Nebezpečí antisemitismus v rámci EU

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomie a sociálních věd

Nebezpečí antisemitismus v rámci EU Diplomová práce

Autor:

Dobromil Přib Finance

Vedoucí práce:

Praha

doc. Dr. Ing. Štefan Danics, Ph.D.

Duben, 2011

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předloţenou diplomovou práci vypracoval samostatně a pouţil jen pramenů, které cituji a uvádím v seznamu pouţité literatury. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen/a se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

……………………………………. Dobromil Přib Karlovy Vary dne 11.04.2011

Poděkování Chtěl bych poděkovat vedoucímu práce doc. Dr. Ing. Štefanu Danicsovi, Ph.D. za jeho pomoc při zpracování diplomové práce, JUDr. Davidu Petrilákovi za konzultace k vybraným tématům, Dr. Leo Pavlátovi a Pavlu Rubínovi za čas na rozhovor, Ing. Bc. Pavlu Hnátkovi za poskytnutí materiálu z oblasti extremismu a Bc. Pavlu Šlederovi za konzultace k počítačové úpravě práce.

Anotace Cílem práce je zmapování geneze antisemitismu ve vybraných evropských zemích aţ do současnosti a nastínit rozdíly motivů antisemitismu v těchto vybraných zemích a navrhnout moţná opatření jak projevy antisemitismu v Evropské unie eliminovat. V práci jsou pouţita fakta z odborné historické a současné literatury, výsledky dostupných sociologických studií, z vybraných antisemitských tiskovin a materiál získaný z osobních rozhovorů se zástupcem Ţidovské obce, s policisty zabývajícími se extremismem a s příslušníky hnutí skinheads. Chtěl jsem zmapovat historický vývoj antisemitismu v jednotlivých vybraných zemích aţ do současné doby a pokusit se najít rozdílnost původu antisemitismu v těchto zemích. Klíčové pojmy: Antijudaismus, antisemitismus, definice antisemitismu, dělení antisemitismu, ekonomizující antisemitismus, EUMC, Evropská unie, Evropské centrum pro monitorování rasismu a xenofobie, globální antisemitismus, historizující antisemitismus, holocaust, nacionalistický antisemitismus, politizující antisemitismus, projevy antisemitismu, rasistický antisemitismus, šoa.

Annotation The aim of my thesis is the description of evolution of anti-Semitism in the selected countries of European Union, outlining the differences in motives of anti-Semitism in these countries and suggesting possible precautions for abolishing it at least in European Union. In the thesis are used data of historical and current scientific literature, the results of approachable sociological studies, selected anti-Semitism printed papers, origins acquired from the oral interviews with a representative of the Jewish community, policemen concerning with extremism and members of the skinheads. I wanted to descript the historical development of anti-Semitism in the particular selected countries so far and attempt to find variances of the origin of anti-Semitism in these countries. Key words: Anti-Judaism, anti-Semitism, definition of anti-Semitism, sorts of anti-Semitism, economising anti-Semitism, EUMC, European Union, European Monitoring Centre for Racism and Xenophobia, global anti-Semitism, historicist anti-Semitism, Holocaust, national anti-Semitism, politic anti-Semitism, manifestation of anti-Semitism, racist antiSemitism, Shoah.

OBSAH ÚVOD ......................................................................................................................................... 8 I. VYMEZENÍ ANTISEMITISMU A JEHO FORMY ............................................................. 9 1.1. Antisemitismus jako součást rasismu nebo specifický fenomén ........................................... 9 1.2. Pojem antisemitismus a jeho formy ...................................................................................... 9 1.3. Antijudaismus ...................................................................................................................... 10 1.4. Ekonomizující antisemitismus............................................................................................. 11 1.5. Nacionalistický antisemitismus ........................................................................................... 12 1.6. Rasistický antisemitismus (šoa) .......................................................................................... 13 1.7. Politizující antisemitismus................................................................................................... 15 1.8. Historizující antisemitismus (popírání šoa) ......................................................................... 16 1.9. Globální antisemitismus ...................................................................................................... 17 II. ČESKÁ REPUBLIKA .......................................................................................................... 20 2.1. Historický exkurs ................................................................................................................ 20 2.2. Protektorát Čechy a Morava ................................................................................................ 24 2.3. Poválečná léta a období totalitního Československa ........................................................... 28 2.4. Devadesátá léta a antisemitismus v České republice .......................................................... 29 2.5. Ţidovská komunita v ČR a projevy antisemitismu v současnosti ....................................... 31 III. SLOVENSKO ..................................................................................................................... 38 3.1. Historický exkurs ................................................................................................................ 38 3.2. Samostatný Slovenský štát .................................................................................................. 38 3.3. Poválečná situace na Slovensku .......................................................................................... 43 3.4. Současnost ........................................................................................................................... 44 IV. SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO ........................................................................... 46 4.1. Historický exkurs ................................................................................................................ 46 4.2. Druhá světová válka a šoa ................................................................................................... 49 4.3. Potrestání viníků .................................................................................................................. 56 4.4. Novodobá historie Německa a antisemitské projevy .......................................................... 57 4.5. Současné Německo a antisemitismus .................................................................................. 58 V. POLSKÁ REPUBLIKA ....................................................................................................... 64 5.1. Historický exkurs ................................................................................................................ 64 5.2. Novodobá historie Polska a antisemitismus ........................................................................ 65 5.3. Druhá světová válka ............................................................................................................ 67 5.4. Polsko po druhé světové válce ............................................................................................ 70 5.5. Současné Polsko a antisemitismus ...................................................................................... 71 ZÁVĚR ...................................................................................................................................... 74 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ....................................................................................... 76

7

Úvod Téma antisemitismus jsem si zvolil z důvodu mého zájmu o historii, politologii a společenské vědy. Cílem mé práce je na základě deskripce projevů antisemitismu v České republice, na Slovensku, ve Spolkové republice Německo a v Polsku navrhnout opatření vůči tomuto stále aktuálnímu nebezpečí v rámci Evropské unie jako celku. Při zpracování jsem vycházel z odborné literatury, tisku a internetových zdrojů uvedených v závěru práce, ale také z osobních setkání s osobami, které mi poskytly relevantní informace k tématu, jako byl například předseda Ţidovské obce v Karlových Varech, policista, který se donedávna zabýval problematikou extremismu a bývalí příznivci hnutí skinheads. Větší akcent jsem, z pochopitelných důvodů věnoval České republice a také Spolkové republice Německo z důvodu původu největšího a nejbrutálnějšího projevu antisemitismu v dějinách lidstva jakým byl holocaust (šoa). Smyslem práce je tudíţ zmapování geneze antisemitismu ve vybraných evropských zemích a nastínit jejich odlišnosti a v této souvislosti navrhnout i moţná opatření k eliminaci antisemitismu v rámci Evropské unie. Téma antisemitismu, rasismu a xenofobie také souvisí s vnitřním a vnějším prostředím v Evropské unii, neboť Evropská unie je významným obchodním partnerem jak státu Izrael, tak států s muslimským obyvatelstvem a vnitřní stabilita a svoboda v Evropské unii velmi ovlivňuje hospodářský prostor a má vliv například na moţné rozhodování investorů apod.

8

Vymezení antisemitismu a jeho formy 1.1. Antisemitismus jako součást rasismu nebo specifický fenomén Z hlediska pojetí je sporné, zda chápat antisemitismus jako podskupinu širšího pojmu rasismu nebo jej vnímat jako samostatný fenomén, který má jasný cíl zášti a diskriminace. Pro větší přehlednost je třeba analyzovat všechny formy antisemitismu, abychom si uvědomili jakých podob můţe antisemitismus nabývat, a kdy, a kde se tyto podoby antisemitismu objevily.

1.2. Pojem antisemitismus a jeho formy Vymezit pojem antisemitismus je komplikované jiţ v pravém významu slova antisemitismus a to, co je obecně pod tímto pojmem chápáno a přijímáno. Jazykový význam slova antisemitismus by bylo v konečném důsledku nutno chápat jako vymezení se proti Semitům, tedy příslušníkům národů, kteří obývají Blízký východ a sever afrického kontinentu a to jsou etnicky jak Ţidé, tak Arabové, coţ by bylo jazykově přesné, ale z hlediska obecného uţití tohoto výrazu naprosto zavádějící. Bylo by moţno pouţít výraz antijudaismus, který je ovšem přijímán v uţším slova smyslu pouze jako nenávist vůči Ţidům z náboţenských důvodů. Z tohoto důvodu budu ve své práci pouţívat výraz antisemitismus v jeho širším slova smyslu, tj. jako nenávist vůči Ţidům a všemu ţidovskému. Antisemitismus bude v této práci vnímán jako forma vyhraněné xenofobie, která můţe nabývat různých forem a různé intenzity s tím, ţe má vţdy společný objekt strachu a tím jsou Ţidé. Evropské centrum pro monitorování rasismu a xenofobie (EUMC) má pro antisemitismus definici, která tento fenomén zasazuje do širších souvislostí: „Antisemitismus je určitý způsob vnímání ţidů, který lze vyjádřit jako nenávist vůči ţidům. Slovní a fyzické projevy antisemitismu jsou zaměřeny proti ţidovským nebo neţidovským osobám nebo jejich majetku, proti institucím ţidovské komunity a náboţenským zařízením. Podobné projevy mohou být namířeny také proti státu Izrael jako představiteli ţidovského národa. Antisemitismus často obviňuje ţidy ze spiknutí s cílem poškodit lidstvo a nezřídka na ţidy svádí vinu za to, ţe se právě nedaří“.1V této definici jsou prakticky zahrnuty všechny 1

Wikipedie, Antisemitismus, [online]. 2010 [cit. 2011-1-5]. Dostupný na WWW: .

9

projevy antisemitismu a je zde pouţíván výraz ţid s malým počátečním písmenem, aby bylo zřejmé, ţe antisemitismus nemá pouze rozměr rasový a etnický. Antisemitismus je většinou dělen na tři základní formy a těmi jsou náboţenský antijudaismus, kdy nenávist vůči Ţidům vychází pouze z náboţenského základu, rasový antisemitismus, u kterého vychází nenávist z etnického původu Ţidů jako takových a takzvaný nový antisemitismus, který zpochybňuje existenci státu Izrael a prezentuje se většinou jako antisionismus. Toto dělení je pouze základní a pro lepší pochopení tohoto pojmu je vhodnější pouţívat podrobnější dělení antisemitismu: -

náboţensky motivovaný

-

ekonomizující

-

nacionalistický

-

rasistický

-

politizující

-

historizující

-

globální 2

1.3. Antijudaismus Náboţenský antijudaismus je nejstarší formou antisemitismu v dějinách a je z historie znám jiţ od druhé poloviny 1. tisíciletí před Kristem. Šlo však spíše o nesnášenlivost, ve které se kombinovala xenofobie a etnocentrismus. Ţidé se svým náboţenstvím, které uznává pouze jediného boha, byli v protikladu s Řeky a Římany, kteří měli širokou škálu boţstev a měli jiné náboţenské rituály, např. co se týká čistoty stravy a pravidel uzavírání manţelských svazků. Křesťanský antijudaismus byl oproti pohanskému značně institucionalizován a byl zaloţen hlavně na presumpci zavraţdění Jeţíše Krista ţidy. Dále vycházel z nepravd o ţidovských rituálech, jakými mělo být vraţdění novorozeňat a křesťanských panen a pouţívání takto získané krve k přípravě tradičního jídla, tzv. „macesů“. tj. nedokvašených chlebů. Další

2

DANICS, Štefan; KAMÍN, Tomáš. Extremismus, rasismus a antisemitismus, dotisk 2. vyd. Praha: Policejní akademie České republiky v Praze, 2010. 129 s.

10

příklad ţidovské věrolomnosti měl být Kristův ţidovský učedník Jidáš, který jej zradil za peníze. V období reformace nebyly ani protestantské církve k ţidům smířlivější, jak by se moţná dalo očekávat, ale také třeba významný reformátor Martin Luther hlásal nenávist vůči ţidům. Také v Novém zákoně lze nalézt prvky antisemitismu, nebo pasáţe, které byly antisemity vyuţity. Nový zákon například dává různý díl viny za ukřiţování Jeţíše Krista jiţ zmíněnému Jidáši, Pilátu Pontskému a ţidovským vůdcům a obyvatelům Jeruzaléma. Například v evangeliu svatého Jana, kde Jeţíš promlouvá k farizejům, je za ďábla označen Abraham otec farizejů. V této době lze nalézt křesťanský antijudaismus v církevní a v lidové podobě. Ukázkou lidové podoby mohou být pašijové hry, které formou divadelního představení

kaţdoročně

na

Velikonoce

připomínaly

Jeţíšovu smrt

ukřiţováním a přinášely obraz Ţidů jako viníků Kristovi smrti.3

1.4. Ekonomizující antisemitismus Ekonomizující antisemitismus vychází ze znevýhodňování a omezování Ţidů z obchodu, různých povolání, omezování jejich vlastnických práv a celkové snahy zatlačit je do specifického postavení ve společnosti neţ má majoritní populace. Jedná se o určité speciální daně, zabavování majetku, pronásledování a útlak Ţidů z ekonomických důvodů. Jako odůvodnění těchto kroků vůči Ţidům je jejich vykreslení jako lichvářů a podvodníků, coţ vychází mimo jiné také ze středověku, kdy bylo půjčování peněz na úrok povaţováno za hřích. Ekonomizující antisemitismus v historii nacházel své kořeny často ve skutečnosti, ţe věřitelé byli Ţidé a dluţníci křesťané, coţ vedlo k prohloubení společenského antagonismu mezi Ţidy a křesťany. Z dnešního pohledu, kdy je obecně v ekonomice přijímán fakt, ţe peníze mají svou hodnotu v čase a místě, lze tento přístup povaţovat za zcela nesmyslný. Ekonomizující antisemitismus se projevuje ve dvou verzích a těmi jsou verze pravicová, která obviňuje Ţidy z toho, ţe vydělávají na úkor úspěšných obchodníků a bankéřů a levicová, která Ţidy vykresluje jako nástroj kapitalismu, kdy vydělávají na tíţivé situaci rolníků a proletariátu. Do ekonomizujícího antisemitismu lze zařadit i mýty o ţidovském

3

DANICS, Štefan; KAMÍN, Tomáš. Extremismus, rasismus a antisemitismus, dotisk 2. vyd. Praha: Policejní akademie České republiky v Praze, 2010. 130 s.

11

spiknutí, které vycházejí z falzifikátu, nazvaném Protokoly sionských mudrců, jejichţ obsah bude popsán v jedné z následujících kapitol.4

1.5. Nacionalistický antisemitismus Nacionalistický antisemitismus přichází se vznikem moderních států. Ţidé neměli nikdy v historii, do vzniku státu Izrael, svůj samostatný ţidovský stát, ale byli rozptýleni po celém světě a byli občany jiných států. Ţidům bylo často dáváno najevo, ţe sice jsou občany, ale druhé kategorie. Velká část Ţidů ţijících v různých zemích Evropy pouţívala ke vzájemné komunikaci německý jazyk nebo jazyk jidiš, který měl německý základ, coţ jim bylo v neněmeckých zemích vytýkáno ve smyslu, ţe nejsou plně integrováni ve státě a společnosti. Další věcí bylo, ţe hodně ţidovských občanů se hlásilo k německé národnosti a měli německy znějící příjmení, jako bylo například Goldstein nebo Blumenfeld a další. Ţidům bylo také připisováno, ţe se starají pouze o obchod a peníze a je jim jedno, kde se dá vydělat, tudíţ je u nich absence národní sounáleţitosti a neuznávají ţádný stát. Například český spisovatel Jan Neruda ve spisku Pro strach ţidovský z roku 1869 uvádí, ţe Ţidé nejsou součástí českého národa: „Ţidé ţijí všude co národ cizí, u nás co nejcizejší. Vědomé cizosti té není jen u nás, kde má ráz jiţ hotového národního nepřátelství, nýbrţ všude. Výtečný jeden pozorovatel německý praví: „Němec můţe se státi spíše Ţidem neţ Ţid Němcem. Jsou a zůstanou bodákem vraţeným do našeho masa. Nemůţeme obţalovat bodák ten; avšak nikdo se nemůţe divit, vzkřikneme-li při bolesti, kterou nám způsobuje, a pozorujeme-li se strachem, jak po kaţdém léčitelském pokusu hnisání dále se šíří.“ Tento způsob napadání probíhal v celé Evropě, kdy v Německu lze uvést příklad hudebního skladatele Richarda Wagnera, který napsal v roce 1850 v podobném duchu esej, nazvanou Ţidovství v hudbě a typickým příkladem nacionálního antisemitismu byla tzv. Dreyfusova aféra ve Francii, která na sklonku 19. století vyvolala politický skandál. Jednalo se o falešné obvinění kapitána francouzské armády ţidovského původu Alfreda Dreyfuse, který byl shledán vinným za údajnou velezradu a odsouzen k vyhnanství na Ďábelské ostrovy. Alfreda Dreyfuse se veřejně, mimo jiných, zastal i spisovatel Emile Zola. Plně rehabilitován byl důstojník Dreyfus aţ po téměř dvanácti letech.5

4

DANICS, Štefan; KAMÍN, Tomáš. Extremismus, rasismus a antisemitismus, dotisk 2. vyd. Praha: Policejní akademie České republiky v Praze, 2010. 130 s. 5

Wikipedie, Antisemitismus, [online]. 2010 [cit. 2011-1-5]. Dostupný na WWW:.

12

1.6. Rasistický antisemitismus (šoa) Počáteční projevy rasistického antisemitismu jsou známy jiţ ve středověku např. ve Španělsku a Portugalsku, kde byli Ţidé pronásledováni inkvizicí z důvodu jejich rasy a nikoliv podle náboţenské příslušnosti, neboť se jednalo o tzv. novokřesťany, kteří jiţ přestoupili ke křesťanství. K těmto novokřesťanům bylo přistupováno s nedůvěrou a byli obviňováni z toho, ţe účelově podstoupili křest a tajně praktikují svou víru (v mnoha případech tomu tak bylo). Tyto projevy vůči novokřesťanům lze zařadit do projevů rasistického antisemitismu, neboť se uplatňovala ideologie čistoty krve bez ohledu na faktický stupeň pokřešťanštění Ţidů. V moderních

dějinách

jsou

zaznamenány

prvky

nacistického

antisemitismu

v pseudovědeckých teoriích v 19. století, ve kterých byli Ţidé odsuzováni ne tolik pro své náboţenské vyznání, ale hlavně pro svůj původ a pro své údajné špatné dědičné vlastnosti. Byl jim připisován odpor k tvrdé fyzické práci, nedostatek patriotismu, absence sociálního cítění, podlézavost, vypočítavost a další. Docházelo i k srovnávání Ţidů jako rasy s jinými z hlediska vnějšího vzezření a antropologických znaků. Typickým představitelem rasistického antisemitismu té doby byl rasistický teoretik Artur de Gobineau.6 Své nejbrutálnější podoby ovšem nabral rasistický antisemitismus v období let 1933-1945 za vlády nacistů v Německu a následně na jimi okupovaných území a územích vlád jejich spojenců. Nacisté měli svou protiţidovskou politiku zaloţenu především na zdůrazňování fyzických a hlavně osobnostních odlišností ţidovské rasy. Nacisté směřovali svou politiku cíleně k likvidaci ţidovské rasy z území Německa a ze zemí sféry svého vlivu jakými byly například Slovensko, Maďarsko a Itálie. Toto období genocidy Ţidů bývá obecně označováno jako holocaust, ale tento výraz odmítá mnoho odborníků, ale i samotní Ţidé, neboť význam slova holocaust je rituální oběť. Nejlépe vysvětluje význam slova holocaust vrchní zemský rabín Karol Efraim Sidon: „Slovo holocaust znamená zápalnou oběť nebo celooběť. Idea, která je obsaţena v tomto slově, je děsivá. Znamená to, ţe nacisté v roli velekněze obětovali Bohu šest miliónů Ţidů jako příjemnou, vonnou oběť. A Bůh ji přijal! To je naprosto nepřijatelná představa. Ale myšlení lidí, kteří v holocaustu chtějí vidět něco dobrého, od té představy vzdáleno není. Podle mnohých bylo oněch šest miliónů obětováno

6

Wikipedie, Antisemitismus, [online]. 2010 [cit. 2011-1-5]. Dostupný na WWW:.

13

pro poučení, polepšení lidstva. Proto mám se slovem holocaust potíţe, vyhýbám se mu jak můţu, a pouţívám šoa, coţ hebrejsky znamená katastrofu, stejně jako zemětřesení nebo tajfun. Pro to, co se stalo, nemáme slov, protoţe nejsme schopni to pochopit a pojmenovat“.7 Perzekuce ţidovského obyvatelstva v Německu započala záhy po nástupu nacistů k moci a projevovala se postupně. Proto lze šoa rozdělit do dvou etap podle intenzity represí vůči Ţidům a to: první etapu mezi roky 1933 aţ 1941, kdy byla prováděna v Německu a v zemích, kde vládly autoritativní reţimy blízké nacistům, politika přijímání legislativních opatření, které stavěly ţidovské obyvatele do kategorie podřadných občanů, pokud jim občanská práva nebyla odňata úplně. Ţidovskému obyvatelstvu byla upírána nebo částečně omezována občanská a lidská práva ve společnosti jako bylo právo na majetek, omezení moţnosti výkonu určitých povolání, právo zdrţovat se na určitých veřejných místech, cestování veřejnou dopravou nebo uzavírání sňatků apod. Ruku v ruce, jako politické zdůvodnění těchto opatření, probíhala cílená štvavá kampaň ve sdělovacích prostředcích a oficiálně podporované a organizované šíření tiskovin s antisemitským obsahem jako byly letáky a veřejně vylepované plakáty. Tato štvavá kampaň a přijímání antisemitských zákonů měly za následek emigraci půl miliónu německých a rakouských Ţidů, coţ ovšem většině z nich s největší pravděpodobností zachránilo ţivot. Druhou etapou šoa je období, kdy byla realizována politika tzv. „konečného řešení ţidovské otázky“, která znamenala deportace Ţidů do vyhlazovacích a koncentračních táborů, otrocké práce a hromadné vyvraţďování. Tato politika se týkala všech Ţidů v Německu, na okupovaných územích a v nacisty spřátelených zemích, ale je nutno podotknout, ţe jednotlivé země v této věci postupovaly s různou intenzitou a v různých obdobích. Srovnávacím příkladem mohou být dvě sousedící země, jakými byly Slovensko, kterému bude věnována podrobnější pozornost v jedné z následujících kapitol a Maďarsko. Zatímco maďarský občan ţidovského původu se mohl například v roce 1943 cítit v Budapešti relativně bezpečně, pokud budou pominuty jiţ přijatá omezující opatření z první etapy šoa, pak na Slovensku byly jiţ během tohoto roku dokončeny odsuny do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Obdobná situace, jako v případě Maďarska, byla i 7

DANICS, Štefan; KAMÍN, Tomáš. Extremismus, rasismus a antisemitismus, dotisk 2. vyd. Praha: Policejní akademie České republiky v Praze, 2010. 131 s.

14

v Itálii a na jí okupovaných územích, kdy k transportům, např. soluňských a aténských Ţidů do koncentračních a vyhlazovacích táborů, docházelo aţ v roce 1944. Je těţké hodnotit, jakou roli sehrála v těchto případech humanita, problémy s technickým zajištěním transportů nebo strach o hospodářství země, neboť značná část ţidovských obyvatel byla velmi ekonomicky aktivních a vykonávala důleţitá povolání, ale ze zpětného pohledu je třeba konstatovat, ţe tato skutečnost v některých zemích zachránila mnoha Ţidům ţivot, protoţe větší šance na přeţití měl samozřejmě ten, kdo se dostal do koncentračního nebo vyhlazovacího tábora později. Počty obětí šoa nejsou přesně známy, ale odhaduje se, ţe v koncentračních a vyhlazovacích táborech zemřelo 4.000.000 aţ 5.000.000 Ţidů, přičemţ v ghettech to byl jeden milión a více neţ jeden milión Ţidů zastřelily mobilní popravčí čety (einsatzgruppen), často za aktivní pomoci místního obyvatelstva tzv. hivi hlavně na Ukrajině, východě Polska a Bělorusku. Je smutnou skutečností, ţe vyvraţďování Ţidů pro jejich původ probíhalo i po druhé světové válce. Jsou známé případy z Polska, kde probíhaly spontánní pogromy a také ze Sovětského svazu, kde bylo pronásledování a popravy Ţidů prováděno státem v rámci Stalinovi tzv. „národnostní“politiky.8

1.7. Politizující antisemitismus Politizující antisemitismus je spojen především s kritikou státu Izrael z mnoha různých příčin. Není stanovena přesná hranice, kdy je kritika státu Izrael projevem antisemitismu nebo ne a za jakých okolností. Teoreticky se má za to, ţe kdyţ stát Izrael ztělesňuje Ţida, jde o antisemitismus, ale v ostatních případech se jedná o kritiku politiky státu Izrael, jako kaţdého jiného státu. To potvrzuje Zpráva o antisemitismu Evropské unie, která uvádí, ţe o projevy antisemitismu se jedná, pokud je stát Izrael spojován s předsudky spojenými s antisemitským vnímáním „Ţida“. Pokud není kritika státu Izrael a Izraelců spojována se stereotypním vnímáním Ţidů, nemá antisemitský základ. Často můţe být kritika státu Izrael spojena s latentním antisemitismem, kdy je kritizován stát Izrael například pro svou politiku v pásmu Gazy, ale kritik má pro své antisemitské názory vnitřní pohnutky a není schopen kritiky objektivní. Pokud je kritika státu Izrael konkretizována a není důvodem k napadání „Ţidů“, pak nejde o projev antisemitismu. Je otázkou, zda snaha o kritiku státu Izrael, hlavně ze strany zástupců arabských států je oprávněná a zcela objektivní. Jako 8

GROSS, Jan T. Strach, 1. vyd. Brno: JOTA, 2008. 17-41 s. Esej k historickému výkladu.

15

příklad lze uvést některé delegáty arabských a muslimských států na konferenci v jihoafrickém Durbanu v září roku 2001, kteří se snaţili prosadit, aby bylo na této konferenci přijato prohlášení, ţe sionismus je rasismus a stát Izrael je rasistickým státem. Jedna stránka problému je politika státu Izrael a jeho kroky v otázce Palestinců, kde je těsná hranice mezi dodrţováním lidských práv a snaha Izraele ochránit své obyvatelstvo proti terorismu a druhou stránkou je historická animozita mezi arabskými státy a Izraelem a nezapomenutá poráţka v tzv. šestidenní válce, která se vedla de facto o zachování existence státu Izrael a v níţ některé arabské země v čele s Egyptem, utrpěly fatální poráţku. Je třeba také zmínit konflikt mezi Izraelem a Libanonem. Nejradikálnější prohlášení, na výše uvedené konferenci, zaznělo ze strany zástupců některých z těchto států a to konkrétně Egypta a Sýrie. Některé arabské země se váţně zabývají otázkou, zda šoa není ţidovskou smyšlenkou, coţ koresponduje s historizujícím antisemitismem. V některých z těchto muslimských zemích našla po válce azyl řada nacistických válečných zločinců, kde působili třeba jako poradci ve vojenských otázkách, coţ samozřejmě o něčem vypovídá. Oficiální zástupci některých muslimských zemí se svými politickými prohlášeními snaţí o delegitimizaci práva státu Izrael na svou existenci.9

1.8. Historizující antisemitismus (popírání šoa) Historizující antisemitismus se projevuje tak, ţe se jeho nositelé snaţí zpochybňovat existenci šoa nebo se snaţí o bagatelizaci ve smyslu počtu obětí této tragédie, popírání existence plynových komor, zpochybňování autenticity dobových záběrů z koncentračních a vyhlazovacích táborů, vyvracení podílu viny Adolfa Hitlera na této tragédii apod. Náznaky historizujícího antisemitismu se začaly objevovat v padesátých letech minulého století, kdy jim ovšem nebyl přikládán velký význam, neboť realita tragédie koncentračních a vyhlazovacích táborů a plynových komor byla čerstvá a mnoho lidí ji mohlo potvrdit svým svědectvím. S odstupem let, kdy ubývá pamětníků, a přicházejí další generace, které znají tuto tragédii pouze zprostředkovaně z filmu a z televize, hlas popíračů a zpochybňovačů šoa sílí. Popíračům šoa nahrává, mimo jiné, i fakt, ţe nacisté se snaţili po válce zahladit stopy likvidací dokumentů a i v průběhu války prezentovali koncentrační tábory jako jakási sanatoria pro „Ţidy“. Dalším významným faktorem, který paradoxně nahrává zpochybňování šoa, je ta nejvzácnější část demokracie a tou je svoboda slova a písma. Pseudostudie na toto téma předkládají vylhaná nebo poupravená „fakta“ nebo 9

DANICS, Štefan; KAMÍN, Tomáš. Extremismus, rasismus a antisemitismus, dotisk 2. vyd. Praha: Policejní akademie České republiky v Praze, 2010. 132-133 s.

16

polopravdy, se kterými je dále manipulováno a tvoří zdánlivý logický celek. Manipulaci s těmito vylhanými skutečnostmi ve vztahu ke svobodě slova velmi výstiţně vyjádřila Hannah Arendtová ve své eseji „Pravda a politika“: „Fakty formují názory a názory ovlivněné různými zájmy a emocemi se mohou velmi lišit, a přesto být legitimní, pokud respektují věcnou skutečnost. Ze svobody mínění je fraška, není-li zaručena informovanost o faktech a zpochybňují-li se fakty samy“.10 Známá historička Deborah L. Lipstadtová, která vyhrála soudní spor nad nejznámějším popíračem šoa Davidem Irvingem a soud jej nakonec označil za rasistu s vazbami na neonacisty, míní, ţe nelze přiznávat legitimitu těmto lţím veřejnými diskusemi, ale bojovat proti nim například soudně. Nebezpečí této formy antisemitismu je stále aktuálnější, neboť se v posledních desetiletích stále častěji stává součástí programu neonacistických stran, které se snaţí působit hlavně na mladou generaci. Nabízí se otázka, zda jde u kaţdého, kdo popírá veřejně šoa, o projev antisemitismu. Ve většině případů nejspíš ano, ale je zde, dle mého názoru, další skupina, které jde o honbu za senzací. Tento přístup je bezesporu morálně zavrţeníhodný, ale nejde o projev antisemitismu v pravém slova smyslu, coţ ovšem nesniţuje jeho nebezpečnost.

1.9. Globální antisemitismus Globálním antisemitismem se rozumí šíření představy o Ţidech jako politicky a mocensky silných ovládajících globální svět na klíčových postech ve světových organizacích, především v USA nebo politicky a mocensky silným státem Izrael. Význam pojmu globální lze ale především spatřovat ve formě, jakou se šíří a ţe vyuţívá moderních forem komunikace jako je internet a facebook a zpravodajství některých televizních stanic, které přinášejí jednostranné a neobjektivní reportáţe o zuboţených Palestincích jako obětech ţidovské zvůle. Nebezpečí globálního antisemitismu je spatřováno právě v jeho šíření, kdy následně takové názory přejímají lidé, kteří vlastně za celý svůj ţivot neudělali ţádnou zkušenost se Ţidy nebo státem Izrael. Tato forma antisemitismu má internacionální charakter a je bohuţel součástí světového globálního prostředí.

10

LIPSTADTOVÁ, Deborah E. Popírání holocaustu:sílící útok na pravdu a paměť. Vyd. 2. Praha: Paseka, 2006. 24 s.

17

Velmi výstiţně popsal problematiku globálního antisemitismu ve svém článku novinář Alexandr Tomský: Zatímco staré formy antisemitismu mají dnes většinou zakrnělou podobu demonstrativní provokace, jimiţ se mediálně proti tabu liberální společnosti prosazují nepatrné skupinky ultrapravicových nacionalistů, nebo dřímají jako konspirativní teorie ţidovského spiknutí v podvědomí evropské a americké civilizace, šíří se dnes světem nová vlna subtilní antisionistické a ve svých důsledcích neméně hrozivé nenávisti vůči Ţidům. Vyvolalo ji v ţivot úsilí vytvořit ţidovský národ, respektive následný izraelsko-arabský konflikt. Její rétorika je velmi opatrná, často akademická (většina humanitních fakult západních univerzit je ovlivněna marxismem), a ukrývá se – někdy podvědomě – pod jinak jistě legitimním právem kritizovat politiku Izraele i americkou podporu. (Vycházím z nedávné obšírné zprávy amerického kongresu o globálním antisemitismu, která zaznamenala neuvěřitelných 320 násilných protiţidovských incidentů v Evropě za rok 2006 a z komentáře oxfordského profesora Emanuela Ottolenghiho). l) Kritici Izraele většinou deklarují svou objektivitu starým trikem antisemitismu, ţe nemají nic proti Ţidům; často chválí fundamentalisty nebo ty, kteří ţijí v diaspoře či nejsou sionisty. Jenomţe, kdyţ dva dělají totéţ není to totéţ. A v ţidovském národě také po tisíciletí pronásledování trpí někteří labilní jedinci chorobnou sebenenávistí, kterou zdůrazňují své ţidovství (Marx, Chomsky, Boby Fischer). 2) Izrael je souzen a odsouzen utopickou morálkou, standardem, který nikde nikdo neaplikuje na chování států – a uţ vůbec ne, jde-li o stát, který bojuje o přeţití. Vţdyť většina států na světě byla uznána svými sousedy nedobrovolně. Československo potřebovalo dokonce dvě světové války. 3) Příkladem objektivního přístupu je kritika izraelské politiky, tak jak ji praktikuje anglický týdeník The Economist, a to proto, ţe vychází ze samozřejmé existence státu a jeho práva na existenci, i proto, ţe nepochybuje o Izraelském úsilí o mír, ale i bezpečnost. 4) Antisionisty poznáte podle toho, ţe jim chybí kritika arabských nepřátel Izraele, kteří mohli tak dávno získat výměnou za uznání a mír území, kdysi anektované Jordánskem 18

(1948) a posléze Izraelem (1967), a kteří mohli dohodou získat i svůj stát (Camp David). Tragika vzájemného vraţdění je přece náboţensko - politický fanatismus, a nikoli ţidovští osadníci, kteří by v případě reálné dohody museli vyklidit problematická území. 5) Zvláštní, ţe tito lidé nepranýřují ze svých morálních pozic otevřeně genocidní záměry Hizbaláhu a Hamasu, a ani jeden z největších zločinů lidstva - vysílání sebevraţedných atentátníků – absolutní popření úcty k ţivotu - svému i svých zcela náhodných

obětí.

Jak se ubránit podezření, ţe se historie v nové podobě opakuje? Tak jako v minulosti nesli Ţidé úděl občas chráněných vyvrhelů (bohovraţda), stali se posléze synonymem všech lidských neřestí (judensau), tak je dnes křiţován Izrael jako nové globální zlo. Většinou čteme mezi řádky, ale někteří to říkají uţ otevřeně: Ţidé nemají právo na svou národní existenci jako ostatní. Pro nás a pro celý svět by bylo lépe, kdyby Izrael nebyl. Kaţdý prostý, slušný člověk (na rozdíl od některých intelektuálů) chápe, ţe tváří tvář latentnímu antisemitismu naší civilizace, je kaţdá úvaha o neexistenci reálně existujícího národa či dokonce démonizace sionismu nic neţ výzvou temných sil a skrytou předzvěstí příští genocidy. Kaţdý zločin začíná nejprve slovy. Antisionismus je jen novou formou prastarého antisemitismu.11 Z tohoto výstiţného popisu globálního antisemitismu vyplývá, ţe se globální antisemitismus často prolíná s politizujícím antisemitismem a jeho nebezpečí spočívá právě v jeho globalizaci, tj. rozšiřuje se ze zemí křesťanských do muslimských a šíří se novými masmédii jako je internet. Navíc nespočívá pouze ve způsobu jeho šíření, ale v samotném obsahu a tento obsah je „inovací“ starých forem nenávisti vůči Ţidům a všemu ţidovskému, pouze je přeměněn do „lépe stravitelnější formy“ a skrývá se za falešnou humanitu nebo smysl pro spravedlnost.

11

TOMSKÝ, Alexander. Izrael, anti-sionismus a nová hrozba globálního antisemitismu. Blog.aktuálně.cz [online]. 21.5.2008, 2008, 5, [cit. 2011-01-17]. Dostupný z WWW: .

19

Česká Republika 2.1. Historický exkurs Ţidé se v oblasti Čech a Moravy začali usídlovat jiţ na počátku 10. století a jednalo se o kupce, kteří přicházeli z Východofranské a Byzantské říše a Cordóbského a Bagdádského chalífátu. Předmětem jejich obchodu byli hlavně otroci, orientální látky, koření apod. Čeští panovníci se k ţidovským kupcům v té době stavěli velmi pozitivně a udělovali jim různá privilegia. Ţidé se začali usazovat v Praze v prostoru na místě dnešní Malé Strany a později také pod Vyšehradem. Ţidovské obce se také nacházeli, dle dostupných pramenů, v dalších královských městech a to v Brně, Olomouci, Znojmě, Jihlavě, Litoměřicích a Chebu. Tyto ţidovské obce podléhaly přímo panovníkovi a Ţidé měli zpočátku postavení svobodných lidí tzv. hostů. Stejné postavení měli v té době také například němečtí a italští kupci. Počátkem 13. století začali být Ţidé, na základě církevního práva, vyřazováni z určitých řemesel a povolání a mohli je vykonávat pouze pro potřeby svých souvěrců v rámci ţidovské obce. Ţidům bylo umoţněno, aby se bez omezení věnovali peněţnictví a s omezením i obchodu. Peněţnictví (v té době téměř výhradně půjčování peněz na úrok), které jim bylo de facto vnuceno, bylo křesťanskou většinou odsuzováno a fakticky zapovězeno, neboť se dle církve té doby jednalo o hřích. Křesťanská společnost tyto sluţby Ţidů v hojné míře vyuţívala, ale na druhou stranu u ní vyvolávaly nevoli. V té době museli být Ţidé viditelně barevně odlišeni od ostatní společnosti a v Čechách se za tímto účelem uţívala ţlutá barva, která byla pokládána za barvu zrádců. Ţidé měli být zrádci proto, ţe ukřiţovali Jeţíše Krista a tím zradili pána Boha. Ţidé také museli bydlet v ghettech odděleně od křesťanů a nesměli, mimo jiných omezení, vlastnit půdu a provozovat zemědělství. Nicméně Ţidé byli stále pod ochranou panovníka a mohli si například řešit své spory prostřednictvím svých rabínů a učení Talmud. V roce 1389 v Praze proběhl velký pogrom na Ţidy, jehoţ záminkou bylo napadení kněze, který nesl hostii a měl ho údajně napadnout Ţid. Při tomto pogromu bylo vyvraţděno asi 3000 Ţidů.

20

V době husitství byla k ţidovskému obyvatelstvu vstřícnější atmosféra a bylo jim umoţněno, aby vykonávali některá z řemesel a povolání, která jim byla dříve zapovězena. I v této době však docházelo k pogromům z náboţenských důvodů. I husité měli zakořeněn předsudek, ţe Ţidé ukřiţovali Jeţíše Krista. Později se také stávalo, ţe Ţidé jako schopní obchodníci a řemeslníci, byli vypovídáni z měst a ze samotné země, neboť byli konkurencí pro křesťanské obyvatelstvo. Na přelomu 15. a 16. století se ţidovské obyvatelstvo začíná usazovat i na venkově a v dalších jiných městech neţ městech královských. V roce 1541 vypuknul v Praze mohutný poţár a za uţití útrpného práva byli vyslýcháni údajní pachatelé Ţidé, kteří se byli mučením k činu doznat. Na základě takto zjištěných důkazů byli Ţidé v roce 1542, na základě rozhodnutí zemského sněmu, vyhnáni z Prahy. V roce 1547 byl Ţidům, rozhodnutím panovníka Ferdinanda I., umoţněn návrat. Nejpříznivější dobou pro ţidovské obyvatelstvo ve středověku byla doba vlády Rudolfa II. Habsburského. Z té doby pochází mimo jiné také legenda o Golemovi. V té době ţil také jeho údajný zhotovitel a duchovní otec známý Rabbi Jehuda Löw, který byl velkým přínosem pro ţidovskou kulturu a vzdělanost. Mimo jiného významně reformoval ţidovské školství a sepsal mnoho filozofických spisů. Další významnou osobou té doby, z pohledu ţidovské kultury a rozvoje, byl praţský významný obchodník a mecenáš Mordechaj Maisl, který věnoval velké sumy ţidovským školám, financoval stavbu ţidovské radnice a dvou synagog, z nichţ jedna nese dodnes jeho jméno a je zde stálá expozice Ţidovského muzea. Postavení Ţidů v českých zemích se začalo podstatně zhoršovat v období tzv. třicetileté války, kdy byli nuceni vládnoucím Habsburkům nuceni odevzdávat stále vyšší daně a poplatky na financování vojska. Na druhé straně jim byla udělována další privilegia týkající se jejich obchodní činnosti, aby tyto odvody byli schopni splnit. V první polovině 17. století se výrazně zvýšil podíl ţidovského obyvatelstva v Čechách, k čemuţ významně přispěla skutečnost, ţe Ţidé byli v té době perzekuováni v okolních zemích, jako bylo Polsko, Uhry a také v samotném hlavním městě císařství Vídni. V roce 1650 český zemský sněm ruší majestát císaře Ferdinanda III., který zaručoval dřívější ţidovská privilegia. Ţidé nemohli zaměstnávat křesťanskou čeleď a museli roku 1657 opustit všechna místa, která neobývali před rokem 1618. Stát poté v roce 1679 pokračoval v omezování práv Ţidů

21

zřízením tzv. redukční komise, která měla omezit počet ţidovského obyvatelstva, k čemuţ ale nakonec nedošlo. Za vlády Karla VI. roku 1726 vydaly úřady tzv. familiánský zákon, který měl zajistit, aby se více nerozrůstalo ţidovské obyvatelstvo v Čechách a na Moravě. To mělo konkrétně zajistit ustanovení, ţe se směl ţenit jenom nejstarší syn z kaţdé ţidovské rodiny a ostatní synové museli zůstat svobodní nebo opustit zemi. Toto opatření bylo v zásadním rozporu ţidovské rodinné tradice a kultury. Ve stejném období byl také vydán tzv. translokační reskript, který de facto kopíroval dříve vydané středověké předpisy a nařizoval Ţidům, ţe musí bydlet odděleně od křesťanského obyvatelstva na vykázaných místech, tedy v ghettech. V průběhu válek o rakouské dědictví za vlády císařovny Marie Terezie v období od roku 1744 do roku 1748 byli Ţidé obviňováni z toho, ţe jsou špióny nepřátelského Pruska a byli z Čech vypovězeni. Marie Terezie nakonec po čtyřech letech povolila návrat vyhnaným Ţidům, ovšem s podmínkou, ţe byli nuceni platit zvláštní dávku, tzv. toleranční daň. Za vlády syna Marie Terezie Josefa II. byl přijat známý Toleranční patent, který mimo jiné přiznával Ţidům částečnou emancipaci jako občanům a zrušil pro ně povinnost nosit ţluté označení na oděvu. Tzv. dvorský dekret, který následoval, umoţnil Ţidům navštěvovat školy a univerzity, získávat akademické tituly a vykonávat dříve zakázaná povolání. Byly zřizovány ţidovské matriky a z tohoto důvodu bylo Ţidům nařízeno, aby vedle svého hebrejského jména uţívali příjmení německé a mluvili ve školách německy. Právní postavení Ţidů ve společnosti v té době určil tzv. systemální patent z roku 1797, který platil do roku 1848, kdy došlo k zrovnoprávnění Ţidů jako občanů, vyjma volebního práva, které jim bylo přiznáno aţ Ústavou z roku 1867. Na přelomu 19. a 20. století dochází k významnému prosazování Ţidů v podnikání ve větším rozsahu. Jako příklad lze uvést významné podnikatelské rodiny ţidovského původu, jako byli Kolbenové v Praze, Moserové v Karlových Varech, Jelínkové ve Vizovicích a mnoho dalších. Nárůst vlastenectví v Čechách a na Moravě však sebou přináší i prvky

22

nacionalismu a pro většinou německy mluvících Ţidy i odmítání a posílení antisemitských nálad v české společnosti.12 Typickým příkladem těchto nálad byl případ ţidovského mladíka Leopolda Hilsnera: Na Bílou sobotu 1. dubna 1899 byla v lese nedaleko městečka Polná na Jihlavsku nalezena mrtvá dívka z křesťanské rodiny Aneţka Hrůzová. Při nálezu jejího těla a ze způsobu, kterým byla dívka usmrcena, bylo vyvozeno, ţe se jedná o sexuálně motivovanou vraţdu se sadistickým motivem. Tělo dívky bylo zpola vysvlečeno a dívka byla několikrát udeřena do hlavy kamenem a holí, uškrcena provazem a měla podříznuté hrdlo. Vyšetřování neprobíhalo objektivně a bylo ovlivněno šířeným antisemitským předsudkem, ţe jde o rituální vraţdu křesťanské neposkvrněné dívky, kterou spáchal někdo z Ţidů. Podezřelým se stal nezaměstnaný ţidovský mladík Leopold Hilsner, který neměl na osudný den alibi a v kritickou dobu, se měl dle svědků zdrţovat blízko tohoto místa. K podezření přispěl i špatný závěr lékaře, který uvedl, ţe dívka ztratila více krve, neţ se našlo na místě a neţidovské obyvatelstvo začalo šířit fámu, ţe šlo o vraţdu za účelem získání dívčiny krve. Smůla podezřelého Hilsnera byla, ţe ze strachu začal lhát a do lţí se zaplétat. Porota soudu, pod tlakem veřejného mínění, rozhodla všemi hlasy o vině Leopolda Hilsnera a odsoudila jej k trestu smrti oběšením. Císař František Josef II. posléze trest změnil na doţivotí a jeho následník udělil Leopoldu Hilsnerovi milost. O otevření procesu se snaţilo několik statečných jedinců, kteří byli přesvědčeni, ţe Hilsner je nevinný a je obětí antisemitského běsnění. Zvlášť výrazně prokázal svou osobní statečnost tehdejší poslanec a pozdější první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, jehoţ snaha o otevření procesu nakonec neměla úspěch.13 Období od vzniku první samostatné Československé republiky bylo pro ţidovské obyvatelstvo dobou svobody a rovnosti ve všech oblastech kaţdodenního ţivota. Bez omezení fungovaly různé ţidovské spolky, ţidovské obce a politická uskupení. V kultuře působilo mnoho občanů ţidovského původu, jakými byli například Franz Kafka, Karel

12

LÁZNIČKA, Petr. JUDAISMUS: Dějiny Ţidů v českých zemích . EStránky.cz: Izrael [online]. 28.1.2007, 1/2007, [cit. 201101-21]. Dostupný z WWW: .

13

NĚMEČEK, Tomáš. Kdo zabil Aneţku Hrůzovou: U LEDU Před 93 lety Leopold Hilsner podává konečně úspěšnou ţádost o milost. LIDOVÉ NOVINY: PRÁVO&JUSTICE. 3.1.2011, 2011, 3, s. 29.

23

Poláček a další. Z nejvýznamnějších ţurnalistů je třeba zmínit E. E. Kische nebo Adolfa Stránského a ve filmu Hugo Haase a mnoho dalších.14

2.2. Protektorát Čechy a Morava Předzvěstí velké tragédie byla pro ţidovské obyvatelstvo v Čechách tzv. Mnichovská dohoda a následné odtrţení Sudet. V německy mluvícím pohraničí ţila velká ţidovská komunita, která ihned po obsazení tohoto území, pocítila praktický dopad tzv. Norimberských zákonů, i kdyţ projevy antisemitismu ze strany henleinovců a pronacisticky orientovaných Němců. Jako příklad lze uvést zničení architektonického skvostu, kterým byla karlovarská synagoga v průběhu tzv. křišťálové noci. Dále je třeba zmínit projevy antisemitismu, ke kterým docházelo v Čechách v období od tzv. Mnichovské dohody a následného obsazení Sudet do vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Česká politická reprezentace v čele s předsedou vlády Rudolfem Beranem, která byla podporována skupinou české reakční burţoazie, se z důvodu vstupu na německý raketově se rozvíjející německý trh přijímala antisemitská opatření, aby si vybudovala dobrou pozici u hitlerovského Německa. Paralelně s tím v Čechách probíhala štvavá protiţidovská kampaň, která neměla ekonomický podtext a byla antisemitská ze své nenávistné podstaty. Do této kampaně se zapojil i tisk v čele se známým antisemitsky zaloţeným novinářem Jiřím Stříbrným a politickým uskupením českých fašistů Vlajka. Bohuţel se antisemitských excesů dopouštěla i periodika etablovaných politických uskupení, kterým byl například oficiální tisk agrární strany apod. V oblasti běţného ţivota také začalo docházet ke snaze vyloučit ţidovské obyvatelstvo z různých aktivit či povolání, kdy některé profesní komory dokonce vydaly memorandum určené vládě s poţadavkem vyloučení Ţidů z jejich řad a přesně definovaly, kdo se má, pro tento účel, povaţovat za Ţida. Tehdejší vláda také provedla ocenění celkového ţidovského majetku pro potřeby „arizace“. Pojem „arizace“ byl převzat z Německa a rozumělo se jím zabrání ţidovského majetku bez náhrady a jeho následné „převzetí“ osobou „árijského“ původu za velmi výhodných podmínek nebo zcela zdarma, takţe se jednalo o faktickou krádeţ s posvěcením oficiálních míst.15 14

LÁZNIČKA, Petr. JUDAISMUS: Dějiny Ţidů v českých zemích . EStránky.cz : Izrael [online]. 28.1.2007, 1/2007, [cit. 201101-21]. Dostupný z WWW: .

15

KÁRNÝ, Miroslav. "Konečné řešení" : genocida českých Ţidů v německé protektorátní politice. Vyd. 1. Praha: Academia, 1991. 22-23 s.

24

Iniciativa Beranovi vlády v uplatňování protiţidovských opatření pokračovala i po okupaci v březnu 1939, kdy byl proveden zákaz provozování praxe ţidovským lékařům, advokátům a dalším profesním skupinám, jak se toho jiţ dříve doţadovaly profesní komory. Z veřejné správy byly propuštěny osoby ţidovského původu a byly vydávány nálepky, které označovaly „árijské“ obchody. Dne 16. března 1939, tedy jeden den po okupaci, vydal Adolf Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, k němuţ se vztahovala i směrnice, koho povaţovat za Ţida. Po Beranové vládě nastoupila vláda ministerského předsedy Aloise Eliáše, která byla nucena, z nařízení říšského protektora, pokračovat v „řešení ţidovské otázky“ a měla v termínu předloţit ke kontrole nacistům vládní nařízení k této „otázce“. Později dal říšský protektor Konstantin von Neurath jasně na srozuměnou, ţe tento „problém“ bude výlučně v německé gesci. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava bylo prioritou nacistů donutit represemi ţidovské obyvatelstvo k emigraci a před tím jej připravit o většinu majetku. Pro tento účel byla zřízena po německém vzoru instituce, která měla název Ústředna pro ţidovské vystěhovalectví, která vydávala za velké poplatky cestovní pasy a měla emigraci zprostředkovat. Po krátké době však bylo zřejmé, ţe emigrace ţidovského obyvatelstva z území obsazených Němci téměř nemoţná, neboť země, které byly do té doby ochotné ţidovské uprchlíky přijmout, byly jiţ kapacitně vyčerpány uprchlíky z Německa a Rakouska, proti kterým nacisté uţili represivní opatření jiţ dříve. Nacisté se chtěli ţidovského obyvatelstva za kaţdou cenu zbavit, a kdyţ nevyšly pokusy o odsuny ţidovského obyvatelstva do východního Polska, kde měla vzniknout nová ţidovská ghetta, bylo rozhodnuto o vytvoření koncentračního tábora v městečku Terezín na soutoku řek Labe a Ohře. O zřízení koncentračního tábora Terezín na území Protektorátu Čechy a Morava bylo rozhodnuto v době, kdy do funkce říšského protektora nastoupil fanatický nacista Reinhard Heydrich, který vystřídal, dle nacistů málo důrazného, Konstantina von Neuratha. Koncentrační tábor a ghetto Terezín byla původně vojenská pevnost vybudovaná za vlády Josefa II. Koncem 19. století byla pevnost zrušena, ale městečko mělo statut posádkového města a svou polohou (nachází se 80 kilometrů od Prahy), systémem opevnění a strukturou staveb uvnitř města, bylo vhodné pro zřízení ghetta a koncentračního tábora. S budováním 25

samotného ţidovského ghetta se započalo 24. listopadu 1941, ale vězení pro účely nacistické tajné policie Gestapa bylo v Terezíně jiţ asi o rok dříve. Terezín byl zbudován, aby fungoval jako sběrný a průchozí tábor, ale vedle zde „umístěných“ osob za tímto účelem, ţilo v Terezíně více jak tři tisíce jeho původních obyvatel, kteří však byli odděleni od vězňů a jakýkoliv styk s nimi byl zapovězen pod hrozbou přísných trestů. Civilní obyvatelstvo muselo nakonec Terezín opustit do poloviny roku 1942, o coţ se osobně zasadil Reinhard Heydrich. V lednu roku 1942, kdy proběhla konference ve Wannsee, která rozhodla o konečné podobě „řešení ţidovské otázky“, byl Terezín zahrnut do plánů nacistů jako tábor pro staré lidi a válečné vyslouţilce a také pro významné předválečné osobnosti ţidovského původu. Počet obyvatel ghetta se neustále měnil podle toho, jak byly vypravovány transporty, které směřovaly do koncentračních a vyhlazovacích táborů, většinou na území Německem okupovaného Polska. Terezín sám o sobě nebyl určen k vraţdění vězňů, ale k zabíjení a popravám zde také docházelo. Za dobu existence koncentračního tábora Terezín z něj odešlo 63 transportů s asi 87.000 lidí, z nichţ nepřeţila válku drtivá většina. Více jak 35.000 lidí nepřeţilo v samotném Terezíně útrapy způsobené hladem a špatnými ţivotními podmínkami. Do tábora a ghetta byli zavlečeni nejen občané z Československa, ale i z Rakouska, Německa a dalších zemí. Celkem táborem prošlo asi 155.000 lidí (více jak 70.000 bylo z Čech a Moravy), z nichţ asi 140.000 bylo označeno dle rasových zákonů za Ţidy a z tohoto celkového počtu nepřeţilo více jak 118.000 lidí, byť většina z nich neumřela v Terezíně.16 Většina ţidovského obyvatelstva ţijícího v době okupace na území Čech a Moravy byla odvlečena do vyhlazovacích a koncentračních táborů, kde byla zavraţděna nebo umřela následkem nelidských podmínek a mnoho těch, kteří toto utrpení přeţili, se jiţ domů nevrátilo a odešlo do USA, Kanady, Austrálie, Izraele a na různá jiná místa po celém světě. Běţné české obyvatelstvo se v době okupace k pronásledování Ţidů stavělo většinou odmítavě a nespolupracovalo s nacisty při pronásledování Ţidů v takové míře jako např. Poláci, ale našlo se dost jedinců, kteří v tomto ohledu kolaborovali s nacisty, buď z důvodu osobního prospěchu, coţ bylo ve většině případů a v menší míře z čistého antisemitismu, coţ byli většinou čeští fašisté okolo subjektu Vlajka. 16

KÁRNÝ, Miroslav. "Konečné řešení" : genocida českých Ţidů v německé protektorátní politice. Vyd. 1. Praha: Academia, 1991. 30-182 s.

26

Je třeba zde uvést dva velmi významné projevy osobní statečnosti a nelhostejnosti k osudu Ţidů za okupace, byť ani jeden z nich není činem Čecha a v jednom případě jde spíše o záchranu Ţidů z Polska, ale oba se vztahují nějakým způsobem k českému území a jsou obdivuhodné svým lidským rozměrem. Prvním příkladem velké osobní statečnosti je příběh občana bývalého Československa, sudetského Němce ze Svitav na Moravě Oskara Schindlera. Oskar Schindler byl podnikatel, který byl, ještě před samotným obsazením Sudet nacistickým Německem, členem Henleinovi sudetoněmecké strany a byl pokládán svými soukmenovci za loajálního nacistu, ale jeho důvody pro vstup do této strany byly zřejmě spíše pragmatické a to hlavně kvůli podnikání. Skutečnost, ţe byl členem Henleinovi strany a ze strany nacistů nebyl důvod mu nedůvěřovat byla, jak se později ukázalo, velká výhoda při uskutečnění záchrany asi 1.200 ţivotů ţidovských vězňů z koncentračních táborů většinou z území Polska. Oskar Schindler pod záminkou práce pro válečný průmysl, zaměstnával ve své továrně v moravském Brněnci vězně z koncentračních táborů z Polska a vytvořil jim ve své továrně snesitelné podmínky, které jim umoţnily přeţít válku. Zajímavostí je, ţe „zaměstnával“ daleko víc ţidovských vězňů neţ jich ve skutečnosti pro chod továrny potřeboval a mnoho z těchto „dělníků“ vlastně neumělo nic z práce v jeho továrně na nádobí pro Wehrmacht (německá armáda) a on si je přesto vyţadoval z koncentračních táborů jako specialisty pro svou výrobu. Oskar Schindler má pamětní desku v Parku hrdinů v Tel Avivu v Izraeli a v Jeruzalému byl prohlášen za spravedlivého (Ţidé věří, ţe mezi osobami neţidovského původu je určitý počet spravedlivých) a zasadil strom před památníkem Jad Vašem v Jeruzalému (památník obětí a hrdinů šoa). Pokud by nacisté tehdy prohlédly pravý účel Schindlerovi „podnikatelské činnosti“, tak by za svou statečnost a smysl pro lidskost zaplatil jistě ţivotem nebo minimálně pobytem v koncentračním táboře. Druhým příkladem velké osobní statečnosti a hlavně nelhostejnosti k osudu Ţidů je příběh sira Nicolase George Wintona, burzovního makléře ţidovského původu z Velké Británie. Po událostech v Německu, zejména po tzv. „Křišťálové noci“ v roce 1938, kdy bylo zřejmé, ţe jsou ţidovští obyvatelé, na území ovládaném nacisty, ohroţeni na ţivotě. Jako reakci na to ve Velké Británii zaloţilo několik dobrovolníků Britský výbor pro uprchlíky z Československa. Lidem z tohoto výboru bylo jasné, ţe je nemoţná snaha o záchranu 27

celých rodin perzekuovaných, proto byla zvolena varianta adopcí jednotlivých dětí z pronásledovaných rodin, která byla v té době pro tyto rodiny velmi citově bolestivá, ale historie ukázala, ţe velmi prozíravá. Adoptivní rodiny byly vybrané rodiny z Velké Británie. Tento způsob záchrany ţidovských dětí byl zvolen hlavně z důvodu administrativní náročnosti vyřízení povolení k vycestování z protektorátu a druhým velmi významným faktorem byl čas, aby bylo moţno zachránit co nejvíc dětí v co nejkratší době. Sir Nicolas Winton, jako pracovník jiţ zmíněné organizace, vyhledával, spolu s několika dalšími dobrovolníky, vhodné rodiny k adopci na území Velké Británie a vyřizoval taktéţ na území Velké Británie všechna potřebná povolení. Mezitím dobrovolník ze stejného výboru Trevor Chadwick v Praze kontaktoval v Praze rodiny, které měly zájem poslat své dítě do Velké Británie, a také zařizoval potřebná povolení pro vycestování dětí u okupačních úřadů. V období od 14. března1939 do 2. srpna 1939 bylo vypraveno několik vlaků s ţidovskými dětmi a celkový počet takto zachráněných dětí dosáhl čísla 669. Poslední vlak s dětmi měl být vypraven 1. září 1939, ale ten vzhledem ke zhoršující politické situaci jiţ neodjel.17 Sir Nicolas George Winton nikdy svůj čin neprezentoval, a kdyby nebylo jeho ţeny, která nalezla náhodou dokumenty týkající se záchrany ţidovských dětí a předala je novinářům, nikdy by se svět nedozvěděl o jeho zásluze na záchraně lidských ţivotů. Sir Nicolas George Winton je opětovně v letošním roce navrhován, ve svých bezmála 102 letech, na Nobelovu cenu za mír. Sir Winton je velmi uznáván v Izraeli a má také své místo v památníku Jad Vašem a pravidelně, od objevu zmíněných dokumentů, se uskutečňuje se setkání „Wintonových dětí“ a jejich potomků. Za spravedlivého nebyl sir Winton prohlášen Izraelem pouze z důvodu, ţe tento status se uděluje pouze osobám bez ţidovského původu.

2.3. Poválečná léta a období totalitního Československa Do poválečného Československa se vrátilo malé mnoţství původního ţidovského obyvatelstva, neboť velká část nepřeţila šoa a ti co přeţili, odcházeli po válečných zkušenostech do USA, Austrálie, Kanady a dalších zemí nebo se podílet na přípravě vzniku vlastního ţidovského státu Izrael.

17

Wikipedie, Nicolas Winton, [online]. 2010 [cit. 2010-12-23]. Dostupný z WWW: .

28

V roce 1948 byl zaloţen na etnickém a náboţenském základě ţidovský stát Izrael, který Československo v jeho počátcích velmi podporovalo a bylo pátou zemí na světě, která existenci samostatného státu Izrael uznala. Československo pomáhalo Izraeli s budováním armády, prodejem zbraní a mělo s Izraelem, v letech 1948 aţ 1956, nadstandardní diplomatické a ekonomické vztahy. Bylo to dáno politikou Sovětského svazu, kde byl záměr, ţe Izrael bude nová sféra vlivu komunistických satelitů. V době tzv. suezské krize v roce 1956 se Izrael jasně vyprofiloval jako hlavní spojenec USA a země komunistického bloku s Izraelem přerušily diplomatické styky. Od té doby do roku 1989 lze povaţovat antisemitismus jako součást státní politiky a stát Izrael je vţdy stavěn do role imperialistického agresora. Československo podporuje v té době ekonomicky a dodávkami zbraní všechny nepřátele státu Izrael, ať jde o Libyi nebo později Libanon a pomáhá s výcvikem arabských teroristů.18 Za antisemitský akt státní politiky po válce lze také povaţovat proces s Rudolfem Slánským v padesátých letech minulého století, kdy byl Rudolf Slánský zadrţen spolu s dalšími třinácti funkcionáři KSČ a ve vykonstruovaném procesu bylo jedenáct z nich včetně Rudolfa Slánského odsouzeno k trestu smrti a oběšeno. Většina ze souzených komunistických funkcionářů měla ţidovský původ. Proces s těmito funkcionáři bylo, s největší pravděpodobností, kopírování sovětské represivní politiky a snaha zalíbit se sovětským komunistům, neboť Stalin před tím také zatýkal a popravoval komunistické funkcionáře ţidovského původu.

2.4. Devadesátá léta a antisemitismus v České republice V první polovině devadesátých let je neonacistická scéna a skupiny, které mají vztah k antisemitismu značně roztříštěná a nejednotná. Jsou zde skupiny skinheads, které mají ve svém programu pouze podporu vlastenectví, jako jsou kališníci a pro ty je antisemitismus okrajovou záleţitostí nebo se s ním vůbec neztotoţňují. Jsou zde ale militantní skupiny skinheads, které se hlásí k odkazu Rudolfa Hesse a navazují spolupráci s německými nacionalisty. U této skupiny skinheads je antisemitismus, vedle propagace nenávisti k Rómům, jako jedna z hlavních náplní jejich činnosti. Projevuje se to v textech písní skinheadských kapel a šířením tiskovin, kde je útočeno na Ţidy formou šíření různých kulturních stereotypů, polopravd, lţí a překrucováním faktů. Jako příklad bych zde uvedl 18

Wikipedie, Izrael, [online]. 2010 [cit. 2010-12-28]. Dostupný z WWW: .

29

článek ze skinheadského časopisu „Nová krev“, který vyšel v roce 1995. Tento článek uţívá citací z ţidovského učení Talmud a má ukazovat Ţidy „v pravém světle“v ohledu chování k ţenám a v tomto duchu je veden i komentář k těmto úryvkům z Talmudu. Nad tímto článkem je vyobrazena postava skinheada s hammerem (kladivem), jak rozbíjí šesticípou „Davidovu hvězdu“: Talmud a ţena Mojţíš pravil: „Nepoţádáš manţelky svého bliţního“. Talmud učí: Mojţíš zavrhuje u ţidu cizoloţství se ţenou bliţního, tj, ţenou ţida, ţena jiná tj. ţena neţidů je vyjmuta. Tato hanebná zásada je přirozeným následkem té,která nepřiznává neţidovi hodnost člověka, neboť o manţelství mluvíme jen u lidí, co se týče zvířat, mluví jen o oplození. Neţid se řadí (podle Talmudu) aţ za psy. Na slavnostech se smí připravovat jídlo pro psy, ale né pro neţidy, nedoť jsou povinni psy nechat ţít, nikoli ale neţidy. Neţidovi nesníte darovat maso. Lepší je hodit ho psům, protoţe pes je lepší neţ neţid. Neţid je roven nečistému lesnímu praseti. Cizí ţena, která není ţenou izraelskou, je hovadem. Prorok Elias prohlašuje v Talmudu, ţe on chce vzdor svátku smíření pohanit mnoho panen. Elias, však vešel do věčného ţivota, protoţe zůstal zatvrzeně ţidem a vše mu bylo odpuštěno. Co však řekne ţidovská paní, kdyţ její manţel chodí za jinou? NIC! Ona nemá právo něco říci, protoţe všechno, co chce ţid se svojí ţenou učinit, smí učinit jako s kusem masa od řezníka, které můţe jíst pečené, vařené i dušené. Jako důkaz můţe poslouţit případ jedné ţeny, která si stěţovala u rabína, ţe muţ s ní zachází sodomsky. Soudce však odpověděl: „Dcero, nemohu Ti pomoci, zákon (samozřejmě talmudský) Tě nechrání. Toto hanebné učinění najdeme nejen ve starý, ale i v nových vydáních Talmudu. Veřejné modlitby v Sinagoze vyţadují (podle Talmudu) přítomnost deseti muţů, devět muţů a milion ţen netvoří shromáţděním úplným protře ţena je ničím19. Záměrně byl proveden doslovný opis ze zmíněného skinheadského časopisu včetně pravopisných chyb a překlepů, aby bylo moţno si utvořit obrázek o úrovni této tiskoviny. Celý časopis je psán na psacím stroji a poté kopírován.

19

Talmud a ţena. Nová krev. 1996, 3, s. 8.

30

2.5. Ţidovská komunita v ČR a projevy antisemitismu v současnosti V současnosti je rétorika neonacistů propracovanější a uţívají ke své antisemitské „argumentaci“ aktuálnějších témat jako je politika státu Izrael a popírání šoa a k šíření těchto názorů vyuţívají moderních technologií, hlavně internet. Internetové stránky s touto tématikou jsou většinou zřízeny v zemích, kde šíření takovéto propagandy není trestným činem, ale také v jazycích zemí, kde takové jednání je trestné. Z rozhovoru s předsedou karlovarské Ţidovské obce panem Pavlem Rubínem vyplynulo, ţe se nesetkal s ţádným útokem na Ţidovskou obec a to ani verbálním. Občas dochází k hanobení ţidovských hřbitovů tím, ţe je někdo pomaluje antisemitskými hesly a nacistickými symboly anebo je pouze zničí, coţ je nejčastěji. Je otázkou, zda je toto dílem antisemitů anebo spíše vandalů, coţ je pravděpodobnější. Pan Pavel Rubín také sdělil, ţe z vybraných zemí, které jsou předmětem této diplomové práce, tedy České republiky, Spolkové republiky Německo, Polské republiky a Slovenska, vychází nejlépe, co se týká antisemitismu, Česká republika, kde se cítí ţidovská komunita nejbezpečněji. Protoţe byly zajímavé i argumenty antisemitů a aby byla dodrţena objektivita zpracovávaného tématu, byl proveden rozhovor se dvěma bývalými příslušníky hnutí Skinheads, kteří patřili v minulosti k tzv. tvrdému jádru a byli i pravomocně odsouzeni za výtrţnictví při těchto akcích. Z rozhovoru vyplynulo, ţe aktuální téma pro neonacisty v současnosti je „rómská otázka“ a antisemitismus je okrajový. Na dotaz, zda mají nebo měli antisemitské postoje, odpověděli, ţe ano, protoţe se jim nelíbí silná pozice státu Izrael a jak ze sebe „furt dělají chudáky“ a tím si vynucují výhody, ale ţe proti Ţidům jako lidem nic nemají a věří, ţe šoa proběhlo a David Irving je lhář, pokud to popírá. Pouze měli tendenci pochybovat o počtu obětí šoa. Na základě telefonického rozhovoru s ředitelem Ţidovského muzea v Praze Dr. Leo Pavlátem, bylo zjištěno, ţe nejvýstiţněji se k situaci v oblasti antisemitismu vyjadřuje kaţdoroční zpráva Bezpečnostní informační sluţby České republiky nebo ještě podrobnější je výroční zpráva o antisemitismu v ČR od Fóra proti antisemitismu. Z důvodu, ţe do současné doby nebyla zpracována výroční zpráva ani jedné z institucí za rok 2010, byla pouţita výroční zprávy za rok 2009, které dávají, dostatečný obraz o situaci

31

v České republice v problematice antisemitismu. Zpráva BIS se věnuje více tématům bezpečnostní situace v ČR, proto byla pouţita pouze část týkající se neonacismu. Z obou zpráv vyplývá, ţe situace v České republice není v otázce antisemitismu vyhrocená, ale nelze jí v ţádném případě podceňovat, coţ vlastně potvrzuje slova předsedy karlovarské Ţidovské obce pana Pavla Rubína. Část výroční zprávy BIS ČR vztahující se k neonacismu a projevům rasismu:

Neonacistická scéna

Na neonacistické scéně pokračovaly v roce 2009 změny, které byly patrné jiţ v roce předcházejícím. Nadále existovaly sítě neoficiálních lokálních uskupení Národní odpor (NO) a Autonomní nacionalisté (AN). Současně ale sílilo postavení registrované politické strany – Dělnické strany (DS), jejímţ prostřednictvím se čeští neonacisté pokusili stát se standardní politickou silou, která by nabízela alternativní řešení různých současných problémů. Na začátku roku 2009 byla v jejich aktivitách patrná jistá zdrţenlivost a obezřetnost, coţ souviselo s prvním návrhem vlády ČR na rozpuštění DS. Avšak i přesto bylo zaloţeno občanské sdruţení Dělnická mládeţ, mládeţnická organizace DS. Zamítnutím prvního vládního návrhu na rozpuštění DS Nejvyšším správním soudem (NSS) vzrostlo sebevědomí pravicových extremistů a povzbudilo je to k další činnosti. Veřejné aktivity DS začaly opět narůstat. DS se tak postupně stala nejvýraznějším a médii nejvyhledávanějším krajně pravicovým subjektem. To jí dopomohlo k určité popularitě, díky níţ dosáhla i relativního úspěchu ve volbách do Evropského parlamentu. V nich překročila jednoprocentní hranici a získala tudíţ nárok na státní příspěvek na volební náklady. Ve druhé polovině roku 2009 byla činnost DS spojena především s přípravami na podzimní předčasné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Vedení se snaţilo navázat uţší spolupráci i s osobami spjatými s jinými krajně pravicovými politickými stranami. Mezi kandidáty DS se například objevili i někteří současní či bývalí republikáni. Kromě řady vlastních akcí zaštítila DS svým jménem i některé akce pořádané neonacisty z NO či AN. Vzhledem k úzké spolupráci těchto subjektů a jejich personálnímu propojení

32

bylo v některých případech velmi obtíţné odlišit „standardní předvolební mítink“ politické strany od „neonacistické demonstrace“. Po zrušení podzimních předčasných voleb se hlavním tématem pro DS stal nový vládní návrh na její rozpuštění, podaný k NSS v září 2009. Ačkoliv se vedení strany připravovalo na vlastní obhajobu, současně plánovalo, ţe v případě rozpuštění DS bude plynule pokračovat v politické činnosti pod hlavičkou jiné politické strany, přičemţ jednou z variant byla Dělnická strana sociální spravedlnosti. Z neregistrovaných neonacistických uskupení byl nejvýznamnějším i nadále Národní odpor. Část jeho předních aktivistů se však více věnovala politické činnosti v DS. Členové NO se v průběhu roku sice podíleli na organizování několika veřejných akcí, avšak v řadě případů byly prezentovány jako akce DS. V rámci vlastní činnosti se NO, oproti DS, snaţil oslovit a zaujmout především nacionalisticky smýšlející mládeţ, a proto vedle poklidných demonstrací pořádal i různé provokativní aţ konfrontační akce a koncerty. Stále významnější pozici na české neonacistické scéně získávali Autonomní nacionalisté. Vzhledem k tomu, ţe se v porovnání s NO jedná o organizaci mladší a svým způsobem modernější, jsou její ideová východiska a postoje bliţší nové generaci pravicových extremistů. Nelze proto vyloučit, ţe v budoucnu by AN mohli převzít po NO pozici hlavního uskupení této scény. V druhé polovině roku 2009 aktivity neonacistické scény podstatně ovlivnily policejní akce, při nichţ bylo postupně zatčeno a obviněno několik neonacistů, včetně osob podezřelých ze spáchání ţhářského útoku ve Vítkově. Pravicoví extremisté v reakci na kroky policie vyvíjeli různé aktivity na podporu vězněných soukmenovců. Zapojili se do nich především aktivisté AN a NO, kteří uspořádali řadu protestních spontánních demonstrací. DS, jakoţto legální zastřešující subjekt, byla zpočátku spíše zdrţenlivá a pasivní, coţ pravděpodobně vedlo některé neonacisty k zakládání různých iniciativ, vzbuzujících alespoň navenek zdání neextremistického subjektu. Některé z nich nabízely právní poradenství, jiné pořádaly akce na podporu stíhaných osob. Na konci roku se začala v pomoci uvězněným extremistům angaţovat i DS. Policejní akce přispěly současně k výraznému útlumu v pořádání společenských aktivit s hudební produkcí. Zatímco v první polovině roku pravicoví extremisté ještě pokračovali v pořádání menších koncertů pro malý počet účastníků, ve druhé polovině poklesl i počet těchto akcí na minimum. S rostoucími obavami spojenými s pořádáním a účastí na koncertech v ČR se však zvyšovala obliba akcí, které pořádali čeští pořadatelé pro české

33

účastníky mimo území ČR, zejména v Polsku a na Slovensku. Lze očekávat pokračování tohoto trendu. V průběhu roku 2009 se několikrát projevila i zvýšená radikalizace neonacistického hnutí, doprovázená ochotou jeho stoupenců ke konfrontaci nejen s militantními antifašisty, ale i s představiteli státní moci. V rovině verbální se spíše spekulativně a nereálně hovořilo o útocích na veřejné činitele, jako jsou politici, státní zástupci, atp. V rovině reálné docházelo ke skutečným fyzickým napadením nejen odpůrců z řad levicových extremistů (jako dříve), ale i policistů, zasahujících na různých pravicově extremistických akcích.20

Krajně nacionalistická scéna

Nacionalistická scéna je v porovnání s neonacistickou částí krajně pravicového spektra početně mnohem slabší a je dlouhodobě názorově velmi nejednotná. Její stoupenci se stejně jako v minulých letech podíleli především na činnosti několika marginálních politických stran, občanských sdruţení či iniciativ. Aktivity nacionalistů v roce 2009 aţ na výjimky nebyly schopny upoutat pozornost médií a veřejnosti. Navíc se projevoval postupný útlum činnosti i u těch nacionalistických subjektů, které byly v minulých letech alespoň částečně aktivní. Proto byla tato scéna z bezpečnostního hlediska v roce 2009 zcela nevýznamná, coţ platilo i o Národní straně (NS) a Sdruţení pro republiku – Republikánské straně Československa (SPR-RSČ), které v minulých letech patřily k nejviditelnějším skupinám.21 Zpráva Fóra proti antisemitismu je podrobnější a uvádí mimo jiné, také konkrétní projevy antisemitismu:

Výroční zpráva o antisemitismu v ČR 2009 Fórum proti antisemitismu působí při Federaci ţidovských obcí a je centrálním evidenčním místem pro antisemitské projevy zaznamenané ţidovskými organizacemi v ČR. Zdrojem 20

Neonacistická scéna. In Výroční zpráva 2009 [online]. Praha : BIS, 16.6.2010 [cit. 2010-11-11]. Dostupný z WWW: .

21

Krajně nacionalistická scéna. In Výroční zpráva 2009 [online]. Praha : BIS, 16.6.2010 [cit. 2010-11-11]. Dostupný z WWW: .

34

informací jsou média, internet a jednotliví členové Federace ţidovských obcí. Celkový počet evidovaných antisemitských incidentů v roce 2009 byl 28.

Hlavní události roku 2009: Vláda se neúspěšně pokusila o rozpuštění Dělnické strany (DS). Na podzim byl podán nový návrh. Návštěva amerického popírače holocaustu Davida Dukea v Praze, která byla den po jeho příjezdu ukončena oficiálním vyhoštěním ze země. V rámci několika policejních akcí bylo od června do prosince zatčeno několik desítek osob od pořadatelů neonacistických koncertů přes lídry neonacistických organizací aţ po přispěvatele na antisemitská fóra a blogy. Premiér a jeho rodina se díky ţidovskému původu ocitli na seznamu „nepohodlných“, který si vedla skupina neonacistů WhiteJustice. Část neonacistů začala klást důraz na vyhýbání se konfliktům s policií, snaţí se získat podporu veřejnosti civilním vystupováním, důsledně vyuţívá zákonných moţností k pořádání svých aktivit. Agresivní chování a brutalita členů neonacistické scény se však projevili například vhozením zápalné lahve do domu ve Vítkově či při oslavách 17. listopadu, kdy se neonacisté pokusili o narušení vzpomínkového pochodu a došlo ke střetu s policií. Během roku 2009 došlo k většímu strukturování a profesionalizaci neonacistické scény. Současně se však na pravicové extrémisty začaly také zaměřovat státní orgány, které proti nim aktivně zasahují. U veřejnosti radikálové a jejich myšlenky příliš úspěch nenacházejí. Vůči ţidovské komunitě se neonacisté projevují verbálními útoky, spontánními shromáţděními blízko ţidovských objektů a snahou o monitorování akcí, kde se předpokládá účast ţidovských návštěvníků. V roce 2009 došlo k nárůstu vandalismu na ţidovských hřbitovech a památnících, naopak fyzický útok nebyl zaznamenán ani jeden. Nadále pokračuje trend profesionalizace neonacistických akcí a většího vyuţívání právních moţností obhajoby jejich pořádání. Výrazným posunem je také vznik občanského sdruţení Ingenuus, které pro neonacisty pořádá bezplatné právní semináře zaměřené například na postup při výslechu.

35

Dělnická strana pokračovala ve vyuţívání citlivých společenských témat k získání širší volební základny, neţ je neonacistické hnutí. V březnu 2009 se ubránila pokusu o rozpuštění a ve volbách do Evropského parlamentu zaznamenala jistý úspěch. Česká společnost však zjevně nevidí alternativu ve straně, která je otevřeně rasistická a xenofobní, nezdráhá se pouţít násilí, jinak ale nenabízí ţádnou smysluplnou alternativu. DS se také nepodařilo stát se respektovaným hráčem mezi ultrapravicovými uskupeními na mezinárodní scéně. Občasně spolupracuje s německou NPD, ale jinak představitelé DS nejsou pravidelnými hosty na setkáních radikálů v Evropě. Operace izraelské armády v Gaze na přelomu roku 2008 a 2009 nevyvolala velký počet demonstrací, ale velmi se navýšil počet článků navenek kritizujících Izrael, avšak slouţících k podpoře antisemitských názorů. Znovu se ukázalo, ţe antisemitismus se můţe stát pojítkem mezi neonacisty a islamisty. Islamismus vycházející z českého prostředí není zatím aktuální hrozbou, avšak Praha a její ţidovské objekty jsou potenciálním cílem islamistických útočníků ze zahraničí. EVIDOVANÉ ANTISEMITSKÉ PROJEVY Útoky na majetek: 1. 15.1. Neznámý vandal posprejoval památník obětem holocaustu v Teplicích. 2. 26.1. Neznámý vandal posprejoval fasádu synagogy v Třebíči nápisem: „Ţidi vraťte Gazu vrazi dětí“. 3. 30.6. Neznámí vandalové poničili ţidovskou část hřbitova v Uherském Ostrohu. Poničili a vyvrátili 63 náhrobků, škoda byla odhadnuta na půl milionu korun. 4. 28.10. Neznámý vandal posprejoval památník obětem holocaustu v Teplicích. 5. Chotěbořský památník ţidovským občanům, kteří zahynuli v koncentračních táborech během druhé světové války, byl v listopadu poničen a vyvrácen. Policie podezřívá 3 muţe ve věku 19, 20 a 21 let. 6. 4.12. Památník obětem holocaustu na ţidovském hřbitově v Neředíně (Olomouc) byl posprejován nápisy „Odpor.org“ a symboly Dělnické strany – ozubenými koly.) Obtěţující chování: 1. 11.1. Neonacisté v kuklách oblečeni ve stylu black block narušili shromáţdění ŢLU. Nesli palestinské vlajky a volali hesla jako: „USA a Izrael, táhněte do pekel!, Zastavte holocaust v Gaze!“

36

2. 23.1. Svaz muslimských studentů a mládeţe uspořádal protestní pochod Starým městem. Asi 100 lidí, zejména mladých cizinců s palestinskými vlajkami a slogany: „The end of Zionism=peace”, “Israel kills our children” nebo “Bush, Olmert, Livni, Barack-war criminals”. 3. 14.3. Při pochodu neonacistů v Plzni, nazvaném Protest proti Sionismu, někdo provolával „Ţidi do plynu“.22

22

Výroční zpráva o antisemitismu v ČR 2009. Fórum proti antisemitismu při Federaci ţidovských obcí v ČR [online]. 2010, 1, [cit. 2010-11-11]. Dostupný z WWW: .

37

Slovensko 3.1. Historický exkurs Ţidé se v oblasti dnešního Slovenska začali usídlovat jiţ asi před více, jak jedním tisícem let a od samého počátku zde mezi nimi a většinovou společností fungovala animozita, převáţně z náboţenských důvodů. Zlepšení situace přinesl aţ Toleranční patent císaře Josefa II. V roce 1781, který přiznával svobodu vyznání mimo jiné i Ţidům v rámci Rakouska – Uherska. K faktickému zrovnoprávnění ţidovského obyvatelstva však došlo bezmála o sto let později. Zrovnoprávnění ovšem neznamenalo, ţe by se protiţidovské nálady ztratily, pouze došlo k tomu, ţe k rovině náboţenské intolerance se přidala i rovina ekonomická, nacionalistická a rasistická. Bohuţel k antisemitskému postoji Slováků přispěli v době obrození i slovenští buditelé jako byli Štúr a Hurban. Jejich rétorika poslouţila později i pro propagační účely Hlinkovy gardy. Se vznikem samostatného Československa v roce 1918 docházelo k protiţidovským akcím, jako bylo rabování obchodů a různých výtrţností. Později se však situace stabilizovala a k těmto excesům nedocházelo v masovém měřítku.

3.2. Samostatný Slovenský štát Otázka antisemitismu na Slovensku v novodobých dějinách kulminovala 14. března 1939 se vznikem samostatného Slovenského státu. Slovenský stát vyuţíval předsudků a mýtů převáţně katolického obyvatelstva ve vztahu k ţidovskému etniku a to jak předsudků náboţenských, kdy bylo například obecně přijímáno jako historická skutečnost, ţe Jeţíše Krista zabili Ţidé nebo společenských a politických ve smyslu, ţe Ţid je lichvář a pijavice a je škůdcem Slovenského státu a usiluje o světovládu ve spojení s bolševismem. Tyto předsudky a lţi na tradičně silně katolicky zaměřeném Slovensku našly úrodnou půdu také proto, ţe vzdělanost obyvatelstva byla velmi nízká, tehdejší stát byl postaven na klerikálním a fašistickém základě a byl těsně politicky, hospodářsky a vojensky spjat s „Třetí říší“ Adolfa Hitlera tak, aţ se dá hovořit o vazalství. Z pohledu vládnoucích elit

38

politických a podnikatelských zde byla jedna podstatná skutečnost a tou byl ţidovský majetek, kterého by bylo moţné se, po „odstranění“ Ţidů, zmocnit, přičemţ ale zdaleka na Slovensku neplatila rovnice, co Ţid, to boháč. Představitelem Slovenského státu té doby byl prezident Jozef Tiso, který byl, ale zároveň také aktivním katolickým knězem a vůdcem vládnoucí a fakticky jediné strany „Hlinkovej slovenskej ľudovej strany“. Praktickými vykonavateli antisemitské politiky na Slovensku byl Alexander Mach, přednosta Úřadu propagandy a pozdější hlavní velitel Hlinkovy gardy a ministr vnitra a ministr zahraničních věcí a ministerský předseda Vojtech Tuka. Hlinkova garda byla polovojenská organizace „Hlinkovej slovenskej ľudovej strany“ na způsob německých SA ve vtahu s NSDAP. Příslušníci Hlinkovo gardy byli praktičtí vykonavatelé slovenské protiţidovské politiky tím, ţe se podíleli na rozsáhlých represích vůči svým ţidovským spoluobčanům nejprve štvavou nenávistnou kampaní, později přistoupili k násilným akcím proti ţidovskému majetku, obchodům apod. a Ţidům samotným a největší podíl na řešení „ţidovské otázky“ na Slovensku měli tím, ţe zajišťovali transporty slovenských Ţidů do koncentračních táborů, které byly mimo území tehdejšího Slovenského státu. V zahraniční politice tehdejšího Slovenského státu bylo moţno vysledovat, z hlediska antisemitské politiky, dva aspekty a to, ţe Slovenský stát aktivně spolupracoval s „Třetí říší“ na poli diplomatickém i v tomto ohledu, kdy na Slovensku působili různí poradci z Německa a Slovensko mělo mnoho konzulárních zastoupení na území Německa a řešení „ţidovské otázky“ samostatným tématem těchto bilaterálních vztahů a druhý aspekt byl ten, ţe k řešení „ţidovské otázky“ přistupoval Slovenský stát velmi iniciativně ve srovnání s jinými německými satelity, jako bylo horthyovské Maďarsko nebo Mussoliniho Itálie.

Ve Slovenské republice, jak se oficiálně nazývala, ţilo 2.600.000 obyvatel, z toho 89.000 ţidovských. Politika Slovenského státu byla od samého prvopočátku zaměřena antisemitsky a nejen z důvodů, ţe Slovenský stát byl vazalem hitlerovského Německa a byl na něj vyvíjen tlak ze strany tohoto slovenského spojence ale, jak jiţ bylo zmíněno, vycházela tato politika z vlastních zdrojů a pohnutek s vyuţitím jiţ uvedených předsudků a

39

kulturních stereotypů vůči ţidovské minoritě. Antisemitismus se stal oficiálním politickým programem Slovenského státu. Měsíc po vzniku samostatného Slovenského státu začaly vstupovat v platnost první právní normy zaměřené proti ţidovskému obyvatelstvu, kde byl za Ţida povaţován prozatím příslušník ţidovské menšiny dle náboţenské příslušnosti. Z počátku docházelo k vyřazování ţidovských občanů ze společnosti a hospodářského ţivota pozvolna, byť přijaté právní normy v této oblasti, umoţňovaly perzekuovat a diskriminovat ţidovské obyvatelstvo zcela otevřeně a v oblastech např. hospodářské politiky skrytě s tím, ţe jde o nápravu dřívějších sociálních křivd. Účast Ţidů ve veřejném ţivotě byla stanovena kvótou čtyř procent, která měla odpovídat podílu ţidovského obyvatelstva na počtu obyvatel na Slovensku. Tuto kvótu nebylo moţno uplatnit v praxi. Pod zvyšujícím se tlakem chtělo mnoho ţidovských obyvatel zvolit dobrovolnou emigraci ze země. Zájem reţimu na dobrovolné emigraci ţidovského obyvatelstva byl velký, neboť za její povolení byly účtovány poplatky. Okruh zemí, kam mohli ţidovští emigranti směřovat byl, se stále zmenšoval se zvyšujícím napětím v celé Evropě a počátkem války byla jiţ dobrovolná emigrace velmi sloţitá. Ve vedení Slovenského státu byly na řešení „ţidovské otázky“ dva názorové proudy a to konzervativci, kteří chtěli ţidovskou otázku řešit pozvolna a pak radikálové z řad slovenských národních socialistů, kteří volali po razantních krocích a chtěli okamţité přijetí právních norem v této oblasti. Na Slovensku zároveň prostřednictvím tisku probíhala kampaň proti ţidovskému obyvatelstvu, ve které byly pouţívány jiţ zmiňované kulturní stereotypy, předsudky a lţi ve smyslu, ţe Ţidé mohou za rozpoutání války a usilují o nadvládu nad celým světem. Tato propaganda byla také cílena na většinovou křesťanskou společnost ve smyslu, ţe Ţidé chtějí zničit křesťanskou víru a ţe jsou zástupci ďábla na zemi a poukazoval na údajné ţidovské rituály. Další významným prvkem této štvavé kampaně byl prvek rasový, kdy bylo většinovému obyvatelstvu podsouváno, ţe Ţidé nejsou vlastně ani lidé. Po získání moci slovenským národním socialismem v polovině roku 1940, začala radikalizace ve věci tzv. řešení ţidovské otázky, kdy se Slovenský stát nechal inspirovat v plné míře hitlerovským Německem a začal zde působit německý poradce pro tuto oblast 40

Dieter Wisliceny, který přišel s plánem, ţe kdyţ zbaví ţidovské obyvatelstvo na Slovensku veškerého majetku, vznikne problém, který bude moţno řešit pouze vystěhováním. Slovenský sněm jako zákonodárný orgán Slovenského státu delegoval ústavním zákonem pravomoc k řešení „ţidovské otázky“ na vládu. Vláda vydávala různá prohlášení, kde zdůvodňovala svou protiţidovskou politiku, kde se zcela otevřeně přihlásila k nastoupené německé linii nacionálního socialismu. Prezident Tiso jako klerikální autorita odůvodňoval tuto politiku, se kterou se plně ztotoţnil, i z náboţenského hlediska a demagogicky jí podkládal i těmito argumenty: „Já říkám, bude to nejkřesťanštější, aţ to bude se ţidy úplně v pořádku. Národ nenecháme zahynout kvůli ţidovskému společenství. Pro mne je národ víc neţ ţidé, já si křesťansky řeknu: nejprve sebe a potom tebe.“23 Takováto a jiná prohlášení politických a křesťanských autorit v zemi, kde měl nacionalismus a křesťanské náboţenství velmi silnou podporu obyvatelstva, posilovala jiţ tak zakořeněné předsudky vůči ţidovskému obyvatelstvu. Protiţidovská politika na Slovensku vyvrcholila v září roku 1941 vydáním „tzv. ţidovského kodexu“, který byl věrnou kopií nechvalně známých nacistických „Norimberských zákonů“. Na základě této právní normy museli být Ţidé na Slovensku označeni ţlutou Davidovou hvězdou, byla omezována jejich osobní svoboda, jak ve veřejném ţivotě, kdy nemohli např. volně nakupovat, cestovat, navštěvovat společenské akce, byla pro ně stanovena policejní hodina a museli se podrobovat bezdůvodným osobním prohlídkám, tak také v soukromém ţivotě, kdy nesměli uzavírat manţelství a stýkat se s neţidovskými partnery a další potupná opatření. Ruku v ruce s touto politikou docházelo k fyzickému napadání, veřejnému poniţování a byly zneuctívány a ničeny synagogy a ţidovské hřbitovy. Tento vývoj byl velmi podobný jako v Německu té doby i s jeho tzv. „křišťálovou nocí“, kdy byly hromadně zapalovány synagogy a vytloukány ţidovské obchody. Ţidé byli vytlačováni také z profesního ţivota, i kdyţ fungovaly prezidentské výjimky, které byly ovšem udělovány ne z důvodů humánních, ale protoţe stát neměl v těchto profesích přiměřenou náhradu.

23

KAMENEC, Ivan. Slovenský štát v obrazech. Praha: OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, 2008. Ţidovská otázka, s. 144.

41

Na Slovensku se v roce 1941 ocitlo několik desítek tisíc o majetek okradených ţidovských občanů, kteří měli navíc mizivou šanci si sehnat práci a neměli skoro ţádná občanská práva. Byli zde pokusy vybudovat pracovní tábory a ghetta jako například v protektorátu Čechy a Morava ve městě Terezín. Tyto pokusy se nezdařily a v konečné fázi se podařilo vybudovat jen pracovní tábory v Novákach, Seredi a Vyhniach a několik menších pracovních středisek, kde bylo umístěno jen malé procento z celkového počtu těchto zbědovaných ţidovských občanů „Slovenského štátu“. Pro představitele Slovenského státu vyvstal problém a Němci přispěchali s nabídkou, ţe Ţidy vystěhují na východ Polska. Na diplomatické úrovni byl tyto věci zmocněn vyřizovat ministerský předseda a ministr zahraničí Vojtech Tuka, který se tohoto úkolu zhostil velmi ochotně. Slovenská vláda se zavázala „Třetí říši“, ţe za kaţdou takto deportovanou osobu ze slovenského území, zaplatí „poplatek“ 500 říšských marek. Za to Němci slíbili, ţe ţádnou osobu nevrátí zpět na území Slovenska a nebudou poţadovat majetek deportovaných osob. Samotné deportace organizovalo a zaštiťovalo ministerstvo vnitra Slovenska a prováděly je jemu podřízené Hlinkovi gardy, které vystěhovalce naháněly do dobytčích vagónů. V průběhu roku 1942 bylo ze Slovenska takto deportováno skoro 58.000 ţidovských obyvatel. Na počátku deportací byly vysídlovány osoby mladších ročníků a bylo to odůvodněno pracovní povinností a později pokračovaly deportace i ţen, dětí a starších lidí. Osoby takto vysídlené byly zbavovány slovenského občanství, coţ bylo legalizováno v polovině roku 1942, kdy Slovenské republiky přijal vystěhovalecký zákon. Ţidovské obyvatelstvo směřovalo do vyhlazovacích táborů, které přeţilo několik set osob. Slovenská republika jako jediný ze satelitů „Třetí říše“, který nebyl okupován, deportovala dobrovolně dvě třetiny svých ţidovských spoluobčanů do vyhlazovacích táborů. Malá část ţidovského obyvatelstva se transportům vyhnula udělením jiţ zmíněných prezidentských výjimek a několik tisíc osob uprchlo do sousedního Maďarska, kde byla protiţidovská politika o poznání mírnější. Tyto deportace ze slovenského území sebou nesly i protesty na mezinárodní úrovni. Zajímavostí je, ţe proti deportacím ţidovského obyvatelstva ostře protestoval Vatikán, přičemţ ve vedení Slovenského státu stál katolický kněz a přesto nebyl na tento protest 42

brán zřetel a deportace dále pokračovaly. Naopak Jozef Tiso prohlásil, dovolávajíc se křesťanských hodnot, ve svém projevu v Holíči v srpnu roku 1942: „Je to křesťanské, kdyţ se národ chce zbavit věčného nepřítele? O tom, ţe Slovákovi ţidovský ţivel ohroţoval ţivot, není třeba nikoho přesvědčovat. Vypadalo by to ještě mnohem hůř, kdybychom se od nich včas neočistili. Konali jsme tak podle příkazu Boţího: Slováku, shoď, zbav se svého škůdce.“ 24 Koncem roku 1942, po vyvezení 58.000 ţidovských občanů, deportace ustaly a na Slovensku zbyli pouze Ţidé, kterým byla udělena prezidentská výjimka a ti, kteří byli umístěni v jiţ zmiňovaných pracovních táborech na území státu. V deportacích bylo pokračováno aţ na podzim roku 1944, kdy Slovensko okupovaly německé jednotky a pak vše jiţ bylo převáţně v německé reţii. Za zmínku stojí pouze skutečnost, ţe při těchto následných deportacích bylo vyvezeno asi 13.000 osob a asi 1.000 osob bylo zavraţděno a umučeno ještě na území Slovenska německými jednotkami s velkým přispěním Hlinkovy gardy. Slovenská vláda v deportacích jiţ nepokračovala, ale i nadále vedla proti ţidovskému obyvatelstvu štvavou a lţivou kampaň. To pokračovalo aţ do osvobození Slovenska na jaře roku 1945.

3.3. Poválečná situace na Slovensku Po druhé světové válce zůstalo z původních 89.000 ţidovských obyvatel jen asi 20.000 etnických Ţidů, ale pro ţidovské obyvatelstvo nenastala doba, kdy by mělo docházet k nápravám křivd a vracení uloupeného majetku. Ţidé, kteří mluvili maďarsky a německy byli dokonce paradoxně dále perzekuováni jako příslušníci maďarského a německého národa. Náprava křivd ze strany úřadů probíhala velmi liknavě a stále zde byli velmi silné protiţidovské nálady, coţ vedlo k posílení sionistického hnutí a tendencím ţidovského obyvatelstva odcházet z území Československé republiky a podílet se na zaloţení ţidovského státu, coţ se povedlo v roce 1948, kdy byl zaloţen stát Izrael. Masový odchod ţidovského obyvatelstva z Československa nastal po komunistickém převratu v roce 1948. Komunistický blok v čele Sovětským svazem ideu samostatného 24

KAMENEC, Ivan. Slovenský štát v obrazech. Praha: OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, 2008. Ţidovská otázka, s. 148.

43

ţidovského státu podporoval, a to i materiálně, ale záhy nastal obrat a opět zavládla na Slovensku, respektive v celé Československé republice, protiţidovská nálada, hlavně za prezidentů Gottwalda a Zápotockého. Probíhaly různé zinscenované procesy, například proces s vysokým komunistickým funkcionářem ţidovského původu Slánským a další. Protiţidovská nálada zde byla aţ do sametové revoluce v roce 1989, i kdyţ se jiţ neprojevovala tak otevřeně a bez skrupulí jako v minulosti.

3.4. Současnost Dnešní situace na Slovensku je v otázce antisemitismu více napjatá neţ například v České republice, coţ je dáno jak kulturní tradicí země, tak také postoji současných slovenských politických, vědeckých a církevních autorit k této problematice. Jako příklad je nutno zmínit postoj trnavského arcibiskupa Jána Sokola, který otevřeně obhajuje postavu prezidenta prohitlerovského státu Jozefa Tisa. Ján Sokol slouţil dokonce v roce 2008 v Bratislavě mši za tohoto válečného zločince, v roce 2005 se osobně zúčastnil oslav zaloţení „Slovenského štátu“ a při té příleţitosti poţehnal Mgr. Mariánu Kotlebovi, který byl v té době předsedou strany Slovenská pospolitost – Národní strana, která se otevřeně hlásí k odkazu Andreje Hlinky, Jozefa Tisa, Vojtecha Tuky a Alexandra Macha. Arcibiskup Sokol ve svém vystoupení pro zpravodajskou televizní stanici TA3 uvedl, ţe si váţí osoby prezidenta Tisa se slovy „…my jsme byli hodně chudí, a kdyţ byl on, jsme byli teda na úrovni“.25 Na Slovensku, kde se tři čtvrtiny obyvatelstva hlásí ke katolické církvi, je projev takovéto církevní autority v tomto duchu, velmi zásadní a ovlivní mínění mnoha věřících. Při výše zmíněné mši také promluvil kontroverzní historik Milan S. Ďurica, který popřel jakýkoliv podíl Jozefa Tisa na deportacích Ţidů a Rómů z tehdejšího Slovenska. Samostatným problémem na Slovensku je postoj politické reprezentace k otázce antisemitismu a rasismu. Strana Slovenská pospolitost – Národní strana otevřeně hlásala protiţidovské a protirómské postoje a hlásila se otevřeně k odkazu právě „Slovenského štátu“. Členové této strany byli při veřejných vystoupeních oblečeni do uniforem, které byly velmi podobné uniformám Hlinkovy gardy. Při veřejných shromáţděních pouţívali mimo jiné hesla jako „Sláva Tisovi“ nebo „sionistická lobby“. Tato strana byla sice v roce 2006 Nejvyšším soudem zakázána, ale její činnost pokračuje ve straně „Ľudová strana Naše Slovensko“. 25

Arcibiskupovy soukromé oslavy. Lidové noviny [online]. 6.5.2008, 118, [cit. 2011-01-2]. Dostupný z WWW: <www.lidovky.cz/arcibiskupovy-oslavy-d3m-/ln_noviny.asp?c=A08050...>.

44

„Ľudová strana Naše Slovensko“ není parlamentní stranou na Slovensku, ale prvky xenofobie a nesnášenlivosti lze vysledovat i u stran parlamentních nebo těch, které v Parlamentu Slovenské republiky ještě nedávno byly, zejména u představitele Slovenské národní strany Jána Sloty, jehoţ výroky nesměřují proti Ţidům, ale proti Maďarům a Rómům. Situace Slovenska není v oblasti antisemitismu kritická, nicméně jí lze povaţovat obecně za horší neţ například v České republice a nelze jí v ţádném případě podceňovat, coţ potvrzují i zástupci ţidovských organizací.

45

Spolková republika Německo 4.1. Historický exkurs Německo je zemí, jehoţ dějiny a kultura v rámci Evropy byly nejvíce ovlivněny ţidovským náboţenstvím a kulturou a opačně ţidovstvo v Evropě bylo nejvíce ovlivněno Německem, ať uţ jeho kulturou, zvyky a jazykem. Osídlování německého území ţidovským obyvatelstvem se datuje v rozmezí 8. aţ 10. století. V německých zemích docházelo ve středověku k pronásledování Ţidů spíše z náboţenských důvodů, ale byly i případy, kdy naopak docházelo k situacím, kdy byli Ţidé vítaným elementem převáţně z hospodářských důvodů a byla jim i udělována různá privilegia ze strany vládnoucích panovníků světské, ale i církevní moci. Příkladem můţe být privilegium udělené biskupem Hutzmannem ze Špýru v roce 1084, který poskytl azyl pronásledovaným Ţidům a privilegium vystavené Jindřichem IV. v roce 1090 ve Wormsu, kterým potvrzoval jejich práva. Tento pozitivní postoj k ţidovskému obyvatelstvu byl však spíše výjimkou a docházelo k perzekuci Ţidů a jejich majetku a nezřídka i vyvraţďování jako za dob kříţových taţení. V roce 1235 ve Fuldě došlo poprvé v německých zemích k obvinění Ţidů ze smyšlených rituálních vraţd a 34 jich bylo upáleno.26 K těmto obviněním docházelo pak i v pozdějších dobách a Ţidé byli spojováni s ďáblem a podobně. Ţidé byli mimo jiné také předmětem nesnášenlivosti z důvodů jejich obchodních aktivit a půjčování peněz s úrokem a proti zástavě, přičemţ není bez zajímavosti, ţe sluţeb některých Ţidů v oblasti finančnictví vyuţívali šlechtici nejen v německy mluvících zemích. Kupříkladu rakouská císařovna Marie Terezie si vypůjčila v první polovině 18. století od dvorského Ţida Moše Lopeze Pereyry 300.000 zlatých na rozšíření vídeňského zámku Schönbrunn. Lze konstatovat, ţe německé obyvatelstvo nebylo vţdy k ţidovskému obyvatelstvu nakloněno, ale bylo hojně vyuţíváno jejich schopností na poli hospodářském, neboť mezi nimi bylo mnoho nejen zdatných obchodníků, ale i řemeslníků a umělců. Jisté zrovnoprávnění ţidovského obyvatelstva přineslo období osvícenství v druhé polovině 18. století, kdy probíhaly po celé Evropě snahy o emancipaci křesťanských

26

SCHUBERT, Kurt. Dějiny Ţidů. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 2003. Komorní otroctví, s. 43.

46

náboţenství a rovnost v občanských svobodách. Německý absolutistický stát měl zájem na emancipaci Ţidů, ale tyto důvody byly opět převáţně hospodářské. O rasovém antisemitismu v německých zemích lze hovořit v 19. století a za prvního vyloţeně rasového antisemitu v Německu byl Hartwig von Hundt-Radowsky , který ve svém „díle“ Ţidovské zrcadlo – obraz hanby a mravů starých a nových z roku 1819 mimo jiné uváděl: „Pokud někteří lidé vydávají dědičný a specifický zápach Ţidů za předsudek nebo výmysl, pak jsou důkazem toho, ţe jsou buď soudruhy Ţidů nebo se rozešli se svou rasou.“27 Za povšimnutí stojí, ţe jiţ v té době napsal: „Bylo by však nejlepší, kdyby země byla zcela očištěna od této havěti, a jsou k tomu hned dva prostředky. Buď ji vyhubit, nebo jako faraón … ji vyhnat ze země.“28 Takto radikální názory velmi silně připomínají rétoriku nacistických pohlavárů v době o více neţ sto let později. V druhé polovině 19. století se v Německu začala objevovat nová forma antisemitismu, která jakoby vycházela z darwinistického poznání a hlásala, ţe Ţidé nejsou vlastně ani lidé a rasově a geneticky jsou o mnoho hodnotnější neţ Germáni. Antisemitismus v té době nabíral na síle a opíral se různé pseudostudie zaměřené na nerovnost ras a rozdílnost dědičných vlastností. S antisemitskými postoji se neskrývali v té době ani významné osobnosti společenského ţivota, jako příklad lze uvést světově proslulého hudebního skladatele Richarda Wagnera, jehoţ hudba byla později tolik oblíbená u nacistických představitelů. Antisemitismus se stal od té doby v Německu také politickým programem mnoha stran hnutí a příručkou moderního antisemitismu se staly tzv. Protokoly sionských mudrců, které ač vyšly na počátku 20. století v carském Rusku, setkaly se v Německu se značnou odezvou, hlavně v době po první světové válce. Protokoly sionských mudrců byly padělkem ruské tajné sluţby slouţící pro potlačení demokratizačního procesu v Rusku a mělo se údajně jednat o tajné dokumenty, o kterých jednal první sionistický kongres v Basileji a kde bylo popsáno, jak se Ţidé chopí nadvlády nad celým světem. Tento falzifikát se stal oblíbeným dokumentem všech antisemitů, neboť byl spojován s teorií o „ţidovském spiknutí ovládnutí světa skrze finance“. 27 28

SCHUBERT, Kurt. Dějiny Ţidů. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 2003. Komorní otroctví, s. 43. SCHUBERT, Kurt. Dějiny Ţidů. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 2003. Komorní otroctví, s. 43.

47

Nárůst antisemitismu v Německu po první světové válce lze vysledovat také v souvislosti s jednou podstatnou historickou skutečností a tou byla Versailleská mírová smlouva z roku 1919, která poraţenému Německu a ostatním Centrálním mocnostem jako poraţeným v první světové válce přikazovala výrazně omezit svou vojenskou sílu a co bylo pro Německo nejhorší, platit drastické válečné reparace jako odškodnění. Následkem toho se stalo Německo hospodářsky slabým, vzrůstala nezaměstnanost, inflace dosahovala astronomických výšin a ţivotní úroveň obyvatelstva byla špatná. V této fázi vystoupili němečtí nacionalisté s teorií o ţidovském spiknutí, která u zbídačelého německého obyvatelstva docházela čím dál víc sluchu. Bída poválečného Německa byla svalována na světové ţidovstvo s touhou ovládnout svět s tím, ţe Ţidé měli rozpoutat světovou válku a poté zapříčinili poníţení a bídu Německa prostřednictvím paříţských mírových smluv, kterých byla Versailleská smlouva součástí. Tato absurdní teorie neměla ţádný reálný základ také s přihlédnutím k faktu, ţe na straně Centrálních mocností v době světové války oblékalo německou či rakouskou uniformu mnoho vojáků a důstojníků ţidovského původu a velká část jich v této válce za Německo a Rakousko - Uhersko poloţila ţivot nebo byla zraněna. Antisemitismus v době mezi světovými válkami byl šířen i v tisku, kdy například štvavý plátek „Der Stürmer“ líčil Ţidy jako ďábly a ţidovské náboţenské učení talmud jako návod na podvody a na páchání násilí na křesťanech. Dle této tiskoviny byla animozita mezi kapitalismem a komunismem pouze hrou světového ţidovstva. Takto byl vlastně vytvořen, později tolikrát pouţívaný, mýtus o „plutokratobolševizmu“. Antisemité byli také organizováni v různých spolcích, například „Reichshammerbund“ nebo „Všeněmecký svaz“. S těmito spolky byla spojena osoba zapřísáhlého antisemity Theodora Fritsche, který sepsal „Katechismus antisemity“, ze kterého se později stala „Příručka k ţidovské otázce“. Fritsch svým antisemitismem oslovoval převáţně střední stav. Nenávist vůči Ţidům hlásala i společnost, která si říkala „Němečtí křesťané“, která ve svém stanovisku uváděla, ţe je nutno zabránit sňatkům mezi Ţidy a Němci a zdůvodňovala to Boţí Vůlí: „Písmo svaté také vypovídá o svatém hněvu a zakázané lásce. Zejména je třeba zakazovat sňatky mezi Němci a Ţidy“. V tomto duchu byl vydán i „Německý apoštolát“, jinak také „Confesio Germanica“: „Věřím v Boha německého náboţenství, který působí v přírodě, v lidském duchu a v síle jeho národa. Věřím v pomocníka v nouzi, 48

Krista, který bojuje o čistotu lidské duše. Věřím v Německo, zemi, kde vzniká nové lidstvo.“ Proti tomuto se vymezil evangelický kazatel a křesťanský etik Ditrich Bohhoeffer, který odsuzoval antisemitismus, coţ se mu později nebylo nacisty zapomenuto a zahynul v koncentračním táboře. Postoj církve k antisemitismu byl spíše negativní, i kdyţ sympatie některých kněţí k nacismu byly zřetelné. Je paradoxní, vzhledem k historickému kontextu, ţe sympatiemi k nacismu a antisemitismu se vyznačovali spíše představitelé protestantských církví, které měly větší zastoupení na severu Německa neţ v jeho jiţní části, kde měla převahu církev katolická.

4.2. Druhá světová válka a šoa Samostatnou kapitolou v novodobých dějinách Německa jsou důsledky antisemitismu před a v průběhu druhé světové války, kdy přišlo o ţivot více, jak 6.000.000 evropských Ţidů a velké mnoţství jich bylo donuceno opustit své domovy. Za architekta holocaustu v Německu respektive v celé Evropě je povaţován rakouský rodák Adolf Hitler. Sám by samozřejmě nebyl schopen uskutečnit tak zrůdný a rozsáhlý plán, jakou byla likvidace evropských Ţidů v takovém měřítku, ale lze s určitostí tvrdit, ţe byl hlavním, ale ne jediným viníkem celé tragédie. Sám Adolf Hitler, před vstupem do politiky, kdy se začaly projevovat jeho antisemitské názory, ţil před 1. světovou válkou v rakouském Linci a později ve Vídni, kde byla v té době velká ţidovská komunita. Není zaznamenána ţádná událost z jeho ţivota za jeho pobytu v Rakousku, ze které by bylo moţno vysledovat jeho pozdější antisemitské postoje. Jeho pozdější nenávistné projevy a kroky vůči Ţidům nebyla však pouze politická propaganda, která by nevycházela z jeho osobních ţivotních postojů. Hitler započal se svou antisemitskou štvavou kampaní aţ v roce 1919, kdy ještě jako voják německé armády dostal za úkol odpovědět písemně na dotaz vojáků v jednom kurzu, zda vláda dostatečně odhadla vliv Ţidů na politiku v Německu. Hitler ve svém elaborátu napsal, ţe Ţidé vykořisťují národy, šíří rasovou nákazu a rozlišil antisemitismus emoční, který je spontánní, jehoţ projevy jsou například pogromy, který nevede k vyřešení ţidovské otázky a poté antisemitismus rozumový, který má být promyšlený a legislativní cestou dosáhne konečného odstranění Ţidů. V této jeho písemné zprávě lze jiţ vysledovat myšlenky, které vedly k holocaustu.

49

Po roce 1919 nemohl Adolf Hitler zůstat v armádě a usadil se natrvalo v Německu, konkrétně v Mnichově. V té době vstupuje do malého politického uskupení Německé dělnické strany, kde se dostal záhy do jejího čela. Tato strana se posléze přejmenovala na nechvalně známou Národně socialistickou dělnickou stranu (NSDAP). V jejím politickém programu z února roku 1920 byly návrhy na zrušení občanských práv Ţidů a jejich propuštění z veřejných sluţeb. Za zmínku stojí událost, která se udála 9. listopadu 1923, kdy se NSDAP v čele s Hitlerem, zřejmě inspirovaná Mussoliniho pochodem na Řím v roce 1922, pokusila v Mnichově o státní převrat za pomoci některých vojenských špiček v čele s generálem Ludendorffem a politiků jako byl generální státní komisař dr. Gustav von Kahr, kterého k účasti na puči získali spiklenci lstí. Puč se v té době nezdařil, spiklenci byli rozehnáni a Hitler byl odsouzen k pobytu ve vězení. Při této akci NSDAP stojí za zmínku jedna událost, která se stala Hermannu Göringovi, který byl později povaţován za muţe číslo 2 v nacistické hierarchii. Hermann Göring byl při pokusu o převrat v první řadě pučistů, kteří pochodovali ulicemi Mnichova, a kdyţ policie proti nim zahájila palbu, zasáhla ho jedna střela do stehna jen několik milimetrů od tepny. Muţi z SA, coţ byly polovojenské jednotky NSDAP, jej pomohli skrýt před policií do jednoho z domů poblíţ a azyl mu poskytla Bella Ballinová, manţelka ţidovského obchodníka s nábytkem, která mu také zajistila lékařské ošetření. Později, kdyţ začali v Německu platit tvrdé restriktivní zákony proti Ţidům, uděloval Göring této rodině výjimky a později v roce 1942, kdy uţ byla situace Ţidů v Německu zoufalá, jim umoţnil vycestovat do Švýcarska. Nejhorší situace pro ţidovské obyvatelstvo nastala s nástupem nacistů k moci, respektive jmenováním Adolfa Hitlera říšským kancléřem v roce 1933. Situace se pro Ţidy postupně, ale brzy nebylo pochyb, ţe antisemitismus v té nejbrutálnější podobě se stává oficiální státní politikou. Prvním protiţidovským aktem ze strany vládnoucích nacistů, bylo vyhlášení bojkotu ţidovských obchodů v dubnu 1933, který provázela neustálá štvavá kampaň proti Ţidům v tisku a ve sdělovacích prostředcích. Bezprostředně poté následovalo schválení „Zákona o obnově úřednictva“, který směřoval k vyloučení Ţidů a politicky nespolehlivých osob z veřejné správy. Poté se situace v této oblasti do roku 1935 zdánlivě stabilizovala, coţ lze přičíst zaneprázdnění nacistů na upevňování své čerstvě nabyté 50

pozice a moţná také osobou říšského prezidenta Paula von Hindenburga, který měl stále v Německu vliv a výše zmíněný „Zákon o obnově úřednictva“ odmítl v roce 1933 signovat, pokud z něj nebudou vyjmuti veteráni 1. světové války, proto zde byla také nejspíš obava nacistů s komplikacemi při schvalování dalších protiţidovských opatření. Říšský prezident v srpnu 1934 zemřel a nacistům odpadla další potenciální překáţka při zavádění represivních opatření proti ţidovskému obyvatelstvu, protoţe pravomoci říšského prezidenta přešly na říšského kancléře a prezident nebyl v Německu do roku 1945 ustanoven. Další událostí, která měla v Německu zásadní vliv na uplatňování protiţidovské politiky v praxi, bylo přijetí takzvaných „Norimberských zákonů“, které byly vyhlášeny při příleţitosti stranického sjezdu NSDAP v Norimberku. Konkrétně se jednalo o „Říšský občanský zákoník“ a o „Zákon na ochranu německé krve a cti“, které jednak odebíraly ţidovským obyvatelům Německa občanská práva a stanovovaly, kdo je povaţován za Ţida, kdo za míšence 1. a 2. stupně. Na základě tohoto cíleného pronásledování emigrovalo do počátku roku 1938 z Německa asi 500.000 Ţidů. Ţidovští lékaři nesměli od září 1938 ošetřovat „árijské“ pacienty a jiţ od léta 1938 byl zakázán vstup Ţidům do veřejných parků. Nacistická propaganda v čele s jejím ministrem Josephem Goebbelsem vyuţila k rozsáhlým represím, které jsou nazývány jako „Křišťálová noc“, událost, kdy ţidovský mladík Herschel Grynspan zastřelil dne 7. listopadu 1938 v Paříţi legačního radu Ernsta von Ratha. „Křišťálová noc“ byl ţidovský pogrom, kdy se pod vedením příslušníků SA zapalovaly synagogy, napadalo se ţidovské obyvatelstvo a rozbíjely se výkladní skříně ţidovských obchodů. Od střepů z rozbitého skla právě z těchto výkladů vznikl název tohoto pogromu. Při této akci, která nebyla spontánní a byla podporována oficiálními politickými špičkami, bylo zavraţděno skoro sto ţidovských obyvatel a byly vypáleny téměř všechny německé synagogy. Tento pogrom nezasáhl pouze původní německé území, ale i oblast Rakouska a Sudet, mimo jiných byla zcela zničena architektonicky zajímavá synagoga v Karlových Varech. Týden po spáchaném atentátu se v říšské sbírce zákonů objevilo nařízení o „pokutě“ německých Ţidů za tento atentát, jejíţ výše dosahovala jedné miliardy říšských marek. Poté byl ţidovským advokátům zakázán výkon praxe u soudů, k čemuţ by jistě došlo i bez zmíněného atentátu. V hospodářské oblasti bylo vydáno nařízení, aby byly zrušeny ţidovské obchodní společnosti a průmyslové koncerny s ţidovskou účastí převedeny do německých rukou a tento proces byl nazýván „arizací majetku“. 51

V září 1939 byla zaloţena Říšská centrála pro ţidovskou emigraci a jejím vedoucím byl jmenován Adolf Eichmann. Tato centrála podléhala Říšskému hlavnímu úřadu bezpečnosti. Jedním ze záměrů nacistů, jak naloţit s nepohodlným ţidovským obyvatelstvem, byla deportace na ostrov Madagaskar. Od listopadu roku 1939 bylo zakázáno, aby Ţidé dostávali poukázky na oblečení a od počátku roku 1940 bylo na potravinové lístky pro Ţidy natištěno velké písmeno „J“, coţ v praxi znamenalo omezené mnoţství potravin oproti ostatnímu německému obyvatelstvu. Od září roku 1941 začalo platit policejní nařízení, kdy kaţdý Ţid musel být označen na oděvu ţlutou šesticípou hvězdou. Do podzimu roku 1941 úplně ustala ţidovská emigrace z Německa, neboť jí nacisté zakázali. V dubnu 1942 byl vydán výnos, ţe na všech bytech, kde bydlí ţidovští obyvatelé, musí být umístěna „Davidova hvězda“. Ve stejném měsíci bylo přijato opatření, které zakazovalo Ţidům pouţívat veřejnou dopravu a v létě téhoţ roku došlo k uzavření ţidovských škol a vyšel zákaz vyučovat ţidovské děti. Dne 31. července 1941 obdrţel Reinhard Heydrich jako velitel Říšského hlavního úřadu bezpečnosti od Hermanna Göringa svolení s řešením konečné otázky v Evropě. Kdo z vrcholných nacistů

přišel

první s myšlenkou

hromadné

likvidace

ţidovského

obyvatelstva, není jisté. Dle poválečných pamětí válečného zločince Adolfa Eichmanna vyšlo toto rozhodnutí přímo od Adolfa Hitlera, ale toto tvrzení můţe být pouze účelové, aby byla zeslabena vina jiných osob. Ať jiţ tato zrůdná myšlenka přišla od kohokoliv, musela být odsouhlasena samotným Hitlerem, jinak by ji nebylo moţné realizovat. Dne 20. ledna 1942 proběhla ve Wannsee konference, na které bylo konkrétně stanoveno, jak bude probíhat konečné řešení „ţidovské otázky“, jinak řečeno cílená likvidace ţidovského obyvatelstva nejen v Německu, ale ve všech okupovaných územích nebo na území spojenců Německa. Na genocidě ţidovského obyvatelstva se podílela armáda, úřady, obchodníci, strana NSDAP. Bylo cílem zatáhnout do likvidace ţidovského obyvatelstva co nejvíce organizací. Podnikatelský sektor vyráběl prostředky na likvidaci lidí (Cyklon B) a participoval na 52

koncentračních táborech, ať jiţ vyuţíval levnou pracovní sílu vězňů anebo dále nakládal s nakradeným majetkem vězňů nebo zvráceně vyuţíval tkáně a orgány z mrtvých vězňů pro další výrobu. Pro příklad lze uvést výrobu stínidel z kůţe zavraţděných vězňů, kteří měli tetování, výroba mýdla z kostí vězňů a další zvěrstva, na kterých německý průmysl a obchod vydělával nemalé částky. Armáda se dopouštěla zvěrstev na ţidovském obyvatelstvu vesměs mimo území Německa při svém taţení na východ. Státní správa perzekuovala ţidovské obyvatelstvo prostřednictvím svých omezujících nařízení a výnosů. Samotná strana NSDAP prostřednictvím svých polovojenských jednotek SA a později i vojensky organizovaných SS se dopouštěla brutalit, jak na území Třetí říše v kaţdodenním ţivotě, kdy od drobné šikany ţidovských obyvatel přešla aţ k masovému vyvraţďování v koncentračních táborech. Hlavní úlohu při řešení „ţidovské otázky“ sehrály koncentrační tábory. Samotný termín pro toto „zařízení“ nebyl vynálezem nacistů, ale poprvé byl pouţit Brity za druhé búrské války v Jiţní Africe pro internaci válečných zajatců. Nacisté tento termín převzali v první polovině třicátých let 20. století a význam tohoto sousloví přestal mít původní význam a stalo se z něj synonymum pro „továrny na smrt“. Na území samotného Německa se nacházelo více jak dvacet koncentračních táborů, z nichţ některé byly označovány jako pracovní, tranzitní, sběrné, pobočné nebo vyhlazovací podle úlohy, která jim byla určena. Koncentrační tábory byly stavěny tak, aby do nich a do jejich okolí nemělo přístup civilní obyvatelstvo nebo pouze v omezené míře a dohledem nad nimi byly pověřeny nebojové jednotky SS, které se rekrutovaly hlavně z násilnických typů a bývalých vězňů, kteří byli odsouzeni v minulosti za násilné činy a vraţdy, ale nebylo výjimkou, ţe brutálním dozorcem byl například dřívější solidní úředník, otec od rodiny. Do koncentračních táborů byli vyjma Ţidů umísťováni političtí odpůrci reţimu jako komunisté, sociální demokrati, ale i jehovisté a homosexuálové a váleční zajatci převáţně z východní fronty, tedy příslušníci Rudé armády. Vězni v koncentračních táborech byli nuceni k otrocké práci za nesnesitelných podmínek, jak z hlediska stravy, tak také hygieny a vše směřovalo k jejich likvidaci. Propaganda v čele s Dr. Josephem Goebbelsem pořizovala nainscenované záběry pro filmové týdeníky do kin a do tisku ve smyslu, ţe se zde Ţidé rekreují a je o ně královsky postaráno a běţný německý občan to platí ze svých daní, coţ v německé společnosti, která byla jiţ velmi ovlivněna nacistickou propagandou, vzbuzovalo další antisemitské nálady. 53

Mezi

největší

koncentrační

tábory

v Německu

patřily

Dachau,

Buchenwald,

Sachsenhausen, Ravensbrück, Flossenbürg a Mauthausen, který se ovšem nacházel na území dnešního Rakouska. Dachau byl jedním z nejstarších koncentračních táborů v Německu a byl zřízen jiţ v první polovině roku 1933, záhy po uchopení moci nacisty. Tábor byl po celou dobu své existence označován jako tábor pracovní. Nacházel se nedaleko Mnichova v Bavorsku a jeho velitelem se stal Theodor Eicke, který zavedl reţim, který se stal vzorem pro další koncentrační tábory. Reţimem, který zavedl Eicke v Dachau byla soustavná šikana vězňů, zbudování stráţních věţí a obehnání tábora elektrickým plotem. Za tuto iniciativu byl Eicke jmenován inspektorem všech koncentračních táborů. V Dachau byli zpočátku vězněni hlavně političtí vězňové, ale po „křišťálové noci“ v Německu sem bylo zavlečeno více jak deset tisíc Ţidů ze všech koutů Německa, kteří byli propuštěni po několika týdnech věznění s tím, ţe museli slíbit, ţe dobrovolně opustí Německo, coţ většina z nich po této zkušenosti opravdu učinila. V tomto táboře nedocházelo k masovému vraţdění v plynových komorách, i kdyţ zde byly zbudovány, ale bezdůvodné popravy byly na denním pořádku. Část vězňů, která nestačila, z důvodu nemoci nebo vysílení, vraţednému pracovnímu tempu, byla vraţděna nacisty plynem v zámečku Hartheim u Lince. 5. října 1942 vydal Henrich Himmler jako říšský vůdce SS rozkaz, aby všichni ţidovští vězňové byli deportováni do koncentračních táborů mimo území Německa a všichni ţidovští vězni byli deportováni do koncentračního tábora Osvětim v Polsku. V pobočných táborech pak pracovali ţidovští vězni na zbudování podzemních továren. Ke konci války sem byli přemísťováni ţidovští vězňové z koncentračních táborů z východu před postupující Rudou armádou a tábor byl přeplněn a mnoho jich zahynulo v důsledku epidemie tyfu. Tento koncentrační tábor byl osvobozen v dubnu 1945 americkou armádou a jeho branami prošlo asi 200.000 vězňů, z nichţ více jak 30.000 našlo zde svou smrt.29 Dalším velkým koncentračním táborem na území Německa byl Buchenwald, který byl zaloţen v roce 1937 a nacházel se v Durynsku. Táborem za jeho existenci prošlo více jak

29

Wikipedie, Seznam německých koncentračních táborů, [online]. 2010 [cit. 2011-1-16]. Dostupný z WWW: .

54

250.000 vězňů, z nichţ 56.000 zde zahynulo. Tento tábor byl osvobozen v polovině dubna 1945 americkou armádou.30 Mezi pracovní tábory byl řazen i koncentrační tábor Sachsenhausen u Berlína zaloţený v roce 1936, ale zde byla vybudována v roce 1942 tzv. Stanice Z, která byla určena k likvidaci vězňů plynem. V tomto táboře mělo sídlo vedení všech koncentračních táborů. Po „křišťálové noci“ sem bylo dopraveno v listopadu roku 1938 asi 1800 Ţidů, kteří byli v několika týdnech všichni povraţděni. V blízkosti tábory byly továrny IG Farben, Daimler-Benz, Siemens, Heinkel a AEG, které vyuţívali otrocké práce vězňů. Kdyţ se dubnu roku 1945 blíţila k táboru Rudá armáda, byl vydán rozkaz k pochodu smrti na sever k moři s cílem naloţit vězně na lodě a pak je potopit, ale pochod osvobodila americká a Rudá armáda, ale na tomto pochodu přesto zahynulo 6.000 vězňů. Tímto táborem prošlo 200.000 vězňů, z nichţ více jak 30.000 zde zahynulo.31 Velký koncentrační tábor určený výlučně pro ţeny, byl Ravensbrück, který se nacházel asi 90 kilometrů severně od Berlína. Byl určen jako pracovní a byla zaloţen v roce 1939. Byly sem umísťovány i děti, které byly většinou týrány a zabíjeny. Děti, které zabity nebyly, musely vykonávat otrockou práci jako dospělí. Od léta roku 1942 se v tomto táboře dělaly pokusy na ţenách a z tohoto koncentračního tábora pocházely ţeny, které byly zneuţívány nacisty i sexuálně v ostatních koncentračních jako neplacené prostitutky. V tomto táboře byly ţeny vraţděny střelbou do týla nebo Emilovými injekcemi. Ke konci války zde byla postavena i plynová komora, kde nacisté stihli zavraţdit přes 2.000 ţen. V tomto táboře bylo také výcvikové středisko pro dozorkyně jiných koncentračních táborů. Branami tohoto tábora prošlo 132.000 ţen a dětí, z nichţ zde zahynulo 92.000.32 Posledním z větších koncentračních táborů na území Německa byl Flossenbürg v Bavorsku poblíţ původní hranice Československé republiky, který byl zaloţen v roce 1938. Tábor byl zaloţen poblíţ granitových nalezišť a byl určen k likvidaci vězňů otrockou prací. 30

Wikipedie, Koncentrační tábor Buchenwald, [online]. 2010 [cit. 2011-1-16]. Dostupný z WWW: . 31

holocaust.cz, Sachsen hausen, [online]. 2003 [cit. 2011-1-16]. Dostupný z WWW: . 32

holocaust.cz, Ravensbrück, [online]. 2003 [cit. 2011-1-16]. Dostupný z WWW: .

55

Zpočátku byli v táboře umístěni většinou političtí vězni, ale od poloviny roku 1944 sem byli umísťováni ţidovští vězni, kteří měli být před svou likvidací vyuţiti na otrocké práce. Vězni z tohoto tábora pracovali v granitových dolech a ve firmě Messerschmitt na výrobě válečných letadel. Táborem prošlo více jak 100.000 vězňů, z nichţ zde zemřelo více, jak 30.000 tisíc.33 Na konci druhé světové války lze vysledovat z chování nacistů jeden jev, který vypovídá o skutečnosti, ţe vyvraţďování ţidovského obyvatelstva a dalších nepřátel Třetí říše nebyl ryzí pragmatismus za účelem získání majetku obětí a vyuţití jejich otrocké práce, ale o rasovou a ideologickou nenávist. Nacisté se snaţili vraţdit ţidovské obyvatelstvo do poslední chvíle před příchodem spojeneckých vojsk a to jak v koncentračních táborech, ale také na jiţ zmiňovaných „pochodech smrti“.

4.3. Potrestání viníků Po skončení druhé světové války došlo k dohodě mezi spojenci, ţe budou odsouzeny nejen válečné zločiny, kterých se dopustili příslušníci Wehrmachtu, SS, SA a NSDAP, ale hlavně genocida na ţidovském, rómském a slovanském obyvatelstvu. Forma potrestání nacistických zločinců byl jiţ předem připravena od roku 1943, ale nikdo nepředpokládal, s čím se setkají spojenečtí vojáci při osvobozování koncentračních táborů. K odsouzení německých válečných zločinců došlo v soudním procesu v Norimberku, kdy v soudním tribunálu zasedli zástupci vítězných mocností, tedy USA, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu a soudní procesy trvaly od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946, kdy byly vyneseny následující rozsudky. K rozsudku smrti bylo odsouzeno 12 obţalovaných, mezi nimi i Julius Streicher, vydavatel a majitel protiţidovského listu „Der Stürmer“, dále tři tresty odnětí svobody na doţivotí a další menší tresty. Zároveň došlo k odsouzení organizací SS, SD, Gestapa a NSDAP jako zločineckých organizací. Z hlavních viníků nebylo jiţ moţné odsoudit Adolfa Hitlera, Josepha Goebellse, Heinricha Himmlera, kteří spáchali sebevraţdu. Hermann Göring spáchal sebevraţdu během soudního procesu. Nejvyšším představitelem nacistické Třetí říše byl tak ministr zahraničních věcí Jaochim Ribbentrop. Z pohledu německých Ţidů a genocidy spáchané na nich měl proces jeden zásadní nedostatek a tím bylo, ţe soud neměl oprávnění zabývat se zločiny před datem 1. září 1939, tedy před vypuknutím světové války, neboť většina zločinů na německém 33

holocaust.cz, Flossenbürg, [online]. 2003 [cit. 2011-1-16]. Dostupný z WWW: .

56

ţidovském obyvatelstvu byla spáchána v rozmezí roků 1933 aţ 1939. Přínosem v oblasti ochrany lidských práv bylo, ţe byly na základě tohoto procesu později přijaty mezinárodní právní normy a těmi byla mimo jiných Konvence proti genocidě přijatá v roce 1948 a všeobecná deklarace lidských práv přijatá v témţe roce. Později k tomuto tribunálu zazněly výtky z hlediska zástupců Sovětského svazu, neboť jiţ v době konání tohoto procesu byly známy skutečnosti, ţe ze strany Sovětského svazu docházelo k zločinům proti lidskosti a genocidě taktéţ. Jako příklad lze uvést vyvraţdění polských důstojníků v Katyni. Z tohoto důvodu mohl proces působit tak, ţe se nehledá spravedlnost pro oběti genocidy a bezpráví spáchaného nacisty, ale ţe vítěz soudí poraţeného.

4.4. Novodobá historie Německa a antisemitské projevy Po skončení 2. světové války se situace v Německu stabilizovala a lze prohlásit, ţe nedocházelo k porušování lidských práv z hlediska příslušnosti k rase. V německé společnosti trval a trvá dodnes, mezi částí obyvatelstva, jistý pocit viny za spáchané zločiny proti ţidovskému obyvatelstvu. Německé spolkové republice lze vytknout pouze skutečnost, ţe přistupovala vlaţně k vyhledávání některých nacistů, kteří se podíleli na holocaustu a později bylo prokázáno, ţe někteří z nich pobývali na území SRN i dlouhá léta po válce nebo byli „uklizeni“ za pomoci nechvalně známé organizace bývalých příslušníků SS ODESSA do některé z arabských zemí nebo do zemí Latinské Ameriky a oficiální úřady v SRN k činnosti této organizace přistupovaly vlaţně. Německá demokratická republika jako vazal SSSR zase vyuţila zkušeností některých nacistů pro účely tajných sluţeb. V novodobé historii Německa po 2. světové válce se stala jedna zásadní událost, kterou je nutné zmínit jako antisemitský akt, byť na ní Německo nenese ţádnou vinu, ale stala se na jeho území. Německá spolková republika pořádala v roce 1972 olympijské hry poprvé po 2. světové válce s tím, ţe chtěla světu mimo jiné ukázat, ţe je demokratickou zemí dodrţující lidská práva, protoţe předchozí olympiáda byla v Německu v Berlíně v roce 1936 a byla propagací nacismu a otevřeného antisemitismu, proto bylo snahou tento špatný obraz Německa před světem smazat. Došlo k tomu, ţe arabští teroristé z organizace „Černé září“ vyuţili slabých bezpečnostních opatření a vnikli do olympijské vesnice a zabili jednoho člena izraelské výpravy a dalších deset zajali jako rukojmí. Teroristé poţadovali propuštění 234 vězňů v izraelských věznicích a dvou vězňů z německých věznic. Izrael zaujal stanovisko, ţe s teroristy nelze vyjednávat a proto nepřistoupil na jejich podmínky, 57

neboť by to stupňovalo jejich motivaci pro další akce. Celý incident dopadl tragicky a zaplatilo za něj nakonec ţivotem všech jedenáct sportovců. Chyba německého státu byla v tom, ţe neměl přijata dostatečná bezpečnostní opatření a nezajistil izraelským sportovcům vlastní ochranku. Tuto událost lze hodnotit jako antisemitský akt namířený proti státu Izrael, byť primární úlohu sehrály politické důvody.

4.5. Současné Německo a antisemitismus Ze sociologických studií vyplývá, ţe za posledních padesát let nastává v německé společnosti návrat k antisemitským postojům a k odmítání přítomnosti Ţidů v Německu, přičemţ Spolková republika Německo vede tyto záznamy jiţ od roku 1946 a antisemitské nálady a postoje lze monitorovat v bývalé východní části Německa aţ od roku 1990. Jako pozitivní lze konstatovat, ţe antisemitské postoje jsou u mladších věkových skupin málo rozšířené. Na druhé straně, ale od eskalace konfliktů na Blízkém východě v říjnu roku 2000, kritických zpráv z médií k izraelské politice, jakoţ i debat o odškodnění dělníků na nucených pracích a některých politických prohlášení, vzniknul dojem, ţe ne pouze v Německu, ale i jinde v Evropě existuje „nový antisemitismus“, který se skrývá za maskou antisionismu. V tomto případě se jedná o trend se zřetelem k vývoji postojů v německé společnosti. Výsledkem dvou studií, které zkoumaly antisemitské postoje v německé společnosti v rozmezí pěti let, bylo zjištění, ţe dochází k mírně negativnímu vývoji. Jedna z těchto studií zaznamenala nárůst souhlasu s dvěma, v průzkumech pouţitými, hesly a to, ţe „Ţidé měli v Německu příliš vlivu“ a „Kvůli svým postojů nesou Ţidé za svou perzekuci spoluvinu“. Nárůst souhlasu s uvedenými hesly byl o 1,9 % ve srovnání roků 2002 a 2003.34 Mezi roky 1998 a 2003 došlo k mírnému nárůstu počtu obyvatel Německa s antisemitskými názory z 20 % na 23 %. (Zdroj Forsa-institut) V současné době má v Německu antisemitský postoj 15 % aţ 23 % obyvatel, coţ jsou údaje zjištěné z anketních průzkumů v posledním desetiletí.35 34

BERGMANN, Werner. Rozšíření antisemitských postojů ve Spolkové republice Německo. In Extremismus v Německu. Berlín: MEDIA CONSULTA, 2004. s. 25-27.

35

BERGMANN, Werner. Rozšíření antisemitských postojů ve Spolkové republice Německo. In Extremismus v Německu. Berlín: MEDIA CONSULTA, 2004. s. 27-28.

58

V letech 1998 aţ 2003 byl proveden průzkum, který měl zjistit, zda došlo k posunu negativního či pozitivního postoje k Ţidům nebo nedošlo k ţádné změně. Průzkum zjistil, ţe došlo ke značnému posunu směrem k negativnímu vnímání Ţidů a to z 15 % respondentů v roce 1998 oproti 30 % respondentů s tímto negativním postojem vůči Ţidům a naopak pozitivně vnímalo Ţidy v roce 1998 49 % respondentů a v roce jiţ pouze 36 %. Dotazovaní také uvedli, ţe došlo k nárůstu negativního postoje vůči Ţidům v okruhu jejich známých.36 Na základě zjištěných skutečností bylo nutno hledat důvod nárůstu těchto negativních postojů, a zda je to dáno určitým periodickým efektem, politickými událostmi či všeobecným trendem. První průzkum, který proběhl v nových spolkových zemích, v letech 1991 aţ 1994 zjistil, ţe antisemitské postoje byly výrazně méně rozšířené neţ ve starých spolkových zemích a to v rozmezí 4 % aţ 6 %, coţ byly zhruba třetinové hodnoty oproti starým spolkovým zemím.37 Na otázky týkající se protiţidovských stereotypů, postoje k reparacím, vzpomínek na holocaust a další podobně směřované otázky, odpovídali východní Němci podstatně méně negativně. Pouze v názorech na stát Izrael nebyl mezi východními a západními Němci ţádný rozdíl. Také pozdější průzkum v letech 1994 a 1996 uvádí mírný nárůst antisemitských postojů ve východní části Německa. Tato zjištění se týkala opět pouze protiţidovských předsudků, které byly spojeny s nacionálním socialismem v minulosti, ale ne pro společenský odstup od Ţidů jako etniku. Postoje k Ţidům se podle výzkumů skládají z klasických protiţidovských stereotypů (ţidovská nadvláda a moc) a nařčení, ţe Ţidé poţili holocaust jako nástroj k finančnímu vykořisťování Němců. Zde se ukazuje, ţe východní Němci nezastávali tento postoj 36

BERGMANN, Werner. Rozšíření antisemitských postojů ve Spolkové republice Německo. In Extremismus v Německu. Berlín: MEDIA CONSULTA, 2004. s. 28.

37

BERGMANN, Werner. Rozšíření antisemitských postojů ve Spolkové republice Německo. In Extremismus v Německu. Berlín: MEDIA CONSULTA, 2004. s. 29.

59

v takové míře. Oproti tomu na otázku sociálního odstupu od Ţidů, byl podíl východních Němců v souhlasných odpovědích o něco větší. Tato zjištění se dají interpretovat jako odsouzení pronásledování Ţidů v době vlády nacionálního socialismu a z toho vyplývající pozitivní názor na Ţidy, stejně jako na menšiny ţijící v současnosti v Německu. K tomu také přistupuje neznalost ţidovské kultury a víry mezi mnoha východními Němci. Studie o antisemitismu v posledních pěti letech ukazují, ţe dochází k vyrovnávání míry antisemitských postojů mezi západem a východem Německa. V roce 1998 dle provedeného průzkumu zastávaly obě skupiny Němců antisemitské postoje v míře přibliţně 20 % a při opakování studie byl zaznamenán nepatrný rozdíl a to 21 % mezi východními Němci a 23 % Němců s týmiţ názory bylo v západní části Německa. Na otázku, zda mají k Ţidům vztah pozitivní, negativní nebo neutrální, popsalo v roce 2002 6 % východních a 8 % západních Němců svůj vztah jako spíše velmi negativní a na druhé straně 12 % východních a 19 % západních Němců vyjádřilo svůj vztah k Ţidům jako pozitivní, zatímco naprostá většina vyjádřila svůj vztah jako neutrální a to 81 % na východě země 68 % na západě.38 O negativním názorovém posunu mezi východními Němci vypovídají výsledky speciální studie o Ţidech, jakoţ i značný růst podpory extrémistických pravicových uskupení a stran od roku 1998. V letech 1994, 1998 a 2000 byla opakovaně pokládána otázka: „Je také dnes vliv Ţidů velký?“ a výsledek poukázal na skutečnost, ţe úbytek antisemitských postojů na západě, odpovídá trvajícímu nárůstu těchto postojů na východě, takţe se míra antisemitských postojů na východě postupně vyrovnává s mírou stejných postojů na západě. Původ této změny můţe být spatřován v tom, ţe východní Němci vedli častěji diskuse o Ţidech a jejich pronásledování za druhé světové války a před ní, takţe toto téma mělo pro mnoho lidí značně osobnější význam.39

38

BERGMANN, Werner. Rozšíření antisemitských postojů ve Spolkové republice Německo. In Extremismus v Německu. Berlín: MEDIA CONSULTA, 2004. s. 30-32.

39

BERGMANN, Werner. Rozšíření antisemitských postojů ve Spolkové republice Německo. In Extremismus v Německu. Berlín: MEDIA CONSULTA, 2004. s. 32.

60

Ze všech studií o antisemitismu, provedených za poslední desetiletí, vyplývá, ţe důleţitým faktorem u antisemitských postojů je věk. U mladších generací jsou antisemitské postoje mnohem vzácnější neţ u starších ročníků. Tato spojitost není lineární. V roce 1998 bylo v německé společnosti ve věkové skupině 14 aţ 24 let 10 % jedinců s antisemitskými postoji, ve věkové skupině 25 aţ 34 let stoupnul tento podíl na 12 %, ve věkové skupině 50 aţ 64 let byl tento podíl jiţ 28 % a u věkové skupiny nad 65 let byl jiţ tento podíl značných 38 %. Nepatrný nárůst podílu jedinců s antisemitskými postoji je také ve věkové skupině 14 aţ 24 let mezi východními Němci. Ve srovnávací studii, která byla provedena mezi školáky od osmé do třinácté třídy v roce 1996 v Brandenbursku a Severním PorýníVestfálsku, se například zjistil spíše negativní nebo velmi negativní postoj v této otázce u 28,8 školáků v Brandenbursku a pouze u 11 % u školáků ze Severního Porýní-Vestfálska. Na rozdíl od dospělých, můţeme u mládeţe rozlišovat názorové rozdíly podle pohlaví. U chlapců lze vysledovat mnohem častěji antisemitské postoje neţ u dívek. Nárůst antisemitismu na východě Německa můţeme do jisté míry přičítat jiţ zmíněným periodickým efektům, o čemţ vypovídá i vypozorovaný negativní vývoj postojů u mládeţe ve studiích prováděných od roku 1990. Tyto postoje jsou konfrontovány se společenskou změnou poměrů ve všech oblastech ţivota jako jsou škola, rodina, zaměstnání a volný čas. Mezitím se také v mnoha spolkových zemích etablovala tzv. pravá mladá kulturní scéna, ve které se střetávají demokratické a alternativní síly.40 Stejně jako vliv věku a generačního efektu, má na antisemitský postoj zásadní vliv úroveň vzdělání. Průzkum z roku 1998, který byl prováděn s akcentem na dosaţené vzdělání respondentů, došel k následujícímu zjištění: u respondentů s vyšším vzděláním (střední a vysoká škola) byly antisemitské postoje v míře 12 %, u vyučených v míře 17 % a u lidí se základním vzděláním v míře 30 %.41 Tato zjištění odpovídají všem dosud provedeným mezinárodním výzkumům, které byly provedeny se zaměřením vlivu vzdělání na etnickou intoleranci. Dosud není jasné, jaké jsou to vlastnosti nebo schopnosti, které umoţňují přes školskou socializaci napomáhat k vytváření tolerantních postojů. Byly identifikovány čtyři komponenty, které mohou být ovlivňovány úrovní vzdělání a těmi jsou kognitivní 40

BERGMANN, Werner. Rozšíření antisemitských postojů ve Spolkové republice Německo. In Extremismus v Německu. Berlín: MEDIA CONSULTA, 2004. s. 33-36.

41

BERGMANN, Werner. Rozšíření antisemitských postojů ve Spolkové republice Německo. In Extremismus v Německu. Berlín: MEDIA CONSULTA, 2004. s. 36.

61

schopnosti, sociální vnímání (empatie, schopnost uvaţovat v cizích perspektivách), sociální status a orientace v hodnotách. Velký vliv na intoleranci mají vlastnosti, jako jsou empatie a orientace na výkon, které se ale často nabývají jiţ mnohem dříve v rodině a ve škole. Aţ do sedmdesátých let minulého století bylo bráno v potaz, ţe jedním ze zásadnějších ukazatelů, ovlivňujících šíření antisemitských postojů, je vykonávané povolání. Tento názor vycházel z dřívější stratifikace společnosti v německém císařství, Výmarské republiky a nacionálně socialistického Německa (antisemitismus v oblasti podnikání a volných povolání z důvodu konkurence Ţidů). V dnešní době tyto důvody pro antisemitský postoj téměř vymizely. Studie Amerického ţidovského institutu odhalila, ţe skupiny volných povolání a samostatného podnikání porovnávané se skupinami dělníků a úředníků, nadprůměrně často dávají za pravdu antisemitským postojům. Vliv vzdělání nemůţe být, u těchto skupin (zajisté heterogenně sloţených), brán v potaz jako vysvětlení. Tradičně je antisemitismus součástí politického názoru pravé strany politického spektra a je to spojeno s nacionalismem a sympatiím k autoritářství. Je překvapující, ţe u západních Němců

setrvává na konstantních hodnotách míra antisemitských postojů u příznivců

extrémní levice nebo u zastánců politického středu, ale pochopitelný je strmý nárůst tohoto postoje u stran extrémní pravice. Značné rozšíření negativních postojů k Ţidům je patrné u voličů FDP (liberálové). V roce 2003, kdy na otázku: „Mají Ţidé v Německu příliš velký vliv?“, odpovědělo kladně 31 % voličů FDP, 27 % příznivců CDU (křesťanští demokraté) a 23 % příznivců republikánů. Antisemitismus se stal segmentem privátního přesvědčení, který sotva reguluje preference politických stran a ţádné demokratické strany tyto postoje nijak nepodporují.42 V porovnání se značným podílem muţů u spáchaných trestných činů s extremistickým motivem, je tento rozdíl pouze u antisemitských postojů významně menší. Hodnocení Spolkové republiky Německo posledních let z hlediska antisemitismu je velmi dobré, alespoň co se týká oficiálních autorit státu, o čemţ svědčí i skutečnost, ţe Německo jako jediné v Evropě provádí pravidelné studie k tomuto tématu, které se týkají antisemitismu jako samostatného problému. V ostatních zemích Evropy se průzkumy 42

BERGMANN, Werner. Rozšíření antisemitských postojů ve Spolkové republice Německo. In Extremismus v Německu. Berlín: MEDIA CONSULTA, 2004. s. 40.

62

provádějí většinou ve vztahu k rasismu nebo extremismu jako celku. Oficiální politika státu byla dosud zaloţena na netoleranci k jakýmkoliv projevům rasové a etnické nesnášenlivosti. Tento přístup můţe být odůvodněn hlavně stupněm demokracie, poučením se z minulosti a také jistým pocitem viny za tragédii holocaustu. Samotné protiţidovské postoje jednotlivců mají většinou latentní charakter, coţ můţe být nebezpečné a zavádějící hlavně do budoucna. To, ţe i ve Spolkové republice Německo, dochází ojedinělému selhání demokratické moci v boji s extremismem a rasovou nesnášenlivostí, lze ukázat na jednom případě z posledních dnů. Vesnice Jamel v Meklenbursku se potýká s problémem, protoţe se stala poutním místem pro pravicové radikály z celé Evropy. Tuto malou vesnici tvoří deset hospodářských budov, z čehoţ v nejméně sedmi z nich bydlí příznivci neonacismu. Na vstupních dveřích těchto domů jsou umístěny svastiky a na návsi je ukazatel „Braunau am Inn 855 km“, který směřuje k rodišti Adolfa Hitlera. Ve výročí dne narození „vůdce“ zde probíhá velká oslava. Mladí neonacisté se snaţí vypudit z osady obyvatele, kteří nesdílejí jejich „víru“. V nedalekém lese, kde probíhá výcvik neonacistů, je často slyšet střelbu. Na hlavní ulici ve vesničce je moţné potkat malé děti se zdviţenou pravicí k nacistickému pozdravu. Dle sdělení starosty dochází v tomto případě k selhání úřadů, které se bojí zasáhnout.43

43

Německou vesnici ovládli neonacisté. Hajlují, střílejí a oslavují Hitlera. Lidovky.cz [online]. 5.1.2011, 4, [cit. 2011-01-09]. Dostupný z WWW: <mhtml:http://web.mv.cz/otpr/monitor/2011/leden/06.mht>.

63

Polská republika 5.1. Historický exkurs Vznik polského státu lze datovat do časového období kolem 10. stolení našeho letopočtu, kdy docházelo ke sjednocování jednotlivých slovanských kmenů pod vládou Meška I., nazývaného Mečislav. Mešek I. však nebyl jediným ze svého rodu, který by byl spojen s historií polského státu. Jeho syn Boleslav Chrabrý, kterého měl Mešek I. se svou manţelkou Doubravkou z rodu Přemyslovců (dcera českého kníţete Boleslava I.) byl roku 1025 korunován prvním polským králem. Boleslav Chrabrý velice obratně pokračoval v myšlenkách svého otce Meška I. Úspěšně rozšiřoval území rodícího se polského státu a to aţ do doby své smrti. Období od smrti Boleslava Chrabrého lze jiţ charakterizovat spíše jako období bojů mezi příslušníky vládnoucí dynastie a z toho plynoucí roztříštěnost vybudovaného polského státu Boleslavem Chrabrým. Ke znovu sjednocení Polského státu dochází ve 13. století za značného přispění Vladislava Lokýtka a jeho syna Kazimíra III. Velkého. Vladislavu Lokýtkovi se za doby jeho ţivota podařilo opětovně sjednotit téměř celé Polsko. Po jeho smrti se tohoto úkolu zhostil jeho syn Kazimír III. Veliký, který byl povaţován za velice obratného diplomata a jednoho z největších králů Polska. Za jeho vlády se země stala centrem ţidovské migrace. Ať jiţ za vlády Kazimíra III. Velikého, kdy se stala země centrem ţidovské migrace, či za vlády Vladislava II. Jagellonského, který byl panovníkem v době vzniku tzv. polskolitevské unie, která byla prvopočátkem vzniku společného státu Polska a Litvy v 16. století, proslulo Polsko svou náboţenskou svobodou. Zde se shromaţďovaly a hledaly útočiště jednotlivé národnostní menšiny například ţidé, protestanti a další náboţenské minority. Následující vývoj polského státu po vymření rodu Jagellonců po meči, kdy došlo ke vzniku „šlechtické republiky“ a tzv. volební monarchie, lze charakterizovat jako tříštění polského území a to ve třech základních historických etapách. K prvnímu dělení dochází v roce 1772

64

(Polsko ztrácí téměř jednu třetinu nejen svého území, ale také svého obyvatelstva), ke druhému dělení dochází v roce 1793 a ke třetímu dělení dochází v roce 1795.44

5.2. Novodobá historie Polska a antisemitismus Významným datovým mezníkem v dějinách Polska, a potaţmo i celé Evropy, s nímţ je spojeno obnovení státnosti Polska, je datum 11. listopadu 1918, kdy došlo ke kapitulaci Německa. V tomto období byl v Polsku velice významnou osobností Josef Piłsudski, polský státník a revolucionář, který je povaţován nejen za znovu obnovitele svobodného Polska, ale i za polského diktátora, který se pouhých jedenáct dní po kapitulaci Německa, konkrétně dne 22. listopadu 1918, jmenoval prozatímním náčelníkem polského státu (viz. Dekret ze dne 22. listopadu 1918 tzv. „kvaziústava“). V souvislosti s tímto jmenováním disponoval nejvyšší výkonnou a zákonodárnou mocí, a to aţ do doby neţ byl svolán Ústavodárný Sejm, který vzešel z demokratických, přímých a všeobecných voleb. Josef Piłsudski však ani po volbách do Ústavodárného Sejmu, kdy mělo dojít k předání jeho prozatímní funkce tzv. maršálka neboli předsedy Ústavodárného Sejmu, tyto kompetence neztratil. Veškeré kompetence „předal sám sobě“ a z pozice prozatímního náčelníka státu se stal maršálkem Ústavodárného Sejmu. Dalším významným datem, vedle jiţ zmiňovaného 22. listopadu 1918, byl 12. – 15. květen roku 1926. Tehdy Josef Piłsudski spolu s armádou, přesněji řečeno s její částí, která mu byla nakloněna, provedl úspěšný státní převrat, k němuţ mu, ač nevědomě, přispěli i socialističtí odboráři ţelezničářů. Ti vyhlásili celostátní stávku, v jejímţ důsledku nebylo moţné, ze strany vládního vojka, se urychleně přeskupit a dopravit se do hlavního města. Lze tedy polemizovat o tom, zda skutečnost uvedená shora donutila vládní vojsko, které bylo samozřejmě mnohem početnější neţ Piłsudského „osobní armáda“, kapitulovat a umoţnila tak Josefu Piłsudskimu obsadit strategická místa ve Varšavě a převzít tak i otěţe moci v tehdejším Polsku. (okolnosti, které vedly k převratu roku 1926 byly především: ekonomická nestabilita – 1923 hyperinflace, diferencovaná společnost, a to jak z hlediska národního (69 % Poláků, 14 % Ukrajinců, 8 % Ţidů, 4 % Němců a 4 % Bělorusů), tak politického, roztříštěnost 44

Wikipedie, Dělení Polska - Wikipedie, [online]. 2010 [cit. 2011-1-5]. Dostupný z WWW: .

65

politické sféry – důsledek: změna vztahu vlády k národnostním menšinám, např. v roce 1923 snaha o zavedení regulačního zákona, dle kterého by byl zaveden princip numeru clausus pro ţidovské studenty – zákon nakonec nebyl schválen)45 Od úspěšného puče z roku 1926, kterým se Josef Piłsudski dostal k moci, došlo tedy následně v Polsku k nastolení „diktatury“ a tzv. sanačnímu reţimu, kdy Josef Piłsudski se nikdy netajil svou představou o totalitním Polsku. Ačkoliv se tedy můţe z výše uvedeného textu zdát, ţe vize Piłsudského byla spíše zpátečnická, je nutné se zmínit o tom, ţe sebou přinesla i několik značných pozitiv. Polsko si v této době nejen upevnilo svou pozici například vůči Německu, ale v roce 1929 dokonce zaznamenalo jeden z největších přírůstků HPD v Evropě. Polsko se v tomto období stabilizovalo, coţ mělo i příznivý dopad na jednotlivé národnostní menšiny, mezi něţ se řadili samozřejmě i Ţidé. Josef Piłsudski v této otázce totiţ změnil politiku etnické asimilace na tzv. státní asimilaci, coţ v důsledku znamenalo, ţe občané nebudou souzeni podle jejich etnického původu, ale podle loajality, kterou mají vůči státu. Dalo by se tedy říci, ţe s nástupem sanační vlády a diktatury Josefa Piłsudského, kterého Ţidé přijímali pro jeho umírněné nacionalistické názory a snahu zabraňovat antiţidovským projevům v Polsku, docházelo k upevňování práv národnostních menšin a k celkovému zlepšování této problematiky. Ačkoliv, jak je uvedeno shora, měli Ţidé a ostatní národností menšiny v Josefu Piłsudském určitou oporu, byli vystaveni rozsáhlé protiţidovské propagandě nově zaloţeného hnutí, nazývaného Tábor velkého Polska. Toto hnutí, které svým smýšlením připomínalo spíše hnutí fašistické, se snaţilo obnovit morálku nacionalistického Polska a získat na svou stranu veškeré moţné společenské skupiny lidí. Hlavními body jejich programového prohlášení byla především válka s Ţidy, která měla být vedena na všech úrovních a jakýmikoliv dostupnými prostředky (Onen boj s ţidovskou menšinou se především projevoval ekonomickou válkou, kdy ţidovským firmám byla odříkána jakákoliv podpora). 45

KALETA, Petr. Polští Ţidé (1772-1939) : Specifika, odlišnosti, pokus o vznik nové ţidovské společnosti. In VYDRA, Zbyněk; KALETA, Petr. Ţidé ve východní Evropě do roku 1939 (Rusko a Polsko) : 7. Seminář východoevropských dějin. Praha : Národní knihovna ČR, 20.05. 2003. s. 1. Dostupný z WWW: .

66

Jelikoţ, jak jiţ patrno shora, se dostává polská historie k otázce antisemitismu, nelze nezmínit otce moderního nacionalismu v Polsku Romana Dmowskiho. Roman Dmowski s narodil v roce 1864 na varšavském předměstí Praga v chudší měšťanské rodině. Politická kariéra tohoto studenta varšavského gymnázia a posléze studenta univerzity přírodních věd, započala v roce 1892, kdy organizoval a aktivně se účastnil jednotlivých studentských vlasteneckých demonstrací, za něţ byl následně odsouzen k vyhnanství. Ani přesto, však Roman Dmowski ve svém přesvědčení nepolevil a po cca. roční „pauze“ se vrací v dubnu roku 1893 zpět do Polska a zakládá tzv. Národní ligu. Ta pokračuje v jeho ideovém smýšlení, které spočívalo nejen v asimilaci slovanských menšin ve všech směrech, ale také ve „vyčištění“ polského státu od ţidovské populace (co se týče jeho postoje k Ţidům, jednalo se o zarytého antisemitu). Naznačená otázka národnostní a rasové nesnášenlivosti se naplno rozběhla po úmrtí Josefa Piłsudského

roce

antisemitismus,

1935.

začala

Vláda

se

oficiálně

mnoţit

začala

jednotlivá

podporovat

protiţidovská

tzv. opatření,

hospodářský docházelo

k prohlubování hospodářského bojkotu a k zesilování ţidovských pogromů. V letech 1935-1936 bylo po antisemitských útocích v Polsku zraněno na 1289 ţidů.46 Vedle historických událostí uvedených shora, je nutné dále zmínit i samotné období roku 1918 – 1920. Jiţ v této době byly ze strany polské armády, při tvoření státní hranice Polska, prováděny vojenské operace, při nichţ docházelo k ţidovským pogromům. Podle historických literárních pramenů byly jejich hlavními osobnostmi generál Józef Haller a generál Dowbór-Muśnicki. K jejich praktikám patřilo například vyhazování ţidů z jedoucího vlaku.

5.3. Druhá světová válka Druhá světová válka a s ní spojené celosvětové pronásledování a vyvraţďování Ţidů, započala dne 1. září 1939 v 4:45 hod. Tehdy první německé vojenské jednotky, bez formálního vyhlášení války, začaly pronikat na polské území. Polská obrana trvala pouze jeden měsíc. Varšava kapitulovala dne 28.září 1939. 46

KALETA, Petr. Polští Ţidé (1772-1939) : Specifika, odlišnosti, pokus o vznik nové ţidovské společnosti. In VYDRA, Zbyněk; KALETA, Petr. Ţidé ve východní Evropě do roku 1939 (Rusko a Polsko) : 7. Seminář východoevropských dějin. Praha : Národní knihovna ČR, 20.05. 2003. s. 1. Dostupný z WWW: .

67

K rychlému, aţ bleskovému, obsazení Polska přispělo několik faktorů. Technická vybavenost německé armády, objem pouţité síly (Němci vtrhli do Polska s 85 % svých vojenských sil – tj. cca. 1.600.000 vojáků s 300.000 vozidly – nákladní vozy, tanky a dalšími 70.000 děly, s cca 1.500 bojovými letadly – ať stíhacími či bombardovacími vs. Poláci cca. 750.000 vojáků, 30.000 děl a minometů, 120 tanků a 400 letadel) a Hitlerův pakt se Stalinem, na jehoţ základě vstoupila Rudá armáda dne 17. září 1939 na polské území a obsadila jeho východní teritorium. Lze konstatovat, ţe tímto dochází jiţ ke čtvrtému historickému dělení Polska.47 Obsazení Polska Hitlerovským Německem a současně Rudou armádou Svazu sovětských socialistických republik mělo pro ţidovskou komunitu v Polsku a současně i pro polské obyvatelstvo vůbec, fatální důsledky. Po obsazení a rozdělení Polska začalo jak v Německé, tak i v Sovětské zóně docházelo k terorizování polského obyvatelstva, které bylo zbaveno i těch nejzákladnějších lidských práv. Poláci byli degradování na samotnou spodinu lidské společnosti, která je předurčena k budoucí likvidaci. Nelze si tedy ani představit, jaké postavení měli v dané době Ţidé, kteří byli v seznamu pro vyhlazení jako první v pořadí. Jelikoţ Polsko proslulo svou náboţenskou svobodou, nacházelo se na jeho území značné mnoţství ţidovského obyvatelstva. V roce 1931 ţilo v Polsku přes 3.200.000 Ţidů, coţ je řadilo k největší menšině v Polsku, např. ve Varšavě ţilo přes 350.000 Ţidů. Silná koncentrace ţidovského obyvatelstva v nyní jiţ obsazeném a rozděleném Polsku, spolu se vzdáleností Polska od Německa měla za následek, ţe v německé zóně vznikla rozsáhlá síť koncentračních a vyhlazovacích táborů a ghett. Největší nacistický vyhlazovacím koncentračním táborem byla Osvětim. Tento koncentrační tábor byl zaloţen na základě rozkazu Heinricha Himmlera ze dne 27.dubna 1940 v blízkosti polského městečka Oświęcim. Osvětim byl jeden z nejtvrdších a nejkrutějších koncentračních táborů na území Polska, který jiţ v březnu roku 1941 čítal 10.000 vězňů. Tito vězni byli vyuţívání jako otrokářská pracovní síla, byli poniţování,

47

Slované : Polsko [online]. 2001, 07.05.2009 [cit. 2011-01-03]. Historie. Dostupný z WWW: .

68

trestáni těmi nejkrutějšími způsoby a k tomu všemu byli také podrobování lékařským pokusům neblaze proslulého Josefa Mengeleho. Vedle shora uvedených skutečností docházelo dále v „Osvětimi I., Osvětimi II. (zřízena v blízkosti města Birkenau, a při naplnění kapacity čítal i 100.000 vězňů) a Osvětimi III. (zřízen v blízkosti města Monovice)“ i k masovému vyvraţďování Ţidů v plynových komorách. Rozkaz byl dán Heinrichem Himmlerem. První plynová komora, v níţ se k vyhlazování ţidovské populace uţíval tzv. cyklón B, byla postavena právě v Osvětimi I. Následně se plynové komory rozšířily i do Osvětimi II. (postaveny čtyři plynové komory, ve kterých bylo denně zavraţděno přes 6.000 Ţidů) a Osvětimi III.48 Dle historických dokladů, které se částečně liší, bylo v Osvětimi zavraţděno cca 1.200.000 – 1.600.000 lidí. Jednalo nejen o polské, ale také slovenské, francouzské, nizozemské, belgické, jugoslávské, české a maďarské Ţidy, kteří byli od konce března roku 1942 do Osvětimi transportováni právě ze zemí okupovaných nacistickým Německem. V roce 1945, kdy do tábora v Osvětimi vstoupila Rudá armáda, zde nalezla cca 8.000 vězňů, cca 8 tun lidských vlasů a cca 1.000.000 obleků.49 Pokud se jedná o sovětskou zónu, pak lze podmínky v této zóně přirovnat k podmínkám v zóně německé. Pokud se však jedná o pogromy na Ţidech, lze konstatovat, ţe tyto byly spíše dílem ukrajinských nacionalistů, kteří byli z příchodu Rudé armády a zániku Polské republiky více neţ nadšení. Ukrajinští nacionalisté však neperzekuovali pouze ţidovské obyvatelstvo, jak by se ze shora uvedeného mohlo zdát, ale také obyvatelstvo polské a to především v oblasti Volyně a Podolí. Jde-li o Sověty, tak ti přikročili především k likvidaci škol, kostelů, klášterů, k vyvlastňování majetku a především k deportaci polského obyvatelstva na Sibiř. Z tohoto však nelze vyvozovat, ţe by sovětská správa nepáchala zločiny na ţivotech, ba naopak. Docházelo k nemilosrdnému vyvraţďování polských běţenců, k vraţdění polských důstojníků a dalším ohavnostem, které přinesla druhá světová válka.

48

holocaust.cz, Osvětim, [online]. 2003 [cit. 2011-1-16]. Dostupný z WWW: < http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/auschwitz>. 49

holocaust.cz, Osvětim, [online]. 2003 [cit. 2011-1-16]. Dostupný z WWW: < http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/auschwitz>.

69

K dalšímu zhoršení, jiţ tak vyhrocené situace, přispělo německé obsazení sovětské zóny. V tomto období se začal silně projevovat protiţidovský postoj polského obyvatelstva, které obviňovalo Ţidovkou obec z aktivní spolupráce se Svazem sovětských socialistických republik. Tato rasová nesnášenlivost vygradovala roku 1941 v městečku Jedwabne. Při masakru v Jedwabne byli polští Ţidé nuceni, za zpěvu sovětských písní, doslova zdemolovat v městečku Jedwabne stojící pomník Vladimíra Iljiče Lenina. Po tomto aktu byli nahnáni do stodoly, kde byli povraţděni a spolu s jednotlivými fragmenty Leninovi sochy pohřbeni. Následující den došlo ke shromáţdění zbylého ţidovského obyvatelstva, a to včetně ţen a dětí, kdy tito byli nahnáni do stodoly a za ţiva upáleni. Jednalo se o zřejmý projev polského antisemitismu k ţidovskému obyvatelstvu.

5.4. Polsko po druhé světové válce Ztráty na polském obyvatelstvu po skončení druhé světové války byly obrovské. Polsko utrpělo za války značné, několika milionové ztráty. Před vypuknutím německé agrese mělo Polsko 35.100.000 obyvatel a ke konci války, jak uvádí historická literatura, čítalo Polsko pouze 19.100.000 obyvatel.50 Vedle Poláků byly těţce zasaţeny i národnostní menšiny tvořící v době před válkou jednu třetinu populace v Polsku a které po válce de facto vymizely. Největší ztráty lze logicky přiřknout ţidovskému obyvatelstvu, které bylo na území Polska téměř vyhlazeno. Dle dostupných materiálů přeţilo nacistické běsnění a touhu po vyhlazení veškeré ţidovské komunity pouze 7 % polských Ţidů (v období druhé světové války bylo vyvraţděno cca. 6.000.000 Ţidů a téměř jednu polovinu tvořili Ţidé polští).51 Pokud se však někdo domnívá, ţe utrpení ţidovského obyvatelstva po ukončení druhé světové války skončilo, pak tato domněnka není, bohuţel, správná. K pogromům na Ţidovském obyvatelstvu totiţ docházelo i po konci druhé světové války v souvislosti s budováním politického uspořádání ve východní Evropě (Krakov, Kielce).

50

Slované: Polsko [online]. 2001, 07.05.2009 [cit. 2011-01-03]. Historie. Dostupný z WWW: . 51

Wikipedie, Ţidé v Polsku, [online]. 2011 [cit. 2011-1-5]. Dostupný z WWW: .

70

5.5. Současné Polsko a antisemitismus Vztah Poláků k antisemitismu v současné době je velmi problematický hlavně vzhledem k historickým událostem, kdy se polské obyvatelstvo často chovalo antisemitsky (chování polských káp v koncentračních táborech nebo poválečné pogromy) nebo bylo lhostejné k příkoří, které bylo Ţidům způsobováno někým dalším (německý nacismus a sovětský komunismus). V tomto ohledu je velmi zajímavý a výstiţný článek polského novináře Aleksandera Kaczorowského v Lidových novinách s názvem Poláci a „ţidovské plémě“: Zatím nikdo nespočítal, kolik Poláků bydlí v bytech po Ţidech. Nikdo se nezeptal, jak se jim ţije mezi stíny zavraţděných. Obyvatelé Vratislavi či Štětína se prý občas cítí nesví, protoţe bydlí v domech po Němcích. Jen zřídka z toho však mají výčitky svědomí – nakonec Němci si za to mohli sami, ne? Co si ale mají počít lidé, kteří obývají domy po Ţidech, čili obyvatelé prakticky všech měst ve středním a východním Polsku? Jak uvěřit, ţe na tom není nic špatného? Nejjednodušší je dát to za vinu Ţidům, ostatně po ruce je celý arzenál antisemitských předsudků. A kdyby to nestačilo, popřít holocaust. To je důvod, proč na otázku „Myslíte si, ţe ţidovský národ trpěl za války stejně jako polský národ, více, či méně?“ v roce 1993 většina (53 procent) z tisíce dotázaných Poláků odpověděla, ţe stejně nebo méně. Ukázalo se, ţe půl století po válce nevidí většina Poláků ţádný rozdíl mezi osudem svých krajanů (samozřejmě dramatickým – padly tři miliony Poláků) a systematickým vyhlazováním Ţidů. Neznalost? Těžko! Můţete si to zkusit vysvětlit jako neznalost – dalo by se tomu moţná i uvěřit… kdyby se anketa konala mezi obyvateli Pernambuka. Jenţe my ţijeme v zemi, o niţ se s námi Ţidé dělili více neţ tisíc let, v zemi, v jejímţ hlavním městě ţilo ještě za našich prarodičů nejvíc Ţidů po New Yorku, v zemi, která se během poslední světové války stala hrobem většiny evropských Ţidů. Nedá se tu hovořit o neznalosti, ale o záměrném zamlčování fakt – jak si všiml v Polsku zatím nepříliš známý profesor Princetonské univerzity Jan Tomasz Gross. A rozhodl se, ţe toto mlčení je třeba skončit.

71

Jeho kniha Sousedé, výpověď o vyvraţdění ţidovských obyvatel městečka Jedwabne v červenci 1941, jehoţ se dopustili Poláci, měla v roce 2000 tak malý náklad, ţe kdyţ si jí všimla Gazeta Wyborcza a vyvolala celonárodní debatu o spoluzodpovědnosti Poláků za holocaust, nebyla několik týdnů nikde k dostání. Také Grossova nejnovější kniha Zlaté ţně uţ vyvolala rozruch – a to vyjde teprve v březnu. Autor v ní popisuje hony na ţidovské uprchlíky z ghett, které pořádali v letech 1942 a 1943 polští muţi. Píše o venkovanech, kteří po válce překopávali hlínu ve vyhlazovacím táboře Treblinka a hledali v ní cennosti a zlaté zuby po 900 tisících Ţidech, kteří tam byly zavraţděni. A ve městech se lidé nechovali o nic lépe – z desítek svědectví z období okupace, mj. ze zpráv Zemské armády (Armija Krajowa), vyplývá, ţe udávání Ţidů byl tak rozšířený mor, ţe začal ohroţovat i polskou konspiraci (stalo se například, ţe vyděrači vydávali Němcům Ţidy, načeţ se zjistilo, ţe jde o vojáky Zemské armády). A co víc, společnost udavače jednoznačně neodsoudila. Vždyť se nám to vlastně vyplatí… Souhlas s takovým jednáním se obvykle povaţuje za antisemitismus. Ve skutečnosti slouţily antisemitské stereotypy spíš k ospravedlnění tohoto souhlasu. Jeho pravým důvodem však bylo přesvědčení rozšířené mezi obyvatelstvem okupovaného Polska, ţe vyhlazení Ţidů se Polákům v podstatě vyplatí. Tak to viděli chudí venkované i městská inteligence, odbojáři i obyčejní zloději. Samozřejmě ne všichni. Problém je v tom, ţe lidí, kteří smýšleli jinak, jednali podle svého přesvědčení a Ţidům pomáhali, bylo málo. Ano, za pomoc Ţidům hrozil trest smrti. Stejně jako za pomoc partyzánům, nelegální poráţku dobytka nebo za poslech rozhlasu. Kdyby si Poláci dělali hlavu s těmito zákazy, bylo by polských partyzánů stejně jako českých a Varšavané tzv. árijského typu by byli o hladu stejně jako ti uvěznění v ghettu. Z nějakých důvodů ale většina Poláků důsledně dodrţovala jen jeden z hitlerovských předpisů – zákaz pomoci Ţidům. Proč? Dobře si pamatuji větu, kterou rád říkával dědeček mého přítele z dětství: „Dobře ţe Hitler to ţidovské plémě zničil.“52 Článek polského novináře přesně vystihuje postoj většiny Poláků k antisemitismu a k Ţidům v historických souvislostech aţ do současnosti.

52

KACZOROWSKI, Aleksander. Poláci a "ţidovské plémě". Lidové noviny : Orientace. 29.1.2011, 25, s. 31.

72

Při srovnání Poláků a Čechů v otázce negativního postoje k Ţidům, vycházejí historicky i z pohledu dnešní doby lépe Češi, ale v otázce boje proti nacismu a dalšímu útlaku totalitních mocí mohou mít Poláci hlavu vysoko zdviţenou. Lze uvést vpád nacistického Německa do Polska a odpor o poznání slabší polské armády nebo povstání ve Varšavě za doby okupace. Současný polský antisemitismus vychází s největší pravděpodobností z jistého historického komplexu a popření viny, kterou měla velká část Poláků na přinejmenším ztrpčování ţivota svých tehdejších ţidovských sousedů. Při jednom rozhovoru na ţidovské obci v Karlových Varech mi jeden člověk ţidovského původu řekl, ţe jeho otec, který přeţil koncentrační tábor, vzpomínal, ţe obecně polská kápa (spoluvězeň, který byl jakýmsi vedoucím) byla k vězňům a k Ţidům obzvlášť krutější neţ příslušníci SS.

73

ZÁVĚR Při studiu literatury a následné práci na téma antisemitismus jsem dospěl k závěru, ţe antisemitismus se vyskytuje ve všech popsaných formách, byť by se mohlo zdát, ţe některé z těchto forem, jako například antijudaismus, jsou otázkou minulosti. Projevy dnešního antisemitismu v sobě spíše kombinují výše popsané formy. Nebezpečí dnešního antisemitismu spatřuji ve způsobu jeho šíření pomocí moderních technologií a v porovnání s historií, s absencí spontánnosti v jeho projevech. Daleko častěji je, v současných projevech antisemitismu, vidět propracovanost a promyšlenost nejen ve způsobu jeho šíření, ale i obsahu. Antisemitismus v dnešní době nepouţívá v dnešní době pouze předsudků a kulturních stereotypů, ale uţívá lţí a polopravd o historických událostech (popírání šoa) a pouţívá jako masku humanitu (palestinský problém). K problematice jednotlivých zemí, které jsem v práci popsal, lze dospět k závěru, ţe původ antisemitismu má v kaţdé zemi trochu odlišné kořeny a intenzitu. Zatímco na Slovensku vychází antisemitismus často z historických předsudků a je dán konzervativním přístupem v návaznosti na katolické náboţenství, v Polsku působí dojmem popření historické spoluviny na šoa a ve Spolkové republice Německo částečně návratem k myšlenkám nacismu a částečně tím samým přístupem jako v Polsku. Česká republika vychází z tohoto srovnání nejlépe, jak historicky, tak v současné době, ale ani zde nelze projevy antisemitismu podceňovat, byť se jeví, jako by měly mělký základ. Z projevů antisemitismu v jednotlivých vybraných zemích lze vysledovat, jaký mají původ a jak těmto projevům předcházet nebo na ně reagovat. V případě Slovenska jde o jasné a kategorické odsouzení chování některých církevních a politických autorit ve vztahu k uctívání válečných zločinců, kteří měli podíl na holocaustu (šoa). Je tím myšleno morální odsouzení z oficiálních míst a netolerance takového jednání. V případě Polské republiky jde o objektivní přiznání historické spoluviny na holocaustu (šoa) a nezamlčování faktů. Ve Spolkové republice Německo došlo v minulosti několikrát k přiznání historické viny a oficiální úřady jsou velmi citlivé na projev jakéhokoliv antisemitského projevu, ale neustálé připomínání viny německého národa na genocidě Ţidů můţe být paradoxně motivem pro antisemitské postoje mladších generací Němců, čímţ samozřejmě není myšleno, aby byla zamlčována historie. Jedná se však o teoretická východiska a je třeba brát v úvahu politické a sociální prostředí v kaţdé zemi.

74

V praktické rovině je třeba přijmout taková opatření, aby nedocházelo k šíření antisemitismu hlavně mezi mladými lidmi. Toho lze alespoň částečně dosáhnout osvětou ve školách a vzdělávacích institucí a odsouzením kaţdého antisemitského jednání ze strany politických a mravních autorit. Na základních a středních školách v České republice například probíhají poměrně často přednášky na téma drogy, ale na téma tolerance k jiným národům nebo etnikům jiţ méně. Po stránce represivní je třeba postihovat nekompromisně jakýkoliv projev nesnášenlivosti, nejen k jiným k národům a etnikům, ale i pro rozdílnost náboţenského vyznání nebo politických názorů (samozřejmě pokud nejsou v rozporu s demokratickými principy). Velkou pozornost je nutno věnovat prostředkům moderní komunikace jako je internet a zamezit šíření antisemitismu a netolerance touto cestou. Ze strany Evropské unie je ţádoucí, aby sjednotila postup v těchto otázkách, neboť je zřejmé, ţe přístup jednotlivých členských zemí je rozdílný. Po stránce represivní je nutná spolupráce orgánů činných v trestním řízení jednotlivých členských zemí ve vyhledávání uvedeného jednání a jeho nekompromisního postihu.

75

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Monografie a odborné články BULLOCK, A. . Hitler a Stalin : paralelní ţivotopisy. Vyd. 1. Plzeň : MUSTANG s.r.o., 1995. 1036 s. ISBN 80-85831-51-1. DANICS, Š.; KAMÍN, T. Extremismus, rasismus a antisemitismus. dotisk druhého, rozšířeného vydání. Praha : Policejní akademie České republiky v Praze, 2010. 154 s. ISBN 978-80-7251-286-7. GROSS, J., T. Strach : Největší poválečný protiţidovský pogrom. Vyd. 1. Brno : JOTA, s.r.o., 2008. 360 s. ISBN 978-80-7217-618-2. HAFFNER, S. Německá revoluce 1918-1919. Vyd. 1. Brno : BOOKS s.r.o., 1998. 224 s. ISBN 80-85914-62-X. HAJŠMAN, J. V drápech bestie : Vzpomínky na Buchenwald. Praha : XYZ,s.r.o., 2010. 412 s. ISBN 978-80-7388-299-0. KACZOROWSKI, Aleksander. Poláci a "ţidovské plémě". Lidové noviny : Orientace. 29.1.2011, no. 25. KAISER, G. Katyň : Státní zločin - státní tajemství. Vyd. 2. Praha : BB/art s.r.o., 2008. 404 s. ISBN 978-80-7381-442-7. KAMENEC, I. Slovenský štát v obrazech. Praha : OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, 2008. 252 s. ISBN 978-80-7360-701-2. KÁRNÝ, M. "Konečné řešení" : genocida českých Ţidů v německé protektorátní politice . Vyd. 1. Praha : Academia, 1991. 182 s. ISBN 80-200-0389-4. KENEALLY, T. Schindlerův seznam. Praha : LEDA spol. s r. o., 2009. 384 s. ISBN 978-80-7335-214-1. KNOPP, G. Göring : Biografie. Vyd. 1. Praha : Euromedia Group, k.s. - Ikar, 2008. 256 s. ISBN 978-80-249-1053-6. KNOPP, G. Hitlerovi stoupenci : Zločinci a vykonavatelé. Vyd. 1. Praha : Euromedia Group, k.s. - Ikar, 2004. 448 s. ISBN 80-249-0334-2. LIPSTADTOVÁ, D.E. Popírání holocaustu : sílící útok na pravdu a paměť. Vyd. 2. Praha : Paseka, 2006. 349 s. ISBN 80-7185-652-5. NĚMEČEK, Tomáš. Kdo zabil Aneţku Hrůzovou : U LEDU Před 93 lety Leopold Hilsner podává konečně úspěšnou ţádost o milost. LIDOVÉ NOVINY : PRÁVO&JUSTICE. 3.1.2011, 2011, no. 3.

76

PEKAŘ, J. Dějiny československé. Vyd. 2. Praha : AGENTURA TIP Š, 1991. 258 s. ISBN 80-900354-2-6. SHAW, A. Druhá světová válka : den po dni. Vyd. 1. Praha : NAŠE VOJSKO, 2004. 192 s. ISBN 80-206-0732-3. SCHILY, O., et al. Extremismus in Deutschland. Berlín : MEDIA CONSULTA Deutschland, 2004. Die Verbreitung antisemitischer Einstellungen in der Bundesrepublik Deutschland, s. 392. SCHUBERT, K. Dějiny Ţidů : Historie Náboţenství Antisemitismus. Vyd. 1. Praha : NS Svoboda, 2003. 140 s. ISBN 80-205-1036-2. STEINERTOVÁ, M. Hitler. Vyd. 1. Praha : KMa s.r.o., 2007. 716 s. ISBN 978-807309-522-2. Talmud a ţena. Nová krev. 1996, no. 3. TAUBER, H., J. Atlantida holíčských Ţidů. Vyd. 1. Praha : Sefer, s.r.o., 2003. 436 s. ISBN 80-85924-35-8. TUCKER, R. C. Stalin : Revoluce shora 1928-1941. Vyd. 1. Liberec : Dialog, 1995. 520 s. ISBN 80-85843-27-7. VÁLKA, Z. Zákulisí Třetí říše. Věrovany : Jan Piszkiewicz, 2005. 244 s. ISBN 8086768-14-7. VENEZIA, S. V pekle plynových komor. Praha : Rybka Publishers, 2010. 228 s. ISBN 978-80-87067-68-0.

77

Internetové zdroje Wikipedie, Antisemitismus, [online]. 2010 [cit. 2011-1-5]. Dostupný z WWW: . TOMSKÝ, Alexander. Izrael, anti-sionismus a nová hrozba globálního antisemitismu. Blog.aktuálně.cz [online]. 21.5.2008, 2008, 5, [cit. 2011-01-17]. Dostupný z WWW: . LÁZNIČKA, Petr. JUDAISMUS: Dějiny Ţidů v českých zemích . EStránky.cz : Izrael [online]. 28.1.2007, 1/2007, [cit. 2011-01-21]. Dostupný z WWW: . Wikipedie, Nicolas Winton, [online]. 2010 [cit. 2010-12-23]. Dostupný z WWW: . Wikipedie, Izrael, [online]. 2010 [cit. 2010-12-28]. Dostupný z WWW: . Neonacistická scéna. In Výroční zpráva 2009 [online]. Praha : BIS, 16.6.2010 [cit. 2010-11-11]. Dostupný z WWW: . Výroční zpráva o antisemitismu v ČR 2009 . Fórum proti antisemitismu při Federaci ţidovských obcí v ČR [online]. 2010, 1, [cit. 2010-11-11]. Dostupný z WWW: . Arcibiskupovy soukromé oslavy. Lidové noviny [online]. 6.5.2008, 118, [cit. 2011-012]. Dostupný z WWW: <www.lidovky.cz/arcibiskupovy-oslavy-d3m-/ln_noviny.asp?c=A08050...>. Wikipedie, Seznam německých koncentračních táborů, [online]. 2010 [cit. 2011-1-16]. Dostupný z WWW: . Wikipedie, Koncentrační tábor Buchenwald, [online]. 2010 [cit. 2011-1-16]. Dostupný z WWW: . holocaust.cz, Sachsen hausen, [online]. 2003 [cit. 2011-1-16]. Dostupný z WWW: . holocaust.cz, Ravensbrück, [online]. 2003 [cit. 2011-1-16]. Dostupný z WWW: .

78

holocaust.cz, Flossenbürg, [online]. 2003 [cit. 2011-1-16]. Dostupný z WWW: . Německou vesnici ovládli neonacisté. Hajlují, střílejí a oslavují Hitlera. Lidovky.cz [online]. 5.1.2011, 4, [cit. 2011-01-09]. Dostupný z WWW: <mhtml:http://web.mv.cz/otpr/monitor/2011/leden/06.mht>. Wikipedie, Dělení Polska - Wikipedie, [online]. 2010 [cit. 2011-1-5]. Dostupný z WWW: . KALETA, Petr. Polští Ţidé (1772-1939) : Specifika, odlišnosti, pokus o vznik nové ţidovské společnosti. In VYDRA, Zbyněk; KALETA, Petr. Ţidé ve východní Evropě do roku 1939 (Rusko a Polsko) : 7. Seminář východoevropských dějin. Praha : Národní knihovna ČR, 20.05. 2003. s. 1. Dostupný z WWW: . Slované : Polsko [online]. 2001, 07.05.2009 [cit. 2011-01-03]. Historie. Dostupný z WWW: . holocaust.cz, Osvětim, [online]. 2003 [cit. 2011-1-16]. Dostupný z WWW: < http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/auschwitz>. Wikipedie, Ţidé v Polsku, [online]. 2011 [cit. 2011-1-5]. Dostupný z WWW: .

79

80

81

82

83