NOGA DESIGN NA CESTĚ
-2-
-3-
NOGA DESIGN NA CESTĚ
-4-
-5-
Tento projekt byl spolufinancován Evropskou unií a českým státním rozpočtem. Projekt č. reg. CZ.1.07/2.2.00/28.0246 pod názvem: Inovace studijních programů Hudební a Výtvarné umění Řešitelem projektu je Ostravská univerzita v Ostravě.
Tato publikace není určena k prodeji, ale výhradně k využití pro potřeby výuky na vysokých školách. Any commercial distribution of this publication is prohibited. It can be used for educational purposes at universities only.
© koncept, text, design: doc. Mgr. A. Pavel Noga, ArtD., 2014 © translation: Mgr. Vladimír Bradáč, 2014 © recenze: doc. PhDr. Zdeno Kolesár, PhD., 2014 © Ostravská univerzita v Ostravě, 2014 ISBN: 978-80-7464-133-6
-6-
-7-
Grafický design je ve vědomí určité části veřejnosti „pošpiněn“ úzkou provázaností se světem vulgární podoby komerce, reklamy a politické propagandy. Tento jednostranně odsuzující pohled vzniká především z hlubší neznalosti dané problematiky. Může se zdát, že nás elektronická média již zcela pohltila a že se nám virtuální svět nepostřehnutelně prolíná se životem mimo záběr našeho „displeje“.
-8-
Pořád ještě však existuje celá řada každodenních situací, kdy sledujeme svět okolo sebe pouze vlastníma očima – např. při řízení dopravního prostředku nebo na procházkách v ulicích města. Kniha „Design na cestě“ ukazuje jednak reklamní a propagandistický balast, jednak myšlenkově i realizačně zajímavé projekty z oblasti reklamy, informační grafiky, písma v architektuře nebo různých sociálních či přímo uměleckých projektů. Přestože jde o poměrně široký tematický záběr a velkou rozdílnost představených příkladů, spojuje je skutečnost, že se s nimi můžeme setkávat v reálném protředí na silnicích nebo uvnitř měst. „Cesta“ je zde myšlena přeneseně také jako způsob nebo prostředek, jakým může designér dosáhnout určitého tvůrčího cíle. A přitom přemýšlet, snažit se nebýt pouhým vykonavatelem něčího příkazu, mít vlastní názor a vážit si toho, že jako grafický designér má v rukou možnost, podobně jako architekt nebo výtvarný umělec, pozitivně zasáhnout do prostředí a dění na cestách i v ulicích měst a zanechat tam svoji pozitivní stopu.
-9-
Ulice měst jsou zaplaveny primitivní velkoplošnou reklamou a domovní schránky nám přetékají stejně podbízivými letáky. Není divu, že grafický design bývá veřejností často hodnocen jako velmi pokleslé řemeslo. Mnohdy to však vypadá, že se na jejich výrobě ani žádný grafik nepodílel.
(a) Reklama na hranici odpadu i umění -10-
-11-
Regionální obchodní firma se rozhodla svoje podnikatelské aktivity představit veřejnosti pomocí směsice lascívnosti a nevkusu na nosičích velkoplošné reklamy, které následně zaplavily silnice i ulice měst a držely se tam několik let. Na své bilbordy byla náležitě hrdá, neboť je několik let dokonce nabízela k prohlédnutí i na svých oficiálních webových stránkách(!). Vedle nesporného kreativního zoufalství byla často diskutabilní také informační hodnota předávaného vzkazu. Z následujících dvou obrázků nelze bezpečně určit, čím se firma vlastně zabývá ...
-12-
-13-
Aby to nevypadalo, že jsem hledal tak dlouho, dokud jsem nenašel odstrašující případ, rozhodl jsem se vydat autem na dvousetkilometrovou trasu z Českého Těšína do Brna a zpět a cestou jsem mapoval všechny bilbordové plochy, které jsem potkal nebo stihl za jízdy vyfotit. Ukázalo se, že výsledek není o moc lepší. Není třeba zdůrazňovat, že bilbordy hyzdí krajinu, to je na první pohled jasné. Zároveň znepřehledňují dopravu – dopravní značení je většinou méně zřetelné a čitelné než pestré a monstrózní reklamní tabule. Řidič si mimovolně čte různorodé „vzkazy“ a nedává dostatečný pozor na řízení, nehledě na to, že některé obličeje politiků a jejich předvolební lži mohou bezděčnému čtenáři značně zvednout adrenalin v krvi, což je při řízení automobilu rozhodně nežádoucí.
-14-
-15-
Údržba nosičů velkoplošné reklamy je finančně náročná a jejich pronájem již zdaleka nenese tolik jako dříve. Výsledkem jsou narezavělá a potrhaná torza, se kterými se často i několik měsíců nic neděje. Samozřejmě, potkáváme i daleko sofistikovanější a graficky profesionálněji zpracované billboardy, než jsou ty zde zobrazené. Nicméně, už se samotnou podstatou komerční práce řada designérů nesouhlasí. First Things First Už v roce 1963 napsal britský grafik Ken Garland manifest First Things First, který tak trochu grafický design znevažoval, protože ho charakterizoval jako obor lidské činnosti, jenž produkuje bezvýznamnou komerční práci. Garland místo toho navrhoval, aby se designéři věnovali raději hodnotnějším projektům, než je práce v reklamě. Když se podíváme na situaci u nás, připadá mi Garlandovo přání jako těžko realizovatelné. Přece jenom je stále nejvíc peněz v reklamě a pro státní a neziskové organizace všichni designéři pracovat nemohou ...
-16-
-17-
V roce 2012 proběhla v pražském DOXu výstava Plakát v souboji ideologií 1914–2014. Součástí expozice byla také „Americká korporátní vlajka“ – zmenšený bilbord od tvůrců z Adbusters ...
First Things First 2000 V roce 1999 Garlandův text otiskl kanadský časopis Adbusters1, který dlouhodobě bojuje proti reklamě a negativním projevům globalismu. Tibor Kalman2 tehdy navrhl sepsat manifest znovu a zaktualizovat. To se taky za redakčního vedení Ricka Poynora3 stalo a následně manifest podepsalo 33 významných designérů a teoretiků – mezi jinými např. Jonathan Barnbrook, Gerd Dumbar, Vince Fros, Milton Glaser, Armand Mevis, Erik Spiekermann, Zuzana Ličko nebo Rudy Vanderlans. Manifest vyšel obklopen ukázkami politických plakátů a dalších souvísejících prací – proti nim byly uvedeny ukázky soudobých reklam na holicí strojky, cornflaky a cigarety. Byla vyzdvihována užitečná forma komunikace oproti projevům pokleslejšího vkusu – čímž byla samozřejmě míněna především komerční reklama. Manifest First Things First 2000 také kritizuje plýtvání talentem pro oblast reklamy či narůstající expanzi globální komerční kultury. Představitelé velkých nadnárodních reklamních agentur samozřejmě reagovali na manifest podrážděně.
-18-
Adbusters Časopis Adbusters – eufemisticky řečeno, reklamu „moc nemusí“. Více méně ji má za nepřítele a neustále na reklamu útočí. Jeho zakladatel a editor Kalle Lasn nicméně tvrdí: „V dnešním světě není alternativa, vy prostě musíte konzumovat reklamu. Můžete k ní sice přistupovat ironicky, ale oni vás stejně dostanou. Reklamní trh totiž přijal ironický význam svých sdělení jako jednu z pracovních metod. Tím vlastně dosáhl svého, neboť umožnil konzumaci reklamy za současného předstíraného odmítnutí její pravé podoby. Prodali vám zboží a s ním i způsob života.“ (E15.cz, Strategie.cz, 8.11.2007)
-19-
Časopis Adbusters má na trhu uznávanou pozici a docela vysoký náklad, okolo 80 000 výtisků. Názory redakce bývají pravidelně citovány, např. Wall Street Journalem. Adbusters – to není pouze časopis, ale také celosvětová síť umělců, spisovatelů, vtipálků, studentů, pedagogů a podnikatelů, kteří se snaží na začátku 21. století prosazovat nový sociální aktivismus. Jejich cílem je svrhnout existující vládnoucí struktury a zásadním způsobem změnit kvalitu lidského života. Jde o klasický anarchistický přístup (samozřejmě bez bomb). Z webových stránek Adbusters si můžete stáhnout a vytisknout ironizující plakáty a bannery, které parodují známé reklamní kampaně, a gerilovým způsobem je vyvěsit ve svém okolí. Lidé z okruhu tohoto časopisu rovněž pořádají nejrůznější aktivistické akce. Mezi nejznámější patří např. Buy Nothing Day, kdy jeho účastníci ve velkém počtu vtrhnou do nákupních center a tam dlouhé hodiny jezdí mezi regály s prázdnými nákupními košíky a tím je blokují. Jonathan Barnbrook Britský designér Jonathan Barnbrook na objednávku časopisu Adbusters vytvořil billboard, který je složený z fragmentů komerčních bilbordů světových značek. Barnbrook na něm nabádá designéry, aby odmítali práci pro klienty, kteří je budou nutit pro ně lhát.
pro známé značky, jako Nike nebo Toyota, zároveň se však paradoxně projevuje jako nesmiřitelný bojovník proti globalizaci a imperiálním aktivitám, zejména USA a Velké Británie. Jeho politicky laděné aktivity jsou patrné i z názvů některých jeho písem. Např. písmo „Nixon“ nebo „Manson“ (jméno masového vraha), které musel posléze přejmenovat na „Mason“, jinak by mu ho americká písmolijna Emigre nebyla ochotna prodávat.
Barnbrook na řadě svých projektů spolupracoval s Pedrem Inouem, jenž předtím, než se stal se šéfredaktorem časopisu Adbusters, několik let pracoval v Barnbrookově studiu. Jonathan Barnbrook se zabývá zejména tvorbou písma. Jeho písma často kombinují typografická tvarosloví z různých historických period. Barnbrook je komerčně velice úspěšný, pracuje
-20-
Podobný problém měl také s písmem „Negro“, zejména s řezy „Negro Black“ (černoch černý) a „Negro Extra Black“ (černoch extra černý)… Barnbrook rád ironizuje typicky americkou úředně
-21-
vyžadovanou „korektnost“ a staví ji do kontrastu k velmocenské roli, kterou Spojené státy za pomoci vojenských intervencí v různých částech Země hrají. Také Barnbrookovy výstavy, které uskutečnil mj. v Tokiu a Soulu, nesou pro Barnbrooka příznačné názvy: „Buy Me“ (Kup si mě), „Bomb Me“ (Vybombarduj mě), „Tomorrow‘s True“ (Zítřejší pravda). Jonathan Barnbrook má smíšené pocity z vystavování pouze v galeriích, chce, aby jeho práce vidělo co nejvíc lidí, proto řadu projektů záměrně zveřejňuje i na svých webových stránkách. Ale přesto je pro něho velmi důležité, když jsou galerie ochotny akceptovat, že grafický design neznamená pouze podporu komerce. Jonathan Barnbrook svoje názory detailně představil v knize Barnbrook Bible.
Art Grandeur Nature (Umění vzešené přírody) je název projektu, jenž Barnbrook realizoval v Saint-Denis u Paříže za spolupráce s umělci, jako jsou např. Alain Bublex, Pascal Colrat, Genevi ve Gauckler, Ken Lum, Tania Mouraud nebo Stefan Sagmeister. Nainstalovali billboardy s politickým podtextem v krásném přírodním parku. Byla to příležitost předvést velmi jasně definované vzkazy v nečekaném kontextu. Např.
„Kdysi jsme si cejchovali otroky, dneska jsme otroky obchodních značek.“ Problém nejsou chytré bomby, ale hloupí lidé, kteří je prodávají. Válka, to je akorát jiný druh byznysu. Proč je ve světě tak málo míru? Protože nadnárodní společnosti na tom nevydělají žádné peníze.
Barnbrook ve své knize Barnbrook‘s Bible (Barnbrookova bible) vysvětluje: „Pokud věříš tomu, co říkáš, a pokud věříš, že to říkáš dobře, měl bys to říkat častěji a maximálnímu počtu lidí. Proč vyhazovat dobré myšlenky, vždyť někteří umělci prožijí celý život i využíváním jediné myšlenky. Jedna z mých frustrací je fakt, že je velmi těžké překonat hranice znalců designu a hovořit k širší veřejnosti."
-22-
-23-
reklamní LED panely, např. na Times Square v N.Y. Mezi reklamou na francouzskou kosmetiku, Coca-Colu a japonskou elektroniku se nenápadně vynořovaly její „truismy“. Svého čtenáře si asi hledaly pomaleji než při benátské instalaci, ale o to víc musel takový objev překvapit.
Jenny Holzer Přiznám se, že mi vždycky byli a jsou sympatičtí výtvarní umělci, kteří pouze nevykřikují, že jsou prostředky reklamy pokleslé a hloupé, ale snaží se ji formou hry převést do jiné – pro ně i pro mne přijatelnější polohy. V roce 1990 jsem navštívil Bienále v Benátkách a velmi mě tehdy zaujala instalace Jenny Holzer. Bylo to určitě nezvyklým spojením prostředků reklamy a prostředí mramorového amerického pavilonu. Texty na svítících diodových pásech se odrážely od leštěného kamene a poutaly na sebe pozornost návštěvníka. Jenny Holzer využívala také
-24-
Ukázky několika truismů, které Jenny Holzer prezentovala na reklamních LED panelech: Jaká touha nás teď zachrání, když už to nebude sex? Kdybyste se byli chovali slušně, komunisté by neexistovali. Jděte se podívat tam, kde lidé spávají, a podívejte se, zda jsou v bezpečí. Ústa jsou zajímavá tím, že jsou jedním z oněch míst, kde se suché venkovno posunuje směrem ke kluzkému vnitřku. Může to být úžasné vidět něčí dech, natož pak dýchání celého davu. Většinou nevěříte, že lidé sahají tak daleko.
-25-
Adéla Svobodová S billboardem jako s uměleckým výrazovým prostředkem nedávno pracovala v rámci brněnského projektu „Sochy v ulicích města“ také grafická designérka Adéla Svobodová. I když sama, jak prohlašuje, je k umění na billboardových plochách skeptická, protože je mu podle ní lépe v galerijním prostředí.
MXM na dálnici Zajímavé umělecké projekty spojené s prostředky velkoplošné reklamy se neobjevují jenom v zahraničí. Např. v roce 1998 si na dálnici D1 Praha–Brno tehdejší Galerie MXM zaplatila reklamní plochy a oslovení umělci – např. Jiří David, Tomáš Císařovský, Stanislav Diviš, František Matoušek, z nich udělali ve dne, a díky osvětlení zejména v noci, dobře viditelnou galerii.
Ve své instalaci se snažila oprostit od textové i komerční informace a plochu pojednala čistě malířsky. Z designérské praxe si přinesla téma čtyř základních tiskových barev (CMYK) umístěných do čtyř obdélníků. Tvoří vlastně škálu, ze které lze barevně zobrazit cokoliv. Důležitou roli pak hraje představivost diváka. Adéla Svobodová v Brně zrealizovala pouze dva bilbordy. Chtěla, aby byly vnímány jako obrazy a ne jako kampaň.
Stefan Sagmeister Uznávaný a vyhledávaný designér Stefan Sagmeister v současné době žije životem hvězdy popkultury. Tedy pokud jde o jeho žádanost a popularitu. Zároveň plně využívá zkušenosti z reklamní designérské praxe na poli volné tvorby. Dokáže totiž diváka vtáhnout do světa vlastních pocitů a prostřednictvím
-26-
-27-
rafinovaně zvolených a umělecky ztvárněných prostředků vizuální komunikace (grafy, světelné tabule, neonové nápisy atd.) diváka dostane přesně tam, kam potřebuje. Není to pouze samoúčelná hra umělce, Sagmeister se domnívá, že současný design – narozdíl od modernistické tradice – potřebuje nutně výrazné přiznání osobnosti autora. Z designéra – nositele určité služby se stává designér umělec. Možná, že jde o reakci na určitou instantnost v dnešním designu. Řadu kreativních operací dnes totiž necháváme na přednastavených počítačových funkcích a připravených prefabrikátech. Existují webové portály, kde si můžeme za mírný poplatek „ze stavebnice“ složit logotyp nebo plakát, a také grafický software je mnohem přístupnější laické veřejnosti. Vždyť tu nejprimitivnější verzi bitmapového editoru dnes obsahuje skoro každý mobilní telefon. A možná právě proto Sagmeister tolik upřednostňuje ručně psaná písma nebo písma konstruovaná z nejrůznějších materiálů, jako je vlna, vlasy, jídlo, dřevo. Avšak někdy neopovrhne ani využitím standardních komunikačních prostředků jako je billboard. Například v Lisabonu realizoval v roce 2009 billboard s nápisem „Stěžovat si je hloupé, buď jednej, nebo zapomeň“. Nápis byl schválně natištěn na novinový papír barvami, které na slunci postupně mizely.
Sagmeister je komerčně velice úspěšný. Určitě je to díky jeho neortodoxnímu přístupu k reklamní práci. Sloganem „Všichni jsme dělníci“ připomněl původní funkci kalhot Levis. Pohyblivý bilbord se stal po dobu své instalace pro New York podobnou turistickou atrakcí jako je třeba pražský orloj. Plocha billboardu byla složena z 24 ozubených kol potištěných fragmenty textu. Kola se pohybovala a jenom v krátkém okamžiku si bylo možno přečíst souvislý text. Může být reklama zároveň uměním?
-28-
-29-
v případě Stefana Sagmeistera. Podobně pracuje např. holandská reklamní agentura KesselsKramer. Agentura KesselsKramer Vedle komerčního dopadu na zákazníka se snaží také o bezděčné humánní vzkazy, které její kampaně většinou doprovázejí. Při reklamní kampani pro mobilního operátora BEN použila místo obvyklých katalogových tváří profesionálních modelů obličeje lidí z různých náboženských národnostních minorit holandské společnosti nebo např. důchodců.
Felix Gonzalez Torres Byl narozdíl od Stefana Sagmeistera „čistokrevný“ umělec nepoznamenaný designérskou prací. V roce 1991 instaloval v New Yorku na 25 místech billboardy s velkými monochronními fotografiemi rozestlané postele, které vytvořil po smrti svého dlouholetého partnera. Textuprosté černobílé fotografie tvořily výrazný kontrast k obvyklým pestrobarevným reklamním plochám zahlceným komerčním textem. Felix Gonzalez Torres se nespokojil jen s „vyvedením“ umění ven z galerií na veřejná prostranství, on si vyzkoušel i opačnou cestu – billboard ve skutečné velikosti vystavoval ve výstavní síni newyorského Muzea moderního umění. Nechci, aby to vypadalo, že jsem jen zapřisáhlým nepřítelem reklamy. Vždyť je to obor lidské činnosti, který více či méně živí většinu grafických designérů. Jsem ale přesvědčený, že se reklama dá dělat i zábavněji, jak již jsme si ostatně ukázali
-30-
Je mi jasné, že zastánci kritické praxe v grafickém designu hned namítnou, že tzv. sociálně angažovaný marketing je pouze lépe vypadající forma nabídky prodeje. Podle mne i přesto dokáže pozitivně oslovit veřejné mínění. Však se také hned nejhlasitěji ozvali konzervativní politici – „strážci“ veřejné morálky… Kampaň zviditelnila mobilního operátora a zároveň podnítila i veřejnou diskuzi o stavu a rozmanitosti holandské občanské společnosti. Je docela možné, že by u nás taková reklama narazila na rasistické a xenofobní chování české veřejnosti ještě víc než v Holandsku. Oblíbený postup agentury Kesselskramer využívající „obyčejných“ tváří a postav v různých kampaních někdy vede i k poněkud formální hře na reality show, kdy jsou
-31-
uměle inscenovány jakoby reportážní fotografie z demonstrací mladých lidí. Jejich protest je pouze hraný, např. nesou v průvodu banální hesla. Použité fotografe jsou schválně rozmazané, aby působily jako opravdová reportáž. Jde vlastně o dosažení kontrastu mezi obvyklými vyumělkovanými ateliérovými kampaněmi s navoněnými a pracně vyretušovanými herci a touto hrou na opravdovost.
pro vznik kultu. Hotel se stal rázem slavným a každý ho chce zažít na vlastní kůži, aby o tom mohl vyprávět... KesselsKramer zkrátka používají pracovní postupy, u nichž se dobře baví a ještě za to dostávají zaplaceno4.
Absurdita a nadsázka se často lehce přelévá až do jakési antireklamy. KesselsKramer představují Hans Brinker Budget Hotel v Amsterdamu jako nejhorší hotel na světě – špinavý, hlučný a zdraví nebezpečný. Suchý humor zde evidentně naráží na hranice obecné snesitelnosti, ale zároveň vytváří podhoubí
V prostředí české společnosti známe typický domino efekt, kdy šokující společenská událost, např. zatčení nebo soud známého politika, spustí stavidlo lidové tvořivosti. U nás byl takto nedávno mediálně velmi vytěžován bývalý hejtman Středočeského kraje David Rath, který byl policií zadržen s krabicí od vína, ve které si nesl sedm milionů korun. A to byl podnět, díky kterému vznikaly nejrůznější parodie na reklamní kampaně, např. krabice od vína vytvořená ve stylu švédského nábytkového řetězce s názvem vycházejícím ze zkomoleného jména – Råthla. Autor je anonymní, a tak si své slávy ani nemůže veřejně užít – nehledě na možnost nápad zpeněžit. Zároveň však nejde se svou kůží na trh a nic neriskuje. Co je ještě reklama a co politická propaganda? I u nás existují tvůrci, kteří pro svoji společensko-kritickou uměleckou činnost využívají principy známé z reklamy. Jejich tvorba však, narozdíl od KesselsKramer, neslouží zároveň pro zákazníka jako nosič jeho reklamy. Například umělecká skupina PodeBal.
-32-
-33-
Strategií KesselsKrame je dělat zákazníky méně pasivními. A taky skutečně provokovat veřejné mínění. Ke svatbě anglického prince Williama např. vyrobili speciální talíře s ironickými texty jako třeba „Díky za den volna“. Toho se lehce chytly bulvární plátky a agentura KesselsKramer měla zdarma celosvětovou reklamu.
PodeBal Vedle autorů čistě uměleckých projektů existuje i řada tvůrců, kteří chápou věřejný prostor jako ideální místo k vyjádření svých sociálně a politicky motivovaných názorů a k tomu často využívají prostředků známých z reklamy. Skupina PodeBal celou řadou svých akcí „apelovala na naše špatné národní svědomí a programově se tematicky zabývala vytvářením národní identity a historickými traumaty, která se do tohoto procesu zapojují“, ať už to byly problémy udavačství, rasismu, nacismu, nebezpečí islámu, falešné úřední pseudokorektnosti. Skupina PodeBal vždy dokázala vystihnout podstatu problému způsobem, který je veřejnosti často nepříjemný (protože vyvolává stud a pocit špatného svědomí), problém přetavit v provokativní výstavu, pouliční akci nebo jinou výraznou mediální prezentaci. Většina členů Podebal jsou vystudovaní grafičtí designéři, kteří ve prospěch většího mediálního účinku svých projektů
-34-
-35-
neváhají plně využívat všech znalostí a zkušeností z reklamní branže. Dokáží brilantně formulovat úderné slogany. Ať už to byla jejich trička s nápisem, jenž charakterizoval celou novodobou českou historii: Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali Židy, hajloval náckům, mával komoušům, a pak chtěl jistotu desetinásobku, nebo jejich série „sebemrskačů“ , kterou prezentovali prostřednictvím pražské venkovní Galerie Artwall, která využívá původně reklamní plochy na zdech lemujících rušnou pražskou ulici. V rámci projektu Sebemrskači (Flagellants) na zdi umístili sedm dětských portrétů. Děti měly na krku tabulky s ručně psanými texty. Na jednom portrétu můžeme např. číst: Už nemusíte trpět, že jsme se za normalizace udávali. Budu trpět za vás. na dalších pak třeba: Už nemusíte trpět, že jsme mlčeli k procesům v 50. letech. Budu trpět za vás. nebo: Už nemusíte trpět, že jsme zavírali Romy do koncentračního tábora. Budu trpět za vás.
-36-
Common Responsibility Campaign Existuje i reklama,která neslouží jen k prodeji nějakého produktu a následnému výdělku. Mám na mysli příklad, kdy reklama koná „dobro“. I když toto spojení možná zní trochu absurdně. Studenti5 finské Aalto University v Helsinkách pod vedením Marjatty Itkonen vymysleli a v roce 2008 zrealizovali kampaň pro mentálně postižené mladé lidi, kteří by sice rádi pracovali, ale nikdo je nechce zaměstnat. Nejprve zorganizovali anketu, aby zjistili, co by jejich mentálně postižení vrstevníci chtěli dělat – např. prodavače, zahradníky, číšníky atd. Výsledky se pak objevily na nosičích reklamy v ulicích Helsinek. Kampaň byla velice úspěšná. Pro všechny se nakonec vysněná práce našla. Mezi dalšími úspěšně zrealizovanými kampaněmi studentů z Aalto University byl třeba podobný projekt na podporu pracovního uplatnění přistěhovalců na finském pracovním trhu. Opět díky studentské kampani řada přistěhovalců práci získala.
-37-
Z dětství si velmi dobře pamatuji rozměrově monumentální hesla na domech i plakáty, které nezvaly na nic konkrétního, jenom neustále omílaly stejně vyčpělé fráze. Takové instalace opravdu věčně vyplňovaly kdejaká zákoutí a domnívám se, že zajímaly málokoho. Měly zavedenou ikonografii, předepsanou barevnost a jejím tvůrcům zbývala velmi omezená možnost pro jakoukoliv kreativní práci. Výsledkem bývala červenožlutá nevýrazná tapeta.
Čas plyne. Plakát jako médium se nám pomalu začíná vytrácet z ulic a nároží. Je méně plakátovacích ploch a zmizely ploty „nikoho“, které se léta beztrestně polepovaly. Je zajímavé, že jedním z mála okamžiků, kdy se opět plakáty ve větší míře objevují, jsou blížící se volby. Rozdíl je, že místo Marxe, Engelse a Lenina se nám nabízí celá řada nepřirozeně se pitvořících pánů a paní s digitálně narovnanými zuby a vyhlazenou pletí … Najednou se odněkud vyrojí záplava novodobých bezobsažných hesel. Znovu jsme strašeni a vzápětí uklidňováni zaručenými návody k prosperitě a štěstí. Vždyť je to mnohdy směšné. V jedněch volbách jedna skupina straší třeba nějakým tématem, druhá předmět tématu adoruje a hned v příštích volbách si to klidně prohodí. Výsledkem je, že se nám z těch draze zaplacených plakátů a bilbordů nenápadně – opět jako kdysi, stávají nevýrazné tapety. A nám nezbývá než mezi nimi jezdit a chodit ... Na následujících stránkách se na chvíli vrátíme do doby, kdy celá města byla jedna veliká bezobsažná socialistická nástěnka, ale také si ukážeme, přestože se toho od těch časů ve společnosti hodně změnilo, že záplavy prázdných slov nás na ulicích i při silnicích nepřestávají obklopovat dál.
(b) Prázdná slova -38-
-39-
Nechtěnou komikou pak působily „výzdoby“ fasád velkých budov. I přes impozantní délku použitých pruhů látek nebylo lehké správně ideologicky opanovat tak velkou plochu a nutně docházelo k deformacím vlajek i jiných symbolů.
Rychle se zapomíná a mladá generace si to už vůbec nedokáže představit. Některé domy přesvědčovaly o své loajálnosti k tehdejšímu režimu hned několika vrstvami informačního šumu – součástí fasád byla často velká kovová písmena, navíc se průběžně zdobila okna nebo se o zdi domů opíraly přenosné panely a v předzahrádkách se bojovně tyčily výměnné transparenty.
-40-
Slovo „socialismus“ ve všech podobách bylo všudypřítomné. Otázkou je, zdali ještě kolemjdoucí nebo projíždějící vůbec registrovali jeho přítomnost.
-41-
Na veřejných budovách docházelo často ke kumulaci doporučených hesel a symbolů, na nádraží byla rudá hvězda mnohdy výraznější než název železniční stanice. Před vstupem do výrobních podniků, stejně jako na náměstích, stávaly různorodé konstrukce vitrín s oceněnými pracovníky patřičně dozdobené hvězdami a odhodlanými hesly.
-42-
-43-
V oněch předlistopadových časech bývalo důležitější víc zdůraznit správný politický „postoj“ než samotný název podniku a obor činnosti, kterému se věnoval.
-44-
Roztomilá přítomnost dvou vousáčů a jednoho plešatého muže s bradkou patřila mezi dobové samozřejmosti, vyskytovali se na těch nejneuvěřitelnějších místech a v často pro ně ne zrovna lichotivých prostředích. Občas bdělé oko okresního ideologa zaspalo ...
-45-
Ideologicky „správné“ slogany se vyskytovaly jednak ve velkorysém 3D provedení z ocelového plechu, jednak v mnohem ledabylejších a výrazně levnějších plátěných panelech – nečitelnost z uličního pohledu a tím i nesmyslnost jejich instalace na fasádu velké budovy nikoho zjevně netrápila.
-46-
-47-
Volební „poutače“ Veřejná prostranství dříve často hyzdily neuvěřitelné konstrukce nesoucí panely s informací, „že volební program splníme“. Nyní se také před volbami setkáváme s mnoha nevkusnými plakáty a billboardy. Výhodou je, že většina dnešních volebních panelů hned po volbách zmizí, kdežto dřívější propagandistická monstra rezavěla na ulicích ještě dlouhá léta (obrázek vlevo nahoře).
-48-
Šedivé socialistické volby s jednotnou kandidátkou nevzbuzovaly v lidech velké emoce. Projevovalo se to i v nudném způsobu jejich propagace (viz obrázek nahoře). Zato nyní, v časech demokracie, se volební kandidáti nebojí používat klidně přehnaně nevěrohodná slova. Vždyť ulice to unese ...
-49-
V kapitole věnované reklamě byla zmíněna lidová tvořivost, která nejvíc propuká vždy v období voleb. Lidé kreativně „upravují“ volební plakáty a billboardy. Veřejnost tak alespoň anonymním způsobem dává najevo, že arogantní způsob komunikace politických stran s občany má své meze. Výjimkou je herec Petr Čtvrtníček, který se neschovává za dav, ale naopak, prostřednictvím svého známého obličeje dokáže nejlépe demaskovat pravou podstatu politického marketingu.
-50-
-51-
Mobilní telefony s GPS navigací zdánlivě vyřešily problémy s orientací ve velkých městech. Není to vždycky ale zrovna pohodlné sledovat za slunečného dne uprostřed davu lidí displej svého mobilu a držet přitom správný směr pěší vycházky. Ukazuje se, že stejně jako s příchodem digitálních nosičů nezanikla klasická kniha, tak pravděpodobně nezanikne ani klasická orientační mapa. (c) Čitelné město -52-
-53-
Legible London Londýn se s předstihem důkladně připravoval na olympijské hry v roce 2012. Již tak přeplněné město mělo zajistit co možná nejplynulejší pohyb a přehlednou orientaci turistů v ulicích města. Vědělo se, že jich krátkodobě přibude více než milion. Vedení města provádělo celou řadu výzkumů, jež měly důkladně zmapovat pohyb především těch, kteří se pohybují pěšky.
zvyklí zjednodušovat a podle schématické orientační mapy více připomínající technický výkres než výpravnou klasickou kartografii se umíme hravě orientovat. Z dnešního pohledu tedy není Beckova mapa z 30. let 20. století ničím výjimečná – až na maličkost, že totiž i po osmdesáti letech nic neztratila ze své názornosti (viz níže mapa z roku 2013).
Ukázalo se, že ve stávajících orientačních systémech vládne naprostý zmatek. Roztodivné tvary, bizarní způsoby uchycení a nejednoznačné popisné texty často orientaci víc ztěžovaly než by jí pomáhaly. Zároveň však už tehdy existovaly a dobře fungovaly velmi zdařilé příklady prvků a systémů navigace a vizuální komunikace, které si nyní postupně představíme. Harry Beck vytvořil v roce 1933 originální mapu metra, když si z prostředí energetiky vypůjčil formu zobrazení elektrických diagramů. Umožnilo mu to dosáhnout maximálního zjednodušení a přitom přesně a efektivně definovat transportní systém. V dnešní době jsme už díky všeobecné informační zahlcenosti
-54-
-55-
Další vizuální ikonou je znak londýnského metra – červený kruh s modrým pruhem a bílým textem. Počátkem 20. let 20. století jej dotvořil Edward Johnston a použil pro to svoje originální písmo Johnston Sans vyvinuté speciálně pro londýnské metro. V metru britské metropole však nalezneme také řadu jiných použitých písem z různých etap jeho stopadesátileté leté historie ... Nejen v Londýně, ale i v celé Velké Británii je všeobecně dobře známý znak Britských železnic – dvě zkřížené bílé šipky v červeném poli, který vytvořilo studio DRU (Design Research Unit). Po privatizaci železniční společnosti se znak přestal používat v souvislosti se společností a od té doby v Británii vyzna-
čuje nejkratší cestu k vlakovému nádraží. Londýnské Muzeum designu má ve svých sbírkách nejvýznamnější realizace v oboru korporátního a navigačního designu. Nechybí ani Manuál jednotného vizuálního stylu Britských železnic z roku 1965. Mezi vystavené exponáty patří také jeden z nejpovedenějších
-56-
-57-
systémů dopravního značení na světě. V roce 1964 jej na objednávku britského „Úřadu pro veřejné komunikace" navrhl Jock Kinneir spolu s Margaret Calvert. Na svém projektu pracovali více než 15 let a pro potřeby dopravního značení vyvinuli mj. výborně čitelné písmo Transport. Dodnes se jejich systém úspěšně používá a je v mnoha zemích světa napodobován.
-58-
-59-
Dopravní značení změnu nepotřebovalo, ale jak už bylo naznačeno, bylo třeba vytvořit navigační systém pro pěší. Spočítalo se, že více než 100 spojení mezi jednotlivými stanicemi metra v centru Londýna vyjde rychleji, absolvují-li se pěšky místo použití metra. Ukázalo se například, že pětiminutová chůze představuje typickou délku každodenní pochůzky běžného Londýňana. Všechny mapy pro pěší tudíž nakonec obsahují kruhové výseče, které informují, o okruhu, kam se dá dojít za 5 minut. Na méně detailní mapě kruhová výseč vyznačuje, kam pěší dojde za 15 minut.
-60-
-61-
Jednotlivé prvky londýnského navigačního systému tvoří dvoupohledové, v prostoru stojící panely. Ze dvou stran jsou na nich vyobrazeny mapy orientované nikoliv na sever, nýbrž pohledem do ulice, která se za toukterou mapou rozkládá. K lepší orientaci na ní slouží ve zvětšeném měřítku, v 3D podobě zakreslené nejvýznamnější architektonické dominanty (kostely, výrazné budovy). Autorem celého konceptu je Tim Fendley, kreativní ředitel britského designérského studia Applied. Dva roky před olympiádou bylo v Londýně Fendleyho systémem pokusně označeno nejprve jen několik ulic. Nakonec byl projekt velmi úspěšný a dále kvalitně slouží nejen turistům, ale i obyvatelům jednoho z největších evropských měst. Mezi specialisty na navigační a orientační systémy se už dnes zcela vžil termín „čitelné město“ (Legible city), poprvé použitý
-62-
-63-
jeho tvůrci právě ve spojení s Londýnem. A tak dnes máme rovněž „čitelný“ Sheffield, Bristol, Newcastle nebo Southampton a počet „čitelných“ měst po celém světě neustále stoupá. Varšava Pro inspirativní příklad, jak řešit městské značení, nemusíme nutně letět přes moře. Polské hlavní město Varšava má zajímavý systém domovních a uličních značení, kde kromě čísla popisného, názvu ulice a městské čtvrti bývá vyznačen rovněž směr k řece Visle. Varšava se rozkládá v rovinaté krajině, a tudíž neskýtá návštěvníkům možnosti orientovat se podle přirozených dominant, např. kopců. Visla zde slouží jako typický orientační prvek, podle kterého si lze uchovat představu o momentální poloze návštěvníka města. Autory tohoto originálního orientačního systému jsou pedagogové Akademie výtvarných umění ve Varšavě Jerzy Porębski, Grzegorz Niwiński a Michał Stefanowski. Jimi navržený systém má velký úspěch i u laické veřejnosti. Zajímavostí jistě je, že je využíván také městem Lodž s tím rozdílem, že v Lodži chybí řeka, tudíž nelze využít vtip se šipkou.
-64-
-65-
Osaměle stojící solitéry ve tvaru písmen mohou ovládnout náměstí nebo městskou ulici stejně úspěšně jako obvyklé figurální sochy. A proudy textů „tekoucích“ po chodníku svádějí ke hře se záměnou slov a významů a přitom rozbíjejí jednolitou šedivost pěších koridorů. Grafický designér může být i básníkem veřejného prostoru stejně tak, jako umělec může být typografem městských zákoutí... (d) Písmo jako architektonická součást městského prostoru -66-
-67-
Devítka Vizuálním symbolem 57. ulice se za dobu své existence bezesporu stala „Devítka“. Je to velká červená plastika ve tvaru písmene „9“ stojící před vchodem do černobílého newyorského mrakodrapu z roku 1974. Navrhl ji známý grafický designér Ivan Chermayeff, zakladatel proslulého studia Chermayeff & Geismar & Haviv. „Devítka“ již zdálky upozorňuje na popisné číslo a zároveň ukazuje, kde je vstup do domu. V době vzniku (1972) šlo o velmi nekonvenční instalaci, která se svou monumentálností na Manhattan dobře hodila. Je vyrobena z 12,5 mm silného ocelového plechu. Hmotnost plastiky je 1,5 tuny a je upevněna pilířem zapuštěným tři patra pod úroveň ulice.
-68-
Chermayeff & Geismar & Haviv je proslulé newyorské designérské studio založené v roce 1958 Ivanem Chermayeffem a Tomem Geismarem, nedávno se jejich společníkem stal izraelský designér Sagi Haviv. Jejich firma se proslavila po celém světě především realizacemi v oboru „corporátního“ designu a výstavnictví (např. Knihovna kongresu, MoMa, National geographic, NBC, Smithsonian, Rockefellerovo centrum atd.). Mezi nejslavnější práce patří značka olejářské firmy Mobil, která je považována za jednu z celosvětově nejznámějších firemních značek. V roce 2012 navrhli také logotyp pražské zoologické zahrady.
-69-
Indiana hebrejskou verzi „Love“ – „Ahava“ a nainstaloval ji blízko Izraelského muzea v Jeruzalémě. Nejznámější místa s trojrozměrnými verzemi se nacházejí ve Philadelphii, New Yorku, ale také třeba v Scottsdale v Arizoně nebo v Taipei na Taiwanu. Robert Indiana se narodil jako Robert Clark v New Castlu v americké Indianě. V jeho umělecké tvorbě se často vyskytuje práce s písmem, zejména s krátkými slovy jako „Eat“, „Huge“, „Die“ včetně nejznámějšího „Love“. Podle „Love“ vytvořil v roce 2008 „Hope". Řada amerických umělců, včetně Indiany, tehdy čekala na zvolení Baracka Obamy prezidetem USA s velkými nadějemi. Výtěžek z prodeje (1 milion dolarů) proto věnoval Indiana Obamovi na jeho prezidentskou kampaň. Robert Indiana rovněž navrhl a pomaloval palubovku basketbalového týmu Milwaukee Bucks, což bývá považováno za největší pop-artovou malbu vůbec.
Love Nejznámější dílo Roberta Indiany je pop-artová ikona LOVE – čtyři písmena posazena na sobě, přičemž „o“ je nakloněno pod úhlem 45 stupňů. Existuje v mnoha dvourozměrných verzích (tiscích, malbách). Poprvé bylo na veřejnosti představeno v roce 1965 jako vánoční pohled Muzea moderního umění v New Yorku, později se dostalo i na americké poštovní známky. Trojrozměrné verze jsou známé rovněž v různých velikostech a materiálových provedeních – od limitované hliníkové série (30 × 30 × 15 cm) z roku 1966, přes miniaturu vyrobenou zlatníkem ve formě ozdoby zlatého prstenu, až po největší ocelovou plastiku 3,6 × 3,6 × 1,8 m z roku 1970. V roce 1977 vytvořil
-70-
-71-
A Flock of Words Ocitnete-li se na venkovském nádraží provinčního anglického města Morecambe a vydáte-li se nejkratší cestou k moři, nic nenasvědčuje tomu, že máte před sebou jednu z rozměrově nejrozsáhlejších sbírek básní a zároveň velmi neobvyklou typografickou instalaci, za kterou se vyplatí do Morecambe jezdit. Tři sta metrů dlouhý chodník je pokryt básněmi a úryvky textů písní. Přímořské Morecambe je díky své poloze vyhledávaným hnízdištěm vodních ptáků. Většina textů na chodníku je těmto obyvatelům zvířecí říše věnována. Setkáte se zde např. s texty W. Shakespeara, G. Chaucera, G. Milligana (včetně textů místních básníků) doplněnými o úryvky z knihy Genesis. V typografických kompozicích byla použita písma Erica Gilla – Gill Sans a Perpetua. Jejich tvůrce měl navíc k Morecambe osobní vztah, protože se v tomto městě výtvarně podílel na rekonstrukci interiérů jednoho z místních oblíbených hotelů. Monumentálnost celé realizace chodníku v Moracambe podtrhuje fakt, že si chodník díky jeho rozměrům nelze jedním pohledem prohlédnout. Chodec tak z dálky registruje jen „shluky“ písmen, které teprve po přiblížení dávají smysl v podobě slov i celých veršů, nebo dokonce vět. Jsou čitelné z různých směrů chůze, nebo lze následovat návštěvníky, kteří odpočívají na přilehlých lavičkách a přitom se snaží texty dekódovat. Při běžné rychlosti chůze vznikají nová náhodná slovní spojení, je zde místo pro hru i nonsens. Možná proto autoři díla, britský umělec Gordon Young a londýnské grafické studio Why Not Associates, pro chodník vymysleli název „Shluk slov“ (A Flock of Words).
-72-
-73-
Pylon, na jehož vrcholku je socha rybáka, celý chodník uzavírá. Vlevo dole je snímek budovy nového nádraží, od něhož se chodník rozbíhá ke starému nádraží (vpravo) a pylonu.
-75-
-76-
-77-
Vedle různorodosti obsahové na první pohled zaujme i bohatost použitých materiálů6 a rozdílná barevnost jednotlivých nápisů. Svoji roli pochopitelně hraje i osvětlení. Pod slunečními paprsky se lesknou kovová písmena, v podvečerních dlouhých stínech zase vyniká reliéfní odstupňovanost negativních textů odlitých do betonu. Písmo patří k základním komunikačním prostředkům. Není třeba zdůrazňovat, kolikrát za den ho používáme k předávání informací nejrůznějšího charakteru. V případě výtvarných objektů tvořených písmem můžeme říci, že nám rozhodně také něco sdělují, ale mnohdy jde především o vyvolání emocí, navázání kontaktu s divákem – chodcem a také o rozvinutí následné
-78-
-79-
hravé interakce. V případě projektu „Shluk slov“ došlo k úzké spolupráci mezi výtvarným umělcem Gordonem Youngem, který písmo ve své tvorbě často používá jako výtvarný prostředek, tak jako někdo jiný třeba štětec s barvou, a designérským studiem Why Not Associates, zvyklým z komerční sféry písmem komunikovat především s potenciálním zákazníkem – kupujícím. Vzniklá realizace obohatila obě strany a stala se základem spolupráce i na dalších podobných projektech. Památník Erica Morecambeho Město Morecambe leží na břehu zálivu s písečnými plážemi. Lidé se koupou přímo v blízkosti městské promenády a křik racků patří k její neodmyslitelné atmosféře. Není divu, že vznikl plán na rekonstrukci pěší zóny, jenž dostal název podle mořského ptáka Rybáka (Tern) – symbolu města.
-80-
-81-
Jeho realizace se ujali – podobně jako v případě chodníku „Shluk slov“– Gordon Young a Why Not Associates. Součástí projektu bylo i vybudování pomníku slavnému rodákovi Johnu Ericu Bartolomewovi, jenž přijal umělecké jméno Morecambe. Byl to oblíbený komediální herec, jehož zábavné televizní pořady na začátku sedmdesátých let 20. století sledovaly milióny britských diváků. Samotný památník se skládá ze sochy komika od sochaře Grahama Ibbesona, bronzových racků autorky Shony Kinloch a textů umístěných v dlažbě od Gordona Younga. Na sladění celkové kompozice památníku dohlížela architektka Ann Kelly. Při pohledu z městské promenády upoutává pozornost socha komika stojící na uměle vytvořené terénní vlně a gestem lákající k návštěvě. K soše se dostaneme průchodem přes kulatou arénu a schodiště. Obě součásti památníku jsou pokryty texty písní a vtipy Erica Morecambeho, jeho moderátorského partnera Ernieho Wieseho a také slavných hostů jejich populárního pořadu. Reliéfní texty v dlažbě vytvořené z písem Trixie Erika van Bloklanda a Interstate od Tobiase Frere-Jonese jsou uspořádány v půlkruzích a kruzích a čitelné jsou především směrem k moři. Dívákovi, jenž vystoupá k soše komika a cestou si čte jeho „vtipné hlášky“, se za horizontem otevře pohled do mořského zálivu, kde bronzové racky vystřídají ti opravdoví, křičící spolu s rybáky a tereji.
Molo Morecambe S projektem „Rybák“ úzce souvisí obnova a rozšíření mola v Morecambe. Stejný tým v čele s Gordonem Youngem propojil tři sta metrů dlouhé molo s nábřežím. Hlavní roli ve vizuálním ztvárnění hrály grafické symboly připomínající mořské ptáky. Podobně jako v případě „Památníku Erica Morecambeho“ a chodníku s básnickými texty „A Flock of Words“ se zde uplatnilo i písmo. S díly Gordona Younga, jež využívají typografické prvky se můžeme kromě Morecambe setkat také na veřejných městských prostranstvích, např. v Bristolu, Blackpoolu nebo v Carlisle.
-84-
-85-
Koberec komedie Rozměrově nejrozsáhlejším dílem Gordona Younga je „Koberec komedie“ (Comedy carpet) v Blackpoolu. Rozkládá se na ploše 2 200 m2 a obsahuje 160 000 žulových písmen zalitých do betonu. Jde vlastně o nezvyklý hold tvůrcům komedie. „Koberec komedie“ oslavuje práci více než 1000 herců nebo autorů textů. Návštěvníky Blackpoolu vybízí k přečtení nesmrtelných vtipů, textů veselých písní nebo známých „hlášek“ od časů prvních varieté až do současnosti. Je to velkorysý pomník britské zábavy a jejích tvůrců. Vpodstatě jde o velikou otevřenou „konzervu smíchu,“ která umožňuje vzpomínat, objevovat a hlavně se smát. Po „koberci“ se denně ve stejnou chvíli procházejí skupinky návštěvníků různých generací a nacházejí své oblíbené „fóry“ od
-87-
svých nejmilejších komiků. „Koberec komedie“ je „rozprostřen“ před nejslavnější blackpoolskou zábavní scénou, jejíž sál vzhledem i proslulostí připomíná pražskou Lucernu. V průběhu více než sta let v něm vystupovaly světové hvězdy komedie jako Charles Chaplin, Laurel a Hardy, ale také současní komici, např. Jo Brand a Johny Vegas. V podstatě se dá říci, že 80 % komediálních tvůrců, kteří jsou zastoupeni na „koberci,“ někdy vystupovalo v Blackpoolu.
-88-
-89-
Celý „Koberec komedie“ si lze ideálně prohlédnout z výšky 116 metrů – z vyhlídkové terasy 158 m vysoké věže. Jde o několik let mladší příbuznou pařížské Eiffelovky, která tvoří dominantu Blackpoolu. Gordon Young na svých environmentálních typografických realizacích často spolupracuje s londýnskou designérskou agenturou Why Not Associates. Jde o celosvětově působící firmu, která má ve svém portfoliu značky jako Nike, Virgin Records nebo BBC. Vedle toho se však nevyhýbá ani práci pro drobné regionální zadavatele. Jak tvrdí zakladatel agentury Andy Altman: „Efektivní komunikace musí vždy obsahovat nějaký prvek překvapení.“ A tak není divu, že se rádi zúčastňují také uměleckých projektů pro veřejná prostranství.
Sociální služba je činnost zajišťující pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení. Terénní sociální služby jsou poskytovány v jejich přirozeném prostředí terénním pracovníkem – streetworkerem. Může se streetworkerem stát i grafický designér? Dá se dělat grafický design na ulici? (e) Od osobního zážitku po sociální poselství -92-
-93-
Projekt Break Out Thomas Lupo je nezávislý umělec a designér. Společně se svou ženou Yasminou vede neziskovou organizaci Arthelps. Během své svatební cesty do Brazílie náhodou navštívili chudinskou čtvrť v Rio de Janeiru. Objevili něco, co se pro ně stalo srdeční záležitostí. Ve favele Morro do Papagaio setrvali pět měsíců a vytvořili pro místní děti výtvarně kreativní „tábor“, kde se jim je za pomoci velmi jednoduchých prostředků podařilo zabavit a potěšit. Svůj projekt výtvarné práce s brazilskými dětmi nazvali Break Out (volně by se to dalo přeložit jako pokus „o prolomení“ bezútěšného života dětí ulice).
Arthelps Arthelps je iniciativa kreativních lidí a umělců, kteří pomáhají lidem ze sociálně znevýhodněného zázemí speciálním způsobem – uměním. Nabízejí jim celou řadu kreativních projektů, díky kterým v sobě mohou objevit skrytý umělecký potenciál a začít jej využívat a prožívat. Stefan Sagmeister jednou řekl: „Naše práce se může stát smysluplnou, když přináší potěšení nebo pomoc jiným lidem. Arthelps se občas podaří obojí najednou.“ Hlavní idea Arthelps je na veřejnosti velmi dobře přijímána.
Postupně malovali strašidla, vytvářeli objekty z lepenkových krabic a zápalkových krabiček, dokonce fotili pomocí primitivních fotoaparátů, které si rovněž vyrobili z papíru. Zkušenosti z brazilské favely úplně změnily pohled Thomase a Yasminy Lupo na svět. Uvědomili si, že grafický designér nemusí hledat smysl života jenom ve vlastním komerčním a uměleckém úspěchu, ale že se pro něho může stát smysluplným i pomáhání druhým.
Existují i další projekty, které přímo pomáhají řešit konkrétní sociální problémy. Například americká designérka Candy Chang vyrůstala jako dítě asijských imigrantů. Díky tomu se více setkávala s nejrůznějšími překážkami, které provázejí každodenní nelehký život často poloilegálních obyvatel velkých amerických měst, především New Yorku. Street Vendor Guide byl projekt na podporu pouličních prodavačů7.
-94-
-95-
Street Vendor Guide (Manuál pouličních prodavačů) stručně a výstižně radí zájemcům o provozování pouličního prodeje, stejně jako už fungujícím prodavačům, jak provozovat tuto činnost, aby nebyla napadnutelná ze strany úředníků městské správy a městské policie. Zásadní myšlenkou je poskytnout legální práci potřebným z řad často exotických zemí s odlišnou kulturou a tím zabránit jejich kriminalizaci. Street Vendor Guide má formu jakéhosi informačního bulletinu, který pod názvem Vendor Power! distribuují mezi sebou samotní pouliční prodejci. Speciální zaměření této tiskoviny na imigranty, kteří často neumějí buď vůbec číst, nebo neznají angličtinu, vyžaduje minimum textu a maximum názorné informační grafiky.
-96-
-97-
Migrantas – vizuální jazyk migrace Migrantas je výtvarně-terapeutická skupina založená argentinskými emigrantkami žijícími v Berlíně a Němkou Irmou Leinauer. Tato skupina se soustřeďuje na vyjádření identity emigrantů. Na začátku bylo setkání dvou argentinských žen v Berlíně roku 2002 – umělkyně Maruly Di Como a grafické designérky Florencie Young. Obě si navzájem postěžovaly na nelehký úděl přistěhovalkyň a rozhodly se dalším ženám z Latinské Ameriky, které žijí v Německu, nějak pomoci. A tak vznikla skupina Migrantas. Pracuje s veřejným prostorem tak, aby zviditelnila touhy a pocity těch, kteří opustili své vlastní domovy a nyní
žijí v Německu. Přestože si už pomalu zvykáme na každodenní přítomnost přistěhovalců z různých vzdálených i exotických zemí, nedokážeme se vždy vžít do problémů, které jejich pobyt v pro ně neznámé zemi – provázejí. Ženy imigrantů, jejich starrosti a problémy zůstávají často pro majoritní společnost neviditelné, ať už bydlí ve Velké Británii, Německu nebo třeba v České republice.
-98-
Členové kolektivu Migrantas jsou většinou ženy, které emigrovaly do Německa a vyvíjejí projekty s jinými ženami – emigrantkami. Ve svých projektech využívají pracovní postupy
-99-
emocemi. Lidé z různých prostředí a kultur se v piktogramech poznávají, zatímco jiní získávají nové podněty pro svou vlastní perspektivu v nové domovské zemi. Všechny projekty vždy končí výstavou. Účastníci workshopů nyní vidí svoje kresby prezentované na veřejnosti a zažijí pocit, kdy veřejnost porozumí jejich hlasu a oni se najednou cítí být sociálně zapojeni. Návštěvníci výstavy se pak dovedou lépe vcítit do pocitů i problémů žen imigrantů.
z oblasti výtvarného umění, grafického designu i sociálních věd. Pracují s tématem migrace, identity a mezikulturního dialogu.
Jedním z největších úspěchů Migrantas byla prezentace piktogramů na veřejných místech německých měst (Berlín, Köln). Piktogramy se ve městech objevovaly buď jako plakáty v místě, kde se normálně inzeruje reklama nebo v animované podobě na veřejných obrazovkách, ale také jako letáky, pohlednice nebo třeba nákupní tašky. Migrantas dokáží svoje problémy dostat ven ze sebe a udělat je viditelnými pro veřejnost. Jednotlivé projekty pro ně mají nepochybný terapeutický účinek a zároveň přitom dokáží přirozeně spouštět reakce náhodných kolemjdoucích. Někdo už o nich ví a jejich problémy mu najednou nejsou lhostejné ...
Na začátku je vždycky workshop. Jeho účastnice se snaží kresbou vyjádřit svoje problémy. Po pečlivé analýze všech kreseb z různých workshopů členky Migrantas potom vyberou témata a klíčové prvky z kreseb, aby je mohly použít jako hlavní motivy do piktogramů – vizuálního jazyka, který je akceptovatelný a hlavně čitelný pro každého. Piktogramy se poté stávají vizuálním jazykem imigrantů. Jejich jednoduché srozumitelné obrázky dokáží často „zacloumat“
-100-
-101-
Některé zásahy grafických designérů do veřejného prostranství mají třeba jen krátkodobý charakter, tak jako gerilová akce „Vidím tě“ Jitky Porubové, která expresivními kresbami varovala před nebezpečím kapesních zlodějů v ostravské městské hromadné dopravě.
-102-
-103-
Závěr
Resumé
Publikace „Design na cestě“ ukázala, že grafický designér je vedle architekta nepochybně aktivním spolutvůrcem městského prostoru, ať už v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Některé výsledky práce designéra ve městě bereme jako samozřejmou součást našeho každodenního života, např. informační a navigační systémy. Zabýváme se jimi pouze v případě, že nefungují.
Graphic design in the eyes of a certain part of the public is “disgraced” by its close relation to the world of vulgar form of commercialism, advertising, and political propaganda. This one-sided denouncing view primarily rises from a deeper ignorance of the issue.
Jiné výsledky práce grafického designéra ve městě jsme se naučili nevnímat, např. všudypřítomné reklamní tabule a billboardy různých velikostí. Už si vlastně ani nedovedeme představit, jak by naše města bez nich vypadala. Na některé výsledky práce grafického designéra (nebo v tomto případě lépe řečeno propagačního pracovníka) jsme už zapomněli, nebo jsme je nestihli zažít. Proto bylo důležité připomenout si, jak naše města vypadala před rokem 1989. O některém představeném typu práce grafického designéra u nás není všeobecně nic známo, protože se tu takřka nevyskytuje anebo se v médiích nesetkává s dostatečnou pozorností. Proto jsme si ukázali monumentální typografické realizace nebo úspěšné sociální projekty uskutečněné v ulicích měst. Kniha „Design na cestě“ chtěla především inspirovat a ukázat, že tvůrčí práce designéra může přinášet zajímavé a pozitivní výsledky i v oblasti někdy nespravedlivě odsuzované reklamy, nebo dokonce na poli mezilidských vztahů a komplikovaného národostně-sociálního soužití. Snad se to představením úspěšných designérsko-uměleckých projektů podařilo a jejich autoři ve čtenářích knihy brzy najdou své následovníky.
-104-
It could seem that electronic media have engulfed us and virtual world is invisibly penetrating our lives off the sight of our “display”. Yet, there is a number of everyday situations which we perceive with our eyes only – e.g. driving or walking in the streets. The book “Design na cestě” (“Design on the road”) deals with works of the authors who are mostly professional graphic designers or artists using working procedures typical for graphic design. It doesn’t matter whether it concerns works from the area of advertising, information graphics, writing in architecture, or various social or really artistic projects. Although it covers quite a wide thematic range and big differences of the presented projects, their common element is that we can meet them in real environment on the roads or in the city. “Road” is meant figuratively as a way or means to achieve a certain creative objective using thinking and not being a mere executor of someone’s order. It is important to have own opinion and appreciate the fact that as a graphic designer, one has the possibility – if necessary – to positively interfere into the environment and events on the roads and in the streets – similarly to architects or visual artists. May our book be their inspiration.
-105-
ADVERTISING ON THE EDGE OF RUBBISH AND ART City streets are flooded with primitive large-area advertisements and letterboxes overflow with the same pandering flyers. No wonder that the public perceives graphic design as a much degraded profession. No matter the fact that it often seems that no graphic designer has participated on their production. I have deliberately selected demonstrations of such an extreme example.
suggested rewriting and updating the manifest. It happened soon after and the manifest had been signed by 23 important designers and theoreticians, who emphasised a useful form of communication against demonstrations of degraded taste – certainly getting at commercial advertising. Some of them are permanently tempted to fight primitive commercialism. British designer Jonathan Barnbrook, for instance, created a billboard for the Adbuster journal. It consisted of fragments of other billboards – commercial billboards of world brands. Barnbrook encourages other designers to refuse work for clients who make them lie.
In order to prove that I didn’t look for a deterrent example until I found one, I decided to go to Brno and back by car and to record all billboards which I came across and managed to take a photo of. It proved that the result wasn’t much better. Of course, we also meet more sophisticated and graphically more professional billboards. However, a large number of graphic designers don’t agree with the very core of commercial work. No later than in 1963, a British graphic Ken Garland wrote the manifest First Things First, which belittled graphic design as a human activity that produces unimportant commercial work. Instead, he suggested supporting more valuable projects contributing to humanity. This text was published by the Adbuster journal in 1999. Tibor Kalman
-106-
Jonathan Barnbrook permanently tries to prove that graphic design doesn’t mean work supporting commercialism. Yet, he is aware of how difficult it is to overcome boundaries of experts and to address wide public. He attempted this in the project Art Grandeur Nature (Grand Nature Art), realised in Saint-Denis in Paris while cooperating with six other artists and designers. They installed billboards with political context in a lovely environment of a natural park. They took advantage of presenting clearly defined messages in unexpected context.
-107-
For example, “we used to brand our slaves, now we are slaves of commercial brands” or “the reason why there is so little peace in the world is that it doesn’t bring profit to multinational corporations”.
I have to admit that I have always admired visual artists who don’t only shout out that adverting means are stupid and degraded, but who play&try to transfer it to a different, both for them and me more acceptable, position. For instance, American artist Jenny Holzer used LED advertising panels, among others, at the Times Square, NY. Adverts for French cosmetics, Coca-Cola, and Japanese electronics were conspicuously added with her short texts – so-called “truisms”, expressing her attitude to life and interpersonal relations.
Interesting projects don’t appear only abroad. In 1998, former Gallery MXM rented an advertising area along the D1 highway and addressed artists (Jiří David or Tomáš Císařovský
-108-
among others) created a gallery well-visible during the day as well as at night thanks to lighting. Billboards as an artistic means of expression were used by Adéla Svobodová in her project Sochy v ulicích města (Statues in City Streets) in Brno.
Apart from purely artistic projects, there is a large number of creators who understand public space as an ideal place to express their socially and politically motivated opinions, frequently using means known from adverts. Campaigns of group PodeBal have made an appeal to our guilty national conscience. The group systematically focused on topics of creating our national identity and historical traumas that enter this process of creation. The Prague gallery Artwall exhibited seven child portraits. The children had a sheet on their neck with hand-written texts. One portrait says: “You don’t have to suffer that we denounced the others during normalisation. I’ll suffer instead of you.” The Artwall gallery uses a former advertising area along a busy Prague street. I don’t want to make you think that I am a sworn opponent of advertising. It is a human activity which most of the graphics make a living by. Yet, I am convinced that advertising can be done less primitively and with more fun. Just have a look at
-109-
the Dutch agency KesselsKramer. Apart from a commercial impact on their clients, it also tries to hand over human messages, which are frequently included in their campaigns. When creating a campaign for a mobile operator BEN, they didn’t use common catalogue faces of professional models, but instead, they used faces of various minority people from the Dutch society – religious, national, or even retired. Fans of critical practice in graphic design might object that the so-called socially engaged marketing is only a better-looking form of sale offer. I reckon that even this way can positively address public opinion. After all, the loudest voices came from conservative politicians – “guardians” of public ethics. The campaign publicised the mobile operator while initiating a public discussion on the state and diversity of the Dutch civil society.
I vividly remember posters and often spatially-monumental mottos on buildings which didn’t tell you anything particular but repeated the same stale phrases about proletarians, arms of progress and peace, or friendship forever. Such posters really fulfilled every secluded place and I think that few of us were interested. Their iconography was set, colours predefined, and their creators had little space for creative work. The result was a yellow-red, dull wallpaper.
Of course, there is advertising which doesn’t serve to mere marketing of a given product and subsequent profit. I mean when advertising makes “good”, no matter how much this connection can seem a bit absurd. Students from the Finnish Aalto University in Helsinki, under supervision of Marjatta Itkonen, developed and realised a campaign for intellectually disabled young people, who would like to work but no one wanted them to employ. First of all, they made a survey to
The times flies and a poster as a medium is slowly beginning to vanish from streets and corners. There are less poster areas and nobody’s fences full of posters are gone. It is interesting that one of those few moments when posters appear once again are approaching elections. But Marx, Engels and Lenin were replaced by a wide range of unnaturally grimacing ladies and gentlemen with digitally straightened teeth and lifted skin… suddenly, there are heaps
-110-
find out what their intellectually disabled peers wanted to do. Their wishes appeared on billboards in the streets of Helsinki. The campaign was a success. All of them finally got their dream job. EMPTY WORDS
-111-
of new-age empty mottos, we are threatened and immediately calmed down by a credible guide to prosperity and happiness. But it is so ridiculous. One group threatens with a certain issue, another group worships it and during next elections the groups exchange their roles with no inhibitions. The result is that those expensive posters become, once again, dull wallpapers. And we can only pass by…
on navigation and orientation systems commonly use the term “legible city”, firstly used by its creators exactly in connection with London. Thus nowadays, we have “legible” Sheffield, Bristol, Newcastle, or Southampton … An inspiring example of how to solve urban signage doesn’t have to be looked for overseas. The Polish capital city Warsaw has an interesting system of house and street signs, which uses the commonly known house number, street and district name plus it provides direction to the Visla River. Warsaw is located in flat landscape and thus it doesn’t offer its visitors to orientate according to natural dominants – e.g. hills. The Visla serves as a typical orientation element, which helps the visitor to keep an idea of the current position in the city.
LEGIBLE CITY
WRITING AS AN ARCHITECTURAL PART OF URBAN SPACE
Those who cross a city on foot were a target of an exhaustive research started in London a few years before the Olympic Games in 2012. The already overcrowded city should have secured the best possible flow and orientation of tourists in the streets. More than a million tourists were expected to come. It was calculated that more than a hundred connections between individual Tube stations in the centre could be done on foot faster than by the Tube. It showed that a five-minute walk represented a typical length of an everyday walk of an average Londoner. All maps then include a marked semi-circle sector of 400m in diameter from the place of its positioning. The 400m semi-circle represents a distance which can be done on foot in 5-10 minutes. Possibly due to the Olympic Games, London has one of the most sophisticated orientation systems for walkers. Experts
Red relief in the shape of figure “9” standing in front of a 45-floor skyscraper in New York was designed by a known graphic designer Ivan Chermayeff, the founder of Chermayeff& Geismar&Haviv studio. The number “Nine” serves for two purposes – it marks the house number and shows where to enter the building. The number nine together with a 3D version of a pop-art icon Robert Indiana “LOVE” belong among the
-112-
-113-
best-known examples of a successful use of writing in urban space. Not only as a source of information, but as an artistic element which can master street or square space just as a classical sculptural monument.
Leaving America, let’s move to Great Britain. The project A Flock of Words was realised in 2003 by Gordon Young and a London graphic studio Why Not Associates. The installation consists of a 300-meter long typographic pavement from a new railway station to the sea shore. A walker is accompanied by poems, extracts from songs, and sayings by e.g. Shakespeare, Chaucer, Spike Milligan, including texts of local poets. Vertical direction offers extracts from the book Genesis.
Gordon Young described cooperation with designers from Why Not Associates as destroying the border between design and art. In fact, it is a floating perception of what a designer and an artist are able to do. The result was a finding that the
-114-
authors of the “pavement” managed to invent a common and expressively current language satisfactory both for artists and designers. They verified that a joint cooperation can be useful for both sides and that they were ready to experiment in future. This was proved by the monument of Eric Morecambe and primarily by the monumental Comedy Carpet in Blackpool. The Comedy Carpet lies on 2,200 m2 and contains 160,000 granite letters embedded in concrete. It concerns an unusual tribute to comedy makers – either to actors or script authors. Blackpool visitors are invited to read immortal jokes, texts of jolly songs or famous wisecracks from the variety shows. The “carpet” daily hosts various age groups which find their popular ”jokes” from their most popular comedians from their popular period. FROM A PERSONAL EXPERIENCE TO A SOCIAL MESSAGE Thomas Lupo is an artist and designer. His wife Yasmin and he accidentally visited a slum in Rio de Janeiro during their
honeymoon in Brazil. They spent next five months in the favela of Morro do Papagaio and they created an art-creative “camp” for local children who had lots of fun and entertainment just using very simple tools. They drew bugbears, made objects from cardboard and matches boxes, took photos using primitive cameras, which were also made of paper.
-115-
Experience from this Brazilian favela completely changed Thomas’s and Yasmin’s view of the world. Once at home, they immediately set up the Arthelp initiative – a community of creative people and artists who help people from socially disadvantaged background in a special way – using art.
An American designer Candy Chang grew up as a child of Asian immigrants. Thus, she had to face various obstacles which become part of everyday life of frequently half-illegal inhabitants of big American cities, primarily New York. Such people were the target group of her project Street Vendor Guide, which briefly yet aptly advises those interested in becoming a street vendor or those already running such a business on how to behave in compliance with municipal police and authorities. The basic idea is to provide legal work to the needed from exotic countries with a different culture and thus to prevent their criminalisation. The Street Vendor Guide has a form of an information bulletin which is called Vendor Power! and distributed by the street vendors themselves.
-116-
Problems with immigrants have to be solved in most of the developed countries. Argentinean emigrants in Berlin established Migrantas. The aim was to make visible desires and feelings of those who left their homes and live somewhere else. Migrantas primarily focuses on expressing immigrants’ identity. They work with tools from the area of visual arts, graphic design, and social sciences. The members, mostly women who emigrated to Germany, led by artist Marula Di Como and graphic designer Florencie Young develop projects with other women – emigrants. The most famous project was workshops where Argentinean emigrants tried to express their fears and worries in drawings. Later, the drawings were visualised in pictograms – a visual language legible regardless reader’s mother tongue. One of Migrantas’ biggest successes was making the pictograms public in big German cities. The pictograms in a form of posters or city lights were displayed in places usually designed for advertising or in an animated form on public screens. The immigrant women were able to get their personal traumas out, make them visible for the public, and trigger reactions of the passing by. The book “Design na cestě” (“Design on the road”) wants to fully rehabilitate the person of a graphic designer as an active co-creator of urban space. May successful design-artistic projects mentioned above contribute to this goal.
-117-
Jmenný rejstřík A Flock of Words (Shluk slov) str. 72, 81, 83 Aalto University Helsinki str. 37 Adbusters str. 18, 19, 20 AIGA Journal of Graphic Design str. 125 Applied str. 62 Art Grandeur Nature str. 23 Arthelps str. 94, 95 Barnbrook Bible str. 22 Barnbrook Jonathan str. 18, 20, 22 Beck Harry str. 54 Blackpool str. 87, 89, 91 Blokland Erik van str. 83 Blueprint str. 125 Break out str. 94 Bublex Alain str. 23 Calvert Margaret str. 59 Císařovský Tomáš str. 26 Coleman Russel str. 64, 73 Colors str. 125 Colrat Pascal str. 23 Comedy carpet (Koberec komedie) str. 87 Common Responsibility Campaign str. 37 Čtvrtníček Petr str. 51 David Jiří str. 26 Devítka str. 68 Di Como Marula str. 98 Diviš Stanislav str. 26 DRU str. 56 Dumbar Gerd str. 18 Eye magazine str. 125
-118-
Emigre str. 125 Fendley Tim str. 62 First Things First str. 17, 18 Frere-Jones Tobias str. 83 Fros Vince str. 18 Galerie MXM str. 26 Garland Ken str. 17, 18 Gauckler Genevi ve str. 23 Geismar Tom str. 68, 69 Gill Eric str. 81 Gill Sans str. 81 Glaser Milton str. 18 Hans Brinker Budget Hotel str. 32 Haviv Sagi str. 68, 69 Holzer Jenny str. 24, 25 Chang Candy str. 95 Chaucer str. 72 Chermayeff & Geismar & Haviv str. 68 Chermayeff Ivan str. 68, 69 Ibbeson Graham str. 83 Indiana Robert str. 70, 71 Items str. 125 Interstate str. 83 Itkonen Marjatta str. 37 Johnston Edward str. 56 Johnston Sans str. 56 Kalman Tibor str. 18 Kelly Ann str. 83 KesselsKramer str. 31, 32, 33 Kinloch Shona str. 83 Kinneir Jock str. 59 KK Outlet str. 125
-119-
Konference TypoBerlin str. 126 Legible city str. 62 Legible London str. 54 Ličko Zuzana str. 18 Lodž str. 64 logotyp pražské ZOO str. 69 LOVE str. 70, 71 Lum Ken str. 23 Lupo Thomas str. 94 Lupo Yasmina str. 94 Matoušek František str. 26 Mevis Armand str. 18 Milligan Spike str. 72 Migrantas str. 98, 99, 100, 101 Mobil str. 69 M & Co. str. 125 Morecambe John Eric Bartolomew str. 83 Morecambe str. 72, 81, 83, 85 Morro do Papagaio str. 94 Mouraud Tania str. 23 Muzeum designu str. 57 Muzeum moderního umění v New Yorku str. 30, 70 Niwiński Grzegorz str. 64 Památník Erica Morecambeho str. 81 Perpetua str. 81 PodeBal str. 33, 34 Porębski Jerzy str. 64 Porubová Jitka str. 102 Post-it Notes for Neighbors str. 125 Poynor Rick str. 18 Rath David str. 33 Rio de Janeiro str. 94
-120-
Sagmeister Stefan str. 23, 27, 28, 29, 31, 95 Shakespeare William str. 72 Sociálně angažovaný marketing str. 31 Sochy v ulicích str. 26 Spiekermann Erik str. 18 Stefanowski Michał str. 64 Street vendor guide str. 97, 96 Svobodová Adéla str. 26 Tern (Rybák) project str. 72, 81, 85 Torres Felix Gonzalez str. 30 Transport str. 59 Trixie str. 75 Truismus str. 25 Useful photos str. 125 Vanderlans Rudy str.18 Varšava str. 64 Vendor Power! str. 97 Why Not Associates str. 72, 81, , 83, 91 Wiese Ernie str. 83 Young Florencie str. 98 Young Gordon str. 72, 79, 81, 85, 91
-121-
Bibliografie (Použitá literatura)
Autoři fotografií
• Livingston, Alan+Isabella. Dictionary of Graphic Design and Designers. London: Thames&Hudson, 2003 • Eskilson, Stephen, J. Graphic Design A New History. London: Laurence King Publishing Ltd, 2007. • Gerber, Anna; Lutz, Anna. Influences. A Lexicon of Contemporary Graphic design. Berlin: Die Gestalten Verlag, 2006. • Gottschall, Edward, M. Typographic Communications Today. Cambridge (Massachusetts): The MIT Press, 1991. • KesslesKramer. Advertising for people who don‘t like advertising. London: Laurence King Publishing, 2012. • Saccani, Anna. LetterScapes. A Global Survey of Typographic Installations. London: Thames & Hudson, 2013. • Andres, Clay – Fishel, Catharine – Knapp, Pat Matson. Identity design source book (succesful ids deconstructed and revealed). Rockport Publishers, 2004. • Bhaskaran, Lashmi. Size matters, effective graphic design for large amounts of information. Hove: Roto Vision SA, 2004 • MEUSER, Philip – POGADE, Daniela. Architecture. Information graphics. The design of communication. Singapore: Page One Publishing Private, 2005. • Johnson, Michael. Problem solved.A primer in design and communications. Londýn: Phaidon Press Limited, 2004. • Berger, Craig.,M.Wayfinding.Mies.RotoVision SA, 2005 • Bernstein, David.Advertising outdoors.Watch this space! Londýn: Phaidon Press Limited, 2005. • Bauer, Erwin K.; Mayer, Dieter. Orientation & Identity. Wien, New York: Springer, 2009. • Barnbrook, Jonathan. Barnbrook Bible. New York: Rizzoli International Publications, Inc., 2007.
obálka, titulní str. a str. 7, 11, 14, 15, 16, 17, 22, 48, 49, 53, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 67, 73, 75, 76, 77, 78, 79, 80, 81, 82, 83, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 90, 91, 112, 114: Pavel Noga str. 27: Pavel Noga (překresleno podle novinové fotografie) str. 12, 13, 106: archiv firmy ARCIMPEX s.r.o. str.18: www.adbusters.org str. 19, 21, 23, 107: www.edu.barnbrook.net str. 21, 22: www.arthistoryarchive.com str. 26, 108: repro z publikace Dostál, Martin. Tak daleko, tak blízko = So Far, So Close. Praha: Kant, 1999. str. 28, 29: www.sagmeisterwalsh.com str. 30: http://spoices.blogspot.cz str. 31, 32, 33: www.kesselskramer.com str. 34, 35, 109: www.podebal.com str. 36, 37, 110: Katja Tähjä str. 40, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 111: archiv Masarykova muzea v Hodoníně str. 40, 41: Marek Pietoň, Zapomenutá Ostrava www.facebook.com/groups/zapomenuta.ostrava str. 48: www.aktualne.cz Kudláčková, Lucie. Porno & Tanga. Strany soutěží o Sexistické prasátečko. Aktualne.cz, 2013. str. 50: www.tyden.cz http://www.tyden.cz/rubriky/nazory/grossuv-vzkaz-politikum-modlete-se-od-rana-do-vecera_305452.html#.VC5qledk43Z str. 50, 51: www.strategie.e15.cz http://strategie.e15.cz/zurnal/politicky-brief-jake-zadani-takova-reklama-426127
-122-
-123-
str. 50: www.idnes.cz http://zpravy.idnes. cz/z-trebice-zmizi-billboard-s-bin-ladinem-dyn-/domaci. aspx?c=A041029_163459_domaci_lja str. 51: www.pinterest.com http://www.pinterest.com/pin/125326802101804179/ str. 54: Tim Fendley str. 50: thinkingpolitics.org http://thinkingpolitics.org/2013/02/12/the-london-tube-map-in-1933/ str. 60: repro z knihy Bauer, Erwin K.; Mayer, Dieter. Orientation & Identity. Wien, New York: Springer, 2009. str. 68, 69, 70, 71, 113: Eva Havelková str. 93, 94, 95, 115: www.www.arthelps.de str. 96, 97, 116: www.candychang.com str. 98, 99, 100: www.migrantas.org str. 102, 103: Jitka Porubová
Poznámky 1) Manifest First Things First 2000 byl současně otištěn nejen v Adbusters, ale také v časopisech Emigre, v AIGA Journal of Graphic Design, v Eye magazine, v Blueprint a také v Items. 2) Tibor Kalman (1949–1999) – byl grafický designér maďarského původu. Založil studio M & Co. (1979) a časopis Colors (1990), které ovlivnily několik generací grafických designérů. 3) Rick Poynor – britský teoretik grafického designu, mimo jiné zakladatel časopisu Eye magazine (1990). 4) Agentura KesselsKramer se vedle reklamní praxe zabývá také vlastní vydavatelskou činností. V jejím londýnském obchodě KK Outlet si můžete např. koupit celou řadu bizarních publikací ze série Useful photos (užitečné fotografie), které ironizují svět komerčních fotobank (www.kkoutlet.com). 5) Projektu Common Responsibility Campaign se v roce 2008 pod vedením Marjatty Itkonen zúčastnili tito studenti Univerzity Alvaro Aalta v Helsinkách: Piia Aho, Erik Bertell, Emmi Jormalainen, Katja Tähjä a Hannele Törrö. 6) Jednotlivá písmena chodníku A Flock of Words jsou vytvořena z různých materiálů, které, bohužel, mají také různou odolnost proti mechanickému poškození. Dá se říci, že je chodník neustále v opravě. V českém prostředí by podobná realizace zřejmě dlouho neodolala nájezdům zlodějů kovů ... 7) Jiným zajímavým sociálním projektem Candy Chang je např. Post-it Notes for Neighbors (vzkazy pro sousedy).
-124-
-125-
Citace:
Obsah
„V dnešním světě není alternativa, vy prostě musíte konzumovat reklamu ..." (E15.cz, Strategie.cz, 8. 11. 2007). str. 19
a) Reklama na hranici odpadu i umění (str. 10) b) Prázdná slova (str. 38)
„Pokud věříš tomu, co říkáš, a pokud věříš, že to říkáš dobře, měl bys to říkat častěji ... " (Barnbrook, Jonathan. Barnbrook Bible. New York: Rizzoli International Publications, Inc., 2007) str. 22 „apelovala na naše špatné národní svědomí a programově se tematicky zabývala vytvářením národní identity a historickými traumaty, která se do tohoto procesu zapojují“ (www.artwall.cz, 2006) str. 34 „Efektivní komunikace musí vždy obsahovat nějaký prvek překvapení.“ (Andy Altman: Konference TypoBerlin 2012) str. 91 „Naše práce se může stát smysluplnou, když přináší potěšení nebo pomoc jiným lidem ..." (Stefan Sagmeister: www.arthelps.de) str. 95
-126-
c) Čitelné město (str. 52) d) Písmo jako architektonická součást městského prostoru (str. 66) e) Od osobního zážitku po sociální poselství (str. 92) Závěr (str. 104) Resumé (str. 105) Jmenný rejstřík (str. 118) Bibliografie (str. 122) Autoři fotografií (str. 123) Poznámky (str. 125) Citace (str. 126)
