Nic se nedá utajit. Napsal uživatel Antonín Bajaja Úterý, 23 Únor :15 - Aktualizováno Úterý, 23 Únor :25

Nic se nedá utajit Napsal uživatel Antonín Bajaja Úterý, 23 Únor 2010 17:15 - Aktualizováno Úterý, 23 Únor 2010 17:25

Podle názoru kritiků by kniha Leonida Šinkarjova Všecko jsem skoro zapomněl... mohla sloužit i jako učebnice. Nečekejte ale suchopárný katedrový výklad. Svazek s podtitulem Pokus o psychologickou skicu událostí v Československu 1968, který česky vydává nakladatelství Akropolis, je zajímavý i pro ty, kdo si myslí, že o zmíněných událostech už vědí vše.

Na počátku zazvonil telefon. Spisovatel a cestovatel Miroslav Zikmund mi v létě 2008 oznámil převzetí „vzácné poštovní zásilky". Představil jsem si něco jako šperk z pokladu Inků nebo mahárádžův rubín nebo rituální masku z nitra Afriky. Ale chamtivou představu zchladilo sdělení, že jde jen o knihu „jakéhosi" Leonida Šinkarjova. Teprve v následujících minutách jsem se - s pocitem zahanbení - dozvěděl, že Leonid Šinkarjov je významný ruský publicista, dokonce nositel vyznamenání Legenda žurnalistiky, a že navíc je jeho přítel: „V šedesátém třetím a čtvrtém roce doprovázel mě a Jirku Hanzelku na cestě po Sibiři, bez něj bychom se do mnoha míst těžko dostali," konstatoval. No nejvíc mě překvapil, když řekl: „Ta knížka se jmenuje Я это всё почти забыл... a je o okupaci Československa v roce 1968. A taky svědectvím o licoměrnosti tehdejších aparátčíků, malignosti sovětského impéria a příčinách jeho konce. Je pozoruhodná i tím," dodal, „že na ní - on Rus - pracoval dvacet let a nic tak fundovaného jsem zatím nečetl." Pak se mě zeptal, jestli neznám někoho, kdo by tu rozsáhlou publikaci přeložil do češtiny, popřípadě ji vydal. Slíbil jsem, že rád pomůžu. Zavolal jsem Jirkovi Stránskému, Vaškovi Daňkovi a Ludmile Duškové. Tak jsem se stal jakousi „jiskrou", neboť na konci úsilí, které následovalo, vyšla před nedávnem kniha Všecko jsem skoro zapomněl... s podtitulem Pokus o psychologickou skicu událostí v Československu 1968 . Přeložili ji Vašek s Ludmilou, vydalo ji nakladatelství Akropolis. Tím však má role prostředníka neskončila. Začátkem prosince 2009 jsem se jako člen skupiny českých spisovatelů ocitl na moskevském knižním veletrhu. Určitě zasáhlo „to něco", co způsobilo počáteční telefonát, jinak bych nemohl Leonida Šinkarjova a jeho ženu Nelu navštívit u nich doma. Nemohl bych s nimi bohatě povečeřet, nemohl bych legendu žurnalistiky požádat o miniaturní rozhovor.

1/7


A tož sedíme sedmnáct poschodí nad severovýchodní Moskvou. Popíjíme víno. Obklopují mě stěny plné knih. Od podlahy ke stropu. Šinkarjovovi k nim mají blízko, Nela se zabývá literaturou a lingvistikou. Sem tam visí obraz (Tamto plátno jsem dostal od Olega Culkova, který žije v Paříži, podotýká hostitel, a ten pastel nalevo namaloval Lado Gudiašvili, kdysi ho pronásledoval Stalin... ), sem tam fotografie (L. Š. s dalajlámou, s Václavem Havlem, s přítelem Jevtušenkem...), sem tam nějaká plastika, památeční předmět, drobnost, dárek... od Vladivostoku přes jihovýchodní Asii až po Afriku a Ameriku. Doteď mám před očima mroží kel s rytinami sobů, psů, saní, mužů, žen a dětí... „Je to napínavý příběh z jakutských sněžných plání," vysvětluje paní Nela, já přikyvuji: „Rozumím, sibiřský komiks," a debata se slibně rozvíjí, dozvídám se něco o dceři ve Švýcarsku a synovi v Izraeli, o vnoučatech... plyneme časem minulým, přítomným i budoucím a konečně se přes pár čerstvých zážitků a vzdálených vzpomínek dostáváme ke knize, na kterou jsem se přišel zeptat a prohodil jsem: „Všecko jste skoro zapomněl?" „Naštěstí ne. A naštěstí mi pomohla paměť desítek jiných lidí. Archivy, dokumenty, fotografie, filmové záběry... nic se nedá překroutit a utajit. Těch dvacet roků hledání stálo za to." Hledám nějakou vtipnou repliku ( Marcel Proust, Hledání ztraceného času... A la recherche du temps perdu... ), ale on naštěstí odchází do pracovny. Vrací se, podává mi složku s kopiemi novinových článků: „To jsou kritiky, které na knížku za toho půldruhého roku vyšly v ruskojazyčných novinách." Čtu si je. Jevtušenko dokonce složil oslavnou báseň. Ale nejvíc mě zaujala recenze z časopisu DĚLOVOJ VTORNIK. Vyšla 2. září 2008, v době válečného konfliktu Ruska s Gruzií. Autor Pavel Gutiontov ji nazval Pod stínem Prahy a končí těmito slovy: Šinkarjovovu knihu bych vyučoval na fakultách žurnalistiky jako samostatný předmět. Na jiných fakultách samozřejmě taky. A dal bych ji na stůl každému současnému politikovi. Pravda ovšem je, že byla vydána v nákladu 1000 kusů, a tak se na všechny politiky nedostane. Myslím, že interview může začít.

Proč vyšla vaše kniha v Rusku v nákladu pouhého tisíce kusů? Zdá se mi to trochu málo na zemi se 160 milióny obyvatel.

O tiráži bohužel nerozhoduje autor, ale nakladatel. Ten bere do úvahy své finanční možnosti,

2/7


aktuální situaci na knižním trhu a poptávku po takovém literárním žánru. Jeden čtenář mi napsal, že se ta knížka čte jako detektivka. Jenomže to „jako" je velice důležité. Kdyby v mé knize byly události roku 1968 jenom pozadím pro nějaký detektivní příběh, nejlépe s pikantně popisovanými milostnými scénami, byl by počet výtisků úplně jiný. Jenomže ona to přece jen žádná detektivka není. Jde tu o historii, psychologii, společenskou mravnost nebo nemravnost jak se to vezme. A pokud v dnešní době tyto otázky vyvolají zájem tisíce lidí, anebo ještě o trochu více, cožpak to neskýtá jistou naději?

Jak se vlastně v roce 1968 lidé v Sovětském svazu dívali na vstup vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa - jako na pomoc, nebo jako na okupaci?

Bezprostředně po invazi u nás bylo možno pozorovat ne dva, ale přinejmenším tři úhly pohledu. V prostředí stranických funkcionářů a inteligence, zejména ve městech, se část lidí přikláněla k pojmu „pomoc", další část k pojmu „okupace". Naprostá většina obyvatel, hlavně na venkově a v zapadlých provinciích, ale žila často na stejné úrovni jako jejich dědové, při petrolejkách. Před očima měli každý den jen prázdné regály v obchodech. A když se tito lidé doslechli o zmíněných dvou rozdílných hodnoceních toho, co se stalo, vyjadřovali svůj názor mlčením nebo opatrným povzdechnutím: „Jejich starosti na naši hlavu". Nedal bych ruku do ohně za to, že dnes, více než čtyřicet let poté, se vztah k politickým diskusím nějak zásadně změnil. A co se týče mého názoru, dočtete se ho v knize. Nerad bych se vzdával potěšení vzbudit ve čtenářích vážených Literárních novin alespoň trochu zvědavosti.

Najdou čeští čtenáři ve vaší knize nějaké zajímavé novinky o tehdejších událostech?

Kostru knihy tvoří materiály, po nichž jsem v moskevských i pražských archivech pátral více než dvacet let. Nemohu říci, že by zásadním způsobem měnily naše představy o tom, co se tehdy

3/7


stalo, ale věřím, že zasvěcení čtenáři, kteří se orientují v rozsáhlé literatuře na toto téma, se zájmem přivítají dokumenty, které pomáhají odhalit především psychologickou stránku dramatických událostí roku 1968. Jak ostatně uvádím v předmluvě, na té práci mě zajímala především psychologická podstata individuálních a skupinových rozhodnutí a činů, které ovlivnily chod dějin. Kromě archivních materiálů a dalších písemných pramenů existuje podle mého názoru neméně důležitá historie zachovaná v ústním podání. Ta se dochovala v paměti svědků a účastníků událostí. Od roku 1968 do roku 2007 jsem s diktafonem v ruce rozmlouval s mnoha členy vlád Československa a Sovětského svazu té doby, stranickými a státními činiteli, generály, důstojníky, prostými vojáky, spolupracovníky bezpečnostních agentur, osobnostmi z oblastí kultury i vědy a dalšími lidmi. Dlouhé hodiny jsem strávil rozhovory s Dubčekem, Havlem, Černíkem, Hájkem, Lenártem, Mlynářem, Císařem, Mazurovem, Zimjaninem, Šelestem, Jakovlevem a spoustou dalších, včetně těch, kdo o tom, co se událo, vyprávěli poprvé. Mnozí z nich už bohužel nejsou mezi námi. Mám v archivu 156 devadesátiminutových kazet. Celou knihou prochází jako červená nit má korespondence s Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou, která trvala po více než čtyřicet let. Poprvé jsme se setkali v Irkutsku v roce 1963 a od té doby jsme byli téměř nepřetržitě v kontaktu. Pro milióny mých spoluobčanů na Sibiři, na Dálném východě, na dalekém severu i v dalších částech Sovětského svazu byli tito dva velcí cestovatelé prvními „živými Čechy", které viděli na vlastní oči. Právě díky dojmům ze setkání s nimi dvěma jsme získali jasnější představu o českém národě, pocítili jsme k němu hluboké sympatie a zamilovali si jej. Jeden z nejupřímnějších a nejčestnějších lidí, jaké jsem v životě poznal, Jiří Hanzelka, je již po smrti. Miroslav Zikmund nedávno oslavil devadesátiny a já jsem šťastný, že si navzdory svému slábnoucímu zraku moji knihu přečetl a zavolal mi.

Myslíte, že o knihu projeví zájem i mladá generace Rusů a Čechů? Když jsem knihu psal, nepřemýšlel jsem o tom, kdo ji bude číst. Myslel jsem jen na to, že musím sejmout z duše těžký kříž, který mě dlouhá léta tížil, a splnit tak svou povinnost vůči českým přátelům, kterým události v roce 1968 zničily život a poznamenaly je mnohem trýznivěji než mě a mé okolí. Dokončit tu knihu bylo hlavně mým osobním závazkem vůči Zikmundovi a Hanzelkovi, to bych rád zopakoval. Teď, když kniha spatřila světlo světa, můžu už konečně myslet i na jiné věci. Na knihu vyšly recenze v mnoha ukrajinských a ruských novinách i časopisech. Měl jsem dobrý pocit z toho, že čtenáři pochopili to hlavní: nepsal jsem o politice, ani o vládních institucích, nepsal jsem o národech ani o ideálech. Tedy nejen o těchto věcech. Psal jsem především o vztazích mezi lidmi. Včetně těch, kdo byli tehdy u moci. O mezilidských vztazích, s nimiž vše stojí a padá.

Je pochopitelné, že dnešním mladým lidem u vás i u nás připadá rok 1968 hodně vzdálený. A čas stírá ostré kontury událostí. Život se nyní rozvíjí takovou rychlostí, že ta doba se

4/7


zanedlouho rozplyne v mlze času jako Trojská válka. Ale pokud si z té doby nevezmeme poučení, vystavujeme se nejrůznějším nepředvídatelným nebezpečím. Mám dojem, že mladí lidé jsou si dnes některých z nich vědomi. Ať už je to jakkoli, když za mnou po přečtení té knížky přišel můj vnuk a povídá mi, že tam našel věci, které ho zaujaly, řekl jsem si, že je pro naši generaci ještě předčasné lámat nad tímto světem hůl.

Nález v Brežněvově psacím stole

V polovině listopadu 1982, když byl Leonid Brežněv pohřbíván u kremelské zdi, končili důstojníci KGB prohlídku jeho pracovny. V zásuvce psacího stolu objevili sedmnáct strojopisných stran:

„Několik poznámek k otázce přípravy vojensko-politické akce 21. srpna 1968."

Žádný podpis, žádné datum. Jen tři pokyny na první stránce vpravo nahoře „pro ústní referát", „jediný exemplář", „přísně tajné".

Autor byl patrně někdo z nejužšího okruhu. Nikdo jiný by se neodvážil zahrávat si s Brežněvovou ješitností a poukazovat na chyby operace, která sloužila ve vojenských akademiích jako příkladná. Ze všeho nejvíc šokoval vyznačený cíl dokumentu - „vyvodit nezbytné závěry pro budoucnost".

Vypadalo to, že další vstupy vojsk byly přepokládány jako nezbytné. V rozpálených mozcích zůstávala Praha zkušební střelnicí pro další rozsáhlejší vojenské akce. Za Československem bude následovat Afghánistán, ale kremelská motivace bude stejná: „Nepřítele předstihnem, nebo zahynem." (...)

5/7


Tu zprávu patrně zhotovil někdo z Brežněvových rádců, některý z vedoucích činovníků armády nebo státní bezpečnosti. Dva měsíce před vstupem vojsk pobýval v Praze generál N. V. Ogarkov, první náměstek náčelníka generálního štábu Ozbrojených sil SSSR. A těsně před operací byl do Prahy vyslán generál G. K. Cinev, náměstek šéfa KGB, Brežněvův blízký přítel ze společného působení v Dněpropetrovsku. Napsal tedy tuhle zprávu někdo z nich? Podle textu lze usuzovat, že jeho autor byl obeznámen s veškerou účastí SSSR v konfliktech a lokálních válkách v průběhu uplynulých let dvacátého století (Mongolsko, Španělsko, Finsko, Německá demokratická republika, Maďarská lidová republika atd.), ale zároveň doufá, že hlavní válečné zásahy teprve nastanou.

Zdá se tedy, že si Brežněv ta poučení z československých událostí neschovával zbytečně pod rukou. Ostatně budou už brzy použita při přípravě vstupu sovětských vojsk do Afghánistánu, kdy pošlou afghánského velvyslance z Československa do Kábulu a zvolí starý známý způsob, prověřený v letech dvacátých a třicátých. „Specialita", přimíchaná sovětskými kuchaři do Aminova jídla hned nezaúčinkuje, experiment se bude muset zopakovat. O slavnostním obědě, kdy látka začne konečně účinkovat (ale Amin nechápe, co se to s ním děje, a je i nadále přesvědčen, že sovětská vojska dorazila na jeho pozvání, že Moskva splnila svůj slib a podpoří ho), hosté udeřili.

Pod přímou palbou na palác z protiletadlových děl a kulometů zahyne v ohni a dýmu Amin, jeho rodina, celá osobní ochranka a nejbližší spolupracovníci. Padne i nemalý počet vojáků sovětské přepadové jednotky, která se probila do paláce. Během útoku stačí ještě podvedený Amin vyslovit: „Já to tušil, tak je to všecko pravda..."

Obdobně na samém počátku byla vírou v důvěryhodnost „přátel" poznamenána předcházející operace v Praze roku 1968.

Češi nic netušili, když posádka sovětského letadla, jemuž údajně vypověděl motor, požádala o nouzové přistání. Ještě než letadlo po přistání stačilo vypnout motory, vyrojili se na beton ozbrojení výsadkáři, za nimi vyjela pancéřová auta výsadku a v jediném okamžiku se v jejich rukou ocitlo centrální řízení všech letištních služeb; ve dvouminutových intervalech pak přistávaly dopravní letouny s výsadkem vyslaným k podpoře výměny vlády.

To i to, jedno a to samé, se dá nazvat válečnou lstí, uměním vojevůdců, ale taky věrolomností. Záleží na tom, zda je přepadáme my, nebo přepadají nás. Trojský kůň - co to je? Když se opakováním toho, co se stalo, nikdo nepoučuje; svou pravdu mají i slova Milana Kundery,

6/7


vyslovená ovšem za jiných okolností: co když je historie prostě pitomá?

7/7

Nic se nedá utajit. Napsal uživatel Antonín Bajaja Úterý, 23 Únor :15 - Aktualizováno Úterý, 23 Únor :25

Recommend Documents