Neues deutsches Theater in Prag [Nové německé divadlo v Praze] Budova divadla a pozemek I. Prehistorie domu. 2. 11. 1882 koupil smíchovský průmyslník Alexander Richter, člen Německého divadelního spolku, za 160.000 zl. zahradu, na níž stálo Novoměstské divadlo. Pozemek o rozloze 11.621,07 čtverečních sáhů v katastru Královských Vinohrad ohraničovala dnešní tříproudová komunikace Wilsonova (dříve Sadová, vedoucí kolem bývalého Městského parku), kolejiště Wilsonova nádraží a dnešní křižovatka u Národního muzea; ve směru k Wilsonovu nádraží končil původní pozemek přibližně 20 m od Novoměstského divadla. Byl určen pro novou pražskou německou scénu, která měla doplnit Stavovské divadlo (StD) a kterou hodlal postavit a následně provozovat pražský Německý divadelní spolek, založený za tímto účelem. V březnu 1883 postoupil Richter parcelu spolku. Vídeňská firma Fellner a Helmer byla vyzvána, aby zpracovala projekt. 1884 byl ve veřejné soutěži na stavební práce vybrán pražský stavitel Alfons Wertmüller, v listopadu 1885 divadelní spolek definitivně rozhodl o stavbě, v lednu 1886 bylo Novoměstské divadlo během tří týdnů strženo a 29. 3. 1886 provedl Wertmüller první výkop. Ředitel pražského německého divadla Angelo Neumann chtěl v nové budově oslavit 100. výročí pražské premiéry Mozartovy opery Don Giovanni a počítal s otevřením 22. 10. 1887 (zkoušelo se od 1. 10.). Katastrofální požár pařížské Komické opery v červnu 1887, při němž zahynuly stovky diváků, však vedl k dalšímu zpřísnění rakouských bezpečnostních předpisů, revidovaných už po požáru vídeňského Ringtheater (8. 12. 1881), a tím i k posunutí termínu otevření nového divadla, kde se musely rozšířit únikové cesty pro diváky a personál. Zemský výbor jmenoval komisi, která 25. 11. 1887 bezpečnostní standard Nového německého divadla schválila. Kolaudované divadlo, pozemek, zahrada i později postavené obslužné budovy byly vlastnictvím Německého divadelního spolku. 5. 1. 1888 bylo Nové německé divadlo otevřeno pro veřejnost. Zahájení provozu se odehrálo ve dvou dnech (5. 1. Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg, 6. 1. Alfred Klaar: Der Empfang, historická slavnostní hra o 1 jedn., Lessing: Minna von Barnheim). Všechny pražské německé noviny slavnost podrobně popsaly. První návštěvníci přišli už kolem 17. hodiny, ale dům byl plně osvětlen až v 18 hodin kombinací plynového a elektrického světla, která měla “zjemnit chladnou barvu elektřiny”. Největší pozornost vzbudil velký prostor pro orchestr, podle bayreuthského vzoru ze třetiny zakrytý jevištní rampou. Po prvním představení následoval banket v zimní zahradě Grandhotelu v Mariánské ulici (dnes jídelna studentské koleje v Opletalově ulici), kde zaznělo několik projevů. 7. 1. se konal v Grandhotelu ples divadelního spolku. II. Dobová kritika budovy. Na rozdíl od Novoměstského divadla, jehož hlavní vchod a hlediště byly situovány na straně kolejiště později vybudovaného nádraží Františka Josefa (od 1872) a vlaky rušily představení, umístili architekti hlavní vchod a hlediště na stranu někdejšího Městského parku. Vnějšek budovy byl pojat v renesančním stylu s řeckými korintskými prvky. Budova měla balkon nad hlavním vchodem (ze kterého se do protějšího parku troubily fanfáry při zahajování wagnerovských představení) a o patro výše otevřené boční terasy na obou stranách, přístupné z druhého balkonu a galerie. Většinu výtvarných děl dodali umělci z Vídně, některé sochařské práce byly zadány do Karlových Varů. Busty F. Schillera, W. A. Mozarta a J. W. Goetha, umístěné ve třech výklencích nad hlavním vchodem, vytvořil prof. Menzel z Prahy. Ve foyeru nalevo od hlavního vchodu byla připevněna mramorová deska s nápisem Diese Stätte der Kunst hat das deutsche Volk aus eigener Kraft gegründet. Der Bau wurde vom Deutschen Theaterverein am 29. März 1886 begonnen und am 30. November 1887 vollendet [Toto místo k pěstování umění vytvořil německý lid vlastními silami. Stavbu zahájil Německý divadelní spolek 29. března 1886 a dokončil 30. listopadu 1887]. Základními barvami vnitřní výzdoby byly bílá, zelená, zlatá a purpurová. Malby uvnitř budovy (postavy Umění, Hudby, Prózy, Pravdy ad.) a hlavní oponu s motivem “Proměny tváře básníkovy” vytvořil Eduard Veith, rakouský malíř žijící v té době v Paříži. Hlediště a společenské prostory byly považovány za jeden z nejpozoruhodnějších pražských interiérů. Z celkové kapacity asi 2000 osob bylo v parteru umístěno 456 sedadel ve 3 odděleních, za nimi 246 míst k stání. Vedle 4 proscéniových lóží v přízemí a v každém pořadí vpravo i vlevo bylo v přízemí po obou stranách 8 lóží, v prvním a druhém pořadí po 9 lóžích. Balkon měl 108 sedadel, galerie 470 míst k sezení a 280 k stání. Technické zázemí divadla umístili stavitelé do podzemního prostoru mimo budovu. Tvořily je tři vodní kotle na vytápění a generátor elektrického proudu. Osvětlení v zákulisí bylo z bezpečnostních důvodů od počátku elektrické, v orchestru se svítilo olejovými lampami, hlediště a chodby měly kombinované plynové a elektrické světlo, které se postupně vyměňovalo za elektrické. Původní rozměry jeviště: v masce 13,8 m, největší šířka 22 m, výška 8,5 m, hloubka celého prostoru 25 m. Jeviště bylo po šířce rozděleno na tři pruhy, jež se nezávisle na sobě mohly zvedat. S výjimkou dveří a nábytku byly všechny konstrukční prvky nehořlavé a jeviště oddělovala od hlediště hydraulicky ovládaná železná opona. První námitky vůči celkovému řešení byly roztroušeny v kritikách prvních představení. Komentátoři kladli do protikladu nádhernou výbavu hlediště a krajní úspornost zákulisních prostor. Architekti se zcela spolehli na výpomocnou funkci StD a nová budova měla málo zkušeben. (Fatální důsledky tohoto řešení se ukázaly po zabrání Stavovského divadla českými herci v listopadu 1920, kdy bylo třeba zkušet ve foyeru a na chodbách.) Diváci kritizovali horší akustiku na některých sedadlech, obecně postrádali větší počet šaten. Za velkým orchestřištěm bylo málo místa k uložení nástrojů. Nejzávažnější komplikací každodenního provozu byl však nedostatek rychle dosažitelných prostor pro ukládání kulis; při denních změnách repertoáru to brzdilo hladký chod představení a vedlo k dlouhým pauzám. Tento problém se vyřešil s konečnou platností až v roce 1935
postavením otočného jeviště. Podle Neumannova nástupce ředitele Heinricha Tewelese se stavební výbor spolku skládal z mužů, kteří “o divadle mnoho nevěděli, málo dbali rad ředitele Neumanna a podcenili ohledy na pracovní režim”. III. Změny během provozu. V červnu 1888 zveřejnil divadelní spolek plán dobudovat postupně v zahradě restauraci a hudební pavilon. Jejich stavba však začala až 18. 4. 1890, protože přednost dostal sklad dekorací na pozemku divadla (červen až prosinec 1889), v jehož posledním patře byly umístěny malířské dílny (arch. Alfred Kirpel). Až dosud se musely kulisy malovat v bývalém divadle v Kotcích, užívaném tradičně řediteli StD, za něž se ale platilo městu (Neumann platil 2.500 zl. ročně). Velké dekorace se malovaly i v hale nádraží Františka Josefa nebo v sousedním divadle Deutsches Volkstheater v tzv. Heinovce (dříve aréna v majetku P. Švandy ze Semčic). 1890 byla od hlavního vchodu divadla až ke křižovatce pod Národním muzeem vybudována zeď, jež terasovitě uzavřela celý prostor divadelní zahrady. Mezi 15. 7. a 15. 8. 1890 bylo divadlo zavřeno (hrálo se v StD), aby se mohlo instalovat úplné elektrické osvětlení. Při festivalu Maifestspiele 1906 byl učiněn pokus uvést do chodu otáčivé jeviště, které ředitel Neumann objednal u firmy Ringhoffer (10. 5. se na něm hrála Mozartova opera Cosi fan tutte). Pro jeho přílišnou hlučnost Neumann od projektu upustil. 1906 byla dokončena stavba druhého skladu kulis, kostýmů a rekvizit na Vinohradech poblíž Flory (čp. 1663, dnes prostory ND). Za 25 let provozu (do 1908) bylo vynaloženo více než 3.000.000 K na zlepšení osvětlení a topení v budově. 1914 bylo zcela rekonstruováno elektrické vedení, odpojované v předchozích letech postupně od divadelního generátoru a připojované na městskou síť. Do šaten sólistů byla zavedena teplá voda. 1920, po zabrání StD pro český provoz, byl odstraněn z průčelí nové budovy původní nápis Neues deutsches Theater a nahrazen nápisem Deutsches Theater. 3. 5. 1923 byl uveden do provozu kruhový horizont (20x40 m), zakoupený divadelním spolkem. Byl první instalací tohoto druhu v Praze. Vytvářel iluzi oblohy a jeho osvětlovací systém se 73 lampami v základních barvách a 40 diapozitivy kreslil pomocí soustavy čoček nejen reálné obrazy, ale i různé efekty zvětšování, zmenšování, deformace a iluze plujících předmětů. Zároveň byla pořízena textilní dekorace “moře” s motorovým pohonem, který mohl vytvořit vítr a různé druhy vln. Kruhový horizont byl poprvé pokusně použit ve Wagnerově opeře Der fliegende Holländer. Všechny jeho možnosti byly pak uplatněny při nastudování Wagnerovy tetralogie Ring des Nibelungen (16. 5. 1923 Das Rheingold, 10. 7. 1923 Die Walküre, 7. 10. 1923 Siegfried, 5. 7. 1924 Götterdämmerung), které připravili hostující režisér Franz Ludwig Hört, hostující scénograf Emil Pirchan a domácí dirigent Alexander Zemlinsky. 1927 byla prodána za 8.100.000 Kč větší část divadelní zahrady ve směru k Václavskému náměstí, kde byla následně postavena budova pražské burzy (později budova parlamentu, která se po 1989 stala sídlem Radia Svobodná Evropa). V dubnu 1935 bylo v budově instalováno otočné jeviště. Mělo průměr 14 m a výšku 22 cm nad základem. Byla to poslední velká investice Německého divadelního spolku do budovy. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 15. 3. 1939 byl nápis Deutsches Theater nahrazen nápisem Deutsches Opernhaus a 11. 6. 1939, v rámci festivalu Deutsche Kulturwoche, byly nad hlavní vchod umístěny výsostné znaky Třetí říše. Budova ve špatném technickém stavu byla během druhé světové války používána jen k některým výjimečným akcím. Konaly se zde některé pořady propagandistického cyklu Deutsche Kulturwoche 1939, proslov říšského ministra pro okupovaná území Alfreda Rosenberga 25. 5. 1940, Prager Musikwochen pořádané Úřadem říšského protektora v květnu a červnu 1942, hostovala zde ostravská opereta (v červnu 1943), ojediněle tu vystupoval Deutsches philharmonisches Orchester Prag, od listopadu 1943 zde hrála opera z Duisburgu a nově zřízená státní německá opereta. V květnu 1945 utrpěla budova během bojů o rozhlas menší poškození. Při pražském povstání ji zabrala skupina českých divadelníků v čele s režiséry Antonínem Kuršem, Václavem Kašlíkem a skladatelem Aloisem Hábou. 11. 5. 1945 byla prohlášena za Divadlo 5. května (od 1946 Velká opera 5. května) zřizované Ústřední radou odborů a spravované tzv. revoluční radou. Z průčelí bylo odstraněno označení Deutsches Opernhaus a německá orlice nad vchodem, z foyeru nápis Diese Stätte der Kunst [...] a z výklenků nad hlavním vchodem Schillerova, Mozartova a Goethova busta. Původní Veithova opona byla zničena. 1948 byla Velká opera 5. května připojena k Národnímu divadlu a v říjnu 1949 budova přejmenována na Smetanovo divadlo. Rozsáhlá a dlouhotrvající přestavba domu a okolí (2. 6. 1967 - 3. 4. 1973, arch. Karel Prager a Jiří Albrecht) zahrnula nejen rekonstrukci a přístavbu, ale i dostavbu obslužných prostor. Obě boční terasy ve druhém patře byly zastřešeny a využity jako šatny pro diváky. Nad prostorem jeviště byla realizována nástavba, jež podstatně změnila vnější vzhled zadní části domu; střecha se zde celoplošně zvýšila o 19 m a zcela zdeformovala původní architektonický stylový záměr. Smyslem nástavby bylo zvýšit prostor nad jevištěm tak, aby stejné kulisy mohly být používány v Národním i Smetanově divadle. V rámci nového řešení dopravního systému v Praze bylo divadlo obklopeno dvěma tříproudovými rychlostními komunikacemi. Původní Městský park naproti budově byl prakticky zničen rozšiřováním Wilsonova (tehdy Hlavního) nádraží a výstavbou metra, v těsné blízkosti byly postaveny garáže.
Prameny a literatura Německý denní tisk z doby otevření divadla [podrobné popisy budovy, zahájení provozu apod.] - H. Katz: Das neue deutsche Theater in Prag. Geschichte der Entstehung und eine Darstellung seiner gesammten Einrichtung, Prag 1887, resumé in: Bohemia 8. 9. 1887; K. Skraup: Führer durch das neue deutsche Theater in Prag mit 3 Plänen des Zuschauerraumes, Prag 1887; H. Katz: Das neue deutsche Theater in Prag. Ein Gedenkblatt zur Eröffnung. Mit zwei Bildern und einem Plan, Prag 1887; Klutschaks Führer durch Prag und Umgebung. Neu bearbeitet und ergänzt von H. Katz, Prag 1887, 17. vyd.; O. Teuber: Die Geschichte des Prager Theaters, III, Prag 1888, s. 843-846; G. Ramberg: Das neue deutsche Theater in Prag, Allgemeine Kunst-Chronik, Illustrierte Zeitschrift für Kunst, Kunstgewerbe, Musik, Theater und Literatur (Wien) 14. a
21. 1. 1888, obr.; Technische Neuerungen im Deutschen Theater, Bohemia 5. 5. 1923; Das neue Rundhorizont, Prager Tagblatt 5. 5. 1923; H. Teweles: Zur Geschichte unseres Theaters 1885-1918, Prager Theaterbuch 1924, s. 1-16; Die neue Drehbühne des Prager Deutschen Theaters, Prager Tagblatt 16. 4. 1935; Theater Neuigkeiten, Zeit im Bild, 1934/35, č. 29; R. Rosenheim: Die Geschichte der deutschen Bühnen in Prag 1883-1918. Mit einem Rückblick 1783-1883, Prag 1938, s. 71-78; A. Javorin: Pražské arény. Lidová divadla pražská v minulém století, Praha 1958, s. 63-65; J. Němeček: Dějiny opery, operety a baletu někdejšího Nového německého divadla v Praze, rkp. v Divadelním ústavu; Smetanovo divadlo - Průvodce historií divadla a jeho budovami, ND Praha 1983, s. 18-20 [úpravy 1973]; J. Hilmera: Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 42; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Praha 1999 [Divadlo 5. května].
Kleine Bühne [Malá scéna] Divadelní sál, sloužící 1923-44 jako pobočná scéna Nového německého divadla vyhrazená pro komornější repertoár. Objekt se nacházel v zadní části zahrady Německého (dnes Slovanského) domu, která tehdy sahala od ulice Na Příkopě téměř až k Jindřišské ulici. Později byl přístupný i z domu čp. 869 na dnešním Senovážném (dříve též Havlíčkově, Gorkého) náměstí. V zahradě Německého domu, v sousedství Jindřišské ulice, byla původně letní terasa určená pro hráče karet. Na ní se vždy před zimní sezonou stavěla dřevěná budova s jevištěm, jež sloužila mj. ochotnickým spolkům. Asi od 1890 tam již stála zděná budova (Dreireiterhaus - U tří jezdců), trvale zařízená pro divadelní provoz. Byla majetkem Německého domu. Po zabrání StD českými herci 16. 11. 1920 ji zvolil Německý divadelní spolek jako provizorní náhradní scénu. Sál se 200 sedadly byl prozatímně otevřen 31. 12. 1921; zpočátku se hrálo jen v sobotu a v neděli. Prostory byly špatně vybaveny, měly jednu společnou šatnu pro herce a druhou pro herečky a v každé z nich bylo v provozu pouze jedno umyvadlo s tekoucí studenou vodou. Městská stavební komise poukazovala na špatný stav celého objektu. Když po skončení soudního řízení ve věci zabrání StD dostal ředitel německé scény Leopold Kramer od státu jako částečnou náhradu za ušlý zisk jednorázovou subvenci 1.670.000 Kč na nové jeviště, rozhodl se ve spolupráci s Německým domem pro rekonstrukci. 2. 12. 1923 byl sál otevřen pod názvem Kleine Bühne (první představení: Kotzebue: Die deutschen Kleinstädter s předehrou k Mozartově Figarově svatbě, dirigent A. Zemlinsky). Při další rekonstrukci, která se uskutečnila roku 1928, bylo divadlo propojeno s vedlejším domem, kde byly vybudovány obslužné prostory. Jeviště Kleine Bühne mělo rozměry 10 x 7m, před ním bylo miniaturní otevřené orchestřiště. Hlediště s balkonem pojalo po rekonstrukci 364 diváků. Hrály se zde komorní činohry, novější operety s malým počtem účinkujících, výjimečně drobné opery. Během druhé světové války byla scéna na rozdíl od Nového německého divadla nepřetržitě v provozu, až do zastavení činnosti kulturních institucí v srpnu 1944 (vyhlášení tzv. totální války). 1941 proběhla rekonstrukce, při níž byla Kleine Bühne přejmenována na Kammerspiele, stěny byly vyzdobeny motivy ze staré rakouské dramatické literatury (Nestroy, Raimund ad.) a pro větší pohodlí návštěvníků se snížil počet míst na 280. Úpravy a kresby na stěny provedl se svou stavební firmou výtvarník pražského německého divadla, stavitel Frank Schultes (v Praze od 1933). 1945 bylo divadlo současně s Německým domem v rámci konfiskačních opatření vyvlastněno a přešlo do majetku Komunistické strany Československa. Do roku 1949 zde hrálo Divadlo mladých pionýrů, pak Ústřední loutkové divadlo, naposledy Minor. V létě 1999 byl dům zbořen.
Prameny a literatura Eröffnung der Kleinen Bühne, Theater Zeitung 13, 1923/24, č. 13; Theateralmanach auf das Jahr 1928 [plán hlediště po druhé rekonstrukci]; 50 Jahre Deutscher Dilettantenverein Prag, 1879-1929, Prag 1929; Blätter der deutschen Theater in Prag 1940/41, seš. 1-2 [rekonstrukce 1941]; A. Javorin: Divadla a divadelní sály v českých krajích, I - Divadla, Praha 1949, s. 218.
Archiv, knihovna, fundus pražského německého divadla Informace o inventáři pražského německého divadla jsou nejasné proto, že málokdy rozlišují soubor dekorací a rekvizit, listinný archiv a knihovnu. V nájemních smlouvách mezi Zemským výborem, později Německým divadelním spolkem, a řediteli, kteří až do sezony 1926/27 vedli pražskou scénu jako soukromé osoby, nebyla zmiňována povinnost ředitele vést archiv. Statut archivu nebyl nikdy přesně vymezen a není jasné, které písemnosti byly považovány za ředitelův soukromý majetek a které trvale sloužily potřebám scény. Ředitelé mívali vlastní knihovny a notové materiály, jichž v případě finančních potíží mnohdy použili jako náhrady peněžních plateb, takže písemnosti označené jejich jmény mohly přejít do vlastnictví jiné osoby. Smlouvami bylo sice generálně stanoveno, že dekorace a zařízení budovy patří pronajímateli, zde Zemskému výboru nebo Německému divadelnímu spolku, ale rozsah a charakter “zařízení” není přesněji definován. Podle brožury Das Prager Theater bei Fackelbeleuchtung (1845) koupil v roce 1845 tzv. Prager Theaterarchiv nájemce a ředitel StD J. A. Stöger. Ten sice 1846 z Prahy odešel, StD však měl podruhé pronajato 1852-58 a později byl po určitý čas tichým společníkem svého nástupce Franze Thomé. O původu Thomého knihovny není nic známo (ředitelem StD byl 1858-64, současně byl ředitelem Prozatímního divadla 1862-64 a PD řídil i 1865/66). Poslední období svého života (1872) prožil Thomé v
Praze. Novoměstské divadlo, jež bylo jeho vlastnictvím, zanechal nezletilé dceři. Thomého pozůstalost včetně knihovny byla údajně prodána do Štrasburku (Hudební listy 1872, s. 211 a 236), přičemž J. N. Maýr, ředitel PD a vykonavatel tohoto rozhodnutí, měl odevzdat některá bohemika F. L. Riegrovi pro hudební sbírku Českého muzea (jmenovitě jsou uvedeny notové materiály: Benda: Ariadna na Naxu, Medea, Peldriano: Martinek bradýř ve vsi, které se dnes v muzejním fondu skutečně nacházejí). Knihovna Thomého nástupce ředitele Rudolfa Wirsinga (ve StD 1864-76, v PD 1875/76), jejíž jádro si přivezl z Lipska, se nalézá v Zentralbibliothek Zürich (soupis pořídila Mireille Geering: Musikalienbibliothek des Operhauses Zürich. Katalog, Winterthur 1995), kam se dostala prostřednictvím ředitele Emila Hillmanna. Ten ji odkoupil z Wirsingovy pozůstalosti (1879) a prodal 1891 do Curychu. Vlastní knihovnu měli i Wirsingovi nástupci ve funkci ředitele StD, otec Eduard a syn Edmund Kreibigové (1876-85). Po Edmundově definitivním pražském finančním krachu v roce 1885 byla část písemností prodána novému řediteli Neumannovi a výtěžek použit k zaplacení pohledávek. Část osobní knihovny Eduarda Kreibiga, 85 většinou činoherních jednotek z první poloviny 19. stol., se nalézá v divadelní sbírce Národní knihovny ve Vídni (Theatersammlung, inventář Christine Gruber: Die Theaterbibliothek Ed. Kreibigs, Biblos 31, 1982, s. 232-242). Celou uvedenou rekonstrukci vlastnictví lze však vztáhnout pouze na knihovnu; O. Teuber při práci na spise Die Geschichte des Prager Theaters (III, 1888, s. 793n.) nenašel žádný soubor dokumentů, který by bylo možné považovat za “pražský divadelní archiv”. Ředitel Angelo Neumann vydal po svém příchodu do Prahy brožuru Gesetze und Bestimmungen für das Kgl. Landestheater zu Prag (1885). Hovoří v ní pouze o funkčních aspektech divadelní knihovny, nikoli o jejím obsahu. Z Neumannova období pochází neinventovaný fond notového materiálu a historických libret, zčásti označený razítkem Deutscher Theaterverein in Prag, který se dnes nachází v hudebním archivu Národního divadla v Praze. Jde o zbytky sbírky, umístěné až do roku 1945 ve skladu německého divadla v budově na Floře. Podle poslední inventarizace z roku 1938 obsahoval tento fond asi 2000 činoher, 360 oper, 238 operet, 500 her se zpěvy, 150 scénických hudeb a 250 koncertních skladeb (F. Seemann: Was im Magazin des Prager deutschen Theaters lagert, Prager Tagblatt 11. 9. 1938). Dosud nebyly nalezeny či zveřejněny podstatnější celky pozůstalostí ředitelů Neumanna (zemřel 1910), Tewelese (ředitelem do 1918, zemřel 1927 v rakouském Preinu) a Kramera (ředitelem do 1927, zemřel 1942 ve Vídni), v nichž by archivní materiál mohl být zachován. Přibližně 15 kartonů dokumentů z kanceláře StD z doby před první světovou válkou bylo v listopadu 1920, po zabrání budovy českými herci, deponováno na neznámém místě (viz předmluva k inventáři Nové německé divadlo v Praze 1896 - 1938/9, Archiv hl. města Prahy). Dokumenty shromažďoval pravděpodobně i Neumannův sekretář Carl Rosenheim (v Praze 1885-1906). Jeho syn, divadelní ředitel Richard Rosenheim, je po otcově náhlé smrti ve Vídni 1908 mohl zdědit a vzít s sebou, když 1934 emigroval do Palestiny, a založit na této sbírce svou monografii Die Geschichte der deutschen Bühnen in Prag 1883-1918. Mit einem Rückblick 17831883 (Prag 1938). Podle ústního podání byla nedefinovaná část archivu zničena v posledních dnech války v květnu 1945, při obsazování budovy českými aktivisty. Různě rozsáhlé a jen zčásti zpracované fragmenty někdejších písemností se nacházejí v těchto fondech: Divadelní oddělení Národního muzea v Praze: Plakáty, fragmenty personálních spisů, část účtů, neúplná řada divadelních ročenek, korespondence ředitelů českého a německého divadla 1888-1917 ad. S částí tohoto souboru, pocházejícího snad z kartonů odnesených 1920 ze StD, pracovala Pamela Tancsik (Die Prager Oper heisst Zemlinsky, Wien 2000). Archiv hl. města Prahy: Převážně dokumenty z let cca 1927-39, ojediněle starší. Inventář zpracovaly Eva Čakrtová a Marie Lišková (Nové německé divadlo v Praze 1896-1938/9, Praha 1990). Podle jejich sdělení byla část osobních spisů zničena na příkaz ředitele Egera v říjnu 1938, po odstoupení Sudet Německu, aby osobní informace v nepovolaných rukou nevystavily zaměstnance divadla nebezpečí. Se zde uloženými písemnostmi některých odborových organizací divadelníků (např. Bund der deutschen Bühnenangehörigen ad.) pracovala Ursula Stamberg (Deutschsprachiges Theater in Prag der Zwischenkriegszeit, dis. Universität Wien 1993). Německého divadla se týkají i dokumenty vzniklé jeho jednáním s úřady, jež se nalézají zejména ve Státním ústředním archivu Praha (fondy Ministerstva školství a Zemského správního úřadu) a v Archivu hl. města Prahy (fond Deutscher Theaterverein). Historický archiv ve Státní opeře Praha (založen 1999) pořídil kopie řady existujících dokumentů a shromažďuje další doklady k dějinám domu a k jeho provozu, včetně období 1945-48, kdy v budově sídlilo Divadlo 5. května a Velká opera 5. května. Dosažitelné zvukové dokumenty shrnuje J. Kazda (Nové německé divadlo a jeho zvukový archiv, Divadelní revue 4, 1993, č. 3, s. 55-58). O movitém inventáři, jímž zřejmě můžeme rozumět dekorace, nábytek, rekvizity apod., hovoří zpráva časopisu Dalibor (1893, s. 316), naznačující některé osudy vybavení StD před příchodem ředitele Neumanna. Ředitel Wirsing (v Praze 1864-76) si přivezl z Lipska vedle knihovny i movitý inventář. Zatímco knihovnu prodal jeho vratislavský nástupce Hillmann 1891 do Curychu, zbytek odkoupilo od Hilmanna město Vratislav za 67.000 M a dalo jej k dispozici dalším nájemcům místní scény. Také ředitelé StD Eduard a Edmund Kreibigové (1876-85) měli vlastní inventář, který však postupně zadlužili. Jejich vybavení odkoupil (vedle knihovny) při svém příchodu do Prahy 1885 ředitel A. Neumann za 60.000 zl. Vedle toho přivezl Neumann do Prahy inventář, který zakoupil v době svého ředitelského působení v Lipsku od místních ředitelů Heinricha Lauba a jeho nástupce Friedricha Haaseho. Vlastnil též dekorace a rekvizity pro představení Wagnerových oper, jež si 1881 nechal zhotovit za
50.000 M podle bayreuthského vzoru pro své cesty po Evropě s “létajícím wagnerovským divadlem” 1882/83. Pražský Německý divadelní spolek je přijal jako Neumannovu ředitelskou kauci a tento wagnerovský fundus (s doplňky sloužil až do první světové války) 1895-1905 postupně odkupoval, aby ulehčil finanční situaci divadla. Dekorace byly zcela opotřebovány divadelním provozem. Neumann hovoří v brožuře Gesetze und Bestimmungen für das Kgl. deutsche Landestheater zu Prag též o kostýmech a rekvizitách (§ 119). Členové divadla si pro své role pořizovali kostýmy civilního rázu i s příslušenstvím podle pokynů ředitele nebo režiséra, spodní oblečení a trikoty. Divadlo opatřovalo specifické kroje, cizokrajné úbory a historické kostýmy, bižuterii, ozdoby klobouků, krajky, vysoké boty, speciální rukavice a další součásti neběžného oblečení. Z textu není zřejmé, zda se tyto kostýmy a rekvizity (na rozdíl od dekorací) stávaly majetkem ředitele, nebo divadelního spolku. Generální ustanovení Neumannovy smlouvy, podle kterého “zařízení” patří Německému divadelnímu spolku, platilo i pro další ředitele. Spolek financoval postupnou obměnu fundusu až do 1939, kdy se v důsledku mnichovské dohody jeho akceschopnost zhroutila (valnou většinu členů tvořili majetní pražští židé). Inventář zůstal v zadlužené budově a v lednu 1939 byl prodán československému státu, od 15. 3. 1939 s ním disponoval Úřad říšského protektora. Fundus sloužil (vedle přivezených dekorací) i při stagionových vystoupeních hostujících operních souborů během válečných let. Spolu s inventářem dlouhodobě hostujícího divadla z Duisburgu byl po zastavení činnosti kulturních institucí v září 1944 uskladněn ve více než stu beden a ukryt na několika místech v Praze. Zachoval se až do května 1945, po převzetí divadla do českých rukou byl během několika měsíců zčásti zničen, zčásti rozkraden (J. Ludvová: Nové německé divadlo za války, Divadelní revue 6, 1995, č. 4, s. 43-48). Jitka Ludvová
