NOVÉ DĚLENÍ EVROPY, aneb Krym Rusku, problémy EU, Ukrajině bídu a USA jsou v tom nevinně. V současné době je nejsledovanější událostí zřejmě dění na Ukrajině, zejména události spojené s Autonomní republikou Krym. Většina našich médií, veřejnoprávní ČT nevyjímaje, zahájila intenzivní jednostrannou protiruskou kampaň a dá se říct, že cílevědomě podporují válečnickou hysterii. Jak se však věci mají ve skutečnosti? Pro tuto odpověď se musíme podívat trochu do historie. Krymský poloostrov svojí strategickou polohou lákal mnoho politiků a vojevůdců k tomu, aby se snažili tohoto poloostrova zmocnit. Ve 13. století se to podařilo tatarským hordám, které toto území ovládly. V 15. století byl vytvořen Krymský chanát, který se stal vazalem Osmanské říše. Z tohoto území podnikaly tatarské hordy nájezdy do Ruské říše, ale také do evropských zemí, včetně několika nájezdů na území Moravy. V této době Osmanská říše významným způsobem ovlivňovala bezpečnost a ekonomiku evropských zemí. Také carské Rusko se jí podařilo do značné míry oslabit. Teprve v 18. století se Rusku podařilo zlomit moc tatarských hord a vojensky je porazit. Na základě těchto vojenských akcí byl Krymský poloostrov připojen k carskému Rusku. V únoru 1954 byla Krymská autonomní sovětská socialistická republika, z iniciativy N. S. Chruščeva, na základě sporného rozhodnutí vyjmuta z Ruské SFSR a pouze administrativně přiřazena do struktury Ukrajinské SSR. V devadesátých letech, při rozpadu SSSR, se tato autonomní republika stala součástí Ukrajiny jako Autonomní republika Krym. Ta si zachovala značnou část své suverenity. Nejpočetnější národností jsou zde Rusové, Ukrajinci tvoří národnostní menšinu. Tolik velice stručně k historii. A nyní k současnosti. Při rozpadu SSSR získala mimo jiné svoji nezávislost i Ukrajina. Ta si s sebou vzala (jak uvedeno výše na základě referenda) i danajský dar, Autonomní republiku Krym. Ukrajina odešla ze svazku se SSSR pokojnou, mírovou cestou, včetně dohody o pronájmu přístavu v Sevastopolu pro ruskou černomořskou flotilu. Ukrajina však nedovedla využít své samostatnosti (ostatně jako řada jiných zemí, včetně ČR, které se vymanily ze sféry vlivu SSSR). Místo demokratického rozvoje země nastal čas žní pro ekonomickou, politickou a kriminální mafii a rozsáhlou korupci, která pronikla hluboko do všech sfér života tamní společnosti. Takový vývoj ostatně důvěrně známe z naší vlastní zkušenosti z předchozích více jak dvaceti let, které uběhly od listopadu 1989. No, a jsme ve žhavé současnosti. O co se vlastně jedná? Již bývalý bezpečnostní poradce Jimmiho Cartera, a v současné době zahraničně politický poradce B. Obamy, známý politolog Zbigniěw Kaziměrz Breziňski řekl, že Rusko bez Ukrajiny přestává být světovým impériem (kniha Velká šachovnice). Na základě současných událostí můžeme konstatovat, že měl alespoň částečně, pravdu. Proto se také Rusko v minulých letech snažilo v tomto kontextu ovlivňovat Ukrajinu jak ekonomicky, tak především politicky. Jak je vidět, tento záměr se RF moc nepovedl. Chaotický vývoj po takzvané oranžové revoluci jen dále prohloubil moc skrytých ekonomicko-politických struktur, které zavedly zemi do krize snad ve všech oblastech života společnosti. Juščenko, Timošenková, Janukovyč – jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Všem šlo o vše možné, jen ne o občany Ukrajiny.
Je však otázkou, do jaké míry je tato Ukrajina ještě pro RF zajímavá. Na základě posledního vývoje se zdá, že Rusko již Ukrajinu nepotřebuje. Potřebuje Krym. Jak je vidět z událostí posledních dnů, tento Krym již má. Politika je však hra o mnoha neznámých. Pojďme se proto podívat na některé aspekty mezinárodní politiky, které měly vliv na současné události. a) ochrana národnostních menšin, ochrana lidských práv: Především připomeňme zkušenost Ruska z počátku devadesátých let. Pobaltské republiky (Estonsko, Lotyšsko, Litva) získaly svoji nezávislost na SSSR. Jedno z prvních opatření, které tyto republiky přijaly, bylo přijetí takzvaného jazykového zákona. Ten ve své podstatě obyvatelstvo ruské národnosti ze dne na den učinil národností méněcennou, národností určenou k „likvidaci“ v oblasti politické, ekonomické, morální ale i v jiných oblastech. Přijetí takového zákona bylo v rozporu se všemi mezinárodními zásadami rovnosti národnostních menšin. Přiznejme, že v prvních letech samostatnosti to byl možná krok nevyhnutelný, ale v některých z těchto pobaltských států tato diskriminační opatření zůstávají v platnosti i v současné době. Západní země k tomuto činu zůstaly a zůstávají hluší. Zdá se, že principy ochrany lidských práv se vztahují jen na ty oblasti, které vyhovují zájmům velmocí v čele s USA. Principy ochrany lidských práv se totiž staly nástrojem imperiálních zájmů USA a některých jeho spojenců. USA dlouhodobě zneužívají ochrany lidských práv k prosazování svých „soukromovlastnických“ zájmů. Většina členských států EU jim v tom jen sekunduje. Připomeňme například porušování lidských práv a práv národnostních menšin ze strany Izraele vůči Palestincům. USA již řadu let tento fakt decentně přehlíží a jen občas, aby si alespoň trochu zachovalo svou „demokratickou“ tvář, jedná s Izraelem o řešení těchto vztahů. Zdůrazňuji, že se toto jednání mezi USA a Izraelem nikdy neuchýlilo k přijímání ekonomických, či dokonce politických sankcí za porušování lidských práv, za porušování mezinárodních smluv a rezolucí OSN o palestinském území ze strany Izraele. V současné době tato jednostranná lidskoprávní argumentace USA a jejich ideologických spojenců však dává trumfy do rukou V. Putina. Lidská práva občanů ruské národnosti na Ukrajině a na Krymu jsou ohrožována. Jejich historická zkušenost (viz Litva, Lotyšsko, Estonsko) ukazuje na to, že je nutné přijímat opatření ze strany Ruska, protože USA a státy EU nejsou ochotny tento problém objektivně řešit. Ano, ze strany RF jsou jistě prohlášení o ochraně lidských a národnostních menšin na Ukrajině a Krymu neupřímná a falešná, ale ve srovnání s USA jsou o mnoho více legitimní. Najednou se někteří politici z USA a EU diví, že se ruští politici naučili používat stejné fráze, jaké oni používají již desítky let. b) politické pokrytectví USA: Jsem přesvědčen o tom, že USA a jeho evropští spojenci propásli vhodnou příležitost pro integraci Ruska do společenství demokratických zemí. Pád železné opony a rozpad bipolárního světa byly události tak rychlé, že zastihly politiky světových velmocí nepřipravené na jejich průběh. Ještě ke konci devadesátých let totiž myšlení většiny rozhodujících politiků těchto zemí bylo v zajetí stylu studené války. Na rozdíl od občanů a značné části politiků zemí bývalého východního bloku u nich převládala nedůvěra v upřímnost těchto změn. Po nějakém čase, když se tito politici začali orientovat ve vzniklé situaci, pochopili svoji příležitost. Příležitost stát se jediným hegemonem, jediným globálním hráčem. Jejich heslem
se stalo: „Svět je nutné vykládat jen podle jediné správné ideologie, politiky a ekonomických principů. Těch našich! Pryč s konkurencí!“ Na základě tohoto hesla začalo docházet k jednostranné revizi přijatých smluv a závazků. Z deklarovaného zrušení Varšavské smlouvy (VS) a NATO, byla vykonána jen polovina práce. Byla zrušena VS, NATO však zůstalo dále funkční. Navíc se začalo rozšiřovat směrem východním, i když to předchozí smlouvy nepřipouštěly. Studenoválečnické myšlení začalo pracovat naplno. „Musíme využít situace a do kořenů vymýtit nebezpečí komunismu!!!“ Ale kde tento komunismus byl na konci 20. a začátku 21. století? V SSSR? V postkomunistických zemích? Nikoliv. Jediní pohrobci „komunistického myšlení“ zůstali někteří významní politici USA a jejich bezmyšlenkovití a podlézaví spojenci v některých západoevropských zemích. Ne SSSR a později Ruská federace (RF), začala porušovat mezinárodní smlouvy. Tento bezprecedentní kolotoč porušování mezinárodních smluv začaly USA. Ty chtěly a stále chtějí neustále posilovat svoji roli světového hegemona. Z tohoto důvodu potřebují trvale oslabovat své konkurenty. Je jim jedno, zda to je RF či EU. V domnění, že SSSR a později RF jsou slabé a přestaly být světovým hráčem na poli mezinárodní politiky, začaly USA nebezpečnou hru o roli světového četníka a světového arbitra. I přes své politické závazky potvrzené M. Gorbačovem na straně jedné a R. Reaganem na straně druhé, bylo NATO rozšířeno o země, které dříve patřily do sféry zájmu SSSR (včetně ČR, jejíž prezident M. Havel verbálně prohlašoval nutnost zrušit obě vojenská uskupení, ale zároveň dělal vše proto, aby se ČR stala členským státem NATO). Obdobné to bylo s porušováním smlouvy o protiraketové obraně a dalších mezinárodních smluv. Je nutné připomenout, že součástí této hry USA se stala i ČR, kde měl být umístěn radar v rámci protiraketové obrany USA. Jako další příklad může sloužit i to, že se ozbrojené síly Ukrajiny zúčastňovaly společných akcí se silami NATO a takto bych mohl pokračovat dál. Od počátku devadesátých let USA se svými některými spojenci použili vojenskou sílu mnohokrát. Připomeňme dvě války proti Iráku, invazi do Afghánistánu, či dokonce použití síly na území Evropy v boji o Kosovo. Ani takzvané revoluce na severu Afriky se neobešly bez vlivu USA a jejich některých evropských spojenců. Ani v jednom z těchto konfliktů nebyl prezident USA požádán oficiálními představiteli napadených zemí o pomoc. Vždy šlo o jednostrannou akci se zdůvodněním nutnosti boje za dodržování lidských práv, za dodržování práv národnostních menšin, šlo o boj proti terorismu a podobně. To, že docházelo k únosům, k mučení a zavírání lidí bez soudů, že docházelo k bezprecedentnímu porušování Ženevských a Haagských konvencí, k porušování Charty OSN a dalších mezinárodních úmluv těmto politikům nevadilo. Nyní, když demokraticky zvolený parlament Autonomní republiky Krym a demokraticky zvolený prezident Ukrajiny oficiálně požádají RF o pomoc, vypukne politické šílenství. Titíž západní politici mají najednou plná ústa porušování mezinárodních smluv, mají plná ústa o agresi ruských vojenských sil na území Ukrajiny a podobně. V této souvislosti si kladu několik otázek: 1) Jsou tito politici ještě pro světovou veřejnost důvěryhodní? 2) Pokud ne, tak jak dlouho ještě budou manipulovat s občany svých zemí?
3) Můžeme ještě vůbec stávající systém západní demokracie nazývat systémem demokratickým, když je zřejmé, že k takovéto „demokracii“ jsou nutné peníze a ty prostí občané nemají a tudíž nemohou být voleni? c) reakce západu na současné dění na Ukrajině: Je nadevší pochybnost, že současný politický stav na Ukrajině je výsledkem celé řady jak vnitřních, tak i mezinárodních souvislostí. K těm vnitřním patří bezesporu to, že ukrajinští občané neměli zrovna šťastnou ruku, když v minulosti vhazovali volební lístky do uren. Jimi zvolení politici promarnili mnoho příležitostí udělat z Ukrajiny prosperující stát. Ukrajina měla totiž v počátku devadesátých let značný potenciál jak v oblasti vzdělanosti obyvatelstva, tak v oblasti rozvinutého průmyslu a ve schopnosti potravinové soběstačnosti, včetně vývozního potenciálu potravinářského průmyslu. To vše tito politici promarnili ať už díky své neschopnosti, či naopak díky své schopnosti „odklánět“ prostředky ze státního rozpočtu na své účty. Výsledkem je to, že Ukrajina stojí na prahu státního bankrotu. Mezinárodní souvislosti jsou značně širší. Budu ale stručný. Především šlo o již zmíněné snahy USA trvale oslabovat svého konkurenta – RF. To je jeden z důvodů, proč se snaží „odstřihnout“ RF od Ukrajiny a vytvořit si další nástupiště pro realizaci svých zájmů v tomto strategickém prostoru. Svědčí o tom mimo jiné i prohlášení státní tajemnice Ministerstva zahraničních věcí USA Victorie Nulandové. Její pokyny pro ambasadora USA na Ukrajině zněly jasně. V telefonickém rozhovoru mu sdělila, koho chce mít v příští ukrajinské vládě a koho tam nechce. Také její výrok „Ser na EU“ se stal světovým bestselerem. Jde jistě o zajímavé hodnocení spojenců (můžeme k tomu přidat i špehování spojenců z NATO, včetně odposlouchávání telefonu kancléřky A. Merkelové). Prostě: bližší košile, než kabát. Přece je nutné nějak pozitivně zhodnotit těch asi 5 miliard dolarů, které USA investovaly do vývoje na Ukrajině. Tak prostě: „Ser na EU!“ No a role EU? V plné nahotě se ukazuje to, že EU není schopna být rovnocenným hráčem pro světové velmoci nejen na globální úrovni, ale dokonce toho není schopna ani na domácí půdě, v Evropě. Její nerozhodnost nevyplývá ani tak z toho, že neví jaká stanoviska k událostem zaujmout, ale především z toho, že nemá dostatečné nástroje a akceschopnost pro prosazení svých zájmů (má-li vůbec nějaké vlastní evropské zájmy). Lze se potom vůbec divit tomu pohrdání ze strany USA? Hledání páté kolony. Tak by se dalo nazvat to, jak západní demokratické státy, včetně USA nechávají bez povšimnutí to, jak se v událostech na Ukrajině angažují různé militantní skupiny včetně pohrobků po banderovcích. Velmi nápadně to připomíná postoje těchto zemí k dění v Kosovu v devadesátých letech a zejména k činnosti nechvalně známé Kosovské osvobozenecké armády (UCK). Ta původně byla na americkém seznamu teroristických organizací. Bohužel jen do té doby, než sami Američané potřebovali tuto teroristickou organizaci k realizaci svých cílů. Mávnutím kouzelného proutku se přes noc stala tato teroristická organizace jednou z nejdemokratičtějších organizací na území Kosova a partnerem pro jednání s NATO a USA. Na snímcích z Majdanu vidíme často vlajky v barvách fašistických ukrajinských organizací z druhé světové války a další fašistické symboly. Ostatně nejen na Majdanu, ale i na demonstracích Ukrajinců žijících v ČR. Většina našich politiků nechává tento fakt, zřejmě po vzoru svých západních kolegů, bez povšimnutí. Nu což, politici to mají v popisu práce. Ale co naše policie? Ta má v popisu práce prosazování zákonů. Přesto policie nekonala. Nevím, jestli to bylo z neznalosti, z nekompetentnosti, nebo na základě politického zadání. V každém
případě to však ukazuje na naší “nestrannost a objektivitu“ s jakou jsme schopni přistupovat k řešení mezinárodních problémů. d) tanečky okolo sankcí: Po uprchnutí prezidenta Janukovyče z Ukrajiny a poté, co se Autonomní republika Krym odmítla připojit k protiruským akcím Ukrajiny, nastal další poprask. I přesto, že demokraticky zvolený parlament Autonomní republiky Krym požádal RF o pomoc (stejně tak, jako demokraticky zvolený prezident Ukrajiny) při nastolení pořádku a ochraně národnostních menšin, je Putin přirovnáván k Hitlerovi, či je postoj RF přirovnáván k okupaci ČSSR v roce 1968. Je však evidentní, že právní, politická i vojenská stránka těchto událostí je podstatně jiná, než vzpomínané dvě události z minulosti. USA a členské země EU si toho musí být plně vědomy. Přesto rozehrály tanečky okolo sankcí namířených proti RF. Jaké sankce se zvažují? Jedná se zejména o sankce politické, ekonomické, vojenské a USA sázejí na mezinárodní izolaci RF. Sankce však může být úspěšná pouze tehdy, když má reálný dopad na situaci země, vůči níž jsou tyto namířeny. Je to tento případ? Mezi politické sankce chce EU zařadit zejména ukončení jednání s RF o liberalizaci vízovho styku, zákaz vstupu vybraným osobám na území států EU a další obdobná opatření. Jednání o liberalizaci vízového styku probíhá již delší dobu a je nutné říct, že bez nějakých podstatných a rychlých změn stávajícího stavu. Pro občany RF toto opatření ze strany EU nemá žádný zásadní význam. Stejný je i osud zákazu vstupu vybraných osob na území států EU. Tento zákaz by se měl týkat především některých politiků a těch, co vlastní milióny a miliardy dolarů a zároveň nepodporují změny na Ukrajině. Vážně pochybuji o tom, že pro tyto lidi jsou země EU natolik atraktivní, že by kvůli tomu změnili své názory. Spíše změní destinace svého pobytu. Spojené arabské emiráty a podobné destinace jejich zájmy a rozmary uspokojí lépe, než kterákoliv členská země EU. Mezi ekonomické sankce lze přiřadit zejména zmrazení zahraničních kont několika jedinců. Týká se to zejména těch, kteří si v nedávné minulosti nakradli na úkor ukrajinského státního rozpočtu. Zajímavé. Do událostí na Majdanu jim tyto ukradené prostředky „nesmrděly“, ale nyní se hodí k tomu, aby udělaly gesto hodné demokratů. Já říkám, že je v pořádku, pokud budou zablokovány kradené prostředky na účtech zlodějů. Navíc toto opatření jistě neohrozí RF, ani těch pár oligarchů patřících mezi ruskojazyčné občany Ukrajiny. Velmi sporné výsledky mohou mít sankce namířené na zmrazení investic, obchodu a dalších ekonomických aktivit mezi státy EU a USA na straně jedné a RF na straně druhé. Jak známo, státy EU jsou do značné míry závislé na dovozu surovin, zejména pro energetiku. Významným dodavatelem je právě RF. Na druhou stranu řada států EU značnou část své produkce vyváží právě do Ruska. Na tomto exportu jsou závislé desetitisíce pracovních míst. Jak by asi reagovali občané těchto zemí, kdyby po vleklé hospodářské a finanční krizi přišla další? No a Rusko? To si již delší dobu buduje obchodní vztahy s Čínou, Indií a dalšími asijskými zeměmi. Pro RF by toto opatření většinou znamenalo jen přesměrovat vlaky a lodě se svojí exportní produkcí mimo EU a USA. USA předkládají jako jednu z variant omezení vojenské spolupráce s RF. Už vidím, jak generální štáb ozbrojených sil RF roní slzy nad takovou ztrátou. Vždyť do současné doby USA a NATO odmítaly většinu návrhů RF na spolupráci ve vojenské oblasti tam, kde to pro ruské ozbrojené síly bylo atraktivní.
Myslím, že bychom nenašli moc oblastí, kde by sankce opravdu mohly RF v čele s Putinem vystrašit. Opravdu si USA myslí, že pokud přijmou výše uvedené sankce vůči RF, že to bude jednosměrná cesta? Vždyť akce z jedné strany vždy vyvolá reakci ze strany druhé. Myslím, že západní firmy mají na území RF dostatečná aktiva, která může RF využít k odvetným opatřením. Pravda, většina těchto aktiv je ze zemí EU, ne z USA. To ale také hraje do karet USA. Na úkor druhých, včetně spojenců posilovat svoji hegemonii. Prostě: „Ser na EU!“ e) výhled do budoucna, zisky a ztráty: Na závěr se pokusím o stručnou formulaci některých závěrů. Především jsem přesvědčen, že to harašení zbraněmi, které prezentuje většina našich masmédií, včetně každodenních ideologických masáží naší veřejnoprávní TV, není na místě. Jednoduše především proto, že kvůli Ukrajině nikdo nebude riskovat 3. světovou válku. Ostatně jak Rusku, tak USA ani EU nejde o občany Ukrajiny. Ti jsou jen pokusnými králíky zúčastněných zemí, které si znovu a znovu dokazují, kdo je silnější, kdo drží v rukou vyšší karty. Je to prostě blafování při hraní pokeru. Rusko Ukrajinu nepotřebuje, Ukrajina bude potřebovat Rusko. Především až zjistí, že ta pomoc ze strany USA a EU nebude zadarmo. Navíc RF má dnes Krym, který momentálně potřebuje víc, než celou nestabilní a problémovou Ukrajinu. Navíc, dění okolo Ukrajiny ruští občané vnímají trochu odlišně, než občané USA a občané většiny států EU. Ti totiž mají trochu jiný způsob myšlení. Z jejich pohledu zásadový postoj politických představitelů RF v čele s Putinem jim musí imponovat. V minulých letech jsme byli často informováni o činnosti různých ruských občanských aktivit na obranu lidských práv a svobod. Myslím, že tito aktivisté budou mít v současné době svoji práci značně ztíženou. Aby si zachovali svoji tvář, demokratické názory a objektivitu, budou totiž muset obhajovat Putina a jeho tažení na obranu práv národnostních menšin na území Ukrajiny a na území Autonomní republiky Krym. Už se těším na to, jak Jakub Železný či D. Drtinová informují naše občany o akcích těchto aktivistů v ulicích Moskvy. Jednoznačně mi z těchto událostí vyplývá, že Rusko vyjde z těchto událostí vnitřně jednotnější a pevnější. Také na mezinárodní úrovni, na rozdíl od nedávné minulosti, znovu získá pozici důležitého hráče, se kterým je nutné vždy počítat. Sečtu-li zisky a ztráty RF, zisky jednoznačně převyšují. EU je ten obětní beránek, který ponese největší ztráty ze všech zúčastněných na tomto divadelním kusu. Toto nelichotivé skóre je o to tragičtější, že EU si tento chomout ztrát sama a dobrovolně nasadila na krk. Jedná se především o absolutní ztrátu prestiže na mezinárodní scéně. USA ústy své státní tajemnice Ministerstva zahraničních věcí USA Victorie Nulandové jasně světu sdělily, co si o EU myslí a jakou jí přisoudily roli. Je to role pokorného sluhy, který od svého pána musí nejen snášet nedůstojné ponižování, ale také nese vinu za vše, co pán udělá špatně. Tu smetanu vždy slízne jen pán. EU ponese především tíhu těch ekonomických sankcí, které měly původně uškodit Rusku. EU ztratí své východní trhy, zdražením surovin dojde k další ztrátě konkurenceschopnosti, dál poroste nezaměstnanost. EU, která do značné míry vyčerpala své finanční zdroje na pomoc zadluženému Řecku, Španělsku a bude možná potřebovat další miliardy na pomoc Itálii, ponese do značné míry i náklady na pomoc Ukrajině. A ty nebudou rozhodně malé.
Tato situace v EU dál prohloubí vnitřní krizi mezi členskými zeměmi. Zároveň zvýší svoji závislost na USA. EU ponese i značná bezpečnostní rizika. Nepůjde jen o ekonomickou migraci občanů Ukrajiny na území členských států EU, ale půjde i o „export“ zločineckých organizací na toto území. Ostatně tyto organizace zde již mají vybudované určité zázemí. Znají prostředí, znají své možnosti, znají možnosti cílových zemí. To vše bude další rána pro ekonomiku EU, pro zvýšení nestability, zvýšení bezpečnostního a sociálního napětí. Prostě, žádné růžové vyhlídky. To je prostě úděl slouhy. Ukrajina časem zjistí, že již nikoho nezajímá. Ukrajina ztratila svoji krásu a přitažlivost bohaté nevěsty. Přišla totiž o věno – Krym. O to, co nerozkradli v předchozích letech vlastní „politici“ a mafiáni, o to se postarají zahraniční „firmy“ a pokud ještě něco zbyde, tak z toho budou platit pomoc, kterou jim poskytnou zahraniční finanční domy. Problémy si však bude muset vyřešit sama. Taková zbídačená země bude mít brány do EU uzavřeny a jako nestabilní a stále částečně zmítaná vnitřními národnostními nepokoji a hlavně bez Krymu, nebude atraktivní ani pro NATO. Suma sumárum, spolu s EU ponese Ukrajina ty největší náklady. USA jako vždy vyjdou z celé situace s „čistým štítem“. Oslabily Rusko, oslabily EU, na další čas odvrátily pozornost od svého území a získaly další investiční příležitosti. V případě neschopnosti Ukrajiny splácet dluh USA rádi poskytnou další pomoc, třeba ve formě odpuštění části dluhu za nějakou to vojenskou základnu. No a těch několik miliard dříve investovaných dolarů? Žádný problém. Vždyť si jich USA může vždy natisknout tolik, kolik potřebuje. Dolar je stále ještě dolar. Alespoň do té doby, než Čína vyrukuje na světové finanční trhy se svými dolarovými rezervami a akciemi amerických průmyslových gigantů. Březen 2014 Ladislav Petráš
