Akce Kréta pomalu končí. Mám přeletět se strojem, který potřebuje dílenskou opravu, do Chotěbuze a čekat tam na další rozkazy. Přes Sofii a Bělehrad mířím do Německa. V Chotěbuzi zůstávám bez jakýchkoliv zpráv o eskadře a nevím, co se mnou bude. V posledních dnech se šířily fámy o novém tažení, protože četné pozemní jednotky a také létající svazy se přesunuly východním směrem. Většina lidí, s nimiž o tom mluvím, je toho názoru, že jde o volný průchod Ruskem na Přední východ, abychom se dostali k ropě spojenců a k dalším surovinám a materiálním rezervám. Ale to jsou všechno dohady. 22. července ve čtyři hodiny ráno slyším v rádiu, že právě začala válka s Ruskem. Hned za svítání jdu do dílen, kde čekají na opravu stroje Immelmannovy eskadry, a ptám se, jestli je nějaký z nich hotový. Krátce před polednem je to vyřízeno, a teď mě už nic nezadrží. Někde na polské hranici s východním Pruskem má být moje peruť. Nejprve přistávám v Insterburgu, abych se po ní poptal. U štábu letectva obdržím potřebné informace. Moje hledané letiště se jmenuje Raczki a leží jihovýchodním směrem. O půl hodiny později tam přistávám mezi mnoha stroji, které se vracejí z akce a zčásti opětovně startují. Letadly se to tu jenom hemží. Uplyne dlouhý čas, než najdu svou první skupinu, která mě v Řecku tak trochu poslala do háje a kterou jsem od té doby neviděl. U štábu skupiny mají pro mne málo času – tady se žije bojem. Velitel mi přes pobočníka vyřizuje, že mám jít k první letce. Hlásím se tam u svého velitele, jistého nadporučíka, který je nyní poněkud exponován a bere mě už jen proto, že mě označili za černou ovci. Protože se staví skepticky vůči všemu, co mu přátelé ve skupině vykládají, nejsem mu předem snad nesympatický. – Můj stroj, který jsem vzal sebou z Chotěbuzi, tady musím odevzdat, můžu ale letět do příští akce se starým strojem. Letím jako druhý za velitelem, který mě zaúkoluje, abych se navíc zabýval technickými záležitostmi letky. S pomocí hlavního mechanika se mám starat o to, aby byl co největší počet strojů připraven ke vzletu, a udržovat kontakt s technickým důstojníkem skupiny. Při akci se lepím jako klíště na stroj velitele letky, až u něj vzbudím obavy ze srážky, než si všimne, že stroj zcela ovládám. Do večera prvního dne jsem byl čtyřikrát nad nepřátelskými postaveními v prostoru Grodna a Volkovysku. Obrovská množství sovětských tanků vyrazila na cestu se svými zásobovacími kolonami. Hlavně vidíme typy KV 1, KV 2 a T 34. Shazujeme pumy na tanky a děla, kulomety kosí vozidla a pěchotu. Tak to běží i v dalších dnech – startujeme ve tři ráno a večer se často vracíme až kolem desáté. Noční klid se píše malým písmem. Každou volnou minutu si leháme pod letoun a okamžitě usínáme. Pokud někdo něco zakřičí, vyskočíme a vůbec nevíme, co se děje. Každý pohyb je jako ve snách. Hned při první akci jsou mi nápadná nesčetná opevnění podél hranic. Polní postavení zabíhají hluboko do Ruska, stovky kilometrů. Částečně jsou ještě ve výstavbě. Přelétáme přes napůl hotová letiště, kde se právě buduje betonová startovací dráha, a stojí tam již několik strojů. Na přístupové silnici k Vitebsku je takové napůl dohotovené letiště plné strategických bombardérů. Buď jim schází palivo, nebo posádky. Když člověk letí nad těmi letišti, pomyslí si: „Dobře, že jsme udeřili.“ Vypadá to, jakoby si Sověti budovali proti nám nástupiště. Proti komu jinak by chtělo Rusko na západě intervenovat? Kdyby byli Rusové se svými přípravami hotovi, byla by sotva šance je někde zadržet. Přelétáváme před útočnými hroty, jak je naším úkolem. Na krátkou dobu jsme v Ulle, Lepelu a Janovicích. Cíle jsou vždy stejné: tanky, vozidla, mosty, polní postavení, protiletadlové dělostřelectvo. Čas od času letíme přerušit železniční spojení, anebo napadnout pancéřový vlak, pokud jej Sověti přivezou na podporu dělostřelectva. Jakýkoli
odpor před útočnými hroty musí být zlomen. O to rychlejší a plynulejší je postup. Protivzdušná obrana serůzní případ od případu. Ale ať už jde o pěchotní zbraně, děla nebo protiletecké kulomety, je ve většině případů silná. Mezi stíhači mají Sověti typ Rata J 15, který našim stíhačům ME 109 zdaleka nestačí. Všude, kde se objeví raty, padají dolů jako mouchy. Nejsou pro naše messerschmitty žádným vážným soupeřem. Jsou ale obratné, velice obratné a samozřejmě podstatně rychlejší než my se štukami, proto je nesmíme zcela spustit z očí. Operativní letectvo Sovětů, bitevní a bombardovací svazy, jsou ve vzduchu i na zemi beze zbytku rozbíjeny. Jejich bojová síla je malá, modely, například bombardéry a typ D. B. III, jsou většinou zastaralé,. Nové vzory, jako typ P. II, lze vidět pouze zřídka. Teprve později v této oblasti dávají o sobě vědět americké dodávky dvoumotorového modelu „Boston“. Noční nálety s malými letouny, jež nám mají kazit noční klid a narušovat zásobování, zažíváme velice často. Jejich viditelné úspěchy jsou ve většině případů zanedbatelné, přesto však v Lepelu dostáváme malou ochutnávku. Několik kamarádů v lese je zraněno ve stanech. Tam, kde dráteníci, jak nazýváme malé dvouplošníky, vidí světlo, shazují své lehké tříštivé bomby. Dělají to všude, také v první linii. Často vypnou motor, aby nebyla jejich pozice vidět, a klouzavým letem se spouští dolů. Je slyšet jenom šumění drátových vzpěr a z toho ticha padají potom bombičky a hned zase přede motor. Je to spíš pila na nervy než normální bojový prostředek. Našim novým velitelem letky je kapitán Steen. Původně sloužil u svazu, kde jsem získal první poznatky o štukách. Brzy si zvykne na to, že jej při akci sleduji jako stín a nechávám jej jenom pár metrů před sebou, i při střemhlavém letu. Pumy umisťuje velmi dobře – pokud most netrefí on, tak určitě já. Ostatní stroje v letce se mohou soustředit na protiletadlové kanóny, anebo na jiné cíle. Steen tak dostává od skupiny signály o svých ovečkách – a také o mně. Svoje názory si nenechává pro sebe. Když dostane jednoho dne dotaz „jestli to s Rudelem jakžtakž ujde“, odpoví: “Je to můj nejlepší muž v letce,“ a pak už se nikdo neptá. Zná mou vůli k nasazení, ale přisuzuje mi jenom krátkou životnost, protože jsem „potrhlý chlapík“. V tom výrazu je něco žertovného, ale mezi letci to značí uznání. Steen ví, že jdu do střemhlavého letu tak hluboko, abych se každopádně trefil, a že při hloubkových útocích využiju každou patronu. „Dlouhodobě to tak nepůjde!“ míní on. Mohl mít do jisté míry pravdu, kdybych v této době neměl tolik štěstí. Ale s každou akcí zkušenost roste. Kapitánu Steenovi vděčím za mnohé a jsem šťasten, že mohu létat vedle něj. V těchto prvních týdnech to někdy vypadá tak, že kapitán Steen bude mít přece jenom pravdu. Při hloubkových útocích na ruskou nástupní silnici přinutí zásahy jeden náš stroj k nouzovému přistání. Na malém výseku terénu, který je ze třech stran obklopen křovím a Sověty, roluje stroj našich kamarádů. Osádka se kryje za strojem. Vidím dávky ruského kulometu, jak se rozstřikují v písku. Pokud ty kamarády okamžitě nevyzvedneme, jsou ztraceni. Sověti jsou blízko… Ále co, musí se to podařit! Vysunout klapky a už se snáším k přistání. V lesíku rozeznávám světle šedé uniformy Rusů. Ve stroji to zapráská. Kulometná dávka do motoru! Přistát s rozstříleným motorem nemá smysl, nemohli bychom pak už odstartovat. Kamarádi jsou ztraceni. Mávání rukou je to poslední, co od nich vidím. Motor rapluje jako šílený, reaguje ale na plyn a běží do té míry, že se dokážu ještě přetáhnout přes další plochu lesa. Olej mi zalepil skla kabiny a každým okamžikem čekám, že se mi zadřou písty. Jakmile se to stane, zastaví se můj motor nadobro. Pode mnou Sověti zaléhají před letounem, někteří střílejí. Letka vystoupala o několik stovek metrů výš a je mimo dosah těch
mnoha palných zbraní. Můj stroj stihne doletět k našemu předvoji, tam přistávám. Potom se ženu armádním vozidlem k letce. Na místo doráží i praporčík Bauer, znám ho již z dob doplňovací letky ve Štýrském Hradci. Je vynikající a jako jeden z mála tažení v Rusku přežije. Přichází k nám ale ve smolný den. Poškodí mi pravé křídlo stroje, protože mohutné víření prachu při rolování na letišti bere výhled a já narazím do jiného letounu. Musím křídlo vyměnit, ale tady na letišti žádné není. Vzpomínám si, že na naší poslední rolovací dráze v Ulle stojí poškozený letoun, který má pravé křídlo v pořádku. Kapitán Steen je vzteky bez sebe. „Až bude váš stroj zase opět připraven ke startu, můžete létat, dřív ne.“ Nesmět do vzduchu je pro nás nejtěžším trestem. Dnes už bojové akce stejně končí, takže letím okamžitě do Ully. Zůstali tam dva mechanici z jiné letky, ti mi pomohou. Přes noc uvolníme křídla, taky pár kamarádů od pěchoty pomáhá. Za rozbřesku ve tři ráno jsme hotovi. Člověk musí mít štěstí. Před první akcí ve 4.30 ráno se zahlásím zpátky s opraveným strojem. Kapitán Steen se usmívá a kroutí hlavou. O pár dnů později jsem převelen jako technický důstojník ke třetí skupině, a musím proto dát první letce vale. Kapitán Steen proti tomu nemůže nic podniknout a já plním rozkaz. Sotva dorazím ke skupině, odchází její velitel, a přichází nový. Kdo to je? Kapitán Steen. Člověk musí mít štěstí! „Tak to přece jen nebylo tak hrozné s tím vaším převelením, teď to vidíte sám. No jo, s osudem nelze bojovat!“ říká mi kapitán Steen na uvítanou. Když na letišti v Janovicích poprvé vkročím do stanu skupiny, strhne tam právě velký cirkus. Postarší poddůstojník chtěl naplnit svůj zapalovač z velkého sudu s benzínem, a aby to dobře provedl, sud naklonil. Benzín crčí na zapalovač a poddůstojník stále pilně škrtá, aby viděl, jestli to funguje. Nastane příšerný výbuch, sud mu proletí kolem hlavy a ten chlapík udělá grimasu, jako by to bouchlo proti vojenským předpisům. Škoda benzinu, tady stařenky rády vyměňují benzin za vajíčka. Samozřejmě že je to zakázané, protože benzin má jiné poslání než výroba kořalky u starých ženských. Neměli bychom vydat ani kapku. Všechno je ale otázkou zvyku. Kostel v této vesnici slouží v přední části jako kino a v zadní části jako koňská stáj. „Jiný kraj, jiný mrav,“ míní kapitán Steen s úsměvem. Hlavní spojnice ze Smolenska do Moskvy je svědkem mnoha našich akcí, jsou tam rozmístěny nepřeberné masy ruského materiálu. Vozidlo na vozidle, tank za tankem v těsných rozestupech, často ve třech řadách vedle sebe. Kdyby se všechna tato technika přes nás přelila…, pomyslím si pokaždé, když jdu do útoku. Teď z toho bude během několika dní obrovská hromada trosek. Všecko se rozstřílí a rozbombarduje. Naše armáda postupuje nezadržitelně vpřed. Brzy startujeme z letiště Duchovčina severně od jarcevského nádraží, o které se později povedou úporné boje. V těchto dnech se vrhne rata seshora na náš svaz a taranem vrazí do Bauera. Rata padá dolů, a Bauer letí s těžce poškozeným strojem na základnu. Večer zpívá moskevský rozhlas oslavnou píseň na sovětského poručíka, který „taranem způsobil zřícení svinské štuky“. Rozhlas to musí vědět lépe. Už jako děti jsme rádi poslouchali pohádky. Zhruba tři kilometry od nás se rozbíhá další velká armádní operace. A tak přichází zcela překvapivě rozkaz, abychom se přemístili do nového prostoru. Naše nové letiště se jmenuje Rehilbicy a leží sto padesát kilometrů západně od Ilmeňského jezera. Od rána do večera podporujeme armádu východním a severním směrem.
