© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 74 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2015/09
O nejstarším vratislavickém léčení a pečování N
edovedeme si asi dnes téměř představit, jaký býval svět bez lékařů, bez jejich rentgenů, pilulek a uzdravujících vodiček. Někde nás píchne a hned se sháníme po jejich pomoci, vyplašeni hrůzostrašnými zprávami, v co všechno by se takové píchnutí mohlo vyvinout. U doktorů klepeme se sebemenší bolístkou, chceme pofoukat a spolknout léčivou tabletku. Staré vlastivědy přitom dokládají, jak ještě před nedávnem bývalo i u nás krutě jinak. I v městečkách velikosti Vratislavic byl ještě na konci 19. století jen jeden jediný doktor, který pomáhal rodit děti, trhal zuby, zašíval rány, řešil nemoci vážné i nevážné, epidemie i zlomené ruce. Neměl telefon, jezdíval bryčkou, v zimě na saních, nebo chodil pěšky. Někdy nedošel vůbec, často přišel pozdě. Takový byl tehdy svět nemocných. Ještě předtím se léčili vesničané sami, česnekem, léčivými bylinkami, špiritusem, modlitbou a často – a to tajně – i zaříkáváním. Hledali pomoc u kovářů, mlynářů, babek kořenářek či nejrůznějších léčitelů, často vyhlášených široko daleko. Každý v krajině pod Jizerskými horami znal jméno Johanna Antonína Eleazara Kittela, zázračného horského doktora ze Šumburka, ležícího na dohled od Vratislavic. Komu nepomohl on, tomu už nepomohl nikdo. Těžko si dnes uvědomit, jakou míru hrůzy by dnes přinášely do našich domů staré nemoci bez současných léčení. Stačily by zkažené zuby, tetanus, záněty slepého střeva, zápaly plic nebo větší úrazy. Z dětských nemocí a epidemií by dnešní přecitlivělci zešíleli. Stávalo se, že z početných děcek v rodině se jich dospělosti dožila jen jedna třetina, a přišel-li tyfus či cholera – tak třeba i – žádné. Lidé trpěli nejrůznějšími a ve své době neřešitelnými postiženími vzniklými z nedostatku jídla či nezdravého prostředí – časté byly nemoci štítné žlázy vyvolávající pod krkem tzv. vole, výjimkou nebyla chudokrevnost, různé obrny či křivice; v některých rodinách doslova řádila coby rodové prokletí tuberkulóza. Podíváme-li se na podhorské hřbitovy, vidíme, že řada lidí umírala poměrně mladá. Ale překonal-li někdo nástrahy nemocí či úrazy, dožil se i osmdesáti či devadesáti let…
S
taré kroniky zaznamenávají vlny nemocí, které přišly do Vratislavic; často se pojily s válečnými událostmi či bídou. V letech 1770–1772 zde vypukl hladomor a ve vsi zemřely desítky lidí. Roku 1832 a znovu pak 1850 dorazila do Vratislavic i cholera, ve druhém případě zde měla 23 obětí. Na tyfus zde roku 1848 zemřelo 39 a roku 1855 pak 25 vesničanů. Kronikář Jäger uváděl, že v chudém Novém Světě byli ve většině chalup nemocní
585
nakonec úplně všichni. Dnes by takové zprávy plnily titulky novin, ale v té době šlo o poměrně běžnou, jakkoliv tragickou, událost. Až do druhé poloviny 19. století zůstávala většina nemocných bez odborné pomoci, teprve tehdy začala doba opravdových doktorů a nemocnic. V roce 1876 se ve Vratislavicích usadil lékař s půvabným českým jménem Dr. Moritz Wozelka, který se sem přistěhoval z Vídně, a svoji praxi tu pak provozoval až do roku 1890. Po něm zde pouhý jeden rok léčil Dr. M. Basevi, kterého poté nahradil Dr. Emil Molitor – doktor, na kterého se ve Vratislavicích dlouho a vděčně vzpomínalo. Byl to nesmírně progresivní a moderní lékař své doby. V Resselově Vlastivědě libereckého okresu z roku 1905 se doslova píše: „Zdravotní poměry ve Vratislavicích jsou na přelomu století velmi dobré… Od roku 1901 tvoří Vratislavice vlastní zdravotní obec, které předsedá zdejší obecní lékař Dr. E. Molitor.“ Doktor Molitor neúnavně, často a trpělivě vysvětloval zdejším obyvatelům hygienická a zdravotní pravidla. Vratislavické sice již v jeho době netrápily tyfus a cholera, ale celá řada nemocí i nadále pocházela z neutěšených bytových podmínek. Drtivá většina domů neměla koupelnu, toalety byly suché, často poblíž studen, větrání řada lidí považovala za škodlivé a pobyt v přírodě za zbytečný. Emil Molitor doporučoval otužování a posílání dětí na prázdninové pobyty do přírody za čistým vzduchem a vodou. Některé své názory na reformní přístup k životu pak dokonce publikoval i v libereckých novinách. Dnes o nich nikdo nepochybuje, ale v té době se například s ozdravnými tábory teprve začínalo a pro řadu továrních dělníků byly nedostupné a vedle toho i jaksi podezřelé. Emil Molitor byl nejen obecním lékařem, ale vykonával také činnosti lékaře pracovníků kobercárny a taktéž lékaře školního. Mnohé vratislavické děti přečasto vzpomínaly, jak jim ordinoval železité víno – Molitorův „zázračný“ všehoj, který prý předepisoval téměř na všechno a pro všechny. Víno vyráběl vratislavický lékárník Karl Wagner a zdejší děti pro něj prý rády chodívaly, neboť prý cestou z lehce alkoholického a vcelku chutného léčiva tajně upíjely. V roce 1902 bylo ve Vratislavicích zřízeno Dr. Molitorem výdejní místo, v němž byly půjčovány zdravotnické pomůcky – šlo o vůbec první půjčovnu tohoto druhu v celém Rakousko-Uhersku. Doktor navíc přesvědčil Ginzkeye i zdejší obec k dalším pozitivním krokům na poli péče o nemocné či zraněné. Vratislavice si pořídily vlastní pečovatelku o nemocné a předběhly tak dobu o sto let. Obec taktéž koupila i zvláštní desinfekční přístroj pro časy epidemií. Rovněž zdejší hasiči získali bohaté vybavení pro své zdravotní oddíly, které Molitor vyškolil a – jak poznamenala celookresní
586
Lékárna U Říšského orla se do dnešních dní dochovala v podobě, která se od doby jejího vzniku příliš neliší. Při jedné z rekonstrukcí byl o jedno patro výše posunut rohový balkon. Po vzniku Československa pak ze štítu zmizel rakousko-uherský orel.
587
vlastivěda – učinil nejschopnějšími v okrese. Po vypuknutí první světové války doktor zase zaškoloval zdejší ženy do role zdravotních sester, které se pak staraly o nemocné vojáky v lazaretu zřízeném v tělocvičně vratislavické školy. Přestože zásluhy lékaře Molitora o zdraví vratislavické obce jsou opakovaně ve vlastivědách či vzpomínkách opěvovány, o jeho životě toho příliš nevíme. Ví se, že muž tohoto zvláštního jména, které latinsky znamená mlynář, přišel do Vratislavic roku 1892 z Olomouce. V té době mu tedy téměř jistě nebylo více než třicet let. Za manželku si vzal Francouzku, s níž měl dva syny – Emila a Hanse, přičemž minimálně u druhého je doloženo, že se narodil ve Vratislavicích. Osudy členů rodiny uznávaného doktora nebyly o moc veselejší než některé příběhy jeho nemocných pacientů. První syn Emil zemřel ještě velmi mladý a brzy po jeho smrti, teskněním utrápená, skonala i paní Molitorová. Doktorovi zůstala jen posluhovačka paní Havel, která se o něj starala v jeho vilce, a syn Hans. Ten se narodil roku 1895 a po škole ve Vratislavicích a libereckém gymnáziu studoval na vídeňské univerzitě medicínu a farmakologii. Za první světové války byl odveden do c. k. armády. Po návratu zůstal v Rakousku a vrátil se coby asistent na vídeňskou univerzitu, kde to dotáhl poměrně rychle od odborného asistenta na docenta a později dokonce i na profesora. Stárnoucí vratislavický doktor by asi dal leccos za to, aby jediný zbylý člen jeho rodiny byl někde poblíž, ale mladý Hans dělal kariéru vědce – farmakologa. Jako zkušeného odborníka na léčiva oslovila prof. MUDr. Hanse Molitora darmstadská firma Merck und Co., aby vedl její americkou pobočku. V srpnu 1932 se tedy v Brémách nalodil na parník Dresden a opustil Evropu. Ve městě Rahway v New Jersey se pak intenzivně zabýval bádáním v oblasti léků proti bakteriím. Napsal desítky vědeckých studií a pojednání na téma léčiv, působil ve vyhlášených odborných společnostech, jako například Gesellschaft der Ärzte in Wien (Společnost lékařů ve Vídni), Royal Society of Medicine in London (Královská medicínská společnost v Londýně) či Deutsche Pharmakologische Gesellschaft (Německá farmakologická společnost). Do Čech se již nikdy na delší dobu nevrátil. Vratislavičtí pamětníci tvrdili, že se v rodné obci otočil jen po smrti své matky a do Ameriky si na památku odvezl vybavení jejího pokoje, poté se zde již nikdy neukázal. Vratislavický rodák a mimořádný odborník zemřel v Americe roku 1970. Kdy ukončil Dr. Emil Molitor svoji vratislavickou lékařskou praxi, nevíme, odhadnout lze, že to muselo být někdy ve třicátých letech 20. století. V jeho ordinaci ho měl vystřídat Dr. Emil Hasler a později přibyl i Dr. Rudolf
588
Knobloch. Oba lékaři zde působili až do odsunu německého obyvatelstva a sami byli donuceni odejít do Německa. V časech první republiky přeci jen již specializace ve zdravotnictví pokročila a vedle praktických lékařů zde začal působit i zubař Dr. Ernst Schäfer a zubní technik Fritz Ludwig. I oni po válce museli odejít za hranice. Po druhé světové válce ještě krátce praxi vykonával německý doktor Knobloch v domě č. p. 117. Od září 1945 však již ve vile č. p. 282 v Tanvaldské ulici začal působit první český lékař MUDr. Bartoš. Postupem času se zdravotnictví ve Vratislavicích zkvalitňovalo a přibývalo i specialistů. Roku 1958 byly ordinace umístěny pohromadě do horní vily továrníka Ginzkeye. S vratislavickou medicínou nutně souvisela i zdejší lékárna. Rozvoj lékárenství u nás nastal sice už v časech barokních, ale první lékárny bývaly pouze v klášterech, špitálech či hospicech; až později přibývaly i ve větších městech. V menších obcích mívali své „domácí apatyky“ léčitelé či později i lékaři. Jednu takovou míval ve Vratislavicích i Dr. Moritz Wozelka. Jako lékárenský asistent mu v ní pomáhal asistent Anton Maxa. Roku 1891, již za časů doktora Molitora, byla v pravobřežní vsi otevřena úplně první opravdová lékárna. Koncesi na ni tehdy získal Josef Havel, bezpochyby Čech a lékárník původem ze Staré Paky. Ve Vratislavicích se ale usadil, oženil a plně asimiloval se zdejším německojazyčným prostředím. S manželkou Annou, pocházející ze známé rodiny Staatzových, která mívala v obci řeznictví, vychovával v lékárně dvě dcery. Na začátku 20. století se již lidé zamilovali do léčivých přípravků a jejich podnik prosperoval – na křižovatce dnešních ulic Tanvaldské a U Sila si na staatzovských pozemcích manželé Havlovi roku 1907 postavili novou budovu, onu překrásnou secesní špičatou stavbu, tvarem lehce připomínající žehličku. Do štítu jí umístili dvojhlavého habsburského orla a podnik nazvali podle něj Zum Reichsadler čili U Říšského orla. Josef Havel si ale nového domu již neužil, zemřel roku 1910 a vdova Anna hned rok poté pronajala lékárnu magistru farmacie Karlu Wagnerovi z Tisé u Děčína. Ten od ní poté celý podnik nejen odkoupil, ale nadto se ještě oženil s její dcerou Annou. Lékárnická odysea tak v budově U Říšského orla pokračovala dále – roku 1917 se Wagnerovým narodil syn Karlsfried a šest let nato pak druhý syn Peter. První vystudoval farmacii a druhý medicínu. Lékárnu měl převzít první z nich, ale osud vše nakonec zařídil jinak – starší syn se v posledních dnech války provždy ztratil kdesi u Gdaňsku. Otcovy recepty včetně vyhlášeného předpisu na železité víno, pověstný
589
Přestože budova pečovatelského domu na Nové Rudě přišla po válce o většinu své výzdoby, stále si podržela část své secesní elegance
590
všehoj doktora Molitora, tak nakonec až v Německu převzal syn Dr. Peter Wagner. Věčná škoda pro Vratislavice. Alespoň že dům, nedávno pečlivě opravený, doposud slouží dnešním lékárníkům. Je to, snad vyjma hospod, jediná stavba s podnikem, která ve Vratislavicích slouží déle než sto let účelu, pro nějž byla původně postavena. Původnímu poslání ale doposud slouží i oba rozsáhlé domy, které byly na kopečku na Nové Rudě postaveny v prvním desetiletí 20. století pro vratislavické nemocné a nemohoucí. Ressel ve své Vlastivědě roku 1905 napsal: „Péče o chudé je ve Vratislavicích dobře vyřešena.“ No, z dnešního pohledu by to asi bylo silně nadnesené tvrzení, ale je pravdou, že v jeho době byly Vratislavice v této oblasti podstatně dále než jiné obce. Už v roce 1900 se podařilo Dr. Emilu Molitorovi přesvědčit zdejší mocné, aby v obci zavedli tzv. elberfeldský systém péče o chudé, který pocházel z dnešního města Wupperthalu a kombinoval úřední pečovatelství s obětavostí dobrodinců. Jedním z hlavních mecenášů péče o nemocné a chudé byla v údolí Nisy rodina továrníků Ginzkeyů. Paní Martha Ginzkeyová nechala na Nové Rudě, na kopečku ozářeném jižním sluncem, postavit podle projektu vratislavického rodáka a architekta Ernsta Schäfera mohutný objekt pečovatelského domu nazvaného Marthaheim – Domov Martha. Slavnostně byl předán obci do užívání 3. července 1904. Secesní objekt s rozzářeným sluncem ve štítě byl navržen jako velmi moderní dům sloužící péči o potřebné. Ve sklepě byl umístěn byt správce, koupelna, prostorná kuchyně, prádelna, rozsáhlá kotelna se strojovnou podtlakového topení a čerpací stanice, z níž byla čerpána voda do mohutného zásobníku na střeše, z něhož pak byla rozvedena po celé budově. Kuchyni s horními patry spojoval nákladní výtah, kterým byly transportovány pokrmy a nádobí. V Marthaheimu bylo 24 místností pro celkem 54 nemohoucích. Všechny obytné pokoje byly orientovány na slunečnou východní či jižní stranu. Centrem budovy byla velká jídelna a společenská místnost ve staroněmeckém stylu. Náklady na stavbu jednoho z prvních pečovatelských domů v kraji byly 120 tisíc rakouských korun a z velké části je pokryl – jak by se dnes řeklo – sponzorský příspěvek paní Marthy. Vedle toho darovala dalších 30 tisíc korun na péči o objekt s tím, že si vyhradila, aby v horním patře byli přednostně umísťováni chudí a nemohoucí bývalí dlouholetí zaměstnanci firmy Ignaz Ginzkey. Obec Vratislavice nad Nisou pak nechala ve vestibulu budovy odhalit pamětní desku s nápisem: Der edlen Stifterin dieses Hauses, Frau Martha Ginzkey, gewidmet von der dankbaren Gemeinde Maffersdorf neboli Ušlechtilé mecenášce tohoto domu, paní Marthě Ginzkey, věnováno vděčnou obcí Vratislavice.
591
Zatímco do Domova Martha bývali umísťováni spíše nemajetní a nemohoucí, dlouhodobě nemocní a strádající získali svůj útulek až o něco později. V letech 1906 až 1907 byl hned vedle Marthaheimu, při staré silnici spojující Vratislavice s Libercem, postaven rozsáhlý objekt, v němž o tři stovky nemohoucích pečovalo dvacet řádových sester. Do užívání byl předán roku 1908, v době šedesátého výročí panování císařpána. Nesl proto velkolepý název – Jubilejní okresní chorobinec císaře Franze Josefa I. a ve štítě nad vchodem pak habsburského orla.
Dům Marta založila na Nové Rudě Martha Ginzkeyová a vyhradila si, že část jeho prostor bude sloužit nemohoucím, kteří ve Vratislavicích pracovali pro zdejší kobercárnu
592
