názorně NÁZORY A KOMENTÁŘE STUDENTŮ IKSŽ FSV
číslo 1
NHL je k olympiádě vlažná. Co tedy vlastně chce? dan poláček
Pojedou na příští olympiádu v jihokorejském Pchjongčchangu hvězdy z NHL? Podle zástupce ligového komisaře Billa Dalyho se to má takhle: „Nikdy nemůžete ignorovat asijský trh, je velmi důležitý. Ale teď už jsme na jiném stupni našeho vývoje než v roce 1998. Faktem je, že jsme tu jako hosté a není to náš turnaj. V možnosti dosáhnout co nejlepší úrovně nemáme nad turnajem kontrolu.“ H lavn ě n e se sád ro u
A teď rozšifrovaný, neoficiální překlad: „Ukázat naše hráče v Asii by se nám hodilo, ale od roku 1998 pozorujeme, že někteří hokejisté se vracejí se sádrou. Taky je pravda, že turnaj neorganizujeme my, takže z něho nemáme ani dolar.“ Po olympiádě v Soči to platí víc než kdy jindy. Severoamerická soutěž vydělává pod vedením (paradoxně nenáviděného) Garyho Bettmana nejvíc peněz ve své historii. A zatímco všichni (na rozdíl od mistrovství světa) sledují olympijský turnaj, NHL stojí. Arény jsou prázdné, suvenýry se tolik neprodávají a manažeři klubů trnou, jestli se jim největší hvězdy „vrátí vcelku“. Letos se to úplně nepovedlo. Na zranění došlo a neodnesli to zrovna druhořadí
hráči. Henrik Zetterberg je kapitán Detroitu, John Tavares velí střídačce New York Islanders. Z tohoto pohledu se olympijský turnaj nepovedl. Její hokejový turnaj totiž na první pohled posílil dva argumenty pro to, aby se šéfové NHL rozhodli, že do Jižní Koreje už nikoho nepustí. Kanada navíc vcelku rázně dokráčela pro zlato, druhé v řadě, deváté v historii. V celkové tabulce už na ni nemá ani Rusko jako nástupce SSSR. Už tedy není co dokazovat. Kanadskoamerická NHL je nejlepší. Tečka. Na druhou stranu… „Ti nejlepší“
Pokud hvězdy ze zámoří do Pchjongčchangu nakonec pojedou, bude to hlavně nebo spíš jen díky hráčům, respektive jejich asociaci (NHLPA). Slovo Mezinárodní hokejové federace (IIHF) se jen vyslyší. jsou pořád namlsaní. Sidney Crosby, kapitán Javorových listů, odvětil na otázku, jestli v Koreji plánuje obhajobu, toto: „Jo. Vždycky to vypadá, že do příští olympiády
zbývá spousta času. Jenže pak to uteče strašně rychle.“ Pokud hvězdy ze zámoří do Pchjongčchangu nakonec pojedou, bude to hlavně nebo spíš jen díky hráčům, respektive jejich asociaci (NHLPA). Slovo Mezinárodní hokejové federace (IIHF) se jen vyslyší. Bez skutečné reakce. Aby se totiž dalo vyjednávat, je třeba něco nabídnout, což IIHF nemůže. Sm ěrem d o Evro py?
Proti NHL je pouze v roli o hodně mladšího bratra, k němuž se zámoří chová hodně vlažně. Prakticky permanentně si od něj bere hráče, aniž by za ně nabídlo adekvátní náhradu (i když by mohlo), a většinu olympiád, které se konaly, bojkotuje. Na posledních pěti se umoudřilo, ale stálo to hodně hodin vyjednávání a ještě bude. S nejistým výsledkem. Soutěž přitom jedním z hlavních argumentů (finanční nevýhodnost) jde tak trochu proti sobě, pokud v poslední době mluví o expanzi do Evropy. „Ukázkovými“ zápasy NHL v Praze a dalších městech sice vykročila vpřed, ale celkově vlažným přístupem k okolí jde zase zpátky, čímž si pro evropského fanouška udržuje rozporuplnou image. Měla by se rozhodnout, co vlastně chce.
Poolympijské dilema: Kam s penězi? michaela rozšafná
Olympijský oheň pohasl, reprezentanti se vrátili domů, přivítal je fanoušky zaplněný olympijský park v Praze na Letné, který byl pár hodin nato rozebrán. Začíná období bilancování, uvažování „co by kdyby“ a přemýšlení nad tím, jak se „vypořádat“ s olympijskými úspěchy. Po čtyřech letech opět vyvstávají otazníky nad stavbou rychlobruslařské dráhy (nejen) pro Martinu Sáblíkovou na území České republiky, podobné diskuse, co se financování týče, rozvíří nejspíš i medailově úspěšné sporty biatlon a snowboarding. Lyžo ván í, h o kej a bi atlo n
Jak to vše dopadne, uvidíme. Fakt je ten, že olympionici, zejména ti výsledkově úspěšní, mají před sebou pravděpodobně vidinu lepších zítřků, i kdyby „jen“ v ohledu marketingovém. Prostě se o nich ví a je v současnosti „in“ podpořit je. Ne o všech sportovcích a sportovních odvětvích, která nás reprezentují ve světě, se ale ví a jsou „in“. A to i v případě, že patří
mezi nejlepší na světě. Za necelé dva týdny začne v Soči ještě jedna olympiáda – už to je možná pro leckoho překvapením. Bude to paralympiáda, zjednodušeně řečeno olympiáda pro hendikepované. Na jedenácté zimní paralympijské hry zavítá se 37 členy i česká výprava. Také na těchto hrách se bude soutěžit v disciplínách, jako je biatlon, alpské lyžování, běh na lyžích, curling a další. Česká republika bude mít zastoupení v alpském lyžování a ve sledge hokeji. A právě u druhého zmíněného se na chvilku zastavme. Na minulé zimní paralympiádě ve Vancouveru skončili čeští sledge hokejisté na pátém místě, a fakt, že patří do světové špičky, potvrzují i výsledky ze světových a evropských šampionátů. I přesto je součástí české sledge hokejové reprezentace také Pavel Kubeš, který se živí jako tesař, Erik Fojtík, jenž pracuje jako kontrolor ve firmě či zaměstnanec Jedličkova ústavu Zdeněk Krupička. I přesto, že reprezentují český stát, stejně
Glosa: Stadion v ceně zlata Říká se, že Češi jsou závistivý národ, ale přinejmenším v jednom případě to neplatí. U přístupu ke sportovcům. Ty upřímně milujeme a každý jejich úspěch bychom nejradši vyvažovali zlatem. Když už sám úspěch je zlatý, jak se na olympiádě může stát, vymýšlíme, čím jiným se za příkladnou reprezentaci adekvátně odvděčit. Co třeba postavit stadion? Začalo to už u Sáblíkové. Příběh o skromné dívce trénující na zamrzlém rybníku dojímá s
intenzitou koťátka uvízlého na vysoké střeše. To samé se nyní na Facebooku ozývá třeba o biatlonu. Sjezdovky naštěstí jsou, takže snowboardcrossaři mají klid. Kdybyste hlasům volajícím po výstavbě nových cvičišť vytkli, že propadají poněkud zbrklé angažovanosti na základě náhlých emocí místo rozmyslu, odpověděly by, že jim jde pouze o propagaci sportu a službu lidem, kteří si na nových stadionech také užijí. Bude nejspíš náhoda, že se tahle služba
jako například „zdraví“ hokejoví reprezentanti, věnují se svému sportu v mnoha případech amatérsky, pouze ve svém volném čase. Podle Pavla Kubeše, který náš tým vedl ve Vancouveru jako kapitán, je tak primárním cílem sledge hokejistů před odletem do Soči nejen dobrý výsledek, ale hlavně zviditelnění sledge hokeje u veřejnosti. Za něj i celý tým bych se přimluvila i za zviditelnění a větší podporu u Českého olympijského výboru a u českého státu, tedy hlavně u těch „nahoře“. Park n ebo sled g e h o kej ?
Mimochodem s Kubešem jsem hovořila během zimní olympiády v olympijském parku na Letné. V tom parku, který stál podle dostupných informací téměř 70 milionů korun a který byl spolufinancován také z veřejných zdrojů. Podle Kubeše by tato částka mohla finančně zabezpečit českou sledge hokejovou reprezentaci na deset let. Velkolepý olympijský park byl přitom vybudován na období tří týdnů… lidem týká zrovna těch sportů, v nichž jsme něco vyhráli. Možná se s „my vítězíme“ až příliš ztotožňujeme a zapomínáme, že vítězí jeden konkrétní člověk, že žádná „velmoc“ v dané disciplíně nejsme. Čeká nás zástup lidí nervózně přešlapujících s puškami okolo Pece pod Sněžkou? Jistě každý přejeme sportovcům co nejlepší podmínky, ale poolympijská exploze priorit mi pokaždé připadá poněkud přehnaná.
martin svoboda
Ochrana a porušování lidských práv nikola chomátová
Násilí se dá zabránit jen násilím, tvrdí o situaci na Ukrajině dřívější kandidát na ombudsmana a aktuální zástupce ombudsmanky Anny Šabatové Stanislav Křeček. Ačkoli se jedná o názor silně rozporuplný, nevzbudil by jistě takové reakce, pokud by se jednalo o kohokoli jiného než představitele ochrany lidských práv. Ale vzhledem k postu, který Stanislav Křeček zastává, se jeho výroky zdají být v naprostém rozporu s jeho posláním. Na protest vůči jeho setrvání ve funkci zástupce ochránce lidských práv dokonce vznikla iniciativa studentů Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, kteří v petici na zbavení Křečka této funkce sesbírali už tisíce podpisů. Ve svém dopise ombudsmance zpochybňují informovanost jejího zástupce o několikaměsíčním vývoji celé situace a opravdových vinících a požadují jeho okamžitou rezignaci. Stu d en ti m aj í pravd u
Nehodlám se tu pouštět do analýzy momentální situace ani se zamýšlet nad tím, jak ukočíroval události prezident Viktor Janukovyč. Jasně
se přikláním k vyjádření studentů Karlovy univerzity a ostatně i mnoha dalších osobností, že to, co se děje na Ukrajině, rozhodně správné není. Je samozřejmě nutné zabývat se tím, jak opodstatnitelné bylo násilí posledních dní. Stanislav Křeček se o to pokusil, ale v trochu jiném duchu než ostatní, proto není divu, že se objevily takové reakce. Projevil-li by podobné ospravedlňující názory ředitel Českých drah, guvernér České národní banky nebo prezident země, také by tak rozvířili vody českého rybníčku ukrajinské podpory? Už během vlády prezidenta Václava Havla se diskutovalo o tom, zdali by veřejní, potažmo političtí činitelé měli dávat najevo svoje osobní názory. Havel jako oblíbený politik s inteligentními názory nikoho příliš nepobuřoval. Pak přišel Klaus a rozjela se éra komentářů ke globálnímu oteplování, zbytečnosti Evropské unie a homosexualitě. No a s novým prezidentem Zemanem se poslední rok každý měsíc dočkáme nějaké perly z jeho kolekce názorů. Politici nejsou stroje, nemůžeme čekat, že budou
jen slepě rozhodovat a na veřejnosti budou mlčet. Mám zato, že pokud v rozhovoru jasně dají najevo, že se jedná o jejich soukromý názor (který by ale vzhledem k jejich působení v demokratické vládě neměl porušovat základní principy demokracie), tak by jim měl být dán prostor na vyjádření této myšlenky, přestože nepatří do jejich působnosti. Otázkou zůstává, zda-li je právo projevit názor určeno funkcí daného člověka? A konkrétně v tomto případě – může mít zástupce ochránce lidských práv názor nepřímo podporující porušování lidských práv? Fu n kce o m ezu j e
Domnívám se, že by člověk, který reprezentuje ochranu lidských práv v kterékoli zemi, neměl ospravedlňovat postupy porušující lidská práva. Ne proto, že mu to z jeho funkce nepřísluší, nebo proto, že zahraniční situace nespadá do jeho působnosti, a už vůbec ne proto, že by neměl právo vyjádřit svůj názor. Ale čistě proto, že podobné smýšlení a tento post jednoduše nejsou slučitelné.
Glosa: Česko-slovenské neporozumění Zápasy dvou zemí, které se zrodily z bývalé československé federace, mají často punc zvláštnosti. Proti extrémně vyhroceným zápasům ČSSR vs. SSSR v době okupace, jsou „bratrská“ derby mezi Čechy a Slováky i s klasickým „trash-talkem“ před utkáním jen dobrosrdečným kočkováním. Tradičnímu napětí, které předcházelo osmifinále na letošním ZOH, využila ale některá média, jež jsou závislá na počtu
kliknutí. Konkrétně web extra.cz vytřískal z předzápasové atmosféry maximum, když provokoval už tak „natěšené“ slovenské fanoušky články, které byly z pohledu Čechů, jimž není v humoru nic svaté, popichováním, ale které však zároveň mohly ve slovenské interpretaci vyznít coby velmi urážlivé. V tomto konkrétním případě se tak do střetu dostává české pojetí s výkladem slovenským. Zmiňované
články prolétly „ty internety“ rychlostí světla, při sdílení na sociálních sítích často „postující“ hrozili jejich autorům pomyslnými pěstmi. Laciným drážděním hada holou nohou tak dosáhli autoři svého, na jejich „hejty“ se klikalo o sto šest. Česká schopnost nadhledu je holt nepřenosná, a tak chudinka, zůstala v tomto případě ztracena v překladu. daniela ešnerová
Alibismus etiky veřejnoprávních médií lucie palkosková
I veřejnoprávní média ctí svobodu uměleckého projevu. Rada pro vysílání se shodla, že vystoupení kapely Vanessa v pořadu Tečka páteční noci neporušilo zákon. Stejně tak prý další díl, ve kterém Václav Stratil přišel s písní nazvanou Sieg Heil, Baby. Zpráva je to jistě potěšující, omezování uměleckého projevu by České televizi neslušelo, stejně jako pokrytecké zavírání očí před alternativní scénou v touze vyhnout se případnému skandálu. Hranice vysílatelného se posunuly opět o kousek dál. Už jsme viděli prsa, propagaci drog i znesvěcení náboženství. Chybí už snad jen rituální obětování malého zvířete. Dvo j í m o rálka
To zároveň znamená, že se velice rychle najde někdo, kdo se opět pokusí tuto novou hranici překonat. Ostatně těžko to dotyčnému umělci mít za zlé, i to patří mezi funkce umělecké scény. Je ale to, co se děje v noci na ČT Art, jakýmkoliv způsobem relevantní pro zbytek veřejnoprávní televize? Jen těžko by zřejmě rada dopustila a odpustila
podobný výstup na svém hlavním kanále, byť po 22. hodině (přeci jen určitá omezení by s ohledem na dětské diváky bylo záhodno dodržovat). Stačí si jen vzpomenout, jaký rozruch na slovenské televizi způsobila kapela Píča z hoven se svou verzí slovenské hymny. Ta zazněla v dokumentu na RTVS a na kapelu se snesla smršť stížností z řad diváků. Jak to vypadá, televizní vysílání si buduje dvojí morálku. To, co snese hrstka intelektuálů trpících nespavostí, nesmí v rámci dokumentu před „širší publikum“. Zdá se, že Rada počítá, že pořad podobného ražení jako je Tečka páteční noci bude mít publikum na vyšší intelektuální úrovni, které bude schopno interpretovat a zasadit do kontextu i takto vyhrocená vystoupení. Jenže bavíme se stále o umělecké scéně. Nejsou svým způsobem více pobuřující rasistické výroky ministrů nebo rudý výklad dějin členů KSČM, které mají své místo na hlavních kanálech i přes den? Biblická lajna a zvratky Samira Hausera vyvolaly upřímné pohoršení kvůli tomu, že byly obrazově
Glosa: Český herní středověk Středověk neskončil, středověk trvá, chtělo by se říci při pohledu na způsob, jakým česká společnost přistupuje k videohrám. Železnou oponou nepronikla zář zlatého věku, který herní průmysl zaznamenal na přelomu 70. a 80. let minulého století, což schovává videohry do stínu ostatních kulturních statků. Až na výjimky chybí čtyřicátníci, kteří by na hrách vyrůstali, a místo aby se Česko se zbytkem světa zabývalo tím, zda jsou hry umění nebo jen zábava,
vlastně je skoro ignoruje. Situace je o to méně pochopitelnou, že nejenže existuje tuzemská vývojářská herní scéna, ale navíc je ve světovém měřítku schopná konkurence. Hry jako Mafia nebo Machinarium sbírají ceny a hráče daleko za našimi hranicemi. Když pražské Warhorse studios založené etablovaným herním tvůrcem Danem Vávrou požádalo na crowdfundingové službě Kickstarter hráče o peníze na svůj nový projekt, středověkou hru na
explicitní. Dobře zvolená show pro správný druh média. Pokud ovšem seriózně vyhlížející člověk v rámci publicistického pořadu pronáší myšlenky minimálně stejně kontroverzní jako je odhalené ňadro, a navíc je myslí vážně, nikoliv jako uměleckou stylizaci, pobouření to vyvolá jen v malém procentu příjemců sdělení. Při u či t se o d u m ělců
Ani těmto lidem by nebylo správné upírat prostor pro jejich názor, ale stejně tak, jak opatrně zachází Česká televize s kontroverzním materiálem vizuálním, měla by zacházet i s kontroverzí ideovou. Odsunu kontroverzních názorů do pořadů pro hrstku podivínů se ale zřejmě jen tak nedočkáme, takže nezbývá čekat, než že se zástupci hnutí s totalitními choutkami přiučí od umělců a své názory podpoří i stejně „hodnotným“ vizuálním doprovodem. Kdyby soudružka Semelová při své obhajobě trestu smrti pro Horákovou například močila na Ústavu, třeba by ji to sebralo možnost vystupovat v prestižních vysílacích časech.
hrdiny Kingdom Come: Deliverance, dostalo místo požadovaných 300 tisíc rovnou přes milion liber. Poputují do země, kde se celostátní média o videoherní témata otírají jen ve vzácných případech a většinou je nahlížejí z pozice rozčilených mamin, jež vytáčí virtuální násilí. A kde existuje mizivá podpora herního průmyslu ze strany státu. Proč se tolik bojíme virtuálních labyrintů, když nám lidé jako Dan Vávra strkají do rukou mapu? tomáš miklica
Glosa: Místo atomové bomby výhrůžka izolací Společné vojenské cvičení Jižní Koreje a Spojených států tradičně vyvolává emocionálně vypjaté reakce severokorejského režimu. Není se konec konců čemu divit. I když se nedá brát vážně reakce Pchongjangu, že se jedná o „nácvik na válku“, přesto je zcela pochopitelné, že se mu zřejmá demonstrace síly blízko vlastního území nelíbí. V minulosti se KLDR nebála silných výroků, a výhrůžek jadernou bombou, pokud bude cvičení probíhat. Letošní rétorika je však
mírnější a Pchongjang jako hlavní trumf vynesl „jen“ hrozbu ukončení programu opětovného shledání rodin rozdělených Korejskou válkou a následnými geopolitickými změnami na poloostrově. Severní Korea je odkázaná na humanitární pomoc Spojených států, Číny i Evropy. Agresivnější protiakce by pak mohla vést k výraznému omezení této pomoci a řadě mezinárodních sankcí. To by mohlo být pro chudou zemi likvidační. To, že Severní Korea nehrozí
jadernou válkou, nemusí být nutně zbabělý krok stranou, ale racionální strategický tah. Zatímco hrozbu jadernou hlavicí nebere nikdo příliš vážně (severokorejské jaderné bomby jsou pravděpodobně několikanásobně slabší než ty svržené na Hirošimu), možnost zastavení programu stýkání rodin je reálná. Severní Korea poměrně nečekaně přichází s výhrůžkou, kterou je schopna reálně splnit. Tedy větší izolací režimu. Své vlastní lidi si přitom bere jako rukojmí. ondřej krutilek
