Velké stěhování
Východní Prusko, leden 1945. Sovětské tanky prorazily během několika dní východní frontu. Statisíce německých civilistů prchají o překot z domova. Vytvářejí čím dál delší proud směřující na západ.
Plocha vypadala nekonečná: sedmdesát kilometrů do délky a dvacet kilometrů do šířky se třpytil led zátoky Frisches Haff (Zalew Wiślany). Na horizontu se táhl sotva patrný pevninský jazyk oddělující zátoku od otevřeného moře, od Baltu. Pevninská kosa Frische Nehrung (Mierzeja Wiślana dnes Baltijskaja kosa) se v lednu 1945 stala pro mnoho uprchlíků poslední nadějí. Se svými koňskými povozy, ručně taženými kárami a sáněmi byli už často na cestě celé týdny: za řezavého mrazu, bez řádu, bez cíle, s neustále se blížící frontou za zády. Příval Rudé armády se začal na Východní Prusko snášet 12. ledna. Již po několika dnech, 23. ledna 1945, dosáhly sovětské tanky u Elblagu pobřeží Baltu. Bylo tak přerušeno pevninské spojení mezi Východním Pruskem a říšským územím na západě – a více než dva a půl milionu lidí se ocitlo v pasti. Uniknout bylo nyní možné již jen lodí přes Baltické moře. Jediná cesta do přístavních měst Pillau nebo Danzig vedla nyní přes pevninskou kosu Frische Nehrung. Aby se však dostali ke spásnému jazyku pevniny, museli utečenci se svými vozy s plachtami a kárami překonat led zátoky. Pro mnohé to byl závod 19
se smrtí. Na některých místech byla vrstva ledu jen pár centimetrů silná, objevily se nebezpečné praskliHanns-Joachim Paris, ny. Cestu utečencům měly značit válečný zpravodaj dřevěné kůly nebo malé jedličky zaražené do ledu. Byla to nebezpečná pouť: zářivě bílá plocha neskýtala žádnou ochranu před sovětskými hloubkovými letci. Kde bomby vytrhly v ledu díry, při teplotách dvacet stupňů pod nulou se rychle vytvořila zrádně tenká vrstva nového ledu, jež však neměla žádnou nosnost. Na mnoha místech pod váhou vozů praskla a spolu s nimi strhla do hlubin lidi i zvířata. Pro mnoho východopruských občanů patří překonání zátoky k nejtraumatičtějším zážitkům celého útěku. Hildegardě Rauschenbachové z okresu Pillkallen bylo tehdy 19 let. Koncem ledna 1945 dorazila s rodiči na pobřeží u Heiligenbeilu. Před zátokou je zavedli na rozlehlé prostranství, kde už čekaly stovky dalších utečenců, s nimiž sdíleli stejný osud. Měli dovoleno vzít si jen příruční zavazadla. Všechno ostatní museli nechat na místě, protože vozy se nemohly na křehký led vydat příliš těžce naložené. Během pár hodin stály na kraji cesty hromady s majetkem uprchlíků: šicí stroje, sudy s naloženým masem, rádia, peřiny, bedny s drahým porcelánem a rodinným stříbrem. Všude se hemžili lidé, děti plakaly zimou a úzkostí, výkřiky prorážely ledový vzduch – uprostřed chaosu ztráceli rodinní příslušníci jeden druhého, děti se ztrácely matkám, které je již nikdy nespatřily. Aby led těžký náklad unesl, byly vozy vpouštěny na vytyčenou cestu vždy s odstupem několika metrů. Docházelo ke dlouhým zácpám. Mnoho lidí se pokoušelo přejít led pod rouškou tmy. Před sovětskými střemhlavými bombardéry se uprchlíci mohli cítit bezpečně jen v noci. V temné Nikdo nevěděl, zda se přes zamrzlou zátoku dostane živý.
20
„Královec se stane hrobem bolševiků“ – hesla jako toto byla už jen prázdnými slovy na efekt.
ledové poušti však mnozí sešli z cesty a zřítili se do kráterů po bombách. Každému, kdo se zastavil, hrozilo, že se potopí. Okolo kol vozů se rychle tvořily kaluže vody, do hlubin klesaly obrovské ledové kry. „Celou noc jsme jen jeli a jeli,“ vzpomíná Hildegarda Rauschenbachová, „a můj otec říkal: ,Už jsme měli být dávno na kose!‘ Když se ráno rozednilo – a na ten obrázek do smrti nezapomenu – spatřila jsem toho nekonečně dlouhého hada vozů. Slyšela jsem lehké skřípání sněhu pod koly. Koně frkali nozdrami a jejich dech se mísil s ledovým zimním vzduchem. Potom vyšlo slunce. Bylo strašidelné ticho. Bylo slyšet jen frkání koní a skřípání kol.“ Hildegarda Rauschenbachová se i s rodiči dostala bez úhony přes zamrzlý Frisches Haff. Pro Irmelu Zieglerovou z východopruského Warschfel21
„Nekonečně dlouhý had vozů“ – desetitisíce prchaly přes Frisches Haff (Zalew Wiślany) na západ.
„Mnoho z nich zůstalo na cestě.“ Vozy uprchlíků rozstřílené ruskými hloubkovými letci na zamrzlé zátoce
de v okresu Elchniederung skončil noční útěk po ledu neštěstím. Běžela vedle vozu své rodiny, když tu osmnáctiletou dívku vyděsil náhlý praskot: těsně před ní začal vůz během okamžiku klesat pod vodu. Zdálo se, že matka, otec a šest sourozenců jsou ztraceni. Avšak otci se podařilo seskočit z kozlíku a chytit koně za uzdu. Zvířata se z posledních sil opřela předníma nohama o okraj ledu a vytáhla vůz nahoru. Irmela Zieglerová viděla matku ztuhlou děsem sedět na voze – od ní žádnou pomoc očekávat nemohla. Mladá žena se postavila na kraj ledu, jednou rukou se pevně držela koní a druhou natáhla k vozu: tři z jejích sourozenců se drápali přes matku ven z povozu. Irmela nezaváhala a strhla je k sobě. Potom však koně sklouzli dolů a vůz se potopil. Čtyři sourozenci se zoufale drželi jeden druhého. Matku a dva další sourozence otec ještě stačil z potápějícího se vozu zachránit. Avšak pro nejmladší sestru, teprve 24
„Ničte nepřítele“ – ruské tanky vjíždějí do Mühlhausenu ve Východním Prusku, po stranách silnice zbytky kolony uprchlíků.
několik měsíců staré miminko, už přišla jakákoli pomoc pozdě. Maličká se utopila před zraky bezmocných rodičů. Každý den, od ledna do března 1945 se na ledě odehrávaly dramatické scény. Byly odveleny oddíly hitlerjugend a volkssturmu, aby chránily kolony na ledu před útoky Sovětů. Úkol bez vyhlídky na úspěch: za dobrého počasí skýtal proud uprchlíků na širé ploše sovětským hloubkovým letcům nepřehlédnutelný cíl. Palubní kulomety letců střílely nazdařbůh na lidi, kteří se snažili se svým posledním majetkem překonat zátoku. Fontány vody stříkaly, když bomby dopadaly na led. Úlomky ledu a granátů pršely na uprchlíky, kteří se zoufale snažili schovat za svými povozy. „Měli jsme pocit, že jedeme za bouře, tak to kolem nás blýskalo a hřmělo, ve dne v noci,“ vzpomíná si Hannelore Thieleová. Cestu ke kose záhy vroubila rozervaná těla a mršiny koní, jejichž krev zbarvila sníh doruda. „Nemoh25
li jsme dělat nic jiného, než příští jitro mrtvoly zahrabat,“ vzpomíná si Karl-Heinz Schuhmacher na své nasazení ve volkssturmu v zátoce. „Bylo to opravdu strašně kruté. Měli jsme jediné přání: ,Pryč, pryč, pryč!‘“ Heinz Grönling, tehdy čtrnáctiletý Kilometry dlouhý proud uprchlíků vypadal na horizontu jako pruh hustého lesa – po ledu zátoky táhl vůz za vozem. Kdo dosáhl úzké pevninské kosy, cítil se nejprve v bezpečí a čerpal novou naději. Ale ani tady nebyl bědám konec. Vozy se na úzkých písčitých cestách tlačily ze svahu jeden za druhým. Nesčíslné množství raněných utečenců zůstalo ležet zasaženo kulkami, vyčerpáno a zcela podchlazeno na okrajích cest, především staří lidé a děti – nejslabší ze slabých. Lidé se automaticky posouvali po silnici na kose kupředu, okolo mrtvol, zničených vozů a hor zavazadel. Někteří se z proudu oddělili a přerušili cestu plnou utrpení, aby si odpočinuli po namáhavém překročení zátoky. Na kose se zastavila také rodina Irmely Zieglerové. Navzdory hrozbě útoků hloubkových letců to otce ráno po tragédii hnalo ještě jednou do zátoky, aby vytáhl mrtvé dítě z vody. Když se ve zdraví vrátil, vyhloubila rodina mlčky v písku malý hrobeček, zabalila kojence do koberce a pohřbila ho. „Nezadržitelně jsem se rozvzlykala,“ popisuje Irmela Zieglerová smutný výjev, „ale matka byla úplně ztuhlá. Dlouho, dlouho se s tím nemohla vyrovnat.“ Ještě před několika málo měsíci se zdálo, že válka je nekonečně vzdálená. Nad vlnícími se lány obilí se tetelil horký vzduch vrcholícího léta, na širých polích a lukách stáli koně a dobytek, sedláci se připravovali na sklizeň: Východní Prusko, „obilnice Německa“, působila daleko od front jako oáza míru. „Za války jsme žili docela klidně,“ vzpoKolony táhly přes zátoku většinou v noci, protože ve dne byly ostřelovány. Kde bomby vytrhly v ledu díry, hned se někdo postavil a odváděl vozy okolo děr. V děrách plavali mrtví koně, domácí nářadí a také mrtví lidé.
26
„Na silnicích se hemžili utečenci.“ Kolona se zastavila ve městě ve východním Německu.
míná spisovatel Arno Surminski, jenž vyrůstal v Jäglacku v okrese Rastenburg. „Celá léta byl relativně klid. O válce jsme slýchali jen od vojáků, kteří přijeli na dovoleStephanie Lingková, nou z fronty, a ze seznamů padutekla přes zátoku lých.“ Zatímco v „říši“ už oplakávali statisíce mrtvých obětí bombardování a města jako Lübeck, Kolín a Hamburk již ležela obrácena v prach a popel, lidé ve Východním Prusku se před spojeneckým bombardováním cítili více méně v bezpečí. Hitlerovská propaganda je přesvědčovala, že se žádnému britskému bombardéru nemůže podařit překonat dalekou cestu do Východního Pruska. Ze západu proto stále častěji přijížděly plně obsazené vlaky: „posílání dětí na venkov“ sloužilo od roku 1941 k evakuování dětí z ohrožených aglomerací, zejména z Berlína. Země jantaru, temných lesů, křišťálově čistých jezer a spousty čápů nabízela útočiště jakoby stvořené pro vybombardované obyvatele z říše. Neustále ustupující východní fronta pocit bezpečí u civilního obyvatelstva příliš neovlivnila, vždyť boje se stále ještě neodehrávaly na německém území. Že se z druhého břehu Němenu a Visly blíží katastrofa, to si koncem léta 1944 sotva kdo připouštěl. Zkáza Východního Pruska přitom začala již 22. června 1944. V den třetího výročí přepadení Sovětského svazu Německem zahájila Rudá armáda po několik hodin trvající bubnové palbě letní ofenzivu. Německou skupinu armád Střed pod velením generála polního maršála Ernsta Busche tvořilo v tu dobu již jen asi 500 000 mužů. Vrchní velitelé marně prosili Hitlera, aby dovolil zatáhnout bezmála tisíc kilometrů dlouhý výběžek, kterým fronta zasahovala daleko na východ. Nejvyšší velitel se upnul se slepou urputností k myšlence, že každou už dobytou píď půdy „je nutByla to strašlivá jízda: obě své malé děti jsem pevně svírala v náručí, protože jsem si říkala: jestli nás trefí, tak snad alespoň všechny.
28
