Neurolingvistické a psycholingvistické aspekty komunikace z hlediska speciálně p e d a g o g i c k é teorie a praxe Karel Kamiš Předmluva V y c h á z í m e z teze, že ř e č o v á č i n n o s t ( s p o l e č e n s k é h o ) č l o v ě k a n u t n ě staví na s é m i o t i c k é r e p r e z e n t a c i . Proto se z a m ě ř u j e m e na n ě k t e r é v y b r a n é a s p e k t y j e j í h o z t v á r n ě n í , z e j m é n a pak na znakový c h a r a k t e r j a z y k o v ý c h e l e m e n t ů a na n e v e r b á l n í modality, ř e č o v é č i n n o s t i a s l e d u j e m e tak z á k l a d n í f a k t a , jež jsou na rozh r a n í mezi b i o l o g i c k ý m i a s p o l e č e n s k ý m i f a k t o r y lidské ř e č i ( m l u v y ) . Tím m á m e na mysli j e d n a k b i o l o g i c k é z á k o n i t o s t i , k t e r é s e p r o m í t a j í do ř e č i j a k o ž t o výkonu individua ( n a j e d n o t l i v ý c h etážích jeho CNS), jednak vlastní obsahovou náplň řeči i jejího účelu, s p a d a j í c í c h do f a k t o r ů s p o l e č e n s k ý c h . Z a m ě ř u j e m e tak p o z o r n o s t na jevy, k t e r é jsou o b v y k l e považovány za východiskový postulát n e d o k a z o v a n ý v teorii ( ř e č o v é ) k o m u n i k a c e , n e boť s t r u k t u r n í v l a s t n o s t i l i d s k é h o d o r o z u m í v a c í h o kódu ( j a z y k a ) lze p o z n á v a t a studovat i bez z n a l o s t i j e h o b i o l o g i c k é h o s u b s t r á tu n e b o p s y c h i c k ý c h p r o c e s ů a k t u á l n ě p r o b í h a j í c í c h v komunik a c i . Tím o t v í r á m e p r o b l e m a t i k u t ý k a j í c í se podílu d i s k r é t n í c h elementů (tj. znaků přirozeného jazyka) a jajich aktualizace v CNS k o n k r é t n í h o uživatele j a z y k a v č a s e i p r o s t o r u v č e t n ě vlivu e x t e r n í c h s t i m u l ů a n e v e r b á l n í c h m o d a l i t na u t v á ř e n í textu. T e x t t a k t o r e p r e z e n t u j e v š e s t r a n n ě p o j a t ý r e z u l t á t ř e č o v é činnosti. Úvod Pro s é m i o t i c k ý systém, j a k ý m je např. spisovný jazyk, je příz n a č n é , že j e h o uživatel při z p r a c o v á n í m a t e r i á l n í složky ř e č i ( m l u v y ) n e n a c h á z í v ř e č o v é m s i g n á l u „ t a k é o r i e n t a č n é body, k t o r é by j e h o a n a l ý z e m o h l i d á v a t k o m u n i k a č n ě j e d n o t n ý s m e r . Rečový s i g n á l nie je totiž tak s t a v a n ý , že by pripúšťal iba jediný a n a l y z a č n ý v ý s l e d o k . " (Kráľ, 1974, 1 5 9 ) . Proto b u d e m e při a n a lýze ř e č o v é h o s i g n á l u a m a t e r i á l n í podstaty j a z y k o v ý c h e l e m e n tů v ě n o v a t pozornost i těm z á k l a d n í m m e c h a n i s m ů m , k t e r é se podílejí na j e h o t v o r b ě i z p r a c o v á n í ( v e d l e p o z o r n o s t i z a c í l e n é SPECIÁLNl
PEDAGOGIKA
C.
4.
ROfi.
1990—91
145
na fungování znaků jazyka, j e j i c h ž význam podle s é m i o t i c k é teorie nespočívá v nich samých, a l e v tom, že o z n a č u j í něco, co leží mimo ně (Solncev, 1 9 8 1 ) . Dorozumívání T. Tsunoda ( 1 9 8 1 ) k o n s t a t u j e v souvislosti s výzkumem komun i k a č n í h o procesu a jeho možných poruch (podložených klinic,kou p r a x í ) : „Mám za to, že m a t e ř s k ý jazyk u r č u j e způsob, jakým lidé vnímají, zpracovávají, cítí a chápou zvuky z vnějšího prostředí. Mateřština je těsně s p j a t a s vývojem e m o c i o n á l n í h o mechanismu v mozku. Domnívám se, že m a t e ř s k ý jazyk získaný v dětství je těsně spjat s formováním s p e c i f i c k é kultury a mentality k o n k r é t n í e t n i c k é skupiny." Citát dokládá k o r e l a c i biologických a s p o l e č e n s k ý c h faktorů účastných při utváření procesu komunikace. V r á m c i k o m u n i k a c e se zaměříme na činnost vyšší nervové činnosti (v. n. č.) a na j e j í vztah ke k o m u n i k a c i . V. n. č. lidského jedince a nervová činnost ( č l o v ě k a ) vůbec se kvantitativně i kvalitativně liší od nervové činnosti vyšších živočichů svou s c h o p n o s t í vytvářet a používat signálů druhého stupně (v k l a s i c k é pavlovovské t e r m i n o l o g i i ) . Tyto signály se odlišuji od prvosignálního obrazu s k u t e č n o s t i t í m , že u nich nejde o přímý odraz skutečnosti, nýbrž o symbolicky ztvárněnou skutečnost (Linhart, Novák; 1 9 8 5 ) . Uvedené tvrzení lze doložit c h a r a k t e r e m průběhu ontogeneze řeči lidského j e d i n c e ( d í t ě t e ) , v jehož r á m c i lze stanovit čtyři základní vývojová stadia činnosti a součinnosti s i g n á l n í c h soustav. V prvém stadiu nervové procesy probíhají v 1. s. s. Jsou reakcemi na zvukové, zrakové a hmatové podněty z vnějšího prostředí s odezvou v 1. s. s. ( p r o b í h a j í c í v motorických, vegetativních a s o m a t i c k ý c h o b l a s t e c h ) . Z hlediska řečového se uvedené nervové procesy t ý k a j í r e f l e x n í h o opakování slabik (ne tzv. izolovaných fonémů ( h l á s e k ) , popř. imitace slabik (tj. určitých hláskových s e s k u p e n í ) . Postupně dochází k i n t e r a c i ( o p a k o v á n í ) téže slabiky s a k c e n t e m časovým, dynamickým a melodickým. Ve druhém stadiu nervové procesy p r o b í h a j í jak v 2. s. s., tak v 1. s. s. Mezi korovými systémy se utvářejí d y n a m i c k é spoje se vzájemnou součinností. Z hlediska ontogeneze řeči verbální podnět vyvolává příslušnou r e a k c i korovou, jež se p r o j e v u j e v pohybových a vegetativních j e v e c h . Dochází k seskupování slabik v slova. Slovo (zprvu jen formální zvuková j e d n o t k a ) získává postupně význam — dochází ke spojení zvuku a obsahu. Slova z a č í n a j í fungovat v procesu k o m u n i k a c e j a k o ( j e d n o s l o v n é ) výpovědi. Ve třetím stadiu podnět z 1. s. s. vyvolává r e a k c i v 2. s. s.; SPECIÁLNl
146
PEDAGOGIKA
C.
4.
ROfi.
1990—91
jde o spojeni od 1. ,s. s. k 2. s. s. Na podkladě prvosignálního podnětu sluchového a zrakového se utvářejí korové r e a k c e projevující se slovem Ve čtvrtém stadiu má druhosignální podnět za následek znovu r e a k c i v 2. s. s. Z hlediska ontogeneze řeči dochází k postupnému rozšiřování individuální slovní zásoby jedince, ke zdokonalování g r a m a t i c k é stránky řeči a k aktivnímu myšlení (Kiml, 1978). Z r e f l e x o l o g i c k é h o pohledu jsou základními signály lidské řeči slova ( p ř i r o z e n é h o ) jazyka, jež konstituují druhosignální soustavu — a to mluvená slova a j e j i c h obsah (věcně obsahová stránka). Mluvní zvuky obsahové z f y l o g e n e t i c k é h o hlediska byly základnou pro vytvoření specifiky lidské 2. s. s. Utvářející se 2. s . , s . budovala na zvukové podobě řeči- a j e j í m ( j a z y k o v é m ) obsahu; souběžně docházelo ke k o r e l a c i myšlení a jazyka (Vygotskij, 1 9 7 0 ) . Mluvená řeč ve vývoji lidské species s e h r á l a důležitou roli pro rozvoj abstraktního, popř. l o g i c k é h o myšlení. Druhosignální f u n k c e vyčlenily lidskou s p e c i e s od ostatních schopnosti ve vědě, umění a kultuře vůbec (Hanzlíček, 1 9 8 3 ) . Korelace signálních soustav Na základě procesu zabecňování se z původního k o n k r é t n í h o označení stává o z n a č e n í o b e c n é a z mluvního zvuku významového prvosignálního se stává slovo (slovní zvuk) s určitým obsahem. 2. s. s. se váže svým vznikem na 1. s. s. Obě soustavy jsou artiklem téže mozkové tkáně, ale základnou 1. s. s. je šedá kůra obou mozkových h e m i s f é r (za součinnosti podkoří) oproti 2. s. s., jejíž základnu tvoří korová pole lokalizovaná na dominantní mozkové h e m i s f é ř e (za součinnosti podkoří). Z hlediska funkčního je 2. s. s. nadřazena 1. s. s. (Penfield, 1974). U v. n. č. rozlišujeme složku s e n z o r i c k o u (mluvené ř e č i ) a motorickou. Senzorická složka mluvy staví na sluchové gnozi a mluvní kii nestézi — lze uvést vlastní organizaci sluchu pro řeč, sluchové stereotypy řeči a hlasu, mluvnické stereotypy řeči; dále propriocepční f o n a č n í a a r t i k u l a č n í stereotypy řeči (Kiml, 1978). Motorická složka mluvy je speciálním druhem praxe, vycházející z fonace, a r t i k u l a c e a pohybových stereotypů mluvy. S e n z o r i c k é a m o t o r i c k é složky řeči (mluvy) jsou vývojově a f u n k č n ě propojeny a souvisejí i s činností analyzátoru zrakového, hmatového, č i c h o v é h o a chuťového. Slovo na neurofyziologické úrovni „znamená zobecnění nesčetných signálů z různých korových částí analyzátorů první signální soustavy, j e j i c h a b s t r a k c i a g e n e r a l i z a c i " . (Kiml, 1978, SPECIÁLNÍ
PEDAGOGIKA
C.
4.
RnC.
1 0 9 0 — 91
147
173). Za s o u č a s n é h o stavu bádání lze v r á m c i druhosignální etáže hovořit i o j e j í c h nadstavbách (např. J. Charvát, 1 9 7 4 ) . Nervová činnost a její podíl na výstavbě řeči Nervová činnost lidského j e d i n c e sestává ze tří dynamických systémů: nižší nervové činnosti, vyšší nervové činnosti na prvosignální etáži a vyšší nervové činnosti na druhosignální etáži. Podíl n. n. č. na výstavbě řeči N. n. č. se podílí na vzniku a utváření základních adaptivních mechanismů, dále emocí a základních prvků chování (lidského j e d i n c e ) . Z řečového hlediska se podílí na utváření hlasových projevů podle pudových a citových hnutí. Rovněž se podílí na neverbální komunikaci k i n e t i c k é ( p a n t o m i m i c k é ) . Podíl tzv. přechodných na výstavbě řeči
forem
S e n z o m o t o r i c k é reflexy jsou podnětem napodobovací činnosti. Imitování podporuje rozvoj ř e č i po s t r á n c e zvukové (viz modulační faktory ř e č i ) i po s t r á n c e mluvně pohybové (viz napodobování viděných ( m l u v n í c h ) pohybů mluvící o s o b y ) . S t a r é útvary korové jsou ve výstavbě ř e č i i podnětem k tzv. iniciaci řeči (popud k vlastní r e a l i z a c i mluvního p r o j e v u ) . Podíl
v. n. č.
na
výstavbě
řeči
Na úrovni 1. s. s. dochází k r e a k c í m na podněty tzv. významovými zvuky (složka vybavovací) a k spojování slyšených zvuků s určitými představami (složka o z n a č o v a c í ) . Přenos a zobecňování jako p ř e c h o d n é formy v. n. č. konstituují slovní výrazy s j e j i c h vymezováním obsahovým j a k o symbolů s k u t e č n o s t i . Na úrovni 2. s. s. se utvářejí slova s určitým o h r a n i č e n ý m o b s a h e m . Biologické
a
společenské
faktory
řeči
Biologické zákonitosti se p r o m í t a j í do ř e č i jakožto výkonu individua. Kůra lidského mozku, jež je vývojově mladší, se podílí na utváření nejvyšší p s y c h i c k é schopnosti lidského jedince, t j . na utváření řeči a souběžně i l o g i c k é h o myšlení (vedle vědomí, sebeuvědomování, vědomého vnímání a p r o m y š l e n é h o j e d n á n í ) . Pro lidský mozek je nápadná dominance jedné hemisféry nad druhou. Dominantní hemisféra se liší od nedominantní hemisféry velikostí, strukturou a funkcí ( j e v ní umístěno centrum pro ř e č ) . Podle s o u č a s n ý c h poznatků má zhruba 99 % praváků centrum řeči umístěno v levé h e m i s f é r e a rovněž až 70 °/o leváků. Z toho plyne, že naprostá většina praváků (a t a k é většina l e v á k ů ) levou hemisférou přednostně zpracovává i vysílá zpět patřičnou verSPECIÁLNl
148
PEDAGOGIKA
C.
4.
ROfi.
1990—91
bální reakci. Dominantní hemisféra přednostně zpracovává fon e m a t i c k é jednotky řeči; naproti tomu např. přírodní zvuky jsou vedení přednostně hemisférou nedominantní (ta rovněž zpracovává i tzv. nesmyslné tvary řeči (při e x p e r i m e n t e c h ) . Faktory s p o l e č e n s k é (obsahová náplň řeči a j e j í ú č e l ) slouží interindividuálnímu styku. N
Etapy
recepce
řeči
(textu)
Na počátku r e c e p c e (textu) jsou podněty, jež vycházejí ze s p o l e č e n s k é h o prostředí (objektivní r e a l i t y ) . Tyto podněty působí na receptory lidského jedince. R e c e p c e řeči (textu) se řídí zákony t r a n s f o r m a c e fyzikálních forem e n e r g i e na biologický kód v r e c e p t o r e c h (Syka, Voldřich, Vrabec, 1 9 8 1 ) . Uživatel jazyka z a c h y c u j e komunikativní podněty svými receptory. Světelné a zvukové vlnění se prostřednictvím smyslových orgánů (tj. nervových buněk v s e n z o r i c k ý c h d r a h á c h i r e c e p t o r o v ý c h buněk, jež t r a n s f o r m u j í fyzikální formy energie na biologické p o t e n c i á l y ) podílí i na r e c e p c i textu v jeho zvukové a g r a f i c k é formě (popř. f o r m ě j i n é ) . Fyzikální vlivy, jež lze definovat v určitých p a r a m e t r e c h , působí na zrakové a sluchové orgány člověka a vyvolávají tzv. smyslové počitky sdružující se v smyslové vjemy. U určité k a t e g o r i e fyzikálního podnětu lze lišit ze subjektivního hlediska tzv. s p e c i f i c k é modality. Jde o určité parametry podnětu, k t e r é vnímáme jako celek, zároveň však uvnitř tohoto c e l k u můžeme rozlišovat i jeho jednotlivé složky (plynule se měnícího s p e k t r a ) ; jde např. o n á s l e d u j í c í typy modalit: subjektivní vjem výšky tónu hlasu, zabarvení hlasu; typ písma a jeho druhy apod. Při běžném přenosu i n f o r m a c e je patrné, že znaky, jež odrážejí bezprostředně o b j e k t i v n í realitu, pot e n c i o n á l n ě z a h r n u j í i uvedené modality. Ty se na ně navrstvují. Jak k o n s t a t u j e např. Fr. Kopečný (1958, 3 6 ) , zvukové prostředky spolu se zabarvením hlasu tvoří samy o sobě jakýsi polosamostatný parazitní systém s é m i o l o g i c k ý : „Jazykového výraziva pot ř e b u j e jen jako nutného podkladu, aby se mohl uplatnit. K uplatnění s t a č í minimální zvuková jednotka, tj. slabika. Např. k vybití h r o z e b n é situace s t a č í jediné slovo t á á k ? Je tu dokonce větší účinek než v dalším e k v i v a l e n t n ě T o ž t y t a k ? ! Obdobně lze hovořit o druhotném modelujícím systému v souvislosti s recepcí textu. Ten se týká významu, který se na znaky navrstvuje prostřednictvím j e h o struktury. Na úrovni příjmu komunikativních podnětů r e c e p t o r y dochází k formování postoje uživatele jazyka s utvářením komunikativní pohotovosti (sociál expectancy — s o c i á l n í o č e k á v á n í ) . Po příjmu k o m u n i k a č n í h o podnětu r e c e p t o r y je podnět veden dostředivými drahami a zpracováván nižšími centry. Z hlediska SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA C. 4, ROC. 1990—91
'
149
k o m u n i k a č n í h o vystupuje do popředí utváření a f e k t i v n l h o prízvuku, popř. afektivního chování (s j e h o neverbálními modalitami). Další etapou v zpracovávání k o m u n i k a č n í h o podnětu je tzv. c e n t r á l n í oddíl ( z a h r n u j í c í z f u n k č n í h o hlediska n. n. č., 1. s. s., 2. s. s.).Po zpracování podnětu přechází vzruch j a k o popud na tzv. vývodové'dráhy. Motorická c e n t r a koordinují následné výkony: pyramidová c e n t r a ( m o t o r i c k á c e n t r a k o r o v á ) dávají výkonům přesnost a extrapyramidová c e n t r a (mimokorová c e n t r a ) dávají výkonům plasticitu a pružnost; uplatňují se při automatizování výkonů. Mozečková centra se podílejí na r e g u l a c i změny napětí a polohy. V e f e k t o r e c h (výkonných o r g á n e c h ) se u s k u t e č ň u j e hybný akt r e f l e x n í h o dějství. Z hlediska k o m u n i k a č n í h o se p r o j e v u j e jako mluvení, popř. n e v e r b á l n í k o m u n i k a c e a j . Vlastní projev chování, tj. výkon, je zacílen na s p o l e č e n s k é prostředí. Tento výkon se buď r e a l i z u j e k o m u n i k a č n í m chováním. nebo j e d i n e c nemá zájem o navázání k o m u n i k a č n í interakce. Pokud druhá osoba ( p o s l u c h a č ) p ř i j m e zprávu vysílanou mluvčím, dochází ke zpracování této zprávy p o s l u c h a č e m a začíná se realizovat tzv. dialogové (resp. duologové) k o m u n i k a č n í spojení. Z c h a r a k t e r u r e c e p c e textu je zřejmé, že ř e č o v é orgány nelze generalizovat j a k o o b e c n ě e x i s t u j í c í a pak na základě toho vylučovat z procesu k o m u n i k a c e fyzikální a neurofyziologické podmínky sdělování. A tak se postupně stává neurofyziologická složka k o m u n i k a c e nedílnou s o u č á s t í obecného modelu k o m u n i k a c e (např. Malmberg, 1 9 6 3 ) . Ale protože dosud j e j í poznatky byly a zčásti jsou z n a č n ě f r a g m e n t á r n i , o b e c n ě formulované t e o r i e k o m u n i k a c e se jim vyhýbala. Proto se zaměříme i na tzv. c e n t r á l n í procesy řeči s p o j e n é s gnosí sluchovou, hybnou a zrakovou, jež mají svůj dopad i z hledska s p e c i á l n ě p e d a g o g i c k é teorie a praxe. Fatické funkce Pojem-termín f a t i c k á f u n k c e o z n a č u j e c e n t r á l n í procesy řeči s p o j e n é s gnosí sluchovou, hybnou a zrakovou (Sovák, 1 9 8 5 ) ; někdy uvedený termín o z n a č u j e kontaktovou funkci jazyka. Fatické f u n k c e o b s a h u j í části vstupní, c e n t r á l n í ( i n t e g r a č n í ) a výstupní, jež jsou ve v z á j e m n é souvislosti, k o r e l u j í navzájem. Prostřednictvím verbální gnose se identifikují slovní signály. Úlohou vstupní částí (input) je dekódovat obsah slova, a to na principu i d e n t i f i k a c e se slovním zvukovým obrazem osvojeným již dřívější verbální zkušeností a náležitě fixovaným pamětí (Kiml, SPECIÁLNl
150
PEDAGOGIKA
C.
4.
ROfi.
1990—91
lids
1 9 7 8 ) . Slovní zvuk po identifikaci proprioceptivním integrátorem u slova již známého uživateli může v nejvyšší etáži vybavit svůj obsah (tj. obsah s l o v a ) . S pochopením obsahu slova je nutně svázáno jeho hodnocení a souběžně i rozhodování a odpovědi. Zde pak mluvíme o vlastní c e n t r á l n í f a t i c k é funkci (funkčně budující na druhosignálním komplexu a jeho f u n k č n í c h nads t a v b á c h ) . Pokud uživatel jazyka c h c e realizovat verbální odpověď, pak dochází k vybavení hybných vzorců slovních celků. Můžeme zde mluvit o zakódování zprávy do slovního hybného vyjádření. Tato činnost označovaná termínem l o g e s t e t i c k á gnose je podkladem procesu, jímž impulsy k mluvení (či psaní či jiné výrazové f o r m ě ) se dostávají do patřičných k o o r d i n a č n í c h hybných soustav. A to je záležitostí výstupní části (output). Na výstupu se můžeme setkat podle výsledků i n t e g r a c e s hybnou r e a k c í m a j í c í c h a r a k t e r n e v e r b á l n í k o m u n i k a c e (např. mimika, g e s t i k u l a c e , zvuková g e s t a ) , nebo c h a r a k t e r verbální komunik a c e — a to mluvené nebo psané. (Viz s c h é m a ) INTEGRACE
VSTUP verbální gnose sluchový
akustická
rozumění hodnocení
dekódováni
přívodní
programování
verbální
kanál zrakový
rozhodování
gnose optická gnose extralingvistická gnose neverbální
VÝSTUP verbální
praxe mluvení
mluvní zakódování verbální praxe
psaní
grafická neverbální
praxe
projevy vizuální a zvukové
Formy
komunikace
CNS lidského jedince zpracovává i n f o r m a c e vnitřní (humorální SPEClAl.Nl
PEDAGOGIKA
C.
4,
ROC.
1990-91
151
a informace, jež p ř i c h á z e j í zvenčí (z prostředí přírodního a s p o l e č e n s k é h o ) . Jak vyplývá z jednotlivých etap r e c e p c e signálů, jsou tyto i n f o r m a c e zpracovávány již při průchodu etážemi CNS. V tzv. r e t i k u l á r n l f o r m a c i se nevhodné signály tlumí a vhodné signály posilují a průchodem thalamo-hyppokampálním systémem n a b í r a j í určité e m o c i o n á l n í zabarvení. Pak jsou zpracovávány korovými analyzátory. U mezilidské k o m u n i k a c e rozlišujeme j e j í formy verbální (slovní), neverbální ( n e s l o v n í ) , popř. lze uvažovat i o formě mimoslovního vnímání. Forma verbální k o m u n i k a c e probíhá z neurofyziologického hlediska na několika úrovních. Komunikace o d r á ž e j í c í konkrétní myšlení probíhá na úrovni prvosignální (např. k o m u n i k a c e dětí předškolního v ě k u ) . Na druhosignální úrovni již dochází k vědomé výměně informací. Forma n e v e r b á l n í k o m u n i k a c e probíhá převážně na úrovni n. n. č., popř. na úrovni a l o k o r t e x t o v é ; r e a l i z u j e se jednak pohybově, jednak zvukově mimoslovními projevy, popř. jinými výraznými modalitami. Jde zpravidla o e l e m e n t á r n í reflexní činnost v y j a d ř u j í c í bezprostřední vztahy i vnitřní postoje mluvčího k situaci, k partnerovi a ke komunikaci. K mimojazykovým výrazovým prostředkům vizuálním patří g r a f i k a . Velikost písma a j e h o tvar j s o u v ý r a z n ý m i neverbálními modalitami, jež dokreslují obsahovou složku slova (popř. t e x t u ) ; dále lze hovořit o č l e n ě n í a prostorové o r g a n i z a c i textu a o interpunkčních znaménkách. Kinetika j a k o prostředek mimojazykový vizuální z a h r n u j e tři podsystémy: mimiku ( r e a l i z u j e se kombinacemi pohybů všech obličejových č á s t í ) , g e s t i k u l a c i ( s y n s é m a n t i c k á gesta m a j í c í základ v n. n. č.; sama o sobě nemohou vyjádřit určitý význam; a u t o s é m a n t i c k á gesta určitý význam v y j a d ř u j í ; ukazovací gesta vystupují v symbióze s deiktickými slovy, zobrazující gesta přímo zobrazují určitou věc, popř. její vlastnost, n a z n a č u j í c í gesta vyjadřují určité obsahy odtržení gesta od věci ( a n o — n e ) ) a plastiku těla (proxemiku a p ř e m í s ť o v á n í ) . Mimojazykové výrazové prostředky zvukové z a h r n u j í akustická gesta (např. klepání prstů o stůl, podupávání nohou po podlaze a j . ) . Extralingvistické prostředky neplynou z a r t i k u l a c e , nýbrž jsou s p e c i f i c k o u zvukovou materií větných nebo nadvětných celků. Řadíme k nim melodii, důraz a přízvuk, přestávky, tempo, rytmus, timbre a agogiku. Závěr Zabýváme-li se problematikou komunikace, zjišťujeme, že dosud užívané modely k o m u n i k a č n í h o procesu obvykle ponechávaSPEClAl.Nl
152
PEDAGOGIKA
C.
4,
ROC.
1990-91
jí stranou tu část modelu, která se týká biologických faktorů sémioze. V našem příspěvku jsme se proto zaměřili na zdůraznění individuálního c h a r a k t e r u řečových podmíněných spojů, jejich rozdílnosti u jednotlivých uživatelů jazyka. Tyto podmíněné spoje se totiž pojí s individuálně prožívanými situacemi a s navrstvováním určitého subjektivního citového ladění jedince. Uvedená variabilita (plynoucí z c h a r a k t e r u CNS j e d i n c e ) staví na e l e m e n t e c h komunikativního kódu ( s l o v e c h ) , k t e r é z hlediska svého obsahu nejsou u všech uživatelů jednotné. Vzhledem ke svému subjektivnímu c h a r a k t e r u a individuálně rozdílnému obsahu neposkytují univerzálně platnou záruku plného porozumění. V komunikačním modelu (z pohledu b i o l i n g v i s t i c k é h o ) musíme počítat s pojmem-termínem inteligence, a to především ve smyslu biologicko-sociálního jevu, který je v naší s o u č a s n é populaci rozvrstven zhruba tak, že n e j v í c e jsou zastoupeny prům ě r n é hodnoty — ty zahrnují něco přes 50 °/o naší populace (jde o hodnoty IQ v rozmezí od 90 do 1 1 0 ) . Tato populace může zvládnout s t ř e d o š k o l s k é vzdělání. Podprůměr vykazuje asi 25 % populace (část této populace může zvládnout základní vzdělání; jde o hodnoty IQ v rozmezí od 67 do 9 0 ) . Zhruba 3 % popul a c e vykazují slabomyslnost (jde o hodnoty IQ od 0 do 6 7 ) . Asi 20 % populace tvoří tzv. nadprůměr (s IQ nad 1 1 0 ) . I uvedené hledisko nám potvrzuje, že je nutno v k o m u n i k a č n í m modelu s biologickými faktory semióze počítat a uvědomovat si j e j i c h podíl na r e c e p c i textu. Pochody řeči jsou podmiňovány nervovou činností, k t e r á buduje na s e n z o r i c k ý c h systémech, jež jsou s to p ř i j í m a t a vysílat zprávy ( i n f o r m a c e ) . Nervová činnost lidského jedince je realizována různými podněty emočními a smyslovými. F u n k c e ř e č i m a j í svoji r e p r e z e n t a c i v mozku (což d o k l á d a j í např. lokální léze m o z k o v é ) . Řečová aktivita vykazuje i n ě k t e r é s o m a t i c k é komponenty. Speciální pedagogika využívá poznatků biolingvistiky ve všech případech odchylné r e a l i z a c e mluvené (popř. p s a n é ) řeči U (pos t i ž e n ý c h ) jedinců. Z hlediska f r e k v e n c e odchylné r e a l i z a c e mluvy se n e j č a s t ě j i s e t k á v á m e v praxi s poruchami výslovnosti u (postižených) jedinců. Ty lze řadit do škály poruch výslovnosti a zvuku řeči (mluvy) a poruch hlasu. Dále jsou zastoupeny poruchy řeči vznikající při postižení laloků (syndromy postižení l a l o k ů ) , rovněž při poškození mozkových komor, iikvorových cest a plen mozkových. S p e c i f i c k é místo mezi poruchami mluvy zaujímají poruchy symbolických f u n k c í v. n. č. Lze uvítat, že v s o u č a s n é době se řečová aktivita lidského je dlnce postupně stává podnětem zájmu řady s p o l e č e n s k ý c h a přlSPEClAl.Nl
PEDAGOGIKA
C.
4,
ROC.
1990-91
153
rodních
věd, z e j m é n a pak biologie, n e u r o f y z i o l o g i e , neuropsychologie, b i o c h e m i e ( m o z k u ) , e t o l o g i e a d a l š í c h v ě d n í c h disciplín n e b o j e j i c h a p l i k o v a n ý c h o b o r ů . Tím s o u b ě ž n ě d o c h á z í k e k o m p l e x n ě j š í m u p o z n á n í ř e č o v é aktivity uživatelů j a z y k a . Literatura Druga, R. — P e t r o v i c k ý , P.: Základy o b e c n é n e u r o l o g i e . P r a h a , SPN 1987. Dvončová, ].: F y z i o l o g i c k á fonetika. B r a t i s l a v a , SPN 1980. Hanzlíček, L.: P s y c h i a t r i c k á e n c y k l o p e d i e . P r a h a 1983. Hydén, H.: B i o c h e m i c k é a s p e k t y učení a paměti. In: O biologii učení. P r a h a , A c a d e m i a 1974. Kamíš, K.: Jazyk a jazyková v ý c h o v a děti p ř e d š k o l n í h o věku. 1. P r a h a , SPN 1986. Kamíš, K.: Mateřský jazyk s teorií v y u č o v á n í studijního oboru učitelství pro m l á d ě ? vyžadující zvláštní péči. II. P r a h a , SPN 1989. Kamiš, K.: Biologická funkční přizpůsobivost, p l a s t i c i t a , popř. kompatibilita k o m u n i k a č n í c h systémů z biolingvistického hlediska. In: F u n k č n í lingvistika a dialektika. Linguistica XVIL/1, ÚJC ČSAV, P r a h a 1 9 8 8 . Kiml, J.: Základy foniatrie. P r a h a , Avicenum 1978. Kopečný, F.: Základy č e s k é skladby. P r a h a , SPN 1958. Kráf, A.: Model r e č o v é h o m e c h a n i z m u . B r a t i s l a v a 1974. Linhart, ]. a kol.: Základy o b e c n é p s y c h o l o g i e . P r a h a , SPN 1987. L i n h a r t , J. — Novák, V. J. A.: Princip o d r a z u v biologií a psychologii. P r a h a , A c a d e m i a 1985. Matějček, Z.: Dyslexie. P r a h a , SPN 1987. Mečíř, J.: Základy o b e c n é a s p e c i á l n í p s y c h i a t r i e . P r a h a , SPN 1985. Penfield, W.: Vědomí, paměť a podmíněné r e f l e x y č l o v ě k a . In: O biologii učení. P r a h a , A c a d e m i a 1974. Solncev, V. M.: Systěm a s t r u k t u r a v j a z y c e . P r a h a , A c a d e m i a 1981. Sovák, M.: Logopedie. P r a h a , SPN 1978. Sovák, M.: Logopedie předškolního věku. P r a h a , SPN 1984. Sovák, M.: Biologické zákony učení. P r a h a , SPN 1985. Syka, J. — Voldřich, L. — V r a b e c , F.: F y z i o l o g i e a patofyziologie z r a k u a sluchu. P r a h a , Avicenum 1981. Tsunoda, T.: The m o t h e r - t o n g u e and right-left d o m i n a n c e in the human auditory s y s t é m . UNESCO. Athens 1981. Vymazal, J. a kol.: Základy o b e c n é n e u r o l o g i e . P r a h a , SPN 1986. Vyžtejn, J.: Vady výslovnosti P r a h a , SPN 1979. W r i g h t , S.: Klinická fyziologie. P r a h a , Avicenum 1970.
Možnosti uplatnění námětů z meteorologie v p e d a g o g i c k é m procesu losej Novák, Jarmila
Fischerová
Z r o z b o r ů o b s a h u u č e b n i c a osnov na z á k l a d n í c h a s t ř e d n í c h š k o l á c h je p a t r n é , že se v s o u č a s n é době v y u č u j e z á k l a d ů m met e o r o l o g i e ve velmi m a l é m r o z s a h u . Učivo je r o z t ř í š t ě n o do něk o l i k a u č e b n í c h p ř e d m ě t ů r ů z n ý c h p o s t u p n ý c h r o č n í k ů , c o ž por u š u j e l o g i c k o u , o b s a h o v o u i f o r m á l n í n á v a z n o s t u č e b n í látky. ŠPECIÁLNI
154
PEDAGOGIKA
C.
4,
ROČ.
1990—01
