1. Elinor přecházela vstupní halou svého londýnského domu sem a tam a její kroky narušovaly napjaté ticho. Majordoma Bramsona sice neviděla, ale byla si jistá, že číhá poblíž. Představila si ho, jak někde přešlapuje a lomí rukama. Opět letmo pohlédla na vysoké skříňové hodiny a otráveně si povzdechla. Nemohla uvěřit, že jí to zase provedl. Jeho sliby se jako obvykle ukázaly být plané. „Bramsone!“ křikla. „Ano, mylady,“ ozval se majordomus a vykročil ze salonu. Ve tváři měl netečný výraz. Všimla si, že smutně potřásl hlavou. Až příliš dobře známý soucit. Kdy se z ní stala žena, kterou lidé litují? Už to nedokáže déle snášet. „Vyřiď Spencerovi, ať přistaví kočár,“ pravila. Bramson svraštěl čelo. Elinor si majordoma prohlížela – jeho krátké šedé vlasy, černý plášť a kalhoty, zářivě bílou košili a nákrčník. Pohledem sklouzla na černobílou mramorovou podlahu a potom se podívala do zrcadla na protější straně. Měla na sobě černé šaty ozdobené korálky a bílé rukavičky. Její pleť byla světlá a v matném světle tmavě hnědé vlasy vypadaly téměř jako havraní. Obklopovalo ji klidné, strohé a vážné prostředí, a už toho měla dost. Dost! Není mrtvá. Ještě ne, avšak působila takovým dojmem. Není divu, že na ni Winn zapomněl. K čertu s ním! zaklela v duchu, což jí kupodivu zlepšilo náladu. K čertu s ním!
„Kočár, mylady?“ podivil se Bramson. „Jeho lordstvo už přijelo?“ Majordomus věděl, že její manžel tady ještě není. A všem v domácnosti kromě ní bylo jasné, že Jeho lordstvo nedorazí. Ona jediná mu jako hlupačka věřila. „Ples u Ramsgatových navštívím bez lorda Keatinga, Bramsone,“ odpověděla. Muž zvedl tmavé obočí. „Chápu. Dobře, mylady.“ Z jeho tónu bylo patrné, že čekal všechno možné, jen toto ne. Elinor se opět podívala do zrcadla. „Pošli Bridget do mého pokoje. Chci se převléknout.“ „Samozřejmě, mylady.“ Elinor stoupala po schodišti a měla pocit, jako by měla nohy o mnoho lehčí. Půjde na ples a protančí noc. Jestli tam bude pan Trollope, sebere odvahu a zatančí si s ním valčík? Dovolí mu, aby ji při tanci objal a tiskl k sobě? „Mamá?“ Elinor sebou trhla a chytila se zábradlí, aby udržela rovnováhu. Karolině bylo teprve dvanáct, ale v nitru působila příliš dospěle. „Ano, drahá?“ Elinor došla na odpočívadlo a zamířila ke své ložnici. „Chystáš se převléknout?“ Elinor si povzdechla. Dokonce i její dcera věděla, že otec na matku zapomene. „S Georgianou jsme napsaly jedno dějství hry a chtěly jsme ti ho předvést.“ Na chodbě se objevila Bridget a Elinor na ni pokývla. „Najdi mi barevné šaty na dnešní večer, Bridget. Potřebuji modré nebo… ne.“ Proč by ne? „Chci červené.“ „Nezůstaneš doma?“ zeptala se Karolina a zamračila se. Elinor krátce zvažovala, že své rozhodnutí změní. Své dcery miluje, ráda si s nimi hraje a je v jejich společnosti, a ráda sleduje, jak se mění v mladé dámy. Ještě před pár lety naříkala, že tráví veškerý čas se svými dětmi. Tenkrát měla dojem, že její jedinou zábavu představují příběhy o princeznách, které si vymýšlely. Toužila konverzovat se svými vrstevníky a věnovat se činnostem, při nichž nemusí sedět na podlaze nebo oblékat panenku. Ale děvčata ji potřebovala a jí to dělalo dobře.
Nyní se Elinor vůbec necítila potřebná. Dcery měly guvernantky a učitele hudby a setkávaly se se svými přáteli. Nejednou se stalo, že jim Elinor poskytla rady nebo se pokusila zapojit do některých jejich aktivit, avšak připadala si zbytečná. A Karolina a Georgiana protočily panenky, když si myslely, že se nedívá. Možná je na čase, aby si našla vlastní zájmy a vnesla do svého života vzrušení, po kterém vždy toužila. Přečetla mnoho článků o statečných činech vojáků a generálů během války proti Napoleonovi. Bojovat nemůže, ale mohla by dělat něco méně nápadného. Něco, o čem jenom četla, a dokázat, že je víc než matka a hostitelka. Mohla by působit jako špionka. Ta představa ji nadchla. „Řekla jsem ti, že dnes večer navštívím ples.“ Karolina se rozhlédla. „A co otec?“ „Půjdu bez něho.“ Dívka zamrkala. „A co naše hra?“ „Shlédnu ji zítra, drahoušku,“ odvětila Elinor a položila mladší dceři ruku na rameno. „Měly byste jít se sestrou spát.“ Karolina se zamračila. Vypadá jako její otec, pomyslela si Elinor. „Ale mamá, nejsme mimina. Ještě není příliš pozdě.“ Elinor otevřela ústa, aby vznesla námitku, načež je zavřela a pokrčila rameny. Proč by neměla dcery nechat, ať se baví? Unavovalo ji stále jim připomínat, že je čas ulehnout do postele. Už měla dost všech těch pravidel, které musí děti a manželky dodržovat. Dnes na ně zapomene a užije si ples. Dnešní večer představuje nový začátek. Bez Winna. „Máš pravdu,“ připustila Elinor. „Zůstaňte vzhůru, jak dlouho chcete,“ dodala. Políbila dceru na čelo a kráčela ke svému pokoji. Karolina ji následovala. „Mamá? Není ti něco?“ Elinor se zasmála. „Cítím se skvěle.“ Bridget jí podala vínově červené šaty. „Ne.“ Byly příliš fádní. „Vyberu si je sama.“ Její pozornosti neunikl pohled, který si Karolina vyměnila s Bridget. Dobře. Ať se podívají. Ať ji vidí celý Londýn. Přestane žít jako poustevnice, protože jejího manžela více než manželka a rodina zajímá vše ostatní. Hodně vdaných žen
chodí do společnosti bez svých mužů. A spousta mužů raději navštíví svoji milenku, než aby doprovodili svoji choť do opery nebo na večírek. Elinor si málem přála, aby měl Winn milenku. Byl by tak zajímavější a lidštější. Kdysi se vždy elegantně oblékla a se zatajeným dechem na něho čekala, až se vrátí domů. Ale za ty roky, kdy marnila nekonečné hodiny čekáním, klimbáním ve vstupní hale a nosila nejlepší šaty, v nichž ji vidělo jenom služebnictvo, zahořkla. Winn se nikdy nezmění. A proto chtěla dělat něco vzrušujícího, co by ji pohltilo tak, že by nepřemýšlela o svém skutečném životě. Elinor vstoupila do šatny a prohlížela si pečlivě složené šaty. Šedé, hnědé, levandulové, černé, další šedé. Proboha! Kdy se začala oblékat jako usedlá dáma v letech? Vtom zahlédla jasně červenou látku. Vytáhla šaty a bylo jí jedno, že přitom shodila béžové, které ležely nahoře. „Mamá, co to je?“ vyhrkla Karolina udiveně. Její hlas zněl káravě. Elinor je rozložila. Výstřih byl sice o něco hlubší, než by se jí zamlouvalo, ale pohoršení určitě nevyvolají. „Vezmu si je na ples,“ řekla a odnesla model s průsvitnými rukávy a hedvábnou sukní do pokoje. Postavila se zády k Bridget a komorná jí začala rozepínat šaty. Karolina sledovala, jak Bridget pomáhá Elinor opatrně do červených šatů, aby jí nerozcuchala účes. Komorná zavázala poslední stužku a Elinor si v zrcadle všimla, že Karolina zavrtěla hlavou. „Mamá, v těchto jít nemůžeš.“ Elinor potlačila nutkání zasmát se. „Proč ne?“ zeptala se a otočila se k Bridget. „Kde mám růž?“ „Mamá!“ „Karolino!“ opáčila Elinor stejně rozhořčeným tónem. „Nechci vypadat jako mrtvola.“ Bridget mezitím vytáhla z toaletního stolku kelímek s růží. Elinor se posadila, aby se nalíčila. Karolininy zelené oči se ještě víc rozšířily. „Mamá, je ti trochu vidět poprsí,“ zašeptala. Elinor sklopila zrak k výstřihu. „Nevadí.“ Nanesla si růž a potom uvolnila několik pramínků, takže jí splývaly kolem tváře. „Hotovo.“
Karolína zavrtěla hlavou. „Co si pomyslí otec?“ Elinor pokrčila rameny. „To je mi jedno,“ odpověděla. Svá slova mínila vážně.
Londýn, podzim 1815 Špion s krycím jménem Baron se vyhoupl na šikmou střechu a sledoval, jak kus ulomené dřevěné konstrukce dopadl na zem, několikrát se přetočil a rozštěpil se na desetitisíce třísek. Mohl si představit, co by se stalo s jeho hlavou, kdyby se zřítil dolů on. Katastrofickým scénářům se zpravidla vyhýbal a za všech okolností se snažil zachovávat optimismus. Ten však záhy nato ztratil, když zaslechl hlasy. Ohlédl se. Ve ztrouchnivělých dveřích se objevili tři muži. Holohlavý na něho ukázal a druhý zvedl zbraň. Baron zabalancoval na římse a postupoval dopředu. „Střílet člověka do zad není zrovna férové,“ prohodil. „Tak se otočte!“ křikl jeden z mužů. To v žádném případě neudělá. Vtom se ozval výstřel – podle zvuku zřejmě francouzská puška s křesadlovým zámkem. Baron, který zrovna obkročmo seděl na hřebenu střechy, zaklel a skrčil se. Na podobné akce začíná být starý. Muži vyrazili za ním a vratkými kroky stoupali po příkré střeše, což Baron uvítal. Raději s nepřítelem zápasí, než uhýbá před kulkami. „Je konec, Barone!“ křikl plešatý muž, jehož tvář hyzdila řezná rána. Ještě není, pomyslel si Baron. Střecha končila několik kroků před ním. „Dejte nám ten klíč a my vás zabijeme rychle,“ řekl muž se třemi ulomenými zuby a dlouhými nepoddajnými vlasy. „Lákavá nabídka, ale zariskuji,“ opáčil Baron. Sklouzl níž a ocitl se téměř na okraji střechy. Podíval se na ulici pod sebou a zamračil se. Když se pak ohlédl, usoudil, že bude lepší skočit. „Zemřete tak či onak,“ prohodil plešoun. „Dejte nám klíč.“ Baron opatrně vstal, aby neztratil rovnováhu. „Chcete ho?“ opáčil a postoupil o kousek dopředu: „Pojďte si tedy pro něj,“ dodal, udělal poslední krok a zmizel.
„Co to k čertu udělal?“ otázal se jeden z mužů. „Nenapadlo by mě, že je toho schopen,“ poznamenal další. „Teď budeme muset klíč vyhrabat z hromady jeho zakrváceného těla.“ „Počkej. Slyšeli jste, že by dopadl?“ Baron zaťal zuby a pevně se držel chrliče v podobě obludy se šíleným úšklebkem, který vyčníval ze zdi těsně pod střechou. „Mám opravdu štěstí. Jeden z nich není úplný hlupák,“ zamumlal. Pevně se držel a snažil se nemyslet na to, jak mu nohy visí ve vzduchu. „Běž se podívat,“ řekl jeden z trojice. Baron usoudil, že to byl ten s ulomenými zuby, a zadržel dech. Poslouchal blížící se kroky, které střídal klouzavý zvuk. Přikrčil se pod hlavu příšery a vší silou ji svíral. Krátce nato se nad ním objevil stín. Baron prudce vykopl a zasáhl nepřítele ze strany do hlavy. Ticho prořízl výkřik a pak se ozvalo plesknutí. Baronovi se podařilo dostat zpět na střechu. Sotva se postavil, musel odrazit úder muže, který předtím na něho vystřelil. Oba ztratili rovnováhu a spadli. Baron sklouzával po zádech níž, ale naštěstí se včas přetočil a chytil se štítu. Když se začal zvedat, muž ho nohou zasáhl do hlavy tak, až mu zazvonilo v uších. Teď s ním jenom lomcoval vztek, avšak později ho bude bolet hlava. Ten mizera se ho pokusil znovu kopnout. Tentokrát mu Baron sevřel chodidlo a trhl jím. Muž sjížděl po střeše, ale podařilo se mu zachytit se okapu. Tiše se zasmál. Potom se však okap se skřípěním ohnul a muž sklouzával níž a níž. Baron se pomalu zvedl a dlouze vydechl. Plešoun ho sledoval. Vykročil k němu, načež se prudce otočil a vracel se zpátky. Baron si povzdechl. Kéž by ho mohl nechat jít! Vyrazil za ním přes svislou střechu. Ve stejném okamžiku, kdy seskočil na rovnou plochu v úrovni dveří, zabouchly se. Utíkal k nim, vyrazil je a spěchal dolů po schodech za uprchlíkem. Opuštěnou starou budovou se rozléhal dusot. Nepřítel získával náskok. Krátce nato kroky utichly. Baron seběhl točité schodiště a vyběhl ven. Na poslední chvíli zabočil doleva a kulka, která proletěla kolem něho, se zaryla do dveří. „Zatraceně!“
Opodál ve stínu stál plešoun s mužem v elegantním černém plášti. V ruce se mu leskla pistole. Znovu se chystal vystřelit. Baron na nic nečekal a dal se na útěk s pronásledovateli v patách. V dálce začaly odbíjet hodiny na kostele St. Sepulchre. I když ve vězení Newgate nyní měli vlastní zvon, kterým oznamovali čas blížících se poprav, zvuk Baronovi připomínal umíráček. Prokličkoval uličkami a v okamžiku, kdy odbila desátá, proběhl bránou. „K čertu,“ zaklel, zatímco se blížil k vysoké zdi. V momentě, kdy ji přelézal, dostihli ho pronásledovatelé a jeden ho chytil za kotník. Baron prudce vykopnul a narazil do čehosi měkkého. A vtom si vzpomněl na Elinor. Seskočil dolů a zamířil k Mayfairu. Má zpoždění. Slíbil své ženě, že ji doprovodí na ples k lordu a lady Ramsgatovým. Elinor mě zabije, pomyslel si. Zabočil za roh a při přebíhání ulice se jen těsně vyhnul projíždějícímu kočáru. Pak se ohlédl a znovu zaklel. Nepřátelé mu byli v patách a nevypadali, že by jim docházeli síly. Baron utíkal se skloněnou hlavou, aby ho nikdo nepoznal, až se přiblíží k Mayfairu. Málem si přál, aby se ho Elinor pokusila zabít. Výbuch vzteku by byl lepší než zklamaný pohled, který na něho vrhne. Netěšilo ho, když někoho zklamal. V práci se mu to nikdy nestalo. Avšak doma… mohl trhat rekordy. S každou další ulicí, kterou proběhl, byl udýchanější a přibývalo kočárů a pouličních lamp. Ocitl se v Mayfairu. Schoval se do tmavého vchodu obchodu a podíval se doprava, kde se nacházelo sídlo Ramsgatových. Pak pohlédl doleva. Tím směrem stál jeho dům. Měl by se vrátit domů, nebo jít na ples? Elinor by k Ramsgatovým sama nešla. Je příliš zdrženlivá, ostýchavá a nervózní, aby navštívila ples bez doprovodu. Vtom zaslechl dusot kroků a ustoupil do stínu. Když ho záhy nato oba muži míjeli, srazil jednoho na zem. Druhý pokračoval dál, zatímco Baron zvedl plešouna a praštil s ním o výlohu. Sklo se rozbilo a zakrvácený muž ležel v bezvědomí na chodníku. Mezitím se muž v černém otočil a pistolí mířil Baronovi na hlavu. „Dejte mi ten klíč, Barone.“ „Víte, že nemůžu,“ opáčil agent s pohledem upřeným na zbraň. Stihl ji nabít? Chce ho zastrašit? „Nemůžete utíkat věčně.“
„Vy také ne.“ Baron se rozhodl zariskovat. Být snadným cílem se mu nezamlouvalo. Kolem nich projížděly kočáry. Na rušné ulici by si nepřítel určitě netroufl střílet. Baron přimhouřil oči. Nebo snad ano? „Nenuťte mě, abych vás zastřelil.“ „Ať je po vašem,“ prohodil Baron a vyrazil vpřed. Raději kličkoval, ale výstřel se neozval. Baron se letmo ohlédl. Muž cpal kulku do hlavně a klel. Příště mu tak snadno neunikne. Pronásledovatel vzhlédl, ušklíbl se a vydal se za ním. Baron uskočil před jedním kočárem a vzápětí málem narazil do dalšího, který se blížil z druhé strany. Baron zpomalil. Byli to jeho yorkshirští klusáci. Byl to jeho kočár! Seděla v něm Elinor? Baron doběhl na konec ulice, ale na rozhodování neměl čas. Vydal se k sídlu Ramsgatových. Muž mu byl stále v patách a černý plášť za ním vlál jako havraní křídla. Nedaleko domu Baron sešel z cesty, aby ho nikdo neviděl, a přelezl přes zeď do zahrady. Úhledně zastřižený trávník osvětlovaly lampiony. Baron si stoupl do stínu. Slyšel, jak nepřítel přelézá zeď. Tady zůstat nemůže. Zbývá mu tedy jediná možnost. Ta nejhorší. Oprášil si klopy a zamířil k domu, kde zářily lustry, a zněla hudba.
