Večerní holčičiny Normálně by mne to nenapadlo. Nepřemýšlím v kritických scénářích. Ale včera večer jsem si čistila zuby se svojí dcerou v koupelně. Holka má po zápalu plic a protože jsme se hodně smály, začala díky své právě skončené nemoci kašlat a dávit. Přišla v té souvislosti řeč na to, jak hrozná musí být smrt udávením a když už jsme u toho, tak udávit se vlastně mohu líp já, protože se jmenuji Ludmila. Vzhledem k svaté Ludmile to mám vlastně historicky dáno. Debata se vedla dál v duchu toho, zda by mne má dcera zachránila a chtěla vědět, jak na to. Začala jsem tedy s gustem popisovat, že je zapotřebí vytáhnout jazyk, tento silný sval.. Z toho byla Týna ihned zděšená. Nechce nic tahat z mých úst a řekla, ať se tedy nezlobím, ale nechá mne udávit, zvlášť když jsem jí popsala, jak sliny kolem fialového jazyka plynou a jak těžké je vytáhnout jazyk z hlubokého hrdla. Napadlo ji tahat jazyk peanem, ale to by jej musela nakrojit, jinak by klouzal a byla překvapená, že by krvácel tak velmi, že než by jej zachytila, udusila bych se vlastní krví. Zavrhla tedy i tuto variantu, která jí připadala jednodušší, dokud nevěděla nic o prokrvenosti svalu. Nechtěla ale přijít o matku bez boje (přece jen občas uvařím), začala mne tedy žádat, abych, až se budu dávit, tak činila blízko nemocnice, ale, vlastně, ona že tam stejně se mnou nepůjde, protože nesnáší nemocniční puch. Zamíchala do toho pak svého tatínka, který se na krátký čas promítl v kuchyni a ptala se jej, zdali by mi vytáhnul jazyk v případě dávení, a byla ráda, když ihned přitakal. S tím jsem však nesouhlasila zase já, bojím se, že kdyby mi právě on vytahoval jazyk, dělal by to s takovou vehemencí, že by mi vytáhnul z těla i slezinu. Současně však vím, že takový zásah je zapotřebí ihned, takže mnohem víc je pravděpodobné, že než tento pochopí, co se děje a co se po něm žádá, budu již posmrtně ztuhlá a v takovém stádiu rozkladu, že mne opustí už i sebelítost, která, jak víme, nebožtíka opouští až jako úplně poslední. Zůstanu raději zadušená. Ono v hrobě bude aspoň klid a zdřímnu si pořádně, než mne vzbudí k nebeské hostině, no ne? Dcera ale nechtěla nechat jen tak moji teoretickou náhlou smrt bez pomoci, protože je se mnou psina, tak šla probudit bratra. Abych odvedla pozornost a dopřála klukovi spánek, řekla jsem jí, že jsou ještě horší věci, například dcera mé kamarádky, té vyhřeznula uzdička mezi horními předními zuby a zanítila se, takže to teď vypadá, jako kdyby jí na zubu zbyl kus hovězího masa. Dcera se vylekala a ptala se mne, jestli jí taky může něco vyhřeznout. Upokojila jsem jí, že jí vyhřeznou leda zuby z huby, když se bude tak řehtat a začala se smát znovu tak, až se pobryndala sirupem. Protože už bylo dost pozdě, chtěla jsem od těch morbidností přejít k duchovnějším věcem. Co se tohoto týče, Kristýna se trápí. Připadá jí, že je velmi kritická ke své spolužačce Esteře, která páchne, a má pravdu. Obává se, že ji za to stihne Boží trest a potřebuje ujistit, že ne, protože někteří lidé (i Estera), jsou kritičtí mnohem víc (a nestane se jim teda, mami, nic). Poukazovala jsem na to, že každý je nastavený na jiné duchovní úrovni. Možná chtít po Esteře, aby nebyla kritická, je v jejím stupni duchovního vývoje pošetilé podobné jako nutit čolka skákat přes švihadlo. Na rozdíl od Kristýny, která již ví, jak se přes švihadlo skáče a tuší správně, že kritizovat se prostě nemá. S tím se ale nechtěla dcera smířit. Ptala se, jak je tedy možné, že (přestože Estera patří ke společenství čistého srdce a tváří se jako velmi duchovní) se vůbec nemyje? Její mastná hlava slouží jako zdroj másla pro všechny, kterým nestačí suchý rohlík na svačinu. Upokojila jsem ji, že spousta lidí na tomto světě řeší svoji hygienu tak, že si jednou měsíčně oškrábou kůži kartáčem na sucho. A můj tatínek, dej mu Pán Bůh věčnou slávu, si v neděli před odchodem do kostela patlal vlasy stolním olejem. Možná to nesouvisí s duchovní úrovní jako spíše s obsesí neustále se potit, lesknout a být z toho rád. A v souvislosti s hygienou jsem poukázala na dceřinu přílišnou kritičnost jejího bývalého učitele, kterého já bezuzdně miluji, kdežto ona na něj zanevřela jen proto, že mu kape občas z nosu pot a vaří polévky v sáčku na školních výletech tak, že vloží sáček propíchnutý příborovým
1
nožem do hrnce s vařící vodou, a točí s ním tak dlouho, dokud všechno, včetně papíru, neuvaří. Tento způsob přípravy polévky se mi zdá býti okouzlující stejně jako učitel, ovšem dcera kritizuje i mne, že bych nejraději skotačila v lese pokrytá lopuchy bez vší civilizace a má pravdu. Připadám jí nenormální stejně jako kantor. Převedla jsem tedy řeč na naši oblíbenou a vybranou matku Terezu. Připadá mi často, že býti dobrou matkou je mnohem těžší než pracovat v Kalkatě. Dcera poukazovala na to, že má podobnost s matkou Terezou není čistě náhodná a syn že dal její fotku na plochu počítače jen proto, aby se mu po mě nestýskalo, když třeba náhodou nejsem doma. Šla jsem se podívat. Fakt. Týna taky ve své kritičnosti (protože už na čolka zapoměla) řešila dál, že se stále zabývám a fandím podivným lidem, většinou nenormálním a vzpoměla si, jak mne při našem posledním společném výletě očaroval jistý bezdomovec. Jak tak povídala, oči se jí smály a jiskřily, řekla jsem si v duchu, jak požehnaný je tento čas. Jak je nám dobře, když se tak můžeme u stolu smát a na malou chvíli jsem se zachmuřila, že by mi mohla, cácora, odejít. Avšak potom se mi vybavilo, že vlastně Týna chce brzy vlastní byt, ve kterém nebude mít žádné nádobí (aby je nemusela mejt), bude mít tři psy (a budou s ní spávat v posteli) a jídlo si bude kupovat jen takové, co se dá ohřát v mikrovlnce (protože to zabere nejméně času). Úplně jsem se uklidnila. Ta mi zůstane. Bude chodit domů hladová, přerovnávat s láskou mé oprýskané nádobí (ještě bude ráda, když si sáhne na hrnec!) a tahat sebou smrduté psy, abych jí je vyvenčila, protože já jsem na rozdíl od ní skotačivá. Nemusím se bát. Pokud se opravdu neudávím, ještě se spolu hodně nasmějeme.
2
Já jsem tvé stáří – pozvi mne dál! Je to tady! Je to stáří. Včera mi ve zpovědnici kněz naznačil něco o staré škole, když jsem se zpovídala jistým způsobem, na horním rtu mám kolmé vrásky z nedostatku hormonů, a onehdy, když jsem po špatné noci vstávala, se mne můj syn při blízkém pozorování zeptal, co že to mám s víčky, že jsou svěšené jak oči bernardýna, a když jsem mu jemně řekla, že to je stáří, řekl, že „to je teda hustý!!!“. Když navlékám jehlu, často se netrefím. Dnes jsem chtěla mluvit o psu a jmenovala jsem jiné zvíře; řekla jsem „medvěd“. Na školním srazu se mne můj bývalý spolužák se šedivými vlasy, s úsměvem, který odhalil počínající paradentozu, optal, zda můj kmotřeneček- opakuji zřetelně!! Kmotřeneček! dítě mé kamarádky (no, je pravda o devět let mladší, ta kamarádka), se kterým jsem byla na rodinné fotografii, zdali je to VNOUČEK! A to nemluvím o spolužačkách ze střední školy, s výjímkou dvou, o kterých mám podezření, že ze sebe nechaly udělat plastikové láhve, jsou všechny jakési podivné staré ženštiny. Hééj, jestliže je to tak, pak i já musím být stará, i když mé děti mne z dostatku velké lásky ke mně přesvědčují o opaku. Můj muž je z toho vynechán, už spoustu let se na mne dívá jen jako na objekt schopný uvařit a uklidit a o fasádě nemá páru, mohla bych chodit i zablešená a nevšim by si toho, což je svým způsobem uklidňující. A tak jsem z pudu sebezáchovy naučila říkat děti tuto prostou větu: „Maminko, jsi hubená, máš jasný zrak a hebký vlas“ a musí to stále opakovat, přičemž zatvrzele trvám na tom, že jsem mladá; to se bere u nás doma samosebou. O víkendu jsem navštívila maminku. Ta se rozpomenula na nějakou paní, která k nám domů přišla pro med a maminka se upřímně rozesmála, když ji popisovala: „To už je ti taky stará paprika“. A smála se dlouho. Tak jsem zkusila ze své trýzně na maminku totéž, co na děti a poprosila ji, zda by mi nemohla, když jí na velký papír nad postel napíšu obrovskými písmeny, nacvičit tu požehnanou větu, že mám „jasný zrak, hebký vlas a jsem hubená“ a má milá maminka se upřímně polekala, vytřešila na mě oči a řekla: “Proč bych ti lhala?“. Musím se s tím vyrovnat. Včera při mši jsem hned po zpovědi našla v kancionále pod číslem 048 modlitbu „Ve stáří“. Další modlitbu pod č. 049 „Za dobrou smrt“ nastuduji příště.
3
Večerní siesta Moje šestnáctiletá dcera se válí v posteli a trpí vážnou depresí. Zjistila před chvílí, že jí neomluvím z dějepisné písemky, protože chci, aby nesla odpovědnost za své chování a doma ji nenechám. Dvě hodiny trávila u počítače na facebooku a bavila se tím, že kdekterá kamarádka komentovala její stav. Teď se tu válí se a rozvádí, kdo přišel na to, aby se chodilo do školy. A když už se do té školy chodí, proč se tam zrovna tohle učí. Chce být v přírodě a rozhodla se utíkat před zákonem. Suše jsem podotkla, že v tomto případě by hrozilo, že se zpotí a část svého života stráví ve vězení, což obojí nesnáší. Rozumově chce žít v minulém století, ale nesnáší blechy a tyhlety věci, nechce se drhnout kartáčem. Navrhla jsem jí společnost přírodních lidí, kteří žijí ve srubu a souhlasila jsem nadšeně s tím, že by se mohla ihned rozhodnout a opustit náš teplý byt a věnovat se chovu koz. Napsala bych jí i průvodní dopis! Dcera chvíli přemýšlela a potom řekla, že bychom museli jít všichni s ní. Já však nemůžu souhlasit, na záhonek se již neohnu a není šance, že by si našla mladíka jiného typu než dnešního standartního vybavení, stále přilepeného k monitoru počítače. Vojta s ní kozy chovat nebude, má v hlavě jen balon a chce být motorkář. (U toho očekávám deprese zcela jiného typu). Pak se holka rozhodla rozumět angličtině tam v tom srubu při chovu zvířat a jazyku se učit bez přítomnosti již tak dost trapných učitelů sama, někdy, a moji nejapnou poznámku, že by ji mohla přednášet po večerech kozám v chlívku při dojení, se rozhodla neslyšet. Vzpoměla jsem si na knihu o indiánech, kteří vychovávají své děti příkladem, pořád je spolu celá rodina a děti nemají strach a všechno umí. Pověděla jsem jí ten pěkný příběh, dcera se chtěla ihned stát Nšo-či a žvýkat kožešiny u táborových ohńů, pak si však vybavila svá fixní rovnátka a puch zvířat a upustila i od toho. Jak se tak válela v posteli, dospěla k životní pravdě, kterou jí může kdekdo závidět. Proč pořád spěcháme a kam, když pak stejně umřeme a nic. Chtěla by chodit přírodou a já teskně vzpoměla, jak v pěti letech obdivovala kdejakého obejdu, porotože jí díky maskáčům připomínal tatínka. Dostala jsem temný strach. Pak se chtěla státi dcera lampou, protože by chtěla být stejně tak štíhlá a stát v rovině. Upozornila jsem ji na možnost barokních lamp zavěšených od stropu. Chtěla se státi Cimrmanem. Připoměla jsem jí Cimrmanovu vášeň pořádat tělovýchovné běhy s kufry a kabáty, aby to vypadalo jako ze života a taky jsem se zmínila o jejím bytostném odporu k pohybu a nošení zavazadel. Spekulovala dále, že tedy má zřejmě depresi a kdo ji z ní vyvede, když budu v domácnosti chybět. S tatínkem nepočítá, že by pomohl, vytušila, že sám má svých starostí dost a již pouhé svěření by se jí nemuselo vyplatit. Poznala jsem, že má pravdu ve chvíli, když se chtěla státi Teletubuies, chodit trávníčkem, mít na břísku televizi a kolem by hopkali králíčci a sluníčko vycházelo. Chvíli to vypadalo nadějně, když se rozhodla, že raději pojede na duchovní setkání mládeže do Altötingu a tam zažije něco nadpřirozeného, třeba kouzelníka; navrhla jsem jí tedy, aby jela rovnou do Altötingu s kouzelníkem. Je to tak, dcera potřebuje duchovně povznést, to je ono. Měla jsem to tušit, když u klavíru zpívala dvě hodiny duchovní písně a na dějepisnou písemku zapoměla. Dopadlo to tak, že přitiskla nos do smrdutého čumáčku našeho labradora a prohlásila jej psím andělem. Neumí si prý představit, co by dělala, kdyby ta hromada psího sádla tady neležela a ona nemohla zvíře pomazlit. Tak vidíte. A pak, že zvíře není antidepresivum na čtyřech nohou.
4
Ptačí krmítko Můj muž je romantik. Nebude nikdy opravovat kapající kohoutky nebo spravovat zdi, které upadly při jeho vrtání polic. Avšak, protože je estét, bude stavět kapličky z plochých kamenů nad popelnici a vyrábět ptačí krmítka. Naplnila by jej zřejmě tichá radost, kdyby viděl, jak ptáci zobou z krmítek v zimě, kdy vše přikryje sníh. Již minulý rok vyrobil vtipnou budku, kterou umístil přímo před okno naší kuchyně; ale, ať jsme zírali, jak zírali, nikdy do této budky nepřiletěl žádný pták. Snažili jsme se záhadě přijít na kloub. Muž dal do krmítka snad všechny možné pochutiny; někdy přímo z talíře. Ke konci sezony, když už byla tráva hodně zelená a krmítko stále plné drobků již zaschlých, nás přesvědčil náš kamarád, že je to jen proto, že se odráží ptačí siluety v plastovém okně; to je ono! Tento rok muž vymyslel, že umístí krmítko na jiné okno, tam není ani plast ani nic podobného, co by mohlo opeřence odrážet. Polámal půl stromu, aby vyrobil stříšku z větví a vytvořil dojem přirozenosti krmítka. Brblal u toho, že jestli do tohoto krmítka nepřiletí ptáci, navštíví zverimex a umístí do něj aspoň umělohmotnou andulku. Vzal kus špeku, roztavil sádlo. Namíchal tam toho hodně. Utvořil takový podivný útvar, který pověsil na krmítko (to je samozřejmě plné). Před našim domem je denně zhruba čtyřicet krkavců, jiných ptáků nepočítaně. Do našeho krmítka nepřiletěl jediný. Avšak včera, když jsem se vracela zpoza rohu, viseli na špeku čtyři bezdomovci. Chá! Přemítám-li o tom, myslím si, že je to hlavně proto, že muž nad vším moc spekuluje. Když chodí na ryby, naláme jim půl obsahu naší spíže do vody, ale ten ubohý červík, co jej máme v mražáku, a je to jediný úlovek za celou sezonu, to snad ani není ryba. Pamatuji se, jak jednou volal z přehrady dětem, že chytil úhoře, a když jsem přibyla doma a viděla tu žížalu, která na mne mrkala z malého kyblíku, musela jsem přemoct nával nevolnosti. Možná příliš teorie škodí, no ne? Zdá se mi též, že jsem dospěla k odhalení vzniku prudérních staříků, střílejících z oken na holuby. Můj muž totiž, když mu syn nadšeně včera pověděl, že z ptačího krmítka ubylo, poznamenal suše, že občas při pokuřování na balkonu část zobu odsypává a pak chmurně dodal, že příští rok bude ty potvory střílet.
5
Moje pokořené ego Héj, nevzali mne do nemocnice jako sekretářku! Byla jsem si naprosto jistá, že jsem profesora kliniky omráčila svým povadlým šarmem tak, že od pátku, kdy se mnou vedl přijímací řízení, už neusnul jinak než s tváří zbrocenou proudem slz v kanafasu ze stesku po mě. Věděla jsem naprosto jistě, že o jiné sekretářce, než o mě, nesní, zvláště, když jsem s ním vedla třicetiminutový hovor o horách a o zlézání vrcholů. Přičítala jsem naší společné vášni velkou váhu a jistý úspěch. Měla jsem v úmyslu mu do pracovny nosit kávu s cepínem za pasem a o vánocích přiskotačit do zaměstnání v mačkách, nevadí, že jsou již toršku ošuntělé; řemínky, které chybí, nahradím izolepou. Úmyslně jsem se vyhnula trapným řečem o penězích, které nebyly zrovna velké a souhlasila jsem s platem, o kterém mluvil (rozzářeně jsem mu sdělovala, že si budu oddaně po odpolednách přivydělávat dobročinností u autistických dětí). Na otázku, která náš pohovor uzavírala, tedy takovou tu „proč si myslíte, že bych měl přijmout zrovna Vás“ jsem vycenila bělostný chrup podobně jako Dale Carnegie a řekla odvážně „Protože jsem nejlepší“. Cestou domů jsem zamýšlela koupit šampaňské a všechny své známé jsem informovala o tom, jak skvěle jsem výběrové řízení zvládla a jen tak na okraj jsem poznamenala ledabyle, že to určitě klapne. Avšak dnes mi přišlo vyrozumění, že přijmuli na toto místo jiného kandidáta! Nemohu se s tím vyrovnat. Nezbývá mi, než připustit, že profesora vylekala má přílišná inteligence, odvaha a mnoho zubů. Na druhé straně, ačkoliv práce asistentky ve škole není nijak dobře placená, žák Kuba mi posílá emaily s přáním brzkého uzdravení, svoje pohádky o tramvajích, které si vypráví v noci příběhy, fotkou adventního věnce a má ve mně důvěru, že se za ním do třídy vrátím a budu jej mírně několikrát denně napomínat, že učebnice se na zem nehází, Haničku že nesmí kopat a kružítkem mne nemůže zapíchnout, protože by si je zničil. Budu mu denně připomínat, že ubližovat ostatním nesmí a přesto, že se rozhodl zlobit v pondělí, středu a v pátek, může klidně zlobit i v úterý a ve čtvrtek, aby se mu to nepletlo. Denně budu řešit učitelku třídy před nervovým zhroucením a nebudu si všímat toho, že plete anglická slovíčka a tvrdí dětem, že sobol je pták. Přehlídnu i usouženou administrativní pracovnici, která musí přepočítávat můj malý úvazek a každý měsíc ji to vyvádí z obvyklé míry. O velké přestávce budu se svým autistou chodit do zvířetníku a dohlížet na to, aby netahal pískomila za ocas a nedrancoval uši králíkům. A možná, pokud dostane Kuba o vánocích další ze svých oblíbených hopskulek, řekne mi zase, jak se jmenujou ty nové a jaký jim udělal domeček z krabic od bot a jaké jim zařídil v tom domečku osvícení a větrání. A rozhodně by mi chyběl žák Pluskal, roztomile se válící po zemi vždy, když hledá psací potřeby. A taky ten puch školních tříd, když všechny děti vyzujou papuče a vytáhnou svačiny. A zapoměla jsem na tělocvik. Rozhodně bych chyběla u opičích drah a děti by nevěděly, protože nechodí současně, kolik koleček mají na rozběh, když se courají ze šatny jak švábi na pivo a učitelka ještě neuroticky chrastí svazkem klíčů, aby našla ten správný od skříněk. No, možná, že ta práce sekretářky by tak zajímavá nebyla. Má to tak být. Po vánocích nakoupím míčky na gumě, popíšu je různými „neubližuj“, „pomáhej“ a věnuju je Kubovi, aby se na jednoduchém principu házení míčku, který se vždy vrátí, naučil, že to, co nechce, aby mu dělali ostatní, nesmí dělat ani on jim. S Pluskalem rozeberu jeho knihu kouzel, s Ošmerou si popovídám o jejich psovi a Míša mi musí říct, jak to dopadlo s babičkou. A zapoměla jsem na Terezku, ta mě pozvala na své baletní vystoupení. A hlavně, až budu opravovat diktáty, už máme s dětmi systém, podívají se na mě tiše a já dávám znamení, kolik chyb a často to nějak „zašolicháme“. Klinika neklinika; je určitě lepší zachraňovat pískomily než přerovnávat papíry. Ale tak jak tak, profesor, aniž o tom ví, utrpěl velkou újmu, protože moje ošuntělé mačky a cepín, to je něco, proč by mě, pokud by to věděl, určitě zaměstnal rád.
6
Já už tedy jedu! Netušila jsem, že můj odjezd do lázní spustí takové davové šílenství v mé rodině. Zřejmě působím díky své nedobré páteři jako Maruška Kudeříková, držící hrdě prapor. Moje sestry propadly holému zoufalství. Jedna mi volala a ptala se, zdali už vím, jak pojedu; opáčila jsem, že jedu za TŘI dny a mám dost času, vlaky jezdí denně a není zapotřebí se traumatizovat. Ptala se dále, zdali mám plavky a spirálu na kafe s takovou hrozbou v hlase, že se dalo předpokládat, že bez těchto dvou záležitostí mne pohřbí už v recepci. Druhá sestra soucitným hlasem lkala, co budou dělat mé nebohé děti, když s nimi nebudu přes vánoční svátky (moje skvělé děti mají vánoce vždy, když opouštím byt, mávají mi z oken a upřímně volají „maminko, nespěchej a měj se hezky“ – a pak letí nabýt svoji svobodu sezením u počítače a televize a jsou trvale šťastné do doby, nežli se vrátím, protože se mnou přichází zákon). Mé sestry jsou mnohem starší, avšak z podivných důvodů se nezbavily hloupé infantility, pokud se jejich dětí týče, takže například o svých synech ve stáří kolem třicítky mluví jako o „broučcích“; přitom ti kolohnáti proráží hlavou dveře a musíte dlouho kroužit očima, abyste obhlídli jejich celé postavy ve své kráse. Třetí moje sestra, kterou omlouvá snad jen to, že pracuje několik let v ženském blázinci, vymyslela, že mne podvodníci v lázních ošidí na procedurách, když tam budu přes svátky. Několik z mých sester mělo truchlivé sny o tom, jak na Štědrý den pláču na opuštěném lázeňském kavalci a ( proboha!!!) chtěly mě tam navštěvovat a poskytovat mi útěchu v mém smutku. Protože se již, díky bohu, blíží den mého odjezdu a nervy mých sester jsou na prasknutí, (přestože se klidným hlasem je v průběhu jejich lázeňských starostlivých hovorů snažím odvést od původního tématu třeba otázkou, jak se měly v práci, co vařily a podobné hlouposti tropím), včera se mne moje sestra Anna optala zcela vážně, zda mne půjde někdo k vlaku doprovodit. Odvětila jsem, že nejsem Honzíkem a nepojedu do Koníkovic. Je mi pětačtyřicet a již dlouho jsem při smyslech. Ach. Možná je někdy osvěžující potkat pár darebáků. Můj muž, když přišel do naší rodiny úplně poprvé, měl hrůzný zážitek toho druhu, že potkat čtyřicet hrozně hodných lidí je v jistém smyslu mnohem horší, než být oloupen bezdomovcem na rohu o rohlík. Tak já jedu.
7
Kabinky Zatlačuji to schválně do pozadí svého zadního mozku, přestože zhruba tolik roků, co mám rozum, vím dobře, že kabinky mé duševní rovnováze neprospívají. Že nevíte, o čem mluvím? Tak pak musíte být slepý nebo chlap nebo slepý chlap. Každá, opravdu každá žena to ví. Mluvím o kabinkách v obchodních domech. O těch příšerných zařízeních, kde jsou zrcadla poskládaná tak, že se vidíte ze všech úhlů. Už jsem na to zapoměla, protože jsem dlouho v kabince nebyla. Nekupuji si na sebe nic a nebýt dobráků kolem, tančím přes léto v lopuchových listech a přes zimu je podmažu blátem kvůli izolaci. Ale dnes. Dcera, protože nemá ráda lopuchové listy a je jí šestnáct, koupila mému synu, tedy svému bratrovi, který se též nechce z mně podivných důvodů chovat jako drsoň, džíny ve výprodeji. Ale ouvej, byly malé a dcera musela na hory. Nyní nadchází chvíle pro matku, která musí vzít za ruku dítě, vzmužit se, nastoupit do tramvaje, vystoupit u nákupního centra, tvářit se prázdně a nezúčastněně jako všichni ostatní v davu, sunoucím se vpřed a jít to zařídit, vyměnit, koupit, no prostě, postarat se o nezletilce. Chtěla jsem být milá a synovi zpříjemnit odpoledne. Taky jsem se rozhodla posilnit pro chvíle příští, o kterých jsem dobře věděla, že mne vyčerpají víc než zdolání Čtyř palic na Vysočině. Zašli jsme tedy do KFC, to jsou ty šílené pulty s příšerně asertivními prodavači, kteří na Vás cení bělostný chrup, vytrvale předstírajíc, že právě vy je zajímáte v této chvíli mnohem víc než jejich výplatní páska na konci měsíce a prodávají Vám různě tepelně upravené mrtvé svalstvo buď v kuse nebo pomleté, zabalené do neidentifikovatelných těstovinových žmolků nebo plátů. Vím to tak dobře proto, že právě tohle si syn zakoupil. Nedbale jsem vytáhla z kapsy cereální rohlík, pořízený v pekárně hned naproti a světácky otevřela kelímek s čokoládou, aniž bych se pobryndala. Synek zakoupil kelímek bezedný; to je kelímek, do něhož můžete vlévat postupně libovolné množství nápojů. Už minule mi tento zážitek líčil a představa snadno dostupného nápoje jej tak omráčila, že to chtěl znovu. Znovu a stále. Omámen tedy stáčel různé nápoje, pojídal mrtvý sval, já pila čokoládu a přátelsky mávala na spolužačku mé dcery, která vypadala, že mne ráda vidí a dobře se u toho baví; a do uprázdněného kelímku po čokoládě jsem přijímala odlitky nápojů z té bezedného potvory. Pak jsme prošli několik obchodů světových značek, které, skutečně nevím proč, páchly všechny úplně stejně jako vietnamské stánky před nákupním centrem, syn si mezitím vylil zbytek nápoje z bezedného kelímku do své teplé zimní bundy zevnitř, což nebylo nejlepší řešení vzhledem k tomu, že na sobě měl jen tenké tričko s krátkým rukávem a venku mrzlo; našli jsme jakési džíny, které by mohly synkovi říkat tati a pak to přišlo. Kabinky. Několik kabinek s poťouchle modrým závěsem. Já bych tam nešla, ale vzhledem k množství nápojů v bezedném hrnku musel syn uprostřed zkoušení kabinku opustit a najít příslušnou toaletu, aby mohl ve zkoušení pokračovat a zanechal mne naprosto nepřipravenou uvnitř. Zvedla jsem oči od špiček bot a uviděla se z pravé strany a levého boku, což nechápu, jak je možné, ale bylo to tak. Z levého boku vypadám jak brontosaurus, jemuž při stvoření zapoměli vyztužit horní pysk. Zoufale jsem se otočila. Avšak můj obraz z druhé strany nebyl o nic lepší. Z této strany jsem již vypadala jako žena, ovšem žena k politování. Chtěla jsem utéct. Fronta před kabinkou a rozházené džíny v několika velikostech na háčcích společně se soudností matky mi v tomto pokusu nakonec zabránily. Snažila jsem se vylepšit profil rozpuštěním mých pěti vlasů, ovšem, co vám skryje pět vlasů, když pohroma je tak rozlehlá! Chtěla jsem vykouknout zpoza závěsu a podívat se na jiné lidi, zda i oni mají takovýto divný obličej, avšak nenašla jsem nikoho podobného, což mne zkrušilo a mou temnou myslí táhla myšlenka, jak jsem se vůbec kdy mohla vdát? A můj synek, hned poté, co jsme vybrali příslušnou velikost a šli platit (to už jsem se celkem zkonsolidovala a byla schopna komunikace s prodavačkou, aniž bych licitovala o ceně), se na mě podíval přísně a řekl mi, abych si upravila vlasy, což mne nepovzbudilo. Nahrnula jsem tedy svých pět vlasů jinam než byly původně a narazila si do obličeje kšiltovku, o které jsem věděla, že podstatnou část problému vyřeší, i když lepší by v této chvíli byla včelařská kukla.
8
Až syn doroste do velikosti, kdy bude potřebovat nové džíny a nebude nikoho, opravdu nikoho, kdo by se o něj postaral (zkusím to doma rozebrat, zdali je vůbec nutné, abych u toho všeho musela překážet a pokusím se dětem předestřít, že jsou již dospělé natolik, aby se oblékly samy pevně věříc, že to dokážu, pokud to provedu důsledně), avšak pokud i přesto všechno snad nastane znovu tato hrůzná situace, pomaluji se indiánskými motivy, vetknu si do vlasů jehlici, za pas zasunu tomahawk a budu věřit, že v prázdném obchodě, odkud všichni po mém příchodu utečou, aby se zachránili, mi budou kabinky buřt. Jen nevím, zda tam v té chvíli budou moje děti. Již teď se mnou nechtějí chodit městem, když si nahlas zpívám, a jako Tekumseha mne zapřou podobně jak Petr Krista. Možná, že je nebudu muset ani dlouho přesvědčovat, aby se oblékly samy, když jim o připravované indiánské bojovce povím. Ony na to, děti moje inteligentní, záhy přijdou. A já si pak klidně, o samotě, doma v kuchyni, roztáhnu meditační kobereček hned poté, co provedu dervišův tanec ve směru hodinových ručiček, aniž bych litovala toho, že právě v této chvíli na mně mají kalhoty za polovinu a druhé-považte, zcela zdarma. HOWGH.
9
Rozum někdy dlouho čeká Přišla vzácná chvíle. Moje dcera sledovala v líném odpoledni několikastý díl seriálu Doktorka Quinová, když vtom ji osvítil zřejmě duch svatý a začala brblat: „Jak to, že je doktorka tak chytrá, Saly tak všechno umí, věčně někoho zachraňují, všechny uzdravují, Mikeila je furt hezká, mladá a hubená, jejich děti nebohé jsou pořád někde s hlídačem? Mě už to fakt začíná štvát. Jak může bej někdo pořád tak úžasnej a chytrej? To je vopruz “. To znamená, že k mé dceři přicházi rozum. Sice jen kradmo a obhlíží se kolem, zda tu vůbec má někde místo, ale už svítá na lepší časy. Pamatuji se, jak v určité době byli moji rodiče jako neandrtálci z jiné planety, které bylo potřeba šetřit především v tom smyslu, co se chystám já provést, protože by to nikdy nepochopili. Z toho důvodu jsem je informovala ve svých jednadvaceti srdnatě, že jedu pracovat jako ekonomka do Ruska, ačkoliv jsem jela jako kaskadérka do Bulharska. Moje maminka to stejně odhalila a pak moji sestru denně nutila se společně s ní za mne modlit, abych přežila; a povedlo se to. Je stejně zajímavé, jak titíž rodiče, v době, kdy je jejich dětem patnáct, jsou úplně blbí, aby o deset let později zmoudřeli velice, přestože mezitím nikde nestudovali. Myslím, že bych si měla tyhle myšlenkové pochody dobře zapamatovat. A jistě bude dobře, když budu vědět stále, jak můj otec hořce plakal ve včelíně, když jsem přivedla domů lumpa, abych nebyla posléze překvapená z protějšků mých dětí, které k nám kdy do rodiny přibudou. (Někdy se hodně bojím). Spousta dospělých ale trpí amnézií, tak velkou ztrátou paměti, že jejich nebohé děti nabývají přesvědčení, že jen ony dělají chyby, pletou se a motají jak vítr v bedně. Kdepak! I rodiče byli naprosto k ničemu, úplně nemožní, jen jsou navíc sklerotičtí; a to dokonce někdy jen z vlastní pohodlnosti. A někdy se rodiče ani nezměnili. Jejich rozum třeba nepřišel ani kradmo, natož aby se obhlížel. Někdy mne bolí srdce, když vidím třeba matky, které bijou děti kvůli tomu, že spadly. Je snad čisté oblečení důležitější než dítě? Často se mi zdá, že berou děti jako trest. Vláčí je za sebou jako prapor. Nedávno jsem viděla rodinu, která naprosto vážně vedla hádku o to, co kdo doma udělal a vypadalo to chvíli, že se začnou fackovat; a to bylo o vánocích. No, nechci moralizovat. Rozum někdy dlouho čeká. Je dobře vědět, že ačkoliv patent na něj nemá nikdo, rozum chodí a obhlíží se stále. Když už přišel i k mé dceři, je to dobré znamení. Takže, příjde-li i k vám, pozvěte jej dál.
10
Nos Mám velký nos. Je to dědictví otců. Ční mi uprostřed obličeje a rozhodně se nedá nazvat pikantním. Je velký, zahnutý, podivný především z levé strany. Už dávno jsem jej nesledovala tak jako celou svoji osobu, protože jsem na to neměla kdy, ale stalo se mi cosi zajímavého, tklivě něžného a nečekaného, co mne donutilo podívat se na sebe zvenčí. Náhle jsem se začala zajímat o to, jak asi vypadám a z pochopitelných důvodů mi přišlo hloupé, že zrovna tento můj nedostatek je tak strašný. Zkoušela jsem různá alotria, například natáčet se ze všech stran a různě nos krčit, dávat vlasy tam či onam, avšak výsledek byl stejný. Byl tam, hňup nos, a byl pořád obrovský. Vzpoměla jsem si, že jednoho nedávného tichého večera jsem měla zvláštní pocit, že roste. Ale to nevím, kdy bylo přesně. Ulehla jsem na cvičící karimatku a rozesmála se nahlas své vlastní pošetilosti, což donutilo syna, uhnízděného ve vedlejším pokoji v peřinách ptát se s účastí, čemu se směju. Nechtěla jsem být za blázna, a tak jsem řekla, že matky někdy mají zvláštní nápady nepřístojné jejich postavení a tento mu nemohu sdělit, protože bych tím u něj klesla v ceně. Leč moje jedenáctileté dítě mne poučilo, že jsem jeho nejhodnější a nejlepší matkou, která nikdy v ceně klesnouti nemůže a takto povzbuzena svěřila jsem se tedy, že si připadám díky nosu jako dinosaurus. Vojta nelenil a sdělil mi mírně, že v jejich třídě má podobný nos Štěpán a též vypadá jako dinosaurus, a v testu na facebooku mu vyšlo, že se dinosaurem v budoucnu i stane, což mne mělo utěšit. Pak mne chlácholil, že každý má něco, s tím jsem souhlasila a řekla sobě i jemu, ať si nos je, jaký chce, hlavně, že čichá. Stále ještě nepřesvědčena o svých kvalitách jsem se odebrala do koupelny vyčistit si zuby a tam se to stalo. Podívala jsem se na něj zblízka. Na ten můj nebohý nos. Určitě, kdyby si chudák moh vybrat, taky by chtěl vypadat líp. A vzpoměla jsem si, kde už všude se mnou byl, brach. Co už toho zažil, omrznul například na horách. Kam všude jsem jej musela strčit, nebožáka. A co všechno vyčichal; naposledy před třemi hodinami zvratky našeho psa v šatně. A najednou jsem pocítila k tomu orgánu, tak krásně nedokonalému, náklonnost. Řekla jsem mu s tichým spikleneckým úsměvem: Nic si z toho nedělej, mně nevadíš. Já jsem ráda, že tě mám. A nedám tě, neboj. Trošku tě občas přepudruju a zvládneme to. No. Není to už náhodou vyšší dívčí? Ale i když jsem se vyrovnala s aktuálním problémem nosu, mnohem důležitější na tom všem bylo poznání, že stejně jako já nedám svůj nos, tak syn nedá mne, i kdybych byla celá pokrytá šupinami. Příjemné zjištění.
11
Mačkání Mezi dětmi se to o mě ví. Děti „mačkám“. Ke každému děcku se musím sklonit až na jeho výšku, přitisknout a pořádně zmáčkout. Potulit. Mám to ráda. Děti, které mne znají roky, to už čekají vždy, když přijedu. Chybělo by jim, kdyby tento rituál, konaný v uvítací chvíli, najednou nebyl. A tak díky tomu přesně vím, který z nich je pevný a který kostitřas, mám je namačkané. Když jde o setkání přátel, jsem nejraději, když můžu odejít z řečí dospělých do děcáku a tam si lehnout s dětmi na koberec a rozebírat, co se přihodilo od doby, kdy jsme se neviděli. Moje děti mají nové kamarády, takové špunty tři, no a jednu neděli jsme pro ně upekli dort a šli na návštěvu. Syn nevěděl dlouho jak to říct, ale pak se pochlapil a řekl mi: „Mami, moc tě prosím, Kryštůfka, Samíka a Klárku nemačkej, nejsou na tebe zvyklí!!!“, což mne rozesmálo a pořád dokola jsem synka trápila tím, jak budu tyto tři mačkat, až z nich vymáčknu polední jídlo a on mně pořád prosil (moc mu na tom záleželo) abych to proboha, nedělala, nejsou na mně zvyklí! Pak došlo k návštěvě. Všechno probíhalo v pořádku až do doby, kdy jsme seděli u stolu, jedl se dort, děti kulily oči a já to prostě nevydržela a říkám „Děti, já vás nesmím mačkat, přestože mne to tak láká, jenže to mám zakázané!“. Vím, že od té chvíle se naši noví malí kamarádi nemohou dočkat, až přijdu zas. Chtějí na to přijít. Co to je - mačkat? Myslím, že na mě se těší nejvíc; a to si pište, že tam přijdu brzo, možná bez syna, a pomačkám je, aby nevěděl.. Kdo z nás by nechtěl být „zmáčknutý?“. Aspoň chvíli v pevném objetí, v bezpečí, chráněný, zaštítěný. Já vím, jde o chvíli, ale v okamžicích, kdy jste špunt ani ne půl metru od země a taková ženská, jako já, vás zmáčkne, musí vám být aspoň trošku líp. Když ne přímo u mačkání, pak rozhodně, když vás pustí. A to je právě ono. Pustí. Jen když dítě pustím, může se volně nadechnout. Napadlo mne, možná je moje mačkání trošku o životě. Můžeme poskytovat lidem kolem svým stiskem jistotu, avšak vždy je musíme v pravý čas pustit, aby se mohli nadechnout. Přičemž nejbližších lidí se to zaručeně týká nejvíc. Protože teprve když člověka pustíte a on se nadechne, může se do vašeho objetí znovu vrátit. Výdech je nutný pro rozhodování, samostatnost, celistvost a především pro život. A platí to pro obě strany.
12
Co by na to řekl Ámos, nevím Autista na sebe nikdy nenechá sáhnout. Žije ve světe, který je odlišný od našeho. Miluje neživé předměty. Je těžké na něj vyzrát. Musíte být velice důslední a nepolevovat. Jen tak můžete dosíci kýžených výsledků. Tohle všechno jsem věděla, než jsem se seznámila s Kubou, autistou, který mi byl, jak dnes už vím, přidělen, abychom se obohatili navzájem. Neměla jsem žádné praktické zkušenosti s autisty. Kuba házel všechny učebnice na zem, chtěl mne propíchnout kružítkem, převládaly u něj okamžiky nezvladatelného vzteku, kdy se mu oči zalily a bylo naprosto zřejmé, že ten den s ním nedokážu vůbec nic. Sršel ze sebe nenávist vůči otci, sestře, spolužákům, světu, škole, všemu. Nejraději by vyhodil do povětří celou planetu a o strategii a průběhu plánované a promyšlené apokalypsy mne denně informoval. Uprostřed vyučování vykřikuje: „COMEBACK!! DEBILE! NENÁVIDÍM FILIPA! Ale já ho nenávidím! HANA JE HROZNÁÁÁ! NESNÁŠÍM RUSÁKY–VONI NÁS VOBSADILI!!! Já chci ubližovat, MNĚ SE TO LÍÍÍÍÍBÍÍÍÍ!!!“ Někdy jsem si připadala úplně zbytečná. Byly dny, kdy pouhé zvednutí učebnice z podlahy nebo vyplivnutí žvýkačky jinam než na záda spolužáka byly jediným mým pedagogickým úspěchem. Známe se s Kubou pět měsíců. To není dlouhá doba. Nejsem vůbec důsledná. Polevuji ve všem, měli byste vidět náš domov. Vychovaný k odpovědnosti tu není nikdo, i pes pouští chlupy, jak se mu zlíbí. S Kubou rozhodně nejsem jiná. Ale mám jej ráda. Dokáže mne rozesmát a je inteligentní. Od začátku jsme rovnocenní partneři. Každý můj vtip pochopil a všechno, co jsem mu kdy řekla, si pamatuje. Je pravda, že zpočátku jsem mu nemohla být blíž než na půl metru, ale dnes, po pěti měsících, klidně Kubovi pohladím paži, aniž by ucuknul, dokonce mu smím přidat na klíčenku, zavěšenou na krku, přívěšek, co mu poslal můj syn. Vždy se na mne zadívá a překvapí mne, řekne třeba: „Jak se člověk stane andělem?“ Anebo: „Proč mám neubližovat? „Opravdu se mi to vrátí, když budu k někomu dobrý?“. Často na mne jen tak kouká a úplně vidím ty roje myšlenek, které se mu v hlavě líhnou. Pak stačí jen klidně usednout a v tu chvíli je u mne (vždy blízko) a chce odpovědi. Neustále. Připadá mi, že naše hodiny i přestávky jsou rozhovory a všechno ostatní doháníme jen tak mimochodem; přesto má Kuba samé jedničky. Učitelé společně s psychology jásají, jakých výsledků dosahuje. Na Kubu se můžu spolehnout. Vždy, když slíbí, splní. Dokonce onemocněl, jak jsem potřebovala a já, JUPÍ! si vzala dovolenou a pak jsme si jen psali emaily o průběhu jeho nemoci. Určitě mne má rád, i když jsem živá. Proč to tak popisuju. Myslím si, že ať jsou děti jak chtějí zlotřilé, postižené, nedokonalé, „husté“, odpovědí na všechno je láska. Nikdy neuděláte chybu, když ji věnujete bez podmínek a očekávání. Výsledky jsou úžasné. Láska vyplní každý prostor, nedokonalost, prázdnotu i zoufalství. Spojíte-li ji s humorem, neprohloupíte. Trápilo mne, zda mám hledat práci a jakou. Dnes jsem přesvědčená, že patřím tam, kde jsem. Hlava mi třeští z těch dětí neukázněných, hlučných a vulgárních. Ale mám-li někde mít význam, pak tam, přímo „v kotli“, uprostřed nich, třeba bych s nimi jen v tělocviku hrála na lavičce slovní fotbal. I během něj jsem se dozvěděla spoustu věcí o cácorkách, které mne porazily, protože jsem víc poslouchala než hrála, a každá z nich je celý jeden vesmír. Moje smlouva je jen do konce školního roku. Myslím si, že příští rok mne už Kuba potřebovat nebude. Ale jistě najdu jiné dítě, které na mne čeká A vím určitě, že náš vztah s Kubou vydrží, i když vedle něj budu ve školní lavici chybět.
13
Blažená lehkost bytí Má dcera prochází praxí v mateřské školce. Je to nutnost před zakončením prvního ročníku na pedagogické střední škole. Je zhroucená. Každý den má dojem, že není dost připravená. Připravená na co? No přece, musí s dětmi něco dělat. Denně pro ně musí mít program a trávit čas od osmi do dvanácti dopoledne s předtuchou, že každou chvíli se v chodbě může objevit poťouchlá postava trapné zástupkyně z jejich školy a bude dceřiny schopnosti hodnotit. Malý Hyneček s modrýma očima, kterého si dcerka oblíbila a kterého jsem jí připomenula pro její osvěžení, to nezachránil. Dnes kupříkladu strávila hned po procitnutí víc času než obvykle na záchodě, protože si byla jistá, že ředitelce se nebude líbit nic z toho, co udělá. Poradila jsem na ředitelku plivnout dříve, než začne s čímkoliv, aby si odlehčila ve své hrůze. Nechtěla moji radu přijmout. Pověděla, že ředitelka si bude myslet. Rozšafně jsem pravila, abych ji rozptýlila (třásla se hrůzou a zimou), ať jí rovnou zbije za to, že vůbec myslí. Pak Týna upozorňovala na skutečnost, že ředitelka se bude dívat. Na pokyn, aby té podivné osobě vypíchla oči při vstupu do školky, nepřistoupila. Lkala, proč se lépe neučila a není na biskupském gymnáziu. Tam praxi nemají! Podotkla jsem, že povede-li to takto dále, bude za chvíli plakat na středním odborném učilišti, že by ještě ráda čichala ke své smrduté spolužačce Esteře od rána do večera, jen aby byla zpět na pedagogické škole. Celá tato hrůza se točí kolem pohádky o třech kůzlátkách. Tu právě má Týna s dětmi rozebírat a předvádět jako divadlo. Co vlastně koza řekla? Ale přesně? Na internetu to nééni. Moje převyprávění nebere. Co mají ty děti jako dělat? Které z nich bude kůzle? Všichni? Nebo někdo? Pohádku o sviňce, která si četla noviny a celý dvůr ji považoval tím pádem za vzdělankyni, zavrhla, že je příliš složitá; přitom celkem dobře mohla sviňku hrát ředitelka, kdyby jí to dcera vtipně podala. Nakonec se holka málem urazila. Řekla, že v tomto domově se nedá řešit nic, protože já se stále směju. Ale odcházela mnohem klidnější, dokonce zamávala do okna matce nebohé, (smála se neustále, rozumu nemaje). Stále na to spolu narážíme. Když dcera peče, potřebuje přesné dávkování. Je úplně nešťastná z mých pokynů: „Hoď to tam, švihni tam vejce, vraz to všechno do mísy, pak tam šupni olej a nech to na chvíli a pak uvidíš, co by ještě třeba tak a moc o tom nepřemýšlej“. Je sice pravda, že někdy moje buchty vypadají jako zbraně hromadného ničení, ale váhu v kuchyni kvůli tomu používat nebudu. Dcera ji vyžaduje. Onehdy šokovala moji sestru, která je pintlich na všechno a díky tomu umí třeba upéct i kremrole, sdělením, že vůbec neví, jak se na kuchyňské váze váží. Moji teorii dávat všeho sedm štěpet taky nemá ráda a mně to přitom celý život prochází! Do sekané? Sedm štěpet soli. Do omáčky? Sedm štěpet cukru. Do špenátu? Sedm štěpet česneku. Dcera mi to vyčítá. Moje velkorysé pojetí světa jí nesvědčí. Než začne procházet opravdovými životními zkouškami, musím ji nějakým způsobem motivovat, aby se mi nezhroutila, když na ni přijdou skutečné starosti. Proto jsem usilovně přemýšlela, co nejvíce brání lidem v lehkosti bytí. Na prvním místě, mám dojem, je to posvátná hrůza z úředníků a institucí, a tam počítám i školy. Tím trpí mnoho lidí. Vidí někde úřad, uvnitř zeleného blba a hned je jímá pocit, že ničemu nerozumí a jen tento vševědoucí všeuměl je zachrání, protože má nadpřirozené sklony a schopnosti. Není to pravda. I zelení blbové chodí na záchod a tlačí naprosto stejně. Žíly na spáncích jim nabíhají podobně jako nám, obyčejným smrtelníkům. Hodně věcí neví a neumí. Není třeba se bát. Ve všech životních okamžicích lehkosti bytí zrůdně brání představa, že člověk je tu na všechno se svojí odpovědností sám. Musí se lopotit a snažit, seč dovede. A ti ostatní budou myslet, dívat se, smát. Ať myslí! Ať se dívají, když mají oči! A, propána, ať se smějou, dokud ještě mají zuby! S námi to přece nesouvisí! Z takových podivných obav vzchází plné čekárny u psychiatrů. Na židlích tu sedí ti, co věděli naprosto jistě, že musí hodně věcí zvládnout a udělat tak, aby se líbili a zavděčili ostatním.
14
Peníze. Můj svěřenec se smál hrozně nahlas a dlouho, když jsem mu onehdy řekla, že sousedka je tak strašně zlá jen proto, že jí jde o peníze po zemřelém příbuzném. Skákal dva metry do výšky, spínal ruce k sobě v divoké radosti v pravidelných intervalech tak jak to jen autisté dovedou a hýkal: „Pééééenízéééé? Tááákováááá blbost?!!!?“. A všichni víme, jak nás nedostatek kruší, když nastane. Héj, právě nedostatek z nás vykřeše to nejlepší! Sestry salesiánky mi vyprávěly, jak směšné připadá lidem třetího světa, že u nás nejprve utratíme strašně moc peněz za jídlo, a potom strašně moc peněz na to, abychom zhubli. Je to tak. Má kamarádka mnoho let chodí do různých podivných místností, kde jí přeměřují tuky, dávají jí obrovské bobule, aby jí kynuly v žaludku a ona nemusela jíst tolik, utratí za to majlant, přitom se mi zdá, že jí občas jen trošku pohubne levá strana obličeje. Někdy. Přitom je jasné, že ženám nejvíce sluší hlad. Kariéra. Tu nechci. Usilovně se tvářit, že právě blaho firmy mi leží na srdci nejvíce a poskakovat na lodičkách od porady k poradě nemám zapotřebí. Hrozně mi vadí puch z obleků. Z pozitivního výrazu obličeje mívám křeč lícních svalů. Muži to asi mají jiné, ale v obou případech myslím, že pokud člověk nedělá něco, co má význam, marní čas. Bydlení. No. V povídce Karla Čapka je věta, že „tidlencti filozofové by měli bydlet na stromech jak žlůvy“, protože v ostatních polohách člověk myslí přízemně. To má něco do sebe. Protože na stromech se bydlet trvale nedá a každý taky není filozof, je dobře mezi stromy aspoň co nejvíce chodit (a občas na nějaký vylézt). Kam potom člověk složí hlavu navečer, je fuk, důležité je, co v ní má. A co ještě by mělo člověka připravit o radost z bytí? Vím o jediném. Pouze odtržení se od Boha. Pak se na nás navalí všechno, co nejsme a především NEMŮŽEME sami zvládnout. Avšak, odevzdáme-li celý náš svět, všechno, co máme, víme a jsme do Jeho náruče a dáme Jemu k dispozici, smíme životem protančit. To je důvod, proč tuhle úvahu smolím. Abych vám to pověděla. Neřešme své těžkosti jinde. On je vyřeší. Dejme mu vše, co máme. On to rozmnoží. Smutek nepěstujme. On má smysl pro humor; podívejte se kolem sebe na ostatní lidi, to je přece psina! Mějme se rádi. Všichni jsme milováni bez podmínek. Nenechme se o radost z bytí připravit. Život je jak krátká chvíle mezi mrknutím oka. To, co uvídíme, záleží jen na našem úhlu pohledu. A o svůj úhel jsem se ráda podělila. Nejtěžší bude nacpat to do dcery. Doma není nikdo prorokem a sama vím, že v určitém věku jsou rodiče dinosauři, kteří nerozumí ničemu. Budu se však snažit. Minimálně sedmkrát denně.
15
Morbidní poudačka Vždycky, když přijedu do svého rodiště, mířím na hřbitov. Je to pěkné místo. Na konci vesnice, habry se sklání a poskytují skrýš zármutku, je tam větrno a blízko k mrakům. Tento víkend jsem prošla obvyklou trasou, pomodlila se na několika místech a pak při návratu zpět potkala svoji dlouholetou kamarádku, kterou znám od páté třídy. Taková zvláštní věc; šla taky na místa posledního odpočinku, nedávno jí náhle zemřel otec a tak jsem ji ještě doprovodila. Jak tak procházíme mezi náhrobky, přišla řeč na to, kde se necháme pochovat. Obě jsme vystudovaly jinde než v rodišti a našly pracovní uplatnění, bydliště a partnery v Brně. Obě chceme do hrobu právě na tomto hřbitově. Občerstvilo nás, že hroby našich rodin jsou v sousedících řadách, dokonce tak, že budeme ležet hlavami k sobě. Ihned jsem spekulovala, že budu na Karamelu hulákat z hrobu „ Ha héj!!! Jak se Ti hnije? Je Ti tam těsno, viď, to máš z toho, že jsi moc tučná!!! Neměla ses tak ládovat za života, sem Ti to přece povídala!“ a začala jsem v té souvislosti hořekovat, že ona určitě přijde do hrobu pozdě tak jako vždycky, když jsem s ní šla kamkoliv. Vždycky jsem se načekala, páč vysávala v jednom kuse koberec. Říkám : „Karamelo, určitě mne klepne dříve, ale ne že se zdržíš dlouho, že tu budu ležet nadarmo a ty ještě budeš vysávat!“ No nasmály jsme se, až se to na hřbitově otřásalo. Myslím, že od včerejška se nám oběma bude střední věk líp snášet. Víme, kam nás položí a máme posmrtnou náplň. Dobrá společnost zajištěna. Zbývá mi ještě pojistit, aby ve stejném roce, jak zemřu já, nezemřelo pět mých dalších sourozenců (celkem je nás osm), aby mne pak z hygienických důvodů nemuseli pohřbít jinde a Karamela nevysílala signály nadarmo. To bych ji zklamala. Bude proto nutno vypracovat rodinný úmrtní harmonogram a dodržet jej, pokud to jen půjde. A taky bych měla zaktualizovat svoji další kamarádku, která je připravena podvázat mi bradu, protože mrtvola s pokleslou bradou vypadá nechutně. Monika mi slíbila již před lety, že se o tuto pikantní záležitost postará. Ne že bych se smrti bála. Možná se bojím, abych nebyla na obtíž ostatním. Bolesti asi taky, trošku, jsem však odvážná školačka. Ale smrti ne. A na to, co bude následovat, se od včerejška upřímně těším.
16
Když zešílí matka Být matkou je odpovědné. Nesmíte zešílet. Leč někdy se stane, že navzdory dobrým úmyslům, přečteným nesmyslům i ostatním syslům ztratí rozum i silný jedinec. Můj dobrý kamarád například vlastní tak skvělou přehlídku kvalitních vín, že každá, i ta nejlepší matka odchází z jeho dvora obklopená a podpíraná svými ratolestmi jako poslední zpustlík a diví se, že silnice se rovná přímo k obličeji. Znám poměr silnice k obličeji tak dobře proto, že jsem měla tu čest jej několikrát zažít. Včera díky své únavě, nepřetržitému horku, odporu k technickým vymoženostem a nepřekonatelné nenávisti k počítačům v okamžiku, kdy na mé přání dcera ihned nevypnula notebook, pohrozila jsem, že se ihned zblázním a zbláznila jsem se. Kousala jsem do ponožky, která se válela vedle postele. Házela jsem na zem pastelky a vrčela přitom. Skákala jsem jak šimpanz, bila se do hrudníku a slintala. Trvalo to dost dlouho a šokovaná dcera utekla do koupelny, zatímco syn se skvěle bavil (vždy, když zuřím nebo se zblázním, ohromně si užívá a nemůže se dočkat, až se to znovu přihodí). Dokonce jsem s uraženou dcerou a rozmrzelým synem (podle něj skončilo mé bláznění předčasně) neprovedla předvečerní usmíření, nepověděla jsem jim, že je mám ráda, tak, jak to dělám každý den a odešla jsem spát. Ve svých snech jsem kurážná nebyla a chtěla jsem hned od rána být lepší, budu-li mít ještě u dětí šanci. Ráno jsem rozpačitě přivítala kluka, který blaženě kulhal do kuchyně a evidentně mi všechno odpustil, protože se tulil ihned. Obavy jsem měla z naší princezny, která kolem poledního otevřela oči a otálela s příchodem. Bála jsem se. Ale Týna přišla a oči měla čisté. Rozpřáhla náruč a omluvila se v jedné chvíli se mnou. Jako pokání za její prominutí mé bláznivosti slíbila jsem, že s ní ještě dnes shlédnu Cimrmanovu Hospodu na mýtince a protože jsem byla pokorná hodně, přidala jsem i Lotranda a Zubejdu, čemuž ona nemohla v první chvíli ani uvěřit. Snahy rodičů být kvalitní za všech okolností nejsou v pořádku. Děti vás budou mít rády, i když uděláte chybu, pokud ji přiznáte. Je směšné držet si výsadu nejchytřejších a nejlepších. Můj otec byl dominantní. Autorita za každou cenu. Jak ráda bych viděla kousat jej do ponožky nebo předvádět opici. Nikdy jsme se spolu nezasmáli tak, aby nám tekly slzy, což se mi běžně s mými dětmi přiházívá. Myslím, že je to škoda. Je jedno, jak velkou váhu má u dětí vzdělání, úroveň a pracovní zařazení rodičů. Děti potřebují podle mne jediné: Vědět, že je mám ráda. Za všech okolností. Ať vyvedou cokoliv. Pak můžu klidně čas od času i bláznit. A co není nepodstatné: Mé děti budou vědět, že v průběhu života se i ony samy mohou stát zpustlíky i idioty, ale vždy je čas a dobře vrátit se domů.
17
Interwiew s maminkou Velcí lidé naší doby poskytují občas rozhovory. Někdy jejich názory pomohou lidem, tápajícím v otázkách života. Na konci prázdnin jsem měla „službu“ (v uvozovkách proto, že je to spíše „dar“) u své naprosto nemohoucí matky. Na zahradě, mezi stromy, u stolu, na který svítilo ranní sluníčko z úplně modrého nebe a odhalilo becherovku a višňovici, kterou jsme si připily, jsem vytáhla svůj notebook a zpracovala následující otázky mnou kladené a maminčiny odpovědi. Matka byla na vozíčku, zachumlaná dekou, na klíně kotě, u nohou pes. Žádná dovolená u moře nemohla být úžasnější. Tady jsou moudrosti, které stojí za to. (U každé odpovědi si představte milý úsměv, zahledění do dálky, modro očí a pokoru okamžiku): *Co je v životě nejdůležitější? *Láska. *O co má člověk nejvíc usilovat? *O zdraví a spokojenost. *Co dělat, když člověk lásku nemá? *Pak je nešťastný, má se obrátit k Bohu a za lásku se nepřetržitě modlit. *Stačí jen Bůh nebo má být i jiný člověk? *Bůh je vše, ale když má člověk ještě druhého, má radost, může se o něj opřít. *Kdy jste byla nejšťastnější? *Když jsem měla děti. *Nejsmutnější? *Když někdo zemřel. *Co má člověk dělat, když stárne a neumí se s tím vyrovnat? *Musí čekat na smrt, no. *Jak je důležitá krása? *Krása je souběh lásky. Když člověk má rád, je šťastný, potom je i krásný. *Co přátelství? *Jedno je dobré, upřímné. Neupřímné je špatné. *Je důležitý majetek? *Je i není. Když je moc majetku, moc se hýří. *Nečeká na smrt každý, i když je mladý? *Mládí nečeká na smrt, chce žít. *Co byste dělala, kdyby Vás člověk zradil? *Nechtěla bych jej a šla dál. Žena to sama zvládne. Takového bych nechtěla. Žena dokáže vychovat děti sama líp než s takovým chlapem, protože ten ji dokáže jen otrávit. I když je chlap někde chvíli, je to zrada. Je lepší poslat jej pryč. *Je něco, co byste udělala v životě líp? *Ne *Jak jste se rozhodovala? *Pomáhala víra v Boha. Modlit se za všechno. *Jaký byl náš tatínek, Váš manžel? *Dobrý, Ve všem. Nejlepší byl v tom, že neslevoval ze svých nároků. Když něco řekl, muselo se to splnit. Dalo se na něj spolehnout. *Manželství na úřadě? *Když se lidé nevezmou v kostele, není vztah požehnaný. Nemají oporu v ničem. Uprostřed interwiew se maminka zasnila a řekla: JÁ SE TAK TĚŠÍM, AŽ BUDU ZASE KOPAT BRAMBORY! *Co je nejdůležitější v chování? *Slušnost, pěkné chování, láska *Bojíte se něčeho? *Nebojím se ničeho. Nikdy jsem se nebála. Něco o mé mamince. Porodila devět dětí. Vychovala nás osm. Všichni máme dostatečné vzdělání a zajištění. Celý život pracovala se zpěvem, přestala na čas, kdy jí tragicky zahynul v pouhých pěti letech syn. Má nejmilejší vzpomínka je, jak se jí třese břicho pod zástěrou, když se směje. Ještě teď se umí smát tak, že jí tečou slzy a moje děti její smích zbožňují, daly by za něj všechno. Je naprosto neschopná. Nepostaví se na nohy, nezvedne se, neposadí. Je odkázaná na druhého člověka dvacetčtyři hodin denně. Nikdy si nepostěžovala. Když ji vláčíme na postel, říká „Šup tam s babkou, ať máte klid“. V případě, že potřebuje
18
umýt a jedná se o intimní záležitosti, stydí se tak, že má oči jak malé ustrašené dítě. Celá naše rodina je naprosto vyřízená starostí o ni. Mnohokrát se dělaly průzkumy v různých domovech a sociálních zařízeních. Přesto všichni dobře víme, že nikdo z nás by ji nikam neodložil, dokud budeme jen trošku moct. Nevydrželi bychom se svým svědomím. Náš Vojta má v anketě „nejlepší člověk světa“ babičku na první příčce, i když tato brambory už nikdy kopat nebude. Jak mnoho dokáže jedna obyčejná žena. Jestli mám mít nějaké přání, chtěla bych se jí podobat.
19
Óda na radost Žiju adventním, velikonočním a jiným zpíváním. Žiju krásnými slovy svých přátel a dětí. Samozřejmě taky jím a piju, ale žádná potrava ani tekutina mi nedala nikdy křídla. Z masa je mi těžko, ze sladkostí blbnu, alkohol mi neprospívá, protože ztrácím artikulaci a znepokojuje mne, že při větším požití nemám koordinaci pohybů, na které jsem zvyklá. A teď. Sledujte. Kolik stojí písnička? Smích a radost? Můžete to zabalit do mouky, vajec, strouhanky a usmažit? Litovala jsem dlouhé měsíce, že jsem opustila vyhřátou židli ve státní správě, než jsem si přišla obhlídnout svoji nástupkyni a zjistila, že je vypelichaná. Taky bych byla. Zabývala-li bych se jen suchopárnými výpočty, zbyla by ze mne podivná skořápka, dutá bublina, plná nesmyslů. A po celém dnu stráveném v kanceláři bych určitě nechtěla nic jiného, než se položit na postel a trvat tam strašně unavená (dobře si to pamatuju) jen z toho, jak jsem byla dobrým úředníkem. Vůbec by mne nanapadlo potom zpívat nebo psát. Už bych neměla hlas ani myšlenku. Jak by byl svět smutný, kdyby nebylo zpívání, psaní, blouznivců a věčných snílků. Nejde tu o termíny, peníze, postavení, přesto tohle a jenom tohle lidem dává křídla a příčinu k přežití. Otrhejte labuti všechno peří; pak to, co z ní zbude, je přesný obrázek světa, kde se všechno jen počítá. Bytí je o radosti. Žádná mince nezaplatí prchavé okamžiky, které ssebou přináší navenek nepodstatné a nedůležité maličkosti, svírající naše srdce, zážitky, při kterých máte husí kůži, záblesky štěstí, které nenahradí vůbec nic, co se dá koupit. Chvíle největšího štěstí jsou zadarmo. Kupte si důvěru, lásku a smích. Nikdo vám je neprodá. Avšak dáte-li důvěru, lásku a smích, nikdy nebudete bohatší. Určitě existují úředníci, kteří jsou básníky. Pokladníci, kteří zpívají. A moje hodnocení je krátkozraké. Ale ještě nikdy jsem neviděla juchat exekutora nebo recitovat státního zástupce. Možná jsem se nedívala dobře. Najdu-li takového, omluvím se.
20
