Osobnost
Nebudu pacientům nabízet to, co bych si nenechal udělat sám na sobě MUDr. Jána Leštáka, CSc., FEBO, MBA, LL.A, FAOG můžeme právem řadit mezi špičkové odborníky v oboru očního lékařství v naší republice. Primáře a zároveň majitele Oční kliniky JL jsme se zeptali na jeho profesní začátky a na to, co ho přivedlo k tak závažnému a odvážnému kroku – vybudovat si vlastní oční kliniku, která se stala jeho druhým domovem a v současné době se řadí mezi špičková zdravotnická zařízení se zaměřením na oční choroby v České republice.
Kdo, nebo co, vás přivedlo k rozhodnutí studovat medicínu a následně pak zvolit obor oční lékařství? Na gymnáziu, ještě před přijí‑ macími zkouškami na vysokou školu, jsem měl podanou přihlášku na Strojní fakultu Slovenského vy‑ sokého učení technického – tak se, myslím, jmenovala – v Bratislavě, protože mě zajímaly spíš technické vědy. Ale nějaký pátek po podání k nám přišli dělat nábor na vojen‑ ské školy, a tak jsem doma řekl, že
18 Brýle&Móda
v tom vidím spíš výhody než nevý‑ hody. Táta rozhodl, a myslím správ‑ ně, že pokud na vojenskou vysokou školu, tak do Hradce Králové. Táta měl jen jednu třídu měšťanské ško‑ ly, protože žil v sedláckých podmín‑ kách a kvůli velkým dluhům neměli na jeho studia peníze. Jeho touhou ale bylo studovat prá‑ vě medicínu. Já s bratrem jsme byli pokorní a poslušní – co rodiče řekli, to pro nás bylo svaté, a tak jsem se ocitl na přijímacích zkouškách na Vojenskou lékařskou akademii
v Hradci Králové. Už během studia jsem začal zvažovat co dál. Nechtěl jsem být útvarovým doktorem, tenkrát náčelníkem zdravotnické služby pluku nebo útvaru, nechtěl jsem po tolika letech studií skončit někde u útvaru v Československu. Mohl jsem se ale dostat do vojen‑ ské nemocnice, kdybych ovšem měl znalosti a schopnosti větší než všichni mí spolužáci, ať v ročníku nebo ti o rok starší či mladší. Zdali tomu dobře rozumím, právě to byl první impuls k tomu, abyste se věnoval očnímu lékařství? To šlo postupně. Vždycky mě bavila fyzika, a tak jsem se ve 3. ročníku vysoké školy dostal jako pomocná vědecká síla k profesoru Peregrinovi, což byl jeden z nejvý‑ znamnějších neurofyziologů v Čes‑ koslovensku, pracoval ve Fyzio‑ logickém ústavu Lékařské fakulty v Hradci Králové. Po několika měsících mi nabídl, abych zůstal, což pro mne byla obrovská pocta, ale protože šlo o civilní fakultu a já byl voják, obával jsem se, že by to bylo dost těžké – zvlášť když byl pan profesor vyloučen z komunistické strany. Nějakou dobu jsem zůstal, ale pak jsem si řekl, že napětí v mozku mohu měřit i jinde, a začal jsem obracet síly k oftalmologii. V pátém ročníku jsem pak byl u profeso‑ ra Svěráka. Byla to fantastická dvojice – profesor Svěrák byl klinik, očař, a profesor Peregrin vědec, fyziolog – která dala dohromady skvělý tým, jenž vnesl do medicíny hodně významných věcí. Vzpomenete na své profesory, kteří vás tak trochu nasměrovali? U profesora Svěráka jsem praco‑ val rok jako studentská vědecká síla, ale už od čtvrtého ročníku jsem věděl, že nechci dělat nic jiného než oční. Takže v 5. a 6. ročníku jsem už ostatní zkoušky skládal jen proto, abych v budoucnu mohl dělat to, co chci. Jako studenti‑vo‑ jáci jsme měli jen měsíc volna a já – protože jsem se narodil v Banské Bystrici – jsem ho trávil na bansko‑ bystrické oční klinice u pana pro‑ fesora Izáka, který se – aniž bych
ho o to žádal – ještě během mých studií zeptal docenta Cigánka, šéfa oční kliniky pražské Ústřední vojen‑ ské nemocnice, jestli nemá zájem o asistenta. Po ukončení vysoké školy jsme měli za povinnost absolvovat roční „kolečko“ po všech odborných odděleních vojenské nemocnice, abychom následně mohli pracovat coby obvodní doktoři u bojových útvarů. A já díky profesoru Izáko‑ vi strávil rok po dokončení školy na očním u docenta Cigánka. Tehdy byl ve všech vojenských nemocnicích v republice, kromě Prahy, Budějovic, Plzně a Ružom‑ berku, takzvaný monoprimariát, to znamená, že tam byl primář‑voják a ostatní zaměstnanci byli civilisté. Kdybych tedy chtěl (kromě těch čtyř měst) nastoupit někam na oční, musel bych někoho odsunout, a to jsem nechtěl. Navíc se nejlepší medicína z vojenských nemocnic dělala ve Střešovicích a bylo tam i poměrně dost vojenských tabul‑ kových míst, takže jsem se přihlásil tam. Pak jsem se dostal do Ruzyně, ale podle vojenského zákona jsem musel být čtyři dny z týdne u bo‑ jového útvaru a jeden ve vojenské nemocnici. Po dvou letech práce u spojařů jsem se vrátil jako kádro‑ vý důstojník do ÚVN. Přestože se, jak jste uvedl, nejlepší medicína z vojenských nemocnic dělala ve Střešovicích, nemocnici jste opustil. Bylo tam něco, co vám v práci nevyhovovalo? Víte, já jsem zásadový člověk. Život je bohužel tak neuvěřitelně krátký a rychle utíká, že člověk nemůže hazardovat s tím, co dělá. Z ÚVN jsem odešel v roce 1995, kdy jsem měl i s vysokou školou odslouženo dvacet let, takže jsem už mohl od vojáků pobírat výsluho‑ vý důchod. Ale nejde o peníze. Jde o to, že jsem odešel v 39 letech. Kdybych tam zůstal, řekli by mi vojáci v 53 letech: „Vážený, kon‑ číte jako voják v zaměstnaneckém poměru, propouštíme vás do zálo‑ hy. Jestli tady chcete dál pracovat, můžete, ale jako občanský zaměst‑ nanec.“ Takhle to funguje. V 53 letech do důchodu. Rozhodně jsem
MUDr. Ján Lešták, CSc., FEBO, MBA, LL.A, FAOG (57) V roce 1980 promoval na Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové. Postgraduální studium absolvoval v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Je autorem dvou patentů na měření napětí z oka a zrakových ústředí v mozku. V roce 1995 odešel z ÚVN z funkce zástupce primáře a založil si vlastní praxi, nejprve na poliklinice Lípa v pražských Nových Butovicích, v roce 2001 se oční klinika přestěhovala do vlastních prostor. Aby měl po ruce všechny potřebné odborníky, kteří mají co dělat s očima a viděním, rozšířil Ján Lešták kliniku o další odbornosti a vzniklo Ambulantní centrum pro choroby hlavy a krku. Později se přejmenovalo na Kliniku JL. nechtěl, aby mě někdo v tomto věku „kopnul“ a řekl, že o mě nemá zájem. To za prvé. Za druhé – přes‑ tože Česká republika je tak neuvěři‑ telně malá, má v Evropě strategické postavení a nemůže dělat vlastní nezávislou politiku. Věděl jsem, že tak jako byla kdysi orientovaná na východ pod Varšavskou smlou‑ vu, nebude trvat dlouho a vstou‑ pí do Evropské unie i do NATO. Počítal jsem tedy s tím, že armáda se bude redukovat, protože někdo řekne: „Nepotřebujeme, abyste měli dvousettisícovou armádu. Budeme po vás chtít jedinou věc – když pískneme, budete připraveni
a pošlete kontingent vojenských zdravotníků (teď předbíhám) do bý‑ valé Jugoslávie, Kuvajtu, Iráku, Afghánistánu…“ Dvacet tisíc – nebo kolik vojáků z povolání naše armáda má – jsem dnes schop‑ ný pokrýt oftalmologickou péčí v pohodě sám, k tomu není třeba vojenská nemocnice v Praze, Brně či Olomouci. Stačí jediný doktor, který splní požadavky dvaceti tisíc zdravých lidí. Vzpomínáte na nemocnici ve Střešovicích rád? Určitě ano. Neměl jsem se špat‑ ně, naopak. Skončil jsem v hod‑
Brýle&Móda 19
Osobnost
nosti podplukovníka a zástupce vedoucího kliniky. Zajímal jsem se i o orbitologii a neurooftalmo‑ logii a s těmito diagnózami byli do ÚVN soustřeďováni nemocní z celé republiky. Měli jsme fan‑ tastický kolektiv lékařů – krčařů, stomatochirurgů, neurochirurgů a radiologů – a naše výsledky byly obdivuhodné. Kromě lékař‑ ské práce jsem zastával i vysoký post v rámci možného válečného stavu. Velel jsem až deseti polním nemocnicím. Ale byla tam ještě další věc – systém, který fungoval tenkrát, funguje ve státních zaříze‑ ních i dnes. Kdybych ráno přišel do práce, udělal si kávu, přečetl noviny a vyšetřil deset lidí, odcházel jsem domů za stejné peníze, jako když jsem přišel první a dřel od rána do tmy. Samozřejmě, když víc dě‑ láte, máte i víc problémů, i perso‑ nál toho snese míň, než když je ne‑ cháte v klidu. Tohle jsem nechtěl. Valily se na mě problémy, které ni‑ kdo neřešil. Bylo po listopadu 1989 a na posty nejvyšších funkcionářů přišli lidé, kteří kdysi byli vyhozeni. Dobře, beru. Ale nepůjdu na post, kterému nerozumím. Když jsem dělal internistu, půjdu na internis‑ tický úvazek, abych dostal vojen‑ ský důchod. Když jsem psychiatr, budu dělat psychiatra. Ale nepůjdu na post ředitele nemocnice nebo ředitele zdravotnické správy, když tomu nerozumím. Za takové ma‑ ligní kombinace jsem měl na sta‑ rosti padesátilůžkové oddělení. To prostě nešlo. Na internetových stránkách vojenské nemocnice ve Střešovicích je mezi významnými osobnostmi v historii očního oddělení uvedeno vaše jméno s poznámkou: „MUDr. Ján Lešták, CSc., založil elektrofyziologickou jednotku a získal několik patentů.“ Prozraďte nám, čeho se jmenované patenty týkaly? Napětí z oka, které se do té doby měřilo z celé sítnice. Pokud na ní byla drobná léze, nebylo ji možno elektrofyziologicky diagnostiko‑ vat. Nám se povedlo změřit napětí z různých malých částí sítnice. Druhý patent pak byl na elektrodu,
20 Brýle&Móda
kterou se napětí snímalo. Obojí se realizovalo v roce 1987. Ve vaší práci se tedy spojila technika, medicína i fyzika. Ovšem mluví se také o tom, že vás inspirovali „odvedenci“, kteří tvrdili, že nevidí, aby nemuseli na vojenskou službu, je to tak? To ale nebyl hlavní důvod. Začalo to u profesora Peregrina, kde jsem chtěl měřit napětí, ať už z oka nebo ze zrakového ústředí v mozku. Ve vojenské nemocnici ani jinde v republice se nic takového neděla‑ lo. Představte si člověka, který vidí třeba jen prsty před okem, a měře‑ ním napětí z oka jste přitom zjistila naprosto normální odpověď i pře‑ sto, že dotyčný je málem slepý. Je to jasné – někde je chyba. To byl hlavní důvod, proč jsme se pustili tímto směrem. Pravdou ovšem je, že můžete mít nějaký nápad, ale nemůžete na něm pracovat sama – já neuměl programovat ani jsem nebyl schopen sestavit analogo‑ vě‑digitální převodník, ale našel jsem kamarády, kteří na základě mých požadavků informace zužit‑ kovali, přístroj postavili a fungoval. Jistě jste sklidil obdiv a ohlasy musely být také úžasné… Vcelku slušné, i když… Představ‑ te si, že odeberete z oka křivku, o které nic nevíte, protože ve svě‑ tě nic takového neexistuje. A vy musíte vědět – ano, to je normální, tato křivka odpovídá tomu, tomu a tomu – a na základě toho stano‑ vit normální či patologický nález, zkrátka konkrétně pojmenovat, o co jde. Vůbec to nebylo jed‑ noduché, ale prokousali jsme se tím a vše zvládli. Ale bylo to jako vždycky, funguje to stejně v Čes‑ ku i na Slovensku. Někdo je vám nakloněn a podporuje vás, u jiných propukne lidská závist, kterou jsme však také překonali. Po odchodu z vojenské nemocnice jste musel řešit mnoho vám cizích problémů. Co rozhodlo, že jste zvolil právě lokalitu ve Stodůlkách na Praze 5? Když jsem si vybíral lokalitu, kde chci zřídit svou privátní praxi, věděl
jsem, že nechci do centra. Bylo to v roce 1995 a já věděl, že stejně jako všude ve vyspělých zemích jsou v centru především banky, ob‑ chody a restaurace a lidé se odtud budou vystěhovávat. Navíc je tu špatná doprava i parkování. Takže jsem hledal místo, kde je buď velká bytová rozestavěnost, nebo se stavět bude, ale hlavně aby bylo na okraji s dobrou dopravní dostupností. Nakonec jsem si našel lokalitu v Nových Butovicích, kde se shodou okolností kolaudovala klasická poliklinika stavěná ješ‑ tě podle modelu z předchozího režimu. Městská část si s ní neuměla poradit, a tak vyhlásila výběrové řízení, které vyhrála izraelsko‑ir‑ sko‑česká společnost Cumber CZ. Začínal jsem tam s jednou sest‑ rou, ale nastal tak neuvěřitelný tlak ze strany pacientů, že jsem už po roce zaměstnal druhého lékaře, pak dalšího a začali jsme ambu‑ lantně dělat operace, které do té doby v republice prováděly jen fakultní nemocnice během hospita‑ lizace. V roce 2000 jsem zjistil, že poliklinika není balon a nelze ji na‑ fukovat jen proto, že Lešták potře‑ buje další prostory. Nakonec jsem se domluvil se starostou Ing. Brat‑ ským a městská část Prahy 13 mi vyšla neuvěřitelně vstříc. Nabídla mi pozemek, samozřejmě jsme museli jít do konkurzu, a za šest měsíců tu stála budova kliniky. Pokud se nemýlím, vaše klinika neposkytuje pouze oftalmologickou péči… Každý den k nám na oční přijde alespoň jeden pacient, se kterým si jinde nevěděli rady. Přesto, že objektivní oční nález má v pořádku, nevidí dobře. Jsou jen dvě mož‑ nosti, proč to tak je. Buď pacient simuluje, nebo vyšetřující lékař nedokázal poruchu zjistit. Již mno‑ ho let se zaměřuji na vyšetřování zrakové dráhy a zrakového centra. Když jsem zjistil, že oko opouští normální elektrická odpověď, ale z mozku jsem odebral odpověď patologickou (přičemž můžu přes‑ ně určit, zda se jedná o demyeli‑ nizaci, degeneraci, ischemii nebo útlak zrakové dráhy), potom jsem takového pacienta odeslal na neu‑
rologické vyšetření, CT a mag‑ netickou rezonanci. Ale často se mi stávalo, že se pacient vrátil s negativním nálezem. Proto jsem se rozhodl zřídit tady Ambulantní centrum pro choroby hlavy a krku. Je zde internista, endokrinolog, kardiolog, stomatolog, neurolog, ORL lékař, alergolog – klinický imunolog, radiolog, dermatolog a nově i gynekolog. Chloubou je nejmodernější magnetická rezo‑ nance. Samozřejmě máme i vyni‑ kající lékaře. Čím je vaše magnetická rezonance tak výjimečná? Výjimečnost tohoto přístroje spočívá v tom, že vedle strukturálního vyšet‑ ření dokáže i biochemické, funkční, perfuzní vyšetření až do úrovně kapilár a taky zmapovat mozkové či mozkomíšní dráhy. Naše magnetic‑ ká rezonance nemá rozsahem svých vyšetřovacích možností v České re‑ publice konkurenci. Rok po instalaci
přístroje došlo k prvnímu upgradu tzv. MultiTransmitem. Magnetic‑ ká rezonance pak nevyšetřuje jen v jedné rovině, nýbrž ve třech. Zkrátí se čas vyšetření a zpřesní se jeho výsledek. Dalším rokem se usku‑ tečnilo další vylepšení (z 8 kanálů na 32). Takže dnes máme podle dodavatele nejlepší přístroj ve střed‑ ní a východní Evropě. Vaše klinika poskytuje velmi kvalitní odbornou péči. Co je nejdůležitější proto, aby zdravotnické pracoviště mohlo takto perfektně fungovat? Musíte mít špičkové odborní‑ ky a musíte jim dát k dispozici špičkovou techniku. A také musíte špičkové lékaře dobře zaplatit, ji‑ nak by odešli. Na našich webových stránkách www.eyecentrum.cz najdete přehled našich lékařů. U nás pracují profesoři, docenti ale i dost vynikajících lékařů bez pedagogických titulů.
Co plánujete do budoucna? Nechal jsem zrekonstruovat pří‑ zemí kliniky (po ČSOB) pro zdra‑ votnické ordinace. Důvodem byla dlouhá objednací doba pro naše pacienty. Tak vznikly další tři oční ambulance, dále ambulance gy‑ nekologa a dermatologa. Nově byl instalován i femtosekundový laser, který výrazně zpřesní nitrooční operace, hlavně šedého zákalu. Taková operace se tím stává i da‑ leko bezpečnějším výkonem. Klini‑ ka má téměř všechny odbornosti. Chybí jen chirurgie, rehabilitace a radiologie. No a to jsou obory, které plánuji do budoucna ještě do kliniky implantovat. Jaký je váš názor na laserové operace rohovky, po nichž mohou lidé odložit dioptrické brýle? Já jsem do dnešního dne, a budu to dál i prosazovat, odmítal jakékoli zákroky na rohovce, kde se odstra‑
Brýle&Móda 21
Osobnost
ní nebo poruší povrch oka. To jsou ty laserové zákroky, kterými se řeší krátkozrakost nebo dalekozrakost, cylindrické vady, a to z toho důvo‑ du, jaká je podstata toho zákroku. Při něm se uřízne část rohovky, konkrétně povrchní vrstvy, a pak se laserem upálí nebo upraví ta vada, kterou máte. Například když máte do dálky ‑2,5 dioptrie, tak po odklopení povrchních vrstev rohovky vám laser upálí tu část rohovky, která odpovídá 2,5 dioptriím. Rohovka sama má 43 dioptrií a v praxi to vypadá, jako byste vzal nůž a seřízl z ní určitý kousek. Vypadá to jed‑ noduše, ale mohou nastat kompli‑ kace. Jakmile se dotknete rohovky a porušíte její povrchní část, může tam vzniknout zánět, zákaly apod. Musím ale podotknout, že za po‑ slední léta se i tato metoda hodně vylepšila. Navíc rohovka má, jak já říkám, svoji „paměť“. Snaží se nabýt stej‑ né síly, jakou měla před zákrokem. Aby se eliminovaly jakékoli kom‑ plikace, tak se dlouhodobě musejí do oka dávat kortikoidy. A korti‑ koidy jsou léky, které tlumí hojivou, zánětlivou reakci, ale mají vedlejší účinek a brání vstupu glukózy do buňky. Ta pak trpí nedostatkem výživy a umírá. Když si kapete do oka, může to působit i na čočku a ta se potom kalí. Čočku odstraníte a vyměníte za jinou, ovšem daleko horší je, když se poškodí i sítnicové buňky. A to je problém! Jakmile vám zahyne sítnicová buňka, což je nervová tkáň – to už není nikdo schopen opravit! Proto odmítám tyhle zákroky, které vám poru‑ ší povrch oka. Zdá se, že mezi očaři nejsem s tímto názorem sám. Stačí se podívat na odborný sjezd oftalmologů – většina z nich nosí brýle… Metoda INTRACOR je též laserová operace, ale úplně o něčem jiném. V čem je rozdíl? Základem je korekce presbyopie. Laser provede ve stromatu rohovky koncentrické řezy, aniž by došlo k porušení povrchních vrstev. Zvýší se tím její refrakční mohutnost, kte‑ rá umožní vidění na blízko bez brýlí.
22 Brýle&Móda
Ovšem mnozí pacienti si zákrok pochvalují… Ano, pacienti si to pochvalují, a to proto, že když si dříve nevzali brýle, tak viděli sotva na tři metry. Po zákroku vidí do dálky bez pro‑ blémů, ale přicházejí komplikace. Ne vždycky samozřejmě, celosvě‑ tově jsou tyto metody úspěšné. Ale proč bych já měl být nositelem nějakých komplikací? Já nechci opakovat chyby druhých. Tím spíš, když po čtyřicítce tito lidé zjistí, že nevidí na čtení. Říká se tomu také stařecká vetchozrakost, ale název mate, protože po čtyřicítce samo‑ zřejmě nejsme žádní staříci. Oko jen ztrácí své akomodační schop‑ nosti a hůře zaostřuje na krátké vzdálenosti. Musíme si proto text dávat co nejdál od obličeje. Teď si představte člověka, který si v pět‑ atřiceti nechal odoperovat mínus tři dioptrie, protože mu vadilo nosit brýle. A ve čtyřiceti zjistí, že brýle stejně potřebuje, což mu ale tenkrát nikdo neřekl. Kdyby na operaci nešel a nechal si své tři dioptrie, tyto potíže by s velkou pravděpo‑ dobností neměl. A pokud ano, my je umíme řešit tak, aby se nepoško‑ dila rohovka. Co vám na podnikatelském prostředí nejvíce vadí? Když už člověk funguje v podni‑ katelském prostředí, musí se v něm nejen zorientovat, ale – přijde‑li s nějakým nápadem a věří, že je opravdu dobrý – také napnout všechny síly, aby ho prosadil. Sa‑ mozřejmě ne všechno vyjde. Když jsme stavěli tuto budovu, nechtěla se se mnou bavit žádná banka, ani ČSOB, u které jsem měl účet, ale nakonec jsme si to prosadili. A říkal jsem jim (byla to Bank Austria Creditanstalt), že se těším na jedi‑ nou věc – až za mnou budou chodit a nabízet mi další úvěr. Za celou dobu, co jsem splácel, se nestalo, že by na účtu nebyla částka, kterou si banka potřebovala vzít. A opravdu nastalo to, co jsem předpovídal. Když před čtyřmi lety začali řešit přístavbu (stála 90 mili‑ onů korun, zatímco stavba oční kli‑ niky vyšla na 30 milionů), banky se předháněly, aby ji mohly zafinanco‑ vat. Přesto řeknu otevřeně – na oko vám každý fandí, ale za zády…
Nechci se s nikým srovnávat, ale vezměte si například Kaplického. Světový architekt, vyhrál konkurz, aby ho před jeho splněním zrušili. Na jedné straně má tedy člověk radost, že se mu něco povedlo, na straně druhé je na každém kroku neuvěřitelná závist. Kdybyste se měl rozhodnout, zda tuto cestu jít znovu po všech zkušenostech, které máte, volil byste stejně? Šel. Spíš ale nevím, jestli bych šel znovu na Vojenskou lékařskou akademii. Nechtěl bych absolvovat vysokou školu s takovými peripeti‑ emi. Studoval jsem dobře, měl jsem stipendium jak z civilní fakulty, tak z vojenské akademie a žil jsem si „jako král“, dostával jsem všechno zdarma a peníze mi nechyběly. Ale když vidím, jaké je uplatnění absol‑ ventů lékařských fakult dnes, ne‑ vím, jestli bych do toho šel. Samo‑ zřejmě, pokud můžete převzít praxi nebo zdravotnické zařízení (kdyby třeba moje děti chtěly studovat me‑ dicínu a já jim ho přenechal), pak je to o něčem jiném, ale když vidím, jak je to složité bez tohoto zázemí, absolvovat celou anabázi od začát‑ ku bych nechtěl. Domníváte se, že lékařská věda půjde ve svém vývoji v oftalmologii ještě dál? Myslím, že se o tom v oftalmologii moc nemluví, ale určité náznaky jsou. Když vám odumře nějaká buňka například proto, že nemá do‑ statek výživy, mohla by se nahradit jinou, třeba kmenovou. Ale zatím s tím u nás v oboru nejsou žádné zkušenosti. Jinak samozřejmě ano, Akademie věd v této oblasti inten‑ zivně pracuje, a myslím, že nebude dlouho trvat a tato léčba se začne používat i v oftalmologii. Jak často byste doporučoval, aby člověk docházel na kontrolu zraku? Na pravidelné prohlídky by měl člověk k očnímu lékaři docházet pravidelně jednou ročně. Obzvláště po čtyřicítce. Předejde zbytečným problémům a mnoho věcí se pod‑ chytí včas. Za rozhovor děkuje Ivana Urválková
