NĚKTERÉ OBVYKLÉ PROBLÉMY PŘI OSVOJOVÁNÍ ČESKÉHO HLÁSKOVÉHO SYSTÉMU CIZINCI (Ne)problematický vztah „hláska – foném – grafém“
37. setkání AUČCJ Praha 19. 5. 2012 Jaroslav Šimek
[email protected]
Hláska – foném – grafém
foném = zvukový segment se schopností rozlišit význam slova v č. např. b × p (byl [b bɪl] × pil [p pɪl]); a × a: (dal [da al] × dál [da a:l]); r × l (rys [rrɪs] × lis [llɪs])
hláska = konkrétní, fyzická podoba fonému
grafém = písmeno
Pozn.: V prezentaci používám transkripci IPA.
Příklady „cizích“ hlásek s fonematickou platností
æ – téměř otevřená přední nezaokrouhlená samohláska (mezi českým e a a) ƞ – velární n ʏ – zavřená přední zaokrouhlená samohláska ɾ – alveolární švih (též jednokmitné r) ʔ – hlasivková explozíva (též ráz) angl.: man [mæ æn] = muž × men [me en] = muži něm.: singen [z̥ɪƞən] = zpívat × sinnen [z̥ɪnən] = přemýšlet něm.: (ihr) müsst [mʏ ʏst] = musíte × (der) Mist [mɪɪst] = hnůj špan.: perro [perro] = pes × pero [peɾɾo] = ale hebr.: [ לראותli:rʔʔo:θ] = vidět × [ לירותli:ro:θ] = střílet
Problém 1: Krátké a dlouhé samohlásky České jednoduché samohlásky (Dankovičová 1999) ɪ ɛ
u o
i: ɛ
a
u: o: a:
Typologické hodnocení jazyků podle fungování vokalické kvantity (Duběda 2005): Typ 1: jazyky, ve kterých má vokalická kvantita fonologickou platnost – čeština, japonština, arabština, maďarština, (chorvatština) Typ 2: jazyky, ve kterých je vokalická kvantita foneticky variabilní (nikoli však funkční) – ruština, angličtina, němčina, francouzština, italština Typ 3: jazyky, ve kterých vokalická kvantita není foneticky variabilní, a tedy ani funkční – gruzínština, španělština
Problém 2: „i – í“ neboli problém „navíc“
Problém 3: Palatální okluzívy „ť, ď, ň“
v jazycích světa se vyskytují celkem výjimečně (např. maďarština, řečtina, makedonština)
ň výrazně častější než ť ď
poměrně náročná artikulace
Problém 4: Vibranta „ř“
Foném /ř/ je specificky česká alveolární frikativní vibranta, která činí cizincům pravděpodobně největší obtíže při výuce české výslovnosti. (Wikipedie)
Opravdu je to takový problém?
v češtině 2 poziční varianty
znělé ř (řeka, dřít, dveřník...) neznělé ř (keř, střídat, tři, opřít...) => jednodušší artikulace, vyšší frekvence v lexikonu
Problém 5: České alofony
ƞ – v češtině poziční varianta n před k, g: [vɛƞku], [maƞgo] např. v angličtině a němčině samostatný foném
něm.: singen [z̥ɪƞən] = zpívat × sinnen [z̥ɪnən] = přemýšlet angl.: sing [sɪƞ ƞ] = zpívat × sin [sɪn n] = hřích
dz, dz, dž – v češtině jako varianta c, č důsledkem asimilace znělosti: leckdy, léčba běžně jako samostatné fonémy (italština, chorvatština, maďarština, hindština atd.) ɣ – varianta [x] důsledkem asimilace znělosti ['gdɪbɪɣ ɣbɪl] ɱ – v češtině poziční varianta m před v, f [traɱ ɱvaj], [nɪɱ ɱfa] v jazycích světa se jako samostatný foném v podstatě nevyskytuje
II. „Pod vlivem české ortografie“
Studenti se obvykle s cizím jazykem seznamují od začátku prostřednictvím psaného slova (Flege 1995, s. 236).
Problém 6: Asimilace znělosti
v češtině pouze kontaktní a zpravidla regresivní
př. babka [bapka], pod povrchem ['potpovr̩xɛm]
Problém 7: Grafém „ě“
Nemá fonologický protějšek!
tě, dě, ně => [cɛ, ɟɛ, ɲɛ]
bě, pě, vě => [bjɛ, pjɛ, vjɛ]
mě [mɲe]
Problém 8: Spřežka „ch“
označuje napříč jazyky různé hlásky
neznělá velární frikativa [x] – čeština: chléb ['xlɛ:p] neznělá velární explozíva [k] – italština: anche ['a:ƞkɛ] neznělá post-alveolární afrikáta [tʃ] – španělština: muchacha [mu'tʃʃatʃʃa] neznělá post-alveolární frikativa [ʃ] – francouzština: chat [ʃʃa] neznělá palatální explozíva [c] – vietnamština: cho ['cɔ̄]
Problém 9: Grafém a hláska „č“
hláska „č“ má nejméně sjednocený zápis (IPA označuje tuto hlásku spřežkou) tʃʃ (IPA) ç (např. albánština) c (např. italština) ć (např. chorvatština) č (např. slovenština) ch (např. angličtina) cs (např. maďarština) cz (např. polština) tsch (němčina) tr (vietnamština) tx (baskičtina) ĉ (esperanto) tch (portugalština) atd.
Problém 10: Grafémy „i – y“
i [ɪ] => byli [bɪlɪ] / bili [bɪlɪ] / bily [bɪlɪ] / byly [bɪlɪ]
y
í [i:] => býlí [bi:li:] / bílý [bi:li:] / bílí [bi:li:]
ý
Literatura
Bestová, C. T. (1994). The Emergence of Native-Language Phonological Influences in Infants: A Perceptual Assimilation Model. In: H. C. Nusbaum (Ed.). The Development of Speech Perception: The Transition from Speech Sounds to Spoken Words. MIT.
Čermák, F. (2010). Lexikon a sémantika. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Dankovičová, J. (1999). Czech. In: Handbook of the International Phonetic Association. Cambridge University Press, pp. 70–74.
Duběda, T. (2005). Jazyky a jejich zvuky. Praha: Karolinum.
Flege, J. E. (1995). Second Language Speech Learning. Theory, Findings, and Problems. In: Winifred Strange (Ed.). Speech Perception and Linguistic Experience: Issues in Cross-Language Research. Timonium, MD: York Press.
Palková, Z. (1977). Cvičení české výslovnosti pro cizince. Praha: SPN.
Palková, Z. (1994). Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum.
(
[ˈkɔnɛts] ts] [ˈɟɛkʊjɪva:m ˈzapɔzɔrnɔst]
Konec Děkuji Vám za pozornost!
