NATALIE DYBISZ. alias MISS ANIELA NAUČTE SE FOTOGRAFOVAT AUTOPORTRÉT HLEDÁNÍ VLASTNÍHO VÝRAZU

NATALIE DYBISZ alias MISS ANIELA

NAUČTE SE FOTOGRAFOVAT

AUTOPORTRÉT HLEDÁNÍ VLASTNÍHO VÝRAZU

OBSAH First published in the UK in 2011 by ILEX 210 High Street Lewes East Sussex BN7 2NS www.ilex-press.com Copyright © 2011 The Ilex Press Ltd NAUČTE SE FOTOGRAFOVAT AUTOPORTRÉT NATALIE DYBISZ alias Miss Aniela Copyright © 2011 ZONER software, s. r. o. Vydání první, v roce 2011. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press, katalogové číslo: ZR1054 ZONER software, s. r. o. Nové sady 18, 602 00 Brno http://www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Odpovědný redaktor: Mgr. Jakub Zeman Překlad: Mgr. Ondřej Doseděl DTP: Dan Zůda Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

6

ÚVOD

8

KAPITOLA PRVNÍ / Historický kontext Historie autoportrétu O autorce Proč autoportrét?

10 16 20

22 24 26 28 32

34 36 38 40 44 46 48 52 54 56 58 60

Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, s. r. o. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883, fax: 543 257 245 e-mail: [email protected], http://www.zonerpress.cz

ISBN: 978-80-7413-133-2

62 64 66 68 70 72

KAPITOLA DRUHÁ / Vybavení Výběr fotoaparátu Objektivy Stativy, dálkové spouště a příslušenství Expozice a osvětlení KAPITOLA TŘETÍ / Fotografování Oblečení Vlasy a líčení Místa pro fotografování Fotografování v Death Valley Plánování snímku Pózování Fotografování s rekvizitami Fotografování při nízké hladině osvětlení Používání zrcadel Fotografování aktů Jak vznikly snímky Girl Dreaming a Girl Awoken KAPITOLA ČTVRTÁ / Úpravy Úvod do digitálních úprav Ukládání a zálohování snímků Začínáme s Photoshopem Převod do černobílé škály Mírné manipulace

76 80 82 86 88 90 92

96 98 106 114 122 130 138 146 154

Multiplicita Jak vznikl snímek Their Evening Banter Trikové snímky Jak vznikl snímek The Smothering Extrémní skládané snímky Jak vznikl snímek Bending Over Backwards HDR fotografie KAPITOLA PÁTÁ / Galerie autoportrétistů Annette Pehrsson Rossina Bossio Noah Kalina Joanne Ratkowská Julia Gorodinská Jon Jacobsen Federico Erra Lucia Holm

164 166 167 167 168 169 170

KAPITOLA ŠESTÁ / Jak na marketing vašich autoportrétů Sdílení fotografií Vlastní web a blog Práce na volné noze Zveřejňování snímků a autorská práva Prodej do fotobanky Prodej vaší tvorby jako umění Vystavování

172 173 174 176

Slovníček pojmů Adresář umělců Rejstřík Poděkování

162

JOYRIDE / PROJÍŽĎKA 2009 (vpravo)

6

ÚVOD P

roč byste měli fotografovat sami sebe? Proč byste měli stát sami sobě fotografickým modelem, když je daleko jednodušší fotografovat to, co vidíte před sebou? A hlavně – kde leží ona hranice, za níž autoportrét přestává být pouhou „momentkou“ a stává se „uměním“? Jak ji určit, když neslyšíte cvaknutí závěrky z té strany fotoaparátu, ze které je to běžné, a když můžete komponovat pouze nehybné prvky scény, do které pak musíte sami vstoupit a veškeré kontroly záběru se tak na chvíli vzdát? Být současně modelem, hercem i fotografem může být frustrující a náročné, ale také nesmírně vzrušující. Z historie umění víme, že umělci vytvářeli autoportréty odjakživa, a  to z  nejrůznějších důvodů: z  pohodlnosti či pro nedostatek modelů, jako ukázku svého umu určenou potenciálním zákazníkům, jako svědectví o svém bytí a postupném stárnutí nebo jako formu arteterapie, která jim pomáhala vyznat se ve svém nitru. To všechno jsou důvody, které motivují k práci s autoportrétem i současné fotografy, což alespoň já ze své dosavadní zkušenosti autoportrétistky mohu potvrdit. Focení autoportrétů má tu výhodu, že vám umožňuje tříbit si fotografické schopnosti pěkně v  soukromí. Vytvoříte-li však postupně celé portfolio snímků sebe sama, pak vás zřejmě motivuje k  fotografování autoportrétů ještě něco dalšího než snaha zlepšit své fotografické dovednosti. Tato kniha osobitým způsobem přibližuje autoportrét i  překotný rozmach tohoto žánru a  nabízí jeho adeptům cenné rady a tipy, jak k fotografování sebe sama přistupovat. V první kapitole se budu věnovat historii a současnosti autoportrétu jako žánru, také představím svou práci a napíšu pár slov o sobě. Další tři kapitoly obšírně pojednávají o nástrojích, které jako fotografové autoportrétů musíte znát. Kapitola druhá je věnována výběru vhodného vybavení, v kapitole třetí se posuneme k  praktickým aspektům fotografování samotného, od výběru vhodných míst až k práci se světlem a fotografickým specialitám, jako je fotografování aktů, fotografování za nízké hladiny osvětlení či používání rekvizit a zrcadel. Čtvrtá kapitola vás zasvětí do postprodukce. Od úplných základů úprav ve Photoshopu a  drobných manipulací s  obrazem přejdeme do složitějšího světa trikových

kompozic či HDR fotografie. A doufám, že se během čtení necháte inspirovat mými autoportréty, které v jednotlivých kapitolách uvádím. V  kapitole páté představuji práce osmi dalších autopotrétistů. Úspěšní umělci jako Noah Kalina, Rossina Bossio nebo Annette Pehrsson zde prezentují svou tvorbu a hovoří o  motivech, jež je přivedly k  tvorbě autoportrétů. Pestrý výběr umělců jsem volila záměrně. Jsou to muži i ženy různých národností, různého stáří a  původu. Někteří z  nich vystudovali uměleckou školu, jiní jsou samouci. Jsou zde otištěny jak digitální, tak klasické fotografie pořízené na filmový materiál. Jeden z umělců je módní fotograf, druhý kromě fotografování také maluje, profesí další umělkyně je klinická psychologie. Autoportréty dalšího z  představovaných umělců prosluly svým zparodováním v jednom z dílů seriálu Simpsonovi. Jakmile jednotlivého umělce představím, dávám mu vždy několik stránek, na nichž hovoří o sobě, o svých uměleckých záměrech a o tvůrčím procesu v pozadí snímků. V kapitole šesté najdete informace a rady týkající se vašeho dalšího možného směřování. Vzhledem k tomu, že velká a stále důležitější část fotografova živobytí závisí na sociálních sítích, začíná tato kapitola povídáním o tom, na co všechno musíte myslet, když svá díla sdílíte na internetu. Dále tato kapitola přibližuje onen zásadní přerod amatéra v profesionála, zabývá se tím, jak můžete jako fotograf ochránit svá autorská práva a  jak svými fotografiemi vydělávat: tedy prodejem fotografií, vystavováním, udělováním licencí a autorským publikováním vašich prací. Věřím, že návody uvedené v  této knize vám dobře poslouží a že vás také budou inspirovat snímky těch několika špičkových mladých umělců současnosti, kterými zmíněné postupy ilustrujeme. Tato kniha není jen obyčejnou fotografickou příručkou. Představí vám řadu nástrojů, které vám pomohou dosáhnout fotografického mistrovství, a nabídne spoustu inspirativních fotografií. Pokud není uvedeno jinak, všechny snímky v knize jsem pořídila já, Miss Aniela. Bylo mi velkou ctí a potěšením na této publikaci pracovat a představit vám novou vlnu současného umění. Natalie Dybisz, Londýn, 2010

UNTITLED / BEZ NÁZVU (zcela nahoře) Julia Gorodinská (viz strany 130–137). MANO AJENA/ALIEN HAND / MANO AJENA/CIZÍ RUKA (nahoře) Jon Jacobsen (viz strany 138–145).

MEMOIRS OF A WOMAN OF LEISURE / PAMĚTI ZAHÁLČIVÉ ŽENY(nahoře) Tato desetisekundová expozice zachycující poházené špinavé oblečení v mém studentském pokoji se stala jakýmsi logem pozvánek na mé výstavy a také knih, které jsem vydala vlastním nákladem.

16

O AUTORCE Miss Aniela

M

oje fotografické začátky byly poněkud neobvyklé v  tom smyslu, že v  tomto oboru nemám žádné formální vzdělání a  můj zájem o  fotografii se začal formovat, když jsem objevila možnost sdílet své snímky online na internetu. Moje první pokusy s  autoportréty se datují do  období mého dospívání. Většinou šlo o  to, že jsem natáhla ruku s fotoaparátem před obličej. Používala jsem amatérské fotoaparáty na kinofilm nebo jednorázové aparáty, takže jakmile jsem film nechala vyvolat, dostávala jsem zpravidla katastrofálně rozmazané fotografie. Na vysoké škole jsem si však na katedře umění půjčila malý kompaktní foťáček Sony, který jsem si mohla vzít domů a  fotografovat, jak se mi zlíbilo, což pro mě byla obrovská novinka. Vychutnávala jsem si, že mohu fotografovat kvalitnější snímky z menší vzdálenosti, než jsem mohla dříve. Stejně důležité bylo i to, že jsem si je mohla nahrát do počítače (který mi krátce předtím věnoval jeden můj známý) a pak si s nimi hrát v programu Photodraw. Brzy jsem si našetřila na svůj vlastní fotoaparát, Sony DSC-P52. Moje radost z fotografování na digitál byla neskonalá: relativně dobrá kvalita, odpadly provozní náklady, a jakmile jsem investovala do kopie programu Adobe Photoshop, otevřely se přede mnou možnosti úprav, které se staly veledůležitou součástí mé práce. Nástroje, které jsem najednou měla k  dispozici, mě přivedly na  myšlenku, že bych jednoho dne mohla na fotografii „naklonovat“ sebe samu. Pořídila jsem tedy dva snímky, na nichž jsem byla pokaždé na opačné straně záběru, načež jsem tyto dva své profily dala na jednom snímku k sobě tak, aby to vypadalo, jako bych se chystala sebe samu políbit. Toužila jsem po snímcích, které by oslavovaly moje pocity samostatnosti a  to, jak jsem se v té době vnímala. Snímky, které jsem tehdy fotografovala, však byly určeny jen pro soukromé složky v mém počítači. Myslela jsem si, že autoportréty nejsou nějakou normální nebo důstojnou věcí, a že kdyby je někdo viděl, pomyslel by si o mně, že jsem marnivá.

Zleva ve směru hodinových ručiček MIRROR, MIRROR / ZRCADLO, ZRCADLO 2005 Můj raný autoportrét, který jsem jako náctiletá pořídila ve svém pokoji. CLAMBER / LEZENÍ 2006 Takto jsem se ve svých studentských letech naklonovala na záběrech v zahradě. TWINNING / PÁROVÁNÍ 2005 Můj první pokus o sloučení dvou snímků mne samé. Chtěla jsem docílit toho, aby to vypadalo, že reaguji na svoji „dvojnici“.

„Jedním z nejúžasnějších aspektů tvorby Miss Aniely je její ochota experimentovat. Neustále se vyvíjí a využívá různé styly, aniž by se uchylovala k otřepaným klišé. Kromě toho, že je výtečná fotografka, umí také skvěle poradit každému, kdo s focením autoportrétů začíná. Její ochota podělit se o to, jak její snímky vznikaly, a vyjádřit své myšlenky a nápady způsobem, který nutí k zamyšlení, z ní dělá báječnou učitelku i umělkyni. Miss Aniela je inspirací pro ženy– autoportrétistky po celém světě.“ Leah Johnston

18

Objevování autoportrétu Bylo to v  roce 2006. Studovala jsem angličtinu a  mediální studia na University of Sussex, když jsem si uvědomila, že se fotografií začínám zabývat doopravdy. Náplní studia byla většinou teorie, nicméně na jednom praktickém semináři, který jsem si zapsala první rok, jsem objevila Flickr, velmi populární webovou stránku na sdílení fotografií. Moc se mi líbila, takže jsem si založila svůj vlastní účet pod rozmarným alter egem „Miss Aniela“ – Aniela je moje polské druhé jméno. Když jsem pak následujících několik dní brouzdala fotografiemi jiných uživatelů, všimla jsem si, kolik jich fotí sebe. Uvědomila jsem si, že autoportrét je důležitým a důstojným žánrem fotografie, a vlastně i umění samotného. To, co jsem na Flickru viděla, mne inspirovalo. Rozhodla jsem se, že znovu začnu fotit autoportréty. Tentokrát jsem však chtěla do svých snímků dát širší tvůrčí kontext, aby to už nebyla jen podobenka hlava-ramena. Rovněž jsem se rozhodla, že znovu oživím téma klonování neboli multiplicitu (jak tomu říkají lidé na Flickru) a do snímku dostanu svoji osobu vícekrát. Příkladem toho může být snímek s názvem Clamber (strana 17). Mezi přednáškami a  semináři jsem

měla spoustu volného času, takže jsem se mohla převlékat do  libovolných kombinací oděvů, vyjíždět autem na  příhodná opuštěná místa na venkově a zkoušet, co se snímkem udělá, když se postavím do různých částí záběru. Fotoaparát jsem měla vždy na něčem pevném. Moje vybavení bylo tehdy minimální: sice jsem měla lepší fotoaparát Sony, ale neměla jsem stativ, a proto jsem vždycky musela fotoaparát postavit na zem nebo ho o něco opřít. Z toho důvodu byla spousta mých raných fotek pořízena z  „žabí perspektivy“. Objektiv hleděl skrze stébla trávy a snímkům dodával takovou zajímavou a téměř voyeurskou náladu, pro tyto mé rané pokusy charakteristickou.

Flickr a můj další vývoj Nové snímky jsem dávala na Flickr každý den a přibývalo komentářů od  ostatních uživatelů. Postupně se mi začalo dostávat i více podpory z této stále se zvětšující komunity. Když se ohlédnu, uvědomuji si, že touha tvořit nové snímky byla do značné míry motivována mou vášní pro fotografii, neustále rostoucí zvědavostí a chutí mít co nejvíce hezkých fotek. Neměla jsem žádný zřejmý cíl, jehož bych chtěla

KAPITOLA PRVNÍ / Historický kontext

svými snímky dosáhnout a nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohla osobnost Miss Aniely přetavit do značky, která by mi zajistila živobytí. Musím ovšem přiznat, že jsem se vždycky toužila stát umělkyní nebo spisovatelkou a  že jsem podle toho podvědomě jednala. O  rok později, v  roce 2007, mi přišla nabídka z  North Laine Photography v anglickém Brightonu na samostatnou výstavu. V  tu dobu jsem už měla tolik snímků, že vybrat ty správné na  výstavu se mi zdálo naprosto nemožné, ale přesto jsem nikdy neměla pocit nechuti nebo nejistoty ohledně jejich vystavování či prodeje. Výběr snímků na plakáty a letáky, rozhodnutí ohledně vydávání fotografií a stanovování jejich ceny a pohled na mé snímky visící v rámech na  zdech – to vše byly fáze proměny mého nadšeneckého alter ega, Miss Aniely, ve  významnou, skutečnou „umělkyni“. Bylo to vzrušující, ale také vyčerpávající, protože jednat s  galeriemi a  výstavními síněmi není tak úžasné, jak by si člověk mohl myslet. Výstavy s sebou nesou hodně vyjednávání a  vysokou míru rizika na  obou stranách. V šesté kapitole píšu o tom, co všechno je potřeba promyslet, než začnete svoji práci vystavovat. Výstava v North Laine mi přinesla cennou publicitu, a to především v časopisech PHOTOICON a What Digital Camera, a dále pak televizní rozhovor s místní pobočkou BBC, který byl později nahrán na YouTube. Díky propagaci v časopisech se o mně dozvědělo i publikum, které nevyužívá internet, což vedlo k mé další výstavě v galerii umění Camara Oscura ve španělském Madridu a pak k tomu, že jsem se objevila na fotografických veletrzích. Následně jsem začala být sama iniciativní a nabízela své fotografie místním vystavovatelům a na nejrůznějších regionálních akcích. Shora zleva ve směru hodinových ručiček STRETCH / PROTÁHNUTÍ 2006 Tento autoportrét vznikl v mém pokoji na koleji. Fotografovala jsem svým R1 se samospouští nastavenou na deset sekund; v tu dobu jsem ještě neměla dálkovou spoušť. Z této fotografie se nakonec vyklubal jeden z mých vůbec nejúspěšnějších snímků. Byl vytištěn na plakátech a poutačích na mou debutovou výstavu v Brightonu a jako limitovaná edice se téměř vyprodal. INTERVIEW / ROZHOVOR Na tomto snímku z mé výstavy v madridské galerii Camara Oscura poskytuji rozhovor pro jeden televizní program (Španělsko, 2008). TRADESHOW / VELETRH Na stánku firmy Microsoft na veletrhu Focus on Imaging při přednášce o mém focení, pracovních postupech a tvorbě (Birmingham, Anglie 2009). PHOTOSHOOT / FOTOGRAFOVÁNÍ Fotografování modelky během živé fotografické „session“ pro Microsoft (Seattle, 2009).

Microsoft Krátce poté, co jsem v roce 2008 ukončila studia, jsem odletěla do  Seattlu za  jednou z  největších příležitostí, které se mi kdy naskytly. Kontakt ze společnosti Getty Images, jenž byl zároveň nadšeným uživatelem Flickru, zmínil mé jméno ve firmě Microsoft a tak se stalo, že mne pozvali, abych jako host přednesla prezentaci na Microsoft Pro Photo Summit. Do té doby jsem nikdy nemluvila na veřejnosti, ale nějak se mi podařilo v sobě najít dost odvahy a sebedůvěry k tomu, abych odvykládala třicetiminutovou powerpointovou prezentaci před publikem složeným z  důležitých jmen fotografického průmyslu. Mluvila jsem o svých autoportrétech a o tom, jak jsem k zajištění výstav a upoutání pozornosti na svoji práci využila Flickr. Pozitivní reakce mne doslova omráčila. Následně si mne Microsoft najal, abych dvakrát denně přednesla prezentaci na  jejich stánku na  veletrhu Photokina v  německém Kolíně. To bylo na  podzim. V únoru 2009 jsem pak dělala totéž v anglickém Birminghamu na veletrhu Focus on Imaging. Společně s Microsoftem jsme také v jednom studiu v Seattlu vytvořili živé fotografování s  tématem Miss Aniela a  podnikli několik foto-

grafických procházek po  Seattlu, Los Angeles a  San Franciscu. Tehdy mne vlastně oficiálně hodili do neznáma a já se vydala na cestu osoby samostatně výdělečně činné – což byla děsivá a zároveň vzrušující vyhlídka. Další významnou událostí toho roku byla moje fotka na jarní obálce časopisu American Photo doprovázející článek o  zrození „12 superstar z Flickru“. Dál jsem vystavovala a k mému překvapení šly věci docela dobře, tedy když vezmu v  úvahu, že jsem opustila svoje dosavadní zaměstnání (zácvik v  nakladatelství, kde jsem pracovala pět měsíců od promoce) na pokraji ekonomické recese. Štěstí rozhodně stálo na mé straně, když se mi dostalo jak podpory, tak i příležitosti k tomu, abych se své vášni mohla věnovat na plný úvazek a začala tak brzy dobře vydělávat. Cením si toho, že se mé úsilí vynaložené na sdílení vlastní tvorby vyplatilo, ačkoliv jsem na začátku neměla žádný konkrétní cíl nebo záměr. V  šesté kapitole si můžete přečíst, jak se zviditelnit na sociálních sítích, jak uvést do provozu vlastní webovou stránku a mnoho dalších tipů, kam umístit svá díla. Pokud své fotografie vystavíte na Flickru, pravděpodobně nebudete hned druhý den slavní, ale třeba vás překvapí možnosti, které se vám tím otevřou.

Zobrazování sebe sama Autoportrét není to jediné, čemu se po  umělecké stránce věnuji, a  také to není oblast, kterou bych prostě využila k tomu, abych se s její pomocí dostala do jiných komerčních oblastí. O svém „autoportrétování“ ovšem smýšlím tak, že je samo o  sobě uměním, stejně tak jako příležitostí zdokonalit své schopnosti, které pak mohu využít při focení jiných témat. Všechny snímky fotografuji sama a obzvláště v začátcích jsem byla u fotoaparátu jen já sama. Dnes už občas poprosím někoho z rodiny nebo přítele. Někdy dojde řada i na fotografování, jež je více o „spolupráci“ s nějakým partnerem, a to v tom smyslu, že mi pomůže s kompozicí snímku a výběrem prostředí. Je pro mne nicméně pravidlem, že autoportrétem nazývám ty snímky, kde za nápadem a zpracováním (procesem) stojím víc já než někdo jiný. Začala jsem s  velmi omezeným vybavením a  hodně improvizovala s osvětlením. Většina mých snímků vznikla pomocí samospouště, ačkoliv dnes už používám dálkovou spoušť. Loni jsem si pořídila několik blesků, ovšem většina fotografií v  této knize vznikla v  přirozeném světle nebo ve světle, které bylo na scéně. Byť se na stránkách této knihy o vybavení leccos dočtete, chtěla jsem zmínit své skromné začátky, neboť se domnívám, že je opravdu důležité zdůraznit, že na  cestu, po  které právě kráčím, mne poslala moje zvědavost a vášeň pro fotografii. Hnal mne upřímný zájem o  fotografickou tvorbu, ne nějaký povrchní cíl v  podobě vydělávání peněz. Tato kniha zdůrazňuje, jak je důležité, abyste objevili svou tvůrčí vášeň, ale také pojednává o tom, jak může moderní umělec přijít k nějakému výdělku.

28

STATIVY, DÁLKOVÉ SPOUŠTĚ A PŘÍSLUŠENSTVÍ Stativy

PANDA & I / PANDA A JÁ 2006 (vlevo) Tento složený snímek jsem pořídila tak, že jsem položila kompaktní fotoaparát na trs trávy. Úhel záběru korespondující s otevřenými dveřmi vozu a s natočením kol propůjčil snímku dynamiku, která by byla při fotografování z úrovně očí zcela jiná. SUNBURST / ROZBŘESK 2006 (vpravo) Tento snímek jsem fotila na návštěvě u kamarádky. Nastavila jsem na fotoaparátu samospoušť a pak si vylezla na okenní parapet. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že podstatné je zachytit jediné „já“, nikoli snímek více „já“ složený z několika záběrů mé postavy.

A

čkoliv někteří fotografové budou tvrdit, že tahat s sebou všude a za všech okolností stativ je to nejdůležitější, existuje také spousta fotografů, kteří vám řeknou, že se bez stativu docela často obejdou. Já si myslím, že zásadní je pochopit, že v některých situacích může být stativ neocenitelný a je zárukou toho, že fotografování proběhne po technické stránce hladce. Nicméně je také dobré umět zachytit i ty spontánní chvíle, kdy u sebe stativ nemáte. Když jsem s  autoportréty začínala, stativ jsem neměla, takže jsem opírala a pokládala svůj fotoaparát na všechno, co se namanulo. Vznikaly tak zajímavé záběry „z žabí perspektivy“ (viz snímek Panda & I). Taky to znamenalo, že bylo poněkud náročnější pracovat s  „multiplicitou“ neboli klonovací technikou, jejíž výsledek na snímku vidíte. Myslím si však, že kdybych použila stativ, snímky by byly jiné. Asi bych je pořídila z běžnějšího úhlu, bližšímu lidské perspektivě. Tento způsob focení taky znamenal, že jsem na zoomu musela nastavit širší úhel, díky čemuž je finální snímek dynamičtější. U jiných snímků, jako třeba The Smothering (viz strany 86–87), byl stativ naprosto nezbytný, neboť umožnil přesné rozmístění jednotlivých prvků scény na výsledném snímku. Ačkoli dnes stativ používám u  většiny snímků, snažím se do něj fotoaparát neupínat, dokud scénu neprozkoumám s  fotoaparátem v  ruce. Stativ totiž může být těžkopádný a  je možné, že vás bude omezovat, a  proto upínejte stativ k  fotoaparátu, nikoliv naopak. Je potřeba vždycky myslet na základní účel jakéhokoli fotografického příslušenství, nesmíte se nechat unést nepřebernými možnostmi různých doplňků, které jsou na trhu. Stativ je pouze nástroj určený k tomu, aby udržel v klidu fotoaparát, takže pokud se dostanete do situace, kdy budete moci položit svůj fotoaparát na nějakou vhodnou plochu, pak tuto příležitost neopomeňte a zkuste snímek vyfotografovat i bez stativu. Existuje bezpočet typů a  velikostí stativů nejrůznějších cenových relací. Značky, po kterých byste se mohli poohlédnout, jsou Manfrotto, Slik PRO či Calumet, ale prakticky každá značka od Canonu po Sony vyrábí své vlastní stativy. Dobrý stativ bude mít vodováhu, ovládací naklápěcí rukojeť a bezpečné zámky na nohách. Některé stativy mají i pěnový potah na nohách, takže práce s nimi je pohodlnější,

i  když právě toto nejspíš není pro fotografa autoportrétů ta nejdůležitější funkce. Doporučuji vám investovat také do stativu Joby Gorillapod. Jedná se o  univerzální ministativ, který se hodí v situacích, kdy s sebou nemáte velký stativ. Umožní v  libovolném úhlu postavit fotoaparát na zem nebo jej umístit do výšky pouhým omotáním nožiček kolem vhodného objektu, např. sloupu pouličního osvětlení nebo kolem větve. Tyto stativy vám samozřejmě nedají tolik jistoty a  přesnosti jako skutečný stativ a  je třeba si koupit takovou velikost Gorillapodu, která váš fotoaparát i s objektivem unese (pro jistotu si kupte stativ „o číslo větší“). Přesto se však jedná o jednoduchý, poměrně levný stativek, který vylepší kontrolu nad nadějnými snímky, jež by jinak vůbec nebylo možné pořídit.

Dálková spoušť Pravděpodobně hlavní otázka, kterou fotografové autoportrétů od svých kolegů uslyší, se bude týkat použití pro ně specifických technik: „A jak ten autoportrét vlastně fotíš?“ Metodám fotografování a  celému technickému procesu se budu věnovat později. Na tomto místě bych zmínila alespoň vybavení, které budete potřebovat pro přípravu na tento proces. Existuje několik přístupů. Ten první a  nejjednodušší nevyžaduje žádné sofistikované vybavení: jednoduše si vystačíte se samospouští na fotoaparátu. Jakmile si však obstaráte dálkovou spoušť, pravděpodobně zjistíte, že se k samospoušti už nechcete vrátit. Dálková spoušť bývá levná a  zajistí výsledky, jichž byste možná jinak nedosáhli. Nicméně čím je dálková spoušť levnější, tím horší bude její konstrukční kvalita. Já osobně dávám přednost nákupu levných dálkových spouští, které mi vydržely déle, než bych předpokládala, ale možná se vyplatí zvážit investici do něčeho dražšího, co zaručí vyšší spolehlivost. Vlastníte-li iPhone, můžete ho použít jako dálkovou spoušť. Umí to aplikace DSLR Camera Remote Professional Edition, je však potřeba mít fotoaparát připojen k počítači s Wi-Fi připojením. Tato aplikace spolupracuje s celou řadou digitálních zrcadlovek. Kromě ní je však k dostání i spousta dalších aplikací tohoto typu a  bezpochyby se objeví další, takže pozorně sledujte dění ve světě technologií.

30

Fotografování přímo do PC Jeden z nejnáročnějších technických aspektů fotografování autoportrétů spočívá v tom, že snímek nevidíte, dokud ho nepořídíte. Musíte nějak odhadnout, kam se na scéně postavit, a neustále svoji pozici zpětně kontrolovat. Pracujete tedy metodou pokusu a omylu. Fotografování autoportrétů vám může výrazně usnadnit fotoaparát s  otočným displejem, kterým bývají vybaveny kompaktní přístroje nebo fotoaparáty jako Sony R1 apod. Ovšem čím vyšší třídu digitální zrcadlovky si pořídíte, tím je méně pravděpodobné, že bude disponovat podobným vybavením. Někteří tvůrci práci naslepo eliminují z  procesu fotografování tak, že fotí přímo do PC. Digitální zrcadlovku totiž můžete připojit USB kabelem k  počítači a  na monitoru vidíte to, co je v hledáčku. Budete k tomu potřebovat program, který dokáže snímek zobrazit, například Capture One nebo Adobe Lightroom, případně specifický software dodávaný s  fotoaparátem, např. Canon EOS Utility v  případě fotoaparátů značky Canon. Fotoaparát je dokonce možné připojit k televizi (a budete mít náhled obrovského živého snímku). Podívejte se, jestli má váš fotoaparát video výstup, který pomocí videokabelu, dodávaného s  fotoaparátem, propojíte s  televizí. Zdířka i kabel mají kvůli snadnosti obsluhy shodné barevné označení. Ještě bude potřeba nastavit na televizi správný kanál, jinak se snímky nezobrazí. Pokud chcete fotit do PC, musíte být samozřejmě v pro-

středí, kde se lze připojit k elektrické síti. Taky to vyžaduje čas a  obvykle i  trochu trpělivosti, tedy alespoň když takto fotografujete poprvé. Sama jsem původně zkoušela fotit do počítače, ale vadilo mi, že strávím spoustu času přípravou a nastavováním všech zařízení.

Paměťové karty Co se týče úložných médií (většinou půjde o SD či CF karty), vřele doporučuji, abyste si kupovali nová média renomovaných značek (mezi nejznámější patří SanDisk, Kingston či Lexar). Kupte si i  čtečku karet, snímky do počítače tak nahrajete daleko rychleji než přímo z fotoaparátu.

Počítač a programy Když fotografujete digitálně, musíte mít počítač, na němž budete své snímky prohlížet, upravovat a ukládat. Je jedno, jestli máte maličký laptop nebo obří pracovní stanici. Obecně se dá říci, že pokud si hodláte koupit nový počítač a chcete ho často využívat k postprodukčním pracím, měli byste si koupit počítač s co největší operační pamětí a s prostorným pevným diskem. Kromě toho byste si měli pořídit ten nejlepší monitor, jaký si můžete dovolit. Také vám doporučuji investovat do programu Adobe Photoshop (doporučujeme také Zoner Photo Studio 13, dostupný program pro správu, editaci a sdílení fotografií – pozn. redakce), který vám umožní dostat z vašich snímků maximum, a také realizovat úpravy, které popisuji ve čtvrté kapitole.

KAPITOLA DRUHÁ / Vybavení

SPIN CYCLE / ŽDÍMÁNÍ 2007 (vlevo dole) Tento snímek byl pořízen samospouští nastavenou na deset sekund pomocí fotoaparátu Sony R1 položeného na podlaze. Fotografování trvalo celkem deset minut. Poté jsem dva ze snímků složila dohromady ve Photoshopu. ONE-WAY MIRROR / JEDNOCESTNÉ ZRCADLO 2010 (dole) U tohoto snímku byla nutná pomoc „lidského stativu“, tedy mého partnera, který držel fotoaparát, zatímco já jsem pózovala. Fotografování probíhalo v opuštěné budově.

82

TRIKOVÉ SNÍMKY

V

  případě multiplicity se prolínání používá k  rozmnožení prvků na snímku. U trikových snímků se používá ke skrytí částí jednoho snímku na snímku jiném a vytvoření iluze nemožného. Právě na tomto poli máte šanci důkladně poznat svou surrealistickou stránku! Trikové snímky vyžadují trochu více pečlivosti než jiné kompozitní snímky, a  aby trik vypadal celkově „reálně“, záleží velmi často na těch nejmenších detailech. Pro autoportrétistu může být tvorba takových snímků výzvou, protože nevyžaduje vytvořit jednu jedinou kompozici, ale sérii komponovaných záběrů, kterou půjde spojit do jednoho obrazu. Na rozdíl od klonovaných snímků, u nichž se obsah jedné fotografie přidává do fotografie jiné a  je surreálně zmnožen, úspěch trikových záběrů závisí na tom, co na snímku „není“; tedy na tom, co jste z  něj odebrali, abyste vytvořili tuto specifickou pastvu pro oči. Fotografování proto musí proběhnout systematicky, aby snímky, které pak spojujeme ve Photoshopu, splynuly bez nejmenších problémů. Na následujících stránkách vám ukážu různé způsoby přístupu k  trikové fotografii; budu používat příklady ze své vlastní praxe, a to jak základní, tak pokročilé. Snímek Sprung (zcela vpravo) je autoportrét, který vznikl v  mém pokoji, a  to docela spontánně během asi deseti minut. Je ukázkou toho, jak je práce s tímto základním přístupem snadná. Nepotřebovala jsem ničí pomoc ani žádné pomůcky, jen zeď a sebe. V jistém smyslu pro tento snímek neplatí, že by „lhal“, je to jednoduše soubor všech čtyř fotografií, které jsem vyfotila. Dala jsem na zeď jednu nohu, pak druhou, pak jsem pořídila další snímek s otočenou hlavou a  nakonec fotografii zachycující jen prázdnou scénu – to vše, aniž bych jakkoliv pohnula s  fotoaparátem. Pak jsem snímky pohodlně sloučila ve Photoshopu pouhým přetažením jednoho na druhý a  odmazáním zbytečných částí. V  jednom rohu byly rušivé prvky, které jsem nástrojem Klonování „přemalovala“, načež jsem se rozhodla snímek ořezat tak, aby postava snímku dominovala. Finální retušování se týkalo mé tváře a pleti. Washed Up (vpravo dole) je další autoportrét vytvořený podobným způsobem – jednoduše vyfotografováním jednotlivých snímků končetin v patřičné poloze. Ani s těmito snímky focenými desetisekundovou samospouští mi nikdo

nepomáhal. Zvedla jsem na chvíli jednu nohu, pak odběhla k fotoaparátu, pak zpátky zvednout a podržet druhou nohu, zpět k  fotoaparátu, pak paži a  tak dál, což pravda nebylo zrovna nejefektivnější (kdybych měla k  dispozici dálkovou spoušť, mohla bych stát na jednom místě a  jen hýbat rukama a nohama). Ale díky pečlivým úpravám se mi podařilo výslednou iluzi vytvořit. Dalším krokem je využívání konkrétních pomůcek, třeba stolu nebo židle, které vám pomohou zrealizovat zamýšlenou pozici. Pak už jen stačí použít slučovací metodu a pomůcku „odmaskovat“. Na snímku Reverie (vpravo nahoře) jsem si lehla na stůl a  jako další snímek vyfotila pouze prázdnou scénu, v níž jsem nebyla ani já, ani stůl. Ačkoliv dát ty dva snímky dohromady nebylo vůbec těžké, nějaký čas zabraly úpravy, jimiž jsem se snažila odstranit tmavší partie vzniklé mezi mými zády a  tmavým stolem. Vzhledem k  tomu, že jsem pózovala v  bílých šatech, byla tmavá místa docela výrazná. Měla jsem dát na desku stolu bílé prostěradlo, aby se od něj světlo odráželo zpět ke mně, takže bych snímek nemusela násilně tolik zesvětlovat pomocí Úrovní a  Stínů a světel. I tak byl výsledný snímek po odstranění digitálního šumu natolik dobrý, že jsem ho mohla vytisknout ve formátu 70 x 70 cm. Snímek The Jitters (strana 85) je dalším příkladem využití pomůcky – tentokrát židle – při pózování. Tuto fotografii jsem pořídila na Canon 1DS Mark III. Umístit stativ s fotoaparátem ve stísněných prostorách mého pokoje tak, abych dosáhla požadovaného efektu, mi přišlo dost obtížné, takže jsem fotoaparát namířila do zrcadla a  vyfotila svůj odraz v zrcadle. Postavila jsem se na židli a rukama sevřela kabel svítidla. Přitom jsem se všemožně snažila, abych se co nejpřirozeněji prohnula – jako kdybych opravdu visela – ale přitom netahala za kabel. Tím, že jsem stojnou nohu (tu na židli) skryla za svou druhou nohu (vepředu), jsem si ulehčila práci ve fázi úprav, protože tato upravovaná oblast není tak viditelná. Stát na židli relativně klidně nebylo nic jednoduchého, protože židle postavená na měkké posteli není zrovna stabilní. Proto jsem pózu vyfotila několikrát a snímky si pořádně prohlédla. O stránku dál popisuji další, pokročilejší metodu tvorby skládaných trikových fotografií.

REVERIE / SNĚNÍ 2008 (na protější straně nahoře) Kombinace pečlivé přípravy, promyšlené kompozice a detailních úprav ve Photoshopu vdechly tomuto éterickému trikovému snímku život. WASHED UP / UMYTÁ 2009 (vpravo) Snímek fotografovaný Canonem 40 D v jednom hotelu v Seattlu. Využila jsem osvětlení hotelového pokoje.

SPRUNG / ODSKOK 2008 (vpravo nahoře) Tento trikový autoportrét vedl k mnoha asociacím se Spidermanem, ve skutečnosti byl inspirován spíše filmem Vymítač ďábla. Postup: Vyfotografovala jsem čtyři snímky: po jednom s jednou a druhou nohou na zdi, na dalším byla moje tvář, na posledním záběr prázdné scény. Poté jsem snímky poskládala na sebe – umístila jsem „prázdnou“ scénu na jeden ze snímků, promazala okolí nohy, kterou jsem chtěla ponechat, a pak vložila druhou nohu. Pročištění: Rušivé prvky na zdi jsem odstranila nástrojem Klonovací razítko. Pak jsem se rozhodla, že snímek oříznu, aby v něm nebyla koule svítidla. Nakonec jsem upravila Vyvážení barev a provedla lokální zesvětlení a ztmavení pleti.

84

Další úroveň tvorby složeného trikového snímku vyžaduje další asistenci, jakou vám pomůcka jako stůl či židle nezajistí. U  snímků The Adrenalin (vlevo) a  The Smothering (na druhé straně) jsem potřebovala pomoc partnera, který mě během desetisekundové samospouště přidržel ve vzduchu. Lidé si při pohledu na tyto snímky myslí, že jsem použila nějaká složitá zařízení jako kabely atd., ale ve své podstatě oba vznikly vymaskováním mého pomocníka ve Photoshopu, díky čemuž pak osoba na snímku vypadá, jako by se vznášela či levitovala. Krása těchto snímků tkví v tom, že jsou „přímo z fotoaparátu“, jen u nich došlo k odstranění určitého prvku. Dokonce i  vzduchem plachtící předměty na snímku The Adrenalin jsou nasnímány přímo do fotoaparátu: všechny visely na rybářském vlasci připevněném ke stropu, protože jsem chtěla, aby na nich bylo stejné světlo jako v ostatních částech scény. Jakmile jsem nezbytné snímky prolnula, začala jsem pracovat na Vyvážení barev, Křivkách a  přidala neonovou strukturu, abych zvýraznila kapsy barevného světla, které byly součástí snímku. Hlavním zdrojem světla byla kromě pokojového osvětlení modře zářící obrazovka televize v rohu. Převládajícím tématem mých trikových snímků je úzkost. Chtěla jsem vyjádřit pocity, které mám s úzkostí spojené, počínaje dezorientací a  iracionální panikou, jako na tomto snímku a  na fotografii The Jitters, až po závratě a pocity dušení, které zachycuje snímek The Smothering.

Další přístupy Na tomto autoportrétu Climbing Closer (vlevo dole) jsem zaujala vhodnou pózu na místě, které šlo přesunout do jiného snímku. Vyšplhala jsem na sloup a pověsila se na něj, načež jsem pokaždé z trochu jiného úhlu nafotila pár záběrů a poté pořídila snímky střech a racků. Ve Photoshopu jsem vybrala střechu, která byla ve stejném úhlu jako mé tělo na předchozím snímku. Nějakou dobu trvalo, než jsem našla správnou kombinaci snímků a  vybrala vhodnou fotografii racků, která by v kompozici fungovala dobře z hlediska úhlu záběru a osvětlení.

Rychlé tipy • Upevněte fotoaparát do stativu, aby se mezi fotografováním jednotlivých záběrů vůbec nepohnul. • Je velmi důležité pořídit snímek prázdné scény. • Při prolínání snímků pořízených v různou dobu nebo na různých místech se pozorně podívejte na světlo. To totiž rozhoduje o životaschopnosti složeného snímku. • Snažte se o  jednoduchost: dávejte si pozor, aby snímek nebyl „přeplácaný“, před fotografováním ukliďte či pročistěte prostor, kde budete pracovat, abyste nemuseli trávit hodiny odstraňováním věcí ve Photoshopu. • Nebojte se požádat o pomoc: řídíte-li dění kolem tvorby snímku, je to pořád vaše tvůrčí práce, ačkoliv výsledek můžete nazvat spoluprací.

KAPITOLA ČTVRTÁ / Úpravy

THE ADRENALIN / ADRENALIN 2008 (vlevo nahoře) Tato fotografie vznikla u mě doma. Celý prostor jsem vyklidila a pověsila předměty na snímku ze stropu. Jde o příklad autoportrétu, který vznikl ve spolupráci s další osobou. THE JITTERS / TRÉMA 2008 (vpravo) U toho autoportrétu jsem měla jednoduchý, leč efektivní nápad, který vedl k tomuto dramatickému snímku. Použila jsem dálkové ovládání Canon LC-5 a desetisekundovou samospoušť, takže jsem po zmáčknutí spouště mohla v klidu odhodit dálkové ovládání na postel a zaujmout pózu. CLIMBING CLOSER / LEZU BLÍŽ 2009 (vlevo dole) Tento snímek je výsledkem kombinace několika snímků, které jsem jednoho odpoledne pořídila svým Sony R1 v naší čtvrti. Nejdůležitější bylo přijít na to, které snímky spolu budou fungovat. Nakonec se mi metodou pokusu a omylu podařilo vytvořit aranžmá, se kterým jsem byla spokojená.

PŘEDSTAVUJEME Julii Gorodinskou

N

a práce Julie Gorodinské se můžete podívat letmo a  chápat její nádherné a  smyslné autoportréty jako pouhé prostopášné eskapády s  fotoaparátem. Když uvážíte, že na mnoha snímcích má „uřezanou“ hlavu, jako by fotoaparát přistál u jejího boku nebo jako by nějaký voyeur nakukoval do jejího útulného pestrobarevného světa, kdy sedí na duně nebo stojí v  citrusovém hájku, je lákavé se domnívat, že rolí modelky je právě tohle, tedy lákat a přitahovat svou zpola skrývanou nahotou. Když si prohlédnete jakékoli umělecké snímky člověka a později zjistíte, že to jsou autoportréty, vždycky vás to překvapí. U Gorodinské však bude toto překvapení silnější, protože ona pulsující žíla voyeurství v jejích pracích je natolik svůdně sugestivní, že se může zdát, jako by snímky pořídil její přítel nebo nějaký partner. Gorodinská důsledně dodržuje ořezané, nemilosrdné kompozice zahalující části jejího těla, takže do jisté míry bychom mohli tušit přítomnost stativu a dálkového ovládání, ale úhly, z jakých fotografuje, se velmi podobají geniální perspektivě, kterou obdivujeme v dílech fotografů jako Roy Stuart. V tomto případě však je ženským modelem sama fotografka, nestydatě nahá či lehce zahalená, kdo rozehrává vizuální koncert postmoderně lascivních žurnálových obrázků. V receptu, který Gorodinská při úpravě svých snímků používá, je nějaké kouzelné koření, díky němuž jsou barvy a  jejich odstíny zářivé, ale přesto jemné, jakoby zasněné, a  přitom fyzicky hmatatelné, až to vyvolává pocit, že stačí natáhnout ruku a  dotknete se její drobné postavy. Zdá se, že Gorodinská nevěnuje pozornost názorům těch, kteří její autoportréty považují za bezduché, narcistní či pornografické. Gorodinská je mnohem dál: Chápat její práce jako objektivizaci žen by bylo příliš předvídatelné a zjednodušující. Nezávislá stylizace snímků Julie Gorodinské a způsob, jakým je zveřejňuje, dává paletě jejích prací ty nejodvážnější barvy.

UNTITLED / BEZ NÁZVU „Tento snímek byl pořízen na pláži v budce pobřežní hlídky. Požádala jsem hlídku, zda bych budku mohla použít pro fotografování a zda si mohu vypůjčit dalekohled.“

„Jsem velkou fanynkou Juliiných odvážných a neobvyklých výřezů a výtečného způsobu úprav snímků. Když se dívám na její snímky, mám pocit, že se dívám na fotky z rodinné dovolené z časů před mým narozením.“ Lucia Holm

„Juliina tvorba je kreativní, všestranná a naprosto skvostná.“ Annette Pehrsson

„Juliiny fotografie ztělesňují jak radost z autoportrétu, tak z vytvoření krásného snímku. S mistrovským přehledem zvládá samotné focení i úpravy snímků, aniž by musela vysvětlovat, co chce vlastně sdělit.“ Rossina Bossio

132

WATER SPLASH / CÁKÁNÍ VODOU (dole) Inspirací pro tento snímek byla fotografka Aneta Bartos – na jednom z jejích snímků kráčí dívka a v ruce drží kbelík. Neměla jsem žádný hezký kbelík, tak jsem použila tuto vázu. Snímek jsem pořídila na pláži, protože jsem měla snadný přístup k vodě; v Izraeli máme nedostatek vody a nemůžeme jí plýtvat.

UNTITLED / BEZ NÁZVU (vpravo) Tento snímek vznikl v přirozeném odpoledním slunci. Ořízla jsem tvář a nechala jen rty, díky nimž je snímek půvabnější a tajemnější. UNTITLED / BEZ NÁZVU (zcela vpravo) Tento snímek jsem pořídila na duně kousek od svého domu. Záběr jsem musela fotit čtyřikrát, než jsem byla s výsledkem spokojena.

CHOVÁNÍ MODELKY

N

arodila jsem se v  roce 1984 v  Bělorusku (v  bývalém Sovětském svazu), ve městě Gomel, kde jsem šest let chodila do školy. Navštěvovala jsem také hudební školu, kde jsem šest let hrála na klavír. Když mi bylo dvanáct, moje rodina se se mnou odstěhovala do Izraele. Žiji v Ashdodu, malém městečku u  moře. V  Izraeli jsem začala chodit do sedmé třídy a v prvním školním roce jsem chodila do ulpanu, abych se naučila hebrejsky (ulpan je škola pro imigranty s  intenzivní výukou hebrejštiny a  izraelských reálií – pozn. redakce). Mojí mateřštinou je ruština, ale mluvím i hebrejsky a anglicky. Po ukončení střední školy v roce 2002 jsem narukovala do armády, protože služba v armádě je v Izraeli pro dívky povinná, a  dva roky jsem pracovala jako sekretářka majora spojovacích vojsk. V  roce 2004 jsem se zapsala na University of Haifa na bakalářská studia historie a anglické literatury, odkud jsem v roce 2007 pokračovala na University of Jerusalem v magisterském studiu anglické literatury. K fotografii jsem se dostala v zimě roku 2007. Na internetu jsem si povídala se svým italským kamarádem, který mi poslal odkaz na své fotky na Flickru. Šlo o pár momentek, na nichž byl on a jeho přátelé. Pak jsem začala brouzdat Flickrem a  narazila jsem na pár uměleckých fotek a  také autoportréty dívek. Ty snímky se mi moc líbily. Čím déle jsem prohlížela, tím víc mě fotografie, které jsem tam viděla, fascinovaly. Chtěla jsem dělat taky takové fotky sebe sama, ale měla jsem jenom hledáčkový fotoaparát. Tak jsem si na jaře koupila digitální zrcadlovku a od té doby jsem nepřestala fotografovat. Jsem naprostý samouk jak ve fotografii, tak ve Photoshopu. S léty praxe a experimentů se můj fotografický um zlepšoval a výsledkem tohoto intenzivního fotografování byla naprostá ztráta zájmu o anglickou literaturu; pokud bych svůj zájem o ni měla srovnat s tím, jak moc mě zajímala fotografie, musím přiznat, že studia anglické literatury mě nikdy nezaujala tak jako fotografie. Setkání s fotografií je ta nejlepší věc, která se mi kdy v životě přihodila. Fotografuju i  jiné věci, nejenom sebe, ale autoportréty převažují. Být fotografkou a zároveň sama sobě modelkou mi přijde jako velice zajímavá výzva a musím říct, že mám ráda obě tyto role. Ráda přirovnávám fotografický modeling ke hraní ve filmu. Když jsem s fotografováním začínala,

rychle jsem si uvědomila, že zobrazit určitou emoci, pořídit konceptuální snímek tak, aby vypadal věrohodně, není vůbec jednoduché. Z tohoto důvodu je pro mě výzvou stát před i za objektivem. Když jsem současně modelkou i fotografkou, získávám naprostou kontrolu nad snímkem, který chci pořídit. Přeji si, aby kompozice patřila jen mně. Autoportréty fotím také proto, že mám v plánu zdokumentovat svůj život, vést si vizuální deník a zachytit to, čím procházím. Dále chci mít umělecké fotky, na nichž budu já sama. Proto jsem s  fotografováním autoportrétů vlastně začala. Mohu-li se vyfotit sama, nemusím platit jinému fotografovi, aby to pro mě udělal. Ráda bych začala fotit i jiné modely, jakmile k  tomu bude příležitost, a  mým cílem je pracovat jako profesionální fotografka.

134

DENÍKY MELANCHOLIE

M

é snímky jsou většinou autobiografické. Inspirují je moje emoce – zpravidla melancholie. Takové fotografie mi pomáhají zmírnit bolest, kterou prožívám. Vždycky se nějak snažím zachytit smutnou situaci. Nikdy jsem neměla potřebu pořídit snímek zachycující pocit štěstí. Mé snímky jsou tedy vlastně jako deník. Chci si fotografiemi připomínat svoje pocity a  doufám, že v  nich své najdou i ostatní lidé. Takové fotografie mají podle mne sílu a hodnotu, protože ukazují, že se mi podařilo vyjádřit stav, kterým jsem procházela. Tyto fotky většinou zobrazují osamění nebo neštěstí v lásce. Mám však také snímky znázorňující to, co ráda každý den dělám, nebo snímky, které nějak popisují mou osobnost – například autoportréty na pláži. Na pláži fotografuju díky své nově nalezené lásce k  moři. V  dětství jsem na pláže chodila nerada, ale jakmile jsem začala fotit, moře jsem si zamilovala a začala si ho užívat. Fotografuji také snímky, které nejsou přímým odkazem k  mé osobě. Jsou to fotky, za jejichž vznikem nestojí mé pocity, ale to, co ráda dělám. Inspirací pro ně může být nějaké místo, světlo, filmy a  spousta dalších věcí, o  nichž si myslím, že pomohou vzniknout hezké fotografii – třeba několik vinylových desek v bazénu. Všechny své fotografie upravuji ve Photoshopu. Přizpůsobuji především barvy, aby snímek dostal určitou patinu času. Mám ráda všechno starožitné a nejradši bych žila v 50. a 60. letech minulého století. Zdá se mi, že v té době bylo prostě všechno zajímavější. A ačkoli nemohu cestovat zpátky v čase, mohu fotografovat autoportréty, které vypadají, jako by vznikly právě v tomto období. Domnívám se, že podobu mých fotek ovlivňuje i místo, kde žiju, tedy izraelské počasí a pláž v blízkosti mého domu. Prostředí, v němž sídlím, má vliv na můj styl. Kdybych bydlela v jiné zemi, netvořila bych své fotky v retro stylu, snad jen v některých případech. Photoshop je velmi důležitou součástí mé fotografické praxe. Je pro mě skoro tak důležitým nástrojem jako fotoaparát. Mám ráda, když mé snímky mají retro vzhled, a  Photoshop mi pomáhá tento sen naplnit.

KAPITOLA ŠESTÁ JAK NA MARKETING VAŠICH AUTOPORTRÉTŮ T

vořit umění je jedna věc, jeho sdílení jej však umocňuje, dává smysl sdělením zakomponovaným do uměleckého díla. Vystavit nebo někde uceleně předvést svou uměleckou tvorbu znamená příležitost umělecky růst prostřednictvím interakce a zpětné vazby od publika. Začít vystavovat může být významný krok a předpokládá rozsáhlejší dílo, které lze s jistotou předvést. Sdílet své práce online na internetu však můžete okamžitě. V této kapitole nejprve vyložím, co lze získat sdílením tvorby na internetu. Sdílení fotografií na webových stránkách, jako je kupříkladu Flickr, významně posunulo vpřed kariéru řady amatérských fotografů. Je nicméně důležité vědět, jaká práva jako fotograf máte – tedy jak své dílo na webu chránit. Určité povědomí o autorských právech je třeba mít i pro případ, že vás někdo zkontaktuje a projeví zájem použít vaše snímky. V této kapitole se budu těmito věcmi podrobněji zabývat. Dočtete se zde také o tom, jak uspořádat výstavu svých fotografii – virtuální prezentace se totiž nedá srovnat s tím, když vidíte své práce skutečně viset na zdi. Řekneme si něco o limitovaných edicích, přípravě výstavy, jednání s galeriemi a klienty a o dalších činnostech, které se vám jako fotografovi nabízejí. Záleží čistě na vás a na vašem uměleckém směřování, jakým způsobem budete chtít svou tvorbu zpeněžit. Fotografové řeší spoustu různých věcí: prodej snímků, dodávání snímků do obrazových knihoven, odkud si je mohou klienti zakoupit, vydávání knih vlastním nákladem nebo pořádání workshopů či práci na konvenčních placených zakázkách. Někdy bývá nejtěžší přijmout, že máte všechno jen ve svých rukou: existují sice problémy, s nimiž se moderní fotograf musí vypořádat, ovšem nejdůležitější je uvědomit si, že vaše vlastní tvorba se může stát samostatnou značkou zodpovědnou pouze vám a že si musíte věřit. V celé této knize zdůrazňuji, že nejdůležitější je vrhnout se do díla a začít tvořit, pracovat na vlastním uměleckém výrazu. Vaše umělecká tvorba však musí také pracovat pro vás!

UP IN THE AIR / VE VZDUCHU Na své výstavě nazvané Self-Gazing v galerii Photo-Space ve Východním Londýně v srpnu 2010.

164

SDÍLENÍ FOTOGRAFIÍ

V

řele vám doporučuji hned od začátku používat internet, především stránky ke sdílení fotografií. Publicita, kterou takto vaše snímky získají, je nedocenitelná. Fotografie můžete sdílet podle svých potřeb, bez ohledu na oblast profesionální fotografie, na niž aspirujete – na začátku vás třeba může opravdu zajímat jen sdílení snímků na amatérské úrovni. Vystavování autoportrétů na webové stránce určené ke sdílení fotografií je prokazatelně jednou z  cest vedoucích k  uměleckému růstu. Ohlasy a kritika snímků vám pomohou v hledání vlastního fotografického směřování. Když jsem začala fotit autoportréty, určitě jsem čerpala z postřehů komunity na stránkách pro sdílení fotografií, byť zpočátku zcela nevědomky. Své první „multiplicitní“ autoportréty jsem na Flickru vystavila v  roce 2006 a  právě reakce lidí podpořily mou touhu pořídit víc takových snímků a tak vlastně začít umělecky růst. Během roku jsem měla svou první výstavu a  o  dva roky později, to už jsem měla vystudováno, jsem začala pracovat jako profesionální umělkyně/fotografka. Přes Flickr mě oslovili velcí klienti jako třeba Microsoft nebo časopis American Photo, ale publicita, kterou jsem díky Flickru získala, mi přinesla i řadu dalších příležitostí. Na Flickru jsem i nadále a fotky sdílím dodnes. Komunitě lidí sdílejících fotky na internetu totiž za mnohé vděčím. Jak vám může pomoct komunita, do níž se zapojíte na síti: • Ocení-li vaše práce druzí, zvedne vám to sebevědomí. Ačkoliv byste se vždy měli sami snažit růst, pochybovat o sobě a klást si náročné cíle, je také důležité znát svou cenu. Také je dobré vědět, jakému publiku vyhovuje váš styl nejvíc. • Získáte možnost prohlédnout si tvorbu jiných fotografů a nechat se jí inspirovat. To může vést k  interakci, a  dokonce i  spolupráci s  ostatními; dokonce si takto můžete vytvořit síť umělecky spřízněných přátel z celého světa.

• Možnost snadno sdílet rady, tipy a zkušenosti. Ke každému tématu najdete na Flickru tisíce skupin a  uživatelsky přátelských diskusních panelů, kde můžete požádat o pomoc nebo najít už zodpovězené otázky, které před vámi řešil někdo jiný. • Je zde bohatá škála způsobů, jak se jako fotograf/umělec prezentovat globální základně potenciálních klientů, nebo dokonce přímo prodat své snímky (u každé takové webové stránky se ovšem seznamte s pravidly komerčního využití). Webová stránka ke sdílení fotografií vám pomůže uspořádat si svou tvorbu, prohlížet si ji na jednom místě a vidět, jak roste. Pomůže vám utřídit si materiál a  vytvořit portfolia. Pro mě byla skoro deníkem, v  němž jsem se s  diváky dělila o  své myšlenky a  o  to, co prožívám. Stala se stejnou součástí introspektivní „autoportrétní“ zkušenosti jako snímky samotné. „Miss Aniela“ (Aniela je mé prostřední jméno) je moje alter ego, jméno, které jsem si zvolila náhodně v  dobrém rozmaru, abych nějak pojmenovala svůj účet na Flickru. Ke sdílení fotek na síti mám ještě jeden důležitý postřeh. Jakmile umělec dosáhne určitého stupně „slávy“, zkrátka stane se známou postavou, mají ostatní členové internetové komunity tendenci zahltit jeho snímky často prázdnou a nesmyslnou chválou. Samozřejmě mě zajímalo, které mé fotky jsou na Flickru nejoblíbenější, proč tomu tak je a zda je počet zhlédnutí, hodnocení a  komentářů nějak důležitý pro směřování mé fotografické tvorby. Snažím se nepodbízet se davu a vždy tvořit snímky, které se líbí především mně. Zároveň je však pro mě cenné vědět, že snímek, který upoutal lidi na internetu, se může dobře prodávat v tištěné podobě. Je to pro mě dobré vodítko, které mi pomáhá se fotografií uživit. Nicméně jsem přesvědčená, že pokud budete fotografovat tak, aby vás tvorba naplňovala, a  nepoddáte se své představě o  tom, co se

asi bude líbit mainstreamovému publiku na síti, uchováte si svou uměleckou integritu.

Jak začít se sdílením fotografií? Nejoblíbenějšími webovými stránkami ke sdílení fotografií jsou Flickr (www.flickr.com), Ipernity (www. ipernity.com), deviantART (www.deviantart.com), RedBubble (www.redbubble.com) a Snapfish (www.snapfish.com). Aktuální seznam takových stránek vám vyjede z  vyhledávače po zadání klíčových slov „photo-sharing site“. Většina z  nich nabízí nějakou formu neplacených služeb, v některých případech si můžete zaplatit další funkce a více prostoru. Některé servery jsou zaměřené spíše na uměleckou fotografii, jiné na širší spektrum amatérské i profesionální fotografie. Některé mají elitářskou strukturu (například One Exposure, www.1x.com) a vaše snímky nejprve musí projít schvalovacím řízením anonymního panelu porotců. Jiné, jako například Artbreak (www.artbreak.com), jsou multimediální a vítají i snímky jiných forem umění, sochařstvím počínaje a  malířstvím konče; na RedBubble můžete sdílet výsledky svého tvůrčího psaní. Další stránky, třeba Facebook (www.facebook.com), sice nejsou koncipovány jako stránky pro sdílení fotografií, jde hlavně o sociální síť, ale i tak jsou místem, kde klidně můžete sdílet a  propagovat své snímky. Většina stránek má pravidla týkající se obsahu zveřejňovaných fotografií. Je dobré si je prostudovat, než na nich vystavíte například akty, i když vám připadají zcela nevinné. Jinak se totiž může stát, že vám zruší účet, a to i v případě, že jste za něj zaplatili. Flickr po vás bude chtít ošetřit obsah snímků patřičnými filtry, na Facebooku není nahota povolena vůbec.

Jak mám svou tvorbu na internetu vystavit? Na internet musíte dát webovou verzi snímků.

KAPITOLA ŠESTÁ / Jak na marketing vašich autoportrétů

Nikdy na síť nenahrávejte původní soubory, pokud je nemáte označené jako soukromé a tedy určené pro archivní účely. Je rozumné vytvořit si v  počítači novou složku, do níž budete ukládat menší verze všech svých snímků, které zamýšlíte vystavit na síti, ve formátu JPEG. Nikdy nevystavuji fotografii s rozměrem delším než 700 pixelů: ve Photoshopu jděte na Obraz > Velikost obrazu a  tam změňte velikost snímku. Můžete také použít funkci Soubor > Uložit pro web a zařízení, kterou vytvoříte zkomprimovaný soubor určený speciálně pro internet. Pokud však použijete tuto metodu, ze souboru se odstraní metadata. Jenže podle metadat lze snímky vystopovat. Jakmile je totiž vystavíte na síti, lidé si je mohou ukládat a tedy případně i odcizit. Riziko jejich nezákonného použití snížíte právě tím, že k nim připojíte metadata. Ve Photoshopu půjdete do Soubor > Informace o souboru, kde soubor uložíte. Někteří fotografové opatřují snímky vodoznakem ve formě vrstvy s vysokou průhledností. Vodoznak obsahuje jejich jméno, symbol označující autorské právo (copyright) a  logo. Obtížnost odstranění či zakrytí vodoznaku pak závisí na jeho velikosti a umístění. Flickr umožňuje vytvořit si sady, soubory a  popisky, posílat snímky skupinám, nechat si snímky přidat do galerií a  oblíbených položek ostatních uživatelů a dovolit ostatním, aby si vás přidali do kontaktů, což jim umožní vidět každý nový snímek, který přidáte. Snímky můžete opatřovat popisky (tagy), geopopisky (geotagy) a udělovat k nim licence (stránky pro sdílení fotografií spolupracují s agenturami prodávajícími fotografie, takže prostřednictvím rozhraní pro sdílení snímků můžete své práce prodávat přímo klientům). Pokud potřebujete někam uložit původní snímky ve vysokém rozlišení, můžete je zde také archivovat. To však doporučuji jen tehdy, když je lze označit jako soukromé. Mně osobně připadá uživatelsky nejpříjem-

nější a nejatraktivnější Flickr. V posledních pěti letech jsem na této stránce strávila spoustu času – vytvářela si kontakty a prostřednictvím externích odkazů sháněla návštěvníky pro svůj stream. Sdílení fotografií na síti nemusí nutně přinést ovoce hned – začlenit se do nové komunity nějakou dobu trvá. Můžete začít třeba hodnocením tvorby ostatních uživatelů a poprosit je, aby oni udělali totéž pro vás. Flickr má stránku zvanou Explore, která na základě kombinace kliknutí, komentářů, oblíbenosti či jednoduše toho, co považuje za „zajímavé“, propaguje vybrané snímky různých uživatelů na úvodní stránce. Snímky se zde pravidelně střídají, takže získají několikahodinovou publicitu u uživatelů, kteří si Flickr v tu chvíli prohlížejí. Ovšem vůbec nejlepší rada, kterou vám ohledně získávání publika mohu dát, zní takto: jednoduše se soustřeďte na svou tvorbu a snažte se odlišit od ostatních. To je dobré mít na paměti i proto, že dokud na snímek někdo neklikne, zobrazuje se jako náhled; základní charakteristikou „populárních“ snímků na Flickru je totiž barevnost a  dramatičnost, která vynikne při velikosti náhledu nebo pohlednice. Také čtvercové snímky bývají nápadnější. Fotografie, která jako zvětšenina vypadá naprosto úchvatně, nemusí nutně vypadat stejně na síti ve své virtuální podobě jednoduše proto, že jde o jiný divácký zážitek. Určité fotografické styly fungují lépe na síti, jiné zase jinde, což je také důvod, proč byste neměli zůstat jen u sdílení snímků.

Technologie formující umění Je důležité si uvědomit, že moderní vývoj je založen nejen na propojování stávajících technologií, ale i na vytváření technologií nových. Objevily se hračky typu iPhone nebo iPad a informace jsou rázem mobilnější a  dostupnější, takže pružná komunikace prostřednictvím sociálních sítí už není něčím exkluzivním, nebo dokonce okrajovým. Každý z nás má sdílet svůj život, názory

i  to, kde zrovna jsme, prostřednictvím „lajků“ na Facebooku nebo Twitteru. Rozsah možností sdílet své názory i  události z  každodenního života přes internet je prostě závratný. Internet je místem komunikace, není to jen výkladní skříň. Být na internetu neznamená jenom vystavit své snímky na nějaké stránce. Je to budování malého impéria, jemuž věnujeme pravidelnou pozornost. Znamená to obětovat trochu času celému světu, který žije online.

NAUČTE SE FOTOGRAFOVAT

autoportrét

Kniha obsahuje řadu krásných a často odvážných fotografií těchto autorů:

ANNETTE PEHRSSON

ROSSINA BOSSIO

NOAH KALINA

JOANNE RATKOWSKÁ

MISS ANIELA

JULIA GORODINSKÁ

JON JACOBSEN

FEDERICO ERRA

LUCIA HOLM

Zoner Press

DOPORUČENÁ CENA: 349 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR1054

ISBN 978-80-7413-133-2

tel.: 532 190 883 e-mail: [email protected] www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

9 7 8 8 0 7 4   1 3 1 3 3 2