Nové možnosti oceňování pohledávek# Jaroslav Schönfeld∗ 1
Úvod
V posledních deseti letech Česká republika procházela rychlým vývojem v oblasti řešení problémových a nedobytných pohledávek1. Patří už k tradicím českého hospodářství, že ne vždy jsou pohledávky splaceny řádně a včas. Jednou ze stále více používaných alternativ jak tyto pohledávky řešit, je jejich prodej (postoupení, cese)2 třetí osobě, tj. zpravidla firmám, které se specializují na restrukturalizaci firem, případně na vymáhání rizikových pohledávek. Vznik problémových či nedobytných pohledávek se nevyhýbá ani takovým institucím, jakými jsou banky, přestože disponují kvalifikovaným systémem řízení úvěrových rizik. Každá banka se ve větší či menší míře, podle toho jak úspěšně řídí svá úvěrová rizika, musí zabývat svými problémovými úvěry. Jejich poměr k celkovému úvěrovému portfoliu banky či související tvorba rezerv a opravných položek jsou důležitými ukazateli rizikovosti, finanční stability a úspěšnosti. K řešení problémových pohledávek volí banky různé strategie. Mezi nejčastěji používané patří periodický prodej bloků rizikových pohledávek, individuální prodej pohledávek či outsourcing (vymáhání prostřednictvím specializované firmy). Jiné banky volí cestu ponechání svých špatných pohledávek ve svém portfoliu až do doby jejich maximálního vymožení, případně kombinaci uvedených přístupů. V současné době se systematická práce bank s rizikovými pohledávkami může zdát jako samozřejmá věc a její zdůraznění zbytečné, ale není to tak dávno, co se v devadesátých letech, v období transformační ekonomiky, mnoho českých bank potýkalo s problémem vysokého nárůstu problémových úvěrů. Některé české banky zejména pak ty menší zkrachovaly, případně se podřídily restrukturalizačnímu programu České národní banky (dále jen ČNB). Na vymáhání úvěrových pohledávek lze nahlížet jako na závěrečnou nestandardní fázi úvěrového procesu, kde došlo k vážnému porušení podmínek úvěrové smlouvy či k výraznému zhoršení schopnosti dlužníka splácet své závazky. Jedná se o tzv. vznik defaultní události či moment selhání. Problémový, resp. ohrožený úvěr je nejčastěji definován jako úvěr, u nějž není klient schopen dodržet sjednané úvěrové podmínky a kde bance hrozí vznik částečné nebo úplné ztráty. ČNB ve své vyhlášce č. 123/2007 z 1. června 2007, definuje ohrožené pohledávky (pohledávky se selháním dlužníka) jako pohledávky klasifikované v kategorii nestandardní, pochybné a ztrátové (často se pro ně používá označení ČNB 3, 4 a
#
Tento přípěvek představuje výsledky výzkumného záměru „Nová teorie ekonomiky a managementu organizací a jejich adaptační procesy“ MSM 6138439905. ∗ Ing. Jaroslav Schonfeld – student doktorského studia na FPH, VŠE v Praze 1 Pohledávkou se rozumí právo věřitele požadovat na dlužníkovi plnění vyplývající ze závazkového vztahu. Povinnost dlužníka něco plnit se označuje jako dluh nebo závazek. Označení věřitel a dlužník se neomezuje jen na závazky s peněžitým plněním. Závazky (pohledávky) vznikají nejčastěji z dvoustranných či vícestranných právních úkonů – smluv. 2 Právní úprava postoupení pohledávky je obsažena v § 524 až § 530 Občanského zákoníku. Věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvu jinému (cese). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. K postoupení pohledávky může dojít i ze zákona. Dále k přechodu pohledávky na nového věřitele dochází i v důsledku soudního nebo jiného rozhodnutí. Typickým příkladem je exekuce přikázáním pohledávky.
5). V terminologii zahraničních bank se pro ohrožené pohledávky používá anglický výraz Non Performing Loans, případně High Risk Loans. Banka při hledání optimálního způsobu vymáhání by měla porovnat všechny dostupné varianty řešení zejména pak z hlediska návratnosti a rizikovosti jednotlivých variant, času a vynaložených nákladů. V 90. letech české banky přistupovaly k vymáhání pohledávek spíše soudní cestou nebo v rámci konkurzu. Díky tomu se průměrná doba po splatnosti u rizikových pohledávek vedených v rozvahové bilanci českých bank pohybovala v řádu několika let. Tento způsob vymáhání byl pro banky značně neefektivní a nákladný. Noví zahraniční vlastníci českých zprivatizovaných bank byli postaveni před otázku, zda rizikové pohledávky vymáhat dosavadním způsobem nebo po vzoru České konsolidační agentury (ČKA) je nabídnou k prodeji investorům v rámci balíků, případně zvolit jejich individuální prodej. V tomto momentě vzniká zcela pochopitelně potřeba banky znát tržní ocenění pohledávky3. Banka pro stanovení hodnoty pohledávky může použít interní ocenění zpracované podle interních postupů banky svými specialisty nebo externí ocenění zpracované externím odhadcem. Banka pak může obě ocenění porovnat. Je zcela oprávněné se ptát, zda banka interní ocenění potřebuje. Není externí ocenění provedené externí odhadcem dostatečné? Hlavním důvodem pro provedení interního ocenění je potřeba podkladu pro rozhodnutí, zda pohledávku ponechat ve svém portfoliu až do doby jejího vymožení nebo ji prodat za cenu v ideálním případě převyšující nebo rovnou hodnotě zjištěné interně. Z výše uvedeného vyplývá rozdíl mezi interní a externí tržní cenou. Zatímco interní hodnota odpovídá hodnotě pohledávky do vymožení při ponechání pohledávky v portfoliu banky, externí tržní cena pak odpovídá přiměřené výši úplaty za její postoupení. Jde tedy o ocenění cese pohledávky z pohledu investora. Přestože obě ocenění vycházejí ze stejných teoretických východisek, rovnat se budou výjimečně. Lze předpokládat, že důvodem rozdílnosti bude rozdílné subjektivní vnímání rizika spojeného s očekávanými inkasy dané pohledávky na straně banky jako postupitele a potenciálního postupníka, rozdílné schopnosti postupitele a postupníka vymáhat pohledávky (know-how), rozdílná úroveň vynaložených nákladů na vymožení pohledávky, rozdílné náklady na vlastní i cizí kapitál a další faktory a v neposlední řadě i existence asymetrických informací. Pro rozhodnutí banky zda pohledávku postoupit či nepostoupit by mělo být rozhodující, zda nabídnutá cena za postoupení pohledávky bude vyšší než interní, ale i externí (tržní) ocenění dané pohledávky.
2
Nové možnosti oceňování pohledávek v důsledku implementace BASEL II
V současné době se pro oceňování pohledávek používají zejména výnosové metody. Tato skupina metod vychází z důsledného využití poznatku, že hodnota cese pohledávky je určena očekávaným Cash flow pro věřitele. Výnosové metody používané pro ocenění pohledávky se zpravidla skládají ze dvou fází (viz např. dvoufázová metoda popsaná J.
3
Tržní hodnotou se rozumí v souladu s doporučením evropského sdružení odhadců TEGoVA „finanční částka, kterou je možno získat prodejem majetku mezi dobrovolně a legálně jednajícím potenciálním kupujícím a prodávajícím. Přitom obě zúčastněné strany mají zájem na uskutečnění transakce a nejsou ovlivněny jakýmkoliv nátlakem nebo zvláštní motivací typu nekalé soutěže, ať už ze strany kupujícího nebo ze strany prodávajícího, a znají všechna relevantní fakta o předmětném majetku.“ V případě oceňování cese pohledávek se tržní hodnota rovná ceně obvyklé.
Šantrůčkem4). Zatímco první fáze se zabývá právním posouzením stavu pohledávky, druhá fáze se zabývá kategorizací pohledávky podle míry rizika a samotným stanovením její tržní hodnoty. Odhadci používají různé modifikace výnosových metod. Tyto modifikace lze rozdělit do třech základních skupin. První modifikací je hodnota pohledávky odvozená ze schopnosti dlužníka splácet při využití rizikových parametrů, jako je pravděpodobnost selhání dlužníka a míry výtěžnosti pohledávky. Druhou modifikací je hodnota pohledávky stanovená pomocí simulace konkurzního5, resp. insolvenčního řízení. Třetí modifikací je pak hodnota pohledávky odvozená z hodnoty zajištění. Oproti jiným věřitelům mají banky „výhodu“ v té skutečnosti, že mají bohaté zkušenosti, znalosti a informace pro správnou a dostatečně citlivou kategorizaci pohledávek podle míry jejich likvidity, rizika a časové náročnosti vymáhání či realizace zajištění (bonita pohledávky). Za tímto účelem banky vyvíjejí sofistikované ratingové systémy, které rozdělují jejích úvěrové portfolio do skupin podle jejich rizikovosti. Navíc tyto ratingové přístupy vycházejí z jednotných pravidel stanovených ve Vyhlášce ČNB č. 123/2007, která zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství (známé spíše pod názvem pravidla Basel II)6. Podle těchto pravidel jsou dlužníci zařazováni do jednotlivých stupňů ratingu na základě konkrétních ratingových kritérií, z nichž jsou odvozovány odhady pravděpodobnosti selhání daného dlužníka (Probability of Default, PD) a další rizikové parametry jako je míra ztráty v případě selhání (Loss Given Default, LGD), míra návratnosti ze zajištění (Collateral Recovery Rate, CRR). Banky podle těchto pravidel by měly provádět pravidelnou periodickou validaci svého ratingového systému a výpočtu uvedených rizikových parametrů. Díky implementaci pravidel Basel II banky tyto parametry mohou využít i pro potřeby stanovení hodnoty pohledávky. Dlouhodobé statistické vyhodnocování uvedených rizikových parametrů může významně přispět k přesnému stanovení srážkových koeficientů, které se používají při oceňování pohledávek (koeficienty snižující hodnotu pohledávky, případně hodnotu zajištění na reálnou hodnotu). V současné době se tyto srážkové koeficienty spíše stanovují expertním odhadem konkrétního odhadce a je zcela pochopitelné, že jsou proto často předmětem diskuzí z hlediska jejich správnosti a transparentnosti. Každá banka disponuje vlastním systémem monitorování svého úvěrového portfolia. Neustále své portfolio analyzuje a ke každé pohledávce přiřazuje podle formalizovaného postupu odpovídající rating, který představuje míru rizikovosti konkrétní pohledávky. Primárním cílem monitoringu je včasná identifikace varovných signálů, které mohou poukazovat na zvýšené riziko selhání na straně dlužníka. V případě, že zjištěný varovný signál je vyhodnocen jako významný, následuje posloupnost určitých kroků banky vedoucích k řešení rizikového úvěru. Proces vzniku a řešení rizikové pohledávky lze rozdělit do několika fází: A) dohoda o záchraně (možnost restrukturalizace), B) fáze rozhodnutí (restrukturalizovat nebo vymáhat), C) fáze vymáhání, D) fáze neúspěšného vymáhání. Ke každé fázi lze přiřadit typické reakce a akce ze strany banky, které jsou adekvátní k pravděpodobné výši zpět
4
ŠANTRŮČEK, J. Pohledávky, jejich cese a hodnota. 2. vydání, Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Institut oceňování majetku 2005. ISBN 80-245-0873-7. 5 POLÁČEK, B.; ATTL, J. Posudek znalce a podnik. Praha: C.H.Beck, 2006. ISBN 80-7179-503-8. 6 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES ze dne 14 června 2006 o přístupu k činnosti úvěrových institucích a o jejím výkonu (přepracované znění), Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/49/ES ze dne 14 června 2006 o kapitálové přiměřenosti investičních podniků a úvěrových institucích (přepracované znění) a Směrnice Komise 2007/18/EHS ze dne 27. března 2007
vymožené částky z problémového úvěru. Věřitel v této fázi provádí pouze taková opatření, která ve svém výsledku minimalizují hrozící ztrátu z problémového úvěru.
nost
Pravděpodob uhrazení 10
0%
t (čas řešení rizikové pohledávky)
Obr. 1: Fáze procesu vzniku a řešení rizikové pohledávky Pokud se bance nepodaří vyřešit problémový úvěr v rámci první nebo druhé fáze, je zřejmé, že se bance nedaří zabránit ztrátě. V této chvíli banka může být poprvé postavena před rozhodnutí, zda problémovou pohledávku vymáhat vlastními silami nebo ji postoupit za úplatu na třetí subjekt. Z obrázku č. 3.1 je patrné, že se bude jednat o situaci mezi bodem C a D. Případné protahování řešení v čase pak vede k růstu objemu práce (nákladů) na vymáhání a tím i ke snižování hodnoty pohledávky pro její cesi. Hodno ta
Vznik rizikového úvěru
t (čas řešení rizikového úvěru)
Obr. 2: Vliv času na hodnotu rizikové pohledávky Banka interně ocenění všechny relevantní možnosti řešení rizikové pohledávky a vybere tu s nejvyšší současnou čistou hodnotou (Net Present Value, NPV). Postup při zjišťování interní hodnoty pohledávky lze rozdělit na tři relativně samostatné části. První část se zabývá kategorizací rizikových pohledávek podle zvolené stupnice rizikovosti (ratingu). Druhá část se zabývá právním posouzením oceňované pohledávky se zaměřením na zjištění existence
právních vad a posouzení strategie vymáhání. Poslední část se věnuje samotnému výpočtu hodnoty pohledávky.
3
Vlastní výpočet interní současné hodnoty pohledávky
Výsledná současná hodnota jednotlivých pohledávek může být v závislosti na okolnostech daného případu dána různými kombinacemi způsobu vymáhání rizikové pohledávky. Například u pohledávky v konkurzu (Bankruptcy), resp. v insolvenčním řízení (Insolvency) se může jednat o vztah: NPVB = NPVBC + NPVB 2 , kde je
NPVB NPVBC
NPVB2
– výsledná současná hodnota pohledávky (Net Present Value – Bankruptcy), – současná čistá hodnota úhrad z odděleného uspokojení (snížená o případné náklady) z realizace zástav zpeněžením konkurzní, resp. majetkové podstaty (Net Present Value of Collateral from Bankruptcy proceeding), – současná čistá hodnota úhrad z uspokojení ze zpeněžené konkurzní, resp. majetkové podstaty v rámci věřitelů druhé třídy.
U dlužníka, u něhož lze předpokládat jak možnost restrukturalizace dluhu, tak zpeněžení majetku v rámci exekuce, konkurzního či insolvenčního řízení, bude věřitel uvažovat výhodnější z možných postupů a hodnota pohledávky tedy bude dána vztahem:
kde je
NPV = max( NPVCF ; NPVCR ) , NPV – výsledná současná hodnota pohledávky, NPVCF – současná hodnota úhrad splátek podle splátkového kalendáře, NPVCR – současná čistá hodnota úhrad (tedy snížená o náklady) z realizace zajištění (Collateral realization).
Podobných kombinací může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvoleného způsobu vymáhání pohledávky více. Záleží na skutečnosti, které varianty bude věřitel považovat za významné.
4
Hodnota pohledávky odvozená ze schopnosti dlužníka splácet
Model je primárně založen na diskontování budoucích rizikově upravených peněžních toků, kde každá položka smluvně podchyceného splátkového kalendáře je nahrazena rizikově upravenou hodnotou v dané době. Rizikovost je odvozena od zařazení dané pohledávky do určitého interního ratingového systému banky. Podstata tohoto přístupu spočívá v tom, že každá pohledávka banky je zařazena do příslušné kategorie rizikovosti a to přidělením určitého interního stupně ratingu. Pro každý stupeň interního ratingu je odhadnuta pravděpodobnost, že dlužník nedostojí svým závazkům během sledovaného období a míra ztráty v případě, že nastane selhání. Přesnost systému ratingu v dané bance a správné přiřazování ratingových stupňů jednotlivým pohledávkám je předmětem kontroly regulátora (ČNB). Tento model je vhodný pro stanovení hodnoty pohledávek, které jsou dlužníkem s určitými problémy hrazeny a kde dlužník s věřitelem spolupracuje (např. restrukturalizované pohledávky). Tento model vychází z myšlenky diskontování rizikově upravených peněžních toků propočtených na jednotlivé úhrady splátkového kalendáře (CFt(i)) a je dán vztahem:
RACFt(i ) = (1 − PDt(i ) ) × CFt(i ) + PDt( i ) × RR × CFt( i ) , kde je
RACFt(i) – je rizikově upravená hodnota položky CFt(i) splátkového kalendáře (Risk Adjusted Cash Flow), CFt(i) - – jednotlivá položka splátkového kalendáře splatná v budoucím čase t(i), PDt(i) – pravděpodobnost selhání (Probability of Default, PD) pro danou skupinu pohledávek, RR – souhrnný ukazatel míry vymahatelnosti v případě selhání pro danou skupinu pohledávek (Recovery Rate, RR).
Hodnota RACFt(i) ve své podstatě představuje rizikově upravenou hodnotu jednotlivé splátky CFt(i), tak jak je definována ve splátkovém kalendáři včetně splatnosti v budoucím čase t(i). Parametr CFt(i) tedy představuje jednotlivou splátku splátkového kalendáře splatnou v budoucím čase t(i). Jednotlivé splátky vycházejí z možnosti dlužníka splácet pohledávku tak, aby výše splátky byla reálná z hlediska jeho příjmů a současně doba splácení byla reálná z hlediska věřitele. Doba t je závislá na finanční situaci dlužníka a na jeho reálné schopnosti splácet určitou částku po určitou dobu. Parametr PD vyjadřuje pravděpodobnost selhání pro danou skupinu pohledávek. Pravděpodobností selhání se rozumí pravděpodobnost, že dlužník nedostojí svým závazkům během sledovaného období. Parametr PD může nabývat hodnot <0;1>. Pro nejvyšší míru rizikovosti platí hodnoty parametru blízké 1, pro nejnižší míru rizikovosti platí hodnoty parametru blízké 0. Konkrétní hodnotu parametru lze stanovit statisticky na základě pozorování historických dat vývoje úvěrových pohledávek nebo expertním odhadem analytika zabývajícího se bonitou dlužníka včetně zohlednění vlivu okolí působícího na dlužníka. Míra vymahatelnosti (Recovery Rate, RR) je pro potřeby této práce definována jako souhrnný ukazatel míry vymahatelnosti v případě selhání dlužníka v dané kategorii pohledávek. Tento parametr představuje podíl navrácené částky z celkové výše pohledávky v případě, že dlužník přestane plnit závazek. Míra vymahatelnosti (výtěžnosti) či návratnosti pohledávky od počátku defaultní situace se vypočítá na základě historických dat uzavřených jednotlivých defaultních pohledávek a to podle vzorce
∑ CF
(i )
RRi =
− ∑ Ci
EAD
,
kde je RRi - míra vymahatelnosti u i-té pohledávky (Recovery Rate, RR), EAD(i) - nominální hodnota neuhrazeného zůstatku i-té pohledávky na počátku defaultu (Exposure At Default), CFt(i) - nominální hodnota úhrady i-té pohledávky, C(i) - současná hodnota nákladu spojeného s procesem vymáhání dlužné částky alokované k dané pohledávce i. Suma těchto nákladů tvoří celkové náklady spojené s procesem vymáhání i-té pohledávky (Costs). Současnou hodnotou se pro potřeby stanovení parametru RRi rozumí současná hodnota ke dni počátku defaultu. Defaultní situací se v bankovní sféře v souladu s pravidly Basel II považuje situace, kdy je dlužník více jak 90 dní v prodlení se splácením svého závazku nebo
je plné splacení vyhodnoceno jako nepravděpodobné. Suma dílčích nákladů (Costs, C) u dané pohledávky tvoří celkové náklady spojené s procesem vymáhání u i-té pohledávky. Celkové náklady jsou tvořeny těmito složkami:
∑C
(i )
= ∑ C EC + ∑ C IC ,
kde je Σ C(i) – celkové náklady spojené s procesem vymáhání, CEC – hodnota externího nákladu spojeného s vymáháním pohledávky, např. soudní poplatky (External Cost), CIC – hodnota interních nákladů (interní ceny za provedené analýzy, posudky apod.). Tyto náklady se mohou v pravidelných intervalech alokovat buď přímo na danou pohledávku nebo poměrně k objemu pohledávek vymáhaných v dané bance (Internal Cost). Stejně jako v případě výpočtu parametru RRi se současnou hodnotou rozumí současná hodnota ke dni počátku defaultu. S parametrem RRi úzce souvisí parametr míry ztráty v případě selhání dlužníka (tzv. Loss Given Default, LGD). Parametr LGDi nám říká jak velká ztráta byla u i-té pohledávky, kde nastalo selhání. Vzájemný vztah parametru RRi a LGDi lze popsat následujícím vztahem: LGDi = 1 − RRi , kde je LGDi – míra ztráty zjištěná u i-té dafaultní pohledávky (Loss Given Default), RRi – míra vymahatelnosti zjištěná u dané i-té pohledávky (Recovery Rate). Jednotlivé míry vymahatelnosti RRi zjištěné z historických dat z uzavřených defaultní pohledávek lze shrnout do jednoho celkového ukazatele RR a to pro každý vhodně zvolený segment (skupinu nebo kategorii pohledávek). Shrnutí lze provést například prostým aritmetickým průměrem nebo objemově váženým průměrem jednotlivých hodnot. Ze vztahu pro výpočet RACFt(i) je zřejmé, že další významnou charakteristikou modelu je použití dvou souhrnných rizikových parametrů pro úpravu hodnoty jednotlivých úhrad PD a RR. Tyto parametry jsou v bankách pravidelně sledovány a vyhodnocovány a vstupují i do dalších modelů pro řízení rizik (například do modelu pro výpočet kapitálové přiměřenosti banky). Banky pak na základě sběru interních dat vypočítávají hodnoty parametru PD a RR (resp. LGD) pro jednotlivé ratingové stupně a produkty. V níže uvedeném obrázku č. 5.1 jsou uvedeny hodnoty parametru PD pro segment malých a středně velkých firem. Stejným způsobem se parametr PD může stanovit pro ostatní segmenty např. pro úvěry fyzickým osobám, úvěry pro korporace, případně pro jednotlivé úvěrové produkty, např. pro revolvingové úvěry, kontokorentní úvěry, hypoteční úvěry a ostatní úvěrové produkty.
Four -Year Probability od Default - Moody´s 120%
PD v %
100% 80% 60% 40% 20% C
Ca
Caa3
Caa2
Caa1
B3
B2
B1
Ba3
Ba2
Ba1
Baa3
Baa2
Baa1
A3
A2
A1
Aa3
Aa2
Aa1
Aaa
0%
Ratingové stupně
Obr. 3: Hodnoty parametru PD podle jednotlivých ratingů. Zdroj Moody´s Rating Metodology, 2006, vlastní úpravy.
Obdobně jako parametr PD je parametr RR počítán na základě historických dat a to pro jednotlivé segmenty a produkty. Tento parametr má v rámci bank poměrně slušnou vypovídající hodnotu, protože každý segment nebo produkt je zajišťován podle předem stanovených standardů a ve stanovené minimální realizovatelné výši zajištění, které bylo zjištěno podle interní oceňovací metodiky dané banky. V hodnotě RR se promítá také schopnost banky realizovat zajištění a správnost jeho interního ocenění včetně promítnutí nákladů na vymáhání.
Tab. 1: Příklad hodnot parametru RR v případě selhání zjištěných na základě dat získaných v bankovním sektoru ČR k 31.3.2008 dle jednotlivých segmentů (firmy): Segment Malé firmy Středně velké firmy
Parametr RR RR
Hodnota v% 46 63
Počet pohledávek 2 403 1 456
Tab. 2: Příklad hodnot parametru RR v případě selhání zjištěných na základě dat získaných v bankovním sektoru ČR k 31.3.2008 dle jednotlivých produktů: Segment Hypotéky Kontokorentní úvěry
Parametr RR RR
Hodnota v% 95 21
Počet pohledávek 36 878
Poté co bylo popsáno jak rizikově upravit jednotlivé splátky vyplývající z uzavřeného splátkového kalendáře a princip parametru RR a PD, které vstupují do výpočtu, lze přistoupit k výpočtu výsledné současné hodnoty pohledávky zjištěné na základě očekávaných rizikově upravených splátek. Jedná se tedy o metodu diskontovaného cash flow. Výpočet výsledné současné hodnoty pohledávky zjištěné pomocí metody diskontovaného cash flow je dán vzorcem:
NPV = ∑
RACFt (i ) (1 + r ) t ( i )
,
kde je NPV – výsledná současná hodnota pohledávky zjištěná metodou diskontovaného CF (tedy na základě schopností dlužníka splácet), r – je diskontní míra odpovídající smluvní úrokové sazbě, t(i) – interval, kdy je splatná i-tá splátka (CFi). Smluvní úrokovou sazbou se rozumí úroková sazba uvedená v úvěrové smlouvě, případně úroková sazba uvedená ve splátkové dohodě. Jedná se o tzv. transakční úrokovou sazbu. Tato míra zahrnuje průměrnou výši nákladů na kapitál banky, marži a rizikovou prémii zohledňující riziko daného dlužníka.
5
Hodnota pohledávky stanovená pomocí simulace realizace zajištění
Tento metodický přístup pro ocenění pohledávky vychází z předpokladu, že nejvýznamnějším, ne-li jediným, cenotvorným faktorem je hodnota zajištění, čas potřebný k realizaci zajištění a náklady související s realizací zajištění. Tento postup je vhodný pro zajištěné rizikové pohledávky, kde dlužník není schopen či ochoten splatit svůj závazek podle dohodnutého splátkového kalendáře a přitom nelze v dohledné době předpokládat, že na dlužníka bude prohlášen konkurz. Nicméně i tuto metodu lze použít pro konkurzní, resp. insolvenční řízení. V tomto případě je nutné předpokládaný příjem očistit o odpočitatelné položky (u konkurzního řízení minimálně o 30 % z realizované hodnoty zajištění, u insolvenčního řízení až o 11 % z realizované ceny zajištění). V souladu s pravidly Basel II banky mohou používat vlastní systém oceňování zajištění a zároveň sledovat příjmy z realizace zajištění v případě defaultních událostí. Jedná se zejména o parametry: příjem z realizace zajištění u rizikových pohledávek (Collateral recoveries, CR) obdržené bankou, celkový výtěžek z realizace zajištění u rizikových pohledávek (Total Collateral Recoveries, TCR), náklady na realizaci zajištění (Collateral Costs, CC) a čas potřebný k realizaci zajištění. Obecně lze výpočet současné hodnoty pohledávky stanovené pomocí simulace realizace zajištění (vymáhání) zapsat následujícím vztahem:
NPVC = ∑ PV NCCF − ∑ PVC + ∑ PVCR − ∑ PVCC ,
kde je NPV PVUCF PVC PVCR PVCC
– výsledná současná hodnota pohledávky zjištěná simulací vymáhání, – současná hodnota nezajištěných úhrad pohledávky (Present Value of Uncollateralized Cash Flow), – současná hodnota nákladů vzniklých v souvislosti s vymáháním nezajištěných úhrad pohledávky (Present value of Costs), – současná hodnota úhrad z realizace zajištění (Present Value of Collateral realization), – je současná hodnota nákladů vynaložených v souvislosti s realizací zajištění (Present Value of Costs resulting from Collateral realization).
Za příjmy z realizace zajištění u rizikových pohledávek (CR) se pro účely interního ocenění pohledávky mohou považovat zejména úhrady z realizace zajištění formou
nedobrovolné dražby, exekuce podle exekučního řádu, výkonu rozhodnutí apod. Jedná se o peněžní částku, o kterou byla snížena zajištěná pohledávka banky. Celkovým výtěžkem z realizace zajištění (TCR) se pak rozumí celkové příjmy z realizace zajištění bez ohledu na to, jak bude tento příjem rozdělen ve prospěch banky a dalších zúčastněných osob a institucí. Předmětem dalšího sledování jsou náklady, které přímo souvisí s udržováním a s realizací zajištění. Jedná zejména o následující náklady: pojistné, právní služby, poradenské služby, znalecké služby, notářské a soudní poplatky, náklady na exekuci, náklady dražby, správní a místní poplatky, cestovné a stravné apod. Zpravidla každá banka uvedené náklady u jednotlivých rizikových pohledávek sleduje v rámci svého vnitropodnikového účetnictví a jsou předmětem kontrolingového plánování a sledování. Obecně lze výpočet výsledné současné hodnoty pohledávky stanovené pomocí simulace realizace zajištění popsat následujícím vztahem; uvedený vzorec předpokládá, že jediným cenotvorným faktorem je zajištění dané pohledávky: n k × MVCi NPVCR = ∑ s t (i ) i =1 (1 + r )
, kde je
NPVCR – výsledná současná hodnota pohledávky zjištěná pomocí simulace realizace zajištění (Net present value of collateral realization), MVCi
– aktuální tržní hodnota i-tého zajištění (Market Value of Collateral),
ks
– souhrnný koeficient návratnosti pro i-té zajištění stanovené pro daný typ zajištění,
r
– je diskontní míra odpovídající úrokové sazbě uvedené v úvěrové smlouvě, případně úrokové míře uvedené ve splátkové dohodě (transakční úroková sazba). Tato míra zahrnuje průměrnou výši nákladů na kapitál banky, marži a rizikovou prémii zohledňující riziko daného dlužníka, – délka diskontovaného období rovnající se předpokládané době realizace i-tého zajištění, – počet zástav u oceňované pohledávky.
t(i) i
Souhrnný koeficient návratnosti ks pro i-té zajištění je nutné stanovit pro každou skupinu zajištění zvlášť. Skupinou zajištění můžou být například nemovitosti, movité věci, ručitelské závazky, depozita apod. Souhrnný koeficient může být stanoven i pro vhodně zvolené podskupiny zajištění. Například skupina nemovitosti se může dále členit na rezidenční nemovitosti, průmyslové stavby, administrativní budovy, pozemky, rekreační objekty apod. Tento koeficient obsahuje informace o všech doposud realizovaných zajištění v dané skupině či podskupině. Souhrnný koeficient návratnosti je vypočten jako prostý (jednoduchý) průměr jednotlivých dílčích hodnot koeficientu návratnosti ki pro jednotlivá realizovaná zajištění v dané skupině či podskupině (tzn., že všechna doposud realizovaná zajištění mají stejnou váhu):
k S = ∑ wi × k i , přitom wi =
1 , I
kde jeks – souhrnný koefeicent návratnosti dané skupiny zajištění, I – celkový počet realizovaných zajištění v dané skupině zajištění, ki – dílčí koeficient návratnosti i-tého realizovaného zajištění. Dílčí ukazatel koeficient návratnosti ki se u daného typu zajištění počítá na základě historických dat podle následujícího vztahu:
∑ CR ki =
kde je
i
− ∑ CC i
MVC
,
ki MVC
– dílčí koeficient návratnosti i-tého realizovaného zajištění, – tržní hodnota i-tého zajištění v době vzniku defaultní pohledávky zjištěné podle znaleckého posudku (Market value of collateral),
CRi
– příjem z i-tého zajištění obdržené bankou na úhradu oceňované pohledávky (Income from Collateral realization),
CCi
– náklady na realizaci i-tého zajištění rizikových pohledávek hrazené bankou (Collateral realization costs).
Koeficient ks je počítán na základě historických dat získaných sledováním všech realizovaných zajištění od stanoveného data a to pro jednotlivé klientské segmenty, úvěrové produkty a skupiny zajištění. V hodnotě koeficientu ks se tak mimo jiné promítá schopnost banky správně ocenit a realizovat zajištění. Nicméně tento koeficient může být ovlivněn i makroekonomickými vlivy či vlivy na trhu dané skupiny zajištění, které jsou mimo možnosti banky je ovlivnit. Koeficient ks je nutné pravidelně aktualizovat, například čtvrtletně, a analyzovat příčiny jeho změny. V tabulce č. 6.1 jsou uvedeny aktuální hodnoty koeficientu ks k 31.3.2008. Uvedené hodnoty parametru ks potvrzují všeobecně přijímané názory, že z hlediska uchování hodnoty a likvidity jsou z hlediska zajištění nejméně rizikové nemovitosti (vyjma zastaralých průmyslových hal, bytových domů s regulovaným nájemným apod.). Nejvíce likvidními nemovitostmi jsou pak zejména rekreační objekty v rekreačně a turisticky zajímavých lokalitách, rodinné domky a byty ve větších městech. Nejvíce rizikovým zajištěním se pak jeví průmyslové haly, jednoúčelové technologie a stroje, zástava pohledávek z obchodního styku (zejména pokud se jedná o tzv. tichou zástavu pohledávek). Hodnota těchto zajištění v případě defaultní události rychle klesá. Důvody mohou být následující. Např. v případě u technologie, která není v provozu a není zakonzervována, zpravidla rychle ztrácí hodnotu, případně může být úplně nebo z části rozkradena na šrot. Znovu rozběhnutí výroby na takovéto technologii je pak často spojeno s vysokými náklady.
Tab. 3: Vybrané hodnoty parametru ks získaných na základě dat v bankovním sektoru ČR k 31.3.2008 podle jednotlivých typů zajištění:
Typ zajištění Deposita Movité věci Výrobní zařízení Zástava pohledávek Byty Nebytové prostory Rodinné domy Průmyslové haly
Parametr
Hodnota ks
ks ks ks ks ks ks ks ks
1,00 0,54 0,44 0,24 0,94 0,58 0,99 0,26
Počet vyhodnocených realizovaných zajištění 13 9 5 40 11 26 175 3
Závěrem k uvedenému metodologickému postupu je nutné uvést, že ho v plné šíři lze použít pouze v případě těch skupin zajištění, kde banka má dostatek historických dat z realizace zajištění. V případě oceňování pohledávky zajištěné zvláštním jedinečným typem zajištění nebo zajištěním, u kterého banka nemá dostatek zkušeností (dat z předchozích realizací v dané skupině zajištění), bude na oceňovateli, aby podle svých vlastních zkušeností stanovil koeficient návratnosti expertním odhadem. Nicméně i v tomto případě musí být oceňovatel schopen hodnotu koeficientu transparentně odůvodnit a v ocenění popsat. Je vhodné, aby ocenění bylo platné maximálně šest měsíců. Po uplynutí této doby lze předpokládat, že mohlo dojít k takovým změnám, které mohou mít významný vliv na hodnotu zajištění, resp. na hodnotu oceňované pohledávky. Je samozřejmostí, že nové ocenění je nutné provést i dříve než před uplynutím šesti měsíců, pokud oceňovatel zjistí relevantní informace mající vliv na hodnotu zajištění. Lhůtu šesti měsíců nelze považovat za pevně stanovené pravidlo, ale spíše za doporučení.
6
Závěr
Primární potřeba banky znát hodnotu cese pohledávky nastává v momentě, kdy banka zaznamená situaci, že klient se stává rizikovým a zvažuje, zda pohledávku postoupit za úplatu nebo si ji ponechat ve svém portfoliu do vymožení (odpisu). V této souvislosti by měla banka při hledání optimálního řešení porovnat všechny relevantní způsoby vymáhání rizikové pohledávky. Domnívám se, že je žádoucí, aby věřitel disponoval interním i externím oceněním. Zatímco interní cena v kontextu této práce spíše odpovídá hodnotě pohledávky do vymožení, tj. při ponechání pohledávky v portfoliu banky, externí cena pak bude odpovídat přiměřené výši úplaty za její postoupení na trhu s pohledávkami. Banky potřebují interní tržní ocenění pohledávky, aby mohly kvalifikovaně rozhodnout, zda si pohledávku ponechat až do doby jejího vymožení či ji postoupit za úplatu, dále jako argument při jednání se zájemci o koupi pohledávky nebo pro volbu nejvhodnější varianty vymáhání oceňované pohledávky. Pokud jde o oceňování cese pohledávek, lze předpokládat, že v praxi se stále více budou prosazovat sofistikované modifikace dvoufázové metody. Jedná se sice o komplikovanou metodiku, která však postupiteli nebo postupníkovi může poskytnout cenné informace, jak oceňovanou pohledávkou dále vymáhat. Velkou příležitostí a výhodou pro banky je využití při výpočtu hodnoty pohledávky rizikových parametrů, které banky statisticky sledují a vyhodnocují v důsledku implementace pravidel Basel II. Tyto parametry mohou při jejich správném uchopení sloužit i jako dobrý nástroj k oceňování pohledávek. Tento přístup samozřejmě není samospasitelný. Stále je nutné pamatovat na skutečnost, že ocenění pohledávky ať už z pohledu banky nebo investora, je unikátním tvůrčím postupem, který musí
zohledňovat specifika každé oceňované pohledávky a zpravidla bude výsledkem práce více specialistů jako jsou právníci, daňový specialisté, odhadci movitého a nemovitého majetku ad.
Příloha č. 1 Interní stanovení hodnoty pohledávky z úvěrového obchodu Stanovení hodnoty pohledávky Banky, a.s. za dlužníkem První Kovárenská, s.r.o. pro účely postoupení. Objednatel posudku Zpracovatel Účel vypracování posudku Posudek je vyhotoven k datu Posudek obsahuje celkem Počet vyhotovení
Datum a místo zpracování Výtisk číslo Identifikace ocenění Předmět ocenění •
Vstupní analýza Identifikace dlužníka
: Útvar 01 : Útvar 02 : Stanovení hodnoty pohledávky Banky, a.s. za společností První Kovárenská, s.r.o. pro účely postoupení : 30.4.2008 : 13 stan textu včetně titulní strany bez příloh ve formě A4 : posudek je vyhotoven ve třech výtiscích č. 1 – č. 3, z toho výtisky č. 1 až č. 2 jsou určeny pro objednatele, výtisk č. 3 je určen pro zpracovatele. : 18.4.2008, Praha : 2
: Předmětem ocenění je pohledávka vzniklá z úvěrové smlouvy, kterou uzavřela Banka, a.s. se společností První Kovárenská, s.r.o. dne 1.12.2001. : Obchodní firma IČ Den zápisu do OR Předmět podnikání Jednatelé Společníci Základní kapitál
První Kovárenská, s.r.o. 12 34 56 78 31.12.2000 kovárenská činnost Josef Novák 100% Josef Novák 200 000 Kč
Informace o komunikaci
: Základní a podstatné informace k pohledávce poskytl objednatel posudku. Dlužníka se nepodařilo kontaktovat (dlužník nekomunikuje a nespolupracuje při řešení rizikové pohledávky).
Právní stav pohledávky
: Dlužník je v prodlení s plněním svých povinností více jak 90 dní. Úvěr byl zesplatněn k 1.1.2008.
Zajištění pohledávky
: Úvěrová pohledávka je zajištěna: 1) zástavním právem k nemovitostem: výrobní hala na stavební parcele č. 123, stavební parcela č. 123, vše v katastrálním území Černožice, vše zapsáno na listu vlastnictví 420 (zajištění vzniklo platně a je vymahatelné),
2) zástavním právem ke kovárenské technologii umístěné ve výrobní hale na stavební parcele č. 123, v k.ú. Černožice (zajištění vzniklo platně a je vymahatelné). 3) Zástavní právo k rodinnému domku ve vlastnictví společníka Josefa Nováka (zajištění vzniklo platně a je vymahatelné). 10 000 000,- Kč 197 500,- Kč 225 000,- Kč 2 500,- Kč 10 425 000,- Kč
Výše pohledávky
: Jistina Splatný běžný úrok Úrok z prodlení Dlužné poplatky Celkem
Doba prodlení
: 121 dní
Transakční úroková sazba
: 7,9 %
Majetkové poměry
: Z majetkových poměrů dlužníka je patrné, že jediné plnění lze očekávat z realizace zajištění.
Možnosti uspokojení věřitele : Relevantní je pouze uspokojení v rámci exekučního řízení nebo insolvenčního řízení •
Ocenění pohledávky Výběr a popis metod vhodných pro interní ocenění Pro stanovení hodnoty pohledávky byla vybrána simulace realizace zajištění. Tento postup je vhodný pro zajištěné rizikové pohledávky, kde dlužník není schopen či ochoten splatit svůj závazek podle dohodnutého splátkového kalendáře a přitom nelze v dohledné době předpokládat, že na dlužníka bude prohlášen konkurz/insolvence. Výpočet ocenění Zajištění č. 1 Tržní cena výrobní haly Přepokládaná doba realizace (t) Collateral recovery rate (ks) Transakční úroková sazba (r)
NPVCR1 =
0,26 × 6500000 Kč
(1 + 0,079 )2
0,44 × 4500000 Kč
(1 + 0,079)2
6 500 000 Kč 2 roky (nalézací a exekuční řízení) 0,26 (průmyslové haly) 7,9 %
= 1451589,− Kč
Zajištění č. 2 Tržní cena výrobní technologie Přepokládaná doba realizace (t) Collateral recovery rate (ks) Transakční úroková sazba (r) NPVCR 2 =
: : : :
: : : :
4 500 000 Kč 2 roky (nalézací a exekuční řízení) 0,44 (výrobní zařízení) 7,9 %
= 1700679,− Kč
Zajištění č. 3 Tržní cena rodinného domku Přepokládaná doba realizace (t) Collateral recovery rate (ks) Transakční úroková sazba (r) NPVCR 3 =
0,99 × 2500000 Kč
(1 + 0,079)2
: : : :
2 500 000 Kč 2 roky (nalézací a exekuční řízení) 0,99 (rodinný dům) 7,9 %
= 2475000,− Kč
Celkem NPVCR = 1451589,− Kč + 1700679,− Kč + 2475000,− Kč = 5,627.268,− Kč •
Shrnutí Předmětem ocenění je pohledávka vzniklá z úvěrového obchodu, kterou uzavřela Banka, a.s. v roce 2001. Ocenění pohledávky je realizováno pro účely jejího postoupení. Celková výše pohledávky, která je předmětem tohoto ocenění, představuje k datu ocenění, tj. k 30.4.2008, částku 10 425 000,- Kč. Při ocenění byla použita v souladu s rozsahem získaných podkladů a stavem dlužníka metoda simulace realizace zajištění. Hodnota pohledávky Banky, a.s. za dlužníkem První Kovárenská, s.r.o. stanovená pro účely postoupení byla ke dni 30.4.2008 odhadnuta na částku 5 627 268,- Kč.
•
Závěrečný výrok Na základě výše uvedených a popsaných metodických postupů činí interní odhad hodnoty pohledávky Banky, a.s. za dlužníkem První Kovárenská, s.r.o. za účelem jejího postoupení k datu 30.4.2008 částku: 5,628.268,- Kč Poznámka: Pokud nabízená cena za postoupení pohledávky na trhu bude nižší než uvedená interní hodnota pohledávka věřitele, pak by si věřitel měl pohledávku ponechat ve svém portfoliu a pokračovat ve vymáhání.
•
Přílohy Výpis z obchodního rejstříku Tržní ocenění jednotlivých zajišťovacích instrumentů Zástavní smlouvy Úvěrové smlouvy
Literatura [1] DAMODARAN, A. Security Analysis for Investment and Corporate Finance. New York: John Wiley & Sons, Inc., 1994. ISNB 0-471-30465-4. [2] HANSLÍČEK, P. Česká konsolidační agentura, Jdu do toho. Euro – ekonomický týdeník, 2003, č. 26, s. 8. [3] HANSLÍČEK, P. Česká spořitelna, a.s., Špatné úvěry koupí J.P. Morgan. Euro – ekonomický týdeník, 2003, č. 26, s. 8. [4] HANSLÍČEK, P. Likvidace Agrobanky, Aktiva na prodej. Euro – ekonomický týdeník, 2003, č. 37, s. 8. [5] KISLINGEROVÁ, E. Oceňování podniku. Praha: C.H.Beck, 2001. ISNB 80-7179-529-1. [6] KISLINGEROVÁ, E.; HNILICA, J. Finanční analýza – krok za krokem. Praha: C.H.Beck, 2005. ISNB 80-7179-321-3. [7] MAŘÍK, M. Oceňování podniků. Praha: Ekopress, 1996. ISBN 80-901991-1-9. [8] MAŘÍK, M. Určování hodnoty firem. Praha: Ekopress, 1998. ISBN 80-86119-09-2. [9] MAŘÍK, M. Metody oceňování podniku. Praha: Ekopress, 2003. ISBN 80-86119-57-2. [10] MIKŠOVSKÝ, P. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti, komentář. Praha: Edice Justis, 2001. ISNB 80-86412-10-5. [11] Vyhláška České národní banky č. 123/2007 z 1. června 2007, o pravidlech obezřetného podnikání banka, spořitelních a úvěrových družstev a obchodníků z cennými papíry. [12] POLÁČEK, B.; ATTL, J. Posudek znalce a podnik. Praha: C.H.Beck, 2006. ISBN 807179-503-8. [13] Price Waterhouse: Úvod do řízení úvěrového rizika. Praha: Management Press, 1994, s. 209–223. ISNB 80-85603-49-7. [14] ŠANTRŮČEK, J. Pohledávky, jejich cese a hodnota. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Institut oceňování majetku, 2005. ISBN 80-245-0873-7. [15] The World Bank: Czech Republic – Completing the Transformation of Banks and Enterprises. Washington D.C., 2000. [16] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES ze dne 14. června 2006 o přístupu k činnosti úvěrových institucích a o jejím výkonu (přepracované znění). [17] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/49/ES ze dne 14. června 2006 o kapitálové přiměřenosti investičních podniků a úvěrových institucích (přepracované znění). [18]
Směrnice Komise 2007/18/EHS ze dne 27. března 2007.
Nové možnosti oceňování pohledávek Jaroslav Schönfeld
ABSTRAKT V posledních letech zažívá Česká republika nevídaný boom v oblasti řešení problémových a nedobytných pohledávek. Patří už k tradicím českého hospodářství, že ne vždy jsou pohledávky splaceny řádně a včas. Jednou ze stále více používaných alternativ jak tyto pohledávky řešit, resp. vymáhat je jejich prodej třetí osobě. Esej se zaměřuje na oblast problematiky interního oceňovaní úvěrových pohledávek v bankovním sektoru pro účely jejich prodeje. V závěru jsou prezentovány tři různé modifikace způsobu ocenění pohledávek: i)ocenění na základě schopnosti dlužníka splácet, ii) ocenění pohledávky na základě simulace realizace zajištění a iii) ocenění metodou simulace konkurzního, insolvenčního řízení.
Klíčová slova: Rizikový úvěr, ocenění, konkurz, insolvence, realizace zajištění, pravděpodobnost selhání, míra návratnosti
New Approach to Evalution of Risk Loans ABSTRACT During the last few years the Czech Republic has witnessed a great boom in the area of a problematic and irrecoverable credit settlement. Late and substandard payments have become rather a tradition in the Czech way of doing business. Consequently the solution by selling receivables to the third party is often resorted to. The thesis examines the system of the internal debt evaluation in banking sector for the purpose of sale. In the conclusion it presents a draft methodology with three different modifications: The first modification is the value of the credit based on the debtor’s ability to pay using the risk parameters such as the probability of default, the loss given default and the recovery rate of the credit (calculating according to BASEL II rules). The second modification is the value of the credit determinated by a simulation of the bankruptcy/insolvency proceeding. The third modification is the value of the credit derived from the worth of the collateral while using the methodology for evaluation of the real estate and the current assets, or other types of collateral.
Keywords: Risk loans, valuation, bankruptcy, insolvency, collateral realization, probability of default, recovery rate JEL Classification: G12, G33
