Nevím, jestli zůstat tady nebyla spíše zbabělost Rozhovor s první zpravodajskou hlasatelkou v Evropě Kamilou Moučkovou Kde jste vyrůstala? V Jihlavě. Do šesti let jsem žila u své babičky „Kuličky“, dokonce jsem jí říkala „mami“. Můj táta totiž zakládal na Vysočině komunistickou stranu a moje maminka ho doprovázela. Rodiče jsem ale nepostrádala, Kuličku jsem šíleně milovala, a když si mě rodiče odvezli, v noci jsem křičela ze spaní, a nakonec jsem onemocněla steskem tak, že mě k ní naši museli zase vrátit. Do školy jsem ale chodila v Praze. V roce 1938 do země vtrhli nacisti a komunisty nemilosrdně likvidovali. Co váš otec? Musel emigrovat, určitě by ho zabili. My s maminkou a sestrou jsme měly sice koupené lodní lístky, ale sestra, tehdy dvouletá, se vážně rozstonala. Nedalo se s ní odjet a pak už to nešlo. Přišli Němci na předválečnou spolupráci vaší maminky s komunisty? Ano. Vypátrali ji a zavřeli, protože otec bohužel vysílal v BBC pod svým jménem. Válku prožila v Ravensbrücku. Rodiče jsem si vůbec neužila. Když zemřela moje milovaná babička Kulička, tak mi vlastně zemřela máma.
10
Barvy-života-final.indd 10
4.11.2008 13:58:57
11
Po válce jste se s rodiči shledala? Sešli jsme se, ale rodina byla rozbitá. Táta si z Anglie přivezl jinou ženu a s maminkou se rozvedl. Bylo to pro ni zničující. Jednou se zmínila, že válku přežila ne kvůli nám dětem, ale díky obrovské lásce k tátovi! Větší tragédie než lágr pro ni bylo to, když jí táta řekl, že má jinou ženu. Do smrti ho milovala. Zemřeli v jeden rok měsíc po sobě. Vaši kariéru odstartovalo divadlo. Po jednom mém výslechu na gestapu se babička tak vyděsila, že mě „uklidila“ do Polné, kde měli domeček. Žila jsem tam s dědou a vyučila jsem se zubní techničkou. Žena místního dentisty byla ochotnická herečka a stáhla mě do ochotnického kroužku. Stala se ze mě ochotnická hvězda a přála jsem si být herečkou. Složila jsem zkoušky na konzervatoř s odkladem o jeden rok. První ročník byl vyplněný studenty, kterým válka znemožnila studium, protože byly školy zavřené. Já jsem to čekání nevydržela a utekla jsem k divadlu. Ota Sklenčka mě přesvědčil, abych šla do Teplic, kde se zakládalo mladé divadlo. Jezdili jsme po estrádách, kde se recitovaly budovatelské socialistické básně, a to nebylo nic pro mě. Po roce jsem se vrátila do Jihlavy a dostala angažmá v Horáckém divadle. Váš první muž byl herec… Jihlavská herecká hvězda Miloš Willig. Vdávala jsem se v devatenácti a v roce 1948 jsem povila Kačenku. Celá banda z toho divadla – Skopeček, Tichánková, Willig a další – se stěhovala do Prahy do dnešního Divadla pod Palmovkou. Jezdili hodně na zájezdy, Miloš často nebyl doma…. Zkrátka jsme se velmi brzy rozvedli a já jsem si vzala jistého medika Moučku z Prahy. Narodila se nám Barunka a po ní ještě Ondřej.
Barvy-života-final.indd 11
4.11.2008 13:59:00
Jste mateřský typ? Nejsem mamina, které stačí pečovat o děti a manžela. Moje vrtule u zadku mě nutila pracovat, ale s dětmi se divadlo hrát nedalo. V rádiu jsem zaslechla, že hledají hlasatele. Konkurz jsem vyhrála. Nastoupila jsem tedy do Československého rozhlasu. Práce ve zpravodajství mě hrozně bavila! Kdy jste se stala první televizní hlasatelkou v Evropě? Na podzim 1956 začala televize vysílat televizní noviny denně, to byla novinka. Hledali proto nové hlasatele mezi rozhlasovými redaktory. Oslovili mě sami. Vzpomínám si, že to bylo v době, kdy začaly maďarské události. Z rozhlasu mě ale nechtěli pustit, přebíhala jsem z rozhlasu do televize a nazpátek… Tehdy zprávy četl jeden člověk, ne dva jako dnes. Vzhledem k pracovnímu nasazení a třem malým dětem doma jsem se sesypala. V rozhlasu dostali rozum a propustili mě a já jsem od ledna 1957 nastoupila v Československé televizi jako zpravodajská hlasatelka natrvalo. Pracovala jsem tu až do roku 1968. Jak jste zvládla tak náročnou práci s malými dětmi? Sehnala jsem si mladou slečnu na hlídání, a jak to bývá v hloupých seriálech – Moučka se s ní zapletl. Pikantní na tom bylo, že měli ideální kontrolu, že se domů ještě nevracím – vysílala jsem z televize přece živě – stačilo hlídat obrazovku. Rozvedli jsme se. Kuriózně jste přišla ke svému dalšímu životnímu partnerovi, Jiřímu Zahajskému. Rok se mnou bydlela herečka Jiřina Švorcová. Dokud neblbnula s politikou, tak to byla hrozně prima holka. 12
Barvy-života-final.indd 12
4.11.2008 13:59:03
13
Stavěla si byt a potřebovala někde přečkat dobu rekonstrukce. Když se stěhovala, tak mi Zahajského přivedla. Nebyl z Prahy a neměl kde bydlet. Zůstal u mě třicet jedna let. Vztah jsme měli velmi krásný. Přestože byl o deset let mladší než já, perfektně mi pomáhal s dětmi a byl mi velkou oporou, zvlášť po roce 1968. Jak probíhal váš osudný 21. srpen? V noci na 21. srpna mě vzbudil Jirka Dienstbier z rozhlasu, odkud už obsazení naší republiky vysílali. Popadla jsem malého Ondřeje, odvezla ho k jeho otci a mazala jsem do televize. Obě dcery v té době pracovaly v Anglii jako au-pairky. Vysílala jsem já, protože můj velký parťák, životní i pracovní, Richard Honzovič byl zrovna na dovolené. Jen co nahřáli Cukrák, začalo se. Naši redaktoři a reportéři vyběhli do ulic, začali se nám hlásit reportéři z celé republiky, četla jsem všechno, co se mi dostalo na stůl. Nebyly to ani zprávy, ale spíš služba obyvatelstvu, co se děje, kde stojí tanky, že hoří rozhlas, aby lidé nevycházeli… Až tak do půl desáté dopoledne, než nás Rusové ve Vladislavově ulici, odkud se vysílalo, našli. Postavili se za mě dva sovětští vojáčci se samopaly, objevil se jejich plukovník a dokola opakoval: Ukančítě rabotu sejčas! Bála jste se? Ne. Lomcoval se mnou vztek! Volal Jirka Pelikán z vedení televize a nutil mě – Kamilo, musíš skončit vysílání! A já na to – Tebe drží pod krkem, viď? Já budu vysílat, dokud to nevypnou. Pak mě vojáci vyvedli. Ještě jsem zdrhla do studia Skaut, což bylo pod Karlovým náměstím, odkud se vysílala Vlaštovka. Po chvíli Cukrák opravdu našli a televizi vypnuli. V noci 21. srpna bylo velké teplo. Čekala jsem doma na telefonu, otevřela jsem okna dokořán. Do tiché horké noci se ozývaly výstřely. A z otevřených oken protějších domů
Barvy-života-final.indd 13
4.11.2008 13:59:05
začala plakat miminka. To byla z toho dne pro mě největší emoce. Co bylo dál? Asi čtrnáct dní televize nevysílala. Když nás na začátku září pustili ke zprávám, už jsem tu práci nechtěla dělat. Začala fungovat cenzura, tiskový dozor škrtal ve zprávách, vynechávalo se. Každý měsíc jsem podávala výpověď. Z obrazovky mě sundali a schovali do nově se rodícího dabingového studia. Na jaře v roce 1969 ale přišel vyhazov. A trval dvacet jedna let… Nemohla jsem sehnat zaměstnání, lítala jsem od čerta k ďáblu, nikde mě nesměli přijmout. Deset let jsem lepila igelitové pytlíky, myla jsem schody, prodávala jsem pivo v hereckém klubu… Zkoušela jsem všechno, ale odevšad mě vyháněli jako zločince, který by mohl „svou ideologií“ nakazit společnost. Jak se k vašemu odboji stavěl váš otec, v té době vysoký komunistický funkcionář? Dostala jsem pár facek. Šla jsem mu gratulovat k narozeninám a byla jsem vyhnána, že jsem „dubčekovec“. Nekomunikovali jsme pak spolu deset let. Co Vás v té době udrželo nad vodou? Zbyli mi kamarádi a přátelé, i když pár jsem jich musela odepsat, protože jsem si jich nevážila. Měla jsem vlastně vztek. Hrdinou se člověk nerodí. Je to mžik – nastane klíčová situace, kdy se musíte ihned zařadit, a záleží na charakteru člověka, aby se zařadil správně. Vnitráci se mě snažili zlomit přes tátu, ale s ním i s tou příšernou ideologií jsem se rozešla – i když jsem mohla být „první dámou s hvězdičkou“. A když mi bylo nejhůř, 14
Barvy-života-final.indd 14
4.11.2008 13:59:08
15
tak jsem si řekla – drž hubu a charakter, ty sis to vymyslela sama. Je ale pravda, že ten sešup byl strašný. Jak si vysvětlujete přesvědčení svého táty? Jedině tak, že té ideologii skutečně věřil. Po letech jsem se s ním usmířila, ale domluvili jsme se, že už se nikdy nebudeme bavit o politice. Jak se zachoval váš partner Jiří Zahajský? Choval se dokonale. Spadl se mnou do průšvihu, ale neutekl. Nikdy mi dokonce nic nezakazoval, protože já jsem tehdy podepsala cokoli, co se objevilo, nejenom Chartu 77. Chtěla jsem, abychom se rozešli aspoň na oko, protože kvůli mně toho moc nenatočil, ale nechtěl. Přesto vás po letech opustil. Bohužel. Když mi po jednatřiceti letech soužití řekl, že miluje Janu Brejchovou a že k ní odchází, byla to pro mě životní tragédie. Vzpamatovávala jsem se pět let. Dá se rozchod vůbec přirovnat k ukončení kariéry? Na bolševiky jsme byli dva, držel se mnou basu, ale teď v pětašedesáti jsem byla sama, byla to hrůzná zrada. Co vám pomohlo odrazit se ode dna? Práce. Dáma na plný pecky v důchodu! Naštěstí se z Mnichova přistěhovalo Rádio Svobodná Evropa, nabídli mi místo. Bála jsem se, že to nebudu umět, ale zvládla jsem to. V roce 2000 se začaly vysílat Barvy života, televizní pořad pro seniory, který jsem vymyslela a sedm let moderovala.
Barvy-života-final.indd 15
4.11.2008 13:59:11
Proč právě pořad pro seniory? Když jsem po revoluci v roce 1989 začala být opět známá na veřejnosti a v jednu dobu pracovala na radnici v Praze 1, uvědomila jsem si, že seniorů přibývá a není tu pro ně ten pravý servis. Každému čerstvému důchodci chvíli trvá se v nové situaci zorientovat a často neví, na koho se obrátit. K samotnému projektu Barvy života mě inspiroval pořad pro mladé maminky Sama doma. Nemáte pocit, že jste udělala v životě chybu? Jednu jsem určitě udělala. Sama jsem se zahnala do kouta. Vzhledem k tomu, že jsem nemohla pokračovat ve své profesi, žila jsem Jirkův život – a to nebylo dobré, to bych už nikdy neudělala. Proč jste vlastně po roce 1968 neemigrovala? Nejprve jsem si takovou možnost nepřipustila. Nejsem typ člověka, který by lehce emigroval, asi by mi muselo jít o život! Žila jsem s českým hercem, který by měl s hraním v zahraničí problémy, neuměl cizí řeči. A taky jsme si všichni říkali, že tu budou Rusové rok dva a pak že se pojede dál. Měla jsem nabídky ze všech rádií z celého světa, která vysílala česky – ze Svobodné Evropy, z Deutsche Welle, z Hlasu Ameriky. Možná jsem to měla udělat, byla jsem miláček národa, všichni znali můj hlas, lidi mi věřili. Litujete toho? Nelituji. V cizině bych steskem umřela. Obdivovala jsem dceru, když se dvěma dětmi a třemi kufry jela do neznáma. Emigranti jsou něčím poznamenaní. To se těžko vysvětluje, ale jsou trošku někde jinde. Je však pravda, že jsem dvacet jedna let nemohla dělat svou profesi. Možná kdybych tehdy vysílala zprávy, udělala 16
Barvy-života-final.indd 16
4.11.2008 13:59:14
17
bych mnohem větší kus práce pro svou zemi než lepením pytlíků. Lidé mě plácají po ramenou, jak jsem statečná, že jsem tu zůstala, že jsem to tu snesla – ale to je velký otazník. Sama vlastně nevím, jestli zůstat tady nebyla zbabělost. Jste spokojená se současným politickým vývojem? Samozřejmě že ne. Ale lidi strašně zapomínají. I se všemi špatnými věcmi, které se dneska dějí, zaplaťpánbůh za rok 1989. Kamilo, jakou barvu má život Váš? Můj život je pestrobarevný! Já vždy letěla hodně vysoko a pak smeč dolů… Jsem beran, a ti jdou hlavou proti zdi. Berani jsou velmi činorodí, to mě zachránilo. Nečinnost je smrtelná, zabíjející. Jak je možné, že jste nezahořkla? Nejsem zahořklá, i když některé okamžiky v mém životě byly šílené. Důležité je stále myslet pozitivně a zůstat optimistou. Strávila jsem s paní Kamilou hodně času, abych s jistotou mohla prohlásit, že opravdu není zahořklá. Jen svérázná a urputná. Kdyby nebyla, nedožila by se v tomto roce plném osmiček v plné síle osmdesáti let.
Petra Braunová
Barvy-života-final.indd 17
4.11.2008 13:59:16
