Nová evanjelizácia – príťažlivé telo cirkvi Dr. Markéta Koronthályová, Praha Již před padesáti lety konstatoval Druhý vatikánský sněm, že lidstvo dnes žije v novém údobí dějin, kdy se do celého světa postupně šíří hluboké a rychlé změny (GS 4). Tyto rychlé a hluboké změny se mezitím ještě zrychlily. Avšak na rozdíl od 60. let 20. století změny už nemají za následek nereálná očekávání, ale spíše ztrátu jistoty a strach z budoucnosti. Chybí perspektiva budoucnosti. V situaci takové krize a převratných změn je nutná především vize. Každý jednotlivec, každá obec (společenství) a každý národ jsou schopni přežít jen tehdy, jestliže jsou oduševňováni určitou vizí a nesou v sobě sen o něčem lepším. Církvi je dána její vize v evangeliu Ježíše Krista o příchodu Božího království (Mk 1,14). Naděje je přímo součástí samých dějin založení církve, je jim vepsána do srdce. Avšak v dnešní době se nedaří přeložit tuto naději do konkrétní vize a do nějaké konkrétní pastorační perspektivy. Klíčové slovo pro dnešní a zítřejší pastoraci nám bylo dáno posledními papeži: je jím „nová evangelizace“. Co je novou evangelizací míněno? Výraz „evangelizace“ vyjadřuje zásadní poslání církve, její identitu. Evangelizace není žádný mimořádný koncept pro určité geograficky vymezené oblasti, ale je to cesta, která má otevřít dědictví apoštolů pro dnešek a uskutečnit ho v dnešku. Jestliže dnes nemluvíme pouze o evangelizaci, nýbrž o Nové evangelizaci, pak tímto novým pojmem chceme poukázat na to, že evangelizace se dnes děje v nové situaci, a proto musí být i ona nová. Evropa má za sebou bohaté dějiny mnoha staletí křesťanství. Ale dějiny Evropy nejsou jen dějiny světců a světic, ale také dějiny viny. Evropa totiž své křesťanské dědictví často zradila. Sekularizace je reakcí na tyto dějiny viny z naší strany, je reakcí zejména na náboženské války. Poté, co se Evropa po tolika náboženských hádkách a sporech ocitla na pokraji ruin, není divu, že Evropani dospěli k přesvědčení, že kvůli přežití musí náboženství vyhnat z veřejného života a prohlásit ho za soukromou záležitost. V procesu sekularizace se uvolnily plody nové doby od svých křesťanských kořenů a křesťanského původu. Tyto plody se vzdálily od kmene stromu a ocitly se v nebezpečí.. Svoboda jednotlivce se stala individualismem, pro který už neexistují žádné všeobecně závazné hodnoty a normy. Dnes se opět objevují formy ateismu a laicismu, které jsou vůči církvi nepřátelské, a tyto formy jsou i politicky artikulovány např. v kategorickém odmítnutí vztahu k Bohu a odmítnutí židovsko-křesťanských kořenů Evropy v původně naplánovaném znění evropské ústavy. Moderna se ocitla v nebezpečí vlastního sebezničení. Proto máme co do činění na jedné straně s vysoce sekularizovaným a technicky vysoce rozvinutým světem, který je orientován na prospěch, na osobní, hospodářské a politické zájmy. Na druhé straně máme co do činění se světem, kde vládne religiozita zaměřená na prožívání volného času (religiozita se stává jakoby koníčkem). Patologii rozumu odpovídá patologická religiozita. Došlo k jakémusi rozkolu mezi Bohem a světem, mezi vírou a myšlením, a ten rozkol znamená zásadní výzvu pro náboženství stejně jako pro celý svět. Nová evangelizace je tedy zřejmě konfrontována s velmi složitou a nepřehlednou situací. Vzhledem k této situaci nemůže být jejím řešením žádný krátkodobý program, který by mohl obsahovat pár konkrétně zaměřených akcí, nebo ji řešit pomocí některých všeobecně známých reformních představ, Jedná se o dlouhodobou zásadní úlohu. Jedná se o otázku po Bohu a o základní otázku celé misie, a to o výzvu k obrácení se od model bohů k jednomu, pravému a živému Bohu (1 Te 1,9). Již církevní otcové věděli, že druhé obrácení je obtížnější než první. První obrácení se děje skrze vodu křtu. Druhé se děje skrze slzy lítosti a pokání. Totéž platí o nové, tzv. druhé evangelizaci. Musí čelit s velkou námahou různému zkostnatění, ztvrdnutí a musí hojit rány, které utrpěla jak církev, tak moderní svět. Na straně církve můžeme uvést jednostranně defenzivní postoj vůči světu, který je třeba překonat. Dále vysvobodit se z izolace, kterou jsme si částečně sami zavinili, obnovit víru a radost z víry a znovu získat misionářské nadšení. Na straně moderního světa jde o to, aby bylo očištěno nebo dekontaminováno to, co se vybudovalo během doby: různé předsudky, pocity
nepřátelství vůči křesťanství. Zatímco první evangelizace (misie) předpokládala náboženskou dimenzi a mohla na ni navázat, druhá evangelizace musí nejprve (znovu) s námahou uvolnit často zatemnělé náboženské otázky a vzbudit o ně zájem. Nesmíme proto podlehnout iluzi, že by měl v budoucnosti nastat jakýsi harmonický vztah a harmonická syntéza mezi církví a světem, mezi vírou a kulturou. Něco takového neexistovalo ani v minulosti a v podstatě nemůže existovat. I v budoucnosti se budou hlásit ke slovu moci, které jsou evangeliu nepřátelské, a budou klást šíření evangelia energický odpor. I nová evangelizace stojí pod znamením kříže a nemůže existovat bez konfliktů. Přesto chce nová evangelizace ukázat těm, kdo mají dobrou vůli, východisko ze situace a cestu dopředu. Chce ukázat cestu k novému humanismu a k nové civilizaci života a lásky. Z této celkové perspektivy vyplývají některé pastorační priority pro dobu nové evangelizace: 1. mluvit o Bohu novým způsobem 2. začít znovu od Ježíše Krista 3. být novým způsobem církví Evangelium není program k vylepšení světa. Je evangeliem Ježíše Krista, na jehož tváři se zrcadlí láskyplná podoba živého Boha, který jde až na kříž a který je s námi i v těch nejtemnějších chvílích. Nová evangelizace je tedy přivedením k Ježíši Kristu a uvedením do přátelství s Ním. (Walter Kasper: Začít znovu od Ježíše Krista Podněty pro katechezi a výuku náboženství) Kde se u nás děje uvedení do víry a do života z víry? Kde se lze u nás víře „učit“? Bezpochyby existují různé iniciativy pro obnovené zprostředkování víry (organizovaná hnutími; některé pořady v médiích). Tyto aktivity probíhají žel namnoze paralelně s oficiálními formami katecheze ve farnostech (pokud existují). Výuka náboženství, které kdysi tato úloha připadala, už nemůže toto uvedení do víry a do života z víry v současných školních podmínkách poskytovat, byť je doprovázena intenzivní školní pastorací. Katecheze totiž nikdy nemůže být čistě školním učebním procesem; je vždy současně uvedením do křesťanského života a do života církve. Musí být tedy blízká životu, navazovat na zkušenosti, zkušenosti vysvětlovat a zprostředkovat zkušenosti nové. Vyžaduje tedy víc než učitele. Katecheze vyžaduje průvodce, mystagoga. Doprovod na cestě víry a mystagogie je možná pouze v prostorách a v osobní blízkosti církve a obce věřících. Právem tedy byla ustanovena systematická katecheze v obci věřících vedle výuky náboženství a tato systematická katecheze v obci věřících je chápána jako uvedení k prvnímu svatému přijímání a k biřmování. Většinou je, bohužel, svěřována nedostatečně kompetentním nebo dokonce nekompetentním lidem. Proto není divu, že kromě mála výjimek zůstala tato katecheze jakousi formou první evangelizace, tzn., že se stala jakýmsi kurzem pro začátečníky. Katecheze rodičů související se křtem dítěte a obecně katecheze v rodině je minimálně rozvinutá právě tak jako katecheze s dospělými, kteří se chtějí ve zralém věku navrátit k víře. Také této katechezi se často věnují lidé bez dostatečné kompetence. A proto se nesmíme divit, že taková náboženská podvýživa může vyvolat pouze touhu po víře, která slouží člověku jako „berlička“. Ve skutečnosti vědomí víry dnes dospělo k jakémusi „nejnižšímu“ bodu. Musíme dnes otevřeně přiznat existenci jakéhosi náboženského analfabetismu (lidé znají z křesťanského náboženství jen „písmenka“, ale nedovedou číst). Člověk však přece může milovat jen to, co zná, a co miluje, to chce také hlouběji a lépe poznat. Chybí nám celostní katechetická cesta, která se nezaměřuje jen na kognitivní poznání, ale pracuje také s emocemi a je orientovaná na křesťanskou životní praxi. Vede mladé stejně jako dospělé lidi cestou „srdce, rukou a rozumu“ k Ježíši Kristu a uvádí je do víry a do života církve. Pomáhá jim, aby se stali dospělými křesťany, tzn. křesťany, kteří umějí „otevřít ústa“ a při vhodné příležitosti jsou schopni vydat svědectví o své víře. Nepřítomnost takovéto katecheze je jedním z nejcitlivěji vnímaných nedostatků církve v Evropě. Není divu, že mnozí, kteří se považují za dospělé, opakují jen běžně známé fráze a přitom věří povrchní prezentaci víry v médiích, anebo se stávají oběťmi propagandy
nových náboženských hnutí. Musíme se nově učit od prvotní církve, od církví z misijních oblastí (které byly do nedávna za takové považovány) a také od katechetické praxe mnoha jiných evropských zemí. Evangelizovat znamená ukazovat tuto cestu - učit umění žít. Na začátku svého veřejného života Ježíš říká: Přišel jsem zvěstovat radostnou zprávu chudým (Lk 5,18), tj. mám odpověď na tvou základní otázku, ukážu ti cestu života, cestu ke štěstí. A dokonce: Já jsem ta cesta. Z tohoto důvodu potřebujeme novou evangelizaci - když umění žít zůstává neznámým, nic jiného nepomůže. Ale toto umění není předmětem vědy - toto umění může být zprostředkováno pouze tím, kdo má život - a kdo je zosobněným evangeliem. Základní teze evangelizace zní: Bůh tě miluje. A bude tě milovat vždycky, ať se stane ve tvém životě cokoliv, můžeš se na něj spolehnout. I já na něj spoléhám, a proto vidím, že všechno, co se v mém životě stalo, mělo nějaký smysl – vedlo mě blíž do důvěrného a důvěryplného vztahu s Bohem. On ví, co je pro mě nejlepší – i když to vždy neznamená nejpohodlnější a nejsnadnější. Proto mu mohu svěřovat všechno, co jsem a co dělám, zde a nyní. On ví, kam mě má poslat a co tam mám já dělat.
Synoda o nové evangelizaci Proběhla v Římě ve dnech 7. – 28. října 2012, 28.10. 2012 ji Benedikt XVI. zakončil Pracovní text Instrumentum laboris upřesňuje samotný pojem nové evangelizace. V odstavci č. 86 čteme, že se týká především Západního světa, který odpadnul od víry. Nová evangelizace se nesmí omezit na pouhou aktualizaci pastoračních metod, ale žádá si pronikavé pochopení příčin situace, v níž se ocitl křesťanský Západ. Má vrátit starodávným místním církvím novost víry a pomoci západním lidem, aby opustili „vnitřní poušť“ a odvážili se otázky po Bohu – čteme ve vatikánském dokumentu. Instrumentum laboris však podotýká, že toto zeměpisné naznačení problému nemá být chápáno exkluzivně, nýbrž exemplárně. Západ je podán jako příklad a nikoli jako jediný cíl veškeré nové evangelizace. Tu totiž dnes potřebuje celá církev, jak řekl arcibiskup Nikola Eterovič, generální sekretář biskupského synodu: „Církev jako celek otevřený Duchu svatému musí oživit svoji dosavadní pastorační službu. Nová evangelizace je určena především lidem, kteří jsou pokřtění, ale zůstali vzdáleni od společenství víry. Právě jim je třeba dát možnost objevit aktuálnost a smysluplnost evangelia. Nový dynamismus potřebují vzdálené misijní kraje, ale také Západní země, neboť i mezi námi žijí mnozí nekřesťané. Všichni mají právo poznat Ježíše Krista a Jeho spásonosné slovo, a my máme povinnost je s Ním seznamovat a ukazovat jim, že křesťanská víra mění náš život, dává naději a radost, o kterou se chceme dělit s druhými.“ Instrumentum laboris je velmi obsáhlý dokument, který je výsledkem konzultací v rámci celé církve. Synteticky formuluje názory, postřehy a návrhy, které do Vatikánu poslali různé místní církve, řehole, hnutí i jednotliví věřící. V tomto smyslu je tento text jakousi zprávou o stavu současné církve. Hovoří se v něm o tom, co oslabuje misijní dynamismus nebo způsobuje dezorientaci mezi věřícími a vede k odpadu od víry; zaobírá se měnícím se kulturním a sociálním kontextem. V jednotlivých kapitolách je představen aktuální stav pastorace, upozorňuje na potřebu nových metod evangelizace, ale také na návrat k těm starším, někdy ukvapeně odloženým, jako jsou například lidové misie. 26. 11. 2013 byla vydána exhortace papeže Františka Evangelii gaudium, která prakticky shrnuje závěry této synody o nové evangelizaci. Ještě se o ní zmíním podrobněji. Současná česká společnost jako prostor nové evangelizace Přednášky z konference pořádané Českou společností pro katolickou teologii 20.–21. září 2012 na Katolické teologické fakultě UK v Praze a nazvané „Současné otázky misie a evangelizace“ (Michal Kaplánek).Konference navázala přímo na tuto synodu. Vztah k náboženství u nás – stejně jako v západní Evropě – je poznamenán rozpadem ideologií, pluralitou a skepsí vůči všem názorům, které si nárokují objektivní platnost. To jsou znaky naší doby, kterou někteří označují jako „postmoderna“. Prostředí, v němž žijeme, na jedné straně poskytuje většině lidí dostatek individuální svobody, ale současně nenabízí všeobecně platná kritéria pro rozhodování. Pro změnu společnosti tímto směrem se zažil pojem individualizace. Takto individualizovaná společnost je společností rizikovou. Individualizace se týká také oblasti náboženství.
Proto se setkáváme nezřídka s tím, že lidé jakoby surfují v různých náboženských nabídkách a tradicích a vybírají si z nich to, co se jim líbí, takže můžeme mluvit o jakémsi „kolážovém náboženství“. Zvláštností české populace a jejího vztahu k náboženství je fenomén, který se patrně vyskytuje pouze u nás a v bývalé NDR, tedy určitá forma „lidového ateismu“, tzn. přesvědčení o neaktuálnosti a nesprávnosti náboženství, které ale není osobním názorem, k němuž lidé došli vlastní úvahou, ale někdy již po tři až čtyři generace tradičně předávaným předsudkem. Přitom však jsou v naší společnosti přítomné také prvky, které můžeme označit jako „zbytky katolické tradice“, ať už myslíme na určitou – byť mlhavou – víru v posmrtný život, která se projevuje třeba návštěvou hřbitovů v době Památky zesnulých, nebo na oblibu vánočních půlnočních mší. Současně můžeme u mnoha našich současníků pozorovat hlubokou úctu ke křesťanskému dědictví a zejména k základním etickým hodnotám, které církev hlásá (např. ochrana rodiny). Můžeme tedy mluvit o dvou částečně protichůdných a částečně komplementárních tradicích, které ovlivňují naši současnost. Tato situace klade na křesťany zvláštní požadavky. Východiskem evangelizace v tomto kontextu je zejména dialog křesťanů se společností, který předpokládá porozumění a respekt vůči oběma tradicím. V obou tradicích, jak v tradici lidového katolicismu, tak i v protináboženské tradici najdeme totiž cenné prvky, které se mohou stát dokonce styčnými body umožňujícími hlásat evangelium. Katolická církev v České republice tedy nemůže navazovat pouze na zbytky vlastní církevní tradice, nýbrž musí – podobně jako církev ve Francii – navazovat i na tradice, které jsou na první pohled proticírkevní. Je totiž načase, aby i česká katolická církev odhalila autentické hodnoty, které jsou skryté právě v tak rozšířené skepsi vůči náboženství a církvi. Přitom se může opírat o vzor samotného Ježíše, který byl také kritický vůči náboženskému systému svého národa a své doby. Tak jako první křesťané byli kritičtí vůči tehdejšímu náboženství (pohanství), mohou i současní křesťané objevit, že se někdy i v tvrdých útocích proti církvi a náboženství skrývá touha po autentickém náboženství a věrohodné církvi. Nedůvěra až odpor mnoha našich vrstevníků vůči církvi pramení totiž často ze strachu před zneužitím náboženství k politickým a mocenským účelům anebo i k individuální manipulaci. Církev může znovu získat věrohodnost, pokud bude jasně vidět, že jejím cílem není „získat na svou stranu“, ale podpořit celistvý rozvoj člověka, včetně jeho eschatologické dimenze. Ačkoliv někdy máme dojem, jako by naši současníci neměli o evangelium zájem, zdá se, že jejich nezájem vzbuzuje spíš naše forma prezentace víry, jakož i určitá – vědomá či nevědomá – snaha získat lidi pro pravidelnou účast na životě církve. Odborníci v oblasti náboženské výchovy někdy rádi operují s předpokladem určité implicitní touhy po Bohu. Přitom není pro nás lehké tuto touhu vůbec objevit (všimnout si jí) a probudit ji. Předpokladem k tomu, abychom správně vnímali zájem našich současníků o víru, je rozumět jejich řeči. Jejich způsob vyjadřování, který se týká náboženského hledání, je odlišný od našeho navyklého způsobu uvažování a mluvy. Je to, jako by mluvili jiným jazykem. Pokud se pokusíme oslovit je, musíme si dát pozor na to, abychom vyjadřovali svoji osobní víru a naše osobní názory autentickým způsobem – ne podle nějakého klišé, ale na základě vlastní úvahy a vlastními slovy. S tím souvisí další předpoklad, a to je schopnost vyjadřovat víru chováním, jednáním i slovem. Zdá se, že vývoj po 11. září 2001 vedl ke zvýšení nejistoty mnoha katolíků. Zatímco islám se jeví jako ofenzivní náboženské vyznání, křesťanství je (zdá se) v defenzívě. Domnívám se, že právě tato okolnost přivedla papeže Benedikta XVI. ke svolání 13. řádného generálního shromáždění biskupské synody, které se uskutečnilo v Římě v říjnu 2012 a o které jsme již mluvila výše. Tato synoda o evangelizaci byla odpovědí na „znamení času“, které možná církev – jak už to bývá – rozeznala až s určitým zpožděním. Eroze tradičních hodnot a nahrazení náboženského přesvědčení náboženskou koláží jsou jistě pádným důvodem k tomu, aby se církev zamýšlela nad svým posláním svědčit o „nesmírně cenném poznání Krista“ a umožnit tak každému, aby se s Kristem setkal, aby Kristus mohl změnit jeho život. Tyto pozitivní myšlenky jsou shrnuty v závěrečném poselství synody, které představuje evangelizaci jako výzvu ke konverzi (čl. 5) a osobní setkání s Ježíšem v církvi (čl. 3–4).
Novou kapitolu ve vývoji chápání evangelizace otevřel papež František. Apoštolský list Evangelii gaudium (s datem 24. 11. 2013) je formálně posynodní exhortací. Ve skutečnosti je však programovým dokumentem nového papeže. Papež v tomto listě zdůrazňuje jak povinnost křesťanů zvěstovat evangelium „všem bez výjimky“, tak i žádoucí profil hlasatele evangelia, který přichází „ne jako ten, kdo ukládá další povinnosti, nýbrž jako někdo, kdo se dělí o radost, ukazuje krásný horizont a nabízí vytouženou hostinu“ (čl. 14). Papež upozorňuje na to, že v pastoraci nejde o „nesouvislé předávání množství nauky, které se člověk snaží s nezlomnou vytrvalostí vnucovat“, ale o zvěstování toho, co je podstatné, krásné a přitažlivé (čl. 35). Papež František navazuje na Evangelii nuntiandi Pavla VI. především tím, že znovu, novou formou a v nových souvislostech zdůrazňuje, že předpokladem evangelizace je obrácení uvnitř církve. Mluví dokonce o transformaci církve v „církev misijní“ a ve své exhortaci načrtává zcela konkrétní linie pro jednotlivé sféry života, které by měla katolická církev sledovat, případně změnit, aby se stala církví plnící své missio, poslání. Konkrétní papežovy impulzy a snahy o vnitřní – ne pouze kosmetickou – transformaci církve jsou povzbudivé pro většinu katolíků v celém světě. Považuji je ale za zvláště aktuální v kontextu katolické církve v České republice, protože mohou být dobrým kompasem pro naše biskupy při hledání odpovědí na aktuální problémy církevního života. V České republice jsme totiž byli dosud zvyklí přistupovat k těmto problémům dost jednostranně: nedostatky a chyby se interpretovaly na základě vnějších negativních vlivů nebo jako výsledek individuálních selhání. Proto byla občasná kritika církevní struktury buď považována za nezdravou, nebo byla ignorována jako neadekvátní či naivní. Jestliže však papež sám přiznává, že ozdravění potřebují nejen jednotliví křesťané, ale také církev jako organizace a organismus, máme naději, že se i u nás otevře diskuse o uspořádání církevního života a že v této diskusi budou brány v potaz nejen ekonomické determinanty, dané změnou financování církví nastartovanou tzv. restitucemi, nýbrž také poslání církve, která je evangelizačním dílem (opus evangelizationis). Příkladem, že je tato naděje odůvodněná, je dopis plzeňského biskupa Františka Radkovského věřícím plzeňské diecéze, v němž biskup vyzývá věřící k tomu, aby vyjádřili své názory (28.10.2013). Aktivní věřící jsou ovšem poněkud odrazováni skutečností, jak se nakládalo s výsledky Plenárního sněmu církve v ČR, který se konal v r. 2005. Od r. 1997 se setkávaly ve farnostech i v různých církevních organizacích tzv. přípravné sněmovní kroužky, do kterých se zapojilo mnoho lidí, ale výstupy z nich nebyly na Plenárním sněmu prakticky použity. Také výsledné materiály z Plenárního sněmu nebyly dále použity a nijak se s nimi nepracovalo. To mnoha věřícím vzalo odvahu vyjadřovat své vlastní názory a doufat, že se něco změní. Papež František prohlásil tento rok Rokem milosrdenství: otevřít brány církve (symbolicky brány různých kostelů) jako láskyplnou náruč otevřenou dokořán, kde každý může najít odpuštění, přijetí, pochopení. Bůh je představován jako milosrdný Otec – podobenství o marnotratném synovi je pojmenováno nově: O milosrdném Otci. Cíl a smysl tohoto Roku milosrdenství je, aby každý, kdo se s námi setká, věděl, že ho Bůh miluje. Různé konkrétní evangelizační akce vyrůstají jakoby z podhoubí církve, nepřicházejí shora, od hierarchie, ale zdola, z nápadů jednotlivých křesťanů. Následně jsou hierarchií schváleny, jinak by se nemohly konat. Jsou to např. Kurzy Alfa, Noc kostelů (pomáhá odstraňovat předsudky a je stále více navštěvovaná nevěřícími), Dny víry nebo evangelizace ve městech (františkáni) apod.
Kurzy Alfa tvoří série promluv na klíčová témata, související s křesťanskou vírou. Konají se v restauracích, církvích, obývacích pokojích nebo vězeních…Alfa nabízí příležitost prozkoumat smysl života. Kurzy Alfa se konají prakticky ve všech státem registrovaných křesťanských církvích, pořádají je např.: Apoštolská církev Armáda spásy Bratrská jednota baptistů Cesta života Církev adventistů sedmého dne Církev bratrská Církev československá husitská Církev Nová naděje Českobratrská církev evangelická Evangelická církev metodistická Jednota bratrská Křesťanská společenství Křesťanské sbory Římskokatolická církev Slezská církev evangelická augsburského vyznaní Slovo života a řada nedenominačních sborů Všechny církve používají stejné materiály a provádějí drobnější úpravy jen, když je to vhodné s ohledem na kulturní rozdíly. Večeře Každé setkání začíná společným jídlem, které dává účastníkům kurzu příležitost vzájemně se seznámit. Promluva Seznamuje s tématem večera. Na promluvu navazuje diskuse ve skupinkách. Diskuse Naslouchejte, diskutujte, objevujte. Zeptat se můžete na cokoliv, žádná otázka není ani nemístná ani nevhodná.
Témata promluv jednotlivých večerů • • • • • • • • • • •
Jde v životě ještě o víc? (úvodní večer kurzu) Kdo je to Ježíš? Proč Ježíš zemřel? Jak získat víru? Proč a jak se modlit? Proč a jak číst Bibli? Jak nás Bůh vede? Kdo je to svatý Duch? Co Duch svatý dělá? Jak mohu být naplněn Duchem svatým? Jak mohu prožít zbytek života co nejlépe?
• • • •
Jak odolat zlému? Proč a jak mluvit s druhými o víře? Uzdravuje Bůh i dnes? A co církev?
Nová exhortace papeže Františka o rodině - Amoris laetitia (Radost lásky) 8.4.2016
Radost lásky je název apoštolské exhortace papeže Františka, věnované tématu rodiny a jejím současným výzvám či poslání. Dokument navazuje na intenzivní diskuze posledních dvou let, týkající se aktuálních problémů a těžkostí dnešních rodin a shrnuje také závěry dvou synod o rodině (z roku 2014 a 2015). Toho, kdo se již setkal s některými texty papeže Františka, nepřekvapí přímost a konkrétnost, s jakou je psaný i tento jeho nejnovější dokument. Nejedná se zde pouze o teoretický text, ale skutečnou reflexi problémů dneška. Papež František hned v úvodu exhortace hovoří o tzv. principu inkulturace. „Každý všeobecný princip (…) potřebuje být inkulturován,“ píše. Způsob, jakým se chápou některé konkrétní problémy v dané zemi, nemůže být „globalizován“ na celý svět a ne všechny diskuze mohou být vyřešeny zásahem učitelského úřadu církve. Jiná věc jsou samozřejmě dogmatické otázky, které jsou církví jasně definovány. Exhortace tedy nikterak nemění církevní učení ohledně manželství a rodiny, které stále zůstává ideálem, na druhou stranu papež nezapomíná na zranitelnost rodin i na jejich selhání a zasazuje tak nauku do nového aktuálního kontextu. Co nového přináší exhortace Amoris laetitia? Papež František zde klade důraz především na nový postoj v oblasti doprovázení rodin, a to bez ohledu na to, v jaké situaci se ocitají. Církev má mít otevřenou náruč pro všechny, zvláště pro ty, kteří jsou zranění. Vždy je třeba citlivě naslouchat každému, kdo je zoufalý, a pomoci mu zakusit Boží bezpodmínečnou lásku. Je třeba, aby tito lidé vnímali blízkost duchovních pastýřů a cítili se součástí církve, i přes to, že se nemohou v určitých případech zapojit do svátostného života. Každý nelehký případ zraněných manželství či rodin je třeba posuzovat zvlášť, vždy v celé jeho komplexnosti. Amoris laetitia nepřináší seznam pravidel, ale volá po přijetí a zapojení i těch lidí, kterým se nepovedlo dostát ideálům Kristova učení. Církev má "vylévat Boží milosrdenství na všechny, kteří si o něho s upřímným srdcem požádají". František vyzývá k porozumění lidem ve složitých a bolestných situacích; tedy nesoudit druhé, ale přibližovat se k nim se soucitem. „Vstoupit do reality života druhých lidí a poznat sílu něhy.“ Dalším klíčovým slovem textu je rozlišování. Právě to podle Františka osvětluje konkrétní každodenní realitu a podporuje jednání se všemi lidmi v lásce. Nejsou k dispozici žádné jednoduché a univerzální recepty pro správné rozlišování, nesmí však být oddělováno od požadavků Evangelia pravdy a služby, ani od učení či tradice církve. Vyžaduje pokoru a upřímné hledání Boží vůle. Vydání celého textu v českém jazyce se připravuje. Podle www.cirkev.cz.
