NOVĚ NA REPERTOÁRU NOC BLÁZNŮ, MILUJU TĚ, ALE, JAKOBÍN, SLUHA PREMIÉRY GYPSY, NETOPÝR, ŽENITBA, GIANNI SCHICCHI, PŘIŠEL NA VEČEŘI, HROBKA S VYHLÍDKOU

Divadlo J. K. Tyla 8. ročník

4/2010

www.djkt–plzen.cz

NOVĚ NA REPERTOÁRU NOC BLÁZNŮ, MILUJU TĚ, ALE…, JAKOBÍN, SLUHA PREMIÉRY GYPSY, NETOPÝR, ŽENITBA, GIANNI SCHICCHI, PŘIŠEL NA VEČEŘI, HROBKA S VYHLÍDKOU PORTRÉT TOMÁŠ BRAUNER 145 LET STÁLÉ ČESKÉ PROFESIONÁLNÍ SCÉNY V PLZNI SLAVNOSTNÍ VEČER VE VELKÉM DIVADLE mezinárodní FESTIVAL DIVADLO 2010

GYPSY Divadlo J. K. Tyla - soubor muzikálu a operety

V hlavních rolích: Stanislava Topinková Fořtová Soňa Borková

Překlad a české texty: Pavlína Hoggard Režie: Roman Meluzín Dirigenti: Pavel Kantořík / Jiří Petrdlík Choreografie: Pavel Strouhal a Aneta Antošová P r e m i é r a 4 . p r o s i n c e 2 0 1 0 v K o m oMonika r n í m Švábová d i v a d(Regina) l e – VE STÁTNÍM ZÁJMU

Dílo je uvedeno po dohodě s agenturou Tams-Witmark, New York. Vydalo Divadlo J. K. Tyla, příspěvková organizace, zřizovatel město Plzeň, za nanční podpory MK ČR a Plzeňského kraje

Muzikál podle memoárů Gypsy Rose Lee Text: Arthur Laurents Hudba: Jule Styne Texty písní: Stephen Sondheim Autoři původní inscenace: David Merrick, Leland Hayward Režie a choreografie původní inscenace: Jerome Robbins

Obsah NOVĚ NA REPERTOÁRU NOC BLÁZNŮ

2

MILUJU TĚ, ALE…

4

JAKOBÍN

6

SLUHA

8

koncerty

9

Premiéry GYPSY

12

NETOPÝR

13

ŽENITBA, GIANNI SCHICCHI

15

PŘIŠEL NA VEČEŘI

16

HROBKA S VYHLÍDKOU

17

PORTRÉT TOMÁŠ BRAUNER

18

145 LET STÁLÉ ČESKÉ PROFESIONÁLNÍ SCÉNY V PLZNI SLAVNOSTNÍ VEČER VE VELKÉM DIVADLE

20

jubilea EVA ROVENSKÁ, EVA KLEČKOVÁ, RAFAEL KUBITA

22

trojí rozloučení JOSEF VALIŠ, JOSEF ŠKODA, ALEXANDR POHRIBNÝ

23

MOZAIKA

24

Jazz bez hranic 2010

25

projekt nového divadla na výstavě ve foyeru velkého divadla

25

herecká setkání v západočeské galerii

26

MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO OHLÉDNUTÍ ZA 18. ROČNÍKEM

27

MARTIN HUBA : PODSTATNÝ JE KONFRONTAČNÍ CHARAKTER FESTIVALU

28

PROGRAMY PROSINEC 2010 – LEDEN, ÚNOR 2011

31

KOntakty

Foto na titulní straně: Michal Štrich (Henry) – NOC BLÁZNŮ

Ředitelství

Prokopova 14, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 048

Odd. prodeje a služeb

Sedláčkova 2, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 185, 378 038 186

Pokladna předprodeje

Sedláčkova 2, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 190

Denní pokladny (hodinu před začátkem představení)

Velké divadlo Smetanovy sady 16, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 128 Komorní divadlo Prokopova 14, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 059

Odd. propagace a marketingu

Bezručova 26, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 181

Zahraniční a tuzemské zájezdy

Bezručova 26, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 183

Foto na zadní straně obálky: Miroslav Kopp (Benda), Pavel Horáček (Hrabě Vilém) – JAKOBÍN

Divadlo Josefa Kajetána Tyla vychází 4× ročně

Vydává: Divadlo J. K. Tyla, příspěvková organizace, Prokopova 14, 301 00 Plzeň, IČO 078051 – za podpory MK ČR a Plzeňského kraje Ředitel: doc. MgA. Jan Burian Zřizovatel DJKT: město Plzeň Odpovědná redaktorka: Mgr. Eva Ichová Fotografie: Marta Kolafová, Pavel Křivánek, archiv DJKT (není-li uvedeno jinak) Grafické zpracování: Jaroslav Mašek Tisk, sazba: Kalous & Skřivan s.r.o. MK ČR E 14075

NOC BLÁZNŮ

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Louis Nowra Premiéra 16. října 2010 v Komorním divadle Překlad Dáša Bláhová • Režie a úprava Martin Vokoun • Dramaturgie a úprava Irena Hamzová Pulicarová • Scéna a kostýmy Agnieszka Pátá

NOC BLÁZNŮ PŘINESLA CIT A KŘEHKÝ POHLED DO DUŠE

Michal Štrich (Henry), Jakub Zindulka (Nick), Zdeněk Rohlíček (Lewis), Andrea Černá (Cherry)

Sobota patřila v plzeňském Komorním divadle citlivému textu, který zároveň umožnil publiku vzácné setkání s australskou dramatikou. Takový záslužný krok přitom dramaturgie činohry v Plzni neučinila poprvé. Ještě před nedávnem byla na repertoáru hra Urvi to! od jiného autora z Austrálie – Davida Williamsona. (...)

Mladý plzeňský režisér Martin Vokoun jako dosud ve všech svých inscenacích v Divadle J. K. Tyla prokázal nesporný talent a k jemné hře přistoupil s podobným pochopením, jaké má sama pro své hrdiny a člověka vůbec. Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 18. 10. 2010

Michal Štrich (Henry), Michal Štěrba (Roy)

N o v ě

n a

r e p e r t o á r u

•

N O C

B L Á Z N Ů

Kristýna Hlaváčková, Štěpánka Křesťanová, Michal Štěrba

Kristýna Hlaváčková (Julie), Andrea Černá (Cherry), Kateřina Vinická (Ruth) 2

Zdeněk Rohlíček (Lewis), Jan Maléř (Doug)

Klára Kovaříková (Lucy)

Napsal autor komedii? Absurdní prolínání normality a nenormality jí dávají jiný přídech, přídech podobenství. Dramatu však chybí odpovědi na otázky, které klade. Režisér, soubor i dramaturgie vyslovili svou a věrojatnou odpověď.

Tomáš Stolařík (Zac), Michal Štěrba (Roy), Zdeněk Rohlíček (Lewis)

Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 26. 10. 2010

PRAVDA POD VESELOU SLUPKOU Inscenace sršící energií, vtipem, inteligentním humorem. Marnotratně hýřící neobyčejnou tvůrčí invencí. Neotřelými nápady a ano – i zcela neodolatelným podivuhodným šarmem. To je Noc bláznů australského dramatika Louise Nowry. (...)

•

N O C

B L Á Z N Ů

Kateřina Vinická (Ruth), Michal Štrich (Henry), Kristýna Hlaváčková (Julie)

r e p e r t o á r u

Lewis je role jako ušitá na tělo Zdeňku Rohlíčkovi. Zprvu lehce rozpačitý, váhající, ustupující, posléze chápající a objevující. Své svěřence a tak trochu i sebe samého. Výtečným protihráčem mu je Michal Štěrba jako Roy – tak vehementní, tak přesvědčený a přesvědčivý, nepřipouštějící odpor. A Doug Jana Maléře – tragikomická postava vzbuzující smích i mrazení v zádech. Koneckonců často nás v Noci bláznů skrze smích lehce zamrazí. Výtečné je ženské osazenstvo – Andrea Černá jako Cherry je k nepoznání. Je vidět, jak si svoji nestandardní roli náruživé chovankyně ústavu užívá. Uzavřenou Ruth s věčnými rukavicemi, zahalenou takřka od hlavy k patě a zoufale počítající na jevišti kroky výborně ztvárnila Kateřina Vinická. A léčící se narkomanku Julii, lehce se vymykající z bláznovské skupinky, podala zcela přesvědčivě Kristýna Hlaváčková. Výtečně do skupiny zapadají i pánové Michal Štrich jako Henry a Tomáš Stolařík v roli Zaca. (...)

N o v ě

Gabriela Špalková, MF DNES

n a

Noc bláznů je komedie, která obnažuje podstatu bez hlubokomyslných proslovů a úvah. Jen lehce naťukne – a až když divák odchází z hlediště v dobré náladě a skvěle pobaven, si zvolna uvědomuje, kolik toho přečetl mezi řádky psanými smíchem.

Kateřina Vinická, Michal Štěrba, Andrea Černá, Zdeněk Rohlíček, Kristýna Hlaváčková 3

MILUJU TĚ, ALE…

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Joe DiPietro – Jimmy Roberts

AMERICKÝ MUZIKÁL MILUJU TĚ, ALE... JE ŠŤASTNÝM KROKEM DO NOVÉ SEZONY

Soňa Borková, Roman Vojtek

Premiéra 25. září 2010 v Komorním divadle Muzikál • Scénář a texty Joe DiPietro • Hudba Jimmy Roberts Překlad a české texty Adam Novák • Režie Antonín Procházka Hudební nastudování Pavel Kantořík • Scéna a kostýmy Karel Glogr • Choreografie Pavel Strouhal • Dramaturgie Jiří Untermüler

Hudební komedie s původním názvem I Love You, You’re Perfect, Now Change (Miluju tě, jsi prima, ale rychle se změň) pro čtyři herce a tři muzikanty amerického dramatika Joea DiPietra s hudbou Jimmyho Robertse měla světovou premiéru před čtrnácti lety na Off-Broadwayi, kde se stala okamžitě hitem. (...) Tato komedie nemá pevný příběhový děj. Série jednotlivých scének, které na sebe nenavazují, se točí ve dvaceti obrazech kolem partnerských peripetií, seznamování, zoufalství středního věku i společného rodinného soužití. Děj s humorem, často značně černým, líčí vztah dvou lidí od mnohdy trapných prvních schůzek přes budování vztahu, sexuální očekávání a manželské stereotypy až po namlouvání v pokročilém věku. V některém z obrazů se zřejmě pozná každý z nás. Zatímco první jednání hudební revue si satiricky pohrává s problematikou osamělých svobodných mužů a žen v dnešním světě, druhé obrací divákovu pozornost k životu v manželství. DiPietro dokázal převyprávět mnohdy nepříliš úsměvné příběhy s obrovským vtipem, ironií a nadsázkou. Režisér Antonín Procházka už několikrát nejen v Plzni prokázal, že si s žánrem hudební komedie rozumí. I ve svém nejnovějším kuse na scéně plzeňského Komorního divadla dávkuje humor s pečlivostí lékárenského laboranta, jeden situační gag střídá druhý, přestavby nápaditě vyplňují stále se opakující hudební motivy evokující koloběh partnerského života. (...) Každý ze čtveřice herců, jejichž postavy získávají jména až v jednotlivých epizodách, dostává na jevišti zhruba stejný prostor. A Bronislav Kotiš, Roman Vojtek, Soňa Borková a Kateřina Šildová předvádějí skutečný koncert, s celou plejádou hereckých poloh. S neuvěřitelnou suverenitou hrají jak mladé teenagery, tak páry středního věku a zejména pak – s groteskním citem, ale bez známek parodie – také příslušníky generace nejstarší. Obrovskou energii odevzdával na scéně nejen hostující Roman Vojtek, který jako jediný vystupoval už v pražském provedení této komedie, ale bez rozdílu všichni, přičemž kromě brilantně zvládnutého výrazu, zpěvu a pohybu se účinkující museli vyrovnat i s mimořádně častými převleky. Do děje režisér Procházka sem tam zapojuje i trojici muzikantů, které k preciznímu výkonu připravil dirigent Pavel Kantořík. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 1. 10. 2010

A L E …

MILUJU TĚ, ALE NEČEKEJ VELKÝ PŘÍBĚH

N o v ě

n a

r e p e r t o á r u

•

M I L U J U

TĚ ,

Čtyři zpívající herci v režii Antonína Procházky pobavili diváky scénkami o partnerských vztazích. Vtipný kaleidoskop krátkých scének, zkrátka humor přinesl do Plzně americký muzikál Miluju tě, ale... Záruku, že se budete bavit, dává text Joea DiPietra i hudba Jimmyho Robertse, v plzeňském Divadle J. K. Tyla pak dirigent Pavel Kantořík a v režii Antonína Procházky výborní herci a zpěváci: Soňa Borková s Bronislavem Kotišem a hosté Kateřina Šildová s Romanem Vojtkem. Každý ztělesňuje na dvě desítky rozličných postav – a při sobotní premiéře v Komorním divadle bylo znát, že s chutí. Kdo namítne, že oproti leckdy extravagantním ponorům do člověka během právě uplynulého plzeňského festivalu Divadlo je tenhle muzikál jednoduchý, nebude daleko od pravdy. Není překomplikovaný, ale přesto vidí jasně a chytře do partnerského života. Ve zdánlivé jednoduchosti a stále znovu v humoru je jeho síla. Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 27. 9. 2010

4

Bronislav Kotiš, Kateřina Šildová

Roman Vojtek, Soňa Borková, Kateřina Šildová, Bronislav Kotiš

Soňa Borková, Kateřina Šildová, Roman Vojtek

Soňa Borková, Roman Vojtek

Daniel Eberle, Erich Ciompa, Veronika Dobrovolná

Bronislav Kotiš, Kateřina Šildová

Soňa Borková, Bronislav Kotiš, Roman Vojtek, Kateřina Šildová

N o v ě

n a

r e p e r t o á r u

•

M I L U J U

TĚ ,

A L E …

Kateřina Šildová, Soňa Borková, Roman Vojtek, Bronislav Kotiš

5

Jakobín

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Antonín Dvořák Premiéra 30. října 2010 ve Velkém divadle Opera o třech jednáních na libreto Marie Červinkové-Riegrové • Hudební nastudování a dirigent Ivan Pařík • Režie Magdalena Švecová • Scéna a kostýmy Zuzana Přidalová • Dramaturgie Zbyněk Brabec • Sbormistr Zdeněk Vimr Sbormistryně dětského sboru Lucie Hofmanová, Alena Tupá

JAKOBÍN V PLZNI SI POTLESK ZASLOUŽÍ Hudební nastudování Ivana Paříka je pozoruhodné. Volená tempa dávají Dvořákovu dílu nebývalou dynamičnost a nečekaný energický náboj. Ivan Pařík přitom dokáže vyzdvihnout i vroucnost a křehkost, až niternou jímavost v lyrických pasážích. Sólisté také nezůstali Dvořákovi dlužni. Úžasný výkon podal Martin Bárta jako Bohuš, právoplatný dědic panství prchající z revolucí zmítané Francie zpět do Čech s ženou Julií a svými dvěma dětmi. Ke krásnému zvučnému hlasu přistupuje u Martina Bárty i přesvědčivé herectví. Na jevišti je přirozenou dominující osobností, vyzařující rozhodnost i morální převahu nad svými protivníky. Je laskavým milujícím otcem i synem. Julii, nevinnou příčinu rodinné roztržky, výborně ztvárnila Ivana Šaková, která dokázala dát postavě potřebnou jemnost i procítěnost. S výborně sehranými a zcela přirozeně hrajícími dětmi vytvořili na jevišti podmanivý obraz pevně semknuté rodiny, prolínající se působivě celým dějem. Slavná scéna s duetem „My cizinou jsme bloudili“ tak dýchá opravdovostí a zasahuje publikum zcela bezprostředně.

Ivana Veberová (Julie), Jiří Hájek (Bohuš)

N o v ě

n a

r e p e r t o á r u

•

J A K O B Í N

Skvělí byli i další sólisté. Jako Adolf, v jehož osidlech se Bohušova rodina ocitá, vystoupil výborný Dalibor Tolaš. Jeho komplicem – hraběcím purkrabím – pak byl Jevhen Šokalo a opět své příznivce nezklamal. Výtečně zpíval a vytvořil na jevišti ryze komickou, plnokrevnou figuru směšného Adolfova nohsleda. Půvabná, s hlasem jistým a vyrovnaným ve všech polohách, byla Radka Sehnoutková jako Terinka. Představitel starého hraběte Pavel Vančura dokázal dát postavě potřebnou noblesu i jistou zoufalou zarputilost, překonanou dojetím a odpuštěním. A unikátní roli venkovského učitele Bendy skvěle vystihl k nepoznání proměněný Jan Ježek. Hlasově vyrovnaný ve všech polohách, přirozeně hrající, dokázal dát postavě žádoucí „kouzlo osobnosti“ a vytvořit ukázkovou postavu českého kantora Gabriela Špalková, MF DNES 8. 11. 2010

6

Aleš Voráček (Jiří) a sbor opery

Martin Matoušek (Adolf), Jevhen Šokalo (Purkrabí)

Jan Ježek (Benda) a děti

Juraj Nociar (Jiří), Radka Sehnoutková (Terinka)

N o v ě

n a

r e p e r t o á r u

•

J A K O B Í N

Martin Bárta (Bohuš), Ivana Šaková (Julie)

Záběr z 2. dějství opery 7

SLUHA

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Komorní opera o jednom dějství podle románu Robina Maughama Libreto a hudba Marko Tutino Česká premiéra 11. září 2010 ve Velkém divadle

Hudební nastudování a dirigent Jiří Petrdlík • Režie Luděk Golat • Scéna Jaroslav Malina Kostýmy Helena Anýžová • Dramaturgie Zbyněk Brabec

N o v ě

n a

r e p e r t o á r u

•

sl u h a

Peter Furlong (Tony), Jana Tetourová (Sally), Alexey Bogdanchikov (Barrett)

Camille Dereux (Vera), Peter Furlong (Tony), Jiří Petrdlík a orchestr 8

SLUHA – VIDĚNÝ ZVENČÍ OPERNÍ PSYCHO

Sluha (Servant) je operní variantou novely Robina Maughama (1948) proslavené stejnojmenným filmem Josepha Loseyho (1963) o proměně rolí pána (Tony) a sluhy (Barrett) - sluha ovládne nejen chod domácnosti, ale i Tonyho osobnost. Psychologický příběh na hraně patologické úchylky odpovídá Tutinově zálibě zkoumat jednání postav ve vyhrocených mezních situacích, a nikoli ve studeně symbolickém, ale věrohodném vášnivém zobrazení. (...) Jaroslav Malina zmenšil hrací prostor lomenými stěnami a vybavil tím nejpodstatnějším: polštáři, sedačkami a hlavně velkou postelí. Do luxusního pokoje přesně zapadly kostýmy, jimiž Helena Anýžová výrazně napomohla stvořit soudobé životní a psychologické typy postav: slabý nerozhodný Tony se obléká bez fantazie, Barrett skrývá výstřednost a sílu osobnosti za upjatou košili, teenagerka Vera / Mabel provokuje v cool kožených botách a šatech, Sally je zralá vášnivá žena, která nešetří na vybraném vkusu. Proti svému předchozímu opusu Vita tu skladatel napsal party důsledně deklamované, které se ani jednou nevznesou nad reálnou rovinu událostí, instrumentální

Camille Dereux (Vera), Peter Furlong (Tony)

soubor je psychologicky dokresluje monotónně, kontemplativně, často jednotlivými nástroji. Luděk Golat vedl postavy ke stejnému vnitřnímu psychologickému projevu, což je v této důslednosti překvapivé a v opeře vzácné.

Trojice mladých, v Szegedu soutěžících pěvců, vybraných na mezinárodních konkurzech, zvládla operní psychologizování obdivuhodně a myslím, že nejsou bez šance: barytonista Alexey Bogdanchikov původem z Taškentu vedl postavu Barretta od servility dokonalého sluhy až po neúprosného manipulátora, anglickoamerický tenorista Peter Furlong provedl postavu Tonyho opačnou cestou od suverénního povrchního mladíka po hadrovitou loutku, francouzská sopranistka Camille Dereux vystihla chladně nezúčastněnou až nebezpečnou holku z ulice. Všichni věrohodnými pohybovými, gestickými a mimickými prostředky, žádné operácké přehrávání, ale autentická existence postav na jevišti! Kdyby se takové herectví u nás učilo! A kdyby tak někoho v ČT napadlo takové operní divadlo detailně nasnímat. Bezpečné volné hlasy a výrazové zpívání by jako samozřejmost nestály za zmínku, nebýt to v Česku. Stejné, a vrchovatě, však dokázala i jediná domácí interpretka Jana Tetourová, postavu Sally předvedla ve všech detailech, včetně hodně odvážného milování, které konečně zase jednou bylo opravdu smyslné, tělesné, přitom bez vulgarity. Škoda, že Tetourová v Szegedu nesoutěží! (...) Výjimečná událost, která by však v normálních operních podmínkách měla být běžnou. Josef Herman, DIVADELNÍ NOVINY 19. 10. 2010

Peter Furlong (Tony), Alexey Bogdanchikov (Barrett)

Camille Dereux (Mabel), Peter Furlong (Tony)

Peter Furlong (Tony), Jana Tetourová (Sally)

N o v ě

n a

r e p e r t o á r u

•

sl u h a

Jana Tetourová (Sally), Peter Furlong (Tony)

9

Dirigent Jiří Petrdlík

SLUHA – NAHLÍŽENÝ ZEVNITŘ Plzeňská inscenace komorní opery soudobého italského skladatele Marca Tutina je plodem soustředěné práce režiséra, dirigenta, dvou výtvarníků, čtyř sólistů různých národností a sedmi výsostných muzikantů, kteří jsou zároveň součástí jevištního dění. Výsledný tvar nese pečeť silného zaujetí všech zúčastněných i vzájemné tvůrčí souhry.

Pro režiséra Ludka Golata není práce v mezinárodním kontextu novinkou, práci na zajímavém projektu v Plzni si velice pochvaluje a stejně jako recenzent Divadelních novin J. Herman i on staví domácí sólistku na roveň hostům z Francie, USA a Ruska, kteří své role v soutěžní inscenaci vybojovali v celosvětovém klání: „Je úžasné, jak Jana Tetourová do této vybrané sestavy zapadla, docela jako kdyby byla jednou z nich. A o dirigentu Jiřím Petrdlíkovi ani nemluvím; je vidět, že to je nadšenec soudobé hudby, muzikant každým nervem. S takovými lidmi je radost dělat.“

V případě představitele titulní role, pětadvacetiletého barytonisty Alexeye Bogdanchikova, se intence velké mezinárodní soutěže naplňují přímo vrchovatě. Již před finále soutěže bylo zřejmé, že samotná účast na tomto projektu otevírá studentovi Moskevské státní konzervatoře Čajkovského nové obzory a možnosti v jeho pěvecké kariéře: „Je to moje první zkušenost s interpretací soudobé opery, první profesionální zkušenost a navíc evropský debut. Pan Tutino, současný italský skladatel, který operu Sluha napsal, je zároveň ředitelem světoznámé scény Teatro Comunale di Bologna. Zúčastnil se plzeňské premiéry své opery a na základě toho jsem od něj dostal pozvání vystupovat v Bologni v roli Wolframa ve Wagnerově Tannhäuserovi.“ (Pozn. red.: na internetových stránkách boloňské opery skutečně již čteme jméno Alexeye Bogdanchikova v alternaci s významným německým barytonistou Martinem Gantnerem)

Součástí jevištního dění je v inscenaci Sluhy i komorní orchestr řízený Jiřím Petrdlíkem, který skýtá divákům jedinečnou příležitost sledovat skupinu výsostných muzikantů a elektrizující osobnost mladého dirigenta při práci. „Spíš než o komorní orchestr jde v tomto případě o skupinu sólistů,“ potvrzuje Jiří Petrdlík. „Jsou to přední hráči operního orchestru, vlastně vedoucí nástrojových skupin, kteří k sólovému vystupování mají

Peter Furlong (Tony), Alexey Bogdanchikov (Barrett)

nejblíže. Výraznými osobnostmi, které jsem přizval ke spolupráci, jsou i oba hostující instrumentalisté: v Plzni již dobře známý klavírista Štěpán Kos a virtuoska na jeden prazvláštní nástroj, v orchestrech ne právě obvyklý. Tou je specialistka na marimbu, Markéta Mazourová z Prahy. Je třeba si uvědomit, že ´Sluha´ je těžké hraní, které klade zvýšené nároky na každého. Vyplývají z charakteru Tutinovy hudby, ale i z toho, že celá opera se hraje bez pauzy a orchestr je přitom na jevišti, je vizuální součástí celého představení.“ Ke specifice hudebního nastudování Jiří Petrdlík dodává: „Samozřejmě pracovní proces probíhá jinak než s velkým orchestrem; výhodou je, že se sobě můžeme věnovat individuálně. Obsazení se nestřídá, tzn. že práce má opravdu kontinuitu a rychle se vyvíjí. Nesmírně sympatické bylo i to, že jsme během ní navázali velice pěkné a přátelské osobní vztahy.“ Soutěžní festivalová představení Tutinovy opery Sluha se uskutečnila v Szegedu ve dnech 6. a 7. listopadu 2010, verdikt poroty však vejde ve známost teprve při slavnostním zakončení Opera Competition and Festival až po uzávěrce tohoto čísla časopisu DJKT. Eva Ichová

N o v ě

n a

r e p e r t o á r u

•

sl u h a

Jana Tetourová pak oceňuje, že v roli Saly měla možnost plně využít svých dosavadních divadelních zkušeností: „Prošla jsem mnoha různými inscenacemi, což se v této inscenaci bohatě zúročilo. Opera Sluha je vlastně komorní psychologické drama – a tady mi najednou přišla neobyčejně vhod zkušenost z práce s činoherními režiséry, kteří v plzeňské opeře hostovali především za šéfování Petra Kofroně a kteří pracují trochu jinak než režiséři operní. V podstatě jde o civilní herecký projev, kdy člověk může těžit i ze svého soukromí, vzpomínek na různé životní situace, kterými prošel. Potvrdila jsem si, že dokážu hereckými prostředky zachytit vnitřní proměnu své postavy a že mě to neobyčejně baví.

Co se týče spolupráce s kolegy – byla báječná, protože pro vzájemnou souhru je důležitý flexibilní otevřený přístup bez zaběhnutých klišé. A to se nám při práci na Sluhovi podařilo, i když každý z nás přišel s rozdílnou mírou jevištní zkušenosti a z jiné země.“

Marco Tutino, Alexey Bogdanchikov 1 0

Luděk Golat s chotí, Jan Adamec

Jan Burian, Marco Tutino a projekt nového divadla v Plzni

ILJA HURNÍK DAROVAL HUDBOU I SLOVEM RADOST Ilja Hurník při prohlídce projektu nového divadla

Český skladatel, klavírista a spisovatel Ilja Hurník byl hostem na matiné ve foyeru Velkého divadla v Plzni 10. října. Málokdy se stane, aby bylo možné uvést průřez dílem z poslední doby, jehož autorovi už pomalu klepe na dveře devadesátka a jehož nová tvorba je přitom svěží, nápaditá a stále mladá. „Krasosmutnění“ klavíristky Věry Müllerové a recitátorky Blanky Hejtmánkové ukázalo, že – v případě všestranné renesanční osobnosti Ilji Hurníka – to možné je.

Pořad otevřelo vzpomínání, které uváděl dramaturg plzeňské opery Zbyněk Brabec. Ilja Hurník se projevil jako perfektní řečník, precizně formulující, s příznačným humorem. Už tato část matiné okouzlila, tím více pak provedení stručných a hudebně sdělných Dvanácti preludií pro klavír v inspirovaném podání Věry Müllerové, proložených autorovou tvorbou literární. Výběr textů z prozaických miniatur (ze Zeleného, Modrého, Růžového, Fialového a Infračerveného notýsku) přednášela Blanka Hejtmánková kultivovaně a s porozuměním pro jejich vtip. Krasosmutnění bylo opravdovým zážitkem

Ilja Hurník, Zbyněk Brabec

Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 15. 10. 2010

Ilja Hurník, Věra Müllerová, Blanka Hejtmánková

NEDĚLNÍ MATINÉ V LEDNU 2011 Gotická a renesanční hudba na dobové nástroje

Zdeněk Kubík – zpěv, šalmaje, zobcové flétny, kravské rohy, šalimo, rolničky, šajtholt, gong • Jitka Kubištová – zpěv, niněra, trumšajt, kastaněty, tamburína, kopyta Romana Neumannová – zpěv, buben, darbuka, mandola, příčná flétna, šajtholt, gong, kastaněty • Jan Čmelák – zpěv, fidula, darbuka, dudy, mandola, šajtholt

30. ledna 2011

Petr Novák – klavír • Martin Kos, Martin Kaplan – housle • Josef Fiala – viola Hana Vítková – violoncello Tomáš Karpíšek: Variace na lyrické téma Pavel Samiec: Klavírní trio „Osvity“ Jiří Vyšata: Smyčcový kvartet Antonín Dvořák: Klavírní kvintet A dur op. 81

k o nc e r t y

9. ledna 2011 – MUSICA VAGANTIUM

1 1

GYPSY

Premiéra

Muzikál podle pamětí Gypsy Rose Lee Česká premiéra 4. prosince 2010 v Komorním divadle Libreto Arthur Laurents • Hudba Jule Styne • Texty písní Stephen Sondheim • Překlad a české texty Pavlína Hoggard • Úprava dialogů Roman Meluzín • Režie Roman Meluzín Dirigent Pavel Kantořík / Jiří Petrdlík • Choreografie Pavel Strouhal a Aneta Antošová Scéna a kostýmy Ivana Brádková • Dramaturgie Jiří Untermüller • Sbormistr Kateřina Studentová Náš příběh se odehrává na sklonku éry vaudevillu ve 20. letech a počátkem 30. let. K jeho pádu přispěla sice také deprese po velké hospodářské krizi, ale především nástup zvukového filmu. Velké vaudevillové hvězdy, které uměly hrát, tančit a zpívat, pak zaplnily filmová plátna a dodaly vznikajícímu muzikálu to podstatné – všestranného interpreta. Děj muzikálu Gypsy zpracovává životní příběh jedné z posledních „hvězd“ vaudevillu a varieté Rose Louise Hovickové alias Gypsy Rose Lee. Narodila se roku 1914 (podle některých zdrojů 1911) v Seattlu jako nejstarší dcera novináře a revuální zpěvačky Rose. Právě ona obě své dcery Louise a June od dětství vedla k tanci a zpěvu a snažila se je uplatnit u divadla. Když June utekla z matčiny show s jedním tanečníkem, nasměrovala Rose veškerou svou péči na Louise a její budoucí kariéru. Gypsy Rose Lee

V HLAVNÍ ROLI DIVADLO Je třeba hned na začátku říci, že americký muzikál z roku 1959, inspirovaný memoáry Gypsy Rose Lee, není romantickým příběhem ze života kočovných cikánů (jako před devíti lety premiérovaný Dogův muzikál Cikáni jdou do nebe), ale vypráví o „cikánském“ živobytí kočovných umělců, kteří ve dvacátých a třicátých letech křižovali po Spojených státech od města k městu, aby vystupovali v divadelních sálech všech velikostí i úrovní.

p r e mi é r y

•

gy p sy

To, čemu říká Amerika na přelomu 19. a 20. století „vaudeville“, nemá nic společného s tím, co vaudevillem nazývá Evropa, kde toto slovo znamená divadelní frašku francouzského střihu, obvykle se zpěvy. Příběh amerického vaudevillu je bohatý, pestrý a... krátký. Zformoval se v 70. letech 19. století v jevištní útvar, jenž obsahoval písně i tance, akrobacii i humor, drezúru zvířat i kouzelníky a který si vypůjčil leccos z cirkusu, operety a minstrel show (bílá parodie černošské hudby a slangu). V 80. letech se vaudeville stal atrakcí, kterou musel každý vidět. Kolem roku 1910 fungovalo po Spojených státech na půl tisícovky vaudevillových divadel a varieté. Všichni velcí herci z konce 19. a počátku 20. století vystupovali v takových divadlech nebo jezdili se zájezdovými společnostmi. 1 2

Od 20. let se mnohá varieté a vaudevillová divadla měnila v kina, ale kabarety a podniky nevalné pověsti v některých z nich zůstaly pod názvem „burleska“. Kam jinam tedy mohla jít Louise vystupovat, než do burlesky. A shodou náhod se neplnoletá Louise brzy místo tancování i svlékala. Poté, co jedna ze striptérských hvězd toledského kabaretu byla zatčena za napadení hotelového manažera, zajistila matinka dceři „kariérní postup“. Vystoupení patnáctileté Louise bylo ale spíše škádlivým tanečkem než striptýzem; moc oblečení ze sebe nesundala. I tak se ale publiku její vystoupení líbilo, a tak se z Louise stala Lee,

Rose Stanislava Topinková Fořtová • Luisa Soňa Borková / Malvína Pachlová • June Petra Doležalová • Herbie Roman Krebs Otec Rose Miloš Stránský • Strýček Žoko Jiří Untermüller • Weber Jan Kaštovský Tulsa Martin Dobíšek / Tomáš Löbl Yonkers Petr Dudás • Angie Oldřich Vojta • L. A. Tomáš Drobil / Petr Ryšavý Kringelein Radek Štědronský Shejbal Slečna Cratchittová Hana Spinethová Tessie Tura Kateřina Šildová • Mazeppa Veronika Veselá • Elektra Jana Tesařová George Martin Šefl • Matky, děti, režiséři, řidiči, skauti, hollywoodské blondýnky, válečnice, gladiátoři, upíři, zápasníci, striptérky, komici, showgirls a další: sólisté, členové sboru a externisté Sbor muzikálu a operety DJKT Orchestr muzikálu a operety DJKT která dodala striptýzu nový styl: komiku, okázalé kostýmy a originalitu. A – světe div se – brzy se z ní stala americká celebrita.

Na myšlenku použít vzpomínky královny striptýzu Gypsy Rose Lee jako námět muzikálu přišel producent David Merrick, když si přečetl jedinou kapitolu jejích memoárů, kterou před knižním vydáním uveřejnil časopis „Harper’s Magazin“. Zmíněný úryvek jej totiž zaujal motivem, který později autor scénáře Arthur Laurents postihl takto: „Sledujeme příběh matky, která dostává bolestnou lekci o tom, že člověk sám sebe zničí, pokouší-li se žít životy svých dětí za ně.“ Máme tedy před sebou dílo, v němž jsou tři úhelné postavy: „titulní“ Luise (Gypsy Rose Lee), „ústřední“ Rose (matka) a „hlavní“ – vaudevillové divadlo. Jako Rose uvidí diváci stálici souboru Stanislavu Topinkovou Fořtovou, o roli Louise se podělí našim divákům již dobře známá Soňa Borková s hostující studentkou Pražské konzervatoře Malvínou Pachlovou. Jiří Untermüller

Nejmladší externisté, kteří prošli konkurzem na dětské role, zkoušejí s vervou a nadšením

Soňa Borková, Roman Krebs, choreografka Aneta Antošová, Stáňa Topinková Fořtová

Roman Krebs, Stáňa Topinková Fořtová, Malvína Pachlová

NETOPÝR

Premiéra

Johann Strauss

Nemůžeme přehlédnout, jak se v Netopýrovi prolíná – a vlastně střetává – dvojí divadelní svět: operetní, dalo by se říct až operní pompa Straussových melodií s libretem klasické konverzační komedie, která by se možná víc hodila do intimnějšího prostředí, blíž k divákům. Zatímco hudební čísla jsou náročná a monumentální, text dotváří dojem lehkosti a inteligentní divadelní rafinovanosti. Přitom Johann Strauss nebyl nijak zkušeným divadelníkem – pro divadlo začal psát poměrně pozdě a Netopýr byl teprve jeho třetí

operetou. Mimochodem, dílo se po premiéře 5. dubna 1874 v Divadle na Vídeňce dočkalo jen šestnácti repríz a obrat nastal až po uvedení v Berlíně, odkud se Netopýr rozletěl po všech světových jevištích, na nichž setrvává dodnes. Obrovské oblibě se těší i v Čechách – jen v loňské sezoně jej nově nastudovala divadla v Brně, Ostravě a Pardubicích, letos se přidává Ústí nad Labem a Plzeň. Zde byl Netopýr uveden naposled v roce 1991 a jediným sólistou, který se vrátí ke své roli, bude Jan Ježek, jenž si stejně jako před dvaceti lety zazpívá part Gabriela Eisensteina (v roce 1980 hrál v Plzni Prince Orlovského).

n e t o p ý r

Hudební skladatel Johann Strauss ml. (1825–1899), Vídeňany přezdívaný Šani, napsal šestnáct operet. Část jich pohltil zub času, jiné opráší některá ze scén sem tam, ale čtveřice jeho lehkonohých titulů tvoří trvalou součást světového operetního repertoáru. Je to Cikánský baron, Noc v Benátkách, autorem nedopsaná a až po jeho smrti uvedená Vídeňská krev a samozřejmě Netopýr, Straussova jednoznačná operetní jednička. Za úspěchem Netopýra nestojí – jako v případě mnoha jiných operet – jen krásná hudba, ale také originální libreto, jehož autory jsou Carl Haffner a Richard Genée. Ti kupodivu nesáhli po klasickém sladkobolném milostném příběhu, ale po francouzské převlekové frašce Le réveillon a vystavěli děj na zábavné komediální zápletce. Tím Netopýra odlišili od všech ostatních operet, včetně Straussova Cikánského barona, z něhož kašírovaná

romantika doslova prýští. Svižný příběh libretisté situovali v prvním jednání do rezidence pana Eisensteina, ve druhém na reprezentační ples u prince Orlovského a ve třetím do městské šatlavy. Zatímco první dvě jednání operety proletí jevištěm podobně lehce, jako vyprchají bublinky ze šampaňského, o kterém se v Netopýrovi tak často zpívá, první polovina posledního dějství poněkud drhne. Froschův monolog je patrně noční můrou nemála režisérů a vylámala si na něm zuby i řada ne zrovna nevýznamných komiků. Popravdě řečeno, viděl jsem jej správně odlehčeně zahraný snad jen jednou – v Plzni, v podání Rudolfa Kutílka.

Díky přispění velezkušeného muzikálového a operetního režiséra Petra Novotného a dirigentů Jiřího Petrdlíka a Pavla Kantoříka lze předpokládat, že v Plzni dopadne Netopýr lépe, než při své premiéře ve Vídni před stošestatřiceti lety. Připijme mu na dlouhý jevištní život – čím jiným, než šampaňským!

–

Pokud bychom divadelním návštěvníkům položili anketní otázku, které dílo se jim vybaví, vyslovíme-li slovo opereta, nejspíš by většinu z nich jako první napadl Straussův Netopýr. Však také patří společně s Veselou vdovou k celosvětově nejuváděnějším operetám. Proč se zrovna „neoperetní‘ příběh stal tak mimořádně populárním?

gy p sy

PŘILÉTNE STRAUSSŮV NETOPÝR – OPERETA OPERET

•

Libreto Karel Haffner, Richard Genée • Překlad Petr Štědroň • České texty Miroslav Homolka • Úprava Petr Novotný • Režie Petr Novotný • Dirigenti Pavel Kantořík / Jiří Petrdlík • Choreografie Petra Parvoničová • Scéna Ivo Žídek • Kostýmy Roman Šolc Dramaturgie Jiří Untermüler • Sbormistři Zdeněk Vimr, Kateřina Studentová

Gabriel von Eisenstein Jan Ježek / Petr Horák • Rosalinda Zuzana Kolářová / Jitka Svobodová • Frank Ladislav Mlejnek / Dalibor Tolaš • Alfréd Michal Klamo • Princezna Orlofsky Stanislava Topinková Fořtová • Dr. Falke Bronislav Kotiš / Roman Krebs • Dr. Blind Radek Štědronský Shejbal • Adéla Michaela Nosková / Radka Sehnoutková • Ida Kamila Borovská / Lucie Zvoníková Frosch Jiří Untermüller • Sbor muzikálu a operety DJKT • Sbor opery DJKT • Balet DJKT • Orchestr opery DJKT

p r e mi é r y

Premiéra 26. února 2011 ve Velkém divadle

Vítězslav Sladký

1 3

NETOPÝR V PLZNI PO SEDMNÁCTÉ NĚKOLIK POLOŽEK Z PLZEŇSKÉ DIVADELNÍ HISTORIE

Po Vídeňské premiéře Straussovy operety Netopýr v roce 1874 se uskutečnila pražská premiéra hned v roce 1875 a o čtyři roky později, v prosinci roku 1879, se rozezpíval poprvé i v Plzni. To bylo tedy před 131 lety. V první polovině dvacátého století se vracel na plzeňské jeviště ve velmi krátkých intervalech: 1902, 1905, 1908, 1910, 1914, 1924, 1925, 1931, 1934, 1938, 1942 – zřejmě vždy v jen částečně upravené původní inscenaci a s obměněným obsazením.

Po dlouhé odmlce 16 let byl opět uveden v roce 1958 v režii brněnského Rudolfa Kulhánka a v hudebním nastudování Jiřího Karáska. V hlavních rolích Karel Tišnovský, Květa Kittnarová, Jana Kliková, Vilém Boksa a Karel Šmíd. Uplynuly pouze čtyři roky a Netopýr byl uveden znovu v režii vůdčí osobnosti Národního divadla Karla Jerneka a pod taktovkou Dalibora Brázdy. Obsazení dominoval opět Karel Tišnovský s Květou Hankovou-Kittnarovou, Rudolfem Kutílkem, Evou Csapkovou nebo Marií Grafnetterovou.

V roce 1980 se Karel Tišnovský, dosavadní výhradní Gabriel von Eisenstein, ujal režie a za dirigentský pultík se postavil odborník na slovo vzatý, J. O. Karel. V hlavních rolích se střídali Petr Klotz s Karlem Tišnovským v roli Eisensteina, Eva Marková, Zuzana Pavlová a Milada Paseková coby Rosalindy, Jan Ježek, Zbyněk Brabec a Marcel Vážanský jako Princové Orlovští, tenoristu Alfréda si půjčovali Jan Adamec s Jaroslavem Buďárkem a o Adélu se podělily Milena Krhutová s Miluší Kupcovou. Zatím poslední uvedení Netopýra se uskutečnilo v roce 1991. Režie se ujal brněnský Petr Pospíšil a taktovky se chopil Josef Chaloupka. V obsazení se tentokrát objevila znovu mnohá jména z předchozích inscenací spolu se jmény nových kolegů: Eva Pavelková-Marková,

Eva Pavelková (Rosalinda), Karel Tišnovský (Eisenstein) – 1980

Hana Pecková, Hana Spinethová, Zdena Kloubová, Růžena Knoppová, Marcela Hrdinová, Eva Brabcová, Jan Ježek, Milan Kovář, Zdeněk Matouš, Jan Adamec, Zbyněk Brabec, Erik Bezdíček, Dalibor Tolaš, Milan Bürger, Jiří Samek, Přemysl Kubišta, Zdeněk Sedláček, Josef Nehonský (který hrál ve všech poválečných inscenacích), Oldřich Vítovec a Rudolf Kutílek (tentokrát jako Frosch). Nové nastudování Netopýra s premiérou 4. prosince 2010 tedy uzavře nejdelší odmlku mezi jednotlivými uvedeními tohoto titulu, plných 19 let. Jiří Untermüller

p r e mi é r y

•

n e t o p ý r

Jan Ježek (Eisenstein), Hana Pecková (Rosalinda) – 1991

Karel Tišnovský (Eisenstein), Květa Hanková (Rosalinda) - 1962 1 4

Jan Ježek (Princ Orlovský) –1980

ŽENITBA / GIANNI SCHICCHI

Premiéra

Bohuslav Martinů / Giacomo Puccini Bohuslav Martinů: ŽENITBA

Ženitba Bohuslava Martinů vznikla podle známé komedie klasika ruské literatury a dramatiky Nikolaje Vasiljeviče Gogola, poprvé uvedené 9. prosince 1842 v Petrohradě. Podle Gogolových her a povídek vzniklo množství oper, těžících z životné a vtipné originální předlohy. O Ženitbu se ještě před Martinů pokusil Modest Petrovič Musorgskij, ale ten svou kompozici nedokončil.

Na Ženitbě pracoval Martinů v podzimních měsících roku 1952 v New Yorku. Byla psána, podobně jako jeho další opera na ruský námět Čím lidé žijí (podle Tolstého), pro televizní společnost NBC. Anglické libreto si skladatel podle Gogolovy komedie napsal sám (my uvedeme Ženitbu v českém překladu Evy Bezděkové). Ženitba poprvé zazněla v televizi v New Yorku 7. února 1953, první jevištní uvedení se konalo v říjnu téhož roku v Hamburku. Svou českou jevištní premiéru měla Ženitba v brněnské opeře až 22. května 1960. Opera vypráví příběh starého mládence Podkoljosina, který se po dlouhém váhání rozhodne oženit, ale než se jeho nevěsta Agafja převlékne do svatebních šatů, celou ženitbu si rozmyslí a skokem z okna na ulici situaci vyřeší a uteče. Stárnoucí bohaté nevěstě zbudou jen oči pro pláč, když si uvědomí, že kvůli Podkoljosinovi odmítla i své další nápadníky – vládního úředníka Ivana a vysloužilého námořního důstojníka Ževakina. Humor v Ženitbě není jen na jevišti, ale

Gianni Schicchi je součástí Pucciniho Triptychu, který tvoří tři navzájem velice kontrastní jednoaktové opery: Plášť – drama žárlivosti milostného trojúhelníku, Sestra Angelika – příběh mladé jeptišky, kterou její příbuzní dali do kláštera, když porodila nemanželské dítě a Gianni Schicchi – komická opera, navazující na nejlepší tradice italských buffo oper.

Pucciniho předposlední operní dílo Triptych mělo premiéru na jevišti newyorské Metropolitní opery 14. prosince 1918. Přestože pro vyznění jednotlivých oper je nejlepší, když se Triptych uvádí kompletně tak, jak jej Puccini napsal, divadelní praxe většinou tyto opery rozděluje. Především proto, že celkové provedení Triptychu by trvalo s přestávkami téměř čtyři hodiny. Proto se jeho jednotlivé opery hrají v nejrůznějších kombinacích. Plzeňští diváci si možná ještě vzpomenou na uvedení Sestry Angeliky v roce 2008, která byla uvedena spolu s Ravelovou Španělskou hodinkou. Jestliže Ženitba bude v Plzni uvedena vůbec poprvé, Gianni Schicchi byl dosud nastudován celkem čtyřikrát, naposledy se hrál v roce 1976 s Orffovým Měsícem.

Gianni Schicchi Aleš Hendrych • Lauretta Radka Sehnoutková • Zita Jana Tetourová Rinuccio Tomáš Kořínek / Richard Samek • Gherardo Juraj Nociar / Ondřej Socha • Nella Ivana Šaková • Simone Pavel Horáček / Miloš Horák • Marco Jiří Hájek • La Ciesca Ivana Veberová • Betto Michal Kubečka • Amantio Dalibor Tolaš Spinelloccio Jan Adamec • Pinellino Jan Fraus • Guccio David Cody • Orchestr opery DJKT • Inscenace nastudována ve spolupráci s Pražskou konzervatoří

GIANNI SCHICCHI – inscenace z r. 1976

Inscenace oper Ženitba a Gianni Schicchi vzniká ve spolupráci s Pražskou konzervatoří, která slaví 200. výročí svého založení. Tak v operách vedle našich sólistů a hostů vystoupí celá řada mladých talentovaných umělců, kteří stojí na začátku své umělecké dráhy a pro něž bude vystoupení na plzeňském jevišti většinou profesionálním debutem. Plzeňští diváci ovšem jednu studentku Pražské konzervatoře znají velice dobře. Je to Barbora Perná, která letos školu absolvuje a která se v Plzni již představila jako Musetta v Pucciniho Bohémě a Terinka v Dvořákově Jakobínu. Opery studuje dirigent Jiří Štrunc v režii Josefa Nováka, který je zároveň profesorem operního herectví na Pražské konzervatoři.

S C H I C C H I

V lednové premiéře uvede opera DJKT v Plzni večer sestavený ze dvou krátkých oper, jejichž společným jmenovatelem je humor, kterého není na jevišti (a možná ani v životě) nikdy dost.

Opera o jednom dějství na libreto Giovacchina Forzana podle Danta Nastudováno v italském originále

G I A N N I

ŽENITBA v operetě 1961 – R. Kutílek, K. Tišnovský

Gianni Schicchi je jednoaktovka Giacoma Pucciniho, jehož není zapotřebí podrobněji představovat, neboť jeho opery uvádíme na našem jevišti pravidelně. Gianni Schicchi se od jeho ostatních oper poněkud liší, neboť se jedná o dílo komické. Jestliže většina Pucciniho oper líčí nějaký tragický ženský osud, Gianni Schicchi je komickou operou o pozůstalých bohatého florentského měšťana Buosa Donata, který svůj majetek odkáže mnichům v klášteře. S tím se příbuzní ovšem nechtějí smířit a zavolají Gianniho Schicchiho, který si ví rady v každé situaci. Protože o Buosově smrti ještě nikdo neví, Schicchi si vleze do jeho postele a hraje umírajícího Buosa Donata. Zavolá notáře, aby nadiktoval novou závěť. K hrůze všech pozůstalých ovšem neodkazuje svůj majetek jim, jak bylo domluveno, ale především sobě – „věrnému příteli Giannimu Schicchimu“. Příbuzným zbývá jen vztek, protože za falšování závěti hrozí ve Florencii trest amputace pravé ruky a vyhnanství z města.

Giacomo Puccini: GIANNI SCHICCHI

/

i v orchestru, kde vtipná a průzračná hudba Bohuslava Martinů využívá i několika citací – Mendelssohnova slavného svatebního pochodu ze Snu noci svatojánské a písně burlaků na Volze Ej uchněm.

Ž E N I T B A

VEČER JEDNOAKTOVÝCH OPER V NEOBVYKLÉ KOMBINACI

Podkoljosin Dalibor Tolaš • Štěpán Jaroslav Someš • Fjokla Iveta Žižlavská Koppová • Kočkarjov Richard Samek / Ondřej Socha • Agafja Lucie Hájková Arina Valentina Čavdarová • Ivan Michal Kubečka • Anučkin Miroslav Kopp Ževakin Tomáš Kořínek / Juraj Nociar

•

Dirigent Jiří Štrunc • Režie Josef Novák • Scéna a kostýmy Marta Rozskopfová Dramaturgie Zbyněk Brabec • II. dirigent Jiří Petrdlík

Komická opera o dvou dějstvích podle N. V. Gogola na skladatelovo libreto v překladu Evy Bezděkové

p r e mi é r y

Premiéra 29. ledna 2011 ve Velkém divadle

Zbyněk Brabec

1 5

PŘIŠEL NA VEČEŘI

Premiéra

George S. Kaufman – Moss Hart Premiéra 18. prosince 2010 ve Velkém divadle Překlad Zdeňky Werichové upravil Jan Werich • Režie Jan Burian • Scéna Karel Glogr • Kostýmy Dana Svobodová Dramaturgie Marie Caltová • Asistent režie Josef Nechutný

Sheridan Whiteside Pavel Pavlovský • Paní Stanleyová Monika Švábová • Pan Stanley Zdeněk Mucha • Richard Stanley Zdeněk Rohlíček • Jana Stanleyová Kristýna Hlaváčková • Jan Josef Nechutný • Sára Zorka Kostková • Ošetřovatelka Jana Kubátová Maggie Cutlerová Štěpánka Křesťanová • Dr. Bradley Viktor Vrabec • Harrieta Stanleyová Kateřina Vinická • Bert Jefferson Jan Maléř • Profesor Metz Antonín Kaška • Lorraine Sheldonová Klára Kovaříková • Sandy Michal Štěrba • Beverley Carlton Martin Stránský Banjo Antonín Procházka • Pan Baker, Westcott Miloslav Krejsa • Paní Dextetová Veronika Holubová • Paní McCutcheonová Eva Rovenská • Detektiv, Michaelson Martin Chmelař • Hosté, radiotechnici, úředníci, doručovatelé: externisté

M. Švábová, M. Vlachovský a J. Jánský v komedii Mosse a Hartmana Do hrobu si to nevezmete, 1990

AMERIČTÍ AUTOŘI KAUFMAN A HART SE VRACEJÍ

N A

VE Č E Ř I

Před dvaceti lety uvedla činohra plzeňského divadla v české premiéře komedii Do hrobu si to nevezmete od tehdy u nás málo známých autorů George S. Kaufmana a Mose Harta. Přesto, že ve třicátých létech patřili v Americe k těm nejhranějším, v éře socialismu se pro jeviště nehodili. Proti společností proklamované uniformitě totiž viděli štěstí lidí ve schopnosti žít naplno, kašlat na kariéru, dělat to, co je baví, a radovat se z maličkostí. A také si dělali legraci z totality a s neskrývanými sympatiemi zobrazovali ruské emigranty.

p r e mi é r y

•

P Ř I Š E L

Komedii Přišel na večeři napsali Kaufman s Hartem v roce 1939. I když nezískala Pulitzerovu cenu jako „Hrob“, je držitelkou tehdejšího diváckého rekordu: hrála se v Americe nepřetržitě 10 let. K nám přivezl tuto komedii Jan Werich v roce 1946, jeho žena ji přeložila, on ji upravil a sám si zahrál v pražském Realistickém divadle 1 6

ústřední postavu Sheridana Whitesida.

Sheridan Whiteside je světoznámý komentátor a kritik, který se nešťastnou náhodou ocitne v malém městě, v domě středostavovské rodiny. Střetávají se tu dvě životní filozofie: na jedné straně úzkoprsá snaha žít podle společenských regulí, na straně druhé radost z boření těchto regulí a schopnost vychutnat si život v jeho jedinečnosti a barvitosti. Hlavní hrdina Whiteside je okouzlující tyran. Je vnitřně svobodný, všechno co dělá, dělá s gustem, je šťastný ve společnosti svých přátel. Ale dokáže být také krajně nesnesitelný, egoistický, necitelný a sarkastický. Jeho hlavní problém začíná v okamžiku, kdy si uvědomí, že je ohroženo jeho přísně střežené pohodlí. Vynaloží svůj vtip i inteligenci na to, aby si ho zachoval, ale přitom si uvědomí, že jsou hodnoty, před kterými je nutné kapitulovat.

Komedie přináší řadu hereckých příležitostí. Hlavní roli Sheridana Whitesida hraje Pavel Pavlovský, ústřední milenecký pár představuje Štěpánka Křesťanová a Jan Maléř. Místní rodinu Stanleyových ztvárňují Monika Švábová, Zdeněk Mucha, Zdeněk Rohlíček, Kateřina Vinická a Kristýna Hlaváčková. Extravagantní Sheridanovy hosty hrají Antonín Procházka, Martin Stránský, Klára Kovaříková a Antonín Kaška. Viktor Vrabec hraje lékaře – grafomana, Jana Kubátová ztvárňuje Whitesidem permanentně pronásledovanou ošetřovatelku. Zorka Kostková a Josef Nechutný byli obsazeni do postav skvělých sluhů v domě Stanleyových. Pestrou galerii postav doplňují Michal Štěrba, Miloslav Krejsa, Veronika Holubová, Eva Rovenská a Martin Chmelař. Inscenaci připravuje režisér Jan Burian, scénu navrhl Karel Glogr, kostýmy Dana Svobodová. Komedie Přišel na večeři bude uvedena v plzeňské činohře poprvé. Marie Caltová

HROBKA S VYHLÍDKOU

Premiéra

Norman Robbins Premiéra 19. února 2011 v Komorním divadle

Překlad Alexander Jerie • Režie Martin Vokoun • Dramaturgie Irena Hamzová Pulicarová Scéna Agnieszka Pátá • Kostýmy Šárka Hejnová • Hudba Jan Tenkrát

Peregrine Potter Zdeněk Rohlíček Anna Franklinová Štěpánka Křesťanová Hamilton Penworthy Jakub Zindulka Lucien Tomb Zdeněk Mucha • Dora Tombová Monika Švábová Emily Tombová Jana Kubátová • Monika Tombová Andrea Černá • Marcus Tomb Miloslav Krejsa • Agatha Hammondová Zorka Kostková • Ermyntruda Ashová Kateřina Vinická

DETEKTIVKA, JAK MÁ BÝT Omšelý dům uprostřed vřesoviště, neproniknutelná, stále houstnoucí mlha a blížící se večer, kdy má být pozůstalým sourozencům Tombovým přečtena poslední vůle jejich právě pohřbeného otce. Ano, uložili ho do hrobky, kde také (snad) spočívá. Ovšem jeho děsivý portrét s očima uhrančivě upřenýma na každého, kdo projde kolem, visí triumfálně na zdi rodinné knihovny. Ze sklepení sem doléhá vytí, růže z podezřelých záhonů omamně voní a tajné dveře se znovu otevírají… Komu patří temná ruka objevující se v nich? Co čeká podivné sourozence, truchlící po otci možná jen naoko? A proč do tohoto starobylého sídla míří autorka perel dívčí literatury Ermyntruda Ashová? Se svým plachým, ale zcela okouzlujícím sekretářem?

Profesionální etika mi velí mlčet. Vše se vyjeví až 19. února 2011 na premiéře této detektivní i dosti hororové komedie, při níž tuhnou rysy, padají brady a napětím se chvějí všechny údy.

Napsal ji Norman Robbins, britský herec a divadelník (*1935), který se kromě činoherního divadla věnoval i tzv. britské pantomimě. Jde – jakkoli paradoxně to bude znít – o hudebně-dramatický žánr, blízký komickému muzikálu s pohádkovou zápletkou, výrazně herecky stylizovanému. Jeho kořeny sahají k představením italské commedie dell´arte na britských ostrovech i k renesančním a manýristickým spektáklům tzv. anglických masek. Scénáři pro britskou pantomimu se Robbins proslavil nejen na domácí půdě, ale i ve Spojených státech.

Dlouhá léta ovšem působil jako herec činohry a z této jeho zkušenosti i z nadšení pro dramatické, napínavé příběhy, hemžící se záhadami a vyvolávající tu smích a onde děs, vzešla roku 1978 Hrobka s vyhlídkou.

Irena Hamzová Pulicarová

Norman Robbins

Plakát španělského souboru z Alcalali, „amatérského divadla s profesionálním dotykem“ 1 7

p r e mi é r y

•

H RO B K A

S  V Y H L Í D K OU

Osamělý rodinný dům, s vyhlídkou právě na toto místo posledního odpočinku, osadil skutečně zvláštními postavami, ve svém podivínství až roztomilými. Roztomilými, to ano, i když kdoví, nejsou-li nápoje v karafách tak divoce zbarvené z jistých důvodů a nepatří-li tajemná ruka ve škvíře dveří náhodou někomu z nevyzpytatelných sourozenců. A čí mohl být ten stín, který se právě mihl za oknem? Opravdu, v rozsáhlých křídlech domu, v jeho spletitých chodbách a zřejmě i na zpustlé zahradě se cosi začíná dít…

TOMÁŠ BRAUNER

portrét

Zatímco s napětím čekáme na verdikt poroty soutěže, jejíhož finále v Szegedu se zúčastnila plzeňská opera s inscenací Sluhy, vrátil se z Athén vavřínem ověnčený dirigent Tomáš Brauner. Zúčastnil se tu 14. ročníku Mezinárodní dirigentské soutěže Dimitrise Mitropoulose pro účastníky do 35 let, která probíhala na přelomu října a listopadu 2010. Z 217 přihlášených ze 44 zemí světa vybrala porota do 1. kola 16 soutěžících. (Již v této výchozí sestavě byl mladý plzeňský dirigent jediným Čechem.) Do druhého kola z nich postoupila polovina a finále, odehrávající se formou veřejného vystoupení v Athénské koncertní hale (Megaron), patřilo již třem nejlepším, kteří se stali laureáty soutěže. První cenu porota neudělila, druhou cenu získal ruský dirigent Alexander Solovyev a o třetí cenu se dělí Tomáš Brauner s bulharským kolegou Stilianem Kirovem.

DIRIGENT PLZEŇSKÉ OPERY LAUREÁTEM MEZINÁRODNÍ SOUTĚŽE Jak celá soutěž při takovém počtu účastníků probíhala?

Postupující do 1. kola byli vybráni na základě videonahrávek, profesního životopisu a potřebných doporučení. Vybraných 16 kandidátů automaticky obdrželo seznam 11 skladeb, které si má do soutěže připravit. Pro 1. kolo byly určeny tři skladby: Stravinského Příběh vojáka, Mozartova Symfonie č. 39 Es dur a 4. věta Symfonie č. 1 c moll J. Brahmse. Kdy jste dostal přesné zadání?

Až když jsem přišel na řadu a vstoupil na podium, kde byl připravený orchestr, a v sále porůznu rozmístěná sedmičlenná porota. Původně jsme předpokládali, že si vylosujeme pouze jednu skladbu, ale nakonec nám porota určila všechny tři. To musí být psychicky velmi náročné...

B RAU N ER

Nejhorší momenty jsou těsně před tím, než vstoupíte do sálu. Občas se vás porota na něco zeptá, takže musíte být v klidu a nenechat se vyvést z míry pocitem, že vymezený čas příliš rychle utíká, což může vyvolávat nervozitu. Myslím, že dirigenti, kteří už s orchestry pracují, mají výhodu, že dokáží tyhle stavy minimalizovat a dokáží zkoušet i v tomto stresovém prostředí. Všichni vás sledují, porotci vás analyzují a dělají si poznámky. Člověk by měl dělat všechno tak, jak je zvyklý v pracovním provozu.

TO M Á Š

Představuji si ale, že nějaký čas také zabere dostat se do toho pocitově – Stravinský přece vyžaduje jiné vnitřní naladění než Mozart.

PORTRÉT

•

Zajímavé, ale tohle jsem si uvědomil až po 1. kole. V tu chvíli je člověk ve stavu očekávání - nevíte sice, co s vámi udělá nervozita, ale tu jsem naštěstí dokázal zvládnout. Musíte být připravený na všechno. Možná

1 8

byla pro mne výhoda, že to byla má první soutěž a tak jsem si nic nepřipouštěl. Mozart nebo Stravinský – tak, jako kdybych zkoušel na svůj koncert. Soutěž tradičně doprovází athénský Orchestr barev (The Orchestra of Colours). Jak se vám s ním pracovalo?

Orchestr působí v Athénách od roku 1989 a hrají v něm vynikající muzikanti. Jedno z velkých překvapení bylo, že většinu skladeb orchestr už dobře znal. To je pro dirigenta výhoda, ne?

Ve chvíli, kdy se máte předvést, je to naopak těžší. Skladba má např. 9 minut a zbývá vám ještě 16 min. do konce vašeho vystoupení – čím lépe orchestr hraje, tím méně je potřeba zkoušet. Takže je nutné najít kompromis a správnou cestu jak vést

zkoušku. To je to pravé know-how. Nikdo vám neporadí, jestli máte více zkoušet nebo dirigovat, tedy jak se nejlépe prezentovat. Ani prezident poroty Claus Peter Flor, dirigent světového renomé, který je v současnosti šéfdirigentem Malajské filharmonie, nám v den zahájení soutěže nic zásadního neporadil. Pouze nám doporučil: buďte sami sebou, buďte přirození. Jak probíhala další kola soutěže?

Na přípravu do semifinále už jsme měli více času. Po vyhlášení postupujících kandidátů do dalšího kola jsme si vylosovali pořadové číslo a dvě skladby, které budeme dirigovat. To se pak opakovalo stejným způsobem před koncertem finalistů. Závěrečný koncert pak vysílal athénský rozhlas v přímém přenosu. Já jsem dirigoval předehru k Lazebníku sevillskému a Debussyho Faunovo odpoledne. Lazebníka sevillského již dobře z nám z plzeňského divadla nebo ze Státní opery Praha. Debussyho Faunovo odpolene je krásná barevná partitura, zcela odlišná od klasické Rossiniho formy, a pro mne byla premiérou právě v Athénách. Rus, Čech a Bulhar v trojici finalistů – to je dost zajímavé národnostní složení. Bylo to pro mne překvapivé. Obvykle v takových soutěžích bývá převaha dirigentů z Asie. Do angažmá v Plzni jste nastoupil v r. 2008 jako třicetiletý. Vnímal jste své mládí někdy jako přítěž, když jste předstoupil před orchestr?

Pořád si pamatuji, kdy to bylo poprvé: bylo mi 18 let, pan dirigent Jaroslav Vodňanský mě vzal jako svého asistenta ke školnímu orchestru konzervatoře v Českých Budějovicích, kde jsem si poprvé okusil stát před orchestrem a dirigovat. Pamatuji si, jak jsem byl nervózní a nezkušený. Tehdy jsem ale měl výhodu, že v orchestru seděli moji

Odjakživa jsem chtěl dělat operu a symfonický repertoár rovnovážně. Znám světové dirigenty, kteří se specializují na určitou epochu, např. baroko nebo klasicismus, ale v jejich repertoáru jsou zastoupeny skladby všech slohových období. Ovšem je řada dirigentů, kteří říkají, že by operu dělat nemohli nebo že se jim dokonce opera nelíbí, a specializují se jen na symfonický

Teď právě zkoušíte nový balet, Zvoník od Matky Boží. Počítám, že při práci v baletu se vám velice hodí zkušenosti s nahráváním filmové hudby, která vyžaduje zvlášť vypěstovaný cit pro přesné načasování, souhru s obrazem, resp. pohybem.

Máte pravdu, že je to svým způsobem podobné. Dnes už jsou technické prostředky, které natáčení filmové hudby hodně posunuly k dokonalému synchronu s obrazem. Dříve se točilo se stopkami v ruce a jediná informace pro dirigenta byla, že filmový záběr má 16 vteřin. V dnešní době se často točí „na klik“, tzn. že dirigent i muzikanti mají sluchátka, kde jim běží tempo (klik) i v příslušných tempových proměnách. Další metoda je obrazovka, kde sledujete film, a na ní časová stupnice, která odpočítává čas určený pro hudbu. Tu sleduje dirigent a podle časomíry doprovází daný filmový záběr, což je samozřejmě náročnější na přesnost.

Opera DJKT teď připravuje Ženitbu Bohuslava Martinů pro své diváky jako úplnou novinku, ještě nikdy tu nebyla uvedena. Vy jste se s tímto titulem ale už setkal.

Ano, na Akademii múzických umění v Praze jsem Ženitbu nastudoval s absolventy pěveckého oddělení a s Komorním orchestrem Berg. Byla to verze pro menší orchestr. V Plzni se bude hrát originální verze a druhou polovinou představení bude Pucciniho úžasná komediální jednoaktovka Gianni Schicchi. Shodou okolností mě také inscenace opery B. Martinů poprvé přivedla do plzeňského divadla; byly to Řecké pašije a zpíval v nich nezapomenutelný Karel Berman. Bylo mi tehdy 15 let. Přijeli jsme s kamarádem z Prahy, seděli v poslední řadě na galerii a pak jeli zase posledním nočním vlakem zpátky. Na to představení nezapomenu, jak jsem byl okouzlen hudbou, sólisty, orchestrem. Byla to vlastně taková moje první cílená výprava za operou, ke které jsem se sám rozhodl. Brzy potom jsem začal podnikat výpravy i do Vídně – za operou a také koncerty Vídeňských filharmoniků a symfoniků. Když jsem po letech ve Vídni také studoval, seznámil jsem se zde s panem dirigentem Ivanem Paříkem. On mě pak pozval do plzeňské opery a mým konkurzním představením byl Rossiniho Lazebník sevillský... Eva Ichová

B RAU N ER

Mimo práce na operních scénách jste také hostujícím dirigentem Českého národního symfonického orchestru a Plzeňské filharmonie, váš repertoárový záběr je tudíž velmi široký. Nehodláte se v budoucnu na něco specializovat?

Upřímně - já se těším úplně na každé představení. Ale za štěstí považuji, že jsem tady v Plzni mohl být jako druhý dirigent u takových titulů jako jsou Pucciniho Bohéma a Turandot; Pucciniho hudba je mi velice blízká a přitahuje mě svojí jasnou řečí. Tak na tato představení se těším ještě trochu víc. Rád také vzpomínám na představení Čajkovského Panny orleánské.

TO M Á Š

To jste vystihla dvě zcela mimořádné zkušenosti. V Mexiku resp. v Mexico City jsem strávil při přípravě Janáčkovi Její pastorkyně dva měsíce. Všechno bylo jen to nejlepší: nádherná secesní budova opery (Palacio del Bellas Artes) kde jsme zkoušeli, perfektní zajištění, orchestr, sbor a lidé vůbec byli úžasní. V Moskvě jsem měl zase štěstí, že jsem při dvou koncertech doprovázel přední basisty a barytonisty Velkého a Mariinského divadla. Slyšet hlasy, které opravdu „utáhly“ celý orchestr ještě v jejich nejvlastnějším repertoáru (Čajkovský, Borodin, Prokofjev) byl krásný zážitek.

V Plzni dirigujete opery i balety. Na které představení se nejvíc těšíte?

Všechny tyto zkušenosti, které člověk postupně nabírá – kdy se musí někdy oprostit od svých představ a pocitů a rychle se přizpůsobit, napomáhají tomu, aby dokázal sledovat v tomto případě tanec a k tomu dirigovat. Musí pak rychle reagovat na záměr a smysl – at‘ už hudební nebo taneční.

•

Vám se touto profesí otevřel svět – od Moskvy po Mexiko.

repertoár. To jsem nikdy nechápal a nechápu. Opera mě vždycky přitahovala, stejně jako symfonické koncerty. Jsou to dva odlišné světy, ale základ je stejný. Obojí je obrovská škola a jak se říká – člověk se učí celý život.

PORTRÉT

vrstevníci a vše probíhalo v přátelském duchu. Domnívám se, že i když je dirigent „mladý“, neměl by předstupovat před orchestr s vědomím, že nebude mít respekt. Musí si především věřit. Myslím, že jakým způsobem pracuje a komunikuje s orchestrem, je to nejdůležitější. Orchestr tyto věci vnímá nejvíce, a pokud mladý dirigent s orchestrem najde společnou řeč, věk už pak nehraje roli.

1 9

145 LET STÁLÉ ČESKÉ PROFESIONÁLNÍ SCÉNY V PLZNI

Čestný člen DJKT Pavel Šmok s chotí, Saša Aišmanová

Eva Urbanová

SLAVNOSTNÍ VEČER 31. ŘÍJNA 2010 VE VELKÉM DIVADLE Plzeňské divadlo je po pražském Národním divadle (s jeho předchůdcem Prozatímním divadlem) druhým nositelem nejdelší souvislé divadelní tradice české profesionální scény u nás. Svůj stálý provoz zahájila 1. listopadu 1865 představením Shakespearova Romea a Julie v režii svého prvního ředitele Pavla Švandy ze Semčic. Stejný titul zvolilo Divadlo J. K. Tyla k uctění 145. výročí, tentokrát v režii ředitele Jana Buriana.

V úvodu slavnostního večera předal Jan Burian spolu s primátorem Pavlem Rödlem ocenění, udělená při příležitosti tohoto významného kulturního výročí:

S C É N Y

V P L Z N I

Čestné členství DJKT v Plzni přijala operní pěvkyně světového jména Eva Urbanová, která svou pěveckou dráhu nastoupila právě na této scéně. Pomyslně tak stanula po boku svých velkých předchůdců, Karla Buriana a Emy Destinnové, rovněž čestných členů plzeňského divadla.

Jan Burian, Eva Urbanová

PRO F E S I O N Á L N Í

Cenu Vendelína Budila za mimořádný umělecký přínos převzali tři členové DJKT: v oblasti opery šéfdirigent Ivan Pařík, v oblasti tanečního divadla emeritní sólista baletu Jiří Žalud a v oblasti činohry dramaturgyně Marie Caltová.

S TÁ L É

Č E S K É

Cenu ředitele DJKT v Plzni za mimořádný umělecký výkon v roli Billyho Flynna v inscenaci muzikálu Chicago získal sólista souboru muzikálu a operety Bronislav Kotiš.

1 4 5

L ET

Součástí slavnostního večera byla již tradičně neformální setkání několika generací umělců spjatých s plzeňským divadlem a představitelů veřejného a politického života. 2 0

Bronislav Kotiš , Jiří Žalud, Ivan Pařík, Marie Caltová

Režisérka Lída Engelová

Bohumila Mejcharová s Miloslavem Včalou

Kateřina Kachlíková, Ladislav Smoček

Karel Basák a Jana Tetourová s partnerem

Pěvci Jan Adamec a Helena Buldrová

Pavel Rödl, Eva Urbanová, Ivan Pařík

Marcela Krejsová, biskup František Radkovský, Jan Burian 2 1

1 4 5

L ET

S TÁ L É

Č E S K É

PRO F E S I O N Á L N Í

S C É N Y

V P L Z N I

František Juřička, René Přibil, Inka Brendlová

jubilea DVOJROLE EVY ROVENSKÉ Život členky činoherního souboru Evy Rovenské je spojen především s Plzní, kde díky mamince začala už jako malá holka chodit do divadla. Bylo proto pochopitelné, že když tehdejší dramaturg Stanislav Bor založil Divadelní školičku, začala ji navštěvovat. Jejími učiteli byli S. Papež, V. Untermüllerová, I. Šarše a J. Gross; mezi spolužáky patřili J. Nechutný, V. Smoláková a H. Doulová.

Po absolvování brněnské JAMU prošla jako herečka divadly v Uherském Hradišti a Chebu, ale osudovou se jí stala opět Plzeň. V Divadle dětí v Alfě poznala práci s loutkami, v Divadle pod lampou musela prokázat, že umí zpívat a hrát na kytaru, s šermířskou skupinou Duellum prověřila své pohybové schopnosti. A také začala učit dramatickou výchovu - na skvrňanské ZUŠ vyučuje dodnes. Současně s těmito aktivitami se v DJKT objevovala v činoherním souboru v malých roličkách (v Antifoně, Drahomíře, Sicilské komedii, Doně Rositě, Posledních). V roce 2005 jí šéf činohry Pavel Pavlovský nabídl hereckou smlouvu s povinností práce nápovědky. Eva Rovenská vstoupila do činoherního souboru s pocitem velké odpovědnosti. Uvědomila si, jak je při práci nápovědky důležité vycítit atmosféru, do které vstupuje, a jak

EVA KLEČKOVÁ

j u bil e a

Na 22. leden připadnou 60. narozeniny Evy Klečkové-Kovaříkové, sólistky plzeňské opery v l. 1990-2002. Z dob jejího angažmá v DJKT si diváci jistě vybaví její Hraběnku v Pikové dámě, Maddalenu v Rigolettovi,

Eva Klečková (Záviš) - ČERTOVA STĚNA 1997 2 2

Eva Rovenská v roli Nely, S. Šanovcová (Carmina) – SICILSKÁ KOMEDIE 1979

jsou situace neopakovatelné. Prožívá věčné dilema, jestli reaguje dost rychle, nebo naopak jestli má cit pro dramatickou pauzu. „Je rozdíl mezi zkouškou a představením,“ říká. „Při zkouškách, zejména aranžovacích, mě musí být slyšet neustále, při představeních jen v krizových situacích.

Ale přes všechny problémy mě mystika divadla vždy znovu a znovu přitahuje.“

Ulriku v Maškarním plesu, Kabanichu v Kátě Kabanové, Martinku v Hubičce, či Záviše v Čertově stěně. Její životní rolí byla Káča v Dvořákově opeře Čert a Káča, kterou zpívala poprvé v roce 1978 v Opavě, později v Ostravě a v Plzni, pravidelně s ní hostovala i na scéně pražského Národního divadla.

RAFAEL KUBITA

Eva Rovenská oslaví 17. prosince své šedesáté narozeniny. Marie Caltová

Své 70. narozeniny oslaví 28. ledna Rafael Kubita, sólista opery v l. 1990-1997. K jeho milovaným rolím, jež v Plzni vytvořil, patřil Vilém v Jakobínovi, Vodník v Rusalce, Komtur v Donu Giovannim a Rocco z Fidelia.

Rafael Kubita (Vodník) – RUSALKA 1990

TROJÍ ROZLOUČENÍ JOSEF VALIŠ † 26. 9. 2010

¬ 19. 7. 1921 

„Myslím, že práce je zajímavá tehdy, když člověk musí překonávat bariéry, těžkosti. Já mám rád lidi, kteří mě provokují, a tím, že mě provokují, mi nahazují řemen na motor. Protože z toho já žiju.“

To bylo životní krédo Josefa Vališe, jehož dny se uzavřely v neděli 26. září. Narodil se před jedenaosmdesáti lety v Plzni a tady se také poprvé setkal s divadlem.

V šestnácti letech nastoupil jako bezplatný praktikant rovnou z měšťanky v malírně plzeňského divadla. Získával první praktické zkušenosti nejen jako malíř dekorací, ale současně i jako truhlář, zámečník a stěhovák kulis. Byly to nedocenitelné zkušenosti pro jeho pozdější profesi scénografa. Jako student pražské UMPRUM se také na scénografii zaměřil. Karlovy Vary, Plzeň, Ostrava, Kladno, Mladá Boleslav a především Gottwaldov – to byla místa, kde se setkával s divadlem jako výtvarník i jako divadelní praktik. „Časté změny angažmá byly i důsledkem mé životní filozofie. Věděl jsem, že po třech letech v jednom divadle už začnu být tak trochu inventář. Myslím, že změnou může člověk vyrůst. A potom třeba i těm druhým něco dávat.“ Vytvořil 320 scénických návrhů a asi 220 návrhů kostýmů. V Divadle J. K. Tyla pracoval jako jevištní výtvarník především v lé-

ALEXANDR POHRIBNÝ ¬ 6. 12. 1929 

† 6. 11. 2010

Jméno osobitého tanečníka Alexandra Pohribného s plzeňským divadlem spojují léta 1955-1961. Předtím prošel již angažmá v ND Praha, ostravském divadle či Armádní opeře, poté krátce působil ještě v divadlech v Brně a v Ústí nad Labem. Po odchodu do

Josef Vališ s maketou scény k Macbetovi

tech 1979–1989, ale jeho jméno najdeme pod návrhy i v létech devadesátých. Klubová inscenace Stalo se v dešti byla poslední, kterou v DJKT v roce 1999 vytvořil.

Pro Josefa Vališe byla klíčová domluva s režisérem. Společné koncepci potom podřizoval tvar a materiál vizuální složky inscenace. Činný zůstal i po odchodu do důchodu. Nějaký čas učil na Střední umělecko-průmyslové škole Zámeček v Plzni, především však vytvářel plastiky a maloval. Poslední léta žil v malé osadě Koloveč, ale o kulturní dění se nikdy nepřestal zajímat. Marie Caltová

zahraničí pracoval na několika německých scénách jako sólista a trenér. Posléze se usadil v Hannoveru a zcela se přeorientoval na výtvarnou tvorbu a pod uměleckým jménem A. John sklízel úspěch jako malíř. (Vystavoval i v Plzni).

† 4. 10. 2010

Josef Škoda působil v plzeňském divadle v letech 1948 až 1951 jako šéf baletu, choreograf, režisér a tanečník. Strávil zde poměrně krátký čas, ovšem jeho význam pro plzeňský balet byl rozhodující, a chtělo by se říct: téměř zakladatelský. Dal totiž zdejšímu souboru pevný plně profesionální základ. S čerstvou zkušeností s budováním baletních těles v divadlech v Opavě a v Liberci, kde české scény po válce teprve vznikaly, a s odvahou i taktem, vlastnostmi pro práci šéfa tolik potřebnými, obměnil polovinu ansámblu, rozšířil jej, a takřka během jedné sezóny dovedl tento obnovený soubor až „k tanečnímu projevu, který je možno hodnotit skutečně umělecky“, jak napsala dobová kritika. Z Plzně odešel Josef Škoda jako profesor choreografie na pražskou Akademii múzických umění, aby potom od roku 1960 téměř dvacet let řídil balet Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. V roce 1979 se na chvíli do Plzně vrátil jako choreograf muzikálu Řek Zorba v režii Petra Novotného.

Ještě jeden důležitý zakladatelský čin Josefa Škody je třeba zmínit. Krátce po svém nástupu založil totiž při plzeňském divadle baletní školu, která vychovává mladé tanečníky dodnes. Osobnosti Josefa Škody byl letos věnován Galakoncert – Mezinárodní exhibiční vystoupení baletních škol 7. 11. 2010 ve Velkém divadle. Jiří Untermüller

Z charakterních plzeňských rolí A. Pohribného připomínáme Gireje v Bachčisarajské fontáně, Čuběnka v Mládí, Kapitána v Rudém máku a Cumodivého v Komediantské pohádce.

Alexandr Pohribný (Girej), BACHČISARAJSKÁ FONTÁNA 1956

Josef Škoda v baletu Filosofská historie Z. Vostřáka ve vlastní choreografii a režii 2 3

r o zl o u č e ní

¬ 7. 2. 1929 

JOSEF ŠKODA

mozaika

J. Burian, šéf činohry P. Pavlovský, šéf baletu J. Pokorný

Šéf souboru muzikálu a operety R. Melulzín

Šéf opery J. Pánek

Na tiskové konferenci v klubu Komorního divadla seznámilo umělecké vedení DJKT redaktory s novinkami sezony 2010/2011. Ze 17 připravovaných titulů je celkem 13 těch, které budou v Plzni uvedeny poprvé. Tři z nich budou uvedeny v české premiéře.

Tým ČT v akci

A. Procházka, O. Šrámek, J. Burian

Režisér ČT J. Brichcín s A. Procházkou

Inscenace hry Antonína Procházky Ve státním zájmu je další z komedií tohoto autora, kterou natočila Česká televize a od jejíhož uvedení očekává podobný divácký úspěch, jaký sklidila v případě předchozích Celebrit s. r. o.

odhalení kašen v plzni

Soubor při přípravě na vystoupení (foto J. Boudník)

Martin Šinták v liberci

Monika Mašterová (foto T. Jirková)

mozaika

Odhalení unikátních kašen architekta Ondřeje Císlera na plzeňském náměstí Republiky provázela světelná a taneční show, jejímiž aktéry byli i členové baletního souboru DJKT. 2 4

Sólista plzeňského baletu Martin Šinták sklidil velký úspěch při hostování v Divadle F. X. Šaldy v Liberci v baletu Jiřího Horáka Charlotta, zachycujícího osud mexické císařovny. Hlavní mužskou roli – Maxmiliána I. – nastudoval během víkendu, hvězdnou partnerkou mu byla Barbora Kohoutková (bývalá sólistka z Helsinek a Hamburku, nyní v ND Praha). Obdiv kolegů nad tímto nadlidským výkonem tlumočila nová umělecká šéfka libereckého baletu Alena Pešková.

Barbora Kohoutková, Martin Šinták

jazz bez hranic 2010 Divadlo J. K. Tyla jako spolupořadatel mezinárodního festivalu Jazz bez hranic hostilo 6. listopadu galakoncert, na němž vystoupila Plzeňská filharmonie & Milan Svoboda Quartet. V jejich podání zazněla např. Gershwinova Rhapsody in Blue a Svobodovy úpravy písní Beatles.

Ivan Audes a Milan Krajíc

Milan Svoboda

mozaika

projekt nového divadla na výstavě ve foyeru Velkého divadla

2 5

herecká setkání plzeň EHMK 2015 v západočeské galerii

Redaktorka České televize Mirka Vildová natáčela s Janem Burianem relaci ke kandidatuře Plzně na titul Evropské hlavní město kultury 2015 ve Smetanových sadech jen pár hodin před tím, než evropská komise rozhodla o vítězství Plzně nad Ostravou.

umělci v teráriu

Výstavní síň ZČG Masné krámy hostila 21. října při dalším z pravidelných pořadů Jiřího Hlobila a Jiřího Šantory Herecká setkání čtveřici umělců spojených s novou inscenací muzikálu Miluju tě, ale... – Kateřinu Šildovou, Táňu Vaněčkovou, Antonína Procházku a Bronislava Kotiše.

mozaika

Členové operetního a muzikálového souboru Stáňa Topinková Fořtová, Petr Dudás a Jiří Untermüller pokřtili v Akva tera mláďata chovatelsky vzácných želv terek jednovousých.

Stáňa Topinková Fořtová s mluvčím plzeňské zoo Martinem Vobrubou 2 6

MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO - plzeň 2010 OHLEDNUTÍ ZA 18. ROČNÍKEM Francouzská teatroložka Daniele Monmarte, která se intenzivně zabývá českým divadlem, v úvodu festivalu převzala medaili ministerstva kultury Artis Bohemiae Amicis.

Slavnostní zahájení festivalu DIVADLO 2010 se odehrálo v dekoraci SND k inscenaci Anny Kareniny – na snímku zástupci MK ČR Fr. Zborník a R. Zdráhal, D. Monmarte, primátor P. Rödl a J. Burian.

Daniele Monmarte

Náměstí Republiky

Velký sál Pekla

Jeviště Velkého divadla

Areál pivovaru Světovar 2 7

F e s t i v a l

I tentokrát se festival odehrával v Plzni na mnoha různých místech, mj. na náměstí Republiky, ve velkém sále Pekla, v areálu pivovaru Světovar. Při některých představeních zase sdíleli diváci prostor jeviště Velkého divadla s hrajícím souborem.

MARTIN HUBA PODSTATNÝ JE KONFRONTAČNÍ CHARAKTER FESTIVALU

rozhovor

Mezinárodní festival Divadlo po řadu let přitahuje stále větší pozornost aktivních divadelníků i teatrologů z Čech a ze zahraničí. Mnohé tváře dnes k festivalu neodmyslitelně patří – vídáme je zde pravidelně, některé dokonce každoročně. Jednou z osobností, které jsou s tímto divadelním svátkem spojeny od samého počátku, je Martin Huba. Už v r. 1993 byl jedním z aktérů Pirandellovy hry Každý má svou pravdu, nezapomenutelné inscenace Slovenského národního divadla v režii Ľubomíra Vajdičky. Bouřlivé ovace publika, odrážející zážitek z představení, byly tehdy zároveň spontánní demonstrací česko-slovenské vzájemnosti.

V následujících ročnících se Martin Huba představil jako herec v několika titulních rolích (1999 Divadelník - Divadlo Na zábradlí, 2005 Cyrano - SND, 2006 Rosmersholm - ND Brno), jako režisér dvěma inscenacemi Slovenského národního divadla (1996 Višňový sad, 2001 Tančírna). Mnohokrát zasedl na druhé straně rampy mezi diváky, byl i mezi účastníky veřejných diskusí o divadle. V tomto roce přijel se svou mateřskou scénou s inscenací Anny Kareniny, v níž jeho Karenin poutá pozornost diváků i kritiky. Pracovní povinnosti mu bohužel nedovolily setrvat na festivalu déle, přesto si v nabitých dvou dnech udělal čas i na vzpomínkový rozhovor pro náš časopis.

Co pro vás festival Divadlo znamená – osobně a profesně?

V životě divadelníka se osobní s profesním dost často prolíná, dokonce jsem přesvědčen, že naše práce má šanci zaujmout diváky teprve tehdy, když při tvorbě dramatické postavy zapojíme i své soukromí. Je to vlastně určitý druh zpovědi. Divák podvědomě cítí, jestli člověk na jevišti opravdu ví, co říká, a míra hercovy suverenity přímo souvisí s tím, do jaké míry při tvorbě postavy použije svou vlastní životní zkušenost. Protože jakýkoliv perfekcionismus, který nevychází z nitra, nechá diváka chladným – alespoň já si to myslím.

r o zh o v o r

•

M ART I N

H U B A

Na každém festivalu je podstatný především jeho konfrontační charakter. Člověk může léta žít v domnění, že jde správnou cestou, ale právě konfrontace s jinými tvůrci ho obyčejně přiměje začít znovu klást otázky sobě samému: zda není na čase něco změnit, jestli jsem nepropadl pohodlnosti či stereotypu – a proto považuji takové pře-

4. ročník festivalu – Jiří Menzel, Martin Huba, Petr Lébl, Jan Burian, Pierre Bordin – veřejná debata Divadlo a politika v aule Západočeské univerzity 26. října 1996 2 8

hlídky za velmi užitečné. Každý festival má ovšem jednu smrtelnou nevýhodu, a sice že herci želbohu většinou jen odehrají své představení a žádné další už nezhlédnou, musí se vracet domů. Žádného srovnání se jim tím pádem nedostává. (My jsme už dělali všechno možné, aby herci mohli na festivalu zůstat; jsem přesvědčený, že kvalitativně a dokonce i ekonomicky by se to divadlu v budoucnosti rentovalo, protože možnost konfrontace, kterou festival poskytuje, dokáže člověka posunout, nově nasměrovat – Ale naše přání se ukázalo jako nereálné, takový zásah do provozu divadla naráží na nekonečné množství organizačních těžkostí.)

Na druhé straně pokud je festival příliš ambiciózní, hrozí podle mě nebezpečí, že se stane pouhou exhibicí pro recenzenty a „avantgardu“. Není na závadu, když do určité míry obsahuje i tyto ambice, ale je důležité, aby alespoň určité procento „lidského rozměru“ zůstalo na každém festivalu přítomné. Sebeoriginálnější úlet či odskok do surreálnosti a absurdity pokud není konfrontován kontaktem se zemí, je méně vzrušující. Takže i koncipovat festival je asi velmi dobrodružné a velmi zodpovědné. Obloukem se teď vracím k vaší výchozí otázce: každý festival je pro mne poutavý, poskytuje-li dost široké spektrum pro konfrontaci různých úhlů pohledu na divadlo. Na tiskové besedě jste přiznal svůj ne zcela kladný vztah ke Lvu Tolstému – na rozdíl od ostatních vašich oblíbených ruských klasiků. Z čeho ta určitá nedůvěra pramení?

Na plzeňském festivalu jsme poznali různé podoby vaší divadelní práce, přesto ještě jedna nám zůstala utajena: dosud jste se tu nepředstavil jako operní režisér. Napáchal jsem toho už opravdu dost. K režii opery jsem se dostal zvláštním způsobem. Můj kamarád Juraj Beneš použil Shakespearova Hamleta jako téma k určitému hudebnímu vyjádření, mě se to moc líbilo, a tak jsem to jako operu v SND inscenoval. Velmi mě mrzelo, že přítel se realizace svého Hamleta nedožil, skonal nějaký měsíc před premiérou. A protože jsme s tím sklidili poměrně dost úspěchů a chvály, moje drzost pokračovala. V SND jsem režíroval ještě Figarovu svatbu, v opeře ND Praha Verdiho Falstaffa. Tím výčet mého operního snažení končí, přestože svět opery je mi blízký už proto, že moje matka byla kvalitní a dobrá sopranistka (Mária Kišonová-Hubová, sólistka opery SND do r. 1978, pozn. red.) Radši si operu nechám jako předmět obdivu a nebudu se snažit do ní implantovat nějaké svoje vidění.

Na co z uplynulých ročníků festivalu Divadlo nejvíc vzpomínáte? Zatím nejsilnějším zážitkem z tohoto festivalu pokud se našich vystoupení týče, bylo vřelé přijetí inscenace Višňového sadu. Nejen představení samo, ale i to, co se dělo po něm, je jedna skvělá vzpomínka.

Které osobnosti si s festivalem spojujete?

Bylo jich hodně... Vždy jsem si velice vážil pana profesora Lukeše, který dokázal být kritický i vůči přátelům, přátelská vazba u něho nesouvisela s nějakým kamuflováním. Stejně jsem se těšil na setkání s panem prof. Vostrým, kultivovaným člověkem, s nímž hovořit je obrovská radost. Já si myslím, že velkým štěstím tohoto festivalu je, že tu máte tak „posedlého“ člověka jako je jeho ředitel pan Burian, pro něhož je festival velkou srdeční záležitostí a který neustále usiluje o to, aby si udržel svou atraktivitu.

Jistě víte, že v Plzni se intenzivně připravuje výstavba nové divadelní budovy – podle předpokladů by mohla hostit festival už v r. 2015. V Bratislavě byla nová budova SND uvedena do provozu před třemi lety. Bylo pro váš soubor těžké loučit se historickou budovou a jejím geniem loci? Skutečně není třeba skrývat, že určitá rizika tento fakt přechodu z divadla do divadla nese. Pochopitelně bylo kolem toho spousta řečí. Někdo se těšil, někdo hořce plakal, ale pak najednou bylo divadlo dokončené a my jsme si museli uvědomit, že s tím faktem se nedá nic dělat. A tak nastal moment, kdy jsme se rozhodli, že si ho oblíbíme – a myslím, že už dnes naše rozhodnutí vyústilo v upřímnou radost, že můžeme pracovat v nových prostorách.

H U B A

Povinnost přetavit nabídnutý materiál v dramatickou postavu je fascinující úkol. V tom procesu máte výsostné postavení, daný materiál vytvarujete a vypointujete podle svého a úhel pohledu, který poskytnete divákovi, určíte vy. Máte tedy možnost materiál do určité míry i zmanipulovat, a to mě na této práci neobyčejně těšilo. A protože k mé životní zkušenosti patří i fakt, že jsem u Tolstého shledal rozpor mezi tím, co hlásal a co žil, nestyděl jsem se s literárním materiálem při jeho proměně v dramatickou postavu zacházet – nechci říct volně –, ale (snad) poměrně svobodně.

Ale výčet pěkných zážitků a dojmů by byl dlouhý. Tady se totiž velmi příjemně prolíná pracovní fáze festivalu s osobně-společenskou. Díky pracovitosti lidí, kteří ho organizují, má festival precizní podobu, při vší serióznosti není oficiózní. Stále zůstává dost prostoru na mnoho cenných přátelských, naprosto neformálních setkání, která se potom odrážejí i v naší další práci – což na festivalech není úplně samozřejmé.

M ART I N

Na materiálu, který jsme v rámci Anny Kareniny dostali, mě zaujala právě možnost podívat se na něj privátně z jakéhosi transfokovaného stanoviska, a toto přistihování Tolstého při jeho nedůslednosti mě strašně bavilo.

Martin Huba jako Karenin, Soňa Valentová

Samozřejmě že samotná architektura té budovy vám trošku určí i repertoár a způsob jeho inscenování. Jinak se hraje pro 450, jinak pro 900 lidí, když máte portál o 4 m větší, je to také jinačí. I kontakt s publikem je rozměry jeviště a hlediště přímo určený. To všechno ovlivňuje tvorbu, způsob práce i celkovou náladu. Ale když už je to hotové, je důležité, aby těch destrukčních hlasů bylo co nejméně.

•

A nyní hrajete v dramatizaci Tolstého románu. Nemusel jste se s ním neustále v duchu přít?

r o zh o v o r

Můj dědeček byl na slovo vzatý tolstojovec, o správnosti jeho filozofie natolik přesvědčený, že i nás vnoučata se snažil vést a formovat podle Tolstého představ. Kupříkladu u oběda se nemluvilo, načež po obědě dědeček vždy vybral nějaký citát z Tolstého knih nebo z knih citátů, které Tolstoj sestavil a vydal – od Konfucia přes Krista až po jeho současníky –, a my jsme ten citát museli rozebrat. Samozřejmě, že jsem nabyl takto pozvolna k Tolstému dost specifický vztah, především proto, že jsem poměrně brzy zaznamenal obrovský rozpor mezi způsobem života Tolstého a tezemi, které prohlašoval za správné.

2 9

Martin Huba, Táňa Pauhofová a režisér Roman Polák na tiskové besedě

Měl jsem možnost vyslechnout řadu lidí, kteří přešli ze starého divadla do nového, a vždy tam byla fáze velké nostalgie a nespokojenosti – vzpomeňte třeba na Janáčkovo divadlo v Brně. Stejně tak jsme se dozvěděli, že v Nice, kde jsme hostovali, Francouzi měli též problémy – a to mohu potvrdit, že se snažili postavit divadlo v určitých logických měřítkách. U nás trošičku některé věci možná utekly, ale zase je fakt, že nové SND se stavělo strašně dlouho a ještě déle připravovalo, stálo spoustu peněz a prošlo různými fázemi, takže tam těch překážek bylo dost. Řekl bych, že na začátku šlo spíš o státní počin, zatímco my jsme nepřestávali vysvětlovat, že by to měl být počin kulturní, vždyť národ staví divadlo jednou za sto – dvě stě let. Jedno je při tom strašně důležité: aby divadelníci byli už při samém vzniku nového divadla, aby ho posuzovali a tvořili odborníci.

Martin Huba. Jan Burian, Dušan Jamrich a Vladimír Strnisko

Tohle se v Plzni skutečně daří, vedení divadla s projektanty ve všech fázích úzce spolupracuje, takže budova by měla vyhovovat všem aspektům divadelního provozu. v tom máte tedy velkou výhodu. ale nechtěl bych, aby mé úvahy vyzněly příliš skepticky.

Víte, v divadle odžijete tolik intenzivních chvil, dotknete se tolika témat – ožehavých, bolestných i radostných, takže si k té budově vytvoříte obrovské pouto, které je těžké přetrhnout. My ještě máme to štěstí, že historická budova opery zůstala nadále v našem užívání. Takže tam se hrají komorní opery, hraje se tam i část činoherního repertoáru, kterému ten prostor prospívá. Je s tím spojena určitá nostalgie, ale myslím, že dneska už by nikdo neměnil. Eva Ichová

Setkání souboru SND s prezidentem V. Havlem po představení Višňového sadu 1996

Výtvarná soutěž pro žáky 2. stupně ZŠ a víceletých gymnázií

M a r t I N

H u B a

NAVRHNĚTE NOVÉ DIVADLO PRO PLZEŇ

r o Z H o v o r

•

Jistě vám neuniklo, že Plzeň chystá novou budovu divadla. Jak by ale vypadala podle vás ? Navrhněte budovu divadla a jeho okolí. Odměna pro celou třídu, z níž vzejde vítězný návrh, je návštěva vybraného divadelního představení, prohlídka zákulisí Velkého divadla a divadelních dílen. Nejlepší práce budou zveřejněny na facebooku DJKT Plzeň a následně vystaveny ve foyer Komorního divadla.

3 0

více informací na www.djkt-plzen.cz

Program PROSINEC 2010 Komorní divadlo

01.

St

KOUZELNÁ FLÉTNA

opera / –TIT–

V10

01.

St

IMPRESÁRIO ZE SMYRNY

činohra

K10

02.

Čt

Turandot

opera / –TIT–

V11

02.

Čt

VE STÁTNÍM ZÁJMU

činohra

S5

03.

Pá

LEV V ZIMě

činohra

V4

03.

Pá

KRÁSKA A ZVÍŘE

hudebně taneční fantazie

04.

So

ROMEO A JULIE

činohra

pro seniory

04.

So

gypsy

muzikál

premiéra, A

05.

Ne

koncertní matiné (10.30)

foyer

05.

Ne

Sliby–chyby (14.00)

muzikál

N1/3

06.

Po

nehraje se

VE STÁTNÍM ZÁJMU

činohra

07.

Út

Turandot

opera / –TIT–

V5

06.

Po

dračí doupě

Dejvické divadlo

08.

St

LEV V ZIMě

činohra

V6

07.

Út

VE STÁTNÍM ZÁJMU

činohra

09.

Čt

KOUZELNÁ FLÉTNA

opera / –TIT–

V7

08.

St

gypsy

muzikál

10.

Pá

Turandot

opera / –TIT–

V8

09.

Čt

IMPRESÁRIO ZE SMYRNY

činohra

K7

11.

So

Louskáček

balet

10.

Pá

DÁMA NA KOLEJÍCH

muzikál

K8

12.

Ne

VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ (16.00)

opera

11.

So

MILUJU TĚ, ALE… (14.00)

muzikál

13.

Po

nehraje se

portugálie

činohra

14.

Út

KOUZELNÁ FLÉTNA

opera / –TIT–

Hledá se muž. Zn.:Bohatý! (14.00)

muzikál

15.

St

Vévodkyně z Chicaga

opereta

NOC BLÁZNŮ

činohra

16.

Čt

ADRIANA LECOUVREUR

opera / –TIT–

naposledy, V3

13.

Po

nehraje se

17.

Pá

Turandot

opera / –TIT–

V12

14.

Út

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ (11.00)

muzikál

18.

So

přišel na večeři

činohra

KRÁSKA A ZVÍŘE

hudebně taneční fantazie

19.

Ne

Šípková Růženka (14.00)

balet

KOUZELNÁ FLÉTNA

opera / –TIT–

V13

12.

Ne

S4

premiéra, P

N2

zadáno K9

zadáno

15.

St

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ (11.00)

muzikál

zadáno

V17

16.

Čt

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ

muzikál

K3

17.

Pá

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ (11.00)

muzikál

zadáno

DÁMA NA KOLEJÍCH

muzikál

S6

Po

nehraje se

21.

Út

nehraje se

22.

St

nehraje se

18.

So

Chicago

muzikál

naposledy

23.

Čt

nehraje se

19.

Ne

Sliby–chyby

muzikál

naposledy, K17

24.

Pá

nehraje se

20.

Po

nehraje se

25.

So

JAKOBÍN

opera / –TIT–

21.

Út

nehraje se

26.

Ne

Louskáček (14.00)

balet

22.

St

nehraje se

lucerna

činohra

23.

Čt

nehraje se

24.

Pá

nehraje se

V1

25.

So

Zkrocení zlé ženy

činohra

V14

26.

Ne

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

Po

nehraje se

28.

Út

LEV V ZIMě

činohra

29.

St

Turandot

opera / –TIT–

30.

Čt

přišel na večeři

činohra

S7

27.

Po

nehraje se

31.

Pá

Vévodkyně z Chicaga (17.00)

opereta

V7

28.

Út

DÁMA NA KOLEJÍCH

muzikál

29.

St

Zkrocení zlé ženy

činohra

30.

Čt

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

31.

Pá

VE STÁTNÍM ZÁJMU (17.00)

činohra

klub komorního divadla 10.

Út

Jako naprostý šílenci *

činohra

15.

St

S vyloučením veřejnosti

činohra

naposledy, S3

•

27.

2 0 1 0

20.

p r o sin e c

Z

K1

P r o g r a m

Velké divadlo

S7

3 1

Program leden 2011 Velké divadlo 01.

So

Prodaná nevěsta

opera

01.

So

nehraje se

02.

Ne

Louskáček (14.00)

balet

02.

Ne

HLEDÁ SE MUŽ. ZN.: BOHATÝ!

ROMEO A JULIE

činohra

03.

Po

nehraje se

04.

Út

NOC BLÁZNŮ

činohra

K5

KMD

05.

St

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

K6

Po

nehraje se

04.

Út

VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ

opera

05.

St

ZVONÍK od MATKY BOŽÍ

balet

V6

06.

Čt

gypsy

muzikál

K7

06.

Čt

přišel na večeři

činohra

V7

07.

Pá

NOC BLÁZNŮ

činohra

K8

07.

Pá

JAKOBÍN

opera / –TIT–

V8

08.

So

Kráska a zvíře

hudebně taneční fantazie

08.

So

LEV V ZIMě

činohra

S9

09.

Ne

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ (14.00)

muzikál

09.

Ne

koncertní matiné (10.30)

portugálie

činohra

2 0 1 1 l e d e n

opera

N1/3

10.

Po

nehraje se

11.

Út

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

K1

Po

nehraje se

11.

Út

přišel na večeři

činohra

V5

12.

St

gypsy

muzikál

K2

12.

St

JAKOBÍN

opera / –TIT–

V2

13.

Čt

NOC BLÁZNŮ

činohra

K3

13.

Čt

ZVONÍK od MATKY BOŽÍ

balet

V3

14.

Pá

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

K4

14.

Pá

přišel na večeři

činohra

V4

15.

So

Limonádový Joe

westernová hudební revue

15.

So

Šípková Růženka

balet

16.

Ne

IMPRESÁRIO ZE SMYRNY (16.00)

činohra

16.

Ne

nehraje se

17.

Po

nehraje se

17.

Po

nehraje se

18.

Út

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

18.

Út

JAKOBÍN

opera / –TIT–

V1

19.

St

NOC BLÁZNŮ

činohra

S4

19.

St

JAKOBÍN

opera / –TIT–

V14

20.

Čt

gypsy

muzikál

K11

20.

Čt

Turandot

opera / –TIT–

S5

21.

Pá

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

K12

21.

Pá

LEV V ZIMě

činohra

S6

22.

So

IMPRESÁRIO ZE SMYRNY

činohra

22.

So

Vévodkyně z Chicaga

opereta

23.

Ne

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

K17

23.

Ne

Louskáček (14.00)

balet

24.

Po

nehraje se

odcházení

činohra

25.

Út

MILUJU TĚ, ALE… (11.00)

muzikál

zadáno

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

K13 K14

24.

Po

nehraje se

25.

Út

LEV V ZIMě

činohra

26.

St

JAKOBÍN

opera / –TIT–

27.

Čt

MONTY PYTHON’S SPAMALOT

muzikál

28.

Pá

přišel na večeři

činohra

29.

So

ŽENITBA, GIANNI SCHICCHI

opera

30.

Ne

koncertní matiné (10.30)

31.

•

foyer

D1

10.

LEV V ZIMě

P r o g r a m

muzikál

03.

VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ (14.00)

3 2

Komorní divadlo

Po

Koncert Hany Hegerové (20.00)

činohra

S3

26.

St

gypsy

muzikál

V10

27.

Čt

VE STÁTNÍM ZÁJMU

činohra

28.

Pá

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ

muzikál

V12

29.

So

Zkrocení zlé ženy

činohra

premiéra, P

30.

Ne

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ

muzikál

foyer

31.

Po

nehraje se

Z2

klub komorního divadla 12.

St

Jako naprostý šílenci *

činohra

Z

S2

program Únor Velké divadlo

Komorní divadlo

01.

Út

ŽENITBA, GIANNI SCHICCHI

opera

V13

01.

Út

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

K9

02.

St

LEV V ZIMě

činohra

KMD

02.

St

gypsy

muzikál

K10

03.

Čt

JAKOBÍN

opera / –TIT–

V11

03.

Čt

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ (11.00)

muzikál

zadáno

04.

Pá

lucerna

muzikál

04.

Pá

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

K8

05.

So

MONTY PYTHON’S SPAMALOT

muzikál

S18

05.

So

IMPRESÁRIO ZE SMYRNY

činohra

06.

Ne

romeo a julie (16.00)

činohra

Z

06.

Ne

nehraje se

07.

Po

nehraje se

07.

Po

nehraje se

08.

Út

JAKOBÍN

opera / –TIT–

V9

08.

Út

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

K5

09.

St

přišel na večeři

činohra

V6

09.

St

gypsy

muzikál

K6

10.

Čt

JAKOBÍN

opera / –TIT–

V7

10.

Čt

NOC BLÁZNŮ

činohra

K7

11.

Pá

divadelní ples - Měšťanská beseda (20.00)

11.

Pá

divadelní ples - Měšťanská beseda (20.00)

12.

So

kouzelná flétna

12.

So

Zkrocení zlé ženy

činohra

13.

Ne

nehraje se

13.

Ne

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ (14.00)

muzikál

14.

Po

nehraje se

VE STÁTNÍM ZÁJMU

činohra

15.

Út

ŽENITBA, GIANNI SCHICCHI

opera

V5

14.

Po

nehraje se

16.

St

přišel na večeři

činohra

V2

15.

Út

gypsy

muzikál

K1

17.

Čt

JAKOBÍN

opera / –TIT–

V3

16.

St

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

K2

18.

Pá

ZVONÍK od MATKY BOŽÍ

balet

V4

17.

Čt

Kráska a zvíře

hudebně taneční fantazie

M1

19.

So

spamalot

muzikál

18.

Pá

gypsy

muzikál

K4

20.

Ne

LEV V ZIMě (14.00)

činohra

19.

So

hrobka s vyhlídkou

činohra

premiéra, A

21.

Po

nehraje se

20.

Ne

gypsy

muzikál

22.

Út

přišel na večeři

činohra

V1

21.

Po

nehraje se

23.

St

MONTY PYTHON’S SPAMALOT

muzikál

S4

22.

Út

Kráska a zvíře

hudebně taneční fantazie

S3

24.

Čt

LEV V ZIMě

činohra

S5

23.

St

hrobka s vyhlídkou

činohra

S7

25.

Pá

romeo a julie

činohra

24.

Čt

NOC BLÁZNŮ (11.00)

činohra

zadáno

26.

So

netopýr

opereta

premiéra, P

25.

Pá

HLEDÁ SE MUŽ. ZN.: BOHATÝ!

muzikál

27.

Ne

ŽENITBA, GIANNI SCHICCHI

opera

V17

26.

So

VE STÁTNÍM ZÁJMU

činohra

28.

Po

nehraje se

27.

Ne

Kráska a zvíře

hudebně taneční fantazie

28.

Po

nehraje se

opera

klub komorního divadla 01.

Út

S vyloučením veřejnosti

činohra

08.

Út

Jako naprostý šílenci *

činohra

27.

Ne

Jako naprostý šílenci *

činohra

* Nevhodné pro děti do 12 let. Začátky představení od 19 hodin, není-li uvedeno jinak. –TIT– u cizojazyčných operních titulů je použito titulkovací zařízení

N1/3

Předprodej vstupenek prosincová představení DJKT od pondělí 15. listopadu 2010. Předprodej vstupenek na lednová představení DJKT od středy 15. prosince 2010. Předprodej vstupenek na únorová představení DJKT od pátku 14. ledna 2011.

Změna programu vyhrazena.

D1

3 4