Norské snahy o zapojení do Evropy. Bc. Jiří Pokorný

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Norské snahy o zapojení do Evropy (magisterská diplomová práce)

Bc. Jiří Pokorný

Vedoucí práce: doc. PhDr. Vladimír Goněc, CSc.

Brno 2009

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu pouţitou literaturu a prameny datum

vlastnoruční podpis

Anotace

Téma mé magisterské diplomové práce je: Norské snahy o zapojení do Evropy. Ve své práci chci popsat vývoj norského postoje k evropské spolupráci a integraci. Dále se věnuji postoji oficiálních představitelů norské vlády a veřejnosti k dané otázce. Práce se snaţí srovnat jednotlivé pokusy o spolupráci a poukázat na události, nebo jevy, které předurčily další kroky Norska na poli evropské spolupráce.

Annotation

My master thesis is called: Norwegian Pursuit of Engagement into the Europe. I would like to here describe evolution of Norwegian attitude towards European cooperation and integration. I put brain to attitudes of officials of Norwegian goverment and publick opinion about this issuses. Text try to compare individual attempts at cooperation and stressed events and phenomenon which predestinate next steps of Norwegian Kingdoom on the field of European cooperation.

Klíčová slova

Norsko, Dánsko, Finsko, Švédsko Severská spolupráce, Severská celní unie, NORDEK, EHS, ES, EU, ESUO, ESVO, Evropská integrace, Referendum, 1972, 1994. Keywords

Norway, Denmark, Finland, Sweden, Nordic cooperation, Nordic custom union, NORDEK, EEC, EC, EU, EFTA, FTA, European integration, Referendum, 1972, 1994.

Poděkování Na prvním místě bych chtěl poděkovat vedoucímu mé práce, docentu Vladimíru Goňcovi, za vedení, poskytování uţitečných rad, připomínek a pomoci při psaní mé práce. Dále bych chtěl poděkovat doktoru Lasse Sonnemu z University of Helsinky za poskytnutí podpory, důleţitých podnětů, návodů a materiálů. Za poskytnutí podpory, důleţitých podnětů, návodů a materiálů bych chtěl ještě poděkovat Ambasadoru Peteru Raederovi, Kristin Marie Haugevikové a Andreasi Selliaasi z Norwegian Institute of International Affairs, Melchioru Jorangerovi z ministerstva financí, Hanne Lene Løvsethové z ministerstva průmyslu s obchodu, Carstenu Due-Nielsenovi ze SAXO-Institute na University of Copenhagen, Birgit Wihlborg Andersenové z dánského ministerstva zahraničí a Magnusi Rønnebrgovi Ruudovi z informačního servisu norského úřadu vlády. Těmto všem lidem, zvláště pak docentu Vladimíru Goňcovi, vděčím za to, ţe jsem se mohl věnovat této tématice.

Obsah 1. Úvod ................................................................................................................................................ 7 2. Norsko, počátky severské a evropské integrace...................................................................... 11 2.1 Ideologické podněty k severské spolupráci ......................................................................................11 2.2 Postoje k severské integraci ................................................................................................................13 2.3 Počátky severské spolupráce ...............................................................................................................14 2.4 Norský postoj k počátkům evropské spolupráce ............................................................................16

3. EFTA a první přihlášky do evropských společenství ............................................................ 18 3.1 Velká zóna volného obchodu .............................................................................................................18 3.2 Vznik Evropského sdruţení volného obchodu ...............................................................................21 3.3 První přihláška o členství do EHS .....................................................................................................23 3.4 Dvojí francouzské veto britské ţádosti o členství v EHS/ES ......................................................27

4. NORDEK .................................................................................................................................... 31 4.1 Vznik plánu NORDEK ......................................................................................................................31 4.2 Očekávání od plánu NORDEK.........................................................................................................33 4.3 Podpora plánu NORDEK u politických stran a veřejnosti...........................................................35 4.4 Vyjednávání o plánu NORDEK ........................................................................................................36 4.5 NORDEK a jeho institucionální podoba.........................................................................................39

5. První norské veto vstupu do ES ............................................................................................... 41 5.1 Konečná fáze jednání o plánu NORDEK a podání přihlášky o členství v ES ..........................41 5.1.1 Konečná fáze jednání o plánu NORDEK .........................................................................................42 5.1.2 Přípravy na podpis smlouvy................................................................................................................43 5.1.3 Selhání Finska..................................................................................................................................44 5.2 Vyjednávání o členství .........................................................................................................................46 5.2.1 Otázka zemědělství ...........................................................................................................................47 5.2.2 Otázka rybolovu ...............................................................................................................................48 5.3 Referendum o členství v ES ...............................................................................................................49 5.3.1 Postavení parlamentu v otázce členství ................................................................................................49 5.3.2 Odpůrci členství .................................................................................................................................50 5.3.3 Příznivci členství ................................................................................................................................51 5.4 Výsledek referenda ...............................................................................................................................52 5.4.1 Moţný vliv plánu NORDEK na integrační snahy Norska ...............................................................53

6. Období mezi dvěma referendy .................................................................................................. 55 6.1 Situace po referendu, sedmdesátá léta ...............................................................................................55 6.2 Osmdesátá léta ......................................................................................................................................57 6.3 Počátek devadesátých let a otázka členství .......................................................................................57 6.3.1 Postoj ke členství u politických stran...................................................................................................59

6.3.2 Postoj ke členství mezi voliči...............................................................................................................60 6.3.3 Další aktéři ve vztahu k ES .............................................................................................................61 6.3.4 Postavení parlamentu .........................................................................................................................61 6.3.5 Norsko ve vztahu k EFTA .............................................................................................................62 6.4 Ekonomická a hospodářská pozice Norska v porovnání s ES/EU.............................................63

7. Druhé norské veto vstupu do EU ............................................................................................ 65 7.1 Jednání s EU..........................................................................................................................................66 7.2 Všeobecné volby do Stortingu (1993) ...............................................................................................69 7.3 Souhrny výsledků vyjednávání ............................................................................................................71 7.4 Projednávaná témata ............................................................................................................................73 7.4.1 Ropa .................................................................................................................................................73 7.4.2 Rybolov .............................................................................................................................................76 7.4.3 Zemědělství ........................................................................................................................................77 7.4.4 Regionální politika ............................................................................................................................78 7.4.5 Suverenita..........................................................................................................................................79 7.5 Referendum o norském členství v EU (1994) .................................................................................80 7.5.1 Vládní kampaň ................................................................................................................................80 7.5.2 Odpůrci členství .................................................................................................................................82 7.5.3 Příznivci členství ................................................................................................................................84 7.5.4 Postoje politických stran v předvolební kampani .................................................................................85 7.5.5 Konečné rozloţení sil a výsledek referenda...........................................................................................85

8. Vztah Norska a EU po roce 1994............................................................................................. 88 8.1 Smlouva o Evropském hospodářském prostoru (EHP) ................................................................88 8.2 Schengen ................................................................................................................................................89 8.3 Západoevropská unie ZEU ................................................................................................................90 8.4 Další napojení na EU a podpora členství u jednotlivých stran .....................................................90 8.4.1 Strana středu (Senterpartiet – SP).....................................................................................................91 8.4.2 Levicová socialistická strana (Sosialistisk Venstreparti - SV) ...........................................................91 8.4.3 Liberálové (Venstre - V)...................................................................................................................91 8.4.4 Křesťanská lidová strana (Kristelig Folkeparti - KrF) .......................................................................91 8.4.5 Konzervativci (Høyre- H) ..................................................................................................................92 8.4.6 Pokroková strana (Fremskrittspartiet - FrP) ....................................................................................92 8.4.7 Norská strana práce (Det Norske Arbeideparti - DNA) .................................................................92

9. Závěr ............................................................................................................................................. 94 Seznam literatury ............................................................................................................................. 97 Seznam zkratek ..............................................................................................................................105 Seznam grafů, map a tabulek .......................................................................................................107 Přílohy .............................................................................................................................................108

1. Úvod Jako téma své diplomové práce jsem si vybral Norské snahy o zapojení do Evropy. Důvodem takového výběru je fakt, ţe tato problematika není v českém prostředí doposud komplexněji zpracována. Dalším důvodem pro výběr tohoto tématu byla snaha poukázat na změny v norském postoji k evropské integraci, které tato země prodělala. Jádro páce je časově ohraničeno léty 1947-2001. V úvodní kapitole a v závěru je nutné počítat s moţnými přesahy, aby bylo moţné uvézt některé události do patřičného kontextu. Důvodem pro výběr takto rozsáhlého období je provázanost jednotlivých kroků této země a snaha postihnout aktivity, které doposud nebyly blíţe zkoumány. Tematicky lze práci rozdělit do několika rovin: a to na norský postoj k severské spolupráci a integraci, postoj k „britskému“ a k „západoevropskému“ modelu spolupráce. Severská spolupráce je velice podobná britskému modelu. Zakládá se na mezivládní spolupráci, přesto má mnohem větší ambice, neţ jen pouhý společný trh, jako u plánu na Severskou hospodářskou spolupráci (NORDEK). V případě severské spolupráce hraje důleţitou roli i ideologický podtext určité sounáleţitosti. Model spolupráce, který jsem zde pracovně nazval britským, se zakládá na mezivládní spolupráci. Pro hladké fungování organizace zaloţené na britském modelu je vhodné, aby zde měla Velká Británie moţnost ovlivňovat fungování i budoucí podobu spolupráce. Západoevropský model spolupráce je postaven na nadnárodním principu, kdy členské státy přesunou část své suverenity na nadnárodní instituce, jako v případě plánu na celoevropskou zónu volného obchodu (FTA), či v Evropském sdruţení volného obchodu (EFTA). Pod tento model spadá: Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), Evropské hospodářské společenství (EHS), Evropská společenství (ES) a Evropská unie (EU). Z časového hlediska lze práci rozdělit do několika základních úseků s několika přelomovými body. První úsek zahrnuje léta 1947-1960. Jedná se o období, kdy se Norsko teprve seznamovalo s různými moţnostmi severské, či celoevropské spolupráce a nakonec se v roce 1960 stalo členem EFTA. Další období 1961-1969 je charakteristické především dopady politiky prezidenta de Gaulla, jak na evropskou, tak i na severskou integraci. Prvním důleţitým přelomovým obdobím jsou léta 1970-1972. V těchto letech Norsko stihlo jednat o plánu NORDEK a o členství v ES, které norští voliči v referendu nakonec odmítli. Po neúspěšném referendu následovalo dlouhé „přechodné“ období, ve kterém se stalo téma členství v ES tabu. Jednalo se zejména o léta 1973-1992. Po dlouhé době klidu na poli norské aktivity v oblasti evropské integrace přišel další zlom. Mezi léty 1992-1994 7

Norsko opět jednalo o členství v EU a opět je Norové v referendu odmítli. Od roku 1995 je Norsko sice aktivnější ve spolupráci s EU, neţ bylo kdy předtím, přesto v populaci neexistuje dostatečná podpora členství, a proto zůstává pouze členem Evropského hospodářského prostoru (EHP), ale o plném členství neuvaţuje. Tento stav a tím i zmíněný časový úsek (od roku 1995) panuje aţ doposud. Jiţ zmíněný nástin naznačuje, ţe problém vztahu Norska a zbytku Evropy je velice sloţitý a proto je k dané tématice nutné přistupovat s největší mírou obezřetnosti. Norský vztah k evropské integraci má totiţ své historické kořeny jiţ v nerovnoprávném postavení, ve kterém se Norsko nacházelo jako člen unie se Švédskem. Zkušenosti z norsko-švédské unie vedly Norsko ke snaze zaručit si nezávislost a k velkému úsilím věnovanému ochraně vlastní suverenity. Tato problematika se stala ještě viditelnější po skončení druhé světové války, kterou Norové proţili pod německou okupací, a která je ještě více upevnila ve snaze o ochranu státní suverenity a snahy zajistit si co největší soběstačnost. Norsko se však zcela neizolovalo od zbytku Evropy. Stále zde existovala určitá severská vzájemnost, která nastartovala spolupráci mezi jednotlivými severskými státy. Dále v návaznosti na průběh druhé světové války a počátky studené války se Norsko vzdalo své neutrality a stalo zakládajícím členem Severoatlantické aliance (NATO). Dalším napojením na zbytek Evropy byla snaha koordinovat svou zahraniční politiku v souladu s Velkou Británií, která nakonec Norsko přivedla do EFTA, a na jehoţ bázi se pak Norsko dále rozvíjelo a budovalo si převáţně obchodní vztahy s ostatními evropskými státy. Nedlouho po zaloţení EFTA Velká Británie, největší norský obchodní partner, podala svou přihlášku do EHS, které svou snahou o nadnárodní organizaci bylo pro Norsko velice konfliktní. Norsko nakonec podalo svou přihlášku také, ale první francouzské veto celou situaci vyřešilo, a tak Norsko mohlo s klidným srdcem svou přihlášku stáhnout. Podobná situace následovala o několik let později, kdy Norsko opět „zachránilo“ další francouzské veto. Mezi tím se Norové spolu s dalšími severskými státy pustili do jednání o plánu NORDEK, který měl na rozdíl od svých předchůdců z padesátých let velkou šanci na úspěch. Nebýt sovětského tlaku na Finsko, mohlo konečně dojít k úspěšnému rozběhnutí širšího procesu severské spolupráce a integrace. Celý proces jednání o členství v ES1 začal 30. června 1970, kdy byla oficiálně zahájena přístupová jednání s Norskem. Tentokrát však jiţ nepřišlo ţádné veto a Norsko se

Slučovací smlouvou, která vstoupila v platnost k 1. červenci 1967, byly EHS, Evropské sdruţení uhlí a oceli (ESUO) a EUROATOM sloučeny v Evropská společenství, dále jen ES. 1

8

s velkým úsilím pustilo do vyjednávání o konečné podobě přístupové smlouvy. V této souvislosti byly nejproblematičtější otázky suverenita, zemědělství a rybolov. Po podepsání přístupové smlouvy následovalo referendum, ve kterém se většina vyslovila proti členství v ES. To sebou přineslo odstoupení vlády a „zemětřesení“ na poli politických stran. Po překonání prvního otřesu a smířením se s výsledkem pokračovalo Norsko dál ve spolupráci s ES v rámci speciální asociační dohody2 uzavřené s ES. Během 70. a 80. let prodělalo ES řadu změn a rozšířilo se o další země jako Řecko, Španělsko a Portugalsko. To a především pád ţelezné opony a rozpad Sovětského svazu spolu s podáním přihlášek do ES jeho nejbliţšími sousedy, Švédskem a Finskem, přinutily Norsko opět k akci a následovala další norská ţádost o členství. Opět proběhla sloţitá vyjednávání a bouřlivá kampaň před referendem, výsledek byl ale téměř identický s výsledkem z roku 1972. Rozdíl byl jen v následcích, které tentokrát nebyly tak drastické. Norsko tak zůstalo a doposud stále je zemí, která je sice s EU3 velice těsně propojena, přesto doposud není jejím členem. Dále bych se chtěl ještě v úvodu zaměřit na literaturu, kterou jsem pouţil pro vypracování své práce, a jeţ na dané téma existuje. Literatura na toto téma je dosti široká, přesto ne vţdy dobře dostupná. Většinou se totiţ jedná o anglicky či norsky psané články, studie nebo monografie. Ty jsou samozřejmě dostupné v rámci meziknihovní výpůjční sluţby nebo za pomocí speciálních vyhledávačů jako EBSCO, ProQuest 5000 a JSTORE, kde je moţné získat články a studie ze zahraničních periodik. Výborným zdrojem informací je i periodikum Scandinavian Political Studies, které se od roku 1966 zabývá výlučně problematikou severských zemí. Za další zdroj informací mi poslouţily internetové portály norské vlády, norských politických stran, Evropské unie, Evropského sdruţení volného obchodu (EFTA) nebo portál European NAvigator, který je průběţně obohacován o stále větší počet nových pramenů. Dostupnost dokumentů, jako přístupových smluv nebo parlamentních zpráv, je dobrá, pokud se nejedná o dokumenty starší dvaceti let. Dokumenty ze sedmdesátých let jsou tak hůře dostupné a nachází se jich poskromnu. Největším zdrojem informací, kromě dokumentů, které jsem ve své práci pouţil, jsou práce prof. Cliva Archera, ředitele Evropského výzkumného institutu v Manchesteru, studie od doktora Lasse Sonneho z univerzity v Helsinkách a norského historika Hanse Otty Frølanda. Jejich práce jsou zaměřené na otázky norské hospodářské integrace a Tato dohoda vstoupila v platnost k 1. lednu 1973. Ta vznikla na základě tzv. Maastrichtské smlouvy, neboli Smlouvě o Evropské unii, která vstoupila v platnost v roce 1993. Tato smlouva vytvořila tzv. Maastrichtský chrám tvořený třemi pilíři a první z nich tvořila právě ES, Další byl tvořen Společnou zahraniční a bezpečnostní politikou (SZBP), a poslední Justice. 2 3

9

bezpečnosti. Dalším významným zdrojem informací je, jiţ zmíněné, periodikum Scandinavian Political Studies, kam přispívají renomovaní a uznávaní historici a politologové. V tomto periodiku se nachází také velké mnoţství informací k severské problematice. Pokud jde o česky psanou literaturu na toto téma, tak té v poslední době u nás přibývá, jedná se však především o monografie zaměřené na celé dějiny Norska, případně sborníky či politologické práce, ve kterých, stejně jako v prvním případě, hraje tato problematika jen okrajovou roli. V současné době se tedy u nás nenachází ani překlad, ani česky psaná monografie na toto téma. Kdyţ bychom se měli zaměřit na kvalitu česky psané literatury, tak je nutné říci, ţe je na místě určitá opatrnost a je důleţité dané knihy podrobovat kritice. Některá díla, jako například Dějiny Norska od nakladatelství NLN, obsahují v souvislosti s evropskou integrací některé závaţné pojmové chyby, které mohou vést k omylům a nedorozuměním. U tohoto případu je tedy nutné knihu číst s opatrností, přesto bych ji nezavrhoval, protoţe se zde nachází mnoţství zajímavých informací. Důleţitá je i opatrnost u překladů děl ze sedmdesátých let z východní provenience. Jako příklad bych uvedl Dějiny skandinávských zemí A. S. Kana, aby nedocházelo k nedorozuměním a mystifikaci, je nutné je porovnat s pracemi pro stejné období ze západní provenience, například A History of Modern Norway 1814-1972 T. K. Derryho. Na závěr bych chtěl jiţ jen dodat, ţe pro svou práci jsem se snaţil vyuţít maximální počet relevantní, dostupné literatury, kterou je v našich podmínkách moţné získat.

10

2. Norsko, počátky severské a evropské integrace Norsko má v Evropě ojedinělý přístup k evropské integraci. Jeho pozice je specifická v tom, ţe se podílelo na mnoha integračních projektech, ale úspěšného členství dosáhlo jen v několika případech. Tato kapitola se bude proto snaţit přiblíţit počátky norských snah o zapojení do Evropy a případně poukázat na kořeny norského postoje k tomuto fenoménu. 2.1 Ideologické podněty k severské spolupráci Severská spolupráce a integrace hraje obecně zajímavou roli v celoevropských snahách o sjednocení. Do tohoto projektu se zapojovaly vţdy výlučně severské země, které dávaly obecně přednost mezivládní spolupráci, před nadnárodní integrací. V případě severské spolupráce a integrace, více neţ ve zbytku Evropy, má svou nezastupitelnou roli povědomí severské vzájemnosti. Tato severská vzájemnost mnohdy pomáhá překonávat i ekonomické odlišnosti a hospodářskou sílu jednotlivých zemí. V tomto směru nám vyvstávají tři moţné ideové varianty, na nichţ mohla vznikat severská hospodářská spolupráce a integrace. První z nich bychom mohly nazvat ideologií nordismu neboli severské vzájemnosti. Takový přístup předpokládá, ţe severské země sdílejí společné hodnoty, dědictví a jsou spojeny společnou minulostí. Druhou z variant bychom mohli nazvat politický pragmatismus. V tomto případě se jedná více méně o vyuţití tématu severské spolupráce, jako politického nástroje pro posílení vlastní pozice na vnitropolitické nebo mezinárodní scéně. Posledním z moţných impulzů jsou ekonomické nebo hospodářské důvody, ty také mohly byt podnětem k zahájení severské spolupráce. Zůstává tedy otázkou, jaké byly hlavní důvody, jeţ v minulosti vedly k iniciování spolupráce? Jednalo se o severskou vzájemnost, politický kalkul nebo ekonomickou nutnost? Bo Stråth ve své knize Nordic Industry and Nordic Economic Cooperation zastává názor, ţe hlavní roli hrály politické záměry. Podle Stråtha měly důleţitou úlohu při vyjednávání o celní unii v 50. letech politické zájmy. Tyto zájmy byly předurčené snahou získat lepší vyjednávací pozici pro Skandinávii v rozhovorech o Evropské zóně volného obchodu. Proto uvádí, ţe je nutné, aby se na tento problém nahlíţelo spíše z evropského, neţ pouze ze severského kontextu. K tomu dodává, ţe severské projekty z 50. let byly severské jen díky severským aktérům. Severskou integraci povaţuje více za politickou neţ ekonomickou 11

spolupráci, která měla za úkol usnadnit jejich zapojení do evropského projektu. Odmítá, ţe by existovalo něco jako originální severská varianta k evropskému projektu, protoţe od počátku všechny snahy vyplývaly z Marschalova plánu. Navíc se proti těmto záměrům stavěla i průmyslová federace Norska, podobně na tom bylo i Dánsko a Švédsko. Pokud jde o NODEK, tak jeho iniciativa byla podle Stråtha výsledkem politiky francouzského prezidenta Charlese de Gaulla a jeho dvou vet britskému členství nejdříve v EHS a později v ES, v letech 1963 a 1967.4 Lasse Sonne k tomu uvádí, ţe Bo Stråth v tomto směru nezmínil některá fakta. Například, ţe severské státy v té době byly závislé i na trzích a zdrojích, které se nacházely mimo ES. Tato závislost je pak mohla vést k větší hospodářské spolupráci a postupné integraci. To, ţe se severské ekonomiky pod vnějším tlakem k sobě přibliţují, ilustruje na příkladu EFTA. Po vstupu do této organizace obchod mezi severskými zeměmi vzrostl mnohokrát více, neţ obchod s ostatními členskými zeměmi.5 Na druhou stranu zastánci myšlenky severské vzájemnosti a potřeby ekonomické integrace a spolupráce severských zemí tvrdí, ţe zde hraje důleţitou roli určitý pocit sounáleţitosti a solidarity. V tomto směru bych rád upozornil na důleţitou roli Severské rady,6 která ekonomickou spolupráci mezi svými členy podporovala. Avšak vzhledem k mezivládnímu uspořádání této instituce a jejím malým pravomocem, nemohl nastat potřebný spill-over efekt,7 který se významně projevil při nastartování projektu Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Mezivládní orientace severské spolupráce tak zapříčinila to, ţe se tato témata sice těšila ve společnosti všeobecné podpoře, podobně tomu bylo i na politické scéně, přesto nedosáhla zdaleka takových úspěchů jako podobné projekty vznikající ve zbytku západní Evropy. Zde je nutné také podotknout, ţe vzhledem k evropské integraci, neměl tento severský model politickou ambici chránit před moţným budoucím konfliktem.8 Coţ je moţná důvod, proč se do popředí dostávaly právě

STRǺTH, Bo: Nordic Industry and Nordic Economic Cooperation. On- line verze: (http://www.iue.it/Personal/Strath/Welcome.html). 5 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 8.; Srovnání: Grafy č. 1-8, viz příloha s. 108-111. 6 Nordiska rådet. 7 Spill-over efekt se projeví nejlépe na příkladě Schumanova plánu. Ten předpokládal, ţe pokud dojde k zahájení evropské integrace v jednom z odvětví (těţký průmysl), tak postupně vznikne potřeba integrovat i další odvětví a nakonec třeba i zahraniční politiku. Tímto postupným „přeléváním“ integračních aktivit mělo nakonec dojít ke vzniku sjednocené Evropy. Zdroj: FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta: Evropská unie. Brno 2003, s. 47-51. 8 Jedním z původních důvodů pro vznik Evropské integrace, byla snaha v budoucnu zabránit dalšímu válečnému konfliktu na evropské půdě. Srovnání: GERBET, Pierre: Budováni Evropy. Praha 2004.; GONĚC, Vladimír: Evropská idea II. Idea mírové, kooperující a sjednocující se Evropy 1938-1950. Brno 2001. 4

12

ekonomické otázky. Které zde nebyly tak politicky oţehavé, jako v jiných Evropských zemích. 2.2 Postoje k severské integraci Případ Norska analyzuje norský historik Hans Otto Frøland. Zmiňuje zde i spojitosti s pozdější norskou přihláškou do ES. V této souvislosti uvádí, ţe více jak 50% norského exportu záviselo na trhu ES. Proto měli Norové větší zájem o trh ES neţ na ES samotném. V tomto ohledu byla v Norsku hlavním politickým tématem suverenita, která se vynořila jako důleţité téma i na počátku 90. let, po podání ţádosti o členství v EU. Vhodné řešení hospodářské spolupráce Norsko spatřovalo především v EFTA, které mu umoţňovalo ochranu některých průmyslových výrobků před konkurencí. Frøland v tom vidí vítězství periferie nad ekonomickým a politickým centrem na jihu Norska.9 V průmyslových kruzích navíc panovala obava z dominance švédského průmyslového sektoru a z vlivu švédského „neutralismu“10 na norský průmysl, který by mohl poškodit jeho vazby v rámci NATO.11 Pro Norsko, které teprve začíná těţit nově objevenou ropu z roku 1969,12 je stále nejdůleţitějším sektorem rybolov, související zpracovatelský průmysl a námořní doprava. Norsko uloví ročně dvakrát více ryb, neţ ostatní tři severské země. Spolu s Dánskem je daleko největším exportérem mořských produktů,13 a to především do západní Evropy a Severní Ameriky. V oblasti zahraničního obchodu pro Norsko hrají na konci 60. let stále větší význam severské země. Důleţitým obchodním partnerem je i nadále Velká Británie a USA spolu s Kanadou. Významným obchodním partnerem je zároveň i EHS a v jejím rámci především SRN.14 Při práci na tvorbě společné hospodářské unie severské země naráţí na různé problémy. Kromě strukturálních odlišností mezi zeměmi panovala asymetrie i v síle jednotlivých ekonomik. Pro ilustraci si můţeme nastínit tyto odlišnosti. Agrární Dánsko a Finsko musely konkurovat norskému a zvláště pak velice silnému švédskému FRØLAND, Hans Otto: The Political Economy of Norway's Policy towards European Integration, 194873. On-line verze: (http://www.arena.uio.no/events/papers/norway48-73.pdf). 10 V tomto případě Lasse Sonne naráţí na existující (i kdyţ asi těţko oprávněné) obavy norského průmyslového sektoru z toho, ţe by švédská neutralita mohla ohrozit některé oblasti norské průmyslové výroby. 11 Dopis Ph.D Lasse Sonneho z 27. března 2008, Jiřímu Pokornému. 12 HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth: Dějiny Norska. Praha 2005, s. 277. 13 Pokud pomineme Island, který je také velkým exportérem ryb, ten se však na plánu NORDEK nepodílel. 14 Srovnání: Grafy č. 1-2, norský import a export, viz příloha s. 108. 9

13

průmyslovému sektoru. Opačná situace zase nastávala ve Švédsku a Norsku, kdy se jejich zemědělci obávali velké konkurence velmi vyspělého a rozsáhlého dánského zemědělského sektoru. V ekonomické oblasti jasně dominovalo Švédsko, jehoţ průmyslový sektor vzbuzoval obavy nejen v Dánsku, ale i v Norsku. Další odlišnosti se nacházely také v rozdílné pozici na mezinárodní scéně. Pokud bychom to vzali od Finska, které se neustále muselo ohlíţet na stanoviska Moskvy přes neutrální Švédsko, které se vyhýbalo jakémukoli přidruţování k jednomu ze soupeřících bloků studené války, aţ po Dánsko a Norsko, kteří byli sice nespolehlivými, přesto však členy NATO. Nehledě na specifické postavení Islandu.15 Na základě těchto faktů je tedy jasné, ţe jakékoli snahy o severskou spolupráci se v budoucnu budou muset potýkat se značnými problémy a vyjednávání na toto téma nebudou jistě jednoduchá. 2.3 Počátky severské spolupráce Konec druhé světové války znamenal přelom nejen v širší mezinárodní a evropské spolupráci, dopad měl samozřejmě i na severskou spolupráci. V severní Evropě se rozvíjely ideje vzájemné spolupráce a integrace, podobně jako v Bneluxu, či západní Evropě. Přesto je jen velice obtíţné prokazatelný přímý vliv severské pospolitosti na jejich počátky. Prokazatelný vliv měl ale Marshallův plán. 5. června 1947 došlo k vyhlášení Marshallova plánu, který měl pomoci s rekonstrukcí válkou poničené Evropy.16 V návaznosti na to se 9. července sešli ministři zahraničních věcí Dánska, Islandu, Norska a Švédska v Kodani, kde spolu diskutovali o myšlence vzájemné spolupráce mezi severskými zeměmi. Finsko se těchto rozhovorů neúčastnilo, zejména kvůli tlaku ze strany SSSR. Na dalším jednání konaném mezi 27.-28. srpnem 1947 se jednalo o konkrétních moţnostech spolupráce. Zástupci zemí se také dohodli na vytvoření společného Severského výboru pro hospodářskou spolupráci.17 K jeho vytvoření došlo na jednání v Oslo, které probíhalo ve dnech 23.-24. února 1948. Cílem vzájemné spolupráce mělo být vytvoření společných severských tarifů pro dovoz a vývoz. Dále redukovat dovozní kvóty a tarifní omezení pro členské státy. Dalším cílem Island vţdy jakoby vyčkával, jak se situace u severských partnerů vyvine a na základě výsledků se potom rozhodně, jaké budou jeho další kroky. Navíc i struktura Islandského průmyslu byla v minulosti velmi jednostranně orientovaná na oblast rybolovu a zpracování mořských produktů. Teprve aţ v poslední době se velmi rozmáhá energeticky náročné zpracování kovů nebo bankovní sektor (který díky finanční krizi přinutil Island téměř vyhlásit bankrot). 16 The "Marshall Plan" speech at Harvard University, 5 June 1947. On-line verze: (http://www.oecd.org/document/10/0,3343,en_2649_201185_1876938_1_1_1_1,00.html). 17 Gemensamma nordiska utskottet för ekonomiskt samarbete. 15

14

bylo prověřit spolupráci zaměstnavatelů a odborů v rámci severského trhu práce. A v neposlední řadě chtěli koordinovat společnou vnější obchodní politiku.18 V roce 1949 iniciovala velká Británie vznik britsko-skandinávského hospodářského fóra Uniscan. Uniscan se měl stát dalším moţným prostředkem, pro získání financí od USA. Nakonec se ale stal neformálním fórem pro diskuzi ekonomických dopadů studené války a dalších důleţitých evropských hospodářských záleţitostí.19 Finance od USA však nebyly jediným důvodem pro pokračující rozhovory o severské spolupráci. Za jeden z hnacích motorů diskuzí o spolupráci lze povaţovat i obecnou snahu o modernizaci a specializaci průmyslového sektoru v skandinávských zemích. Vzájemná jednání se ale postupně rozmělňovala, a to především díky participaci zemí organizacích jako je Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci20 (OEEC), Mezinárodní měnový fond21 (MMF), či Všeobecné dohody o clech a obchodu22 (GATT). Členství v těchto organicích jim umoţňovalo vzájemné sniţování cel a z toho důvodu jim zvláště vyhovovala spolupráce v rámci GATT.23 Norsko ale i k těmto plánům přistupovalo jen velice obezřetně. Norové se totiţ obávali, ţe jejich průmysl není dostatečně konkurence schopný a silný, aby se mohli podílet na severské celní unii. V krátkodobém výhledu nepředpokládali, ţe by se jejich pozice výrazněji proměnila, ale v dlouhodobém horizontu viděli dostatečný prostor pro úspěšná jednání.24 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 31-32. 19 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 16-17. 20 Organization for European Economic Cooperation (OEEC), je mezivládní hospodářskou organizací, která vznikla v dubnu 1948 jako organizace koordinující rozdělování finanční pomoci tzv. Marshallova plánu. Poté, co tento úkol splnila, byla přetransformována (1961) na Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Sdruţovala 21 především západoevropských států (např. Velkou Británii, Francii, Švýcarsko, Švédsko, Rakousko, Turecko aj.), včetně přidruţených (Kanady, Španělska a USA). Hlavním orgánem OEEC byla Rada ministrů. Zdroj: http://www.oecd.org/home/0,2987,en_2649_201185_1_1_1_1_1,00.html. 21 Mezinárodní měnový fond – MMF (International Monetary Fund – IMF) byl zaloţen v červenci 1944. MMF je mezinárodní organizace přidruţenou k OSN. Klade za cíl usnadňovat mezinárodní měnovou spolupráci, podporovat stabilitu směnných kurzů a prostřednictvím půjček podporovat státy, které zaţívají hospodářské potíţe. Zdroj: http://www.imf.org/external/index.htm. 22 GATT (General Agreement on Tariffs and Trade, Všeobecná dohoda o clech a obchodu) je mnohostranná dohoda obsahující pravidla pro řízení obchodu a pro fórum, Světovou obchodní organizaci (WTO), k jednání o obchodních záleţitostech a řešení obchodních sporů mezi členy. Byla zřízena v roce 1947, jako provizorní řešení byla přijata pouze část smlouvy o WTO jako GATT upravující obchod a cla. Její prozatímní uţití bylo zajištěno Prozatímním protokolem. GATT byl od 1. ledna 1995 nahrazen WTO. Zdroj: http://www.wto.org/. 23 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 33. 24 Srovnání: FRØLAND, Hans Otto: The Political Economy of Norway's Policy towards European Integration, 194873.; SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. 18

15

Dalším důleţitým impulzem v oblasti vzájemné spolupráce byl bezesporu vznik ESUO (1952) a podpis Římských smluv (1957). V roce 1952 došlo totiţ k zaloţení Severské rady. Hned v počátcích se také shodli na dalších jednáních o severské spolupráci. V návaznosti na to byla v roce 1954 dokončena analýza řešící moţnosti zavedení severské celní unie a severského výboru pro hospodářskou spolupráci.25 Švédsko a Dánsko navrhli sníţení cel v několika oblastech průmyslu, zároveň Švédové nabídli Norům půjčky pro modernizaci jejich průmyslového sektoru. Norsko ale opět odmítlo vystavit své průmyslové producenty volné soutěţi, protoţe by nemohli dostatečně konkurovat dánskému a švédskému importu do země. Nově se tu také objevila obava ze švédské neutrality. Z norské strany se nejednalo o zavrţení společného plánu, ale hledalo čas pro provedení restrukturalizace a modernizace průmyslového sektoru dříve, neţ by vstoupilo do severské celní unie. Na setkání Severské rady ze dne 17. srpna 1954 se proto dohodli, ţe budou dále jednat o moţnostech vybudování společného severského trhu.26 Tato jednání se táhla v podobném duchu, bez jednoznačného výsledku aţ do konce 50. let, kdy byly nahrazeny jednáním o celoevropské zóně volného obchodu. Konec jednání přinesl aţ vstup zemí do EFTA. K návratu tématiky severské hospodářské spolupráce došlo aţ po roce 1967 v souvislosti plánem NORDEK. 2.4 Norský postoj k počátkům evropské spolupráce V oblasti mezinárodní spolupráce lze Norsko povaţovat za poměrně aktivního ráče, protoţe se jiţ v roce 1945 stalo zakládajícím členem OSN. Podobně i je tomu i v případě NATO kam vstoupilo 4. dubna 1949. Norsko pak bylo jedinou zemí NATO, která přímo sousedila se SSSR. Norové se také mohli těšit úzkým vazbám na Velkou Británii. Podobně aktivní roli se snaţilo zachovat i v rámci OEEC či GATT. V oblasti integrace a bliţší spolupráce to bylo jiné. Norové dlouhodobě oponovali sniţování cel a tarifů a některá opatření pocházející z dílny OEEC přijímalo jen velice neochotně. Norové dokonce odmítli i první návrh Velké Británie na širší celní unii z roku 1956. O rok později

Vaasa 2007.; SONNE, Lasse: The Response of Nordic Economic Co-operation to the Question of the first EEC/EC Enlargement 1961-1973 with specila reference to the NORDEK Negotiations 1968-1970. International Economic History Congres, Helsinky, Finland 21 to 25 August 2006. 25 Island se rozhodl, ţe se na tomto podniku nebude podílet. Argumentoval tím, ţe je exportně jednosměrně zaměřený na vývoz mořských produktů a z tohoto důvody by pro něj vstup do celní unie neměl ţádný význam. 26 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 34-36.

16

se však jiţ poměrně aktivně podíleli na vyjednávání o celoevropské zóně volného obchodu.27 Postoj K ESUO či EHS je v tomto kontextu spíše odmítavý. Jednak se jednalo o nadnárodní spolupráci, kde by se museli vzdát části státní suverenity. Dále by také nemohli dostatečně konkurovat průmyslovému sektoru šestky. Norové dávali obecně přednost raději severské spolupráci, proto o variantě spolupráce s ESUO, či EHS v praktické rovině neuvaţovali aţ do doby první britské ţádosti o členství v EHS.

27

Srovnání: Viz kapitola 3.

17

3. EFTA a první přihlášky do evropských společenství Někteří politici, historici a i politologové si kladou otázku, proč se státy západní Evropy částečně vzdaly své suverenity ve prospěch nadnárodních organizací a vydaly se cestou budoucí harmonizace společných politik. Proč se rozhodly vyměnit stav vzájemné závislosti za společnou integraci v nadnárodní organizaci? Takové rozhodnutí lze přičíst specifickým historickým zkušenostem těchto zemí. K tomu je nutné dodat, ţe se cestou nadnárodní integrace nevydaly všechny západoevropské země. Některé země, jako Švýcarsko, Norsko nebo Island, zůstávají mimo nadnárodní struktury. Proto se zde budeme věnovat období, kdy se Norsko poprvé muselo, i kdyţ částečně proti své vůli, věnovat otázce zda, a za jakých podmínek, vstoupit do nadnárodní organizace. 3.1 Velká zóna volného obchodu Lze obecně říci, ţe během 50. let norská vláda podporovala především mezivládní spolupráci s cílem podpořit obchod. Soustředila se na projekty, které by stimulovaly obchod a zároveň by Norsku umoţnily ochranu domácího sektoru. Mezi takovéto projekty bezesporu patřil Program liberalizace obchodu28 a Evropská platební unie29, jeţ byly prezentovány pod hlavičkou OEEC, ale ani k nim nebyl vládní postoj vţdy jednoznačný. Podobně jako při vyjednáváních o společném severském trhu, kdy vláda nedokázala dostatečně přesvědčit Storting ani zájmové organizace, aby vyjádřily podporu tomuto plánu.30 Podobná situace panovala i v případě britského plánu na celoevropskou zónu volného obchodu pro průmyslové zboţí (FTA31) v rámci OEEC. Norská vláda se, jiţ delší dobu, obávala moţného rozdělení západoevropského trhu na několik segmentů.32 Takový výsledek by neměl pouze ekonomické dopady na Norsko a řadu dalších zemí, ale pro Norsko hrála důleţitou roli i bezpečnostní dimenze takového vývoje. Proto byl přístup Trade Liberalisation Program. European Payments Union. 30 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. On-line verze: (http://www.arena.uio.no/publications/workingpapers1998/papers/wp98_25.htm). 31 Free Trade Area (FTA), zóna volného obchodu. 32 Jednalo se především o tzv. šestku, kterou tvořili: Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko. Další oblast by představovaly severské země ve spolupráci s Velkou Británií a Irskem. Volnými hráči by se staly ostatní evropské země, které by se mohly připojit k jednomu z bloků, nebo se pokusit vytvořit další integrační útvar na bázi ekonomické spolupráce. 28 29

18

k Británii podporovanému plánu o celoevropskou FTA v rámci OEEC z počátku velice opatrný. Velká Británie, která byla iniciátorem plánu FTA, se totiţ na rozdíl od šestky orientovala na mezivládní spolupráci v rámci OEEC, která jí právě svým mezivládním uspořádáním a moţností blokovat přesun pravomocí směrem k nadnárodní integraci jí a severským státům více vyhovovala. Podobné stanovisko tehdy zastávalo i Norsko a přes jisté obavy z rozdělení evropského trhu vidělo v novém plánu i moţnost, jak začínající rozkol západního trhu překonat. Norsko doufalo, ţe se k projektu FTA připojí i země EHS, navíc FTA navazovala na poslední debaty o severském trhu, coţ jí zajišťovalo mezi veřejností vřelé přijetí. Diskuze o FTA v rámci OEEC probíhaly od jara 1957, do prosince 1958. 13. února 1957 se Rada ministrů OEEC rozhodla, ţe zahájí jednání o FTA. V této době vyvíjela Británie zároveň tlak na šestku, aby pozdrţela ratifikaci Římských smluv33 uzavřených 25. března 1957. S tím Británie neuspěla, a proto musela jednat co nejrychleji, aby dosáhla svého cíle. FTA označovaná jako Evropské hospodářské sdruţení se zaměřovala především na liberalizaci trhu s přechodným obdobím 12-15 let, rozděleným do tří etap. Tato liberalizace se týkala pouze vybraných průmyslových produktů a zemědělství nebo rybolov zůstaly mimo. V případě zemědělských produktů učinili Britové několik ústupků, ale podobně jako Norové odmítali úplné odstranění tarifů na zemědělské produkty.34 Přes určité klady, jeţ by mohla tato FTA přinést, si státy EHS uvědomovaly, ţe není moţné, aby souběţně existovaly dvě instituce, aniţ by tím v budoucnu nebylo Společenství oslabeno. Evropský parlament sice souhlasil s principem ekonomické asociace Šestky do FTA, ale 27. června 1958 schválil rezoluci, níţ bylo uvedeno: „Společenství nemůţe souhlasit s rozplynutím v celku, který by je zbavil výsady hospodářské a politické integrace, jeţ se v současnosti rozvíjí.“35 Ale celkově lze říci, ţe postoj zemí EHS nebyl k smlouvě jednotný. Největší výhrady zaznívaly asi ze strany Francie, především zemědělců, ale ani v ostatních zemích nebyla situace zcela jasná. Jednání o FTA v rámci OEEC probíhala v dosti vyostřené atmosféře, kde byly státy EHS obviňovány z diskriminace, protekcionismu a ze snahy rozdělit Evropu. Největší napětí panovalo mezi Francií a Velkou Británií, protoţe ji Francie podezřívala ze snahy

V roce 1958 vstoupily v platnost tzv. Římské smlouvy zakládající Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii. Proces evropské integrace se díky tomu dostal do nové fáze integrace. 34 GERBET, Pierre: Budováni Evropy. Praha 2004, s. 149-150. 35 Tamtéţ, s. 150. 33

19

zničit Společný trh, nebo poškodit jeho fungování.36 Za této situace se změnila francouzská politická scéna po návratu de Gaulla k moci. De Gaulle se vyslovil pro zachování společného trhu a pro jeho obranu, ale FTA z jeho pohledu nebyla pro Francii přijatelná, protoţe ohroţovala záruky dané Římskými smlouvami.37 Francie tedy odmítla takovou FTA, v níţ by nebylo zemědělství, ani společné vnější tarify ani pozdější hospodářská unie a pro své stanovisko postupně získala celou Šestku. Jak jiţ bylo řečeno, tak norská vláda vyjadřovala obavy z rozdělení evropského trhu a moţného dopadu v rámci NATO. Ale ani na domácí scéně nebyla situace jednoznačná. Vláda totiţ disponovala pouze omezeným mandátem pro vyjednávání a i podpora FTA mezi poslanci Stortingu byla spíše opatrná. Do jednání o FTA se postupně zapojovaly i další subjekty a zájmové organizace, jeţ více podporovaly norskou participaci na projektu. Tato skutečnost přispívala i k růstu podpory mezi poslanci Stortingu. Nakonec se ale ukázalo, ţe rozhodujícím činitelem pro získání silnější podpory ve Stortingu, byli někteří členové kabinetu. Arne Skaug38, Erik Brofoss39 a Halvard Lange40 se během jednání začali vyslovovat jednoznačně pro norské členství v FTA. Důleţitým argumentem pro FTA bylo členství Velké Británie spolu se severskými státy. Očekávaly se také ekonomické výhody pro průmyslové zboţí, výrobky z ryb a rostoucí investice. Na druhé straně vláda musela počítat s nemalými náklady na nutnou restrukturalizaci některých průmyslových sektorů a v zemědělství, ale v zájmu kompromisu byla ochotna tuto cenu přijmout. Norové byli spíše znepokojeni odmítavým postojem Británie k zapojení potravin do FTA, to by totiţ mohlo mít značné dopady na norský export ryb a souvisejících produktů. Norský postoj k FTA se bohuţel nikdy nevyvinul v jasné politické stanovisko, které by nám mohlo doloţit, jak by se vláda v případě úspěchu FTA chovala. Proto není zcela jasné, jak velký kompromis by byla ochotna vláda učinit pro přijetí takové smlouvy. GERBET, Pierre: Budováni Evropy. Praha 2004, s. 151. V pozadí tohoto prohlášení stály nejen silné francouzské hospodářské a obchodní kruhy, které se jasně vymezovaly vůči FTA. Ale určitou roli zde mohla také sehrát i de Gaullova antipatie k Velké Británii. 38 Arne Skaug (1906-1974) ekonom, diplomat a politik, člen DNA. 1946 byl jmenován ředitelem statistického úřadu, 1948 se stal státním sekretářem ministerstva zahraničních věcí, 1949 jmenován ambasadorem u OEEC, 1952 u NATO. V letech 1955-61 ministr obchodu. Působil jako ambasador v Londýně (1962) a Kodani (1968). Zdroj: Arne Skaug. http://www.snl.no/Arne_Skaug. 39 Erik Brofoss (1908-1979) ekonom, politik, člen DNA. V letech 1945-47 zastával úřad ministra financí, zaslouţil o zaloţení ministerstva obchodu, které později vedl (1947-54). Později působil jako ředitel Norské banky (1954-70) a jako ředitel výkonného orgánu Mezinárodního měnového fondu (MMF) v letech 1970-73. Zdroj: Erik Brofoss. http://www.snl.no/Erik_Brofoss. 40 Celým jménem Halvard Manthey Lange (1902-1970) diplomat, politik a státník, člen DNA. Jeho otcem je Christian Lous Lange, drţitel Nobelovy míru. Halvard Lange strávil většinu období nacistické okupace v koncentračním táboře. Působil jako člen norského Nobelova výboru (1945-48) a v letech 1946-63, 1963-65 působil jako ministr zahraničních věcí. Zdroj: Halvard Manthey Lange. http://www.snl.no/Halvard_Manthey_Lange. 36 37

20

3.2 Vznik Evropského sdruţení volného obchodu Problémy z let 1958-59 se staly předehrou pro vytvoření Evropského sdruţení volného obchodu (EFTA41) v roce 1960. Kdyţ skončila jednání o FTA tak Británie kolem sebe shromáţdila různorodou koalici, jeţ se měla stát základem budoucí EFTA. Británie se snaţila nejen vytvořit zónu volného obchodu, ale také se snaţila předejít tomu, aby ostatní země nenásledovaly příklad Řecka a Turecka, a individuálně a „nekoordinovaně“ se připojovaly k Šestce.42 Jednání byla poměrně rychle vedena na základě návrhů britských a švédských kolegů. EFTA bylo zaloţeno úmluvou, která byla podepsána 4. ledna 1960 ve Stockholmu a v platnost vstoupila 3. května 1960.43 Na vzniku EFTA se dohodli zástupci sedmi zemí (Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie) jiţ 20. listopadu 1959 ve Stockholmu. Jako hlavní cíl si tyto země vytyčily ekonomický růst, dosaţení plné zaměstnanosti a finanční stability, mezi další cíle mělo patřit efektivnější vyuţívání zdrojů a dosaţení vyššího ţivotního standardu. Těchto cílů chtějí dosáhnout zaloţením volného trhu, v jehoţ rámci by do deseti let mělo dojít k úplnému zrušení cel a dalších tarifních i netarifních překáţek. Zástupci všech zemí se shodli na tom, ţe si kaţdá země ponechá vlastní vnější tarify.44 V rámci volného trhu EFTA měla v podstatě platit stejná pravidla volné soutěţe jako v rámci EHS.45 Zejména na nátlak Dánska a Norska došlo v rámci EFTA k pokrytí zemědělských a mořských produktů a to v zájmu zajištění reciprocity.46 Země se také dohodly, ţe by mělo dojít k postupnému sniţování cel ve vztahu k zemím OEEC a EHS. Zároveň se zavázaly k dodrţováním principů stanovených v rámci GATT, tedy k redukcím

European Free Trade Association (EFTA), Evropské sdruţení volného obchodu (ESVO). GERBET, Pierre: Budováni Evropy. Praha 2004, s. 153. 43 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 44 V tomto ohledu EFTA přímo navazuje na původní britské snahy o FTA a právě nejednotné vnější tarify byly jedním z důvodu neúspěchu FTA. Británie se však svého plánu nevzdala a v rámci EFTA se jí podařilo dosáhnout přijetí. 45 Srovnání: Convention establishing the European Free Trade Association. Convention establishing the European Free Trade Association, in Bundesgesetzblatt für die Republik Österreich. 16. Mai 1960; 31. Stück, No 100; 1960, pp. 893-931. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm).; Smlouva o zaloţení Evropského Hospodářského Společenství. On-line verze: (http://www.europa.eu/). 46 Communiqué issued at Stockholm. European Free Trade Association, Text of Convention and other Documents Approved at Stockholm on 20th November, 1959. London: Her Majesty's Stationary Office, 1960, p. 5. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). 41 42

21

překáţek volného obchodu. Budoucí členské státy přivítaly i přání finské vlády se podílet na plánu EFTA.47 Ve stejném duchu se nese i Rezoluce z 20. listopadu 1959, jeţ byla přijata ve Stockholmu. V tomto dokumentu se soustředí především na vztah s EHS. Zdůrazňují, ţe se budou snaţit o co nejrychlejší vyjednávání s EHS. EFTA je zde zmiňována jako krok kupředu ve spolupráci s OEEC. Zároveň je zde vidět i silný britský vliv.48 Rezoluce se totiţ zmiňuje o tom, ţe není doposud jasné, která z integračních cest bude úspěšnější, a proto podporují vznik EFTA.49 S touto rezolucí se naprosto shoduje postoj norské vlády. Po neúspěchu britské FTA byla EFTA povaţována za lepší variantu, neţ moţná severská celní unie. K severské celní unii, na rozdíl od EFTA, existovala v Norsku značná opozice. Jak průmyslové, tak i zemědělské zájmové organizace vyjadřovaly značný nesouhlas s moţnou severskou celní unií. Obávaly se především dánského zemědělství a švédského průmyslu, coţ by mohlo mít dopad na chráněné sektory norského hospodářství.50 EFTA tak ukončila diskuzi o severské celní unii, která se vlekla od roku 1947, čímţ pominuly norské obavy z přijetí severského řešení. Přesto někteří zdůrazňovali nutnost severské vzájemnosti. 51 Jako odpověď pro oponenty EFTA a zastánce severské spolupráce byl nejčastěji uplatňován argument dánského a švédského členství v EFTA. Díky členství Dánska a Švédska nemělo dojít k porušení severské spolupráce, ale pouze k jejímu přenesení na širší úroveň. EFTA byla navíc konstruována na bázi mezivládní spolupráce, coţ mělo mít menší dopad na primární sektor. Norsko navíc na základě dvoustranných dohod s Velkou Británií vyjednalo přístup mořských produktů na britský trh. EFTA tak měla z norského pohledu méně dopadů, neţ FTA. EFTA byla navíc chápaná jako lepší platforma pro vyjednávání s EHS.

Communiqué issued at Stockholm. European Free Trade Association, Text of Convention and other Documents Approved at Stockholm on 20th November, 1959. London: Her Majesty's Stationary Office, 1960, p. 5. 48 Velká Británie se dlouhodobě pokoušela o získání rozhodujícího vlivu na další integrační snahy v Evropě a zároveň dlouhodobě blokovala jakékoli snahy o uţší nadnárodní uskupení. Právě EFTA se měla stát oním zlomovým bodem, který rozhodne ve prospěch Velké Británie. Srovnání: GERBET, Pierre: Budováni Evropy. Praha 2004, s. 41-216.; GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 1. Brno 2002, s. 49-142. 49 Resolution adopted by EFTA. European Free Trade Association, Text of Convention and other Documents Approved at Stockholm on 20th November, 1959. London: Her Majesty's Stationary Office, 1960, p. 6. Online verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). 50 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 51 Tamtéţ. 47

22

Avšak nejkontroverznější otázky, jako rybolov a zemědělství,52 byly opomenuty nebo přenechány pro budoucí jednání. Ve Stortingu prošla ratifikace smlouvy naprosto hladce a pouze jeden poslanec hlasoval proti. Výzkum veřejného mínění z října 1959, jeţ měl přiblíţit postoj veřejného mínění k moţnému plánu EFTA, ukázal, ţe 28% obyvatel podporovalo členství a 10% se stavělo proti, ale celých 62% si na to nevytvořilo ţádný názor. Hans Otto Frøland tento jev lakonicky nazývá „tichá většina“.53 Vlastně to vypovídá o „veřejném nezájmu“ věnovanému projektu EFTA v norské společnosti. 3.3 První přihláška o členství do EHS Po úspěšném přijetí EFTA Norové stále podporovali myšlenku uţší spolupráce EFTA a EHS. Věřili, ţe s podporou USA, Beneluxu a Spolkové republiky Německo (SRN) by mohlo dojít na úrovni OEEC k dohodě mezi oběma organizacemi. To byl mimo jiné také důvod, proč norská vláda podporovala směrnici OEEC pro liberalizaci54 a Evropskou měnovou úmluvu55 z počátku 60. let. Z tohoto důvodu také poţádal parlamentní výbor vládu, aby zahájila přípravu na ústavních změnách, které by umoţnily omezené přesunutí suverenity pro budoucí instituce OEEC/OECD. Parlament 8. března 1962 schválením článku 93 norské ústavy56 zároveň ukončil debatu, která se na toto téma táhla od roku 1951.57 Článek 93 norské ústavy ukládá povinnost získat ve Stortingu minimálně dvoutřetinovou většinu hlasů pro přesun části suverenity na nadnárodní organizaci, jejíţ je Norsko členem nebo o jejíţ členství usiluje. V praxi to znamená, ţe v případě hlasování o členství v nadnárodní organizaci, kvůli které by muselo dojít k přesunu části státní suverenity, je potřeba stejného počtu hlasů, jako pro změnu norské ústavy.58 Původní norská očekávání podpory EFTA ze strany USA se ukázala jako chybná. USA daly jasně najevo neochotu podporovat „dítě“ OECD a raději chtěly, v protikladu s norským očekáváním, posílit MMF a GATT na úkor OECD. EHS navíc vyjádřila Články 21-28 Úmluvy zakládající Evropské společenství volného obchodu viz.: Convention establishing the European Free Trade Association. In Bundesgesetzblatt für die Republik Österreich. 16. Mai 1960; 31. Stück, No 100; 1960, pp. 893-931. 53 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 54 The OEEC Code of Liberaliasation. 55 European Monetary Agreement. 56 Kongeriget Norges Grundlov. On-line verze: (http://www.lovdata.no/all/nl-18140517-000.html). 57 GRAVER, Hans Petter: The Approach to European Law in Norwegian Legal Doctrine. ARENA Working Papers WP 18/03. On-line verze: (http://www.arena.uio.no/publications/wp03_18.pdf). 58 Srovnání: Kongeriget Norges Grundlov. Článek 93 a 112. 52

23

neochotu na spolupráci s EFTA a zahájila proces na zavedení společných vnějších tarifů. Za této situace dala Velká Británie najevo ochotu podílet se na členství v EHS. V tomto okamţiku bylo vládě jasné, ţe bude Dánsko Británii ihned následovat, a proto bude muset jednat.59 Od dubna 1961 bylo potom norské ministerstvo zahraničí zcela přesvědčeno, ţe Británie směřuje ke členství v EHS.60 Tato myšlenka ochromila vládu, a proto ještě před setkáním Rady EFTA v Londýně (27.-28. června) vyvíjela vláda diplomatické úsilí, aby zmírnila britskou a dánskou „nedočkavost“. Přes značné úsilí se jí ale nepodařilo změnit dánské ani britské postoje a obě země 31. července 1961 oznámily úmysl poţádat o členství v EHS. V momentě, kdy bylo jasné, ţe nedojde k vytvoření společného postupu na úrovní EFTA. Ministr zahraniční Lange proto prosazoval, aby Norsko začalo hledat způsob jak vytvořit formální vztahy k EHS. Storting pro tuto situaci schválil nepřímý mandát pro jednání, ale nikdy nezaujal formální stanovisko. Norsku se v podstatě nabízely tři moţnosti jak jednat. Jednalo se o přímé členství v EHS, na základě článku 237 Smlouvy o zaloţení Evropského hospodářského společenství.61 Další moţností bylo poţádat o „neplnohodnotné“ přidruţení podle článku 238 Smlouvy o zaloţení Evropského hospodářského společenství.62 Jako poslední varianta se jevila moţnost zůstat mimo společenství a doufat v uzavření obchodních smluv. Z přímého členství plynuly nejen všeobecné výhody z přístupu na trh, ale také moţnost se svým hlasem zasadit o změny a ovlivnit legislativní návrhy společenství. Vláda se tou dobou ale pokoušela o restrukturalizaci hospodářství, tak aby dosáhla navýšení průmyslového exportu.63 Finanční prostředky, jeţ by získala díky rostoucímu exportu, by mohla vyuţít pro investice do modernizace průmyslu, dotace v zemědělství a prostředky pro budování státu blahobytu. Na konci 50. let poklesl růst v průmyslovém sektoru a jiţ Srovnání: GERBET, Pierre: Budováni Evropy. Praha 2004, s. 183-185.; GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 1. Brno 2002, s. 76-77.; SYCHRA, Zdeněk: První rozšíření: Velká Británie, Dánsko, Irsko. In: FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta (eds.): Rozšiřování ES/EU. Brno 2003, s. 32-34. 60 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 61 Článek 237 smlouvy o zaloţení EHS: „Kaţdý evropský stát můţe poţádat, aby byl přijat za člena Společenství. Ţádost předloţí Radě, která si vyţádá vyjádření Komise a rozhodne jednomyslným usnesením. Podmínky přijetí za člena a přizpůsobení této smlouvy, které by bylo v takovém případě nutné, budou předmětem dohody mezi členskými státy a státem ţádajícím. Tato dohoda se předkládá k ratifikaci všem smluvním státům v souladu s jejich ústavními předpisy.“ Zdroj: Smlouva o zaloţení Evropského Hospodářského Společenství. On-line verze: (http://www.europa.eu/). 62 Článek 238 smlouvy o zaloţení EHS: „Společenství můţe uzavřít s třetím státem, sdruţením států nebo mezinárodní organizací dohody vytvářející sdruţení, z něhoţ vyplývají vzájemná práva a závazky, společné a zvláštní postupy řízení. Tyto dohody uzavírá Rada jednomyslným usnesením a po vyslechnutí názoru Shromáţdění. Jestliţe tyto dohody vyţadují změny této smlouvy, musí být tyto změny napřed přijaty postupem stanoveným v článku 236.“ Zdroj: Smlouva o zaloţení Evropského Hospodářského Společenství. 63 HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth: Dějiny Norska. Praha 2005, s. 274. 59

24

zmíněnými pobídkami se jej vláda snaţila oţivit, ale v případě členství by stávající tarify EHS mohly výrazně poškodit norský export, jehoţ cena by poté vzrostla aţ o 100%. 64 Na druhou stranu by se v případě členství Dánska, Velké Británie a přidruţení Švédska ocitlo 70% exportních trhů Norska za tarifními hranicemi EHS a na zbytku trhů by muselo soupeřit s USA a stále silnější SRN.65 Tím pádem by bylo stále sloţitější získat zahraniční investice a ve výsledku by to ohrozilo proces modernizace norského průmyslu a negativně ovlivnilo zaměstnanost a budování státu blahobytu. Pouhé přidruţení na základě článku 238 nebylo povaţováno za dostatečné. Norové se obávali, ţe by některé země, jako Belgie, Francie, Itálie, ale i Velká Británie, poţadovaly regulace, které by nedovolily Norsku vyuţití jeho levné energie v oblasti zpracování papíru, hliníku, nebo slitin ţeleza. Pouhá asociace by také ztíţila zahrnutí vývozu mořských produktů do společného trhu. Pro členství hovořily i bezpečnostní argumenty. Díky tomu, ţe USA podporovaly EHS, tak Norové doufali, ţe členství ve společenství by mohlo posílit i vzájemné atlantické vazby v rámci NATO. Norsko totiţ v posledních letech tyto vazby výrazně oslabilo díky svým „polo-neutrálním“ postojům. Stejné váhání a nejasnosti, které byly charakteristické pro politické představitele, bylo moţné vidět i ve veřejném mínění. V Norsku totiţ doposud ţádná politická strana nebo nevládní organizace nikdy nepodporovala evropský federalismus. Z tohoto pohledu byly největším „nebezpečím“ stále rozsáhlejší nadnárodní struktury zakotvené v Římských smlouvách.66 Obava ze supranacionality byla vyváţena vírou, ţe Francie spolu s novými členy budou blokovat další rozvoj takovýmto směrem.67 Mezi další často kritizované věci patřila Společná zemědělská politika (SZP), tlak na větší harmonizaci a oslabení severské identity. Často se ozývaly hlasy, ţe vstup do EHS ohrozí severský pracovní trh a severské snahy o harmonizaci sociálních politik. Ne veškeré výtky byly ale oprávněné. Je pravda, ţe Švédsko a Finsko odmítly plné členství v EHS z bezpečnostních důvodů, takţe by se na projektu nepodílely, ale Dánsko usilovalo o plné členství, díky tomu by došlo k moţnému oslabení severské vzájemnost. Dále, o harmonizaci v rámci společného trhu částečně usilovalo i EFTA a počítaly s ní i plány na vytvoření severské celní unie. Opravdu citelný dopad by tak mohlo mít členství především na zemědělský sektor. Právě problematice FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 65 Srovnání: SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 19681970. Vaasa 2007, s. 227. 66 Srovnání: Smlouva o zaloţení Evropského Hospodářského Společenství. 67 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 64

25

zemědělství a rybolovu, dvěma tradičním odvětvím v Norsku, byla věnována zvýšená pozornost. Protoţe vláda jiţ delší dobu uvaţovala o reformě zemědělství, tak historik Hans Otto Frøland předpokládá, ţe by vláda byla ochotna k větším ústupkům v oblasti zemědělství, na rozdíl od rybolovu, který začala upřednostňovat.68 Při konečném rozhodování se nakonec ukázaly jako rozhodující obavy z moţné izolace, nikoli přání stát se členem společenství. Členství by přineslo výhody, za oběť v podobě restrukturalizace dotčených sektorů. Asociace by zmírnilo tuto cenu, ale i výhody, které by plynuly z plného členství. Nakonec tedy padlo rozhodnutí, ţe bude Norsko následovat Velkou Británii a podá ţádost o plné členství v EHS na základě článku 237. Cílem, při očekávaných jednáních, bylo získat co moţná nejdelší přechodná období a moţnost vyuţít jakousi „únikovou“ doloţku, která by Norsku umoţnila vystoupit z EHS.69 28. dubna 1962 Storting se rozhodl poţádat o členství v EHS.70 2. května, devět měsíců po Velké Británii a Dánsku vláda předala ţádost o členství. Přes toto rozhodnutí panovala v parlamentu i ve vládě Det Norske Arbeideparti71 (DNA) neochota zaujmout jednoznačné stanovisko ke členství. Tento nejednoznačný postoj k EHS osvětluje budoucí vztah Norska k evropským společenstvím. Díky rozpolcenosti, kterou se Norsko vyznačovalo v otázce evropské integrace, bylo jasné, ţe i případné schvalování přístupové smlouvy nemusí být jednoduché.

FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 69 Z hlediska primárního práva Evropských společenství není doposud ţádným způsobem zakotvena moţnost vystoupení ze společenství. Pro takový případ by bylo nutné vytvořit mechanismus, pomocí kterého by mohla země postupně opustit EHS a souvislá společenství (ESUO a Euroatom). Není však jasné jak by takový proces vypadal, bylo by nejspíše nutné postupovat podle obecných zásad mezinárodního práva. V současnosti tuto moţnost zavádí Lisabonská smlouva, a to článkem 50 Smlouvy o Evropské unii: „Kaţdý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy můţe rozhodnout z Unie vystoupit. Členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 218 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. Jménem Unie ji uzavře Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdrţení souhlasu Evropského parlamentu. Smlouvy přestávají být pro dotyčný stát pouţitelné dnem vstupu dohody o vystoupení v platnost, nebo, nedojde-li k tomu, dva roky po oznámení podle odstavce 2, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně po dohodě s dotyčným členským státem o prodlouţení této lhůty. Pro účely odstavců 2 a 3 se člen Evropské rady nebo Rady, který zastupuje vystupující členský stát, nepodílí na jednáních ani rozhodnutích Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají. Kvalifikovaná většina je vymezena v souladu s čl. 238 odst. 3 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie. Pokud stát, který z Unie vystoupil, poţádá o nové přistoupení, podléhá tato ţádost postupu podle článku 49.“ Zdroj: Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o zaloţení Evropského společenství. On-line verze: (http://bookshop.europa.eu/eubookshop/download.action?fileName=FXAC07306CSC_002.pdf&eubphfUi d=534822&catalogNbr=FX-AC-07-306-CS-C). 70 Parlament se dokonce nevyslovil pro ţádost o členství samotnou, ale jen o jednání o členství. Zdroj: FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 71 Det Norske Arbeideparti (DNA) - Norská strana práce. 68

26

Parlamentní postoj byl roztříštěný a i vláda se k dané problematice nestavila jednotně. Předseda vlády Einar Gerhardsen72 dával přednost spíše přidruţení, před plným členstvím, také se obával, ţe by tato otázka mohla vyvolat politické napětí, a to zvláště před volbami v roce 1961. Ministr zahraničí Lange v této situaci varoval, ţe jakékoli zdrţení můţe mít závaţné následky v procesu vyjednávání. Postupně se však díky ministru zahraničí Langemu a ministru průmyslu Kjellu Hollerovi73, jenţ se přidal na stranu ministra zahraničí, vyslovovala většina členů vlády pro členství v EHS. Na setkání vlády, které se konalo 2. února 1962, se proti členství v EHS postavil pouze ministr pro platby a ceny. Gunnar Bøe 74 tento úřad, ale brzy opustil. 15. února podpořila členství Norska v EHS i samotná DNA, přesto ţe dříve prosazovala pouze přidruţení.75 3.4 Dvojí francouzské veto britské ţádosti o členství v EHS/ES Jak jiţ bylo řečeno, tak díky odmítnutí vstoupit do ESUO a absenci členství v EHS vkládala Británie do EFTA velké naděje na zlepšení ekonomické situace země a moţná i doufala, ţe se jí podaří vybudovat konkurenční podnik k EHS. Výsledek však nesplnil její očekávání. Nejen, ţe nezaznamenala očekávaný efekt, ale ani snaha nějakým způsobem „narušit“ EHS zvenčí nebyla úspěšná. Proto se rozhodla pro podání přihlášky do EHS, v domnění, ţe jí tam ostatní státy bez problémů přijmou. Je sice pravda, ţe většina členských zemí EHS přivítala britskou přihlášku, přesto přístupová jednání nebyla tak hladká, jak Británie předpokládala. Navíc vstup Británie do EHS se i díky vazbám na Commonwealth jevil jako problematický. V návaznosti na britskou přihlášku podaly své přihlášky i Dánsko, Norsko a Irsko. Švédskou podalo pouze ţádost o přidruţení k EHS. Tyto země proto s netrpělivostí očekávaly, jak dopadnou jednání s EHS. Celým jménem Einar Henry Gerhardsen (1897-1987), politik a státník, dlouholetý člen DNA. Do DNA vstoupil jiţ během první světové války a působil v ní déle něţ 70 let. Během druhé světové války byl zatčen a spolu s Halvardem M. Langem byl poslán do koncentračního tábora. Po válce byl pověřen králem Haakonem VII. aby sestavil a vedl vládu, do doby vypsání řádných voleb. Úřad předsedy vlády zastával celkem čtyřikrát a to v letech: 1945, 1945-1951, 1955-1963, 1963-1965. V roce 1972 odešel do politického důchodu. Zdroj: Einar Gerhardsen. On-line verze: (http://www.regjeringen.no/en/The-Government/previousgovernments/the-structure-of-the-registry/ministries-and-offices/offices/prime-minister-since-1814/einarhenry-gerhardsen.html?id=463396). 73 Celým jménem Kjell Torbjørn Holler (1925-2000), politik, ekonom a člen DNA. V letech 1959-1963 zastával funkci ministra průmyslu. Zdroj: Kjell Torbjørn Holler. http://www.snl.no/Kjell_Torbjørn_Holler. 74 Gunnar Bøe (1917-1989) ekonom, politik a člen DNA. V letech 1945-1946 zastával funkci tajemníka předsedy vlády, později (1947) tajemníka ministerstva financí. Jako ministr pro platby a ceny působil v letech 1959-1962. Zdroj: Gunnar Bøe. http://www.snl.no/Gunnar_Bøe. 75 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 72

27

Vše nakonec vyřešil francouzský prezident Charles de Gaulle, který na tiskové konferenci 14. ledna 1963 vyslovil jasný nesouhlas s britským členstvím v EHS. Poukazoval na nekompatibilitu britské ekonomiky s EHS. Dalším problémem by bylo v napojení Commonwealthu na EHS. Je však jasné, ţe se de Gaulle obával ohroţení SZP, a oslabení výsadního postavení Francie v rámci EHS. Svou roli v tom hrály také de Gaullovy plány na silnou sjednocenou Evropu, která by stála na základech mezivládní spolupráce. V tomto směru viděl v Británii moţné ohroţení svého plánu.76 Členové EHS byli vetem francouzského prezidenta šokováni, jednání přesto byla ukončena, protoţe bez souhlasu všech členských států nebylo rozšíření EHS moţné. Jinou reakci je moţné vidět u severských států. Švédsko podalo svou ţádost o přidruţení do EHS pouze jako pojistku pro případ, ţe by jednání byla úspěšná a Velká Británie, spolu s jeho severskými sousedy nakonec do EHS vstoupila. Jakmile Švédsko zjistilo, ţe je tato varianta nereálná, tak okamţitě svou ţádost stáhlo. Británie byla pro Dánsko nejdůleţitější exportní zemí, a proto si Dánsko nemohlo dovolit tento trh ztratit. Proto dánská přihláška přišla okamţitě po britské ţádosti o členství v EHS. Dánsko bylo tehdy pouze agrární zemí, bylo však povaţováno za špičku v tomto oboru. Průmyslová výroba zde tedy nehrála zdaleka tak důleţitou roli. Proto Dánsko od začátku jasně deklarovalo, ţe přijme jakékoli poţadavky týkající se podmínek pro členství v EHS. První britská ţádost o členství v EHS zapůsobila na Norsko jako šok. Vstup Velké Británie do EHS by Norsko hospodářsky výrazně postihl, to vedlo Nory k přehodnocení vlastních priorit a nakonec se odhodlali k podání vlastní přihlášky do EHS. Norsko bylo ve vztahu ke společenstvím nerozhodnější, neţ například Dánové. Norská přihláška následovala aţ v dubnu roku 1962, tedy téměř rok po Velké Británii. Roku 1963 však následovalo první francouzské veto, které Norsko přivítalo s neskrývanou úlevou a svou přihlášku urychleně stáhlo.77 Mnoho autorů připisuje otálení norské vlády podat přihlášku do EHS a i neochotu zaujmout jasné stanovisko dobrému odhadu budoucího postupu de Gaulla. Toto tvrzení ale není příliš průkazné. Vláda si sice byla dobře vědoma rozporů, jeţ panovaly mezi Velkou Británií a Francií,78 ale rozhodně ţádné veto neočekávala. To De Gaulle's veto. In: European NAvigator. Étienne Deschamps. Translated by the CVCE. On-line verze: (http://www.ena.lu/). 77 Srovnání: ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway and Europe: 1972 and Now. Journal of Common Market Studies. Vol. 33, No. 3, Sebtember 1995, s. 389-410. 78 V mnoha ohledech zde hrála důleţitou roli jistá antipatie de Gaulla k Velké Británii, která má své kořeny v období druhé světové války. Mimo jiné je znám i citát samotného de Gaulla, který prohlásil, ţe Británie vstoupí do společenství, pouze přes jeho mrtvolu. 76

28

dokazuje i výsledek hlasování ve Stortingu, kde se 37 poslanců vyslovilo proti členství, 79 jeţ lze povaţovat, za dosti těsné.80 Podobná situace se opakovala o několik let později, kdy Británie v roce 1967 podala svou druhou přihlášku do EHS. Následovaly opět přihlášky Dánska a Norska spolu s švédskou ţádostí o přidruţení. Výsledek se podobal tomu z roku 1963. Prezident de Gaulle opět vyslovil námitky k britskému členství v EHS, nyní navíc poukazoval na špatný stav britské ekonomiky, jeţ by mohl mít neblahé následky na budoucnost EHS.81 Norsko o samostatném vstupu do EHS tentokrát vůbec neuvaţovalo.82 Přesto bedlivě pozorovalo postup Velké Británie. Jakmile Britové podali znovu ţádost o členství v EHS, tak Norsko zareagovalo téměř okamţitě. Druhou přihlášku však Norové podávali s pevným přesvědčením, ţe ani tentokrát to nevyjde. Francie je opět nezklamala a i po druhém francouzském vetu z roku 1967, mohli Norové dále nerušeně pokračovat ve své dosavadní zahraniční linii. A právě s ohledem na tuto skutečnost, nám vyvstává otázka, zda byla tato přihláška míněna vůbec váţně a zda nešlo pouze o jakousi pojistku pro případ nepředvídatelných událostí.83 Vzhledem k orientaci norské ekonomiky, vztahu Norska k nadnárodní integraci a její podpoře u veřejnosti spolu se situací v EHS, vše nasvědčuje tomu, ţe se skutečně jednalo pouze o pojistku pro nepředvídatelné události. Z dosavadní opatrné politiky k evropské integraci a velmi těsným hlasováním ve Stortingu vybočuje výsledek z roku 1967. Tehdy hlasovalo, v očekávání budoucího veta prezidenta de Gaulla, proti norskému členství v Evropských společenstvích84 (ES) pouze 13 poslanců Stortingu.85 Dánsko neskrývalo zklamání nad nově vzniklou situací. De Gaulle v tomto směru sice zdůraznil, ţe to neznamená ţádnou překáţku pro vstup ostatních ţadatelů, to samé také vzkázal i dánské vládě. Dánsko se však rozhodlo pro setrvání mimo EHS, hlavním důvodem byla neúčast Británie. Dánsko totiţ nechtělo riskovat moţnost, ţe by se mu omezil přístup na britský trh. V návaznosti na tento neúspěch přichází dánský premiér

FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 80 Podle ústavy tvořila minimální blokační menšinu skupina alespoň 38 poslanců, tedy více neţ jedna třetina. Zdroj: Kongeriget Norges Grundlov. 81 De Gaulle's veto. In: European NAvigator. Étienne Deschamps. Translated by the CVCE. 82 Srovnání: POKORNÝ, Jiří: Dvojí norské odmítnutí vstupu do ES/EU. Bakalářská práce. Brno 2007. 83 GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 2. Brno 2003, s. 57. 84 Slučovací smlouvou, která vstoupila v platnost k 1. červenci 1967, byly EHS, Evropské sdruţení uhlí a oceli (ESUO) a EUROATOM sloučeny v Evropská společenství, dále jen ES. 85 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 79

29

Hilmar Baunsgaard86 s návrhem na opětovné rozběhnutí jednání o vytvoření severské hospodářské a celní unie. Tím návrhem měl být plán NORDEK.

Hilmar Baunsgaard (1920-1989), dánský politik a státník, člen Det Radikale Venstres (RV). Od roku 1957 byl členem Folketingetu (dánský parlament), kde působil aţ do roku 1977. 1961-1964 zastával post ministra financí a v letech 1968-1971 byl předsedou vlády. Zdroj: Hilmar Baunsgaard. http://www.denstoredanske.dk/Danmarks_geografi_og_historie/Danmarks_historie/Danmark_efter_1945/ Hilmar_Baunsgaard. 86

30

4. NORDEK NORDEK byl specifickým počinem v rámci severské integrace a do značné míry ovlivnil směřování dalších zemí v otázce evropské integrace. Jedná se sice o jeden z řady neúspěšných pokusů o severskou hospodářskou spolupráci a integraci, přesto si zaslouţí více prostoru, neţ jen jeho pouhé zmínění. V předchozích kapitolách byly vylíčeny podněty a nastíněny cesty, které mimo jiné vedly také k vzniku plánu NORDEK. Tato kapitola si tedy klade za cíl čtenáře seznámit s tímto zajímavým projektem. Vice přiblíţit podmínky a situaci, za které NORDEK vznikal, proces vyjednávání a postoje Norska k projektu v kontextu s ostatními partnery. V závěru se zaměří na příčiny neúspěchu tohoto plánu a stručně nastíní jeho vliv na Norsko v oblasti evropské integrace. 4.1 Vznik plánu NORDEK Dánsko, které na rozdíl od Norska výrazně usilovalo o členství v ES, neskrývalo zklamání nad druhým vetem prezidenta de Gaulla britskému vstupu do EU. De Gaulle v tomto směru sice zdůraznil, ţe to neznamená ţádnou překáţku pro vstup ostatních ţadatelů. Dánský premiér Hilmar Baunsgaard na nově nastalou situaci reagoval návrhem, na opětovné rozběhnutí jednání o vytvoření severské hospodářské a celní unie. Tím návrhem měl být plán NORDEK. V této souvislosti navrhoval rozšířit současnou severskou spolupráci87 i do dalších oblastí. Fungování a existence severské hospodářské unie měla být postavena na vyváţení výhod a nevýhod, jeţ by z toho měly jednotlivým členům plynout. Baunsgaard si byl dobře vědom toho, ţe severské ekonomiky nejsou zcela kompatibilní. Jeho plán proto spočíval v myšlence, ţe by například nevýhody, jeţ by Švédsku plynuly z dovozu dánských zemědělských produktů, byly vyváţeny výhodami v oblasti průmyslu, plynoucí z celní unie. Svůj návrh Baunsgaard přednesl na setkání Severské rady v Oslu v roce 1968. Návrhu však nepředcházely ţádné konzultace s ostatními premiéry, proto nevzbuzoval příliš naději na úspěch.88 Výrazný obrat ve vnímání tohoto plánu nastal na příštím setkání severské rady, pořádané v dubnu 1968 v Kodani. Zde se předsedové vlád severských zemí shodli na tom, ţe tato forma spolupráce můţe být cestou, jak usnadnit severským zemím přístup na evropský trh. Severská hospodářská unie můţe zajistit i lepší prosazení na světovém trhu a Srovnání: Viz kapitola 2. The Nordek Treaty. In: EFTA Bulletin. April 1970, No 3; Vol XI, pp. 10-13. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). 87 88

31

posílit obchodní vztahy se třetími zeměmi. Byla zde ponechána i moţnost, aby se k hospodářské unii mohl později přidat i Island, který jiţ v počátku odmítl účast na tomto plánu. Na setkání v Kodani padlo i prohlášení, ţe by se uţší spolupráce neměla týkat zahraniční a bezpečnostní politiky členských států. Na tomto setkání byl také přijat program, který v deseti bodech stanovil oblasti spolupráce.89 Těchto deset bodů spolu s obecnou formulací cílů bylo přijato 23. dubna 1968 v Kodani a ve zkratce stanovovalo:90 1. Vytvoření severské celní unie. Vnější celní tarify by měly být vytvořeny na váţeném průměru všech celních tarifů členských států, s tím, ţe by měly být na stejné úrovni, nebo co nejblíţe celním tarifů EHS. Zároveň by měla být také učiněna veškerá opatření proti dumpingu a levnému importu, který by mohl nastat v souvislosti s těmito změnami. 2. Vznik severské spolupráce v oblasti zemědělství. Ta se měla týkat zejména zavedení preferencí a smluvních cen, vytvoření bariér proti podporovanému exportu zemědělských produktů ze třetích zemí. Členské státy se shodly na spolupráci v oblasti exportu do třetích zemí. 3. Posílení spolupráce v oblasti rybolovu. Coţ znamenalo eliminaci omezení v obchodu pro tuto oblast, a také spolupráci v exportu do třetích zemí. 4. Posílení spolupráce v oblasti kapitálu. Jednalo se zejména o jeho pohybu mezi zeměmi, a o snahu efektivního vyuţití produkčních zdrojů. 5. Zavedení finanční podpory pro usnadnění adaptace na Severskou hospodářskou spolupráci. Podpora by zahrnovala financování projektů v oblasti regionálního rozvoje, průmyslového rozvoje, budování infrastruktury, projekty týkající se energetických zdrojů, výzkum a vzdělání. Jednalo by se i o podporu zájmů severského trhu. 6. Zvýšení spolupráce severských zemí v oblasti obchodní a finanční legislativy. 7. Podpora konkurenceschopnosti v severských zemích a vytvoření nediskriminačních podmínek na společném trhu. Podrobněji: Déclaration des Premiers Ministres des Pays Nordiques sur l'Intégration Européenne (Copenhague, 23 avril 1968). Archives historiques des Communautés européennes, Florence, Villa Il Poggiolo. Dépôts, DEP. Edoardo Martino, EM. Coopération nordique 1967-1969, EM 58. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm).; The Nordek Treaty. In EFTA Bulletin. April 1970, No 3; Vol XI, pp. 10-13.; The plan for a Nordic customs union and common market. European NAvigator. Etienne Deschamps. Translated by the CVCE. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). 90 The plan for a Nordic customs union and common market. European NAvigator. Etienne Deschamps. Translated by the CVCE. 89

32

8. Zavedení spolupráce v oblasti průmyslové a energetické politiky a technickém výzkumu v této oblasti. Cílem má být posílit konkurence schopnost severského průmyslu. Jednalo se i o snahu expandovat v oblasti technicky náročných produktů. 9. Posílení spolupráce v oblasti rozvoje členských zemí. 10. Posílení spolupráce v oblasti vzdělávání, s výhledem pro racionálnější vyuţití zdrojů členských zemí. Na tomto programu je jasně čitelná snaha o posílení konkurenceschopnosti severských zemí na poli světového a evropského trhu. Ta je znatelná nejvíce na snaze podpořit větší diverzifikaci exportu a podporování investic do nových technologií a výzkumu. S tím úzce souvisí snaha o lepší vyuţití lidských a surovinových zdrojů severských zemí.91 V oblasti zemědělství je patrná snaha o ochranu vlastních producentů a o podporu exportu. Podobná situace panuje i v oblasti rybolovu, snad jen s tím rozdílem, ţe zde není stanovena podpora producentům. Celkově se tato koncepce velice podobá tomu, co probíhá v rámci ES, coţ jistě vyhovovalo právě dánským představám o přípravě na budoucí členství v ES. 4.2 Očekávání od plánu NORDEK Obecně lze říci, ţe důsledky plánu severské hospodářské spolupráce měly být dalekosáhlejší, neţ jen zlepšení pozice v mezinárodním obchodě. Projevovaly se zde hlavně snahy o modernizaci průmyslu. Jednotlivé země také doufaly, ţe díky tomuto plánu dosáhnou postupného sníţení nezaměstnanosti. S tím souvisí i snahy o další budování severského státu blahobytu. Některé vlády v tom viděly také moţnost, jak získat dobré postavení pro budoucí vyjednávání o členství v ES. Proto, v rozporu s tvrzením některých autorů, nemůţeme NORDEK povaţovat za konkurenční celek k ES. Téma modernizace průmyslu není v severské spolupráci novým fenoménem, ale lze jej nalézt jiţ v plánech z konce 40. let na vytvoření celní unie.92 Avšak v porovnání s dřívějšími plány můţeme vidět, ţe tato oblast hraje v NORDEKu mnohem jasnější roli. Severské státy si tuto variantu spolupráce vybraly i proto, ţe to byly v určitých oblastech výrazně exportně orientovány. Zároveň se ale v případě Skandinávie jedná o malé státy, proto spolupráce v určitých oblastech, a s tím související opatření učiněná na mezinárodní úrovni, mohou přinést výraznější efekt, neţ kdyby se o podobné projekty pokoušely na Jedná se o období, kdy se teprve objevují první naleziště ropy v severním moři, tedy období, kdy tyto země ještě nejsou energeticky plně soběstačné. 92 Srovnání: Viz kapitola 2. 91

33

národní úrovni.93 Celkově leze tedy chápat tyto snahy, jednak jako přípravu na členství v ES, ale i jako pokračování v národních strategiích severských států. Obecné poţadavky nebo očekávání z plánu NORDEK mohou působit jako politická prohlášení,94 co však opravdu stálo za tím, ţe se nakonec Dánsko, Norsko, Švédsko a Finsko rozhodly participovat na tomto projektu? Švédsko, jako největší ze severských zemí, mělo i v rámci zemědělského sektoru významné postavení, ale především v oblasti průmyslové výroby bylo výrazně dominantním hráčem. Průmyslová modernizace byla jedním z klíčových zájmů Švédska ve vyjednávání o NORDEKu. Švédsko chtělo lepší exportní a investiční moţnosti pro sůj průmysl. To ţe je celní unie v oblasti průmyslových produktů pro Švédsko na NORDEKu to nejdůleţitější, potvrdilo i ministerstvo financí ústy svého podsekretáře Hase Lundströma. Pokud však Švédsko hovoří o severské spolupráci, má na mysli zejména švédsko-finskou spolupráci.95 Další oblastí spolupráce měla být atomová energie a s tím související výzkum. Celkové rozloţení finského průmyslu vyhovovalo švédské expanzi více neţ Dánsko a Norsko.96 Finsko sice bylo v nezávidění hodné pozici, pokud jde o jeho samostatnost v zahraniční politice, neboť se muselo neustále ohlíţet na zájmy SSSR, a právě proto mělo velký zájem na NORDEKu. Finové s NORDEKem spojovali plány na rozvoj sociálního státu, růst ţivotní úrovně obyvatel a rozvoj průmyslového sektoru. V tomto směru zastávali mínění, ţe je tento cíl lépe dosaţitelný v rámci severské hospodářské spolupráce, neţ v rámci ES.97 Dánsko, kromě toho ţe bylo iniciátorem plánu NORDEK, tak bylo zároveň jedním z největších zastánců tohoto plánu. Kromě potřeby lepšího exportu zemědělských výrobků zde hrál svou roli i nově nastartovaný proces transformace dánského průmyslu. Členství

SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 97-98. 94 Původní návrh dánského premiéra měl charakter politické výzvy nebo prohlášení. Působilo to tak zejména díky absenci konzultací tohoto plánu s ostatními severskými předsedy vlád. To je také důvod proč tento plán vzbuzoval spíše skepsi. 95 Švédské soustředění na Finsko mělo i další důvody. V roce 1968 podepsaly Saab a Valmet (automobilová továrna zaloţená ve finském Uusikaupunki, v roce 1968 došlo k propojení se švédským Saab-Scania a tím vzniklo nové uskupení Saab-Valmet. Vlamet - http://www.valmetautomotive.com/automotive/cms.nsf/pages/indexeng) důleţitou obchodní smlouvu, která měla zajistit nové pracovní místa ve Finsku. 96 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 99. 97 SSSR vehementně blokovalo jakékoli zapojení svých satelitů do západních struktur, čímţ ES, nebo EFTA, bezesporu byly. Právě v případě NORDEKu doufali ve větší toleranci ze strany Moskvy. 93

34

v NORDEKu mělo tedy především posílit dánský průmysl v rámci severského regionu98 a co nejlépe jej připravit na budoucí konkurenci v rámci ES. Z pohledu Dánska NORDEK neměl být alternativou k ES, ale jakousi průpravou pro budoucí členství v ES.99 Norsko na rozdíl od ostatních zemí nemělo jasnou představu, co můţe od NORDEKu100 očekávat. Absentoval zde plán na modernizaci průmyslu, jako byl ve Švédsku. Naopak norský průmyslový sektor se obával konkurence ze strany svého většího souseda. Norské zemědělství, které bylo výrazně dotováno ze státní pokladny a nebylo určeno na vývoz, spíše mělo zajistit potravinovou soběstačnost země. Zemědělci se tedy obávali konkurence ze strany Dánska. Jediná oblast, do které vláda vkládala určité naděje, byl rybolov. Zde mohlo Norsko doufat v zrušení dovozních omezení a spolupráci v oblasti exportu. Celkově se ale Norsko nestavělo k tomuto plánu nijak nadšeně. Oblast, jeţ nakonec rozhodla, ţe Norsko vstoupilo do vyjednávání o plánu NORDEK, byla severská dimenze tohoto projektu.101 4.3 Podpora plánu NORDEK u politických stran a veřejnosti Veřejnost se k tomuto projektu ve všech zemí stavěla většinově kladně. Nejvýraznější podporu měl tento plán asi v Dánsku a Finsku, zde stála většina obyvatel za tímto plánem. V Dánsku NORDEK nejvýrazněji prosazovala levice, směrem k pravici tyto aktivity slábly. Ve Finsku měl NORDEK větší podporu u lidí s vyšším stupněm vzdělání a u lidí, kteří měli dobré informace o tomto projektu. Naopak finští zemědělci měly obavy z moţného dopadu finského členství v NORDEKu na zemědělský sektor.102 V Norsku většina obyvatel také souhlasila s vytvořením severské hospodářské unie. Výraznějšího ohlasu se NORDEKu ale dostalo aţ ve volební kampani v roce 1972, kdy měli voliči rozhodnout a o vstupu jejich země do ES. Během této předreferendové kampaně se zformovala silná opozice k norskému členství v ES, Nei til EF.103 Toto sdruţení bylo vytvořeno, aby zabránilo norskému členství v ES, a v rámci své volební kampaně To byla také oblast, kam směřovala převáţná část průmyslového exportu Dánska. Srovnání: RASMUSSEN, Morten: The Political Economy of Danish European policy, 1950 to 1973. Helsinky 2006. On-line verze : (http://www.helsinki.fi/iehc2006/papers3/Rasmussen.pdf).; SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 100-101. 100 V Norštině NORDØK. 101 FRØLAND, Hans Otto: The Political Economy of Norway's Policy towards European Integration, 194873. On-line verze: (http://www.arena.uio.no/events/papers/norway48-73.pdf).; SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 101. 102 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 161-162. 103 Ne ES. 98 99

35

prosazovalo plán NORDEK, jako přijatelnou variantu pro Norsko. 104 I Švédové podporovali členství jejich země v NORDEKu, avšak přesnější míra podpory nebo příklad na kterém ji bylo moţné vyjádřit, lze, na základě dostupných pramenů, jen těţce nalézt. Můţeme se pouze domnívat, ţe na základě rozloţení podpory průmyslového sektoru a politických stran, s členstvím Švédska v NORDEKu souhlasila i většina populace této země. S jistotou pak můţeme konstatovat, ţe NORDEKu dávali švédové přednost před přidruţením k EHS. Pokud jde o politické stany, tak tam se nám jasně ukazuje, ţe sociálně demokratické strany napříč všemi severskými zeměmi podporují zapojení jejich země do Severské hospodářské unie. S NORDEKem souhlasily i ty strany, jeţ ho upřednostňovaly před vstupem do ES, jako například norská Strana středu. Odmítavě se k NORDEKu stavěla radikální levice a radikální pravice. Spolu s nimi i konzervativní strany, jeţ preferovaly členství svých zemí v ES, jako například norská Høyre. Celkově se však politické strany stavěly kladně k členství svých zemí v NORDEKu. Nejvýraznější podporu vykazovaly politické strany ve Švédsku a Norsku, vysokou podporu však měly i v Dánsku a Finsku.105 4.4 Vyjednávání o plánu NORDEK V červnu 1968 byla vytvořena šestičlenná komise, mající za úkol vytvořit do 1. ledna 1969 předběţnou zprávu, která by stanovila formu spolupráce těchto severských zemí. Komise vycházela z předpokladu, ţe muţe dojít k nárůstu odstředivých tendencí u jednotlivých zemí, proto navrhovala takovou formu spolupráce, podporující jemné úpravy hospodářského systému severských zemí. Předběţná zpráva operovala s moţnostmi spolupráce v oblasti hospodářské politiky, pohybu kapitálu, obchodní politice, celní politice, v oblasti průmyslu, vývoji nových technologií a energetickém výzkumu. Zpráva se zabývala i oblastí zemědělství, rybolovu a v neposlední řadě také legislativou, jeţ by se stanovila pravidla volné soutěţe. Předběţná zpráva poukazovala na moţnosti spolupráce v oblasti vzdělávání, výzkumu a regionálním rozvoji. Uváděla nutnost vytvoření institucí,

Srovnání: ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway and Europe: 1972 and Now. Journal of Common Market Studies. Vol. 33, No. 3, Sebtember 1995, s. 389-410.; ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998.; KNUDSEN, F. Olav; SAETER Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.):The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992, s. 179-193. 105 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 148-165. 104

36

tak aby byla zajištěna funkčnost tohoto plánu. Dále se ještě zmiňovala nutnost vytvoření pravidel pro případ přistoupení, nebo vystoupení z NORDEKu. V mnoha oblastech, jako je celní politika, zemědělství a rybolov a finanční spolupráce se střetávaly zájmy jednotlivých států, proto jednání v těchto oblastech nebyla jednoduchá. Přesto předsedové vlád stanovili datum, do kterého chtěli tato jednání ukončit. Ta měla být uzavřena do února 1970, kdy mělo dojít k dalšímu setkání severské rady v Reykjaviku. Od 1. ledna 1972 měla být tato organizace plně funkční.106 Hospodářská unie se měla vytvořit na základě smlouvy. Měl zde být také ponechán prostor, pro další integrační snahy, jeţ by samozřejmě závisely na dalších vyjednáváních členských států NORDEKu.107 Jednání probíhala, jak na úrovni předsedů vlád, tak i na úrovni úředníků a expertů jednotlivých vlád, nebo zainteresovaných ministerstev. Předsedové vlád e scházeli zejména v rámci setkání Severské rady. A i díky těmto jednáním bylo dosaţeno začátkem roku 1970 dohody o budoucím uspořádáním NORDEKu a jeho dalším směřování. Bylo také stanoveno, ţe smlouva bude uzavřena na dobu deseti let, s moţností prodlouţení vţdy o dalších deset let. Konečných výsledků jednání bylo dosaţeno na setkání Severské rady, probíhající v Reykjaviku. Zde se také zástupci zemí shodli, ţe konečná verze smlouvy bude připravena do 7. března 1970 a jednotlivé vlády potom smlouvu podepíší co nejdříve, tak aby mohly národní parlamenty smlouvu ratifikovat, ještě před letními prázdninami.108 Vzhledem k jiţ výše nastíněným očekáváním jednotlivých států od tohoto plánu, také s přihlédnutím k rozdílu v jejich ekonomikách bylo moţné očekávat neshody hned v několika bodech jednání. Vzájemné třecí linie byly očekávány především v oblasti celních tarifů, zemědělství a rybolovu. Další problémovou otázkou bylo, po odstoupení francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, znovu otevření jednání o vstupu do ES. V rámci celních tarifů, kvót na dovoz a státní podpory určitému segmentu průmyslu se projevy zájmy průmyslových představitelů NORDEKu. Švédsko poţadovalo co nejniţší celní bariéry, pro co nejširší paletu průmyslových produktů. Sníţením cel by Švédsko dosáhlo ještě významnějšího postavení v rámci severského trhu. A pokud vezmeme v potaz, ţe švédská průmyslová výroba tvořila více jak 50% z celkové severské produkce, tak není divu, ţe ne všechny průmyslové asociace podporovaly úplnou liberalizaci v této oblasti trhu. Jisté výhrady k NORDEKu měly dánské a norské průmyslové asociace.

The Nordek Treaty. In: EFTA Bulletin. April 1970, No 3; Vol XI, pp. 10-13. 1972 aim for Nordic economic union. The Times, středa 15. ledna 1969, s. 22. 108 The Nordek Treaty. In: EFTA Bulletin. April 1970, No 3; Vol XI, pp. 10-13. 106 107

37

V případě Norska byl odpor proti členství v severské hospodářské unii daleko silnější, neţ u Dánska.109 V oblasti zemědělství panovala obecně malá shoda mezi jednotlivými zástupci tohoto odvětví. Jiţ zmíněná protekcionářská opatření v zemědělském sektoru, v případě Norska, Finska, ale i Švédska, naproti tomu velmi nízké výrobní ceny dánských zemědělských produktů navíc ještě vzbuzovaly, u ostatních severských partnerů, obavy z ohroţení jejich zemědělství. V případě Norska se místy jednalo přímo o „panickou hrůzu“110 z moţného ohroţení zemědělské produkce, coţ někteří povaţovali přímo za „ohroţení národní bezpečnosti země“.111 Dalším důvodem, proč se Norsko zdráhalo přistoupit na společnou zemědělskou politiku, byla obava z moţného ohroţení dotací do zemědělství. V Norsku dotace totiţ nehrály pouze roli podpory produkce, ale jednalo se zároveň jistý druh podpory, který měl zajistit srovnatelné příjmy s dělníky. V případě omezení těchto plateb se Norové obávali moţného nabourání jejich sociálního systému.112 Zcela opačně se Norové stavěli k otázce rybolovu. Zde poţadovali maximální omezení, nebo úplné zrušení mnoţstevních kvót a cel na dovoz mořských produktů do členských zemí NORDEKu. S výsledky však nebylo Norsko zcela spokojeno, zvláště kdyţ ostatní země nesouhlasily se stanovením minimální výkupní ceny ryb.113 Avšak vzhledem k velikosti norského exportu nehrál severský trh rozhodující roli, a tak Norsko poţadovalo podporu pro export do třetích zemí. Tuto podporu jiţ Norové povaţovali za dostatečný stimul pro obchod s mořskými produkty. Celkově je nutné dodat, ţe pokud vezmeme v úvahu strukturální a ekonomické rozdíly severských zemí, tak můţeme jednání povaţovat za úspěšné, protoţe dokázaly dosáhnout kompromisu, se kterým byly ochotny souhlasit všechny státy, jeţ se na projektu

SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 164. 110 Podobná situace nastala při norských jednáních o vstupu do EHS/ES/EU. 111 Norsko se od konce druhé světové války snaţilo o co největší potravinovou soběstačnost. Zemědělství v tomto případě nebylo koncipováno pro vývoz, ale jako záruka zajištění dostatečného mnoţství nezbytných potravin, a to i díky cenám potravin, které mnohdy několikanásobně převyšovaly cenu na světových trzích. 112 Podrobněji: ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway and Europe: 1972 and Now. Journal of Common Market Studies. Vol. 33, No. 3, Sebtember 1995, s. 389-410.; ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998.; KNUDSEN, F. Olav; SAETER Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.):The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992, s. 179-193.; SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007.; WIKLUND, Claes: Nordic Cooperation in the Seventies Trends and Patterns. In: Scandinavian Political Studies, Bind 2 (New Series) (1979) 2, s. 99-119.; WIKLUND, Claes: The Zig-zag Course of the NORDEK Negotiations. In: Scandinavian Political Studies, Bind 5 (1970), s. 307-336. 113 1972 aim for Nordic economic union. The Times, středa 15. ledna 1969, s. 22. 109

38

podílely. To, ţe osud plánu NORDEK nakonec neodpovídal výsledku jednání, ponecháme prozatím stranou. 4.5 NORDEK a jeho institucionální podoba Vraťme se však ještě k výsledkům, které jednání přinesla, a představme si institucionální model, na kterém měl stát plán NORDEK.114 Na základě jednání předsedů vlád a úředníků bylo dohodnuto, ţe institucionální podoba NORDEKU bude mít následující podobu:115 1. Ministerská rada se bude skládat z jednoho člena z kaţdé členské země, ten bude také plně odpovědný za prováděnou spolupráci. Rozhodování v tomto orgánu bude probíhat na základě jednomyslnosti. 2. Dalším orgánem je Stálý výbor vládních úředníků, ten má za úkol připravovat rozhodnutí pro ministerskou radu. V technických otázkách má právo rozhodovat v zastoupení rady. 3. Vytvoření Kooperačních výborů pro různé oblasti, ty se mají skládat ze specialistů vládních administrativ členských zemí. 4. Sekretariát bude plnit úkoly ministerské rady a dalších spolupracujících institucí. Sekretariát bude pod vedením čtyř ředitelů, kteří budou jmenováni na základě konzultace s vládami členských států. 5. Posledním orgánem, který vznikne, bude Poradní výbor. Ten se bude skládat z reprezentantů průmyslu, komerčního sektoru, zemědělství, rybolovu, zástupců spotřebitelů, zaměstnaneckých asociací a obchodních unií. V návaznosti na tyto instituce bude vytvořena Severská investiční banka, která bude mít nezávislý statut, a Rozhodčí výbor, jeţ by měl plnit funkci soudního dvoru. Je zde také zřetelně vidět, ţe se autoři při tvorbě tohoto institucionálního modelu inspirovali u ES, odkud mohli převzít mezivládní institucionální struktury ES. V tomto ohledu je moţné vidět, jakým směrem se měla do budoucnosti ubírat severská spolupráce. Instituce NORDEKu nám ukazují, ţe pro severské státy byla v minulosti, a pro některé je i dnes, nejschůdnější mezivládní spolupráce s velkou mírou konsensu.

114

Schéma na straně 40 znázorňuje institucionální strukturu NORDEKu. Nordek Treaty. In: EFTA Bulletin. April 1970, No 3; Vol XI, pp. 10-13.

115The

39

Schématické znázornění institucionální struktury NORDEKu.

SEVERSKÁ RADA

PORADNÍ VÝBOR (28 reprezentantů z průmyslu, komerčního sektoru, zemědělství, rybolovu, zástupci spotřebitelů, zaměstnaneckých asociací a obchodních unií)

ROZHODČÍ VÝBOR SEVERSKÁ RADA MINISTRŮ

VŠEOBECNÝ FOND

(4 spolupracující mistři s právem veta)

ZEMĚDĚLSKÝ FOND FOND PRO RYBOLOV

SEKRETARIÁT

STÁLÝ VÝBOR VLÁDNÍCH ÚŘEDNÍKŮ

(4 ředitelé s právem ujmout se iniciativy)

(Zástupci Rady ministrů)

STÁLÝ ORGÁN SPOLUPRÁCE (Nordforsk, NORDEL a další orgány)

SEVERSKÁ INVESTIČNÍ BANKA (Nezávislý statut)

KOOPERAČNÍ VÝBOR: Průmyslová a energetická politika Celní a obchodní politika Hospodářská a regionální politika Trh práce a sociální politika Zemědělská politika Politika rybolovu Obchodní práva a pravidla soutěţe Politika vzdělávání a výzkum Dopravní politika

Zdroj: SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 119.

40

5 První norské veto vstupu do ES Na počátku 70. let nebylo jednoduché předvídat další směřování Norska na poli evropské integrace. Stále pokračovala jednání o severské hospodářské spolupráci NORDEK a zároveň se probíhaly významné změny v Evropských společenstvích. V roce 1969 přinutily francouzské vnitropolitické problémy Charlese de Gaulla k rezignaci na post prezidenta republiky.116 Novým prezidentem se stal Georges Pompidou,117 od kterého se očekával vstřícnější postoj nejen k ES, ale i k problematice rozšiřování společenství. Před posledním vetem prezidenta de Gaulla (1967) nebyla jednání s Norskem vůbec zahájena a celý proces byl pouze pozastaven. V červnu 1969 na summitu Haagu118 Rada Evropských společenství rozhodla o přezkoumání přihlášky Norska a Dánska. 30. června 1970 pak byla slavnostně zahájena přístupová jednání s Norskem. Haagské setkání v roce 1969 tak odstranilo překáţky, které vláda prezidenta de Gaulla postavila do cesty při jednáních o britském členství v letech 1963 a 1967. 5.1 Konečná fáze jednání o plánu NORDEK a podání přihlášky o členství v ES Jaký bude konečný osud plánu NORDEK, záviselo na postoji kaţdé z účastnických zemí ke konečnému výsledku jednání. Závěrečné poţadavky byly ale pouze jedním z faktorů, jeţ ovlivňovaly finální verzi smlouvy a její osud. Byly zde totiţ i významnější vnější proměnné, jeţ měly v konečné fázi rozhodující slovo v otázce úspěchu a neúspěchu NORDEKu. Proto se nejdříve pojďme vrátit k vyjednávacímu procesu, přesněji jeho konečné fázi. Poté se zaměříme na vnější faktory, které ve výsledku zapříčinily selhání plánu NORDEK.

De Gaulle podal demisi 28. dubna 1969. G. Pompidou byl zvolen prezidentem republiky 15. června 1969. 118 Haagský summit z roku 1969 byl přelomovou událostí v oblasti dalšího směřování evropské integrace. Celá integrace, nejen proces rozšiřování, byla ochromena politikou de Gaulla, který politikou „prázdných křesel“ (neúčastnění se důleţitých jednání) docílil tzv. Lucemburského kompromisu (oddálení přechodu na další úroveň integrace a prosazení moţnosti uţití práva veta při hlasování v Radě). Důvodem pro svolání Haagského summitu byla snaha se odpoutat od dlouhodobé stagnace. Zpráva ze setkání Hlav států a vlád z Haagu (předloţena M. Jean Pierem Brunetem - hlavou zahraniční kanceláře francouzského ministerstva financí) byla nadlouho nazývána třemi slovy - dokončení, prohloubení, rozšíření. Dokončení programu jednotného trhu, prohloubení současné míry spolupráce a integrace (trvalo to patnáct let, neţ evropská politická spolupráce nalezla cestu vedoucí k Jednotnému evropskému aktu – JEA) a konečně i rozšíření ES o nové členy. Zdroj: FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta: Evropská unie. Brno 2003, s. 91-94. 116 117

41

5.1.1 Konečná fáze jednání o plánu NORDEK Na konečné fázi jednání se kromě zvýšených poţadavků některých zemí projevila změna uvnitř ES. Po odstoupení francouzského prezidenta Charlese de Gaulla v roce 1969 nastalo uvolnění ve společenství. Změna prostředí se výrazněji projevila na Haagském summitu, konaném v roce 1969. Zde se také členské země dohodly, na moţnosti pokračovat v pozastavených jednáních o rozšíření ES. Díky tomu, ţe Dánsko i Norsko měly podány přihlášky do ES, tak se tato nová situace týkala i ostatních zemí NORDEKu. V návaznosti na Haagský summit vydala finská vláda 12. ledna 1970 prohlášení, ţe je připravena dokončit jednání o NORDEKu. Stanovila si však podmínku. „Jestliţe jedna se zemí začne vyjednávat s ES o členství v ES ještě během jednání o NORDEKu, nebo předtím, neţ začne tato smlouva platit, tak si Finsko vyhrazuje právo okamţitě vystoupit z jednání, a to i v průběhu implementace, po podepsání smlouvy.“119 Dále Finsko poţadovalo, aby bylo stanoveno: „Pokud se některá země rozhodne vstoupit do ES, tak si další země NORDEKu rezervují právo zastavit implementaci NORDEKu v oblastech, které by byly spojením s ES pozměněny oproti původnímu znění smlouvy NORDEK.“120 To měla být výstraha pro ostatní země, podílející se na plánu NORDEK. Současně tím Finsko blokovalo vyjednávání s ES aţ do roku 1972, tedy po dobu implementace smlouvy NORDEK. Tato podmínka činila celou smlouvu velice zranitelnou a téměř kdykoli hrozilo přerušení jednání nebo pozastavení implementace smlouvy. Ostatní země tuto podmínku nikterak neodsuzovaly a chápaly to spíše jako důkaz toho, ţe se Finsko z jistých důvodů121 nemůţe stát členem NORDEKu, aniţ by byla tato podmínka součástí smlouvy.122 Finsko ale nebylo jedinou zemí, která si ke konci vyjednávání kladla nové poţadavky a snaţila se z dané situace vytěţit co nejvíce. Norsko mělo na Švédsko celý seznam poţadavků. Jedním z nich bylo, aby Švédsko výměnou za sníţení cla na dovoz automobilů zadalo zakázky norským dodavatelům. Tento problém byl vyřešen díky Volvu, které mělo velký zájem na pokračování spolupráce s norskými partnery. Norsko poţadovalo i výjimky v rámci harmonizace cel pro ţelezo, chemii, plasty a některé SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 176. 120 Tamtéţ. 121 Jednalo se o tlak ze strany SSSR. 122 Srovnání: STAMPEHL, Jan: Ist Finland ein Nordisches Land? Der Nordek-Prozess 1968-1970 asl Fallstudie. Magisterarbeit zur Erlagung des akademischen Grade Magister Artiom (M.A.) im Fach Skandinavistik. Humboldt-Universität zu Berli, Philosophische Fakultät II, Nordeuropa-Institut, Berlin 2002. On-line verze: (http://edoc.hu-berlin.de/master/stampehl-jan-2002-01-22/HTML/). 119

42

strojírenské výrobky. Důleţitou otázkou byla i problematika transportu v lodní dopravě, zde padla ale dohoda, ţe se tato otázka bude řešit na úrovni severské rady. Finsko chtělo také navýšení finanční částky pro fondy z 2,2 miliardy švédských korun na 2,7 miliardy. Dále Finsko poţadovalo navýšení základního kapitálu Severské investiční banky z 200 miliónů amerických dolarů na 400 miliónů. K navýšení finančních prostředků ve fondech nakonec nedošlo, přesto způsob rozdělení peněz mezi jednotlivé oblasti Finské poţadavky uspokojil.123 Podobným způsobem byl vyřešen i poţadavek na navýšení základního kapitálu Severské investiční banky. Ten byl sice ponechán na hodnotě 200 miliónů amerických dolarů, existovala zde zároveň moţnost jeho navýšení aţ na 500 miliónů. 124 Dánsko, ani Švédsko neměly ke konci jednání ţádné významné poţadavky, respektive byly dostatečně uspokojeny zisky, jeţ jim NORDEK přinášel. Dánsko totiţ získalo lepší přístup na ostatní severské trhy s potravinami a dotace do zemědělství. Švédsko dosáhlo podobného úspěchu v oblasti průmyslové výroby. 5.1.2 Přípravy na podpis smlouvy S blíţícím se koncem jednání o plánu NORDEK, započala jednání uvnitř národních vlád a parlamentů o způsobu ratifikace a implementace smlouvy. Jednalo se také o datu, kdy má k ratifikaci a podpisu smlouvy dojít. První rozhodnutí padlo v Dánsku, to se jiţ 4. února 1970 rozhodlo, ţe smlouvu podepíše a zároveň stanovilo, ţe ratifikační proces proběhne ve Folketingu. Další zemí, která se rozhodla smlouvu podepsat, bylo Norsko. To svůj záměr ohlásilo 6. března. 9. března proběhla jednání Olofa Palmeho125 s Urho Kekkonenem126. Po skončení jednání oznámilo Švédsko svůj záměr podepsat smlouvu.

Finské poţadavky byly uspokojeny především díky slíbené podpoře pro inovaci průmyslu a částečně i díky moţnosti zisku financí pro jejich zemědělství. 124 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 176-179. 125 Olof Palme (1927-1986), švédský státník politik a dlouholetý člen Sveriges Socialdemokratiska Arbetar Partie (SAP). 1953 se stal osobním tajemníkem předsedy vlády Tage Erlandera. Od roku 1958 působil jako člen Rikstagu (švédský parlament). 1963 zastával úřad ministra bez portfeje, 1965 mistr dopravy, 1967 mistr školství a současně i ministr pro církevní záleţitosti. Švédským premiér byl od roku 1969 – 1976, poté od roku 1982, aţ do svého zavraţdění v roce 1986. Zdroj: Olof Palme. http://www.britannica.com/EBchecked/topic/440153/Olof-Palme. 126 Celým jménem Urho Kaleva Kekkonen (1900-1986), byl finský politik a státník. 1940 byl jeden ze dvou poslanců parlamentu, kteří hlasovali proti začlenění finského území do SSSR. Úřad předsedy vlády zastával v letech 1950-1956. Po smrti Juho Kusti Paasikivi se stal prezidentem a tento úřad vykonával v letech 1956 – 1981. Je také znám jako jeden z tvůrců linie zahraniční politiky, tzv. linie Paasikivi-Kekkonen. Zdroj: Urho Kaleva Kekkonen. http://www.britannica.com/EBchecked/topic/314300/Urho-Kaleva-Kekkonen. 123

43

Podpis smlouvy přislíbilo i Finsko. Finové slíbili, ţe 24. března na zasedání vlády oficiálně zmocní svého ambasadora v Kodani k podpisu smlouvy. Smlouva byla během měsíce března dokončena. Slavnostní podpis smlouvy NORDEK se měl konat 2. dubna 1970 na hradě Christianborg v Kodani. V platnost měla vstoupit během léta 1970, aby mohly do konce roku začít vznikat instituce. Harmonogram implementace byl stanoven s ohledem na blíţící se vyjednávání některých zemí o vstupu do ES. Poté byla plánována prezentace NORDEKu v EFTA. Zde měl být prezentován jako prostředek, který povede k nárůstu obchodu uvnitř společenství a přispěje k liberalizaci v oblasti zemědělství.127 Úspěch jednání o plánu NORDEK je nezpochybnitelný. Dánsko, Norsko, Švédsko a Finsko dokázaly během let 1968 – 1970 sjednotit protichůdné zájmy v jednotlivých oblastech a dohodnout se v krátkém časovém rozmezí, na jednom plánu hospodářské spolupráce. 5.1.3 Selhání Finska Ke konci března bylo vše připraveno k podpisu smlouvy, jeţ měl proběhnout v Kodani. Přihodilo se však cosi neočekávaného. 24. března finská vláda oznámila své rozhodnutí smlouvu nepodepsat. Stalo se tak na jednání vlády, které mělo pouze formálně potvrdit podpis smlouvy. Lasse Sonne situaci trefně vylíčil, kdyţ napsal: „Jako ledová kra, která způsobila potopení Titaniku, přišlo finské rozhodnutí z 24. března 1970 nepodepsat smlouvu NORDEK.“128 Výsledkem šokujícího rozhodnutí bylo velké zklamání u ostatních partnerů. Toto jednání ostře odsoudil dánský premiér Hilmar Baunsgaard a i jeho norský protějšek Per Borten129. Olof Palme situaci raději odmítl komentovat.130 Jaké Finsko uvedlo důvody pro nepodepsání smlouvy? A jaké byly pravé důvody, proč tak Finsko neučinilo? Z komuniké, které vzniklo 24. března na zasedání finského kabinetu, je vidět nejistota z toho co udělat, jak se zachovat. Finská vláda zde totiţ v prvním bodě potvrdila, ţe výsledky jednání byly v podstatě úspěšné a shodovaly se

SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 181-182. 128 Tamtéţ, s. 183. 129 Per Borten (1913-2005), politik, státník a člen Senterpartiet (SP) – Strana středu. V letech 1953-1973 byl členem Stortingu. Úřad předsedy vlády vykonával v letech 1965-1971. Zdroj: Per Borten. http://www.regjeringen.no/en/The-Government/previous-governments/the-structure-of-theregistry/ministries-and-offices/offices/prime-minister-since-1814/per-borten.html?id=463399. 130 STAMPEHL, Jan: Ist Finland ein Nordisches Land? Der Nordek-Prozess 1968-1970 asl Fallstudie. Magisterarbeit zur Erlagung des akademischen Grade Magister Artiom (M.A.) im Fach Skandinavistik. HumboldtUniversität zu Berli, Philosophische Fakultät II, Nordeuropa-Institut, Berlin 2002. 127

44

s původními záměry vlády. V druhém bodě se uvádí, ţe podpis smlouvy by znamenal začátek implementace. Ve třetím bodě se odvolává na současný stav v ES. Komuniké se zmiňuje, ţe za současných okolností, kdy některé země zahájily jednání s ES,131 se jeví budoucí existence NORDEKu jako nejasná. Čtvrtý bod oznamuje záměr vlády smlouvu nepodepsat.132 Proč se tak Finsko nakonec rozhodlo? Hlavní úlohu zde sehrál Sovětský svaz. Je sice pravda, ţe Finsko sice během jednání deklarovalo, ţe SSSR nemá ţádné větší námitky proti plánu NORDEK.133 24. února čekala Kekkonena cesta do Moskvy, kde měl s Breţněvem, A. Kosynem a N. Podgornym diskutovat o plánu NORDEK. Kekkonen tu byl vystaven kritice Moskvy a na Finy tu byl vyvíjen také tlak, aby prodlouţili Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Nic však nenaznačovalo tomu, ţe by se SSSR zásadně stavěl proti členství Finska v NORDEKu. 18. března se setkal Kekkonen s Karjalainen134 a Koivistem135. Tehdy se definitivně rozhodli podepsat smlouvu prostřednictvím svého ambasadora v Kodani. Finská vláda měla učinit pouze formální rozhodnutí a tím potvrdit jejich jednání. Karjalainen dostal za úkol, o tomto rozhodnutí před zasedáním vlády, informovat sovětského ambasadora v Helsinkách. 23. března poţádal sovětský ambasador o setkání s ministrem zahraničí. Na setkání mu sdělil, ţe si Moskva nepřeje, aby se Finsko stalo součástí NORDEKu. Měl se také vyjádřit v tom směru, ţe finská vláda udělá určitě vše proto, aby zajistila, ţe se pomocí NORDEKu nezapojí do západní Evropy. Následovalo setkání Kekkonen, Karjalainen a Koivisto, kde se rozhodli, ţe smlouvu nepodepíší. Koivisto se stavěl proti Kekkonenovi a chtěl bojovat dál za NORDEK. Úplný souhlas však nebyl ani ve vládě, kde se proti rozhodnutí postavil ministr průmyslu a obchodu Gerls Teir.136 V tomto bodě se jasně dovolává na část, která ve smlouvě stanovuje, jiţ výše zmíněnou podmínku: Jestliţe jedna se zemí začne vyjednávat s ES o členství v ES ještě během jednání o NORDEKu, nebo předtím, neţ začne tato smlouva platit, tak si Finsko vyhrazuje právo okamţitě vystoupit z jednání, a to i v průběhu implementace, pokud tato smlouva bude uţ podepsána. 132 Communique from the Finnish Cabinet meeting on NORDEK on March 24, 1970. Archives historiques des Communautés européennes, Florence, Villa Il Poggiolo. Dépôts, DEP. Edoardo Martino, EM. Coopération nordique 1967-1969, EM 58. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). 133 Problém by vznikl, pokud by došlo k napojení NORDEKu na ES, za současného stavu to bylo ve Finsku vnímáno jako alternativa k ES a ne pouhá krátkodobá náhraţka, tak jak to vnímalo například Dánsko. 134 Ministr zahraničních věcí a pozdější předseda vlády. 135 Mauno Koivisto (narozen 1923), finský státník a politik. V letech 1966-1967 zastával post ministra financí. Úřad předsedy vlády vykonával v letech 1968-1970 a 1979-1982, v roce 1972 byl zastupujícím předsedou vlády. V roce 1982 byl zvolen prezidentem Finské republiky a tento úřad vykonával aţ do roku 1994. Zdroj: President Mauno Koivisto. http://www.tpk.fi/netcomm/news/ShowArticle.asp?intNWSAID=36295&LAN=FI. 136 STAMPEHL, Jan: Ist Finland ein Nordisches Land? Der Nordek-Prozess 1968-1970 asl Fallstudie. Magisterarbeit zur Erlagung des akademischen Grade Magister Artiom (M.A.) im Fach Skandinavistik. Humboldt131

45

V závěrečném rozhodování měl důleţitou úlohu zejména Kekkonen, který zastával názor, ţe komunismus je hlavním politickým proudem budoucnosti.137 Navíc se také obával toho, ţe by cena za NORDEK byla aţ příliš vysoká. SSSR díky tomu dosáhl v roce 1970 svého. Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci byla nakonec podepsána, v mírnější verzi neţ ta původní. Konec plánu NORDEK měl za následek rozběhnutí vyjednávání Dánska a Norska o vstupu do ES. Přesto jednání o NORDEKu nebyla zcela bezvýsledná, jak by se na první pohled mohlo zdát. V roce 1971 byla v návaznosti na předešlá jednání zaloţena Severská rada ministrů a v letech 1975/76 i Severská investiční banka. To je důvod, proč byla jednání ve svém výsledku částečně úspěšná. 5.2 Vyjednávání o členství Celý proces začal znovu 30. června 1970, kdy byla oficiálně zahájena přístupová jednání s Norskem. Tentokrát však jiţ nepřišlo ţádné veto a Norsko se s velkým úsilím pustilo do vyjednávání o konečné podobě přístupové smlouvy. Norové sice dávali původně přednost severské spolupráci v rámci plánu NORDEK, ale po jeho selhání, jiţ nebylo vyhnutí. Norsko se tedy začalo plně soustředit na jednání s ES. Opět se zde Norové dostali do stejného dilematu, jako v 60. letech. Na jedné straně se otevírala moţnost přístupu na evropský trh, pro vysoce konkurenceschopné průmyslové výrobky za cenu nutných ústupků v oblasti zemědělství a rybolovu. Co bylo moţná ještě důleţitější, byl převod části suverenity na nadnárodní úroveň. Tato problematika je ve všech severských zemích a především v Norsku jedno z nejcitlivějších témat v oblasti mezinárodní spolupráce. Na druhou stranu se zde promítala i obava z moţné mezinárodní izolace. Z těchto důvodů se politici nedokázali shodnout na jednotném postoji k ES. Avšak vzhledem k politickému konsensu ohledně referenda, které mělo schválit, nebo odmítnout závěry jednání s ES se politické špičky zbavily těţkého rozhodování a přenechaly je veřejnosti. Také díky výše zmíněným důvodům Norsko v červnu 1971 formálně přijalo podmínky pro vyjednávání, to znamená, ţe přijalo „bez výhrady“ acquis communautaire.138 Norsko bylo díky tomu ES pozváno, aby se podílelo na setkání ministrů zahraničních věcí, a to i přesto, ţe byl jeho postoj k otázce členství velice opatrný.139 Universität zu Berli, Philosophische Fakultät II, Nordeuropa-Institut, Berlin 2002.; SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007. s. 184. 137 JUTIKALA, Eino; PIRINEN, Kauko: Dějiny Finska. Praha 2001, s. 267 – 271. 138 Rozhodnutí učiněná na úrovni ES, jsou závazná pro všechny členské státy. 139 Srovnání: ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway and Europe: 1972 and Now. Journal of Common Market Studies. Vol. 33, No. 3, Sebtember 1995, s. 389-410.

46

Vyjednávání o členství, které potom následovalo, bylo velmi sloţité. Především díky tomu, ţe v centru zájmu stálo zemědělství a rybolov, pro něţ norská vláda ţádala speciální postavení v rámci politik ES. Norské zemědělské organizace, to pak stavěly jako absolutní podmínku. ES byla sice velice vstřícná vůči přechodným obdobím, nemohla však akceptovat poţadavek trvalých výjimek. Odpůrci členství tehdy díky tomu osočovali vládu z kapitulace a tehdejší stav označovali za prohru pro Norsko.140 5.2.1 Otázka zemědělství Zemědělství stálo ve středu zájmů norského vyjednávání, protoţe bylo spolu s rybolovem chápáno jako součást norského historického dědictví. Norské poţadavky, v této otázce, byly stejné, jako v roce 1967. Hlavním z nich bylo, udrţet si vlastní zemědělskou politiku uvnitř ES, bez toho, aby se přizpůsobila společné zemědělské politice. Zemědělské organizace se v tomto ohledu stavěly proti jakýmkoli moţným změnám v této oblasti. Byly proti oslabování kontroly dovozu, proti změnám v souvislosti se zemědělstvím v těţkých klimatických podmínkách a nesouhlasily se sniţováním podpory zemědělcům. ES uznalo oprávněnost některých norských poţadavků a bylo ochotno Norsku vyjít vstříc, udělením delších přechodných období. Za ţádných okolností však ES nemohlo akceptovat norský poţadavek na trvalé výjimky v této oblasti.141 Takový přístup by byl zcela v rozporu s primárním právem ES a podmínkami pro přijetí nového člena. Norsko se naţilo ES přesvědčit, podobně jako v letech 1962 a 1967, ţe dotace směřované do zemědělství a rybolovu jsou dotacemi pro regionální rozvoj a v podstatě suplují program regionální politiky.142 Takový přístup byl pro ES přece jenom přijatelnější, ale i tak jednání probíhala velice tvrdě. Po třech měsících vyjednávání, ES, jak jiţ bylo řečeno, uznalo dopad na zemědělské producenty, v souvislosti se vstupem do ES a přislíbilo podporu, pro udrţení jejich ţivotního standardu. ES uznalo také některé norské poţadavky v souvislosti s nestandardními klimatickými podmínkami. V prosinci 1971 se nakonec Norsko a ES shodli na kompromisu, který Norsku zaručoval dlouhá přechodná období a některé výjimky v oblasti dotací v zemědělském sektoru.143

GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 2. Brno 2003, s. 55-65. ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 31. 142 FRØLAND, Hans Otto: The Political Economy of Norway's Policy towards European Integration, 1948-73. On-line verze: (http://www.arena.uio.no/events/papers/norway48-73.pdf). 143 KNUDSEN, F. Olav; SAETER Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.):The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992, s. 179-181. 140 141

47

5.2.2 Otázka rybolovu Současně s otevřením vyjednávání, byla v ES uzavřena nová smlouva týkající se rybolovu, zaručující nediskriminační přístup, v souvislosti s rybolovem, na území členských států. Nejen ţe byla tato smlouva záměrně přijata před začátkem vyjednávání, tak aby na ni museli noví členové přistoupit, ale byla pro velké rybářské mocnosti značně přísná. Také z těchto důvodů byla smlouva pro norské rybáře absolutně nepřijatelná. Norsko ještě ani nepřijalo Londýnskou úmluvu z roku 1964, která stanovovala ochranné pásmo ve vzdálenosti dvanácti mil od pobřeţí, a uţ zde byla další smlouva, která celou oblast ještě více liberalizovala. A přesto, ţe Norsko nebylo, v této otázce, nějak podporováno ostatními přistupujícími zeměmi, bylo rozhodnuto bojovat ze všech sil za dosaţení svého cíle.144 Norské vody jsou totiţ povaţovány za jedny z nejhojnějších rybolovných teritorií a jejich zmenšení, případně moţnost přístupu ostatních členů ES do těchto vod by znamenal nejen sníţení příjmů rybářů, ale i sníţení příjmů z exportu mořských produktů do státního rozpočtu. Dánsko tuto smlouvu nakonec přijalo,145 jinak tomu bylo uţ u Irska a Velké Británie,146 ta poţadovala modifikovanou verzi Londýnské úmluvy. Nová smlouva, která byla podepsána v prosinci 1971, byla zaloţena na britských poţadavcích. Společná politika rybolovu byla nakonec zachráněna, státy si však podrţely ochranné pásmo ve vzdálenosti šesti mil od pobřeţí, po dobu desetiletého přechodného období. Přistupující země a Francie si navíc mohly ponechat ochranné pásmo ve vzdálenosti šesti mil od pobřeţí, v oblastech, kde byly lidé závislí na rybolovu. S tímto výsledkem nebyla příliš spokojena ani norská vláda a ani veřejnost, která vytvořila silnou opozici k danému tématu. Mořské produkty byly pro Norsko hlavním exportním artiklem, a proto není divu, ţe se Norská vláda snaţila dosáhnout maximálních ústupků ze strany ES. Ale i tak se nevzdávala naděje na budoucí změnu, kterou by teoreticky mohlo přinést projednávání otázky na půdě Rady ministrů,147 přesto nakonec

ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 31-32. Dánsko se snaţilo o co nejrychlejší a maximálně nekonfliktní přístup ve vyjednávání, kdyţ vycházelo maximálně vstříc poţadavkům ES a více méně doufalo, ţe se případné sporné body později vyřeší v rámci ES. V tomto ohledu postupovalo naprosto odlišně od Norska, které se snaţilo získat z přístupových jednání maximum. 146 Srovnání: PIERCE, Roy; VALEN, Henry, LISTHAUG, Ola. Referendum Voting Behavior: The Norwegian and British Referenda on Membership in the European Community. American Journal of Political Science. Vol. 27, No. 1, February 1983. 147 Norsko by se mohlo pokusit takový proces změnit před soudním tribunálem Evropských společenství. 144 145

48

došlo, 17. ledna 1972, k odstoupení ministra pro rybolov. Knut Hoem148 uvedl, jako důvod své rezignace, nejasné vyhlídky na moţné prodlouţení přechodného období po uplynutí daných deseti let. Jakkoli však byla přístupová smlouva problematická a pro některé i naprosto nepřijatelná, byla nakonec v Bruselu 22. ledna 1972 podepsána. 5.3 Referendum o členství v ES Norská ústava neobsahovala nutnost referenda, avšak vláda jiţ v roce 1961 přislíbila vypsání referenda v otázce vstupu do ES. Proti vstupu se zformovalo široké hnutí, které bylo dobře organizováno a finančně zajištěno. Klíčovým výrazem antievropské kampaně se stal výraz „union“, který Norům ještě po dvou generacích stále připomínal nerovnoprávné postavení v unii se Švédskem, které se podařilo roku 1905 překonat a získat nezávislost.149 5.3.1 Postavení parlamentu v otázce členství V letech 1967 a 1969 byla ve Stortingu větší podpora členství, neţ při podávání první ţádosti v roce 1961. Rozdíl byl také v tom, ţe po podání druhé ţádosti byli zastánci i odpůrci členství přece jenom více aktivní a zaměřovali se na otázky bezpečnosti, budoucí směřování Norska v NATO150 a celé se to stávalo více emotivní záleţitostí. Od doby, kdy byly obnoveny přístupové rozhovory, se nacházela vládní, pravostředová, koalice v krizi, jeţ nakonec vyvrcholila její rezignací v březnu 1971. Ještě v červnu 1970 chtěli konzervativci, liberálové a křesťanští demokraté vládu udrţet a dovést společně Norsko do ES. A přesto, ţe Strana středu stála výrazně proti norskému členství v ES, nesnaţila se nikterak o rozbití vládní koalice, jednak proto, ţe se chtěla podílet na vládnutí a také proto, ţe doufala, ţe se podaří zabránit norskému členství v ES, aniţ by došlo k rozbití vládní koalice.151 Nakonec se tak nestalo a 2. března 1971 vláda odstoupila a vznikla nová menšinová vláda DNA. Uvnitř strany byly také neshody ohledně vstupu do ES,152 přesto byla více jednotná a podařilo se ji dotáhnout přístupová jednání do konce. Před referendem byla ve Knut Hoem (1924-1987), politik právník a člen DNA. V letech 1951-1955 působil jako tajemník na ministerstvu pro rybolov. V letech 1971-1972 zastával funkci ministra pro rybolov. Zdroj: Knut Hoem. http://www.snl.no/Knut_Hoem/norsk_jurist_og_politiker_(A). 149 GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 2. Brno 2003, s. 57. 150 V souvislosti s probíhající válkou ve Vietnamu. 151 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 32-38. 152 Srovnání: KOPEČEK, Lubomír: Norsko. In: STRMISKA, Maxmilián; HLOUŠEK, Vít; KOPEČEK, Lubomír; CHYTÍLEK, Roman: Politické strany moderní Evropy. Praha 2005, s. 224-237. 148

49

Stortingu jasná většina pro členství v ES. Během let 1971-1972 se tato většina pohybovala okolo tří čtvrtin, které byly potřebné pro přijetí členství, v případě kladného výsledku referenda. V lednu 1972 však přišla, jiţ dříve zmiňovaná, rezignace ministra pro rybolov, Knuta Hoema, jenţ předznamenala budoucí výsledek referenda.153 Vláda pak ještě v srpnu, měsíc před referendem, oznámila své rozhodnutí, ţe rezignuje, pokud voliči v referendu odmítnou vstup do ES. Referendum, které však fakticky vládu zavazovalo, tímto spojil premiér Trygve Bratteli154 s důvěrou vlády. Další ránou pro příznivce členství byl proslov Ferdinanda Spaaka, předsedy Komise, jeţ jen pár dní před referendem v Londýně oznámil plány ES na Společnou energetickou politiku. Ta naznačovala, ţe by v souvislosti s těţbou ropy došlo k liberalizaci trhu a tím omezení státních monopolů a následně i dosavadní státní kontroly nad těţbou ropy. Tímto projevem Spaak výrazně pomohl odpůrcům členství a ovlivnil i výsledek referenda. 5.3.2 Odpůrci členství To co se nepodařilo NORDEKu, dokázal Haagský Summit a obnovení Britské ţádosti o členství v ES. Tato událost doslova mobilizovala odpůrce norského členství v ES a v srpnu 1970 bylo zaloţeno Nei til EF,155 lidové hnutí proti norskému členství ve společném trhu. Toto hnutí zahrnovalo všechny společenské a věkové skupiny a procházelo napříč celým politickým spektrem. Politické strany tímto jevem velice trpěly, protoţe otázka členství přeorganizovala politickou scénu na několik dalších let. Během let 1971-1972 si koalice, stavící se proti členství, získala i představitele stran Senterpartiet156 (SP), Sosialistisk Venstreparti157 (SV), Kristelig Folkeparti158 (KrF). Strana Venstre159 (V) se naopak rozštěpila a odpůrci členství se přidali ke středovým stranám SP a KrF a dosud

KAN, A. S.: Dějiny skandinávských zemí. Praha 1983, s. 390-392, 405-408. Celým jménem Trygve Martin Bratteli (1910-1984), politik, státník a člen DNA. V letech 1942-1945 byl vězněn Nacisty. Bratteli patří mezi dlouhodobé členy Stortingu (1949-1981). Nejdříve působil jako ministr financí (1951-1963) a později jako ministr dopravy a spojů (1963-1964). V letech 1971-1972 a 1973-1976 zastával úřad předsedy vlády. Zdroj: Trygve Bratteli. http://www.regjeringen.no/en/TheGovernment/previous-governments/the-structure-of-the-registry/ministries-and-offices/offices/primeminister-since-1814/trygve-bratteli.html?id=463400. 155 Ne ES. 156 Strana Středu. 157 Levicová socialistická strana. 158 Křesťanská lidová strana. 159 Liberálové. 153 154

50

vedoucí Det Norske Arbeideparti160 (DNA) se ocitla v potíţích. Tato proměna, která proběhla na politické scéně Norska, se téměř nedotkla pouze stran SV a Høyre161 (H). Součástím Nei til EF byly také všechny organizace, sdruţující mladé členy politických stran, jedinou výjimku tvořili Mladí konzervativci, kteří podporovali členství Norska v ES.162 Nei til EF prosazovalo své názory tím, ţe zprostředkovávalo informace týkající se ES veřejnosti. Snaţili se také o to, aby zaujali co nejširší vrstvy společnosti. Hlavním podporovatelem však byly zemědělské organizace, které na kampaň poskytly také nejvíce financí. Argumenty kladené proti norskému členství v ES se týkaly především hospodářských dopadů na Norsko a problematiky spojené se suverenitou. Nei til EF ostře kritizovalo Římské smlouvy v souvislosti s volným trhem a tvrdilo, ţe to s sebou přinese ztrátu politické kontroly nad ekonomií a následně to povede k sociálnímu bezpráví ve společnosti. Přesto, ţe hnutí bylo schopno poskytnout propracované argumenty, preferovali spíše jednoduchá hesla a jasně srozumitelné zprávy. „Jejich kampaň útočila na norské obyvatelstvo vizemi, ţe všechny ryby v norských vodách vyloví rybáři cizí země, ţe zemědělství bude zcela zničeno, ţe malé průmyslové podniky zcela zaniknou a větší budou ovládány cizím kapitálem, ţe Norsko bude zaplaveno přílivem cizích pracovníků,[…], ţe luteránské Norsko bude zaplaveno katolíky, dokonce i varování, ţe střízlivé Norsko propadne alkoholismu podle kontinentálního vzoru atp.“163 5.3.3 Příznivci členství Pro obhájce vstupu, kteří mohli plně zahájit svou kampaň aţ po ukončení přístupových jednání, bylo v tomto ohledu obtíţné hledat protiargumenty. Jedním z hlavních hesel se tedy stalo „nezůstaneme venku“, s poukázáním na skutečnost, ţe Dánsko a Velká Británie budou členy ES. Odpůrci členství nepovaţovali tento argument za dostačující a jako svou obhajobu vyuţili, právě nedávno objevená, naleziště ropy, které povaţovaly za dostatečnou záruku proti jakýmkoli těţkostem. A pokud jde o otázku bezpečnosti, tak se odpůrci členství odvolávali na zmírňující se napětí na mezinárodní scéně.164

Norská strana práce. Konzervativci. 162 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway and Europe: 1972 and Now. Journal of Common Market Studies. Vol. 33, No. 3, Sebtember 1995, s. 389-410. 163 GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 2. Brno 2003, s. 58. 164 Tamtéţ. 160 161

51

5.4 Výsledek referenda Mezi Norskem a Dánskem došlo k soutěţi o to, kdo dokáţe vypsat referendum na pozdější termín, s tím, ţe moţný kladný výsledek referenda v Dánsku by mohl pozitivně ovlivnit i domácí voliče. Norsko nakonec prohrálo a jejich referendum se konalo týden před dánským. Této skutečnosti se pokusili také vyuţít norští odpůrci členství a doufali v negativní ovlivnění dánského referenda a v znovu obnovení plánu NORDEK, v oddělené verzi od ES. Referendum proběhlo 25. září 1972 s výsledkem 53.5% proti a 46.5% pro, za účasti 79,2% voličů. Tato, na Norsko, ne příliš vysoká volební účast souvisela s absencí některých voličů DNA, kteří sice nesouhlasili se vstupem Norska do ES, na druhou stranu ale nechtěli odstoupení vlády.165 Nakonec k tomu přesto došlo a přineslo to s sebou velký odliv voličů DNA166. Na výsledcích referenda je také jasně vidět, ţe voliči v méně obydlených a severněji poloţených oblastech se stavěli proti členství výrazněji, neţ velká města na jihu.167 Tabulka č. 1: Výsledky referenda z roku 1972 podle provincií. Provincie Účast NE (%) Počet voličů Østfold 79.7 51.5 151 837 Akershus 83.1 43.2 217 851 Oslo 81.9 33.5 356 153 Hedmark 80.0 55.6 124 960 Oppland 78.6 60.1 120 082 Buskerud 79.2 46.1 139 999 Vestfold 79.0 43.3 119 780 Telemark 77.7 61.6 108 485 Aust-Agder 74.3 54.4 55 276 Vest-Agder 78.7 57.1 81 707 Rogaland 79.4 55.2 174 925 Hordaland 79.9 51.0 248 675 Sogn og Fjordane 77.0 69.2 67 335 Møre og Romsdal 78.2 70.8 146 917 Sør-Trøndelag 76.6 57.6 159 730 Nord-Trøndelag 77.7 68.4 77 954 Nordland 77.3 72.5 157 183 Troms 75.8 70.2 88 174 Finnmark 76.1 70.4 47 326 Celkem 79.2 53.52 2 645 349 Zdroj: Folkeavstemninger. Stemmeberettigede, deltakelse og avstemningsresultat, etter fylke. 1905-1994. http://www.ssb.no/emner/historisk_statistikk/aarbok/ht-000130-004.html.

VALEN, Henry: Norway: 'No' to EEC. In: Scandinavian Political Studies, Bind 8 (1973), s. 215-226. KAN, A. S.: Dějiny skandinávských zemí. Praha 1983, s. 390-392, 405-408. 167 Srovnání: Tabulka č. 1. Znázorňující výsledek referenda z roku 1972 podle jednotlivých provincií stejný pohled nám nabízí i Mapa č. 1, viz příloha s. 114. 165 166

52

Přesto, ţe Norsko jiţ v lednu 1972 podepsalo spolu s Dánskem,168 Velkou Británií a Irskem smlouvu o přistoupení do ES, bylo nuceno z celého procesu nakonec vycouvat a muselo hledat jiné řešení. Dánsko později Norsku slouţilo jako most vůči ES.169 5.4.1 Moţný vliv plánu NORDEK na integrační snahy Norska Norsko mělo k plánu NORDEK, na rozdíl od ostatních tří zemí, poněkud rezervovaný vztah. Norský zahraniční obchod s ostatními severskými zeměmi sice během členství v EFTA narostl,170 přesto na NORDEKu nemělo takový zájem jako ostatní tři země. Ty měly jasnou vizi ohledně severské hospodářské unie. Jedním z hlavních důvodů, které tak Norsko přiměly k tomu, aby se podílelo na tomto plánu, byla jednak oblast rybolovu.171 Dále také to, ţe se Švédsko na konci 60. let stalo pro Norsko jeho největším obchodním partnerem. Pokud jde o participaci Norska na plánu NORDEK, tak to nesla ne příliš dobře Velká Británie,172 ta potřebovala severské země při svém vyjednávání o vstupu do ES. Bez severských zemí by byla britská pozice přece jen poněkud oslabena. Postoj k NORDEKu byl do jisté míry schizofrenní, na jedné straně mělo norské členství v NORDEKu větší podporu neţ jeho členství v ES, na druhou stranu politici prosazovali i norské členství v ES.173 Tato „rozdvojenost“ se jasně ukázala při referendu v roce 1972, kdy hnutí Nei til EF poukazovalo na to, ţe pro Norsko je lepší alternativou právě NORDEK a poţadovalo po vládě znovu otevření jednání o tomto plánu. Pro odpůrce norského členství v evropských společenstvích znamenal NORDEK jistou severskou alternativu ES, která by byla více přijatelná, neţ samotné členství v ES. Pokud vezmeme v úvahu, jakou roli hrála tato argumentace u opozice k norskému členství v ES,174 V Dánsku proběhlo referendum 2. října 1994 s jasným vítězstvím příznivců členství (63,4%), za vysoké volební účasti 90,4%. 169 GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 2. Brno 2003, s. 58. 170 Srovnání: Příloha, grafy č. 1-8, viz příloha s. 108-111. 171 Díky NORDEKu by Norsko získalo lepší exportní podmínky, neţ mělo doposud. 172 Oslo´s risk in wooing Nordek and EEC. The Times, středa 11. března 1970, s. 6. 173 Pro potvrzení domněnky, ţe NORDEK měl větší podporu u veřejnosti neţ členství Norska v ES, sice neexistují ţádné výzkumy veřejného mínění. S velkou mírou jistoty lze však tvrdit, ţe tomu tak skutečně bylo. Nejvlivnější občanské uskupení Nei til EF ve své předreferendové kampani prezentovalo NORDEK jako přijatelnou variantu pro mezinárodní integraci Norska. Podobné stanovisko zastávala i norská Strana středu, která měla silné postavení mezi zemědělci a v severních, málo obydlených oblastech Norska. Výsledky referenda pak ukazují, ţe tyto skupiny obyvatel se nakonec postavily proti členství Norska v ES. Navíc i většina obyvatel podporující členství Norska v ES se nestavěla proti plánu NORDEK, výjimkou snad můţe být pouze strana Høyre, která prosazovala norské členství v ES na úkor plánu NORDEK. 174 Podrobněji k této otázce: ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway and Europe: 1972 and Now. Journal of Common Market Studies. Vol. 33, No. 3, Sebtember 1995, s. 389-410.; ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998.; HROCH, Miroslav; KADLECOVÁ, Helena; 168

53

tak lze předpokládat, ţe nebýt plánu NORDEK, tak by podpora obyvatel norskému členství v ES byla větší. Zda by to ale stačilo na to, aby se Norsko stalo členem ES, nelze potvrdit. S jistotou lze však říci, ţe pokud by plán NORDEK uspěl, tak by norské členství v ES bylo ještě méně pravděpodobné.175 Proto lze říci, ţe NORDEK měl značný, přesto zdaleka ne rozhodující, vliv na konečný výsledek referenda z roku 1972, jeţ mělo rozhodnou, zda se Norsko stane členem ES, nebo zůstane mimo společenství.

BAKKE, Elisabeth: Dějiny Norska. Praha 2005, s. 253-280.; KNUDSEN, F. Olav; SAETER Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.):The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992, s. 179-193.; SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007. 175 Veřejnost, jak uţ bylo výše zmíněno, preferovala NORDEK před ES a norská účast v NORDEKu by tyto preference pouze potvrdila. Srovnáni: POKORNÝ, Jiří: NORDEK a jeho vliv na integrační snahy Dánska a Norska. Bakalářská práce. Brno 2008.

54

6. Období mezi dvěma referendy Jako malá země nemohlo Norsko příliš ovlivnit nastavení evropské integrace, proto se v oblasti zahraniční politiky zaměřilo především na působení v oblasti ţivotního prostředí a své zájmy realizovalo prostřednictvím EFTA a OSN.176 Odmítnutí vstupu do ES se z norského pohledu zkomplikovala i bezpečnostní situace země. Norové se obávali, ţe vstup Británie do ES bude mít výrazný vliv na jejich spolupráci v rámci NATO, protoţe jiţ dále nemohli „následovat“ Británii v její zahraniční politice.177 Od roku 1972 díky tomu také došlo k posílení vazeb na NATO a USA, jak v bezpečnostních, tak i v aliančních záleţitostech. Na domácí politické scéně byla aţ do 90. let jakákoli otázka týkající se ES „tabu“, to především díky frustrujícím zkušenostem z roku 1972. V souvislosti se vzájemnými vztahy Norska a ES se u některých zahraničních pozorovatelů, kteří nebyli blíţe seznámeni s napětím uvnitř norského politického systému, ukazovalo podivení nad pozicí Norska jako nečlenského státu ES. Přes odmítavé postoje k integraci v rámci ES mělo Norsko dost pevné svazky s touto organizací. Norsko také bylo a je jedinou západoevropskou zemí, pokud pomineme případ Islandu, která je členem NATO a stojí mimo ES/EU. Vzájemné propojení, alespoň v hospodářské rovině, lze ilustrovat i na norském exportu do ES, který se pohyboval okolo 70%. Pouze pro srovnání, se současný norský export do EU pohybuje okolo 90%. A přes to, ţe se Norsko dále v obchodu stále více sbliţovalo s ES, vláda upřednostňovala politický rámec mezivládní EFTA. 6.1 Situace po referendu, sedmdesátá léta V reakci na výsledek referenda došlo k otřesu na norské politické scéně, která byla aţ do této doby výjimečně stabilní. Norská politická scéna se z hlediska rozloţení sil, tvorby nových politických subjektů, či jejich zániku vyznačovala i na skandinávské poměry velkou stabilitou a malou fluktuací voličů. Zásadní zlom ve stabilitě znamenal rok 1972. Tehdy došlo k odstoupení sociálně demokratické vlády Trigve Brattelise a k nástupu liberálně KNUDSEN, F. Olav; SAETER Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.):The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992, s. 181-182. 177 Aţ do vstupu Velké Británie do ES, byla pro Norsko Británie důleţitým ukazatelem na poli mezinárodní politiky. V otázkách bezpečnosti se norská zahraniční politika přizpůsobovala britským postojům k jednotlivým problémům, tak aby sledovala stejnou linii. Podobnou taktiku zastávalo Norsko i v oblasti zahraničního obchodu, a to především díky tomu, ţe byla Velká Británie norským největším obchodním partnerem. Srovnání: Graf č. 1, viz příloha s. 108. 176

55

konzervativní koalice v čele s Larsem Korvaldem178. Korvaldova vláda začala také vyjednávat s ES o obchodních smlouvách. Vláda hledala řešení pro vztah k ES, které by odpovídalo těm, které si jiţ vyjednali Rakušané, Švédi, Švýcaři a Finové. Specifická asociační dohoda mezi Norskem a ES vstoupila v platnost k 1. červnu 1973. Norské zemědělství a rybolov zůstali zcela mimo smluvní rámec této dohody.179 Nové uspořádání ES-EFTA (1973) nepřineslo ţádnou okamţitou změnu v ekonomickém vztahu mezi Norskem a ES, a to navzdory jiţ existující zóně volného obchodu. Díky této zóně volného obchodu se ES stalo pro Norsko nejdůleţitějším obchodním partnerem a tento vztah se v 70. a 80. letech dále více prohluboval. Svůj podíl na tom mělo i velké ropné bohatství, jeţ Norsko objevilo v průběhu 60. let. Další důleţitou událostí bylo i druhé a třetí rozšíření ES o Řecko (1981) a Španělko s Portugalskem (1986), coţ Norsku umoţnilo bezbariérový přístup na další trhy. Zóna volného obchodu s ES byla v Norsku povaţována za dobře fungující a zároveň v ní neviděli odhroţení národní suverenity nadnárodní integrací země. Přesto, ţe bylo Norsko pouze členem zóny volného obchodu, tak se na něj vztahovala různá nařízení a směrnice stanovené ES. Mezi nejcitlivější témata lze zařadit jednání o regulaci rybolovu. Přesto bylo, po několika těţkých kolech vyjednávání o smlouvě o regulaci rybolovu a jeho kvótách, bylo v roce 1978 dosaţeno společné dohody. Smlouva poté vstoupila v platnost a byla kaţdoročně znovu prodluţována. Navzdory existující smlouvě byla oblast rybolovu i nadále ohniskem vzájemných svárů. Patřila sem například ochranná zóna okolo Špicberků, jednostranně stanovená Norskem na počátku 80. let. S tím souvisí i nárůst dalších kontroverzních otázek, jako postavení ostrovů v mezinárodním právu a právo rybolovu pro země ES. V této problematice se Norsko díky svému vyhraněnému postoji k ES nikterak nepřiblíţilo, spíše naopak. Podobně tomu bylo Na poli monetární politiky, kde se v roce 1979 rozhodlo, spolu Velkou Británií a Švédskem, ţe nevstoupí do Evropského měnového systému (EMS), s čímţ některé politické kruhy doma výrazně nesouhlasily.180 Přes tyto jednotlivé problémy mezi Norskem a ES byla bliţší

Lars Korvald (1916-2006) politik a státník, člen KrF. Od roku 1961 člen Stortingu. K členství v ES se stavěl odmítavě, čímţ reprezentoval většinový názor voličů KrF. V letech 1972-1973 vykonával úřad předsedy vlády (koalice KrF, SP a V). Aţ do roku 1981 zastával funkci předsedy strany, v tomto roce také ukončil své působení ve Stortingu a byl jmenován guvernérem Øsfoldu, kde setrval aţ do svého důchodu (1986). Zdroj Lars Korvald. http://www.regjeringen.no/en/The-Government/previous-governments/the-structure-of-theregistry/ministries-and-offices/offices/prime-minister-since-1814/lars-korvald.html?id=463403. 179 GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 2. Brno 2003, s. 58-59. 180 Z politických stran se jednalo Høyre, které dlouhodobě podporovalo norské členství v ES a veškeré aktivity, které z toho plynuly. 178

56

ekonomická spolupráce s ES víceméně bezproblémová, ale jen do té míry, pokud nepřerostla v nějaký druh supranacionality. 6.2 Osmdesátá léta Od poloviny 80. let nemohly země EFTA dále unikat rozhodování o participaci na integračním procesu ES. V Lucemburské deklaraci z 9. května 1984 se ES a EFTA dohodli na nové koncepci spolupráce, zakončené vytvořením Evropského hospodářského prostoru181 (EHP), zóna volného obchodu mezi ES a EFTA tím byla dokončena. Zaloţení EHP by znamenalo pro země EFTA zapojení do extenzivnější integrace, zaměřené na ES. V Lucemburské deklaraci se samy státy EFTA označily jako partneři pro integraci, v procesu pod vedením ES. Toto také potvrdil Jednotný evropský akt182 (JEA) v roce 1986. Ten nastartoval proces změn v ekonomickém i politickém vývoji členských států ES.183 Zakládal jednotný trh, vytvářel čtyři svobody pohybu,184 změny v ekonomických a sociálních záleţitostech, technickém výzkumu, měnové politice, ţivotním prostředí a v neposlední řadě rozvoj a koordinaci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP). Lucemburská deklarace v Norsku neupoutala okamţitou pozornost a nikterak nepodnítila veřejnou diskuzi na toto téma. Ale jen krátce poté, co se ES dohodla na vnitřním trhu a přijala JEA, tak se norská vláda začala opět soustředit na otázku evropské integrace. V roce 1987 byla vytvořena parlamentní zpráva na toto téma a byla prezentována ministrem zahraničí pod názvem: Norsko, ES a evropská integrace. Byla doplněna zprávou z ministerstva obchodu a lodní dopravy, která sdílela otázku obchodu a role EFTA. Tyto dva dokumenty byly zkráceně nazvány Evropská Zpráva185 a tvořily základ, na kterém norská vláda budovala svou politiku v otázce evropské integrace a spolupráce.186 6.3 Počátek devadesátých let a otázka členství Roku 1989 přišel Jacques Delors s iniciativou „nového partnerství“ mezi ES a EFTA. V této době také Rakousko jiţ otevřeně usilovalo o plné členství v ES a Norsko se díky tomu obávalo, ţe se i další státy EFTA vydají stejným směrem, díky čemuţ by Norsko European Economic Space (EES); dále jen EHP. Srovnání: Jednotný evropský akt. On-line verze: (http://www.europa.eu/). 183 FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta: Evropská unie. Brno 2003, s. 117-121. 184 Zboţí, sluţby, práce, kapitál. 185 European Report. 186 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 42-43. 181 182

57

zůstalo zcela osamoceno. Veřejné mínění v Norsku přesto nebylo zcela připraveno na novou přihlášku do ES a návrh na EHP byl v Norsku vnímán jako moţnost, jak získat nepolitickou formu členství v ES. Hlavním argumentem norské vlády pro neotvírání otázky členství je, ţe můţe nabýt katastrofických rozměrů, podobně jako v roce 1972. To také dokládá projev předsedkyně vlády Gro Harlem Brundtlandové187 z 26. října 1988. „Debata z roku 1972 v nás zanechala trauma, které nebylo ještě překonáno. Politiky společenství představují pro Norsko výzvu, bez ohledu na naše vztahy. Je zajímavé, ţe norská společnost by měla být připravena a schopna diskutovat tuto výzvu, bez zaštítění nové a ukvapené debaty o norském členství ve Společenství. Náš postup k výzvám evropské integrace je vytvořit základy pro nové domácí povědomí o evropské dimenzi našich národních zájmů.“188O důleţitosti tohoto prohlášení nemusíme pochybovat. Neukazuje negativní postoj k myšlence norského členství, spíše se týká obavy, ţe by unáhlená debata o členství v ES mohla zničit šanci na harmonický rozvoj tímto směrem. Vyloučení otázky členství, z dlouho očekávané Evropské zprávy, kterou lidé povaţovali, za hlavní otázku k veřejné diskuzi, protoţe nebyla příliš reflektována, přivodila nezájem o členství v ES. K tomu docházelo především díky tomu, ţe vláda zastávala názor, ţe členství není v současném zájmu Norska, a ţe současný vztah s ES můţe i nadále pokračovat na bázi existující obchodní smlouvy. Tisk i veřejnost, po opomenutí postoje k otázce členství v ES, ztratili o danou věc zájem a dokonce i o debatu, která se týkala vnitřního trhu. Toto „opomenutí“ mělo však i svůj taktický význam, neboť otázka členství neměla dostatečnou podporu veřejnosti. A nejen to, opět hrozilo moţné rozštěpení politické scény nad otázkou norského členství v ES a ţádný politik nechtěl riskovat moţné oslabení, nebo dokonce likvidaci, své vlastní strany. Z těchto důvodů se nehodlali touto tematikou na veřejnosti více zabývat, dokud je k tomu nepřimějí jakékoli vnější (mezinárodní) nebo vnitropolitické změny.

Gro Harlem Brundtlandová (narozena 1939), polička, státnice a dlouholetá členka DNA. Období nacistické okupace Norska přečkala u příbuzných ve Švédsku. V roce 1965 ukončila studium medicíny na Harvardu v USA. 1974 byla poţádána Trygvem Brattelim, aby vedla ministerstvo ţivotního prostředí. Tuto funkci vykonávala v letech 1974-1979. Gro Harlem Brundtlandová byla také třikrát předsedkyní vlády, a to v letech 1981, 1986-1989, 1990-1996. V roce 1998 se stala předsedkyní Světové zdravotnické organizace (World Health Organisation - WHO) a tento úřad vykonávala aţ do roku 2003, kdy odešla do důchodu. Zdroj: Gro Harlem Brundtland. http://www.regjeringen.no/en/The-Government/previous-governments/thestructure-of-the-registry/ministries-and-offices/offices/prime-minister-since-1814/gro-harlembrundtland.html?id=463420 188 Řeč Gro Harlen B. v Evropském parlamentu 26.10. 1988. KNUDSEN, F. Olav; SAETER Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.): The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992, s. 183. 187

58

6.3.1 Postoj ke členství u politických stran Pro získání komplexního obrazu o postoji ke členství je sem nutné také zahrnout, kromě veřejného mínění i postoj politických stran a jejich leaderů, obchodníků a dalších aktérů, kteří výrazně promlouvají do konečné podoby postoje společnosti. Tabulka č. 2: Podpora norského členství jednotlivých stran v ES, v letech 1972 a 1989. SV DNA V KrF SP H FrP Celkem 1972 3 65 42 18 5 90 47 1989 18 39 39 19 1 75 53 40 Volební zisk 10 34 3 9 7 22 13 % 1989 Zdroj: KNUDSEN, F. Olav; SAETER Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.): The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992. s. 184.

Na konci 80. Let vyvstávala otázka, zda se něco od roku 1972 zásadně změnilo? Podpora norských voličů byla po většinu stejná jako v roce 1972, přesto, ţe pravice posílila, byla však méně jednotná, dále zde byla změna oproti roku 1972 v podobě FrP, která jako neokonzervativní strana sebrala určitou část voličů ostatní pravici, a to i straně H. FrP dále posílila i ve volbách v roce 1989, coţ nám jednoznačně ukazuje i tabulka č. 3. K ukazatelům tabulky č. 2 je ale nutné dodat, ţe se jedná o srovnání postoje stran k ES v době, kdy se tato problematika teprve dostane mezi hlavní politická témata. V roce 1972 bylo členství hlavním tématem dne, ale v roce 1989 o této variantě doposud někteří ani neuvaţovali. Toto téma nebylo také reflektováno ve volebních kampaních politických stran a důleţitější roli hráli ekonomické zájmy a problematika deficitu u státního rozpočtu, či zaměstnanost v oblasti průmyslu.189 Tabulka č. 3: Volební výsledek hlavních stran v letech 1973-1989. 1973 1977 1981 1985 1989 DNA 35,4 42,2 37,1 40,1 34,4 H 17,4 24,8 31,7 30,4 22,1 SP 11 8,6 6,7 6,6 6,5 KrF 12,2 12,4 9,4 8,3 8,5 V 3,5 3,2 3,9 3,1 3,2 SV 11,2 4,2 4,2 5,5 10 FrP 5 1,9 4,5 3,7 13 Zdroj: http://www.parties-and-elections.de/norway2.html.

Srovnání: BJØRKLUND, Tor: Election Campaigns in Postwar Norway (1945-1989): From Party-Controlled to Media-Driven Campaigns. In: Scandinavian Political Studies, Bind 14 (New Series) (1991), s. 279-301.; MJØSET, Lars: Norway's Full-Employment Oil Economy - Flexible Adjustment or Paralysing Rigidities?. In: Scandinavian Political Studies, Bind 12 (New Series) (1989) 4, s. 313-340. 189

59

6.3.2 Postoj ke členství mezi voliči Zářijový průzkum z roku 1989 naznačil, další vzor voličského přístupu k otázce norského členství v ES. Ukázalo se, ţe věk výrazně nerozhoduje o podpoře odmítání členství. Mladí lidé nevykazovali výraznější podporu norskému členství v ES, neţ jiné věkové skupiny. Zajímavý je i fakt, ţe by muţi volili poněkud odlišněji, neţ ţeny, které ve všech věkových skupinách norskému členství v ES oponovaly přece jen výrazněji, na rozdíl od svých muţských protějšků. Z geografického hlediska se poměr halasů od roku 1972 příliš nezměnil. Příznivci členství mají stále nadpoloviční podporu v Oslu a jeho blízkém okolí, odpůrci pak mají většinu ve zbytku země, především v severních oblastech s malým zalidněním. I výsledky, které nám představuje tabulka č. 4, jasně ukazují, ţe vnímání norského členství napříč společností se v průběhu let 1987-1989 příliš neměnilo. Zajímavější je počet nerozhodnutých voličů, který se pohyboval mezi 20-30%. Tato část populace se stala později hlavním terčem volební kampaně, která se otevřela v souvislosti s pozdější norskou ţádostí o členství v EU. Vysoké procento nerozhodnutých voličů, také ukazuje na fakt, ţe problematika norského členství v ES nepatřila mezi hlavní témata tehdejšího politického ţivota. Tabulka č. 4: Veřejné mínění k otázce norského členství v ES, 1987-1989 (%).190 Červen 1987 Leden 1988 Červen 1988191 Říjen 1988192 Září 1989193 Ano 28 34 38 27 32 Ne 39 45 38 37 47 Nevím 33 21 24 31 21 Počet 1000 1000 1000 1067 2200 respondentů Zdroj: KNUDSEN, F. Olav; SAETER Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.): The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992, s. 185.

V jiném výzkumu, vedeném MMI pro noviny Dagbladet v květnu 1988, byli voliči tázání na jejich informovanost o plánech ES na dokončení vnitřního trhu do roku 1992. 68% dotázaných bylo v tomto směru informováno málo, nebo vůbec a jen 23% dobře, nebo zcela. Jiné průzkumy ukázaly, ţe podpora členství roste se stupněm dosaţeného vzdělání. Další otázka, kladená respondentům, se pokoušela zjistit jejich očekávání v

Srovnání: Graf č. 9, viz příloha s. 112. Výzkumy konané pro období červen 1987- červen 1988 byly vytvořeny organizací Norsk Gallup pro norská deník Aftenposten. 192 Výzkum konaný organizací MMI pro profesora Henry Valena. Otázka zněla: „Pokud by se zítra konalo referendum o norském členství v ES volili by jste: Ano nebo NE?“ 193 Výzkum konaný Institute for Social Research v Oslo a Norwegian Bureau of Statistic. 190 191

60

souvislosti s plánovaným dokončením vnitřního trhu. V tomto případě 26% mělo positivní očekávání, 32% negativní a 41% nevědělo.194 6.3.3 Další aktéři ve vztahu k ES Postoj obchodních elit byl v tomto směru jednoznačný. Výrazně se stavěly pro vstup Norska do ES. V této souvislosti i zaštiťující organizace Næringslivets Hovedorganisasjon195 (NHO), která spojuje Zaměstnavatelskou federaci a Asociaci průmyslníků, přijala formální postoj, ve kterém vyjádřila svou podporu členství. Přesto, někteří zástupci potravinářského průmyslu byli k dané otázce skeptičtí. Volný obchod s průmyslovými výrobky s ES jiţ delší dobu fungoval a vstup Norska do ES by zaměstnavatelům přinesl některé výhody plynoucí z členství. A právě jen pro zástupce potravinářského průmyslu by to znamenalo zásadní zvětšení konkurence.196 Zemědělská asociace si naproti tomu roku 1988 zaloţila informační servis zaměřený proti ES. Tomuto postoji se nelze divit, protoţe by případné norské členství v ES dopadlo nejtvrději právě na zemědělce, kteří by jiţ dále nemohli čerpat státní podporu v takové míře jako doposud. Navíc by se museli vyrovnat s konkurencí dánských, nizozemských, francouzských a nově i španělských zemědělců. A tak jediná obchodní unie se vyhýbala zaujetí jasného stanoviska k otázce moţného norského členství v ES.197 6.3.4 Postavení parlamentu Vládní koalice H, SP a KrF se nad otázkou členství rozcházela. A to o to více, ţe vláda, kterou reprezentovaly, byla menšinová, a pro pokračování ve vládnutí bylo zapotřebí podpory buď FrP, nebo DNA. Jemně formulovaná smlouva, na které koalice stála, nenechávala nikoho na pochybách, ţe tato spolupráce skončí, jakmile se na pořadu dne objeví otázka členství.198 Na základě ukazatelů z tabulky č. 2 je jasně vidět, ţe strana H,

KNUDSEN, F. Olav; SAETER Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.): The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992, s. 184-186. 195 Jedná se o hlavní organizaci sdruţující zaměstnavatele v Norsku, která zastupuje přibliţně o 18 500 členů. Zdroj: http://www.nho.no/. 196 Obchod s potravinami nebyl do zóny volného obchodu s ES plně začleněn. Navíc by nemohl příliš konkurovat levnějšímu dovozu s ES. 197 ARCHER, Clive: Norway outside the European Union. Norway and Europena integration from 1994 to 2004. New York 2005, s. 51-52. 198 KNUDSEN, F. Olav; SAETER Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.): The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992, s. 186. 194

61

která většinově podporovala členství v ES, musela v zájmu zachování vládní koalice ustoupit. Protoţe strany KrF a především SP absolutně odmítaly norské členství v jakékoli organizaci, která by měla za následek omezení státní suverenity a ES do takové skupiny spadala. Z výše nastíněných důvodů, vsadili všichni členové koalice na proces ES-EFTA. Konečným klíčem ke změně se později ukázala být DNA a výsledek tohoto procesu jednání ES-EFTA. Pro blízkou budoucnost se také ukázalo nemyslitelné, aby se DNA postavila jakýmkoli způsobem, ať jako vládní, nebo opoziční strana, proti členství Norska v ES, další vývoj však v této situaci záleţel na koaličních partnerech. V parlamentu existovala v této době, stejně jako v roce 1972, většina potřebná pro odsouhlasení členství. Výsledky parlamentních debat, veřejné diskuze v tisku a v dalších mediích, byly uvolněnější neţ na počátku 70. let. Existovala také shoda napříč politickými stranami o nutnosti vypsání referenda v souvislosti s rozhodováním o členství v ES. Přesto zde nebyla velká míra ochoty se výsledky tohoto referenda řídit, leda ţe by výrazná většina populace hlasovala pro členství v ES.199 6.3.5 Norsko ve vztahu k EFTA V ekonomických podmínkách a poţadavcích adaptace na vnitřní trh ES se Norsko podobalo ostatním zemím EFTA. Jejich ekonomická a organizační platforma byla podobná, s výjimkou některých omezení v Norsku. Tyto země jinak čelily podobným problémům na domácí ekonomické úrovni ve spojení s adaptačním procesem. Proces rozvoje EHP byl povaţován tehdejší vládou za celek sloţený ze tří částí. Mezi ně patřilo: obnovení dynamiky ES, bilaterální vztah mezi zeměmi EFTA a ES multilaterální vztah mezi zeměmi EFTA a ES. Norsko mělo v tomto ohledu zájem na rozvoji EFTA jako multilaterálního nástroje za účelem zrušení nových obchodních bariér mezi zeměmi EFTA, coţ Norové povaţovali za jedinou moţnou praktikovatelnou cestu spolupráce. Norská účast v EFTA byla v tomto ohledu tradičně nekontroverzní na poli domácí politiky. Vládní role v EFTA zde byla velice prozíravá a taktická, neboť to co projde rámcovou spoluprací EFTA a existuje v tomto ohledu severská shoda, můţe být uţ Jednalo se především o stranu SP, jejíţ předsedkyně se nechala později slyšet, ţe i v případě kladného výsledku referenda by se strana, spolu s dalšími poslanci pokusila celý proces ve Stortigu zablokovat. V případě lidového hlasování o norském členství by se jednalo o konsultativní formu referenda, která není závazná, a proto by SP stačilo ve Stortigu získat 38 poslanců k zablokování celého procesu. 199

62

prakticky předem povaţováno za schválené i na domácí úrovni. EFTA byla také viděna jako důleţitá v severském kontextu, a to nejen jako základna pro volný obchod pro nečlenské země ES. Však také pro Norsko je nejdůleţitějším obchodním partnerem, hned po Švédsku Německo a Velká Británie.200 Norové prosazují dlouhodobější proces napojování EHP na volný trh. Nejdříve by se v tomto ohledu mělo jednat o průmyslové zboţí, ryby, zpracované zemědělské produkty a určité sluţby. Samozřejmě, ţe by se spolupráce měla dotknout i rovných podmínek v oblasti volné soutěţe a dalších oblastí spolupráce.201 6.4 Ekonomická a hospodářská pozice Norska v porovnání s ES/EU Důsledky asociační dohody, která vstoupila v platnost 1. června 1973, byly v Norsku vnímány převáţně pozitivně. A sílil i názor na těsnější spojení s ES, přesto se obě ekonomiky od sebe fakticky vzdalovaly.202 Změny v norské ekonomice, jako posilováni těţby a exportu ropy a zemního plynu, vedly k tomu, ţe se postupně dostalo na třetí místo ve světovém ţebříčku v exportu těchto surovin. Dalším exportním materiálem byly ryby, papír, lepenka, lodě a čluny. 203 Hlavními partnery Norska zůstaly země ES, kde rostla především váha Spolkové republiky Německo, Velká Británie, byla v tomto ohledu stále ještě velmi důleţitá, ale jiţ ne, tak jako v minulosti. Posílil také obchod s Dánskem a se Švédskem. Velkou část exportu tvořili suroviny a výrobky s nízkým stupněm opracování, v tomto směru byla norská ekonomika v Západní Evropě zcela výjimečná, protoţe se podobala spíše rozvojovým zemím, neţ vyspělým států, mezi které bezpochyby Norsko patří.204 Těţba ropy byla zahájena roku 1971 a o čtyři roky později překročila míru domácí spotřeby, a tím byla započata masivní těţba na export. Roku 1977 byla zahájena také těţba zemního plynu. Na rozdíl od omezování role státu v ekonomikách zemí ES, aţ na výjimky během vlády Margaret Tatcherové ve Velké Británii. Docházelo i v Norsku naopak k posílování státní pozice, vytvořením silných státních orgánů pro sektor ropy a plynu. Bylo

INGEBRITSEN, Christine: The Nordic States and European Unity. Ithaca, London 2000, s. 83. KNUDSEN, F. Olav; SAETER Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.): The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992, s. 186-189. 202 GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 2. Brno 2003, s. 58-59. 203 Tamtéţ, s. 59-60. 204 HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth: Dějiny Norska. Praha 2005, s. 273-279. 200 201

63

zřízeno ministerstvo pro ropu a energii, a státní těţební společnost Statoil, která měla mít po prvním ropném šoku zásadní podíl na kaţdé udělené těţební licenci.205 Z druhého ropného šoku pak jiţ norské hospodářství výrazně profitovalo, dostalo se však do určité krize v souvislosti s ozdravováním a upevňováním evropské ekonomiky, kdy došlo k výraznému sníţení ceny ropy. Norsko se sice nikdy nepřidalo k ropnému kartelu OPEC, přesto dokázalo obratně těţit z jejich politiky. Klíčovým odběratelem norské ropy byla ES, výjimku zde tvořila Velká Británie a Dánsko, které byly téměř soběstačné, a potom také ještě Řecko a Itálie, které odebírali ropu z Blízkého východu. Norsku se tak podařilo samo sebe upevnit v názoru, ţe je pro ES ţivotně důleţitým, kdeţto v opačném směru to neplatí. Toto přesvědčení se v Norsku udrţelo ještě velice dlouho a výrazně se také promítlo do druhého referenda, jeţ proběhlo v roce 1994. Svým pojetím státní suverenity v kombinaci s hospodářskou politikou, státní ekonomikou a regulací soukromého sektoru tvořilo v celoevropském rámci naprosto výjimečnou ekonomickou strukturu. V otázce rybolovu a zvláště pak zemědělství je pro Norsko typická silně protekcionistická politika a to přesto, ţe zemědělská půda tvoří jen 3% země. Proto jsou zde také nastaveny vysoké importní omezení pro výrobky, jeţ mohou být pěstovány v Norsku. Roku 1991 dosáhla státní podpora výše 15,5 mld. 206 NOK, roku 1994, tedy rok před plánovaným vstupem do ES, tato podpora dosáhla výše 13,2 mld. 207 NOK přesto, ţe celý sektor zemědělství a rybolovu vytváří pouze o něco málo více neţ 2% HDP. 208 Veřejné mínění je v této otázce velice citlivé a sehrálo důleţitou roli při vyjednáváních o členství, v letech 1972 a 1994, v ES/EU. Pokud jde o podporu těchto sektorů, tak významnou roli v jejich podpoře sehrála druhá světová válka a německá okupace, která utvrdila Nory, a koneckonců tehdy i celou Evropu, v nutnosti soběstačnosti v otázce zemědělských výrobků a nezávislosti na dovozu.

HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth: Dějiny Norska. Praha 2005, s. 278-279. V přepočtu na naše peníze se jedná o částku, o přibliţné výši 54.25 mld. Kč. 207 V přepočtu na naše peníze se jedná o částku, o přibliţné výši 46.20 mld. Kč. 208 GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 2. Brno 2003, s. 60-63. 205 206

64

7. Druhé norské veto vstupu do EU Norská vláda nechala na podzim roku 1991 zpracovat odbornou zprávu porovnávající přínosy vyplývající ze zapojení Norska do EHP s případným členstvím v ES. Zpráva byla publikována v listopadu 1992 a měla za úkol informovat a ovlivnit postoj parlamentních stran a norské veřejnosti v otázce členství v ES. Zpráva ovšem nebyla vyváţená. Zdůrazňovala především přínosy členství v ES, rizika přistoupení byla uváděna pouze okrajově. Norské království by například jako člen ES mohlo profitovat z unijní regionální politiky. Komplikovanou oblast norského zemědělství zpráva nezmiňovala, pouze v oblasti rybolovu, kde by Norsko mělo přijmout principy ES.209 Dne 25. listopadu 1992 premiérka Brundtlandová osobně předala Radě ES přihlášku do Společenství.210 Z pohledu ES norská ţádost neznamenala ţádné politické ani ekonomické problémy. Nicméně problémové otázky na počátku vyjednávání, zahrnovaly zvláště regionální politiku, rybolov, zemědělství, energetiku, státní pomoc, státní monopoly, zákaz alkoholu, sociální politiku a obchodní politiku. Ochranářská politika v těchto oblastech společně s otázkou suverenity státu byla velmi důleţitým předmětem zájmu norské veřejnosti. Samotné vyjednávání o norském členství v EU pak začala 5. května 1993, jen čtyři měsíce po podání ţádosti a dva měsíce po začátku vyjednávání s Rakouskem, Švédskem a Finskem.211 Pro EU neznamenalo norské členství ţádné problémy; splňovalo tři hlavní předpoklady pro členství (Evropská identita, demokracie, dodrţování lidských práv).212 Bylo zakládajícím členem NATO a i právě přidruţeným členem Západoevropská unie (ZEU). Norsko nemělo vzrůstající ekonomické problémy. Volný obchod s průmyslovým zboţím byl právě ustanoven a EHP znamenal, ţe Norsko úplně souhlasilo s acquis communautaire, související s volným pohybem kapitálu, práce, zboţí a sluţeb. Norský přístup by byl jako posila EU v některých z politik, jako je demokratická kontrola, měna, nízká inflace a ţivotní prostředí.213

ARCHER, Clive: Norway outside the European Union. Norway and Europena integration from 1994 to 2004. New York 2005, s. 56. 210 Norway's application for accession to the European Communities. Archives centrales du Conseil de l'Union européenne, Bruxelles, Chaussée d'Etterbeek 80. On-line verze: (www.ena.lu). 211 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 49-50. 212 Commission opinion on Norway's application for membership. In: Bulletin of the European Communities. 1993, No Supplement 2/1993, pp. 9-32. On-line verze: (http://www.ena.lu/commission-opinion-norway-applicationmembership-1993-020003545.html) 213 Tamtéţ. 209

65

Kdyţ Norsko ţádalo o členství v EU, souhlasilo s přechodným obdobím pro oblasti se specifickými problémy, samozřejmě ale s předpokladem, ţe se do těchto oblastí nebude stále zasahovat. Tento předpoklad se ale nemohl naplnit, přechodná období jsou vţdy přesně stanovena na určitou dobu a po jejím vypršení se musí stát řídit pravidly, které stanovila ES/EU. A uţ v ţádném případě nemohli Norové předpokládat, ţe by se nové nařízení, případně reformy politik vţdy vyhnuly citlivým oblastem hospodářství.214 Další potencionální překáţkou byl předpoklad, ţe přístup bude do ES a ne do EU, vztah EU-Norsko byl převáţně ekonomický, ale norská ochrana vlastního trhu a průmyslu byla předpokladem pro tvorbu problémů, Norsko mělo hlavně silnou a hlasitou opozici proti členství v ES s historickými kořeny. Důleţitými otázkami veřejného mínění byla politika rybolovu, zemědělství, těţba ropy, regionální otázka a velmi důleţitá otázka suverenity. Norská vláda se však soustředila především na problém rybolovu a ropy. Takový postoj lze povaţovat i za taktický manévr před volbami do Stortingu v roce 1993. Vláda si od tohoto slibovala odvedení pozornosti voličů od sloţitějších a více kontroverznějších otázek souvisejících se členstvím v EU, kam bezpochyby patřily strukturální změny v hospodářství, jeţ by Norsko muselo v souvislosti se vstupem do EU prodělat. Ve srovnání s jednáním před rokem 1972, byla tentokrát norská pozice více flexibilní. Norsko přijalo acquis communautaire a v podstatě všechna rozhodnutí vytvořená na bázi smluv EU (ES) přizpůsobených národní úpravě. V roce 1971 totiţ Norsko očekávalo speciální smlouvu pro zemědělství se stálou platností a znovu vyjednávání s ES o rybářské politice, která nevyhovovala norským potřebám. V roce 1993 jiţ byly norské poţadavky více skromné a realističtější.215 7.1 Jednání s EU Formální jednání začala v září 1993, Hans van den Broek,216 komisař pro vnější záleţitosti, za Komisi, velvyslanec Eivinn Berg217 vedl vyjednávání, na oficiální úrovni, za Norové mohli stále ještě doufat, ţe pro některé oblasti by si mohli vynutit ústupky i po vstupu do EU. Z historického hlediska se nám zde nabízí hned několik příkladů. Mezi nejznámější patří nejspíše dánské odmítnutí Maastrichtské smlouvy, vyjednání výjimek v oblasti EMU a následné přijetí upravené smlouvy s dánským dodatkem. Podobnou vyděračskou taktiku by mohlo v případě členství vyuţít i Norsko, ale nemohlo by očekávat trvalé výjimky, které by měly za následek deformaci společného trhu EU. 215 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 54. 216 Hans van den Broek (narozen 1936), nizozemský právník a politik, člen Katholieke Volkspartij. V letech 1982-1993 zastával úřad ministra zahraničních věcí a v roce 1993 se stal komisařem EU pro vnější záleţitosti. Zdroj: Mr. H. (Hans) van den Broek. http://www.esn-utrecht.nl/?q=content/mr-h-hans-van-den-broek. 214

66

Norsko, zatím co Ketil Børde z ministerstva zahraničí fungoval jako koordinátor přípravy a vyjednávání. Einar Bull218, z ministerstva zahraničí, byl vedoucí zástupce. Jonas Gahr Støre, 219

speciální poradce pro evropské otázky, z kanceláře premiérky, byl jediným členem norské

delegace schopným operovat ve francouzštině a díky absenci Gro Harlem Brundtlandové, měl Støre speciální funkci ve vyjednávání. Jeho úkolem bylo stále informovat premiérskou kancelář a dokonce měl i soukromou schůzku s Jacquesem Delorsem. Zbytek delegace se skládal z expertů z jednotlivých ministerstev, šest z nich se jiţ účastnilo vyjednávání o EHP, včetně Berga.220 Vyjednávací tým, z norské strany, byl oficiálně veden předsedkyní vlády, ministerstvem zahraničí (Godal221), ministerstvem obchodu (Knudsen222) a ministerstvem financí (Johnsen223), účastnili se i další ministerstva, zvláště rybolov (Olsen224), zemědělství (Øyangen225) a místní vlády (Berge226). Tato skupina se scházela častěji neţ jedenkrát

Eivinn Berg (narozen 1931) diplomat a ekonom. Norský ambasador při NATO v Bruselu (1984-1988). V letech 1988-1996 vedoucí norské delegace při ES/EU. Vedoucí vyjednávacího týmu o EHP (1989-1992), Berg vedl i jednání o norském členství v EU v letech 1993-1994. Zdroj: Eivinn Berg. http://www.snl.no/Eivinn_Berg. 218 Einar Bull (narozen 1942), norský diplomat. Člen vyjednávacího týmu o EHP a o norském členství v EU. 1996-2001 stálý zástupce Norska při EU. V letech 2001-2006 předseda vysokého orgánu EFTA. Zdroj: Einar M. Bull. http://www.snl.no/Einar_M._Bull. 219 Jonas Gahr Støre (narozen 1960), diplomat, politik a člen DNA. V letech 1989-1995 působyl jako speciální poradce předsekyně vlády Gro Harlen Brudlandové. 1998 vykonával funkci ambasadora norské mise v Ţenevě při OSN. Od roku 2005 zastává úřad ministra zahraničních věcí. Zdroj: Jonas Gahr Støre. http://www.snl.no/Jonas_Gahr_Støre. 220 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 55-56. 221 Bjørn Tore Godal (narozen 1945), politik, diplomat a člen DNA. 1989-1991 působil jako předseda zahraničního výboru. V letech 1991-1994 zastával funkci ministra obchodu, později ministra zahraničních věcí (1994-1997) a ministr obrany (2000-2001). V letech 2003-2007 byl ambasadorem v Berlíně. Zdroj: Bjørn Tore Godal http://www.snl.no/Bj%C3%B8rn_Tore_Godal. 222 Grete Knudsen (narozena 1940) politička a členka DNA. 1979-1981 zastávala funkci tajemnice na ministerstvu školství a církve. Byla ministryní sociálních věcí (1992-1994), ministryní obchodu (1994-1996) a ministryní průmyslu a obchodu (1996-1997, 2000-2001). Zdroj: Grete Knudsen. http://www.snl.no/Grete_Knudsen. 223 Sigbjørn Johnsen (narozen 1950), politik a člen DNA. 1977-1997 člen Stortingu, 1980-1990 člen finančího výboru a 1990-1996 ministr financí. Zdroj: Sigbjørn Johnsen. http://www.snl.no/Sigbj%C3%B8rn_Johnsen. 224 Jan Henry T. Olsen (narozen 1956), politika člen DNA. Působil jako vedoucí informačního oddělení Norsk Hydro a v letech 1992-1996 zastával funkci ministra rybolovu. Při jednání o nroském členství v EU proslul výrokem, ţe nedá EU ani rybičku. Zdroj: Jan Henry T. Olsen. http://www.snl.no/Jan_Henry_T._Olsen. 225 Gunhild Øyangen (narozena 1940), politička a členka DNA. Působila jako členka Stortingu (1989-2005)a ministrině zemědělství (1986-1989,1990-1996). Zdroj: Gunhild Øyangen. http://www.snl.no/Gunhild_%C3%98yangen. 226 Gunnar Berge (narozen 1940), politik a člen DNA. Dlouholetý člen Stortingu (1969-1993), působil také jako ministr financí (1986-1989) a ministr pro místní rozvoj a severskou spolupráci (1992-1996). Byl také členem Nobelova výboru (1997-2002) a v letech 2000-2002 zastával dokonce funkci jeho předsedy. Působil 217

67

měsíčně a dohlíţela na strategické politiky. Mezi tři ministry, nejvíce se věnující detailům vyjednávání, byla i nově jmenovaná ministryně obchodu Grete Knudsenová, která vedla norskou stranu, dále sem patřilo ministerstvo zemědělství pod vedením Gunhild Øyangenové a ministerstvo rybolovu pod Janem Herry T. Olsenem. Bjørn Tore Godal a ministr financí Sigbjørn Johnsen také navštívili Brusel a zapojili se do hlavních jednávání v květnu 1994. Premiérka Gro Harlem Brundtlandová nebyla přítomna u rozhovorů, ale fungovala jako prostředník s Jacquesem Delorsem, předsedou komise a španělským premiérem Felipem Gonzalesem na rozhodující etapě vyjednávání. Jacques Delors intervenoval během konečného úseku vyjednávání na straně komise, ačkoliv mluvčí EU byl oficiálně předseda Rady.227 Na další vyjednávací úrovni byla skupina státního sekretáře, která se nescházela jiţ tak často a inklinovala raději k otázkám principů, neţ k jednáním o konkrétních věcech. Na civilní úrovni byl vytvořen koordinační sbor, kterému předsedal ambasador Berg, sem byli pozváni zástupci všech ministerstev.228 Tato setkání byla uţitečná, díky předávání informací o vyjednávání a o pokrocích v různých oblastech. Ale nenastavila otázky priorit mezi jednotlivými oblastmi. Konečné výsledky těchto jednání byly předurčeny jak vnitřními, tak i vnějšími faktory. Mezi vnitřní faktory patřila především tradiční politika konsensu,229 riskantní pozice menšinové vlády v parlamentu a také hlasitá kampaň odpůrců členství v ES. Z těchto důvodů postupovala vláda ve vyjednávání jen velice opatrně a s maximálním důrazem na výsledek jednávání. To znamená, ţe do té doby vynucené vyjednávání nezdůrazňovalo jeden aspekt. Moţné připuštění poráţky v jednotlivých bodech jednání by mohlo mít za následek ztrátu v podobě politické podpory a volby, které měly roku 1993 následovat, mohly ještě výrazně zamíchat vnitropolitickou situaci v zemi. Za vnější faktory lze povaţovat omezení, nastavená především dalšími uchazeči o členství v ES/EU. Svou roli zde hrály i vazby na jednotlivé členské státy EU.230 Bylo také odsouhlaseno, ţe členství také jako předseda Norského ropného ředitelství (1997-2007). Zdroj: Gunnar Berge. http://www.snl.no/Gunnar_Berge. 227 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 55-57. 228 Om medlemskap i Den europeiske union (st.meld. 40 1993-94). On-line verze: (http://www.regjeringen.no/nb/dep/ud/dok/regpubl/stmeld/19931994/st-meld-nr-40_199394.html?id=190909). 229 Severské země jsou typické velkou mírou konsensuálního jednání a to jak na mezivládní úrovni (Severská rada), tak i na domácí politické scéně. Toto prostředí dovoluje vzniknout menšinovým vládám, které se ale potom musí v důleţitých, nebo sporných otázkách spoléhat i na hlasy opozice. Tuto situaci nám právě asi nejlépe reprezentuje příklad Norska. 230 Kaţdá z přistupujících zemí vyjednávala sama za sebe a pro vyjednávání se nevytvořily ţádné koalice, které by mohly získat silnější pozici v některých bodech přístupových rozhovorů. Navíc kaţdá země přistupovala

68

můţe začít k 1. lednu 1995, pozdější termín by narazil na připravovanou revizi EU a s tím související mezivládní konferenci, začínající v roce 1996.231 7.2 Všeobecné volby do Stortingu (1993) Dříve bylo ukryté v pozadí rozhovorů to, ţe se norská vláda více obávala domácího mínění, neţ výsledku dohody. Proto se chtěla dobře připravit na září 1993, na všeobecné volby. Menšinová vláda Gro Harlem Brundtlandové byla u moci jiţ od října 1990. V normálních evropských vládách, by byla nejspíše konfrontována s ekonomickou recesí, s doplňkem v podobě politického rozruchu kolem budoucnosti ES. Norská vláda se sice v předchozích letech potýkala s vyššími výdaji ze státního rozpočtu, to však nebylo centrem obav vlády DNA. Nutnost kompromisu učinila vládu velice zranitelnou vůči kritice, jak zprava, tak i z leva a navíc otázka členství v EU byla zatíţena jistým volebním riskem. Protoţe tři aţ čtyři měsíce před volbami, výzkum veřejného mínění ukázal, ţe podpora DNA klesla o 10% oproti roku 1989.232 Po opuštění konzervativní vlády, v říjnu 1990,233 a jmenování Anne Enger Lahnsteinové234 jako nové předsedkyně na jaře 1991, vedla SP aktivní kampaň proti členství v EU. V létě 1993 Lahnsteinová publikovala knihu o ES a ústavě, ve které zdůrazňovala, ţe konečné rozhodnutí leţí na Stortingu a referendum má pouze konzultativní charakter.235 Sloţení Stortingu bylo tedy klíčové. Ve volební kampani udělala SP z otázky členství jejich hlavní problém.236 Předvolební výzkumy a výsledek voleb, také ukázaly správnost jejich k jednotlivým bodům z jiného hlediska, a proto se Norsko často ocitlo pozici naprosto osamoceného bojovníka, která mu neskýtala moţnost výraznějších ústupků ze strany EU. 231 Nejenom přistupující státy tlačily časové termíny (volby nebo prostě jen snaha se zapojit do EU v co nejbliţším termínu). I EU se díky jednání o revizi Maastrichtské smlouvy dostala do časového presu a nepřála si, aby jednání o rozšíření nějakým způsobem komplikovala budoucí mezivládní konferenci. Z těchto důvodů se EU snaţila uzavřít jednotlivé přístupové kapitoly v co moţná nejkratší době. 232 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 56. 233 Vládní koalici tvořily strany: Høyre, Kristelig Folkeparti a Senterpartiet. Předsedou vlády byl Jan P. Syse. Zdroj: NARUD, Hanne Marthe: Coalition Termination in Norway: Models and Cases. Scandinavian Political Studies, Bind 18 (New Series) (1995) 1, s. 7.; ROMMETVELD, Hilmar: Norwegian Coalition Governments and the Management of Party Relations. Scandinavian Political Studies, Bind 17 (New Series) (1994) 3, s. 241. 234 Anne Enger Lahnstein (narozena 1949), politička a členka SP. Anne Enger Lahnsteinová působila jako členka Stortingu (1985-2001), předsedkyně SP (1991-1997), ministryně kultury (1997-1999) a v roce 1998 zastávala funkci zastupující předsedkyně vlády. Anne Enger Lahnsteinová byla také hlavní postavou Nei til EU (opozice norského členství v EU). Zdroj: Anne Enger Lahnsteinová. http://www.snl.no/Anne_Enger. 235 To znamená, ţe jeho uplatnění není ţádným způsobem vymahatelné a v konečném výsledku by mělo hlavní slovo hlasování ve Stortingu. Srovnání: HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth: Dějiny Norska. Praha 2005, s. 266-267. 236 Srovnání: AARDAL, Bernt: The 1994 Storting Election: Volatile Voters Opposing the European Union. Scandinavian Political Studies, Bind 17 (New Series) (1994) 2, s. 171-179.; PETTERSE, Per Arnt; JENSSEN,

69

strategie.237 Výsledky měření veřejného mínění ukázaly, ţe norská opozice ke členství v EU vzrostla téměř na 60%, a jen těsně před volbami, ve kterých se SP objevila jako největší opoziční strana, se ustálila na 58%. Podpora členství klesla na 28% a opozice uvnitř DNA se pohybovala okolo 36%.238 Volby v roce 1993, se změnily, proti přání DNA, ve volby o ES. Jejich snaha vykázat otázku ES z kampaně selhala. Strany vystupující proti členství v ES se začaly sdruţovat jiţ během vyjednávání o EHP a podařilo se jim protlačit tuto otázku i do voleb. Dvě třetiny voličů označily otázku členství v ES, jako nejdůleţitější, pro jejich vlastní volební rozhodování.239 Důraz SP na otázku členství v ES jí přinesl zajímavý výsledek. SP téměř ztrojnásobila jejich volební výsledek z předchozích voleb a ve Stortingu se zvýšil počet jejich poslanců z pouhých 11 na 32. V protikladu s předcházejícími výzkumy získala DNA čtyři křesla navíc a měla tak celkem 67 poslanců. Hlavní ztrátu utrpěla strana Høyre, která přišla o 9 z 37 křesel a FrP, kdyţ počet jejich reprezentantů klesl z 22 na 10.240 Tabulka č. 5: Výsledky voleb z roku 1993 podle jednotlivých částí Norska (%). Země SP KrF H V DNA FrP SV Østfold 14.2 8.6 13.8 2.7 42.4 7.4 6.7 Akershus 10.6 4.2 26.6 3.5 37.8 7.7 6.6 Oslo 4.4 3.6 27.4 3.4 36.6 8.3 7.2 Hedmark 21.4 2.9 8.4 2 48.8 3.6 10.5 Oppland 23.9 4.8 9.2 2 47.1 3.9 7.6 Buskerud 14.8 5.2 18.3 2.4 42.7 7.8 6.6 Vestfold 13.2 6.9 23.1 2.7 35.4 10.1 6.5 Telemark 16.1 10.1 10.6 2.7 38.7 9 10 Aust-Agder 17.7 13.8 15 3.9 33.1 6 7 Vest-Agder 16.4 19.4 16.1 3.5 27.8 6.8 4.8 Rogaland 18 14.3 16.4 4.6 29.3 8 6.2 Hordaland 17.1 10.1 16.6 5.5 32.8 5.4 7.4 Sogn og Fjordane 28.8 12.4 11.2 4.1 32.5 2 7.9 Møre og Romsdal 23.8 13.7 13.1 4.6 30.5 5.9 5.9 Sør-Trøndelag 18.3 6.6 16.1 3.9 39.5 3.9 8.9 Nord-Trøndelag 31.1 4.6 8.1 4.1 38.4 2.5 9.8 Nordland 23.9 6 11.2 3.9 36.7 3.8 12.3 Troms 22.3 6.2 13.7 3.2 35.8 4.2 12.7 Finnmark 18.6 4.4 12.5 3.9 39.6 2 17.5 Celkem 16.7 7.9 17 3.6 36.9 6.3 7.9 Zdroj: http://www.electoralgeography.com/new/en/countries/n/norway/norwaylegislative-election-1993.html#references Anders Todal; LISTHAUG Ola: The 1994 EU Referendum in Norway Continuity and Change. Scandinavian Political Studies, Bind 19 (New Series) (1996) 3, s. 257-279. 237 Srovnání: Tabulka č. 5. 238 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 56-57. 239 Srovnání: Graf č. 10, viz příloha s. 112. 240 Srovnání: Tabulka č. 7, viz příloha s. 116.

70

S pomocí SP, a navzdory snaze DNA, strany stojící proti ES/EU získaly více jak jednu čtvrtinu křesel ve Stortingu. Dvě strany měly 45 křesel, coţ je více neţ dost, pro přímé zablokování norského členství v ES. I kdyby se voliči v referendu vyslovili pro členství, tak strany stojící proti členství měly více neţ minimální potřebnou blokační menšinu (42). DNA zůstala i nadále u moci a vytvořila menšinovou vládu. Ta byla opět závislá na podpoře nejméně dalších dvou stran, aby mohla prosadit svou politiku. DNA a H měly také dohromady potřebnou jednu třetinu pro ochranu otázky referenda o vstupu do EU. DNA však byla nad problematikou norského členství v EU částečně rozdělena, podobně jako na začátku vyjednávání. A stejně jako v roce 1972 se zformovala uvnitř DNA anti-EU skupina, Sociální demokraté proti EU241 (SME).242 Veškeré veřejné mínění během roku 1993 ukazovalo většinovou podporu odmítnutí členství v EU. Pozdější výzkumy ukázaly, ţe pokus o vyloučení otázky členství v EU z předvolební kampaně byla chybou.243 Říjnové výzkumy ukázaly dvojnásobný počet odpůrců členství v EU, neţ jejich přívrţenců. Jedinou výjimkou bylo Oslo a region Akershus, kde byla většina stoupenců pro členství. Poprvé se také ukázal přímý poměr mezi přívrţenci a odpůrci členství. Ten se zmírňoval během podzimu, přesto byla stále většina proti členství v EU. Ve srovnání s výsledky z předcházejícího roku se ukázal jednoznačný trend. Výzkum ukázal, ţe více, jak jedna polovina respondentů podporuje některé body opozice, stojící proti členství v EU. Toto vše poukazovalo na potřebu dobrého pracovního výsledku z vyjednávání o členství Norska v EU, které by mohlo změnit současný postoj společnosti k EU.244 7.3 Souhrny výsledků vyjednávání Na začátku vyjednávání o členství, se vyjednávání skládalo z 29 oblastí, nebo kapitol, a mnoho z nich jiţ bylo stanoveno smlouvou o EHP. Mezi ně patřila i kapitola jedna, která byla vyřízena právě smlouvou o EHP. V několika oblastech, kde mělo Norsko přechodné dohody pod EHP, bylo řešení nalezeno pomocí nařízení EU, která povolila Norsku udrţovat jejich kriteria pro zdraví, bezpečnost a ţivotní prostředí. Norsko si mohlo

Sosialdemokrater mot EU. ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 57. 243 Srovnání: PETTERSE, Per Arnt; JENSSEN, Anders Todal; LISTHAUG Ola: The 1994 EU Referendum in Norway Continuity and Change. Scandinavian Political Studies, Bind 19 (New Series) (1996) 3, s. 257-279. 244 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 57. 241 242

71

také ponechat jejich národní standarty v oţehavých oblastech týkající se ţivočišného a rostlinného zdraví.245 Kapitola dvě zahrnovala ochranu práv zahraničních společností nabízející zaměstnancům úrazové pojištění v Norsku, to je v Norsku povinné. Norští představitelé také chránili právo omezení agresivního taţení na norský trh, jeţ by mohlo mít negativní důsledky na norské úsilí omezit konzumaci alkoholu. Tato kapitola také pokrývala nařízení o právu zaloţení obchodu díky oblasti EU. V kapitole čtyři bylo Norsku garantováno přechodné období pěti let ve vztahu k jeho existujícím regulacím zahrnující poţadavek speciálního povolení pro cizince při volném nákupu nemovitostí. Kapitola pět, přepravní kapitola, umoţnila norským registrovaným lodím právo kabotáţe246 na území EU. V kapitole sedm, bylo pokryto spotřebitelské právo směrnicí EU (Hlavní Ochranná Směrnice Výrobků), vstoupivší v platnost od června 1994. Kapitola osm byla stanovena velice rychle, Norsko se totiţ účastnilo téměř všech rámcových programů EU pro výzkum, zde byla pouze výjimka týkající se nukleární fyziky. Kapitola devět, se starala o to, aby studenti z členských států mohli získat stejné zacházení srovnatelné s norskými studenty v otázce poplatků. Kapitoly 10, 11 a 12 byly v podstatě rozhodnuty smlouvou o EHP. Dolaďování dohody o prosperitě v zemích EU zůstávalo i nadále národní zodpovědností. Principy ekonomického a sociálního pokroku, plná zaměstnanost, zlepšení ţivotních standardů a pracovních podmínek byly formulované na bázi sociální politiky EU. V kapitole třináct, Norsko vyjednalo speciální deklaraci na velryby, potvrzující, ţe Norsko bude respektovat regulaci EU vytvořenou pro ochranu a zvýšení počtu velryb. Norsko věřilo, ţe i tato věc můţe být dále projednávána s Mezinárodní velrybářskou komisí. Deklarace proto obsahovala potvrzení, ţe Norsko bude pracovat na úpravě regulací EU a umoţní přístup k norským znalostem zakládajících se na vědeckých materiálech. Dále Norsku bylo dáno přechodné období do roku 1997, na omezení vypouštění oxidu siřičitého247 z titan-deoxidového průmyslu.248 Norsko také přijalo směrnici týkající se smlouvy Euratom, i kdyţ výběr zdrojů energie zůstal i nadále národním zájmem.249

Agreement on the European Economic Area: On-line verze: (http://secretariat.efta.int/Web/EuropeanEconomicArea/EEAAgreement/EEAAgreement). 246 Kabotáţ v lodní dopravě: právo připustit provoz mezi přístavy na vlastním státním území pouze lodím plujícím pod vlajkou tohoto státu. 247 Norsko má díky levným zdrojům energie velmi rozvinutý hutnický průmysl. A právě v souvislosti se zpracováním některých slitin docházelo k vypouštění většího mnoţství oxidu siřičitého. Rychlé zavedení 245

72

7.4 Projednávaná témata 7.4.1 Ropa V roce 1972 Norsko začalo proces směřující hlavně k ropné produkci. Bylo jasné, ţe ropa a plyn budou hlavními tahouny norské ekonomiky. Od konce sedmdesátých let norský export, ropy a plynu, stále rostl, a posiloval norský vliv a pozici ve světové ekonomice.250 Spolu s tím také norskou pozici, jako energetické podpory západní Evropy. Hodnota norské produkce ropy a plynu se pohybovala v roce 1993 okolo jedné sedminy HNP Norska, zatímco tvořila přibliţně jednu třetinu exportu. Z toho téměř devadesát procent ropy směřovalo do zemí západní Evropy.251 Politický vliv se také brzy projevil v ropném odvětví, to bylo spojováno s otázkou národní suverenity, s právem nad surovinami a s pojmy jako národní dozor a kontrola. To samozřejmě zkomplikovalo správu surovin. Národní dozor nad prácí na kontinentálním šelfu, právo státního podílu a právo státu nařídit zdanění ropných zdrojů. Prostředkem pro tuto politiku byla státní ropná společnost, Statoil, která drţela padesátiprocentní podíl na licencích pro těţbu ropy. V roce 1985 se stát stále více blíţil budoucím komplikacím souvisejícími s tzv. SDØE252, zavádějící přímý státní podíl na všech udělených licencích. Na podzim roku 1991, předloţilo ES návrh směrnice, která navrhovala, ţe firmy ze států ES mohou nabízet pobřeţní suroviny253 na nediskriminační úrovni, bez ohledu na národnost a i na to, zda jsou státní, či soukromé.254 S Norskem v ES, by mohl návrh směrnice postihnout automatické vlastnictví Statoilu ve všech částech norského šelfu, stejně

některých norem EU by pak mohlo mít váţné dopady na toto průmyslové odvětví, a proto si Norové také vyjednali přechodné období do roku 1997. 248 Tato omezení zavádí Směrnice Rady 92/112/EHS. Zdroj: Směrnice Rady 92/112/EHS ze dne 15. prosince 1992 o postupech harmonizace programů sniţování a úplného vyloučení znečišťování odpady z průmyslu oxidu titaničitého. Úřední věstník Evropských společenství 15, sv. 2, s. 170 - 175. On-line verze: (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:15:02:31992L0112:CS:PDF). 249 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 57-59. 250 Srovnání: HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth: Dějiny Norska. Praha 2005, s. 277-278. 251 Om medlemskap i Den europeiske union (st.meld. 40 1993-94). 252 Statens direkte økonomiske engasjement i petroleumsvirksomheten (Státní ředitelství hospodářství zapojeného do ropného průmyslu). 253 Tímto je myšlena ropa a plyn produkovaná z Evropského kontinentálního šelfu, který z velké části zasahuje na území Norska. 254 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/22/ES ze dne 30. května 1994 o podmínkách udělování a uţívání povolení k vyhledávání, průzkumu a těţbě uhlovodíků. Úřední věstník Evropských společenství 06, sv. 2, s. 262-267. On-line verze: (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:06:02:31994L0022:CS:PDF).

73

tak i jeho pozici, jako provozovatele a správce SDØE v pobřeţních aktivitách. Návrh této směrnice se v Norsku setkal se skepticismem, i kdyţ nejdříve potvrdil, ţe pobřeţní suroviny náleţí státu, na jehoţ území se nachází. Jedná se tedy spíše především o národní suroviny, neţ suroviny náleţící celé EU.255 Návrh směrnice nebyl obecně populární i uvnitř ES. Přesto byl nejvíce kritizován v Norsku. A právě Norsko, jako největší západoevropský ropný producent a jako třetí největší dodavatel zemního plynu do ES, se snaţilo chovat značně asertivně v souvislosti s energetickým sektorem. Ve zprávě Stortingu z června 1993 ministr obchodu Bjørn Tore Godal zdůrazňoval výhodnou pozici Norska, jako jednoho z hlavních energetických dodavatelů do ES. Argumentoval, ţe obecná situace v ES, co se energetiky týče, by se od základu změnila s Norskem jako členem. Dále zobrazoval norské členství jako ţivotně důleţité pro budoucí energetickou politiku ES.256 V obraně vlastních ropných zájmů, Norsko zdůrazňovalo princip subsidiarity uvnitř EU. Norsko ţádalo o přenesení rozhodování na národní úroveň, a to především díky jeho dlouhé historické zkušenosti související se skepticismem k supranacionalitě. Subsidiarita také slibovala odpověď na jeden z nejvíce problematických argumentů souvisejících s referendem, konaném v roce 1972. Vláda zároveň argumentovala, ţe je v zájmu EU, aby Norsko, s dobře zavedeným systémem kontroly a regulací, dále pokračovalo ve správě pobřeţních zdrojů. Předsedkyně vlády Gro Harlem Brundtlandová také poznamenala k vlivu směrnice na norské veřejné mínění, ţe jí tato situace do značné míry připomíná rok 1972, kdy ES formulovala politiku rybolovu ještě před konáním norského referenda o členství v ES a výrazně tím ovlivnila výsledek voleb.257 Dilematem pro norskou vládu se stal posun Evropského společenství v energetickém sektoru. Samozřejmě nějaká úprava, týkající se nové linie politiky ES, jiţ byla připravena. Jednoduchou technickou úpravou mohlo být oddělení SDØE od Statoilu a být přiřazena pod ministerstvo průmyslu a energetiky, a tak dovolit Statoilu jednat jako normální konkurenční společnost. To by také ukončilo vedoucí pozici Statoilu v Norském vyjednávacím výboru pro plyn GFU,258 který zahrnoval společnosti soukromého sektoru, jako Norsk Hydro a Saga, spolu se Statoilem. Členství v GFU bylo rozšířeno v roce 1992, otevřením se zahraničním společnostem produkujících plyn z Norského šelfu. Nakonec se ukázalo, ţe ţádná z norských ropných společností, zahrnujících i Statoil, neoponovala ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 59-61. Om medlemskap i Den europeiske union (st.meld. 40 1993-94). 257 Srovnání: Viz kapitola 5. 258 Gassforhandlingsutvalget. 255 256

74

navrhované směrnici. Harald Norvik, hlavní manaţer Statoilu řekl, ţe se norské společnosti díky směrnici stanou naopak ještě silnější. Norská vláda oznámila její znepokojení s navrhovanou směrnicí, částečně také z taktických důvodů. Byla zde potřeba demonstrovat obranu norských zájmů, především v předvolební situaci roku 1993. Konec konců, pozice Statoilu byla pro norskou vládu důleţitá díky vyuţívání kontroly nad pobřeţními zdroji. Důvodem takového postoje norské vlády bylo to, ţe nechtěla být viděna, jak mění ihned svou pobřeţní politiku na základě nařízení z EU. Pro předního producenta energie v Evropě by přijetí tzv. „fait accompli“ znamenalo politickou poráţku a moţnost nepříznivého ovlivnění výsledku referenda. Tato výhlídka byla nakonec odvrácena protokolem 4 k norské smlouvě s ES, která zaručovala Norsku suverénní pozici nad ropnými zdroji.259 Mohlo by se zdát, ţe existující směrnice (90/531/EEC)260 a následující Remedies Directive261 by moly mít také vliv na norské cíle v jejich pobřeţním sektoru. Mimoto i účinek směrnice, zahrnující zpřístupnění zásob a práce široké nabídce EU, mohl být v Norsku prosazen, také pomocí EHP, coţ byla záleţitost, která nebyla v Oslu dříve diskutovaná. V oblasti zboţí a sluţeb pro ropný sektor byla smlouva o EHP následována zjevnou změnou politiky. Aţ dosud paragraf 54 norského zákona, týkajícího se ropy, zajišťoval, ţe zboţí a sluţby pro ropný sektor budou Norskem poskytnuté v konkurenční ceně a kvalitě. Směrnice ES o veřejných zakázkách však postihovala národní ochranu, zahrnující i energetický sektor. Tato směrnice tvořila část smlouvy o EHP a vláda měla za úkol novelizovat zákon o ropě. Oficiální důvod ke změně byl nakonec ten, ţe norský průmysl se stal konkurenceschopnějším.262 Norský boj proti navrhované směrnici se vyplatil, jako důleţitý norský poţadavek byl zahrnut do konečného textu směrnice ES, která byla přijata ministry energetiky ES 10. Prosince 1993. Z některých norských poţadavků, jako pokračování účasti Statoilu ve všech částech, museli ustoupit, ale to jak vidno nebyla opravdová oběť. Na druhé straně setrvání Statoilu v SDØE bylo zajištěno, dále i potvrzení pozice Statoilu jako důleţitého politického Documents concerning the accession of the Republic of Austria, the Kingdom of Sweden, the Republic of Finland and the Kingdom of Norway to the European Union. Official Journal C 241, 29. August 1994. On-line verze: (http://eurlex.europa.eu/en/treaties/dat/11994N/htm/11994N.html). 260 Council Directive 90/531/EEC of 17 September 1990 on the procurement procedures of entities operating in the water, energy, transport and telecommunications sectors. Official Journal L 297, 29. October 1990. On-line verze: (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31990L0531:EN:HTML). 261 Council Directive 93/38/EEC of 14 June 1993 coordinating the procurement procedures of entities operating in the water, energy, transport and telecommunications sectors. Official Journal L 199, 9. August 1993. On-line verze: (http://eurlex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!celexapi!prod!CELEXnumdoc&lg=en&numdoc=31993L0038 &model=guichett). 262 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 60. 259

75

nástroje, stejně jako pokračující státní řízení. Ve vyjednávání o členství, Norsko naléhalo na zachování protokolu v konečné dohodě s ES, zajišťující národní kontrolu nad ropnými zdroji. Význam toho tkvěl především v tom, ţe by se tento protokol stal součástí primárního práva EU, coţ znamená, ţe síla jeho ochrany by byla větší neţ u směrnice, nebo nařízení, která jsou náchylná k moţným budoucím změnám.263 Změnu primárního práva umoţňuje pouze její přijetí jeho nové verze všemi členy společenství. Ochrana norských energetických zdrojů byla důleţitá, a to nejen z taktických důvodů. Do jisté míry se tím totiţ ocitl v sázce rozvoj norského průmyslu a jeho potenciál a s tím související pokračující podpora v mnoha sektorech veřejného ţivota. 7.4.2 Rybolov Otázka rybolovu byla jednou z nejdůleţitějších témat při vyjednávání a přišla na řadu jiţ při vyjednávání smlouvy o EHP. Na schůzce zástupců ES a členských zemí EFTA v Lucemburku v červnu 1991 byla projednávána komplikovaná kapitola rybolovu. Norsko a Island, pro které měly výsledky jednání o rybolovu největší důleţitost, poţadovaly volný přístup na trhy ES u ryb a mořských produktů. (Od července 1990 byl realizován volný obchod s rybami v EFTA.) ES na druhé straně poţadovalo neomezený přístup do vod zemí EFTA. Španělská delegace například pohrozila, ţe pokud nebude uzavřena vyhovující dohoda o rybolovu, bude další jednání o EHP vetovat.264 Od konce června se vyjednávání o EHP, také díky sporům o rybolovu, aţ do října 1991 nepohnula z místa. Švédská ţádost o členství v ES z července 1991 přispěla k částečné fragmentaci členské základny EFTA a i k oslabení jejich postavení při vyjednávání o EHP.265 V říjnu 1991 došlo k vyřešení otázky rybolovu. Obě znesvářené strany nakonec sníţily své nároky a uzavřely „Protokol č. 9“ o obchodu s rybami a ostatními mořskými produkty. Španělská delegace se nakonec spokojila s kvótou na lov ryb v norských a islandských vodách ve výši 11.000 tun ročně (původně poţadovala 30.000 tun) od roku 1997.266 Zástupci Norska a Islandu také ustoupili v počtu rybích druhů, které měly mít volný přístup na trh ES. Od 1. ledna 1994 získaly země EFTA bezcelní přístup na trh ES pro část produkce ryb, u dalších druhů ryb byla cla částečně sníţena (do začátku roku 1997 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 61. Tamtéţ, s. 63-65. 265 ČÁSTEK, Michal: Co by Norsku přistoupení k EU vlastně přineslo?. On-line verze: (http://www.integrace.cz/integrace/tisk.asp?id=747). 266 Om medlemskap i Den europeiske union (st.meld. 40 1993-94). 263 264

76

o 70 %, například u tresky a platýse), u citlivých poloţek (jako sleď, losos a makrela) nebyly norským vývozcům přiznány ţádné celní úlevy.267 Při vyjednávání o členství v EU byla citlivá kapitola rybolovu kvůli sporům mezi norskými a španělskými rybáři uzavřena aţ 15. března 1994. Norsko po nátlaku ES zvýšilo například kvótu vyjednanou v rámci EHP pro lov tresek o 3.000 tun. Jednalo se o mnoţství ryb, které mohly členské státy ES vylovit v norských vodách. (Španělská vláda však poţadovala navýšení o 14.000 tun.) Norsko mělo navíc po přistoupení do ES postupně pozbýt suverénní právo spravovat své zdroje ryb v norských vodách. Toto právo mělo přejít na ES. Norským rybářům byl na druhou stranu dohodou přislíben bezbariérový přístup jejich výlovků na trh ES, minimální ceny produkce ryb však stanovuje Komise. Gro Harlem Brundtlandová prezentovala výsledky přístupových jednání jako úspěšné.268 7.4.3 Zemědělství Mezi další problémové otázky patřilo zemědělství. Oponenti členství poukazovali na to, ţe by právě zemědělství bylo moţným členstvím v EU silně ovlivněno. Problém Norska tkvěl v tom, ţe jeho klimatické, geografické a demografické podmínky se zcela lišily od zbytku EU, a poţadovali, aby byla tato značná nevýhoda v zemědělském sektoru brána v úvahu při garantování příjmů zemědělcům, jako jinde v EU. Norsko sdílelo tento problém se Švédskem a Finskem a všechny tři země poţadovaly uznání speciálního statutu arktických a subarktických zemí. Ani Švédsko ani Finsko se však nechtěly výrazněji angaţovat v tomto problému, Norsko se tak ocitlo v obraně této otázky osamoceno. Norská ministryně zemědělství, Gunhild Øyangen, poţadovala speciální smlouvu, která by zajišťovala přijetí CAP Norskem, zatímco regionální politika by brala ohled na vlastní zemědělskou politiku. Norský problém tkvěl v tom, ţe jejich zemědělské produkty měly dvakrát vyšší cenu, neţ tomu bylo v ES, částečně tomu tak bylo i díky tomu, ţe se zavázali zajistit ţivotaschopnost vesnických usedlostí ve všech částech země.269 V roce 1993 pocházelo 77% příjmů farmářů ze státní pomoci.270 Členství v EU tak mělo poskytnout dlouho očekávanou náhraţku pro norskou vládu a omezit tuto značnou pomoc. Od roku 1945 norská zemědělská politika chránila farmáře a zajišťovala jim ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 65-66. ČÁSTEK, Michal: Co by Norsku přistoupení k EU vlastně přineslo?. 269 Om medlemskap i Den europeiske union (st.meld. 40 1993-94). 270 HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth: Dějiny Norska. Praha 2005, s. 276. 267 268

77

srovnatelný příjem s příjmem dělníka pracujícím v průmyslu. Nová politika nastíněná Stortingem a odsouhlasená v únoru 1993 přivedla výdělky farmářů na úroveň s průměrnou mzdou v populaci.271 Nová zemědělská politika byla ve Stortingu podporována stranami H a FrP, oponovali ji SP, SV a KrF. Rozhodnutí o omezení vládní pomoci farmářům tak padlo poprvé od roku 1970. Změna politiky postavila DNA do opozice k dvěma hlavním farmářským sdruţením a dalším organizacím. Ukázalo se opět, stejně jako v roce 1972, ţe je prakticky nemoţné udrţovat norské zemědělství uvnitř EU, vzhledem k charakteru norské přírody. Přesto norští zemědělci namítali, ţe zemědělství je historickým dědictvím po předcích a proto by mělo poţívat náleţité ochrany. Výsledkem bylo, ţe CAP byla rozšířena o Norsko a zemědělské ceny měly být přizpůsobeny na úroveň EU k prvnímu dni členství. Na prvních pěti let byla nastavena speciální měřítka pro ochranu obchodu a potravinářský průmysl mohl být podporován první tři roky v rozvoji a v investování do zlepšení a nových technologií. Pomoc CAP se vztahovala na severní oblasti Norska a v těchto oblastech mohla být poskytnuta národní podpora. Samozřejmě, ţe současná podpora nemohla převyšovat existující úroveň. Norsko si také vyjednalo sedmiletou výjimku pro podporu vepřového a drůbeţího masa, spolu s vejci, pro které nemohli získat podporou z EU.272 V původní norské přípravě pro vyjednávání byl omylem vynechán potravinářský průmysl, byl tam ale doplněn hned v následujícím dokumentu. Tato oblast také nebyla povaţována za problém, přesto bylo jasné, ţe průmyslová výroba nemůţe být změněna během jedné noci a proto bylo vyjednáno tříleté přechodné období pro dosaţení poţadavků EU. Problém osídlení však neuklidňoval reprezentanty farmářů, kteří tvrdili, ţe členství v EU bude mít podstatný vliv na zaměstnanost v zemědělství a zemědělské organizace změnily svůj vztah k ministerstvu zemědělství a slibovaly, ţe se nadále budou obracet výhradně na Brusel.273 7.4.4 Regionální politika Přesto, ţe se obě regionální politiky lišily, tak se Norsko, stejně jako EU, snaţilo zabránit vylidňování a podporovalo rozvoj venkovských oblastí. V druhém dokumentu ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 62. Documents concerning the accession of the Republic of Austria, the Kingdom of Sweden, the Republic of Finland and the Kingdom of Norway to the European Union. Official Journal C 241, 29. August 1994. 273 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 62-63. 271 272

78

týkajícím se regionální politiky, který předloţilo Komisi v září 1993, Norsko poţadovalo, aby všechny země od Trondheimu po země hraničící s Ruskem, mohly získat podporu z EU jako zvláště nerozvinuté regiony.274 Otázka podpory arktických a subarktických farmářů a regionů se setkala se sympatii představitelů EU, přesto poukazovali, ţe HDP na hlavu v regionu není dostatečně nízká, aby vyhovovala podmínkám cíle 1 regionální politiky EU.275 Pokud jde o hustotu osídlení, tak Norsko souhlasilo s EU, ţe se stane kritériem pro regionální pomoc. Čtyři nejsevernější země: Finnmark, Troms, Nordland a NordTrøndelag získaly z fondů 0.5 miliardy norských korun ročně a norská vláda tomu měla poskytnout odpovídající záruky.276 Tato dohoda však neuspokojila SP, která je ve venkovských oblastech nejsilnější stranou a chtěla zachovat národní kontrolu nad regionální politikou. Mezi další nespokojené patřila i skupina sociálních demokratů odmítajících členství v EU SME. Ta poukazovala na to, ţe EU má od Norska rozdílná kriteria pro regionální politiku a členství v EU by znamenalo krácení v rybolovu a zemědělství, coţ byly důleţité odvětví pro regionální politiku.277 7.4.5 Suverenita Suverenita byla jedním z hlavních témat především v roce 1972. Tato otázka byla opět otevřena oponenty norského členství v EU, kteří označovali Brusel, jako vzdálené a překáţející místo. Poţadovali také rozdílnou agendu, která by byla vhodná pro Norsko. 278 Předsedkyně vlády, Gro Harlem Brundtlandová, však s těmito stanovisky nesouhlasila a hledala různé příleţitosti a nástroje k tomu aby přesvědčila veřejnost, ţe členství přispěje k rozvoji demokracie. Dále by podle ní, mělo členství zvýšit norskou národní suverenitu, která by daleko přesahovala tu, jeţ by měla jako samostatný jedinec. Další otázkou v diskuzi bylo hlasování kvalifikovanou většinou v Radě ministrů EU, zde Gro Harlem Brundtlandová argumentovala tím, ţe 25 miliónů obyvatel severských zemí by spolu s Dánskem mělo, při hlasováni v Radě, větší váhu neţ osmdesátimiliónové Německo. Jakkoli byly tyto argumenty přesvědčivé, tak se přesto většina populace

Om medlemskap i Den europeiske union (st.meld. 40 1993-94). Commission opinion on Norway's application for membership. In: Bulletin of the European Communities. 1993, No Supplement 2/1993, pp. 9-32. 276 V podstatě to znamenalo moţnost pokračovat ve zmenšené míře v dotacích u severních regionů. 277 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 61-62. 278 Srovnání: Graf č. 10-11, viz příloha s. 112-113. 274 275

79

přikláněla, v tomto směru, k názoru opozice. Ta zastávala názor, ţe členství v EU zmenší schopnost Norska samostatně rozhodovat v jednotlivých oblastech politiky.279 7.5 Referendum o norském členství v EU (1994) Jak jiţ bylo dříve řečeno tak změny, které nastaly na konci osmdesátých let v Evropě a v Evropském společenství, přivedli opět otázku norského členství v ES/EU do popředí politické diskuze. Avšak v roce 1994 mělo Norsko ze všech stávajících kandidátů, tedy ještě Švédska, Finska a Rakouska, nejtěţší pozici, protoţe norští voliči jiţ jednou vstup do ES odmítli, a to v roce 1972 počtem 53,3% : 46,7% hlasů. Po tomto neúspěšném referendu, které zapříčinilo i rozpad tehdejší vlády, pochopitelně nepatřila otázka členství Norska v ES aţ do této doby k hlavním problémům politické diskuze. Debata, která na toto téma vznikla, se brzy rozšířila napříč celou společností a jejím vyvrcholením se mělo stát právě všelidové hlasování o vstupu Norska do Evropské unie. Rok a pět měsíců poté co vláda DNA podala ţádost o členství v EU, rok po začátku vyjednávaní, bylo v březnu 1994 dosaţeno dohody. Byl tedy nejvyšší část pro to, aby začala kampaň na podporu členství, přesto se tak nestalo. Vláda čekala, dokud neproběhne sjezd DNA, který se měl konat uprostřed června. Potom v červenci následovaly tradiční letní prázdniny. 15. srpna 1994, pět let poté co odpůrci členství začali svou kampaň, byla předsedkyní vlády, Gro Harlen Brundlandovou, oficiálně zahájena kampaň na podporu členství Norska v EU. 280 7.5.1 Vládní kampaň Jednotliví ministři vlády Gro Harlen Brundlandové, a to i J.H.T. Olsen (ministr rybolovu) a G. Knudsenová (ministryně obchodu), kteří byli dříve skeptičtí k norskému členství v EU, pochválili přístupovou dohodu s EU.281 Gro Harlen Brundlandová ve svém prohlášení o významu pro Norsko, které se bude moci plně podílet na budoucím rozvoji Evropy, popsala výsledek jako dobrý. Norsko si podle ní bude moci nadále udrţet svůj „stát blahobytu“, vysokou zaměstnanost a silný ekonomický růst bez ztráty suverenity. Předsedkyně vlády Brundlandová také zdůraznila důleţitost severské dimenze, která by Srovnání: ARCHER, Clive: Norway outside the European Union. Norway and Europena integration from 1994 to 2004. New York 2005, s. 58-62. 280 KANIOK, Petr: Čtvrté rozšíření: Rakousko, Finsko, Švédsko. In: FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta (eds.): Rozšiřování ES/EU. Brno 2003³, s. 120. 281 Om medlemskap i Den europeiske union (st.meld. 40 1993-94). 279

80

v tomto kontextu získala větší váhu a také uvedla, ţe teď bude záleţet pouze na norských voličích, aby učinili správné rozhodnutí.282 „Ministr zahraničí Bjørn Tore Godal uvítal dohodu s EU a uvedl, ţe se ji podařilo uzavřít v souladu s přáním vlády. Ministryně obchodu G. Knudesenová řekla, ţe smlouva bude chránit norský „stát blahobytu“, vysokou zaměstnanost, posílí politiku ţivotního prostředí společnou a spolupráci na evropské bezpečnosti. Ministr rybolovu Olsen poznamenal, ţe smlouva bude chránit norské zdroje rybolovu. A mimo jiné také zdůraznil, ţe po uplynutí přechodného období, které skončí v roce 2003, budou mít sice zahraniční rybáři moţnost lovit ryby v norských vodách, ale tu samou moţnost, ve vztahu k ostatním členským státům, budou mít i norští rybáři. Gunhild Øyangenová, ministryně zemědělství, zdůrazňovala důleţitost stálé úmluvy pro severské zemědělství, která zajišťovala, ţe bude hrát důleţitou roli v zaměstnanosti a osídlení. Dále Norům nabízela moţnost práce na budoucí podobě zemědělství. A v neposlední řadě bylo také důleţité, ţe si severské zemědělství ponechalo, v téměř srovnatelné míře, moţnost státních dotací.“283 To, ţe norská vláda dospěla aţ do tohoto bodu, nebyla pouze práce DNA, ale i souhra vnějších okolností, jako finská a švédská ţádost o členství, podpora severské integraci ze strany předsedy komise Jacquese Delorse a dalších činitelů, díky kterým rostl optimizmus v populaci směrem k EU. Všem zainteresovaným aktérům však bylo jasné, ţe pro to, aby tato kampaň měla šanci na úspěch, musí přesvědčit ještě velký počet nerozhodnutých voličů a to i uvnitř své vlastní strany, kde se podpora členství pohybovala okolo 40% a 25% členů strany bylo stále ještě nerozhodnutých. Z počátku pojala norská vláda tento svůj úkol s tolerantností, avšak jakmile zjistila, ţe výsledek referenda bude do jisté míry ovlivněn výsledkem referenda ve Švédsku, tak se této strategie vzdala a snaţila se více zdůrazňovat a prosazovat své argumenty a stanoviska k diskutovanému tématu. Pod vedením Gro Harlen Brundlandové, Thorbjørna Jaglanda284 a Jense Stolberga se zaměřili na vyvrácení opoziční argumentace, ţe EU je zdrojem ekologických problémů a vysoké nezaměstnanosti a naopak se snaţili vyzvednout pozitiva, která by sebou smlouva přinesla. Sem podle vlády patřila ochrana norského bohatství, ţivotného prostředí,

ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 69. Tamtéţ, s. 69-70. 284 Thorbjørn Jagland (narozen 1950), politik, státník, člen DNA. V roce 1992 se stal předsedou strany a tuto funkci vykonával aţ do roku 2000. Působil také jako předseda vlády (1996-1997) a ministr zahraničních věcí (2000-2001). Od roku 1992 je také členem Stortingu a v roce 2005 byl zvolen předsedou Stortingu a tuto funkci vykonává do dnes. Zdroj: Thorbjørn Jagland. http://www.regjeringen.no/en/TheGovernment/previous-governments/the-structure-of-the-registry/ministries-and-offices/offices/primeminister-since-1814/thorbjorn-jagland.html?id=463465. 282 283

81

severského sousedství, lepší postavení v otázce bezpečnosti, kde by se Norsko stalo například jiţ plnoprávným členem ZEU.285 Původní předsevzetí vlády se nakonec podařilo splnit jen z polovic. Vládě se sice podařilo přesvědčit nerozhodnuté voliče ze své strany, kde nakonec 65% voličů DNA podpořilo členství, ale pro celkový úspěch referenda to nebyl dostatečný počet voličů, který by zajistil Norsku moţný vstup do EU. 7.5.2 Odpůrci členství Nejvýraznějším a nejsilnějším aktérem na tomto poli bylo bezesporu Nei til EF, které se později přejmenovalo na Nei til EU. Toto hnutí bylo původně zaloţeno v roce 1988,286 jako informační výbor o Norsku a ES. V roce 1990 byl přetvořen v politickou organizaci, která procházela napříč všemi politickými směry a stranami. Toto hnutí rychle rostlo a v květnu roku 1991 mělo jiţ 50 000 členů. O dva roky později se tento počet vyšplhal na 130 000 a svého vrcholu pak dosáhlo na podzim roku 1994, kdy počet členů dosáhl neuvěřitelných 140 000. Coţ z Nei til EU učinilo nejsilnější politické hnutí v Norsku.287 „Nei til EU se ve své struktuře podobalo více politické organizaci s jasným vedením a formálním členěním. Hned od svého počátku také vystupovalo velice aktivně proti EHP a v březnu 1991 uspořádalo svou první kampaň proti smlouvě a v lednu 1992 vytvořilo zprávu o implikaci EHP v Norsku a důsledcích, které sebou přinese. Toto hnutí bylo sice velice dobře organizováno, nebylo však naprosto jednotné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Existovaly zde neshody ohledně vedení, dále, ne všichni sledovali s libostí velký vliv zemědělských organizací, jejichţ finanční podpora činila 5 mil. NOK z celkových 5,5 mil NOK. Přesto se Nei til EU nedá upřít, ţe bylo jednoznačně jednotnější neţ zastánci členství, a také ţe bylo efektivnější v prezentaci svých názorů.“288

Při tehdejší ne příliš jasné budoucnosti NATO a jeho dalším směřování by hrála tato změna výraznou roli v otázce norské bezpečnostní politiky. Francie a další země totiţ debatovaly nad moţným rozpuštěním NATO, které podle jejich názoru, po skončení studené války jiţ nemělo smysl. ZEU a případně i pozdější Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) by tak byla jediným kolektivním garantem evropské bezpečnosti. 286 Srovnání: ERIKSEN, Trond Berg; HOMPLAND, Andreas; TJØNNELAND, Evind: Norsk idéhistorie VI. Et lite land i verden 1950-2000. Oslo 2003. 287 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 71. 288 ARCHER, Clive: Norway outside the European Union. Norway and Europena integration from 1994 to 2004. New York 2005, s. 56-57. 285

82

Hlavními otázkami, na které se Nei til EU soustředilo, byly: obrana norské suverenity, zachování a růst současné ţivotní úrovně, úplnou kontrola nad surovinami, ochrana ţivotního prostředí a solidarita se zeměmi a skupinami závislými na mezinárodní pomoci. Svou kampaň pak vystupňovalo v létě roku 1994, kdy vytvořilo „protizprávu“ k vládní, kde byla smlouva rozebrána a podrobena kritice. Do roku 1993 byla Nei til EU jedinou organizací stojící proti norskému členství v EU. S blíţícím se datem referenda, se však začaly postupně objevovat další organizace podobného rázu. První z nich byli členové DNA, kteří nesouhlasili se stranickým postojem v otázce členství. V říjnu 1993 taky byla zaloţena organizace Sociální demokraté proti EU (SME). Neměli ţádnou podporu vedení DNA, které to oznámilo jiţ den před vznikem této organizace. V postoji k EU se však SME poněkud lišilo od, jiţ zmíněného, Nei til EU, které se na rozdíl od SME stavělo i proti EHP. SME se nevymezovalo proti smlouvě, ale proti členství jako takovému. Zastávalo názor, ţe by Norsko, jako člen EU, nemohlo nadále udrţovat svou sociálně demokratickou politiku, dojde k růstu nezaměstnanosti, zvýšení kriminality a dalších negativních prvků. Tato kampaň byla svými tématy primárně zaměřena na voliče DNA, avšak neměla moc velký úspěch a nepodařilo se ji voliče DNA dostatečně přesvědčit o tom, ţe vládní kampaň je „propagandou“.289 Jaro roku 1994 sebou přineslo další změny na poli odpůrců norského členství v EU. Vznikla dohoda mezi Nei til EU, SME, SP, KrF, SV, NKP, dělnickými asociacemi, farmářskými organizacemi, ekologickými hnutími a mládeţnickými organizacemi, která měla koordinovat aktivity mezi jednotlivými oponenty členství.290 Díky této dohodě byli odpůrci norského vstupu do EU velice jednotní, a to i přesto, ţe mezi nimi existovali někdy i dost významné názorové rozdíly. Jeden měsíc před referendem se objevila ještě jedena organizace, stojící proti členství, Boderlige mot EU291 se snaţili získat konzervativní voliče ze severu Norska a nabídnout jim alternativu k politice strany H. Tato a další hnutí, svazy, nebo organizace, však jiţ hrály v celé kampani jen okrajovou roli a výrazněji se na konečném výsledku referenda nepodepsaly.292

Srovnání: AARDAL, Bernt: The 1994 Storting Election: Volatile Voters Opposing the European Union. Scandinavian Political Studies, Bind 17 (New Series) (1994) 2, s. 171-179.; PETTERSE, Per Arnt; JENSSEN, Anders Todal; LISTHAUG Ola: The 1994 EU Referendum in Norway Continuity and Change. Scandinavian Political Studies, Bind 19 (New Series) (1996) 3, s. 257-279. 290 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 71-73. 291 Nesocialisté proti EU. 292 Srovnání: HOLASOVÁ, Ivana. Vztah Norska a norských politických stran k Evropské unii. Diplomová práce. Brno 2007. 289

83

7.5.3 Příznivci členství DNA byla jedním z nejdůleţitějších aktérů v souvislosti s prosazováním norského členství v EU. Se svým postavením, jako vládní strany a prostředky, kterými disponovala, byla spolu s H největším zastáncem norského členství v EU mezi politickými stranami.293 Europabevegelse294, bylo naopak největší nezávislou organizací podporující norské členství. Na jeho výročním setkání v březnu 1992, tedy rok a půl po Nei til EU, se zapojili do kampaně také přívrţenci členství. Potřebovali však získat důvěru občanů a nového charismatického vůdce, volba Frederika Vogta Lorentzena však nebyla tím nejšťastnějším řešením. Roku 1993 se tak stal novým leaderem rektor Univerzity v Oslu, Inge Lønnin. Organizaci se však nikdy nepodařilo získat takové postavení, jako mělo Nei til EU, a svými 35 000 členy z podzimu roku 1994 se s ní nemohlo rovnat.295 Další organizací byla, Fra Nei til Ja296, ta se snaţila získat podporu lidí, kteří od roku 1972 nějakým způsobem změnili svůj náhled na ES/EU. A v této souvislosti upozorňovala na mnoţství pozitivních změn, kterých za tu dobu, Evropské společenství a později Evropská unie prodělali. Leaderem byl Arne Thorvik, díky němuţ byli napojeni na DNA.297 Ja-aksjonen for norsk meldemskap i Den europeiske union298 byla dalším hnutím, jak název jiţ sám napovídá, které podporovalo norské členství v EU. To vzniklo pod hlavičkou leadera mladých sociálních demokratů299 (AUF), Turida Birkelauda, a bylo podporováno řadou známých osobností. Toto hnutí se nesnaţilo o navození nálady podporující norské členství v EU a nikoliv o detailní diskuzi zaměřenou na vstupní smlouvu.300 Jejich primárním cílem bylo ukázat, co by se stalo, kdyby Norsko zůstalo mimo hranice EU. Tato taktika spočívala především v přesvědčování voličů, ţe v případě norského odmítnutí vstupu do EU bude vystaveno moţné ekonomické, ale i politické izolaci v rámci Evropy. Další, více či méně seriózní hnutí a organizace vznikaly těsně před referendem, ty se však jiţ nikterak nepodílely na konečném výsledku referenda.

Strana Høyre patřila dlouhodobě mezi největší a zastánce norského členství v EHS/ES/EU a to i na úkor severské spolupráce v souvislosti s plánem NORDEK. 294 Evropské hnutí. 295 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 73-74. 296 Od ne k ano. 297 ARCHER, Clive: Norway outside the European Union. Norway and Europena integration from 1994 to 2004. New York 2005, s. 58-62. 298 Ano-akce pro norské členství v evropské unii. 299 Arbeidernes Ungdomsfylking (AUF) – Mladí sociální demokraté. 300 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 74. 293

84

7.5.4 Postoje politických stran v předvolební kampani V průběhu debat o míře zapojení Norska do ES/EU vykrystalizovaly čtyři základní představy, jak by mělo přibliţně vypadat vypadat: Pravice, především pak strana H povaţovala za nezbytné okamţité zapojení do ES/EU, a to jak z ekonomických, politických, tak i z ideologických důvodů. Vrcholní představitelé DNA se rovněţ přikláněli k členství Norska v ES/EU, ale aţ po několikaleté přípravě v rámci EHP. DNA musela volit na rozdíl od H přece jen opatrnější taktiku, pokud nechtěla riskovat další váţné rozepře uvnitř strany. KrF a euroskeptické křídlo DNA viděli v intenzivnějším zapojením do EHP moţnost, jak se vyhnout další integraci. Proto také na rozdíl od SP podporovali norské členství v EHP, případně dalších nástupnických variant tohoto napojení na EU. SP a SV poţadovaly za nejvhodnější integrační rámec nastavený smlouvu o volném obchodu z roku 1974, v tomto ohledu zásadně odmítali jakoukoli integraci, která by Norsko připravila o část jeho suverenity.301 7.5.5 Konečné rozloţení sil a výsledek referenda Výzkumy veřejného mínění ukázaly, ţe podpora členství stále klesá, přesto bylo rozloţení sil na danou situaci dosti stabilní. V první polovině roku 1991, stejně tak i v roce 1994 nebyla ještě jedna třetina dotázaných rozhodnuta avšak v porovnání s rokem 1991, kdy podporu členství vyjadřovalo téměř 50% respondentů, v roce 1994 tato podpora klesla na 35%. Tato změna souvisela do jisté míry s událostmi, které se v posledních letech v Evropě odehrály. Na počátku devadesátých let, po pádu Berlínské zdi, nastartovaným demokratizačním procesem v zemích střední a východní Evropy a konečně i samotný rozpad Sovětského svazu, vedly k podpoře sjednocování Evropy. Zlom ale nastal v roce 1992, v souvislosti s Maastrichtskou smlouvou,302 kterou provázely těţkosti při ratifikaci v jednotlivých členských zemích. Problém nakonec vyvrcholil během dánského referenda, ve kterém ji voliči odmítli. Celá situace byla velice citlivě vnímána i norskou veřejností, která také díky tomu začalo EU více nedůvěřovat. Svým dílem k další skepsi, ve vztahu k sjednocené Evropě, přispěla i válka na Balkáně a neschopnost EU/ZEU adekvátně reagovat. Další problém byl viděn v nastupující ekonomické krizi ve východní Evropě. Tyto a další události vedly k tomu, ţe podpora členství byla o 10% menší neţ v roce 1972, KANIOK, Petr: Čtvrté rozšíření: Rakousko, Finsko, Švédsko. In: FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta (eds.): Rozšiřování ES/EU. Brno 2003³, s. 120-121, 128-131. 302 Smlouva o Evropské unii. 301

85

kdy dosahovala 45%. Změnou však bylo, ţe politické strany, a různá hnutí, byly daleko aktivnější neţ před dvaceti lety.303 Výzkumy také dále ukázaly, ţe severská vzájemnost hraje stále důleţitou roli, kdyţ 46% dotázaných uvedlo, ţe podpoří členství, pokud se tak stane i ve Švédsku a Finsku, 41% respondentů uvedlo, ţe členství nepodpoří ani, pokud by byla referenda u obou sousedů úspěšná. Je také zajímavé sledovat, ţe podpora členství byla větší mezi muţi, neţ mezi ţenami, členství také více podporovali lidé s vyšším vzděláním, podnikatelé a Oslo s jeho blízkým okolím. Na druhou stranu, zemědělci, rybáři, severní, málo obydlené regiony, se stavěli zásadně proti členství. 16. října 1994 se konalo referendum ve Finsku a za volební účasti 70,8% se 56,9% voličů vyslovilo pro vstup Finska do EU. Někteří označovali tento výsledek za jasné vítězství, druzí za těsnou výhru, ale všichni s napětím čekali na výsledky, které přinese švédské referendum. To se konalo 13. listopadu 1994. Volební účast byla vyšší neţ ve Finsku, 83,3%, avšak výsledek byl jiţ mnohem vyrovnanější. 52,3% voličů se nakonec vyslovilo pro vstup Švédska do EU. A norská vláda tak doufala v pozitivní ovlivnění výsledku hlasování v domácím referendu.304 28. listopadu 1994 se konalo referendum konečně i v Norsku. Volební účast zde byla ze všech tří severských zemí nejvyšší a dosáhla 89%, byla tedy o 9,7% vyšší neţ v roce 1972. Avšak ani to nepomohlo ke kladnému výsledku referenda, v němţ 52,2% voličů nakonec odmítlo vstup do EU, který podpořilo 47,8% voličů. Výsledky referenda podle jednotlivých krajů se do značné míry podobaly těm z roku 1972. Opět většina odpůrců členství pocházela z málo bydlených a severních oblastí, naopak příznivci členství pocházeli především z jiţních oblastí Norska. Nejvíce příznivců pocházelo z Osla a provincie Akershus. Naopak největší procentuální vítězství zaznamenali odpůrci členství v EU v provinciích Troms a Finnmark.305 Nejpozoruhodnější bylo, ţe výsledek byl téměř shodný s referendem z roku 1972. To také se potvrdily předešlé studie a výzkumy veřejného mínění vztahující se k rozloţení podpory členství mezi jednotlivými sociálními skupinami a i mezi jednotlivými regiony.306 Reakce na neúspěch referenda nebyla tentokrát tak váţná jako v roce 1972, kdy došlo k odstoupení vlády. A nemělo to ani tak zásadní vliv na proměnu politického spektra. Vláda sice vyjadřovala zklamání nad neúspěchem a určitá varování na moţné budoucí ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 75-76. s. 77. 305 Srovnání: Tabulka č. 6 a Mapa č. 2, viz příloha s. 114. 306 Srovnání: Mapa č. 3, viz příloha s. 115. A tabulek č. 8 a 9, viz příloha s. 117-118. 303

304Tamtéţ,

86

následky, které to Norsku můţe přinést, přesto neukončila své funkční období a dále se věnovala běţným problémům. Ve vztahu k EU se Norsko dále věnovalo rozvoji na bázi smlouvy o EHP, která vstoupila v platnost k 1. lednu 1994. Tabulka č. 6: Výsledky referenda o vstupu Norska do EU (1994). Země Østfold Akershus Oslo Hedmark Oppland Buskerud Vestfold Telemark Aust-Agder Vest-Agder Rogaland Hordaland Sogn og Fjordane Møre og Romsdal Sør-Trøndelag Nord-Trøndelag Nordland Troms Finnmark Celkem Zdroj: Folkeavstemninger.

Účast 88.2 91.1 88.1 88.7 88.5 88.7 89.0 87.9 88.0 89.0 90.3 89.8 89.5 89.1 87.9 89.4 88.5 89.1 88.1 89.0

NE (%) 46.5 36.2 33.4 57.3 55.9 42.8 43 57.8 55.6 54.4 54.7 56.3 68.2 61.6 55 64 71.4 71.5 74.5 52.2

Počet voličů 185 441 322 029 360 340 146 468 142 911 174 271 155 338 125 401 73 841 108 226 251 790 313 511 80 104 180 426 194 869 96 334 183 703 113 840 57 211 3 266 064

http://www.ssb.no/emner/historisk_statistikk/aarbok/ht000130-004.html

87

8. Vztah Norska a EU po roce 1994 Norský vztah k procesu evropské integrace je moţné charakterizovat jako jeden z nejskeptičtějších hraničících s nepřátelstvím. A to především díky tomu, ţe si jiţ dvakrát ve všelidovém hlasování zamítli vstup nejdříve do ES a později i do EU. Norsko se také díky tomu zdá být určitou anomálií v Evropě. Protoţe je úzce svázaná s Evropou, s EU a jejími institucemi, zapojuje se do evropských organizací, a přesto odmítá plné členství v EU.307 Otázka členství Norska v EU se opět otevřela v roce 1999 a byla rozebírána všemi stranami, vzhledem k volbám v roce 2001. To vše v návaznosti na smlouvu o Evropském hospodářském prostoru,308 která začala platit v roce 1994. Dále k tomu přispěl rozvoj EU, konec studené války a tehdy velice očekávané rozšíření EU o země střední a východní Evropy. Debaty v Norsku se dočkalo debaty i neúspěšné přijetí Ústavní smlouvy309 a problémy okolo ratifikace Lisabonské smlouvy. Odmítnutí vstupu neznamenalo, ţe by Norsko přerušilo veškeré vztahy s EU, právě naopak. Norsko je členem několika evropských organizací, spolu se státy EU a EU samotnou, na které je také ekonomicky téměř zcela závislé.310 Snaţí se také s EU spolupracovat a i díky tomu bývá častokrát charakterizováno jako: „nečlen uvnitř EU“. 311 Nejčastěji diskutovaným zapojením Norska do EU je právě smlouva o EHP, dále Schengen a na konec je Norsko i přidruţeným členem Západoevropská unie312. 8.1 Smlouva o Evropském hospodářském prostoru (EHP) Norsko je od roku 1994 i členem EHP, který vznikl při Jednotném evropském aktu (JEA), a vytvořil jednotný evropský trh. Státy EFTA, tedy aţ na Švýcarsko, souhlasily V mnoha ohledech se nám nabízí srovnání s Islandem nebo Švýcarskem. Ale ve skutečnosti ani jedna ze zmíněných zemí nemůţe v plné míře slouţit jako zdroj pro srovnání. Island doposud nikdy nepoţádal o členství a i v oblasti severské spolupráce je poněkud v pozadí. Švýcarsko v tomto ohledu vykazuje podobné známky jako Island. V obou zemích doposud není dostatečná politická ochota váţně uvaţovat o členství. S Norskem mají ale společné to, ţe jako jedni z posledních členů EFTA (v Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko) hledají určitý preferenční přístup na společný trh EU. Norsko je ale ve srovnání se všemi těmito zeměmi nejdále. 308 European Economic Area (EEA) – Evropský hospodářský prostor (EHP). 309 Celý název: Smlouva o Ústavě pro Evropu. 310 Většina Norského exportu směřuje do zemí EU, toto číslo se dlouhodobě pohybuje okolo 80%, podobné statistiky vykazuje i norský import. To dokazují i údaje zveřejňované Norským statistickým úřadem. Zdroj: Foreign trade. http://www.ssb.no/english/subjects/00/minifakta_en/en/.; SVÅSAND, Lars: The Re-Emergence of the Eu Issue in Norwegian Politics. Scandinavian Studies. Vol. 73, No. 3, 2002, s. 329-348. 311 „A non-member iside the EU“. 312 The West European Union (WEU) – Západoevropská unie (ZEU). 307

88

s přístupem na tento trh a naopak umoţnily státům EU přístup na svůj trh. Platily zde čtyři svobody pohybu (zboţí, sluţeb, lidí a kapitálu), které svými direktivami regulovala EU. Dále se Norsko podílelo na 31 programech v 8 oblastech. Norsku se tak podařilo proniknout s průmyslovými výrobky na evropský trh a zároveň si i nadále mohlo chránit své zemědělství a rybolov. Pokud jde o nařízení a směrnice EU, tak Norsko, Island, Lichtenštejnsko nerealizovaly pouze 8,8% těchto nařízení, na rozdíl od zemí EU, kde byl tento počet 12,8%. Tento nízký počet nerealizovaných směrnic a nařízení souvisí především s tím, ţe se Norsko můţe podílet na jejich vytváření. EHP má pro tyto případy také speciální instituci, Výbor EHP, který má pomáhat slaďovat postoje EU a norské vlády, dále má také pomáhá začleňovat legislativu EU do národního právního systému. Přes tyto zdánlivé schody zde byly pro Norsko dvě směrnice, které nebylo ochotno akceptovat: tzv. „Plynová směrnice“ a směrnice tykající se umělých přísad v jídle. Nakonec Storting včlenil obě tyto směrnice do svého právního řádu. Na realizaci těchto směrnic nedohlíţí sama EU, tuto funkci plní ESA (European Supervisory Agency) a dvůr EFTA.313 Oponenti této smlouvy tvrdí, ţe je Norsko pomocí této smlouvy Evropskou unii regulováno stejně, jako jeho členové, a tím ohroţuje norskou suverenitu. Právě otázka suverenity byla jedním z hlavních důvodů odmítnutí norského členství v EU. Proto odpůrci EHP tvrdí, ţe je tímto porušováno rozhodnutí voličů v referendu. V tomto směru dává oponentům za pravdu i mnoho nestranných expertů a tvrdí, ţe EHP je jako míchání oleje a octu, kdy je dosaţení uspokojivého výsledku nemoţné. A i ústavní právníci se shodují na tom, ţe norská svoboda není větší, neţ kdyby bylo Norsko členem EU. Největší problém ve vztahu k EHP se tedy týká směrnic. Norsko má sice moţnost se podílet na jejich vývoji, nemůţe však jiţ zasahovat do schvalovacího procesu, tudíţ nemůţe ovlivnit jejich finální podobu. Navíc ani Výbor EHP nemá ţádné pravomoci, které by mu umoţňovaly navrhovat změny směrnic, má právo je pouze zamítnout. Dále kaţdá země EFTA má právo veta, na jakoukoli směrnici, není ale jasné co by se stalo, pokud by tohoto veta vyuţily. Doposud k tomu ţádná ze zemí nepřikročila. 8.2 Schengen Přístup k Schengenu byl motivován chránit „Nordic pasport free zone“ existující od roku 1956. Severští předsedové vlád se rozhodli v květnu 1995 o připojení k Schengenu

SVÅSAND, Lars: The Re-Emergence of the Eu Issue in Norwegian Politics. Scandinavian Studies. Vol. 73, No. 3, 2002, s. 331-334. 313

89

a k 1. květnu 1996 obdrţeli status pozorovatele. Schengen fungoval aţ do roku 1999 jako oddělený program spolupráce, mezi členskými zeměmi. Postupně ale docházelo k jeho integraci, proto byla nutná změna norského postoje. V současné době je tedy Norsko, na rozdíl od některých členských států EU, členem Schengenu.314 8.3 Západoevropská unie ZEU Norsko je dále i přidruţeným členem ZEU, a to od roku 1992. Problém přišel, aţ kdyţ byla ZEU smlouvou z Nice315 začleněna do SZBP. Byl to podobný problém jako u Schengenu. Přesto to nemělo na Norsko takový vliv, jako na člena NATO mimo EU. Přispívá sice k obraně, přesto nemá vliv na další rozhodovací proces v rámci institucí EU. To znamená, ţe jak v oblasti Schengenu, tak i v případě ZEU má Norsko právo a moţnost se podílet na jejich činnosti, ale uţ ţádným způsobem nedokáţe ovlivnit přijetí legislativy vytvořené pro potřeby těchto institucí. 8.4 Další napojení na EU a podpora členství u jednotlivých stran Současná i budoucí spolupráce je z velké míry závislá postoji politických stran a jejich zájmech. Proto napojení na EU podporují především ty strany, které upřednostňují i členství Norska v EU a naopak. Kromě výše zmíněných napojení na EU, jsou zde i další věci např.: obchodní a zaměstnanecká unie jsou členy evropské organizace se sídlem v Bruselu. Dále i jednotlivé norské stany jsou členy evropských stran,316 s výjimkou SP, SV a FrP. Ale pokud bychom si poloţili otázku, zda budou norští voliči někdy v budoucnosti opět rozhodovat o přistoupení k EU, tak nám nezbývá odpovědět neţ to, ţe ano. Ale kdy se tak stane a jaký můţeme čekat výsledek je v současné době značně nejasné. Protoţe ti kteří se podílejí na ovlivňování této otázky nejvíce, tedy politické strany, se snaţí řídit základním instinktem, tedy přeţít. Pokud jde o politickou orientaci, tak stále zůstává neměnnou skutečností, ţe otázka EU má jen malý vliv na pravolevou orientaci strany.317

Norsko, Island a nově i Švýcarsko (země stojící mimo EU) jsou členské země Schengenského systému. Naproti tomu Velká Británie a Irsko (členové EU, kteří mají společnou pasovou unii, jeţ se vztahuje na celý Commonwealth) členy Schengenu nejsou. 315 Niceská smlouva. On-line verze: (http://www.cnb.cz/pdf/nicerev.pdf). 316 DNA je členem Party of European Socialists (PES), H a KrF jsou členy European People's Party (EPP) a V je členem European Liberal Democrat (ELDR). 317 Srovnání: Graf č. 12, který znázorňuje pravolevou orientaci strany (osa x) ve vztahu k jejich podpoře členství v EU (osa y). Viz příloha s. 113. 314

90

8.4.1 Strana středu (Senterpartiet – SP) Je asi nejvíce proti členství v EU. Důvody proč tedy odmítá členství: tvrdí, ţe nejdůleţitější globální problémy se nebudou řešit na bázi EU, ale na bázi OSN. Bojí se, ţe se z EU stane federace a tím dojde ke vzdálení vládnoucích elit běţnému občanovi. Kritizuje demokratický deficit v některých institucích EU. Státy střední a východní Evropy podle SP zpomalují rozvoj EU. A konečně, prohlubování integrace znamená, ţe členství jiţ není pro Norsko tak atraktivní. Po prozkoumání EHP došli také k závěru, ţe zesílil špatný dopad EU na Norsko a dochází k centralizaci a supranacionalizací, proto jsou i nadále zásadně proti členství v EU. Jejich antievropský postoj dále zesílilo vytvoření Ústavní smlouvy pro Evropu případně Lisabonské smlouvy.318 8.4.2 Levicová socialistická strana (Sosialistisk Venstreparti - SV) Podává některé argumenty stejně jako SP, ale souhlasí se supranacionalizací, přesto práce EU není v souladu s jejich prioritami a jejich volebním programem, tedy ochrana ţivotního prostředí, a plná zaměstnanost. Současný stav povaţují za lepší, neţ plné členství v EU.319 8.4.3 Liberálové (Venstre - V) Současný stav povaţují za vyhovující, protoţe pro členství není v populaci dostatek podpory, debata o členství můţe začít, pokud se to bude jevit nutné, potom jsou ochotni zváţit svůj dosavadní postoj. U strany Venstre je nutné brát v potaz i to, ţe stále trpí traumatem z rozštěpení strany po roce 1972 a další napětí by vedlo prakticky k likvidaci této strany.320 8.4.4 Křesťanská lidová strana (Kristelig Folkeparti - KrF) I KrF, stejně jako V, se od SP odchylují jen málo a zastávají názor, ţe členství v EU nemá smysl, pokud je EHP vyhovující. SP se však jako jediná zásadně staví proti členství

Srovnání: Senterpartiet – http://www.senterpartiet.no/. Srovnání: Sosialistisk Venstreparti – http://www.sv.no/. 320 Srovnání: Venstre – http://www.venstre.no/. 318 319

91

Norska v EU, KrF a V jsou ochotni za určitých podmínek (přijetí členství v referendu) diskutovat o budoucím moţném členství Norska v EU.321 8.4.5 Konzervativci (Høyre- H) Konzervativci jsou nejaktivnější zastánci členství Norska v EU, hlavně díky pozitivním zkušenostem s EHP. Proto členství prosazují jako výhodnější variantu. Snahu o členství v EU také můţeme snadno naleznout v jejich volebním programu, který vyznívá výrazně proevropsky.322 Høyre dává dokonce přednost evropské integraci před severskou spoluprácí, coţ se nejvýrazněji projevilo v případě plánu NORDEK. Strana ale sama nemá dostatečný potenciál k tomu, aby mohla utvořit třeba jen menšinovou vládu, proto, pokud se chce podílet na vládě, musí jít otázka členství v EU dočasně stranou.323 8.4.6 Pokroková strana (Fremskrittspartiet - FrP) I tato strana je v otázce členství Norska v EU vnitřně rozdělena, v roce 1994 oficiálně podporovala vstup do EU a tato její aktivita ji málem přivedla k zániku. V roce 2001 FrP zaţila také velké otřesy, vzhledem k personálním tahanicím uvnitř strany, proto je otázka EU to poslední co strana potřebuje. Dnes se staví k otázce členství neutrálně. Členství v EU není, podle FrP, na denním pořádku, pokud se nezmění veřejné mínění. Výkonný výbor a národní výbor strany se také usnesly, ţe je tu sice dobrý důvod pro členství v EU, ale nebudou o tom rozhodovat strany, nýbrţ voliči v referendu.324 8.4.7 Norská strana práce (Det Norske Arbeideparti - DNA) Je rozdělena od vrchu aţ dolů mezi příznivce „pro“ a „proti“, přesto vedení podporuje členství.325 Uvnitř strany existuje silná opozice proti oficiálnímu postoji vedení, která se výrazně projevila například v roce 2001. Uvnitř strany je však patrná změna, neboť při odmítnutí členství v roce 1994 vláda neodstoupila jako v roce 1972, ale pokračovala dál ve vládě aţ do konce volebního období, tedy aţ do roku 1997. Změna ve straně je patrná i Srovnání: Kristelig Folkeparti – http://www.krf.no/ikbViewer/page/krf/forside Høyres programmer. On-line verze: (http://www.hoyre.no/seksjoner/program). 323 Srovnání: Høyre - http://hoyre09.no/. 324 Srovnání: Fremskrittspartiet - http://www.frp.no/Innhold/FrP/?folderpagesize=20. 325 KOPEČEK, Lubomír: Norsko. In: STRMISKA, Maxmilián; HLOUŠEK, Vít; KOPEČEK, Lubomír; CHYTÍLEK, Roman: Politické strany moderní Evropy. Praha 2005, s. 225. 321 322

92

z toho, ţe například Torbjørn Jagland, bývalý ministr zahraničí na celostátním sjezdu strany prohlásil: „musíme změnit postoj k členství, aby se zvýšila manévrovatelnost strany“. Vedení strany se tehdy také usneslo, ţe strana poţádá znovu o členství v EU, nejdříve však 2005-2006, za předpokladu, ţe bude mít členství dostatečnou podporu mezi lidmi.326 Dosud se tak ale nestalo a to především díky nedostatečné podpoře členství Norska v EU mezi populací. Přesto je otázka norského členství uvnitř DNA, ale i mezi zbylou populací stále aktuální.

326

Srovnání: Det Norske Arbeideparti - http://www.arbeiderpartiet.no/.

93

9. Závěr Pokud bychom se měli zaměřit na zhodnocení norského angaţmá na poli evropské integrace, je nutné vzít v úvahu několik ukazatelů. V oblasti severské spolupráce zaznamenalo Norsko pozoruhodný vývoj. Po vyhlášení Marshallova plánu se Norové začali aktivně podílet na jednáních o severské celní unii. Poté, co se rozhodlo, ţe financování Marshallova plánu bude probíhat pod hlavičkou OEEC, začala jednání o severské celní unii drhnout a norský postoj začal být k této otázce více kritický. Nakonec několikrát vyjádřili neochotu se podílet, za současného stavu, na severské celní unii. A jaký byl důvod? Opět se jednalo o hospodářské záleţitosti. Norové by totiţ nedokázali konkurovat švédskému průmyslu a dánskému zemědělství. V podtextu toho všeho byly také částečně ukryté vzpomínky na léta strávená v unii se Švédskem, kterou roku 1905 opustili. Nakonec ale dávali přednost severské spolupráci, především plánu NORDEK, před evropskou integrací, které z jejich pohledu chyběla uţší severská dimenze. Po dostatečné modernizaci průmyslového sektoru a restrukturalizaci hospodářství se i k jednotlivým evropským plánům nestavěli jiţ tak odmítavě. Aktivně se podíleli na jednáních o FTA a později i úspěšnější EFTA. Kamenem úrazu se nakonec stalo EHS/ES. Zde se nejednalo pouze o průmysl nebo zemědělství, členství v této organizaci by ovlivnilo celé norské hospodářství a navíc by znamenalo zásah do státní suverenity. Právě suverenita se stala jedním z klíčových témat při referendu o norském členství v ES/EU roku 1972 a 1994. Zajímavé je také pozorovat, co vše Norové povaţovali za zásah do státní suverenity. Patří sem omezení finančních prostředků do zemědělství, přístup rybářů členských zemí ES/EU do norských vod, nutnost se řídit směrnicemi a nařízeními, pocházejícími z Bruselu. A co z toho by mělo opravdový dopad na norskou suverenitu? Norští zemědělci by sice byli vystaveni silné konkurenci, ale významnější dopad by to mělo na sociální politiku země neţ na její suverenitu. Spojování rybolovu se suverenitou země bylo stejně irelevantní jako v případě zemědělství. Rybáři zemí ES/EU sice by získali přístup do norských vod, na druhou stranu norští rybáři by získali zcela stejnou moţnost lovit ryby ve vodách členských států ES/EU. Co by opravdu omezovalo státní suverenitu, je přijímání nařízení a direktiv z Bruselu. Ale co s tím Norsko vlastně udělalo? Dvakrát odmítlo členství v ES/EU a dvakrát si vyjednalo přístup na evropský trh. Běţnému pozorovateli by se mohla jevit tato cesta jako logická. Norové získali přístup na evropský trh a zároveň si mohou chránit citlivá odvětví hospodářství. K tomu je však nutné dodat, ţe je povinností Norska řídit se nařízeními a směrnicemi ES/EU, aniţ by měli 94

šanci jakýmkoli způsobem ovlivnit finální verzi přijímané legislativy. Někteří autoři tuto situaci nazývají nečlen uvnitř EU, nebo škodolibě hovoří v tom smyslu, ţe Norové, ve snaze si chránit vlastní suverenitu, vstoupili do EHP, kde o ni nakonec přišli, aniţ by o tom museli hlasovat v referendu. Faktem však zůstává to, ţe Norsku z politických důvodů tato situace vyhovuje. Rozhodujícím ukazatelem je tedy nakonec vůle Norů se stát nebo nestát členy nadnárodní organizace. Po odmítnutí členství v roce 1994 odpůrci postupně posilovali aţ do roku 1997, kdy se situace mírně změnila a konečně začali pomalu posilovat i příznivci EU. Graf č. 13: Vývoj podpory norského členství v EU.

Zdroj: SVÅSAND, Lars: The Re-Emergence of the Eu Issue in Norwegian Politics. Scandinavian Studies. Vol. 73, No. 3, 2002, s. 342.

Pokrok pro příznivce se zdá být do té doby, dokud se o členství nezačíná jednat, poté opozice vţdy mobilizuje své síly. Odpůrcům smlouvy také do jisté míry nahrává situace, v jaké se Norsko nacházelo, sílící norské hospodářství oproti ekonomickému propadu Švédska a Finska v 90. letech. Při rozhodování o větším napojení na Evropu nebo setrvání v dočasné „izolaci“, nahrávají odpůrcům některé negativní reakce ze strany členských států EU: jedná se zde především o odmítnutí ratifikace Maastrichtské smlouvy Dánskem, neúspěch v referendu při ratifikaci Niceské a Lisabonské smlouvy v Irsku a v neposlední řadě i neúspěch v referendech ve Francii a v Nizozemsku při ratifikaci tzv. Ústavní smlouvy. Odpůrcům členství nahrávají i postoje některých členských zemí k přijetí eura, mezi které patří Dánsko, Velká Británie a Švédsko, které navíc nemá v této otázce ani

95

vyjednanou výjimku. Toto vše samozřejmě nepomáhá norským příznivcům členství v EU, naopak ve svůj prospěch toho umí obratně vyuţít hnutí jako Nei til EU. Pokud bych měl ještě na závěr odpovědět na otázku, zda Norsko někdy vstoupí do EU nebo její nástupnické organizace, musím odpovědět jednoznačně kladně, avšak kdy se tak stane, záleţí na norské vládě. Rozhodujícím ukazatelem bude hospodářská situace Norska, mezi jejíţ hlavní ukazatele patří zásoby ropy, situace na trhu práce, síla průmyslu a výše exportu. A zda bude takový krok úspěšný, závisí především na voličích a jejich rozhodnutí v referendu, které, jak předpokládám, Norsko v budoucnu určitě čeká.

96

Seznam literatury 1 Prameny 1.

1972 aim for Nordic economic union. The Times, středa 15. ledna 1969, s. 22.

2.

Agreement on the European Economic Area: On-line verze: (http://secretariat.efta.int/Web/EuropeanEconomicArea/EEAAgreement/EEAAgreement). Ověřeno k 20.4. 2007.

3.

Commission opinion on Norway's application for membership. In: Bulletin of the European Communities. 1993, No Supplement 2/1993, pp. 9-32. On-line verze: (http://www.ena.lu/commission-opinion-norwayapplication-membership-1993-020003545.html). Ověřeno k 20.3. 2009.

4.

Communique from the Finnish Cabinet meeting on NORDEK on March 24, 1970. Archives historiques des Communautés européennes, Florence, Villa Il Poggiolo. Dépôts, DEP. Edoardo Martino, EM. Coopération nordique 1967-1969, EM 58. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.4. 2008.

5.

Communiqué issued at Stockholm. European Free Trade Association, Text of Convention and other Documents Approved at Stockholm on 20th November, 1959. London: Her Majesty's Stationary Office, 1960, p. 5. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.10. 2008.

6.

Convention establishing the European Free Trade Association. Convention establishing the European Free Trade Association, in Bundesgesetzblatt für die Republik Österreich. 16. Mai 1960; 31. Stück, No 100; 1960, pp. 893-931. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.10. 2008.

7.

Council Directive 93/38/EEC of 14 June 1993 coordinating the procurement procedures of entities operating in the water, energy, transport and telecommunications sectors. Official Journal L 199, 9. August 1993. On-line verze: (http://eurlex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!celexapi!prod!CELEXnumdoc&lg=en&numdoc=31993L 0038&model=guichett). Ověřeno k 20.4. 2009.

8.

Council Directive 90/531/EEC of 17 September 1990 on the procurement procedures of entities operating in the water, energy, transport and telecommunications sectors. Official Journal L 297, 29. October 1990. On-line verze: (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31990L0531:EN:HTML). Ověřeno k 20.4. 2009

9.

Decision by the Nordic Prime Ministers in Copenhagen the 23rd April 1968 on Nordic Co-operation. Archives historiques des Communautés européennes, Florence, Villa Il Poggiolo. Dépôts, DEP. Edoardo Martino, EM. Coopération nordique 1967-1969, EM 58. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.4. 2008.

10. Déclaration des Premiers Ministres des Pays Nordiques sur l'Intégration Européenne (Copenhague, 23 avril 1968). Archives historiques des Communautés européennes, Florence, Villa Il Poggiolo. Dépôts, DEP. Edoardo Martino, EM. Coopération nordique 1967-1969, EM 58. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.4. 2008. 11. De Gaulle's veto. In: European NAvigator. Étienne Deschamps. Translated by the CVCE. On-line verze: (http://www.ena.lu/). Ověřeno k 19.4. 2008.

97

12. Documents concerning the accession of the Republic of Austria, the Kingdom of Sweden, the Republic of Finland and the Kingdom of Norway to the European Union. Official Journal C 241, 29. August 1994. On-line verze: (http://eur-lex.europa.eu/en/treaties/dat/11994N/htm/11994N.html). Ověřeno k 2.2. 2008 13. Dopis Ph.D Lasse Sonneho z 27. března 2008, Jiřímu Pokornému. 14. Høyres programmer. On-line verze: (http://www.hoyre.no/seksjoner/program). 15. Jednotný evropský akt. On-line verze: (http://www.europa.eu/). Ověřeno k 1.4. 2007. 16. Kongeriget Norges Grundlov. On-line verze: (http://www.lovdata.no/all/nl-18140517-000.html). Ověřeno k 14.4. 2008. 17. Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o zaloţení Evropského společenství. On-line verze: (http://bookshop.europa.eu/eubookshop/download.action?fileName=FXAC07306CSC_002.pdf&eubp hfUid=534822&catalogNbr=FX-AC-07-306-CS-C). Ověřeno k 17.3. 2009. 18. Niceská smlouva. On-line verze: (http://www.cnb.cz/pdf/nicerev.pdf). Ověřeno k 12.10. 2005. 19. Norway's application for accession to the European Communities. Archives centrales du Conseil de l'Union européenne, Bruxelles, Chaussée d'Etterbeek 80. On-line verze: (www.ena.lu). Ověřeno k 15.3. 2008. 20. Om medlemskap i Den europeiske union (st.meld. 40 1993-94). On-line verze: (http://www.regjeringen.no/nb/dep/ud/dok/regpubl/stmeld/19931994/st-meld-nr-40_199394.html?id=190909). Ověřeno k 1.4. 2007. 21. Oslo´s risk in wooing Nordek and EEC. The Times, středa 11. března 1970, s. 6. 22. Resolution adopted by EFTA. European Free Trade Association, Text of Convention and other Documents Approved at Stockholm on 20th November, 1959. London: Her Majesty's Stationary Office, 1960, p. 6. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.10. 2008. 23. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/22/ES ze dne 30. května 1994 o podmínkách udělování a uţívání povolení k vyhledávání, průzkumu a těţbě uhlovodíků. Úřední věstník Evropských společenství 06, sv. 2, s. 262267. On-line verze: (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:06:02:31994L0022:CS:PDF). Ověřeno k 20.4. 2009. 24. Směrnice Rady 92/112/EHS ze dne 15. prosince 1992 o postupech harmonizace programů sniţování a úplného vyloučení znečišťování odpady z průmyslu oxidu titaničitého. Úřední věstník Evropských společenství 15, sv. 2, s. 170 - 175. On-line verze: (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:15:02:31992L0112:CS:PDF). Ověřeno k 20.4. 2009. 25. Smlouva o Evropské unii327. On-line verze: (http://www.europa.eu/). Ověřeno k 1.4. 2007. 26. Smlouva o jednotlivých orgánech328. On-line verze: (http://www.europa.eu/). Ověřeno k 1.4. 2007. 27. Smlouva o zaloţení Evropského Hospodářského Společenství 329. On-line verze: (http://www.europa.eu/). Ověřeno k 1.4. 2007. 28. The Nordek Treaty. In: EFTA Bulletin. April 1970, No 3; Vol XI, pp. 10-13. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.4. 2008. 29. The plan for a Nordic customs union and common market. European NAvigator. Etienne Deschamps. Translated by the CVCE. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.4. 2008.

Tzv. Maastrichtská smlouva. Tzv. Slučovací smlouva. 329 Tzv. Římská smlouva. 327 328

98

2 Monografie a články 2.1 Tištěné 1.

AARDAL, Bernt: The 1994 Storting Election: Volatile Voters Opposing the European Union. Scandinavian Political Studies, Bind 17 (New Series) (1994) 2, s. 171-179.

2.

AAREBROT, Frank H.; URWIN, Derek W.: The Politics of Cultural Dissent: Religion, Language, and Demonstrative Effects in Norway. In: Scandinavian Political Studies, Bind 2 (New Series) (1979) 2, s. 75-97.

3.

ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway and Europe: 1972 and Now. Journal of Common Market Studies. Vol. 33, No. 3, Sebtember 1995, s. 389-410.

4.

ARCHER, Clive: Norway and European Integration since 1994. Queen´s Papers on Europeanisation. No. 12/2001.

5.

ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998.

6.

ARCHER, Clive: Norway outside the European Union. Norway and Europena integration from 1994 to 2004. New York 2005.

7.

BAKKEOVÁ, Elisabet: Lidová hlasování o norském členství v EF (EU). Mezinárodní politika. roč. 26, č. 2, 2002, s. 13-14.

8.

BJØRKLUND, Tor: Election Campaigns in Postwar Norway (1945-1989): From Party-Controlled to Media-Driven Campaigns. In: Scandinavian Political Studies, Bind 14 (New Series) (1991), s. 279-301.

9.

BUSCK, Sten; POULSEN, Henning (eds.): Dějiny Dánska. Praha 2007.

10. CANAVERO, Alfredo; PIZZETTI, Silvia; VALENT, Lucio (eds): Globalisation, Regionalisation and The History of International Relations. International Committee of Historical Sciences (C.I.S.H.),Commission Of History Of International Relations. Milan, May 2000. 11. CONVERSE, E. Philips: Dimensions of Cleavage and Perceived Party Distances in Norwegian Voting. In: Scandinavian Political Studies, Bind 6 (1971), s. 108-152. 12. DERRY, T. K.: A History of Modern Norway 1814-1972. Oxford 1973. 13. ELIASSEN, Kjell A.: Mass Mobilization and the Transformation of Parliamentary Elites in Norway. In: Scandinavian Political Studies, Bind 1 (New Series) (1978) 2-3, s. 187-212. 14. ELIASSEN, Kjell A.; SITTER, Nick: Ever Closer Cooperation? The Limits of the „Norwegian Method“ of European Integration. Scandinavian Political Studies. Vol. 26, No. 2, 2003, s. 125-144. 15. ERIKSEN, Trond Berg; HOMPLAND, Andreas; TJØNNELAND, Evind: Norsk idéhistorie VI. Et lite land i verden 1950-2000. Oslo 2003. 16. FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta: Evropská unie. Brno 2003. 17. FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta (eds.): Rozšiřování ES/EU. Brno 2003³. 18. FIVELSDAL,Egil; HIGLEY, John: The Labour Union Elite in Norway. In: Scandinavian Political Studies, Bind 5 (1970), s. 165-203. 19. GERBET, Pierre: Budováni Evropy. Praha 2004. 20. GONĚC, Vladimír: Evropská idea II. Idea mírové, kooperující a sjednocující se Evropy 1938-1950. Brno 2001. 21. GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 1. Brno 2002.

99

22. GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 2. Brno 2003. 23. HELLEVIK, Ottar: The Common Market Decision in Norway: A Clash between Direct and Indirect Democracy. In: Scandinavian Political Studies, Bind 8 (1973), s. 228-235. 24. HOLASOVÁ, Ivana. Vztah Norska a norských politických stran k Evropské unii. Diplomová práce. Brno 2007. 25. HONCŮ, Šárka: Důvody norského odmítání členství v EU. Bakalářská práce. Radonice 2006. 26. HØYER, Svennik: Temporal Patterns and Political Factors in the Diffusion of Newspaper Publishing: The Case of Norway. In: Scandinavian Political Studies, Bind 10 (1975), s. 157-171. 27. HØYER, Svennik: The Political Economy of the Norwegian Press. In: Scandinavian Political Studies, Bind 3 (1968), s. 85-143. 28. HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth: Dějiny Norska. Praha 2005. 29. INGEBRITSEN, Christine: The Nordic States and European Unity. Ithaca, London 2000. 30. JOHANSEN, Jahn Otto: Norway and the EU a love-hate relationship. In: Unitas; 2003; 75, 4; ABI/INFORM Global, s. 23-27. 31. JUTIKALA, Eino; PIRINEN, Kauko: Dějiny Finska. Praha 2001. 32. KAN, A. S.: Dějiny skandinávských zemí. Praha 1983. 33. KEISER, Wolfram et al: Die EU-Volksabstimmungen in Österreich, Finnland, Schweden und Norwegen: Verlauf, Ergebnisse, Motive und Folgen. Institut für Höhere Studien Reihe Politikwissenschaft, 23 März 1995. 34. KNUDSEN, F. Olav; SAETER Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.): The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992, s. 179-193. 35. KOPEČEK, Lubomír: Norsko. In: STRMISKA, Maxmilián; HLOUŠEK, Vít; KOPEČEK, Lubomír; CHYTÍLEK, Roman: Politické strany moderní Evropy. Praha 2005, s. 224-237. 36. KUHNLE, Stein; ROKKAN, Stein: The Growth of the Profession Norway. In: Scandinavian Political Studies, Bind 12 (1977), s. 66-72. 37. KUNZE, Oscar-Erich: Norwegen: Doch noch Betritt zur Europäischen Union?. In: Ifo Schnelldienst; Feb 2003; 56, 4; ABI/INFORM Global, s. 32-39. 38. MARTINUSSEN, Willy: Political Awareness and the Distribution of Other Social Resources: The Case of Norway. In: Scandinavian Political Studies, Bind 6 (1971), s. 154-170. 39. MJØSET, Lars: Norway's Full-Employment Oil Economy - Flexible Adjustment or Paralysing Rigidities?. In: Scandinavian Political Studies, Bind 12 (New Series) (1989) 4, s. 313-340. 40. NARUD, Hanne Marthe: Coalition Termination in Norway: Models and Cases. Scandinavian Political

Studies, Bind 18 (New Series) (1995) 1, s. 1-21. 41. NILSON, Sten Sparre: Regional Differences in Norway with Special Reference to Labor Radicalism and Cultural Norms. In: Scandinavian Political Studies, Bind 10 (1975), s. 123-137. 42. NYHEIM, Jan Henrik: Norway: The Cooperation of Four Parties. In: Scandinavian Political Studies, Bind 2 (1967), s. 257-262. 43. PETTERSEN, Per Arnt: Elite Perceptions of Welfare Inequality: Frame of Reference for an Analysis of Storting Representative Positions on Welfare Problems in Norway since 1900. In: Scandinavian Political Studies, Bind 11 (1976), s. 77-90. 44. PETTERSE, Per Arnt; JENSSEN, Anders Todal; LISTHAUG Ola: The 1994 EU Referendum in Norway Continuity and Change. Scandinavian Political Studies, Bind 19 (New Series) (1996) 3, s. 257-279.

100

45. PETERSSON, Olof; VALEN, Henry: Political Cleavages in Sweden and Norway. In: Scandinavian Political Studies, Bind 2 (New Series) (1979) 4, s. 313-303. 46. PIERCE, Roy; VALEN, Henry, LISTHAUG, Ola. Referendum Voting Behavior: The Norwegian and British Referenda on Membership in the European Community. American Journal of Political Science. Vol. 27, No. 1, February 1983. 47. Oslo´s risk in wooing Nordek and EEC. The Times, středa 11. března 1970, s. 6. 48. POKORNÝ, Jiří: Dvojí norské odmítnutí vstupu do ES/EU. Bakalářská práce. Brno 2007. 49. POKORNÝ, Jiří: NORDEK a jeho vliv na integrační snahy Dánska a Norska. Bakalářská práce. Brno 2008. 50. ROKKAN, Stein: Norway. In: Scandinavian Political Studies, Bind 1 (1966), s. 266-280. 51. ROKKAN, Stein; HJELLUM, Torstein: Norway: The Storting Election of September 1965. In: Scandinavian Political Studies, Bind 1 (1966), s. 237-246. 52. ROKKAN, Stein; VALEN, Henry: The Election to the Norwegian Storting in September 1969. In: Scandinavian Political Studies, Bind 5 (1970), s. 288-300. 53. ROMMETVELD, Hilmar: Norwegian Coalition Governments and the Management of Party Relations. Scandinavian Political Studies, Bind 17 (New Series) (1994) 3, s. 239-257. 54. SAETER Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.):The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992. 55. SCIARINI, Pascal; LISTHAUG, Ola: Single Cases or Unique Pair? The Swiss and Norwegian „No“ to Europe. Journal of Common Market Studies. Vol. 35, No. 3, Sebtember 1997, s. 407-438. 56. SCHUSTER, Robert: Půlstoletí spolupráce ne severu Evropy. Mezinárodní politika. roč. 26, č. 3, 2002. s. 4-5. 57. SOLSTAD, Arve: The Norwegian Coalition Systém. In: Scandinavian Political Studies, Bind 4 (1969), s. 161-167. 58. SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007. 59. SONNE, Lasse: The Response of Nordic Economic Co-operation to the Question of the first EEC/EC Enlargement 1961-1973 with specila reference to the NORDEK Negotiations 1968-1970. International Economic History Congres, Helsinky, Finland 21 to 25 August 2006. 60. SVÅSAND, Lars: The Re-Emergence of the Eu Issue in Norwegian Politics. Scandinavian Studies. Vol. 73, No. 3, 2002, s. 329-348. 61. SVERDRUP, Ulf: Compliance and Conflict Management in the European Union: Nordic Exceptionalism. Scandinavian Political Studies. Vol. 27, No. 1, 2004, s. 23-43. 62. TORGORSEN, Ulf: The Formation of Parties in Norway: The Problem of Right-left Differences. In: Scandinavian Political Studies, Bind 2 (1967), s. 43-68. 63. TORSVIK, Per: A Guide to Norwegian Mass Media Statistics. In: Scandinavian Political Studies, Bind 4 (1969), s. 204-223. 64. VALEN, Henry: Norway: Local Elections in the Shadow of the Common Market. In: Scandinavian Political Studies, Bind 7 (1972), s. 273-282. 65. VALEN, Henry: Norway: 'No' to EEC. In: Scandinavian Political Studies, Bind 8 (1973), s. 215-226. 66. VALEN, Henry: Norway: The Local Elections of 1967. In: Scandinavian Political Studies, Bind 3 (1968), s. 237-241.

101

67. VALEN, Henry: Norway: the Local Elections of September 1975. In: Scandinavian Political Studies, Bind 11 (1976), s. 168-183. 68. VALEN, Henry: The Recruitment of Parliamentary Nominees in Norway. In: Scandinavian Political Studies, Bind 1 (1966), s. 121-166. 69. VALEN, Henry: The Storting Election of 1977: Realignment or Return to Normalcy?. In: Scandinavian Political Studies, Bind 1 (New Series) (1978) 2-3, s. 83-106. 70. VALEN, Henry; ROKKAN, Stein: Norway: The Election to the Storting in September 1973. In: Scandinavian Political Studies, Bind 9 (1974), s. 206-218. 71. VALEN, Henry; ROKKAN, Stein: The Norwegian Program of Electoral Research. In: Scandinavian Political Studies, Bind 2 (1967), s. 294-305. 72. VALENTOVÁ, Aneta: Zájmové skupiny v politickém systému Norska. Diplomová práce. Brno 2005. 73. WEISS, Jindřich: Projekt Evropského hospodářského prostoru: analýza pozice Norska. Diplomová práce. Brno 2008. 74. WIKLUND, Claes: Nordic Cooperation in the Seventies Trends and Patterns. In: Scandinavian Political Studies, Bind 2 (New Series) (1979) 2, s. 99-119. 75. WIKLUND, Claes: The Zig-zag Course of the NORDEK Negotiations. In: Scandinavian Political Studies, Bind 5 (1970), s. 307-336.

2.2 Elektornické 1.

A Nordic Common Market. On-line verze: (http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,902598,00.html?promoid=googlep). Ověřeno k 19.4. 2008.

2.

Constitutional changes. On-line verze: (http://www.stortinget.no/english/constitution.html#topp). Ověřeno k 20.3. 2007.

3.

ČÁSTEK, Michal: Co by Norsku přistoupení k EU vlastně přineslo?. On-line verze: (http://www.integrace.cz/integrace/tisk.asp?id=747). Ověřeno k 10.1. 2007.

4.

ČERMÁKOVÁ, Markéta: Politické strany Norska a jejich vztah k EU. On-line verze: (http://www.integrace.cz/integrace/tisk.asp?id=786). Ověřeno k 24.11. 2006.

5.

Důvody norského odmítání členství v EU. On-line verze: (http://heim.ifi.uio.no/~kristen/POLITIKKDOK_MAPPE/P_EU_Munchen_eng.html). Ověřeno k 1.12. 2006.

6.

FIALA, Vlastimil: Severská integrační disharmonie: Skandinávie vs. Finsko. On-line verze: (http://veda.fsv.cuni.cz/doc/KonferenceRCS/pol_fiala.doc.). Ověřeno k 10.1. 2007.

7.

FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. On-line verze: (http://www.arena.uio.no/publications/workingpapers1998/papers/wp98_25.htm). Ověřeno k 15.7. 2008.

8.

FRØLAND, Hans Otto: The Political Economy of Norway's Policy towards European Integration, 1948-73. Online verze: (http://www.arena.uio.no/events/papers/norway48-73.pdf). Ověřeno k 19.4. 2008.

102

9.

GRAVER, Hans Petter: The Approach to European Law in Norwegian Legal Doctrine. ARENA Working Papers WP 18/03. On-line verze: (http://www.arena.uio.no/publications/wp03_18.pdf). Ověřeno k 15.4. 2009.

10. Langsam unseriös. In Der Spiegel. 02.08.1971, No 32; 25. Jg, pp. 65-66. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.10. 2008. 11. LUDVIGSEN, Svein: Co-operation with the EU without being a member. Bratislava 2002, On-line verze: (http://www.regjeringen.no/nb/dokumentarkiv/Ryddemappe/213325/213397/218437/221096/cooperation_with_the_eu_without.html?id=221846). Ověřeno k 15.3. 2007. 12. MJØSET, Lars: The Nordic Economies 1945-1980. ARENA Working Papers, WP 00/4. 15. 1. 1998. Online verze: (http://www.arena.uio.no/publications/wp00_6.htm). Ověřeno k 19.4. 2008. 13. Norway Says Nei to Europe. On-line verze: (http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,906510,00.html). Ověřeno k 10.12. 2006. 14. President Mauno Koivisto. On-line verze: (http://www.tpk.fi/netcomm/news/ShowArticle.asp?intNWSAID=36295&LAN=FI.). Ověřeno k 15.4. 2009. 15. RASMUSSEN, Morten: The Political Economy of Danish European policy, 1950 to 1973. Helsinky 2006. Online verze: (http://www.helsinki.fi/iehc2006/papers3/Rasmussen.pdf). Ověřeno k 19.4. 2008. 16. STAMPEHL, Jan: Ist Finland ein Nordisches Land? Der Nordek-Prozess 1968-1970 asl Fallstudie. Magisterarbeit zur Erlagung des akademischen Grade Magister Artiom (M.A.) im Fach Skandinavistik. Humboldt-Universität zu Berli, Philosophische Fakultät II, Nordeuropa-Institut, Berlin 2002. On-line verze: (http://edoc.hu-berlin.de/master/stampehl-jan-2002-01-22/HTML/). Ověřeno k 19.4. 2008. 17. STRǺTH, Bo: Nordic Industry and Nordic Economic Cooperation. On- line verze: (http://www.iue.it/Personal/Strath/Welcome.html). Ověřeno k 1.5. 2009. 18. The "Marshall Plan" speech at Harvard University, 5 June 1947. On-line verze: (http://www.oecd.org/document/10/0,3343,en_2649_201185_1876938_1_1_1_1,00.html). Ověřeno k 7.5. 2009.

3 Internetové zdroje 1.

Britannica - http://www.britannica.com/. Ověřeno k 9.5. 2009.

2.

Det Norske Arbeideparti - http://www.arbeiderpartiet.no/. Ověřeno k 9.5. 2009.

3.

European Navigator - http://www.ena.lu/. Ověřeno k 9.5. 2009.

4.

Evropská unie - http://www.europa.eu/. Ověřeno k 9.5. 2009.

5.

Evropské sdruţení volného obchodu - http://www.efta.int/. Ověřeno k 9.5. 2009.

6.

Fremskrittspartiet - http://www.frp.no/Innhold/FrP/?folderpagesize=20. Ověřeno k 9.5. 2009.

7.

Høyre - http://hoyre09.no/. Ověřeno k 9.5. 2009.

8.

Kristelig Folkeparti – http://www.krf.no/ikbViewer/page/krf/forside. Ověřeno k 9.5. 2009.

9.

Mezinárodní měnový fond - http://www.imf.org/external/index.htm. Ověřeno k 9.5. 2009.

10. Norské ministerstvo zahraničí - http://www.regjeringen.no/en/dep/ud.html?id=833. Ověřeno k 9.5. 2009. 11. Norská vláda - http://www.regjeringen.no/nb.html?id=4. Ověřeno k 9.5. 2009.

103

12. Norský statistický úřad - http://www.ssb.no/english/. Ověřeno k 9.5. 2009. 13. Næringslivets Hovedorganisasjon - http://www.nho.no/. Ověřeno k 9.5. 2009. 14. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj http://www.oecd.org/home/0,2987,en_2649_201185_1_1_1_1_1,00.html. Ověřeno k 9.5. 2009. 15. Senterpartiet – http://www.senterpartiet.no/. Ověřeno k 9.5. 2009. 16. Severská rada - http://www.norden.org/start/start.asp. Ověřeno k 9.5. 2009. 17. Sosialistisk Venstreparti – http://www.sv.no/. Ověřeno k 9.5. 2009. 18. Store norske leksikon - http://www.snl.no/. Ověřeno k 9.5. 2009. 19. Strany a volby v Evropě - http://www.parties-and-elections.de/norway2.html. Ověřeno k 9.5. 2009. 20. Světová obchodní organizace - http://www.wto.org/. Ověřeno k 9.5. 2009. 21. Venstre – http://www.venstre.no/. Ověřeno k 9.5. 2009. 22. Vlamet - http://www.valmet-automotive.com/automotive/cms.nsf/pages/indexeng. Ověřeno k 9.5. 2009. 23. Volební výsledky norský stran - http://www.parties-and-elections.de/norway2.html. Ověřeno k 9.5. 2009.

104

Seznam zkratek AUF

Arbeidernes Ungdomsfylking – Mladí sociální demokraté

CAP

Common Agricultural Policy – Společná zemědělská politika

DLF

Det Liberale Folkepartiet – Liberální strana lidová

DNA

Det Norske Arbeideparti – Norská strana práce

EEA

European Economic Area – Evropský hospodářský prostor

EES

European Economic Space – Evropský hospodářský prostor

EFTA

European Free Trade Area – Evropské sdruţení volného obchodu

EHP

Evropský Hospodářský prostor

EHS

Evropské hospodářské společenství

ELDR

European Liberal Democrat – Evropská liberálně demokratická strana

EMS

Evropský měnový systém

EPP

European People's Party – Evropská lidová strana

ES

Evropské společenství

ESA

European Supervisory Agency

ESUO

Evropské společenství uhlí a oceli

EU

Evropská unie

EURATOM

Evropské společenství pro atomovou energii

FF

Fremtid for Finnmark – Budoucnost pro Finnmark

FrP

Fremskrittspartiet – Pokroková strana

FTA

Free Trade Area – Zóna volného obchodu

GATT

General Agreement on Tariffs and Trade – Všeobecná dohoda o clech a obchodu

H

Høyre – Konzervativci

IMF

International Monetary Fund

JEA

Jednotný evropský akt

KrF

Kristelig Folkeparti – Křesťanská lidová strana

KYST

Kystpartiet – Strana pobřeţí

MMF

Mezinárodní měnový fond

NATO

Nord Atlantic Treaty Organisation – Severoatlantická aliance

NKP

Norges Kommunistiske Parti – Norská komunistická strana

NOK

Norske kroner – Norská koruna

NORDEK

Nordiska Ekonomiskt Samarbete – Severská hospodářská spolupráce

OEEC

Organization for European Economic Cooperation – Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci

OECD

Organisation for Economic Co-operation and Development – Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj

OPEC

Organizace zemí vyváţejících ropu

PES

Party of European Socialists – Strana evropských socialistů

RV

Rød Valgallianse – Rudá aliance voličů

105

SME

Sosialdemokrater mot EU – Sociální demokraté proti EU

SP

Senterpartiet – Strana středu

SRN

Spolková republika Německo

SSSR

Svaz sovětských socialistických republik

SV

Sosialistisk Venstreparti – Levicová socialistická strana

SZBP

Společná zahraniční a bezpečnostní politika

SZP

Společná zemědělská politika

USA

United States of America – Spojené státy americké

V

Venstre – Liberálové

WEU

The West European Union

WTO

World Trade Organization – Světová obchodní organizace

ZEU

Západoevropská unie

106

Seznam grafů, map a tabulek I Grafy Graf č. 1: Výše norského exportu v letech 1950-52, 1959-61 a 1966-68 ................................................................108 Graf č. 2: Výše norského importu v letech 1950-52, 1959-61 a 1966-68 ...............................................................108 Graf č. 3: Výše dánského exportu v letech 1950-52, 1959-61 a 1966-68................................................................109 Graf č. 4 Výše dánského importu v letech 1950-52, 1959-61 a 1966-68 ................................................................109 Graf č. 5: Výše finského exportu v letech 1950-52, 1959-61 a 1966-68. ................................................................110 Graf č. 6: Výše finského importu v letech 1950-52, 1959-61 a 1966-68.................................................................110 Graf č. 7: Výše švédského exportu v letech 1950-52, 1959-61 a 1966-68 ..............................................................111 Graf č. 8: Výše švédského importu v letech 1950-52, 1959-61 a 1966-68. ............................................................111 Graf č. 9: Veřejné mínění k otázce norského členství v ES, 1987-1989 (%) .........................................................112 Graf č. 10: Důvody hlasování proti vstupu Norska do EU. .....................................................................................112 Graf č. 11: Důvody hlasování pro vstup Norska do EU ...........................................................................................113 Graf č. 12: Pravolevá orientace strany ve vztahu k jejich podpoře členství v EU ................................................113 Graf č. 13: Vývoj podpory norského členství v EU ..................................................................................................... 95

II Mapy Mapa č. 1: Výsledek referenda z roku 1972 podle jednotlivých krajů. ....................................................................114 Mapa č. 2: Výsledky referenda o vstupu Norska do EU (1994), podle krajů ........................................................114 Mapa č. 3: Srovnání výsledků referend z let 1972 a 1994 ..........................................................................................115

III Tabulky Tabulka č. 1: Výsledky referenda z roku 1972 podle provincií................................................................................... 52 Tabulka č. 2: Podpora norského členství jednotlivých stran v ES, v letech 1972 a 1989 ...................................... 59 Tabulka č. 3: Volební výsledek hlavních stran v letech 1973-1989............................................................................ 59 Tabulka č. 4: Veřejné mínění k otázce norského členství v ES, 1987-1989 (%). .................................................... 60 Tabulka č. 5: Výsledky voleb z roku 1993 podle jednotlivých částí Norska (%)..................................................... 70 Tabulka č. 6: Výsledky referenda o vstupu Norska do EU (1994) ............................................................................ 87 Tabulka č. 7: Výsledky norských voleb mezi léty 1945-2005. ...................................................................................116 Tabulka č. 8: Výsledky referenda z roku 1994, rozdělení podle jednotlivých krajů. .............................................117 Tabulka č. 9: Srovnání výsledků referend a volební účasti z let 1972 a 1994. .......................................................118

107

Přílohy I Grafy Graf č. 1: Výše norského exportu v letech 1950-52, 1959-61 a 1966-68. 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

1950 - 1952 1959 - 1961 1966 - 1968

Zdroj: SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007. s. 227.

Graf č. 2: Výše norského importu v letech 1950-52, 1959-61 a 1966-68. 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

1950 - 1952 1959 - 1961 1966 - 1968

Zdroj: SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007. s. 227.

108

Graf č. 3: Výše dánského exportu v letech 1950-52, 1959-61 a 1966-68. 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

1950 - 1952 1959 - 1961 1966 - 1968

Zdroj: SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007. s. 225.

Graf č. 4 Výše dánského importu v letech 1950-52, 1959-61 a 1966-68. 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

1950 - 1952 1959 - 1961 1966 - 1968

Zdroj: SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007. s. 225.

109

Graf č. 5: Výše finského exportu v letech 1950-52, 1959-61 a 1966-68. 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

1950 - 1952 1959 - 1961 1966 - 1968

Zdroj: SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007. s. 226.

Graf č. 6: Výše finského importu v letech 1950-52, 1959-61 a 1966-68. 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

1950 - 1952 1959 - 1961 1966 - 1968

Zdroj: SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007. s. 226.

110

Graf č. 7: Výše švédského exportu v letech 1950-52, 1959-61 a 1966-68. 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

1950 - 1952 1959 - 1961 1966 - 1968

Zdroj: SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007. s. 228.

Graf č. 8: Výše švédského importu v letech 1950-52, 1959-61 a 1966-68. 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

1950 - 1952 1959 - 1961 1966 - 1968

Zdroj: SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007. s. 228.

111

Odpovědi respondentů v %

Graf č. 9: Veřejné mínění k otázce norského členství v ES, 1987-1989 (%). 50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

Ano Ne Nevím

VI.87

I.88

VI.88

X.88

IX.89

Data konání výzkumu Zdroj dat: KNUDSEN, F. Olav; SAETER Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.): The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992, s. 185.

Graf č. 10: Důvody hlasování proti vstupu Norska do EU. Suverenita a demokracie Kritika EU a jeho systému Hospodářská politika, EHP Envormentální zájmy Zemědělství Zaměstnanost Rybolov, kvóty Regionální politika Odlišná kultura Welfare, platy, atp. Hraniční kontroly, drogy, atp. Vím co máme, ale Agresivita EU, proti společné obraně Nerovnost pohlaví Další důvody pro NE

26,1 10,6 10,4 7,1 6,9 6,7 5 3,8 3,3 3,2 3,2 3 0,8 0,2 10

Zdroj: PETTERSE, Per Arnt; JENSSEN, Anders Todal; LISTHAUG Ola: The 1994 EU Referendum in Norway Continuity and Change. Scandinavian Political Studies, Bind 19 (New Series) (1996) 3, s. 276.

112

Graf č. 11: Důvody hlasování pro vstup Norska do EU. Hospodářská politika a čtyři svobody Účast a spolupráce Obrana, bezpečnost Strach z izlolace Kulturni integrace Zaměstnanost Levnější potraviny Spojené státy evropské Oříznutí zemědělství a rybolovu Welfare, platy, atp. Zlepšení rybolovu Zlepšení zemědělství Další důvody pro ANO

22 20,7 18,2 9,9 7,1 4,7 3,1 1,9 1,1 0,8 0,4 0,1 4

Zdroj: PETTERSE, Per Arnt; JENSSEN, Anders Todal; LISTHAUG Ola: The 1994 EU Referendum in Norway Continuity and Change. Scandinavian Political Studies, Bind 19 (New Series) (1996) 3, s. 277.

Graf č. 12: Pravolevá orientace strany ve vztahu k jejich podpoře členství v EU.

Míra podpory členství Norska v EU ve straně

100 90 80

H

70 60

DNA

50

V

FrP

40 30 SV

20

KrF

10 SP

0 0

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

Pravolevá orientace strany Zdroj: SVÅSAND, Lars: The Re-Emergence of the Eu Issue in Norwegian Politics. Scandinavian Studies. Vol. 73, No. 3, 2002, s. 337.

113

II Mapy Mapa č. 1: Výsledek referenda z roku 1972 podle jednotlivých krajů.

NE Více jak 70% 60% - 70% 50% - 60% 40% - 50% Méně jak 40%

Zdroj: http://www.electoralgeography.com/en/countries/n/norway/1972-ecreferendum-norway.html. Mapa č. 2: Výsledky referenda o vstupu Norska do EU (1994), podle krajů.

NE Více jak 70% 60% - 70% 50% - 60% 40% - 50% Méně jak 40%

Zdroj: http://www.electoralgeography.com/new/en/countries/n/norway/norwayeu-referendum-1994.html.

114

Mapa č. 3: Srovnání výsledků referend z let 1972 a 1994.

Zdroj: SVÅSAND, Lars: The Re-Emergence of the Eu Issue in Norwegian Politics. Scandinavian Studies. Vol. 73, No. 3, 2002, s. 347.

115

III Tabulky Tabulka č. 7: Výsledky norských voleb mezi léty 1945-2005. DNA H SP KRF V SV FRP RV330 KYST331 NKP332 FF333 DLF334 Ostatní Celkem

% K. % K. % K. % K. % K. % K. % K. % K. % K. % K. % K. % K. % K. K.

1945 41,0 76 17,0 25 8,0 10 7,9 8 13,8 20 11,9 11 0,4 150

1949 45,7 85 18,3 23 7,9 12 8,5 9 13,1 21 5,8 0,7 150

1953 46,7 77 18,6 27 9,1 14 10,5 14 10,0 15 5,1 3 0,0 150

1957 48,3 78 18,9 29 9,3 15 10,2 12 9,7 15 3,4 1 0,2 150

1961 46,8 74 20,0 29 9,4 16 9,6 15 8,8 14 2,4 2 2,9 0,1 150

1965 43,1 68 21,1 31 9,9 18 8,1 13 10,4 18 6,0 2 1,4 0,0 150

1969 46,6 74 19,7 29 10,3 20 9,4 14 9,4 13 3,5 1,0 0,1 150

1973 35,4 62 17,4 29 11,0 21 12,2 20 3,5 2 11,2 16 5,0 4 0,4 SV 3,4 1 0,5 150

1977 42,2 76 24,8 41 8,6 12 12,4 22 3,2 2 4,2 2 1,9 0,6 0,4 1,0 0,7 155

1981 37,1 66 31,7 53 6,7 11 9,4 15 3,9 2 4,9 4 4,5 4 0,7 0,3 0,5 0,3 155

1985 40,7 71 30,4 50 6,6 12 8,3 16 3,1 5,5 6 3,7 2 0,6 0,2 0,5 0,4 157

1989 34,4 63 22,1 37 6,5 11 8,5 14 3,2 10,0 17 13,0 22 0,8 0,3 1 1,2 165

1993 36,9 67 17,0 28 16,7 32 7,9 13 3,6 1 7,9 13 6,3 10 1,1 1 0,0 2,6 165

1997 35,1 65 14,3 23 8,0 11 13,7 25 4,4 6 6,0 9 15,3 25 1,7 0,4 1 0,1 1,1 165

2001 24,3 43 21,2 38 5,6 10 12,4 22 3,9 2 12,5 23 14,6 25 1,2 1,7 1 0,1 2,5 165

Značka K znázorňuje počet křesel, které strana získala ve volbách do Stortingu. Zdroj: http://www.partiesand-elections.de/norway2.html.

Rød Valgallianse (RV) – Rudá aliance voličů. Kystpartiet (KYST) – Strana pobřeţí. 332 Norges Kommunistiske Parti (NKP) – Norská komunistická strana. 333 Fremtid for Finnmark (FF) – Budoucnost pro Finnmark. 334 Det Liberale Folkepartiet (DLF) – Liberální strana lidová. 330 331

116

2005 32,7 61 14,1 23 6,5 11 6,8 11 5,9 10 8,8 15 22,1 38 3,1 169

Tabulka č. 8: Výsledky referenda z roku 1994, rozdělení podle jednotlivých krajů. Počet voličů 01. Østfold 02. Akershus 03. Oslo 04. Hedmark 05. Oppland 06. Buskerud 07. Vestfold 08. Telemark 09. Aust-Agder 10. Vest-Agder 11. Rogaland 12. Hordaland 13. Sogn og Fjordane 14. Møre og Romsdal 15. Sør-Trøndelag 16. Nord-Trøndelag 17. Nordland 18. Troms 19. Finnmark Celá země

Celkem 185 441 322 029 360 340 146 468 142 911 174 271 155 338 125 401 73 841 108 226 251 790 313 511 80 104 180 426 194 869 96 334 183 703 113 840 57 211 3 266 064

Procentuální volební účast

Muži 90 029 158 040 166 575 71 791 70 293 84 786 75 034 61 124 36 337 52 661 123 752 153 348 40 465 89 540 95 403 47 992 91 170 57 019 29 435 1 594 794

Ženy 95 412 163 989 193 765 74 677 72 618 89 485 80 304 64 277 37 504 55 565 128 038 160 163 39 639 90 886 99 466 48 352 92 533 56 821 27 776 1 671 270

Zdroj: http://www.ssb.no/emner/00/01/30/euvalg/eu_norge.html.

117

Celkem 88,2 91,1 88,1 88,7 88,5 88,7 89,0 87,9 88,0 89,0 90,3 89,8 89,5 89,1 87,9 89,4 88,5 89,1 88,1 89,0

Muži 90,0 91,6 88,8 89,8 89,9 89,4 89,2 87,9 88,6 90,0 90,8 90,4 89,5 90,5 89,3 90,2 90,0 90,2 90,1 89,9

Ženy 86,6 90,6 87,5 87,5 87,2 88,0 88,8 87,9 87,3 88,2 89,9 89,2 89,4 87,8 86,5 88,6 87,1 88,0 85,9 88,2

Způsob volby Ano 53,5 63,8 66,6 42,7 44,1 57,2 57,0 42,2 44,4 45,6 45,3 43,7 31,8 38,4 45,0 36,0 28,6 28,5 25,5 47,8

Ne 46,5 36,2 33,4 57,3 55,9 42,8 43,0 57,8 55,6 54,6 54,7 56,3 68,2 61,6 55,0 65,0 71,4 71,5 74,5 52,2

Tabulka č. 9: Srovnání výsledků referend a volební účasti z let 1972 a 1994. Procentuální volební účast

01. Østfold 02. Akershus 03. Oslo 04. Hedmark 05. Oppland 06. Buskerud 07. Vestfold 08. Telemark 09. Aust-Agder 10. Vest-Agder 11. Rogaland 12. Hordaland 13. Sogn og Fjordane 14. Møre og Romsdal 15. Sør-Trøndelag 16. Nord-Trøndelag 17. Nordland 18. Troms 19. Finnmark Celá země

Oboje pohlaví 1972 1994 79,7 88,2 83,1 91,1 81,9 88,1 80,0 88,7 78,6 88,5 79,2 88,7 79,0 89,0 77,7 87,9 74,3 88,0 78,7 89,0 79,4 90,3 79,9 89,8 77,0 89,5 78,2 89,1 76,6 87,9 77,7 89,4 77,3 88,5 75,8 89,1 76,1 88,1 79,2 89,0

Muži 1972 1994 82,4 90,0 85,3 91,6 83,6 88,8 83,5 89,8 82,7 89,9 81,9 89,4 81,8 89,2 81,2 87,9 78,4 88,6 83,2 90,0 82,2 90,8 83,0 90,4 80,8 89,5 81,7 90,5 80,7 89,3 82,2 90,2 81,4 90,0 80,4 90,2 79,7 90,1 82,4 89,9

Ženy 1972 1994 77,1 86,6 80,8 90,6 80,6 87,5 76,6 87,5 74,5 87,2 76,5 88,0 76,3 88,8 74,2 87,9 70,3 87,3 74,3 88,2 76,7 89,9 76,9 89,2 73,0 89,4 74,8 87,8 72,7 86,5 73,2 88,6 73,1 87,1 71,1 88,0 72,2 85,9 76,2 88,2

Zdroj: http://www.ssb.no/emner/00/01/30/euvalg/eu_norge.html.

118

Způsob volby Ano 1972 1994 48,5 53,5 56,8 63,8 66,5 66,6 44,4 42,7 39,9 44,1 53,9 57,2 56,7 57,0 38,4 42,2 45,6 44,4 42,9 45,6 44,8 45,3 49,0 43,7 30,8 31,8 29,2 38,4 42,4 45,0 31,6 36,0 27,5 28,6 29,8 28,5 29,6 25,5 46,5 47,8

Ne 1972 51,5 43,2 33,5 55,6 60,1 46,1 43,3 61,6 54,4 57,1 55,2 51,0 69,2 70,8 57,6 68,4 72,5 70,2 70,4 53,5

1994 46,5 36,2 33,4 57,3 55,9 42,8 43,0 57,8 55,6 54,6 54,7 56,3 68,2 61,6 55,0 65,0 71,4 71,5 74,5 52,2