RADKOV 1377 2007
Nástin dějin obce
© 2007
1377 - 2007
Nástin dějin obce
Branislav Martinek
Za cennou pomoc při zpracování této publikace náleží poděkování PhDr. Karlu Müllerovi, Františku Šenkovi, pracovníkům opavských archivů, Karlu Rittmanovi, Hubertu Machurovi, Rudolfu Ohnhäuserovi, Marku Hrubému, Daně Tuchyňové, Haně Chalupové, Blaženě Mrovcové i řadě dalších občanů, kteří byli nezištně nápomocni.
Branislav Martinek
Vydavatel: Obec Radkov, 2007 Autor textu: Branislav Martinek Grafická úprava: Martin Feikus Tisk: RETIS, s. r. o.
1377 - 2007
Nástin dějin obce ISBN 978-80-254-0234-4
Kostel v Radkově náleží k hlavním dominantám obce.
Úvodní slovo Vážený čtenáři, dostává se Ti do rukou první zpracování publikace pojednávající o naší obci Radkov a jejích částech Dubová a Nové Zálužné od nejstarší historie až po současnost. Obec Radkov se nachází v kopcovitém terénu jihovýchodní části Nízkého Jeseníku přibližně 17 km od Opavy. Katastr Radkova má rozlohu 1567 ha a průměrná nadmořská výška činí 520 m n. m. Přestože se jedná o menší obec, která má v současnosti 516 obyvatel, její poloha i bohatá minulost z ní vytváří velmi atraktivní lokalitu. Je součástí přírodního parku Moravice, leží nad údolím stejnojmenné řeky a na území obce se nachází i zřícenina středověkého hradu Vikštejna. Ten náleží spolu s radkovským kostelem Narození Panny Marie a unikátní lipovou
6
7
alejí k nejvýraznějším dominantám obce. Je jistě vhodné, potřebné a poučné poukázat na širší historické souvislosti, které vytvářely obraz Radkova tak, jak jej známe dnes. Výročí 630 let od první písemné zmínky o obci, které si letos připomínáme, současně poskytuje dobrou příležitost k ohlédnutí se do minulosti i připomenutí některých aktuálních skutečností. Radkov je oproti jiným obcím poněkud znevýhodněn. Válečnými událostmi v roce 1945 byla zničena prakticky veškerá registratura obecního úřadu. Nejsou známy osudy obecní kroniky a dokonce i poválečná agenda místního národního výboru doznala škody mj. následkem přechodu pod střediskovou obec. Naštěstí lze historická fakta čerpat celé řady dalších pramenů i literatury. Vyčerpávající soupis zdrojů informací je uveden v závěru této publikace a poskytuje tak vodítko pro ty, kdo budou chtít proniknout do dějin Radkova ještě hlouběji. Děkuji všem spoluobčanům, kteří byli nápomocní při realizaci tohoto díla.
Petr Dubový, starosta obce
Z nejstarší minulosti Radkova Do dnešních dnů se nedochoval žádný dokument, na základě kterého by bylo možné přesně stanovit datum, kdy byla ves Radkov založena. Určité nejasnosti panují dokonce i pokud jde o nejstarší písemnou zmínku o Radkově. Tradičně bývá jako první zachycení Radkova v písemných pramenech uváděna listina z 18. dubna 1377 týkající se rozdělení opavského vévodství mezi syny Mikuláše II. Opavského. Spoluautor knihy Hrady českého Slezska Martin Wihoda naproti
8
tomu cituje listinu týkající se sporu Benešoviců s klášterem Hradisko u Olomouce ze dne 27. srpna 1282, v níž je mezi arbitry jmenován Jan z Radkova. Historik Antonín Grůza však poměrně přesvědčivě zpochybňuje, že by se v tomto případě mělo jednat o vlastníka Radkova na Vikštejnsku. Z nepřímých dokladů ale i přesto vyplývá, že osada Radkov pravděpodobně byla plánovitě založena již někdy na konci 13. století jako tzv. krátká lesní lánová ves typu návesní silnicovky s délkovou plužinou. Zakladatelem osady (tzv. lokátorem) byl zjevně muž s českým jménem – Radek. Lokátor tehdy zpravidla obdržel od svého pána jistá privilegia. Kromě určitého množství nezdanitelné půdy, loveckého a rybářského práva, šenku apod. to bylo především fojtství neboli rychta.
Nejstarší osudy Radkova jsou neoddělitelně spjaty s nedalekým hradem Vikštejnem. Historickou sounáležitost obou lokalit mimo jiné podtrhuje i skutečnost, že Radkov byl původně asi skutečným podhradím Vikštejna, neboť leží ve směru, odkud byl opevněný objekt přístupný. Rovněž v případě otázky vzniku hradu existuje hned několik teorií. Žádná z nich se však neopírá o natolik prokazatelný argument, aby mohla být uznána za spolehlivou. K objasnění počátků Vikštejna tak uveďme jen základní obecné souvislosti. Někdy kolem roku 1269 připadlo Opavsko Mikuláši - levobočkovi krále „železného a zlatého“ Přemysla Otakara II. Toto území však Mikuláš nezískal jako samostatnou zemi, pobíral odtud jen ně-
Pečetě bratrů Václava a Přemka Opavského
které apanáže. Teprve jeho syn Mikuláš II. převzal od krále Jana Lucemburského Opavsko jako dědičné léno na základě listiny z 3. července 1318, čímž se z Moravy vydělila nová nezávislá oblast s centrem v Hradci.
Když Mikuláš II. roku 1365 zemřel, zanechal po sobě ze svých tří manželství čtyři syny: Jana, Mikuláše, Václava a Přemka. V roce 1377 pak komise osmi rozhodčích opavské vévodství mezi uvedené syny rozdělila. V listině, vydané 18. dubna 1377 v Opavě, mezi jmény mnoha význačných svědků a důvěrníků figuruje
10
i pan Vítek z Vítkova, jenž byl zjevně purkrabím na Vikštejně. Statky pana Vítka, jejichž střediskem bylo městečko Vítkov s hradem Vikštejnem, byly začleněny Podle pověsti byl hostem zakladatele hradu Vikštejna známý minnesänger Walter von der Vogelweide.
do nedílného údělu mladších knížat Václava a Přemka. K Vikštejnu tehdy spolu s Vítkovem náležely Dolní (a Horní) Ves, Klokočov, Lhotka u Vítkova, Čermná a Radkov s Melčí. Hrad zprvu nebyl ještě příliš velký. Měl jen jednu obytnou věž, nádvoří, několik hospodářských budov a pevnou zeď se střílnami. Nejpozději krátce po vzniku hradu - tedy ve 14., ne-li už koncem 13. století - byl založen radkovský kostel. Šlo patrně o typ tzv. vlastnického, tribunového kostela s emporou či oratoří pro panstvo. Samotný fakt, že se jednalo o farní kostel se všemi odpovídajícími výsadami, poměrně výrazně podtrhoval význam Radkova. Dalším farním kostelem panství hradu Vikštejna pak byl už jen kostel ve Vítkově. Před rokem 1379 se pak správy hradu a panství ujali Vítkovi synové Bernard, Václav a Jan z Vikštejna. Záhy si však vikštejnské zboží podržel pouze Bernard, jenž spolu s dalšími šlechtici z okolí ve službách hlubčického vévody Mikuláše III. Opavského pustošil země opavského a ratibořského vévody Jana II.
11
Protože Václav Opavský již roku 1381 zemřel, stal se jediným pánem Opavska
Rekonstrukce podoby hradu v 15. století
jeho mladší bratr Přemek. Listinou z 9. září 1394 vévoda Přemek I. Opavský přidělil k zabezpečení příjmů kapli v opavském kostele Panny Marie do ničím neomezeného vlastnictví „kus lesa u Vikštejna“. V následujícím roce se pak Přemek sblížil s ratibořským vévodou Janem II., Vikštejn i s panstvím zkonfiskoval a dosavadní „páni z Vikštejna“ odešli na Moravu. Z hradu učinil Přemek svou zeměpanskou pevnost, jež byla i nadále spolu se statkem spravována jeho purkrabími. Purkrabí nebyl pouze knížecím úředníkem: jako správce hradu a dalšího majetku měl rovněž vojenské pravomoci - zaručoval bezpečnost přilehlé oblasti ve válečné době. V roce 1394 byl purkrabím Zbyněk Hřivnáč z Hněvošic, roku 1432 pak Jindřich Kosíř z Litultovic a později jeho syn Václav Kosíř z Litultovic.
12
13
Lze se oprávněně domnívat, že husitské války se dotkly i Vikštejna, potažmo Radkova, neboť husité při svých tzv. spanilých jízdách vtrhli také do Slezska. Dobyli Přerov, Hranice, Odry, benediktinské opatství Březová, Slatinu a na Hradci před husity kapituloval Přemkův syn Václav. Opava se sice obléhání ubránila, ale v Odrách si husité zřídili své sídlo, odkud pak podnikali loupežné výpravy do okolí: vypálili Fulnek, vydrancovali Nový Jičín a pravděpodobně i Vítkov. Těsně před svou smrtí v září 1433 vévoda Přemek Opavský nechal své třetí manželce Heleně připsat jako vdovský díl do doživotního užívání Vikštejn se vším, co k němu patřilo. Podle jeho přání se Opavsko nemělo dělit mezi čtyři jeho syny, z nichž nejstarší – Václav – měl být mluvčím rodu alespoň do doby,
jeho nezletilých dětí. Finanční situace rodu se po vyčerpávajícím válečném
než se uklidní válečná situace.
období výrazně zhoršila, následkem čehož se mezi postupně rozprodávaným majetkem objevil také Vikštejn. Vévoda Arnošt v roce 1447 postoupil hrad
Přemkovo přání však nebylo naplněno: Helena zemřela krátce před rokem
Vikštejn s příslušenstvím Budivojovi z Moravice (z Moravčína), jenž zde
1435 a její vdovský podíl, panství Vikštejn, připadl Václavovým bratrům
působil jako purkrabí, a následně mu byl komorní statek vložen do zemských
Vilémovi a Arnoštovi. Vilém zemřel roku 1452 a Arnošt se stal poručníkem
desk. Tím se vikštejnské panství vymanilo z knížecího majetku.
Nový majitel panství zahrnujícího i Radkov byl značně
Zřícenina hradu Vikštejna
výbojným rytířem, neboť z Vikštejna přepadal statky okolní šlechty, několikrát byl žalován za odcizení cizího majetku a již roku 1464 byl jako zemský škůdce odsouzen ke ztrátě hrdla i jmění. Ve sporu mezi českým králem Jiřím z Poděbrad a
Matyášem
Korvínem
se
Budivoj
přiklonil
na
stranu
uherského krále a někdy kolem roku 1466 v nastalých bojích padl. Ještě předtím však v roce 1464 král Jiří od Jana III. (syna Václava Opavského) koupil vévodství opavsko-hlubčické, Budivojovi jako odbojníkovi vikštejnské zboží zkonfiskoval a jako přímé manství svěřil svému věrnému zemskému hejtmanu opavského knížectví Bernardu Bírkovi z Násile a jeho synovi Hynkovi zvanému Hynčík. Po smrti Jiřího z Poděbrad roku 1471 se pán Vikštejna zúčastnil výpravy k polskému dvoru. Novým českým králem
14
15
byl následně zvolen Vladislav Jagellonský, syn polského krále Kazimíra. Dosavadní stav rozdělení zemí Koruny české však zůstal zachován: oba panovníci si podrželi titul českého krále,
přičemž Vladislav
ovládal
Čechy,
Lužici,
Svídnicko
Půdorys hradu Vikštejna
a Javorsko, zatímco Matyáš panoval na Moravě a části Slezska. Synové Jiřího z Poděbrad si po otcově smrti rozdělili jeho majetek, přičemž nejstarší z nich - Viktorin získal Opavsko. Z roku 1474 pochází údaj, že Hynčík Bírka odmítl vydat Vikštejn opavskému vévodovi Viktorinovi, a proto byl vévodou zajat a uvězněn. Na hradě se však ubránila statečná Hynčíkova manželka spolu s hradními many. Tato skutečnost je důkazem, že Vikštejn již byl tou dobou pevností většího významu. Ještě téhož roku Vikštejn obsadil při jednom ze svých tažení král Matyáš Korvín. Hynčík Bírka byl v bojích znovu zajat, hrad dobyt a pobořen. Erb rodu Bírků z Násile
Přesto Hynčík nakonec svá práva na držbu hradu a panství před vévodou Viktorinem obhájil a Vikštejn, který znovu opravil, si podržel až do své smrti.
Jelikož chtěl Matyáš Korvín zajistit dědictví svému nemanželskému synovi Janu Korvínovi, nabídl Viktorinovi výměnou za odstoupení Opavska nějaké hrady a zámky v chorvatské Slavonii. Tím se stal Matyáš pánem Opavska a po jeho smrti roku 1490 zemi získal jeho syn Jan. Roku 1501 Jan Korvín na Opavsko rezignoval a český král Vladislav zde uvedl jako pána svého bratra Zikmunda. Vikštejnský pán Hynčík Bírka z Násile se však s odvoláním na privilegium krále Jiřího ani tomuto novému zeměpánovi nechtěl poddat. Vladislav proto roku 1502 rozhodl, že Opavsko patří Zikmundovi se vším všudy, a tudíž i Hynčík je povinen tuto skutečnost respektovat. Následujícího roku Hynčík zemřel
16
a panství převzali jeho čtyři synové - Bernard, Jiří, Hynek a Vok. Když se Zikmund stal roku 1506 polským králem, připadlo Opavsko české koruně.
V roce 1512 udělil král Vladislav vikštejnské panství za věrné služby do dědičného vlastnictví Pročkovi Malému z Cetně. Na statku však vázly nemalé pohledávky, a Proček proto na zadlužený majetek rezignoval. Statek pak získal Bernard ze Žerotína na Fulneku, který ho však zanedlouho zastavil Jaroslavu Oderskému z Lidéřova a ten brzy nato Janu Ojířovi z Fulštejna na Bílovci. Jan Ojíř se jako zástavní pán sice snažil statek hospodářsky pozvednout z úpadku, ale nakonec jej stejně záhy prodal Janu Planknarovi z Kynšperka. Král Ludvík Listina krále Vladislava, jíž uděluje vikštejské panství Pročkovi Malému z Cetně
statek Planknarovi 22. února 1525 udělil do plného dědičného vlastnictví a nechal zanést do zemských desk.
17
