Johann Strauss (1825 - 1899)
NETOPÝR komická opereta o třech dějstvích původní libreto: Richard Genée podle Henri Meilhaca a Ludovica Halévyho české libreto: Ondřej Havelka ve spolupráci s Martinem Vačkářem přebásnění zpěvních textů: Ondřej Suchý výchozí překlad: Petr Štědroň
Záštitu nad inscenací převzalo Rakouské velvyslanectví v Praze.
Hudební nastudování Dirigenti Režie Scéna Kostýmy Světelný design Choreografie osoby a obsazení
Gabriel von Eisenstein Rosalinda Frank Princ Orlofsky Alfréd Dr. Falke Dr. Blind Adéla Ida Frosch, Ivan
Kaspar Zehnder Kaspar Zehnder, Ondrej Olos Ondřej Havelka Martin Černý Kateřina Štefková Arnošt Janěk Jana Hanušová Aleš Briscein, Jaroslav Březina Daniela Straková-Šedrlová, Pavla Vykopalová Jiří Sulženko, Jakub Tolaš Veronika Hajnová, Jana Wallingerová Petr Levíček, Richard Samek Petr Císař, Svatopluk Sem Zoltán Korda, Milan Rudolecký Olga Jelínková, Andrea Priechodská Petra Bodová, Alena Sobolová Martin Zbrožek
Veřejná generálka: 18. 12. 2009 v Janáčkově divadle Předpremiéry: 22. a 29. 12. 2009 Premiéra: 2. 1. 2010 1. května 1873 byla ve Vídni zahájena světová výstava, jež měla městu vrátit lesk, jaký nepoznalo od dob kongresu po napoleonských válkách. Výstavě však štěstí nepřálo. Osm dní po jejím začátku došlo ke krachu vídeňské burzy. Pro celé Rakousko to představovalo opravdovou katastrofu, všechny akciové společnosti se zhroutily. Tímto hospodářským krachem byla zákonitě postižena i divadla. Návštěvnost prudce poklesla a ani osvědčené žánry v pochmurné atmosféře krize nedokázaly plnit hlediště tak jako dřív. Aby své soubory udrželi, hledali ředitelé zoufale nějaký kasovní trhák, který by jako zázrakem dokázal přivést do hlediště početné davy. Za takovéto situace přichází za Maxem Steinerem do Theater an der Wien vídeňský nakladatel a divadelní agent Gustav Lewy, aby ho upozornil na atraktivní pařížskou novinku, která by mohla jeho divadlu prospět. Tou novinkou byla tříaktová komedie slavných Offenbachových libretistů Meilhaca a Halévyho Réveillon, jež spatřila světlo světa 10. září 1872 v pařížském divadle Palais Royal. Steiner hru pro divadlo zakoupil, když si ji ale přečetl, začal o úspěchu hry ve svém divadle vážně pochybovat. Nepřeložitelný název označuje slavnostní večeři o Štědrém večeru spojenou s bujarým veselím a maškarním bálem, na kterém se podstatná část komedie odehrává. Reálie hry byly příliš francouzské, než aby kus sklidil úspěch na rakouském jevišti. Hra samotná je typickou převlekovou komedií plnou záměn s prastarou zápletkou z harlekýnských frašek o nevěře a dějem převzatým z veselohry Julia Rodericha Benedixe (1811–1873) Vězení, uvedené ve čtyřicátých letech v Berlíně a v roce 1851 i ve Vídni. Jistý měšťan jménem Gaillardin si má jít odsedět týden vězení za jakýsi menší přestupek. Těsně před nástupem trestu ale vyrazí
inkognito jako markýz de Valangoujar pobavit se na slavnost pořádanou jedním exotickým princem. Jeho choť Fanny využije manželovy nepřítomnosti, dá své komorné Pernettě volno a pozve si svého bývalého milence, dirigenta Alfreda. Překvapí je stráž, která přišla odvést jejího chotě do vězení. Galantní milenec, aby dámu nekompromitoval, se dá zatknout místo něho. Druhé dějství se odehrává na slavnosti u prince Jermonotoffa a třetí ve věznici, kam se Gaillardin dostaví k výkonu trestu, aby na svém místě objevil Alfreda. Steiner se chtěl špatně nakoupené veselohry zbavit a tak francouzský import nabídl kolegovi Jaunerovi do Carltheater. Obezřetný Jauner si pořídil od Karla Haffnera její překlad a pak nabyvše stejného mínění jako Steiner kolegiální nabídku odmítl. Znepokojenému Steinerovi poradil Lewy, aby hru nabídl Straussovi, který hledal další námět ke zhudebnění. Nevyhovující reálie se dají umně přizpůsobit. Maškarní bál by se mohl přeci odehrávat v kterýkoli jiný, vhodnější den v roce než právě 24. prosince. Steiner se nápadu chytil a hned pověřil zkušeného Richarda Genéeho revizí Haffnerova překladu. Genée později o své práci napsal: „Četl jsem rukopis a shledal ho nemožným. Vyžádal jsem si
druhý den francouzský originál a podle něj napsal libreto. Z Haffnerovy frašky jsem použil jen jména osob. Aby se kdysi osvědčený spisovatel Haffner neurazil, byl s mým svolením jmenován na divadelní ceduli jako spoluautor. Sám jsem Haffnera nikdy neviděl.“. Libreto Netopýra se řadí ve svém žánru mezi
ta nejzdařilejší. Přestože se děj podle užitých jmen odehrává v německém prostředí, nezapře svým šarmem a rozverností francouzský původ. Strauss se pro libreto doslova nadchl a okamžitě po jeho přečtení začal komponovat. Klavírní výtah dokončil během šesti týdnů. Delší čas zabrala instrumentace, takže za čtyři měsíce od října 1873 do ledna 1874 byla opereta kompletně hotova. Operetní novinka se začala zkoušet už 24. února, ale teprve 3. března byl její text pod názvem Doktor Netopýr předložen ke schválení cenzurnímu úřadu, aby 20. března vydalo policejní ředitelství souhlas k jejímu provozování. Poprvé zazněl Netopýr v Theater an der Wien na Velikonoční neděli 5. dubna 1874 za skladatelova osobního řízení. Divácký ohlas byl obrovský. Téměř každé číslo bylo freneticky vytleskáváno a muselo se opakovat. Očekávání vedení Theater an der Wien kladená na novou operetu se tedy naplnila a Netopýr začal plnit prázdnou pokladnu. V roce 1876 měl za sebou již sto repríz, v roce 1885 čtyři sta a v roce 1892 pět set a tak se stal nejhranější rakouskou operetou 19. století. Vedle toho, že se Netopýr stal kmenovým dílem světové operetní tvorby, bývá uváděn i v operních domech. Poprvé se tak stalo díky Gustavu Mahlerovi v roce 1894 v Hamburku a krátce poté i ve vídeňské Dvorní opeře u příležitosti padesátiletého jubilea Straussovy umělecké činnosti. Netopýr je fascinujícím fenoménem operetního světa. Přináleží mezi ta umělecká díla, která svůj žánr definují a zároveň jsou ve svém oboru výtvorem nejlepším. Od této doby se vše bude posuzovat podle jeho měřítek a žádná jiná opereta, ať Straussova či jiného skladatele, jeho kvalit nedosáhne.
Dirigent Kaspar Zehnder se narodil v roce 1970 ve švýcarském Riggisbergu. Po absolutoriu na bernské Akademii umění absolvoval rovněž mistrovské kurzy v Curychu, Paříži a Sieně u dirigentů jako Ralf Weikert, Horst Stein, Werner-Andreas Albert a Charles Dutoit. V letech 1996-2006 působil jako docent a dirigent na Bernské akademii umění, kde se také věnoval soudobé hudební tvorbě. Od roku 1999 zastává funkci uměleckého a hudebního ředitele festivalu Murten Classics (Švýcarsko). V roce 2004 realizoval a dirigoval multimediální představí Dvořákovy Rusalky pod širým nebem na Mezinárodním festivalu divadel v Sibiu. Tento projekt podporovala ministerstva kultury Rumunska, Francie, Švýcarska a České republiky a byl vysílán mnoha kulturními televizními kanály. V roce 2003 byl jmenován hudebním ředitelem multimediálního kulturního centra Zentrum Paul Klee Bern. Dramaturgie Kaspara Zehndera se hlavně zaměřuje na multidisciplinární umění, improvizaci, kontrast mezi starou a novou hudbou a hudební syntézu. V letech 2005-2008 zastával jako nástupce Jiřího Bělohlávka funkci hlavního dirigenta Pražské komorní filharmonie. Po jeho debutu v milánské La Scale v říjnu 2007 následovala pozvání od předních orchestrů jako Orchestre National de Montpellier, Slovenská filharmonie, Lucernský symfonický orchestr, Orchestre National d´Ile de France, English Chamber Orchestra, Pražský symfonický orchestr, Brněnská filharmonie a řada dalších. Ondřej Havelka absolvoval obor „herectví“ na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (1978) a obor „operní režie“ na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (1988). Po absolutoriu studia herectví působil šest let v pražském divadle Studio Ypsilon. Brzy se prosadil i jako filmový a televizní herec. Úspěšná herecká tvorba mu přinesla i čtyři hlavní role ve filmech a dvě hlavní role v televizních seriálech. Po „Sametové revoluci” začal pracovat i jako scénárista a režisér v televizi. Jako režisér vytvořil tři divadelní muzikálová představení: La Caffeteria – C. Goldoni, A. Hoffmeistrer, J. Ježek (Studio Ypsilon, 1988), Tenhleten Manhattan – M. Vačkář, na motivy povídek Woodyho Allena (Divadlo Reduta Praha, 1990), Má férová Josefína – M. Vačkář, na motivy V. Vančury (Hudební divadlo Karlín, 1993), Muži v ofsajdu – K. Poláček, M. Vačkář, O. Havelka (MD Mladá Boleslav, 2007). Už od studentských let se věnuje interpretaci jazzové a populární hudby 20. a 30. let jako zpěvák, tanečník a stepař Originálního pražského synkopického orchestru, s nímž natočil 6 alb. Pro tento
orchestr napsal a spolurežíroval stylizovaný hudební dokument, který získal na festivalu televizní zábavy v Montreux v roce 1991 „Stříbrnou růži”. Jako scénárista, režisér a většinou i interpret vytvořil 18 hudebních klipů, z nichž jeden získal ocenění na Czech Grammy 1995 jako „Klip roku”. V roce 1995 založil vlastní swingový big-band Melody Makers, se kterým v současné době vystupuje. Do dnešní doby vydal 7 CD alb a jako scénárista a režisér vytvořil řadu koncertních show. V roce 1996 mu Akademie Czech Grammy udělila titul „Jazzman roku“. operní režie: 2004 – Martin Smolka: Nagano, hokej v opeře (Národní divadlo Praha) 2006 – Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (Janáčkova opera Národního divadla Brno) 2006 – Vladimír Franz: Zlatovláska (Národní divadlo Praha) 2008 – Giacomo Puccini: Gianni Schicchi a Ruggero Leoncavallo: Komedianti (Janáčkova opera Národního divadlo Brno) 2008 – Giacomo Puccini: La Bohème (Státní opera Praha) Martin Černý vystudoval scénografii na katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. Během studií měl už příežitost vyzkoušet si své představy v divadelní praxi. Po absolvování školy hostoval na různých scénách. Už v době svých studií začal spolupracovat s režisérem I. Rajmontem, pro kterého navrhoval výpravu pro Shakespearova Krále Leara v ruské Jaroslavli, pro Goethova Fausta a Molierova Dona Juana v Klicperově divadle v Hradci Králové, pro Shakespearovu Marnou lásky snahu na Pražském hradě a Beaumarchaisovu Figarovu svatbu v Divadle pod Palmovkou a další pro ND Praha (Dostojevskij/Gink: Můra, Aischylos: Oresteia, Crimp: Venkov, Shakespeare: Coriolanus). Spolupracoval i s režisérkou E. Leinweberovou ve Studiu Rubín na představení M. Bulgakova Psí srdce. Byl scénografem Dostojevského Něžné v českobudějovické Malém divadle, dvou minioper V. Wimmera Rytíř a smrt a Jelizaweta Bam v projektu „Bušení na železnou oponu“ ve Státní opeře Praha aj. I nadále tvoří pro ND Praha a další scény (Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, Klicperovo divadlo v Hradci Králové, Divadlo Na Fidlovačce, Slovenské divadlo tanca v Bratislavě, Mahenovo divadlo ND Brno, Divadlo Na Zábradlí, Státní opera Praha, Divadlo Minor, Hudební divadlo Karlín, Slovenské národní divadlo ad.). Kateřina Štefková vystudovala scénografii na pražské DAMU. Už v roce 1992 začala spolupracovat s režisérem Petrem Léblem, nejdříve v Divadle Labyrint a posléze v Divadle Na zábradlí, kde navrhla kostýmy pro všechny jeho inscenace. Od roku 1995 se stala kmenovou kostýmní výtvarnicí tohoto divadla. Často spolupracuje s režisérem Pitínským (v Divadle Na zábradlí, v Divadle v Dlouhé), od studijních let také s Jiřím Pokorným (v DISKu, v Dejvickém divadle, v Rubínu, v brněnském HaDivadle, v Divadle Na zábradlí). Navrhuje kostýmy také pro inscenace dalších režisérů, např. Jiřího Ornesta, Juraje Nvotu, Alici Nellis, Davida Czesanyho, Petra Tyce, Jana Nebeského atd. Působí i v zahraničí: ve Schwerinu byla autorkou kostýmů pro Zadržitelný vzestup Artura Uie (režie D. Levin), v Tel Avivu pro inscenaci Cyrana z Bergeracu (režie P. Lébl), v budapešťském divadle Vígszínház a bratislavském SND pro Antonia a Kleopatru (obě v režii E. Eszenyi). Za svoji tvorbu obdržela několik ocenění, např. Cenu Hlávkovy nadace, s dalšími účastníky se dělila o Zlatou trigu PQ 1999, několikrát byla nominována na Cenu A. Radoka a slovenské Dosky. Své návrhy vystavovala na Salonu české scénografie (1994), Pražském Quadriennale či na Triennale v Novém Sadu (2001). V Národním divadle v Praze navrhla kostýmy pro Smetanovu operu Braniboři v Čechách (1997). Pro činohru Národního divadla připravila kostýmy pro Sheridanovu Školu pomluv (2004), Stroupežnického Naše furianty (2004), Tylovy Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové (2005), Vladařku závist aneb Zahradníkův pes Lope de Vegy (2005), Šrámkovy Zvony (2006) a naposledy pro inscenaci Zeyerova Radúze a Mahuleny (2009). Sopranistka Olga Jelínková vystudovala Pražskou konzervatoř u prof. A. Denygrové, kde měla možnost vystoupit jako Belinda (Dido a Aeneas) a Královna noci (Kouzelná flétna). V současné době studuje Akademii múzických umění v Praze ve třídě prof. M. Podskalského. Pravidelně spolupracuje se souborem Collegium českých filharmoniků, se kterým se podílela na nahrávce pro dánskou firmu Classico. Se souborem Komorní opery Praha podnikla turné po Japonsku, kde vystoupila v roli První dámy (Kouzelná flétna) a poté v Německu jako Královna noci. Hostuje rovněž v Městském divadle v Brně jako Eurydika (Offenbach: Orfeus v podsvětí), Divadle J. K. Tyla v Plzni, Opavě a v Českých Budějovicích (Rosina v Lazebníku sevillském). Koncertně vystupuje s významným českým varhaníkem Alešem Bártou, skupinou Baroque Jazz Quintet pod vedením klavíristy E. Spáčila a souborem Ensemble Martinů. V červenci 2009 se v rámci stipendia účastnila mistrovských kurzů pod vedením světové pěvkyně Teresy Berganza ve Španělském Santanderu, jejichž součástí bylo koncertní turné po Španělsku a Francii. V září 2009 vystoupila pod vedením Jiřího Kouta ve IV.symfonii G. Mahlera se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK.
Andrea Priechodská získala po absolvování brněnské JAMU dvouleté angažmá ve Slezském divadle v Opavě. V současnosti je sólistkou opery Národního divadla v Brně, kde již ztvárnila řadu rolí operního i operetního repertoáru, např. Xenie (Boris Godunov), Frasquita (Carmen), Arsena (Cikánský baron), Berta (Lazebník sevillský), Esmeralda (Prodaná nevěsta). Kromě účinkování na domácí scéně hostovala také v Městském divadle v Brně a s operní společností Orfeo zpívá s úspěchem v několika inscenacích barokních oper. Koncertní repertoár pěvkyně se soustřeďuje na domácí i světovou písňovou tvorbu a na předromantickou hudbu duchovní. Na koncertních podiích pravidelně spolupracuje s komorním orchestrem Czech Virtuosi a Filharmonií B.Martinů Zlín. V roce 2008 společně s klavíristkou H. Fialovou připravila pro brněnskou Redutu cyklus tří samostatných recitálů pod názvem Melodická neděle. Pěvkyně se zde uvedla pokaždé s rozsáhlým písňovým ale také operním a operetním repertoárem. Svou muzikální všestrannost měla možnost projevit také v oblasti muzikálu a blues při spolupráci se Společností Gustava Broma. Sopranistka Daniela Straková-Šedrlová se věnovala studiu zpěvu na konzervatoři v Brně pod vedením profesorky Anny Hanusové. V roce 1988 získala pěvkyně druhou cenu na Mezinárodní pěvecké soutěži A. Dvořáka v Karlových Varech. Po ukončení konzervatoře a krátkém působení v operním studiu při Národním divadle v Praze byla vyslána na dvouletý pobyt do Itálie, který se díky jejímu úspěšnému studiu prodloužil ještě o další rok. Hlas pěvkyně získal díky školení v zemi bel canta lyrické rozklenutí a nezaměnitelnou kantilénu. Od roku 1992 je sopranistka sólistkou opery Národního divadla v Brně, kde nastudovala řadu postav – Mařenku (Prodaná nevěsta), Blaženku (Tajemství), Vendulku (Hubička), Violettu (La traviata), Norinu (Don Pasquale), Mimi (Bohéma), Fiordiligi (Cosi fan tutte), Rusalku, Elisabeth (Don Carlos), Markétku (Mefistofele). Pavla Vykopalová absolvovala Státní konzervatoř v Praze v roce 1993. Už během studií spolupracovala s Operou Mozart. V roce 1998 byla angažována v Plzeňské opeře (mj. titulní role v Purcellově opeře Dido a Aeneas). Od roku 1999 je stálým hostem Národního divadla v Praze v rolích Cherubino (Figarova svatba), Dorabella (Cosi fan tutte), Zerlina, Donna Elvira (Don Giovanni), Mařenka (Prodaná nevěsta) ad. Na jaře roku 2003 debutovala v roli Karolky (Její pastorkyňa) v Théatre du Châtelet v Paříži (dirigent Sylvain Cambreling, režie Stéphane Braunschweig). Od sezony 2005/06 se stala sólistkou Státní opery Praha, kde nastudovala Rosinu (Lazebník sevillský), Paminu (Kouzelná flétna), Rusalku a Mimi (Bohéma). V říjnu 2006 zařadila Pavla Vykopalová do svého repertoáru roli Vitellie (La clemenza di Tito). Od ledna 2009 se stala sólistkou Janáčkovy opery NDB, kde již dříve nastudovala roli Mařenky (Prodaná nevěsta), která jí vynesla nominaci na cenu Thálie za rok 2006, Rosiny (Lazebník sevillský), Lauretty (Gianni Schicchi) a Neddy (Komedianti). Pravidelně vystupuje zejména s barokním i romantickým koncertním repertoárem na domácích i zahraničních pódiích. Spolupracovala například se souborem Virtuosi di Praga, FOK, SOČR a Českou filharmonií. Pavla Vykopalová se podílela na nahrávkách CD: J. J. Ryba: Česká mše vánoční (Multisonic), A. Rejcha – Lenora (Orfeo) ad. Aleš Briscein, stálý host opery Národního divadla a Státní opery v Praze, studoval původně klarinet a saxofon a poté operní zpěv na Pražské konzervatoři. Pěveckou kariéru začal jako Tamino v Mozartově Kouzelné flétně ve Státní opeře v Praze. Následovala řada dalších rolí: např. Pang (Turandot), Ohnižer v nahrávce opery Šarlatán Pavla Haase společností Decca. (2000), Jarek (Čertova stěna), Ferrando (Cosi fan tutte), Almaviva (Lazebník sevillský), Kudrjáš (Káťa Kabanová, Tokyo 2001), Raimbaut (Robert ďábel), Skuratov (Z mrtvého domu, Tokyo 2002) Jeník (Prodaná nevěsta, japonské turné v roce 2003), Alfréd (La traviata), Lenský (Evžen Oněgin, cena na Opera festivalu ČR 2003 za mužský výkon), Belmonte (Únos ze Serailu, Norimberk 2003), Des Grieux (Manon, Vancouver 2004), Ernesto (Don Pasquale, Kypr 2004), Števa (Její pastorkyňa, Pražské jaro 2004), Rechtor (Liška Bystrouška, BBC Opera). Spolupracuje s vynikajícími hudebními tělesy, např. s Českou filharmonií, Skotským královským orchestrem (Royal Scottish National Orchestra), Thüringskou filharmonií (Thüringer Philharmonie) či souborem Virtuosi di Praga, dále s Českou televizí i s Českým rozhlasem. V říjnu 2004 začala dlouhodobá spolupráce Aleše Brisceina s Pařížskou národní operou (Opera Bastille). Jaroslav Březina absolvoval Pražskou konzervatoř u profesora Zdeňka Jankovského, soukromě se pak dále zdokonaloval u Václava Zítka. V průběhu studia se stal členem vokální skupiny Dobrý večer kvintet. Bohatá je jeho koncertní činnost, především v projektech barokního a klasického repertoáru, na koncertních pódiích v Japonsku, Rakousku, Norsku, Itálii (provedení Dvořákova oratoria Stabat Mater v Římě a Pise), Německu, Francii a Španělsku. Spolupracoval s dirigenty Jiřím Bělohlávkem, Sirem Charlesem Mackerrasem, Oliverem Dohnányim, Sergem Baudem aj. Od roku 1993 je sólistou opery Národního divadla v Praze, kde vytvořil mnoho rolí domácího i světového repertoáru. Z nich vyniká zejména jeho Mozartův Don Ottavio, Tito a Ferrando, Hrabě Almaviva (Lazebník sevillský), Benvolio (Romeo a Julie), Dancairo (Carmen), Fenton (Falstaff), Beppe (Komedianti), Tinca (Plášť), Zinovij
Borisovič (Lady Macbeth Mcenského úezdu), Vašek a Jeník (Prodaná nevěsta) nebo Janakos a Panait (Řecké pašije). Pro Deutsche Gramophon natočil CD Rybovy Česká mše vánoční. Spolupracoval na nahrávce Zelenkovy korunovační opery Sub olea pacis et palma virtutis pro společnost Supraphon, která získala Cannes Classical Awards za rok 2002, dále pak nahrál Janáčkovu Šárku a Dvořákovy Tvrdé palice. Spolupracuje také s Českou televizí (např. inscenace opery Bohuslava Martinů Hlas lesa). Zápisník zmizelého Leoše Janáčka provedl např. v Teatro Real v Madridu, na festivalech Moravský podzim a Janáčkovy Hukvaldy, v rámci koncertní sezony České filharmonie a v letech 1998–2001 pravidelně v rámci představení tohoto cyklu v Národním divadle v Praze. Jiří Sulženko byl po uměleckých začátcích v Olomouci a Janáčkově opeře v Brně v letech 1991–2000 sólistou ND v Praze. S operou ND v Praze a Státní operou Praha nyní pravidelně spolupracuje jako stálý host. Na scénách těchto divadel vystupuje v řadě předních rolí basového oboru. K jeho nejvýraznějším rolím patří Leporello, Papageno, Figaro, Kecal, Zachariáš, Scarpia, Escamilio. S řadou těchto rolí vystupoval v zahraničí (Kecal v Monte Carlu s dirigentem Z. Mácalem, Leporello v Bayreuthu a v Goteborgu s dirigentem A. Östmanem, Revírník v Luxemburgu a na letním festivalu v Athénách, Ramphis v open air představeních Aidy ve Vídni, Mnichově, Hannoveru aj., Stárek v Janáčkově Její pastorkyni na festivalu v Salzburgu, Placmajor v Janáčkově Z mrtvého domu v National Opera de Paris a v Teatro Real Madrid). V roce 2007 vystoupil na festivalech Wiener Festwochen, Holland festival v Amsterdamu a festivalu v Aix-en-Provance v Janáčkově Z mrtvého domu pod taktovkou P. Bouleze. Koncertně vystupoval v mnoha zemích Evropy, v USA, Japonsku, Brazílii a Austrálii, kde spolupracoval s předními domácími i zahraničními tělesy a dirigenty. K nejvýraznějším úspěchům patří vystoupení na festivalech Pražské jaro, Brucknerfest v Linzi, Ravenna festival, na festivalu v Edinburgu, Norinberku, Le Mans, v Perthu se Stuttgartským komorní orchestrem, vystoupení v USA s New Jersey Symphony Orchestra, v Japonsku s Jomuri Nippon Symphony Orchestra. Z dirigentů, s kterými spolupracoval, jmenujme především sira Ch. Mackerrase, Z. Pesco, Z. Košlera, B. Gregora, V. Neumanna, Z. Mácala, A. Cecccata, sira J. E. Gardinera, J. Bělohlávka aj. Jakub Tolaš se narodil roku 1971 v Ostravě. Zpěv studoval nejprve u svého otce, sólisty ostravské opery, později u Zdeňky Divákové. První sólové angažmá získal souběžně s výkonem základní vojenské služby v AUS VN Praha, a to ve Státním divadle v Ústí nad Labem. Tam také začal studium u prof. Jitky Švábové. Po ukončení základní vojenské služby získal angažmá ve Státním divadle v Ostravě, kde setrval šest sezón. Poté odešel do Slezského divadla v Opavě a od sezóny 2002/2003 je sólistou Janáčkovy opery NDB. Divákům se představil jako Figaro (Lazebník sevillský), Taddeo (Italka v Alžíru), Evžen Oněgin, Tomeš (Hubička), Papageno (Kouzelná flétna), Dancairo (Carmen), Ludovic (Kráska a zvíře), Satan (Slzy nože), Podkoljosin (Ženitba) ad.
