NEUROTICKÉ PORUCHY -
-
jsou typické změnou prožívání, ale pod vlivem narušených emocí se mohou měnit fyziologické reakce i uvažování a chování takto postiženého člověka. Tyto potíže lze chápat jako poruchy adaptace Jejich základem je pocit ohrožení a dysforie (zhoršení emočního ladění spojené s pocity úzkosti, napětí a strachu), které vedou ke vzniku obranných mechanismů Projevy neurotických potíží mohou být různé, někdy se projevují i somatickými poruchami Neurotické poruchy se rozvíjejí na bázi vrozené dispozice, pod vlivem prostředí.
-
Způsob uvažování se pod vlivem zátěže může také měnit a může vést až k neúčelné preferenci takové obranné strategie, jež problém neřeší a vede k neurotickým reakcím.
-
Chování člověka trpícího neurotickou poruchou může být nápadné a neobvyklé, ale neporušuje základní sociální normy
-
Postižený člověk si zpravidla odlišnost svých projevů uvědomuje a jsou pro něj i pro jeho nejbližší okolí obtěžující.
-
Neurózy jsou funkčními poruchami, nejsou spojeny s nálezem v oblasti nervového či jiného orgánového systému.
-
Neurotické potíže jsou nejčastější u lidí mezi 25. a 40. rokem, to znamená v době, kdy se člověk musí vyrovnávat s mnoha nároky dospělosti, nových rolí a odpovědností, která z nich vyplývá. V této době si hledá manželského partnera, zakládá rodinu a buduje si svou profesní roli.
Faktory ovlivňující riziko vzniku neurotických poruch: 1. Vrozené dispozice - vrozené temperamentové znaky, stabilita psychických reakcí i funkcí vegetativního systému a individuální rysy afektivního prožívání - V dětství může být jedním z rizikových faktorů funkční nezralost CNS - Dispozici k neurotickému způsobu reagování signalizují různé vlastnosti, např. převažující pocit nejistoty, snadný vznik různých zábran, obtíže v kontaktu s lidmi, snížená tolerance k zátěži, častý pocit rozladěnosti, dráždivost, labilita, nižší výkonnost, zranitelnost a sklon k vegetativním potížím (např. bolestem hlavy, poruchám spánku apod.). 2. Vlivy vnějšího prostředí - Lidé trpící neurotickými poruchami nemají vždy více zatěžujících životních zkušeností, ale zaujímají k nim jiný postoj - odlišná, eventuálně až chorobná reakce může být vyvolána buď skutečně nepřiměřenými nároky prostředí, nebo tím, že je člověk dispozičně neschopný
přijatelné adaptace i na běžné podmínky – běžné vlivy prostředí se mohou jevit subjektivně nezvládnutelné, nepřijatelné nebo rušivé. Způsob zpracování různých zátěží ovlivňuje: • Aktuální psychický stav člověka, jeho zkušenost (popř. vývojová úroveň) a individuální vlastnost osobnosti. • Aktuální a minulá sociální situace, resp. sociální role. • Aktuální somatický stav člověka. Únava, vyčerpání, tělesná slabost či somatické onemocnění zvyšuje riziko, že člověk bude reagovat i na běžné zátěže jako na neurotizující faktor.
Neurotické příznaky: 1. Psychické příznaky: • Poruchy emocí – strach, event. až fobie, úzkost, deprese • Poruchy myšlení – obsese (vtíravé myšlenky), poruchy hodnocení a sebehodnocení • Poruchy paměti (amnézie) • Poruchy pozornosti – porucha koncentrace, snadná unavitelnost • Poruchy autoregulace – kompulze (nutkavá jednání) • Poruchy spánku 2. Somatické (vegetativní) příznaky: • Třes, bolesti, poruchy zažívání či vyměšování aj. -
Emoční prožívání člověka trpícího neurózou je převážně negativní, a tudíž subjektivně nepříjemné. Bývá pro ně typická zvýšená úzkost a strach, které přinášejí jedinci značné utrpení a komplikují život jemu i jeho okolí.
Úzkostná porucha -
-
Úzkost je definována jako nepříjemný citový stav, v němž převažují pocity napětí a obavy, jejichž zdroj člověk nedovede přesněji určit Bývá spojena s vegetativními projevy, které člověka zatěžují a vysilují Úzkostnost je trvalejší osobnostní rys, je to stabilní pohotovost pociťovat nejistotu a reagovat na ni úzkostnými prožitky Intenzita úzkosti může být různá. Navenek se projevuje v rozmezí od mírného napětí a neklidu až po panickou reakci Také vznik a délka trvání úzkosti mohou být individuálně rozdílné. Za normálních okolností funguje úzkost jako signál potencionálního, dosud nejasného, nebezpečí. Aktivizuje člověka k tomu, aby byl připraven na ohrožení, které je sice zatím nejasné a neurčité – úzkost nemá konkrétní obsah -, ale nelze jej vyloučit. je charakteristická chronickou nerealistickou úzkostí, často vyhrocenou do akutních atak úzkost a paniky Úzkost není vázána na žádnou určitou situaci
-
Bývají s ní spojené příznaky napětí, neklidu a podráždění, kterých se nelze zbavit, člověk se nedokáže uvolnit Nemocný se nemůže dobře soustředit, a proto nemůže dosahovat přijatelných výkonů není schopen odpočívat, trpí poruchami spánku a pocitem únavy, necítí se dobře somaticky ani psychicky V určitých případech se mohou společně vyskytovat příznaky úzkosti a deprese Nemocní mívají nízké sebehodnocení a pocity méněcennosti. Aby tuto poruchu bylo možné diagnostikovat, musí trvat alespoň šest měsíců. Je častější u žen než u mužů.
Panická porucha - Hlavním rysem jsou opakované ataky těžké úzkosti, tj. paniky, které nejsou vyvolávány nějakým specifickým podnětem, a proto je nelze předvídat. - Postižený má příznaky vegetativního podráždění (zrychlený puls, pocení, třes, střídající se horko a zimnice), příznaky týkající se hrudníku a břicha (obtížné dýchání až dušení, tlak v hrudníku, pocity břišní nevolnosti) a velmi nepříjemné psychické prožitky (neklid, pocity necitlivosti těla a bezmocnosti, strach ze ztráty možnost jakkoliv ovládnout situaci a strach ze smrti - Příznaky této poruchy jsou typické náhlým začátkem a silnou intenzitou prožitku úzkosti, ale krátkou dobou trvání. - Nepředvídatelnost nástupu příznaků vede lidi trpící panickou poruchou k obavě z toho, že by mohli být postiženi např. na veřejnosti, proto se naučí vyhýbat se místům, kde je hodně lidí nebo odkud by nemohli uniknout – panickou poruchu často doprovází agorafobie nebo podobná porucha. - Panickou poruchou častěji trpí ženy; pokud je postižen muž, někdy má tendenci místo léčby hledat řešení obtíží v alkoholu.
Fobická úzkostná porucha -
-
Strach lze definovat jako emocionální reakci na nebezpečí, které je reálné, konkrétní, event. je jako takové prožíváno. Člověk dovede říci, čeho se bojí, na rozdíl od úzkosti. Úzkost i strach jsou doprovázeny podobnými pocity a projevy, často se vykytují společně a pro pacienta je obtížné mezi nimi rozlišovat. Strach je ovlivňován učením, nepříznivá zkušenost obvykle vede ke zvýšení obav z podobných situací. Z obecného hlediska jde o logickou reakci. Emoční zkušenost poskytuje člověku informaci o tom, kdy může být ohrožen. U disponovaného jedince se za nepříznivých okolností může strach změnit v chorobnou fobii.
Fobická úzkostná porucha - je charakteristická iracionálním, nepřiměřeným strachem z něčeho, co samo o sobě není nebezpečné. - Obavy nemocného jsou nadměrné, neodpovídají skutečnosti, jeho hodnocení situace je jiné, než je obvyklé
-
Předmět obav nemusí být ani reálně přítomný, pouhá představa může vyvolat velmi silný pocit strachu. Nemocný reaguje na ohrožující situace z vlastního hlediska logicky, tj. vyhýbá se jim nebo se snaží svůj strach překonat, občas až přehnaným způsobem Taková snaha však obyčejně vede jen k dalšímu zvýšení strachu a k následné intenzivní únikové reakci. Nemocný situaci nezvládá, strach a úzkost jej nutí jednat způsobem, který vede k úlevě Může se chovat podivně, ale uvědomuje si, že je jeho chování přehnané či nesmyslné Fobické poruchy se vyskytují méně než u 1% lidí v populaci Mohou se objevit v různém věku, častěji se vyskytují u žen než u mužů. Častou fobií dospělého věku je agorafobie, kterou vyvolává dav lidí nebo veřejné prostranství. Klaustrofobie je naopak strach z uzavřených prostor. Sociální fobie je strach ze styku s lidmi a z komunikace, zejména tam, kde by pacient mohl být středem pozornosti, kde by se podle svého názoru mohl chovat trapným nebo ponižujícím způsobem. Lidé trpící touto fobií mívají obyčejně nízké sebevědomí a z toho vyplývající zvýšenou obavu z negativního hodnocení, z kritiky.
Obsedantně – kompulzivní porucha Typickým znakem této poruchy je dlouhodobý výskyt vtíravých myšlenek a představ, resp. nepotlačitelných impulsů k jednání, které se za normálních okolností neobjevují. Nemocný je rozeznává jako chorobné a pociťuje k nim značný vnitřní odpor, ale nedovede se jich zbavit. Abychom mohli mluvit o poruše, musí takové projevy trvat alespoň po dobu dvou týdnů. Obsedantní myšlenky a představy jsou charakteristické svým opakovaným a stereotypním vtíráním do mysli nemocného. Mají často něco společného se strachem nebo s pocity viny. Někdy dokonce mívají subjektivně nepřijatelný, např. násilný nebo obscénní obsah, a proto vyvolávají úzkost. Pokud se jim pacient pokouší bránit a snaží se jich zbavit, je jeho snaha neúspěšná, protože obsedantní myšlenky a představy nejsou vůlí ovladatelné. Nemocní mívají nutkání k určitému, opakovanému a stereotypnímu jednání prováděnému podle určitých pravidel. Takové rituály lze chápat jako symbolický pokus odvrátit subjektivně pociťované nebezpečí. Pro obsese i kompulze je charakteristické magické myšlení. Ani tyto projevy nelze ovládat vůlí. Čím déle se nemocný snaží nutkání odolávat, tím více se zvyšuje jeho pocit napětí. Na určité úrovni se úzkost stane nesnesitelnou, člověk jejímu tlaku podlehne a rituál realizuje. Odměnou je dočasný pocit uvolnění. Kompulzivní rituály nejčastěji souvisejí s dodržováním čistoty, s prevencí vlastního znečištění a nákazy. Mnohé rituály mají značně bizardní podobu a bývají velice složité a zdlouhavé. Za určitých okolností, pokud nutkavé chování nepřekračuje hranici sociální přijatelnosti, se může takový člověk jevit pouze jako nadměrně pečlivý, pracovitý, může být vnímán jenom jako podivín. Tato porucha se vyskytuje asi u 2,5% populace. Je geneticky podmíněna, i když zde hrají svou roli zátěžové situace.
Disociační (konverzní) poruchy - Dříve se označovaly jako hysterické neurózy(histriónská osobnost)
-
Jsou charakteristické narušením integrace psychických projevů, případně transformací psychických problémů do tělesných příznaků.
Při vzniku těchto potíží se uplatňují dva mechanismy: 1. Disociační projevy narušují normální, integrující funkci vědomí - Určité obsahy vědomí jsou vytěsněny, ale i za těchto okolností pokračují ve svém působení, nyní ovšem izolované, bez kontroly vědomí, a projevují se jiným způsobem než dosud. - Obranný mechanismus však funguje pouze omezeně: člověk svůj problém sice vytěsnil z vědomí, avšak ten jej přesto dál nějakým způsobem ovlivňuje a trápí. 2. Konverze představuje proměnu zatěžujícího a nepřijatelného afektu, přání nebo myšlenky v tělesný projev, často vyhlížející jako projev somatické poruchy či onemocnění - Nemocný ke svým potížím zaujímá velmi zvláštní, zdánlivě nepochopitelný postoj, mluví o nich jinak – buď teatrálně, nebo naopak nápadně nezúčastněně, než jak mluvívají o svých tělesných problémech skutečně somaticky nemocní. -
Oba uvedené mechanismy mají obrannou funkci, pomáhají disponovanému jedinci při vyrovnání se se zátěží
-
Přestože mohou takové projevy vypadat jako vědomá simulace, není tomu tak
-
Pacient je neprodukuje úmyslně – ani sám neví, proč vznikly. Je ovšem pravda, že mu přinášejí nějaký zisk, a právě proto se udržují, i když je jejich mechanismus neuvědomovaný.
-
Jejich přínos může být různý: • Primárním ziskem je osvobození od úzkosti a napětí, které vyvolával nevyřešený problém, nyní vytěsněný mimo oblast vědomí. • Sekundárním ziskem jsou všechny další výhody, které z takového řešení nakonec vyplývají. Postižený člověk je tolerován, nejsou na něho kladeny takové nároky apod., získává tedy výhodnější sociální pozici, než měl předtím. Není divu, že se takováto podivná řešení udržují a fixují.
Disociační a konverzní poruchy mohou být velmi rozmanité, mohou se projevit různým způsobem a v různých oblastech. Jejich podstatou je vždy totéž: specifický únik od subjektivně neřešitelných, traumatizujících problémů.
Somatoformní poruchy -
Základním projevem těchto poruch jsou tělesné potíže, připomínající somatická onemocnění. Somatickou nemocí ovšem nejsou, protože v jejich případě chybí organický nález Potíže jsou vyvolány psychickými problémy, které organismus postiženého jedince zpracovává specifickým, tj. somatizujícím, způsobem.
-
-
-
Člověk trpící nějakou somatoformní poruchou se koncentruje na své obtíže a vyžaduje neustálá lékařská vyšetření, přestože jeho nález byl opakovaně negativní Odmítá věřit sdělení lékaře, že žádnou tělesnou nemoc nemá. Porucha může mít hypochondrický charakter: v tomto případě je dominantní trvalá a nadměrná starost o vlastní zdraví Člověk si neustále stěžuje na nějaké zdravotní potíže, je přesvědčen, že je vážně nemocný. Obvykle vyžaduje vyšetření, ale léčby se bojí. U lékařů hledá spíše uklidnění, že žádným závažným onemocněním netrpí, ale protože lékařům nevěří, opakuje se tento rituál stále dokola Jde o výraz specifické úzkosti a nejistoty, vztažené k vlastnímu somatickému stavu Člověk ztrácí schopnost přiměřeného hodnocení vlastních somatických funkcí, běžné tělesné projevy mu připadají podivné či abnormální Poruchu doprovází nejen úzkost, ale mnohdy i depresivní ladění. Somatoformní poruchy jsou v současné době dost časté, vyskytují se častěji u žen než u mužů.
Emoční poruchy v dětství V dětském věku bývají neurotické příznaky velice pestré a proměnlivé. Mohou ovlivňovat jak psychické, tak somatické funkce. V případě dětských neuróz má velký význam faktor vývoje. Poruchy některých funkcí vznikají snadněji v době, kdy jsou tyto funkce nezralé, a tudíž i zranitelnější a citlivější k zátěži. Nadměrně intenzivní, dlouhodobý prožitek strachu a úzkosti může narušovat celkové prožívání, uvažování i chování dítěte. 1. Abnormální úzkost ovlivňuje celkovou aktivační úroveň, a tím i chování takto postiženého dítěte dvojím způsobem: • Úzkost tlumí veškeré projevy. Dítě se cítí ohrožené; obranou je v tomto případě stažení do sebe. Jde o únik od aktivity, která by znamenala kontakt se světem. • Úzkost vytváří vnitřní psychické napětí, a proto může být spojena s neklidem. Napětí zhoršuje funkci pozornosti i paměti. Takové děti se hůře učí a mají obecně horší výsledky. Vnitřní napětí se v tomto případě ventiluje zvýšenou aktivitou. 2. Abnormální úzkost je spojena se sníženou tolerancí k zátěži. To znamená, že se potíže stupňují v době, která přináší větší zátěž, např. při nástupu do školy, stěhování, rozvodu rodičů atd. 3. Úzkost ovlivňuje postoj k sobě samému i k okolnímu světu. Úzkostné děti mívají nízké sebehodnocení, jsou nejisté, mají neustále obavy z nějakého neúspěchu či selhání. Úzkost ovlivňuje jejich vztah k přítomnosti i budoucnosti. Tyto děti se stále cítí něčím ohrožovány.
Poruchy přijmu potravy, spánku a somatické stesky Poruchy příjmu potravy mohou mít charakter odmítání jídla, nebo naopak povahu zvýšené potřeby jíst. Potrava obyčejně funguje jako náhražka uspokojení
v jiné oblasti, kde dítě aktuálně strádá. Mohou se projevit tendence ke zvracení, které souvisejí se zvýšeným napětím. Poruchy spánku bývají časté v jakémkoli vývojovém období, protože spánek je funkcí, která velmi citlivě reaguje na psychický stav jedince. Tyto děti mívají potíže při usínání, trpí neklidným a přerušovaným spánkem nebo předčasným buzením. Somatické stesky souvisí s obranným mechanismem konverze, s nímž se lze setkat i v dětství. Úzkostné děti často reagují na zátěž somatickým projevem. Může jít např. o zažívací potíže, problémy s dýcháním, kašel či různé bolesti. Dospělí podezírají dítě, že si potíže vymýšlí, aby se vyhnulo nějaké nepříjemné události, jíž se bojí. Tyto projevy jsou sice reakcí na určité problémy, ale nejsou výmyslem. Jde o mimovědomý, mimovolní proces. Bolest je skutečná a mnohdy přináší dítěti úlevu, např. když je považováno za nemocné, může zůstat doma, rodiče se nehádají a věnují mu pozornost atd.
Neurotické návyky a tiky 1. Neurotické návyky mají nutkavý charakter - Jsou spojeny s pocity úzkosti a napětí, které by se zvýšily, kdyby dítě určité činnosti zanechalo. - Obyčejně jde o zautomatizovanou, stereotypní pohybovou aktivitu - Neurotické návyky fungují jako ventil napětí při nadměrném zatížení (např. dítě se začne kousat nehty, když má být zkoušené nebo při písemné práci atd.) - Neurotické návyky jsou považovány za částečně nevědomý projev - Mezi nejběžnější neurotické návyky patří dumlání prstů nebo okusování nehtů (onychofagie), vzácnější je vytrhávání vlasů a mnohdy i jejich pojídání (trichlotillománie), jež může signalizovat závažnější poruchu. 2. Tiky jsou bezděčné, rychlé a neúčelné pohyby různých částí těla, zejména drobných svalových skupin obličeje a horních končetin, které se opakují se značnou frekvencí - Jedinec tyto pohyby často vůbec neregistruje, i ony jsou vůlí neovladatelné a nepotlačitelné. Úsilí o jejich ovlivnění vyvolává napětí, neklid a úzkost.
Dětský strach a fobie Fobická úzkostná porucha u dětí rovněž představuje kombinaci úzkosti a nadměrného strachu. Dítě hodnotí určitou situaci nesprávně, očekává nebezpečí i tam, kde mu žádné nehrozí. Strach se větší míře objevuje v batolecím věku, v souvislosti s rozvojem symbolického myšlení, a v předškolním věku, kdy se na něm spolupodílí fantazie. Fantazijní představivost manipuluje s nesplněnými přáními, ale i s obavami. V předškolním věku nejčastěji vznikají fobie ze zvířat, ze tmy, ze samoty, z lékařů či různých lidí nebo nereálných bytostí. Školní fobie Po nástupu do školy se může rozvinout jedna z nejběžnějších dětských fobií, nadměrný strach ze školy. Základním příznakem školní fobie je, že dítě odmítá
chodit do školy. Příčinou může být strach opustit domov nebo strach ze selhání a neúspěchu ve školní práci. První varianta se vyskytuje spíše na počátku školní docházky, druhá varianta vyplývá z negativní zkušenosti se školou, proto se s ní setkáváme později. Děti trpící školní fobií mívají i další neurotické potíže, především somatického charakteru (např. bolesti hlavy, břicha, ranní zvracení apod.). Často jde o děti spíše introvertní, samotářské, přecitlivělé a obecně hůře sociálně adaptované. Pro školní fobii je typické, že se neurotické příznaky objevují jen v době, kdy má dítě jít do školy.
Poruchy vyměšování Mohou se objevit jako reakce na psychickou zátěž, a to především v období, kdy dítě ještě dostatečně neovládá funkci svěračů a nemá zafixovány návyky udržování čistoty. Poruchy vyměšování jsou pro starší dítě sociálně závažné, protože mohou ohrožovat jeho prestiž ve skupině vrstevníků, a tím i sebedůvěru. Dítě, které se pomočuje, bývá objektem výsměchu a pohrdání, proto to velice pečlivě tají. 1. Enuréza je porucha funkce vyprazdňování močového měchýře, k němuž dochází bez účasti vůle a pozornosti dítěte. Pomočování je považováno do tří let za fyziologické, o enuréze mluvíme až po čtvrtém roce života. Častější a méně závažné je noční pomočování, vzácnější bývá pomočování denní, postihuje častěji chlapce než dívky. 2. Enkopréza je poruchou vyměšování stolice. Vzniká podobným mechanismem jako pomočování, ale je vzácnější a závažnější. Objevuje se obyčejně v komplexu obecné neschopnosti zachovávat čistotu. Porucha komunikace a řeči Úzkostné děti, které se bojí separace od matky a mají nepřiměřené obavy z kontaktu s cizími lidmi, mohou za takové situace trpět i poruchami v oblasti komunikace. 1. Mutismus neboli nemluvnost je neurotický útlum řeči u dítěte, které mluvit umí, ale mluvit odmítá. Útlum řeči je projevem strachu a napětí v určité situaci nebo v komunikaci s určitou osobou. Může vznikat i jako následek traumatu. Dítě přestává mluvit, posléze reaguje jenom posunky nebo vůbec ne. Mají k němu sklony spíše děti primárně úzkostné, samotářské, zvýšeně závislé, které se nedovedou prosadit, sociálně nezkušené a infantilní. Nejčastěji se objevuje v předškolním věku nebo u mladších školáků, zřídkakdy po osmém roce života. Není vhodné nutit takové dítě do mluvení. Je lepší je nechat, aby si na situaci zvyklo a přestalo mít strach. Ostatní děti reagují na nemluvného spolužáka zpravidla ztrátou zájmu o kontakt, který nebyl opětován. 2. Koktavost je funkční poruchou plynulosti rytmu řeči - Projevuje se křečovitým opakováním slabik či celých slov nebo prodlužováním začátku slova. Vyskytuje se u chlapců častěji než u dívek - Koktavost lze interpretovat jako specifickou reakci na nespecifickou stresovou situaci - Porucha řeči upoutává pozornost a vyvolává nepříznivé reakce okolí - Na dítě, které bývá přecitlivělé, působí výsměch nebo kárání jako další zátěž a mnohdy vyvolává nové neurotické reakce
-
-
Jednou z nich je např. logofobie, nepřiměřený strach z řeči. U těchto dětí se setkáváme s pocity méněcennosti Jinou reakcí může být i obrana únikem z traumatizující situace, kdy by dítě mělo mluvit, a opětovně tak potvrzovat vlastní nedostatečnost. V tomto případě může jít o izolaci z dětské skupiny, útěk ze školy apod. Koktavé děti se s vlastní nápadností velmi špatně vyrovnávají.
Smutky a deprese V dětství se vyskytuje depresivní porucha chování, která je spojena s typickými odchylkami v oblasti prožívání, chování i somatických reakcí. Smutek vzniká jako reakce na ztrátu osobně významné hodnoty. Pokud je smutek významnější a dominující součástí převládající nálady, lze mluvit o depresi. Depresivní nálada není v dětství obvyklá, a pokud se vyskytne, bývá obyčejně reakcí na nějakou závažnější ztrátu. Pro depresivní poruchu je charakteristické: 1. Nepřiměřeně smutná nálada, která ovlivňuje celkový postoj ke světu i k sobě samému. Následkem toho vzniká pocit beznaděje a ztráty vlastní hodnoty. 2. Deprese bývá spojena s celkovým útlumem veškeré aktivity, s apatií, ztrátou veškeré motivace, zhoršením koncentrace pozornosti a paměti. 3. Dětskou depresi hojně doprovázejí somatické potíže, jako jsou poruchy spánku, jídla, zvýšená únava apod.
