Nerecenzované články, recenze a informace Kdo jsou (a co o sobě chtějí říct) současní

Nerecenzované články, recenze a informace Kdo jsou (a co o sobě chtějí říct) současní čeští sociologové*

Zdeněk R. Nešpor (Sociologický ústav AV ČR) Who are Contemporary Czech Sociologists (and what do they wish to say about themselves)? Abstract: The prosopographical (collective biographical) study set out in this article is based on data published in the Who’s Who of Contemporary Czech Sociology and Related Disciplines (2011). Due to the fact that Czech sociologists rarely retire, this intellectual sub-group is comprised of both veteran researchers born during the interwar period and their younger colleagues. Czech sociologists are mostly men, although this gender imbalance has declined. The demographics explain to some extent why the prosopography of Czech sociologists and the workings of the academic community in general are still profoundly influenced by the discontinuous and occasionally turbulent development of Czech sociology under the communist regime (1948-89); and its former ideological concerns and power interventions. This study shows that (a) sociologists often marry other sociologists, (b) a majority of Czech sociologists were born in university cities: places where they completed all of their academic education and thereafter embarked on a career and settled down. Unsurprisingly, there is a relatively low level of career movement among Czech sociologists: a trend which has only recently begun to change with increased opportunities for mobility through foreign fellowships. The academic interests of Czech sociologists are broad: tens of dozens of scholars are active in 45 subfields of research, and 10 other related academic disciplines. However, half of all Czech sociologists works in 8 sub-disciplines, including (in descending order) political sociology, gender studies, empirical research, social stratification, theoretical sociology, economic sociology, sociology of religion, and sociological methodology. One third of sociologists simultaneously work for two employers. Nevertheless, the community has not been overly active in terms of publications. Every sixth sociologist has yet to publish a book; and half of them, including the holders of the very highest degrees have only one to three books to their names. The writing of the younger scholars is slightly more extensive, but this may well be the result of a “sampling error” and they – as well as other scholars today – prefer to write their own books or participate in edited proceedings to undertaking academic translations. Článek vznikl v rámci grantu GA ČR Dějiny a současnost české sociologie (reg. č. P404/10/0032), autor za tuto podporu děkuje.

- 77 -

Lidé se často táží, co stojí „za“ velkými objevy a uměleckými díly, co z personální biografie a dispozic jejich tvůrců je snad (spolu)zapříčinilo, chtějí poznat osobní a sociální kontext jejich vzniku. V některých oborech se ustavily badatelské školy, které na tyto skutečnosti kladou obzvláštní důraz, až v podobě jediných určujících faktorů – v případě sociologie jde například o některé starší tradice sociologie literatury [srov. Krejčí 2008]. V rámci sociologie nadto nemusí jít jen o prostý zájem. Biografické metody výzkumu dnes již patří ke standardní oborové výbavě a jejich aplikace na samotnou sociologii sociologie je pro zřejmý kognitivní význam nanejvýš žádoucí [Stanley 1993; srov. Friedrichs 1970: 137, 313–315; Vidich, Lyman 1985]. Popularitu kolektivní (auto)biografie velkých sociologů [Riley 1988] proto rozhodně nemusíme vysvětlovat pouhou zvědavostí, neboť přinesla významné a neotřelé poznání a svým dílem přispěla k sebepochopení a formování oboru. V tomto smyslu ji pozitivně recipovali i autoři samizdatového Sociologického obzoru [2, 1988, 4: 45], třebaže měli obzvlášť vyvinutý smysl pro odpor vůči komunistickému kádrování, jímž se vyznačovala tehdejší česká normalizační sociologie [Sociologický obzor 1, 1987, 3: 62–70 a celé číslo 2, 1988, 3; srov. Vaněk 1985]. Tato pervertovaná podoba „sociologie sociologie“ nadlouho natolik zdiskreditovala jakékoli bádání o dějinách a sociologii české sociologie, že první projekty na toto téma mohly začít být realizovány až téměř 20 let po pádu komunistického režimu. Zatímco výzkum dějin sociologie musí probíhat především prostřednictvím archivního studia a kritických a komparativních analýz příslušných sociologických děl, takže je nezávislý na zkoumaných subjektech (přestože v některých případech může mít také podobu orálně historického a biografického výzkumu), bádání o sociologické současnosti se s  výjimkou úzce objektivistických přístupů [např. Basl, Münich, Sidorkin 2009] této interakci nemůže vyhnout, ne-li pro nic jiného tak kvůli absenci datových zdrojů. Nevýhodou je ovšem skutečnost, že sociologové, třebaže jsou sami existenčně závislí na získávání osobních informací, často nevynikají ochotou při jejich poskytování, pokud jde o ně samotné. Jistě je přitom rozdíl v  poskytování anonymizovaných dat pro sociologické výzkumy na jedné straně a konkrétních osobních dat na straně druhé, s tímto nedostatkem se nicméně setkali i editoři encyklopedické příručky Kdo je kdo v české sociologii a příbuzných oborech [Nešpor, Kopecká 2011: 9–10]. Doby, kdy bylo možné v podstatě úředním postupem získat citlivá osobní data, jejichž použití by dnes již zřejmě bylo v  rozporu se zákonem na ochranu osobních dat, jsou dávno pryč – empirickou studii o IQ zaměstnanců Státního úřadu statistického si už nezopakujeme [Forster 1928]. Přesto je možné jistým způsobem „obejít“ neochotu sociologů vypovídat o sobě a legálně získat potřebná data, a to prostřednictvím informací, které byli ochotni poskytnout pro výše citovanou příručku Kdo je kdo v české sociologii a příbuzných oborech. Její aktuální vydání – značně opožděné za obdobnými zdroji mapujícími jiné české sociální a humanitní disciplíny – umožňuje - 78 -

prosopografickou analýzu,1 která má širší výpovědní hodnotu. S výjimkou esejistické „dojmologie“ a úzce objektivistických přístupů, které mají významná omezení, je v podstatě jedinou cestou, jak vypovídat o současných českých sociolozích a potažmo částečně i o sociologii jako oboru. Jakkoli ani tato datová základna rozhodně není bezproblémová, natož všeobsažná, jak bude ukázáno vzápětí, přesto umožňuje alespoň částečnou odpověď na otázky, kdo jsou významní současní čeští sociologové (ve smyslu osobních charakteristik), jak se k oboru dostali a udrželi se v něm (v případě badatelů starších generací), i to jak akademicky pracují a fungují.

Data a metody Datovým zdrojem tohoto článku jsou informace poskytnuté pro encyklopedickou příručku Kdo je kdo v české sociologii a příbuzných oborech [Nešpor, Kopecká 2011] a jejím prostřednictvím zveřejněné. To sice umožňuje legálně využít citlivá osobní data, avšak současně s  sebou nese významná omezení. Prvním z nich je samozřejmě skutečnost, že sběr dat probíhal primárně za jiným účelem, což ovlivňuje jejich obsah: řada informací není prostřednictvím těchto autobiografických dat zjistitelná a jejich „doplnění“ z dalších veřejných zdrojů by nutně bylo jen částečné, systematicky ovlivněné, stejně jako (i eticky problematické) doplnění ze zdrojů neveřejných. Za druhé nejde o soubor všech žijících českých sociologů, nýbrž jen o výběr jakési širší oborové elity s přesahy do dalších příbuzných disciplín. Výběr sice částečně vycházel z  objektivních kritérií (zahrnuje autory, kteří v  posledních 20 letech publikovali alespoň dvě studie v  domácích odborných sociologických časopisech), avšak nezůstal na ně omezen. Podle uvedených informací editoři po dohodě s  odbornými garanty publikace a vedoucími všech pracovišť zahrnuli také další osobnosti nesplňující minimální publikační kritérium, avšak oborově významné z  jiných důvodů. Celkem 279 vybraných osobností bylo editory následně osloveno s  žádostí o zpracování autobiografického a bibliografického dotazníku, jejž odevzdalo 202 badatelů (návratnost 72 %). Dominantním důvodem odmítnutí spolupráce byla ne-identifikace se se sociologií v případě badatelů v hraničních disciplínách, což na tomto místě není významné, nešlo však o důvod jediný. Odborní garanti publikace proto v  11 případech významných sociologů rozhodli o zařazení redakčních hesel, jež v rámci možností daných veřejnými zdroji doplnila poskytnutá autoreferenční hesla. Encyklopedická příručka Kdo je kdo v české sociologii a příbuzných oborech tak obsahuje celkem 213 osobních hesel. 1 Prosopografie je jednou z  moderních historických metod, spočívající v  získávání, katalogizaci a následné analýze biografických materiálů skupin osob za účelem vytvoření jejich „kolektivní biografie“ [Burguière 1986: 546–546; Lawrence 1971; srov. Eibach, Lottes 2002]. Od počátku se přitom orientuje zejména na historické akademické, intelektuální, případně další elity, za klasický příklad bývá považováno Schwingesovo dílo o německých studentech 14.–15. století [Schwinges 1986]. V této studii je netradičně použito prosopografické metody ke katalogizaci a analýze (v podstatě) recentního materiálu.

- 79 -

Tento soubor byl pro účely přítomné studie dále omezen. Byli vyřazeni všichni badatelé, kteří se sami nepovažují za sociology (neuvedli sociologii nebo některou ze sociologických disciplín jako alespoň jeden ze dvou hlavních (pod)oborů, jimž se věnují, a místo toho uvedli jiné obory) a dále badatelé působící a trvale žijící v zahraničí, třebaže se zabývají studiem české společnosti a svými výzkumy a analýzami ovlivňují českou sociologii. Výsledkem této redukce je – řekněme – úplný soubor současné širší české oborové elity, čítající 128 osobností. Vzhledem k  použitým výběrovým kritériím je přitom zřejmé, že soubor není reprezentativní vzhledem k  celé sociologické obci, která má přinejmenším čtyřnásobný rozsah,2 a vypovídá výlučně o zahrnutých nadprůměrných osobnostech. Pro získání informací o současné české sociologické elitě byl získaný datový soubor analyzován jednoduchými prostředky deskriptivní statistiky, doplněnými o běžně užívané prosopografické metody. Použití náročnějších analytických nástrojů by v  daném případě nebylo efektivní a vzhledem k  charakteru dat mnohdy ani možné. Ze stejného důvodu nelze provést ani plnohodnotnou generační analýzu: v případě starších sociologů soubor zahrnuje jen ty, kteří se v  akademické obci (z různých důvodů) úspěšně udrželi či se do ní vrátili, z  mladších pak ty, kteří vykazují nadstandardní publikační aktivitu. Důsledkem všech naznačených omezení je pak to, že si tento článek nemůže a nechce nárokovat charakter standardní sociologické stati – přináší pouze dílčí, v rámci oboru snad zajímavé informace, vědomě však rezignuje na jejich hlubší analýzu a až na výjimky se nepokouší o kontextuální hodnocení.

Základní osobní charakteristiky současných sociologů Aktuální širší oborovou elitu tvoří 82 mužů a 46 žen, z nichž nejstaršímu je 85 a pěti nejmladším 32 let.3 Průměrný věk je přitom necelých 52 let, medián 54 let. Téměř polovina českých sociologů pochází z měst s univerzitní tradicí (33 % z Prahy, 10 % z Brna a 1 % Olomouce) a zhruba stejný počet (44 %) z ostatních měst nad 5 tisíc obyvatel, pouhých 6 % z venkova a 5 % ze zahraničí (z čehož ovšem polovinu tvoří Slovensko). Nepřekvapivou převahu univerzitních měst můžeme doplnit zvláštním případem Kroměříže, která je nejčastěji se vyskytujícím rodištěm mezi menšími městy (4 případy dnešních téměř čtyřicátníků až šedesátníků), nelze však určit, jde-li jen o náhodu nebo o výjimečné kvality tamní středoškolské výuky a podobně. 2 Odhad vychází z  celkového počtu 805 interních akademických pracovníků, které uvedlo 25  z  28 sociologických pracovišť zařazených do Kdo je kdo v  české sociologii a příbuzných oborech [Nešpor, Kopecká 2011: 279–348]. I když v  některých případech dochází k  duplicitnímu zaměstnání a současně nelze předpokládat, že všichni uvedení pracovníci se věnují sociologii a identifikovali by se s ní, tyto skutečnosti alespoň řádově kompenzují další, do příručky nezahrnutá nesociologická pracoviště, na nichž působí sociologové, a pracoviště, která informaci o počtu pracovníků neposkytla (celkem 3). 3 Všude v textu jsou používána pouze validní data, na chybějící údaje je upozorňováno jen v případech, kdy absence výrazněji ovlivňuje výpovědní hodnotu údajů.

- 80 -

Více než polovina sociologů vystudovala magisterské studium nebo jeho ekvivalent na nejprestižnější a současně i největší české univerzitě – pražské Univerzitě Karlově (55 %), následované Univerzitou J. E. Purkyně / Masarykovou univerzitou v Brně (21 %), Vysokou školou ekonomickou (5 %), Univerzitou Palackého v Olomouci (4 %) a dalšími českými vysokými školami; (jen) každý čtrnáctý sociolog vystudoval v zahraničí (s mírnou převahou západních zemí). Každý dvacátý sociolog přitom absolvoval dvě vysoké školy a dokonce každý desátý dva samostatné obory, obvykle na dvou různých fakultách / vysokých školách. Pokud bychom započítávali i dvojoborová studia, jež byla v určitém období standardem, transdisciplinární přesah by se týkal plných 39 % českých sociologů. Naproti tomu jenom v 57 % případů současní čeští sociologové vystudovali sociologii (ať už v  podobě samostatného oboru nebo dvojoborového studia), což lze částečně vysvětlit nemožností studia sociologie v  Československu od konce čtyřicátých do poloviny šedesátých let [Petrusek 2000]. S  tímto vysvětlením však rozhodně nevystačíme, neboť absenci sociologických studií můžeme pozorovat i u mladších sociologů. V období tzv. normalizace se patrně na jedné straně uplatnil odpor vůči ideologické „marxisticko-leninské sociologii“, jejíž absolventi naopak mnohdy přestali být přijatelní po roce 1989, a na druhé straně nemožnost studia na „elitních“ filozofických fakultách pro osoby s „nevhodným“ rodinným zázemím. Ani to však ještě není úplné vysvětlení, studium sociologie totiž neabsolvovali ani někteří sociologové vstoupivší do profesního života nejdříve v roce 1990 (případně 1995, budeme-li započítávat i období studia), konkrétně jedna čtvrtina; nad důvody této skutečnosti by bylo možné vést diskusi. Mezi ne-sociologickými obory studia po celou dobu výrazně převažovala filozofie (17 případů) a ekonomie (vč. politické ekonomie; 14 případů), častěji se objevovala ještě andragogika (8), matematika či statistika (7), jazykovědné obory (7), demografie (4) a právo (4). Výjimečné jsou naopak případy, kdy se sociologii věnují badatelé vzdělaní v agronomii, architektuře či lesnictví, jejichž zdůvodnění by bylo třeba hledat v konkrétních personálních biografických a profesních trajektoriích. Vzhledem k tomu, jak velký důraz kladl komunistický režim (zejména v určitých obdobích) na náležitý „třídní původ“, a současně ke skutečnosti, že i za standardních podmínek dochází k dědění povolání v rodinách a k replikaci určité kognitivní elity, není bez zajímavosti, jaké bylo povolání rodičů současných sociologů. Výpovědní hodnota tohoto údaje je ovšem omezená tím, že příslušné informace uvedlo z celkového počtu 128 jenom 58 sociologů v případě otce a 61 v případě matky. Z otců současných sociologů třetina (36 %) pracovala/ pracuje v průmyslu, zhruba z poloviny jako manuální pracovníci a z poloviny jako technická inteligence či management, pětina ve školství a kultuře, obvykle jako učitelé (21 %), a jako státní úředníci a další zaměstnanci (19 %), častěji se vyskytli ještě zaměstnanci v obchodu a peněžnictví (16 %). U tří čtvrtin z  nich přitom můžeme podle charakteru profesního zařazení předpokládat vysokoškolské vzdělání, jenom dva (3 %) byli sami sociology (akademických - 81 -

Tabulka 1.

Sociologové podle „oborových generací“

nástup profesní dráhy

do 1964

1965–69

1970–89

od 1990

počet

13

9

47

53

z toho žen

4

4

15

23

absolventi UK

7

4

31

37

absolventi MU

1

2

12

10

1

2

29

38

filozofie

6

2

3

4

ekonomie

2

1

3

3

andragogika

0

0

3

1

statistika

0

1

5

0

filologie

2

0

0

0

obor studia*)

sociologie

Poznámka: *) V případě studia více samostatných oborů jsou uváděny oba (patří-li mezi obory zařazené do tabulky), v případě dvojoborového studia je přiřazován ten obor, který se v celkovém pořadí četnosti vyskytl na dřívějším místě (tedy sociologie před filozofií, filozofie před ekonomií atd.).

pracovníků v  širším slova smyslu bylo 7, tj. 12 %). V  případě matek šlo/jde nejčastěji o učitelky (34 %), dále úřednice (21 %) a – zejména pochopitelně v případě starších generací – o ženy v domácnosti (11 %). Vysokoškolská studia zřejmě absolvovala jenom jejich třetina (34 %), ovšem při vědomí, že opět jde jen o odhad na základě charakteru profesního zařazení. V jednom případě se jednalo o matku – socioložku. Sociologické zájmy se tedy, zdá se, přinejmenším v  referenční rodině „nedědí“. Replikace vysokoškolského vzdělání je ovšem častá a ke studiu či praktikování sociologie preferenčně inklinují děti s určitým rodinným zázemím. Řada těchto skutečností byla ovšem deformována (měnící se) vzdělanostní politikou a restrikcemi komunistického režimu, takže jim sotva můžeme přiznat obecnou platnost. Všechny uvedené i níže zkoumané skutečnosti jsou přitom zjevně ovlivněné také výrazně diskontinuitním vývojem české sociologie, tedy skutečností jejího úředního zákazu v období od konce čtyřicátých do první poloviny šedesátých let [Petrusek 2000], následným rychlým rozvojem ukončeným v  souvislosti s likvidací pražského jara [Možný 2004; Petrusek 2004; Voříšek 2012], specifickým charakterem normalizační sociologie a její postupnou transformací po roce 1989 [Petrusek 2002b]. Pracovně můžeme rozlišovat například mezi sociology, kteří nastoupili do prvního zaměstnání před rokem 1965, v  letech 1965–69, 1970–89 a v roce 1990 či později. Klíčové mezníky přitom v prvním případě tvoří založení kateder sociologie na pražské a brněnské filozofické fakultě a Sociologického ústavu ČSAV, respektive „zesociologičtění“ Ústavu - 82 -

marxismu-leninismu pro vysoké školy / Ústavu sociálně politických věd UK („Machonin-Werk“) po konferenci v Hrazanech, ve druhém případě první vlna „normalizace“ sociologických kateder a likvidace obou ústavů a ve třetím pochopitelně listopadový převrat. Některé disproporce v  zastoupení sociologů jednotlivých „oborových generací“ mezi současnou oborovou elitou – ovlivněné ovšem také biologickými a dalšími sociálními faktory – prezentuje Tabulka 1. Kromě zjevných rozdílů v  proporcionalitě absolvovaných oborů tabulka dokumentuje například skutečnost, že k „feminizaci“ české sociologie začalo docházet až v devadesátých letech, kdy stoupl podíl žen mezi sociology na téměř polovinu, zatímco v dřívějších „oborových generacích“ byl pouze třetinový. Nutno však opětovně zdůraznit, že pracujeme pouze s  daty zahrnujícími aktuální oborovou elitu, nezohledňujeme tedy případy časnějšího opuštění akademické obce, ať už z důvodu ztráty zájmu/možností vědecky pracovat, nebo úmrtí.

Sociologické kariéry a pracovní mobilita Charakteristickým rysem naší sociologické obce je skutečnost, že vysokoškolské absolutorium leckdy neznamenalo počátek akademické dráhy. V  období vlády komunistického režimu nejprve sociologii nešlo pěstovat vůbec (až na výjimky „skrývající se“ pod pláštíkem jiných oborů) a později se zase uplatňovala kádrová politika, která schopné badatele často znevýhodňovala a připouštěla jejich akademickou kariéru teprve po určitém „prověření“ – jež v extrémních, ne však zcela ojedinělých případech, trvalo až do pádu komunistického režimu. Výjimkou z  tohoto pravidla byl naopak turbulentní vývoj české sociologie v  šedesátých letech. Po obnovení oboru byli angažováni téměř všichni „zájemci“, ovšem s  praktickým vyloučením starších generací [srov. Voříšek 2012] a s jistým upřednostněním pracovníků, kteří za sebou měli už několik let působení v  jiných oblastech, před čerstvými absolventy. Naopak několik vln odstraňování představitelů „pravicové úchylky“ v české sociologii po roce 1968 v  řadě případů vedlo k  angažování „nových lidí“, čerstvých absolventů nebo, hlavně z počátku, pracovníků působících dosud v jiných oborech. V první „oborové generaci“ činilo průměrné zpoždění nástupu sociologické kariéry po absolutoriu něco přes 3 roky (v 7 případech k němu však došlo okamžitě), ve druhé 2 roky (v 6 případech okamžitě) a ve třetí necelé 2,5 roku (v 33 případech

Tabulka 2. Nejvyšší dosažené akademické tituly současných sociologů. věk

profesoři

docenti

Ph.D./CSc.

PhDr. apod.

Ing./Mgr.

60+

20

12

10

6

1

45–59

3

9

12

0

1

30–44

0

10

28

1

6

- 83 -

okamžitě). Dnes je naproti tomu prodleva mezi vysokoškolským absolutoriem a nástupem profesionální sociologické dráhy zcela výjimečná (1 případ z celkových 53), častější je naopak vědecká činnost již v průběhu studií. Pracovní fluktuace vyjádřená počtem pracovišť, na kterých příslušní badatelé působili, souvisí s vnějšími okolnostmi a samozřejmě také s jejich věkem, proto soubor rozdělujeme na věkové kohorty od 30 do 45 let (nar. 1966–80; osoby mladší 30 let se v souboru neobjevily), od 45 do 60 let (nar. 1951–65) a starší než 60 let (nar. 1950 a dříve). Tři čtvrtiny nejstarších sociologů během své kariéry vystřídaly 3–6 zaměstnání (necelá polovina 4–5), objevily se však také výjimky v  podobě jednoho (1 případ) nebo dvou celoživotních zaměstnavatelů (3 případy) a naopak jeden případ překračující 10 zaměstnavatelů. Členové mladší kohorty, dnešní pětačtyřicátníci až šedesátníci, ve třech čtvrtinách případů „vystačili“ s 3–5 zaměstnáními, jejichž počet byl rozložen zhruba rovnoměrně, extrémy v podobě jednoho až dvou zaměstnavatelů, nebo naopak 7–8 zaměstnavatelů však nebyly zcela neobvyklé (5 a 3 případy). Tři čtvrtiny sociologů mladší střední generace, třicátníků až pětačtyřicátníků, měly prozatím nanejvýš tři zaměstnavatele (a téměř 40 % z nich jediného). Extrémním případem byla jedna osoba se sedmi zaměstnavateli, nicméně každý osmý sociolog z této kohorty již prošel pěti zaměstnáními. Můžeme proto konstatovat, že navzdory nižšímu věku a konsekventnímu počtu příležitostí, i situaci kdy se mladší badatelé již nemusí vyrovnávat s vnějšími zásahy do fungování české sociologie, míra jejich pracovní fluktuace (mírně) roste. Na podobných skutečnostech a ovšem i charakteru příslušné akademické práce závisí také nejvyšší dosažené vzdělání, respektive zisk vyšších vědeckopedagogických titulů. Rozložení nejvyšších dosažených akademických titulů v  jednotlivých věkových kohortách současných sociologů ukazuje Tabulka 2, dokládající výraznější „tah na branku“ v případě kohorty mladšího středního věku – a ovšem také omezené možnosti členů starších kohort, z nichž mnozí po roce 1989 již necítili potřebu nebo neměli možnost zvýšit si svůj akademický status. Nemálo nositelů „nových“ titulů Ph.D. (resp. Dr.), udělovaných namísto dřívější kandidatury věd (CSc.), mezi členy starších kohort nicméně ukazuje, že alespoň někteří z nich tento zájem měli, stejně jako naprostá většina docentur/ profesur, jež byla získána až v podmínkách svobodné společnosti. Třebaže se mezi současnými sociology stále ještě vyskytují „normalizační“ docenti a profesoři, jejich podíl je již hodně nízký. Druhou stranou téže mince je skutečnost, že vyšší akademické tituly jsou obvykle získávány na téže instituci jako absolutorium, a že tato instituce je často rovněž zaměstnavatelem příslušných pracovníků. V  období vlády komunistického režimu byla tato skutečnost způsobena celkově nízkým počtem sociologických pracovišť, mohutný nárůst jejich četnosti po roce 1989 však vedl nanejvýš k  tomu, že někteří badatelé odcházejí pracovat na jiná pracoviště, doktoráty a habilitace však obvykle získávají tam, kde vystudovali (v případě habilitačních a profesorských řízení je to ovšem způsobeno i tím, že množství vysokých škol s oprávněním k jejich udělování je stále poměrně nízké). - 84 -

Jenom osm českých sociologů získalo svůj nejvyšší titul v zahraničí, zatímco v 64 případech šlo o Univerzitu Karlovu, kterou vystudovalo 85 % z nich, a v  27 případech o nynější Masarykovu univerzitu, kterou vystudovalo 70 % z  nich. Mimo humanitně orientované vysoké školy – na technikách, ekonomických a zemědělských univerzitách – získalo své nejvyšší tituly celkem 13 sociologů, v necelých 40 % jejich absolventi. Nízkou míru domácí akademické mobility i pracovní fluktuace čeští sociologové do značné míry kompenzují svým zájmem o zahraniční stáže (sledovány byly alespoň měsíční badatelské pobyty v zahraničí). Jenom čtvrtina sociologů nikdy nikam nevyjela, zatímco každý pátý absolvoval více než čtyři zahraniční stáže (ve dvou případech šlo o více než 10 stáží). Nutno přitom konstatovat, že tyto hodnoty nejsou příliš proměnlivé mezi jednotlivými „oborovými generacemi“, ani věkovými kohortami. Vzhledem k  tomu, že v  období vlády komunistického režimu nebyly zahraniční stáže tak časté (třebaže se nevyskytovaly ani zcela výjimečně a nevedly jenom do zemí tehdejšího východního bloku), větších mobilitních možností po jeho pádu využili prakticky všichni. Starší badatelé se přitom snažili „dohnat“, oč je komunistický režim připravil, a většina mladších chápe zahraniční akademické pobyty jako standardní součást kariéry (jenom 26 % z nich nikdy nikam nevyjelo). Mezi sociology, kteří nastoupili akademickou kariéru v roce 1990 a později, každý desátý (9 %) již absolvoval čtyři nebo více zahraničních stáží a jeden dokonce sedm stáží.

Akademické působení a činnost Obrátíme-li pozornost k aktuálnímu akademickému působení, přičemž v žádném případě nechceme vytvářet nějaký „žebříček“ sociologických pracovišť podle výkonnosti (proto neuvádíme data podle jednotlivých institucí), můžeme konstatovat nepřekvapivou vyšší koncentraci akademický pracovníků v Praze (67 %) a Brně (18 %), kde je nejvyšší podíl příslušných pracovišť. Zároveň je však třeba říci, že každý desátý český sociolog má interní pracovní poměr ve dvou městech, což fakticky znamená, že jen velice malý podíl badatelů „domovsky“ působí výlučně mimo hlavní centra akademické práce. Vezmeme-li do úvahy jednotlivá pracoviště, jenom necelé dvě třetiny českých sociologů (65 %) aktuálně pracují pro jediného zaměstnavatele, třetina (33 %) pro dva, naopak jejich vyšší počet (3) je již hodně výjimečný (2 %); tato čísla ovšem neberou do úvahy výši jednotlivých úvazků. Fenomén „létajících profesorů“ se přitom zdaleka netýká jenom habilitovaných pracovníků, což dává tušit, že jeho zdůvodněním je především nedostatečné finanční ohodnocení. To možná přispívá i ke skutečnosti, že českým sociologům se „nechce do penze“: jenom každý dvacátý z našeho souboru je důchodcem bez interního pracovního úvazku, ačkoli penzijního věku dosáhl nejméně osminásobek tohoto počtu.4 4 Přesný údaj není zjistitelný, protože nejsou dostupné údaje o všech dětech českých socioložek, jejichž množství v  případě žen ovlivňovalo věk (možného) odchodu do důchodu.

- 85 -

Pokud jde o skutečnou výkonnost, nemůžeme na tomto místě analyzovat časopisecké publikace českých sociologů, protože jejich počet byl editory příručky Kdo je kdo v české sociologii a příbuzných oborech omezen na uvedení nanejvýš 15 nejvýznamnějších. Autoři jednotlivých hesel se přitom nacházejí na celé této škále. I kdybychom se však rozhodli „znehodnotit“ ty, jimž maximální počet rozhodně nestačil, mezi jednotlivými příspěvky jsou zcela zjevné kvalitativní disproporce. Proto zohledňujeme pouze publikování knih, ať už (spolu)autorských monografií, sborníků a edic, nebo překladů. Nižší autorské podíly na jednotlivých knihách přitom započítáváme ve prospěch příslušných autorů, čímž poněkud zvýhodňujeme autory kolektivních děl (důvodem je kromě snazší práce nemožnost určení přesného autorského podílu). Současní čeští sociologové publikovali celkem 534 monografií, přičemž jenom 12 % z nich (dosud) nenapsalo ani jedinou.5 Polovina (46 %) napsala jednu až tři knihy a čtvrtina (25 %) mezi čtyřmi a šesti díly, vyskytli se však i „publikační matadoři“ s více než 15 knihami (5 %), přičemž nejvyšší příčky pomyslného žebříčku tvoří autoři 23 a 25 monografií. Méně často jsou publikovány sborníky a edice, jichž bylo vydáno celkem 203, a to polovinou sociologické obce (46 % badatelů nepublikovalo žádnou takovouto knihu). Na 70 % editorů přitom publikovalo do tří editovaných děl, jenom jeden editor jich publikoval více než 10 (konkrétně 11). Zdaleka nejméně často se pak současní sociologové věnují nebo (častěji) v minulosti věnovali překladům, ačkoli přinejmenším dříve šlo o jedno z nejzásadnějších polí domácí sociologické práce [srov. Sociologický obzor 2, 1988, 3: 21–26]. Alespoň jeden knižní překlad publikoval jenom každý dvanáctý sociolog, ve dvou třetinách z tohoto počtu přitom zůstalo při jednom. Nad 10 překladů (konkrétně 12) publikoval jen jeden autor, který naproti tomu nepublikoval žádnou monografii ani editovanou knihu. Mezi docenty a profesory, pro které by publikování samostatných monografií mělo být bezmála kvalifikačním předpokladem, samozřejmě najdeme hojně publikující autory, každý pátý (19 %) habilitovaný napsal 10 a více knih. Ale současně i autory, kteří dosud nepublikovali žádné knižní dílo a dokonce nevydali ani žádný sborník či překlad. Jde sice jen o každého dvacátého (5 %), což je o dost méně než třeba v ekonomii [srov. Macháček, Kolcunová 2005], přesto to však nesvědčí o standardním průběhu některých habilitačních řízení a zřejmě ani o vědeckých kvalitách určité části akademické obce. Zvlášť, když další čtvrtina (25 %) docentů a profesorů „vystačí“ s jednou až dvěma vlastními knihami, tedy v podstatě s minimem, bez něhož by vůbec neměli být habilitováni. V případě některých mladších docentů je to patrně dáno věkem a další knižní publikace lze očekávat, v jiných případech nicméně dodnes platí dávná 5 Nemůžeme samozřejmě vyloučit skutečnost, že někteří sociologové sice publikovali, svá díla však neuvedli, ať už z  důvodu skromnosti, nebo třeba kvůli jejich kontaminaci komunistickou ideologií v  případě děl vydaných před rokem 1989. V  autoreferenční příručce formátu „Kdo je kdo“ to však považujeme spíše za nepravděpodobné a ani namátková kontrola prostřednictvím knižní bibliografie české sociologie [Hesová et al. 2010] takové případy neodhalila.

- 86 -

kritická výtka Otakara Machotky, že náš „vědec [je] nucen publikovati jen na počátku své dráhy, aby se habilitoval a stal profesorem“ [Machotka 1937: 99]. Pro budoucnost slibným zjištěním je naproti tomu skutečnost, že vyšší publikační aktivity vykazují nezávisle na dosažených akademických titulech badatelé vstoupivší do akademické obce teprve po roce 1989 (k podobným výsledkům vede i analýza podle věku). Jenom 13 % z nich dosud nepublikovalo ani jedinou monografii, téměř tři čtvrtiny (72 %) publikovaly jednu až tři knihy a dva autoři již zvládli napsat přes 10 vlastních knih. V případě sborníků a edic je situace obdobná. Abychom však nepodléhali předčasnému optimismu, je nutno zdůraznit, že může jít o důsledek účelového výběru souboru: zatímco starší sociologové měli mnohem větší šanci být vybráni do Kdo je kdo v české sociologii a příbuzných oborech také podle jiných svých zásluh než publikačních, v případě příslušníků mladších generací bylo toto kritérium zjevně klíčové. O tematické náplni těchto děl zprostředkovaně informuje osobní sebezařazení jednotlivých sociologů do sociologických subdisciplín (případně také k jiným společenským a humanitním vědám), které primárně ukazuje tematickou šíři současné české sociologie. Vzhledem k  tomu, že každý autor měl možnost „přihlásit se“ ke dvěma pod/oborům, v  případě, že uvedl oba dva, přiřazujeme každému z  nich poloviční hodnotu (naopak 73 autorů, tj. 57 % českých sociologů se přihlásilo pouze k jediné subdisciplíně). Sebezařazení přitom ukazuje obrovskou diferenciaci současné sociologické obce: jednotlivým (různě širokým) sociologickým podoborům se obvykle věnují jen jeden až tři badatelé.6 Častěji zastoupené oblasti naproti tomu zahrnují: sociologii politiky (11 % badatelů), genderu (8 %), sociologický výzkum a výzkum veřejného mínění (6 %), sociologii stratifikace a nerovností (5 %), teoretickou sociologii (4 %), ekonomickou sociologii (3 %), sociologii náboženství (3 %) a sociologickou metodologii (2 %). Těmto osmi sociologickým subdisciplínám se dohromady věnuje téměř polovina české sociologické obce. Na 19 badatelů uvedlo kromě sociologických zájmů ještě jeden mimosociologický obor své činnosti (pokud uvedli dva, tedy pokud vůbec neuvedli nějakou sociologickou subdisciplínu, nebyli zařazeni do výběrového souboru pro tento článek): ve třech případech přitom jde o demografii a sociální politiku, ve dvou případech o andragogiku, filozofii, historii, sociální antropologii a sociální geografii, po jednom badateli se kromě sociologie věnuje také etnologii, marketingovým studiím a psychologii. Kromě očekávatelných častějších spojení typu sociologie reprodukce s demografií nebo sociologie politiky se 6 S  výjimkou níže uvedených se jedná o následující subdisciplíny (abecedně): aplikovanou sociologii, biografickou sociologii, environmentální sociologii, dějiny sociologie, gerontosociologii, historickou sociologii, obecnou sociologii, sociologii armády, bydlení, deviací, dětství, diskursu, dopravy, kultury, literatury, medicíny, menšin, města, migrace, organizace, pohraničí, práce, práva, průmyslu, reprodukce, rodiny, sociálních hnutí, sportu, techniky, transformace, veřejné správy, vědění, vědy, volného času, vzdělávání, zemědělství a životního stylu.

- 87 -

sociální geografií, respektive sociologie genderu se sociologií rodiny a sociologické metodologie s výzkumem v případě vnitrooborových kombinací, přitom nelze vysledovat žádné závislosti při kombinování odborných zájmů.

Soukromý život akademických pracovníků Byli-li (někteří) čeští sociologové poměrně skoupí v případě uvádění informací o sobě a svém pracovním životě, tato tendence se přirozeně ještě výrazněji projevila v záležitostech jejich soukromého života. Kupříkladu jenom dvě třetiny respondentů byly ochotné uvést svůj stav a polovina povolání svého současného nebo dřívějšího manželského partnera/partnerů. Z  tohoto počtu je každý šestý (12 %) svobodný/á, tři čtvrtiny (76 %) ženatých a vdaných, 8 % rozvedených a 3 % vdovců a vdov, vše v očekávatelné závislosti na věku. Zajímavější je povolání životních partnerů současných českých sociologů, ovšem při vědomí nereprezentativnosti dostupných údajů. Sociologové se poměrně často žení a vdávají mezi sebou („oborového“ životního partnera si našel každý šestý), s dalšími akademickými pracovníky (46 % případů včetně již uváděných sociologů) a obecně s vysokoškolsky vzdělanými partnery nezávisle na oboru jejich studia a činnosti (min. 56 %; jde o odhad založený na charakteru profesního zařazení, podobně jako výše v případě referenčních rodin). Neexistují přitom výrazněji preferované obory, z nichž by si sociologové častěji vybírali své životní partnery, neplatí ani to, že by se jednalo spíše o absolventy humanitních a sociálních věd. Naproti tomu je zjevné, že tendence k volbě oborových partnerů, akademických pracovníků a vysokoškolsky vzdělaných osob stoupá v případě mladších generací. Jedním z důvodů je přitom nepochybně rostoucí podíl těchto osob na sňatkovém trhu. V případě níže kvalifikovaných životních partnerů jde obvykle o manželky (starších sociologů), které pracují či pracovaly jako prodavačky, úřednice, zdravotní sestry a podobně. Na otázku po dětech odpovědělo jen 80 sociologů (63 %), částečně asi i proto, že někteří další děti nemají (explicitně to uvedli jen dva respondenti). Z tohoto počtu bylo 19 (24 %) jednodětných, 52 (67 %) dvoudětných a 7 (9 %) sociologů mělo tři a více potomků (ve dvou případech šlo o čtyři děti, vyšší počet se nevyskytl). V případě sociologů nad 45 let – jejichž reprodukční aktivity můžeme považovat ve většině případů za ukončené – se jednalo o 20 % jednodětných, 68 % dvoudětných a 12 % osob se třemi a více dětmi. Přinejmenším dvě děti z celkového počtu 146 potomků českých sociologů se narodily nesezdaným párům, respektive těm, již jsou stále svobodní. Z (131) dětí, u nichž známe pohlaví, je 73 (56 %) žen. Povolání dětí můžeme zkoumat jen v případě, že je jejich rodiče uvedli; v přinejmenším 60 případech to ani nebylo možné kvůli věku dětí. Celkem tedy známe povolání 61 dětí českých sociologů, z nichž je 10 (17 %) právníků, 8 (13 %) akademických pracovníků mimo sociologii, 6 (po 10 %) lékařů a ekonomů a 5 (po 8 %) sociologů a IT odborníků. Vysokoškolské vzdělání můžeme celkem očekávat alespoň v 53 (87 %) případech, což jasně ukazuje na reprodukci jakési třídy kognitivní elity, třebaže alespoň - 88 -

prozatím v žádném případě nejde o výraznější „dědění sociologických zájmů“ v rodinách. Zajímavé, i když množstvím chybějících odpovědí těžce postižené, osobnostní charakteristiky se týkají členství v politických stranách, náboženského vyznání a mimopracovních zájmů či koníčků. Jenom 40 sociologů odpovědělo na otázku po své politické příslušnosti, přičemž polovina z nich (53 %) se označila za bezpartijní (18 % vždy bezpartijních), naopak 14 (35 %) přiznalo své členství v KSČ před rokem 1989. Z osob narozených před rokem 1971 a žijících v  období před rokem 1989 v  Československu, které jediné reálně mohly být členy KSČ v období vlády komunistického režimu, přiznalo členství v KSČ 39 %, zjevně méně, než bylo skutečných členů. V „oborových generacích“, které nastoupily do roku 1969, u nichž bylo členství ve straně bezmála podmínkou jakéhokoli akademického působení, se přitom jednalo o 63 %. Polovina z nich ovšem byla ze strany vyškrtnuta nebo (výjimečně) vyloučena po roce 1968, což většinou zároveň znamenalo (přinejmenším dočasnou) ztrátu akademického zaměstnání, v extrémním případě došlo dokonce na věznění z politických důvodů. Pokud jde o politickou příslušnost ve svobodné společnosti, přihlásilo se k ní jenom osm (6 %) současných sociologů, žádný z nich přitom současně neuvedl mezi svými akademickými zájmy sociologii politiky. Na otázku po náboženském vyznání odpovědělo 45 sociologů, dvě pětiny z nich (40 %) se přitom označily za ateisty či osoby bez vyznání. Mezi věřícími stejně jako v celé společnosti převažují římští katolíci (52 %; celkem 14 případů), nadprezentováni však jsou členové evangelických konfesí (19 %; celkem 5 případů); věřící sociology přitom nacházíme ve všech věkových kategoriích, mezi muži i ženami. Čtyři věřící sociologové (15 %) uvedli mezi svými odbornými zájmy sociologii náboženství, mezi sociology náboženství naproti tomu nebyl žádný (explicitně přiznaný) ateista. Své mimopracovní zájmy či koníčky uvedlo celkem 70 respondentů, pro účely této studie byly překódovány do širších kategorií a v ojedinělých případech, kdy jich bylo uvedeno více, byly analyzovány pouze první tři uvedené. Vůbec nejčastějším hobby je přitom sport (34 %), následovaný hudbou (27 %), cestováním a literaturou (po 20 %) a turistikou (17 %). Alespoň každý desátý český sociolog se ve svém volnu věnuje také cyklistice, fotografii, chalupářství nebo zahradničení, recepci umění a kultury, případně společenským zájmům, naopak pouze ojedinělí členové sociologické obce mají zájem třeba o architekturu, bojová umění, malování, mapy, politiku, včelařství nebo vlakovou dopravu. Třebaže množství koníčků nesouvisí s věkem, jejich rozložení ano. Mezi sociology do 45 let je sport (55 %) a hudba (41 %) ještě populárnější než obecně, na třetím a čtvrtém místě v  popularitě se umístilo cestování a cyklistika (po 26 %). Fotografie, kulturní a umělecké zájmy, společenské zájmy a turistika následují teprve na dalších příčkách pomyslného žebříčku, zřetelný je přitom nižší zájem především o turistiku, ještě hůře však dopadla literatura (11 %) a - 89 -

nikdo z  mladších sociologů nedeklaroval zájem o chalupářství nebo zahradničení. Tyto činnosti, stejně jako četba a turistika, jsou naopak volnočasovou doménou starších sociologů. Mezi soukromé záležitosti českých sociologů můžeme zařadit ještě například otázku jejich bydliště a související dojížďky do zaměstnání. Není nijak překvapivé, že polovina akademických pracovníků bydlí v Praze (55 %) a šestina v Brně (16 %), sedmina (14 %) pak v suburbánních oblastech těchto měst, v obcích vzdálených méně než 20 km od jejich okraje. Z mimopražských sociologů přitom polovina (56 %) bydlí v městech nad 100 tisíc obyvatel, která jsou zároveň městy univerzitními, čtvrtina (23 %) v městech nad 5 tisíc obyvatel a zbývající čtvrtina (21 %) v menších městech a obcích. Téměř tři čtvrtiny sociologů (73 %) mají tudíž alespoň jedno ze svých pracovišť v místě bydliště, a připočítáme-li k tomu také suburbánní oblasti, pak jde o plných 87 %. Vzhledem k výše uvedenému to však neznamená, že by sociologové vůbec nedojížděli za prací. Uvažujeme-li vícečetná zaměstnání, pak téměř každý desátý (9 %) dojíždí za prací více než 100 km. Naprostá většina českých sociologů tedy sice pracuje v místě svého bydliště nebo v nejbližším okolí, avšak čtvrtina (23 %) těch, již mají více interních úvazků, má druhý úvazek v poměrně velké dojezdové vzdálenosti. V několika extrémních případech přitom jde o více než 250 km jedním směrem.

Závěrem Vybraná autobiografická a bibliografická data o širší současné české sociologické elitě, získaná prostřednictvím encyklopedické příručky Kdo je kdo v české sociologii a příbuzných oborech, umožňují prezentaci obecnějších výpovědí o našich kolezích a potažmo o aktuálním stavu oboru v České republice. Některé z nich jistě mají spíše charakter náhodných „zajímavostí“ – jako třeba mírná „nadprodukce děvčat“, ačkoli v celé populaci se rodí více chlapců –, ale další stojí za hlubší úvahy. Konkrétně třeba vyšší podíl věřících a v jejich rámci zřetelná nadprezentace evangelíků, stejně jako zájem některých z nich o speciální oblast sociologie náboženství, která navíc patří mezi osm nejfrekventovanějších sociologických oborů – to vše v jedné z nejméně věřících, respektive církevně orientovaných zemí světa [srov. Hamplová, Nešpor 2009]. Čeští sociologové jenom výjimečně odcházejí (plně) do důchodu, takže v současné širší oborové elitě jsou zastoupeni jak badatelé narození v meziválečném období, kteří obvykle začínali mimo sociologii, tak vědečtí pracovníci narození v  období vlády komunistického režimu, začínající své akademické působení v  období mohutného rozvoje české sociologie v  šedesátých letech, v  období tzv. normalizace, nebo později po pádu tohoto režimu. Stále ještě přitom převažují muži, i když po roce 1989 došlo ke zvýšení podílu žen mezi nastupujícími sociology na zhruba polovinu. Sociologické zájmy se přitom „nedědí“, a to ani v jednom směru, obvyklé je ovšem to, že sociologové pocházejí z vysokoškolsky vzdělaných rodin a vysokou školu vystudovaly také jejich děti. - 90 -

S výjimkou nejstarší generace je standardem, že životními partnery českých sociologů jsou jiné vysokoškolsky vzdělané osoby, v každém šestém případě také sociologové. Většina českých sociologů se narodila v  univerzitních městech, kde rovněž vystudovala (v necelé polovině případů přitom nešlo o studium sociologie, nejen pro jeho problematičnost v některých dřívějších obdobích), začala akademicky působit a kde stále žije a působí. Podstatná část badatelů vstoupivších do akademické obce v období vlády komunistického režimu přitom zpočátku nějaký čas pracovala mimo obor, respektive jeho akademické struktury, což už je dnes výjimečné. Pro sociology je charakteristická poměrně nízká míra pracovní fluktuace a vnitrostátní akademické mobility, zvětšující se teprve v  posledních letech (také kvůli mnohem větším objektivním možnostem), spojená i s vysokým podílem získávání vyšších akademických hodností na mateřských univerzitách, obvykle až v podmínkách svobodné společnosti. Nižší možnosti seznámení se s  odlišným akademickým prostředím přitom kompenzují hojnými badatelskými pobyty v  zahraničí, jejichž četnost opět narostla po roce 1989. Každý desátý sociolog současně absolvoval dvě vysokoškolská studia, a připočteme-li k tomu i dvojoborová studia a skutečnost, že ne všichni praktikující sociologové sociologii také vystudovali, více než dvě třetiny badatelů disponují širším transdisciplinárním přehledem. Míru potenciálních mimosociologických a obecně silně variabilních odborných zájmů dokládá sebezařazení členů širší oborové elity k  celkem 45 sociologickým subdisciplínám a 10 dalším akademickým oborům. Jejichž kombinace přitom jsou z  velké míry nahodilé, závislé na osobních zájmech, životních a pracovních trajektoriích. Mezi nejfrekventovanější oblasti sociologie, jimž se dohromady věnuje polovina aktuální badatelské obce, můžeme zařadit (podle klesající četnosti) sociologii politiky, genderovou sociologii, sociologický výzkum a výzkum veřejného mínění, sociologii stratifikace a nerovností, teoretickou sociologii, ekonomickou sociologii, sociologii náboženství a sociologickou metodologii. Jenom v  prvním případě převyšuje počet jejích praktikantů 10 % všech sociologů a v posledním jde jen o každého padesátého sociologa. Dvě třetiny badatelů pracují na jediném pracovišti, velká většina ostatních na dvou, někdy i dosti vzdálených. Jejich publikační výkon byl analyzován prostřednictvím knižních monografií, editovaných děl a překladů. Každý šestý sociolog přitom (dosud) nepublikoval žádnou autorskou monografii a polovina členů akademické obce se spokojila jen s  jednou až třemi knihami, a to i v případě habilitovaných pracovníků, pro které by publikování knižních monografií mělo být samozřejmostí. Opačným extrémem jsou autoři více než 10 knih, častější mezi docenty a profesory, avšak neomezení na tuto „elitu elity“. Publikační výkonnost mladších badatelů je přitom o něco vyšší, to však může být způsobeno účelovým výběrem souboru. Jenom každý dvanáctý sociolog přitom vedle vlastní odborné práce věnoval čas také překladům, většinou při-

- 91 -

tom zůstalo u jednoho a jejich podíl mezi aktuální publikační produkcí oproti minulosti výrazně klesá. Celkově je nutné konstatovat výraznou ovlivněnost prosopografie české sociologické obce druhé poloviny 20. století jejím nestandardním a namnoze disparátním fungováním v  období vlády komunistického režimu. Na jeho počátku nešlo sociologii označovanou za „buržoazní pavědu“ více než 10 let studovat a pěstovat vůbec, v šedesátých letech – zejména v jejich druhé polovině – naopak nastal její obrovský rozmach, ovšem s praktickým vyloučením badatelů starších generací a s  jistým upřednostněním pracovníků, kteří za sebou už měli několik let působení v jiných oblastech. Bezmála nutnou podmínkou přitom bylo členství v komunistické straně, byť to dnes mnozí popírají, protože existence české sociologie šedesátých let „byla podmíněna konformitou vůči vládnoucí ideologii … zčásti spojenou s iluzí, že socialismus je možné proměnit (v neposlední řadě pomocí ‚sociologických prostředků‘) ve snesitelný a konec konců lidský režim“ [Petrusek 2002a: 185]. Výrazné reformní angažmá sociologů v  šedesátých letech vedlo ovšem k (několika vlnám) jejich odstraňování po pádu pražského jara a k angažování „nových lidí“, čerstvých absolventů nebo, hlavně z počátku, pracovníků působících dosud v jiných oborech. Pozvolný růst normalizační sociologické obce i různé „úhybné strategie“ na jejích okrajích přitom paradoxně umožnily akademickou práci i některým nestraníkům, třebaže dobové oborové špičky měly mnohem blíž k  marxisticko-leninské ideologii než k  jakékoli odborné práci. Druhou stranou téže mince byl celkově relativně slabý odborný výkon, který v některých případech zůstal nechtěným dědictvím i po listopadovém převratu. Naděje na rychlé „zesvětovění“ se doposavad naplnily jen částečně [srov. Možný 2011: 1040]. Zdeněk R. Nešpor je sociolog a historik, vedoucí vědecký pracovník Sociologického ústavu AV ČR a docent Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v  Praze. V letech 2009 až 2011 byl předsedou hodnoticího panelu pro historii a archeologii Grantové agentury ČR. Věnuje se především studiu českých náboženských a církevních dějin v evropském kontextu v období od 18. století do současnosti, k tomu si přibírá další témata z historie, sociologie a sociální antropologie, resp. jejich dějin, teorie a metodologie. Je autorem 200 odborných statí a autorem nebo spoluautorem či editorem 20 knih. V poslední době vydal knihy Náboženství v 19. století (Scriptorium, Praha 2010; s kolektivem), Příliš slábi ve víře (Kalich, Praha 2010) a Republika sociologů (Scriptorium, Praha 2011). Podílel se také na vydání Edice českých sociologických časopisů (Sociologický ústav AV ČR + MathAn, Praha 2011) a Kdo je kdo v české sociologii a příbuzných oborech (Sociologické nakladatelství, Praha 2011).

- 92 -

Literatura Basl, Josef, Daniel Münich, Oleg Sidorkin. 2009. Publikační výsledky české sociologie v odborných časopisech v posledních deseti letech. Praha: CERGE – EI. Burguière, André (ed.). 1986. Dictionnaire des sciences historiques. Paris: PUF. Eibach, Joachim, Günther Lottes (eds.). 2002. Kompass der Geschichtwissenschaft. Ein Handbuch. Göttingen: Vanderhoeck & Ruprecht. Forster, V. 1928. „Měření inteligence zaměstnanců Státního úřadu statistického.“ Československý statistický věstník 9, 1928: 111–212. Friedrichs, Robert W. 1970. A Sociology of Sociology. New York – London: Collier-Macmillan. Hamplová, Dana, Zdeněk R. Nešpor, 2009. „Invisible Religion in a ‚Non-believing‘ Country. The Case of the Czech Republic.“ Social Compass 56, 2009, 4: 581–597. Hesová, Nela, Lumír Gatnar, Eva Mikolášová, Radka Taucová. 2010. Bibliografie české knižní sociologické literatury. Praha: Scriptorium. Krejčí, Karel. 2008. Sociologie literatury. Eds. Miloš Zelenka a Ivo Pospíšil. Praha: Grada. Macháček, Martin, Eva Kolcunová. 2005. „Jak se v ČR žije kandidátům na docenty a profesory? Analýza publikačních aktivit v  ekonomických disciplínách.“ Finance a úvěr/Czech Journal of Economics and Finance 55, 2005, 11–12: 563–577. Machotka, Otakar. 1937. „Sociální podmínky americké sociologie.“ Sociální problémy 5, 1937: 81–104, 204–215, 260–291. Možný, Ivo. 2004. „Brněnská anomálie? Brněnská sociologie 1963 až 1989 – subjektivní historie.“ Sociologický časopis/Czech Sociological Review 40, 2004, 5: 609–622. Možný, Ivo. 2011. „Milan Petrusek pětasedmdesátiletý.“ Sociologický časopis/Czech Sociological Review 47, 2011, 5: 1035–1040. Nešpor, Zdeněk R., Anna Kopecká (eds.). 2011. Kdo je kdo v české sociologii a příbuzných oborech. Praha: Sociologické nakladatelství. Petrusek, Miloslav. 2000. „Co bylo, když sociologie nebyla. Osudy zakázané a zhanobené vědy 1948–1963.“ Pp. 35–49 in Hana Barvíková (ed.): Věda v Československu v letech 1953–1963. Praha: Archiv AV ČR. Petrusek, Miloslav. 2002a. „Peripetie Masarykovy české sociologické společnosti (nejen v letech 1989–2002).“ Sociologický časopis/Czech Sociological Review 38, 2002, 1–2: 184–189. Petrusek, Miloslav. 2002b. „Poučení ze zcela nekrizového vývoje české sociologie let 1989–2001.“ Sociologický časopis/Czech Sociological Review 38, 2002, 1–2: 7–15. Petrusek, Miloslav. 2004. „Výuka sociologie v  čase tání a v  čase normalizace (1964– 1989). Kapitola o vztahu vědení a moci, vědy a politiky, reality a mýtotvorby.“ Sociologický časopis/Czech Sociological Review 40, 2004, 5: 597–608 Riley, Matylda W. 1988. Social Change and the Life Course. Newbury Park: Sage. Schwinges, Rainer C. 1986. Deutsche Universitätsbesucher im 14. und 15. Jahrhundert. Studien zur Sozialgeschichte des Alten Reiches. Stuttgart: Steiner. Stanley, Liz. 1993. „On Auto/biography in Sociology.“ Sociology 27, 1993, 1: 41–52. Stone, Lawrence. 1971. „Prosopography.“ Daedalus 100, 1971, 1: 46–71.

- 93 -

Vaněk, Antonín. 1985. Kapitoly z  dějin české a slovenské sociologie. (AUC – Phil. et His., monographia XCV/1982). Praha: Univerzita Karlova. Vidich, Artur J. – Lyman, Stanford M. 1985. American Sociology. Worldly Rejections of Religion and Their Directions. New Haven – London: Yale UP. Voříšek, Michael. 2012. „Československá sociologie šedesátých let 20. století jako generační fenomén.“ Sociologický časopis/Czech Sociological Review (v recenzním řízení).

Survey Quality Prediction 2.0 – program pro zjišťování kvality otázek v dotazníku* Romana Trusinová (Sociologický ústav AV ČR) Co je SQP? SQP neboli Survey Quality Prediction je nástroj pro zjišťování reliability, validity a celkové kvality otázek pokládaných v sociálněvědních šetřeních. Tento program je dostupný on-line a zdarma. Letos byla spuštěna jeho druhá verze, která je uživatelsky velmi přívětivá, bohatší na funkce, a zároveň je založená na pestřejších zdrojových datech mimo jiné i z  českých výzkumů. Autory programu jsou vědci z  pracoviště Research and Expertise Centre for Survey Methodology (RECSM), které působí jako jedno z odborných center dohlížejících na metodologii výzkumné infrastruktury European Social Survey (ESS). Vedoucím centra je profesor Willem Saris, v jehož publikacích lze získat podrobnější informace o programu SQP. Smyslem nástroje SQP je získání odhadů validity a reliability otázek, což je informace velmi přínosná zejména ve dvou fázích výzkumných projektů: 1) Výzkumníci mají možnost zjistit odhad reliability a validity svých otázek ještě před jejich zařazením do dotazníku a sběru dat. Následně mohou pomocí programu SQP získat i doporučení, jaké úpravy by kvalitu jejich otázek zvýšily. 2) Informace o reliabilitě a validitě otázek je prakticky využitelná také ve fázi analýzy dat. Pokud totiž známe velikost chyb měření, můžeme při jejich zahrnutí do analýz získat čistší a přesnější výsledky.

Jak SQP funguje? Nástroj SQP je založen na výsledcích dříve realizovaných multitrait–multimethod (MTMM) experimentů. Proto je vhodné tento design alespoň ve zkratce přiblížit [podrobněji například Saris, Gallhofer 2007]. Metoda MTMM slouží ke zjišťování reliability a validity otázek z již sesbíraných dat. V pozadí metody stojí model měření prezentovaný v obrázku 1. Pokud validitu vymezíme tradičně jako schopnost měřit to, co chceme měřit, lze ji vyjádřit jako míru těsnosti vztahu mezi vlastností f, kterou chceme měřit, a skutečnou hodnotou měřené vlastnosti t (v modelu reprezentované koeficientem validi* Tento článek vznikl v rámci projektu podpořeného MŠMT číslo LM2010012..

- 94 -

Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., v koedici se Sociologickým nakladatelstvím SLON představuje knihu

Kdo je kdo v české sociologii a příbuzných oborech Zdeněk R. Nešpor, Anna Kopecká (eds.) Tato publikace je vůbec první oborovou encyklopedií žijících osobností české sociologie, demografie, sociální antropologie, sociální ekologie, sociální filosofie, sociální psychologie, sociálních dějin, sociální geografie, sociální politiky a dalších příbuzných oborů. Jejím cílem je poskytovat informace o profesionálním, ale i soukromém životě a díle badatelů v uvedených oborech. Do encyklopedie je zahrnuto 213 osobních hesel a 28 hesel institucí. 362 stran. Doporučená cena je 420 Kč. Knihu je možné objednat poštou, e-mailem nebo v e-shopu Sociologického nakladatelství SLON. Jilská 1, 110 00 Praha 1 E- mail: [email protected] WWW: www.slon-knihy.cz Více informací naleznete také na www.soc.cas.cz.

- 76 -