Návštěva v zoo aneb
Máme rádi zvířata
1
Úvod
Když jsme byli malí, do zoo jsme se vždycky těšili. Se školkou na výlet, jako malí školáčci na soutěže z přírodopisu, nebo také s rodiči jen tak o prázdninách, když už jsme měli dost rozpáleného města. Ale do zoo v devítce? Co tam budeme dělat, přece nás nezajímá nějaký velbloud nebo pávi! Ovšem pokusit se vžít do kůže nebo peří nějakého zvířete a něco o tom napsat? To by možná šlo. Hlavně když nás nikdo ráno nepožene na nádraží, pak trolejbusem a „hned“ za hodinu a půl prý jsme tam. Tak uvidíme …
2
Papoušek Oliver Pavlína Michaláková Jmenuji se Oliver. Jsem papoušek ara arakanga a patřím mezi ty nejkrásnější a největší papoušky. Jsem nádherně zbarvený. Mám na sobě převážně červenou, ale našli byste v mém peří také žlutou, zelenou, modrou nebo bílou barvu. Žiju v kleci se svou přítelkyní Noa. Kdybych byl sám, bylo by mi nejspíš hodně smutno, protože arové jsou zvyklí na život ve skupinách. Náš chovatel nás má hodně rád, ale také se na nás častokrát zlobí. Všichni o nás říkají, že jsme strašlivě hluční, ale já si myslím, že to není tak docela pravda. Co je na tom, když si občas pořádně zakřičím!? Vždyť lidé, ti taky skoro pořád křičí… Ale když jsme hodní, tak to pak dostaneme něco hodně dobrého – třeba takový ananas! Mňam! Ovoce, to mám převelice rád. A taky ořechy! Nejvíce mi chutná ovoce chvíli před tím, než docela uzraje. Má sice tvrdou slupku, ale to mi nedělá žádný problém, protože můj zobák je hodně silný. Ale k jedné věci se vám musím přiznat … Někdy bych nejraději rozkloval mříže a uletěl někam hodně daleko. Třeba do Ameriky. Tam totiž žije spousta takových papoušků jako já … to by bylo bájó!
3
Já a moje panička Andrea Svěrkošová Jsem celá bílá a na sobě nosím nepravidelné černé fleky. Lidé mi říkají dalmatin. Dva měsíce po mém narození jsem se poprvé ocitla ve svém novém domově. Mám teď paničku, která velmi dbá o svůj vzhled, a tak jsem se jednoho dne rozhodla, že jí pozvednu image a třeba vnesu do módy něco úplně nového. Začalo to tím, že jsem jí pravidelně schovávala jednu botu. Má paní to nepochopila a místo toho, aby vyšla ven s novým stylem – každá bota jiná -, lítala po bytě a křičela: „Kde mám ten zatracený střevíc?!“ Tohle asi nebylo to pravé, pomyslela jsem si a po nocích jsem začala vymýšlet něco lepšího. Moje panička si na židli každý den odkládala věci. Šla jsem do toho… Když šla večer spát, potichoučku, ale rychle jsem hupla na tu židli a vyrobila do kalhot pár stylových děr. Zoubky jsem měla ostré, šlo to jako po másle. Těšila jsem se, jak na to bude moje milovaná paní ráno zírat. Doufala jsem, že tentokrát se proslavím. Ale zase nic! Nechápu to. Navíc mi nedala snad celou věčnost moji oblíbenou konzervu. Mé návrhy se asi nikomu nelíbily, tak jsem toho tedy nechala. Nevím proč, ale měla jsem hroznou chuť něco kousat! Jako první jsem ohryzala skříňky v kuchyni – ty byly docela chutné, potom jsem se vyškrábala na stůl a rozžvýkala pár papírů, co tam ležely. Bylo to pro mě všechno nové a velmi, velmi zajímavé. Tento způsob hry mě opravdu bavil. Při pohledu do obývacího pokoje mě zaujala naše velká sedací souprava. Někdy mi na ní panička dovolila sedět. Dnes mě ale zajímalo něco úplně jiného. Co je asi uvnitř? Vrhla jsem se na pohovku, zakousla se do potahu a začala jej kousek po kousíčku žvýkat. Byla jsem tímto zkoumáním tak zaujatá, že jsem ani nepostřehla, že se panička vrací. Když jsem ji zahlédla ve dveřích pokoje, z jejího výrazu ve tváři mi došlo, že jsem asi zase něco provedla. Jedinou mou záchranou byla skulina za skříní, kam na mě panička nemohla. Pěknou chvíli jsem se neodvážila vylézt. Nakonec mě panička zavolala k misce s mou oblíbenou večeří a to jsem považovala za znamení, že mi už asi odpustila. Teď jsem starší a moudřejší. Už se za mnou otáčejí všichni psí krasavci!
Tygr sumaterský Zuzana Jurečková Srst mám výrazně hnědě oranžovou s úzkými černými pruhy naskládanými jeden vedle druhého. Mám velké ostré zuby i drápy, ale můj řev moc hlasitý není. Přesto si jím umím sjednat respekt. Ocas – má chlouba – je štíhlý, asi metr a půl dlouhý, zakončený černou štětkou. Mezi tygry jsem asi nejmenším druhem. 4
Obývám indonéský ostrov Sumatra, tedy ne celý, jen jeho tropické pralesy. Mám výhodu oproti ostatním zvířatům – mé pruhování zařídilo, že mě při pohybu v džungli spatří jen málokdo. Převážně lovím sám a zvládnu kořist velikosti jelena. Někdy vzpomínám na své dětství a na mladšího brášku – kdoví, kde je mu konec. Když se narodil, rodiče mu věnovali veškerý svůj čas. A proto jsem ho neměl rád. Měl jsem pocit, že mi ukradl mámu i tátu. Dělal jsem mu alespoň naschvály! Říkal jsem mu, že je nešika, neumí si obstarat žádné jídlo, že spoléhá jen na mámu. Často jsem utíkal a schovával se; myslel jsem, že mě budou rodiče hledat. Ale nestalo se tak! Bloudil jsem, zašel do míst, která jsem neznal. Naštěstí jsem potkal jiného tygra, který mě přemluvil k návratu domů, dokonce mi kus cesty dělal doprovod. Když rodiče ucítili, že se vracím, rozeběhli se mi naproti a bráška pospíchal také. Toho dne jsme se všichni usmířili a byli rádi spolu. Ale jak šel čas, i ze mne se stal dospělý tygr a vydal jsem se na vlastní cestu životem.
Kapr obecný Tereza Klegová „Obyčejný kapr,“ říkají lidé, „v rybnících je jich spousta, není na nich nic zajímavého.“ Vlastně mají pravdu. Nejsme ničím zvláštní. V rybnících nás žijí stovky, jeden jako druhý. Máma vždycky říkala, že mám skvělé míry, že vypadám jako ideální kapr. Celé tělo mám pokryto zelenými šupinami, k pohybu mi slouží ploutve. Jedna hřbetní, tři břišní a jedna ocasní. Oči jsou zlatavé, pohyblivé. Dýchám žábrami, které mám za hlavou. Živím se 5
drobnými živočichy, které sbírám ze dna. Ale to nejdůležitější …jsem oblíbenou vánoční rybou. Bohužel. Dříve jsem nechápal, proč se má rodina vždycky na podzim tak strachuje, ale teď už to vím, máma mi to vysvětlila. Loni nám rybáři vzali tátu, letos jsme byli na řadě my se sestrou. Na ten den, kdy mě dostali, nikdy nezapomenu. Zrovna jsme sladce spali, ale probudilo mě nezvyklé šplouchání vody. Otočil jsem se a spatřil obrovské sítě, jak se stahují směrem ke mně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Snažil jsem se prokličkovat mezi nimi, ale nepodařilo se mi to. Chytili mě. Na to, co se dělo potom, si moc nepamatuji. Asi jsem se praštil do hlavy. Probudil jsem se ve veliké kádi, všude kolem mě byli kapři, ale svou sestru jsem mezi nimi nespatřil. Najednou jsem uslyšel: „Tohohle!“ a vtom už jsem byl v podběráku a prodavač mnou hodil na váhu. „Má rovná čtyři kila. Vezmete si ho?“ „Určitě,“ odpověděl muž a hodil si mě do igelitové tašky. To bylo hrozné. Byl jsem tam smáčknutý, nikde ani kapička vody, jen odporný plast. Pomyslel jsem si, že tohle je můj konec. Ale nebyl. Ten muž si mě odnesl domů. Teď tady stojím na místě, protože nic jiného v tak malém prostoru dělat nemůžu, a přemýšlím, kolik času mi ještě asi zbývá. Každou chvíli se na mě chodí dívat děti, rozsvítí, já se vždycky hrozně leknu a pak na mě dělají obličeje. Taky myslím na ségru. Kde asi skončila? Podařilo se jí proklouznout rybářům, nebo je teď taky u nějakých lidí a čeká ji stejný osud jako mě? Pořád doufám, že si to ti lidé rozmyslí a pustí mě zpátky do mého milovaného rybníka, ale vím, že moc šancí nemám.
6
Pašík Tonda David Dejmal Zdravím, mé jméno je Tonda. Jsem středně velké prase. Ne že bych se tak hrozně choval, ale mé oborné jméno je Sus scrofa domestica, tedy prase domácí. Ovšem lidé mi stejně říkají všelijak. Někdy čuníku, jindy třeba vepři, ale přesto jsem nejraději, když mi někdo řekne pašíku! Myslím si, že jsem pohledný, ostatní mi to jistě potvrdí. Jsem krásně růžový s troškou těch štětin na hlavě a hřbetě. Každý den se o sebe dobře starám. Vykoupu se v bahně, podrbu se na zádech a pravidelně spím. Snažím se také držet si dobrou linii, bohužel to jediné mi moc nejde. Bydlím stále tady, co si pamatuji, na jednom místě, ve svém chlívku. Mám ho rád, myslím si, že je pro mě tak akorát, a bydlím v něm společně s mým nejlepším přítelem Pepou. Po pravdě – asi moc nemůžu soudit, protože nikde jinde jsem ještě nebyl. Párkrát jsem už uvažoval, že bych se někam vydal. Ale zatím je mi tu dobře. Někomu, třeba tomu namyšlenému koni Bleskovi, se může zdát, že v takovém malém chlívku může být nuda, ovšem není tomu tak. V létě mě baví se dívat ven, co tam všechno ti lidé dělají, a v zimě toho stejně moc neprobdím. Mám i jiné koníčky, například jídlo. Potrpím si jen na ty největší pochoutky, jako je obilný šrot nebo brambory. Chro, chro. Á, už mi konečně něco nesou, začínal jsem mít z toho přemýšlení pomalu hlad. Takže zatím na shledanou.
7
Straka obecná Ivana Neusserová Zdravím! Jsem straka obecná. Všichni mi říkají zlodějko, ale to se mi protiví! Já nekradu, jenom si půjčuju věci bez dovolení. Třeba taková brož, vyjímá se hezky na mých černomodrých křídlech nebo bílém bříšku. Jednou, když jsem si půjčovala prstýnek, málem mi někdo vyrval peří z mého zeleného stupňovitého ocasu. No věřili byste tomu? Toho dne jsem si zrovna uklízela hnízdo. Hodně starých šperků jsem vyházela, a tak jsem si musela vypůjčit nové. Letěla jsem v noci, to mě není tolik vidět, protože moje peří je tmavé. Vyhlédla jsem si pokoj, který měl otevřené okno a na stole ležel stříbrný prstýnek. Jak on se krásně třpytil! Když jsem ho uviděla, hned jsem ho musela mít. Počkala jsem, až zhasnou světlo, abych tam mohla vletět. Konečně tma! Já jsem vlétla dovnitř a uchopila prstýnek do zobáku. Ovšem všimla jsem si, že tady mají takových pěkných věciček více …nahoře na poličce. Vzlétla jsem a drápky jsem se snažila pobrat, co se dalo. Už jsem se chystala k odletu, ale něco upadlo a udělalo hrozný rámus. Sama jsem se vyděsila! Navíc se rozsvítilo světlo a nějaký člověk mě začal pronásledovat. Všechno jsem v hrůze pustila a chtěla vyletět oknem ven. Ale člověk byl rychlejší. Lapl mě za ocasní peří a tahal. Nedala jsem se, klovla jsem ho svým ostrým osobákem. Vykřikl bolestí. Na nic jsem nečekala a vyrazila na svobodu. Ani ten prstýnek mi nezůstal! Byla jsem tak vyděšená, že jsem si dala předsevzetí, že už nikdy, ale opravdu nikdy si nebudu vypůjčovat cizí věci bez dovolení. Dokonce jsem to i pár dní vydržela. Když ale ta sponka byla tak blyštivá a určitě nikomu nepatřila…!
8
Zebra Andrejka Michaela Foldynová Čauky, já jsem zebra Andrejka. Jsem velmi známé zvíře, lidé se mi často smějí, že jsem kůň v pyžamu, ale mně to nevadí. Mám totiž po celém těle bílé a černé pruhy, které mě dokonale maskují před nepřítelem. Také mám docela dlouhé a silné nohy ukončené pevnými kopyty. Hlavu a krk mi zdobí černá hříva, která mi při běhu vlaje stejně krásně jako ocasní žíně. Žiju s rodiči a mými dvěma bratry v suché africké stepi. Naše obydlí se nachází u tří velkých baobabů, které stojí nedaleko krásné a rozlehlé oázy. Tam si chodíme hrát s mou nejlepší kamarádkou žirafou Zuzkou. Je ráno, takže se jdu napást šťavnaté trávy – jsem býložravec. Po snídani chodím s maminkou a tatínkem na procházku, ale dneska půjdu se Zuzkou na tajnou výpravu. Zuzka totiž říká, že u Lvích skal někdo ukryl poklad. Chtěly jsme se tam vypravit nepozorovaně, ale dohnali nás moji bratři a začali se vyptávat. Naštěstí se nám je podařilo odbýt, neměli chuť jít na holčičí výpravu. Když jsme se blížily ke Lvím skalám, uslyšely jsme strašný řev. Lvi asi poznali, že se někdo nezvaný blíží na jejich území. Dostaly jsme ukrutný strach, obrátily se a běžely pryč, až se za námi prášilo. Po návratu domů jsem šla s pravdou ven. Maminka byla celá bez sebe z toho, jak velice jsme se Zuzkou riskovaly. Tatínek mi pořádně vyhuboval a důrazně mi domlouval, že tak malé zebry by se na nebezpečné výpravy vůbec neměly pouštět. Docela ráda jsem mu slíbila, že už to nikdy neudělám.
9
Lev královský Nikol Vlčková Zdravím! Jsem lev královský. No … abych se přiznal, do lva mám ještě daleko, jsem totiž jen lvíče. Můj otec, vůdce naší smečky, je pravým příkladem, jaký bych chtěl být a jak chci vypadat. Jeho mohutné tělo pokrývá světle béžová srst, ocas má dlouhý, štíhlý, zakončený narezavělou bambulkou, stejně zbarvená je i jeho hustá, lesklá hříva, která mu opticky zvětšuje hlavu, ale tak to není. Jeho tváři vévodí dvě veliké černé oči, z čumáku mu čouhají černé vousy. A když se naštve, tak vycení své ostré tesáky. A jak řve! To já jsem proti němu pískle. To moje maličké tělo pokrývá světle hnědá srst, ocas mám krátký a namísto bambulky mám spíše něco podobného štětci. Hřívu nemám vůbec, největší pýcha lvů a já ji nemám! Ale maminka mi říkala, že mi hříva časem naroste. Stejně jako táta i já mám veliké černé oči a dlouhé vousky, které jsou stále v pohotovosti. Ovšem můj „řev“ je zatím spíše takovým slabým kňučením. Jak já se těším na dospělost! Budu vůdce naší smečky a odeženu veškerou havěť, která by se nám opovážila chtít ukrást žrádlo. Nejvíce nesnáším hyeny – jsou drzé, neumějí si obstarat potravu samy, koukají, kde by co čmajzly, a už vůbec nemají žádnou hrdost. Musím se k něčemu přiznat. Nedávno jsem neuposlechl otcův příkaz jít se schovat, když hyeny na nás zaútočily. Motal jsem se mezi dospělými a pak jsem schytal pořádný kousanec do čumáku. To je tátův trest za neposlušnost. Šel jsem trucovat ke svému oblíbenému uschlému stromu, kam občas chodím. Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl, když jsem za sebou uslyšel tiché kroky. Byl to táta. Chvíli tam seděl se mnou a sledoval západ slunce. Pak mi řekl: „Nebuď smutný, až z tebe bude vůdce smečky, takových bitek si užiješ dost. Víš, když jsem byl jako ty, také jsem se nemohl dočkat.“ Páni, táta byl stejný jako já! Už abych byl veliký!
10
Žirafa Sája Kristýna Boubínová Všechny vás zdravím, jsem Sája z ostravské zoo, kde mám spoustu kamarádek, se kterými trávíme čas venku ve výběhu, nebo – když je zima či hodně prší – v pavilonu. Díky svému dlouhému krku dosáhnu pro listí, kam se mi zamane, stejně tak pro křehké větvičky, které mám obzvlášť ráda. Jsem mimochodník, to znamená, že při chůzi si společně vykračují vždy obě končetiny na jedné straně těla. Díky svým dlouhým nohám také mohu běhat velmi rychle, jen při pití mi poněkud překážejí. Ještě že v pavilonu máme napáječku hodně vysoko. To pak není třeba příliš ohýbat krk. Víte, že v něm mám jen tolik obratlů jako člověk? To jsou věci, vyčetla jsem to z informační tabule, která ale visí hodně nízko. Pro mrňavé lidi. My žirafy dosahujeme výšky až kolem pěti metrů, jsme nejvyšší ze všech suchozemských živočišných druhů a můžeme vážit až devět set kilo. Dožíváme se zhruba dvaceti pěti let, já už mám patnáct. I když to do Afriky, odkud pocházíme, je z naší zoo pěkně daleko, my si z toho nic neděláme. Máme krásný veliký výběh, dobře se tu o nás starají, a že by nás tady někdo chtěl lovit, to ani náhodou. I život v zoo může být příjemný.
Kočka toulavá Sandra Onderková Jsem Klárka, mám mourovatou srst, tři hebké tlapky se schovanými drápky, ale hlavně lehce přimhouřené zelené oči. Jsou mou pýchou, díky nim se kolem mne motá pořád dost kocourů. Možná jste se podivili těm třem tlapkám – kdysi jsem se hodně toulala, a jelikož jsem byla nepozorná, vběhla jsem pod auto. Teď jsem mnohem opatrnější, moc neběhám a raději nastavuji svůj huňatý krk všem, kteří by mě mohli poškrábat za oušky. Pocházím z Ostravy, ale přes útulek jsem se dotoulala až do Místku k jedné staré paní. Ta má dvě vnučky. Jedna z nich je milá, dává mi čerstvé mlíčko a různé pamlsky. Ale ta druhá! Pořád si chce se mnou hrát, ale přitom mě tahá za ocas, za uši, všelijak mě muchlá. Ale jednou mi přichystala překvapení. Dostala jsem se k ní do pokoje a ona tam měla – světe div se – myš v kleci. To jsem blázen, jaktěživa jsem o něčem takovém neslyšela! Bohužel klícka byla dobře zavřená, ze svačiny nebylo nic. Lepším kamarádem než tahle holčička je, věřte nevěřte, pes mé paní. Jíme někdy ze stejné misky, mohu se k němu přitulit v pelechu. On už je starý a vždy si pochvaluje, jak můj hustý kožíšek krásně hřeje. Mám jednu trochu zvláštní zálibu. Miluju vodu; když se někdo koupe, občas se mi podaří se dostat do vany. Stejně tak mám ráda sníh. I když studí, je takový zvláštní a ráda se v něm válím. Jinak jsem kočka se vším všudy. Přestože žiju ve městě, většinu času netrávím v domě, ale šmejdím venku. Večer vyrážím na lov – myší i potkanů je tu dost. Jsem velmi bojovná a svůj rajón si hájím proti cizím kočkám. Už mi dávno není líto, že jsem opustila velkoměsto a zoo, do které jsem se vydávala na objevné výpravy. V novém domově je to príma, ale hlavní je, že mě má někdo rád.
11
Závěr Zvířata by se asi podivila, jak se - podle nás – chovají a co si myslí. Ale na druhou stranu jsme zjistili, že mnozí z nás vlastně ani moc nevědí, jak ten velbloud či opovrhovaní pávi vypadají a žijí. Možná bychom ten výlet do zoo i brali! 12
Obsah:
Úvod ………………………………………………………………………. 1 Papoušek Oliver Pavlína Michaláková……………………………. 2 Já a moje panička Andrea Svěrkošová …………………………. 4 Tygr sumaterský Zuzana Jurečková ……………………………… 4 Kapr obecný Tereza Klegová ………………………………………… 5 Pašík Tonda David Dejmal …………………………………………… 7 Straka obecná Ivana Neusserová ………………………………….. 8 Zebra Andrejka Michaela Foldynová …………………………….. 9 Lev královský Nikol Vlčková……………………………………… 10 Žirafa Sája Kristýna Boubínová ……………………………………. 11 Kočka toulavá Sandra Onderková ………………………………… 11 Závěr …………………………………………......................................... 12
13
Sborník příběhů vytvořili žáci třídy 9. A ZŠ Frýdek-Místek, Komenského 402, pod vedením Mgr. Jany Hradilové
Děkujeme za ilustrace těmto žákům: Katce Svobodové 6. A, Markétě Motlochové - 6. A, Petru Novákovi - 6. B, Míši Foldynové - 9. A, Lucce Matějné - 6. B, Petru Novotnému - 6. B, Nikole Budínové - 6. A, Lence Toflové - 6. A a Martinu Kasalovi z 6. B.
Frýdek-Místek 2012
14
