NE ŠKRTŮM! ŠKRTNĚTE KALOUSKA! MÍSTO PLATŮ HASIČŮ, STÁTNÍCH ZAMĚSTNANCŮ, ZDRAVOTNÍKŮ,... HORKÝ PODZIM PROTI ŠKRTŮM LIDSKOPRÁVNÍ

ČASOPIS NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE  číslo 6 – ZÁŘÍ 2010

NOVÁ LEVICE

NE ŠKRTŮM! MÍSTO PLATŮ HASIČŮ, STÁTNÍCH ZAMĚSTNANCŮ, ZDRAVOTNÍKŮ, ...

E T Ě N T ! R A K Š OUSK L A K

VNÍ Á R P SKO DENTI D I  L STU ĚŘ M Ů YŽ SE Á ZV ÉNĚ T R ŠK II  KD O LOVN EROU M E I T RO OKRAC EC JAK ENY B ORTAC P IM I DEM MOV ROČ Ž  DEP Z D Ý PO H PROT BEZDO KU  P NOSTI ICK T Ý S I K C Á S KÝ AL HORADCE JO PRAŽSHUJÍ Z IRC SOUČACIE  TIKAPIT KEMP POR DALI  E STA ELMO FRAN ÁŽ: AN NE USA S ÍNA: V MŮ Z PORT  RO RE Č

AK T U Á L N Ě

HORKÝ PODZIM PROTI ŠKRTŮM Odboráři a další pracující se začínají bouřit – každý týden od svého zvolení Nečasova a Kalouskova vláda hrdě představuje další kousek ze své skládačky škrtů a opatření. Opatření, která prezentují jako „cenu, kterou musíme my všichni zaplatit“. Za co ale máme platit? A opravdu podle vládních návrhů zaplatí všichni a stejně? Spíše to podle zaměření škrtů, návrhů na změny zákoníku práce a stovek dalších opatření vypadá, že vláda vyhlásila pracujícím nemilosrdný „třídní boj“. Pokud snahy vlády nezastavíme, dotknou se nás její opatření velmi bolestivě. V plánu jsou propouštění a snižování mezd všech ve veřejném sektoru vyjma učitelů, zvyšování poplatků a spoluúčasti ve zdravotnictví, reforma penzijního systému a s ní spojené zvyšování nepřímých daní, změny zákoníku práce, které mají mít za následek zjednodušení propouštění a snižování práv a jistot zaměstnanců, řetězení smluv na dobu určitou, snížení podpory v nezaměstnanosti, vyplácení nemocenské od 22. dne nemoci, snižování sociálních dávek nebo příplatků na péči. Tento seznam by mohl být skoro nekonečný.

Všeobecná ofenzíva

Španělsko, Francii, Německo a Británii. To je způsobenou především dopady hospodářské krize. Krize, která postihla celý kapitalistický systém a na jehož záchranu, a především jeho sloupu v podobě bankovního systému, vydaly vlády miliardy a biliony. Výsledkem snažení všech těchto vlád, včetně té Nečasovy, má být obrovský přesun bohatství od pracujících k zaměstnavatelům a bankám. Od všech těch bank, které vlády zachraňovaly penězi daňových poplatníků, si nyní půjčují s obrovským úrokem. Mimochodem ČR bude platit jen za úroky ze státního dluhu v příštím roce 78 miliard korun, tedy více než dostanou ministerstvo vnitra, zdravotnictví nebo dopravy. Nižší mzdy, propouštění, škrty v sociální oblasti, další pronikání trhu do zdravotnictví a školství atd. mají za cíl jen jedno jediné – vytvořit prostředí, ve kterém by podnikatelé měli opět zajištěny své zisky. To vše se děje v situaci, která už tak není pro drtivou většinu pracujících růžová. Nezaměstnanost přesahuje půl milionu. Reálné mzdy již masivně klesají – jen během prvních tří měsíců letošního roku poklesly v důsledku tzv. Janotova batohu příjmy domácností o 3,1 miliardy korun (podle údajů Ministerstva práce a sociálních věcí). Podle průzkumů má 40 % lidí problémy s placením nájmu a žádá o pomoc stát. Stejné procento domácností si nemůže dovolit jednorázový výdaj ve výši 7 tisíc korun a žije tedy od výplaty k výplatě. Osobní bankroty dosáhly jen za první polovinu roku dvojnásobku čísla za rok 2009. Dokonce i média mluví o zbídačování společnosti.

Zhoršení postavení zaměstnanců ve veřejném sektoru se pochopitelně dotkne i pracujících v sektoru soukromém. Krom úprav zákoníku práce způsobí vyšší nezaměstnanost a celkový pokles reálných mezd tlak ze strany zaměstnavatelů na snižování mezd a podmínek i zde. Úspěšný útok vlády na veřejný sektor tak bude mít dopad (krom kvality a dostupnosti služeb) na všechny pracující, důchodce či studenty.

Co nám chtějí sebrat?

Na rozdíl od všech předchozích vlád, které také přicházely s úspornými balíčky, Nečasova vláda je představuje s nevídanou razancí a především postihuje všechny oblasti života. Jedním z aspektů je i mezinárodní kontext – podobnou ofenzívu provádějí prakticky všechny evropské vlády, od Řecka, přes

ODS sice před volbami slibovala nárůst 170 tisíc pracovních míst, realita je ovšem přesně opačná. Místo toho mají nezaměstnaní vyhlídky na snížení podpory v nezaměstnanosti z 65 na 45 %. Pokud nezaměstnaný během prvního měsíce nepřijme jakoukoli práci, má ztratit právo na vedení v evidenci, tedy

2 jak na dávky, tak na sociální a zdravotní pojištění. Podporu nemají dostat ani ti, kdo dostali odstupné. Sice se mluví o konci krize, ale podle průzkumu agentury Manpower mají zaměstnavatelé stále „negativní vůli“ přijímat zaměstnance. A to řady rezervní armády práce ještě rozšíří propuštění z veřejného sektoru. Stejně jako nezaměstnaní budou v zoufalé situaci i důchodci. Krom zmrazení důchodů je nejvíce postihnou změny ve zdravotnictví, růst cen energií, především elektřiny a nájmů. Mnozí již teď živoří a bez pomoci příbuzných by si nemohli dovolit základní životní potřeby. Léky nyní s novou cenovou vyhláškou skokově podražily. Vláda oproti předvolebním slibům chce nyní zavést stokorunový poplatek za den v nemocnici a zvýšit poplatky za návštěvu lékaře. I důchodci, stejně jako mentálně či zdravotně postižení, budou tvrdě zasaženi i snížením příplatku na péči z 2 tisíc na 800. Zadlužení studentů a garantované zisky bank má přinést zavedení školného, o jehož výši a formě se zatím diskutuje. Již nyní je studium samo o sobě pro rodiny studentů obrovskou zátěží – v roce 2009 byly náklady na život studenta přes 8 tisíc Kč měsíčně. Uvažované školné ve výši 10 až 20 tisíc Kč za semestr bude znamenat dlouhodobé zadlužení – a to v situaci, kdy po dostudování mladí lidé bojují se splácením hypoték atd. Vyšší vzdělání se tak stane záležitostí dostupnou pro stále menší část obyvatelstva. V minulém čísle Nové levice jsme přinesli delší článek zkoumající návrh penzijní reformy – má nás čekat zvyšování hranice odchodu do důchodu, snížení odvodů na důchody ze mzdy z 28 na 23 %. To způsobí obrovský výpadek ve státním rozpočtu, který má být nahrazen sjednocením DPH na 19 % a pozdější zvýšení na 20 %. To je výrazné snižování solidárnosti důchodového systému – zatímco bohatším se zvýší výrazně mzda, chudým snížení odvodů nevyrovná zvýšení DPH a tedy prudké zdražení základních potřeb, jako jsou potraviny, které tvoří nejvyšší část výdajů pracujících. Na důchodové reformě mají nejvíce vydělat lidé s příjmy nad 71 tisíc. Důležité je také plánované vpuštění trhu do systému prostřednictvím penzijních fondů. To bude znamenat kromě odsávání financí ze systému na zisky fondů i svěření důchodů „neviditelné ruce trhu“. Jak je spolehlivá, ukázaly poslední tři roky chaosu a propadů na burzách. V posledních týdnech byla zahájena ofenzíva proti veřejnému sektoru. To bude

AK T U Á L N Ě

3

mít dopad na celou společnost – odrazí se v dostupnosti a kvalitě služeb, počínaje školství a zdravotnictvím, přes nejrůznější úřady a konče životně důležitými službami, jako jsou hasiči. Nejvíce ji však pocítí samotní zaměstnanci veřejného sektoru. Ministři sice „dostali za úkol“ snížit výdaje svých resortů o 10%, na platech se to však odrazí mnohem více –podle analýzy odborů nastane snižování platů od 43 do 23 %. To se má týkat 645 tisíc lidí! Podle návrhu změn v zákoníku práce se mají upravit platové tarify. Důležité jsou především dvě změny –tou první je snížení tarifní složky platu z nynějších 60-70 % na 50 % (v tom lepší případě, v další variantě ještě méně). Zbytek bude na libovůli (či zlovůli) nadřízených, kteří mají rozhodovat o „kvalitě odvedené práce“. Druhá změna má přinést zrušení platových stupňů, takže by se platový tarif nezvyšoval dle délky praxe. To postihne především zdravotníky, kde je praxe a celoživotní vzdělávání nezbytností. Notoricky známým se v médiích stal příklad referentky na České správě sociálního pojištění, která by po 15 letech praxe v případě přijetí té „milosrdnější“ varianty změn tarifů přišla ze současných 17 020 Kč o 5 220 Kč. Takováto snižování platů budou pro celou řadu zaměstnanců likvidační. Již teď jsou ve veřejném sektoru mzdy podprůměrné. Vždyť u nepedagogických pracovníků ve školství je průměrný plat okolo 13 tisíc hrubého. V soukromém sektoru se zaměstnanci mají dočkat jednoměsíční výpovědní lhůty, bez udání důvodu – tedy značné snižování zaměstnanecké jistoty. Dále zdvojnásobení doby, kdy je možné pracovat na dohodu o provedení práce na 300 hodin, což sice zaměstnanost nezvýší, ale zato ve státní kase bude o nějakých 8 miliard méně na odvodech. Stejně tak umožnění dalšího řetězení smluv na dobu určitou až na 5 let a rozšíření částečných úvazků, u kterých

zdravotnictví

zaměstnavatelé nemusí platit pojištění a další odvody.

Co zaplatí za krizi bohatí? A jaký je tedy podíl, který zaplatí bohatí? Až na snížení platů ústavních činitelů, které tak donutilo prskat prezidenta Klause (který ovšem i tak bídou rozhodně netrpí), budeme hledat marně. Důchodová reforma se jich tak nedotkne, protože důchod nebude jejich jediným zdrojem příjmu. Ani zvyšování DPH, protože čím má člověk vyšší příjem, tím menší část vydává na nezbytné životní potřeby, které dosud jsou ve snížené sazbě. Totéž platí i o poplatcích ve zdravotnictví či školném. Jinak pro boháče samé dobré zprávy – jak jsme psali výše, na penzijní reformě mají ti s příjmy nad 71 tisíc vydělat. Vláda se jaksi neshodla na tom, jak zvýšit daně těm s příjmy nad 142 tisíc hrubého, takže budou nadále platit menší procento než dolních deset milionů. Peníze utíkají i jinde. Státu unikají miliardy na daních od právnických osob kvůli dírám v zákonech. Stále další a další firmy se stěhují beztrestně do daňových rájů a vyvádějí tak peníze ze země. Přitom je to právě tento systém, který patří zaměstnavatelům, koncernům a bankám, který byl příčinou hospodářské krize. Nyní se Nečasova vláda, stejně jako mnohé další vlády po celém světě, snaží přenést náklady za ní na námezdně pracující. To musíme odmítnout.

Postavme se škrtům Základním pravidlem je, že se musíme postavit úplně všem škrtům, úsporným opatřením a útokům na životní standardy obyvatelstva. Pokud bychom přijali byť i jen ty nejmenší, oslabí to celkovou

Copak nejste rádi, že nezvyšuju daně?

školství

sociální jistoty

opozici a posílí postavení vlády, která se nás bude snažit rozdělit nebo dokonce postavit proti sobě. Ideologicky by to znamenalo přijetí potřeby škrtů jako takových. Je dobrým znamením, že se jako první proti vládním opatřením postavili odborově organizovaní pracující. Zatím se tak stalo pouze ve veřejném sektoru – musíme usilovat o rozšíření i na sektor soukromý. Pokud má být obrana našeho postavení, toho, co jsme si v minulých letech vybojovali či ubránili, úspěšná, musí být i celospolečenská. To znamená do protestů zapojit i odborově neorganizované pracující a všechny ty, které mají „reformy“ postihnout – důchodce, studenty, postižené a další skupiny obyvatelstva, které se ocitly pod palbou Kalouskova škrtometu. Je nutné si zodpovědět i otázku, jakým způsobem se máme organizovat, jak protestovat a čeho chceme dosáhnout. Protože snahy české vlády jsou součástí celoevropského ataku, můžeme si vzít příklady i ze zahraničí. Tam se ukázaly jako nejdynamičtější, pokud jde o zajištění co největší inkluzivity, demokratičnosti a bojovnosti hnutí proti škrtům, akční výbory proti škrtům, které obranné boje organizují a koordinují. Jsou v nich zahrnuty jak odbory, tak politické strany a skupiny nebo aktivisté z nejrůznějších kampaní. Ty se potom koordinují i na celostátní úrovni a usilují tak o vytvoření páteře celospolečenského hnutí proti škrtům. Po celé Evropě takto vzniklo již 34 „protiškrtových“ výborů –na stoje je nyní otázka jejich mezinárodní koordinace. ČSSD a KSČM, které tvrdí, že zastupují zájmy pracujících, svůj boj proti vládě omezují na verbální prohlášení, případně

KVÍZ 1) Nejlepší reakcí na snížení platů o 10% je: a) věnovat státu dobrovolně ještě 10% navíc b) věnovat dalších 10% svého platu jako sponzorský dar ODS, TOP 09 nebo Věcem veřejným c) uskromnit se pro dobro věci, případně si najít ještě jednu práci d) modlit se za konec ekonomické krize e) postavit se aktivně proti škrtům a snižování mezd 2) Když nejsou odbory na Vašem pracovišti aktivní proti snižování platů a) tak se nedá nic dělat b) je třeba do nich vstoupit a rozhýbat je c) spojit se s dalšími odpůrci snižování platů prostřednictvím diskusního fóra na webu NAL 3) Nečas s Kalouskem chtějí škrty, protože: a) jim záleží na stavu financí České republiky b) jim záleží na našich dětech a dětech našich dětí c) krize je skvělá příležitost, jak přerozdělit bohatství od chudých směrem k bohatým d) chtějí snižovat daně hrstce nejbohatších

A K T UÁ LNĚ individuální funkcionáři vyjadřují svou podporu demonstracím. To se však ukazuje jako střílení slepými patronami. Pokud chtějí tyto strany skutečně dostát svým slovům o pracujících, musí vyměnit parlamentní intriky a interpelace za mobilizace v ulicích, za podporu demonstrací a stávek, včetně poskytnutí materiálního vybavení a zázemí.

Generální stávku Ale i s poněkud bezradnými levicovými stranami nejsou pracující ve své obraně bezmocní. Demonstrace, která je v ČR svolána na 21. září, na celoevropské úrovni se mají akce odehrát 29. září (ve Španělsku a Řecku dokonce v podobě generálních stávek), jsou prvním krokem. Ukáží míru nesouhlasu a připravenosti proti vládnímu úsilí vystoupit. Nečasova a Kalouskova vláda ovšem vypadá odhodlaně. Až tak odhodlaně, že demonstrace s nejvyšší pravděpodobností nebudou stačit a bude potřeba přikročit k dalším akcím. Nejvíce zasáhnou takové, které přeruší přívod peněz na konta těch, kteří skutečně tahají za nitky. Každé propouštění, každé snižování mezd a platů, každé zhoršování postavení pracujících se musí setkat s rozhodnou protiakcí. Nyní celá situace přímo volá po stávce celého veřejného sektoru. Jak jsme ale popsali výše, snahy vlády podminovávají postavení všech pracujících –proto je na místě rozhodná úplně všech. Generální stávka, časově neomezená do té doby, než tato vláda vzdá své úsilí prostřednictvím svého odstoupení, je odpovědí, kterou by i arogantní Kalousek a spol. nakonec pochopili.

4 Pokud se nám nepodaří vládní snahy odrazit a ofenzívu zvrátit, ocitneme se v daleko slabší pozici. Řada lidí bude bojovat o existenční přežití, budou klesat reálné příjmy a vzroste nezaměstnanost. I při změně hospodářské situace bude daleko složitější získat zpět to, co bychom nyní mohli ztratit.

Potřebujeme novou politickou stranu V hnutí proti škrtům jsme připraveni spolupracovat se všemi stranami a organizacemi, které budou hájit zájmy pracujících, a to nejen slovně, ale i činem. Co ale v případě vynuceného odstoupení vlády, za koho ji vyměnit? NAL navrhuje koalici všech těch stran a odborů, které povedou hnutí proti vládě. Taková vládní koalice se musí o stále aktivní hnutí opírat a pracovat na naplnění jeho požadavků – aby za krizi zaplatili ti, kdo ji způsobili. Dá se ovšem po všech zkušenostech na současné levicové strany spoléhat, že by vydržely takovouto nestabilitu a tlak vytvářený zaměstnavateli? Pokud máme naše výdobytky ubránit trvale, potřebujeme k tomu nový nástroj – stranu, která bude zcela nezávislá na zaměstnavatelích a jejich sponzorských darech. Stranu, která bude mít schopnost a odvahu identifikovat příčiny škrtů a snah vlády a zaměstnavatelů v tomto systému, v kapitalismu. NAL bojuje za to, aby takováto strana vznikla – myslíme si, že v současné situaci nemůže povstat mimo všeobecné hnutí proti škrtům, ale jen právě v něm. Martin Mikula

4) Za ekonomickou krizi, nezaměstnanost, neplacené přesčasy a nízkou životní úroveň může: a) bezdomovci a feťáci b) Romové a zahraniční dělníci c) státní zaměstnanci d) učitelé a zdravotníci e) Kalousek, Nečas, John, jejich sponzoři a jejich ekonomický systém

Dva miliony lidí stávkovaly a protestovaly 7. září ve Francii proti chystané penzijní reformě podobné té, kterou chystá česká vláda

ŘEŠENÍ: 1e, 2bc, 3cd, 4e

AK T U Á L N Ě

Když se studenti nedali…

První věc, na které se koaliční strany shodly při procesu sestavování vlády, byl záměr zavést školné na veřejných vysokých školách. Zda si to studenti nechají líbit, zda podlehnou ideologickým klišé, že vzdělání je individuální investice a bez vzdoru přijmou školné, je otázkou. Nicméně i v nedávné historii máme příklady, kdy se studenti nedali. Prvním příkladem je první pokus Klausovy vlády o zavedení školného v roce 1995. Tehdy vzešla iniciativa z radikální levice, konkrétně od skupiny Budoucnost, a vznikla kampaň proti školnému. Kampaň neměla masový ohlas mezi studenty, přesto někteří studenti kampaň podpořili. Zahájilo se sbírání podpisů pod petici, uskutečnilo se několik mítinků a menších demonstrací. To donutilo zastánce školného z řad politiků obhajovat jejich záměry, přičemž jejich argumenty ztrácely na důvěryhodnosti. Ministr školství Ivan Pilip byl v očích veřejnosti stále více zdiskreditovaný. Zlomem v celé kampani ovšem byla účast kampaně na stotisícové demonstraci odborářů. Odbory se následně postavily proti zavádění školného a odpor proti

školnému tak získal velmi silného spojence. Následně lidovečtí poslanci – lidovci byli součástí vládní koalice, která se školným přišla – také vzhledem k blížícím se volbám „vyměkli“ a pro školné ruku nezvedli. Bez kampaně proti školnému a jejímu následnému spojenectví s odbory by se téma školného zřejmě vůbec nestalo předmětem tak vášnivých politických debat a poslanci nebyli pod tlakem hlasovat proti. První pokus o zavedení školného neprošel. Dalším příkladem studentského vzdoru byl odpor proti zvýšení kolejného na strahovských kolejích v roce 1998. Kolejné se tehdy zvyšovalo téměř na dvojnásobek – z 500 Kč měsíčně na téměř 1000 Kč měsíčně. Toto zvýšení nechávalo studenty chladnými až do chvíle, kdy měli platit první zvýšené kolejné. Spolu s dalšími dvěma studenty jsme tenkrát roznesli letáky s jednoduchým sdělením: kdo je proti zvýšení kolejného, ať přijde na plochu mezi kolejemi. Sešlo se zde – a snad mě paměť neklame – zhruba 400-500 studentů. Zvolil se organizační výbor a udělala finanční sbírka na letáky. Organizační výbor měl

Dobré důvody a skutečné důvody Snahy pravicových vlád zavést školné na vysokých školách byly evidentní. Ale jak se říká, existují dva druhy důvodů – dobré důvody a skutečné důvody. Zatímco ony dobré důvody se mění podle toho, co může nejlépe získat podporu veřejnosti či oslabit její odpor, skutečné důvody zůstávají konstantou. S jakými dobrými důvody přišli v roce 1995 zastánci školného? Poukazovali na podfinancovanost vysokých škol, zastaralé vybavení, apod. a školné prý mělo přinést vysokým školám peníze na potřebná zlepšení. Brzy se ovšem ukázalo, že vládní návrh vůbec nepočítá s tím, že na školném vybrané peníze zůstanou vysokým školám. Poukazovali na to, že mnozí se hlásí na vysoké školy, aby získali levné ubytování zejména v Praze, zatímco fakticky nestudovali. To se v té době skutečně dělo. To by byl silný argument, kdyby školné nepostihlo daleko více právě ty, kdo skutečně studují. Naopak argument, že vysokoškolský titul zajistí vyšší příjem po dokončení studia, nebyl příliš akcentován, poněvadž statistiky průměrných mezd, které by mu dodaly váhy, nebyly jaksi k dispozici. Také dnes můžeme očekávat, že pokud se zvedne odpor proti školnému,

uslyšíme z úst vládních politiků mnoho dobrých důvodů pro školné. To ale nemění nic na důvodech skutečných. Chtějí transformovat roli vysokého školství. Už to nemá být společnost, která investuje do své vzdělanosti, aby se stala kulturnější a kultivovanější (ostatně to jsou v podstatě slova opačného významu ke zkratkám ODS, TOP 09 či VV). Má to být jednotlivec, který si kupuje studium, nikoliv nutně vzdělanost a všeobecný přehled, aby uspěl na trhu práce. A startovní podmínky v tomto boji na trhu práce nemají být pro všechny stejné. Pro ty z bohatších vrstev to nebude problém, střední vrstvy skončí vysokou školu s dluhem, zatímco nejchudší vrstvy dají studiu rovnou sbohem. Sociální síto k prohloubení sociálních rozdílů. A konečně zadlužení celé generace mladých lidí je pro současné vládce darem z nebes. Zadlužený člověk musí vzít jakoukoliv práci za jakýchkoliv podmínek a musí držet hubu a krok, aby si práci udržel, jinak u něj dříve či později zazvoní exekutor. Takže pro mnoho studentů bude školné nikoliv investicí do svého budoucího vyššího příjmu, ale vězeňskou koulí dluhu na noze.

5

připravit plakáty na demonstraci, které se distribuovali ve strahovské menze o dva tři dny později. Týmy studentských dobrovolníků plakáty roznesly prakticky po všech kolejích a vysokých školách v Praze. Brzy se s námi spojili studenti z kolejí Podolí a Suchdol, kde se také mělo zvyšovat kolejné. Demonstrace na Staroměstském náměstí přitáhla odhadem dva tisíce studentů. Další demonstrací byl pochod zhruba 600 studentů ze Strahova na Staroměstské náměstí, který prošel přes pražský hrad za skandování „chceme kolej za pět set - šálalalala“ i zakázanou zónou kolem parlamentu. Skutečnou perličkou bylo, když na nás poslanec ODS Marek Benda z okna křičel „Pinocheta na vás“. Následovalo referendum o bojkotu placení kolejného. Do pokojů na strahovských kolejích byly doručeny žluté hlasovací lístky a každý, kdo byl pro bojkot placení, měl vylepit tento lístek do okna. Takto se dalo zvenku spočítat, kolik studentů bojkot placení podporuje. Nakonec jsme se dostaly na dva tisíce studentů. Odhadem to byly dvě třetiny všech, ke kterým se hlasovací lístky dostaly. To byla chvíle rozhodujícího konfliktu s vedením kolejí a menz. To se chopilo tradiční politiky cukru a biče. Na jedné straně zapojilo do akce oficiální studentské vedení a skrze něj začalo vyjednávat úlevy pro sociálně slabé. Na straně druhé přišlo s výhružkami, že kdo se zapojí do bojkotu, nedostane příští školní rok kolej vůbec. Spolu s vypuknutím zkouškového se odpor studentů oslabil. Nepodařilo se zorganizovat „hlídky proti platičům“, které byly připravovány. A studenti nakonec svého nedosáhli. Nicméně dopad toto hnutí přesto mělo. Dalších pět let se kolejné na Strahově nezvyšovalo. Že by se čekalo, až přijde nová generace studentů, která tento bojovný protest nezažila? Řada dalších kolejí ustoupila od svých záměrů zdražovat kolejné. Tyto příklady mohou být inspirací i pro dnešní odpor proti školnému. Ani v roce 1995, ani v roce 1998 nebyli studenti v Česku levicoví či radikální, jak to známe ze Západu či Latinské Ameriky. Většina byla apolitická a mnozí byli voliči pravice. Ani dnes není odpor studentů proti školnému vyloučen, přestože se mnoho studentů při nedávných volbách nechalo mediálně ovlivnit k volbě TOP 09 či Věcí veřejných. Je třeba studentům dát úplné a pravdivé informace o školném, které se z oficiálních médií nemají šanci dozvědět. Pak je možné i tentokrát školné porazit. Libor Bláha

AK T U Á L N Ě

6

Pražský bezdomovec jako lovná zvěř V polovině srpna schválili pražští radní plán zvláštního sběrného tábora pro bezdomovce. Toto zařízení má být podle autora konceptu, radního Janečka z ODS, jakousi „oázou“ pro tu část bezdomovců, které kvůli svým sociálním návykům nemá šanci využívat současnou síť charit a městem zřízenou ubytovnu na lodi Hermes.

Motto: „Lidé, kteří obtěžují ostatní, ať svým chováním, zvyklostmi nebo nečinností, to v Praze 5 nebudou mít lehké.“ — bývalý starosta Prahy 5, Milan Jančík

Janeček na jednu stranu líčí tábor jako místo, kde si bezdomovci budou moci žít prakticky po svém a v bezpečí a kam se budou sami dobrovolně rádi vracet. Na druhou stranu ale dodává, že „zatvrzelým bezdomovcům“ žádná jiná alternativa stejně nezbude. Již na první pohled je zřejmé, že radními odsouhlasený sběrný tábor pro bezdomovce nevychází ze snahy bezdomovcům pomoci a už vůbec ne ze snahy pochopit a podchytit příčiny tohoto problému. Jde o zcela plánované (sociálně inženýrské, jazykem pravičáků) vytvoření tzv. sociálně vyloučené lokality čili pěkně postaru uzavřeného ghetta, kam má být prostě a nekompromisně odklizena část pražských bezdomovců z turisticky a komerčně atraktivního centra Prahy. Jde zejména opravdu o tu, slovy Janečka, „zatvrzelou“ část, která si prý v bezdomoveckém životním stylu libuje. Ve skutečnosti jde podle zkušeností lidí, kteří s bezdomovci pracují, nezřídka o osoby trpící duševními poruchami a různým stupněm mentální retardace, kteří se dostali do potíží, ztratili své pečovatele a rychle pak skončili na ulici – často i díky své důvěřivosti k různým podvodníkům. Janeček tuto „nepolepšitelnou“ skupinu lidí paušálně popisuje jako údajné „obrovské zdravotní riziko pro Pražany“ a dodává, že potkávat tyto lidi v ulicích „není nic pěkného na pohled“. A proto pryč s nimi z Prahy! Je příznačné a zároveň děsivé, že mezi třemi navrhovanými lokalitami pro vznik tábora se objevuje pozemek vedle skládky komunálního odpadu v Ďáblicích a pozemek vedle spalovny odpadků v Malešicích. Být „zatvrzelý“, chudý a nemít, kde bydlet, Vás v očích modrých klasifikuje na odpad společnosti a ten přece patří na skládku! Stejně jako se rozplývá iluze místa pomoci a hájení bezdomovců, aby odhalila surový projekt řízené prostorové

ghetoizace lidí, kteří jsou už beztak na samém společenském dně, vezme rychle za své také iluze dobrovolnosti pobytu bezdomovců v Janečkově táboře.

k shromažďování statistik a podkladů z terénu, např. o počtu pražských bezdomovců, místech jejich přístřeší a zvýšeného výskytu.

Věc se má totiž tak, že ona „dobrovolnost“ má být – a radnice to občas říká zcela nezastřeně – vynucena intenzivní šikanou bezdomovců pobývajících či jenom procházejících vnitřními čtvrtěmi Prahy. Ti mají být opakovaně a ve stále větší míře vybízeni komunálními „terénními pracovníky“ a policií všeho druhu (republikovou, městskou i tou ve vlastnictví rodiny pana Bárty) k odchodu do tábora, nebo prostě někam pryč.

Data získaná jejími pracovníky budou rovněž prezentována na pražské Mezinárodní konferenci o bezdomovectví na konci září, která svým dílem nepochybně přispěje ke konečnému řešení bezdomovecké otázky v české metropoli.

Na Praze 10 s tím již udělali vlastní zkušenosti. Zde v rámci pilotního projektu přidělili tuto práci firmě ABL, jejíž metody motivace k dobrovolnému odchodu zdejších bezdomovců (včetně stříkání pepřových sprejů do očí a vylévání nápojů) vedla k šoku a zděšení nejen u místních obyvatel ale dokonce i v řadách policie. ABL se „osvědčila“ i na Praze 11, domovské to základně radního Janečka. V této městské části, odkud nedávno modrá radnice s podporou Věcí veřejných vyhnala azylový dům pro chudé matky s dětmi a další osoby ohrožené sociálním vyloučením, se Bártova bezpečnostní agentura chopila i role sociální terénní služby. Ve světle výše řečeného tedy nepřekvapuje, že v rámci současného akčního plánu proti bezdomovectví byla právě ABL bez výběrového řízení vybrána

Snaha plánovitě segregovat „nepřizpůsobivé“ lidi není jistě něčím, co by bylo výjimečné pro dnešní Prahu. Již mnohokrát v minulosti se takto odklízeli na fyzický okraj komunit všichni, kteří podle mocných kazili dokonalost jejich Krásného Nového Světa. Kupříkladu moderní Olympijské hry, jakožto přehlídka lidské krásy, síly a dokonalosti sloužily nezřídka jako záminka k „úklidu“ měst od lidí na sociálním dně –ať již vezmeme za příklad Berlín (1936), nebo tak nedávné hry, jako byly ty v Barceloně (1992) či Vancouveru (2010). Také Praha nebyla již ve věci cíleného sociálního vyloučení žádná tabula rasa – už v létě 1997 navrhoval senátor za ODS a starosta čtvrté městské části, Zdeněk Klausner, vystěhovávat z metropole nuselské Romy. Dnešní situace je nebezpečnější v tom, že se bezdomovci (a další k nim do jednoho pytle házené skupiny, zejména narkomani) stali doslova lovnou zvěří ve štvanici, na níž se podílejí nejen modří,

AK T U Á L N Ě

7

ale i členové dalších politických stran kandidujících v pražských komunálních volbách.. V cíleném vykreslování těch nejchudších jako „neštěstí společnosti“ a viníků systémových neduhů se vyznamenaly například již zmíněné Věci veřejné, které se prezentují heslem „Z Prahy se nesmí stát krmítko pro bezdomovce a feťáky“. Heslo má zjevně evokovat dojem, že nás zmíněné skupiny poškozují, vysávají jako pijavice, svojí rozmařilostí stojí v cestě našemu úspěchu. Jak surovým výsměchem skutečnosti je toto heslo, si člověk uvědomí ve chvíli, kdy zjistí, že v Praze, jednom z nejbohatších regionů Evropské Unie, zemřelo předloňskou zimu v souvislosti s mrazy jedenáct a v zimě 2009/10 dokonce dvacet lidí bez domova, přičemž mnoho dalších se během těchto dvou let stalo oběťmi nehod, nemocí, alkoholismu a vražd. Bohužel ani nominálně levicové strany jako ČSSD nebo Strana práv občanů si nevedou lépe. Místo snahy o prosazení masové výstavby levných bytů dostupných sociálně slabým vrstvám, místo snahy zakročit proti nelítostnému tlaku deregulace nájemného, vytlačování obyvatel z centra města a developerské spekulaci si raději dělají obětní beránky z lidí, kteří se nijak nemohou bránit, kteří jsou fakticky po všech stránkách v tom nejohroženějším postavení, jaké si lze představit. ČSSD na Praze 5 horuje za úplné odstranění bezdomovců a dalších „závadových osob“ ze všech veřejných míst této městské části. Pomoci jim v tom má široké spektrum nástrojů od speciálního týmu městských strážníků, soukromých hlídek parků a hřišť, přes likvidaci jejich přístřešků a horké linky na oznamování výskytu „nepřizpůsobivých“, až po úpravy laviček zabraňující polehávání. Kam mají podle pánů Šestáka, Kudryse a spol. tito lidé bez domova jít? Co se s nimi stane? Žádné řešení nelze čekat tam, kde je bezdomovec chápán primárně nikoliv jako člověk v nejvyšší nouzi ale jen jako problém, zdravotní riziko a hlíza na našem blahu. V současné situaci tvořícího se politického konsenzu delegitimizace chudých a sociálně vyloučených se pražští bezdomovci právem obávají, že pro ně všechny cesty vedou do... tábora. Nikola Čech

Povodňová daň z hlavy

Vláda asociálních škrtů je sice teprve na začátku své destruktivní éry, svými kroky však dovede vyrazit dech už nyní. Nejen že se začínají naplňovat hrozby, před kterými před volbami levice marně Mádlem a Řeckem zblbnutý národ varovala (školné, drastické omezování práv zaměstnanců, další vlna julínkizace zdravotnictví). Že ale na občany vytasí až takovou superasociální bombu, jakou je jednorázová daň z hlavy, však předčilo veškeré očekávání. Samotný záměr vlády vypadá velice ušlechtile – speciální daní uhradit škody po posledních povodních, aniž by bylo třeba nasekávat další dluhy státu.

Další snižování výdajů už si nelze představit, neboť fanaticky škrtající vláda si dostatečně zaškrtala tam, kde je to jednoduché, ale v dlouhodobém horizontu obrovsky škodlivé – tedy v sociální oblasti, ve stavebním spoření a v budování dálnic. Čekat ale, že by snad mohla škrtat racionálně na základě podrobných auditů, potlačovat korupci nebo efektivně využívat evropské peníze, by od ní bylo naprosto zbytečné. Nu tak nám tedy nabídne zvýšení daní, před kterými nás strany Bakalovy koalice před volbami tolik strašily v souvislosti s levicí. Jak potřebný pro příjmy státu by byl návrat k celkem slušné daňové progresi z časů Klausových vlád (!), jejíž postupnou destrukci zahájila Zemanova vláda (!), tedy k pěti daňovým pásmům s mezní sazbou 40 %! Ale pravice si svůj fetyš daňové degrese ne a ne si vzít. Prý by to „poškodilo ekonomický růst“, plácá donekonečna Nečas. Jak by asi mohla růst poškodit progrese, když se týká pouze fyzických osob, jejichž výše zdanění nemá na chod ekonomiky žádný vliv? Navíc jak by se dalo ekonomiku poškodit víc, když veškerá opatření vlády (iracionální škrty, zvýšení dolní sazby DPH) k ničemu jinému než k ekonomické devastaci země nevedou? Ale proč se zabývat populistickými bláboly našich mocipánů, které mají pouze zakrýt jejich diletantství a nevzdělanost. Progresi tedy mít zase nebudeme. Stejně tak možné zavedení daňových asignací ve prospěch povodňového fondu či umožnění obyvatelům z rizikových míst se bezplatně předstěhovat do bezpečnějšího obydlí. To by bylo na chemika Kalouska zřejmě moc intelektuálně složité. Budeme mít prostě daň z hlavy. Nejúžasnější ministr se snaží národ uklidňovat, že se o daň z hlavy nejedná,

protože ji prý zaplatí pouze daňoví poplatníci a navíc budou vynecháni ti, kteří dnes díky slevám daně neplatí.

Můžeme si tedy oddychnout, že důchodců a některých nízkopříjmových obyvatel, kteří jsou stejně jako ve vyspělých zemích z placení daní vyjmuti, se povodňová daň netýká. Sice se na nich vláda vyřádí směšnou valorizací penzí a zvedáním nepřímých daní, ale čert to vem. Fakt, že se Kalousek dopouští podvodu na svých zmanipulovaných voličích dosud ujíždějících na Schwarzenbergově chrápání, kterým sliboval, že žádné daně nezvýší, už nijak vyvrátit nelze. A že nechce zavést daň z hlavy? Jak jinak než takto by se dala označit situace, kdy snížením základní slevy z DPFO zaplatí jednu stokorunu měsíčně navíc jak pracující s průměrnou i podprůměrnou mzdou (kterých je u nás většina), tak bakalovský multimiliardář (kterých je u nás menšina)?! Daň z hlavy je přece jen až moc kontroverzní věc na to, aby prošla Bakalovou koalicí snadno a bez problémů. Premiér Nečas jednu chvíli ve snaze prosadit si svou autoritu předsedy vlády proti povodňové dani vystoupil odmítavě. Následovala krátká mediální přestřelka mezi ním a Kalouskem, která však vyvrcholila tím, že povodňová daň přece jen bude zavedena a basta. Akorát že bude platit jen na rok. Máme tím být ujištěni, že další léta už povodně nebudou? Nebo snad v našem daňovém ráji bude už dost prostředků na sanaci dalších katastrof? Kalousek si každopádně opět prosadil svou a definitivně se potvrdilo, že on je skutečným lídrem vlády, nikoliv slabošský Nečas, jenž svým přístupem (a momentální průzkumy tomu nasvědčují) žene svou kdysi nejsilnější pravicovou stranu do záhuby. To je ovšem jediná věc, ve kterém stojí za to jej podporovat. Koaliční stoosmnáctka může garantovat, že roční daně z hlavy se nevyhneme. Ovšem síla občanského protestu může mít i na Bakalův moloch svůj vliv. Vzpomeňme si, jak byla v roce 1990 bohyně neoliberalismu Thatcherová smetena z dosud neotřesené vládní židle. Stalo se to na základě sociálních nepokojů, které vyprovokoval právě pokus o zavedení daně z hlavy (Poll Tax). Když to dokázali občané daleko asociálnější Velké Británie, čeští občané snad ne? Vladimír Trojan

AK T U Á L N Ě

Roman Joch aneb o fašismu s kravatou

Člověk, který by si přál odebrat volební právo státním zaměstnancům, bezdětným ženám, komunistům a pacifistům. Člověk, který touží zavést do českého právního řádu legalitu určité formy mučení. Člověk posuzující civilizovanost a morálku jiných podle jejich kladného vztahu k tvrdému alkoholu. Člověk považující homosexualitu za deviaci podobnou nekrofilii a srovnávající hnutí za práva homosexuálů s nacisty. Člověk považující pohlavní styk s kondomem za nedůstojný akt. Člověk obdivující diktátora Pinocheta a senátora McCarthyho a navrhující v době krvavých okupací Afghánistánu a Iráku udělit Nobelovu cenu míru americké armádě. Takový je, ve stručnosti, portrét Romana Jocha, kterého se premiér Nečas chystá jmenovat svým poradcem pro zahraniční politiku a lidská práva.

Když byla začátkem srpna oznámena uvažovaná nominace poradců premiéra Nečase a figurovalo v ní jména Romana Jocha, ředitele Občanského institutu (OI), zvedla se vlna údivu a následně zděšení a odporu. Málokterý člověk je totiž v České republice tolik veřejně známý jako odpůrce dnešního standardního pojetí lidských a občanských práv, tak jak byla vybojována generacemi evropských pracujících a autentických (tj. systému nepoddajných či přímo anti-systémových) intelektuálů navzdory nepřízni a persekuci ze strany vládnoucích elit. Jochovy názory si v řadě případů v ničem nezadají s agresivním hulákáním do megafonu, kterým otravují atmosféru a štvou k pogromům Vandas a jeho pohůnci z Dělnické strany. Cíle Jochových výpadů jsou veskrze tytéž, jako je tomu u vandasovců – socialisté, liberálové, homosexuálové, feministky, „nepřizpůsobiví“, přistěhovalci, legálnost interrupcí, obhajoba lidských práv (zejména práv menšin), humanistické chápání člověka a společnosti, užívání drog (kromě nikotinu a alkoholu, samozřejmě). Zatímco však Vandasovo fašistické hnutí „zdola“ musí čelit opakovaným útokům a kritice médií a tahat se po různých soudech, Jochův kravatový „fašismus“ (přesněji antiliberální elitářství) se těší neutuchající přízni a podpoře mocných.

Joch a česká pravice Pro toho, kdo je blíže obeznámen s intelektuálním prostředím kolem premiéra Nečase a jiných dvorních ideologů současné neoliberální pravice, kteří na posledním kongresu ODS vyrvali vládu nad touto

8

Protijochovský protest svolaný iniciativou ProAlt podpořila i NAL stranou z rukou velrybářů, Íček a kmotrů, nemůže být Jochova nominace zase až takovým překvapením. Nečas a Joch se ve skutečnosti nejen v mnohém vezou na stejné myšlenkové vlně, ale fakticky spolu již v minulosti úzce spolupracovali. Tak například v roce 2007 převzal Nečas, tehdejší ministr práce a sociálních věcí, záštitu nad konferencí Jochova Občanského institutu „Rodinná politika v České republice a Evropské Unii“, konané v Kaisersteinském paláci v centru Prahy. Ministr Nečas si již tehdy vysoce vážil Občanského institutu, jehož roli ostatně vlastními slovy zhodnotil takto: „Ve svobodě již žijeme skoro 20 let. Přesto jsem ale přesvědčen, že je pořád důležité a nutné si připomínat, na jakých hodnotách je naše současná demokracie postavena, a zejména jak tyto hodnoty udržet a bránit. Občanský institut je velmi užitečnou platformou spojující lidi oddané principům svobody. To je i důvod, proč je schopen tak dobře udržovat naši historickou paměť.“ Roman Joch na Občanském institutu, který jako ředitel vede, dlouhodobě pracuje coby na mozkovém trustu (think-tanku) české konzervativně-neoliberální pravice. Občanský institut samotný byl založen v roce 1991 bývalým poslancem a ministrem za ODA, Pavlem Bratinkou, a lidmi kolem něho. Dlouhou dobou byl úzce spjat s ODA a její představou vnitřní i zahraniční politiky, zatímco vůči ODS byl z řady důvodů (namátkou její rezervovaný až odmítavý vztah k EU, udržování bankovního socialismu a propojení s manažery polostátních podniků) kritický. V pozdějších letech však k sobě Občanský institut a

ODS našly cestu, aniž by byla narušena spolupráce mezi OI a ještě mnohem extrémnějšími hlasateli neoliberální xenofobie. Joch, vystudovaný lékař bez atestace, vede OI od roku 2003.

Peníze nesmrdí – čeští bankrotáři, americké chemičky, chilští pinochetovci Zajímavé je podívat se blíže na ty, kteří svými penězi fungování OI a šíření Jochových názorů umožňují. Mezi jmény českých dárců najdeme mnoho jmen pravicových politiků, zejména politiků ODA: Jiří Skalický, Pavel Bratinka (osobně i přes firmu Euroffice Praha-Brusel), Vladimír Dlouhý, Karel Ledvinka, Karel Schwarzenberg. Není od věci připomenout, že tito apologeti neoliberálního, Amerikou vedeného kapitalismu svého času přivedli svojí stranu k bankrotu a dluhům (Ale to už se pravici tak nějak stává). K nim se řadí také několik jmen z ODS (Ivo Strejček, Alexandr Vondra) a její svazácké divize Mladí konzervativci (David Rýc, Zbyněk Klíč, Richard Duřpekt). Opakovanou podporu OI poskytli miliardáři Martin Roman (ano, ten pán ČEZka, který v době krize inkasuje 600 milionů příjmů!) a Tomáš Chrenek, podnikatel v ocelářství a zdravotnictví. V této společnosti se jako pravidelný donátor objevuje i ředitel Židovského muzea, Leo Pavlát, známý bohužel svými xenofobními pravicovými názory, a několik malých českých firem. Většinu svých příjmů (mezi 65-80%) však získává Občanský institut ze zahraničí. Zdrojem jsou v prvé řadě dvě německé

AK T U Á L N Ě nadace – Konráda Adenauera a Hannse Seidela, spojené s CDU, resp. CSU. Další penězovod má svojí přečerpávací stanici v americké Atlas Economic Research Foundation. Schválně mluvím o přečerpávací stanici, neboť tato nadace sama bere peníze od jiných nadací, a pokud bychom chtěli mluvit o prameni, pak tu musíme zmínit tabákový a ropný průmysl – konkrétně Philip Morris a ExxonMobile. Zdaleka nejdůležitější zdroj podpory pro Občanský institut ale představuje EICEE (Educational Initiative for Central and Eastern Europe). Podpora této instituce pro OI je natolik důležitá, že EICEE má resp. měl své zástupce přímo ve vedení OI. Co se za touto institucí skrývá? V podstatě jde o projekt snažící se o trvalou transformaci států střední a východní Evropy a jejích vládnoucích tříd na přední hlídky amerického kapitálu v této části světa a na výzkumnou laboratoř neoliberální pravicové kontrarevoluce. V čele EICEE tak stojí mnohaletý manažer Světové banky, Damian von Stauffenberg. Jemu asistují například Nina Shea z Hudson institutu, který se soustavně věnuje zpochybňování globálního oteplování. Hudson institut ostatně velkoryse financují nadnárodní americké korporace jako Monsanto, Cargill, DuPont, ExxonMobile, Procter and Gamble, DowElanco (ta firma, co stále vlastní zamořenou vraždící chemičku v indickém Bhopálu), aj. A vedle nich tu zasedá i Jose Piňera. O koho jde? O nikoho menšího než o chilského ministra vlády diktátora Pinocheta, jehož „zásluhou“ došlo k privatizaci chilského důchodového systému! Velký pinochetovec financuje malého pinochetovce – no není v tom snad logika?! Asi by nebylo fér nezmínit, že třešničku na této neoliberálně-korporátní hlíze dělá svatá trojice – zbrojovka Lockheed Martin, Velvyslanectví USA v Česku a samozřejmě – kdo jiný – svatoušek Václav Havel, humanitární bombarďák a Jochův ideální gentleman se sklonem k... no, k chlastu! Nyní již máme celou ctěnou společnost pohromadě. Pouze její letmý popis nám zároveň dokonale představí samotný Občanský institut, i když teprve osobitá arogance Romana Jocha, jeho sebejistota panského drába a intelektuální prázdnota (nezřídka i naprostá věcná neznalost) skrytá za snahu šokovat (to vše má společného se sochařem Davidem Černým, jehož bych tituloval „Jochem“ české kultury) vytvářejí tu pravou atmosféru českého „fašismu“ s kravatou.

Je Joch fašista? Joch a Vandas. Oba mají stejný cíl – nehostinnou atomizovanou společnost ovládanou sociálním darwinismem, plnou

9

Projev NAL na demonstraci proti jmenování Jocha premiérovým poracem

Po svém nástupu do funkce se Roman Joch snaží v médiích prezentovat jako lehce provokativní, ale jinak vlastně nekontroverzní liberál. Svoje odpůrce odviňuje z hysteričnosti a překrucování jeho výroků. Hra na slušného hocha není v případě pana Jocha ničím novým. I na demonstracích vystupuje vždy v obleku a mluví spisovně. Ale na jakých demonstracích a akcích to pan Joch vlastně mluví?

kandidátkách strany Právo a spravedlnost po boku prominentních českých neonacistů nebo Tomáše Vandase, současného předsedy Dělnické strany. A těm samým lidem vyjadřuje pan Joch podporu účastí na jejich akcích. Navíc tak činí nejen jako soukromá osoba, ale jako poradce premiéra. Právě na shromáždění minulý týden veřejně řekl, že si myslí, že tam přítomné podporuje i premiér Nečas, čímž výrazně legitimizuje podobné ultrapravicové akce.

Naposledy vystoupil minulý týden, ve středu 1. září, na demonstraci iniciativy D.O.S.T. Na akcích DOST vystoupil opakovaně i v minulosti. Tato iniciativa přitom představuje platformu, přes kterou se ultrakatolická a fašistická česká pravice snaží spolupracovat s etablovanou konzervativní pravicí, politickými stranami i různými známými osobnostmi.

Během pochodu jsem od někoho zaslechl, že Joch je fašista. Podle mě Joch fašista není, ale má s nimi do určité míry společné cíle – a to vytvoření nehostinné atomizované společnosti ovládané sociálním darwinismem a právem silnějšího.

Mezi prvními signatáři iniciativy DOST figuruje například František Červenka, který působil v krajně-pravicových subjektech Národní sjednocení a Právo a Spravedlnost. Také zde najdeme ultrakatolíka Michala Semína, bývalého ředitele Občanského institutu, kterého na tomto postu vystřídal právě Roman Joch. Michal Semín v jednom rozhovoru mj. prohlásil: „Současná snaha zavést rovnostářský princip mezi mužem a ženou ve veřejném životě patří mezi nejnebezpečnější trendy současné liberálně-socialistické politiky. Svědčí o naprosté ztrátě vědomí přirozených odlišností a z nich vyplývajících rolí mužů a žen, pocházejících od Stvořitele.“ Mezi lidmi z iniciativy DOST nalezneme také antisemitu Martina Čejku, fašistu Jana Kopala a další lidi z okruhu krajně pravicových sdružení, jako byly Národní myšlenka, Vlastenecká fronta nebo Národní sjednocení. Někteří z těchto lidí se objevili na

nerovností, xenofobie a strachu jednoho před druhým – před vlastním sousedem, před vlastním zaměstnancem, před mořem bezdomovců, před vlastním stářím, před cizí kulturou, před každou neortodoxní a podvratnou myšlenkou. Oba mají stejný terč – výše jmenované skupiny, na nichž je ale možné nejsnáze vyostřit a otestovat meče k útoku proti celé kultuře, proti rovnosti, solidaritě, proti svobodě pro všechny. Zatímco však Vandas nepovažuje současnou vládnoucí třídu v tomto směru za dostatečně radikální a snaží se ji nahradit svojí tlupou společenských vyděděnců a romantizujících nácků, Joch neochvějně sází na současné světové pravicové vedení a pomalu ale jistě provádí vlastní „velký

Bohužel to ale vypadá, že o tento cíl usiluje celá současná vláda. Premiér Nečas a všichni jeho ministři odbourávají sociální stát, marginalizují občanský sektor a neziskové organizace a především vedou válku proti zaměstnancům, kterým snižují platy a zvyšují životních náklady. Lidé jsou ponecháváni na pospas trhu a lidská práva se tak redukují na práva vlastnická a majetková, jak si ostatně pan Joch přál. A to ani nezmiňuji situaci deklasovaných skupin, jako jsou bezdomovci, pro které chce ODS rovnou vytvořit sběrný tábor za městem. To, co by nás tudíž mělo trápit, není ani tak osoba pana Jocha, ale stále častější průniky xenofobního neofašismu a pravicového populismu do veřejného prostoru. Tomuto fenoménu nenahrává jenom Joch svou podporou ultrapravicových demonstrací, ale celá vláda svými praktickými kroky, zejména v ekonomické rovině. Z tohoto důvodu je nutné, aby šel co nejdříve od válu nejen Joch, ale hlavně Nečas, Kalousek a celá současná koalice!

pochod institucemi“ – článek po článku, publikace po publikaci, pozice po pozici, zákon po zákoně. Ten první se možná také dočká své chvíle na výsluní (nebude-li vedení levice silnější a odhodlanější než ve 30. letech), zatím ale zůstává páriem a chodí akorát tak po soudech. Roman Joch je chytřejší: proč blbnout v bomberech a s vlajkami řádit na ulicích, když fašismus dnes přichází shora? Pravda, zatím jen po kapkách, ale jednou bude pršet. Joch je nominován na poradce předsedy vlády a brzy svým názorům bude moci vtisknout pečeť zákona. Zatahuje se. Nastává čas soumraku. Lidé bděte! Nikola Čech

Z E SV Ě TA

USA se stahují z Iráku? 19. srpna obletěly svět obrázky, jak 7 let po invazi opouští poslední americká bojová jednotka Irák. Stalo se tak dva týdny před koncem lhůty, kterou dal Obama po nástupu do úřadu irácké vládě. Neměli bychom se ale nechat zmást slavnostními prohlášeními o konci mise ani nesmělými tvrzeními, že to byla mise úspěšná. V Iráku nadále zůstává třetina bývalé americké okupační síly – 50 tisíc vojáků – kteří mají k dispozici širokou a propracovanou síť základen s moderním vojenským vybavením. I když jsou označovány za nebojové jednotky, je jisté, že na ně bude útočeno, na což budou samozřejmě odpovídat silou. Kromě oficiálních příslušníků americké armády navíc už teď v zemi operuje na 100 tisíc příslušníků najatých soukromých bezpečnostních agentur, známých svou brutalitou vůči civilistům. V dnešní době se i válka dá zprivatizovat. Irák tak po 19. srpnu zdaleka nebude svobodnou a nezávislou zemí. Nesmíme zapomenout ani na to, že částečné stažení z Iráku povede k posilování přítomnosti americké armády ve stejně nespravedlivé a neúspěšné válce v Afghánistánu. Cíle, které posloužily USA a jejich spojencům jako záminky k invazi do Iráku, byly jen záminkou. Po údajných zbraních hromadného ničení jakoby se slehla zem. Nastolování demokracie skončilo jedním velkým krachem. Země se zmítá v sektářském a etnickém násilí a od březnových voleb se nedaří sestavit ani loutkovou vládu. Naopak, jak dále uvidíme, hned na začátku okupace bylo postaráno o to, aby se naplnily nevyřčené zištné cíle – plundrování země a především jejích ropných zdrojů nadnárodními korporacemi. Ať již je vítězem tohoto sedmiletého tažení kdokoliv, tím největším poraženým je irácký lid. Jen do října 2006 padlo podle britského lékařského časopisu Lancet za oběť invazi a následné okupaci téměř 700 tisíc Iráčanů. Pokud k tomu přičteme ještě oběti USA prosazovaných sankcí OSN v 90. letech, vyšplhá se počet obětí až na 1,5 milionu. Dalších 2,2 milionů se v důsledku války stalo uprchlíky. Infrastruktura se zhroutila bezprostředně po invazi a nepodařilo se ji rozchodit, i přes četné zakázky americkým společnostem na „obnovu“ Iráku. Zdravotnictví, školství jsou v troskách a i ve velkých městech, jako jsou Bagdád a Basra, funguje elektrický proud jen několik hodin denně. Navíc jsou Iráčané rozeštváni podle náboženských a etnických linií, sektářské násilí je na denním pořádku a represe ze strany iráckých bezpečnostních sil jsou podle nejnovější zprávy Amnesty International podobně brutální, jako za diktatury Saddáma Husajna.

Plundrování Iráku a odpor pracujících Nebylo pochyb o tom, že Spojené státy budou svůj nový, demokratický Irák budovat podle

ve světě převládajících a jimi prosazovaných neoliberálních principů volné ruky trhu. A taky že ano. „Civilní správa Iráku“ v letech 2003-2004 předala značnou část irácké státní ekonomiky do rukou soukromých subjektů – převážně amerických společností. V září 2003 byla rozkazem č. 39 umožněna 100% privatizace všech státních podniků a odliv zisků ze země. Bylo také postaráno o to, aby byly privatizace pevně zakotveny v následující irácké ústavě. Ta prohlásila opětovné znárodňování za nezákonné. Korporace také potěšilo snížení jejich daně z příjmu ze 40% na 15%. Od údajné demokracie, kterou s sebou měli přinést okupanti, se ničeho nedočkali iráčtí pracující. Aby měli noví vládci při privatizacích a snižování mezd a zhoršování pracovních podmínek v dosud státních podnicích volnou ruku, byly ponechány v platnosti Saddámovy protiodborové zákony zakazující odbory ve státních podnicích. V roce 2005 je pak loutková vláda ještě zpřísnila, když dala státu moc převzít jakékoli odbory a zakázat jim vybírání příspěvků. Není divu, že jak okupanti, tak domácí irácká elita, považují odbory (a organizace pracujících obecně) za hrozbu. I přes svou ilegalitu byly irácké odbory od začátku těmi nejaktivnějšími kritiky privatizací. Často neváhaly vstoupit do stávky proti novým vlastníkům a v některých případech je dokázaly vystrnadit nebo si na nich vydobýt ústupky. Jejich činnost se však setkává s velkou represí. I v letošním roce jsme byli svědky řady útoků vlády na odbory, včetně zavírání odborářských vůdců, jejích přemísťování daleko od jejich pracovišť a potlačování protestů vojenskými jednotkami.

Odpor proti okupaci Ihned po oficiálním konci války v květnu 2003 začalo mezi místními obyvateli vznikat hnutí odporu, rozhodnuté vyhnat okupanty z jejich země. Ačkoli byli jeho příslušníci od začátku odsuzováni jako teroristé a islámští fundamentalisté, hnutí se rozvinulo v masovou sílu čítající statisíce bojovníků, nejen islamistů, ale i bojovníků za národní sebeurčení a s širokou podporou obyvatel. Odpor zachvátil celá města, jako byla například Fallúdža a Mosul.

10

Na tuto skutečnost odpověděly okupační síly nejprve snahou o brutální potlačení odporu podobající se taktice spálené země použité USA ve Vietnamu. Nejznámějším případem bylo obležení a dobytí Fallúdžy v roce 2004. Američtí vojáci zde dokonce použili chemické zbraně (bílý fosfor), což přeživším obyvatelům města způsobilo množství zdravotních problémů – dramaticky zde narostla kojenecká úmrtnost, výskyt rakoviny i leukémie. V roce 2005 však začalo být „spojencům“ jasné, že pouhým násilím nedokážou hnutí odporu porazit. Od té doby se snaží zapojit do budování nového iráckého státu některé jeho vůdce a zároveň s tím rozdělit Iráčany podle náboženských a etnických linií. Nejprve vytvořili loutkovou vládu a policii ovládanou za Saddáma utlačovanými šíity. Když se jim začali vymykat z rukou a vytvářet si vlastní milice, začali obnovovat styky i se sunnity, kteří byli základem minulého režimu. Počátky sektářského násilí od roku 2004 doprovázela řada podivných okolností naznačujících, že v jeho rozdmýchávání byly zapojeny i okupační síly a jejich místní komplici. Ať už to bylo jakkoliv, je jisté, že násilí, které v letech 2006-2007 nabylo rozměrů občanské války, zásadním způsobem oslabilo a rozštěpilo hnutí odporu.

Nestabilita Odcházející jednotky USA za sebou nechávají rozvrácenou zemi, které reálně hrozí další zostření boje o moc mezi klanovými vůdci, občanská válka a rozpad podle etnických linií. Děje se tak nikoliv navzdory okupaci, ale právě kvůli ní. Přítomnost cizích vojsk a americká „správa“ Iráku problémy vyvolala a dále je zhoršuje. Proto bychom měli požadovat stažení všech soukromých i státních okupačních jednotek z Iráku. Ze slepé uličky, do které ho dostaly dobyvačné choutky Spojených států, se Irák může dostat jen cestou masového sekulárního hnutí kombinujícího boj proti nadvládě USA a jejich spojenců s bojem proti privatizacím a útokům na pracující a za skutečnou demokracii. Takového hnutí, které by za sebou sjednotilo obyčejné Iráčany, vyhnalo zbytky okupantů a vzalo osud země do svých rukou. Lenka Světlá

ŽEN Y

11

PROČ BEROU ŽENY MÉNĚ? Situace žen v České republice obvykle není pociťována jako palčivý problém. Když se řekne útlak žen, většina lidí si automaticky představí jiné země, kde jsou práva žen často legálně omezena, ženy jsou nuceny otročit v patriarchální domácnosti, mají horší přístup ke vzdělání, zbytečně umírají při porodech a potratech kvůli špatné zdravotní péči atd.

To náš právní řád stanoví formální rovnoprávnost mezi muži a ženami, ve školních třídách zasedají holčičky i chlapečci, ženy v rodině obvykle nemají vysloveně podřízené postavení a úmrtnost při porodu je jedna z nejnižších na světě. Zdálo by se tedy, že je všechno v pořádku. Jak ale každý den zažívají české ženy na vlastní kůži, skutečnost je jiná. Nedávná srovnávací zpráva OECD konstatovala, že „na všech úrovních vzdělání a ve všech platových skupinách vydělávají ženy méně než jejich mužské protějšky“. Co procentuálního poměru týče, je na tom ČR dokonce hůře než je průměr OECD (67% oproti 71% ve skupině vysokoškolsky vzdělaných lidí mezi 35-44 lety). Není zde však jen platová nerovnost. Současná čistě mužská vláda je dalším indikátorem nerovného postavení žen ve společenském životě.

„Druhá směna“ Proč ale i v zemích, kde je dlouho zavedená rovnoprávnost mužů a žen (jeden z pokrokových výdobytků kapitalismu), mají ženy horší platy a příležitosti prosadit se ve veřejném životě než muži?

Obvyklou odpovědí na tuto otázku a většinou i pokusem o ospravedlnění tohoto stavu je poukaz na mateřskou úlohu ženy a její roli v domácnosti.

v případě problémů podniku propouštěn. Ke slušnému uživení rodiny však obvykle bylo třeba, aby práci měli oba partneři. Jak vidíme ze zprávy OECD, tento stav se dodnes nezměnil.

Nepopíráme, že tato odpověď je v podstatě pravdivá, nemůže ale být ospravedlněním pro pokračující méněcenné postavení žen. Dělba práce, ve které ženě připadla starost o děti a rodinu, sice vznikla historicky, rozhodně ale není přirozená – daná nevhodností žen pro ostatní činnosti.

Levnější a méně jistá ženská práce byla a stále ještě do jisté míry je zaměstnavateli používána k podkopání mezd pracujících mužů.

Od doby, kdy se ženy začaly podílet na výrobním procesu a získaly rovnoprávnost, vidíme, že pokud dostanou příležitost, nejsou o nic horší než muži. To, že je výchova dětí a starost o domácnost soukromou záležitostí rodiny, kde tuto práci nesou na svých bedrech hlavně ženy, ale nesmírně vyhovuje současnému systému. Značná část práce, která musí být vykonána čistě proto, aby se lidstvo reprodukovalo, vlastně nemusí být zařizovaná společností a nemusí na ni být vynakládány zvláštní prostředky. Kdyby byla zajišťována státem prostřednictvím jeslí, školek, jídelen či prádelen, znamenalo by to pro ty nejbohatší jen další náklady, nenesoucí zisk. Proto i přes řeči o rovnoprávnosti usilují prostřednictvím svého státu, sdělovacích prostředků apod. o zachování tradiční rodiny. Je to ale právě neplacená „druhá směna“ v domácnosti, co je základem znevýhodněného postavení žen ve společnosti.

Mnohým se může zdát představa přenesení domácích prací na kolektivní zodpovědnost společnosti jako utopická, zvlášť v dnešní době, kdy je sociální systém nemilosrdně rozbouráván pod záminkou, že na něj nejsou prostředky. 67%

Hele kotě, dám ti tu práci za mužského platu, ale musíš slíbit, že budeš pracovat o 33% víc, ať to je dohromady 100%.

Když však zaměstnavatelé a státy v dobách válek potřebovali, aby ženy zastoupily muže v práci v průmyslu, dokázali už v minulém století přenést značnou část „jejich“ povinností na stát – byly budovány školky, jesle atd. Za mírového stavu byla ovšem většina těchto vymožeností opět zrušena.

Jednota Zapojením žen do práce mimo domov provedl kapitalistický systém významný krok kupředu k jejich zrovnoprávnění. Od té doby již nebylo jejich jediné místo v domácnosti a mohly se stát na mužích ekonomicky nezávislé. Samozřejmě, motivy pro to nebyly nezištné. Ženám mohla být dávána nižší mzda, protože muž má být „živitelem rodiny“, a ze stejného důvodu byly těmi prvními, kdo byl

Ze stereotypem dané úlohy ženy v rodině navíc mají prospěch i pracující muži, o které je doma postaráno. Proto se především v začátcích setkávalo zaměstnávání žen s jejich odporem a opakovalo se to, kdykoliv se ženy začaly zaměstnávat v „tradičně mužském“ odvětví. Takový přístup je ale chybný a tratí na něm jak pracující ženy, tak muži. Ženy zůstávají ve znevýhodněné pozici, platy a pracovní místa mužů jsou ohroženy a jako celek je dělnická třída rozdělená na dvě půlky daleko slabší a méně schopná bránit si svá práva, své mzdy a pracovní podmínky. Jediným vítězem je zaměstnavatel. Proto musíme odmítnout jakékoli stavění jednotlivých skupin pracujících proti sobě – ať už to jsou ženy a muži, příslušníci různých národností, domácí a zahraniční dělníci. Organizace, které o sobě říkají, že hájí zájmy pracujících (levicové strany a odbory), by ale neměly usilovat jen o stejné platy a pracovní podmínky žen a mužů. Měly by vzít za svůj i boj za ženská práva obecně a za odstranění kořene útlaku žen – druhé směny v domácnosti. Vždyť na pracující ženy, které si nemohou dovolit vykoupit se z domácích prací pořízením služky či chůvy, tento útlak dopadá nejvíce.

Rovnost Skutečné rovnosti žen s muži ale může být dosaženo jen až bude dosud soukromá domácí práce jako ostatní činnosti zajišťovaná celospolečensky. Za současného systému lze dosáhnout dílčích zlepšení, která ženám ulehčí, a je za ně nutné bojovat. Dovést do konce je ale kapitalismus nedovede, protože by to pro něj, pro systém založený na výrobě pro zisk, znamenalo příliš neziskových nákladů. Stejně jako v mnoha dalších věcech, i v otázce osvobození žen se ukazuje jeho nedokonalost a zastaralost. Proto je potřeba usilovat o jeho nahrazení systémem, založeným na demokraticky plánované výrobě pro potřeby všech, který bude schopen celospolečensky organizovat domácí práce a postupně v něm zanikne úloha rodiny jako ekonomické jednotky. Osvobození žen nelze dosáhnout bez odstranění kapitalismu, odstranění kapitalismu lze dosáhnout jen spojenou snahou pracujících žen a mužů. Lenka Světlá

ZE SV Ě TA

12

ČÍNA: VELMOC SOUČASNOSTI A LÍHEŇ REVOLUCE Koncem července prohlásil vedoucí čínského úřadu pro regulaci devizového trhu, I Kang, že čínská ekonomika předhonila svým celkovým objemem tu japonskou a stala se druhou největší ekonomikou světa. O dva týdny později tuto skutečnost uznala i japonská vláda. Čína se co do velikosti HDP stala světovou hospodářskou dvojkou, přičemž v horizontu let 2022-2027 se chystá sesadit z trůnu i Spojené státy. Našlápnuto k tomuto cíli má dobře, neboť navzdory krizi dosahuje nepřetržitě úctyhodného růstu (11% za první pololetí 2010). Růst čínského hospodářství ale vytvořil a přivedl k životu také stamilionovou dělnickou třídu, která se hlásí o svá práva a stále více se vzpírá kapitalisticko-byrokratickému útlaku vládnoucích tříd.

Dlouhý pochod z trosek na výsluní Asi jen málokdo z nás neslyšel o Číně jako o jedné z kolébek vyspělých civilizací a historické hospodářské, technologické, kulturní a politické velmoci světa. Tuto roli zastávala Čína po mnoho staletí, kdy svojí celkovou vyspělostí nechávala daleko pozadu i arabskou a evropskou společnost, nemluvě o jiných částech světa. O to větší údiv může vzbudit fakt, že do druhé poloviny 20. století resp. do éry vítězství komunistů v občanské válce a ustavení Čínské lidové republiky (1949) vstoupila Čína jako jedna z nejchudších a nejzaostalejších zemí světa či přinejmenším Asie. To byla daň za vývoj předchozích 150 let vyplněný cizími intervencemi (opiové války, japonské okupace), vleklými vnitřními konflikty (několikero revolucí, povstání a občanských válek) a vládou zkorumpovaných nacionalistů. To vše si vyžádalo desítky, možná i stovky milionů životů a nesmírnou zaostalost. Nové politické vedení země v čele s MaoCe-Tungem vyhlásilo, že s touto zaostalostí radikálně skoncuje. Začátkem 50. let byla v Číně efektivně nastolena vláda byrokracie, která postupně zestátnila téměř veškerý průmysl a v zemědělství provedla rozsáhlou pozemkovou reformu. Ta přidělila statkářskou půdu obrovským masám malých rolníků a bezzemků a vytvořila systém družstev. Byl ustaven monopol zahraničního obchodu a ekonomika se začala řídit pětiletými plány, z nichž ten první (1953-57) se podle sovětského vzoru orientoval na přednostní rozvoj těžkého průmyslu. Čínská ekonomika procházela tedy již v 50. létech velkou proměnou doprovázenou masivním budováním průmyslu. V těchto letech byl položen základ výroby surového železa, oceli, cementu, elektřiny, těžby uhlí apod. Plánování se ukázalo být úspěšnou strategií: Čínský HDP rostl v 50. letech ročně o 9%. Současně probíhala rozsáhlá alfabetizační kampaň a se sovětskou pomocí vyrostla první generace nových technických kádrů. Stínem čínského hospodářského boomu 50. let bylo ale zaostávající zemědělství

postavené stále na nejprimitivnějších technických prostředcích. Celková zaostalost celé země a venkova zvláště neumožňovala státu koncentrovat dostatečné resp. žádané zdroje pro další expanzi a rozvoj průmyslu. Řešení mělo přijít v podobě tzv. Velkého skoku – radikální re-kolektivizace venkova do podoby komun o tisících a desetitisících členů, které měly soběstačně ve své režii zajistit přechod k produktivnějšímu zemědělství, například cestou tavení „zkolektivizovaného“ železného nádobí vesničanů v primitivních pecích a následnou výrobou základní mechanizace. Velký skok začal slibně – 55% růstem průmyslové výroby v roce 1958 – a pak došlo ke katastrofě. Výroba nářadí na úkor sklizně, systémové byrokratické chyby při zakládání komun, jejich hospodaření a zajištění dodávek obilí spolu s nepřízní počasí a děsivými lidskými zásahy do přírodních ekosystémů (shora nařízené systematické hubení vrabců – údajných žroutů zrna – zapříčinilo následné přemnožení kobylek) vedlo k naprostému zhroucení zemědělské produkce. Na hladomor na přelomu 50. a 60. let zemřelo nejméně 16 milionů lidí (podobně strašlivé hladomory nicméně sužovaly Čínu po celou historii včetně 1. poloviny 20. století). Reakcí vedení na selhání Velkého skoku bylo jisté uvolnění – obnova zemědělství, podpora venkovského průmyslu a decentralizace řízení. Mnoho státních podniků bylo uvolněno z centrálního řízení a předáno do kompetence provinčních a lokálních vlád. V roce 1965 pocházelo jen 42% průmyslové produkce z centrálně řízených podniků. Obnova čínské ekonomiky však byla přerušena událostmi tzv. kulturní revoluce (1966-68), při níž došlo k masovým čistkám mezi podnikovými řediteli, inženýry, technickými specialisty a odborníky obecně. Výsledkem byl ekonomický propad a další rozpad centrálního řízení. Již začátkem 70. let (a vlastně i dříve) si část byrokracie – v čele s Čou-En-Lajem, po Maovi mužem číslo dvě – uvědomovala nutnost zásadnějších hospodářských reforem. Cesta k nim se uvolnila Maovou smrtí (1976), politickou porážkou Gangu čtyř (skupina přívrženců pokračování kulturní revoluce kolem Maovy manželky Jiang Qing) a vzestupem moci Teng Siao-Pinga, který byl předtím kvůli svým reformním návrhům dvakrát odstaven z vedení strany i země. Teng byl představitelem většinové pravicové frakce byrokracie, která žádala pro-tržní reformy a zejména reorientaci od těžkého průmyslu k produkci lehkého průmyslu určené na vývoz. Byrokracie neměla zájem na demokratizaci plánované ekonomiky, která by posílila politické aspirace dělnické třídy, a neduhy byrokratického plánování se rozhodla řešit zaváděním tržního prostředí, materiálních stimulů a obchodními vazbami na západní a japonský kapitalismus. Tengovy reformy (zemědělské trhy, manažerské řízení továren, vznik malých soukromých

podniků) na první pohled připomínají sovětský NEP (1921-28), avšak zatímco v sovětském případě se udržováním tržních mechanismů v určitém rámci pod kontrolou dělnického státu celkově přednostně a rychleji posiloval státní sektor v průmyslu, obchodu i zemědělství, v případě Číny naopak soukromý sektor získával stále větší prostor na úkor státního. Již v roce 1979 vznikly první čtyři zvláštní ekonomické zóny (Šenžen, Žuhai, Šantou, Xiamen), v nichž byly zakládány podniky s účastní zahraničního kapitálu orientované na export levného textilu, obuvi a hraček. V 80. letech zažila Čína prudký růst zahraničního obchodu a snižování významu státních norem v domácí produkci. Začátkem 90. let pak došlo k úplnému potlačení významu plánování (formálně pětiletky pokračují dodnes, nicméně jejich význam je obdobný plánování v kterémkoliv kapitalistickém státě), zrušení monopolu zahraničního obchodu a masivním privatizacím státních společností. Čína se tak opět stala kapitalistickou zemí, nicméně se stále silnou pozicí státního sektoru, a – po rozdrcení studentského odporu 2. poloviny 80. let, který vyvrcholil známými událostmi na náměstí Tien-an-men - zůstala politická moc v zemi v rukou stranické a státní byrokracie.

Vývoj posledních let Zatímco během prvních 30. let Čínské lidové republiky byla období smělého hospodářského růstu střídána ekonomickými propady v důsledků svévolných politických kampaní a mocenských bojů znesvářených byrokratických frakcí, od přijetí Tengových reforem zažívá Čína nepřetržitý hospodářský růst, z jehož výsledků mají ovšem zdaleka ne všichni stejný prospěch. Tento růst byl v nemalé míře postaven na levné, vzdělané a tradičně výkonné pracovní síle, která se v masovém měřítku stěhovala z venkova a vnitrozemí do speciálních ekonomických zón a měst pobřežních oblastí. Zde se s pomocí přímých zahraničních kapitálových investic i státní iniciativy rozvinul rozsáhlý, na export orientovaný výrobní sektor, i lehký průmysl pro domácí trh. Levné zboží (nejprve textil, obuv a oděvy, později elektronika) putovalo na trhy v USA, Japonsku a západní Evropě a přebytky obchodní bilance pak stát využíval na další posilování tohoto sektoru, ale také na rozsáhlé investice do průmyslové a dopravní infrastruktury a stavebnictví. Současně došlo k privatizacím tisíců malých a středních podniků a kapitalistické racionalizaci velkých závodů a strategických sektorů, které zůstaly v rukou státu. Stát si podržel také velkou část bankovnictví, což byrokracii umožňuje snadnější ekonomické manévrování. Vstup Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001 dále usnadnil pronikání čínského zboží na cizí trhy, zatímco zahraniční firmy se na čínském trhu často nedokázaly uplatnit kvůli podhodnocenému kurzu juanu vůči dolaru a řadě byrokratických obstrukcí.

ZE SV Ě TA Vývoj posledních let, zejména během nynější hospodářské krize, ukázal, že čínská ekonomika nicméně není zdaleka tak závislá na exportu a konkrétně exportu do USA, jak se zdálo vnějším pozorovatelům. V roce 2007 šlo 41% čínského HDP do fixního kapitálu (strojní zařízení, fyzická infrastruktura), zatímco odhad 37% HDP pocházející z exportu se ukázal být hrubě nadhodnocen. V exportu, který pracoval na bázi rozsáhlého dovozu polotovarů a následném reexportu smontovaného finálního výrobku, se vytvářela jen relativně malá přidaná hodnota a vázalo se na něj jen 15% investic. Postulát, že čínský růst stojí a padá s americkou spotřebou (na dluh) a že finanční krize v USA s sebou strhne i Čínu, se ukázal být mýtem. Krize – a značný pokles čínského vývozu - pouze o něco zpomalila tempa hospodářského růstu. K podobnému mírnému propadu růstu došlo i v době velké asijské krize (1997-98) a krize amerických technologických firem v roce 2001, které jinak tvrdě zasáhly ryze exportní ekonomiky jako Jižní Koreu, Singapur a Taiwan. Skutečností je, že Čína dnes není ve vleku vývoje amerického (či vůbec zahraničního) kapitalismu, ale naopak je do jisté míry hospodářským motorem kapitalistického světa. Je tomu tak zejména proto, že masový levný čínský export spotřebního zboží snížil náklady na pracovní sílu v jiných kapitalistických zemích, což tamním firmám umožňuje omezit resp. zastavit růst reálných mezd při růstu produktivity tj. udržet či dokonce dočasně zvýšit míru vykořisťování a míru zisku západních společností. Růst samotné Číny je pak stále více vázán na domácí spotřebu, i když v potaz je třeba brát i rostoucí vývoz čínského kapitálu. Ten v roce 2007 činil v přímých zahraničních investicích 118 miliard dolarů. Investice putují zejména do Hongkongu, asijských a afrických zemí a Ruska, přičemž směřují primárně do stavebnictví, realit a těžby ropy, uhlí a minerálů, které se pak vyváží a uspokojují mamutí surovinové potřeby Číny. Kapitálové a strategicky motivované pronikání Číny na tyto trhy ovšem vede ke stále vzrůstajícímu napětí mezi čínským, americkým, evropským a japonským finančním kapitálem, které se nepochybně promítá i do politické (a vojenské) roviny. V roce 2008 přijala čínská vláda rozsáhlý soubor ekonomických opatření, která na jedné straně „upouštějí páru“ ekonomickému růstu (ve snaze zabránit vzniku bublin, zejména v oblasti cen realit, což byl impuls pro vypuknutí americké finanční krize) a zadržují finance v rukou státu, na druhé straně vedou k pronikání kapitalismu do zemědělství, zvyšují příjmové rozdíly na čínském venkově a výhledově mají vést k dalšímu přílivu pracovní síly z venkova do měst (v důsledku politiky jednoho dítěte se již v některých oblastech projevuje nedostatek kvalifikované i nekvalifikované pracovní síly). Finance v rukou státních bank a masové devizové rezervy získané v posledních 25. letech jsou v současnosti investovány v rámci masivního programu budování veřejné infrastruktury a rekonstrukcí. V jeho rámci se

13 staví veřejné bydlení, přehrady, desítky nových letišť, rozsáhlá dálniční síť, železnice (včetně vysokorychlostního spojení Peking-Londýn), plynovody, elektrické rozvody, ba dokonce kanál mající převést část vody Jang-ce-ti-Jangu do vysychající Žluté řeky. Vláda současně uvolnila v přepočtu 300 miliard dolarů na sociální dávky a také na subvence zemědělcům, což má povzbudit domácí spotřebu. Stát rovněž během krize zpětně vykoupil podíly v čínských bankách vlastněné upadajícími zahraničními finančními institucemi. Celkově lze tedy mluvit o keynesiánské protikrizové strategii čínského vedení, kde je vliv státu umocněn striktní kontrolou měny a rozhodujícím podílem státních bank v oblasti financí.

Probouzející se obr: čínská dělnická třída Desetiletí hospodářského růstu značně proměnila sociální strukturu čínské společnosti. V agrární zemi vyrostla za 60 let největší dělnická třída světa o mnoha stech milionech osob. V procesu modernizace došlo k prudkému rozvoji měst a stěhování milionu lidí z vnitrozemí do pobřežních oblastí. Na druhou stranu přechod Číny od byrokratického systému ke kapitalismu nevytvořil zdaleka tak početnou novou třídu podnikatelů – buržoasii. Kapitalismus v Číně se stále opírá především o stranickou byrokracii a její mocenské pozice. Růst dělnické třídy nebyl lineárním a bezrozporným procesem. V rámci kapitalistické restrukturalizace velkých státních podniků přišly miliony lidí o práci a část z nich se pak vrátila zpět na venkov. V mnoha městech vyrostly obří chudinské slumy, nezřídka v místech obrovské koncentrace toxických látek v půdě, vodě a ovzduší. Výdobytky čínského ekonomického zázraku nejsou v žádném případě rovnoměrně rozděleny mezi všechny účastníky. Zaměstnanci ztratili s nástupem kapitalismu mnoho výhod sociálního státu udržovaných od 60. a 70. let, např. podnikové nemocnice, školky, jesle a sportovní podniky. Podíl mezd na HDP, který činil v roce 1983 56,5%, spadl do roku 2005 pouze na necelých 37%. Masy lidí se nepochybně pozvedly z chudoby, což lze demonstrovat například prudkým růstem vybavenosti domácností nebo poklesem mortality novorozenců (1980-2005) o 40%. Přesto však stále 130 milionů Číňanů žije za méně než 1 dolar denně. Na druhé straně se ovšem vytvořila nová příjmová podnikatelská a manažerská elita, vesměs propojená s byrokracií a policií, která při akumulaci svého kapitálu postupovala obvykle cestou korupce i brutálního sociálního útisku, ničení životního prostředí komunit a ignorování morálních norem, na které je zejména starší generace velmi citlivá. Součástí nové elity je i 66 dolarových miliardářů (2007), v jejichž počtu je již Čína po USA druhá na světě. Nerovnost v Čínské společnosti se prudce zvýšila, což vede k stále rostoucímu napětí. Podle výzkumu Akademie

sociálních věd v Žejiang cítí až 96% obyvatel averzi k novým boháčům a korupčníkům. Pracující dávají stále častěji svoji nespokojenost s privatizacemi a restrukturalizacemi podniků, ničením životního prostředí a necitlivými zásahy developerů do jejich obytných čtvrtí. V letech 2009 a 2010 proběhla celá řada stávek a protestů, kterých se zúčastnily desetitisíce resp. statisíce lidí. K těmto stávkám, které propukají proti vůli a často v přímém střetu s byrokratickými vládními „odbory“, patří například velká uhelná stávka v Hunan Coal Industry Group v srpnu 2009, třiceti tisícová stávka v ocelárnách Tongua a nedávné stávky zaměstnanců v automobilce Honda. Vedle stávek sahají zaměstnanci i k jiným, nezřídka militantním formám protestu – v ocelárnách Linzhou unesli vládou dosazeného krizového manažera, který měl za úkol továrnu zprivatizovat. V ocelárnách Tongua, kde byl výbuch nespokojenosti podnícen úsporným zastavením vytápění dělnických ubytoven, byl dosazen manažer jiné ocelářské firmy, Chen Guojun, pobírající v přepočtu měsíční plat 400 tisíc dolarů. Gujun byl dělníky ubit k smrti poté, co jim vyhrožoval, že je všechny propustí s odstupným 29-50 dolarů měsíčně! Vzrůstající odpor pracujících se stále jasnějším politickým podtextem (odpor k restrukturalizacím a privatizaci se spojuje s požadavky svobodné odborové organizovanosti, svobody slova a spolčování a uvalením kontroly nad všemocnými byrokraty a jejich klienty) přiměl vládu i podnikatele, aby navzdory krizi po mnoha letech podstatněji zvýšila reálné mzdy. Došlo také k nárůstu vládních zásahů proti sweatshopům s těmi nejhoršími pracovními podmínkami. Ty ovšem na mnoha pracovištích stále přetrvávají, o čemž svědčí například každoroční smrt tisíců horníků v čínských uhelných dolech. Navzdory široce uplatňované vládní cenzuře je zřejmé, že konflikt mezi obrovskou masou pracujících na jedné a byrokracií plus relativně malou třídou podnikatelů na druhé straně se prohlubuje. V současné chvíli je sice boj pracujících jen málo koordinovaný a chybí mu jasná organizace a širší politické vedení (svobodný odborový svaz, strana), to se ale se vzrůstajícím tlakem na politické uvolnění autoritativního režimu může brzy změnit. Budoucnost Číny není snadné odhadnout, neboť je determinována vícero klíčovými faktory vnitřního i mezinárodního vývoje. Jisté je, že současná Čína v sobě nosí prvky hospodářského a sociálního vývoje jak USA 2. poloviny 19. století tak Ruska před 1. světovou válkou. Na jedné straně se v důsledku krize může ještě více přeorientovat z exportu na vnitřní růst a vývoz kapitálu a vystřídat USA v roli největší světové velmoci, na straně druhé může Čína ve světovém zápolení s USA a Evropou selhat a její slabá podnikatelská třída a byrokratičtí despotové podlehnou ambiciózním politickým a sociálním nárokům probouzejícího se obra. Jinými slovy, Čína má potenciál stát se líhní nové revoluce, která otřese celým světem. Nikola Čech

AKC E

14

REPORTÁŽ: ANTIKAPITALISTICKÝ KEMP

Od 11. do 15. srpna pořádala NAL Antikapitalistický kemp v kempu u přehrady Orlík. Účast mohla být z našeho pohledu lepší, kdy více než polovina členů NAL nemohla přijet kvůli práci, nemoci či povodním. Na mobilizaci se projevilo, že NAL je mladá vznikající organizace. Přesto se nás nakonec sešlo na kempu okolo padesáti. Vedle Čechů zde byli také hosté z Německa – členové organizace RIO a antifašisté z Žitavy. Uprostřed kempu jsme vztyčili velký stan, ve kterém se konaly debaty, stejně jako na terase místní restaurace. Počasí až na jednu prudkou, ale krátkou průtrž mračen diskusím na čerstvém vzduchu přálo. Diskutovala se celá škála aktuálních témat – od čistě praktických, přes obecně politická až po filozofická. Dobrý mix, který odráží i charakter NAL, která nechce být skupinou filozofujících akademiků, ale ani čistě aktivistickou organizací. O čem jsme tedy diskutovali? Zahájili jsme debatami o tom, jak kapitalismus funguje – je důležité pochopit systém, proti kterému vystupujeme; a téma ekologické krize, zaměřené na to, jaké překážky klade kapitalismus řešení palčivých ekologických problémů lidstva i lokálních komunit. Následovali diskuse o Dělnické straně a krajní pravici, o nebezpečí fašismu a o tom, jak se mu postavit; a o původu ekonomické krize, která je kapitalistickému systému vlastní a vede k obrovskému ničení hodnot i lidských životů. V diskusi Schwarzenberg a iracionalita politiky jsme diskutovali, jak pravice využívá metod marketingu založených na výzkumech Sigmunda Freuda a dalších pro to, aby lidé postupovali proti svým vlastním zájmům, a samozřejmě o tom, co můžeme dělat proti potlačování racionality současným systémem. Následoval novinářský rychlokurz, kde jsme především kriticky zhodnotili náš časopis Nová levice a bavili se o zásadách psaní článků. Antikapitalistické hnutí nemá dobře placené profesionální novináře, jako je mají Kalouskové, Nečasové a Schwarzenbergové, proto se musí i z amatérů stát dobří antikapitalističtí novináři. A tento workshop byl prvním krokem k tomuto cíli. Následovala večeře a povídání členů skupiny Food Not Bombs (Jídlo místo zbraní), kteří večeře připravovali, o jejich aktivitě, která má jasně protiválečný vzkaz, zatímco zároveň zajišťuje stravu pro bezdomovce. Není tedy pouhou charitou, ale jasně se staví proti militarismu současných světovládců. Proto také například v USA často čelí státním represím. Den jsme zakončili mezinárodní vědomostní týmovou soutěží, kde samozřejmě soutěžily nikoliv „národní“, ale národnostně smíšené týmy. Pátek jsme zahájili velmi plodnou debatou o odborech. Řešili se otázky, proč je důležité v odborech pracovat, jakou hrají roli ve společnosti, jak zvyšovat odborovou organizovanost, co v odborech prosazovat, jak odbory přeměňovat v akční a demokratické organizace. První plody se dostavily už na místě, když se dvě dosud odborově neorganizované účastnice kempu rozhodly do odborů vstoupit a pracovat v nich. NAL určitě na

tuto debatu naváže a během letošního podzimu bude organizovat setkání odborářů a zájemců, kteří sympatizují nebo chtějí spolupracovat s NAL. Připravíme také letáky zaměřené na zvyšování odborové organizovanosti pracujících v Česku. Další debatu – Poučení z Ne základnám – uvedl Jan Májíček, mluvčí této iniciativy a člen Socialistické solidarity. Zdůraznil zejména to, jak hnutí Ne základnám přispělo nejen k zabránění výstavby radaru, ale i k pádu Topolánkovy vlády. Nikola Čech, řečník za NAL, ocenil práci Ne základnám, zejména vtáhnutí mnoha nových lidí do aktivismu sociálního hnutí, nicméně společenské dopady Ne základnám a zejména její odkaz radikální levici viděl střízlivěji než předřečník. Debata se následně točila zejména kolem toho, zda se antikapitalistům, kteří v hnutí působili, podařilo či naopak nepodařilo prostřednictvím této úspěšné monotematické kampaně posílit antikapitalistické myšlenky ve společnosti a organizovanost pracujících. Po té skupina jedna aktivistů vyráběla vlajky NAL, zatímco druhá diskutovala téma rasismu, zejména s ohledem na Romy v České republice. Debata se zaměřila na to, proč je rasismus v české společnosti tak zakořeněný, jakou hraje roli pro současný systém, kdy rozděluje pracující a tím oslabuje jejich hnutí, jak se rasismus přenáší z generace na generaci a jak je materiálně zakořeněn v rozdílném postavení „bílých“ a romských pracujících. Jedním ze závěrů bylo, že i v boji proti rasismu vede cesta přes odborové hnutí a že je důležité, aby odbory organizovaly pracující všech národností a etnik a zároveň se výrazně angažovaly v antirasistické výchově. Diskuse o palestinsko-izraelském konfliktu, který je výrazným mezinárodně politickým tématem, byla velmi zajímavá a probíhala v mírně zjitřelé atmosféře. Točila se zejména kolem možných řešeních konfliktu, čili zda připadá v úvahu dvoustátní řešení či naopak společný světský dvounárodnostní stát. Večerní mezinárodní diskuse o situaci v Latinské Americe a Chavézově výzvě k vytvoření Páté internacionály bohužel tolik povedená nebyla, zejména když se diskuse stočila k taktice různých nepříliš významných mezinárodních organizací vůči Chavézovu projektu. Nutnost tlumočení mezi třemi jazyky spádu debaty také nepřidala. Sobotní debaty se naopak velmi povedly. Debata o řecké krizi, jejímu původu a mezinárodnímu kontextu, kterou uvedl Martin Mikula z NAL, ukázala, jakou snůškou lží, polopravd a dezinterpretací nás před volbami zásobovala pravicová média. Debata naopak ukázala, že dluhová krize je všeobecný fenomén současného kapitalismu a dotýká se celé řady zemí. Současná vlna konzervativních vlád v Evropě spíše než řešení problému, představuje jeho neoliberální původ. Na diskusi o vzdělávacím systému a školném vystoupila socioložka Tereza Stockelová z iniciativy ProAlt s výbornou řečí o nerovnostech ve vzdělávání, bílé knize a vládním programu v oblasti školství. Následovala určitě jedna z nejlepších debat, zaměřená na to, jak chápat vzdělání v současné společnosti a jak bojovat proti neoliberálním vizím, že vzdělání je osobní investice, jejímž jediným cílem je prosazení se na trhu práce. Diskutovalo se také o tom, jak mezi studenty, kteří v posledních

volbách ve velké většině podpořili pravici, bojovat proti těmto tendencím, stejně jako proti školnému. Dalším hostem antikapitalistického kempu byl filozof a člen Socialistického kruhu Michal Hauser, který představil myšlenky trojice levicových myslitelů – Rancière, Badiou a Žižek. Pochopení této filozofické přednášky nebylo z nejsnadnějších, přesto si ji účastníci se zájmem vyslechli. Nejzajímavější mi přišly určitě myšlenky slovinského postmarxisty Slavoje Žižka, který svým peprným a provokativním stylem nutí k zamyšlení. Po workshopech následovala večerní diskuse o tom, jak má vypadat antikapitalistická organizace, kde se především řešilo, jak se liší od zavedených levicových stran, ale také od čistě aktivistických kampaní. Následná diskuse se poněkud odchýlila od tématu a přelila se k otázce vztahu k volbám a jak využít voleb k šíření antikapitalistického poselství. Poslední den kempu, ač byl již trochu ve znamení únavy účastníků po náročných nočních aktivitách sociální povahy, promluvil Stanislav Holubec, další host ze Socialistického kruhu, na téma marginalizace marxismu ve společenských vědách. Přes poněkud fádní název této debaty bylo Holubcovo povídání nejen velmi zajímavé, ale často také vtipné, když představil celou škálu strategií pravicových ideologů, jak odstavit marxismus, tak živý na západních univerzitách, na vedlejší kolej. Následná diskuse o Číně se také povedla. Čína je do značné míry motorem současné globální ekonomiky a její další vývoj je významným faktorem světového dění. V globalizovaném světě je pro levici podstatné chápat, kam Čína kráčí a jaké má její politika a hospodářské výsledky dopady na život lidí po celém světě. Závěrečná debata v režii Libora Bláhy z NAL se týkala stran současné oficiální levice – tedy ČSSD a KSČM. Věnovala se především jejich rozporuplnému charakteru, kdy na jedné straně hájí současný společenský pořádek, zatímco se na straně druhé opírají o podporu pracujících. Proto je pro budoucí antikapitalistickou politickou stranu důležité, jaký postoj k nim zaujme. Přestože se nakonec nekonaly úplně všechny plánované debaty, i tak byl program dosti nabitý. Přesto si mnozí účastníci našli čas také na koupání v Orlické přehradě, sportovní střelbu nebo houbami provoněnou procházku v lese. Noci byli ve znamení upevňování vztahů mezi aktivisty a příznivci NAL i našimi hosty a řady užitečných neformálních diskusí. Kemp určitě nenaplnil potenciál co do počtu účastníků. Nicméně představoval určitě významný krok při vytváření antikapitalistické organizace, která má ambice rozhodným způsobem překročit stín dosud rozštěpené české radikální levice. Dodal mnoha aktivistům novou energii, upevnil a navázal spolupráci s dalšími odpůrci současného kapitalismu, přispěl i k rozvoji politiky NAL v řadě otázek a poskytl i řadu praktických podnětů. Příští léto NAL určitě kemp zorganizuje znovu, a při soustavné práci, získávání dalších členů a spolupracovníků, bude letošní kemp jen stínem Antikapitalistického kempu 2011. Určitě využijeme zkušenost z kempu k dalším akcím typu diskusních víkendů, které pomohou posunout naše úsilí dopředu.

ZE SV Ě TA

15

Deportace Romů z Francie Francouzský prezident Nicolas Sarkozy začal v srpnu s deportacemi Romů, převážně z Rumunska a Bulharska, ze země. Od začátku roku tak bylo „repatriováno“ přes 8300 Romů a od srpna byly zlikvidovány na tři stovky táborů.

„normální“ pravice úspěšně zařazoval prvky, které do té doby byly doménou krajní pravice, jmenovitě Národní fronty JeanMarie Le Pena. Současné rozdmýchávání rasismu a xenofobie jde přesně v této tradici – ve Francii se budou na podzim konat důležité volby.

Sarkozy sice tvrdí, že repatriace jsou dobrovolné a deportovaní Romové dostávají 300 eur, nicméně v praxi nesouhlas s deportací znamená uvěznění. Lidé jsou nuceni k podpisu, že „odcházejí dobrovolně“ a bez možnosti návratu.

Zároveň Sarkozy čelí dalším dvěma nepříjemnostem. První je skandál „L’Oréalgate“ či „Sarkogate“, když vyšlo najevo, že nejbohatší Francouzka, majitelka jednoho z největších světových výrobců kosmetiky L’Oréal, nezákonně financovala Sarkozyho volební kampaň v roce 2007.

Komisařka EU Vivian Redingová přirovnala současné konání francouzské vlády k tomu, jak fašistický vichistický režim během 2. světové války zacházel se Židy, a okomentovala to slovy „čeho je moc, toho je příliš“. Jenže ani výhrůžka žalobou na Francii, ani hádky se Sarkozym během opulentních obědů nic nezmění. Rasistická francouzská vláda dostala čas na „vysvětlení“ a zatím vesele deportuje dál. I kdyby Evropský soud rozhodl v neprospěch Francie, dostala by tak maximálně pokutu – i přesto, že nedobrovolný přesun občanů EU z jedné členské země do jiné jen a pouze na základě etnické příslušnosti jde proti všem zákonům, zejména proti zákonu o volném pohybu osob. Na jedné straně to ukazuje bezzubost EU, na straně druhé váhu, jakou mají její silnější členské země. Do médií unikly „tajné“ vládní dokumenty, že deportace, ospravedlňované rostoucí kriminalitou, jsou zaměřeny pouze proti Romům. A to i přes skutečnost, že žádný z Romů deportovaných během srpna nespáchal ani trestný čin, a dokonce ani přestupek. To je klasický Nicolas Sarkozy – jeho politika se vyznačovala od počátku jeho politického působení tím, že do agendy

stotisícová demonstrace proti deportacím Romů v Paříži

Druhou je rostoucí odpor francouzských pracujících proti snahám vlády přenést náklady krize na jejich bedra. Sarkozyho vláda se nyní snaží využívat klasické politiky „rozděl a panuj“ a svádět vinu za zhoršující se postavení obyvatelstva na ty nejbezbrannější. Nová antikapitalistická strana ve Francii vyzvala k demonstracím proti útokům na Romy a k vytvoření místních sítí, které by bránily jejich práva, pokud by to bylo nezbytné, tak i fyzicky. A otázka deportací se skutečně stala hlavním tématem masové demonstrace 4. září, kdy ve 130 městech vyšly do ulic statisíce lidí. Šéf odborů CGT prohlásil, že je „je velmi nebezpečné myslet si, že všechno zlo ve společnosti pochází z imigrace“. Při dvoumilionových akcích proti důchodové reformě 7. září šli rumunští Romové v čele hlavní demonstrace v Paříži. Solidarita pracujících, ať už v boji proti důchodové reformě, propouštění, snižování mezd, škrtům nebo rasistické politice vlády, je společně se sebeorganizací tou hlavní zbraní, kterou máme k vítězství nad asociálními evropskými vládami. Martin Mikula

ZA ČÍM STOJÍME

 Kořeny hospodářské krize leží v samotných hlavních zákonech fungování kapitalismu. Z toho vyplývá, že příčiny krize nemohou být trvale odstraněny v jeho rámci.  Pracující mají své vlastní zájmy jako třída, které jsou nejen odlišné od zájmů podnikatelů, ale obecně jsou k nim přímo protikladné.  Pracující nesmí platit za krizi, kterou nezpůsobili. Požadujeme nacionalizaci strategického průmyslu (např. výroby a distribuce elektřiny, těžby uhlí, vodárenství, výroby zbraní) a finančního sektoru. Žádáme rozdělení práce mezi nezaměstnané snížením pracovní doby zaměstnanců, kteří dnes musí odvádět mnoho hodin přesčasů, a pro odstranění nezaměstnanosti rovněž navrhujme vznik státního programu veřejných prací. Požadujeme inspekci účetnictví v podnicích, které bankrotují, nebo masově propouštějí své zaměstnance.  Vyzýváme odbory k jednotné a silné aktivitě proti chování šéfů a politiků v době krize (propouštění, sociální a mzdové škrty) a na podporu našich požadavků. Chceme usilovat o demokratizaci odborů a jejich aparátu.  Žádná platforma pro fašisty. Vytvořme na pracovištích, školách i v místních komunitách masové antifašistické hnutí. Podporujeme obranu všech skupin a komunit ohrožovaných neonacistickým násilím.  Jsme proti všem formám útlaku a diskriminace.  Bojujeme za nárůst minimální mzdy a za všeobecný růst mezd ve veřejném sektoru (mimo politiků, soudců apod.) Podporujeme daňovou progresi u daní z příjmů fyzických i právnických osob a žádáme veřejný audit všech velkých státních zakázek soukromým společnostem. Jsme za vznik veřejného programu masové výstavby cenově dostupných bytů. Odmítáme neoliberální „reformy“ důchodů, poplatky ve zdravotnictví a školné na univerzitách. Stejně tak jsme proti privatizaci zdravotnictví.  Odmítáme agresivní (imperialistické) války a militarismus. Požadujme odchod Česka z NATO.  Braňme naše občanská práva a svobody a odmítněme jakékoliv restrikce těchto svobod navrhované ve jménu „boje proti extremismů, boje proti terorismu apod.“ Požadujeme volební právo pro všechny obyvatele ČR starší 15 let (včetně pracovníků z ciziny, zahraničních studentů a dalších).  Chceme postupně vytvořit novou stranu pracujících, která při hájení našich zájmů nebude dělat žádné bezzásadové kompromisy.  Jako „řešení“ problémů kapitalismu nepřijímáme žádný druh státního policejně-byrokratického režimu (jaký tu třeba byl do roku 1989). Našim řešením je demokratický socialismus založený na možnosti pracujících efektivně rozhodovat o všech záležitostech společnosti.

NOVÁ LEVICE

Evropa se bouří proti škrtům V současnosti má každá evropská země své Nečase a Kalousky, své katy zbytků sociálního státu. Ti mají za úkol seškrtat na minimum výdaje do sociální oblasti, na zdravotnictví, školství nebo důchody. Žádný div, že se tento atak na všechny vyjma nejužší hrstky těch nejbohatších setkává v jednotlivých zemích s odporem. Demonstrace 21. září v ČR je toho příkladem, i v dalších zemích se konaly demonstrace nebo i stávky. Dosud však zůstávaly akce omezené na jednotlivé země či průmyslová odvětví. V červnu proto výkonný výbor Evropské konfederace práce vyhlásil 29. září „Evropským odborovým akčním dnem proti vládním škrtům“, kdy se má konat hlavní celoevropská demonstrace v Bruselu. Dále budou akce v jednotlivých zemích – Portugalsku, Belgii, Itálii, Lotyšsku, Rusku, Polsku, Česku, Srbsku, Irsku, Maďarsku, Řecku či Španělsku. Charakter těchto protestů bude různorodý – zatímco v posledně dvou jmenovaných zemích je v plánu generální stávka, jinde budou odborářské demonstrace či happeningy. V Česku bohužel ČMKOS žádnou veřejnou akci nepořádá, odborová centrála se rozhodla pro vyslání 300 členné delegace na demonstraci do Bruselu, kde se očekává 100 tisíc lidí. Proto se uspořádání „domácí“ akce v podobě seminářů a happeningu chopili aktivisté a organizace z Českého sociálního fóra. Proč jsou vlastně mezinárodní akce důležité a budou stále důležitější? Za prvé ČR je součástí Evropské unie. Ta si již v roce 2000 dala v Lisabonské agendě za cíl zvýšit svou konkurenceschopnost. Osekáváním sociálních výdajů, zaváděním trhu do školství a zdravotnictví, snižováním práv zaměstnanců a zvyšováním jejich „flexibility“, snižováním daní evropským firmám a mnoha dalšími opatřeními. Druhým faktorem je hospodářská krize. Ta zas a znovu potvrdila, že kapitalismus je globální systém. Nejenže umožňuje celosvětový trh, ale také přesun výroby z místa na místo, podle toho, kde je levnější pracovní síla, kde jsou nízké bezpečnostní či ekologické standardy a

pokud možno žádná odborová organizovanost. To, co se původně projevilo v USA jako problém s hypotékami, se rychle ukázalo být globální krizí celého systému, rozšířilo se do „skutečného hospodářství“ nebývalou rychlostí a razancí. Náklady za krizi jsou obrovské – silnější státy se snaží přesunout je na slabší, ti, kteří státy řídí, na ty, kdo pracují. Již tak probíhající úsilí vlád škrtat se ještě znásobilo. Při záchraně kolabujícího finančního sektoru, zejména krachujících bank, nadělaly vlády obrovskéluhy. K tomu ještě můžeme v Česku přidat řadu domácích faktorů, nejrůznější zlodějny pří státních a obecních zakázkách atd. Nyní tyto dluhy máme platit my – i když jsme je ani v nejmenším nezavinili, oproti tvrzení politiků jsme si nežili nad poměry a rozhodně jsme nic „neprojedli“. Důležité je, že vládní škrty a úsporná opatření postihnou nás všechny, ať již pracujeme ve

Diskusní fórum

Úsilí vlády seškrtat co se dá i odpor pracujících proti těmto snahám si vynucují zahájení debaty o tom, jak se bránit. NAL proto vytvořila na svém webu diskusní fórum, kde bychom chtěli spolu se všemi odboráři a aktivisty diskutovat o tom, co dělat na pracovištích a v odborech, abychom uspěli my a ne kati našich mezd a důchodů, pracovních míst, služeb a dalších životně důležitých věcí, pánové Nečas, Kalousek & spol.

forum.antikapitalista.cz veřejném nebo soukromém sektoru, studujeme nebo jsme již v důchodu. NAL podporuje všechny odborové akce proti škrtům – máme-li ovšem uspět, je potřeba naše úsilí značně rozšířit a sjednotit. Potřebujeme akce, demonstrace i stávky, napříč sektory i celou společností. Po demonstraci zaměstnanců veřejného sektoru je celoevropský den akcí 29. září první příležitostí, kde se můžeme dát dohromady a začít společně pracovat na obraně před útoky vlády – proto přijďte i vy!

ČESKÉ SOCIÁLNÍ FÓRUM

Vás zve na semináře a happening při příležitosti Evropského dne akce proti finančním škrtům, které realizují vlády a radnice v mnoha evropských zemích, a pro ozdravovací programy, které by pomohly vytvořit nová kvalitní pracovní místa.

EURO-MANIFESTACE PROTI UTAHOVÁNÍ OPASKŮ Praha, 29. září 2010

Brusel, Budapešť, Moskva a další města Evropský den akce EURO-MANIFESTACE organizuje Evropská odborová konfederace ve spolupráci s Evropským sociálním fórem a dalšími organizacemi. Akce se zúčastní různá občanská sdružení, sociální hnutí a odborové a další organizace. Hlavní celoevropská demonstrace proběhne v Bruselu.

Semináře: od 14:30 ve velkém zasedacím sále na Nové radnici, Mariánské nám. 2, Praha 1 Happening: na Mariánském nám. v 18 hod. Vystoupí také řečník za Novou antikapitalistickou levici

www.antikapitalista.cz

[email protected]