Název: Odlišné dítě Autor: Jana Drtilová, František Koukolík

Název: Odlišné dítě Autor: Jana Drtilová, František Koukolík Nakladatelství: Vyšehrad, 1994 Stav: neskenováno, Mona Elisa Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů. Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených. Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru. *** Ústřední knih. Pef UK 2599401006 Napsali: MUDr. František Koukolík, DrSc. MUDr. Jana Drtilová (c) MUDr. František Koukolík, DrSc., MUDr. Jana Drtilová, 1994 ISBN 80-7021-097-4 OBSAH PŘED ÚSVITEM / O vlivech dědičnosti / ................8 TAK POBĚŽ! / O hybnosti neboli motorice / .............16 KDYŽ BEREME ROZUM / Vývoj poznávání l ........... 2A MÁM TĚ RÁDA / Vývoj citového života l............... .^Ž. O DOBRU A ZLU / Vývoj morálního života / ............40 NEPOSEDÍ/ Porucha pozornosti s hyperaktivitou / .......48 BOJÍ SE ... / Plaché, úzkostné a smutné děti / ...........56 NÁSILÍ / Násilné chování a kriminalita / ................64 MNOZÍ UVAŽUJÍ, NĚKTEŘÍ UČINÍ/ O sebevraždě /..... .72 ALE TO ČTENÍ / Poruchy vývoje řeči a jazyka / ..........81 MILOVÁNÍ/ O sexualitě a lásce / .....................86 SKUTEČNÉ PEKLO / O závislosti na alkoholu a drogách / .93 PŘISTUP BLÍŽE! / O neobvyklých zkušenostech a nových náboženských hnutích l ................... AQ2 JE DIVNÝ / Vývoj poruch osobnosti. Schizofrenie / ......111 MÁMO, TÁTO / O dětech a rozvodu a dětech odolných /. .120 NEJTĚŽŠÍ ŽIVOT / Dětí, kterým se ubližuje / ...........128 PŘEDMLUVA Odlišné děti zná každý učitel, rodiče z nich bývají nešťastní. Nadání těchto dětí může být snížené i mimořádné, mohou být plaché, smutné, útočné, mít kriminální sklony, být závislé na alkoholu a drogách. Mohou za sebou mít sebevražedný pokus nebo o něm uvažovat. K potížím někdy stačí, jsou-li leváky nebo mají-li vývojovou poruchu čtení.

Autoři přinášejí část výsledků světové vývojové psychologie a neuropsychologie posledních patnácti let spolu s rozsáhlými klinickými zkušenostmi. Knížka není učebnicí ani příručkou. Je myšlena jako setkání mezi vědeckou teorií a dětskou psychiatrií na straně jedné a někdy velmi tvrdou každodenností dětí, rodičů i učitelů na straně druhé. MUDr, Jana Drtilová MUDr. František Koukolík, DrSc. PŘED ÚSVITEM O vlivech dědičnosti GENY A JEJICH PORUCHY Pokud byste se podívali na kteroukoli tkáň svého těla mikroskopem, viděli byste, že ji tvoří rozmanité druhy buněk. Při velkém zvětšení je zřejmé, že je uvnitř každé buňky jádro. V buněčných jádrech je v podobě vlákna svinutá DNK, deoxyribonukleová kyselina. Kdybyste ji dokázali z jádra vytáhnout, měřilo by její vlákno více než dva metry. DNK je nositelem dědičnosti. Její různě dlouhé a rozmanitě uspořádané části - můžeme si je nejlépe představit jako různý počet"článků řetězu určují jednotlivé vlastnosti buněk, tkání, orgánů i celých těl. Části DNK, které buď samy nebo ve spolupráci s jinými podobnými kousky řetězu DNK určují jednotlivé vlastnosti živých tvorů,se jmenují geny. Počet genů u člověka se nejčastěji odhaduje na 100 000. Jednu polovinu získáváme od otce.tu druhou od matky. Geny určují, zda budeme muži, nebo ženami, jakou budeme mít barvu pleti, očí, krevní skupinu a spoustu dalších vlastností. Asi třicet tisíc genů, málem třetina celého počtu, staví mozek. Určuje tím jeho základní vlastnosti. Některé v obrysech, jiné v překvapivých podrobnostech, a to na celý život. Popletený, poškozený nebo ztracený gen, případně gen navíc, může znamenat popletenou, poškozenou nebo ztracenou vlastnost, zrovna tak jako nějakou vlastnost navíc. Mohou se totiž uplatnit činnosti jiných genů, které jsou za obvyklých okolností bržděné. Geny může ovlivnit velký počet nejrozmanitějších vlivů. Za obvyklých okolností uvažovaných v lékařství má většina jejich ovlivnění nepříznivé důsledky. Nejnebezpečněji ovlivňuje geny ozáření rentgenem nebo radioaktivní ozáření a mnoho vlivů chemických. Mnohé z nich v našem životním prostředí přibývají. S nimi pravděpodobně přibývá počet nejrozličnějších vrozených vad. V současnosti je známo několik tisíc chorob, jejichž podkladem jsou poruchy genů. Mnohé z nich jsou vzácné, jiné časté, řada postihuje nervový systém, a tedy i mozek. Důsledkem jsou nervové a duševní poruchy, které se mohou projevit hned po narození, také však o desítky let později, v dospělosti nebo i ve stáří. Některé z těchto chorob se dědí - přecházejí z rodičů na děti. Jejich dědičnost je v některých případech jednoduchá, v jiných složitá. Příkladem dědičné choroby, která ovlivnila dějiny, je druh chorobné krvácivosti, který se jmenuje hemofilie. Dědičnou vlohu přenášejí ženy, u nichž se však nemoc neprojevuje. Projevuje se u jejich synů. Stačí jen malé poranění a důsledkem je těžké krvácení, které může ohrozit život. Dědičná vloha hemofilie, kterou do svého rozsáhlého rodu vnesla anglická královna Viktorie (1819 -1901), s ohledem na vzájemnou spřízněnost tehdejších evropských panovnických rodů, postihla careviče Alexeje, jejího pravnuka, syna Mikuláše II., posledního ruského cara. Carevna byla na Alexejovi mimořádně citově závislá. Lékaři si s jeho krvácením vůbec nevěděli rady. Tehdy vstoupil do života carské rodiny, a jejím prostřednictvím do osudů Evropy, negramotný ruský mužik a šarlatán Rasputin. Byl zřejmě vynikajícím psychologem. Vytvořil si pověst svatého muže konajícího zázraky. S touto pověstí se dostal na carský dvůr, protože pověrčivá carevna došla k přesvědčení, že je to jediný člověk, který Alexejovi pomůže. Rasputinovi se podařilo jedno z těžkých carevičových krvácení zvládnout. Je známo, že zklidnění hemofilika, vedle velké krevní ztráty, další krvácení omezuje. Carevna považovala Rasputinův čin za důkaz jeho zázračných schopností. Důsledkem byl

mimořádný Rasputinův vliv, který prostřednictvím carevny vykonával na cara i na generální štáb ruské armády. Rasputinova rozhodnutí byla v těchto otázkách často absurdní. Spolu s jeho zcela amorálním chováním vedla několik důstojníků k atentátu, který stál Rasputina život. U jiných, daleko častějších, tělesných a duševních chorob jsou pravidla dědění mnohem složitější a často známa jen nepřesně. Do této skupiny spadá například schizofrenie, jedno z nejčastějších onemocnění, postihující přibližně jednoho člověka ze sta, patrně ve všech dobách a na všech místech Země. Dědičnými poruchami se zabývají genetické poradny. Máte-li podezření, že se ve vaší rodině dědičná vada vyskytuje, je rozumné takovou poradnu vyhledat. TO DÍTĚ JE CELÝ DĚDEČEK Polovinu genů dědíme po matce, druhou po otci. Naše maminky a tatínkové však také zdědili poloviny počtu genů po svých rodičích. Každé vnouče nosí čtvrtinu počtu genů babičky z matčiny strany, čtvrtinu z babičky ze strany otcovy a zbylé čtvrtiny pocházejí z dědečků. O genech a vlastnostech, které geny určí, se říkává něco podobného jako o hazardní hře - ruletě :" Nemá paměť ani charakter!" Všichni bychom si přáli, aby naše děti dědily jen ty vlastnosti, které považujeme za žádoucí. O jiných nechceme slyšet. Jenže geny našich otců a maminek, stejně jako našich prarodičů i praprarodičů, se promíchávaly zcela náhodně. Jako je tomu s ruletou. Proto se stává, že v našem dítěti náhle můžeme spatřit tělesné podobnosti i obrysy některých duševních vlastností po předcích, na něž bychom rádi zapomněli. Ještě jednu základní skutečnost si málokdo z nás v každodennosti uvědomuje, přestože naši každodennost tak rozsáhle ovlivňuje. Jsme potomky svých vývojových předků. Například od našeho nejbližšího vývojového příbuzného, jímž je šimpanz, nás odděluje několik desítek milionů let vývoje, ale pouze kolem jednoho procenta dědičné informace. Mnohé základní prvky chování například vztah k dětem, druhému pohlaví, rozdělení moci ve skupině, příbuzným a lidem, kteří příbuzní nejsou, útočnost, úzkost.vztah k lidem považovaným za cizí, jsou podloženy vlastnostmi, jež máme se svými vývojovými předky blízké nebo i společné. Někdy je to lépe vidět na našich dětech, zejména jsou-li velmi malé. Tyto základní vývojově zděděné vlastnosti mívají nenápadný, o to však mohutnější vliv, který si bezprostředně neuvědomujeme, v dobrém i ve zlém. Jestliže je nerespektujeme, obyčejně se to vymstí, někdy až po velmi dlouhé době. Jedním z příkladů je kojení. Celé dějiny lidské matky kojily, a pokud nemohly, našly si kojnou. V našem století vznikla nej10 méně na jednu generaci představa, že se kojení dá nahradit umělou výživou. Bylo zapotřebí několika desítek let a neznámého, velmi velkého počtu poškozených dětí, než se zjistilo, že je umělá výživa nanejvýš náhradním řešením. V mnohých ohledech se mateřské mléko nedá nahradit už co do výživných vlastností a přenosu ochranných látek. Ničím se však nedá nahradit citová vazba vznikající v průběhu kojení mezi citově nepoškozenou, rozvinutou matkou a novorozencem. GENY STAVÍ MOZEK Nejnovější výzkum říká, že v lidském mozku je 25-100 miliard nervových buněk. Kůra lidského mozku, připomínající povrch jádra vlašského ořechu, jich obsahuje většinu. Všechny jsou potomstvem jediné otcovské a jediné mateřské buňky, spermie a vajíčka. Kůra lidského mozku vzniká přibližně 120 dní. Během pouhých stodvaceti dní vzniká pětadvacet miliard jejích nervových buněk, které putují s přesností několika tisícin milimetru na vzdálenost mnoha centimetrů přesně tam, kam mají. Nadto jich v průběhu tohoto času vzniká mnoho rozmanitých druhů s mnoha rozmanitými vlastnostmi. V celém vesmíru není známa složitější, dokonalejší, a tak zázračně přesná

událost jakou je vznik a vývoj lidského mozku.zejména jeho kůry. Do takto jemně sladěné složitosti může zasáhnout - často nepříznivě - mnoho vlivů. Některé skupiny nervových buněk nevzniknou, nebo vzniknou odchylně, případně doputují jinam, než měly. Také se může stát, že se svými výběžky odchylně zapojí s jinými skupinami nervových buněk nebo se vůbec nezapojí. Pokud je taková porucha malá, neprojeví se. Pokud je větší, může se projevovat nejrozmanitějšími obtížemi. Například souviset se vznikem epilepsie neboli padoucnice, nebo vývojovou poruchou čtení - dyslexií, schizofrenií a mnoha dalšími onemocněními. Putování a zapojování nervových buněk vyvíjejícího se mozku rozsáhle ovlivňují rozmanité hormony, jak mateřské, tak vlastní hormony vyvíjejícího se plodu. Například pohlavní žlázy vyvíjejícího se plodu mužského pohlaví vyrábějí v některých vývo11 jových obdobích stejné množství mužského pohlavního hormonu jako u dospělého muže. Mužský pohlavní hormon se u lidských plodů podílí například na ovlivňování rychlosti vývoje levé a pravé mozkové poloviny. Důsledkem je odlišný výskyt leváctví u chlapců a dívek spjatý s tím, že chlapci jsou častěji než dívky postiženi například koktavostí a vývojovou poruchou čtení. Počet útočných chlapců a později mužů je také podstatně vyšší, než je počet útočných dívek a žen, mužské pohlaví je nositelem těžší kriminality než pohlaví ženské. Velmi nepříznivě ovlivňují vývoj mozku svého nenarozeného dítěte nastávající maminky pijící alkohol nebo požívající jakékoli medikamenty bez doporučení lékaře, včetně vitaminů ! Nemluvě o matkách, které propadly drogám. V poslední generaci se objevila nová nemoc - postižení lidského plodu tím, že matka pila alkohol ve větším množství. Obličej těchto dětí je znetvořený, jejich inteligence velmi nízká a stav nelze napravit. KDY ZAČÍNÁME VNÍMAT? Od nejstarších dob lidé přemýšleli, kdy začne lidský plod vnímat. Mnozí si představovali, že lidský plod po celou dobu vývoje nevnímá, případně spí. Na svět pak dítě přichází jako nepopsaná vosková tabulka, do níž se budou vrývat životní zkušenosti. Filozof Jean Jacques Rousseau (1712 1778), který odevzdal vlastní čtyři děti do sirotčince, přestože napsal knihu o výchově, jež ovlivňovala na dlouhou dobu mysl velké části Evropy, byl přesvědčen, že lidský plod je něco jako pulec bez života. Nejrozmanitější mudrce všech dob by z těchto představ mohly vyvést všechny maminky, které si povšimly, že při náhlém nenadálém zvuku sebou od určitého období těhotenství jejich nenarozené dítě pořádně pohne. Větší část nitroděložního života lidský plod skutečně prospí. Dokazuje to elektromagnetické chování jeho mozkové kůry. Navíc má sny, ale nikdo neví, co se mu zdá. Čím je vyvinutější, tím delší období bdí. Pohybuje se, a dokonce si strká palec do pusy. Zdá se, že budoucí praváci si častěji do pusy strkají palec pravé než levé ruky. Dokazuje to 12 vyšetřování ultrazvukem, které většina nastávajících maminek zná. Už od roku 1925 se ví, že lidský plod je v průběhu nitroděložního vývoje schopen jednoduchého učení, od poměrně raných vývojových období. Jde o učení, kterému se dá česky říci zvykání. Jestliže v blízkosti bříška maminky v pokročilejším stupni těhotenství zazní silnější zvuk, třeba zahoukání automobilové houkačky, dítě se prudce pohne. Když se podnět opakuje, je odpověď menší, jakoby si nenarozené dítě zvykalo. V posledních týdnech těhotenství lidský plod vnímá a pamatuje si hudbu. Rozlišuje zvuk lidské řeči

od zvuků, které řečí nejsou, i když samozřejmě nechápe její smysl. Prokázalo se, že rozlišuje zvuk hlasu vlastní maminky od zvuku hlasů jiných žen. Dá se to poznat na změně chování čerstvě narozených dětí. Děti, které v posledních týdnech před narozením naslouchaly jednoduché hudbě, ihned po narození přestanou křičet a roztáhnou paže, jakmile stejnou hudbu uslyší znovu. Děti, které naslouchaly hlasu vlastní maminky, která jim v posledních týdnech před narozením četla jednoduchou pohádku, změní rytmus sání při kojení, jakmile ji uslyší znovu. Rytmus nezmění, uslyší-li hlas jiné ženy. Podnikaví lidé na tom založili myšlenku univerzity pro nenarozené děti. Prodávají se magnetofonové kazety, na nichž jsou nahrány celé programy pro ještě nenarozené děti, které je učí např. cizím jazykům. My však máme za to, že se to, čemu říkáme přirozený vývoj, nemá uspěchávat. DĚDIČNOST A UČENÍ Spor o vztah dědičnosti a učení je snad jedním z nejstarších filozofických a vědeckých sporů vůbec. Krajní zastánci vlivu dědičnosti nachování člověka mívali za to, že dědičnost má zcela rozhodující význam, na nějž naše zkušenost nemůže mít příliš velký vliv. Krajní zastánci vlivu učení na lidské chování dokazovali, že je tomu opačně - dědičné vlohy téměř žádný vliv na lidské chování nemají, vše záleží na výchově a učení. Názor o převažujícím vlivu výchovy a učení na lidské chování byl 13 názorem evropského osvícenství, druhá polovina devatenáctého století se více klonila k vlivu dědičnosti. Téměř celé naše století se vrátilo k přesvědčení o podstatně větším významu výchovy, zkušenosti a učení na lidské chování, než by měl být vliv dědičnosti. Spor míval často politické, právní i morální rozměry. Jedna krajnost pak dokazovala, že jsou lidé, kteří se už zločinci narodili, a nedá se s tím nic dělat. Druhá pak u násilně se chovajících jedinců někdy doslova křečovitě hledala zanedbávání v rodině. Přesnější představy o vztahu dědičnosti a učení k lidským vlastnostem začaly přinášet až soudobé studie prováděné zejména na jednovaječných a dvouvaječných dvojčatech. Jedno-vaječná dvojčata jsou vlastně dvě kopie téhož jedince. Dvojčata dvouvaječná mají polovinu genů společných. Druhá světová válka způsobila, že mnoho jednovaječných dvojčat osud brzy po narození rozdělil, a byla vychovávána ve zcela odlišných rodinách a jiných kulturních prostředích. Podobně se dělá výzkum s adoptivními dětmi v případech, kdy jsou známi jejich biologičtí rodiče. V případech odděleně vychovávaných dvojčat i dětí adoptivních je možné dobře zkoumat, jaký je vztah dědičnosti a výchovy, tedy zkušenosti, učení k lidským vlastnostem. Úvaha je prostá. Pokud má na některé vlastnosti větší vliv dědičnost než učení, pak by se dvojčata vychovávaná po dlouhou dobu ve zcela odlišných prostředích měla v těchto vlastnostech vzájemně velmi podobat. Pokud by měla větší vliv výchova, učení, pak by se v těchto vlastnostech měla spíše odlišovat. S adoptivními dětmi je to podobné. Pokud by na jejich vlastnosti měla větší vliv dědičnost než výchova, pak by se bez ohledu na druh rodiny, do níž byly přijaty, měly jejich vlastnosti více podobat vlastnostem jejich biologických než adoptivních rodičů. Zjistilo se, že vliv dědičnosti na některé lidské vlastnosti včetně snadnějšího onemocnění - je větší, než si během našeho století kdokoli představoval, ale není úplný. Ukazuje se, že se spíše než jednotlivé vlastnosti dědí jejich svazky nebo směry jejich možného vývoje, nadto v poměrně širokých mezích. Z vysokého podílu se dědí svazek vlastností, kterému běžně říkáme inteligence. Snad nejpřesnější popis je, že dědičnost postaví něco jako meze 14 schopností, ale značně široce. Dobře vedené dítě pak v rámci svých dědičně omezených schopností může dokázat více, než dítě vychovávané špatně, které své dědičně získané možnosti nevyužije ani z menší části.

Jak je nutné uvážit vlivy dědičnosti na lidské vlastnosti, ukazují nezdařené adopce. Po dvou letech čekání si konečně dva středoškoláci, třicetiletá žena a třiceti pěti letý muž, osvojili krásného ročního chlapce. Oba rodiče byli úspěšní v zaměstnání i v běžném životě. Tvořili harmonický pár. Po sedmi letech manželství byli přesvědčeni, že jim k naplnění chybí dítě. O rodičích svého adoptovaného syna se nedozvěděli nic. Ani po jejich vlastnostech nepátrali. V synových patnácti letech na psychiatrické ambulanci zmínili pouze skutečnost, že biologickou matkou chlapce byla mladistvá snědá chovankyně dětského domova. Biologický otec nebyl znám. Chlapec tělesně prospíval. Jeho nápadnou živost, nesoustředěnost a nestálost rodiče zprvu chápali jako projevy silné osobnosti a životaschopnosti. Vývoj chlapcových obtíží, který se projevoval prospěchovým selháváním a dalšími poruchami chování a přizpůsobivostí, rodiče přikládali svým výchovným chybám. Nadto se u chlapce začala dosti bouřlivě a s ohledem na náš "průměr" poněkud předčasně projevovat jinak zdravá sexualita, dle našich představ právě rychlostí vývoje patřící do jiného kulturního, případně etnického okruhu. V tomto ohledu se rodiče poněkud podobali upřímně překvapené kvočně, která vyseděla kachňátko. Chlapec odešel z domova a začal žít po svém, způsobem, s nímž se jeho adoptivní rodiče nebyli s to smířit. Přestože v žádném ohledu chlapec nebyl "případem" pro psychiatra, sexuologa, právníka nebo dokonce policii, byla odlišnost způsobu jeho života taková, že se jeho adoptivní rodiče po celou další dobu cítili rodičovsky neúspěšní, což u adoptivní matky způsobilo výrazné duševní obtíže. TAK POBĚŽ! O hybnosti neboli motorice Přesnému zacílení pohybů slouží mozeček, také nazývaný malý mozek. Důsledky poškození činnosti mozečku jsou zřejmé například v potácení a setření řeči lidí opilých. Pohyb je jednou ze základních vlastností, kterou se živé bytosti odlišují od neživých. Kdo by neobdivoval pohyby prstů dobrého houslisty nebo tanečnici. A přitom i tyto talenty se jednou narodily, byly bezmocné, neuměly se posadit nebo na něco dosáhnout. S jakou pozorností sledujeme, kdy a jak se naše děti posazují, jak jsou obratné při hře, sportování nebo zvládání prvních řemeslných úkonů. Potřebují k tomu zdravě vyvinuté kosti, klouby, svaly a nervové systémy, které hybnost řídí. * ŘÍZENÍ HYBNOSTI Levá polovina mozku řídí pohyby pravé poloviny těla, pravá mozková polovina řídí pohyby levé poloviny těla. Povely, které obě mozkové poloviny vydávají, běží po svazcích nervových vláken, což jsou výběžky nervových buněk, do páteřní míchy. Odtud pak k příslušným svalům. Poškození tohoto systému v některé mozkové polovině vede k poškození pohyblivosti opačné poloviny těla. U lidí dospělých jsou nejčastější příčinou těchto změn cévní mozkové příhody. Větší poškození nebo přerušení míchy vede k ochrnutí těla pod místem přerušení. V mozkových polovinách se nařízení hybnosti podílejí některé části mozkové kůry včetně jejich spojení. Jejich činností je volní rozhodnutí k pohybu, zda tedy nějaký pohyb uděláme, nebo neuděláme, a jeho základní plán. Poškození těchto částí působí obtíže při volním rozhodování a vypracování plánu složitějších pohybů. Vláčnosti a plynulosti pohybu slouží činnost rozsáhlých oblastí skrytých v hloubce mozku. Jejich poškození způsobuje například nezvladatelné hadovité pohyby nebo různé druhy třesu. Souhrnně se tyto oblasti jmenují bazální ganglia. VROZENÉ A ZÍSKANÉ PROGRAMY

V přirovnání - ale nic víc než v přirovnání - je možné říci, že se řízení hybnosti podobá programům počítačů. S mnohými přicházíme na svět, zdědili jsme je po vývojových předcích. Novorozenec umí sát, hýbe hlavou a končetinami, sleduje očima předmět, rytmicky dýchá. Z vrozených programů vyrůstá lidská schopnost posadit se, chodit po dvou, uchopit předmět mezi palec a ukazováček. Podle toho, v jakém pořadí a rychlosti se tyto schopnosti při vývoji dítěte objevují, se dá usuzovat na zdravý vývoj jeho nervové soustavy. Vrozené, víceméně automatické druhy hybnosti jsou tedy ve vývoji postupně překrývány košatěním hybností, které z nich vyrostou. Z necílených pohybů nožiček se objeví chůze. Z této druhé, vyšší úrovně hybnosti vyrůstá třetí, ještě vyšší. Jsou to ty druhy pohybů, jež nás nejen udělaly lidmi, ale které nadto umožňují, abychom se vyvíjeli dál. Z chůze a běhu se vyvine složitý tanec, ze zacíleného uchopení předmětu mezi ukazováček a palec a mnoha dalších složitých účelných pohybů vyrůstá lidská schopnost užívat a tvořit nástroje. Jestliže jsme na počátku řekli, že levá mozková polovina řídí pohyby pravé poloviny těla a naopak, musíme nyní zdůraznit, že to platí pro zmíněné první dvě úrovně hybnosti, pro vrozené, automatické programy a pro jejich rozvoj po narození. Pro třetí, nejvyšší úroveň hybnosti, které se říká složité naučené pohyby, to neplatí. Složité naučené pohyby obou polovin těla řídí u lidí obvykle jen jedna mozková polovina, nejčastěji levá. Mezi složité naučené pohyby patří například pohyby, které umožňují mluvit, schopnost zamávat na pozdrav, přežehnat se znamením kříže, zapnout si knoflíky, ale také pohyby nutné k zvládání a výrobě nástrojů, jakož i celé pohybové sestavy. Příkladem pohybové sestavy může být třeba zapálení svíčky nebo příprava kávy. 16 17 Porušení systému řídícího složité naučené pohyby v levé mozkové polovině způsobí jejich poruchu na obou polovinách těla, nikoli jen na polovině pravé. Vazba řízení složitých naučených pohybů na levou mozkovou polovinu je zřejmé důsledkem polidštění a souvisí s tím,že se na levou mozkovou polovinu u většiny lidí rovněž váží řečové schopnosti - mluvení i chápání mluvené a psané řeči. Na vazbě řeči a schopnosti vykonávat složité naučené pohyby oběma polovinami těla řídícími systémy jen levé mozkové poloviny se podílí jak dědičnost, tak řada okolností při nitroděložním vývoji lidského plodu. Zevně se tato skutečnost projevuje praváctvím. Odchylky od tohoto nejčastějšího vývoje vedou k nepraváctví nebo leváctví. VÝVOJ VROZENÝCH PROGRAMU V šestém měsíci života sedí děti bez podpory, pokud je někdo opatrně drží zavěšené za ruce, dokážou dělat krůčky, stojí a uchopí předmět mezi ukazováček a palec. V jednom roce postaví věž ze dvou kostek, samy chodí, dokážou udělat několik krůčků pozpátku, když upadnou, postaví se, čárají tužkou po papíře. V jednom a půl roce postaví věž ze tří kostek, dokážou jít po schodech, skáčou, napodobí čáru. Ve dvou letech postaví věž ze čtyř kostek, zvládnou stříhání nůžkami (s tupými konci.prosím), vteřinu vydrží stát na jedné noze, jezdí na tříkolce, podle předlohy nakreslí kroužek. Ve třech letech dokážou během třiceti vteřin nasypat do lahve deset kuliček, vydrží stát na jedné noze pět vteřin, umějí skákat na jedné noze a podle předlohy nakreslí křížek. Ve čtyřech letech dokážou vystřihovat podle jednoduché předlohy, na jedné noze vydrží deset vteřin, nakreslí podobu člověka složenou ze čtyř částí, a podle předlohy nakreslí čtverec. V pěti letech naskládají do lahve deset kuliček během dvaceti vteřin, dokážou napsat své křestní

jméno tiskacími písmeny, ze šesti kostek postaví schody, nakreslí postavu člověka ze šesti částí a podle předlohy nakreslí trojúhelník. V šesti letech jezdí na kole, tiskacími písmeny napíší své celé jméno, číslice od jedné do dvaceti, a jen některé z nich zrcadlově, lidskou postavu namalují složenou z devíti částí. V sedmi letech umějí vystřihovat i okrouhlé tvary, své celé jméno napíší psacím písmem, číslice od jedné do dvaceti bez zrcadlových podob, jsou schopné konstruovat ze stavebnice složitější tvary podle vlastního nápadu. NEROVNOMĚRNÝ A ZPOŽDĚNÝ VÝVOJ Podkladem vývoje jednotlivých hybných schopností je růst výběžků nervových buněk do délky, jejich košatění a budování spojů s jinými nervovými buňkami. Kromě toho postupná tvorba obalů některých systémů nervových vláken, které je podkladem rychlejšího vedení vzruchů. S obojím souvisícím dál složitější propojování jednotlivých oblastí mozkové kůry vzájemně na stejné i druhé straně mozku a propojování s oblastmi v mozkové hloubce. Složitost tohoto vývoje překonává všechny představy. Je řízen jednak dědičností, jednak učením, zkušeností. Můžeme si proto představit, že je vývoj hybnosti někdy nerovnoměrný nebo zpožděný, v některých nebo ve všech směrech. Včasné rozpoznání těchto odchylek je nesmírně důležité.protože vhodnou rehabilitací je možné obvyklý vývoj často dohnat. Rodiče by proto měli trvat na přesném a pravidelném vyšetřování svých malých dětí v tomto ohledu. Dětští lékaři by v tomto ohledu měli plně využívat zkušenosti dětských neurologů. Nerovnoměrný, zpožděný nebo odchylný vývoj hybnosti bývá častou součástí složitějších odchylek. PRAVÁCTVÍ A LEVÁCTVÍ V přírodě je odlišena levá strana nebo levý směr od pravého počínaje chováním tak jednoduchých součástí, jako jsou elementární částice přes rostliny, zvířata, až po lidský mozek. Většina jednobuněčných organismů plovoucích ve vodě se otáčí doprava, většina šplhajících rostlin, například fazole nebo liány rovněž. 18 19 Není známo, proč tomu tak je, ale rozlišování pravého a levého směru je jednou z nejzákladnějších vlastností přírody vůbec. Pravá a levá polovina lidského mozku, podobné jako mozků vývojově vyšších obratlovců, se vzájemně odlišují stavbou i činností, naše mozky jsou tedy stranově nesouměrné. Je to důsledek vývoje trvajícího mnoho desítek milionů let. Odlišná činnost levé a pravé mozkové poloviny se dá prokázat už u domácí myšky. Pokusy i klinické zkušenosti dokázaly, že u většiny lidí jsou na l levou mozkovou polovinu vázány řečové funkce, to znamená ' schopnost vnímat, chápat a vyjadřovat řeč, dlouhodobá paměť í ve slovní oblasti, schopnost základních početních výkonů. \ Na pravou mozkovou polovinu je vázáno zpracovávání mimotělního prostoru, tedy kromě jiného naše prostorová orientace, vnímání, rozlišování a schopnost vyjadřování emocí.některé -schopnosti hudební a schopnost zaměřit na něco pozornost. Za obvyklých okolností obě mozkové poloviny trvale spolupracují. Předávají si informace početnými spojkami, tvořenými v souhrnu stamiliony nervových vláken, takže stranové rozlišování jejich činnosti je do jisté míry umělým schématem nebo důsledkem pokusu či onemocnění, I v

případech, kdy byly obě mozkové poloviny lidí rozděleny operací, která se provádí pro jinak neléčitelnou epilepsii, chová se pacient jako jeden člověk, nikoli lidé dva. Většina lidí je praváky, to znamená, že mají pravou ruku a nohu obratnější než levou a zaměřují pravým okem. Až na naprosté výjimky mají praváci vázány řečové funkce na levou mozkovou polovinu. Menšina lidí má obratnější levé končetiny a zaměřuje levým okem. Mluví se o čistém leváctví. 60 % čistých leváků má řečové funkce vázány rovněž na levou mozkovou polovinu, zbytek je má vázány na obě, vzácně jen na pravou mozkovou polovinu. Část lidí, zvláště v dětství, se chová bez stranové vyhraněnosti, mají stejně obratné (nebo neobratné) pravé i levé končetiny. Nejjednodušší je tyto lidi nazvat nepraváky. Nepravákům řídí "obratnější" končetiny levá, pravá, ale také obě mozkové poloviny. S vazbou řečové činnosti je tomu podobně. 20 Čistých praváků je v populaci kolem 70 %, čistých leváků a nepraváků zbytek. Praváctví a nepraváctví s leváctvím nejsou ostře ohraničené vlastnosti, přestože nám tak většinou připadají. Vyšetřování praváctví a leváctví se provádí několika typy testů, z nichž jeden má stupnici od minus sto bodů do plus sto bodů. Jestliže se za čisté praváctví považuje hodnota testu minus sto bodů a výše, čisté leváctví začíná až vysoko nad nulovým počtem bodů. Leváctví a nepraváctví doprovázejí vlastnosti považované v dospělém životě jak za výhodné, tak za nevýhodné. Mezi nepraváky je větší počet výtvarníků, architektů a profesionálních sportovců. Vyšší výskyt leváctví je mezi matematicky a hudebně nadanými jedinci. Nepraváctví a leváctví na druhé straně doprovází vyšší výskyt vývojových poruch učení, například dyslexii -vývojovou poruchu čtení, koktavost a vyšší sklon k některým duševním a tělesným onemocněním. Ve velkém souboru byl prokázán vztah leváctví k vyššímu výskytu koktavosti, nikoli k alergickým onemocněním. Pokud však leváci koktavostí stiženi byli, vyskytovala se u nich alergická onemocnění častěji. Je tedy vztah mezi koktavostí a alergiemi. Leváctví i nepraváctví doprovázené jak příslušnými talenty, tak příslušnými poruchami, se častěji vyskytuje u chlapců. Předpokládá se, že jde kromě jiného o důsledek vlivu mužského pohlavního hormonu na vyvíjející se mozek. Nepraváctví a leváctví je nutné chápat již s ohledem na počet těchto jedinců za zcela normální jev. Nejde tedy o nic odchylného od normy nebo dokonce patologického. Názor, že leváctví je něčím špatným, plyne pravděpodobně z magického myšlení předcivilizačních dob. Věcným jádrem tohoto náhledu mohla být okolnost, že většina našich předků brala předměty, které mohly být účinné jako zbraně, do pravé ruky. Předvedení prázdné pravé ruky, její podání, umístění hosta po pravé straně mohlo sdělovat, že člověk, který se tímto způsobem chová, nemá útočné úmysly. Levák nebo nepravák mohl tímto způsobem získávat záludnou výhodu. Přestože jsme zde odkázáni vesměs na dohady, zmíněné možnosti nasvědčuje umísťování hostů a oblíbených dětí po pravé straně ve všech mytologiích stejně jako v Bibli, zatímco strana leváje považována za zlověstnou a lotrovskou. Také slovo 21 sinister, které se z latiny dostalo například do angličtiny, v překladu znamená jak levostranný, tak zlověstný. Násilné přeučování leváků a nepraváků na praváky může vést k různému, někdy značně těžkému poškození řeči i intelektu. Přeučování obvykle doprovází v dítěti pocit viny a značně zvýšená hladina úzkosti. Pro násilné přeučování není jediný rozumný důvod. Dodnes se můžeme setkat s psychologicky poškozenými dospělými lidmi, kteří se narodili jako leváci. Vlastní rodiče jim uvazovali v raném dětství levou ruku za záda, protože považovali jejich zcela normální chování za

nepřirozené. DĚTSKÁ MOZKOVÁ OBRNA Dětská mozková obrna se nejčastěji projevuje rozmanitými poruchami hybnosti postihujícími obě nebo jenom jednu polovinu těla, někdy doprovázenými různým druhem a stupněm poruch vývoje duševního života. Onemocnění postihuje asi dvě děti z tisíce narozených. Hybnost jedné poloviny těla, pravé nebo levé, má změněnou asi třetina postižených. Příčina onemocnění není dobře známa. Předpokládá se cévní postižení vyvíjejícího se mozku na hranici druhé a poslední třetiny těhotenství, ale důvod postižení je nejasný. Vývoj mozku je dán vznikem, dělením a putováním miliard nervových buněk na rozmanité vzdálenosti do rozmanitých míst. Další možností dětské mozkové obrny by mohla být porucha vzniku, vývoje anebo zejména putování některých skupin nervových buněk. Jen v oblasti úvah zůstává opět příčina. Může být virová, stejně jako toxická. Vzácně je příčinou stavu porodní nebo raně poporodní mozkové postižení. Nejčastěji proběhnou těhotenství i porod zcela normálně, po několika měsících si rodiče všimnou odchylek ve vývoji hybnosti postihující buď všechny končetiny nebo jen jednu stranu. Stupeň postižení může být, jako u jakéhokoli jiného onemocnění, značně rozmanitý. Od lehkého, velmi dobře zvládnutelného včasnou, dobrou a dostatečně dlouhou rehabilitací, po postižení neobyčejně těžká. 22 Asi 30 - 40 % dětí stížených jednostrannou mozkovou dětskou obrnou je nadto postiženo záchvatovým onemocněním rozmanité podoby - epilepsií, které je obvykle dobře léčitelné. Cévní postižení levé mozkové poloviny podle rozsahu a umístění u lidí dospělých působí poruchy řeči.slovní paměti.počítání, čtení, psaní a gestikulace. Postižení pravé mozkové poloviny působí poruchy zrakového zvládání prostoru, zaměřené pozornosti a paměti pro neslovní podněty. U dětí jsou důsledky odlišné. Vývoj jejich mozku, na rozdíl od lidí dospělých, totiž zdaleka není dokončen. Zjistilo se, že poškození paměti a inteligence u dětí s dětskou mozkovou obrnou postižených na levé nebo pravé polovině těla není zdaleka závislé na poškození hybnosti, ale na přítomnosti záchvatové činnosti mozku, která se může bud1 projevovat viditelné, klinicky, anebo být zřejmá jen na elektroencefalografickém záznamu. Nepřítomnost záchvatové činnosti mozku anebo její dokonalé zvládnutí jsou tedy podmínkou, aby dítě stížené jednostrannou dětskou mozkovou obrnou netrpělo nadto větším poškozením paměti a inteligence. Dítě stížené dětskou mozkovou obrnou vyžaduje především dobré a opakované vyšetřování dětským neurologem a psychologem a trvalou rehabilitaci. Intelekt mnohých postižených dětí je nedotčený, může být i vynikající. Jejich osud závisí na dobré rodinné péči počínaje nejranějšími vývojovými obdobími. 23 KDYŽ BEREME ROZUM Vývoj poznávání Jak se naučíme poznávat předměty, lidi, souvislosti ? Kdy a jak si začneme pamatovat ? Jak se vyvíjí řeč nebo myšlení ? Myslí vůbec nejmenší děti ? To jsou otázky, jimiž se zabývali filozofové a teologové celá tisíciletí a došli k nejrozmanitějším výkladům. Říká se, že věda zkoumá tři

nejzákladnější a nejtěžší problémy. První je, jak je tomu s největším světem, vesmírem. Druhým problémem je, jak je tomu se světem nejmenším, světem atomů. Problémem třetím je, jak je tomu se světem nejsložitějším, lidským mozkem a jeho duší, myšlením a cítěním. Na žádnou z těchto nejzákladnějších otázek neznáme vyčerpávající odpověď. Přesto je známo mnohem víc než před pouhými několika roky. Nové postupy přinášejí nová pochopení. V některých oborech zastarává polovina všeho známého během pouhých pěti až sedmi let. MAPOVÁNÍ Jak malé dítě pozná, že tvář, která se nad ním sklání, je tváří jeho matky ? Od matčiny tváře se odrazilo světlo, prošlo očima dítěte a dopadlo na jejich sítnice. To jsou průsvitné blanky silné několik desetin milimetru, umístěné ve vnitřní části zadních polovin očí. Sítnice tvoří tyčinky, kterých je v každém oku asi 120 milionů a rozlišují intenzitu světla, dále tři druhy čípků, jichž je v každém oku kolem šesti milionů.a které rozlišují červenou, zelenou a modrou barvu. V sítnici je kromě toho mnoho dalších typů nervových buněk uspořádaných v několika vrstvách. Proměny základních vlastností viditelného světa, jako je třeba světelná intenzita, rozmanité barvy nebo pohyb, sítnice během tisícin vteřiny převede do nervových impulzů. Činnost sítnice můžeme přirovnat k mapování, asi tak, jak by to dělala kamera letadla pohybujícího se nad krajinou. Z každé sítnice vystupuje kolem jednoho milionu nervových vláken, společně tvořících zrakový nerv. Rozmanité proměny světelné intenzity, barev a pohybů se vedou zároveň, vedle sebe, rozmanitými vlákny zrakového nervu do zrakové části mezimozku. Všechny proměny činnosti sítnice se během tisícin vteřiny a s přesností tisícin milimetru přenesou do vrstev nervových buněk zrakového mezimozku. Zrakový mezimozek tedy pořizuje něco jako mapu událostí sítnice, a zároveň ji dále zpracovává. Ze zrakového mezimozku se ohromným počtem nervových vláken, opět během tisícin vteřiny a s přesností tisícin milimetru, přenesou nervové impulzy do zrakové mozkové kůry, která je na samém okraji týlních mozkových laloků, asi tam, kde se hlavy dotýká zadní okraj čepice. Tak jako zrakový mezimozek mapoval nervové události sítnice, mapuje zraková kůra všechny proměny zrakového mezimozku, a pak je se stejnou rychlostí a přesností přenáší do sousedních a dalších částí mozkové kůry. Jestliže jde o proměny viditelného světa, které jsou prchavé, ukládají se v některých částech zrakové kůry jen krátkodobě, třeba jen několik vteřin. Mluví se o krátkodobé, v tomto případě zrakové paměti. Jde- li o proměny opakované, nějakým způsobem, zejména citově významné, ukládají se v přibližně stejných oblastech dlouhodobě, od hodin až třeba na celý život. Stejný princip mapování a ukládání platí i pro ostatní smysly -sluch, hmat, čich a chuť i pro určování polohy v prostoru. Záznamy o jejich činnosti, kterým se říká sluchová, hmatová a další druhy paměti, se ukládají na vzájemně odlišná místa mozkové kůry, v obou mozkových polovinách. Poznáváme trojím způsobem: 1. Stejná proměna zevního světa projde stejným smyslovým systémem, porovná se száznamem a v našem nitru se objeví pocit poznání. Světlo se odrazí od mateřské tváře, kterou naše zraková kůra zaznamenala, sítnice světelné proměny zmapuje, učiní tak i další mozkové oblasti, až se proměny porovnají se záznamem a poznáme, že se jedná o mateřský obličej. 24 25 2. Všechna místa mozkové kůry jsou vzájemně propojena nervovými vlákny, takže si mohou vyměňovat informace. Činnost jednoho smyslového systému tedy může uvést do vědomí záznam

jiného smyslového systému. Jestliže uslyšíme mateřský hlas, dokážeme si vybavit matčinu tvář. 3. Pouhý záznam jednoho smyslového systému umí uvést do vědomí záznam jiného smyslového systému nebo jejich větší počet. Záznam mateřské tváře v paměti si dovedeme vůlí vybavit a k němu vybavit i zvuk matčina hlasu, chuť jídla, které vařila cokoli dalšího, co s matkou mnoha způsoby souviselo. Mnohé souvislosti si však pomocí vůle vybavit nedokážeme. Jak to náš mozek svede ? V lidském mozku je 25 -100 miliard nervových buněk. Informace si vyměňují prostřednictvím vzájemných spojů, které se jmenují synapse. Odhaduje se, že v lidském mozku je 25 -100 bilionů synapsí. Na povrchu jedné nervové korové buňky je takových spojů 3-10 tisíc. Nervové buňky pod vlivem zevních podnětů prodlužují a větví své výběžky a rychle budují spoje s jinými nervovými buňkami. Výstavba nových spojů jde velmi rychle, v některých oblastech mozku vznikají během desítek vteřin a mohou se udržet celý další život. Spojení mezi nervovými buňkami se také mohou poškozovat, mizet, anebo se proměňovat. Lidské mozky, stejně jako mozky zvířat, se tedy po celý život staví a přestavují úměrně proměnám zevního i svého vnitřního světa. Obrazně řečeno, trvale zakreslujeme a překreslujeme mapy světa kolem nás i v nás. LORENZŮV POKUS Konrád Lorenz, nositel Nobelovy ceny, zakladatel vědy o chování zvířat, provedl před půlstoletím slavný pokus. Housata po vylíhnutí následují matku husu. Když se brzy po vylíhnutí matka nahradí něčím jiným, třeba krabicí od bot taženou na provázku, následují housata už jen krabici. S matkou husou nechtějí mít nic společného. Housata tedy přicházejí na svět s obrysem mapy, která jim říká: "Následuj husím pochodem první větší předmět, 26 který spatříš ". Jakmile se do této mapy obtiskne první větší předmět, který housata spatří, zůstane tam navždy. Konrád Lorenz tímto pokusem objevil, že ptáci, savci, a nepochybně i lidé, procházejí ve vývoji otiskovými obdobími. Některé mapy přicházejí s námi na svět v podobě obrysů, a naše zkušenost, učení do nich něco zakresluje, což pak podle okolností roste dál. Jenže možnost zakreslování je omezená časově i rozsahem. Minutí takového období nebo špatné zakreslování vede ke vzniku nepřesné, zavádějící, vypálené nebo zrůdné mapy. Tento princip platí, zdá se, obecně. Nejen tedy pro poznávání, ale zrovna tak pro vývoj citového života. Svědectvím platnosti otiskových období i pro člověka je zejména řeč. Jestliže se na děti při jejich raném vývoji nemluví, děti se mluvit už nikdy nenaučí. Dokázaly to zkušenosti s dětmi, které byly vychovány zvířaty a dětmi, které jejich duševně nemocné matky, případně zvláštní okolnosti, odloučily od možnosti dorozumívat se s lidským okolím řečí. Přes mnohaleté úsilí se takto postižené děti buď vůbec nenaučí sestavit větu anebo užívají věty nanejvýš o třech slovech. PIAGETOVO SCHÉMA Jean Piaget (1896 -1980), jeden z největších psychologů našeho století, dospěl k názoru, podle kterého se poznávání vyvíjí od narození do rané dospělosti ve čtyřech fázích. První začíná s narozením dítěte. Mnohé z ní jsme uvedli v části o hybnosti. Od nejjednodušších pohybů, jako je třeba sání a necílené pohyby končetin, začne dítě postupně poznávat předměty všemi smysly mapuje zevní svět a záznamy ukládá. Podobným způsobem mapuje svůj svět vnitřní a záznamy rovněž ukládá, jak vysvětlíme v části o vývoji citového života. Kolem prvního roku se objevuje řeč. Děti začnou chápat, že jednotlivé vlastnosti předmětu mohou zastupovat předměty celé. Jejich schopnost zobecňovat se rozvíjí velmi rychle, doslova po měsících. Třicetiměsíční děti nezvlád-nou Úkoly, které hladce zvládnou o šest měsíců později. Jestliže se třicetiměsíčním dětem ukáže model

místnosti, v němž je za 27 pohovkou skrytá loutka psa a pak jsou uvedeny do téže místnosti skutečné a mají ukázat, kde je pes, obyčejně to nesvedou. O šest měsíců později jim to nedělá obtíže. Jsou schopné pochopit, že model je předmětem o sobe a zároveň symbolem něčeho skutečného, což třicetiměsíční děti nedokáží. Přibližně s nástupem školního věku začínají děti chápat, že odlišné vlastnosti jednoho předmětu je možné spojit do jednoho celku. Například pochopí, že kilogram peří je stejná hmotnost jako kilogram železa, že stejný objem tekutiny může vypadat velmi rozmanitě podle tvaru průsvitné nádoby, ve které se nachází. Teprve s nástupem puberty se začne rozvíjet čtvrtá fáze, kdy děti postupně začnou být schopné uvažovat čím dál obecněji. Začnou zvládat vyvozování důsledků z rozmanitých, třeba protikladných podmínek, postupně jsou schopné uvážit v jedné situaci různé možnosti. Sledování vývoje mozku nejmodernějšími vyšetřovacími metodami zjišťujícími jak jeho tvarové proměny, tak proměny jeho elektromagnetické činnosti, doložily, že je nerovnoměrný jak v čase, tak v prostoru. Jsou období rychlých vývojových proměn i jejich zpomalení, odlišně v levé a pravé mozkové polovině. Zjistilo se, že proměny odpovídají vývoji poznávacích funkcí tak, jak je popsal Piaget. Piaget si byl vědom, že jde o schéma. Je běžnou zkušeností, že nižší vývojová fáze ještě není zcela dokončena, a některé děti už zvládají úkoly, které patří do vyšší vývojové fáze a naopak. Vývoj četných poznávacích funkcí u mnohých dětí vůbec nemusí být harmonický, podobně jako je tomu s vývojem hybnosti nebo citového života, aniž by nutně šlo o chorobný projev. Vývoj také neprobíhá rovnoměrnou rychlostí. V mnoha ohledech se zpomaluje, pak zase zrychluje. Kromě toho je zřejmé, že se u mnohých lidí vývoj poznávání s dokončením puberty nezastavuje, ale pokračuje celý život. Nový výzkum také ukazuje, že nástup vývoje některých poznávacích funkcí je zřejmě daleko ranější, než si Piaget a jeho žáci mysleli. Zcela jistě to platí pro rozlišování tvarů a barev, dále pro řeč, pravděpodobně i pro aritmetické schopnosti. Novorozené děti rozlišují základní barvy již na konci čtvrtého týdne života. 28 Několikatýdenní děti bezpečně rozlišují lidskou tvář od jejích napodobenin. Pětiměsíční děti rozliší, zda pohyby úst člověka, který na ně mluví, odpovídají tomu, co jim říká nebo ne. Rovněž rozliší, zda počet úderů na bubínek odpovídá počtu pozorovaných předmětů. Stejně staré děti podle všeho rozlišují správné výsledky nejjednodušších početních výkonů, které předvádějí loutky (například jedna a jedna jsou dvě), od výsledků nesprávných. Šestiměsíční děti rozlišují zvuky mateřského jazyka od zvuků jazyka cizího. Můžeme předpokládat, že Piagetovo schéma bude v mnohém doplněno, v něčem překonáno. INTELIGENCE Nejjednodušším, snad až příliš jednoduchým vyjádřením pojmu inteligence by mohlo být, že je to svazek schopností řešit problémy. Inteligence se dá měřit v mnohých směrech, mnoha způsoby. Obvyklý test inteligence měří řadu schopností ve slovní oblasti, další schopnosti v oblasti dovedností , které nejsou řečově vázané, například sestavení geometrického obrazce. Obvyklou mírou inteligence bývá inteligenční kvocient (IQ). Vyjadřuje se počtem bodů. Za normální se považuje v obvyklém testu počet sto bodů, protože jej dosahuje většina populace, považovaná za zdravou. Počet bodů vysoko nad toto číslo znamená nadprůměrnou inteligenci, počet bodů pod ně

znamená inteligenci podprůměrnou. S tímto druhem nejjednoduššího, přitom poměrně pracného testování inteligence, je spjato několik obtíží. Především je zřejmé, že od dob, kdy bylo testování inteligence zavedeno, takzvaná průměrná inteligence dětí stoupla.Přičítá se to vlivu školy, ale i dalším, převážně hospodářským a společenským vlivům uplatňujícím se v průmyslově rozvinutých zemích. Jeden z neslovních testů inteligence má celkem čtyřicet položek. Roku 1952 vyřešilo v Holandsku víc než čtyřiadvacet z nich 31% osmnáctiletých chlapců povolaných k vojenské službě. O deset let později řešení stejného podílu položek dosáhlo už 46 % branců, o dalších deset let později už 63 % a v roce 1982 29 plných 82 %. K podobným závěrům dospěli i angličtí psychologové. Další obtíží je, že výsledky v mnohých proměnných, které jsou v testech inteligence, značně odvisí od řečových schopností, takže "výmluvnější" jedinci mohou působit inteligentnějším dojmem, než odpovídá skutečnosti. Podobný vliv má kulturní okruh, ve kterém vyšetřovaný jedinec žije. Je starou zkušeností, že výsledky obvyklých testů inteligence dobře předpovídají školní prospěch, ale málo předpovídají to, čemu se dá říci úspěch v životě. Každý učitel i psycholog zná děti, jejichž školní prospěch byl vynikající, nebo které dosáhly vynikající výsledky v obvyklých testech inteligence, a přesto v praktickém životě zcela selhaly. A opačně - děti, jejichž prospěch a případné výsledky testů inteligence nebyly ničím výjimečným, dosáhly výrazného životního úspěchu, který potvrdil, že umějí rychle a přesně uvažovat. Jestliže se tedy výsledky obvyklých testů inteligence neodlišují od pásma považovaného za normu velmi výrazně v obou směrech, pak předpovědí spíše úspěch ve škole než v životě, a jako takové je prospěšné je chápat. Inteligence je totiž svazkem vlastností podstatně rozsáhlejším, než jsou obvyklé testy schopné zachytit. Ty neúplně zachycují jen dvě z jeho čtyř podstatných složek. První z nich by se dala nazvat organizovanou zkušeností, schopnou sejmout a zabudovávat věci známé, ale i nové. Druhou je schopnost třídit jevy podle nějakého znaku, určovat, do jaké míry jsou stejné, nebo odlišné. Obvyklé testy inteligence nepostihují přímo schopnost řídit vlivy a projevy citového života, ani rychlost hybných reakcí a mnoho dalších schopností, které se na řešení složitějších problémů podílejí. Vždyť stačí jen trochu vyšší míra úzkosti, která běžně doprovází pocit zkoušení, aby se výkon velmi inteligentního dítěte snížil. INTELIGENCE, DĚDIČNOST, TVOŘIVOST Jak dokazují studie dvojčat vychovávaných odděleně a studie adoptivních dětí, má na úroveň některých složek inteligence dědičnost nepochybný, ale poměrně mírný vliv. Nadaným lidem se častéji 30 rodí nadané děti. Na růstu inteligence dětí zjišťované obvyklými testy se však nepochybně ve vztahu k rodičovské generaci rovněž uplatňuje větší množství a vyšší úroveň informací získávaných v současných školách v porovnání se školami před jednou generací. Na druhé straně se vyskytují mimořádné, případně geniálně nadané děti v rodinách, kde rodiče nijak nevynikají. l v nejdemokratičtějších a nejrozvinutějších společnostech bývá život nadaných dívek v mnohém těžší, než život stejně nadaných chlapců. Starý postřeh říká, že polovina géniů je pro lidstvo ztracená, protože se narodili ženami. Je zcela nepravděpodobné, že by se počet chlapců nadaných z genetických důvodů příliš lišil od počtu dívek nadaných ze stejných důvodů. Přitom stačí porovnat

poměr mužů a žen ve vládách, parlamentech, vědeckých radách, akademických společnostech, ministerstvech. Domníváme se, že v tomto ohledu mají i nejpokročilejší společnosti dluh. Vztah dědičnosti a inteligence je možné v současném stupni poznání shrnout přibližně tak, že dědičnost určuje inteligenci v některých směrech více, v jiných méně, ve všech směrech pak v poměrné širokých mezích, které se však nedají překročit směrem k vyšším úrovním. Nadané dítě, kterému se nikdo nevěnuje, má špatnou školu a není pracovité, které cítí, že nemá důvod k námaze, může v řadě ohledů dosahovat horších výsledků, než dítě nadané méně, ale vybavené opačnými vlastnostmi a možnostmi. Na druhé straně, zvláště v oblastech, kde nerozhoduje kulturní pozadí a řeč, dosahují nadaní, neškolení jedinci lepších výsledků než jedinci nenadání, jakkoli školení. Nejprostším vymezením tvořivosti je, že jde o schopnost přinášet něco nového. Míra tvořivosti roste s úrovní inteligence jen do pásma nadprůměru, dále nikoli. To znamená, že mimořádně vysoká inteligence, měřená obvyklými testy, nemusí znamenat, že její nositel je nebo bude v takové míře tvořivý, v jaké je inteligentní. Jestliže se genialita chápe jako krajní stupeň tvořivosti, nelze ji důsledně vyjádřit testem inteligence. Mnozí mimořádně inteligentní jedinci nejsou stejně nadprůměrně tvořiví. MÁM TĚ RÁDA Vývoj citového života Kdo by nevěděl, co je to radost, smutek, lítost, nebo zlost. Mluvíme o pocitech, neboli emocích. Vědci se shodují v názoru, že emoce mají tři složky. První z nich by se dala nazvat biologickou. Biologickou složkou emocí jsou mozkové systémy, odpovědné za jejich vznik, průběh a ukládání do paměti. Druhá je psychologická, neboli složka zkušenostní. To jsou všechny způsoby, kterými své pocity prožíváme. Poslední složka emocí je sociální, společenská. To jsou způsoby, jimiž své pocity vyjadřujeme, včetně jejich dopadu na naše okolí. Význam emocí pro normální i odlišný duševní život nelze dostatečně zdůraznit. Bez pocitů nebo se špatnými pocity se stáváživot pustinou. Choré emoce z nás mohou udělat násilníky nebo lidi neschopné života. Dlouhou dobu panovalo přesvědčení, že emoce jsou něčím, co by se dalo přirovnat k palivu pro pohon vývoje poznávacích funkcí. Jde o překonané pojetí. V současnosti začíná převládat názor, že se citový život vyvíjí ruku v ruce, vlastně neoddělitelně, s vývojem poznávacích funkcí, v podobných stupních. Při vzniku emocí se předpokládá, že podněty ze zevního nebo vnitřního prostředí organismu, včetně podnětů plynoucích z činnosti jiných mozkových soustav, třeba z dlouhodobé paměti, nějakým způsobem mění činnost mozkových systémů, o nichž je z pokusů i klinických zkušeností známo, že jsou podkladem jejich tvorby. Proměny činnosti těchto systémů si uvědomíme třeba pocitem úzkosti, nasycení, hladu, žízně, strachu nebo pohlavního vzrušení. Předpokládá se, že právě toto uvědomění si nějakého pocitu je dáno zpracováním proměn činnosti soustav, které ho vytvořily. Ty jsou činné mimo vědomí, víceméně automaticky, prostřednictvím poznávací činnosti. Například jeden ze základních důvodů pocitu hladu je pokles hladiny krevního cukru. Pokles jeho hladiny ani tento vliv na některé hluboké oblasti 32 mozku si neuvědomujeme přímo. Nicméně změnu jejich činnosti, vyvolanou poklesem hladiny krevního cukru, poznáme, a stav si uvědomíme v podobě pocitu hladu. U pokusných zvířat je možné zásahem do těchto hlubokých mozkových oblastí vyvolávat pocit hladu nebo žízně uměle. Zvířata se poté stále krmí nebo pijí bez ohledu na skutečnost, že jejich příjem potravy a tekutin byl dostatečný, dokud doslova neprasknou. Poznání změny činnosti hlubokých mozkových oblastí odpovědných za tvorbu emocí jejich činnost

ovlivňuje, stejně jako proměny činnosti těchto systémů ovlivňují poznávání. Všichni ze zkušenosti víme, jak odlišně se díváme na stejná dění, máme-li velmi dobrou nebo velmi špatnou náladu. PĚT STUPŇŮ VÝVOJE CITOVÉHO ŽIVOTA První dva vývojové stupně jsou záležitostí nanejvýš prvního roku života. Novorozenec na podnět odpovídá automaticky, což se zevně projevuje změnou hybnosti, třeba pohybem končetin, sáním nebo výrazem v obličeji, případně křikem nebo vrněním. Niterně těmto proměnám odpovídají proměny činnosti hlubokých částí jeho mozku odpovědných za tvorbu emocí, dalších mozkových systému, které s nimi souvisí, a proměny činnosti žláz s vnitřní sekrecí. Novorozenec si pravděpodobně neuvědomuje, že je někým odlišným od svého okolí, zejména od matky. Novorozenci křičí, jakmile uslyší křičet jiné novorozence. V druhém vývojovém stupni nejmenší děti zjišťují, že jsou schopné docílit ve svém nerozlišeném citovém stavu změn' nějakou akcí. Pokud by dokázaly své pocity vyjadřovat slovy, byly by schopné sdělit nanejvýš "cítím se dobře",případně"cítím se zle". Asi tak jako rozlišujeme světlo a tmu. Chování dětí je založeno na potřebě získání co největšího možného blaha a co největšího dosažitelného snížení pocitu čehokoli nepříjemného.Zevní pozorovatel může usuzovat na proměny pocitů těchto dětí z proměn jejich volní i automatické hybnosti. Ani tyto děti si podle všeho neuvědomují jiné lidi jako 33 cosi odlišného od sebe. Jsou schopny napodobit některé proměny hybnosti svého okolí. Třetí stupeň vývoje citového života se objevuje s prvními i slůvky, tedy s vývojem řeči. Malé dítě si v jeho průběhu začne uvědomovat vlastní pocity. Jejich vlastností je vše pohlcující jednorozměrnost. Bud je mi dobře, nebo je mi zle, nic mezi tím.] Slovní popis prožívaného pocitu je velmi jednoduchý. Děti nejsou schopné zvládat hloubku a rozsah svého citového prožívání. Jiné lidi tyto děti vnímají věcně jako bytosti rozmanitě vysoké, různého stáří a pohlaví, nikoli jako nositele pocitů nebo hodnot. Přibližně s počátkem školního věku začíná čtvrtý stupeň. Děti začínají být schopné uvědomovat si směsi pocitů. Zjistí, že jednotlivé pocity se mohou doplňovat, nikoli nahrazovat. Jsou schopné mezi jednotlivými pocity lépe rozlišovat, aniž by to uměly zcela přesně slovně sdělit. Začnou být schopné zvládat citové krajnosti. Jsou schopné lépe rozlišovat pocity svého okolí, již je plně nevstřebává bezprostřednost nějaké situace. Postupně dokážou najednou prožívat opačné pocity ve vztahu k jediné situaci, předmětu nebo člověku. Děti jsou v tomto období schopné vytvořit, prožít, případně sdělit emoční směs. Pocity jiných lidí však nejčastěji chápou jen na základě pocitů vlastních a na základě vlastních zkušeností. Jejich slovní vyjadřování už je však podstatně rozvinutější. V tomto období se začne zaměřovat citové prožívání poprvé více směrem do nitra svého nositele než navenek. S nástupem a vývojem puberty začíná pátý vývojový stupeň. Dal by se pojmenovat schopností vytvořit, prožít, případně sdělit směs emočních směsí. Děti lépe zvládají jak rozsah, tak složení vlastních pocitů, jsou schopné lépe pochopit pocity druhých lidí. Začnou být schopné nahlédnout sama sebe očima druhých lidí. Protože se rozvíjejí jejich slovní schopnosti, začnou být schopné vyjadřovat své pocity a popisovat pocity jiných lidí často překvapivými a přesnými přirovnáními nebo nadsázkami. Začnou být schopné zaujmout od vlastních pocitů odstup. Pocit jejich odlišenosti od okolí dosahuje vrcholu. Jiné lidi začnou chápat jako nositele odlišných zkušeností i odlišných pocitů, přestanou je postupně posuzovat jen na základě pocitů a zkušeností vlastních. Citové prožívání je daleko více zaměřené do nitra svého nositele než navenek. 34

Musíme upozornit, že takto popsané stupně vývoje citového života jsou schématem. U různých dětí probíhá vývoj různou rychlostí. Jsou oblasti, v nichž různé děti vyzrávají dříve, stejně jako oblasti, v nichž vyzrávají později, podobně jako je tomu při vývoji poznávacích funkcí. Vývoj citového života, stejně jako vývoj poznávání, s ukončením puberty nekončí. Pokračuje celý další život, úměrně dědičným vlohám a zkušenostem svého nositele. CITOVÁ ROZVINUTOST Pojem citové rozvinutosti snad nejlépe vystihuje známý příklad s pojmenováváním sněhu. Eskymáci, pro něž je znalost nejrozmanitějších druhů sněhu životní nutností, vytvořili pro jejich pojmenování třicet rozličných slov. Dítě z tropů, které sníh nezná, by při setkání s ním rozlišovalo jen jeho přítomnost a nepřítomnost. Krajina pokrytá sněhem by pro ně byla bílou pustinou. Stejná krajina je pro Eskymáka neobyčejně rozmanitým celkem, Citově rozvinutý jedinec rozlišuje emoce v sobě i v jiných lidech" podobně, jako dokáže Eskymák rozlišit jednotlivé druhy sněhu a jejich směsi, včetně významu, který to pro něj má. Jedinec citově nerozvinutý připomíná dítě z tropů, které se se sněhem setkalo poprvé, případně městského obyvatele, který sice ví, že se mohou vyskytovat rozmanité druhy sněhu, ale neví, kolik jich je, a jaký to má význam ve volné přírodě. MAPY CITOVÉHO ŽIVOTA Pojem mapování, o němž jsme mluvili v části o poznávacích funkcích, platí podobně pro vývoj citového života. Na svět přicházíme jednak s poměrně přesnými mapami získanými vývojem a dědičností, ale většina map našeho citového života je zakreslena jen jako obrys, do kterého zakresluje naše učení po narození, po celý život.v nejranějším věku však nejvíce a nejvýznamněji. Nejmenší opičí mláďata jsou trvale buď v mateřském náručí, nebo se drží matčina kožíšku. Před půlstoletím byl proveden 35 pokus, při němž byla opičím mláďatům matka nahrazena loutkou s kožíškem a dále loutkou tvořenou jen drátěnou kostrou. Mláďata přitom dostávala dostatek potravy. V obou případech vyrostli z mláďat těžce poškození jedinci, neschopní péče o mláďata vlastní. Mateřské dotyky jsou tedy pro vývoj opicích mláďat zásadně významné. Něco podobného bylo doloženo i pro novorozená mláďata jiných zvířat. Jakmile se ve volné přírodě mladé z mateřské náruče ztratí, je ohroženo na životě. Pobyt v mateřském náručí je tedy z vývojových důvodů mapou bezpečí - se všemi svými dotyky, teplem, potravou a vůněmi. Od okamžiku narození mláďata savců i naše děti porovnávají tuto vrozenou mapu s péčí, které se jim dostává. Jestliže je péče v podobě doteků, tepla, dostatku potravy, mateřské pozornosti taková, jakou ji do nás zakreslilo několik desítek milionů let našeho vývoje, rozhostuje se v mláďatech a dětech pocit bezpečí. Opak je přechodným nebo trvalým stresem. Důsledkem stresu je buď úzkost nebo útočnost, popřípadě jejich kombinace. Mapy bezpečí ve svých nejmenších dětech staví citově rozvinuté matky všemi druhy láskyplných doteků, koupáním, pohledem z očí do očí, rozmlouváním, chováním, teplem, v nejranějším věku pak především kojením, jehož vliv nelze ničím v plném rozsahu nahradit. Z mapy bezpečí pak s dalším vývojem vyrůstají další mapy citového života, projevující se jak vztahy k ostatním členům rodiny a jiným lidem, tak vztahem sama k sobě. Citově nerozvinuté nebo citově chladné matky, matky depresivní, hysterické, pijící nebo závislé na drogách, tvoří ve svých malých dětech poškozené nebo doslova vypálené mapy citového života, podobně jako matky, které své děti nemají rády nebo je zneužívají. Často se tímto způsobem chovají matky, které dítě nechtěly. Je pověrou, že těhotenství a porod všechny matky, i ty, které dítě

nechtěly, samy o sobě změní na matky dobré. Inteligence i tělesný vývoj dětí, které jsou nositeli poškozených či vypálených map citového života, mohou být nedotčené, často jsou vynikající. Ve světě citu tito lidé připomínají děti z tropů, které by měly rozlišit dostatečný počet rozmanitých druhů sněhu. Protože to neumějí ani nechápou, bývají nebezpeční jak sobě, tak okolí. Soudobý průzkum provedený v USA, západní Evropě a Indii dokázal, že v plných 35 % zkoumaných dvojic matka dítě je mezi nimi vazba označovaná za "nejistou", tedy vazba, která plně nesytí vrozené potřeby dítěte. Zjistilo se, že přibližně 90% matek s nejistou vazbou k vlastnímu dítěti bylo dcerami matek, které k nim měly rovněž nejistou vazbu. Cosi poškozujícího a přitom nebezpečného tudíž přechází z generace na generaci s nečekaně vysokou četností. CITOVÉ VYZRÁVÁNÍ Citové vyzrávání se dá přirovnat, podobně jako vyzrávání poznávacích funkcí, k růstu stromu. Silný a plodný strom vzniká z dobré sadby, v dobré půdě, dobrým ošetřováním za dobrých podmínek. ^Citová zralost vyrůstá ze základní mapy bezpečí a ochrany,^ vznikem vyvážené, přiměřeně pevné,a přitom přiměřeně milující vazby mezi matkou a dítětem I za nejlepších možných předpokladů vyrůstá v popsaných vývojových stupních společně s vývojem poznávání. Její růst pokračuje celý život. Citová zralost je dění, nikoli dosažený stav. Dala by se přirovnat k pohyblivé, tvořivé a odpovědné rovnováze mezi srdcem a rozumem jedince a proměnami jeho okolí. Tam, kde by se prožívání, chování nebo jednání citově nezralého jedince dalo přirovnat k prožívání, chování nebo jednání buď podstatně mladšího dítěte, jde - li o dětský věk, nebo dítěte vůbec, jde -li o dospělého, projevuje se citová zralost odpovědným řešením problémů, vyváženou mírou snášenlivosti a ochoty pomoci druhým. Citová zralost nechrání proti ztrátám, omylům,, smutku a nezdarům. Do značné míry však chrání proti jejich zbytečnému vzniku a neplodnému zpracovávání, tak často doprovázejícími citovou nezralost. VCIŤOVÁNÍ NEBOLI EMPATIE Charles Darwin roku 1873 v knize o tom, jak zvířata a lidé vyjadřují emoce, napsal:"... jestliže jsme přesvědčeni, že člověk a opice pocházejí ze společného předka, pak je srozumitelnější,... (proč) 36 37 se v průběhu smíchu pohybují tytéž tvářové svaly jak u lidí, tak u rozmanitých opic". Darwin byl jedním z prvních, kdo upozornil na význam sdělování emočních stavů u společensky žijících zvířat. Další výzkum ukázal, že rozlišení niterného stavu jiného příslušníka společensky žijících zvířat.například pociťování bolesti, strachu, zuřivosti, stejně jako spokojenosti, závisí na tom, do jaké míry je ten, kdo pozoruje jiného, zná z vlastní zkušenosti! ze sebe. Pokud zvíře nemá zkušenost s vlastní bolestí, jen stěží rozliší, co znamená chování, které bolest doprovází j u člena své skupiny. Pokud pozorovatel vlastní citovou zkušenost má, je schopen vcítit se do citového stavu pozorovaného příslušníka vlastního druhu.Schopnost vcítění doložil pokus.v jehož průběhu byl jeden člen opičí dvojice určen jako oběť bolestivého podnětu. Druhý člen dvojice zrakově sledoval chování člena prvního na televizní obrazovce. Prvnímu členovi blížící se bolestivý podnět oznamoval zvukový signál. Druhý člen neměl možnost zvukový signál slyšet, ale měl vypínač, jímž mohl příchod bolestivého podnětu zastavit. V naprosté většině případů jen na základě zrakového sledování projevů stresu, které následovaly zvukový signál u oběti, pozorovatelé užili vypínač a nástup bolestivého podnětu zastavili.

Vciťování do stavu příslušníka vlastní skupiny zvyšuje naději skupiny na přežití a dědí se. Lidští novorozenci staří šestatřicet hodin dokáží napodobit některé základní citové výrazy obličeje, například otevírání a zavírání úst a vyplazování jazyka. Pokud se dívají, sledují především tvář člověka, který se nad nimi sklání. Ve třetím až čtvrtém týdnu věku napodobí nenáhodně úsměv. Rozlišování základních citových výrazů lidské tváře je všelidskou vlastností, neodvislou od kultury, v níž lidé vyrostli. Dokázal to antropolog Paul Ekman. Vyfotografoval základní citové výrazy ve tváři Američanů a stejné základní citového výrazy ve tvářích příslušníků kmene Dani, žijícího na Nové Guineji. Potom promítl tváře Američanů novoguinejským domorodcům a opačně. Američané i domorodci v 80 % případů správně rozlišili, o jaký citový výraz jde ve tváři člověka z druhého konce světa, o němž dosud neměli ponětí. Vciťování se vyvíjí v rámci vývoje ostatních složek citového 38 - mít ve stejných stupních, od nejjednodušších, které by se daly Sát reflexními ( zmínili jsme, že novorozenec křičí, jakmile ,slyší křičet jiné novorozence ), až po nejrozvinutější stupně zachované s pubertou, kdy začne být dítě postupně schopné vcítit se do proměnlivých, mnohorozměrných a přechodných citových stavů jiných lidí. ..,..,. t. . . . Vciťování je schopnost, která je jako jme schopnosti u různých jedinců různá. Kromě toho je vciťování dějem, který má vývojové fáze, nejde tedy o stav. v Vciťování může začít ve chvíli, kdy pozorovatel spatři citové projevy jiného člověka. Ty pozorovatele vůbec nemusí zaujmout, na druhé straně jej mohou doslova zaplavit. V prvním případě pozorovatel přejde ke sledování nějaké jiné události, v druhém začne sledovat vlastní pocity, nikoli pocity pozorovaného. Další fáze vciťování začíná, jakmile je pozorovatel zaujat tím, co sleduje, nenudí se tedy, ani není citově zaplaven. V těchto okamžicích začne pozorovatel porovnávat svůj citový stav plynoucí z pozorovaných citových projevů s jejich pravděpodobným citovým podkladem u pozorovaného. Pozorovatel se může s pozorovaným příliš ztotožnit, dostat se do obdobného citového stavu, čímž přestává být schopný pozorovanému pomoci. V jiných případech se může v pozorovateli objevit pocit zmatenosti, což bývá tehdy, vytvoří-li si o citovém stavu pozorovaného příliš velký počet domněnek. Dalším vyústěním může být stav, v němž se pozorovatel začne niterně bránit. Všemi těmito stavy vciťování končí. Pokračuje, objeví-li se v pozorovateli kromě účasti potřeba pozorovanému pomoci. Podle okolností nemusí pozorovatel učinit vůbec nic, může se pokusit o citovou podporu, nebo nabídnout řešení situace, která vyvolala citovou odpověď pozorovaného. Vciťování je možné rozvíjet jako jiné vlastnosti a schopnosti. Možná, že by stav lidských skupin, které by rozvíjely u svých členů vciťování počínaje nejmenšími dětmi, mohl být hodnotově lepší, než stav skupin, které to buď nedělají, nebo vciťování tlumí, Případně ničí. 'Domníváme se, že by se empatie měla učit, Počínaje předškolním věkem.) O DOBRU A ZLU Vývoj morálního života Opozdí -li se citový vývoj vůči věku a normě, hledají se příčiny a mluví se o různém stupni citové nezralosti nebo citové nevyváženosti. Podobně je tomu s opožděným, nerovnoměrným nebo zastaveným vývojem inteligence. Jak je tomu s vývojem morálním? Dá se vůbec o morálním vývoji mluvit? Jsou morální zásady vrozené nebo je získáváme, a pokud je získáváme, jak se to děje? DOBRO A ZLO

(Nauka o rozlišování dobra a zla správného a nesprávného chování, o tom, co máme a nemáme dělat, co jsou skutečné hodnoty lidského života, se jmenuje etika. Také se jí dá říci morální filozofie, což by se dalo přeložit jako hledání obecné moudrosti o tom, co je dobrem a zlem. V dějinách myšlení vznikly a dodnes se rozmanitými způsoby rozvíjejí dva základní a zároveň odlišné pohledy na samo jádro nauky o rozlišování dobra a zla. První základní názor je založen na představě povinností a práv, aniž by příliš přihlížel k tomu, jaké bude mít plnění našich mravních povinností důsledky. Mravní příkazy všech světových náboženství, tedy způsoby, jak rozlišovat dobré od zlého, co je správné a nesprávné chování, co je skutečnou a zdánlivou hodnotou, lze zahrnout do této první skupiny. V mravní oblasti vycházejí světová náboženství ze dvou představ. První je, že Bůh nařizuje lidem, aby poslouchali jeho přikázání, a povinností lidí je poslouchat svého stvořitele. Podle druhé představy jsou morální zákony součástí zákonů přírodních, a jsou závazné pro každého, včetně svého tvůrce. K odlišnému pohledu v rámci tohoto myšlenkového proudu 40 dospěl filozof Im manuel Kant (1724 -1804). Přestože byl hluboce věřícím křesťanem, došel k názoru, že je možné vytvořit obecnou teorii rozlišování dobrého a zlého, i rozhodování o tom, co máme a nemáme dělat nezávisle na víře v boha a nezávisle na úvahách o tom, kam lidstvo směřuje, nebo co je jeho štěstím. Kant vycházel z přesvědčení, že člověk je rozumnou bytostí. Rozum Kant chápal jako jiskru a dar boží, něco nenahraditelného, neopakovatelného, něco, co je nejvyšší hodnotou samo o sobě. Nejvyšším mravním příkazem, který podle Kantovy představy vždy umožní rozlišit dobré a zlé, je ctění této nejvyšší a úplné hodnoty stejně v sobě, jako v jiných lidech. Lidé by měli jednat vždy tak, jako by se jejich jednání mělo stát obecně platným zákonem. Žádný člověk nesmí být pro jiného člověka prostředkem, člověk, rozumová bytost, nositel jiskry boží je cílem sám o sobě. Kant vlastně zdůvodnil prastarou zkušenost říkající:" Nečiň druhým, co si nepřeješ, aby druzí dělali tobě". Lidské zkušenosti po celá tisíciletí vědí, že přísného a úplného dodržování všech mravních příkazů do posledního písmene je schopen jen málokdo, a i tito lidé se mohou v proměnlivostech, složitostech a nepředvídatelnostech života dostat do neřešitelných rozporů. Nejde-li o krajní situace, pokouší se většina lidí, o kterých se říká, že jsou slušní, dodržovat několik základních morálních pravidel. (Mluví se o praktické, každodenní morálce.) Prvním pravidlem pro ně je, že nepodvádějí a dodržují, co slíbili. Dalším je.že druhým lidem pomáhají, a nejde-li to, pak jim aspoň neškodí. Tito lidé sdílejí pocit spravedlnosti a nespravedlnosti, plynoucí z přesvědčení, že odměny a tresty mají být úměrné zásluhám a proviněním. Způsobí-li někomu škodu, snaží se ji přiměřené nahradit. Znají vděčnost, a snaží se nějakou cestou oplatit pomoc, které se jim dostalo. A konečně jsou si vědomi povinnosti sebezdokonalování. Druhou základní myšlenkovou větví uvažující o rozlišování dobra a zla je teorie, vycházející nikoli z příkazů nebo povinností, ale z důsledků našich činů. Tvrdí, že dobré je to, co přináší nejvyšší míru dosažitelného štěstí co největšímu počtu lidí. Neřešitelným rozporem teorie dobra a zla jako příkazu a povinnosti se stávají okamžiky, kdy dva

stejně závažné příkazy 41 nebo povinnosti stojí proti sobě, což je běžné. Jak se man, rozhodovat ve chvíli, kdy jeden příkaz říká, že se nikdy nemá Ihž a jiný, že se nikdy nesmí nikomu ublížit, a my víme, že jakmile nebudeme lhát, velmi ublížíme ? Obtížemi druhé myšlenkové větve je stanovení toho, co vlastně štěstím, jak máme štěstí nebo trápení změřit, a jak máme dohodnout, co vlastně je největší dosažitelné štěstí největší možný počet lidí? MORÁLNÍ VÝVOJ Vrátíme -li se jen k těm několika skromným, neúplným, nedokonalým a křehkým pravidlům, o nichž jsme řekli, že je s výjimkou krajních situací obvykle dodržují lidé považovaní za slušné, porovnáme - li je s chováním malých dětí, je zřejmé, že se s nimi lidé nerodí. Musí se jim během života naučit. Domníváme se, že podkladem morálního vývoje je normální vývoj poznávání a citoveho života.se všemi vazbami,které sebou nese. Podobně jako probíhá vývoj poznávání i citového života postupně, probíhá postupně i vývoj morální. Podle L. Kohlberga je morální vývoj šestistupňový. Nejnižší stupeň je založen na poslušnosti a vyhýbá se trestu. Za správné se považuje neporušovat pravidla, jejichž porušení stíhá trest, má se poslouchat, nemá se přivozovat škoda osobám ani majetku. Druhý stupeň směřuje k vzájemně výhodné směně. Za správné se považuje dodržování pravidel, jestliže jsou v našem bezprostředním zájmu. Jedinec má jednat tak, aby sledoval vlastní zájem, ale má připustit, aby druzí dělali totéž. Správná a spravedlivá je směna stejného za stejné. První dva stupně byly pojmenovány předkonvenční úrovní mravního vývoje, úrovní, která je nižší, než je úroveň dosahovaná většinou lidí. Třetí stupeň je založen na vzájemné dohodě s jinými lidmi. Za správné se považuje, žijeme-li tak, jak očekávají lidé, kteří jsou nám blízcí a také tak, jak se očekává od lidí v našem postavení. Čtvrtý stupeň je už založen na širší dohodě společenské, má podíl na zachování společenského systému. Za správné se považuje dobré plnění povinností, s nimiž jsme souhlasili. Zákony se dodržují vždy s výjimkou naprostých krajností, kdy se plnění zákonné povinnosti dostane do střetu s jinými, základnějšími lidskými odpovědnostmi. Za správné se rovněž považuje přispívat něčím společnosti, širší lidské skupině nebo nějaké instituci. Třetí a čtvrtý stupeň byly nazvány úrovní konvenční, tou.kterou dosáhne větší část členů společnosti. Výzkum ukázal, že konvenční úrovně morálního vývoje dosahuje s koncem dospívání 80 % vyšetřovaných amerických chlapců pocházejících ze středních společenských vrstev. Pátý stupeň morálního vývoje je založen na vědomí práv jednotlivce, na tom, čemu se říká společenská smlouva, na užitečnosti morálních vazeb ve společnosti. Jedinci, kteří dospěli do tohoto stupně morálního vývoje, si jsou vědomi, že jiní lidé jsou nositelé nejrozmanitějších hodnot a názorů. Zároveň vědí, že většina lidských hodnot a pravidel platí spíše ve skupině, které jsou vlastní, než aby platila obecně. Dále vědí, že tato okolnost nesnižuje jejich význam, že se mají dodržovat s ohledem na společenskou smlouvu, soubor pravidel, který se v jejich společnosti vyvinul a je dodržován. Nadto vědí, že jsou hodnoty a práva, které za žádných okolností nejsou

relativní. Příkladem by mohly být život a svoboda. Hodnoty tohoto druhu se mají dodržovat za všech okolností, ve všech společnostech, bez ohledu na názor většiny jejich členů. Šestý stupeň morálního vývoje je založen na obecných mravních principech. Jejich dodržování se považuje za správné. Jedinci si jsou vědomi, že některé zákony a společenské smlouvy jsou cenné právě proto, že spočívají na všelidských mravních zásadách. Pokud zákony některou z takových zásad porušují, správné je jednat podle zásad, nikoli podle takových zákonů. Všelidské mravní zásady jsou zásadami obecné spravedlnosti, rovnosti lidských práv, důstojnosti lidí jako jedinců. Důvod, proč se chovat správně, spočívá v tom, že jako rozumné bytosti jsou lidé přesvědčeni jako platnosti obecných, všelidských mravních 42 43 zásad, tak o tom, že jejich dodržování má smysl. Pátý a šestý stupeň byly nazvány postkonvenční úrovní morálního vývoje. Je jisté, že této vývojové úrovně dosahuje jen menšina lidí, a pod tlakem se v souladu s ní chovají jen lidé výjimeční. PORUCHY MORÁLNÍHO VÝVOJE (Morální vývoj některých lidí je nápadně porušený) Odchylky se u těchto lidí běžně začnou objevovat v dětství, a pak se rozvíjejí. Uvedeme dva zestručněné příklady souvisící s poraněním mozku. 31 roků starý muž utrpěl těžší porodní poranění mozku) Od raného dětství bylo jeho chování popisováno jako citově nezralé, nedosahovalo úrovně vývoje obvyklé pro věk. Skutečné obtíže začaly ve věku osmi let. Na rodičovskou disciplínu chlapec neodpovídal. Zajímalo jej pouze uspokojení bezprostředních potřeb. Nikdy nezískal skutečné přátele. Za své těžkosti vždy činil odpovědného někoho jiného. Byl vždy pod vlivem jedinců, kteří měli stejné povahové rysy jako on sám. Díky pevnému vedení nakonec dokázal střední školu dokončit. V následujících deseti letech byl sedmadvacetkrát umístěn v různých psychiatrických zařízeních a osmkrát soudně trestán pro násilné chování, podvod a drogovou závislost. Choval se zcela nepředvídatelně. Například spatřil automobil tankující benzín s klíčky v zapalování. Naskočil do něj a odjel tak, že vytrhl hadici, byl však zastaven o několik stovek metrů dál. Trpí těžkými poruchami pohlavního chování. Je neovlivnitelný psychoterapií, léky, vězněním. Druhým příkladem je žena, v době vyšetřování šestadvacetiletá. Po úrazu hlavy, který prodělala ve věku čtyř let, se její chování, do té doby zcela nenápadné, změnilo. Začala být útočná, slovně i tělesně, nepředvídatelným způsobem. Opakovala první i druhou třídu základní školy. Členové rodiny se jí báli. Rodina musela volat policii, když je dívka ohrožovala nožem. S počátkem puberty začala dívka rychle střídat velké množství pohlavních partnerů. Pila značné dávky alkoholu a užívala marihuanu. Neměla trvalé přátele. Střídala zaměstnání, doprovázely ji střety se spolupracovníky i zákazníky. Dvakrát se pokusila o sebevraždu, ačkoli psychiatrické vyšetření neprokázalo depresi - chorobný smutek. První těhotenství skončilo umělým potratem, druhé přirozeným, ze třetího se narodila dcera. Žena ji nechávala dlouhé hodiny samotnou. V chladném počasí dítě neoblékala. Nekrmila je dobře. Bylo podezření, že dítě bije. Dvacetidenní holčička jí proto byla sociální péčí odňata. Žena vyhrožovala pracovnicím sociální péče vraždou.

ANTISOCIÁLNÍ OSOBNOST V obou uvedených případech jsou některé znaky antisociální osobnosti. Tito lidé mají poruchu citového a sociálního vývoje, často doprovázenou různě těžkým kriminálním chováním) Vývoj poznávání nemusí být porušen, někteří z těchto jedinců mohou mít vysoce nadprůměrnou inteligenci.1 Odhad říká, že v USA je takto postiženo asi 3 % mužské a 1 % ženské populace. Jde tedy o velmi vysokou četnost mimořádně závažné poruchy, která je nebezpečná jak svým nositelům, tak okolí. Klasická psychiatrie tyto jedince označovala pojmem anetická psychopatie. Jsou - li příznaky plně vyvinuty, skrývá se pod maskou povrchního půvabu těžká porucha sebehodnocení, potřeba trvalých zevních podnětů, nezdrženlivost, špatná nebo žádná sebekontrola, citová oploštělost, malá nebo žádná schopnost vcítění, parazitní způsob života, naprostá neodpovědnost, mnohočetné krátkodobé sexuální vztahy. Tito lidé neznají výčitky svědomí, jejich ničivost bývá chladná, přestože znají výbuchy zuřivosti; U mnohých lidí se vyskytují jen některé znaky plně vyvinutého obrazu. Přibližně u 40 % takto se chovajících lidí se prokazují svazky drobných neurologických a psychologických poruch prokazatelných už v raném dětství. O jejich příčinách a vývoji si povíme víc v části věnované násilí. 44 NERVOVÉ BUŇKY, LIDSKÁ DUŠE A KULTURA Celá tisíciletí se lidé dohadují o vztahu duše a těla, nebo, jak se říká nyní, psychiky a mozku, případně mozku a chování. Současná přehledná studie nalezla jedenáct teoretických výkladů. Domníváme se, že člověk je v tomto ohledu pochopitelný nejlépe jako bytost, kterou můžeme poznávat a popisovat na několika úrovních, jež by se neměly zaměňovat. Základní úrovní je vše, co se týká nervových buněk jeho mozku a jejich vzájemných vztahů. Patrně se všichni shodneme, ať už jsme nábožensky věřící nebo ne, že projevy lidské duševní činnosti jsou na mozek vázané. Ze vztahů nervových buněk, přesněji řečeno kosmicky složitých systémů, které z nich ve vývoji vznikly, plyne vyšší úroveň - psychika, nebo chcete-li, duše. I kdybychom věděli vše o systémech nervových buněk a jejich činnosti, nepůjde z toho předem odhadnout, jaké budou projevy duševní činnosti, protože jde o novou, vyšší úroveň vztahů. A opačně - výklad projevů duševní činnosti a jejich vzájemných vztahů, například paměti a myšlení, není možné zúžit jenom načinnost mozkových funkčních soustav. S úrovní složitosti jakékoli soustavy totiž stoupá nepředvídatelnost jejího chování, zejména ve vzdálenější budoucnosti. Podobně je tomu se vztahem psychiky jednotlivých lidí a kultury, zejména v čase. Souhrn činů jednotlivých lidí a jejich vztahů je podkladem vzniku kultur, podobně jako je souhrn činnosti jednotlivých funkčních mozkových soustav podkladem vzniku duševních projevů. Vyšší úroveň vyrůstá z nižší, aniž by ji bylo možné z této nižší úrovně plně předpovědět. Je to podobné růstu stromu ze semene. Podle semen se dá určit, o jaký strom půjde, ale jaké budou jeho další osudy v čase a prostoru, ze semen určit nejde. Jednotlivé roviny, o nichž mluvíme, se trvale vzájemně ovlivňují. Novorozené dítě přichází na svět s obrysy map vývoje poznávání i citového života, které mu začne zakreslovat matka, pak další členové rodiny, děti, s nimiž si bude hrát, škola a další zkušenosti. Zakreslování probíhá úměrně tomu, co matka a další lidé vědí, umějí, kým jsou - a to je zase úměrné kultuře, v níž žijí. Jestliže tedy říkáme, že se kultura, v níž vyrůstáme, do nás 46 otiskuje, a naším prostřednictvím do našich dětí, což je podobné jako pojem zakreslování map, jde na úrovni nervových buněk o růst jejich výběžků a budování bilionů spojů s jinými nervovými

buňkami v prostoru a čase. Na úrovni duševního života jde pak o to, do jaké míry jsou tyto mapy vzájemně harmonické, a do jaké míry jsou přesné - jak odpovídají niterné i zevní skutečnosti. Vývoj lidského mozku a jeho duše včetně jejich vřazení do kultury, v níž se narodily, svou složitostí přesahuje celou lidskou představivost. Není těžké uvědomit si, že v průběhu něčeho tak krajně složitého může dojít k poruchám nejrozmanitějšího druhu. Mapu vývoje hybnosti lze od map vývoje poznávání, citového života i vývoje morálního oddělit jenom v učebnicích, případně prostřednictvím značně složitého vyšetřování, ověřování a dlouhodobého sledování. Současné možnosti vyšetřování elektromagnetického chování mozkové kůry živých lidí, zjišťovaného od nejmenších dětí až po ranou dospělost, stejně jako současné zobrazovací metody ukázaly krajní složitost vývoje jednotlivých částí našeho mozku, budování jejich vzájemných spojení a všech z valné části nejasných jevů, kterým se dá říci prostým slovem vyzrávání. Poškodit je pak může porucha dědičnosti, stejně tak úraz, otrava, zánět jako špatné vztahy mezi rodičem a dítětem, nebo špatné společenské vztahy. NEPOSEDÍ Porucha pozornosti s hyperaktivitou Jedenáctiletý Petr se dostal k dětskému psychiatrovi na doporučení třídní učitelky.(O přestávce vylezl na střechu školní budovy se záměrem dokázat spolužákovi, že skočí dolů jako kaskadér a nic se mu nestane.;Ve školním dotazníku byly záznamy o tom, že nedomýšlí důsledky svého chování a ohrožuje tím zdraví jak svoje, tak svých spolužáků. Při vyučování ruší vykřikováním odpovědi na otázku, kterou paní učitelka ani nestačila dopovědět, a přitom správnou odpověď nezná. Je nadměrně živý a pohyblivý, ale v tělocviku to nedokáže využít. Při hře kazí družstvu výsledek nepozorností. Myslí mu to velmi dobře, ale dobré výsledky není schopen docílit. Má velmi dobré srdce, rozdal by se, ale mezi dětmi není oblíbený, i doma jsou na něj přecitlivělí. Mají ho za černou ovci rodiny. chová se, jako by byl nepoučitelný, chyby stále opakuje, všichni jsou přesvědčeni, že je hloupý a zlobí schválně. Škola i rodiče žádají umístění v dětské psychiatrické léčebně. Pojmenování Petrova onemocnění, o kterém budeme mluvit, se v průběhu doby měnilo. Roku 1902 je popsal Angličan G.F. Still. Nejprve se mluvilo o minimálním mozkovém poškození, případně o minimální mozkové dysfunkci, dále o hyperkinetických dětech. V nedávné minulosti byl stav pojmenován pojmem ADHD z anglického Attention Deficit - Hyperactivity Disorder, což převádíme do češtiny pojmem porucha pozornosti s hyperaktivitou. Jde o velmi častou změnu chování. Odhaduje se, že postihuje (1 - 5 % školních dětí. Rozptyl počtu je dán různostmi definic, podle kterých různí badatelé děti do skupiny postižených zařazují. Chlapci jsou postiženi přibližně osmkrát častěji než dívky. Onemocnění začíná obyčejně v předškolním věku. Deset nejčastějších příznaků nalezených autory jednoho sta vědeckých prací, které se tímto onemocněním zabývají, jsou: Nadměrná aktivita: Dítě doslova nevydrží posedět, pobíhá, je neklidné, odebíhá od stolu, kde má rodina společně jíst, nevydrží ve školní lavici. Domluvy po dobrém ani po zlém, sliby, odměny ani tresty nepomáhají, spíše stav zhoršují. Poruchy vnímání ve vztahu k hybnosti: Děti odpovídají na smyslové podněty nepřesnou hybnou akcí, dělají nešikovný, nesoustředěný dojem, který na mnohé kolem nich působí jako zlomyslná provokace Citová nevyváženost: Jestliže se o některých dětech říká, že mají v jediném uzlíčku smích s pláčem, o těchto dětech platí uvedený postřeh dvojnásob^ Rychle se citově přesmykují z dobré nálady do

rozmrzelosti, smutku, podrážděnosti, útočnosti azpět, ke slunnému chování.Takové proměny nálad i duševního výkonu ve škole jsou jedním z důvodů, proč postižené děti bývají dospělými označovány nebo prožívány jako nesympatičtí jedinci, kteří "jdou na nervy". Poruchy sladění jednotlivých složek chování: Vyvážené, harmonické chování se těmto dětem nedaří. Například ve vážnějších souvislostech dělají dojem, jako by šaškovaly proměnami pohybů.tónu hlasu, způsobem, kterým kladou nesouvisející otázky. Často ruší ostatní děti při hře a učení, ztrácejí školní potřeby od tužek, přes pouzdro na psací potřeby po žákovskou knížku, včetně součástí oděvu, hodně a hlasitě mluví, chovají se, jako by neposlouchaly, když na ně někdo mluví. Dospělí to běžně považují za provokování. Poruchy pozornosti: Nedokážou udržet pozornost, která jim doslova těká z předmětu na předmět, z tématu na téma, od činnosti k činnosti. Jejich hra je roztříštěná, nesoustředěná. Sebemenší podnět je rozptyluje, ruší sourozence, spolužáky, rodiče, " u ničeho nevydrží". Zajímavé však je, jak dlouho a soustředěně vydrží sedět u televize nebo počítačových her/Lze předpokládat, že děti se schopností jen krátkého soustředění pozornost v těchto situacích udrží proto, že jsou v průběhu pořadů nebo hry rozmanité situace poměrně rychle střídají, jsou pestré a zaměřené na zrakové vnímání Zkrácená údobí soustředění 48 postižených dětí je pojmout Jiné úkolové situace, třeba školní výuku, která je pomalejší, jejich schopnost soustředit se přesahují. Impulzivita: Na podnět odpovídají bez rozmyslu, bezhlavě, zbrkle, okamžitě a často značně nepřiměřeně. Nepatrné podněty je vyvádějí z míry, odpovídají na ně bouřlivě. Poruchy paměti a myšlení: Někdy bývají drobné a vyžadují poměrně podrobné vyšetřování, aby se na ně přišlo, jindy bývají nápadnější. Paměťové poruchy i myšlenkové skoky a absurdity, které jsou u postižených dětí opět zřejmé, na okolí dělávají dojem schválnosti, případně pomatenosti. Vývojové poruchy učení: Objevují se poruchy čtení, psaní, počítání i hláskování, rozmanitého stupně v rozmanitých kombinacích. Vývojové poruchy učení postihují asi čtvrtinu dětí.s poruchou pozornosti a hyperaktivitou. Neurčité a rozmanité neurologické příznaky: Většina lidí ví, jak neurolog vyšetřuje kladívkem a štětečkem reflexní hybnost a citlivost. Jde o nejjednodušší orientační vyšetření cesty nervových podnětů nejčastěji z povrchu těla do míchy a mozku a zpět. Vyšetření je celosvětově víceméně standardní a zkušený neurolog z něj získává první představu o místě a rozsahu případné poruchy, obyčejné nikoli o její přesné příčině. Zkušený neurolog také rozliší sílu a rychlost reflexních odpovědí, které nejsou jednoznačně chorobně změněné, ale v něčem se přece jen odlišují od obvyklé normy. Mluví se o neurologických měkkých příznacích ", které jsou nejednoznačné, na rozdíl od příznaků tvrdých", jednoznačných, jejichž příkladem je třeba ochrnutí končetin při mozkové mrtvici. Zjistilo se, že četnější onemocnění, považovaná za onemocnění čistě duševní, tedy psychiatrická, jsou doprovázena četnějšími neurologickými "měkkými příznaky svědčícími pro neurčité, nevelké, obvykle mnohočetné odchylky činnosti a pravděpodobně i stavby mozku a míchy. U dětí s poruchou pozornosti a hyperaktivitou se takové příznaky vyskytují často, byť rozmanitě a proměnlivě. Odchylky elektromagnetické činnosti mozkové kůry: Podobně jako jsou známy obvyklé a neobvyklé projevy reflexní činnosti, jsou známy obvyklé a neobvyklé projevy elektromagnetické činnosti mozkové kůry, případně dalších částí mozku, 50 zjišťované různými druhy elektroencefalografického vyšetřování. Děti stížené poruchou pozornosti a hyperaktivitou mívají neurčité, někdy mnohočetné a proměnlivé odchylky činnosti mozkové kůry

patrné na elektroencefalografických záznamech. Porucha pozornosti s hyperaktivitou není jedinou nemocí nebo změnou, spíše jejich svazkem. U různých dětí se objevují její rozličné složky v rozličných kombinacích s rozličnou intenzitou, přičemž se vše může v průběhu času proměňovat. Příčiny poruchy pozornosti s hyperaktivitou nejsou jasné. Nějaký vliv má dědičnost, protože jsou známy rodiny, kde se porucha pozornosti s hyperaktivitou objevuje v několika generacích. Není však popsán gen nebo geny, jejichž odchylka by za změnu chování dítěte odpovídala, ani způsob, kterým by se z generace na generaci přenášely. U části dětí s poruchou byly nalezeny vysoké hladiny olova v krevním séru. Tento těžký kov je nyní všudypřítomnou součástí životního prostředí, kam se dostává zvláště z výfukových plynů, protože olovo se přidává do benzínu pro lepší výkon motorů. V podezření je pití alkoholu matkami v průběhu těhotenství i složky sociální, protože se porucha objevuje častěji v rodinách sociálně slabých a rodinách, jejichž vnitřní vztahy se rozpadají. Nově se podezírá dědičně podmíněná odchylka citlivosti buněk na hormon štítné žlázy. Nejmodernější vyšetřovací metody činnosti živého lidského mozku ukázaly, že dospělí lidé, jejichž porucha pozornosti s hyperaktivitou přetrvává do dospělosti, mají nižší spotřebu jednoduchého cukru, glukózy, jak v celém mozku, tak v oblastech, které se klíčově podílejí nařízení pozornosti a hybnosti. Glukóza je jediným zdrojem energie, kterou nervové buňky lidského mozku umějí využívat. Proč k této poruše dochází, a proč je větší právě v těch oblastech, které se rozhodujícím způsobem podílejí na řízení hybnosti a pozornosti, dosud známo není. Vyšetření tohoto druhu je možné provádět jen u lidí dospělých a s jejich souhlasem, protože se při něm užívá glukóza radioaktivně označená. Byť je ozáření mozku při vyšetření velmi malé, není možné mu vystavit mozek dětský. v Život dětí stížených poruchou pozornosti s hyperaktivitou je těžký. Protože mají poruchu pozornosti a jsou bezúčelně aktivní, 51 nejsou schopné přizpůsobovat se požadavkům, které na ně klade okolí. Skoro všechny mají potíže s rodiči, učiteli a spolužáky. Porucha pozornosti bývá klíčem ke školním neúspěchům i tehdy, když nemají vývojové poruchy čtení, psaní, počítání nebo řeči, a přesto, že mnohé z těchto dětí jsou vysoce inteligentní/Bývají pokládány za hloupé a líné i když jsou jejich rozumové schopnosti mnohdy nadprůměrné. Běžná jsou nedorozumění mezi učiteli, rodiči a dětmi typu "nespravedlivá známka nebo trest".(trápení, které děti mají, vede ke strachu, nejistotě, únikům do světa fantazie, protestům, vzdorovitosti. Nešťastní, vyčerpaní a podráždění rodiče odpovídají na chování dítěte hrozbami dětským domovem nebo psychiatrickou léčebnou, tedy hrozbou vyloučení ze světa lidí považovaných za normální. Nepočítané bývá výhrůžek druhu ^skončíš v kriminále") Některé z postižených dětí si je vezmou k srdci. Slýchaly je tak často, že je chápou jako svůj jediný možný životní osud, protože se začnou z hloubi srdce považovat za špatné. i Přibližně u 40 % dětí s poruchou pozornosti s hyperaktivitou se v průběhu vývoje objevují další dva typy poruch. První typ byl pojmenován poruchou chování.Tyto děti začnou i vyvolávat rvačky, kradou a systematicky lžou. Druhý je nápadný tím, že děti přestanou poslouchat, porušují společenská pravidla' chování, soustavně odmlouvají, jsou vzdorovité. Chovají se většinou jako nepři jemná opozice, mluví se proto poruše opozičního typu. Léčení těchto dětí je nutné, bývá dlouhodobé, obtížné, s nezcela jistým výsledkem a plně patří do rukou zkušeného odborníka v dětské psychiatrii. Začíná podrobným a opakovaným zjištěním, které složky duševní a nervové činnosti jsou postiženy a v jakém rozsahu, stejně jako zjištěním, které postiženy nejsou, protože u každého dítěte je přes rámcové podobnosti obraz odlišný a individuální. Léčení se zaměřuje na jednotlivé poruchy poznávacích funkcí i druhů chování u jednotlivých dětí

zjištěných, na výcvik v tom, jak zacházet se sebou i s okolím. Stejně se zaměřuje na pomoc rodičům, jak jednotlivě, tak ve skupinách a také na práci s celou rodinou. Krátkodobě a jen některé složky poruchy pozornosti s hyperaktivitou ovlivňují stimulancia, léky, jejichž účinek na chování dětí je opačný, než bychom očekávali, protože činnost nervové soustavy za obvyklých okolností podněcují a urychlují. S ohledem nato, že v pozadí poruchy pozornosti s hyperaktivitou je pokles látkové výměny glukózy, je však možné, že tyto léky následky poklesu její výměny začnou přibližovat v některých mozkových oblastech k normě. Není však prokázáno, že by tyto léky poruchu pozornosti s hyperaktivitou léčily dlouhodobě nebo dokonce vyléčily. Mají vedlejší účinky. Mohou být nebezpečné. Podávání léků i případné vedlejší účinky je nutné pečlivě sledovat. Jedním z největších nebezpečí je, že jejich podávání neovlivňuje často se vyskytující útočnost a protispolečenské chování dětí stížených poruchou pozornosti s hyperaktivitou. Někteří odborníci se domnívají, že by je naopak mohly povzbuzovat. Původní představa dokládající, že porucha pozornosti s hyperaktivitou je záležitostí dětství, která končí s pubertou, nebyla doložena. Jak dokazuje současný výzkum, přibližně 30 - 50% dětí a dospívajících přecházejí se svými příznaky do dospělosti. U části dospívajících a dospělých se objevuje protispolečenské chování a kriminalita, je vyšší podíl těch, kdo zneužívají alkohol a drogy, mají vyšší podíl na dopravních nehodách, stupeň jejich vzdělání je nižší, pracují na nižších úrovních společenského žebříčku. Není jisté, zda počet dětí stížených poruchou pozornosti s hyperaktivitou skutečně přibývá, anebo přibývá proto, že se o této změně více ví, a jak učitelé, tak rodiče a lékaři jsou vůči ní pozornější. Dnešní dospělí a starší lidé si často nepamatují milníky svého dětského vývoje a snad stejně často popírají, že by se v jejich průběhu objevovaly posuny nebo obtíže. Mnozí z nich, kteří o svých obtížích ve zmíněných ohledech vědí, je nepovažují za příznak nemoci a důvod k lékařskému zkoumání. Stydí se zato, že hůře četli nebo čtou, špatně vyslovují jednotlivé hlásky, mají obtíže s chycením letícího míče nebo jeho odpálením, případně s úlohami, k jejichž řešení potřebují obě ruce. Příkladem může být odšroubování víčka z lahve. U mnohých z nich se obtíže projevily až v nějaké konkrétní životní situaci, kdy byli nápadněji nešikovní, neschopni úkol zvládnout. Velmi 52 53 běžné je horší rozlišování pravé a levé strany, potíže se čtením mapy, častější jsou i drobné a větší úrazy a nehody. To všechno na pozadí dobré nebo i velmi vysoké inteligence. Rodiče, kteří nějakým typem poruchy pozornosti s hyperaktivitou v dětství trpěli, někdy bývají velmi přísnými soudci vlastních dětí stižených podobnou poruchou, což všestranně zhoršuje stav dětí i rodiny. CO DOPORUČUJEME RODIČŮM HYPERAKTIVNÍCH DĚTÍ? Nenechat se strhnout, nekřičet. Pokud se rozzlobíte, pak v tomto stavu nikdy netrestejte nebo o trestu nerozhodujte. Jestliže bude trestem nějaký zákaz, měl by mít krátkodobou platnost, abyste jej nemuseli po několika dnech odvolávat. Nikdy netrestat zákazem aktivity, omezením pohybu venku nebo zákazem organizovaného sportu, který může být jedinou činností, v níž vaše dítě vyniká a sklízí pochvalu a uznání. Dávejte dítěti úkoly, o kterých víte, zeje zvládne, abyste je mohli přiměřeně pochválit, a nebudete-li moci pochválit za výsledek, jistě pochvalte snahu. Žádoucí chování pochvala podporuje, tresty mnohdy posilují chování považované za nežádoucí. Jestliže je(trestů příliš mnoho, jsou-li příliš tvrdé lhostejno zda ve škole či doma nebo na obou místech, dítě na ně přestane odpovídat, může začít šaškovat a zejména v pubertě začne předstírat, že mu je váš nátlak lhostejný což se může skvěle dařit, ale skoro nikdy to není pravda. S dítětem pracujte, pomáhejte mu, povídejte si s ním, při psaní' domácího úkolu přisedněte,

pohlaďte je, položte mu ruku na rameno, aby dítě vědělo, že o ně máte zájem. Sdělte mu čas od času, že víte, že to příště bude lepší. Zkuste je vést k tomu, aby si při psaní nahlas diktovalo. Chybám při psaní někdy odpomáhá, když dítě vyslovilo, co chce napsat. A opět - zařidte věci tak, abyste mohli dítě pochválit. Jakmile se objeví první známky nesoustředěnosti, vložte krátkou domácí práci nebo cvičení, vynikající jsou třeba dřepy nebo kliky. Můžete je dělat společně a třeba se při tom zasmát. Nedopusťte, aby byly zvláštnosti vašeho dítěte středem posměchu, ač dostane-li dítě záchvat špatné nálady, rozzuří-li se, buďte trpěliví, vyčkejte, až se zklidní, a pak vše klidně rozeberte a vysvětlete) Základní zásadou je všeho málo a často. Důležitá je pravidelnost běžných rytmů spánku, bdění, jídla, práce a odpočinku s klidně vymezovanými přiměřenými odpovědnostmi. Důležité je ovzduší spolupráce. Pomozte najít dítěti jakoukoli činnost, v níž vynikne. Není-li obratné, rozvíjejte jeho sílu těla třeba plaváním. Rozvíjejte také mysl například šachovou hrou. Významná je spolupráce se školou. Navštivte učitele a řekněte jim, že i vy si přejete, aby s dítětem nebyly takové potíže. Sdělte jim, že jste vyhledali odbornou pomoc dětského psychiatra nebo psychologa, který učiteli sdělí výsledky vyšetření. Někdy je výhodné domluvit se s třídní učitelkou na sešitku, do kterého může hodná a spolupracující učitelka denně zapsat uložené úkoly. Život dítěte postiženého poruchou pozornosti s hyperaktivitou je těžký, a děti to nedokážou sdělit. Léky, které malí pacienti poruchou stižení někdy dostávají, jim mohou pomoci jen částečně a samy o sobě dítě nevyléčí. Důležitější než léky jste vy. Být rodičem dítěte trpícího poruchou pozornosti s hyperaktivitou je těžké, ale být postiženým dítětem je těžší. Zkuste to, prosím, mít namysli. Vaším životním úkolem je vytrvalost, trpělivost, umírně-nost, klid. Žijete-li v úplné rodině, střídejte se v péči o dítě s manželským partnerem, protože není hanba přiznat si únavu i nutnost odpočinku a úlevy. Pokud vychováváte své dítě sama nebo sám, požádejte s vysvětlením o krátkodobou pomoc přátele, jimž důvěřujete, nebo prarodiče. V naprosté většině případů budete úspěšní. Na konci života nebudete mít pocit viny, že jste nedostáli jedné z nezákladnějších lidských povinností. 54 55 BOJÍ SE Plaché, úzkostné a smutné děti Eliška chodí do druhé třídy základní školy. Patří mezi nejlepší žáky, prospěchově i chováním. Eliška má mladší sestru postiženou Downovým syndromem, stavem dědičně podmíněným, který těžce poškozuje tělesně i duševně. Mladší sestra vstřebává všechnu pozornost obou rodičů. Eliška se postupně začala stranit ostatních dětí, byla zamlklá, přestala se ve škole hlásit. Proměna Eliščina chování se vyvíjela několik měsíců. Rodiče ji nepostřehli, ale povšimla si jí Eliščina paní učitelka. Z rozmluvy s Eliškou vyplynulo, že před několika měsíci jí zemřela babička. Měly se s Eliškou velmi rády. Babička, jak se zjistilo, byla pro Elišku jedinou náručí, měla vždycky čas na rozmlouvání, a byla jediným člověkem, který Elišku pohladil. Vyšetření doložilo, že Eliška je úzkostným dítětem. Za něco pravděpodobně odpovídá dědičnost, Eliščina maminka a další příbuzní jsou také úzkostní. Babička však byla jediným člověkem, jehož náruč míru Eliščiny úzkosti snižovala. Nezapomeňme, že energii rodičů spotřebovává postižená sestra. Další okolností je, že Eliška je plachým dítětem, o kterém se za chvíli dočtete. Plaché děti obtížněji navazují vztahy s jinými, zvláště neznámými lidmi. Eliška si nemá s kým promluvit o smrti. Je ve věku, kdy děti začnou smrt chápat v plnějším rozsahu, pocítí konečnost života všech lidí Jedy i svou.

Řešením Eliščiných těžkostí by byla náhrada babiččiny náruče, což by měl některý z rodičů dokázat. Pokud by se to nezdařilo, mohla by se Eliščina úzkostnost prohloubit do víceméně trvalého stavu, který by ji odlučoval od ostatního světa. Pak je nebezpečí, že jí bude úzkost po celý život zabraňovat jistému naplnění danému využitím vrozených možností. Zajímavé je, že v Eliščině nitru se objevilo něco jako vlastní ochrana. Při dotazu, na co myslí, když si vzpomene na babiččinu smrt, Eliška dětskými slovy 56 říká, že smutek je krátký, že nedopustí, aby se rozvinul, a proto jde rychle něco dělat, hrát si, číst, nebo se učit. Většina dospělých mluví o vlastním dětství jako o nejšťastnějším údobí života. V podobném duchu často mluví i krásná literatura. V mnoha případech to neodpovídá skutečnosti. Průzkum 3 294 dětí ve věku od čtyř do šestnácti let, provedený nedávno v Kanadě, v zemi neválčící, s jednou z nejvyšších životních úrovní, dokázal, že dosti těžkými citovými obtížemi strádá mezi čtvrtým a jedenáctým rokem věku přibližně 10 % chlapců i děvčat. Mezi dospívajícími se podíl dětí stížených citovými obtížemi mění. Ve věku mezi 12.-16. rokem je má skoro 14 % dívek, počet postižených chlapců klesá na 5%. Podstatnou součástí rozmanitých druhů citových postižení dětí a dospívajících jsou stavy úzkosti a smutku. Pokud je děti dokáží vyjádřit slovy, mluví o tom, že je nic nebaví, necítí se tak šťastné jako děti ostatní, je jim smutno, zdánlivě bez důvodu pláčí, mluví o smrti, uvažují nebo mluví o sebevraždě, poškozují se nebo se o sebevraždu pokoušejí. Přestože jde o dění blízká, která se v mnohém doplňují, překrývají, případně jedno z druhého vyplývá, zkusíme oddělit děti plaché, úzkostné a chorobně smutné neboli depresivní. PLACHÉ DĚTI Asi 10 - 15 % zdravých dvou - až tříletých dětí se při setkání s neznámým prostředím) zvláště neznámými lidmi nebo nápadnými předměty ztiší, značně zpozorní, a přestane se jakkoli citově projevovat. Nadsazeně řečeno poněkud "zmrznou" nebo "ztuhnou".\Tato změna stavu trvá od pěti do třiceti minut. Přibližně stejný podíl stejně starých dětí se chová opačně. K neznámému člověku nebo předmětu se přibližují, jsou hovorné, Je na nich patrný zájem, zvědavost, potěšení z nového. Zbylé Přibližně dvě třetiny počtu dětí nejsou vyhraněny ani jedním ani druhým směrem. Srovnávací psychologové dokázali, že se podobnými způsoby 57 chovají podobně podíly mláďat i jiných živočišných druhů - myší krys, koček, vlků, prasat, opic, a dokonce i akvarijních rybek] Zjistilo se, že oněch přibližně 15 % koťat, které " ztuhnou" při setkání s novými podněty, nezaútočí nakrysy. Tomuto "plachému chování" odpovídá zvýšená činnost některých ohraničených,! v hloubce uloženy dvě částí mozku, patřících limbickému systému. Limbický systém kromě jiného odpovídá za tvorbu nejzákladnějších pocitů, rozlišování příjemného a nepříjemného, hladu sytosti a také strachu, zuřivosti a útočnosti. V souvislosti SE zřejmě vrozenou odchylnou činností těchto částí limbického systému jsou odchylky činnosti některých žláz s vnitřní sekrecí,] jejichž hormony se podílejí na reakci boj - útěk. Je doloženo, že děti s "plachým typem chování" při setkání! s neznámými lidmi nebo prostředím ve věku 1,5 - 2,5 roků se chovají stejným způsobem i ve věku sedmi let. Děti, které se chovaly opačně, si své vlastnosti ve věku sedmi let rovněž podržují. V obou vyhraněných skupinách tedy jde o svazek! pevných a přetrvávajících vlastností. U dětí v tomto smyslu v raném dětství nevyhraněných

nelze předpovědět, jak se budou chovat ve věku sedmi let. Zdá se však, že vrozená "pohotovost" odpovídat na nové, neznámé podněty, tak jak činí plaché děti, sama o sobě k plně projevenému chování nestačí. Jsou nutné zevní, vyvolávající! příčiny. Může jimi být dlouhodobý pobyt v nemocnici, úmrtí rodiče, rozpad vztahu mezi rodiči doprovázený střety, jichž je dítě svědkem, stejně jako duševní onemocnění člena rodiny. Výzkum doložil, že dvě třetiny "plachých" dětí jsou děti druhorozeně, zatímco dvě třetiny "neplachých" dětí jsou prvorozenci. Podnětem, jenž by mohl vrozený podklad "plachosti" uvést do projevů chování, by tedy mohl být vliv staršího, prvorozeného dítěte na dítě mladší. Není těžké představit si možnost, že staršímu prvorozenci bez vlohy k plachému chování, soutěžícímu o přízeň rodičů, hračky, cokoli dalšího, přibude mladší sourozenec, jenž přijde na svět s podkladem pro plaché chování. Plaché, případně úzkostné chování lidí dospělých tedy může mít v kořenech bud "vrozenou vlohu, vyvolanou zevními podněty, anebo jen nepříznivé zevní podněty. 58 ÚZKOSTNÉ A PANICKÉ STAVY Úzkost je běžně známým, zcela normálním a nepříjemným pocitem, jehož ochranný význam nelze docenit. Potíží, případně onemocněním se stává, jakmile se objevuje ve stupni, který neodpovídá vyvolávajícím příčinám nebo přichází zdánlivě "sama od sebe". Existuje velký počet rozmanitých druhů úzkostných stavů. Děti, jako lidé dospělí, mohou trpět chorobnou úzkostí z pobytu ve tmě, z noci, ze zvířat, případně některých jejich druhů, z lidí, ohně i vody, z pobytu v uzavřeném prostoru, z nutnosti opustit byt a jít na otevřená prostranství, z onemocnění, stejně jako z výšky. Lze si snadno představit, že takzvané plaché děti budou mít větší sklon k úzkosti,1 ale prokázané to dosud není. Úzkost se může objevovat v podobě vše prolínajícího pocitu, který zejména menší děti neumějí dobře popsat, a její intenzita může kolísat. Úzkost se však může objevovat i záchvatovitě. Jestliže je její míra vyšší, doprovázejí ji tělesné příznaky- pocení, bušení srdce, vyschlost v ústech, třes, neklid, i nucení k vyměšování. Ke třem typům úzkosti typickým pro dětský věk, z nichž je nejznámější úzkost z odloučení, v poslední době přibyl čtvrtý. Byl pojmenován panickou poruchou a donedávna se předpokládalo, že je ničivým a častým onemocněním dospělých lidí. Výzkum však doložil, že stejně jako s dětskými úzkostnými stavy, jež mohou přejít do různých podob úzkosti dospělých, je tomu i s panickou poruchou. V jednotlivém záchvatu se tato porucha objevuje v průběhu života u 10 % dospělé populace, v opakované.ale neúplné podobě u necelých 4 % a v podobě plně vyvinuté postihuje mezi 1 - 2 % dospělých lidí. Zjistilo se, že porucha u postižených dospělých poměrně často začíná před patnáctým, dokonce i desátým rokem věku. U dětí jsou příznaky podobné jako u dospělých. Náhle se objeví bušení srdce, slabost, třes, děti mají strach, že umřou nebo přijdou o rozum) Mohou být pocity dušnosti, pocení, sevření na hrudi, závrať , pocit na zvracení a pocit nezvladatelné úzkosti a strachu. Pokud jsou v dosahu rodiče, děti je obyčejně žádají, aby byly vyvedeny 2 jakékoli situace, v níž se právě nacházejí. Záchvat je běžně 59 považován, stejně jako u lidí dospělých, za onemocnění tělesné a skoro u všech postižených dětí se zjišťuje rodinná zátěž. Mnohé děti odmítnou navštěvovat školu a nejsou schopné opustit vlastni byt. Vyhledávají pro to nejrozmanitější záminky. Děti jsou často obviňovány, že jsou hysterické a trestány, což jejich úzkosti zvyšuje. Záchvat úzkosti u lidí a stav, který úzkosti odpovídá u zvířat je možné způsobit uměle podrážděním rozmanitých mozkových oblastí. O nich se předpokládá, že společně vytvářejí soustavuj jejíž činnost je podkladem přiměřené úzkosti odpovídající síle druhu podnětu. Je pravděpodobné, že u lidí stížených panickou poruchou se tato soustava chová neúměrně podnětům, které dostane zvenčí

nebo z nitra, takže výsledek vypadá, jakoby záchvat ničivé úzkosti přišel "sám od sebe". V mnohých případech je možné u postižených jedinců vyvolat záchvat úzkosti! podáním rozmanitých látek. Mezi prvními příznaky a zahájením léčby u panické úzkosti uběhne často víc než deset let. SMUTNÉ DĚTI Smutek je podobně jako strach nebo úzkost normální odpovědí] na určité druhy podnětů. Jestliže podnětu neodpovídá hloubkou nebo délkou trvání, objevuje-li se zdánlivě sám od sebe, může jít o smutek chorobný, depresi. O depresi dospělých se často uvádí, zeje po zubním kazu druhým nejčastějším onemocněním. Podobně častý je chorobný smutek u dětí. Velké sestavy ukazují,! že se u dětí chorobný smutek často projevuje v souvislosti s dalšími druhy duševních postižení, které jej zakrývají. Nezaměří-li se tedy na něj pozornost, uniká, trápí a dovede dítě nebo dospívajícího zničit. Jsou-li příznaky chorobného smutku vážné, obvykle je dobře rozliší maminky dětí. Zajímavé je, že příznaky lehčího nebo středního typu rozlišují a popisují děti lépe než jejich rodiče. Příznaky dětského chorobného smutku je možné rozdělit do čtyř skupin. První z nich zahrnuje pocit smutku a únavy. Dítě které bývá živé, najednou vypadá jako "mouchy snězte si mne, má zpomalený tok myšlenek i sníženou pohyblivost. Přistupuje pocit beznaděje, dítě říkává, že nemá z ničeho radost a svět je šedivý a bezútěšný. Objevují se pocity viny, dítě se stahuje do sebe. Uvádí se, že v typických případech bývá dětem i dospělým nejhůře po ránu, ale neplatí to vždy. Deprese se může objevit v průběhu tělesného onemocnění. Patnáctiletý, sportovně velmi nadaný Josef, je v užším výběru budoucího vrcholového družstva. O víkendech je Josef na zápasech, trénuje třikrát až čtyřikrát týdně. Okolí jej považuje za společenského a dobře laděného jedince, který vše bere s humorem, i běžné těžkosti života. Pak Josef utrpěl složitou zlomeninu nohy. Prvně v životě byl na mnoho týdnů upoután na lůžko. Druhý týden v nemocnici přestal jíst i spát. V průběhu lékařské vizity plakal. Neuměl vysvětlit, proč. Při rozmluvě s psychiatrem si uvědomil, že v dobách, kdy trénoval, měl pravidelně velmi dobrou náladu. Vzpomněl si, že smutek jako dítě znal do svých devíti let, do doby, než začal trénovat. V případě Josefova smutku se sešly dvě okolnosti. Jednou byl nedostatek pravidelného a namáhavého tělesného pohybu, který lidem prostřednictvím látek, jež se uvolňují v hlubokých částech mozku, kromě jiného dělá dobrou náladu. Druhou složkou bylo zranění, upoutání na lůžko a nejistota dalšího sportovního osudu. Jinou příčinou jsou niterné konflikty, v těchto případech se mluví o depresi s neurotickým pozadím. Desetiletý Petr se nedávno s rodiči přestěhoval do jiného města. Obtížně si na nové prostředí zvykal. Velmi se mu stýskalo po kamarádovi v předchozím bydlišti, s nímž si dobře rozuměl. Petr se u kamaráda totiž mohl vypovídat z toho, že jej vlastní rodiče považují za méně úspěšného, než staršího bratra, kterého rodiče Petrovi denně dávali za vzor. U Petra se postupně objevil svazek potíží. Začal špatně jíst i spát, ubýval na váze, bolela ho hlava i břicho, ve škole měl poruchy soustředění, tyto obtíže 60 61 dávali rodiče Petrovi za vinu a trestali jej. Potíže se stupňovaly k dětskému psychiatrovi chlapce dovedla paní učitelka, která se na Petra zeptala v předchozí škole. Zjistila, že se nyní Petr chová zcela odlišně. V minulé škole nebyly s chlapcem obtíže, ničím se neodlišoval od dětí svého věku. Petrovy obtíže zavinila jak rychlá změna prostředí, tak i rodiče svým rozdílným postojem k oběma bratrům. 'Méně nadané dítě nemůže za to, že je méně nadané. Vrozeně nadané dítě za SVOU obdařenost rovněž nemůže.

Ze zcela " vnitřních příčin " vzniká deprese při bipolárním onemocnění. Pro toto onemocnění je typické střídání stavu období, v němž se projevují všechny nebo alespoň klíčové příznaky deprese, po období, kdy se dítě chová doslova opačně Jeho nálada je nápadně rozjařená, rychlost myšlenek i pohybů vyšší, někdy se hovoří o myšlenkovém trysku, snižuje se potřeba spánku, dítě je neklidné. Na rozdíl od popsané fáze depresivní se této fázi choroby říká manická. Šestnáctiletou Marii považovali rodiče i spolužáci za nenápadnou, hodnou a poslušnou dívku. V průběhu asi tří týdnů začala Marie zanedbávat jídlo, pití, spaní i běžnou hygienu. Měla ne pádně dobrou náladu. Velmi se tím odlišovala od ostatních členů rodiny, která řešila obtížnou finanční situaci. Své několikaleté úspory bez jakékoli úvahy dívka investovala do podnikání na první pohled více než nejistého. Nápad podle očekávání rychle ztroskotal, na což Marie odpovídala se zcela bezstarostna, žoviálností. Součástí' onemocněni'bylo rychlé střídáni'pohlavních partnerů, s nimiž navazovala krátkodobý vztah s neuvěřitelnou snadností. Je poměrně časté, že se místo střídání obou fází bipolárních onemocnění objevuje jenom deprese. Poznaným společným jmenovatelem depresí jsou odchylky v látkové výměně několika druhů nervových přenašečů. Nervové přenašeče jsou látky chemicky velmi rozmanité, jejichž prostřednictvím si nervové buňky vyměňují informace. V rozma-T nitých oblastech lidského mozku jich bylo nalezeno více než pět desítek a není známo, proč je jich v činnosti tolik. Kromě poruchy ve výdeji a zpracování nervových přenašečů se jistě uplatňují odchylky ve stavbě, činnosti a patrně i počtu nervových receptorů. Nejsnadněji si je můžeme představit jako chemické antény na povrchu nervových buněk přijímající signály dané vazbou nervových přenašečů. Právě na ovlivnění látkové výměny nervových přenašečů a receptorů je zaměřeno podávání léků. Pro léčení deprese léky doporučujeme mít na mysli několik základních pravidel. Účinek mnohých léků se právě proto, že zasahuje do chování nervových přenašečů a jejich receptorů, často projevuje až s určitým časovým odstupem, třeba i mnoha dní. Je hrubou chybou nepodávat dítěti trpělivě léky předepsané lékařem jen proto, že se účinek neobjevil ihned. Stejně hrubou chybou je léčbu svévolně přerušit ve chvíli, kdy se postižený svému okolí zdá bez příznaků. Původní poměrně ostré oddělování deprese vznikající z příčin zevních a vnitřních současný výzkum překonává. Je známo už dlouho, že u mnohých nemocných propukne deprese z čistě zevní příčiny, třeba v souvislosti s úmrtím člověka, k němuž měl nemocný hluboký citový vztah. Příznaky mohou odeznít po čase samy, případně s léčbou, ale další depresivní fázi vyvolá podnět už daleko menší. Lze si tudíž představit, že u některých lidí tímto způsobem může vzniknout jakási "niterná mapa chorobného smutku", která sice vlivem zevních podnětů vyrůstá, ale jakmile jednou vznikne, je obtížně ovlivnitelná. Doporučuje se proto postupovat při těžkých duševních potížích spjatých se zevními příčinami podobně, jako se má postupovat se zajišťovací léčbou po úrazu hlavy, kdy je cílem zamezit vývoj epilepsie. V případech těžkého smutku ze zevních příčin by tedy měly být podány příslušné léky preventivně. Depresivní děti jsou poměrně častými záškoláky. Důvodem je Jejich pocit beznaděje, smutku a nesmyslnosti všeho dění. Záškoláctví dítěte chorobně smutného je nutné odlišit od stejného chování dítěte stíženého poruchou chování s protispolečenskými rysy. 62 63 NÁSILÍ Násilné chování a kriminalita

Násilí je možné nejjednodušeji popsat jako nějaký druh mezilidského útoku, jehož cílem je poškodit nebo zničit. Rozšiřování násilného chování v současném světě připomíná epidemii.'Ve Spojených státech je v průběhu jediného roku spácháno troj-až osminásobně víc vražd než v ostatních západních demokraciích. Mezi rokem 1980 -1989 bylo ve Spojených státech zavražděno jen střelnou zbraní více než 11000 středoškoláků. Růst násilné kriminality v naší zemi je všeobecně znám a jeho zastavení se v nejbližší budoucnosti neočekává. Násilné chování zvířat i lidí je možné spouštět například elektrickým ovlivněním mnoha mozkových oblastí. Stejné oblast může ovlivnit mnoho druhů mozkových nebo tělesných onemocnění. Ovlivňováním jiných mozkových oblastí lze násilné chování tlumit. Agrese zvířat má dvě odlišné podoby. Obrazně řečeno se první z nich dala pojmenovat agresí s citovým prožitkem. Objevuje se mezi soupeřícími zvířaty stejného druhu, smrtí končí poměrně vzácně, navenek se může projevovat jako útok i obrana. Druhý typ agrese zvířat se označuje jako dravci. Objevuje se mezi zvířaty rozličných druhů, nedoprovází ji projevy tak nápadného vzrušení, cílem je získání potravy. Mozkové mapy obou druhů útočného chování zvířat jsou odlišné umístěním, stavbou i činností, ovlivňují je různé druhy léků. U člověka je odlišování obou druhů útočného chování obtížnější. U lidí je možné rozlišovat tři typy násilného chování. První z nich má krátkodobou, epizodickou povahu a považuje se za následek krátkodobé ztráty kontroly nad vlastním chováním. Důsledky mohou sahat od směšných po strašné, od hádky po vraždu, sebevraždu, nesmyslný útok na nezúčastněné jedince, zbití partnera nebo dítěte, kriminálně útočnou jízdu autem,ničení majetku a nesmyslný útok na zvířata. Tento druh útočného chování u dětí doprovází nejrozmanitější duševní poruchy. Setkáváme se s ním u dětí epileptických, neurotických, dětí stížených vývojovými poruchami čtení a psaní, stejně jako u dětí duševně zaostalých nebo postižených poruchou pozornosti s hyperaktivitou. Pro svůj vysoký citový náboj se podobá prvnímu druhu agrese zvířat. Odlišuje se tím od chladné, surové adravčí agrese protispolečensky se chovajících jedinců, stejně jako od útočného chování ve věznicích nebo chudinských čtvrtích velkoměst, kde je násilí prostředkem přežití. U dívek je tento druh násilného chování často jen slovní. Objeví-li se násilí fyzické, bývá primitivní, a až na výjimky po něm následují výčitky svědomí. Častým spouštěcím okamžikem je alkohol, někdy stačí i malá dávka. Patnáctiletá Irena účinek alkoholu téměř neznala. V rodině alkoholické nápoje nikdo nepil, s výjimkou nepatrné dávky na Silvestra nebo při opravdu slavnostních příležitostech. Irena propadla beznaději, když se s ní rozešel už druhý chlapec, o kterého stála. Irena se dostala na psychiatrické oddělení v doprovodu policie. Zjistilo se, že v restauraci, kam přišla s nevelkou skupinou, vypila poměrně malou dávku alkoholu. Po krátké době se začala chovat útočně, napadla dva členy své skupiny! číšníka, rozbila nádobí a herní automat. Po vystřízlivění si Irena špatně pamatovala, co se dělo. Měla značné výčitky svědomí. Lidé jako Irena by se měli alkoholu úplně vyhýbat po celý život. Patří k těm, u nichž požití i malé dávky alkoholu vyvolává zcela nepřiměřené, často násilné chování. Druhý typ násilí je daleko závažnější.nebezpečnější a obtížněji ovlivnitelný. Mluví se o násilnické menšině (viz str. 68). Příklad poskytnou výsledky nedávného výzkumu: Pouhých 6 % jedinců ze souboru 627 mužských pachatelů, tedy 38 osob, spáchalo 71 % vražd, 73 % znásilnění a 69 % ozbrojených útoků, z počtu zločinů spáchaných celým souborem. U těchto lidí se mluví o antisociální poruše osobnosti nebo Psychopatii v užším slova smyslu. Od počátku našeho století tito 64 65

lidé dle odborníků představují stav, při němž se celkem neporušeně u dítěte a dospívajícího vyvíjí rozumová činnost, ale zásadně porušen vývoj citový a vývoj sociálních vazeb.Odhadují se, že tato porucha je častá. Čtrnáctiletý René pochází z úplné rodiny s dobrou hmotnou úrovní. Chlapcova matka je mimořádně ctižádostivá, je v rodině vůdčí osobností, je(nápadná svým citovým chladem a trvalým jemným i závažnějším zesměšňováním jak manželovy, tak chlapcovy činnosti. René říká, že jej matka nikdy nepohladila. ani když byl malý.Učitelky si povšimly, že René už od vstupu do základní školy dokáže vycítit slabšího jedince, přimět hol nejrozmanitějším úsluhám, a přitom se mu vysmívat. Ve vyšších ročnících začal René''šikanovat menší, slabší a úzkostné děti. René neobyčejně rád, denně a po celé hodiny sledoval na domácím videu takzvané akční filmy přeplněné násilím. \ záchvatu špatné nálady René ztloukl spolužáka natolik, že si jeho stav vyžádal umístění na nemocničním lůžku. Znalcům se hned, svěřil s politováním, že se mu spolužáka nepovedlo zabít.Necítil nejmenší výčitky svědomí ani pocit viny. Opakoval, že si za to spolužák může sám, neměl se "divně dívat". Postoj Reného matky byl příznačný. Znalcům sdělila, že jí na věci vadí jediné. Měla na mysli skutečnost, že se René nechal přistihnout při činu. Vyšetření ukázalo, že René má nadprůměrnou inteligenci, ale citově a morálně je zcela oploštělý. Chlapcův otec si je závažnosti Reného chování plně vědom. Na otcův bolestný a láskyplný dopis odpověděl René pohrdavým ledovým posměchem. René uvedl, že jeho snem je umučit člověka k smrti. Postup zná z videoprogramů. Svoje zevní vzezření, účes, výraz tváře, druh oděvu i typ chůze René kopíruje podle jedné z nejsurovějších postav četných akčních filmů. Ovlivnění lidí jako je René je celosvětovým problémem. Nemají vyvinutý citový život - je otázkou, do jaké míry jsou v pozadí vrozené a do jaké získané příčiny, (Psychoterapie bývá zcela neúčinná. Tito lidé obvykle neodpovědí změnou chování ani na velmi tvrdý trest. Kohokoli a cokoli za jakýchkoli okolností využijí a zneužijí ve jménu představy o vlastním prospěchu. Jsouli vysoce inteligentní, dělají to s nepředstavitelnou vynalézavostí. Někdy se naučí hrát dokonalé^ a nerozlišitelné citové divadlo touze dosáhnout svých cílů.Humanistické společnosti moderních demokracií si s těmito jedinci jen málo vědí rady. Kromě odloučení od společnosti není prostředku, jenž by snížil nebezpečnost těchto jedinců. Útočné chování těchto jedinců připomíná dravčí útok zvířat. Bývá chladné, kruté a velmi surové. Často stačí jen nepatrný podnět. Plně vyvinutý obraz antisociální osobnosti je typický. Tito lidé se mohou chovat s určitým druhem povrchního půvabu. Pod ním se skrývá těžká porucha sebehodnocení, připadají si jako střed světa trvalá bývá jejich potřeba zevních podnětů, jsou nezdrženliví, chybí jim sebekontrola, jejich cítění nemá hloubku, nejsou schopni vcítit se do trápení lidí druhých, neznají výčitky svědomí. Parazitují na životech lidí druhých Jsou zcela neodpovědní. U mnohých jedinců se objevují jen části tohoto obrazu. 40 % těchto jedinců má odchylné elektromagnetické chování mozkové kůry, u dětí s agresivní poruchou chování byly prokázány stejně jako u dospělých antisociálně se chovajících jedinců odchylky v látkové výměně nervového přenašeče serotoninu. Asi 40% takto se chovajících jedinců je stiženo drobnými odchylkami činnosti nervové soustavy, jako jsou poruchy pohyblivosti, porucha pozornosti s hyperaktivitou, mnozí jsou zvýšeně citliví na zrakové a sluchové podněty. Největší počet násilných činů doma a na ulicích páchají dospívající a mladí dospělí. Muži jsou útočnější než ženy. Ženskou útočnost ovlivňuje menstruační cyklus. Přibližně dvě třetiny násilných činů páchají ženy v týdnu před započetím měsíčků. Na útočnost má vliv dědičnost. Poměrně krátkým šlechtěním je možné vypěstovat velmi útočné odrůdy nejrozmanitějších zvířat. U člověka jsou známy dva druhy dědičných odchylek projevujících se rozmanitými změnami vzezření, z nichž zvláště jednu doprovází nápadná útočnost. Sociologové často dokazují, že je násilné chování důsledkem učení. Násilně se chovající rodiče naučí podle jejich představ tomuto chování i své děti. V první kapitole jsme se zmínili o tom, jak se

řeší otázky vztahu 66 67 dědičnosti a učení studiem dvojčat vychovávaných společně a odděleně. Jestliže by na jejich vlastnosti měla větší vliv dědičnost, pak dvojčata odděleně vychovávaná v rozličných rodinách se budou ve sledované vlastnosti podobat více sobě vzájemně než svým rodinám. Dokazuje se, že tak je tomu i v případě útočnosti. Nadto může dědičnost ovlivňovat útočnost nepřímo. Například je známo, že se porucha pozornosti doprovázená hyperaktivitou v některých rodinách dědí. Někteří jedinci stížení touto poruchou jsou útoční. NÁSILNICKÁ MENŠINA V současnosti se má za to, že lidské chování je výslednicí vztahů mezi biologickými vlastnostmi na straně jedné a společenskými vztahy na straně druhé. Platí to i pro násilné chování. Před více než dvaceti lety byla uveřejněna studie zkoumající 130 násilně se chovajících jedinců, kteří sami navštívili lékaře, protože, jak uvedli, se báli, že se přestanou ovládat a někomu ublíží. Vesměs za sebou měli opakovaná uvěznění pro násilnou trestnou činnost nebo závažné dopravní přestupky, uvažovali běžně o tom, že někoho zabijí. Bylo zjištěno, že s vysokou četností byly jejich porody těžké, v průběhu horečnatých onemocnění raného dětského věku trpívali křečemi, téměř čtvrtina z nich trpěla nějakou podobou epilepsie, skoro polovina trpěla nějakou podobou poruchy pozornosti s hyperaktivitou. Téměř u poloviny z vyšetřených v tomto ohledu byly nalezeny odchylky elektroencefalografického záznamu. V jejich rodinách bylo časté jak násilné chování, tak alkoholismus. Velmi závažné bylo zjištění, že skoro polovina z těchto lidí vyhledávala v minulosti pomoc ještě před tím, než se něčeho dopustila, a nezískala ji. Jedinečný je výzkum provedený v Pennsylvánii ve Spojených státech. D.W.Denno se spolupracovníky sledovali 487 chlapců a 500 dívek, kteří se narodili v letech 1962 -1969, od narození do věku 22 let s cílem zjistit, jaký je vliv dědičnosti a učení na kriminalitu a násilné chování. Žádné z dětí nebylo bělochem, pocházely z chudých rodin nižších společenských vrstev. Vyšetřování započalo již před narozením dětí. Každé dítě bylo vyšetřeno ihned po narození a do věku 22 let pak celkem šestnáctkrát. Ve věku sedmi let byla dětem vyšetřena inteligence. Další, podobná testování byla provedena ve věku 13 a 14 let. Po celou dobu byly získávány informace o rodinném životě. Z 987 dětí jich stanulo do věku 18 let před soudem 151. Téměř čtvrtina z nich pro násilné trestné činy. Přibližně 5 % chlapců, kteří stanuli před soudem, bylo ve věci násilné trestné činnosti recidivisty, kteří odpovídali za 61 % všech násilných činů. Pěti až šestiprocentní podíl recidivistů označených za násilnickou menšinu byl tedy zjištěn i touto studií, jejíž zásadní význam spočívá v tom, že informace nezískávala zpětně. Zpětné získávání jakýchkoli informací je zatížené podstatně většími chybami a nepřesnostmi než získávání informací v průběhu vývoje zkoumané situace. D.W.Denno uzavřel výsledky dvaadvacetiletého výzkumu takto: "Zločinnost mladistvých mohutně a nezávisle ovlivňují biologické i sociální příčiny/.Obojí příčiny mají přímý vztah ke kvalitě rodinného života, zejména však souvisí s poškozenou schopností kontroly vlastního chování spjatou s poruchami mozkovými." K podobnému závěru dospělo desetileté sledování 101 bílých dětí v Anglii. Děti vstupovaly do studie na počátku svého patnáctého roku věku. Studie byla ukončena, když jim bylo čtyřiadvacet. Děti byly pečlivě vybírány ze tří druhů škol tak, aby mezi nimi byly zastoupeny rozmanité

společenské vrstvy .V průběhu desetiletého sledování se před soud dostalo 17 dětí, pět z nich bylo uvězněno, další dostaly podmíněný trest nebo pokutu. Každý ze sedmnácti odsouzených se dopustil průměrně sedmi trestných činů, nejběžnějšími byla krádež nebo loupež. Na počátku studie byla všem dětem změřena elektrická kožní vodivost, počet srdečních stahů za minutu a zjištěny elektrické projevy činnosti mozkové kůry elektroencefalografickým záznamem. Zjistilo se, že jistý druh odchylek jakelektrické kožní vodivosti, tak srdečního rytmu, tak i elektromagnetické činnosti mozkové kůry patnáctiletých dětí předpovídá s téměř 75 % pravděpodobností, že se 68 69 v následujících deseti letech jejich nositel dopustí trestného činu. Je nutné zdůraznit, že by bylo hrubou chybou představovat si, že mezi změnami, jejichž důsledkem jsou zmíněné odchylky, a případnou trestnou činností je přímá souvislost. Zmíněné odchylky jsou třemi z velmi velkého a z valné části neznámého počtu svědků určitého druhu činnosti mozku, která sama o sobě vůbec neznamená osudovou předurčenost ke kriminálnímu chování. Mluví pouze o tom, že se za určitých okolností bude jejich nositel s vyšší pravděpodobností chovat spíše jedním než jiným způsobem. V tomto případě svědčí zjištěné odchylky jen o tom.že u jejich nositelů byly k dosažení stejného ovlivnění kožní vodivosti, rychlosti srdečních stahů a změn elektrické činnosti mozkové kůry nutné silnější podněty než u dětí, které je neměly. Velmi zjednodušeně bychom mohli říci, že(stejný podnět může u nositelů odchylek vyvolávat menší míru úzkosti, než je tomu u dětí, které je nemají. V životě malých lidských skupin zápasících o přežití na úsvitu dějin to mohlo být výhodnou vlastností. Vrozené nebo získané vlastnosti se projevují způsobem chápaným jako kriminální jen v určitých společenských souvislostech. SPOLEČENSKÉ SOUVISLOSTI KRIMINALITY DĚTÍ A MLADISTVÝCH Současné epidemické šíření násilného chování jistě není důsledkem náhlého hromadného výskytu neurologicky a psychologicky postižených jedinců. Je známo, že zvýšená kriminalita včetně nejrozmanitějších podob násilného chování se v Evropě objevuje celá staletí. Doprovází přelomová období, v nichž se mění zásadním způsobem politické i hospodářské vztahy. O vlivu odlišných kulturních vztahů na výskyt násilného chování svědčí porovnání počtu lidí, kteří zahynuli účinkem střelné zbraně v Japonsku a Spojených státech amerických. V celém Japonsku zahynulo roku 1980 jejich účinkem 48 lidí. Ve Spojených státech stál účinek střelné zbraně ve stejném roce život asi tisíc-středoškoláků. Pravděpodobnost postižení účinkem střel70 né zbraně je dnes v USA 90 x vyšší než v západní Evropě. Jistě není nutné zdůrazňovat, jaký má na kriminalitu společný vliv oslabená justice, neschopná nebo zkorumpovaná policie, snadná dostupnost alkoholu, drog a zbraní, zejména střelných. Rádi bychom se dotkli často popíraného vlivu filmu v jakékoliv podobě, včetně videoprogramů. Zapomíná se, že nejsnadnějším a nejčastějším učením je napodobování Strmý růst počtu televizorů ve Spojených státech a Kanadě je sledován stejně strmým růstem počtu násilných trestných činů následujícím o pouhých deset let později. Uvádí se, že současný sedmnáctiletý Američan za svůj život shlédl v televizi sto tisíc násilných činů.

Statistiky zabývající se touto otázkou v naší republice nejsou v době tvorby knihy známy. Můžeme předpokládat, že i v naší zemi bude dříve nebo později platit vztah mezi počtem násilných činů spatřených v televizi a mírou násilí ve společnosti. Můžeme jen znovu zopakovat, že nejstarším a nejúčinnějším učením je napodobování. Naše doba vyzdvihuje až příliš váhu peněz a moci. Oslabuje přirozenou autoritu člověka, který převyšuje své okolí věděním, zkušeností, pracovitostí, citovou rozvinutostí. Už v předškolním věku se děti od rodičů a okolí, včetně nesčetných televizních a filmových pořadů, často naučí zaměňovat sílu za násilí, sentimentalitu za cit, duševní bohatství za výši konta, a slušnost považovat za slabost. Změna tohoto vývoje je jedním z nejtěžších a nejsložitějších úkolů celé společnosti. 71 MNOZÍ UVAŽUJÍ, NĚKTEŘÍ UČINÍ O sebevraždě Sebevražda je druhou až třetí nejčastější příčinou smrti dospívajících dětí v průmyslově rozvinutém světě. Její četnost roste , ve Spojených státech se mezi roky 1960 -1980 počet sebevražd dětí a mladistvých ztrojnásobil. V Evropě je počet sebevražd ve věku mezi patnáctým až čtyřiadvacátým rokem, kam podle statistik spadají i sebevraždy mladistvých, nejvyšší ve Finsku. Uvádí se, že počtu dokonaných sebevražd odpovídá osmi až desetinásobek počtu sebevražd nedokonaných. O sebevraždě alespoň jednou uvažuje v průběhu dospívání přibližně třetina chlapců i dívek, vysoký podíl dospívajících dětí obou pohlaví se o ni alespoň jednou pokusí. Dokonané sebevraždy jsou častější u chlapců, sebevražedné pokusy jsou dva - až třikrát častější u dívek. O sebevraždě, která je úmyslným ukončením života, se dá mluvit v plném slova smyslu až od doby, (kdy děti vědí, co smrt znamená) Děti to začnou ^chápat přibližně mezi sedmým až devátým rokem života). Do této doby děti plný význam pojmu smrti nechápou, i když třeba byly svědky lidského úmrtí, včetně smrti svých příbuzných. Smrt, kterou si děti do tohoto věkového období přivodí, lze proto jako sebevraždu v celém významu chápat jen stěží. Příčinou bývají rozvrácené rodinné vztahy, těžké zneužívání dítěte, školní neúspěchy, které považuje dítě za bezvýchodné, ale také přání být se zemřelou maminkou nebo otcem. Sedmiletý Pavlík žije s maminkou sám. Ví, že když mu byly dva roky, táta mu zemřel. Matka a starší sestra vědí, že otec trpěl depresí a spáchal sebevraždu. Matka pracuje ve dvou zaměstnáních, aby uživila děti. Starší sestra již rok žije mimo domov v internátě. Přijíždí pouze na některé víkendy. Pavlík je často sám doma. Jsou dlouhá období, kdysi vystačí, jeho velkou láskou 72 je rodinka křečků, o které se pečlivě stará. Několikrát do roka přichází období, kdy je mu doma velmi smutno, dělá si starosti, že se maminka bude zlobit nad žákovskou knížkou, protože se ve stejné době zároveň zhoršuje jeho prospěch. Maminka přivedla Pavlíka k lékaři, že jí připadá jako tělo bez duše, že jej nepoznává. Pavlík, který byl dosud živým, přitom však klidným dítětem, skoro přestal jíst, nemůže usnout, budí se, ze spaní pláče, stěžuje si na únavu, vypadá ospale, je pobledlý. Vyšetření na dětském oddělení nenašlo tělesnou příčinu Pavlíkových obtíží, které se při dvoutýdenním pohybu v nemocnici spíše prohloubily. Pavlíkova maminka má jen základní vzdělání, je však citlivá a moudrá. Pochopila, že mezi změnou Pavlíkova stavu a sebevraždou chlapcova otce by mohla být souvislost. Pro chlapce vyhledala dětského psychiatra sama. Pavlík se svěřil s tím, že v poslední době se mu velmi stýská po tátovi, kterého vlastně nepoznal. Kdykoli jde do školy, míjí vodní nádrž, která jej přitahuje. Pavlík ví.že neumí plavat a je mu jasné, že kdyby do nádrže skočil, utonul by. Říká, že by do nádrže skočil, kdyby jeho křečci nečekali mladé. Ví, že je třeba jim pomoci a maminka by to asi nestihla, protože má moc práce. Pavlík má hluboké pocity

provinění, že mamince dělá starosti, že nedělá všechno pro to, aby se jeho křečci měli dobře. Vyčítá si, že nepomohl sestře s prací, přestože to slíbil. Vyčítá si, že se s ní dostatečně vřele nerozloučil, když naposledy odjížděla do internátu. Dětský psychiatr došel k závěru, že Pavlík trpí depresí. Pavlík si pobyl dva týdny doma. Maminka dokázala plně využít poučení, kterého se jí dostalo. Kromě toho pečlivě podávala předepsané léky. Pavlík se během této doby uzdravil. Pavlík si vše, co se s ním dělo, dobře pamatuje. Dokáže dětským způsobem sdělit, že se cítí zcela jinak, než v době, kdy mu bylo zle a přitahovala jej nádrž. Říká, že neví, co se s ním dělo, a proč jej nádrž tak přitahovala, ví, že šlo o projev onemocnění. Jak Pavlíkova maminka, tak Pavlík znají a již umějí určit byť nenápadné příznaky rozvíjející se deprese, o níž není možné předem s jistotou říci, že se někdy nevrátí. Oba vědí, za jakých okolností je nutné vyhledat včasnou pomoc. 73 V průběhu dospívání mnozí o sebevraždě uvažují, ale jen někteří se skutečně zabijí. Výzkum ukázal, že se obě skupiny odlišují jen částečně. V pozadí sebevražd mladistvých je několik rozsáhlých příčinných skupin. Odhlédneme-li od demografických vlivů, které jsou v každém státě nebo větší oblasti odlišné, jsou první příčinnou skupinou psychiatrická onemocnění. Více než 90 % dospívajících, kteří jsou obětí sebevraždy, je stiženo jedním, v polovině případů více než jedním druhem duševního onemocnění. Nejčastějším duševním onemocněním, které je v pozadí přibližně poloviny sebevražd všech dospívajících, u dívek v plných dvou třetinách, je deprese; Monika se až v sedmnácti letech dozvěděla, že její matka spáchala sebevraždu, když bylo Monice pět let. Několik týdnů před tím, než Monika poznala pravdu o skutečném osudu své matky, se u ní projevovalo snížené sebevědomí. Měla pocit bezcennosti a bezvýznamnosti. Mezi spolužáky měla dojem, že je vyloučená, cítila se cizinkou. Poté, co se dozvěděla o příčině matčiny smrti, přidružily se k jejím potížím nespavost s trvalým pocitem napětí. Napadlo ji, že jediným řešením je následovat cestu své matky. K psychiatrovi Moniku dopravila třídní profesorka, která si naštěstí včas povšimla změny dívčina chování, a své pozorování nepodcenila. Častou příčinou sebevraždy dospívajících je závislost na alkoholu v této souvislosti postihující někdy častěji dívky než chlapce a závislost drogová) Měli bychom mít na mysli,že mnohý dospívající pije alkohol nebo zneužívá drogy, protože si povšiml, že po malé dávce se mu lépe navazuje s vrstevníky kontakt, na němž mu velmi záleží. Zjistí-li, že se mu zároveň zlepšuje nálada, vzniká značné nebezpečí rozvoje závislosti. Látka, která byla původně sluhou rozpouštějícím napětí a smutek, se stane pánem ničícím celou osobnost. S vysokou četností, u dívek ještě vyšší než u chlapců, jsou mezi příčinami sebevraždy shledávány poruchy chování a poruchy vývoje osobnosti, i poruchy přizpůsobení. Zhoubně se sčítají 74 útočnost, zbrklost, beznaděj, pevné lpění na vlastním poznání nějakého druhu nedobrých vztahů bez možnosti postiženého přesvědčit, že se věci mohou mít jinak. V pozdním dospívání se stávají obětí sebevraždy osobnosti^ hraničními rysy, které charakterizují nepevné mezilidské vztahy, kolísavá nálada, nepřiměřená zlostnost, neschopnost být nějakou dobu sám, pocit trvalé nudy, nejistota sebeurčení, časté bývá sebepoškozování, Daně bylo devatenáct let. V psychiatrickém zařízení byla umístěna poprvé ve svých šestnácti letech. Tehdy za sebou měla pokus o sebevraždu, zneužívala marihuanu, nápadně střídala pohlavní

partnery. Dana byla velmi přitažlivá, působila jako člověk nabitý energií, byla chytrá. Na lidi zpočátku působila příznivě. Snadno nacházela zaměstnání, ale rychle je střídala. Její pracovní výkon byl nevyrovnaný, často byla propouštěna z nejrozmanitějších důvodů, jejichž společným jmenovatelem byla nepřítomnost základní disciplíny. Považovala se za umělecky nadanou. Během tří let byla na psychiatrii čtyřikrát, pokaždé se stejnou skupinou obtíží. Poslední pobyt svévolně přerušila. Po několikatýdenní známosti se provdala, ale vztah se za krátkou dobu rozpadl. Pak byla přijata do psychiatrického zařízení znovu pro podezření z rozvíjející se závislosti na alkoholu, ale byla propuštěna poté, co se zjistilo, že na oddělení nosí alkoholické nápoje. Pokus o skupinovou psychoterapii nebyl úspěšný, stejně jako pokus o psychoterapii individuální. Daně se vždy podařilo úspěšně celou skupinu rozeštvat polopravdami tak důmyslnými, že vznikající srážky nebylo možno uspokojivě řešit. Stejně sejí dařilo rozeštvávat sestry mezi sebou, poštvat sestry proti lékařům. Jakmile se situace kolem Dany jen trochu uklidnila, nastoupilo sebepoškozování. Dana se v opilosti pořezala na zápěstích žiletkou nebo se popálila na předloktích hořící cigaretou. Pocity prázdnoty a nudy Dana řešívala požíváním drog o samotě, nikoli ve skupině. Dana byla zcela nesnášenlivá, a čím více se jí ustupovalo, tím byla útočnější. Navždy zůstane otázkou, zda její poslední požití vysoké dávky léků bylo míněno jako pokus o sebevraždu, nebo jako cesta k cílenému ukončení života. 75 Ve stejném věkovém období se stávají bběťmi sebevraždy osobnosti s protispolečenskými rysy, pro něž je typická nespolehlivost, útočnost, nepřítomnost výčitek svědomí, naprosté sobectví, citová oploštělost až chlad, prolhanost Jestliže se sčítají chorobný smutek, drogová závislost se zbrklou nebo zkratovou odpovědí na podnět, je nebezpečí sebevraždy obzvláště vysoké. Vzácnější příčinou sebevraždy dospívajících jsou onemocnění z okruhu schizofrenie. Druhou příčinnou skupinou jsou vlivy pramenící ze vztahů jedince a společnosti.případně převažují jen vlivy společenského prostředí. V životních osudech obětí sebevraždy mladistvých jsou častější brzká osiření, tělesné nebo pohlavní zneužívání, bída, W" nechtěné těhotenství, předčasné manželství zejména dívek, útěky z domova i rozpadající se a chaotické rodinné vztahy, přestupky proti zákonu a uvěznění. U těchto dětí je také častější výskyt epilepsie. V západní Evropě a USA je přibývající příčinou sebevraždy v tomto věkovém období infekce ne bo propuknuvší onemocnění AIDS. Devatenáctiletý Karel od raného dětství vynikal mimořádnou tělesnou i duševní vyspělostí. Jeho kousky připadaly okolí potřeštěné, byly nápadné odvahou i rizikem, které hraničilo s ohrožením života. Karel v raném dětství ztratil otce a matka na jeho výchovu nestačila. Po dokončení střední školy se Karel netajil okolí touhou po rychlém zbohatnutí. Neopustily jej ani jeho kaskadérské vlohy i snaha se předvést. Součástí jeho každodennosti bylo sledování videoprogramů zabývajících se životem úspěšných gangsterů. Karel zorganizoval ozbrojenou skupinu, která se pokusila o vyloupení peněžního ústavu. To se nezdařilo, při pronásledování se členové skupiny bez odporu vzdali. Karel v situaci, kterou prožíval jako beznadějnou, spáchal sebevraždu zastřelením. Výslechy členů skupiny ukázaly, jak Karel v minulosti často zmiňoval, že nejhorší, co by jej mohlo potkat, by byla bezmocnost člověka zahnaného do kouta, který nemá naději. Někteří dospívající se chovají, jako by si se smrtí hráli nebo s ní koketovali. Je to známo z bojujících armád. Nejútočnější, 76 nejnebojácnější a nejkrutější bývají chlapci oblečení do uniformy před dosažením plnoletosti.

Třetím příčinným okruhem jsou vlivy dědičnosti a vlivy rodinné.Dědičnost má na sebevražednost vliv, protože se zjistilo, že se mezi biologickými rodiči nebo příbuznými adoptivních dětí, které se staly obětí sebevraždy, vyskytuje sebevražda častěji než mezi jejich rodiči a příbuznými adoptivními. Pokud spáchá sebevraždu jeden člen páru jednovaječných dvojčat, spáchá ji i druhý člen častěji, než dojde-li k této tragédii v páru dvojčat dvouvaječných. Čtvrtým příčinným okruhem jsou dosud zjištěné odchylky v látkové výměně mozkového nervového přenašeče serotoninu, jakož i výdeje některých hormonů. Odchylky látkové výměny serotoninu byly zjištěny u obětí sebevraždy, kde předpovídají její zvýšené nebezpečí v průběhu deprese a bývají větší tam, kde k sebevraždě nebo pokusu o ni byly užity prostředky účinnější, jako jsou střelné zbraně. Nižší odchylky byly zaznamenány u pokusů, kde byly užity prostředky nepůsobící smrt s jistotou, například léky. Odchylky látkové výměny serotoninu byly rovněž zjištěny u vrahu a žhářů, kteří čin spáchali nepromyšleně, jakoby z náhlého hnutí mysli. Nevyskytují se u pachatelů promyšlené trestné činnosti. Látková výměna serotoninu tedy ovlivňuje útočnost obecně - jak zaměřenou proti sobě, tak proti druhým. Rozlišování příčin sebevražedného jednání mladistvých má smysl jen do určité míry. Ve skutečnosti se u většiny postižených překrývají a doplňují jak celé okruhy, tak jednotlivé příčiny, které v nich jsou zahrnuty. E.S. Sheidman, psycholog kalifornské univerzity, jenž se sebevraždou zabýval celoživotně, prokazuje, že tento jev má společného jmenovatele. Pojmenoval jej duševní bolestí. Duševní bolest vzniká, jakmile není alespoň do nějaké míry naplněna některá nebo některé ze základních lidských duševních potřeb. Uvádí se jich dvacet. Máme potřebu vyhýbat se pocitu ponížení, něčeho dosáhnout, mít přátele, být podle okolností útoční, postavit se něčemu na odpor, být sami sebou, hájit se. Vyžadujeme, aby k nám okolí 77 mělo jistou míru úcty, máme určitou potřebu být někomu nebo něčemu nadřazení, předvádíme se, vyhýbáme se poškození, pečujeme o sebe a své nejbližší, máme potřebu osobní nedotknutelnosti, pořádku a řádu jevů, hry, musíme mít možnost něco odmítnout, vyhýbáme se zahanbení, přispíváme někomu pomocí a máme potřebu rozumět sobě i okolí.) Každá z těchto dvaceti duševních potřeb i jejich kombinace jsou u různých lidí různě silné, mají rozmanitou váhu. Ve vztahu k sebevraždě se dají rozdělit do dvou základních skupin. První z nich je svazek těch potřeb, které určují naši osobnost v každodennosti, jak v niterném prožívání, tak ve vztahu k lidem a světu kolem nás. Druhým svazkem jsou potřeby životní důležitosti, které jsou sice u každého člověka trochu jiné, ale bez nichž nemůže žít. U dospívajících a dospělých tyto potřeby odhalíme nejlépe dotazem na nejhorší chvíle jejich života. Podrobný rozbor okolností, které vedly k sebevraždě, dokazuje, že ve všech případech základním důvodem bývá nenasycení nebo zamezení sycení dvou až tří z oněch základních dvaceti základních potřeb lidských duševních potřeb. Z toho hlediska se dá vymezit několik stovek "příčin" vedoucích k sebevraždám. Sycení základních lidských potřeb vede k pocitu štěstí. Jejich nesycení vede k pocitu neštěstí. Pocit neštěstí nebo nepřítomnosti štěstí je přímo úměrný sebevražednosti.^ Mnozí se podivují nad skutečností, že se někdy zabíjejí lidé zdraví, bohatí, obklopení pohodlím. Za tímto podivem bývá nepochopení, co je štěstí, a jak se k němu dospívá. Štěstí není nepřítomnost bolesti, vysoká životní úroveň, pohodlí, značný podíl na moci.Štěstí je prchavý pocit, který si nejlépe pamatujeme z dětství, pokud jsme měli dobré dětství'a mohli,v něm sytit základní lidské potřeby podle toho, jak se rozvíjely. Po celý další život je pocit štěstí přechodnou odměnou za námahu.,

Jen málokterá událost je takovou tragédií, jakou je sebevražda mladistvého člověka. O to důležitější jsou opatření, která jí mají předcházet a snižovat její výskyt. Nebezpečí sebevraždy se nemá nikdy podceňovat. Většina sebevražedných pokusů mladistvých je určitým druhem volání o pomoc. Zde neplatí přísloví 78 říkající, že pes, který štěká, nekouše, i když součástí sebevražedného pokusu bývá potřeba za každou cenu si opatřit pozornost a lásku, nebo v případě starších dospívajících získat nezávislost, je třeba v sebevražedném pokusu vidět naléhavou potřebu oslovit svět dospělých. Ani tam, kde se zcela zřetelně v sebevražedném pokusu objevují prvky vydírání, bychom neměli mladistvého, který se takto chová, zavrhovat. Má těžké obtíže, které vyžadují odbornou pomoc. Značný počet i rafinovaně vypočtených pokusů o sebevraždu, jejichž jediným smyslem bylo upoutat pozornost, nebo získat výhodu, v rozporu s původním záměrem vyjde a vyžádá si oběť. Varovnými známkami hrozícího nebezpečí sebevražedného jednání jsou zmínky, náznaky nebo přímá oznámení, že mladistvý o sebevraždě uvažuje nebojí chce spáchat. Nebezpečí zesiluje výskyt sebevražd v rodině i okolnost, že se postižený o sebevraždu v minulosti již pokusil. Závažné bývá zjištění, že mladistvý má zřejmou představu o způsobu smrti a prostředcích, kterými ji chce docílit. Velmi varovná bývá souvislost kteréhokoli z těchto příznaků se známkami deprese -dlouhodobějším smutkem, nevýkonností, únavou, spánkovými poruchami, pocity viny, úzkosti, neštěstí, stejně jako s probíhajícími těžšími srážkami ve škole, s rodiči, s vrstevníky anebo v milostném vztahu.) Při jakékoli nejistotě je lepší být na bezpečnější straně vah a zařídit včasnou a účinnou odbornou pomoc. Základním pravidlem snižujícím nebezpečí sebevraždy je omezení duševní bolesti. Sebevražda je vyústěním dění, které má několik složek. V prvé řadě mezi ně patří všechny možné a obtížně odvratitelné nepřízně, které s sebou život nese, všechny větší nezdary, odmítnutí, nepříznivé náhody a nehody. Rozličná zevní i niternádění jsou různými lidmi různě chápána a prožívána a. Některá z nich některým lidem mohou způsobit těžkou a obtížně snesitelnou duševní bolest. Nebezpečí sebevraždy rychle roste ve chvíli, kdy si nositel duševní bolesti začne říkat, že je nesnesitelná a chce ji ukončit. Začne se domnívat, že jediným způsobem ukončení nesnesitelné duševní bolesti je ukončení vědomí, přesněji řečeno sebe - uvědomování,Cestou k tomu je ukončení života. Tak jako mají různí lidé různě vysoký práh cítění tělesné 79 bolesti, mají i různě vysoký práh cítění bolesti duševní. V závěru dějů směřujících k sebevraždě se tento práh snižuje. To, co lidé ještě před krátkou dobou unesli, nyní neunesou. Neunesou utrpení z vlastní bolesti. Všechny nepříznivé citové stavy, jako jsou smutek, zuřivost, bezmocnost, pocit viny, hanby, zneuctění, nepřítomnosti jakýchkoli pocitů nebo beznaděj vedou ksebevraždě jen tehdy,působí-li psychologickou bolest. ALE TO ČTENÍ Poruchy vývoje řeči a jazyka Kromě schopnosti abstraktně myslet a vyrábět nástroje nás od zvířat odlišuje především řeč. Řeč je jedním ze způsobů vyjádření jazyka, jiným je třeba písmo. Řeč je poměrně nedávnou vývojovou vymožeností a souvisí s nesouměrným vývojem levé a pravé mozkové polokoule, s praváctvím a leváctvím. Téměř u všech praváků je vyjadřování a chápání mluvené řeči v dospělosti vázáno na levou mozkovou polovinu. Pravá a levá mozková polovina spolupracují při vyjadřování a chápání

citového obsahu řeči. "Mapa" řečových funkcí v lidském mozku je známa neúplně. Odpovídá některým částem mozkové kůry čelních a spánkových mozkových laloků, některým velkým nakupením nervových buněk v hloubi mozku a jejich nesčetným vzájemným spojům včetně spojů s jinými mozkovými oblastmi. Mapu řečových funkcí dědíme aje znakem jen lidského mozku) V mozcích našich nejbližších vývojových příbuzných, šimpanzů, její podstatné části chybí. Jak ukázaly pokusy, vyvíjí se s námi řeč již před narozením, po narození se její vývoj mimořádně urychluje. Malé děti začínají žvatlat něčím, co by se dalo pochopit jako základ všech řečí. Například dobře napodobují souhlásky, ježvjejich rodném jazyce nejsou. Čím více však zvládají základy mateřského jazyka, tím víc tuto schopnost ztrácejí, což se dá prokázat již od pátého měsíce života. Obdobím žvatlání procházejí i hluchoněmé děti učící se znakové řeči. Doslova žvatlají rukama, z čehož plyne řečené-řeč je vyjadřováním jazyka, může se uskutečňovat slovy, písmem stejně jako rukama. Vazby řečové mapy vzniklé z vrozených i získaných základů na příslušné mozkové oblasti se zpevňují kolem druhého roku věku.Při úrazech nebo jiných poškozeních dokážou některé děti obrazně řečeno "stěhovat" její části do opačné mozkové poloviny, ale počínaje třetím rokem věku s tím začínají obtíže. Přesto je 80 81 mapa řečových činností dětí a dospívajících daleko tvárnější než u lidí dospělých. Poškození, která u dospělých dokážou být téměř nezvratná, může dobrá rehabilitace u dětí a dospívajících neobyčejně dobře upravit. OPOŽDĚNÝ A ODCHYLNÝ VÝVOJ ŘEČI Přibližně 3 - 4 % dětí jsou stižena opožděným vývojem řeči. Příčiny mohou být jak dědičné, tak získané, například v souvislosti s dětskou mozkovou obrnou, stejně jako při porušení sluchu nebo zraku. K podezření na opožděný řečový vývoj dospíváme obvykle ve čtvrtém až pátém roce věku dítěte. Může být součástí celkového zpoždění vývoje, ale může se vyskytovat samostatně. Může se týkat celé řeči nebo jen jejích některých složek. U dvou třetin dětí, jejichž inteligence není postižená, se cvičením dospívá k velmi dobrým nebo vynikajícím výsledkům. Asi 7 % pětiletých chlapců a 2 % stejně starých dívek vyslovuje některé hlásky chybně. Může se to týkat hlásek jednotlivých, nejběžněji hlásek r, s, l, ale také celých hláskových skupin, případně téměř všech hlásek, pak je řeč nesrozumitelná. V raných věkových obdobích jde o normální jev, jenž obvykle mizí kolem čtvrtého roku věku. Pokud však přetrvává, je nutné navštívit logopeda a začít s léčenínv Přibližně 3 % šestiletých chlapců a poloviční podíl stejně starých dívek má obtíže s tvorbou gramaticky správně uspořádaných vět. Často mluví způsobem, který se vyskytuje v telegramech. V raném věku jde podobně jako u předchozí poruchy o normální jev, který se poruchou stává až při výskytu po čtvrtém roce věku. KOKTÁNÍ Přibližně 5 % pětiletých chlapců koktá, ve stejném věku je postiženo kolem 2 % dívek. Koktání se objevuje ve vlnách vázaných na řečový vývoj mezi třetím až šestým rokem, dále při nástupu do školy a nakonec v průběhu puberty. Má dvě základní podoby, které se mohou mísit. Při první se obyčejně objevuje na počátku řeči opakování některé slabiky, druhá se projevuje, opět na počátku

řeči, zárazem. Tvorba hlásek při koktání porušena nebývá. V necelých 10% se u koktajících dětí za příčinu považuje dědičnost. Jak vyplývá ze současného výzkumu vývoje levé a pravé mozkové poloviny a jejich činností, podílí se na vzniku koktání stranová nevyhraněnost - nepraváctví, tedy pravděpodobně odlišný vývoj řečové mapy. Příčinou koktání také může být vrozené nebo získané poškození mozku. Velmi výrazným a známým původcem koktání jsou duševní vlivy. Kdo by nezaslechl vyprávění o tom jak koktání může způsobit velký úlek. Předpokládá se, že koktání je důsledkem psychických vlivů u více než dvou třetin postižených. 'Od koktání je nutné odlišovat poruchu, při které děti mluví příliš rychle, "polykají" hlásky, slabiky i celá slova, takže řeč může být málo srozumitelná a působit setřené; l zde je častou příčinou dědičná odchylka, neboť se porucha často vyskytuje v několika generacích téže rodiny. Stejně jako v předchozích případech "nuže být důvodem vrozené nebo získané poškození mozku. Postihuje přibližně 1 % sedmiletých dětí. DYSLEXIE Dyslexie je poruchou schopnosti naučit se číst, přičemž je nedotčená inteligence, možnost navštěvovat školu a obvyklé vyučování. Dyslexiítedy není neschopnost čtení dětí, jejichž inteligence je příliš nízká.nebo dětí rozvojového světa, které nemohou chodit do školy. Popsána je téměř sto dvacet let a zprvu byla chápána jako porucha zraková, mluvilo se o slovní slepotě. Více než padesát let se dyslexie považuje za svazek rozmanitě vyjádřených poruch jazyka, z nichž je porucha čtení nejzřetelnější. Základem dyslexie je porucha vazby řečových map na levou mozkovou polovinu. Je však zřejmé, že v případě dyslexie nejde o poruchu jednotnou nebo poruchu jedné soustavy. Někteří 83 badatelé nalezli dyslektiky, u nichž je podkladem poruchy odlišné zpracovávání zrakových podnětů. Dyslexie je častá. Její výskyt v rozlišných jazykových prostředích bývá různě vysoký. Tradičně vysoký výskyt se uvádí v prostředí mluvícím anglicky, obecně pak v jazykových prostředích, kde se jinak píše a jinak vyslovuje. Odhaduje se, že nějaká podoba dyslexie postihuje 2-8% dětí. Stejně tradičně se uvádí, že chlapci jsou postiženi podstatně častěji než dívky, ale nový výzkum ukazuje, že obě pohlaví mohou být postižena téměř se stejnou četností. Dyslexie se často vyskytuje pohromadě s dalšími poruchami odlišných dětí. Poruchu pozornosti s hyperaktivitou doprovází u 20 - 40% postižených, často doprovází poruchy vývoje řeči. Výrazný podíl na vzniku dyslexie má dědičnost. 30 - 40 % dyslektických chlapců má dyslektického rodiče, u dívek je toto číslo 17-18%. Podíl postižených chlapců a dívek zjištěných genetickými poradnami je 2 :1, na rozdíl od podílu 4 - 5 :1 na základě školních doporučení. Dědičnost ovlivňuje pouze některé složky schopnosti číst, například rozlišování písmen, schopnost vyslovovat čtená písmena v podobě hlásek a krátkodobá zraková paměť. Jiné schopnosti podmiňující čtení, například pochopení čteného, rychlost vnímání a schopnost vzájemného převodu čteného a písemného záznamu dědičností ovlivněny nejsou, získávají se pouze učením. V řečových mozkových oblastech dyslektických lidí byly nalezeny vývojové odchylky viditelné v mikroskopu, ale i prostým okem. U lidí žijících byly stejné odchylky doloženy zobrazovacími metodami, jak u chlapců, tak u dívek. O dyslexii se stále udržuje skupina pěti mylných představ. První říká, že dyslexii podmiňuje porucha zrakového vnímání. Ta se však týká jen menšiny dyslektických dětí, u většiny jde o poruchu vývoje jazyka.

Druhá říká, že pro dyslexii je typické zrcadlové nebo převrácené psaní písmen. Tato změna je ve skutečnosti normálním vývojovým obdobím dítěte, které se učí číst. Třetí tvrdí, že dyslektici jsou častěji leváky nebo nepraváky. Toto zjištění je důsledkem výběru pozorovaných dětí. Jestliže jsou voleny z psychologických nebo jiných klinických souborů, platí. Jakmile jsou dyslektické děti soustavně vyhledávány ve školách nebo genetických poradnách, je podíl praváků a nepraváků přibližně stejný. Čtvrtá uvádí, že zvláštní druhy výcviku ve zrakovém vnímání dyslektikům pomáhají. Protože u dyslexie jde většinou o poruchu jazykovou, tato léčba pomůže jen tomu menšímu podílu postižených, kde je skutečně základ poruchy zrakový. Konečně pátá říká, že dyslektikům pomáhají léky nebo speciální diety. Léky ani žádná zvláštní dieta dyslexii neovlivňují. Léky však mohou příznivě ovlivnit poruchu pozornosti s hyperaktivitou, která se často vyskytuje společně s dyslexii. 84 85 MILOVÁNÍ O sexualitě a lásce ŽENY A MUŽI Proč vlastně jsou lidé rozlišeni na ženy a muže ? DNK, deoxyribonukleová kyselina, nositelka dědičné informace skrytá v buněčných jádrech, se u člověka ve chvíli, kdy se jeho tělesné buňky připravují na dělení, rozčleňuje do 46 obrovských molekul. Jmenují se chromozomy. Jsou vidět v mikroskopu, genetici je rozlišují podle tvaru, velikosti a uspořádání. V tělesných buňkách jsou chromozomy ve dvojicích, takže bychom mohli říkat, že člověk má třiadvacet dvojic chromozomů. Muže od žen rozlišuje jediná z nich, které se říká pohlavní chromozomy. Označují se písmeny X a Y. Ženské tělesné buňky obsahují dva chromozomy X, mužské tělesné buňky obsahují jeden chromozom X a jeden chromozon Y. Ženy jsou tedy od mužů poněkud odlišné už na té nejzákladnější biologické úrovni, stejně je tomu u většiny ostatních živočišných a rostlinných druhů. Máto základní smysl daný miliardami let vývoje života: potomci nejsou zcela totožnými kopiemi svých předků, což při proměnách životních prostředí zvyšuje naději na přežití. Další odlišnosti budoucích žen a mužů podmiňuje odlišný vývoj některých částí jejich mozků už před narozením.'Některé oblasti vyvíjejícího se mozku jsou neobyčejně citlivé na hladiny hormonů v krvi plodu i matky. Většina lidí netuší, že varlata vyvíjejícího se plodu mužského pohlaví vyrábějí po dlouhou dobu tolik pohlavního hormonu, jako je tomu u dospělých mužů, a ten''mohutně ovlivňuje architekturu nervových buněk citlivých oblastí.)Přitom nepřímo ovlivňuje vývoj a zapojování oblastí dalších. Nějakým způsobem s tím souvisí výstavba a uspořádání například řečových oblastí levé mozkové poloviny. Stavba některých mozkových oblastí mužů a žen se tudíž liší, a to podmiňuje i odlišnosti některých činností. 86 Ukazuje se, že se dospělé ženy od mužů odlišují v řečových funkcích.v nichž jsou ženy výkonnější. Ve schopnosti zvládat prostorové úkoly bývají úspěšnější muži Prokazuje se, že schopnost žen zvládat prostorové úlohy dokonce kolísá v závislosti na jejich měsíčním cyklu, při němž se v těle mění hladiny dvou druhů ženských pohlavních hormonů. V první polovině cyklu ženy zvládají prostorové úlohy hůře než v polovině druhé. Je mylnou představou, že jsou ženy "citovější" než muži, protože jsou ženami. Jednotliví příslušníci obou pohlaví jsou nazákladě dědičných vlastností a výchovy podle okolností podobným způsobem "citoví" i "necitoví".

Další odlišnosti jsou podmíněny jak učením - dívky jsou za obvyklých okolností vychovávány jinými způsoby než chlapci -tak hormonálním vlivy, které se objeví s počátkem puberty. Biologické podklady pohlavních rozdílů, o kterých jsme mluvili, můžeme obrazně chápat jako kořeny, z nichž vyrůstá různě rozvinuté, do značné míry jedinečné a neopakovatelné lidství každé dívky a chlapce. Jeho součástí je sexualita i schopnost lásky. Jestliže nejzákladnější biologické rozdíly ukazují, že se ženy od mužů odlišují, neplyne z toho, že muži a ženy jsou dvěma druhy člověka, ale ani pravdivost názoru, podle kterého se tyto rozdíly dají opominout a ženy s muži si jsou ve všem naprosto rovni. A už vůbec z toho neplyne důvod pro nadřazenost jednoho pohlaví nad druhým. Antropologové dokazují, že alespoň v některých vývojových obdobích lidských dějin a na některých místech byly ženy nadřazené mužům, a mluví o matriarchátu. Vysvětlují, proč v dalších tisíciletích vznikla dnešní obecná nadřazenost mužů nad ženami, která trvá přes všechna prohlášení a dobrou vůli. Jedno z asijských přísloví říká, že i ten největší mužský ubožák má alespoň ženu, které může nabít. Dnes jsme svědky stejně útočného ženského protitlaku, který v současné době vzniká a organizuje se zejména ve Spojených státech a Kanadě. Domníváme se, že s ohledem na současné poznání nemají rozmluvy o tom, které z obou lidských pohlaví je lepší, smysl. Jsme přesvědčeni, že celý člověk, lidská celistvost, vzniká až zdařeným svazkem ženy 87 a muže, biologickým, duševním i společenským. Jakkoli vydařené ženy a muži jsou sami o sobě jen částmi lidství. RANÝ VÝVOJ SEXUALITY Jakmile se začnou nejmenší děti seznamovat s vlastním tělem, činí to i s pohlavními orgány, které jsou jeho součástí. S pohlavními orgány si hrají, v předškolním věku tak činí vzájemně, mezi stejnými i opačnými pohlavími, často skupinově. Jde o zcela normální součást vývoje, která by neměla pro svou přechodnost rodiče ani učitele znepokojovat. Naprostá většina lidského rodu všech dob a kultur má v dětství tento druh zkoumání a her za sebou, aniž by se z toho důvodu stala hypersexuální nebo duševně poškozenou. S nástupem do školy věc obyčejně přechází a dětem se přílišným zájmem, kontrolou, anebo dokonce trestáním dá jenom ublížit. Podstatně více než na dětech záleží v těchto souvislostech na lidech dospělých. Na jejich citu, vyzrálosti i umění taktně a přiměřeně věci vysvětlit. Mnohaletá zkušenost dětských psychiatrů říká, že mezi desítkami dětí, které byly poslány k psychiatrickému a sexuologickému vyšetření s podezřením na odchylný pohlavní vývoj, se skutečná odchylka tohoto vývoje nalezne jen naprosto vzácně. Skoro vždy jde o přílišný zájem, nepoučenost anebo nezvládání situace dospělým okolím. OIDIPŮV KOMPLEX Incest je pojem pro pohlavní styk mezi blízkými pokrevními příbuznými - rodiči, případně prarodiči a dětmi a mezi sourozenci. Všechny světové kultury, počínaje nejstaršími známými až po nejjednodušší současné, incest zapovídají a nějakým způsobem trestají. Bible i dějiny přesto znají výjimky, obvykle vázané na přežití rodu nebo politickou moc. Manželkami faraónů byly jejich sestry. Biologicky je incest nevýhodný. U potomstva, které z incestu vychází, se snadněji objevují rozmanité dědičné poruchy. 88

Sigmund Freud (1856 - 1939), zakladatel psychoanalýzy, došel z nejasných důvodů k přesvědčení, že incest je zcela běžnou záležitostí u zvířat i našich vývojových předků a měl být dle jeho názoru stejně běžným a přirozeným u prvotních lidských skupin. Citovou vazbu malého chlapce na matku s doprovodnou žárlivostí vůči otci považoval v prvé řadě za vazbu sexuální. K jejímu popisu vymyslel pojem Oidipův komplex plynoucí ze starořeckého mýtu o Oidipovi. Jádro mýtu říká, že Oidipovým rodičům bylo prorokováno, že ještě nenarozený syn zabije vlastního otce a ožení se s vlastní matkou. Pozdější vývoj psychoanalýzy přinesl pro podobnou vazbu dcery na otce a žárlivost vůči matce pojem Elektřina komplexu, odvozený z jiného starořeckého mýtu. Současnost dokazuje, že se Freud v této věci mýlil. Incest není přirozeným stavem zvířat ani lidí. Skotský antropolog Edward Westermark dokazoval už před Freudem, že incestu, alespoň mezi sourozenci, zabraňuje společná výchova od raného dětství. Vliv psychoanalýzy způsobil, že Westermarkova teorie byla zapomenuta, ale současnost ji oživila výzkumem dětí izraelských kibuců a tajwanského tradičního manželství, které se jmenuje simpua. V izraelských kibucech jsou děti všech rodin vychovávány společně od nejranějšího dětství. S rodiči se stýkají až večer. Výzkum zjistil, že mezi dětmi, které spolu vyrůstají od narození do dospělosti, prakticky nikdy nedochází k předmanželskému pohlavnímu styku. Děti, které byly společně vychovávány od narození do šesti let, také nikdy neuzavřely manželství. V tradičním tajwanském manželství simpua je předáváno děvče, určené za nevěstu, do rodiny ženichovy již v době, kdy je mladší než jeden rok, patrně na základě představy, že její výchova v ženichově prostředí od tohoto raného věku způsobí, že v manželství nebudou problémy. Opak je skutečností. Počet rozvodů manželství simpua je podstatně vyšší než u manželství uzavíraných evropským způsobem. Porodnost žen v manželství simpua je až o 30 % nižší než v manželství západního typu a dokazuje se, že i takto snížená porodnost je hlavně důsledkem tlaku prarodičů. Značný počet dvojic tohoto typu manželství v průběhu prvního roku od uzavření sňatku nemá pohlavní styk 89 a nevěra je rovněž podstatně četnější než u manželství evropského typu. Obojí zjištění se uvádějí na podporu platnosti Westermarkovy domněnky. MASTURBACE Masturbace neboli onanie je pojem pro pohlavní sebevzrušení a sebeukojení, které si jedinci navozují manipulací s pohlavními , orgány, přitom mají význam sexuální představy. Uvádí se, že . alespoň někdy nějakým způsobem masturbovalo téměř 1 00 % j chlapců a 60 až více než 80 % dívek. Stará, ač neověřená poučka sděluje, že ten, kdo tvrdí, že nikdy nemasturboval, masturbuje ' podnes. Masturbace je zcela normálním jevem, považuje se za vývojový stupeň normálního pohlavního vyzrávání. V pubertě se běžně vyskytuje vzájemná masturbace mezi příslušníky stejného pohlaví, která skoro nikdy není známkou homosexuálního vývoje. Zásah dětského psychiatra v souvislosti s masturbací mohou vyžadovat dvě okolnosti. První z nich bývají úzkostné stavy často v souvislosti s hrůzou z duševního onemocnění, které ve vztahu k masturbaci navozují některé druhy výchovy. Druhou bývá přílišná četnost masturbace. Objevuje se
Chlapci i dívky v pubertě dost často citově lnou k příslušníkům stejného pohlaví. Jev poměrně často doprovázejí homosexuální představy a dochází i homosexuálním stykům. Nejčastěji jde o náhradní chování dané obtížnou dostupností příslušníka opač90 ného pohlaví a jednotlivým událostem tohoto druhu není zapotřebí přikládat přílišný význam. Dospívání části dětí je doprovázeno skupinou potíží, které se říká krize dospívání. Její součástí mohou být i delší dobu trvající homosexuální vazby, ty bývají nejčastěji přechodné, a nahradí je svazek s druhým pohlavím. Pravá homosexualita je poměrně vzácná. S vysokou pravděpodobností bude mít víc než jedinou příčinu. Jedna ze základních příčin, alespoň mužské homosexuality, může mít biologickou povahu, kterou zcela nedávno objevil Simon Le Vay, americký neuroanatom, který nezatajuje, že je sám homosexuální. Na spodině mozku je soustava, která se jmenuje hypothalamus. Podílí se na řízení základních životních funkcí, například pocitu hladu, žízně, řízení žláz s vnitřní sekrecí, ale i tvorbě dlouhodobé paměti. Plodili se rovněž na řízení základních rysů pohlavního chování. Nervové buňky hypothalamu jsou nakupené ve skupinách, jejichž velikost se dá měřit. Jsou známy čtyři takové skupiny, které řídí pohlavní chování zvířat a je známo, že se jejich velikost u samců a samic odlišuje. Stejné je tomu u mužů a žen. Simon Le Vay ukázal, že se velikost jedné z těchto skupin nervových buněk u mužských homosexuálů blíží té velikosti, která je normální u žen.Není známo, proč tomu tak je, a není známo, jak tato nebo jiná skupina nervových buněk vypadá u lesbiček. Také není možné přímo říci, že zmenšení jedné skupiny nervových buněk v kritickém místě mozku je příčinou mužské homosexuality. Jde jen o velký objev souvislosti, něčeho, co bychom mohli přirovnat k objevu důležitého orientačního místa ve zcela neznámé krajině. Tento objev vůbec nevylučuje, že na vývoj mužské homosexuality může mít vliv určitý druh výchovy. Nesmíme zapomínat na její neuvěřitelnou tvárnost nervových buněk na jejich schopnost s rychlostí stejně neuvěřitelnou budovat úměrně vlivům ze zevního prostředí miliony spojů se soustavami jiných nervových buněk Staví tím dočasné,nebo trvalé soustavy, které je možné obrazně nazvat mapami. Činnost takových map se pak může projevovat nějakým druhem chování. Zcela nově se dokazuje, že příčina mužské homosexuality má výrazný dědičný podíl. Je vázán na genovou oblast ženského 91 pohlavního chromozomu X, takže vlohu přenášejí matky, podobně jako zmíněnou hemofilii. Objev bude vyžadovat ověření. DEPRIVACE Pojem deprivace znamená doslovně odnětí. Odejmou-li se vyšším zvířatům i lidem určitým způsobem na nějakou dobu například smyslové podněty, projeví se to rozmanitě těžkými poruchami prožívání i chování. V čím ranějším dětství k deprivaci dojde, čím je rozsáhlejší a čím déle trvá, tím jsou následné poruchy prožívání a chování trvalejší.hlubší a případně nezvratné. V předchozích částech jsme se zmínili o nezvratných poruchách jak vývoje řeči, tak citového života, které jsou důsledkem těžké deprivace. K něčemu podobnému může dojít i v oblasti života pohlavního. Poruchy se častěji objevují u dívek. Tam, kde deprivace vede u chlapců k útočnému, protispolečenskému chování, může se u dívek objevit předčasný začátek pohlavního života, doprovázený vysokou četností pohlavních styků s velkým počtem partnerů.

Příčiny jsou mnohočetné. Patří mezi ně citově oploštělá výchova i v prostředí hmotné bídy, stejně jako výchova čímkoli přesycující. Spouštěcím vlivem může být incest. Poměrně častým podkladem bývá urychlená tělesná a pohlavní dozrálost doprovázená nevyzrálostí duševní. EXHIBICIONISMUS Obnažování pohlavního ústrojí před neznámými ženami se jmenuje exhibicionismus. U dospívajících chlapců není vzácný. Nejčastěji jde o jedince obtížně navazující vztahy k druhému pohlaví. Někdy je v pozadí nízká inteligence. Postižený věří, že touto cestou dosáhne pohlavního styku. 92 SKUTEČNÉ PEKLO O závislosti na alkoholu a drogách Kromě násilí je jednou z nejvážnějších epidemií našeho světa závislost na drogách a podceňovaná závislost na alkoholu. Vyvinutá závislost na některých druzích drog má za následek stejnou úmrtnost jako nejzhoubnější nádory. U dětí a mladistvých se rozvíjí závislost na chemických látkách se všemi důsledky podstatně rychleji. Je mnoho příčin, proč se děti a dospívající stávají chemicky závislými. Příčiny se běžně se doplňují. Mladiství, kteří se stali chemicky závislými, častěji trpí některým druhem odchylného vývoje osobnosti. Mezi příznaky tohoto vývoje jsou nejistota, horší navazování trvalejších lidských vztahů, sklon k depresi. Pacienti často pocházejí z narušených rodin, jejich výchova byla nedůsledná. Vliv má napodobování vrstevníků, případně soužití s partou. Někdy trpí dlouhodobým přetěžováním úkoly, na které nestačí. V případě závislosti na alkoholu má výrazný vliv nápodoba chování rodičů a starších sourozenců. Významným vlivem je dospívání samo o sobě s krizí, která toto křehké životní období tak často doprovází. Mladiství hledají sami sebe, touží být dospělými. Nezvládají skutečnost a utíkají do světa představ.Nelze však opomenout obyčejnou zvědavost, chuť zkusit zakázané ovoce a neschopnost říci ne skupině vrstevníků, do které chtějí patřit)a která drogu nabízí.Zrovna tak nelze opominout pocit bezvýchodnosti mladých lidí dlouhodobě nezaměstnaných a rostoucí nabídku drog všeho druhu. Je mnoho druhů závislostí odlišujících se zneužívanými látkami, rychlostí vývoje závislosti, průběhem akutní i chronické otravy, i jejich vyústěním včetně možnosti vyléčení. Závislost na chemické látce určuje výskyt nejméně tří z níže uvedených příznaků : 1. Látka je zneužívána častěji ave větších množstvích, případně delší dobu, než postižený zamýšlel. 93 2. Jeden nebo několik neúspěšných pokusů, případně trvalé přání snížit příjem příslušné látky anebo jej dostat pod kontrolu. 3. Postižený věnuje mnoho času tomu, aby látku získal, nebo aby se zotavil z jejích účinků. 4. V době, kdy se má postižený věnovat plnění povinností doma, ve škole nebo na pracovišti, bývá často pod vlivem látky, případně je stižen příznaky z jejího odnětí. 5. Zneužívání látky vede k omezení nebo zanechání důležitých společenských činností, včetně povolání a využívání volného času.

6. Postižený zneužívá látku, přestože ví, že mu způsobuje nebo zesiluje bud trvalé nebo opakované společenské, duševní a tělesné obtíže. 7. Výrazný návyk na látku, což znamená, že k vyvolání stejných účinků je nutná vyšší dávka. 8. Při odnětí látky se objeví typické příznaky. 9. Postižený často příslušnou látku užívá, aby zamezil vzniku příznaků doprovázejících její odnětí. Patnáctiletý Ladislav chodil do základní školy v malém městě, kde bydlel u babičky, protože jeho rodiče byli na několikaletém služebním pobytu mimo republiku..(babička chlapce nijak pevně nevedla, říkala, že to Ladislav nepotřeboval. Považovala jej za klidného, přizpůsobivého, poslušného/V'patnácti letech se Ladislavovi rodiče vrátili a Ladislav nastoupil do pražského gymnázia. Pro Ladislava byla tato změna zátěži V probíhající pubertě se mu vrátili rodiče, které vídal jen několik týdnů v roce. Musel si zvykat na zcela jiné městské prostředí, hledat nové kamarády. Škola byla podstatně náročnější, ale i rodiče si museli zvykat na zásadní změnu životního způsobu. Pochopitelné střety, které v rodině vznikaly, řešil otec tvrdostí a zákazy, ale nesledoval, jak je Ladislav dodržuje. Maminka se chovala, jako by probíhající těžkosti neviděla. Když jí bylo zle, nakoupila si mísu sladkostí a hodiny sledovala videoprogramy. U Ladislava se rychle objevily prospěchové obtíže. Rodiče mu bez zábran dávali najevo, že zklamal jejich očekávání. Ladislav začal vynechávat školní docházku. Vztahy k jiným lidem, zvláště vrstevníkům, navazoval 94 obtížně. V gymnáziu byla skupinka spolužáků z různých, zejména vyšších ročníků, jejichž opakované přestupky a špatný prospěch je předurčovaly k vyloučení. Ladislava rychle získali. Chovali se přátelsky podávali mu sebedůvěru, zpočátku od něj nic nevy-žadovali. Ladislava vábila jejich bezstarostnost, cítil se mezi nimi volně, připadali mu svobodní a nezávislí. Nedokázal odlišit svobodu od naprosté neodpovědnosti. Po čase skupina Ladislavovi nabídla drogu zvanou perník. Ladislav, který dostával od rodičů velké kapesné, bez váhání zaplatil a drogu užil. Nikdy, jak později řekl, se necítil tak dobře, jako po této první dávce) Rodiče, kteří nesledovali, s kým se Ladislav stýká, začali po čase pozorovat u chlapce změny chování. Až ze zprávy ze školy se dozvěděli o Ladislavově záškoláctví a členství v partě.Otec se domníval, že Ladislavovi pomůže ráznou domluvou a matka se chovala stejně, jako se za tíživých okolnosti v rodině chovala vždy. Ani Ladislav, ani jeho rodiče si neuvědomili, co se vlastně rozvíjí. Ladislav v užívání drogy pokračoval, rychle se rozvinula plná závislost. Parta jej neopouštěla, protože Ladislav měl dost peněz. Po několika měsících nalezli rodiče Ladislava doma v hlubokém bezvědomí po vysoké dávce drogy. Ladislav zemřel na jednotce intenzívní péče. Od závislosti se odlišuje zneužívání, které do závislosti běžně přechází. Jestliže je možné bezpečně vyloučit závislost, pak se o zneužívání mluví, jakmile postižený opakovaně.případně trvale užívá látku, přestože ví, že mu působí trvalé nebo opakované společenské, duševní a tělesné obtíže anebo látku užije v souvislostech, které znamenají tělesné ohrožení. Užívání trvá alespoň čtyři týdny anebo se v delším období vyskytlo opakovaně. ČICHAČSTVÍ Jedním z nejrozšířenějších způsobů zneužívání chemických látek dětí a mladistvých u nás bylo vdechování par organických rozpouštědel. Nejčastěji se zneužíval toluen, ale také xylen, aceton, vzácněji éter a další, buď v čisté podobě anebo ve 95

směsích, například nejrozmanitější průmyslově užívané látky. Následkem dlouhodobého zneužívání může být těžké poškození obalů nervových vláken mozkové tkáně. V současnosti počet čichačů klesá, ale počet chemicky závislých stoupá, což plyne ze snadnější dosažitelnosti jiných drog. ALKOHOL Alkohol je v Evropě nejčastěji zneužívanou látkou. Počet mladistvých závislých na alkoholu stoupá, podobně jako roste počet na alkoholu závislých žen. U mladistvých se závislost na alkoholu může rozvinout i během několika měsíců požívání. U chlapců, jejichž závislost na alkoholu se rozvíjí před dvacátým rokem věku, projevuje se útočným chováním, častými střety se zákonem a tím, že pijí tak, aby si udržovali takovou hladinu alkoholu v těle,která jim propůjčuje pocit příjemného vzrušení, aniž by se zcela, opili, se ve vztahu k závislosti prokazuje výrazný vliv dědičnosti) Dokázal to výzkum chlapců, u jejichž biologických otců se závislost na alkoholu tímto způsobem projevovala, a kteří byli v raném věku adoptováni do nepijících rodin. Několikaleté požívání vyšších dávek alkoholu v jakékoli podobě poškozuje několika způsoby játra, včetně nezvratné a ke smrti vedoucí jaterní cirrhosy, dále poškozuje srdeční sval i svaly kosterní. Rovněž může několika způsoby těžce a nezvratné poškodit nervový systém a systém zažívací. Pití vyšších dávek alkoholu v těhotenství může těžce a nezvratně poškodit nenarozené dítě. Patnáctiletý Jožka pochází z rodiny s vysokou životní úrovní ve vinařské oblasti. Pro zlomeninu nohy byl dopraven na chirurgické oddělení okresní nemocnice. Jeho chování odpovídalo stavu, nebylo ničím nápadné. Třetí den pobytu se objevil nápadný neklid, doprovázený třesem, výrazem úzkosti, pocením. Spolupacienti, kteří si nejprve mysleli, že jim Jožka něco předvádí, po chvíli přivolali lékaře. Jožka vykřikoval, že mu po pokrývce běhají 96 pavouci a nepojmenovatelná havěť, které se bojí. Vyšlo najevo, že tento patnáctiletý chlapec onemocněl životu nebezpečným alkoholickým deliriem. Zjistilo se, že Jožka pije víno přibližně od svých deseti let, ve stoupajících dávkách, v posledních měsících pil kolem litru vína denně. Život se chlapci podařilo zachránit, ale objevila se těžká, obtížně zvratná porucha paměti. Rodiče nepřipustili, že by chlapcovo onemocnění mohlo být důsledkem závislosti na alkoholu. ZÁVISLOST MORFINOVÉHO TYPU Do skupiny látek morfinového typu patří opium, včetně opiové tinktury a opia určeného ke kouření, a opiáty jako jsou morfin, kodein a četné další. Spadají sem i polosyntetické látky, odvozené od morfinu jejichž představitelem je heroin, jakož i látky zcela syntetické, užívané lékařstvím, jejichž příkladem může být Valoron. Látky morfinového typu se zneužívají v injekční podobě, ale i v podobě kapek a tablet. Heroin prochází sliznicemi, někdy se proto šňupe. Zneužívání látek morfinového typu doprovází rychlý vývoj závislosti. Látky se zneužívají jak pro pocit blaha, tak pro odstranění velmi nepříjemných a závažných příznaků doprovázející odnětí. Otrava látkami morfinového typu se projevuje bezvědomím, velmi typické jsou zorničky očí, které jsou stažené na průměr špendlíkové hlavičky i za slabého osvětlení a dechovými poruchami. Při odnětí látky se nejprve objevuje neklid, nervozita, úzkost, touha po droze. Poté nastupuje nápadné pocení, slzení, neklid se stupňuje. Následují svalové křeče, třesavka, bolesti v kostech a kloubech, nechutenství. Příznaky se v dalším průběhu stupňují, objevuje se nespavost, stoupá krevní tlak i teplota, součástí je nevolnost doprovázená zvracením, průjem, ztráta na váze. Obličej postiženého

rudne a dostává charakteristický výraz. 97 KOKAIN Kokain se stává ve Spojených státech jednou z nejrozšířenějších drog. Odhad říká, že v této zemi jej užívá šestinásobek počtu lidí, kteří zneužívají heroin. Kokain alespoň jedenkrát okusil každý druhý Američan ve věku 25-30 let. Původně se kokain nejčastěji šňupal, nyní je rozšířená podoba zvaná "crack", která se kouří. Závislost na tuto formu vzniká stejně rychle, jako při podání do žíly. Udává se, že mezi první dávkou kokainu a vývojem plné závislosti uplynou dva až čtyři roky, což znesnadňuje vyhledávání postižených a včasný léčebný zásah. Při prvních podáních vyvolává kokain pocit hlubokého vnitřního uspokojení doprovázený pocitem čilosti. Látka prohlubuje prožívání všech radostí. Prostředí je vnímáno nezkreslené, s pocitem intenzity. Stoupá sebedůvěra, klesá úzkost, styk s jinými lidmi je snadnější. Droga poskytuje pocit sytosti, potěšení z jídla se tudíž nezvyšuje. Lidé užívající kokain jej často doplňují jinými drogami, což směřuje k odstranění některých nepříjemných složek, například úzkosti, která se může do pocitu radostné nálady mísit. Přibližně 10 -15 % lidí, kteří zkusí kokain šňupat, se stane závislými. Při vyvíjející se závislosti postižený zvyšuje dávky, které opakuje i po třiceti minutách. Dávky si bere 4 - 24 hodin, ale také desítky hodin, od jednoho dne v týdnu po podávání každodenní. Lidé závislí sdělují, že v průběhu tohoto stavu je celé jejich nitro zaměřeno na kokain. Vše ostatní-jídlo, spánek, citové vztahy, peníze, jakákoli odpovědnost, ztrácí na smyslu. Okamžitě po odeznění účinku dávky se dostaví několikahodinový až několikadenní pocit propadu. Počne neklidem, nechutenstvím a smutkem, doprovázeným touhou po kokainu. Následuje pocit únavy, nespavost s význačnou touhou po spánku, touha po kokainu ustává. Pak přijde vyčerpanost, velká spavost doprovázená výrazně zvýšeným příjmem potravy. V dalším období, které trvá od jednoho do deseti týdnů, je spaní opět přiměřené, nálada nepokleslá, úzkost nevysoká, ale poté přijde pocit šedivého světa, vyčerpanosti, úzkosti, a znovu značná touha po kokainu. Poté se nálada upravuje, jedinec zatouží po kokainu jen někdy. Stav může buď přejít do abstinence) nebo 98 postižený, zvláště ve středním údobí následujícím po odnětí, začíná kokain zneužívat znovu. MARIHUANA Zdrojem je indické konopí. Kouří se buď samostatně nebo ve směsi s tabákem, často skupinově. Účinek je do jisté míry odvislý od očekávání i bezprostředních souvislostí, v nichž se užívající nacházejí.Závislost na marihuaně je psychologická. Tělesná závislost ani návyk se nerozvíjejí(přijímané dávky nejsou stupňovány. Po vysazení se neobjevují příznaky z odnětí Pro zneužívání je typické urychlení srdeční činnosti, zarudlé oči se zduřelými spojivkami, příznaky kataru horních cest dýchacích, neklid, zvýšené vnímání zvukových podnětů. Doprovodná je rozjařená nálada, bezstarostnost, změněné vnímání času i prostoru, snížená je schopnost usuzovat. Bývají poruchy paměti i zvýšené sebevědomí. Stejně jako může růst míra soucitu a potřeby pomáhat druhým, může narůstat podrážděnost a zmatenost. Užití vysoké dávky doprovází změněné vnímání zrakových i sluchových podnětů popisované pojmem "rozšířené vědomí", byť se ve skutečnosti sebeuvědomování zužuje. Někdy jsou barvy prožívány jako tóny a naopak. Doprovodným jevem mohou být iluze, kdy je vnímaný objekt zaměněn za něco odlišného nebo i halucinace, kdy jsou postižení přesvědčeni, že vnímají jevy, které se ve skutečnosti v jejich okolí neodehrávají. Většina dospívajících je i při těchto dávkách spíše pasivní, ale při dlouhodobém užívání vysokých dávek se může projevit úzkost, útočnost a úvahy o sebevraždě.

Bylo vysloveno podezření, že užívání marihuany může být příčinou vrozených vad dětí, které se narodí závislým matkám. Hlavním nebezpečím marihuany je, že slouží jako úvod k zneužívání nebezpečnějších drog. ,99 HALUCINOGENY

,

Představitelem je LSD 25, látka odvozená od lysergové kyseliny. Látka je vysoce účinná v nepatrných množstvích. Po požití se mění vědomí, citové prožívání, myšlení, objevují se halucinace a mění se prožívání času i prostoru. Její zneužívání je vzácnější než u ostatních drog, patrně pro obtížnější dostupnost. AMFETAMIN Účinek amfetaminu se v mnohém podobá účinku kokainu. Po požití se dostavuje pocit dobré nálady, zvýšení energie, sebedůvěry, radosti ze života. Snížená je potřeba spánku. Dlouhodobé zneužívání je nebezpečné. Vznikají těžké duševní poruchy blízké jedné podobě schizofrenie. HRÁČSKÁ ZÁVISLOST Novým jevem, který se rychle rozšiřuje, je hráčská závislost. Některými rysy se podobá závislosti na chemických látkách, například návykem. Velká část lidí ve všech kulturách se účastní her, při nichž se dá něco získat. Závislými se však naštěstí stává jen malá menšina. Zevním důvodem, proč hráči, kteří se stali závislými, hrají, je peněžní zisk. Uvádí jich to kolem dvou třetin, přestože vědí, že ztráty vždy převažují. Asi 80 % hráčů hraje dál, protože věří, že v dalším kole vyhrají, přestože jich téměř polovina v předešlém kole ztratila. Hraní nepochybně mění hráčův niterný stav. Hru prožívají jako příjemně vzrušující. Většině z nich se při hře zrychluje srdeční činnost.Hráči snášejí ztráty, protože pevně věří,že příště vyhrají,důvěřují svému hráčskému umění případně hráčskému systému, který vymysleli, Běžná je zcela zcestná úvaha, které se říká hráčský omyl, jejíž náplní je jistota, že velká současná ztráta nutně musí přinést velký zisk v budoucnosti, 100 Lidé stížení hráčským omylem se dopouštějí často další chyby tím, že se pokoušejí dohánět ztráty stálým zvyšováním vkladu. Dospívající a mladí dospělí, kteří se stali hráčsky závislými, se odlišují od ostatních hrajících, kteří závislosti nepropadli.nejhorší schopností řešit problémy a nižší sebekontrolou. Dosti častá je porucha pozornosti s hyperaktivitou bud v minulosti nebo pokračující. Běžná bývá nižší míra sebeúcty. Požívání alkoholu hráčskou závislost posiluje snížením sebekontroly i úzkosti doprovázené zvýšenou útočností a nepromyšlenými, okamžitými odpověďmi na podnět.Lidé stížení hráčskou závislostí se ocitají v uzavřeném kruhu. Hraje příjemným podnětem a hráč věří, že vyhraje, což zvyšuje pravděpodobnost dalšího hraní. Občasná výhra toto přesvědčení prohlubuje a zvyšuje míru příjemného prožívání hry. Ztráta prohloubí pocit nízké sebeúcty, peněžní obtíže i společenský tlak, což vede k další hře, jejímž cílem je zbavit se těchto nepříjemností. bludná spirála)hráčské závislosti se tak dostává do dalšího "kola".

Čtrnáctiletý Martin je nejistý, úzkostný, má značnou nadváhu a nemá kamarády. Jeho rodiče jsou úspěšnými podnikateli. Doma je stále značná peněžní hotovost, která se používá na přímé platby. Martin je okouzlen prostředím heren, které zná z videoprogramů. Jeho snem je pobyt v Las Vegas. Martin začal navštěvovat hernu na okraji Prahy, nedaleko svého bydliště: Přál si vyhrát vysokou částku, aby oslnil jak své vrstevníky, tak rodiče. Peníze na hráčské vklady bral doma bez vědomí rodičů. V průběhu dvou měsíců prohrál šedesát tisíc korun, nicméně šťastně sděloval, že dvanáct set korun vyhrál. K závislosti na hracích automatech se přidružovalo záškoláctví, podvody a lži, kterými zakrýval krádeže peněz doma. Rodiče Martina dopravili k psychiatrickému vyšetření až poté, co zjistili ztrátu mnoha tisíc německých marek. Vyšetření doložilo rozvinutou hráčskou závislost. 101 PŘISTUP BLÍŽE! O neobvyklých zkušenostech a nových náboženských hnutích Dva zcela nedávné rozsáhlé výzkumy provedené ve Spojených státech a Kanadě zjišťovaly, jak často se mezi dospělými lidmi považovanými za zcela normální vyskytují zkušenosti, kterým se říká přenos myšlenek na dálku (telepatie), jasnovidectví, věštecké sny, posedlost démony, případně živou nebo mrtvou lidskou bytostí, styk s duchy nebo jinými silami tohoto druhu nebo znalost minulých životů. Zjistilo se, že zkušenosti tohoto druhu jsou mezi lidmi považovanými za duševně normální zcela běžné. Pocit, kterému se říká iluze viděného nebo prožitého, tedy pocit, že ve zcela novém prostředí nebo ve zcela nových okolnostech jedinec už jednou byl nebo je prožil, udalo 55% vyšetřovaných. Pocit, že sny mohou mít věštecký obsah, udalo 18 % lidí. Přenos myšlenek na dálku zaznamenalo 16 %, jasnovidnou schopnost, tedy předpověď budoucnosti 6 %, styky s duchy a podobnými silami 5 %, znalost svých minulých životů 4 %, a schopnost přemísťovat na dálku předměty myšlenkovou silou 1 %. Četnost výskytu těchto zkušeností je v nezávislém vzorku kanadské veřejnosti stejná jako mezi Američany. Podrobný rozbor tohoto překvapivého zjištění dokázal, že mají nejčastěji jediného společného jmenovatele. Je jím nějaký druh tělesného, pohlavního nebo duševního zneužívání v dětství, kterému říkáme duševní poranění. DUŠEVNÍ PORANĚNÍ Těžká Duševní zátěž se stává duševním poraněním, jakmile způsobí poruchy paměti, poznávání a sebeuvědomování. Duševní zátěže vznikají z nejrozmanitějších důvodů. 102 Mohou se pomalu rozvíjet, nebo být náhlé, mohou být lehké i velmi těžké, stejně jako jednorázové nebo dlouhodobě opakované. U podstatné části zdravých lidí postižených duševními zátěžemi prožívanými jako těžké, se může objevit svazek poruch vnímání i poznávání, paměti i sebeuvědomování. Příčinou může být přírodní katastrofa, válečné události, postižení dopravní nehodou, stejně jako zneužití v dětství nebo dospívání. Postižení jedinci trpí pocitem zmatenosti, někdy doprovázeným pocitem nadměrné bdělosti. Nejsou schopni přijmout a zvládnout nové informace, chovají se i mívají pocit jako by jimi byli přehlceni. Jejich pozornost je zúžená, mnohé z proměn v okolí jim uniká, ale přitom je rozptyluje každý podnět, který rozliší, doslova na sebe strhne pozornost. Časté jsou potíže se soustředěním.

Běžné jsou paměťové poruchy. Mučivě se vracejí sny, v nichž se duševní poranění znovu a znovu prožívá.Postižení si události, které je zranily, pamatují do nejmenších podrobností. Vrací je k nim i docela povrchní souvislosti, podněty, které mají něco společného. Stává se, že své poranění znovu a znovu prožívají i ve stavu bdělém. Častý je pocit změněného toku času, který se bud jakoby zastavuje, nebo se začíná mimořádně zpomalovat. Okolní prostředí i okolní dění připadá postiženým neskutečné, málem snové. Nestarají se o žádnou činnost, snaží se jakékoli činnosti vyhnout, vyhýbají se i přemýšlení. Stahují se do sebe. Často mívají pocit, že věci, které se kolem nich dějí, se jich netýkají, jako by byly něčím vzdáleným a jako by šlo o někoho jiného. Někdy se objevuje pocit odděleni od vlastního těla. Smyslové vjemy, myšlenky i pocity rovněž připadají vzdálené. Omezená bývá schopnost citového prožívání, častý je pocit otupěni. K tomu se připojují příznaky úzkosti. Buší srdce, dostavuje se neklid, třes, mohou být obtíže s polykáním, pocit únavy, závrativost, spánkové potíže Strach, že se blíží vlastní smrt Za týden od těžkého jednorázového duševního poranění se dají doložit některé z vyjmenovaných příznaků-jednotlivě nebo ve skupinách - u poloviny až tří čtvrtin postižených. Nejčastější jsou to poruchy pozornosti, jejichž jednotlivé druhy se objevují u přibližně 70% postižených, následují je různé druhy poruchy 103 paměti prokazatelné u přibližně 30 - 50 %. U stejného podílu se dá prokázat porucha prožívání času. Počet i síla příznaků ubývá s časem, za čtyři měsíce od poranění některé z příznaků postihují od několika málo do několika desítek procent, nejčastější jsou přetrvávající poruchy pozornosti. K závažnějšímu vývoji dojde, jakmile se začne těžké duševní poranění opakovat, čím je těžší a v čím ranějším věku dítě postihne. Vyšetřování značného počtu dospívajících dětí, trpících popsanými příznaky v různých kombinacích, ukázalo jejich vazbu na těžké tělesné trestání, na výsměch) kterého se jim dostávalo od rodičů v nečekaných chvílích, na jakoukoli podobu pohlavního zneužívání'. Děti mívají pocit,že je rodiče nemají rádi, nechtějí je)špatně snášejí vypjaté pracovní nároky, hádky a další srážky mezi rodiči. Opakuje se přání vlastní rodinu opustit a žít s rodinou jinou. HYSTERIE Velcí autoři minulosti zjistili, že jedním z kořenů vývoje osobnosti, která byla pojmenována hysterickou, může být duševní zraňování v raném dětství. Na klasických hysteriích jsou nejnápadnější divadelní rysy v chování. U postižených se objevují nejrozmanitější druhy obrn a jiných poruch hybnosti, poruchy vnímání, slepota i hluchota, stavy bolesti. Přes pečlivé vyšetřování se nenajde orgánový podklad těchto obtíží. Neurologické vyšetření ukáže, že poruchy kožní citlivosti neodpovídají příslušným anatomickým oblastem. Dnes už jsou vzácnější záchvaty připomínající záchvat epileptický. Na rozdíl od něj se hysterický záchvat odehrává téměř vždy před svědky, nedoprovází jej pokousáni a odchod moči. V duševní oblasti bývá nejčastěji udávána porucha paměti a rozmanité stavy/změněného vědomí. Uvádí se, že postižení jsou si vědomi důvodů svého chování i chování samého jen částečně.'Smyslem jejích chování bývá získání nějaké výhody nebo odstranění čehokoli, co za nevýhodné nebo tíživé považují. 104 Čas od času se u dospívajících ve školách vyskytuje hysterická epidemie. V jejím průběhu bývají postiženy spíše dívky. Nápadné bývá prohloubené a zrychlené dýchání doprovázené nejrozmanitějšími tělesnými a duševními příznaky připomínajícími například náhlou hromadnou

otravu. Na rozdíl od ní se příznaky šíří prostřednictvím zvukových a zrakových podnětů. Nepostižení jedinci nějakou dobu sledují postižené a pak se u nich projeví podobné příznaky. Vyšetření účastníků jedné z hysterických epidemií ukázalo, že se dospívající, u nichž příznaky propukly, liší od svých vrstevníků, kteří byli ve stejné situaci a příznaky u nich nepropukly. Postižení byli spíše" stonavými dětmi", měli tedy větší zkušenosti s tím, že se při onemocnění stávají středem pozornosti. Také měli o něco horší prospěch. Ale podstatné je, že děti s příznaky pocházely s daleko vyšší četností z rozvedených rodin nebo rodin, kde jeden z rodičů zemřel, takže je možné předpokládat duševní poranění v minulosti. Soudobé popisy hysterické povahy a chování se od klasických odlišují natolik, že se sám pojem hysterie do jisté míry opouští. Mnoho znaků, které jsme popsali v předchozích odstavcích o některých důsledcích duševního poranění, zejména takzvané neobvyklé prožitky, by se dříve chápaly jako příznaky hysterické. NOVÁ NÁBOŽENSKÁ HNUTÍ V posledních desetiletích začaly v průmyslově rozvinutém světě početně přibývat nové druhy náboženských hnutí. Jejich myšlenkové kořeny nejčastěji tkví ve směsích převzatých z rozmanitých náboženství dálného Východu, případně jde o větve vyrůstající z křesťanství či náboženství židovského. Sociologové se domnívají, že jde o projevy krize průmyslové společnosti a jejích hodnot, určitý druh odporu proti životu zaměřenému jen na hmotné statky. Svůj podíl má jistě i'hromadná nejistota a úzkost, doprovázející pocit trvalého ohrožení. Některá nová náboženská hnutí, rychle se šířící do Čech a rozsáhle ovlivňující dospívající a mladé lidi, se podle společných 105 znaků dají nazvat charismatickou skupinou, tedy skupinou, která něčím své přívržence doslova očarovává. , Charismatické skupiny všech druhů mají tři společné znaky: 1. vysokou soudržnost, 2. společně sdílenou hlubokou víru, 3. výrazně ovlivňují chování svých členů. Soudržnost skupiny je výslednicí všech sil zaměřených na to, aby se její členové podíleli na uchování, životě a růstu skupiny Vysoká soudržnost je podkladem ochoty členů skupiny mnoho obětovat pro jiné členy skupiny, chránit je před zevním tlakem, pomáhat Čím vyšší je soudržnost skupiny, tím více se v ní ulevuje jedincům, které do ní přivedly duševní obtíže. Průzkum provedený mezi členy jednoho nového náboženského hnutí ukázal, že před tím, než se k hnutí připojili, hledala téměř třetina členů psychologickou nebo psychiatrickou pomoc a 9 % mělo za sebou psychiatrické léčení v souvislosti s poruchami citového života. Společně sdílená hluboká víra je stejně důležitá jako soudržnost skupiny. Čím hlubší je víra, tím větší je úleva. Stejná je podstata léčebného vlivu šamanů nejrozmanitějších kultur. Čím hlouběji postižený věří, že mu šaman pomůže, tím víc se mu uleví. Složkou společně sdílené hluboké víry bývají skupinově navozované stavy změněného vědomí podněcované zvláštnostmi prostředí, uspořádáním společných obřadů, případně hudbou. Soudržnost skupiny, společně sdílená hluboká víra i stavy změněného vědomí jsou silami rozsáhle ovlivňujícími a kontrolujícími chování i citové prožívání členů hnutí. Podstatný je takzvaný účinek úlevy. Jak nově získaným členům, tak starším příslušníkům hnutí se ulevuje od duševní tíhy, spolupracují. V opačném případě pocit jejich napětí a tíhy roste.

Některá nová náboženská hnutí získávají členy rychle. Výzkum provedený v hnutí, které se jmenuje Církev sjednocení (Unification Church), jehož vůdcem je proslulý reverend Moon, ukázal, že získávání nových členů začíná obyčejnou pozvánkou na společný víkend. Téměř třetina pozvaných však zůstává 106 o několik dní déle a 9 % se připojí ke společnému pobytu na celé tři týdny, které připomínají určitý druh výcvikového kurzu. Jedinci, kteří zůstávali déle než na víkend, sdělují, že je do značné míry ovlivnila a zaujala soudržnost skupiny, jejímiž hosty se stali Začali také mnohé z předkládaných článků věrouky považovat za své. Jakmile se jedinec stane členem skupiny, stane se jeho jednání předmětem kontroly. Na jedné straně se to u nových členů tohoto hnutí projevilo výrazným poklesem užívání alkoholu a drog, na druhé straně naprostou poslušností vůči představeným skupiny. Reverend Moon například osobně vybíral členy budoucích manželských párů, které ve svém hnutí zasnuboval. 87 % z nich uvedlo, že ve svém protějšku, reverendem vybraném, neměli žádné zvláštní zalíbení, nicméně poslechli. Po tříletém odstupu bylo v hnutí nadále činných 95 % jedinců, kteří se stali členy. Manželským partnerem u 88% z nich byl rovněž člen hnutí. Mimořádný vliv této, jakož i dalších charismatických skupin na své členy, se vykládá účinkem kleští..Charismatická skupina vymezí a soustavně odsuzuje chování určené za špatné a trestá je. Zároveň poskytuje úlevu a odměnu za chování skupinou vymezené jako dobré. Dobré je chování, které přispívá k zachování,případně rozšíření skupiny a udržení jejího vnitřního mocenského žebříčku. Jedna z činností společenských vazeb charismatických skupin je,vymezení hranic vůči lidem, kteří ke skupině nepatří a kteří by mohli být narušiteli.Členové charismatických skupin se uzavírají proti vlivům zevního světa. Narušení pravidel života skupiny považují za narušení sebe. Nešťastní rodiče, marně se obracející na nejrozmanitější společenské instituce a požadují pomoc při získání svých dětí, které se staly členy některé sekty, se často táží, PROČ se jejich, dosud často poslušné, milé, klidné, bystré a úspěšné dítě členem sekty stalo. Jedním z možných důvodů je, že mnozí současní rodiče jsou dětmi, které byly vychovávány v jeslích to jest v kolektivním zařízení .před třetím rokem věku. Těmto dětem běžně chybí pevná a jistá obousměrná vazba k jednomu dospělému, která je u člověka a antropoidních opic normální a je zdrojem podvě107 domého vše prostupujícího pocitu bezpečí a jistot. Jestliže tato základní niterná jistota není nasycena, stává se svět malému dítěti nejistým, případně ohrožujícími V jeslích, kde mívají sestry na starost velký počet dětí najednou, se běžně vydávají ve jménu zvládnutí všech možných rizik příkazy napjatě, někdy až útočně, v časové tísni. V oslovování dětí převládají příkazy a zákazy. Často převažují záporná hodnocení dětského chování, vzezření i vlastností, a to jak jedinců, tak celé skupiny, které dospělí, mající jesle na starosti, považují za jediný prostředek, jímž se dá chování skupiny zvládat. Tento druh výchovy se uloží do podvědomí dětí a zůstává tam až do chvíle, kdy se samy stanou rodiči. Aniž si plně uvědomují, co dělají, v nejlepší vůli opakují s vlastními dětmi to, co samy zažily a byly naučeny. Stejně, jako se stalo jim, nedají vlastním dětem pocit jedinečnosti, dostatečné lásky, dostatečné míry bezpečí, osobního jedinečného a neopakovatelného přístupu. Niterný svět jejich dětí se tím, aniž si to příliš uvědomují nebo chtějí, začne podobat jejich vlastnímu niternému světu z raných období. Stejně, jako se stávalo jim, nenaučí své děti umění zvládat plodným způsobem tok času, tvořivě jej využívat. Všichni byli totiž nacvičení nato, že

někdo nějakým způsobem rozhodne, co se smí a nesmí, jak se musí přizpůsobovat skupině, přesněji řečeno často zoufalé tísni dospělých, kteří za skupinu odpovídali. Tvořivý, citově rozvinutý jedinec se obvykle neptá po smyslu života, protože svým životem a tvořivostí smysl životu dává Dítě, kterému bylo příliš veleno, nemívá základní pocit jistoty a bezpečí světa, "nemá plně samo sebe", s čímž souvisí neschopnost nebo neochota stanovovat vzdálenější životní cíle ve jménu vlastního lidského růstu nebo zrání. Nadto je běžné, že dospívající s tímto > stupněm niterných nejistot žijí ve světě hmotného dostatku, jsou vysoce inteligentní, ale chybí jim cosi v srdci. Ani oni sami, ani jejich rodiče nevědí, co to je. V tomto okamžiku se dospívající může setkat s představitelem některého řz nových náboženských směrů. Zažije nový druh zkušenosti s dospělou autoritou. Ta zpočátku vystupuje vždy (vlídně, skoro láskyplně, působí dojmem naprosté niterné jistoty. Dospívající poprvé zažije, že(někdo z dospělých jej přijímá jaký nebo jaká je.,Dospívající je sycen učením, které mu poskytuje 108 pocit pevné jistoty a zakotvení ve světě, a zároveň je obecným výkladem světa. Sekta promlouvající k nejistému dospívajícímu se chová podobně, jako "teta" z jeslí. S tím rozdílem, že je vždy zpočátku - láskyplná a vlídná, a kromě toho poskytuje dospívajícímu vědomí, že je neopakovatelným jedincem v jejím náručí. Spolu s tím postupuje odcizování dospívajícího vlastní rodině. Sekta se stává vyšší autoritou, novým, základním naplněním, smyslem života. Sekta toto vědomí technicky posiluje skupinovými zážitky změněného vědomí při společných modlitbách, zázracích, důkazech vyvolenosti, k čemuž bývají užity nejrozmanitější prostředky, od skupinové hypnózy přes zneužití chemických látek po probuzení a zneužití sexuality. V tomto stupni ovládání jedince se na počátku ukazovaná hedvábná rukavice sekty mění na železnou pěst, která zcela jednoznačně a nesmlouvavě říká, co se musí a nesmí myslet, cítit, dělat. Místo toho, aby jedinci sekta pomohla naplnit jeho vrozené a získané možnosti tvořivým způsobem, vyrobí sekta z lidské bytosti něco podobného robotu, Pověsti z karibské oblasti, doprovázené pozorováními, mluví o zombiích.Zombie jsou mrtvé lidské bytosti, které čarodějové oživují, aby pro ně vykonávaly jakékoli práce. Nedávný výzkum doložil, že zombie nejsou výmyslem. Jde o zločiny, při kterých místní kouzelníci užívají dva druhy jedů, z nichž prvý navodí stav blízký klinické smrti, a druhý stav zúženého vědomí, při němž člověk poslouchá povely jako stroj, bez vlastní vůle. Magda, které je necelých osmnáct let, se nemůže dočkat plnoletosti. Pochází z rodiny s vysokou životní úrovní, jeden z rodičů je vysoce postaven. S Magdou rodiče neměli nikdy žádné potíže, ani ve výchově, ani ve škole. Byla vychovávána demokraticky, bez autoritativního vedení. Podle rodičů ani dalších lidí nebylo v Magdině výchově žádné zvláštní pevnosti zapotřebí. Magda je vysloveně krásná dívka. Říká, že celý život toužila zažít něco zcela mimořádného. Stala se členkou sekty, která vyznává satanismus, což znamená vyznávání zla, smrti, pohrdání všemi lidskými hodnotami. Magda je okouzlena přísností a útočností, s níž musí vykonávat úkoly zadané vůdcem sekty. Počká do své 109 plnoletosti, pak opustí domov a začne cele žít jako členka sekty. Psychiatrovi sděluje, že prostředky k životu bude vydělávat prostitucí pod dohledem sekty. Magdino chování rodiče zpočátku chápali jako záškoláctví, poté se začali hluboce stydět a bát. Ze strachu z ohrožení rodinné pověsti odmítli nabízené umístění Magdy v psychiatrickém zařízení, jehož smyslem bylo přerušit závislost, která

mezi Magdou a sektou vzniká, a která se v mnohém podobá závislosti chemického druhu. V Magdině osobnosti byly v minulosti prvky, které lze hodnotit jako hysterické: zneklidňující pocit nespokojenosti se vším, doprovázený trvalým pocitem napětí, touha být středem pozornosti, vynutit si uznání, vzbudit citovou odpověď okolí jakéhokoli druhu - závist, soucit. Nápadná byla potřeba žít pestřeji, dobrodružněji, hodně si užít, aniž by to stálo skutečnou a tvořivou osobní námahu. Magdě bylo příjemné, když ji někdo litoval. Magda se netají účastí na černých mších své sekty, aniž je jisté, do jaké míry jde o její fantazii. Říká, jakou má radost z ohromení svých rodičů. Mnozí lidé se podobně jako v souvislosti s narůstající zločinností ptají po možnosti zásahu státní moci proti náboženským sektám. Jejich zvýšený výskyt je znakem demokratické a pluralitní společnosti. Mocenské potlačení vede pouze ke kriminalizaci sekt a určitému přechodu do ilegality, čímž se stávají vnitřní vazby sekt ještě pevnější Účinnější než potlačování je prevence. Děti i mladí lidé by měli vědět, že sekty jsou, jak získávají další členy, co to znamená přijít o vlastní duši a dostat duši náhradní, která patří sektě. JE DIVNÝ Vývoj poruch osobnosti. Schizofrenie Většina z nás asi ví, co znamená pojem paměti, myšlení, řeči nebo vědomí. Většina z nás užívá pojem osobnost nebo charakter a rovněž ví, co se jimi má na mysli. Pojem osobnost) je však velmi těžké vymezit. Obvykle se jím má na mysli nějaký trvalý druh chování i postojů, setrvávající vlastnosti,1 určitý víceméně trvalý a opakující se způsob, jímž jedinec užívá vlastní vlohy ve vztahu k proměnám zevního prostředí, vztah k sobě i lidem kolem sebe. Ještě těžší je vymezení pojmu normální osobnosti, protože takové vymezení zároveň určuje, kdo, případně proč normální není. Ve vlastním kulturním prostředí většina z nás dobře rozliší krajnosti člověka obvykle myslícího, cítícího, žijícího, chovajícího se, od člověka, jenž se výrazně v nějakém směru odlišuje. Pojem obvykle obyčejně chápeme jako pojem normálně. Výraznou odlišnost chápeme jako něco nenormálního a mnozí z nás v témž okamžiku začnou uvažovat, že jde o cosi chorobného. V tom mohou, ale vůbec nemusí, mít pravdu. Velmi odlišně mohou myslet, cítit a chovat se lidé v nějakém směru geniální, kteří vůbec nejsou nemocní,x,přestože je jejich okolí za divné nebo nemocné běžně považuje. Chování, které v současném New Yorku vyvolává nanejvýš pokrčení ramen, by v současném Tokiu s jeho tisíciletou tradicí zdvořilosti mohlo vést k psychiatrické diagnóze útočné osobnosti. Velmi svízelné je vymezování poruch osobnosti vztahem k ostatním lidem, rodině, přátelům, celé společnosti. V tomto vymezování je skryté velké nebezpečí. Mlčky totiž předpokládá, že skupina, ať je to rodina, obec nebo celá společnost, je více méně v pořádku a porušený je jedinec, který má nebo vytváří obtíže. Bylo to však právě naše kruté století, které dokázalo, že pravdou může být pravý opak. 111 Přes všechny výhrady a obtíže se porušená osobnost přece jen dá poznat, a často ji rozliší i lidé se základním vzděláním, i když neumějí pojmenovat o co se jedná. Nejprostší vymezení porušené osobnosti zní, že jde o jedince který se od doby dospívání nebo rané dospělosti víceméně trvale chová způsobem, jenž poškozuje jeho nejrozmanitější společenské vztahy, anebo mu způsobuje značné niterné trápení. Psychiatrické vyšetření přitom vyloučí jiný druh poruchy. Porušená osobnost se vyznačuje tím, že má některou vlastnost nebo jejich soubor vyjádřený nadměrně. Jako by šlo o krajnosti toho, co všichni známe u sebe nebo svých bližních. Všichni známe chvíle, kdy jsme podezíraví, jsme zvýšeně citliví vůči maličkostem. Stává se, že toho moc

necítíme vůči svým bližním a žijeme ve světě fantazie. Býváme nerozhodní, krajně opatrní, plánujeme do nejmenších podrobností. Nebo se v nás odehraje citová bouře, kterou musíme projevit navenek. Můžeme být velmi závislí na druhých lidech, vyžadovat, aby se o nás starali, ujišťovali nás o své přízni nebo lásce. Stejně tak můžeme být podráždění, útoční, úzkostní, se sklonem vidět všude nebezpečí, být nejistí. Býváme i zbrklí, uděláme něco, aniž bychom přemýšleli o následcích. Naše nálada může kolísat, pociťujeme chvíle, kdy jsme nevýkonní, unavení nebo naopak. Snad až na světce se většina z nás během života s některým z těchto druhů prožívání přechodně u sebe setkala, a případně se pod jejich tlakem nějakou dobu chovala. Při porušené osobnosti se skupiny některých z těchto vlastností vyskytují víceméně trvale, ve značně silné podobě. Lidé říkávají, že je čehosi moc. Všichni můžeme být někdy podráždění, nudit se a naše nálada může kolísat. Jeden z typů porušené osobnosti však charakterizuje trvalé a prudké kolísání nálady, nápadná zlostnost nepřiměřená podnětu, neschopnost být chvíli sám, trvalý pocit nudy, zbrklost a nepromyšlené jednání, neschopnost vytvořit pevnější vztah k jinému člověku, sebepoškozování. Osobnost s protispolečenskými rysy jsme popsali v části o násilí. Dalšími svazky vlastností, které vymezují různé druhy poruchy osobnosti, bývají: 112 - mimořádná vnímavost na všechny podněty, které by jen mohly mít k jedinci nějaký vztah,podezíravost, vysvětlování všech událostí světa a života nějakým druhem spiknutí -citový chlad, nezájem o jiné lidi,/rozmanité druhy výstřednosti, zaměření na vlastní nitro, život ve fantazii, - nerozhodnost, pochybování, krajní opatrnost/pedanterie, neschopnost přizpůsobovat jednání proměnám podmínek. - dramatické zveličování všech událostí s důrazem na vlastní osobu, touha po vzrušení s chováním, které trvale nějakým způsobem manipuluje s druhými lidmi, - neschopnost převzít za sebe odpovědnost nápadné podrobování se přáním a záměrům druhých lidí, potřeba být stále ujišťován o platnosti vzájemného pouta,"pocit bezmoci při zjištění, že taková vazba končí, -.trvalý pocit napětí, pocit , že svět je přeplněn nebezpečím přecitlivělost vůči odmítnutí, omezování možností vlastního života pro vnitřní nejistoty, - 'neschopnost zvládnout hněv, rozvážit situaci, neschopnost přemýšlet před jednáním, doprovázená kolísáním nálady a nepředvídatelností jednání, - přepjatá citlivost vůči způsobům, kterými jiní lidé jedince hodnotí nadměrná sebeláska, vědomí vlastní velikosti, neschopnost vcítit se do pocitů druhého člověka. Podle toho, z čeho různí badatelé vycházejí, se odhaduje, že porušenou osobnost má ve městech kolem 10 % dospělých obyvatel, odhady se však značně různí. Vysoká četnost jedinců poruchou osobnostně mezi těmi, kdo se pokoušejí o sebevraždu. Odhady uvádějí kolem poloviny postižených. Je pochopitelné, že vysoký výskyt lidí s porušenou osobností je mezi vězněnými, kde odhady kolísají od 20 do 70 %. Odborníci říkají, že počet lidí s poruchami osobnosti, s nimiž se setkávají, je ve skutečnosti jen špičkou ledovce už proto, že mnozí z nás mají podobné rysy chování i prožívání rozvinuty ve slabší podobě, nebo přechodné. Co do příčin vývoje porušené osobnosti je jako v případě všeho ostatního obtížné odlišit vliv dědičnosti a prostředí, čímž se rozumí zkušenost nebo učení v nejširším slova smyslu.

113 Můžeme si snadno představit, že jakékoli' poškození mozků v průběhu nitroděložního vývoje, například tím, že 'matka pije alkohol v jakékoli podobě, užívá nebo zneužívá léky, je v těžším a delším duševním stresu,se může projevit nejrozmanitějšími odchylkami stavby i činnosti mozku dítěte, které se i s odstupem roků mohou projevovat poruchou vývoje osobnosti. Stejně snadno si dokážeme představit, že k poruše vývoje osobnosti může vést porušená nebo nejistá vazba mezi matkou a dítětem, citově chladné, nenávistné vztahy v rodině nebo jakákoli podoba zneužívání dítěte. Častým, bohužel i lékaři opomíjeným důvodem porušeného vývoje osobnosti jsou poškození mozku malých dětí onemocněním nebo úrazem. Opakovaně se setkáváme s dětmi stíženými vývojem porušené osobnosti, u nichž došlo v minulosti k podceněnému úrazu hlavy. Otřes mozku je v jakékoli podobě u dětí těžkým zraněním, tím těžším, čím je postižení mozku závažnější a dítě menší. Následky nedolepeného dětského otřesu mozku se mohou ve vývoji osobnosti projevovat s odstupem mnoha let a mohou být těžké, nezvratné a celoživotní. Je to proto, že mozek dítěte je soustava, která se vyvíjí, a kde jedna úroveň složitosti a schopnosti zvládat proměny zevního a vnitřního prostředí navazuje na druhou. Mohli bychom obrazně říci, že mnohé z těchto schopností v mozku dřímou a podobají se semenům. Jejich porušení se zpočátku nijak neprojeví, a přijde se na ně až v okamžiku, kdy se očekává, jak začnou růst a vyvíjet se. Každý úraz hlavy se sebe kratším bezvědomím, by měl opakovaně vyšetřovat s několikatýdenním, několikaměsíčním a několikaletým odstupem dětský neurolog, neuropsycholog i psychiatr. Při každém tomto poškození je nutné dlouhodobé léčení, zvláště klidem. Jednou z nejhrubších chyb je předčasná zátěž. Jestliže bylo bezvědomí delší jestliže je dítě i po několikatýdenním odstupu únavné, jednoduše řečeno poněkud jiné, než bylo před úrazem, není chybou vyjmout dítě ze školy, nechat je mimo zátěž a v případě přetrvávajících obtíží zvolit opakování ročníku. Ještě s větší naléhavostí platí tato pravidla pro onemocnění mozku nebo jeho obalů z dalších, třeba infekčních příčin, ale tam 114 bývá pozornost odborníků, rodičů i učitelů vyšší, než je tomu při nenápadných, zdánlivě lehkých úrazech hlavy, provázených krátkým bezvědomím anebo i těch, při nichž bezvědomí nenastalo. Desetiletý Ondra byl živé, bystré dítě s rozsáhlými zájmy. Dědeček s ním chodil na ryby. Učil jej tam spoustě věcí, především pak trpělivosti, vytrvalosti a soustředění. Dědeček správně odhadl, že tyto základní vlastnosti lovce ve volné přírodě dítěti pomohou s chováním ve škole. Rodina očekávala, že Ondra bude ve škole velmi úspěšný. Úspěch se však nedostavil. Potíže s chováním i prospěchem přibývaly měsíc za měsícem. Značně se zhoršovaly po každém běžném infekčním onemocnění. Ondru trápilo, že není úspěšný. Odevzdaně přijímal všechny tresty včetně zákazu rybaření, které miloval. Sám později řekl: "Mohl jsem se rozkrájet, nic jsem si nepamatoval. " Ve druhé a třetí třídě měl největší neúspěchy při "pětiminutovkách" vyžadujících soustředěný výkon v krátkém čase. Přibývaly mu nedostatečné, a Ondra opakovaně utíkal ze školy i z domova. Neuměl si představit, jak neúspěch odůvodní, když se snažil poctivě učit a rodiče mu pomáhali. Učitelé ani rodiče nedokázali Ondrovo chování pochopit, začali jej považovat za duševně odlišného. Škola navrhla umístění v dětské psychiatrické léčebně, s čímž rodiče souhlasili. Ondra začal být

depresivní. Později se zjistilo, že skupina dětí, se kterou byl Ondra na pokoji, si ho vybrala za obětního beránka. Domů se vrátil rád. S prvními následujícími neúspěchy ve škole se k útěkům a toulkám přidružily krádeže. Ondra takto získával drobnosti, jejichž prostřednictvím se ucházel o citovou pozornost spolužáků. Dospělé okolí začalo uvažovat o umístění v dětském domově. Před umístěním se Ondra sešel znovu s pedopsychiatrem, tentokrát v ambulanci. Teprve zde při sběru informací o Ondrově vývoji si matka vzpomněla, že Ondra prodělal ve třech a v pěti letech úraz hlavy. V obou případech následovalo bezvědomí. V prvním případě nebyl Ondra v nemocnici ani nijak vyšetřován. V případě druhém bylo bezvědomí delší, a v nemocnici byla dokonce zjištěna zlomenina čelní kosti. Neurologické vyšetření určilo zhmoždění 115 mozku a bylo doporučeno sledování. Léky proti epilepsii Ondra nedostal. V nemocnici byl Ondra jen krátce, klid a další opatření doma už nenásledovala. Při kontrolním neurologickém vyšetření si dětský neurolog povšiml drobných odchylek chování a Ondru doporučil k vyšetření pedopsychiatrickému s tím, že neurologické kontroly již nejsou nutné. Matka pedopsychiatra nevyhledala, měla pocit, že "Ondra není blázen". Kolem nástupu školní docházky, přibližně šest měsíců od druhého úrazu hlavy, se začaly poruchy Ondrova chování prohlubovat. Matka si vybavila, že se Ondra choval, jako by nebyl schopný odpovědět na slovní výzvu. Jakmile bylo známo, že Ondra prodělal dvojí úraz hlavy, bylo nezbytné vyšetřit i elektromagnetickou činnost Ondrova mozku - natočit elektroencefalografickýzáznam. Zjistilo se, že je následkem úrazů hrubě odchylný Ondra dostal příslušné léky, jeho chování se vrátilo k normě. Sešlo z umístění v domově výchovy mládeže. Ondra i jeho rodina mluví o uplynulých třech letech jako o zlém snu. Vyvíjející se poruchu osobnosti lze často sledovat v průběhu dětství, běžně pak při dospívání a v rané dospělosti. Je mnoho druhů poruch osobnosti a odborníci je rozmanitě pojmenovávají podle svazku převažujících vlastností. Je dlužno mít na mysli, že se rozmanité druhy poruch osobnosti běžně doplňují, překrývají a jsou doprovázeny dalšími obtížemi, například závislostí na alkoholu nebo drogách. Některé druhy poruch osobnosti se upravují samy od sebe nebo s léčbou, v průběhu několika let, jiné zůstávají dlouhodobě, někdy celoživotně: SCHIZOFRENIE Uvádí se, že schizofrenie postihuje kolem 1 % všech lidí celého světa,Tak tomu bylo i v minulosti. Jde o jedno z nejzávažnějších a přitom nejčastějších onemocnění vůbec. Závažnější je o to, že se nejčastěji objevuje mezi 20. - 40. rokem věku. )Běžně se rozvíjí 116 koncem dospívání. Chlapci bývají postiženi hůře než dívky. Přibližně třetina nemocných se uzdraví po jedné nebo několika vlnách choroby,-třetinu nemocných je nutné dlouhodobě léčit a u třetiny zbylé se stav s různou rychlostí navzdory léčbě zhoršuje. Je sporné, zda máme schizofrenii chápat jako jedinou nemoc tak, jako třeba chápeme spalničky anebo zda se jedná o několik svazků příznaků, které mohou mít rozmanité vzájemně nesouvisející příčiny. V pozadí schizofrenie je nějaký druh dědičnosti, ale je nejasné jaký, a jak se přenáší. Stává se totiž, že z páru jednovaječných dvojčat schizofrenií onemocní jen jeden člen, druhý nikoli. Lidé, kteří onemocněli schizofrenií, se o něco častěji rodí v zimních a brzkých jarních měsících, kdy jsou

běžná různá virová onemocnění. Je možné, že některá zcela nenápadná virová onemocnění matek mohou poškodit některé části mozku vyvíjejícího se dítěte, přičemž se poškození začne zevně projevovat až koncem dospívání, anebo v rané dospělosti. Lidé, kteří onemocněli schizofrenií, mívají za sebou také těžší porody, doprovázené poškozením mozku. Téměř tři čtvrtě století považovali badatelé schizofrenii za onemocnění, které v mozku nemá anatomický podklad. Teprve nejmodernější zobrazovací metody ukázaly, že větší část lidí, kteří schizofrenií onemocněli, se od lidí nepostižených odlišuje různými druhy změn několika klíčových mozkových soustav. Velmi významné je zjištění, že tyto změny předcházejí propuknutí klinických příznaků. Předpokládá se, že tyto změny by mohly být důsledkem poškození vývoje mozku jak z dědičných důvodů, tak z neznámých důvodů dalších, které postihly některé oblasti mozku v průběhu nitroděložního vývoje. Důsledkem obou druhů postižení je odchylné putování a zapojování celých velkých soustav nervových buněk podobně, jako je tomu u dyslexie. Odchylné zapojování, a tedy i činnost celých soustav nervových buněk, postihuje oblasti, které mají v mozku pouze lidé, a nadto vyzrávají až koncem dospívání, kdy jsou uváděny do plné činnosti nároky okolního světa. Propuknutí klinických příznaků až v dospívání nebo rané dospělosti při poškození mozku, k němuž došlo v průběhu nitroděložního vývoje nebo v období těsně 117 po porodu, se vysvětluje právě touto okolností. Odchylně vyvinuté a činné mozkové soustavy při stále složitějších nárocích selžou a začnou se chovat neuspořádaně. Včasné rozpoznání, že často nenápadně a plíživě se vyvíjející duševní postižení dospívajícího dítěte je schizofrenií, má zcela zásadní význam, asi takový, jaký má včasné rozpoznání zhoubného nádoru. Onemocnění schizofrenií má několik podob. Šestnáctiletý Jindra byl vždy vynikajícím žákem. Měl spoustu plánů. Po vzoru otce chtěl pracovat v chemickém výzkumu. Podle názoru učitelů byl v chemii Jindra velmi nadaný a pracovitý, škola neměla podobného žáka několik let. V sedmnácti letech Jindru chemie náhle přestala bavit. Svou domácí laboratoř vyhodil k úžasu rodičů do popelnice. Dlouhé hodiny trávil nad knihami bez jakéhokoli výsledku. Pokud nebyl u knih, ležel nečinně celé hodiny v posteli. Přestal se o sebe starat, působil zanedbaně. Na rodiče začal dělat dojem lenocha a lajdáka. Že by mohlo jít o duševní onemocnění, napadlo jako první Jindrovu dívku. Dívka si všimla nelogických posunů Jindrovy řeči a chování v době, kterou spolu trávili Překvapovala ji neobsažnost toho, co Jindra vyprávěl zejména v porovnání s nedávnou minulostí. Dívka použila pojmu, že jí Jindra připadá "jakoby zplacatěl". Jindra nepřesvědčivě celé hodiny opakoval, že jej pobolívá hlava, a že má pocit prázdnoty, míval nepřítomný potměšile vypadající úsměv. Psychologické a psychiatrické vyšetření zjistilo vývoj schizofrenie, kterýsi vyžádal několikaletý, dosud trvající pobyt v psychiatrickém zařízení. Při této podobě onemocnění se postižení chovají, jako by postupně rušili svá pouta se zevním světem/1 Přestanou se účastnit vyučování, vypadají duševně nepřítomní, neodpovídají, nevysvětlují, neobjasňují. Objevují se rozmanité řečové poruchy. Mluví tiše, opakují slova nebo slabiky, způsob, jak mluví, je zvláštní)Podobné jevy se objevují i v písmu. Hodiny prosedí nad domácími úkoly bez jakéhokoli výsledku, bezradně. 118 118 Odmítají chodit do školy nebo do učení, hodiny, dny i týdny proleží v posteli astěžují si na

neexistující tělesné onemocnění. Začnou zanedbávat i základní osobní péči, odpovídají bezradně, po dlouhém váhání. Jen někdy si stěžují, že jim někdo ovlivňuje myšlení nebo krade myšlenky. Projevy chování, které jsou u patnáctiletých děvčat běžné, se začaly u Barbory nápadně stupňovat. Neustále se dívala do zrcadla, čím dál nápadněji se líčila málem způsobem cirkusového klauna. Rodiče zlobilo, že se k jejich výhradám Barbora chová blahosklonně, s povýšeným výrazem. Klackovitosti přibývalo. Barbora měla ke všemu zcela neopodstatněné výhrady. Nesouhlasila zásadně a se vším. Sice působila dojmem stále zaměstnané, ale její činnost byla zcela netvůrčí,bezcílná a doslova pošetilá. Jednoho odpoledne bez vysledovatelného zevního podnětu Barbora tělesně napadla starší sestru. Když byly odděleny, Barbora nedokázala vysvětlit, co ji k útoku vedlo. Na otázky neodpovídala, a místo toho bezobsažně mudrovala o obecných pojmech. Její věty byly slovní tříští, která neměla smysl. Vyniklo z ní však, že Barbora "slyší vlastní myšlenky" a navíc slyší hlasy, které její myšlenky kritizují a doplňují. Po přijetí do psychiatrického zařízení se chovala Barbora velmi útočně, rozbila část nábytku v místnosti. Pobyt v psychiatrickém zařízení trvá již řadu měsíců, s ohledem na dosavadní vývoj obrazu choroby bude patrně dlouhodobý. Před začátkem puberty nebo na jejím začátku se objevuje podoba schizofrenie, při níž je nápadná rozjařená nálada a rozptýlenost doprovázená dříve nebo později poruchami myšlení i vnímání, úzkostí.ale i nápadnými poruchami hybnosti.Memocní jsou někdy útoční, mívají poruchy spánku, stěžují si na pocit odcizenosti, smutek, zmatenost. Některé děti vyjadřují to, co se s nimi děje, lépe kresbou, než slovy. 119 MÁMO, TÁTO O dětech a rozvodu a dětech odolných Počet rozvodů trvale přibývá a jsou části velkých měst, kde je počet rozvedených manželství blízký polovině. Považujeme za samozřejmé, že děti z rozvedených manželství trpí větším počtem poruch citového života i chování, než děti z manželství, která se nerozvedla. Za stejně samozřejmé se považuje, že za většinu obtíží, které děti z rozvedených manželství postihnou, odpovídá období po rozvodu s jeho snížením úrovně péče o dítě, snížením životní úrovně, přetrvávajícím napětím, případnou změnou bydliště a školy. Rozdíly mezi dětmi, které vyrůstají v úplných rodinách a dětmi rodičů rozvedených, je však nutné sledovat nejen z hlediska období, které nastane po rozvodu. První otázkou je, jak se dítě vyvíjí v rodině, kde sice rodiče nejsou rozvedení, ale která není dobrou rodinou z důvodů daných jak rodiči, tak dětmi. Rodiče, kteří mají duševní obtíže, se snáze a častěji rozvádějí a jejich děti častěji trpí rozmanitými poruchami vývoje. Rodina S. vypadala navenek zcela spořádaně. Rodiče chodili do práce, rodině pomalu vzrůstala hmotná úroveň, nikdo z rodičů nenavštěvoval hostince, v rodině nebyla nadměrná spotřeba alkoholu. Společenské vztahy rodiny S. okolí hodnotilo jako naprosto přiměřeně občanské. Uvnitř rodiny však čas od času panovalo značné napětí mezi rodiči, podmíněné povahovým nesouladem. Nedorozumění mezi rodiči byla častá,rodiče nebyli schopni své střety řešit jinak než napjatým mlčením. Jediným dítětem v rodině byl sedmiletý Petr. Petr byl nadprůměrně nadaný. Do pedopsychiatrické

ambulance jej přivedla paní učitelka. Byl jí nápadný Petrův špatný výkon ve škole, zamlklost, občasná skleslost. Přitom věděla, že 120 dítě není tělesně nemocné nebo hmotně zanedbávané. Petr neuměl v dětské skupině čelit žádnému útoku. Choval se, jak paní učitelka řekla, jako "moudrý stařec, který vše chápe, a proto ustupuje, aniž by se bránil." Vyšetření Petra a rodinných vztahů ukázalo, že rodiče Petra zneužívají jako prostředek k řešení vzájemně napjatých vztahů. Petr se jim stal jakýmsi poslíčkem v době, kdy spolu nemluvili. Matka i otec před Petrem snižovali důstojnost a autoritu druhého rodiče. Matka řekla Petrovi:" Vyřiď tomu pánovi (měla na mysli otce ), že se rozbil sporák, at to laskavě spraví." Otec poslal odpověď: "Vyřiď té paní (měl na mysli matku), že se sporák nerozbil, že to rozbila sama. A řekni jí, ať jí ho spraví ten pán, co ji předevčírem dovezl autem z práce." Matčina odpověď: "Jestli ten člověk bude pokračovat, skočím z okna." Odpověď otcova: "Ať neskáče z okna a radši se naučí vařit, až jí ten pán spraví sporák." Zcela jistě takto napsané řádky působí komicky. Koneckonců o druh lidské komedie jde. Ale pro dospělé, nikoli pro Petra, který není schopen odlišit zlobnou nadsázku od možné skutečnosti. Petrova mysl ulpívala na napětí mezi rodiči a věcných informacích, které s ním měl spjaté. Mnohé děti tyto střety "přežijí" bez zvláštních poškození. Míra utrpení, na které pak děti zapomínají, je obtížně měřitelná. Předpokládáme, že vždy nějakou stopu pro další život, byť nevědomou, zanechává. Nadto se děti učí, že se s jiným člověkem má jednat právě tímto, pro obě strany nevýhodným způsobem. Druhou otázkou, která běžně doprovází otázku první, je zjištění, do jaké míry je zdrojem poškození dítěte těžký, často dlouhodobý střet manželů, který rozvodu předchází. Jedenáctiletý Marek začal trpět poruchami spánku a koktavostí. Jeho šestiletá sestra Petruška začala trpět nočním pomočováním. Zjistilo se, že rodiče svou přízeň dětem rozdělili. Petra byla mazlíčkem otcovým, citlivý Marek jako by připadl matce. To by bylo celkem běžným jevem, kdyby děti nebyly rodiči vtaženy 121 do řešení vleklé manželské krize. Marek se stal jakýmsi matčiným "zpovědníkem a vrbou". Otec uvažoval o odchodu z rodiny, což Petře řekl, přesto na ní vyžadoval ujištění, že jej bude i nadále mít ráda. Matka chtěla, aby Marek sdílel její obavy z rozpadu manželství a manželova odchodu. Oba rodiče vůbec nebrali v úvahu věk svých dětí a jejich životní zralost Delší zátěž tohoto druhu děti může poškodit celoživotně. Jako první trpí vzájemný vztah sourozenců, trpí vztah k rodičovské autoritě, autoritě vůbec. Poškozen je i vývoj zdravé sebedůvěry dítěte. Domníváme se, že by se rodiče, kteří mají na srdci alespoň základní zájmy svých dětí, nelehká v rozvodové situaci, stejně jako při rodinných střetech, měli vyhnout dvěma základním chybám: - nežádat pochopení ani souhlas dětí pro svá rozhodnutí, - jakmile jeden z manželů zjistí, že druhý partner zneužívá dětí jako důvěrníků nebo jako nástroje k vynucení jakýchkoli zájmů, neoplácet stejným ( což je jistě velmi těžké), neboť to násobí utrpení a poškození dětí, byť se děti samy často chovají, jako by spolupracovaly.

Je v základním zájmu dětí v těchto střetech vyhledat odborníka, který pomůže s jejich řešením. Je bolestné se po letech dozvídat, že pobyt v pedopsychiatrické ambulanci byl pro děti krátkým azylem, který je vyvedl doslova z bitevního pole a na několik desítek minut přestaly být něčím nástrojem. To je pocit, jenž děti strhává do hluboké osamělosti, v níž se přestávají duševně rozvíjet. Třetí otázkou je ovlivnění vývoje dítěte obdobím po rozvodu, které doprovází zmíněné obtíže. Většina úvah o postižení dětí z rozvedených manželství a odsuzování rozvodů vychází ze skutečností zjišťovaných zkoumání třetí otázky a do značné míry opomíjí řešení otázky první a druhé. O to jsou cennější výsledky dvou mimořádně rozsáhlých studií nedávno dokončených ve Velké Británii a Spojených státech. V britské studii vědci vyšetřili v průběhu jedenácti následných let přibližně patnáct tisíc matek a přibližně stejný počet jejich dětí. Matky byly vyšetřeny před narozením dítěte, pak znovu v době, kdy bylo dětem sedm let. Vyhledávaly se dva okruhy poruch dětského chování, které bychom mohly zjednodušeně pojmenovat poruchami obrácenými" navenek", jako jsou útočnost a neposlušnost, a poruchami obrácenými "dovnitř", jako jsou smutek a úzkost. V podrobnostech se u dětí vyhledávaly výbuchy špatné nálady, nechuť chodit do školy, tíživé sny, poruchy spánku, nechuť k jídlu, poruchy pozornosti a soustředění, plačtivost, neklid, náladovost, skutečnost, že byly častěji obětí útočnějších spolužáků nebo naopak byly samy útočnější, podrážděnost. Na skutečnost, zda se u dětí některé z těchto poruch objevují, byly tázány jak jejich matky, tak jejich učitelé. Kromě toho byly vyšetřeny u dětí základní školní schopnosti ve čtení a matematice. Pak byly děti i jejich rodiny sledovány další čtyři roky. Ve věku jedenácti let byly vyhledány ty děti, jejichž rodiče se v tomto čtyřletém období rozvedli, a zároveň určen stejně velký soubor dětí z nerozvedených manželství. Pak byly děti vyšetřeny podobným způsobem, jakým byly vyšetřovány ve věku sedmi let, a spolu s nimi byli vyšetřeni i jejich rodiče, obvykle maminky. Na stejné otázky jako před čtyřmi roky odpověděli také učitelé. Podle očekávání měli chlapci i děvčata, jimž se rodiče mezi sedmým a jedenáctým rokem věku rozvedli, více poruch chování než děti, jejichž rodiče se ve stejném období nerozvedli. Také jejich školní výkon byl o něco horší. Na rozdíl od všech předchozích výzkumů tohoto druhu však byli britští badatelé schopni porovnávat chování dětí z rozvedených manželství s jejich chováním čtyři roky předtím, v době, kdy manželství ještě rozvedená nebyla. A zjistilo se, že rozvod sám o sobě na poruchy chování a školního prospěchu u chlapců má vliv zanedbatelný. U dívek je sice vliv samotného rozvodu na poruchy chování a školního prospěchu zřejmý, ale velmi malýi Podstatný vliv na obojí poruchy má vše, co se v rodině děje před rozvodem!) K podobnému závěru dospěli badatelé američtí, kteří podobným způsobem zkoumali přibližně dva tisíce rodin s dětmi ve věku mezi sedmým a šestnáctým rokem ve třech údobích - když byly děti sedmileté, jedenáctileté a šestnáctileté. Američtí badatelé, stejně jako britská strana, zjišťovali, které děti jsou ustrašené 122 123 příliš se perou, mají poruchy soustředění, často lžou, rozbíjejí věci, chovají se jako daleko mladší, příliš se vztekají, kradou, kolísá jim nálada, jsou nápadně plačtivé, stále se hádají, jsou surové, neposlušné, cítí se méněcenné. U ostatních dětí jsou neoblíbené, jsou neklidné, smutné, podrážděné... Při prvním vyšetření, tedy v době, kdy byly děti sedmileté, byly kromě nich vyšetřeni i jejich rodiče dotazníkem, který zkoumal možnou přítomnost i důvody případných manželských střetů. Podobně jako v britské studii pak byly vyšetřovány šestnáctileté děti, jejichž rodiče se rozvedli v době, kdy

děti byly ve věku mezi jedenáctým a šestnáctým rokem a porovnány s dětmi, jejichž rodiče se ve stejném údobí nerozvedli. Výsledek byl stejný jako v britském případě. Případné poruchy chování a školního prospěchu u chlapců rozvod rodičů sám o sobě neovlivňuje. Příčinou možných poruch jsou dění, která v rodině rozvodu rodičů předcházejí. U dívek dospěli američtí badatelé ke zcela nečekanému závěru, který bude nutné ověřit. Zjistili,že dívky, jejichž rodiče se rozvedli, mají méně poruch chování a školního prospěchu než dívky, jejichž rodiče se nerozvedli.) Z toho plyne, že'bědovat nad počtem rozvodů a pokoušet se je jakkoli omezovat, nemá ve vztahu k poruchám dětského chování a školního prospěchu valný smysl. Je nutné uvažovat o příčinách k rozvodům vedoucím a o možnostech jejich ovlivňování. ODOLNÉ DĚTI Mluvili jsme o mnoha příčinách a vývoji poruch duševního života dětí a dospívajících. Přesto se zdá, že některé děti jsou vůči nim zvýšeně odolné. Přestože vyrůstají v podmínkách, které by je podle všeho měly výrazně poškodit, nestane se to. Jak je to možné? Jako pro vše, co se týká lidství pro odolnost vůči nepříznivým vlivům jsou vrozené a získané důvody. Po celé naše století byly malé děti chápány jako bytosti, které jsou neschopné odložit okamžité uspokojení svých potřeb. 124 Dospívající nebo dospělí lidé chovající se podobně, jsou popisováni jako lidé citově nezralí, podobní malému dítěti neboli v něčem infantilní. Za důvod neschopnosti odložit okamžité uspokojení nějaké potřeby bylo u malých dětí považováno velké niterné napětí, které dokáže snížit pouze její nasycení. Pokusy se čtyřletými dětmi ukázaly, že tato představa u části z nich neplatí. Dětem byly předvedeny lákavé nové hračky a bylo jim řečeno, že si s nimi budou moci hrát. Když se hrou počkají, než se psycholog vrátí, dostanou nad to lákavou odměnu. Kdyby to vydržet nemohly, stačí zazvonit na zvoneček, dostanou odměnu menší a budou si smět hrát ihned. Jak hračky, tak oba druhy odměn děti na začátku pokusu viděly. Děti nevěděly, že doba, po kterou budou muset čekat, je patnáct minut, což je v tomto věku doba dlouhá. Po celou dobu čekání byly tajně sledovány. Zjistilo se, že část dětí uspokojení naléhavé potřeby pohrát si s novými hračkami skutečně dokáže odložit. Při vyšetřování těchto dětí o šest let později se zjistilo, že jejich výkon ve škole je lepší, daleko lépe vycházejí se spolužáky i učiteli, jsou odolnější vůči takzvaným pokušením všeho druhu než děti, které ve věku čtyř let svou naléhavou potřebu odložit nedokázaly. Pokus dokázal další nečekanou skutečnost. Skoro sto let si teoretici mysleli, že děti, které dokáží v raném věku odložit uspokojení bezprostřední potřeby to dokáží proto, že se jejich pozornost upře na odměnu, kterou za odložení potřeby a dosažení vzdálenějšího cíle v budoucnosti získají. Tato představa je mylná. Rozmanitá uspořádání pokusu s předvedením anebo nepředvedením odměn ukázalo,že odložit bezprostřední uspokojení dokázaly právě ty děti, jejichž pozornost byla od odměny i od možnosti si pohrát odvrácena. Mnohé úspěšné děti to dokázaly samy. Jejich pozorování ukázalo, že si vymýšlely nejrozmanitější činnosti, počínaje hraním s prsty, zakrývaly si oči, aby se na odměny ani hračky nemusely dívat, a některé se dokonce pokoušely usnout. Naopak předvedení lákavé odměny a hraček jejich schopnost odložit uspokojení snižovaly. Dalším důležitým zjištěním je, že odolnost vůči potřebě bezprostředního uspokojení se 125

zvyšuje, jakmile se odměny předvedou v abstraktní podobě. Zjistilo se, že stačí, nahradí-li se přímé předvedení hraček a odměn jejich diapozitivem. Největší zvýšení odolnosti však způsobí myšlenkové odvrácení pozornosti od hraní i odměn. Některé děti například toužily po odměně představované cukrovím. Za odměnu daleko menší považovaly slané křupavé pečivo. Jestliže se jim vysvětlilo, že v průběhu případného toužení po cukroví mají také přemýšlet o slaném pečivu, dokázaly touhu pohrát si odložit co nejdéle. Odolnost vůči nutnosti bezprostředně uspokojit nějakou potřebu je tedy zřejmě do nějaké míry vrozená, ale dá se vhodnou výchovou výrazně rozvíjet. Tento směr výchovy považujeme za jednu z nejdůležitějších cest k odpovědné dospělosti. Odolnost dětí vůči nepříznivým vlivům sledoval třicet let trvající výzkum provedený na nevelkém ostrově havajského souostroví. Místo bylo voleno proto, že zde dochází jen k malým přesunům obyvatel, takže bylo jisté, že všechny vybrané rodiny a jejich děti bude možné sledovat po celou dobu. Kromě toho je zde počet obyvatel takový, že se skoro všichni znají, takže bylo možné bez větších obtíží zjišťovat skutečnosti, jejichž ověřování by v jiných podmínkách bylo téměř nemožné. Výzkum začal r. 1955 a sledoval 698 dětí, které se toho roku narodily. Přibližně dvě stě dětí bylo zařazeno do skupiny považované za ohrožené děti. Důvody ohrožení byly rozmanité. Těžký porod, nízký příjem rodiny, výchova rodiči, kteří neměli dokončené základní vzdělání, alkoholismus nebo duševní onemocnění některého z rodičů. Některé děti byly stiženy dvěma i více z těchto ohrožujících vlivů. Celá třetina ohrožených dětí vyrostla v jedince běžně považované za normální a úspěšné dospělé lidi. Některé důvody odolnosti proti ohrožujícím vlivům jsou vrozené, další získané.Odolné, tedy v dospělosti "normální a úspěšné"děti byly lidmi, kteří o ně pečoval od kojeneckého věku, označovány jako milé a klidné. Nevyskytovaly se u nich poruchy spánku a příjmu potravy které dovedou okolí tolik vyčerpávat. Ve věku dvaceti měsíců byly odolné děti čilé, živé, soustředěně si hrály, vyhledávaly nové podněty. Pomoc žádaly, jen pokud ji skutečně potřebovaly. V základní škole se dobře soustředily, 126 dobře četly i řešily zadávané úkoly. Přitom se nejednalo o děti nijak mimořádně nadané. Velmi dobře však dokázaly využívat svá vrozená nadání při všem, co dělaly, ať to bylo rybaření, jízda na koni nebo plavání. Klíčovou skutečností, která odolným dětem pomáhala, byla možnost navázat pevný a trvalý vztah alespoň s jedním člověkem, který o ně pečoval v prvním roce jejich života. Pokud byli jejich vlastní rodiče dlouhodobé nepřítomní nebo duševně nemocní} dokázaly si odolné děti získat lidi, kterým bychom mohli říkat náhradní rodiček V rodinách, kde chyběl otec, a matka chodila do práce, posilovala u dívek odolnost péče o mladšího sourozence za předpokladu, že nebyla vyčerpávající a jednostrannou činností. Odolní chlapci byli častěji prvorození. Jejich odolnost zřejmě posilovala skutečnost, že se o přízeň okolí nemuseli dělit s mladšími sourozenci. Vždy se v jejich okolí vyskytoval mužský vzor, s nímž se mohli ztotožnit a napodobovat jej. Obvykle to býval strýc nebo dědeček. Kromě toho uměly odolné děti získávat přízeň spolužáků ve škole a každé z nich mělo aspoň jednoho blízkého přítele. Odolné děti měly další významnou vlastnost. Dokázaly si vytvořit síť přátel a sousedů, kteří jim pomáhali v nejtěžších chvílích života. Ze školy si uměly vytvořit náhradní domov. Ve věku třiceti let byly se svým životem spokojeny tři čtvrtiny dětí, které se narodily a vyrůstaly v ohrožujících podmínkách. Z dětí, které se v ohrožujících podmínkách nenarodily, byla ve stejném

věku se svým životem spokojena jen desetina. Na druhé straně trpělo ve stejném věku rozmanitými zdravotními obtížemi plných 43% dětí, které se narodily a vyrůstaly v ohrožujících podmínkách a jen 10 % dětí, které se v nich ani nenarodily, ani nevyrůstaly. Z čehož plyne, že výjimečná odolnost v dětství si vybírá daň v dospělosti. NEJTĚŽŠÍ ŽIVOT Děti, kterým se ubližuje Dětem se ubližovalo od vzniku lidského rodu. Přesto jsou veřejnost i odborníci průmyslově rozvinutých společností ohromeni rozsáhlostí tohoto jevu. Údaje ze Spojených států založené na průzkumu značně velkého souboru náhodně vybraných rodin sdělují, že se každé šesté dítě stává obětí "těžkého násilí" svých rodičů, což znamená opravdové zbití alespoň někdy v průběhu života. 11 % dětí pak bylo postiženo v průběhu roku, který předcházel průzkumu. Zjistit, že je dítě obětí násilí, není jednoduché. Často se jedná o děti mladší než dva roky, a pachatelé nezanechávají na jejich tělech soudně lékařsky ověřitelné stopy. Sousedé, kteří o násilí na dětech v rodině vědí nebo je tuší, mlčí. Mlčí pachatelé i oběti, které se bojí. I v případě prokázaného zneužívání je obtížně řešitelnou otázkou, co s dítětem dál. Kromě tělesného, pohlavního a duševního zneužívání může děti, stejně jako lidi dospělé, těžce poškodit skutečnost, že se staly součástí nebo svědky těžké dopravní nehody případně katastrofy ať již přírodní či zaviněné lidmi, doprovázené zraněními, zmrzačením a oběťmi na životech. Mimořádně závažné je postižení dětí, které prošly válečnými událostmi. , L.C.Terrová ukázala, že ve většině případů se< jakýkoli druh zneužití nebo vážného duševního poranění dítěte projevuje čtyřmi znaky: 1. Opakujícími se vzpomínkami, nejčastěji zrakovými Dětem se nejčastěji zrakově vybavují vzpomínky na poranění ve chvílích, kdy to nečekají V průběhu chvilkové nudy při vyučování, před usnutím, ve chvílích, kdy by rády poslouchaly rozhlas nebo sledovaly televizi. Děje se to i dětem, které byly postiženy jako velmi malé, v době, kdy skoro nemluvily, takže nejsou schopny 128 slovně vyjádřit, co je postihlo. Stává se pak, že jsou své poranění schopny často ve zprostředkované nebo symbolické podobě, nakreslit.) 2. Opakovaným druhem nějakého chování,(často opakující se hrou) Nějaký druh opakujícího se chování se objevuje i u dětí, které byly postiženy před dvanáctým měsícem svého věku. Malé děti, které se staly obětí jednorázového postižení i opakovaného násilí, často nemají paměťový záznam události uložený ve slovní podobě proto, že v době postižení neměly vyvinutou řeč nebo bylo její vyvinutí ještě nedostatečné. 3. Strachem a úzkostí vázanými na okolnosti duševního poranění Některé z nich se přenášejí dlouhá léta do dospívání a často do dospělosti. Dospívající i dospělí se pak bojí být v lese sami, mají strach z tmavých a opuštěných míst, cesty do sklepa pro uhlí, čehokoli podobného. Jestliže je nějaký druh strachu u dospívajícího nebo dospělého jedince takto vázán na vymezený okruh souvislostí, pak jde většinou o následek duševního poranění z dětství.

Mojmír úspěšně studoval druhý ročník vysoké školy. Na chřipkové onemocnění navázaly nečekané potíže. Začal trpět pocitem trvalého napětí a vnitřního neklidu. Přistoupil strach. Bál se a nevěděl čeho, bylo mu, jako by měla nastat nějaká katastrofa, aniž věděl jaká. Nedokázal se soustředit, nebyl schopen připravovat se na zkoušky. Obával se vážného tělesného onemocnění, ale nevěděl jakého. Při pátrání v Mojmírově minulosti vyšlo najevo, že mezi pátým a šestým rokem věku, ve stejném ročním období, při podobném chřipkovém onemocnění, mu bylo stejně.} Mojmír si vybavil, že v průběhu tohoto dětského onemocnění ležel na lůžku v místnosti, která ústila do užší a tmavé chodby. Na konci chodby byl sklep. Když Mojmír zlobil, rodiče jej do sklepa zavírali a jednou ho tam zapomněli. Mojmír se do sklepa dostal brzy odpoledne, usnul tam, a vzbudil se až za tmy. Rodiče byli 129 mezitím na návštěvě u sousedů. Mojmír byl šílený hrůzou, že ve sklepě zůstane navždy a zemře tam. Pohled na chodbu v průběhu dětského chřipkového onemocnění budil v chlapci trvalý děs, že bude muset do sklepa zpátky. 4.' Změnou postoje k životu, lidem a budoucnosti Pro děti a dospívající, kteří jsou duševně nepostiženi, je budoucnost bezbřehá, byť od nějakého věku vědí, že smrt je součástí lidského bytí. Duševně poraněné děti často sdělují, že žijí ze dne na den, jako by budoucnost neměly. Jako by v nich něco předpokládalo, že může přijít další poranění. Někdy vypadají, jako by byly daleko starší, podivně moudřejší, jako by předčasně poznaly křehkost a konečnost všeho lidského bytiV Odlišují se od dětí chorobně smutných, pro něž je budoucnost čímsi temným a beztvarým.'Budoucnost duševně poraněných dětí je plná nebezpečí, nástrah a hmatatelné hrůzy. Výzkum ukázal, že děti postižené jednorázovým těžkým duševním poraněním se v mnohém odlišují od dětí postižených dlouhodobě a opakovaně. Příkladem jednorázového těžkého duševního poranění může být spoluúčast při dopravní nehodě s tragickými následky. Příkladem dlouhodobého duševního zraňování je zneužívání dítěte. U dětí postižených 'jednorázovým těžkým duševním poraněním se vyskytují tři skupiny příznaků : 1. Fotograficky přesné vzpomínky Od věku 28 - 36 měsíců si děti, které byly při vědomí a nebyly do té doby duševně zraněny, vybavují události, které vedly k jejich duševnímu poranění, s fotografickou přesností. Mluví se o vyleptaných vzpomínkách. Jejich slovní popisy jsou přesné, jasné, podrobné. Děti si často povšimnou většího počtu podrobností než dospělí, kteří byli svědky téže události. Dítě popisující hrůznou událost svou věcností a přesností někdy působí dojmem robota a tím se výrazně
3. Poruchy vnímání Častým následkem jednorázového těžkého duševního postižení jsou poruchy vnímání, zvláště zrakového. Objevují se brzy po poranění a jsou přechodné. Děti "vidí", často před usnutím, své blízké nebo přátele, kteří zahynuli p|i dopravní nehodě. 1) dětí postižených opakovaně, zejména zneužíváním nebo válečnými událostmi, se objevují odlišné tři skupiny příznaků: 1 .Duševní otupělost, vytěsnění děje Stává se, že dlouhodobě týrané dítě chodí do školy a na nákupy, aniž si okolí vůbec povšimne, co se s ním děje. Je známo, že je ^mlčenlivé, trpělivé, pobledlé a zdvořilé. Mlčí, na otázky neodpovídá, nechová se nijak nápadně. O svém utrpení nepromluví ani s odborníkem. Pokud promluví, stává se, že vzápětí popře vše, co sdělilo. Běžné je, že si tyto děti nepamatují třeba i několik let období svého života. Nápadná je jejich necitlivost k bolestil neschopnost sdělit, zda něco cítí anebo rozlišovat jak pocity svoje, tak pocity lidí druhých, neschopnost vžít se do pocitů jiných lidí. Důrazně se vyhýbají jakémukoli druhu duševní blízkosti. 2. Odloučení Dlouhodobě týrané děti často užívají postup, který by se dal česky pojmenovat odloučením a připomíná postupy užívané hypnózou. Umožňuje jim to unikat hrůze, která je jinak nesnesitelná. Donekonečna si opakují, že to, co se s nimi děje, se týká někoho jiného,; 131 že nevědí, o co se jedná, donekonečna opakují jediné slovo nebo slabiku, představují si, že jsou neviditelné,v jiném světě, na jiné planetě. Často se objevují poruchy tělesné cítivosti, zejména se omezí vnímání bolesti, což doprovází krajní citová odloučenost od čehokoli a kohokoli. 3.zuřivost Krajní trpnost, se kterou děti snášejí, co se s nimi dělo nebo děje, se často přesmykává do výbuchu zuřivosti. U mladistvých zadržených při 'pokusu o vraždu se zcela běžně zjišťuje, že byli týranými dětmi. Jejich útočnost se může projevit jak vůči lidem druhým, tak vůči sobě samému. Odhad říká, že se v psychiatrických zařízeních tělesně poškozuje přibližně 10 % dospělých nemocných. S mimořádnou četností byli zneužívanými a týranými dětmi. Podobné zjištění platí pro pokusy o sebevraždu včetně sebevražd dokonaných. 4. Smutek Je dlouhodobý, nekolísá, roky prostupuje celým životem^ Velmi výrazný je vztah fyzického zneužívání dětí k jejich následnému násilnému chování. Zjišťuje se, že děti které byly před soudem v roli oběti násilí, se později stávají o více než 40% častěji násilníky samy. Výzkum více než tří set čtyřletých dětí doložil, že děti jsou snadněji obětí fyzického zneužívání v rodinách s nižší společenskou a hmotnou úrovní, v rodinách s jedním rodičem a rodinách, kde probíhají střety mezi manžely včetně fyzického, násilí. Snadnějším cílem násilí V rodinách jsou děti, které se narodily předčasně, stejně jako děti tělesně nebo duševně postižené. Zjistilo se, že se děti chovají daleko častěji útočně tehdy, pokud byly samy cílem násilí. Násilí na dětech tedy plodí další násilí. Děti, na kterých se páchalo násilí, odlišně zpracovávají podněty ze svého lidského okolí. Jsou výrazně:citlivé na jakýkoli podnět, který mohou považovat za skrytě nebo zjevně nepřátelský, ostatních podnětů si příliš nevšímají. Pokud se takovému zpracovávání podnětů naučí před svým pátým rokem, je vysoce pravděpodobné, že se budou chovat útočně v dalších letech.%, 132

Osmiletá Kristýna se ve škole opakovaně dopouští drobných krádeží, je neklidná a ruší při vyučování. Je útočná, pere se se spolužačkami, nadává jim, trhá na nich šaty. Opakovaně se chová surově vůči bratříčkovi, kterému je necelý rok. Kristýna má pověst zákeřného a nevypočítatelného dítěte. Kristýna sděluje: ^Děti říkají, že mám některé vlastnosti dobré, ale já mám všechny špatné". Při pátrání v minulosti se zjistilo, že se narodila z prvního a nechtěného těhotenství svobodné matce, která dítě hned po porodu opustila. Kristýna byla vychovávána matčinými rodiči. Již v této době byla často fyzicky trestána oběma prarodiči. Zejména babička se nikdy nesmířila se skutečností, že dítě není manželské. Matka o Kristýnu neprojevovala zájem, s dítětem se nikdy nikdo nemazlil. Před nástupem do školy Kristýna odešla ze samoty, kde bydlela u prarodičů, kmatce a jejímu druhovi do okresního města. Matka, která je velmi jednoduchá osobnost ve všem závislá na druhovi, který je alkoholik opakovaně trestaný pro násilí, byla plně vstřebávána péčí o půlroční dítě, které s druhem měla. Od první třídy měla Kristýna ve škole potíže s chováním i prospěchem. Učitelce bylo nápadné, že Kristýna nereaguje na klidnou a mírnou výzvu. Všimla si, že Kristýna poslouchá spolužáky takřka slepě, jakmile na ni začnou křičet nebo vyhrožovat. Při tělocviku si všimla, že dítě má po těle četné podlitiny. Zjistilo se, že matčin druh často dítě surově bil, většinou v noci, kdy se vracel opilý. Dítě budil a hledal záminku k bití, jíž mohlo být cokoli, počínaje špatnou známkou. Dítě bylo trápeno hladem, trestáno dlouhými pobyty ve sklepě a pobytem venku ve tmě a mrazivém počasí. Za trest nesmělo domů. Až po předání do rodiny vlastního otce, k čemuž došlo na základě soudního rozhodnutí, zažila Kristýna poprvé, ve věku osmi let, vztah považovaný za normální. Její útočnost proti předmětům a živým bytostem, včetně ohrožování slabších spolužáků a malých dětí však pokračovala, rovněž drobné krádeže osobních předmětů nových rodičů. Vývoj Kristýny k chování považovanému za normální bude při stálém psychologickém a psychiatrickém dohledu trvat celé roky. Častá odborná rada i podpora bude nutná pro oba rodiče. 133 Pohlavním zneužíváním se rozumí vtažení vývojově nezralého dítěte nebo dospívajícího do sexuální činnosti, kterou nemůže v plném rozsahu pochopit , takže s ní nemůže poučeně souhlasit. Spadá sem i porušení nepřekročitelných hranic mezi rodinnými příslušníky. Incestem je jakýkoli druh pohlavních vztahů mezi rodiči, prarodiči a dětmi, mezi sourozenci, včetně rodičů a dětí adoptivních. Rodiny, ve kterých došlo k incestu, se výrazně odlišují od rodin, kde k němu nedošlo. Výzkum ukázal, že členové rodin postižených incestem častěji zakrývají své pocity. Rozsah jejich pocitů je užší, mají blíže k těm, jimž se říká beznaděj nebo cynický postoj ke světu.i Pokud v rodinách stížených incestem probíhají střety, probíhají zakrytě, účastníci se jim snaží vyhnout, neřeší je. Členové těchto rodin se obtížně vžívají do pocitů svých blízkých. Vyjadřují se nejasně, nemluví o sobě a svých dojmech, jen zcela neochotně přejímají odpovědnost za vlastní myšlenky, cítění a činy. Přitom stále někomu druhému radí, co a jak má dělat, co je a není správné. Společné problémy nejsou schopni řešit tvořivě. Představy o sobě samých a představy o vlastní rodině si v postižených rodinách často odporuj mezi rodiči a dětmi v postižených rodinách vznikají chorobná spojenectví) Pomoc patří pouze do rukou odborníka a může být velmi obtížná. 134