliminated the interpretative problems with the previous enactment, or otherwise contribute to the harmonization, stabilisation and improvement of the legal relations in the range of Czech system of law. The strong points are understood by me also as the harmonization of the Czech law in the context of European law, and the proper performance of the obligations of the Czech Republic that are under the international law. The thesis summarizes the most important consequences of the adoption of the amendment to the Act on Arbitral Proceedings associated with the legal practice. As these may be considered e.g. the not cleared up nature of the arbitral proceedings and thus the arbitration agreements, the absence of amendment related to employee protection, as well as the weaker contracting party ( as a consumer ), interpretative problems associated with the amended provisions of the Act on Arbitral Proceedings, non-standard rigidity of amendment related to the customer protection, which, in the view of the author resulted in a significant loss of popularity of the arbitral proceedings in these relations, etc.
117
The second part of the thesis followed the confirmation or disconfirmation of the hypothesis that the amendments to the Act on Arbitral Proceedings brought only partial and thus incomplete convalidation of the arbitral proceedings as a legal notion sui generis, with the result that certain problems persisted, and the other ones, on the contrary, raised from the amending process related to the updated enactment. This hypothesis was confirmed in the thesis.
118
10. POUŽITÉ ZDROJE 10.1. Monografie 1. Bělohlávek, A. J., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha, 1. vydání, 2004. s. 701. 2. Bělohlávek, A. J., Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 625. 3. Bělohlávek, A. J., Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. Praha: C. 4. Eller, O., Mezinárodní občanské právo procesní Vybrané otázky. Univerzita J. E. Purkyně. Brno, 1987. s. 93. 5. Fiala, J., a kol. Občanské právo hmotné. Třetí opravené a doplněné vydání. Masarykova univerzita v Brně a Doplněk, 2002. s. 436. 6. Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J., Základy státovědy. Masarykova univerzita v Brně, Právnická fakulta, Brno, 2004, s. 266. 7. GAILLARD, E., SAVAGE, J, FOUCHARD, F., Fouchard, Gaillard, Goldman on International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 1999. s. 1280. 8. Harvánek, J. a kolektiv autorů, Teorie práva. 3. dotisk 1. vydání Masarykova univerzita v Brně, 2002, s. 341. 9. HURDÍK, J., FIALA, J., SELUCKÁ, M., Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004 : sborník z workshopu konaného na Právnické fakultě MU v Brně dne 26.9.2006. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006. s. 426. 10. Klein, B., Doleček, M. Rozhodčí řízení. Praha : ASPI, a. s., 2007, s. 272. 11. Knapp, V., Teorie práva. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995. 12. Kocina, Jan; Poláček, Bohumil et al. Aktuální otázky rozhodčího řízení. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, 200s. ISBN 978-80-7380-349-0. 13. Kolektiv autorů. Právní dějiny. Praha : Eurolex Bohemia, 2005, Plzeň : Čeněk, 2007. 14. Kučera Z., Mezinárodní právo soukromé. Brno 2001. 15. LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖL, S.M., Comparative international Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 953. 16. Lisse, L. Přehled judikatury ve věcech rozhodčího řízení. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 429.
119
17. Macur, J., Stavinohová, J., Úvod do teorie občanského práva procesního. Brno : Masarykova Univerzita, 1990. 18. Mothejzíková J., Steiner V. a kol. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Praha : C.H.Beck, 1996. 19. Raban, P., Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Nakladatelství C.H.Beck, Praha, 2004. 20. ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. 21. Rozehnalová, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha : Nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002. 22. Rubellin – Devichi, J., L´ARBITRAGE Nature juridique doit interne et droit international privé. Libraire générale de droit et de jurisprudence, Paris, 1965. 23. Růţička, K., Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005. 24. Sanders, P., Quo Vadis Arbitration? – Sixty Years of Arbitration Practice, Kluwer Law Stavihonová J., Hlavsa P., Civilní proces a organizace soudnictví. Brno : Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2003. 25. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I ( §1-459 ). 2. vydání Praha : C. H. Beck, 2009. s. 1236. 26. TÝČ, V., Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přepr. a akt. vydání. Praha : Leges, 2004. s. 304. 27. Winterová, A., a kol. Civilní právo procesní. 6. aktualizované a doplněné vydání. Linde Praha, 2011. s. 711.
10.2. Články a příspěvky 1. Bělohlávek, A. J., Rozhodčí řízení v tzv. smluvních vztazích spotřebitelského typu. Právní fórum č. 3/2010, s. 89 - 99. 2. Bělohlávek, A. J., Vznik rozhodčí smlouvy a oprávnění rozhodců. Právní zpravodaj, č. 7/2005. s. 11 a násl. 3. Bělohlávek, A. J., Procesní smlouva a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník č. 9/2012, s. 971 - 1001. 4. Bělohlávek, A. J., Rozhodčí řízení on-line. Právní rozhledy č. 12/2004.
120
5. Bělohlávek, A. J. Arbitrabilita sporů. Právní rozhledy č. 3/2003, Praha, C. H. Beck, s. 6 a násl. 6. Bělohlávek, A. J., Pezl, T., Postavení rozhodčího řízení v systému ochrany práv a ústavního pořádku České republiky a dalších zemí. Právní rozhledy č. 7/2004, s. 256. 7. Bělohlávek, A. J., Zavedení tzv. exequatur do českého právního řádu [online]. iPrávník.
Dostupný
na
:
http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/civilni-
proces/art_3741/zavedeni-tzv-exequatur-do-ceskeho-pravniho-radu.aspx. Publikováno také v Právní zpravodaj č. 5/2004. 8. Bělohlávek, A. J., Změny v rozhodčím řízení. Bulletin advokacie č. 5/2012, s. 15 – 21. 9. Bělohlávek, A. J., Druhá instance v rozhodčím řízení. Právní rozhledy č. 6/2003, s. 5 – 7. 10. Bělohlávek, A. J., Arbitrabilita pracovněprávních sporů, Bulletin advokacie č. 9/2007, s. 23 - 31. 11. Berdych, M., Zwettlerová, I., Náležitosti a forma rozhodčí doložky. Právní rozhledy č. 24/2008, s. 891 - 904. 12. Bohůnová, P., K aplikaci nařízení Brusel I při posuzování platnosti rozhodčí smlouvy. In Dny práva – 2009 – Days of Law : the Conference Proceedings [online], 1. edition. Brno : Masaryk University, 2009, ISBN 978-80-210-4990-1. 13. Carbol, K., Zamyšlení nad řešením spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení anebo co přinesla novela zákona o rozhodčím řízení. Právní fórum č. 7/2012, s. 303 - 306. 14. David, M., K povaze rozhodčí smlouvy podruhé a jinak. Bulletin advokacie č. 10/2011. s. 27 - 29. 15. Gonsorčíková, M., Právně teoretické aspekty procesní smlouvy jako nástroje upravujícího
rozhodčí
řízení
[online].
iPrávník.
Dostupný
z
:
http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/civilni-proces/pd_1/art_3708/detail.aspx. 16. Grulich, T., Rozhodčí doložka a transparentnost veřejných zakázek. Právní rádce č. 3/2012, s. 22 - 23. 17. Horská, J., Burian, J., Rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách ve světle aktuální judikatury českých soudů a ESD. Bulletin advokacie č. 4/2010. s. 22 - 24. 18. Hrabánek, D., K náležitostem rozhodčích smluv a činnosti soukromých „rozhodčích soudů“. Právní fórum 3/2010, s. 139 - 143. 19. Hradilová, V., DIVERSITY IN THE SCOPE OF ARBITRABILITY: COMMERCIAL ASPECT OF ARBITRATION VS. BROAD SCOPE OF ARBITRABLE ISSUES IN THE
121
SELECTED LEGAL SYSTEMS In COFOLA 2010: the Conference Proceedings [online], 1. edition. Brno : Masaryk University, 2009, ISBN 978-80-210-5151-5. 20. Hrnčiříková, M., Platnost rozhodčí smlouvy [online]. Disertační práce. Ročník 2005/2006. Masarykova univerzita v Brně, právnická fakulta. s. 190. Vedoucí práce Naděţda Rozehnalová. Dostupné z : http://is.muni.cz/th/14619/pravf_d/. 21. Hulmák, M., Tomančáková, B., Rozhodčí řízení jako vhodný prostředek řešení sporů mezi dodavatelem a spotřebitelem ( 1.část ). Obchodněprávní revue 6/2010, s. 168 174. 22. Hulmák, M., Tomančáková, B., Rozhodčí řízení jako vhodný prostředek řešení sporů mezi dodavatelem a spotřebitelem ( 2.část ). Obchodněprávní revue 7/2010, 2. ročník, s. 189 - 202. 23. HÝBLOVÁ, K., Rozhodčí řízení v pracovněprávních vztazích. In Dny práva – 2009 – Days of Law: the Conference Proceedings [online], 1. edition. Brno : Masarykova univerzita,
2009.
Dostupné
na
:
http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/prispevky/rozhodci_rizeni/Hy blova_Karla__1307_.pdf. ISBN 978-80-210-4990-1 24. Klein, B., Pozapomenuté výhody rozhodčího řízení. Právní fórum č. 4/2008, s. 128133. 25. Klein, B., Proč mnozí dští síru na rozhodčí řízení, když jde o božskou instituci. Právní fórum 3/2010, s. 100 - 105. 26. Knapp, V., K některým sporným otázkám pravomoci rozhodčího soudu Čs. Obchodní komory. Časopis pro mezinárodní právo, 1960, s. 9 a násl. 27. Kos, J., Pohled na vývoj a změnu judikatury Nejvyššího soudu ČR týkající se rozhodčích doložek a postavení arbitrážních center. e-PRAVO [online], příspěvek č. 75637. Dostupný na : http://www.epravo.cz/top/clanky/pohled-na-vyvoj-a-zmenujudikatury-nejvyssiho-soudu-cr-tykajici-se-rozhodcich-dolozek-a-postaveniarbitraznich-center-75637.html. 28. Kyselovská, T., Rozhodčí doložky (nejen) ve spotřebitelských smlouvách a ochrana základních lidských práv. In COFOLA 2009: the Conference Proceedings [online], 1. edition. Brno : Masaryk University, 2009, ISBN 978-80-210-4821-8. 29. Lisse, L., Pojďme proti mýtům aneb k otázce povahy rozhodčího řízení, e-PRAVO [online], příspěvek č. 63170, publikovaný dne 16.6.2010. Dostupný na : http://www.epravo.cz/top/clanky/pojdme-proti-mytum-aneb-k-otazce-povahyrozhodciho-rizeni-63170.html. 122
30. Lisse, L., Rozhodčí doložky arbitrážních center ve světle recentní judikatury. Web : http://pravniradce.ihned.cz [online]. Dostupné na : http://pravniradce.ihned.cz/c410078260-47244330-F00000_detail-rozhodci-dolozky-arbitraznich-center-ve-svetlerecentni-judikatury. 31. Lisse, L., Euronovela zákona o rozhodčím řízení 2012. e-PRAVO [online], příspěvek č. 82291. Dostupný na : http://www.epravo.cz/top/clanky/euronovela-zakona-orozhodcim-rizeni-2012-82291.html. 32. Macur, J., Rozhodčí řízení a výkon rozhodčích nálezů. Právo a podnikání č. 4/1995. 33. Nový, Z., Nekalá rozhodčí doložka v českém právu. In Dny práva – 2009 – Days of Law : the Conference Proceedings [online], 1. edition. Brno : Masaryk University, 2009,
ISBN
978-80-210-4990-1.
Dostupné
z
:
http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/prispevky/rozhodci_rizeni/No vy_Zdenek__1047_.pdf. 34. Pecha, R., K právní povaze rozhodčích nálezů. Bulletin advokacie č. 5/2003, s. 41 – 45. 35. Pelikán, R., Ještě k neplatnosti rozhodčích doložek a k „ právním názorům “. Bulletin advokacie č. 9/2010. s. 40 - 42. 36. Pelikánová, I., České právo, Evropa a rozhodčí doložky. Bulletin advokacie č. 10/2011. s. 17 - 26. 37. Pospíšil,
P.,
K připravované
novele
zákona
o
rozhodčím
řízení.
Web
:
http://www.vseoarbitrazi.cz [online]. Publikovaný dne 11.4.2011. Dostupný na : http://www.vseoarbitrazi.cz/specialiste.php. 38. Pospíšil, P., Kdo může uzavírat rozhodčí smlouvu? Bulletin advokacie č. 12/2010. s. 34 - 36. 39. Raban, P., K odpovědnosti rozhodce a rozhodčího soudu. Bulletin advokacie č. 1/2003, s. 25 - 34. 40. Raban,
P.,
Drobní
dlužníci
a
zakázaná
smluvní
ujednání.
Web
:
http://pravniradce.ihned.cz [online]. Dostupné na : http://pravniradce.ihned.cz/c139116820-drobni-dluznici-a-zakazana-smluvni-ujednani. 41. ROZEHNALOVÁ, N., Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodců o své pravomoci – dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/2008, s. 112 - 121. 42. Rozehnalová, N., Havlíček, J., Rozhodčí smlouva a rozhodci ve světle některých rozhodnutí...anebo quo vadis...? Právní fórum č. 3/2010, s. 114 - 118. 123
43. ROZEHNALOVÁ, N., Rozhodčí řízení – alternativa k řízení soudnímu. Právní fórum č. 4/2008, s. 121 - 127. 44. Rozehnalová, N., Institut zrušení rozhodčího nálezu v mezinárodním prostředí. Časopis pro právní vědu a praxi. č. 4/1999, s. 348 a násl. 45. ROZEHNALOVÁ, N., Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva – 2009 – Days of Law [online]. Brno : Masarykova univerzita, 2009. Dostupné z : http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/sbornik/sbornik.pdf. 46. Rutar, R., Adamová, M., Rozhodčí doložky a ochrana spotřebitele. Právní rádce č. 4/2012, s. 26 - 27. 47. Růţička, K., K právní povaze rozhodčího řízení. Bulletin advokacie č. 5/2003, s. 32 – 40. 48. Sadecký, L., Rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv po novele zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Právní rozhledy č. 5/2012, s. 153 156. 49. Selucká, M., Ochrana spotřebitele? Nenápadná změna se zásadními dopady. Právní rozhledy č. 14, roč. 18, 2010. s. 513 a násl. 50. Slováček, D., Ochrana spotřebitele a rozhodčí doložky. Bulletin advokacie č. 7 8/2009. s. 46 – 48. 51. Slováček, D., Rozhodčí řízení a směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Právní rozhledy č. 9/2010, s. 331 - 334. 52. Sokol, T., K aktuálním problémům rozhodčího řízení. Právní rádce č. 9/2011, s. 4 - 14. 53. Sokol, T., Opět k (ne)platnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých „ rozhodčích soudů “. Bulletin advokacie č. 6/2010. s. 22 – 23. 54. Stehlík, V., Vybrané otázky rozhodčího řízení v komunitárním právu. Jurisprudence, ročník XIV, č. 1/2005, s. 3 - 10. 55. Steiner, V., Koncepce rozhodčí smlouvy jako východisko k řešení některých otázek mezinárodní arbitráže. Právník č. 12/1971. 56. Steiner, V., K teoretické koncepci rozhodčí smlouvy v mezinárodní arbitráži. Právník č. 1/1971., s. 908 – 909. 57. Svatoš, M., Nestrannost a nezávislost rozhodců: Od konfliktu zájmů k přátelství na sociální síti. Právní rádce č. 6/2012, s. 34 - 37. 58. Svobodová, K., Kyselovská, T., Osobní působnost nařízení Brusel I ve světle probíhající revize. In Cofola 2011 : the Conference Proceedings [online], 1. edition. Brno : Masaryk University, 2011. 124
59. Valoušková, Z., O neplatnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých „ rozhodčích soudů “. Bulletin advokacie č. 5/2010. s. 35 – 37. 60. Varvařovský, P., Rozhodčí řízení v judikatuře Ústavního soudu. Právní fórum č. 3/2010, s. 143 - 146. 61. Vlastník, J., Právo na spravedlivý rozhodčí proces. Právní rozhledy č. 1/2012, s. 1 12. 62. Vrba, P., K problematice určení ( jmenování ) rozhodce a stanovení procesních pravidel rozhodčího řízení. Právní rádce č. 3/2010. s. 21. 63. Z judikatury rozhodčího soudu při IAL SE. Právo, časopis pro právní teorii a praxi č. 3/2010, s. 61 – 97. 64. Zoulík, F., Některé problémy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie č. 1/2007. s. 13 15.
10.3. Právní předpisy 1. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 2. Zákon č. 40/1994 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 3. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 4. Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 5. Zákon č. 96/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. 6. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů. 7. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
10.4. Soudní rozhodnutí 10.4.1. Česká republika 1. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 6.2.2007, sp. zn. IV. ÚS 224/07. 2. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.7.2012, sp. zn. I. ÚS 2615/11. 3. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.10.2002, sp. zn. IV. ÚS 435/02. 4. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 15.7.2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02. 5. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. 125
6. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8.3.2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07. 7. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.7.2008, sp. zn. I. ÚS 436/05. 8. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 5.8.2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09. 9. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 2.5.2012, sp. zn. IV. ÚS 3383/11. 10. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 5.2.2004, sp. zn. III. ÚS 554/03. 11. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 5.10.2011, sp. zn. II. ÚS 3057/10. 12. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2011 sp. zn. 32 Cdo 3299/2009. 13. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009. 14. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2007, sp. zn. 32 Odo 229/2006. 15. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007. 16. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.7.2011, sp. zn. 30 Cdo 4415/2010 17. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, sp. zn. 33 Cdo 3121/2010. 18. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 5146/2009. 19. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v ČR ze dne 26.8.1998, sp. zn. 2 Cdon 736/97. 20. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.5.2010, sp. zn. 32 Cdo 4815/2008. 21. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.5.2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007. 22. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.6.2009, sp. zn. 5 Tdo 1626/2008. 23. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.6.2006, sp. zn. 32 odo 977/2005. 24. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2007, sp. zn. 32 Cdo 1044/2055. 25. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.1.2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007. 26. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15.11.1995, sp. zn. 10 Cmo 414/95. 27. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11.5.2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. 28. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 17.12.2009, sp. zn. 4 Cmo 328/2009-62. 29. Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.10.2006, sp. zn. 37 Cm 127/2005. 10.4.2. Soudní dvůr Evropské unie 1. Rozsudek ESD C-393/92 Gemeente Almelo and others v. Energiebedriff IJsselmij /1944/, ECR I-1477. 2. Rozsudek ESD ze dne 5. 4. 1979 ve věci 148/78 Ratti [1979].
126
3. Rozsudek ESD ze dne 9.5.1978 ve věci C-106/77 Amministrazione Delle Finanze Dello Stato ( Italian Finance Administration ) and Simmenthal S.P.A. 4. Rozsudek ESD ze dne 23. 3. 1982 ve věci "Nordsee" Deutsche Hochseefischerei GmbH proti Reederei Mond Hochseefischerei Nordstern AG & Co. KG a Reederei Friedrich Busse Hochseefischerei Nordstern AG & Co. KG [1982] ECR 01095. 5. Rozsudek ESD ze dne 26.2.1986 ve věci 152/84 M. H. Marshall proti Southampton and South-West Hampshire Area Health Authority (Teaching) [1986] ECR 00723. 6. Rozsudek ESD ze dne 13. 11. 1990 ve věci 106/89 Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA [1995] ECR I-04135. 7. Rozsudek ESD ze dne 25. 7. 1991 ve věci C-190/89 Marc Rich & Co. AG proti Società Italiana Impianti PA [1991] ECR I-03855. 8. Rozsudek ESD ze dne 19.11.1991, C-6/90 Andrea Frankovich et Danila Bonifaci a další proti Italské republice, Sbírka, 1991, s. I-05357. 9. Rozsudek ESD ze dne 16.12.1993 ve věci C-334/92 Teodoro Wagner Miret and Fondo de Garantía Salarial. 10. Rozsudek ESD ze dne 14. 7. 1994 ve věci C-91/92 Paola Faccini Dori proti Recreb Srl [1994] ECR I-03325. 11. Rozsudek ESD ze dne 27. 6. 2000 ve spojených věcech C-240/98 to C-244/98 Océano Grupo Editorial SA and Rocío Murciano Quintero and between Salvat Editores SA and José M. Sánchez Alcón Prades and others [2000] ECR I-4941. 12. Rozsudek ESD ze dne 11.7.2002 ve věci Marks and Spencer plc proti Commissioners of Customs and Excise ( 2002 ) ECR I-06325. 13. Rozsudek ESD ze dne 26. 10. 2006 ve věci C-168/05 Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL [2006] ECR I-10421. 14. Rozsudek ESD ze dne 6. 10. 2009 ve věci C-40/08 Asturcom Telecomunicaciones SL proti Cristina Rodríguez Nogueira [2009] ECR I-09579. 15. Rozsudek ESD ze dne 4. 6. 2009 ve věci C-243/08 Pannon GSM Zrt. proti Erzsébet Sustikné Győrfi [2009] ECR I-04713. 16. Rozsudek ESD ze dne 9.11.2010, ve věci C-137/08 VB Pénzügyi Lízing Zrt. proti Ferenc Schneider. s. I-10847.
127
10.5. Elektronické zdroje 1. Europa Portál Evropské unie [online]. Dostupné z http://europa.eu. 2. NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [online databáze]. Dostupné z : http://nalus.usoud.cz. 3. Nejvyšší
soud
České
republiky
:
Rozhodnutí
[online].
Dostupné
z
:
http://www.nsoud.cz/rozhod.php. 4. United Nations Commission on International Trade Law (UNCITRAL) [online]. Dostupné z http://www.uncitral.org/uncitral/en/index.html. 5. Soudní dvůr Evropské unie : Judikatura [online]. Dostupné z http://www.curia.eu.
128
