O BS A H
PŘEDMLUVA (M. Plaček) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 OBECNÁ ČÁST (M. Plaček) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Stručně o slovenských středověkých hradech v literatuře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Dějinné jeviště a základní souvislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 NÁSTIN VÝVOJE SLOVENSKÝCH HRADŮ (M. Bóna) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Vývoj hradů vrcholného středověku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Hrady v období pozdního středověku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Pokles obranyschopnosti středověkých hradů a jejich přestavby na zámky a protiturecké pevnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Zánik hradů, počátky a vývoj aktivit na jejich záchranu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 KATALOG SLOVENSKÝCH HRADŮ (M. Plaček, M. Bóna) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 PŘÍLOHY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 340 Přehled nejasných, sporných, a proto do katalogu nezařazených lokalit . . . . . . . . . . . . . . 340 Seznam zkratek použitých v literatuře a seznamu vyobrazení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 343 Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 344 Seznam vyobrazení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 363 Slovníček méně obvyklých výrazů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 379 Rejstřík (hradů a jiných sídel, případně opevněných lokalit) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 384
PŘ E D M L U VA Miroslav Plaček
Po publikacích o českých a moravských hradech se přirozeně dostalo na encyklopedii hradů slovenských. Zájem nakladatelství Libri na jejím vydání nepramení pouze z encyklopedické orientace, ale ze stále velmi aktuálního povědomí česko-slovenské vzájemnosti. Jedním z autorů je slovenský památkový architekt a specialista na hradní architekturu, druhým moravský historik architektury s archeologickým školením. První svými kořeny vězí v půdě Nitranska, jež v širokém rozsahu nadlouho zůstalo slovanským reliktem Velké Moravy, i když v rámci uherského státu konce prvního tisíciletí. Druhý autor žije téměř od dětství na kontaktním území Moravy a Slovenska, navíc dlouho ve společné republice. Proto měl a má ke slovenským hradům velmi blízký a vřelý vztah. Původní iniciátor díla, archeolog Michal Slivka, sice na společnou práci pro enormní zaneprázdnění rezignoval, ale jeho nezastupitelnou zásluhu představuje již možnost využití výsledků jeho výzkumů. Jsou převážně shrnuty v knize Hrady a hrádky na východnom Slovensku z roku 1991, kterou napsal spolu s Adrianem Vallaškem. K tomu je nutno přičíst množství debat a nepsaných sdělení. Navíc nezištně poskytl cennou plánovou a jinou dokumentaci, o čemž se čtenář může přesvědčit v textech k vyobrazením. S jistými problémy se museli autoři vypořádat v české verzi knihy, neboť uherský, a proto i slovenský středověk přece jen není českým čtenářům tak blízký jako stejný úsek vlastních dějin. Jde třeba o správní strukturu složenou ze žup neboli komitátů, slovensky nazývaných též stolice, a o smysl některých vysokých úřadů. Termín komitát souvisí s latinským označením jeho správce comes (komes), což se ovšem užívalo i jako hraběcí titulatura. Pojmenování župa je zase spojeno s úřadem župana, maďarsky ispána. Co se týče zemských a dvorských hodnostářů, u nás nebyla funkce taverníka (magister tavernicorum), což doslo-
va značí správce pokladu či pokladníka. V českých poměrech asi nejvíce odpovídá úřadu komorníka, který měl na starosti finanční komoru. Proto se český spoluautor a zároveň překladatel tvůrčího podílu slovenského partnera snažil některé odlišnosti osvětlit i v textu. Snazší situaci lze očekávat při uplatnění slovenské mutace knihy, s níž se návazně počítá. Bylo též nutné určitým způsobem řešit přepis hojných maďarských jmen. Přestože na Slovensku se zhruba dvacet let prosazuje tendence přejít na fonetickou formu, u nás a v jiných zemích se běžně užívá maďarský tvar. Proto jsou vždy „přeložena“ jen křestní jména a jinak používány v češtině zažité formy jmen význačných osobností (Matyáš Korvín, Matúš Čák, Jan Zápolský, Štěpán Bočkaj), ale hlavně míst (Ostřihom, Budín, Moháč, Celje, Kysek, Šoproň, Vídeň apod.). Přitom místní názvy ze Slovenska a jména osob slovenského původu (Podmanický apod.) samozřejmě zůstaly v odpovídajícím jazykovém tvaru. Pro objasnění původu osob a rodů jsou často v závorkách připojena vysvětlení, kupříkladu Jelšavští (Ilsvai) a též i opačně. Při tak obsáhlé a náročné práci jsme samozřejmě byli vděční za pomoc při zajišťování podkladů, materiálů a literatury nebo za neformální diskuse, případně i doprovod při cestě na hledané lokality. Není však možné vyjmenovat všechny ochotné osoby a také instituce. Z osob, vedle již zmíněného M. Slivky, alespoň namátkou musíme uvést J. a M. Bartíka, P. Bednára, O. Bodorovou, D. Čaploviče, J. Dubovského, I. Gojdiče, A. Fialu, E. Fottovou, M. a V. Hanuliaka, E. Hraškovou, J. Ižofa, G. Lukáče, J. Lukačku, P. Mačalu, L. Ožďániho, V. Plachou, M. Šimkovice a J. Urminského. Vstřícnosti se autorům vždy dostalo od vedení Archeologického ústavu SAV v Nitře i jeho pracoviště v Košicích (A. Ruttkay, E. Miroššayová), na katedře archeologie Filozofické fakulty UK v Bra7
PŘEDMLUVA
stvé badatelské generace, do níž ostatně patří i mladší z autorů. Skutečnost, že do bibliografie přibyly četné publikační tituly, jen toto zjištění stvrzuje zřetelnou tečkou. Jistě však nejde o závěrečnou tečku ve sféře vědění a předložená práce nemá jiné ambice, než co nejvěrněji zachytit slovenské hrady na současném stupni poznání a ve známých souvislostech. Autorům je totiž dobře známo, že po nich přijdou další, a nijak je to nermoutí.
tislavě (J. Hoššo), ale třeba i na obecních a městských úřadech (např. v Poltáru, Richnavě a Šuranech). Na závěr předmluvy je zapotřebí konstatovat výrazný rozvoj v poznávání středověkých panských sídel v posledních několika letech. Autoři to v důsledku odkladů v dokončení knihy zřetelně pocítili na vlastní kůži. V řadě případů museli do již zpracovaných textů doplňovat nové skutečnosti a některé závěry bylo nutno podstatně korigovat. Zasloužila se o to činnost čer-
8
OB E CNÁ ČÁ S T Miroslav Plaček
ÚVOD
plnit řadu úloh, kvůli nimž je panovník a šlechtická vrstva společnosti stavěli. Nejčastěji plnily funkci obytnou a obrannou a právě z nich – jako bezpečných center – mohli příslušníci šlechty spravovat pozemkový majetek a ovládat své lidi. A to i tehdy, když hrady stály v odlehlých polohách na vysokých kopcích. Hospodářství totiž pánům řídili jejich šafáři a vsi spravovali rychtáři (šoltýsi) a při hlavní osadě později stávaly pohodlné panské domy (kurie), kde se přebývalo v mírových časech. Jednodušší to měly rody, jejichž
Hrady dnes představují pozoruhodný a pro veřejnost nesmírně atraktivní fenomén. Umístěním v půvabných či dokonce divokých polohách v nádherné přírodě Slovenska lákají k návštěvám. Ale smyslem hradů v dobách minulých nebylo zdobit krajinu, nýbrž musely 1. Zájem o hrady zvýšili romantičtí vedutisté a v polovině 19. století zobrazili též Beckov.
9
OBECNÁ ČÁST
Šternberk, Jindřichův Hradec) – na Slovensku tomu bylo jinak. Četné středověké hrady se začlenily do řetězu protitureckých pevností, nebo za protihabsburských povstání sloužily jako opěrné body armád obou stran. Jejich obranyschopnost dokázaly nějakou dobu posilovat fortifikace vybavené baštami pro instalaci děl, ale pozadu nezůstávaly ani úpravy k pohodlnému bydlení. Život na hradech trval, dokud vojensky hrozili Turci a s nimi často spojení protihabsburští vzbouřenci. Avšak i modernizované hrady časem ztrácely vojenskou hodnotu a úplně je zastínily velké bastionové pevnosti. Je přitom lhostejné, zda šlo o pevnostní novostavby jako byly Nové Zámky a po jejich pádu Leopoldov, nebo moderní fortifikace měst (Košice) a nížinných hradů (➚Komárno). Hrady poničené za vojenských událostí při posledním protihabsburském povstání Františka II. Rákócziho v letech 1703 – 11 už nebyly z ekonomických příčin obnoveny a obytnou, rezidenční a reprezentační funkci plně přejaly neopevněné kaštiely (zámky). Poslední vzedmutí stavební činnosti na hradech se objevilo s romantismem. Místo historizujících novostaveb a úprav zámků (např. Rusovce, Veľké Uherce, Bohunice nad Váhom) se v tomto duchu přestavovaly a obnovovaly hrady. Nejvíce známé jsou ➚Smolenice, a především ➚Bojnický zámok; přestavět je nechali Josef a Jan Pálffyové. Cílem předložené publikace je postižení základních
2. Moderní bastionové opevnění mělo město Nové Zámky, jež po roce 1571 nahradilo starší palánkovou pevnost.
hrady byly situovány v rovinách, ovšem často za cenu snížené obranyschopnosti. Královské hrady zase sloužily jako správní centra provincií a žup, zabezpečovaly provoz na významných komunikacích a jako pevnosti napomáhaly obraně před nepřáteli země a vnitřními odpůrci krále. Ve středověku se časy klidu rychle střídaly s obdobími válek a bojů, neboť pro ně šlechta žila a v nich také umírala. Hrad se proto velmi často stal poslední nadějí k záchraně peněz, cenností a hlavně života, bohužel většinou jen pro úzký okruh vyvolených. I když společenský a technický pokrok byl velmi pozvolný, středověk nebyl dobou strnulou a vývoj se rovněž projevil v rozšiřování a přestavbách hradů. Narůstající požadavky na pohodlí a reprezentaci nakonec vyvolaly vznik sídel zámeckého charakteru, na Slovensku kaštielů, které však až do konce 17. století byly rovněž přizpůsobeny obraně. Důvod byl prostý. Od smrti skvělého válečníka Jana Hunyadiho (1456) až do porážky Osmanů u Vídně v roce 1683 hrozilo ze strany Turků Slovensku akutní nebezpečí kořistnických vpádů, a dokonce i okupace. Zatímco většina hradů v českých zemích byla opuštěna již v průběhu 15. a na počátku 16. století – jen stará centra pospojovaných panství byla občas i přestavována (Český 10
NÁST I N VÝVOJE S L OV E N S K Ý CH H RA D Ů Martin Bóna
VÝVOJ HRADŮ VRCHOLNÉHO STŘEDOVĚKU
ve struktuře společnosti, organizaci územně-správního zřízení, soudobém vojenství a systému obrany, ale i v samotné úrovni stavebního umění. V tomto období byly hlavními a nejvyspělejšími opevněnými centry na území Uherského království královské komitátní (župní) hrady. Jednalo se totiž o správní a vojenská střediska postupně se formujících územně-administrativních
Obdobím vrcholného středověku prostupovaly výrazné společenské proměny, které se zákonitě projevily i na utváření a stavebním provedení opevněných sídel. Rovněž na nich přirozeně nalezly odraz změny
27. Bratislava – půdorysný rozsah velkomoravského hradiska a hradu z 10.–12. století na ploše hradu z 15. století. A – soubor sakrálních staveb, C – obytná věž z roku 1245, D – bergfrit z poloviny 13. století, F – bašta Luginsland a hradby z první čtvrtiny 15. století, E – zbytek opevnění z poloviny 13. století; 1–4 – opevnění z 9.–11. století (1, 3 – konstrukce roštová, 2, 4 – komorová)
27
NÁSTIN VÝVOJE SLOVENSKÝCH HRADŮ
jednotek – komitátů, které z pověření a ve jménu krále spravoval nejvyšší místní úředník – župan. Vzhledem k náročnosti správních i obranných funkcí musely mít komitátní hrady poměrně velkou rozlohu. Mimo jiné též proto, aby mohly poskytnout útočiště obyvatelstvu z širšího okolí (včetně hospodářských zvířat) a umožnit pobyt většího vojska. Nejstarší komitátní hrady ve většině případů prakticky bez přerušení navázaly na starší raně středověké hrady z velkomoravského období, což dokládají nejen písemné prameny, ale hlavně výsledky archeologických výzkumů několika posledních desetiletí. Výzkumy zatím doložily zmíněnou kontinuitu na ➚Bratislavském, ➚Nitrianském a ➚Trenčianském hradě a téměř jistě ve ➚Starém Tekově a předpokládá se i v ➚Zemplíně. Nepřerušené osídlení se podařilo doložit i na dalších raně středověkých opevněných sídlech bez centrálních správních funkcí, které však postupně buď zanikly, nebo byla jejich výhodná poloha později využita ke stavbě šlechtických hradů. Na župních hradech, představujících v daném období nejvyspělejší fortifikační stavby, nacházíme i nejstarší známé sakrální a obytné objekty zděné z kamene na maltu a výjimečně též tímto způsobem provedené obvodové opevnění (hradby). Tak je na bratislavském komitátním hradě ve 12. století doloženo vybudování zděného podélného románského paláce, jenž
29. Z obytných věží komitátních hradů je dobře dochován hranolový donjon Šarišského hradu.
spolu se starším obytným objektem a sakrální stavbou baziliky tvořil hlavní zástavbu hradu hrazeného nadále dřevohlinitým valovým opevněním. Přežívání staršího typu valové fortifikace, byť v menším rozsahu, se předpokládá i na Trenčianském hradě, na jehož akropoli k raně středověké čtyřapsidové rotundě do konce 12. století přibyla hranolová obytná věž. Podobnou situaci máme doloženou i na zvolenském ➚Pustém hradě, jehož dominantou se ve 12. století stala zděná, rovněž hranolová věž. Ohromná okrouhlá obytná věž, vztyčená ještě ve 12. století, vévodila až do havárie podložní skály též centru Spišského komitátu – stejnojmennému hradu. Tam však byla vybudována společně se zděnou obvodovou hradbou. K nejlépe zachovaným a pravděpodobně i nejstarším příkladům hradeb zděných na maltu patří i ohrazení nitranského župního hradu, které už v první polovině 12. století nahradilo starší komorový val. Kamenná hradba byla opatřena obranným ochozem a předprsní ukončenou cimbuřím. Na těchto ukázkách můžeme demonstrovat, že nástup na maltu zděných kamenných opevnění a obytných hradních staveb započal na území Slovenska, a stejně tak v bývalých Uhrách, v průběhu 12. století. Zároveň v tomto věku lze sledovat počátky a rozmach budování obytných věží – donjonů, které tvoří nejen hlavní objekty opevněných center dlouhodobě se formujících komitátů, ale i dalších, méně významných hradů. Zmíněné obytné věže, stavěné v západní Evropě od 11. století, v hradních areálech obvykle zaujímaly centrální polohu, respektive jako poslední útočiště stály v nejvíce chráněném místě. Z hlediska strategie obrany byly pasivní a splňovaly především požadavky na bydlení, reprezentaci
28. Nitra, celková situace komitátního hradu s doloženým (A) a předpokládaným (B) průběhem raně středověké dřevohlinité hradby
28
BRANČ
Terasa spojovala nové altány a zahradní pavilony a vytvářela prosluněnou promenádu s letohrádky. Zmíněné schodiště vedlo na výše položené východní nádvoří v místě starších asanovaných stavení. Z něho se pak procházalo do horního hradu, jehož vzhled se tehdy výrazněji nezměnil. Mnohem podstatnější zásahy v jádru uskutečnil Jan Pálffy v rámci poslední přestavby mezi léty 1889 – 1910. Inspiroval se módní architekturou obnovovaných francouzských zámků a zahalil tehdy hrad do romantického šatu v duchu tamější gotiky. U této – na slovenském území ojedinělé – přestavby asistoval architekt J. Hubert, přičemž stavebních prací se účastnili i dělníci a kameníci z jižního Tyrolska. Ve snaze pročlenit nevýraznou kompakt99. Bojnický zámok – letecký pohled od severu
ní hmotu jádra snesli horní podlaží severního křídla a proti zvýšené baště postavili novou schodišťovou věž. Tím se charakter a silueta jádra podstatně oživily. Většina objektů hradu získala neogotický ráz s novou omítkovou rustikou a obranným podsebitím a romanticky byly zásadně pozměněny i interiéry. Náhlá Pálffyho smrt způsobila, že celkový záměr přestavby nebyl dovršen, a tak severnímu křídlu předhradí a branské věži s předbraním dodnes zůstal barokní vzhled. Dědici Jana Pálffyho hrad brzy prodali Janu Baťovi a po znárodnění jeho majetku (1945) přešel do vlastnictví státu. Od té doby slouží atraktivní hradní prostory veřejnosti jako muzejní expozice a místo vyhledávaných kulturních akcí a atrakcí. MB Lit.: Varjú 1932, 14 – 17; Menclová 1954d; Hodál – Menclová 1956; Horváth 1970; Fügedi 1977, 102; Maleč-
71
ka – Remiašová 1987; Fidler 1994, 223 – 225; Engel 1996, 271; Remiašová – Malečková – Bóna 1997; Bóna 1999, 279 – 280; Váliné Pogány 2000, 51 – 52; Katkin – Bóna 2000; Bóna – Lukačka 2002, 242 – 243, 247 – 248. BORINKA viz PAJŠTÚN BRANČ, obec Podbranč (okr. Senica) – památkově nepříliš citlivě upravená zřícenina na osamělém kopci (475 m n. m.) nad osadou Podbranč. Rozsáhlé úpravy se ale také zasloužily o provedení archeologického výzkumu především jádra hradu M. Říhou. Výzkum v rámci diplomové práce revidoval M. Šimkovic a spolu s E. Hraškovou později i doplnil. Posledně jmenovaní zjistili zajímavé proměny vstupní brány vnějšího hradebního okruhu, v níž byly použity kolébkové typy padacích mostů. Nálezy z výzkumů pod-
BRANČ
100. Branč – hrubá analýza vývoje hradu. Původ zdiva: 1 – 13. století, 2 – 14. století, 3 – pozdně gotické, 4 – před polovinou 16. století, 5 – druhá polovina 16. století, 6 – 17. století
statně obohatily znalosti o hmotné kultuře regionu v období pozdního středověku, ale také raného novověku, z něhož pochází množství kvalitní habánské keramiky a zlomky luxusního nádobí. Hrad patří k nejstarším hradům na Záhoří, které bylo dlouho řídce osídleným konfiniem (pomezím). Podle nálezů mincí ražených v časovém intervalu 1251 – 61 došlo k založení nejdříve v tomto období a fundátorem byl magister Aba z hlohovecké větve stejnojmenného velmožského rodu. V roce 1309 hrad s Abrahamem Rufusem z Čeklíse a Hlohovce směnil Matúš Čák a začlenil do svého dominia. Po jeho smrti (1321) hrad nějaký čas podržel Matúšův příbuzný (snad synovec) magistr Štěpán ze Šternberka a Holíče. Bojovalo se o něj za pohraničních půtek mezi českým králem Janem Lucemburským a Matúšem Trenčianským, ale i s uherským Karlem Robertem na po-
čátku 30. let 14. století. Čechy obsazený Branč se podařilo vymanit až v roce 1332. Hrad prvních fází byl relativně skromný. Jeho srdcem byla masiv-
72
ní hranolová věž se dvěma odděleními (věžovitý palác?) na podstavě nejméně 18,5 × 14 m. Zdi měla až 3 m silné a vrcholek kopce byl k ní nějakým způsobem přihrazen. Dochované 101. Branč – východní díl hradu s vyčnívajícím střepem obytné věže; pohled od jihozápadu
