2011, roč. 5, č. 1 Z praxe
NESNÁZE S IMPERATIVY: ETIKA V KAŽDODENNÍ PRAXI1 Jiří Jakubů
Abstrakt Osobní přesvědčení, hodnoty a profesní etika jsou nedílnou součástí práce psychologů/ psychoterapeutů. Při řešení etických dilemat si nevystačíme s pouhou aplikací etických principů a zásad, ale je nutné vzít v úvahu psychologické pozadí etických postojů psychologa/psychoterapeuta. V textu se autor snaţí zdůraznit, ţe etické uvaţování, principy a rozhodování jsou ovlivňovány jak osobnostními faktory, tak dynamikou vědomých i nevědomých procesů. Jako nezbytnost vidí vlastní výcvikovou zkušenost psychologů/psychoterapeutů. Klíčová slova: psycholog/psychoterapeut, profesní etika, osobní přesvědčení, hodnoty, nevědomí
TROUBLES WITH IMPERATIVES: ETHICS IN EVERYDAY PRACTICE Abstract Personal conviction, values and professional ethics are an inseparable part of psychologists´/psychotherapists´ work. At solving ethical dilemmas, a mere application of ethical principles and standards is not sufficient and the psychological background of ethical stances of the psychologist/psychotherapist must be taken into consideration. In the text, the author tries to accentuate, that ethical consideration, principles and decisionmaking are influenced by personality factors as well as by the dynamics of conscious and unconscious processes. In his view, the psychologists´/psychotherapists´ own training experience is necessary. Keywords: psychologist/psychotherapist, professional ethics, personal conviction, values, unconsciousness
________________ Došlo do redakce: 4.1.2011 Schváleno k publikaci: 6.3.2011
1
Příspěvek vychází z přednášky na 157. klinicko-psychologickém dni v Praze 13. 12. 2010 na téma „Etika a právo v klinické psychologii“. 62
2011, roč. 5, č. 1 Z praxe
Na začátku bych rád uvedl, ţe můj příspěvek je psán z pohledu psychologa a psychoanalyticky orientovaného psychoterapeuta, doufám však, ţe bude obecně srozumitelný. Dovolte mi začít několika volnými citacemi: „Arogantní, hysterický; má problém s ženami; neposlouchá, co mu říkám; nepřijetí, arogance a vyvyšování; odtažitý, ironický a povznesený; nepříjemná, nadutá a unuděná; nálepkuje diagnózy, v ničem mi nepomohl; vyhodil mne z ordinace, používá vulgární výrazy; nedokáže pochopit problém; nikdy bych mu nesvěřila ani recept na míchaná vajíčka; je to morous a divnej pavouk; diletant, který sám potřebuje psychiatra; ať si prostuduje skripta lékařské etiky; je to prase, osahával mě; bezcharakterní a prolhaný člověk; případ pro etickou komisi…“ To jsou (anonymní) výroky některých našich klientů o nás samých, veřejně přístupné v internetových hodnoceních a diskusích. Na opačné straně stojí charakteristiky z učebnic psychoterapie: psycholog-terapeut má mít vlastnosti, jako jsou „autenticita (otevřenost, souhlas projevu a prožívání člověka), akceptace (bezpodmínečné přijetí, úcta, důvěra a sympatie vůči pacientovi) a schopnost empatie (vcítění a porozumění druhému člověku) …. Pro osobnost terapeuta jsou však nezbytné osobnostní zralost, vnitřní stabilita a spíše vyšší frustrační tolerance“ (Hanušová, 2004, s. 116). Jak je vidět, z obou stran se střetáváme s idealizovanými nároky: psychologůpsychoterapeutů na sebe samé a jejich klientů, kteří, ať jiţ z obyčejné lidské potřeby, vlastní nouze a namnoze i vlastní patologie, naplnění takových nároků a charakteristik vyţadují. Co je to za profesi, která si vytkla tak vysoký ideál a zároveň poţaduje jeho naplnění? A co budeme dělat, kdyţ terapeut takovéto charakteristiky a vlastnosti – v míře nejasně určené a přitom poţadované – nemá, resp. kde a jak je můţe získat? (Člověku se maně vybaví Winnicottův koncept „dost dobré matky“, který poukazuje na nemoţnost a nesmyslnost nároku ideální supermatky.) Téma etiky v klinicko-psychologické praxi a psychoterapii je nejen nevyčerpatelné, ale v jistém smyslu i téměř neohraničitelné: vţdyť při kaţdé úvaze o člověku a jeho bytí stojíme jiţ vţdy oběma nohama v etických otázkách a dilematech. V První knize Genesis se píše, ţe Bůh, kdyţ stvořil světlo, zemi, nebe a vše ţivé, povaţoval své dílo za dobré a všemu poţehnal. Ovšem člověk neuposlechl jeho příkazu a porušil ho, neb naslouchal zpochybňujícímu hlasu pokušení a touhy a chtěl také, tak jako Bůh, poznat, co je dobré a co zlé. Rozpoznání dobrého a zlého je spojeno se schopností přemýšlet o sobě, svém jednání a jeho moţných důsledcích. Ptáme-li se tedy, co je ještě etické a co uţ není, za jakých podmínek a lze-li vůbec uvaţovat o naší práci bez etických souvislostí, odpověď je (na jednu stranu) jednoduchá a jasná: nelze. Např. Etchegoyen (1991, in Mikota 1998, s. 104) říká, ţe etika je „integrovaná do vědecké teorie psychoanalýzy nejen jako jednoduchá morální aspirace, ale jako nezbytnost její praxe. Etické selhání vede v psychoanalýze nevyhnutelně k technickému selhání, protože její základní principy, hlavně ty, které vytvářejí uspořádání sesí, jsou založeny na etických principech rovnosti, respektu a hledání pravdy“.
63
2011, roč. 5, č. 1 Z praxe
Ve svém příspěvku se chci zaměřit spíše neţ na etiku v psychologii (potaţmo psychoterapii) přímo obráceně: na psychologické (potaţmo psychodynamické) pozadí etického uvaţování a morálního rozhodování. Nejprve se však ještě krátce vrátím k etice samé. Zjednodušeně lze říci, ţe „etika je soubor norem chování přijatých danou společností či skupinou, zatímco morálka odkazuje na rozhodnutí vycházející z hodnot, které jsou sociální skupině vštípeny zvenčí, zejména prostřednictvím náboženských a filosofických přesvědčení“ (Thompson, 2004, s. 42. Autor zároveň zdůrazňuje, ţe předpokladem mravního rozhodování je vlastní přesvědčení a svobodná volba: nevědomé jednání či jednání bez moţnosti volby je navýsost problematické morálně hodnotit). Samotné řecké éthos (Payne, 2004) znamená zvyk, obyčej. Latinské mos, moris se týká zvyků a pravidel chování platných v určité společnosti. Dle zvyků se vţdy nějak zařizujeme či řídíme, a buď je reflektujeme (pak jde o etickou úvahu), anebo je kodifikujeme do právní normy. Právní norma je autoritou všeobecnou a závaznou, v oblasti mravní či etické však ţádná společná a nediskutovatelná autorita není (Payne, tamtéţ). To pravděpodobně souvisí s postupnou sekularizací naší kultury: původně pocházela univerzální mravní autorita od boha (boţstev), jeho vůle či zjevení. Ve filosofii je otázka etického reflektována nejvíce a systematicky. Schematicky můţeme rozlišit dva postoje: zastánci etických a morálních pravidel jakoţto vzájemné dohody, společenské smlouvy (tradice T. Hobbese, J. S. Milla, J. Locka: lékařská etika je typickým případem smluvně stanovené etiky). Oproti tomu stojí zastánci kategorického imperativu, v srdci (či v duši) daného mravního zákona: morální jednání je účelem samo o sobě, bez vnější pobídky či nároku. V tomto duchu např. americký psycholog C. S. Hall při konstituování prvního etického kodexu APA zastával názor, ţe není třeba ţádných psaných kodexů, neboť etické chování má být základním předpokladem práce kaţdého psychologa. Dle něj „slušní a zralí lidé nepotřebují, aby jim někdo říkal, jak se mají chovat“ (Lindsay a kol., 2010, s. 25). Časy se mění, a i kdyţ se sami (jak předpokládám) povaţujeme za slušné a zralé lidi a nemáme rádi, kdyţ nám někdo říká, jak se máme chovat, má dnes (snad kaţdá) profesní společnost sdruţující psychology svůj etický kodex (sám autor příspěvku je vázán šesti takovými kodexy) a je za hranicí přijatelnosti, aby měl psycholog-psychoterapeut v terapii vlastní dceru, tak jako Freud Annu, nebo aby se z pacientky stala ţivotní múza a milenka, tak jako u Junga Toni Wolffová (a přesto nelze zpochybnit význam těchto velikánů pro současnou psychologii a psychoterapii). Přes všechen vývoj našeho poznání však také máme zkušenost s tím, ţe vstupujeme do sloţitých dilemat, kde hotové postupy a postoje mnohdy nestačí: předpokládám, ţe kaţdý se přece, byť nerad, dopustil různě závaţných chyb a problematických rozhodnutí. Otázku, co je správné a jak se správně rozhodovat, si psycholog klást musí jiţ kvůli specifické povaze své práce spojené s tím, ţe mezi psychologem a klientem je fundamentální rozdíl v tom, jakou kdo má ve vztahu moc a z ní plynoucí rizika a odpovědnost. Hallova poznámka o nepotřebnosti kodexů nás posouvá k zamýšlené úvaze: jak je to s psychologickým pozadím individuální etiky a morálky? Jak lze ono etické nahlíţet z pohledu psychodynamické psychologie a psychoterapie? Jak naše vnitřní uzpůsobení ovlivňuje etiku naší práce?
64
2011, roč. 5, č. 1 Z praxe
Zvykli jsme si říkat, ţe Freudova etika byla zaloţena na dobovém vědeckém ideálu, tedy ideálu vědecké objektivity. Freud sám říká (1993, s. 448): „A konečně nesmíme zapomínat, že analytický vztah je založen na lásce k pravdě, tj. na uznání reality, a že nepřipouští žádné zdání a klam.“ Zároveň dodává, ţe analyzování (dnes bychom řekli psychologická péče a psychoterapie) je oním třetím nemoţným povoláním (po vychovávání a vládnutí), tedy povoláním, kde si nikdy nelze být jistý úspěchem. Pro Freuda jsou pojmy jako vědeckost, profesionalita, objektivita, pravda a profesní etika spojitými a základními předpoklady dobré, správně vykonávané praxe. Zároveň však vyzdvihuje jeden zásadní bod: „Mezi faktory, které ovlivňují vyhlídky analytické léčby a analýzu ztěžují týmž způsobem jako projevy odporu, je nutno řadit nejen uzpůsobení pacientova Já, ale i analytikovy osobní zvláštnosti.“ (tamtéţ). Freud myslí zejména na důsledky těchto zvláštností, projevující se v protipřenosu, který má být (dle jeho tehdejšího mínění) rozpoznán a překonán. „Je politováníhodné, že kromě toho dochází i k lecčemus jinému“ (tamtéţ, s. 449). Jako ono „politováníhodné jiné“ Freud uvádí „stranickost“ a „nepřátelství“. Chci zde zdůraznit, ţe ani po 73 letech od zveřejnění tohoto textu nejde o jednoduše a jednoznačně přijímanou záleţitost: není snadné si připustit, ţe bychom kdy cítili vůči klientovi nepřátelské pocity, natoţ abychom dle nich jednali; a pro někoho je stranění projevem angaţované autenticity. Freudova profesionální etika je však definována třemi nároky: abstinencí, anonymitou a neutralitou (Mikota 1998; Gabbard 2005). Abstinencí rozumíme vyhýbání se přímému pudovému uspokojování pacienta, resp. uspokojování jeho přenosových přání. Etickým je tedy abstinovat od takovýchto uspokojení, neposkytovat je pokud moţno pacientovi, ale nevyţadovat je ani sám od něj. Tento nárok nejde – pochopitelně – zcela splnit, ba dokonce v běţné praxi a kontaktu naplňujeme různé (tzv. narcistické) potřeby pacienta – potřebu bezpečí, pozornosti, uznání, zájmu… Totální anonymita je rovněţ iluzí, terapeut není objektivní, nezúčastněný badatel nekontaminující proces, ale zúčastněný pozorovatel, který by však přece jenom neměl (pokud moţno) zatěţovat pacienta svými osobními záleţitostmi právě s ohledem na asymetrii v terapeutickém vztahu. Jestliţe dříve byla anonymita důleţitá pro vytvoření projekčního plátna, na němţ se zopakuje nové vydání přenosu, nyní jde spíš o nezatěţování. Neutralitou nemíníme chlad, odtaţitost či nevztaţnost terapeuta – jde o to, ţe nestraníme ţádné ze stran pacientova vnitřního konfliktu, udrţujeme stejnou vzdálenost od poţadavků Ono, Já, Nadjá a vnější reality. Zde se přímo dotýkáme otázky zastávaných hodnot: rozhoduje-li se pacientka o moţné interrupci u plodu, který byl vyšetřen jako geneticky váţně postiţený, jak tomu bude u terapeuta, který zastává hodnotu nenarozeného ţivota? Tyto tři Freudovy příkazy „měly minimalizovat vliv analytikovy psychologie na pacienta. Jejich bezhlavé dodržování však mělo často nedozírné negativní důsledky“ (Mikota, 1998, s. 104). Je tedy zřejmé, ţe nejde a nemá jít o rigidně naplňovaná dogmata (v takto „ideálně“ praktikované psychoterapii by totiţ nemohl vydrţet ţádný člověk a koneckonců ani Freud sám se tak nechoval), ale spíše o stanovení profesionálně-etických vodítek nového oboru.
65
2011, roč. 5, č. 1 Z praxe
V podobném duchu lze nazírat i vyjádření J. Mrkvičky (1996, s.113-114), kdyţ poukazuje na moţný konflikt mezi povinnostmi (deontologická stránka etiky) a hodnotami (axiologická stránka): „spíše než zásadně zachovávat a uplatňovat morální normy a maximy „padni komu padni“ se musíme vždy znovu ptát, které hodnoty jsou ve hře a jak jsou ohroženy“. Freud se v otázce svědomí pozastavuje nad Kantovým mravním imperativem a jeho slavným výrokem o hvězdném nebi a mravním zákonu v našem srdci. Hvězdné nebe je velkolepé dílo, říká, ale pokud jde o svědomí, byla práce Boţí nedbalá, neb ne kaţdý má stejnou měrou dáno svědomí, ba někteří téměř vůbec (Freud, 1997a,s. 53): to se utváří během vývoje, zrání a socializace jedince. Svůj pohled na etiku a morálku představuje v tzv. strukturálním modelu lidské psyché rozčleněné na tři říše, území, provincie – Nadjá, Já a Ono. Nadjá dítěte vzniká zvnitřněním skutečných i očekávaných poţadavků a rolových vzorů rodičů, nejbliţších osob, a vychovatelů a identifikací s nimi. „Úlohu, kterou později převezme Nadjá, hraje zpočátku vnější síla, autorita rodičů. Oni svým vlivem řídí dítě tím, že mu projevují lásku a hrozí tresty… Tato reálná úzkost je předchůdkyní pozdější úzkosti z výčitek svědomí“ (Freud 1997a, s. 53). A ač je někdy výchova laskavá, Nadjá přesto můţe být tvrdé a přísné. Je to proto, ţe sami rodiče, autority, a tedy i společnost se řídí ve výchově dítěte předpisy vlastního Nadjá (tamtéž, s. 57). Při tvorbě Nadjá působí vrozené konstituční faktory i vlivy prostředí (Freud 1989, s. 367) a přináleţí mu funkce sebepozorování, svědomí a ideálu sebe. Zároveň tento proces začleňování jednotlivé osoby do společnosti a kultury lze nalézt i v rámci celé společnosti: „… společenství vytváří Nadjá, pod jehož vlivem se uskutečňuje kulturní vývoj… Kulturní Nadjá si vytvořilo své ideály a vznáší své požadavky. Pokud se týkají vzájemných vztahů lidí, zahrnujeme je do etiky. Za všech dob jí byl přisuzován největší význam, jakoby se právě od ní očekávaly zvláště důležité výkony… Etiku je tedy třeba chápat jako terapeutický pokus, jako snahu prosadit příkazem Nadjá to, co bylo dosud jinou kulturní prací neuskutečnitelné…“ (tamtéţ, s. 376-7). V textu „O světovém názoru“ odděluje Freud etické poţadavky od náboţenské víry, poukazuje na jejich profánní genezi, ale zároveň zdůrazňuje, ţe jsou pro lidskou společnost nezbytné (Freud, 1997b, s. 138). Povaţuji za velmi důleţité, ţe autoři Etiky pro evropské psychology se s Freudem v otázce osobní etiky shodují: „osobní etiku lze chápat jako výsledek socializace a zkušeností jednotlivce ve vztahu k morálním otázkám“ a „… osobní hodnoty a tendence (se)spojují v celek a mohou ovlivňovat praxi“ (Lindsay a kol., s. 36-37). Na tomto místě ukončím teoretické (a více historické) uvedení a předloţím konkrétní, byť z důvodů ochrany anonymity dotyčných osob přetvořené ukázky z praxe. 1. Psycholoţka, 40 let, má rok v terapii mladou klientku, ukončivší VŠ. Do terapie se dostala přes terapeutčinu vzdálenou příbuznou, která je její kamarádkou. Tato příbuzná je přesvědčená věřící, katolického vyznání, terapeutka sama pokřtěná, ale nepraktikující. Klientka v terapii řeší své vztahové záleţitosti, mj. své krátkodobé partnerské vztahy zaloţené spíše na sexu a fyzické atraktivitě. V průběhu terapie se ukazuje, ţe klientka vzhledem k rodinné situaci (odchod otce od rodiny v dětství spojený s ukončením všech kontaktů s ním a neúspěšné matčiny partnerské vztahy) nevěří v moţnost trvalejšího vztahu mezi muţem a ţenou; vše je tak zaloţeno pouze na sexu a pak je lepší se rozejít, neţ být opuštěna. Sex a tělesnost je také hlavní oblast ţivota, kde se cítí být oceňovaná a ţádoucí. Na jedné hodině hovoří o náhodném sexu se dvěma muţi. Tato situace terapeutku vede k intervenci v tom duchu, zda si klientka uvědomuje, ţe si ubliţuje a zároveň byla těmi muţi vyuţita. Klientka nechápe jak a čím: nic proti tomu nenamítala, necítí se zneuţitá, a navíc byla i 66
2011, roč. 5, č. 1 Z praxe
oceněna jako ţádoucí. Z terapeutčiny reakce je znejištěna a má dojem, ţe asi nedělá něco správně. Terapeutka si přijde příliš zasahující, všimla si, ţe klientku znejistila, a tak ji ubezpečuje, ţe určitě nejde o ţádnou špatnost a ţe je to konec konců její svobodná volba. V následné supervizi se zaprvé podaří dojít k tomu, ţe pro klientku má i taková situace s muţi hluboký nevědomý význam, hlavně se však odkryjí terapeutčiny emoce a postoje: vadí jí, ţe klientka má sex se dvěma muţi naráz, přijde jí to nepřijatelné, nechutné, poniţující a devalvující ţenu na sexuální objekt a ţe tak krásná a vzdělaná dívka to nemá zapotřebí. Postupně jí dochází, ţe vlastně klientce skrytě závidí a ţárlí na ni, coţ je pro ni zároveň nepřijatelné a musí to odsoudit. Současně její chování vnímá jako zradu a hněvá se na ni: vţdyť se jí snaţí kultivovat, předat jí ţenský vzor a ona dala přednost primitivním pudům a chtivým muţům před její citlivou vnímavostí, zájmem, podporou a oceněním. V pozadí jejích postojů je i věřící příbuzná, která se přece na ni s důvěrou spolehla a přitom klientka v terapeutčině péči dělá takové věci. Její intervence v hodině tedy byla motivována mnoha neuvědomovanými faktory, jichţ se v jednu chvíli zalekla, aby je vzápětí popřela s odkazem na svobodnou volbu. Odsunula tím však svůj vlastní konflikt a neumoţnila porozumět klientce motivům jejího chování. 2. Terapeut, 30 let, postgraduálně studující, má v péči mladého VŠ studenta trpícího neidentifikovatelnými úzkostnými stavy a pocitem nedocenění či odmítání z vnějšího okolí (takové chování klient ostře vyčítá svému otci i matce, kteří jsou rozvedeni). Tím si na počátku získal terapeutův zájem a snahu pomoci mu, moţná proto, ţe i terapeut sám pochází z rozvedeného manţelství. Rodiče klienta jsou movití a zároveň se finančně zbavují svých moţných pocitů viny vůči synovi (občas jim však dojde trpělivost s nezodpovědným způsobem jeho ţivota a vynadají mu, aby pak znovu pokračovali ve stejném scénáři). Terapeut je zpočátku vnímavý a podpůrný, ale zjišťuje, ţe i tak se v terapeutickém vztahu opakují některé prvky klientova ţivota: kontrola terapeuta, jeho kritického hodnocení, výčitky aţ devalvace – např. za nevypnutí telefonu, psaní si poznámek, intonaci, vyţadování platnosti dohodnutých sesí a vůbec proţívaná nerovnost ve vztahu. Terapeut se snaţí neopakovat scénář klienta a jeho rodičů a poskytnout klientovi jinou vztahovou zkušenost. V průběhu několika měsíců od začátku terapie se od studenta dozví, ţe ten si chce pořídit bakalářskou práci za peníze, koupit si ji. Toto zjištění odporuje terapeutovu hodnotovému přesvědčení: sám studuje postgraduálně, těţce hledá čas jak skloubit studium, práci, starost o rodinu a ještě vydělat dost peněz na obţivu a představa, ţe si někdo takto podvodně zařizuje titul, je mu proti mysli, přímo ho rozhořčuje. Zlobí ho i to, ţe na to klient má (má dost peněz od rodičů), aniţ by si na to vydělal, zatímco on sám zápasí s kaţdou výplatou a vadí mu i to, ţe to klient necítí jako etický problém. Zároveň ví, ţe je v tom i jeho problém, ţe by přece neměl klienta hodnotit a nebýt mravokárný jako klientovi rodiče. Má obavu, ţe by to terapii zastavilo či zkomplikovalo a ţe by klienta neměl zatíţit svými hodnotovými soudy. Zahlcen svými emocemi vnímá terapeut citlivěji negativní stránky klienta, jeho manipulace, nezralost, projekce vlastní nepřijatelných impulsů na druhé a dospívá k rozhodnutí mu oznámit, ţe jeho chování je nezodpovědné a ţe ho v takovém způsobu ţivota nemůţe podporovat.
67
2011, roč. 5, č. 1 Z praxe
V uvedených příkladech jsou psychologové-terapeuti vystaveni dvěma výše zmiňovaným situacím: vnitřnímu konfliktu tří říší (Ono, Nadjá a Já) a vlastnímu, ne zcela uvědomovanému protipřenosu vůči klientovi (např. jaké hodnoty terapeut zastává, vs. co klient v terapii v dané chvíli potřebuje). Kaţdá ze zmiňovaných ukázek by se dala podrobně rozebírat, hledat pozadí a důvody reakcí, rozhodnutí a postupů psychoterapeutů. Není k tomu prostor a nebylo to ani mým záměrem: chtěl jsem zde dokumentovat, ţe etické úvahy a morální postoje v psychoterapii mají svou vlastní psychickou dynamiku na straně psychologa-terapeuta a ţe je důleţité s tím počítat. Ţe v našem uvaţování a rozhodování jsou zakomponovány nejen vědomé, ale mnohdy neuvědomované, vytěsněné nepřípustné motivy a intence, přesvědčení a hodnoty, ţe některé situace jsou natolik subtilní, ţe mohou propadnout sítem etického kodexu. To ovšem neznamená, ţe bychom měli rezignovat na způsoby, jak minimalizovat rizika naší práce. Vraťme se na závěr k otázkám poloţeným v úvodu: co tedy můţeme dělat? Jednu z odpovědí nalezneme v textu S. Freuda, který říká: „Kde a jak má ale nebohý analytik získat onu ideální způsobilost, kterou bude ve svém povolání potřebovat? Odpověď bude znít: ve vlastní analýze, kterou příprava na jeho budoucí činnost začíná.“ (Freud, 1993, s. 449). Tento poţadavek – ať jiţ jej budeme nazývat analýzou, vlastní terapií, vnitřní prací na sobě, sebevzděláváním atp. – je zároveň stále platným a nezbytným předpokladem naší práce.
Literatura Etchegoyen, R. H. (1991). The fundamentals of psychoanalytic technique. London: Karnac Books. Freud, S. (1993). Konečná a nekonečná analýza. In Freud, S., Vybrané spisy II-III (431451). Praha: Avicenum a Universe. Freud, S. (1989). Nespokojenost v kultuře. In Freud, S., O člověku a kultuře (316-380). Praha: Odeon. Freud, S. (1997a). Strukturální rozbor psychické osobnosti. In Freud, S., Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy: patnáctá kniha (49-68). Praha: Psychoanalytické nakladatelství. Freud, S.(1997b). O světovém názoru. In Freud, S., Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy:patnáctá kniha (130-149).Praha: Psychoanalytické nakladatelství. Gabbard, G. O. (Ed.). (2005). Dlhodobá psychodynamická psychoterapia: základný text. Trenčín: Vydavateĺstvo F.
68
2011, roč. 5, č. 1 Z praxe
Hanušová, I. (2004). Účinné faktory psychoterapie. In Vymětal, J. (ed.), Obecná psychoterapie (115-126). Praha: Grada. Lindsay, G., Koene, C. K., Øvreeide, H., Lang, F. (2010). Etika pro evropské psychology. Praha: Triton. Mikota, V. (1998). Obraz narcismu v soudobé psychoanalýze. In Psychoterapie V. Sborník přednášek PPF (93-112). Praha: Triton. Mrkvička, J. (1996). Výzva k odpovědnosti - etický základ terapeutické práce s partnery. In Plaňava, I. (ed.), Annales Psychologici 96. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university (113-116). Brno: Masarykova univerzita. Payne, J. (2004). Etika a psychoterapie. In Vymětal, J. (Ed.), Obecná psychoterapie (171181). Praha: Grada. Thompson, M. (2004). Přehled etiky. Praha: Portál.
Údaje o autorovi: PhDr. Jiří Jakubů, Ph.D. klinický psycholog a psychoterapeut. V současnosti provozuje soukromou psychologickou a psychoterapeutickou praxi. Kontaktní údaje: Adresa: Senováţné náměstí 6, Praha 1, 110 00, www.cetera.cz E-mail:
[email protected]
_________________ Jakubů, J. (2011). Nesnáze s imperativy: etika v kaţdodenní praxi. E-psychologie [online], 5 (1), 62-69 [cit. vloţit datum citování]. Dostupný z WWW:
. ISSN 1802-8853.
69
