newsLetter ženy a věda
EKONOMIE A EKONOMIKA: ŽENY V (EKONOMICKÉ) KRIZI
DUBEN 2011
OBSAH ■ ROZHOVOR S ILONOU ŠVIHLÍKOVOU ■ SLOUPEK ANNY ARC ■ SLOUPEK ZMJ „TAK TROCHU O VĚDĚ“ ■ VĚDKYNĚ A VĚDCI V POHYBU ■ ZPRÁVA Z KONFERENCE ŽENY A EKONOMIKA ■ NOVINKY Z INFOMATU ■ PŘEDSTAVENÍ EKONOMEK NOMINOVANÝCH NA CENU MILADY PAULOVÉ ZA ROK 2010
NEWSLETTER DUBEN 2011 Měsíčník newsLetter vydává bezplatně NKC-ŽV, projekt Sociologického ústavu AV ČR, v. v. i., financovaný v rámci programu EUPRO MŠMT (kód OK 08007). ISSN 1801–7339
Dubnové číslo newsLetteru je věnované tématům spojeným s ekonomií jako akademickým oborem a ekonomikou jako souborem činností, politik, vztahů a vazeb, tedy sociální praxí. Ekonomická krize sice již neplní hlavní stránky novin, její přítomnost je ale stále citelná. V současnosti především v souvislosti s vládními plány reforem jako silný argumentační nástroj pro škrty ve veřejných rozpočtech. Negativní a nezamýšlené dopady ekonomické krize a plánovaných vládních reforem zaměřených na privatizaci veřejného prostoru diskutovala konference Ženy a ekonomika, ze které vám přinášíme podrobnou zprávu. Nosným tématem konference byla péče, která se v souvislosti s hospodářstvím tematizuje zřídka. V textu máte možnost seznámit se z výsledky výzkumů předních odbornic ze společenských věd a přístupy a zkušenostmi zástupkyň neziskového sektoru.
Ekonomie jako vědní disciplína byla v souvislosti s propuknutím ekonomické krize zpochybňována. Je dost vědecká? Jak to, že nedokázala krizi předvídat a případně ji předejít. O tomto a dalších tématech se můžete dočíst v rozhovoru s ekonomkou Ilonou Švihlíkovou, jíž nedávno vyšla již zmíněná monografie, ve které prozkoumává souvislosti mezi ekonomickou krizí a procesy globalizace. Ekonomii jako akademickou disciplínu reprezentuje v tomto čísle hned několik vědkyň. V krátkých medailoncích se můžete blíže seznámit s vědkyněmi nominovanými na Cenu Milady Paulové, která se v loňském roce udílela právě v oboru ekonomie. V nezkrácené verzi pak medailonky a rozhovory s nominovanými vědkyněmi najdete na našich webových stránkách. Alice Červinková
V knižních novinkách představujeme publikaci Sexuální obtěžování ve vysokoškolském prostředí: analýza, souvislosti, řešení kolegyň Marty Vohlídalové, Kateřiny Šaldové a Barbory Tupé. V souvislosti s tématem dubnového newsLetteru přinášíme informaci o dvou knihách: za prvé o publikaci Krize jako nový začátek, nebo promarněná šance? Genderové aspekty finanční krize, jejíž vznik iniciovalo Gender studies o.p.s., a o knize Globalizace a krize. Souvislosti a scénáře Ilony Švihlíkové.
Adresa redakce Jilská 1, Praha 1 110 00 Redakce Alice Červinková, Kateřina Cidlinská, Marcela Linková, Alena Ortenová, Hana Tenglerová, Marta Vohlídalová Grafika Anna Issa Šotolová Příspěvky zasílejte na
[email protected] newsLetter lze objednat na webových stránkách www.zenyaveda.cz
DUBEN 2011 1
V AKADEMICKÉ ROVINĚ JE POTŘEBA VRÁTIT EKONOMII JEJÍ DŮSTOJNOST S ILONOU ŠVIHLÍKOVOU O EKONOMICKÉ KRIZI, EKONOMII JAKO VĚDECKÉ DISCIPLÍNĚ, EKONOMICKÝCH ALTERNATIVÁCH A VEŘEJNÉM VYSTUPOVÁNÍ. Rozhovor vedla Alice Červinková.
Ilona Švihlíková je vedoucí katedry politologie a společenských věd na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů. Externě působí též na Vysoké škole ekonomické v Praze. Mezi její výzkumná témata patří různé aspekty globalizace, energetika (ropa), alternativní ekonomické systémy a komunitní ekonomiky. V loňském roce se zúčastnila diskusního večera Za zrcadlem znalostní společnosti: utváření veřejného prostoru a občanská participace ve společnosti vědění, který proběhl v rámci akce Noc vědců a vědkyň a který organizovalo NKC – ŽV. Nedávno publikovala monografii Globalizace a krize. Souvislosti a scénáře. Je spoluzakladatelkou občanské iniciativy Alternativa zdola, která si klade za cíl podporovat komunitní hnutí v České republice. AČ: Ráda bych začala rozhovor od knížky Globalizace a krize Souvislosti a scénáře, která ti nedávno vyšla. Představuje výsledek tvé dlouhodobé práce na tomto tématu? A komu je knížka vůbec určená? IŠ: Knihu jsem napsala z několika důvodů. Ten nejpovrchnější byl, že studenti chtěli, abych k předmětům, které vyučuji na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů, byla nějaká literatura, kde to bude všechno dohromady. Doposud dostávali na čtení spoustu různých aktuálních materiálů, ale studenti dnes chtějí mít všechno v kostce. Takže to byl povrchní motiv, ale ten důležitý pro mě byl, abych si v sobě sama utřídila poznatky z předmětů, které učím, a které se všechny točí kolem mezinárodní ekonomie a globalizace. Knížka se jmenuje Globalizace a krize, protože mě zajímal vztah mezi fenoménem globalizace, který je pojímán řekněme velice vágně, a mezi současnou krizí, kterou považuji za naprosto zásadní a zlomovou. A od toho se potom odvíjí další úvahy, zasazení do celkového mezinárodně-ekonomického prostředí. AČ: V té knize argumentuješ, že začátek současné krize tkví už v sedmdesátých letech. Mohla bys stručně svůj argument vysvětlit? IŠ: Já jsem na sedmdesátá léta narážela už jako studentka a už tehdy mě fascinovalo, že to je období, ve kterém se stalo tolik věcí najednou: potravinová krize, surovinová krize, dva ropné šoky, rozpad Bretton-woodského systému (jednalo se o systém regulace mezinárodních měnových vztahů, trval mezi lety 1944-1971, pozn. AČ), že to nemohla být pouhá náhoda. A s tím samozřejmě souvisela i ta ideová změna. Došlo
k přechodu na monetaristické směry, na ekonomii strany nabídky, ze které potom vykrystalizoval neoliberalismus, později nástup Thatcherové a Reagana. Jak jsem se k tomu období neustále vracela, tak jsem si tam všimla jednoho, podle mého názoru naprosto zásadního, momentu. V sedmdesátých letech končí éra mezi kapitálem a prací. Kapitál začíná dominovat, což se projevuje v jeho rostoucím podílu na HDP. Tady, podle mého názoru, nastal zlomový moment. Když jsem se na doktorském studiu věnovala, globalizaci a dlouhodobým ekonomickým cyklům, dlouhodobým vlnám, tak to mé myšlení v tomto směru rozvíjelo. Zabývala jsem se tzv. Kondratěvovými vlnami, které operují s technologickými vlnami. Ty mají buď podobu vzestupné fáze, jež vede k rozkvětu pracovních míst a k posílení faktoru práce, anebo podobu sestupné fáze, která vypadá úplně opačně. Podle mého názoru od sedmdesátých let zažíváme sestupnou fázi a pravděpodobně má tak zvláštní podobu proto, že je v rámci systému překrývána či „řešena“ zadlužením, což nemůže fungovat donekonečna. Neřešily totiž skutečný důvod té krize, tedy trojúhelník práce- kapitál-technologie, který vytváří zásadní napětí nebo nerovnováhy, chceme-li.
Myslím, že současná krize je odložená ze sedmdesátých let a čas, který jsme si koupili, byl koupen velice nestandardními prostředky, které ale nic zásadního nevyřešily. AČ: V závěru knihy načrtáváš tři různé scénáře možného vývoje. IŠ: U těch scénářů vycházím metodologicky z teorie chaosu, tedy z úvahy, že krize má hluboký a systémový charakter. Systém současného globálního kapitalismu ztratil schopnost sám sebe stabilizovat - koneckonců krize vždy vyjadřuje, že systém není schopen sám sebe stabilizovat a že se otevírají okna pro řešení, která jsou jinak uzavřená. První scénář nazývám tragický. Není to úplná prolongace současného vývoje, ale jeho extrémní podoba. To znamená ještě silnější posílení faktoru kapitálu spolu s odbouráním sociálních práv se všemi doprovodnými jevy podpory xenofobních, rasistických tendencí, které koneckonců pozorujeme. Například omezení práv žen, návrat k takzvaným tradičním hodnotám - žena patří do domácnosti a má porodit tolik a tolik dětí a tak dále. V současnosti se pravicové extrémy – a tím myslím u nás Bátoru a Jocha - najednou dostávají do mainstreamu a jsou legitimizovány. A stejně tak nárůst pravicově extrémistických hnutí, Tea Party ve Spojených státech, to jsou podle mě ty první znaky tohoto scénáře, který já bohužel, pokud se proti němu něco neudělá a občanská veřejnost se neaktivizuje, považuji za velice pravděpodobný. A ty další dva, ty už předpokládají razantnější změnu systému. Jeden bychom mohli nazvat globální keynesianismus - změna shora. Velkou inspiraci představuje Stiglitzova zpráva, která byla vypracována na půdě OSN. Představovala jedno z těch prvních skutečně velkých hlubokých zamyšlení nad současnou krizí. Ve zkratce poukazuje na to, že národní stát dnes ztratil do značné míry svoji ekonomickou suverenitu a že pokud by měl plnit ty své sociální role, a to by podle OSN měl, tak je potřeba se na těch pravidlech dohodnout v rámci OSN anebo aspoň v nějakém větším celku - třeba v rámci Evropské unie. A nevylučuje se kombinace toho dalšího scénáře, což je „změna zdola“. Tedy změna, která by vycházela z tlaku občanů. Může mít různé podoby, buď jako reakce na ten fašistický scénář, může to být samostatný scénář, anebo to může být doplněk, a to by možná bylo skoro až optimální, v reDUBEN 2011 2
akci na tu změnu shora. Dva pohyby zároveň by se mohly synergicky posilovat a to přinese určitou deglobalizaci, tedy je to otázka decentralizace, lokalizace a především demokracie ve všech sférách života. Tedy nejenom v té formální demokracii politické, ale především s důrazem na ekonomickou demokracii s tím, že ten komunitní scénář by se eventuálně mohl stát zárodkem nějakého dalšího, jiného systému. Já to tam načrtávám poměrně hrubě, protože vypracovávat scénáře vývoje je, myslím, spíš práce pro tým lidí než pro jednoho člověka, ale snažila jsem se alespoň nějaké tři takové větve nastínit.
O MYŠLENKOVÉM KONZERVATIVISMU A NEOLIBERÁLNÍM KONÁNÍ
AČ: V souvislosti s finanční krizí se svým způsobem dostala do krize, nebo alespoň byla zpochybňovaná, ekonomie jako vědní disciplína. Na druhou stranu se nedá říct, že by ekonomie ztratila vliv ve společnosti. Jak vnímáš postavení ekonomie jako vědy v rámci akademického i širšího společenského pole?
IŠ: Já si to, upřímně řečeno, zas až tak vysvětlit nedokážu. Když jsem si dělala doktorát na politologii, tak jeden z kurzů se zabýval právě spojením ekonomického liberalismu a hodnotového konzervatismu, viz třeba Thatcherová. Tenkrát jsme poměrně jednoznačně došli k tomu, že to je vnitřně rozporné, že to nedrží pohromadě, je to protisměrný pohyb. Možná to je určité hledání v rámci pravice, ke kterému modelu se více přidat. V tom neoliberálním konzervativismu nebo konzervativním neoliberalismu, nebo jak to zkombinujeme, tedy prototyp toho liberálního v ekonomické sféře a konzervativních hodnot v rodině, představuje zvláštní kombinaci, která podle mne nedrží pohromadě, ale prezentuje se jako jednotný celek.
IŠ: V první fázi, v letech 2008, 2009, se hovořilo o smrti neoliberalismu, k čemuž ale nedošlo. Neoliberální názor byl do značné míry zdiskreditován rétoricky, ale už ne moc v praktické politice. Podle mnoha lidí ekonomové v posledních letech selhali a setkávám se často s názorem, že ekonomie není věda a my ekonomové jsme pavědci. Bohužel se vylévá s vaničkou i dítě - ekonomie je věda, jenomže problém je v tom, že vývoj v posledních řekněme třiceti letech byl velmi jednostranný a ekonomie se začala ztotožňovat s neoliberální ekonomií. V akademické rovině je potřeba vrátit ekonomii její důstojnost a její pravé místo, dát jí zpátky její kritický osten, ukázat, že jsou různé ekonomické školy. Vrátit pluralitu nejenom do rozhodování, ale také do té akademické sféry. AČ: Máš v českém prostředí nějaké spřízněné duše? Kolegy, se kterými tě spojuje podobné přemýšlení o ekonomii? IŠ: Co se týká spřízněných duší, tak samozřejmě jsou. Např. ekonomové na odborech, což tedy není akademická sféra, ale jsou to podle mého názoru jedni z nejlepších ekonomů tady. A samozřejmě znám je z té akademické oblasti také, například docent Sirůček, který recenzoval mou knihu. Ale je pravda, že v té sféře makroekonomie a národohospodářství je neoliberální diskurs dominantní, no a samozřejmě tomu napomáhají média, kde kolují pořád ty stejné typy ekonomů. A v té mezinárodní ekonomii to přeci jen není tak vyhraněné, ale zas ta pozice je taková technokratická. Postavená na prezentaci čísel. Neříkám, že ekonom musí být nutně aktivista, ale podle mého názoru je součástí společnosti.
Když si vezmeš každou ekonomickou školu a budeš sloupávat ty jednotlivé vrstvy, tak uvnitř je vždy hodnota toho, co je dobré a co je špatné. A o tom je potřeba mluvit, ukázat, že když je někdo keynesiánec, není to hřích a má jinou představu o společnosti a o ekonomice než ten, kdo se třeba hlásí k Hayekovi.
AČ: Nedávno jsi měla vystoupení na semináři o ženách a ekonomické krizi. Zajímavě jsi tam poukázala na rozpor mezi neoliberálním tlakem na flexibilitu, rychlé zapojení se na trh práce po rodičovské dovolené a neokonzervativním postojem, který směřuje ženy do domácí sféry. Jak si vlastně vysvětlit tuto souhru na první pohled úplně odlišných myšlenkových proudů?
AČ: Byly to i různé rovnopříležitostní organizace, které silně podporovaly flexibilitu na trhu práce, částečné úvazky atd. Z pohledu ženské dráhy na trhu práce ta větší flexibilita umožní té ženě se výdělečně zapojit, ale v dlouhodobějším horizontu to může mít nakonec horší důsledky. Je to vlastně stále snaha přizpůsobovat biografie žen, ne trh práce. IŠ: No, přesně. Ono to na jednu stranu vypadá, že částečné úvazky nabízejí prostě možnost skloubení rodiny a práce, věčného tématu, ale skutečně z dlouhodobého hlediska to proráží bránu k částečným úvazkům, jako by to bylo standardní zaměstnání. A je zřejmé, že z částečného úvazku se uživit nelze, to znamená, že tu závislost ženy případně na živiteli rodiny, na tom muži, to žádným způsobem neřeší. AČ: Nehledě na to - promiň, že ti do toho skáču - že se pracuje s předpokladem, že ten živitel nutně existuje, respektive to předpokládá, že „živení“ obstará někdo jiný a ženy se tedy částečně zapojí. Co ale svobodné matky, či rodiny, které z jednoho a půl platu žít nemohou? IŠ: U nás je většinou skutečně ten druhý plat prostě potřeba, je zásadně nutný. Nebezpečí částečných úvazků je v tom, že pokud by se staly normální, vedlo by to k rozšíření prekarizovaných prací, ze kterých se nelze uživit. Navíc v českém prostředí je skutečně běžné, jak jsem o tom koneckonců mluvila na semináři, že částečný úvazek znamená poloviční plat a minimálně osmdesátiprocentní nasazení. České prostředí to ještě víc deformuje, takže já nejsem úplně zastánkyně tohoto systému. Je nutné se zamyslet nad tím, co je práce, co je pro tu společnost důležité. Na důchodové reformě je krásně vidět, jak si nevážíme péče, kterou ta žena dává. Když si vezmeme ženu, která vychová třeba čtyři děti, tak se podle současného systému zřejmě fláká, bude mít malý důchod, pokud vůbec nějaký dostane. Žena, která se rozhodne, ať už z jakéhokoliv důvodu, to je její věc, nemít děti, budovat vlastní kariéru, vydělávat hodně, tak bude mít vysoký důchod, ale na ten důchod jí budou přispívat děti té druhé ženy, protože ona vychová plátce. Bohatství v té které zemi přece není v tom, že se v penzijních fondech „válí“ nějaké množství prostředků, ale bohatství je v těch lidech, v tom, co dokážou vyprodukovat. Peníze samy o sobě žádné bohatství nejsou, jejich hodnota odvisí od toho, co si za ně můžu koupit. Musí se něco vyprodukovat a kdo to vyprodukuje? Lidi! Myslím, že se tady nabízí dobrá možnost toto téma poDUBEN 2011 3
řádně otevřít a ukázat, že mnoho činností je neoceněno, a to nejen finančně, ale i společensky. Přitom je to něco, bez čeho nemůžeme jako lidský rod existovat, o lidské důstojnosti ani nemluvě. AČ: Přitom existují výpočty, které ukazují, jak velký podíl na HDP má neplacená, neviditelná práce těch, kteří pečují o domácnost, děti, staré lidi. V naprosté většině případů se jedná o ženy. IŠ: Problém je v tom, že se řekne, že to jsou jen odhady, že se jedná o alternativní přístupy, kdežto HDP spočítáme přesně. A taky si musíme uvědomit, že české prostředí produkuje ta čísla zkresleně. Na Západě se HDP bere jako nutné zlo, ale v diskusi dochází k hledání jiných ukazatelů, lepšího vyjádření, protože
Pokud chceme lépe pochopit společnost, tak si také musíme vzít jiné brýle, nemůžeme se na ni dívat jen optikou čísel, kdy lidé úplně zmizeli. V Česku je hrozná odtrženost, izolovanost, u nás se to, co ve světě běží a je vyzkoušené, chápe jako experiment. O AKADEMICKÉ DRÁZE A VEŘEJNÉM ANGAŽOVÁNÍ AČ: V současné době zastáváš pozici vedoucí katedry na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů (VŠMVV). Jaká byla tvá cesta k pozici vedoucí katedry? IŠ: Já jsem tam nastoupila nejdříve externě, to jsem ještě pracovala na VŠE, a potom, co jsem z VŠE byla odejita, abych tak řekla, tak jsem šla na plný úvazek na VŠMVV, kde jsem se věnovala mezinárodní ekonomii, a poté, co vznikla samostatná ekonomická katedra, jsem se stala její vedoucí. Zítra to bude teprve rok. V té akademické sféře je to relativně vyvážené, znám hodně žen vedoucích kateder. Na druhou stranu musím říct, že mám pocit, že je tam rozdělení práce takové, že muži rozhodují o zdrojích a ženy jsou ty výkonné, které to zpracují, zařídí, ale jejich vliv na financování je podstatně slabší.
A pokud se někdo domnívá – tak jako já – že v tom systému jsou elementární poruchy, tak nestačí o tom publikovat veřejné texty, nebo o tom hovořit na konferenci, ale je potřeba se zapojovat do společenské diskuse, hledat nějaké řešení. Elitářská věda se mi nelíbí už z principu, nemám ráda takové pyramidální struktury: Podle mě by společnost měla mít spíš horizontální strukturu. Jsme tu všichni společně, hledáme nějaký svůj způsob spolužití, jak se obohacovat, jak spolu vzájemně pracovat. To je moje vize společnosti a snažím se k tomu přispívat, ať už v rámci zmiňované občanské iniciativy nebo tím, že píšu a dávám do diskuse témata, která by podle mého názoru měla zaznít. AČ: Začátkem dubna proběhne druhé fórum ekonomických a společenských alternativ, které jako Alternativa Zdola spolupořádáte. Se setkáními jste začali v letošním roce, všimla jsem si, že je o fórum velký zájem. Mohla bys reflektovat, jak se tyto organizace, hnutí vyvíjejí a jak probíhalo první fórum? IŠ: Je tam obrovský kvas. A vláda vyprovokovala i to, že některá hnutí, která byla „spící“ se oživila, a jinak vzniklo také mnoho nových. Na prvním fóru se sešlo asi třicet organizací z celé republiky, což mě potěšilo. Teď je otázka, co z toho kvasu udělat, jestli je možné nějak koordinovat činnost, nějak spolupracovat. Je tam velká touha po změně a i po tom pracovat na nějaké dlouhodobější vizi, pokoušet se prostě dělat reformy zásadnějšího charakteru. A je samozřejmě debata, do jaké míry to je realizovatelné, ale já ten samotný kvas hodnotím pozitivně. Na nadcházejícím fóru půjde o to, pokusit se najít shodu, vzájemně si pomáhat, ale s tím, že každá organizace je suverénní. Na prvním fóru se ustavily pracovní skupiny a uvidíme, do jaké míry jsou jednotlivé organizace schopné pracovat na dlouhodobější vizi, na opravdu zásadnějších krocích. AČ: Děkuji za rozhovor.
AČ: Kromě akademické práce se také angažuješ veřejně, jsi spoluzakladatelkou organizace Alternativa Zdola, přispíváš do Britských listů, do Deníku Referendum a do dalších médií. Mohla bys mi říct něco víc o tom propojování akademického a veřejného působení? IŠ: Problém spočívá podle mého názoru v tom, že za vědu je u nás považováno to, čemu nikdo nerozumí, o čem může diskutovat několik málo zasvěcených, kteří znají ta cizí slova a pojmy. To považuji za elitářský přístup - my vědci a pak zbytek společnosti. Mrzí mě, že řada vědeckých pracovníků, když v té společnosti nastanou určité pohyby, když je prostor, aby se vyjádřili, vytvořili občanský postoj, tak zavládne mlčení. Většinou říkají „to sem netahejte, my jsme ti vědci, my bádáme“. Takový postoj podle mého názoru škodí občanské společnosti i jim.
Myslím, že vědec tady není proto, aby si bádal v koutku nad něčím, co ocení generace za dvě stě let, jsem přesvědčená, že vědec má nejen badatelskou povinnost, ale také společenskou odpovědnost.
DUBEN 2011 4
SLOUPEK ANNY ARC Důvěřovat je těžké. Pojďme se na důvěru zblízka podívat. Má mnoho tváří. Důvěra ve druhé, důvěra v sebe sama a třeba i důvěra v podporu. Důvěru nenajdete listováním v lexikonu, důvěra se musí budovat, jak ta vaše k sobě samým, tak i ta k ostatním. Předpokladem dobrého týmu jsou vedle důvěry profesní znalosti všech členů, motivace a respekt. Vztahové vlastnosti členů týmu jsou jiné u vědců, jiné u techniků, jiné u žen, jiné u mužů, jiné u mladších a jiné u starších. Jeden tým a tak ohromná různorodost! A tenhle "guláš" musí fungovat. A co vůbec znamená důvěřovat? Pro mě asi spolehnout se na druhého, že odvede práci tak, jak bych ji odvedla já sama. Zároveň ale i riskovat, že ten druhý udělá chybu. Důvěřovat je nechat se poučit a uznat tak zkušenosti jiných, a zároveň sama sebe neponižovat. Důvěra znamená otevřít se a přestat se mezi lidmi v týmu cítit jako jehla v horké poušti. Důvěřovat znamená i uznat práci technika, který si někdy neodpustí poznámku: "tohle není nic pro ženský". Důvěra v ostatní je často založená na důvěře v sama sebe. Důvěřovat v sebe sama znamená mít k sobě respekt a nenutit se do něčeho, co vám nesedí. Klidně odejděte z baru, pokud vám téma vadí. A nebojte se říci svůj názor, i když nebude populární, a stůjte si za ním - získáte tak respekt. Důvěřovat je umění v pravý čas vylézt z útulné ulity a v pravý čas se do ní zase umět vrátit. Důvěřovat znamená zůstat u sebe a přesto zůstat se členy týmu. Při komunikaci s kolegy v terénu musíte důvěřovat v jejich odborné znalosti, které vám chybí, ale musíte je také přijmout jako lidi, i když někteří prožívají svoje "mužské role" mnohem silněji, než tomu je na univerzitách, kde vám to bylo příjemnější. Nechtějte dokazovat, že všechno zvládnete samy. To je přeci jasný! Naučte se důvěřovat technikům. Využijte je jako užitečný nástroj, který dovede váš tým k úspěšnému cíli. Budete uvolněnější, protože důvěra otevírá dveře i k větší legraci při práci. Anna Arc, vědkyně v přírodních vědách
KNIŽNÍ OKÉNKO
KRIZE JAKO NOVÝ ZAČÁTEK, NEBO PROMARNĚNÁ ŠANCE? GENDEROVÉ ASPEKTY FINANČNÍ KRIZE. (Sokačová (ed.), 2010, Praha: Gender studies o.p.s.)
Obecně prospěšná společnost Gender studies iniciovala vznik rozsahem sice útlé, nicméně obsahem výživné publikace, která se zaměřuje na genderové souvislosti finanční krize. Kniha je určená široké veřejnosti. Je rozdělená do pěti oddílů. První se věnuje finanční krizi z feministické perspektivy, druhá dopadům finanční krize na sociální a rodinnou politiku, třetí reformám vzdělání a výzkumu, čtvrtá migraci. Knihu uzavírá soubor textů věnovaných souvislostem mezi finanční krizí a neziskovými organizacemi. Na publikaci se podílelo patnáct autorek a autorů, zástupců akademické sféry a neziskového sektoru, mezi nimi např. Marcela Linková, Tereza Stockelová, Marek Hrubec a Petr Pavlík. Ilona Švihlíková. GLOBALIZACE A KRIZE. SOUVISLOSTI A SCÉNÁŘE. (2010, Grimmus)
Publikace se zabývá vztahem mezi (ekonomickou) globalizací a současnou finanční krizí. Autorka si všímá souvislostí mezi finanční krizí a změnami, které se na ekonomicko-politické úrovni odehrávají od 70. let. Současnou ekonomickou krizi tedy zasazuje do historických i geopolitických souvislostí. Krizi chápe jako vyústění neoliberálních politik a vzestupu finančního sektoru. V knize analyzuje nejen důvody současné krize, ale načrtává i možné scénáře budoucího společenského vývoje. Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou najdete v tomto čísle newsLetteru.
NKC-ŽV vydalo novou publikaci SEXUÁLNÍ OBTĚŽOVÁNÍ VE VYSOKOŠKOLSKÉM PROSTŘEDÍ: ANALÝZA, SOUVISLOSTI, ŘEŠENÍ / Marta Vohlídalová
Publikace vychází ze studie sexuálního obtěžování studujících ze strany vyučujících, kterou provedly členky týmu NKC-ŽV mezi lety 2008-2009 na jedné z pražských fakult v rámci výzkumu podpořeného MŠMT ČR. Monografie shrnuje výsledky šetření zaměřeného na prevalenci jevu, postoje i možná řešení a představuje také politiky, nástroje a procedury, které používají zahraniční univerzity k boji proti sexuálnímu obtěžování. Sexuální obtěžování ve vysokoškolském prostředí je tématem, o kterém se v České republice příliš nemluví, které je často bagatelizováno a jehož existence je popírána. Není považováno za problém hodný systematického řešení, ale spíše za individuální selhání několika málo studujících a vyučujících. Vyzdvihována je skutečnost, že „...jde přeci o dva dospělé lidi, kteří by měli být schopni řešit své vlastní problémy“. Ti, kteří se s problémem setkají, proto čelí apriornímu podezření, že si za to mohou sami, protože takové chování patrně sami vyprovokovali, případně nebyli schopni říci dosti razantní „ne“. Od skutečnosti, že extrémní mocenská nerovnováha, která panuje mezi studujícími a vyučujícími, obětem svazuje ruce, se přitom obvykle odhlíží. Dotyčný, nebo v souladu s obecnou představou spíše dotyčná, která není schopna se se sexuálním obtěžováním ze strany vyučujícího vypořádat, tak čelí podezření, že je buď hloupá a naivní, protože nekalé úmysly vyučujícího včas neprohlédla, nebo že se dané situace snažila sama zneužít ve svůj prospěch, případně že si celou záležitost vymyslela. Málokdo z těch, kdo vynášejí takové soudy, si přitom uvědomuje, že možnosti účinné obrany komplikuje mj. i fakt, že na rozdíl od většiny univerzit v západní Evropě a anglosaských zemí chybí v ČR univerzitní politiky, které by tuto problematiku ošetřovaly. Není tedy divu, že studující často tápou a nevědí, na koho by se v případě potřeby mohli obrátit.
DUBEN 2011 5
TAK TROCHU O VĚDĚ NEJDŘÍV MUSÍŠ NĚCO DOKÁZAT… Nedávno jsem se potkala s kamarádem, který mi svěřil, že čekají s přítelkyní miminko. A hned si smutně postěžoval, že na tu zprávu řada lidí reaguje překvapivě negativně a to především v práci. Jeho školitel se dokonce nechal slyšet, že je to velká škoda a zklamání a že člověk by měl nejdřív něco dokázat a až pak si pořizovat rodinu. Pro upřesnění, mému kamarádovi je třicet, vystudoval medicínu, v současné době dělá třetím rokem doktorát na Akademii věd. Zdálo se mi absurdní odsuzovat člověka za rozhodnutí založit rodinu a hned jsem začala žertovat na téma, co to vlastně znamená „něco dokázat“. Pokud je myšleno dokázat něco ve vědě, je to získání titulu Ph.D.? To asi ne. Je to tedy opublikování několika článků v časopise s vysokým impakt faktorem? A jak vysoký impakt faktor by to měl být, aby se dalo říct, že člověk skutečně něčeho dosáhl? Nebo něco skutečně dokážeme, když získáme prestižní grant či evropskou cenu? A nebo si má kamarád ještě deset či patnáct let počkat, že třeba něco převratného objeví? A co když nic neobjeví? Člověk by se tomu jen zasmál a mávl rukou, kdyby takových reakcí nebylo až příliš. Další můj známý získal ocenění pro mladého vědce a následně v rozhovoru na otázku novináře: “Čeho byste chtěl v životě dosáhnout?“ odpověděl, že by jednou chtěl být především dobrým otcem a vychovat ze svých dětí slušné lidi. V jeho pracovním týmu se ovšem tento komentář nesetkal s pochopením, naopak. A když pak o pár měsíců později přišel s novinkou, že čekají s manželkou rodinu, tak se dozvěděl, že se tím akorát oba profesně zničí. Je paradoxní, jak je v dnešní společnosti generace lidí okolo třiceti pod tlakem ohledně otázky rodiny. Na jednu stranu ze všech stran slyšíte o tom, že byste rozhodně neměli mít děti, že je to moc brzo, že přece musíte nejdřív něco vybudovat a dokázat. A pak najednou, především v případě žen, téměř ze dne na den, začnete slýchat pravý opak. Místo respektování vašeho rozhodnutí má a bude mít tuto bytostně osobní otázku potřebu posuzovat, komentovat a kritizovat až překvapivě mnoho lidí. Nezbývá tedy než popřát hodně sil, ať už v životě chcete dokázat cokoliv. ZMJ
Publikace NKC-ŽV se proto snaží přispět k diskusi nad tímto problémem a k jeho případnému systematickému řešení, stejně jako i k narušení četných stereotypů, které se k tomuto fenoménu váží. Na základě využití kombinace kvalitativních i kvantitativních metod autorky rozvíjejí témata, jakými jsou např. definice sexuálního obtěžování očima studujících, zkušenosti studujících se sexuálním obtěžováním ze strany vyučujících, jejich reakce a strategie zvládání těchto situací a jejich postoje a názory týkající systematického řešení problému. Jedním z nejpřekvapivějších zjištění výzkumu přitom byla relativně vysoká míra výskytu obtěžování na studované fakultě. Ač jsme si vědomy, že výsledky případové studie není možné zobecnit na situaci všech vysokých škol v ČR, je minimálně signálem, že se tento fenomén v ČR vyskytuje a patrně nejde o marginální jev. Na dané fakultě se s některou z forem obtěžování setkalo až 67 % ze 700 dotázaných studentek a studentů, přičemž záleželo na závažnosti forem obtěžování. Sexuální obtěžování totiž na rozdíl od běžné představy nezahrnuje pouze nejtěžší formy, jako je sexuální násilí, vydírání, osahávání a podobně. Zahrnuje i řadu měkčích a zdánlivě neškodných forem sexistického chování, které však vytvářejí nepřátelské, pokořující nebo urážlivé prostředí a mohou studentům a studentkám pobyt na škole znepříjemnit. Takovým způsobem definuje sexuální obtěžování i český právní řád ve svém Antidiskriminačním zákonu, obdobně jako i evropská legislativa. Se sexistickými komentáři a narážkami nebo vtipy se přitom setkalo kolem 66 % studujících, zkušenosti s nejtěžšími formami obtěžování, kam patří např. nežádoucí fyzický kontakt nebo vydírání, mělo výrazně méně studujících – 9 %. Publikaci autorského kolektivu Marta Vohlídalová (ed.). Kateřina Šaldová a Barbora Tupá je možné objednat v Tiskovém a edičním oddělení SOÚ AV ČR (kontakt:
[email protected]). Shrnutí studie v ČJ a AJ je ke stažení zde.
VĚDKYNĚ A VĚDCI V POHYBU Tento měsíc vám přinášíme rozhovor s rakouským vědcem Stefanem Ratschanem, který působí od roku 2006 v oddělení výpočetních metod Ústavu informatiky AV ČR. Po získání doktorátu na Univerzitě Johannese Keplera v rakouském Linci absolvoval několik postdoktorských a výzkumných pobytů. Působil na Univerzitě ve španělské Gironě a v Ústavu Maxe Placka v Saarbrückenu. Zabývá se výpočetním ověřováním matematických modelů a ačkoliv se jeho výzkumné působení odehrává na poli základního výzkumu, živě se zajímá o další využití své vědecké práce v praxi. AČ: Není úplně obvyklé, že v českém akademickém prostředí působí vědec či vědkyně, kteří se narodili, vystudovali a působili v zahraničí. Jaká byla vaše cesta do Česka? SR: Měl jsem za sebou působení v různých zemích a hledal jsem místo s delší časovou perspektivou. Mezi podmínky, které jsem si stanovil, patřila kulturní a geografická blízkost k Rakousku a život ve větším městě, a to Praha splňovala. AČ: Praha je tedy dlouhodobé rozhodnutí? SR: To je jedna z těch hlavních věcí, proč jsem tady. A navíc tady se informatika vyvíjí, jsou tu ještě možnosti. Jeden příklad: na ČVUT je nová Fakulta informačních technologií, mají mnoho nových studentů. Je tady ještě prostor pro vývoj, pro to něčeho dosáhnout. V Západní Evropě se dostala informatika už na nějakou úroveň, kde se toho moc nezmění, i počet studentů je víceméně konstantní. Má sice mnohem delší historii, ale je to na nějakém bodu, kde toho už nemůžu tolik ovlivňovat jako tady. Tady je nová fakulta, mám možnosti tam něco vyvíjet a něčím přispívat. AČ: Jak se vám v Praze žije? SR: Hraji na piano v jazzovém big bandu. Zabírá to hodně času, ale zejména na začátku, když jsem neuměl moc mluvit česky, to byla výborná možnost, hudba funguje i bez toho. A jinak se cítím jako někdo, kdo se přestěhuje. Na jednu stranu se dá velmi rychle a snadno navázat kontakt s lidmi v podobné situaci, poznávat další cizince, kteří se přestěhovali do Prahy. To je jednoduché. Ale většinou tady zůstanou rok, dva a potom odjedou. Ale takhle to nemůže fungovat, jako nekonečný koloběh. Mnohem těžší je poznávat lidi, kteří tady žijí nastálo. Národnost a takové věci, to je jedno, to není důležité, ale prostě lidi. To je těžké a to trvá.
DUBEN 2011 6
EKONOMIKA PRÁCE VS. EKONOMIKA PÉČE?! Zpráva z konference Ženy a ekonomika. Kateřina Cidlinská, Alice Červinková, Alena Ortenová
ČESKÁ ŽENSKÁ LOBBY (ČŽL) A NADACE FRIEDRICHA EBERTA USPOŘÁDALY POD ZÁŠTITOU VLADIMÍRA ŠPIDLY 17. BŘEZNA 2011 KONFERENCI ŽENY A EKONOMIKA V AKADEMICKÉM KONFERENČNÍM CENTRU SOCIOLOGICKÉHO ÚSTAVU AV ČR. KONFERENCE MĚLA ZA CÍL UPOZORNIT NA ROZDÍLNÉ DOPADY EKONOMICKÉ KRIZE NA ŽENY A MUŽE, NA DŮLEŽITOST PÉČE PRO CELOU SPOLEČNOST A JEJÍ NÍZKÉ OCENĚNÍ A NA NEGATIVNÍ JEVY, KTERÉ SOUVISEJÍ S PRIVATIZACÍ VEŘEJNÝCH SLUŽEB.
Moderátorka Alena Králíková a panelistky Alexandra Jachanová-Doleželová, Barbara Stieger, Radka Dudová
První část konference byla věnována tématu péče a hlavní příspěvek měla hostující německá psycholožka a feministická teoretička Barbara Stiegler, vedoucí odboru genderové politiky v oddělení hospodářské a sociální politiky Fridrich Ebert Stifftung Bonn. Diskutujícími byly Lenka Formánková, Alexandra Jachanovoá Doleželová, Radka Dudová a Eliška Kodyšová. Alexandra Jachanová Doleželová, předsedkyně České ženské lobby, uvítala hostky a hosty a zdůraznila, že pro ČŽL jako platformu neziskových a akademických institucí, které prosazují genderovou rovnost, je téma „ženy a ekonomika“ zásadním, a to především v současnosti, kdy se různé vlády snaží reagovat na důsledky finanční krize. „Je důležité si uvědomit,“ řekla, „že tato krize dopadá na ženy jinak než na muže, a to především díky jejich nerovnému postavení ve společnosti. “ NEVIDITELNOST NEPLACENÉ PÉČE PŘEDSTAVUJE STĚŽEJNÍ PROBLÉM SOUČASNOSTI. Německá feministická teoretička Barbara Stiegler se zabývá logikou tržní ekonomiky a logikou péče, a tyto dvě logiky považuje za diametrálně odlišné, neboť logika neplacené péče není tržně orientovaná, ale je základem mezilidských vztahů. Feministická definice péče definuje péči jako neviditelnou, neplacenou, přisuzovanou ženám, ať už na základě biologického pohlaví nebo socializace, a jako nedoceněnou. Stiegler se ve svém příspěvku zaměřila na péči o staré lidi především v Německu, kde 68 % péče o staré lidi je poskytováno v domácím prostředí ženami, 32 % je
zajištěno profesionální péčí. Neplacená péče je tak obecně využívána jako jakási „úspora“ státu. Přitom neplacená péče o staré lidi tvoří v Německu 4, 9 miliardy hodin práce, z toho dvě třetiny této péče vykonávají ženy, což by představovalo 3,2 miliardy hodin práce placené, jak uvedla Stiegler. Ženy se buď vzdají svého zaměstnání, aby mohly pečovat, nebo pracují na poloviční úvazek, což je častěji než muže přivádí na hranici chudoby. Závislost a úbytek sil, připomněla Stiegler, jsou přirozenou součástí lidské existence a péče zabraňuje vykořisťování. Celá „pyramida“ fungování společnosti by se bez neplacené péče zhroutila. Do hrubého domácího produktu ovšem není neplacená péče zahrnuta, její hodnota není brána v potaz (přitom v Německu vytváří péče o staré lidi hodnotu 44 miliard euro) a, jak je přesvědčena Stiegler, to je dáno mužským uvažováním o tržní ekonomice. Stiegler navrhuje jedinou cestu: musíme vytvořit takové podmínky, aby mainstreamové vládní politiky pochopily, že nelze uvažovat o péči jako o „úspoře“ - a k tomu mohou přispět feministické ekonomické teoretičky. Státy by pak měly vypracovat jiné, nové modely, vytvářet politická rozhodnutí, která budou navrhovat, jak bude péče rozdělena, která se bude odehrávat doma a která v profesionálním sektoru. To ovšem předpokládá vzdělávání a odstraňování genderových stereotypů a předsudků, jež jsou stále přítomny v uvažování o placené a neplacené práci. Alexandra Jachanová Doleželová navázala na Barbaru Stiegler a znovu zdůraznila, že péče v soukromí je ve společnosti podhodnocena a přitom je na ní závislá celá ekonomika. Existuje-li ekonomika práce, měla by existovat i ekonomika péče? Jistě, ale znamená to přenést odpovědnost, znamená to také umožnit svobodnou volbu realizace. Je málo zdůrazňováno, že ženy, zastoupené mj. i v důsledku péče jen málo v politice, se nemohou rovnocenně podílet na vytváření politik. Důsledkem jsou ovšem sociální vyloučení, nízký důchod, chudoba atd. Radka Dudová se ve svém příspěvku zaměřila na oblast péče o malé děti, jež je v případě osamělých matek u nás relativně již dostatečně diskutována. Nastavení sociálního státu ovšem stále stojí na tradičním rozdělení – žena má hlavní odpovědnost za péči, a tomu podřizuje svou kariéru. „Pokud tento stav funguje,“ podotkla Dudová, „vypadá to jako svobodná volba.“. Dle výzkumu ČSÚ z r. 2001 má rodina s dvěma rodiči o 46% vyšší příjem než rodina osamělé matky. Dudová připomenula, že nejde již o marginální problém, neboť dle statistik 20% dětí vyrůstá v rodině osamělé matky. Dopolední blok uzavřel příspěvek Elišky Kodyšové, psycholožky a psychoterapeutky, jež spolupracuje s občanským sdružením Aperio – Společností pro zdravé rodičovství. Kodyšová ve svém příspěvku poukázala na několik aspektů přístupu státu k ženám a na jejich dopady na sebevědomí a kompetence žen, jak v osobním životě, tak na trhu práce. Kritizovala přístup českého státu, v jehož očích je žena tou hlavní (nebo dokonce jedinou) osobou zodpovědnou za dítě, za jeho zdravý vývoj i chování, přístup, v jehož rámci se ztrácí nejen zodpovědnost otce, ale zejména zájmy žen-matek. Odpolední blok byl věnovaný genderovým aspektům finanční krize. Úvodní příspěvek přednesla Christa Wichterich. V panelu dále vystoupila Ilona Švihlíková, Linda Sokačová, Zuzana Uhde a Dalibor Holý. Christa Wichterich působí jako nezávislá novinářka, publicistka a konzultantka v oblasti rozvojové spolupráce. V současnosti vyučuje na Institutu pro mezinárodní rozvoj na vídeňské univerzitě. Je členkou akademického výboru hnutí ATTAC v Německu a organizace Women in DUBEN 2011 7
Development Europe (WIDE). Wichterich věnovala svůj příspěvek globální krizi z feministické perspektivy, respektive feministické ekonomii. Vysvětlila příčiny krize, představila její dopady a seznámila publikum s předpoklady pro to, aby se další globální krize v budoucnu neopakovala. Své kořeny má krize již v 70. letech, kdy došlo k nadprodukci, tedy stavu, kdy bylo na trhu mnoho produktů, které však neměl kdo kupovat, neboť zde neexistovala dostatečná kupní síla. Nemělo tedy smysl dále investovat do produkce a namísto ní se přesunul kapitál na finanční trh, do finančních spekulativních produktů. Snaha udržovat náklady velice nízko, vedla k proměně podoby práce. Práce byla méně finančně ohodnocena a byla méně stabilní. Dále došlo ke komercionalizaci soukromé sféry, kdy škrty v sociálních výdajích vedly ke krizi společenské reprodukce. V rámci tohoto vývoje došlo i k základní proměně státu, jež se z původního sociálního státu zaměřeného na blahobyt občanů přerodil na stát kompetitivní zaměřený na svou konkurenceschopnost na globálním trhu. Na ženy měl tento proces ambivalentní dopad. Na jednu stranu došlo k velkému zvýšení ženské zaměstnanosti, ale na druhou stranu to ženám nepřinesla rovnost s muži ani v soukromé sféře, kde stále nesou hlavní odpovědnost za péči o děti a domácnost, ani na trhu práce. Jsou levná pracovní síla. Hlavním poselstvím příspěvku Wichterich však bylo upozornění na současné nešťastné řešení krize pouze podle logiky tržní ekonomiky a s ohledem na globální konkurenceschopnost státu, tedy řešení, kdy se snižují výdaje na lidi a zároveň se na ně přenáší rizika z firem a ze státu. Namísto těchto pseudořešení, jejichž cílem je vlastně jen stabilizovat současný systém, který však krizi způsobil, je nutné přistoupit k radikálnějším změnám celého systému. Je třeba změnit přístup k hodnotám, nákladům a rizikům tak, aby nebyly přenášeny seshora dolů, nýbrž naopak. V první řadě je podle Wichterich nutné odpovědět na globální krizi globální regulací finančního trhu a odstranit spekulaci s životně nezbytnými věcmi. Je nutné upřednostňovat zajištění potřeb a péče nad růstem a maximalizací zisku.
Christina Wichterlich, Zuzana Uhde, Ilona Švihlíková, Dalibor Holý a Linda Sokačová
SOCIÁLNÍ STÁT PODNĚCUJE SKRZE VEŘEJNÉ POLITIKY ROVNÉ PŘÍLEŽITOSTI, KTERÉ PŘINÁŠEJÍ SPOLEČENSKOU PROSPERITU. Druhou mluvčí odpoledního panelu byla Ilona Švihlíková, ekonomka přednášející na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vtahů v Praze a autorka knihy Globalizace a krize. Její příspěvek se do značné míry překrýval s příspěvkem Wichterich, neboť se zaměřoval na příčiny globální krize a kritiku jejího aktuálního řešení. Na rozdíl od Wichterich, jejíž příspěvek byl obecnějšího rázu a upozorňoval na více jednotlivých aspektů krize, Švihlíková se rozhodla pro podrobnější analýzu trhu práce. V souvislosti s řešením krize připomněla Švihlíková velice důležitý fakt, a sice markantní rozdíl mezi prvotními reakcemi na přelomu roku 2008 a 2009 a aktuální rétorikou z roku 2011. Prvotní reakci totiž byly poměrně hodně kritické k vůči neoliberální ekonomické politice a objevily se snahy
o makroekonomickou kooperaci, zejména o globální finanční regulaci a boj proti daňovým rájům. Naproti tomu dnes se rétorika úplně obrátila a jako vhodné řešení je předkládáno posílení neoliberálního trendu, který krizi předcházel. Na trhu práce se krize projevuje zejména zvyšující se nezaměstnaností. Švihlíková se zaměřila na řešení nezaměstnanosti v ČR, avšak upozornila, že situace v zahraničí je velice podobná. V ČR jsou propagovány dva hlavní přístupy k řešení – neokonzervativní a neoliberální. Neokonzervativní řešení spočívá ve vytlačení žen z trhu práce a znovunastolení tradičního chlebodárcovského modelu rodiny muže-živitele a ženy v domácnosti. Neoliberální přístup naopak říká, že ženy by neměly zůstávat po porodu dlouho doma, neboť pak se jejich návrat na trh práce stává obtížným nebo nemožným, a je škoda, aby tato pracovní síla zůstala nevyužita. Jakkoli by se tento přístup mohl na první pohled zdát z genderového hlediska méně problematický než prvý, ve výsledku ženy stejně znevýhodňuje, neboť v praxi by měl znamenat širší využívání částečných úvazků ženami. Jedná se tedy o „řešení“ podle logiky, že žena je schopná vykonat stejnou práci jako muž, ale za méně peněz, vzhledem k tomu, že reálně částečný úvazek v podstatě znamená stejný objem a kvalitu práce, ale za nižší mzdu, tedy řešení velice výhodné pro firmy. Pro Švihlíkovou není společensky akceptovatelné ani jedno z těchto řešení nejen z genderového hlediska, nýbrž i z hlediska elementární ekonomické logiky, pokud nechceme krizi prohlubovat. Základem skutečně efektivního řešení je tedy podle ní začít vést hlubokou systémovou debatu nejen o genderových aspektech práce, ale o práci jako takové, zejména o vztahu kapitálu a práce, neboť prozatím se nerovnost mezi nimi stále prohlubuje. JE NUTNÉ UPŘEDNOSTŇOVAT ZAJIŠTĚNÍ POTŘEB A PÉČE PŘED RŮSTEM A MAXIMALIZACÍ ZISKU. Linda Sokačová, ředitelka Gender Studies, o.p.s., se ve svém příspěvku zaměřila především na roli sociálního státu, jeho současnou demontáž a negativní důsledky, které plynou z privatizace veřejných služeb. Připomněla, podobně jako předchozí panelistky, že zatímco v počátcích finanční krize v roce 2008 se na západ od nás (včetně představitelů Evropské unie) hovořilo o krizi současného kapitalistického systému, tak „kritika utichla a krize se léčí tím, co ji způsobilo“. Hlavním a prakticky jediným lékem na ekonomickou krizi je omezování veřejných politik a privatizace veřejných oblastí, jako jsou zdravotnictví a školství. Problém Sokačová spatřuje v tom, že sociální stát začal být chápán jako přístup, který je funkční pouze v prosperující ekonomice. Pohled Gender studies, o.p.s., je odlišný, a naopak staví na předpokladu, že sociální stát umožňuje a podněcuje skrze veřejné politiky a služby rovné příležitosti, ty pak souvisejí s prosperitou, i když chápanou šířeji než v ekonomickém duchu. Největší škrty se odehrávají v oblasti rodinné politiky. Problematické je především to, že se nejedná o koncepční a systémové kroky, ale jedná se právě jen o škrty (doprovázené ideologickými zdůvodněními). Jedním z příkladů privatizace veřejné sféry je politika státu vůči předškolním zařízením. Veřejné školky trpí zásadním podfinancováním, a zároveň stát finančně podporuje vznik těchto zařízení ve firmách. Podle Sokačové je vysoce pravděpodobné, že za několik let dojde k tomu, že veřejná předškolní zařízení budou označena jako ta, která nezvládají svou roli, což může vést k další privatizaci této služby a následně ke zvýšení nákladů domácností rodin s dětmi. Další prezentující v panelu byla Zuzana Uhde, členka oddělení Gender a sociologie, Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i. Ve svém příspěvku se zaměřila na to, jaké důsledky má současný společenský vývoj na emancipaci žen. Uhde předeslala, že vstup žen na trh práce neznamenal jejich emancipaci, ale došlo k „zastavení genderové revoluce“ (Hotchild), protože ženy se dostaly do situace „dvojí směny“, kdy se spolu s placenou prací v zaměstnání nadále zásadním způsobem podílely na péči o roDUBEN 2011 8
dinu. Uhde v souladu s předřečnicemi chápe ekonomickou krizi jako důkaz selhání neoliberálního modelu, který je založen na maximalizaci zisků. Krize pak nepředstavuje „izolovaný moment“, ale představuje vyústění dlouhodobých trendů. Společnosti založené především na tržních principech nemají nástroje na to, aby zajistily rovné postavení žen ve společnosti, protože v rámci tržního modelu není oceňována péče a jsou to stále především ženy, které jsou zodpovědně za sociální reprodukci. Uhde podtrhla klíčovou roli veřejného modelu péče, který ale ustupuje do pozadí dvěma souběžně probíhajícím procesům – jednak tlaku na přenesení péče zpět do soukromé sféry a zároveň „ztržňění“ péče. Zahrnutí péče do trhu práce vedlo k vytvoření pečovatelského sektoru, který je podfinancovaný, nejistý a je chápán jako špatně placené a druhořadé zaměstnání. Uhde představila koncept deformované emancipace, který popisuje situaci, při níž dochází k sociální polarizaci a k nové, sociální a kulturní dělbě práce mezi ženami. Spolu s odstraňováním veřejného sektoru a privatizací péče se objevují pomocnice v domácnosti. Tak dochází k upevňování normativního požadavku na genderovanost péče (místo ženy se stará jiná žena, práce se nedělí mezi partnery). Zároveň toto nové rozdělení rolí mezi ženami znemožňuje nový rozjezd výše zmíněné „zastavené genderové revoluce“.
naci. Co se týká Holého argumentu o přeskupení trhu práce, nebránila by se veřejné debatě o délce pracovního týdne, ale co se týká částečných úvazků zůstává velmi skeptická především v kontextu České republiky.
Panel uzavřelo vystoupení Dalibora Holého, ředitele Odboru statistiky trhu práce a rovných příležitostí. Holý postavil svůj příspěvek na představení některých základních statistických ukazatelů, které prokazatelně dokládají diskriminaci žen na trhu práce. Ženy mají na trhu práce jednoznačně slabší a méně pevné postavení, které je dané jak vyšší nezaměstnaností, tak nižšími výdělky. Při sledování rozdílu mezi platy žen a mužů se ukazuje, že výdělky žen dosahují – a to dlouhodobě a beze změny – ¾ hodnoty výdělku mužů. Co se týká konkrétně současné ekonomické krize, tak první vlna dolehla především na tzv. mužský sektor trhu práce – na zpracovatelský průmysl, v další vlně byl ale zasažen především sektor veřejný, a to je vlna, která probíhá v současné době (např. ve zdravotnictví pracuje 80% žen, ve školství 84%). Holý představil dále data související s nezaměstnaností. Nezaměstnaností trpí více ženy než muži a především u dlouhodobé nezaměstnanosti je tento rozdíl poměrně velký (3,7% muži, 2,5% ženy). U věkové kategorie do 30 let není rozdíl tak zřetelný (3, 8% muži a 4,4% ženy) jako u věkové kategorie starší (30-44 let). Zde dlouhodobá nezaměstnanost u mužů představuje 1,6% a u žen celé 4%. Holý dal tato data do souvislosti s péčí o malé děti, odchodem na mateřskou a rodičovskou dovolenou a s obtížným návratem žen do profesního života. V závěru svého příspěvku se kladně vyjádřil k systému částečných úvazků. Uvedl, že např. v Nizozemí pracují ¾ žen na částečný úvazek, a proto nebyl dopad krize tak tvrdý jako v jiných zemích. Částečné úvazky obhajoval argumentem, že pracovní trh je velký a je třeba ho „nakrájet“ tak, aby práce zbyla na více lidí. V tom s Holým nesouhlasila v diskuzi Ilona Švihlíková, která zastává názor, že prosazování částečných úvazků jako flexibilizačního nástroje povede k diskrimi-
V rámci konference představily zástupkyně slovenského zájmového sdružení žen ASPEKT a Gender studies, o.p.s., Zuzana Maděrová a Linda Sokačová, knižní publikace jejich organizací. Zuzana Maděrová seznámila publikum se třemi knihami, jež vydal ASPEKT v loňském roce. Představila publikaci Rodové dôsledky krízy. Aspekty vybraných prípadov autorek Debrecéniové, Filadelfiové, Maďarové a Cvikové, jež otevírá diskusi o genderových aspektech ekonomie na Slovensku. Téhož roku také vyšla publikace Spravodlivosť v rodových vzťahoch. Aspekty rozdeľovania (nielen) zdrojov autorek Stiegler a Michalitsch o genderových aspektech hodpodářské krize, zejména o genderovém mainstreamingu a rozpočtování. Jako poslední představila Maděrová publikaci Rodová perspektíva v ekonómii. Aspekty mocenských vzťahov autorek Filadelfiové, Gerbery, Michalitsch, Pietruchové, Zachorowske-Mazurkiewicz a Cvikové. Všechny publikace jsou dostupné v elektronické podobě na http://www.aspekt.sk/. Linda Sokačová, ředitelka Gender Studies o.p.s., uvedla publikaci Krize jako nový začátek nebo promarněná šance. Generové aspekty finanční krize, jež je výsledkem spolupráce se sdružením ASPEKT a polskými a ukrajinskými partnery, dlouhodobě podporované Nadací Heinrich- Böll-Stiftung. Bella Publikace se zaměřuje na 3 oblasti: 1) sociální a rodinná politika, trh práce, 2) vzdělávací systém a věda (na této tematické sekci se podílelo NKC-ženy a věda), 3) postavení migrantů a migrantek v ČR. Publikace je dostupná v češtině a její shrnutí též v anglickém jazyce.
Konference otevřela důležitá témata, o kterých se v souvislosti se současnou ekonomickou krizí příliš nehovoří. V přednáškách a diskusních vstupech přednášející předestřeli a vykreslili koncept péče, který by měl být plnohodnotným konceptem spolu s konceptem placené práce. Společnost nelze zúžit na trh práce a to, co se do něj nevejde, nemůže ignorovat jako soukromé záležitosti jednotlivců. Společnost je tvořena také vazbami, které se logice trhu vymykají a zároveň jsou tyto vazby a vztahy zásadní i pro profesní práci. Konference také upozornila na specifika dopadu krize na ženy – a to v několika ohledech. V současnosti dopadá poslední vlna krize na veřejný sektor. A je otázkou, zda je to stále vlna krize, či se krize stala silným rétorickým nástrojem pro snížení finančních toků do veřejných rozpočtů. Každopádně, oblasti trhu práce, které byly vždy feminizované a nedoceňované a které souvisejí s péčí ve veřejném prostoru (zdravotnictví, školství), jsou vystaveny dalším škrtům, což v pozici zaměstnanců bude mít větší negativní vliv na ženy. Nutno dodat, že z hlediska využívání těchto služeb se bude jednat o dopad celospolečenský. Další specifický dopad na ženy souvisí s politikami podporujícími flexibilizaci a částečné úvazky, ohledně kterých se ovšem diskutující neshodli. Někteří je považovali za cenný nástroj pro zvyšování zaměstnanosti žen, jiní za nástroj, který ženskou pracovní sílu zneužívá, a dodejme, že jí zároveň neumožňuje plnohodnotnou participaci na trhu práce. Artikulováním koncepce „deformované emancipace“ pak Zuzana Uhde poukázala na důležitý aspekt toho, že současné reformy, stavějící na privatizaci služeb, k genderové rovnosti nesměřují, ale naopak vytvářejí nerovnosti nové.
DUBEN 2011 9
AKTUALITY
PROGRAMY NÁVRAT A ERC CZ BYLY SCHVÁLENY VLÁDOU Programy NÁVRAT a ERC CZ jsou dvě nová opatření na podporu výzkumu a vývoje pro léta 2012-2019. Poskytovatelem této účelové podpory je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Program ERC CZ je zaměřen na podporu projektů hraničního (mezního badatelského) výzkumu špičkových českých výzkumných pracovníků, kteří si zažádají o grant Evropské výzkumné rady (European Research Council, ERC) a při podání projektu uspějí v hodnocení prováděném mezinárodními, odbornými panely ERC s výsledkem "The proposal is of good quality and fundable but not retained for funding due to budgetary constrains.", tzn. že se jejich projekt dostane na rezervní seznam, nemůže však již být financován z prostředků ERC. Hlavní řešitel (PI) tak díky tomuto programu bude moci realizovat nezměněný projekt podaný do výzvy ERC v libovolné výzkumné organizaci v ČR. Program ERC CZ bude vyhlašován formou opakovaných veřejných soutěží v návaznosti na zveřejnění výsledků hodnocení projektů z evropských výzev ERC. První veřejná soutěž by měla být vyhlášena v září roku 2011. Program NÁVRAT je synergickým programem podpory k Operačnímu programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost (OP VK). Hlavním cílem programu NÁVRAT je vytvořit podmínky pro návrat špičkových pracovníků VaVaI do České republiky a usnadnit výzkumným organizacím v ČR zapojení perspektivních výzkumných pracovníků se zahraniční praxí a kvalitními výsledky ve VaVaI do výzkumné činnosti v České republice. Z programu NÁVRAT lze podpořit vybavení jejich nového působiště v ČR (laboratoře apod.) a vytvoření výzkumného týmu „na míru“ o velikosti přibližně 5 až 7 osob. Veřejné soutěže ve VaVaI tohoto programu budou vyhlašovány komplementárně k výzvám OP VK. Podpořeny budou pouze víceleté projekty. Detailní informace o obou programech vč. jejich znění a kontaktních adres naleznete na stránkách MŠMT.
CALL FOR PAPERS 2. konference českých a slovenských feministických studií: feministická studia na hranici Obor genderových studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, katedra genderových studií Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, Centrum rodových štúdií Filozofické fakulty Univerzity Komenského, oddělení Gender & sociologie a Národní kontaktní centrum – ženy a věda Sociologického ústavu Akademie věd České republiky, v.v.i. Vás zvou na 2. konferenci českých a slovenských feministických studií: Feministická studia na hranici. Konference se uskuteční v Brně na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity 3. a 4. listopadu 2011. Konferenci vnímáme jako platformu pro dialog mezi disciplinárně, konceptuálně i epistemologicky různě zakotvenými přístupy. Konference je příležitostí k prozkoumávání feministických témat napříč poli vědy, umění, vzdělávání, pracovního trhu, politiky nebo médií či na průsečíku genderu, třídy, sexuality a etnicity. Proto jsou tématem konference hranice, prostor za nimi i mimo ně. Abstrakty se přijímají od 15. 4. do 31. 5. 2011 (optimální rozsah do 1000 znaků) na adrese
[email protected]. K abstraktu založenému na nosné otázce připojte tři klíčová slova, krátkou biografickou informaci a institucionální příslušnost (3-5 řádků), včetně kontaktu na Vás a preferované formy prezentace (přednesený příspěvek nebo poster). Informace o přijetí či nepřijetí abstraktů Vám budou zaslány do 30. 6. 2011. Konferenční poplatek: 800 Kč (studující 400 Kč); na místě 1100 Kč (resp. 600 Kč). Bližší informace o konferenci brzy najdete na www.fem-konf2011.fss.muni.cz.
Genderové konfrontace VI - téma: SEXUÁLNÍ VÝCHOVA: VÝCHOVA K PLURALITĚ A TOLERANCI, NEBO OHROŽENÍ OBČANSKÝCH SVOBOD? Brno 16. května 2011, Fakulta sociálních věd MU (Joštova 10, P31, 14-17.30) Obor genderová studia FSS MU zve na diskusní sympózium GENDEROVÉ KONFRONTACE VI, tentokrát na téma: SEXUÁLNÍ VÝCHOVA: VÝCHOVA K PLURALITĚ A TOLERANCI, NEBO OHROŽENÍ OBČANSKÝCH SVOBOD? V létě roku 2010 se rozpoutala veřejná diskuse nad podobou sexuální výchovy na základních školách. Stalo se tak v reakci na dva dokumenty zveřejněné Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, a to Doporučení MŠMT k realizaci sexuální výchovy v základních školách a příručky Sexuální výchova - vybraná témata (MŠMT 2009). Proti této brožuře se ozvala nejdříve Česká biskupská konference, později znovuobnovený Výbor na obranu rodičovských práv (www.nesexuveskole.cz), který uspořádal petici proti školní sexuální výchově a podařilo se mu rozproudit mediální zájem o tuto kauzu. Odpůrci sexuální výchovy hlásají: škola má předávat vědomosti, nikoli vychovávat; děti patří rodičům, nikoli státu; není-li možné nalézt názorovou shodu ve sporných tématech, neměla by je škola vyučovat a měla by ponechat rodině výlučné postavení v utváření hodnotové orientace dítěte. Na šestém ročníku diskusního sympózia se budou mimo jiné diskutovat otázky: Představuje sexuální výchova nemístné zasahování státu do intimního života jeho občanů? Jak se ve vzdělávacím procesu vyjednává prostor mezi státem a rodinou? Znamená sexuální výchova nerespektování náboženského vyznání?
DUBEN 2011 10
INFOMAT (http://www.infomat.nkc.cz/) je webový portál určený především studujícím vysokých škol a začínajícím vědcům a vědkyním. V newsLetteru vám přinášíme vybrané grantové nebo stipendijní příležitosti ze sekce MOBILITA, ve které jsou k dispozici odkazy na další relevantní portály a konkrétní studijní a stipendijní příležitosti v zahraničí, a ze sekce VĚDA A VÝZKUM, která informuje o grantových příležitostech pro začínající vědce a vědkyně, mezinárodních sítích začínajících vědců a vědkyň, o soutěžích a konferencích.
DATABÁZE PRACOVNÍCH NABÍDEK V OBLASTI VĚDY A VÝZKUMU A SOCIOLOGICKÝ INFORMAČNÍ SERVIS ESA
Rády bychom vás upozornily na existenci databáze pracovních nabídek v oblasti vědy a výzkumu provozované Evropskou sociologickou asociací (ESA). Databáze je určena jak pro zájemce/kyně o práci, tak pro zaměstnavatele, kteří zde mohou inzerovat volná pracovní místa. Webové stránky asociace ESA však poskytují širší spektrum pro sociology/žky zajímavých informací než jen nabídky práce. Přispívají k navazování a prohlubování komunikace mezi evropskými sociology/žkami a zprostředkovávají informace o aktuálním dění na poli sociologie. ESA představuje nejširší síť evropských sociologů/žek, díky níž mohou vědci/kyně najít výzkumné partnery pro své projekty, a sdružuje více než 20 výzkumných sítí, které pravidelně organizují symposia a konference. Veškeré aktuality o připravovaných akcích je možné si nechat zasílat emailem. Kromě této informační služby vydává ESA třikrát ročně newsletter v tištěné formě. Zájemci/kyně si také mohou objednat bezplatné odebírání recenzovaného časopisu „European Societies“.
SOUTĚŽ O NEJLEPŠÍ DISERTAČNÍ PRÁCI NA TÉMA MÍSTNÍ A REGIONÁLNÍ SAMOSPRÁVY V EU
Výbor regionů EU pořádá další ročník soutěže disertačních prácí zaměřených na místní a regionální rozměry Evropské unie. Disertační práce se musí týkat především regionálních či místních aspektů a tyto aspekty nesmí být pouze okrajové. Seznam, který není vyčerpávající, může zahrnovat tato témata: hospodářskou, sociální a územní soudržnost, transevropské infrastrukturní a dopravní sítě, zdraví, vzdělávání, kulturu, výzkum, inovace, zaměstnanost, zakládání podniků, hospodářský růst, dopravu, veřejné služby, životní prostředí, udržitelný rozvoj, odborné vzdělávání, dodržování zásady subsidiarity a řádné správy věcí veřejných, decentralizaci, územní spolupráci, šíření informací o evropských záležitostech. Soutěže se mohou zúčastnit autoři/ky disertačních prací obhájených na univerzitě členského státu EU. Práce musí být vypracovány v jednom z úředních jazyků EU. Vítěz/ka získá 6 000 EUR. Porota má navíc možnost udělit další čtyři ceny za zásluhy, z nichž každá představuje 2 000 EUR. Zájemci/kyně mohou své přihlášky posílat do 16. května 2011. Bližší informace včetně instrukcí v češtině jsou dostupné z webu Výboru regionů
DOKTORSKÝ PROGRAM STOCHASTIKA/MATEMATIKA
Univerzita v Bielefeldu ve spolupráci s Čínskou akademií věd nabízí od září 2011 tříletý doktorský program v oboru stochastika/matematika. Tento interdisciplinární studijní a výzkumný program je zaměřen na studium moderních stochastických metod a na jejich aplikaci v matematické fyzice a matematické ekonomii. Výhodu budou mít kandidáti/ky, kteří absolvovali magisterské vzdělání, v některém z výše uvedených oborů. V rámci snah školy o zvýšení zastoupení žen na své půdě bude dána přednost kandidátkám-ženám v případě, že budou naplňovat všechna požadovaná kritéria. Vítáni jsou také kandidáti/ky se zdravotním postižením. Doktorské tituly budou uděleny jednou ze tří kateder, jež se na programu podílejí – katedrou matematiky, ekonomie či fyziky. Program poskytuje možnost výjezdu na studijní stáž do Číny. Uzávěrka pro podávání přihlášek je 31. května 2011. Více se o přijímacím řízení dozvíte zde.
DUBEN 2011 11
CENA MILADY PAULOVÉ 2010 V OBORU EKONOMIE Hana Tenglerová, Alice Červinková Ačkoli je nám vládou prostřednictvím obsazení jejího slovutného NERVu i tím, koho média oslovují jako experty, podsouváno, že v České republice nejsou významné ekonomky, jejichž vědecký, pedagogický a manažerský přínos je značný a jejichž názorům je třeba naslouchat, uskutečnění druhého ročníku Ceny Milady Paulové a především osobnosti, které byly v roce 2010 v oblasti ekonomie nominovány, dokládají pravý opak. V dosud posledním ročníku Ceny Milady Paulové bylo nominováno šest vynikajících ekonomek, které se zabývají nejrůznějšími oblastmi tohoto oboru: od makroekonomických analýz a srovnání vývoje tranzitivních ekonomik, mezinárodních financí a devizových kurzů přes rozvojovou ekonomiku, sociální a veřejnou ekonomiku po studium podnikových financí, rizikového kapitálu a fungování klastrů. Vedle excelentní vědecké činnosti a často také významného pedagogického působení se řada z nich ve svém profesním životě setkala s tím, že tématu, kterému se věnovaly, nebyla či není věnována pozornost v rámci odborné komunity, případně je vnímáno jako nevítané a nežádoucí.
Lenka Adamcová pro české vysoké školství zachránila obor rozvojové ekonomiky, když se v 90. letech minulého století výzkumný zájem ekonomie začal koncentrovat téměř výlučně na západní země a naše zaostávání vůči nim. Madgalena Hunčová zase neúnavně upozorňuje na význam sociální ekonomiky jako zásadní protiváhy k dnešnímu neoliberálnímu zdůrazňování finančního zisku a byla první, kdo analyzoval pojem a situaci družstevnictví v ČR, které je stále ostrakizováno jako postkomunistický relikt. S problémem vydat svoji knihu Firemní plánování se v 90. letech setkala také Mária Režňáková: slovo plánování prostě příliš silně odkazovalo k minulému režimu. Jaroslava Durčáková se zase v době komunismu rozhodla studovat devizové účty z hlediska tržních principů, což bylo vnímáno přinejmenším jako kontroverzní, a laureátka Ceny Milady Paulové dnes upozorňuje na nedostatečnou vypovídající schopnost HDP, kritizuje rozpočtový fetišismus a snahu demontovat sociální stát. Rozhovory s těmito vědkyněmi, stejně jako s další nominovanou, Drahomírou Pavelkovou, která se věnuje výzkumu klastrů, najdete na internetových stránkách Národního kontaktního centra – ženy a věda.
LAUREÁTKA CENY MILADY PAULOVÉ ZA ROK 2010 V OBORU EKONOMIE
NA CENU BYLY DÁLE V ABECEDNÍM POŘADÍ NOMINOVANÉ:
Ing. Růžena Vintrová, DrSc. Zužovat společenský život pouze na ekonomickou stránku je chyba.
Doc. PhDr. Lenka Adamcová, CSc. Věda je jako řemeslo. Když má člověk možnost si vybrat a vybere si to, co ho baví, tak už to je samo o sobě úžasné.
Vystudovala ekonomii, pracovala na Státním statistickém úřadě a 25 let v Československé akademii věd, mimo jiné v Prognostickém ústavu. V současné pracuje v Centru ekonomických studií Vysoké školy ekonomie a managementu, hojně publikuje, spolupracuje se zahraničím a angažuje se v profesních organizacích.
Působí v oboru rozvojové ekonomiky, o jejíž zachování a rozmach se v kontextu ČR zasloužila. V roce 2004 byla díky její práci zahájena výuka vedlejší specializace Rozvojová studia na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze, jejíž nedílnou součástí se stal i obor rozvojová ekonomika. Je členkou mnoha mezinárodních profesních a zájmových organizací a autorkou řady publikací a článků.
ČR dnes podle Vintrové není v situaci, kdy by bylo nutné plošně škrtat ve veřejných výdajích a mít za každou cenu vyrovnaný rozpočet, dokud se dostatečně neobnoví ekonomický růst a nesníží vysoká nezaměstnanost. „Vydávat za východisko z krize demontáž sociálního státu je ten největší omyl, který jde proti zájmům všech“, říká. „Dnes již nepotřebujeme překonávat důsledky státního socialismu, je třeba řešit nedostatky kapitalismu, které souvisejí s podstatou současné krize.“
DUBEN 2011 12
Doc. Ing. Jaroslava Durčáková, CSc. Zabývat se v době hluboké totality problematikou deviz byla velká troufalost.
Prof. Ing. Dr. Drahomíra Pavelková Svoji roli vidím především v aktivní a nepřetržité práci s mladou generací.
Jaroslava Durčáková se od počátku své profesní dráhy výzkumně zabývá především problematikou mezinárodních financí a devizových kurzů. Na Vysoké škole ekonomické (VŠE) postupně zastávala funkci vedoucí katedry měnové ekonomiky, proděkanky pro zahraniční vztahy a prorektorky pro zahraniční spolupráci. Nakonec byla zvolena rektorkou VŠE.
Je první ženou na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, která působila ve funkci proděkanky, děkanky a prorektorky. Pedagogicky a vědecky působí na Ústavu financí a účetnictví na Fakultě managementu a ekonomiky, který vede. Za svůj největší vědecký úspěch považuje spolupráci s mezinárodním týmem předních osobností výzkumu klastrů a klastrových iniciativ. Svoji roli však vidí především v práci s mladou generací v oblasti vzdělávání a výzkumné práce, výchově k týmové spolupráci a občanské odpovědnosti. V roce 2009 se umístila mezi prvními deseti osobnostmi Zlínského kraje.
Ing. Magdalena Hunčová, Ph.D. Výzkum sociální ekonomiky je pro mě prostor svobody.
Doc. Ing. Mária Režňáková, CSc. Své úspěchy spojuji hlavně s práci a úspěchy svých studentů.
Působí jako vedoucí katedry financí a účetnictví Fakulty sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde se mimo jiné zasloužila o akreditaci studijního oboru Finanční management. Zabývá se sociální ekonomikou, v níž nad zájmem kapitálu převládá zájem lidí. Byla jednou z prvních, kdo u nás na tento sektor upozornil, analyzoval základní koncepty sociální ekonomie a dnes se zabývá především tím, jak sociální efekty tohoto typu ekonomiky zmapovat a změřit.
Výzkumná činnost Márie Režňákové se zaměřuje na finanční řízení podniku, které nechápe jen v ryze ekonomických kategoriích, ale i v sociálně ekonomických souvislostech. Věnuje se také tématu rizikového kapitálu. Je proděkankou pro tvůrčí činnost a doktorské studium na Fakultě podnikatelské Vysokého učení technického v Brně.
DUBEN 2011 13
