Násilí namířené proti sobě samému u teenagerské populace Eva Vaníčková Viktor Hynčica Jana Votavová

Násilí namířené proti sobě samému u teenagerské populace Eva Vaníčková Viktor Hynčica Jana Votavová

ruzova linka_kniha2011.indd 1

4.1.2011 22:13:11

S I WA

AT R C S

D CHE

BY

C THE

AT

SELF-DIRECTED VIOLENCE. About 815000 people kill themselves worldwide every year, roughly one person every 40 seconds. For people aged 15-44 years, self-inflicted injuries are the fourth leading cause of death globally. Studies suggest that there are on average 20 attempted suicides for every completed suicide. Self-directed violence can be prevented. For more information, visit: www.who.int/violence_injury_prevention

© WORLD HEALTH ORGANIZATION, 2003 / EXPLANATIONS 7.8 /

Lidé si pořád myslí, že k sebevraždě má člověk důvod. Ale je docela dobře možné, že k ní má důvody dva. Albert Camus Léčíš-li rány, je bolest na bolest vždy nejlepším lékem Cato Marcus Porcius st.

ruzova linka_kniha2011.indd 2-3

4.1.2011 22:13:12

Předmluva Násilí namířené proti sobě samému je tradičně považováno za projev zoufalství a beznaděje. WHO jej identifikovala jako jeden ze tří typů násilí; vedle násilí interpersonálního, nejrozšířenějšího typu, a násilí kolektivního, které je nejviditelnějším typem násilí. Násilí namířené proti sobě samému představuje dvě formy násilí: sebevražedné chování a záměrné sebepoškozování. V samém úvodu publikace věnované byť jen jednomu typu násilí, nelze nepřipomenout formy přenosu násilí, které procházejí všemi sociálními vrstvami, mění své podoby a jeden typ násilí mění svoji podobu, aby nás na jiném místě vytrestal za naši netečnost či lhostejnost vůči tomu nejrozšířenějšímu typu, kterým jsou rozmanité formy interdisciplinárního násilí v rodinném prostředí, školách a na pracovištích. Jakékoli násilí se ve společnosti předává třemi způsoby: sociálním řetězcem násilí, transgeneračním přenosem a impresí sociálních vzorů chování. Tato skutečnost nám pomáhá pochopit relativně vysoký počet případů násilí, kterým teenager obrací ruku proti sobě samému, ať se jedná o impulzivní reakci, maladaptivní copingovou strategii či promyšlený čin. Svým způsobem jde o důsledek jiné formy násilí, jehož následky nebyly sanované a teenagerovi pomáhá k překonání negativního schématu v němž se ocitl. Je třeba mít na paměti, že interpersonální násilí je třetí hlavní příčinou úmrtí a hlavní příčinou postižení mladých lidí ve věku 10–29 let v 53 zemích evropského regionu WHO. (Sethi D. at col.) S plným pochopením věkových zvláštností dospívajících, prudkých společenských změn a dalších faktorů (z nichž zásadní


5

4.1.2011 22:13:12

Násilí namířené proti sobě samému u teenagerské populace

je fakt, že enormně vysoké procento dětí má osobní zkušenost s interpersonálním násilím v rodině nebo škole), tedy vnímáme skutečnost, že je to právě období dospívání, kdy násilí namířené proti sobě samému kulminuje. Virtuální realita vytvořila prostor pro nový způsob komunikace teenagerů, utváření jejich virtuální subkultury, která se stává mimo jiné svědectvím smutných příběhů plného všech forem násilí i násilí namířeného proti sobě samému. Virtuální realita zvyšuje riziko nápodoby a nákazy tohoto typu násilí, které představují jistý fenomén věkových zvláštností teenagerů, jenž ještě umocňuje, jak uvádí David Šmahel, riziko normalizace takového chování. (Černá A., Šmahel D.) Česká republika patří mezi ty evropské země, kde jsou sebevraždy dospívajících na 2. místě příčin jejich úmrtí a podle předběžných dat českých autorů je také incidence záměrného sebepoškozování vysoká, stejně jako tomu je v dalších zemích, např. v UK, USA a Kanadě. Je skutečností, že teenageři v současné době o téma sebepoškozování projevují vyšší zájem. Přestože lze definovat jasné cíle preventivní strategie sebevražedného chování a záměrného sebepoškozování teenagerů, jasnou prioritou zůstává ochrana dětí před všemi formami interpersonálního násilí, naplňování všech základních potřeb dětí, respekt a úcta k jejich právům. Virtuální realita předurčuje nutnost hledání nových východisek a strategických cílů prevence na podporu duševního zdraví teenagerů.

6


Kapitola první Věkové zvláštnosti teenagerů v kostce Období náctiletých je v anglosaské literatuře označováno jako období teenage. Jedná se o označení věku dospívání, které bývá pokládáno za přechodné období mezi dětstvím a dospělostí. Období dospívání je také někdy označováno jako období adolescence, které v některých pracích autorů navazuje na pubescenci, u některých pokrývá celé období druhého decenia. Období adolescence neboli teenage je charakterizováno řadou vývojových úkolů; jde zejména o vývoj identity, akceptaci vlastní sexuální role, proces odpoutání se od primární rodiny, nalezení schopnosti spolupráce s druhými lidmi a také schopnost přijmout určité normy a ideály. Dospívání je pro teenagera kritické období a pro vývoj jeho osobnosti zcela rozhodující vývojová fáze, která sebou přináší mnoho problémů. Jejich hlavní příčinou je nesoulad mezi fyzickou zralostí a sociální nezralostí. Je to období, mimo jiné, mohutného nárůstu svalové hmoty a tělesné síly. Lidské tělo v tomto věku po estetické stránce dosahuje svého vrcholu. A je to právě tělesný vzhled, který tvoří důležitou součást utvářené osobní identity teenagera. Teenager se svým fyzickým vzhledem velmi zaobírá a dokonce s ochotou přejímá vzory idealizovaných mediálních celebrit, což mu napomáhá posílit identitu.

7

4.1.2011 22:13:13


8


Většina autorů pro charakteristiku období dospívání volí označení jako emoční labilita (citová nevyrovnanost), spojenou s celkovou vyšší podrážděností. Pro teenagery je typické, že preferují intenzivní prožitky (adrenalinové sporty, hlučná hudba apod.), přičemž jich chtějí dosáhnout okamžitě, bezprostředně. Dlouhodobé plánování a příprava nepatří do arzenálu jejich zbraní. Pro období dospívání díky nižší míře sociální zkušenosti platí nižší míra dispozice k řešení náročných životních situací, která může mít a mívá za následek nepřiměřené formy jejich řešení. Ke konci období se náctiletí začínají přizpůsobovat a opět mění vztah k dospělým. Podle většiny studií je to právě věk náctiletých, pro který je charakteristický nejvyšší výskyt sebepoškozování a Jennifer Muehlenkampová v roce 2004 konstatovala, že sebepoškozování se nejčastěji objeví v období raného dospívání (13–15 let). Je skutečností, že sebepoškozování v tomto věku na sebe bere roli maladaptivní copingové strategie. (Kriegelová M.) Jistá míra zvídavosti a touhy porozumět životu, kterou můžeme označit jako „filosofování“, spolu s rozvojem abstraktního myšlení stojí na počátku úvah teenagerů o životě a smrti, kde často nechybí teoretizující pohrávání si s myšlenkou smrti. To nemůžeme označit jako sebevražedné chování. Sebevražedná úvaha či myšlenky na dobrovolný odchod ze života přináleží až takovým úvahám, kterými se disponovaný teenager zabývá úvahou o konkrétním způsobu, času, místu svého odchodu ze života. Sebevražedné úvahy a myšlenky, obdobně jako sebepoškozování, plní blogy dospívajících a tvoří nedílnou součást virtuální reality. S ohledem na obtížnou identifikaci dat sebevražedného chování jsou dostupná jen dílčí epidemiologická data; první z nich je ame-

Kapitola první Věkové zvláštnosti teenagerů v kostce

Teenageři mají vnitřní potřebu významně se odlišit od všech dalších generací a proto např. experimentují se svým vzhledem, šokují tím, že přijímají typický, pro jejich generaci, styl oblečení, úpravu zevnějšku a způsob komunikace. V souvislosti s tím nelze opominout subkultury Emo a Gothic, o nichž se vede (jak jinak ve světě nových technologií) široká diskuze na všech sociálních sítích a produktech internetu. Jejich prostřednictvím dávají teenageři najevo nejvlastnější charakteristiku svého období dospívání, a tím je odmítání hodnot a stylu rodičovské generace. Příznivci Emo a Gothic mají v oblibě černou barvu, extravagantní účesy, symboliku smrti, jistou zádumčivost, pochmurnost, ponurost a také jsou spojovány se sebepoškozovacím chováním. Sami zastánci Emo tvrdí, že jde o chybnou interpretaci, protože se snaží pouze prožívat všechny emoce, což neznamená, že „řezání žiletkami a sebevraždy jsou projevem a součástí jejich kultury“. (Černá A., Šmahel D.) Období dospívání zahrnuje dva významné sociální mezníky v životě jedince; jedná se o ukončení povinné školní docházky, maturitu či obdobný ekvivalent řemeslné dovednosti a přechod do další proponované životní dráhy, kterou je buď zaměstnání nebo vysoká škola. S tím souvisí i dokončení odpoutání od rodiny a formování vztahů k vrstevníkům a milostným partnerům na novém, diferencovaném základě. Osamostatnění a kritický odstup se začnou projevovat nejdříve v rodině teenagera, ale později prochází stadiem kritiky a odmítání všechny dosavadní hodnoty, vztahy a struktury.

9

4.1.2011 22:13:13


rická studie z 90. let, ve které 66 % teenagerů uvedlo, že se někdy zabývalo myšlenkami na sebevraždu; nová studie z počátku tohoto století, referuje díky citlivé metodě prevalenci jen 7 % teenagerů, kteří se někdy zabývali myšlenkou na sebevraždu. Období dospívání je kritickým vývojovým obdobím a je rizikem pro rozvoj duševních poruch, jejichž etiopatogeneze v něm má své kořeny. Řešení problémů teenagerů, schopnost včasné detekce poruch duševního zdraví, prevence a podpora jejich duševního zdraví je, zejména optikou poznání, že za zdraví odpovídá z 85 % životní styl, zcela klíčová. WHO uvádí, že ve většině zemí v rámci primární péče existují diagnostické problémy poruch duševního zdraví v 86 %. Podpora duševního zdraví teenagerů a identifikace jejich problémů by se měla stát prioritou prevence. Není žádným tajemstvím, že nejvíce ohrožení jsou teenageři s osobní zkušeností jakoukoli formou interpersonálního násilí, které činí srozumitelným motta této útlé knížečky. „Bolest, kterou mi způsobila blízká osoba, můžu přehlušit jen intenzivnější bolestí, kterou si působím sám“ a „Mám důvod nežít, když mi blízká osoba ublíží a druhý důvod, že nemám nikoho ke komu se mohu obrátit o pomoc“. Děti a dospívající jsou více zranitelnou skupinou, která k ochraně před všemi typy násilí a podpoře duševního zdraví potřebuje dobré sociální kompetence, vzdělání, pevné partnerství s rodiči, pozitivní vrstevnické vztahy a vyladěnou sebekoncepci. K redukci rizikových faktorů významně přispívá jejich kvalifikovaná evidence a monitoring. (Sethi D. at col.)

10


Kapitola druhá Násilí namířené proti sobě samému 2.1. Sebevražedné chování U sebevražedného chování (suicidal behavior) rozlišujeme tři formy: sebevražedné myšlenky, sebevražedný pokus, dokonaná sebevražda. Sebevražedné myšlenky jsou díky věkovým zvláštnostem dospívání nejčastěji popisované u teenagerů, kde bývají nejčastěji propojené s hledáním bytostného smyslu života a smrti, a kde zcela chybí konkrétní popud k realizaci. Přesto se s nimi u této věkové kategorie setkáváme nejčastěji, což většina autorů vysvětluje prvním bolestným prožitkem silného emocionálního traumatu. Někteří autoři poukazují na to, že koncept smrti u „normálních“ a suicidálních dětí je odlišný. „Normální“ školáci se smrtí zabývají převážně na základě reálné zkušenosti (úmrtí v rodině), zatímco u suicidálních dětí vidíme, že se častěji zabývají tématy smrti ve své fantazii. Myšlenky týkající se smrti jsou obvyklé až v období dospívání. Vliv na postoje dětí ke smrti mají média a subkultura mládeže. (Koutek J., Kocourková J.) V současné době je to právě spojení vlivu obojího, což vzbuzuje dojem, že sebevražedných úvah ve světě mladistvých přibývá. Je vhodné si připomenout myšlenku Carla Gustava Junga uveřejněnou v jeho Červené knize: „Napětí budoucích věcí v nás

11

4.1.2011 22:13:13


12


a to v zemích s vysokými příjmy, zatímco v zemích se středními a nízkými příjmy to byly poruchy kontroly impulzivity. Tým dále zjistil, že to není jen deprese, která zvyšuje riziko sebevražedného chování, jsou to i poruchy sebekontroly, poruchy ovládání, ale také poruchy spojené s užíváním návykových látek. K posunu sebevražedných myšlenek směrem k pokusu nepřispívá ani tak deprese jako přítomnost užívání návykových látek nebo impulzivní chování. Ze studie vyplynulo, že 29 % z respondentů, kteří referovali sebevražedné myšlenky realizovalo sebevražedný pokus, přičemž k pokusu došlo nejčastěji do jednoho roku po expozici konkrétními sebevražednými myšlenkami. Naopak se ukázalo, že jen k 15,4 % sebevražedných pokusů bylo přistoupeno zcela bez programového plánu. (Nock M.) Jak uvádí Koutek a Kocourková ve své publikaci o sebevražedném chování, sebevražedný pokus je dalším stádiem sebevražedného chování. Je definován jako každý život ohrožující akt s úmyslem zemřít, avšak s nikoli letálním koncem na rozdíl od sebevraždy. (Koutek J., Kocourková J.) V roce 2004 byla ve Spojených státech realizována studie mezi teenagery ve věku 12–17 let. Výsledky ukázaly, že 14 % teenagerů zažilo alespoň jednu epizodu deprese (častěji ženy), více než 7 % respondentů uvedlo intenzivní sebevražedné myšlenky, 3,6 % respondentů mělo sebevražedný plán, ale k jeho realizaci přistoupilo 2,9 % respondentů. Ve všech uvedených charakteristikách převažovaly ženy nad muži. (SAMHSA) Obdobná studie byla realizována i ve Francii, kde výzkumný tým dospěl k následujícím závěrům: 14 % chlapců a 23 % dívek ve věku 13–16 let přemýšlelo někdy o sebevraždě. Mezi nimi byli

Kapitola druhá Násilí namířené proti sobě samému / Sebevražedné chování

je nesnesitelné. Musí prorážet úzkými štěrbinami, musí si nové cesty vynucovat. Ty bys to břemeno rád odhodil, rád bys unikl tomu, čemu uniknout nelze. Jenže útěk je klam a oklika.“, která v době prudkých společenských změn pomůže porozumět mnoha mladým lidem, kteří volí jako svoji životní alternativu násilí na sobě samých. Můžeme ještě pokračovat v Jungových stopách a citovat: „Násilí za násilí, pohrdání za pohrdání, lásku za lásku. Dejte lidstvu důstojnost a důvěřujte, že život najde lepší cestu.“ (Jung C. G.) Skutečnost, že úcta a respekt mizí z arzenálu výbavy každého „slušně vychovaného“ člověka může být sama o sobě vnímána jako jistá pavučina násilí. Násilí je chování, kterým je způsobena bolest, poškození nebo zranění. Začátkem roku 2008 byly zveřejněné výsledky výzkumu Harvardovy Univerzity a Světové zdravotnické organizace, který je reprezentativním výzkumem sebevražedného chování na světě vůbec, a jehož obsahem byla deskripce jeho výskytu a rizikových faktorů sledovaných v 17 zemích světa, kdy počet dospělých respondentů byl 84 850. Studii vedl profesor psychologie Matthew Nock; z výsledků vyplývá, jak uvedl, že sebevražedné myšlenky a chování jsou častější, než by se mohlo zdát, a také to, že klíčové rizikové faktory pro toto chování jsou velmi konzistentní napříč různými zeměmi po celém světě. Citujíce z výsledků uvádíme, že 9,2 % respondentů vážně přemýšlelo o sebevraždě a 2,7 % z nich někdy realizovalo sebevražedný pokus. Výzkumný typ identifikoval tyto rizikové faktory: ženské pohlaví, mladší věk, nižší vzdělání, svobodný stav a přítomnost duševní poruchy. Kritickým věkem je období dospívání. Za nejsilnější rizikový faktor spojený se sebevražednými myšlenkami i chováním byly rozpoznány poruchy nálady

13

4.1.2011 22:13:13


Včasná identifikace sebevražedného chování, zejména myšlenek je zcela zásadní, protože bylo prokázáno, že se vlastně jedná o varovnou známku svědčící o přítomnosti poruchy zdraví, která často bývá spouštěčem dalších stupňů sebevražedného chování. Výsledky všech longitudinálních studií ukazují, že teenager se sebevražednými myšlenkami se častěji než jeho zdravý vrstevník dopustí sebevražedného pokusu a ten teenager, který se pokusil o sebevraždu, má 18× vyšší pravděpodobnost, že se pokusí o sebevraždu znovu v mladé dospělosti. Také bylo identifikováno riziko maladaptivního fungování a problémového chování v pozdějším životě zejména na ose horší úrovně zvládání stresu, nižší sebeúcty a problémů v mezilidských vztazích.


Koutek uvádí dva přístupy vnímání sebevražedného chování a to podle vnímání kvantitativního nebo kvalitativního pohledu. Jsou-li sebevražedné myšlenky, sebevražedný pokus a dokonaná sebevražda jen kvantitativním vyjádřením téhož, potom někteří autoři vnímají sebevražedné chování jako víceméně kontinuální přímku, zatímco druhá škola více upřednostňuje kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými stupněmi sebevražedného chování. Při tom je třeba vzít v úvahu i další skutečnost, že postoje ke smrti nemusí být vědomé, ale i nevědomé. Nejednoznačnost postoje k přání zemřít je typická pro období dospívání. (Koutek J., Kocourková J.) Zásadní je znalost rozdílu mezi sebevražedným a sebepoškozujícím chováním. Sebevražedné chování je vedeno jasnou snahou o ukončení života, zatímco sebepoškozující je vedeno motivem o snahu cítit se lépe. Sebevražedné chování je výsledkem dlouhodobějšího procesu, který je interakcí vnitřních, osobnostních dispozic a způsobů, jak se dítě vyrovnává se stresem, a dále i vnějších vlivů a zátěžových událostí. Ve vývoji sebevražedného chování dětí a teenagerů hrají významnou roli následující pocity – úzkost, izolace, nejistota, strach, nedůvěra, odmítání a snížené sebehodnocení. Způsob, jakým se děti snaží tyto pocity překonat kolísá na škále od nekontrolovaných projevů se zřetelnou agresivitou a hostilitou až po únik a plné stažení do vnitřního fantazijního světa. Příčinou může být řada traumatizujících okolností, které mohou být korunovány prožitkem ztráty, jež může být a bývá vlastním spouštěčem suicidálního chování. Traumatizující ztrátu pro děti může představovat

Kapitola druhá Násilí namířené proti sobě samému / Sebevražedné chování

14

teenageři, kteří častěji uváděli zdravotní problémy jako únava, noční můry a nespavost, dále ti, kteří častěji používali psychotropní léčiva a u kterých bylo častěji uvedeno delikventní chování (krádeže, útěky z domova a vydírání). (Choquetova M., Menke H.) Mezi varovné příznaky sebevražedného chování patří: – mluvení o sebevraždě včetně prohlášení typu „jdu se zabít“ „ kéž bych se vůbec nenarodil – získání prostředku k sebevraždě (zbraň, lék, jed) – odstoupení od sociálních kontaktů a vyhledávání samoty – výkyvy nálady – zaujetí smrtí, umíráním – pocit beznaděje – zvýšené užívání alkoholu, drog – obliba vysoce riskantního a sebedestruktivního chování – rozdávání věcí a uspořádání záležitostí do pořádku – loučení s lidmi

15

4.1.2011 22:13:13

10 0 Total Male Female

1986

1990

1995

2000

2005

2007

20.9 30.6 11.9

19.3 28.5 10.6

17.5 25.6 8.5

16.1 26.0 6.7

15.3 25.5 5.6

13.3 22.7 4.3

16


Suicide rates (per 100,000), by gender and age, Czech Republic, 2007. 140 120 100 80

Rate

ztráta emocionálně důležité osoby, ale i domácího mazlíčka, ztráta zdraví nebo tělesné atraktivity, ztráta sociální pozice, ale také např. ztráta naděje na uskutečnění důležitého vysněného či fantazijního cíle apod. Velmi významné je pochopení vzájemné interakce agrese a deprese u teenagerů. Pro ně je typické, že navenek prožívají pocity vzteku, beznaděje, zoufalství a často také pocity viny. Dotyčný má sebevražedné fantazie, představuje si vlastní pohřeb, smutek a trápení rodičů, kamarádů apod.; tyto fantazie zabarvují myšlenky na sebevraždu libostí a vedou k prolíná vzteku např. na rodiče s pocity viny a vzájemně se posilují. (Koutek J., Kocourková J.) Ve světě virtuální reality jsme dnes přímými svědky obdobných myšlenek, které si mezi sebou teenageři vyměňují a vzájemně sdílejí. To se stává rizikem pro virtuální „přátele“, kteří jsou exponováni novým pohledem a řešením sociální situace s rizikem, že takové myšlenky budou adoptovat. Od roku 1990 je patrný vzestup sebevražednosti adolescentů. Sebevraždy dětí jsou vzácné, stoupají po 10. roce věku a pro sebevražedné pokusy dětí je typické, že k nim nejčastěji dochází z pocitu strachu nebo touhou po úniku z pocitu ohrožení (školní prospěch, rodinné problémy). Sebevraždy adolescentů bývají nejčastěji vedené impulsem z pocitu zklamání a zoufalství – nejčastěji ze ztráty blízké osoby – a je skutečností, že stoupají sebevražedné pokusy u chlapců mezi 15. a 24. rokem, což je přičítáno nejvíce pocitu osamělosti nebo potížím s vlastní identitou. (Koutek J., Kocourková J.)

60 40 20 0 Total Male Female

5-14

15-24

25-34

35-44

45-54

55-64

65-74

75+

0.2 0.4 0.0

8.5 14.3 2.3

11.4 19.8 2.5

15.6 26.6 4.0

20.5 34.8 6.3

17.3 29.6 6.0

17.5 33.0 5.6

23.7 47.6 11.2

Age group

Number of suicides by age group and gender. CZECH REPUBLIC, 2007. Age (years)

5-14

15-24

25-34

35-44

45-54

55-64

65-74

75+

All 1147

Males

2

99

176

195

244

203

199

109

Females

0

15

21

28

44

45

26

49

228

Total

2

114

197

223

288

248

145

158

1375

© World Health Organization

2.2. Záměrné sebepoškozování Záměrné sebepoškozování (Deliberate Self-Harm) může sloužit jako strategie zvládání zátěže a technika navození relaxace nebo únik od bolestivé reality stejně jako užívání návykových látek či poruchy příjmu potravy.

Kapitola druhá Násilí namířené proti sobě samému / Záměrné sebepoškozování


Year

17

4.1.2011 22:13:13


18


Populační studie věnované epidemiologii dat teenagerů, uvádí následující data: prevalence záměrného sebepoškození teenagerů v UK 13,2 % a v USA 15,9 %; z řečeného jednoznačně vyplývá, že záměrné sebepoškozování je zásadní problém období dospívání. Sebepoškozování je v posledních letech na vzestupu a jeho nositel si ho odnáší i do dospělosti. Nově Favazza a Rosenthal konstatovali, že dnešní prevalence v dospělosti se pohybuje mezi 400–1400 případy na 100 000 obyvatel za rok. Základním problémem identifikace je, že jsou podceňované dopady na zdraví v širším kontextu a v dlouhodobé perspektivě. (Favazza A. R., Rosenthal R. J.) Více ohrožené jsou dívky, v jejichž anamnéze najdeme sexuální zneužívání, zanedbávání, emocionální násilí, tělesné násilí, ztrátu klíčové osoby nebo oddělení od ní, rodiče s duševní poruchou či rodiče se závislostí na návykových látkách. Spouštěčem záměrného sebepoškození se jeví koexistence dvou zážitků: zážitek intenzivní a nepříjemné emoce a současně absence emocionální podpory a oprávněně očekávané sociální opory ze strany klíčové osoby. V takovém případě záměrné sebepoškození může plnit různé funkce: může se jednat o mechanismus zvládání (snížení konkrétního stresu z aktuálního prožívání), někdy také jako mechanismus sebepotrestání (byla-li negativní zkušenost vysvětlena obviněním sebe sama), nebo jde o prostředek potvrzení a ověření své paměti či věrohodnosti nebo také může sloužit jako prostředek k ovlivňování druhých lidí. Společným jmenovatelem pro sebepoškozování je fakt, že manipulace s tělem vyvolávající fyzickou bolest je jednodušší než se zabývat a prožívat vlastní, intenzivní emocionální bolest. Lze


Záměrné sebepoškozování není v historii lidstva novým fenoménem; většinou známe např. sebemrskačství, které mělo své náboženské kořeny. Později docházelo k rozšíření sebepoškozování často v trestnicích a věznicích, na základě nákazy a nápodoby. Tyto dvě cesty hrají i dnes významnou roli v prevalenci sebepoškozování teenagerů dlouhodobě žijících v ústavech, ale také v běžné populaci díky virtuální realitě. Jak uvádí Marie Kriegelová, vymezení samotného sebepoškození, které bývá stále více respektováno odbornou veřejností, znamená čtyři základní formy: automutilace, sebepoškozování jako rizikové chování, záměrné sebepoškozování a sebevražedné jednání. Jinou definici nabízí Sutton, která uvádí, že záměrné sebepoškozování je kompulzivní nebo impulzivní zraňování vlastního těla, které je motivované potřebou vyrovnat se s nesnesitelnou psychickou bolestí či úzkostí a znovu získat pocit rovnováhy emocí, bez zjevného záměru ukončit život a bez záměru sexuálního nebo dekorativního. Hlavním motivem tedy není sebevražedný úmysl. Pro většinu lidí je důležitým momentem vzniklá bolest, která přehluší psychickou. Fyzická bolest je něco hmatatelného, co člověk může vlastní vůlí ovládnout na rozdíl od psychické bolesti. Při pocítění bolesti mozek začne produkovat endorfiny, a tak z dotyčného jedince spadne stres a úzkost a jedinec se tak cítí znovu volně, schopný života. Sebepoškozující tedy vnímá ublížení si jako prostředek uklidnění nebo kontroly. Vlastně je to sebezničující zvyk, kterým o sobě prozrazuje, že se nachází ve složité situaci, jejíž zvládání se v dětství nenaučil. (Kriegelová M.) Odhaduje se, že 1% dospělé populace ve vyspělých zemích se sebepoškozuje.

19

4.1.2011 22:13:14


20


ních termínů: automutilace, sebepoškozování, syndrom záměrného sebepoškozování, syndrom pořezaného zápěstí, předávkování léky. (Koutek J., Kocourková J.) Významné je tedy kritérium, zda se jedná o přímý či nepřímý akt chování. V problematice sebepoškozujícího chování se v posledních třiceti letech jevilo nejdůležitější odlišení záměrného a nezáměrného sebepoškozujícího chování. Světová zdravotnická organizace ve svých materiálech přívlastek „záměrné“ oficiálně používá a schvaluje. (Kriegelová M.) Záměrné sebepoškozování dosud netvoří žádnou samostatnou diagnostickou jednotku, což může vytvářet problém se sběrem dat, terapeutickým přístupem a s ohledem na skutečnost jeho rozšíření zejména u dospívající a mladé generace i problém v prevenci včetně podpory duševního zdraví. Specifické metody záměrného sebepoškození jsou různorodé; mezi nejznámější metody patří sebeřezání, sebeupálení, sebekousání, propichování kůže, sebetlučení, vytrhávání vlasů a další. Muži nejčastěji uvádí sebetlučení, propichování kůže a řezání se, zatímco ženy řezání se volí nejčastěji, také propichování kůže a s velkým odstupem uvádí také sebetlučení. Odborníci uvádí, že většina jedinců, kteří se záměrně sebepoškozují, začínají povrchovým sebepořezáním paží nebo stehen a potom teprve zkouší další formy až skončí u jedné upřednostňované metody. Nejvíce postiženou a preferovanou částí těla záměrného sebepoškození jsou paže. (Kriegelová M.) Pro každého záměrně sebepoškozujícího jedince je zcela zásadní odborná intervence a terapie, jejímž cílem je substituce naučeného chování ke zvládání negativních emocí, ať je jejich spouštěčem cokoli.


konstatovat, že každá osoba, která se sebepoškozuje má své vlastní důvody. (Kriegelová M.) Jedna studie popsala, že u 11 % jedinců, kteří se sebepoškodili, se objevilo opakování epizody sebepoškozování a 2 % jedinců, kteří pokračovali se sebepoškozováním, se do dvou let pokusila spáchat sebevraždu. (Isacsson G., Wasserman D., Bergman U.) Je realitou, že bezprostředně po ataku sebepoškození se dostaví pozitivní benefit, který je vystřídán negativním bonusem, který se dostaví pravidelně, když odezní krátkodobý pozitivní efekt. Když odezní vliv endorfinů, jedinec je najednou zaplaven pocity hněvu, viny, sebenenávisti, výčitek, studu a podobně. Tyto negativní emoce mají tendenci se znovuobjevovat a vést k další epizodě sebepoškození, čímž se uzavírá bludný okruh návyku záměrného sebepoškozování. Přestože je záměrné sebepoškozování heterogenní skupinou, jisté obtíže s jeho detekcí a diagnostikou pramení z koncepční a terminologické nejednotnosti. Jak uvádí Kriegelová, různí autoři považují za záměrné sebepoškozování následující chování: zneužívání tabáku, alkoholu, drog a léků, poruchy příjmu potravy, extrémní rizikové chování, obsesivní čistění až mytí, příliš mnoho či málo tělesného pohybu, sebezanedbávání, setrvávání v násilném vztahu, ale i přepracování. Někteří autoři do této kategorie včleňují i sebevražedné chování, to však Favazza jednoznačně oddělil na základě zásadního rozdílu, kterým je buď ukončení života nebo snaha se cítit se lépe, které jsou spolu zcela v antagonistickém postavení. (Kriegelová M.) V české odborné literatuře se problematice věnovala Kocourková a ta člení problematiku sebepoškozujícího chování na pět základ-

21

4.1.2011 22:13:14


Jistě nás v této souvislosti napadá myšlenka na tetování a piercing, které také znamenají porušení tělesného povrchu vedeného pravděpodobně snahou cítit se lépe, jako je tomu u záměrného sebepoškozování a mohou být také nastartované negativní emocí, přesto existuje významný rozdíl. Pro jedince, který zvolil dekoraci svého těla, stojí na prvním místě její výsledek, kterým chce oslnit své okolí a zvýšit svoji reputaci, zatímco u záměrně sebepoškozujících bývá za viditelné stopy sebepoškozování často pociťován stud a proto bývají chráněny před zraky cizích lidí. Mezi dekorativní tělesné modifikace, které sice mohou být chápány jako manifestace sebedestruktivních impulsů, ale jsou ve své podstatě sociálně akceptovatelnou formou poškozování vlastního těla patří tetování (vpichování částeček pigmentu pod pokožku), piercing (propíchnutí části těla dutou jehlou a umístění ozdoby do vzniklého otvoru), skarifikace (utváření trvalých jizev na kůži tvořících dekorativní vzor), pocketing (ozdoba je částečně implantována pod kůži a zabezpečena proti vypadnutí) a amputace (amputace části těla na zakázku, např. prstu). (Kriegelová M.) Na druhou stranu existují umělci, kteří záměrné sebepoškození přímo používají jako formu uměleckého projevu. Umělecký projev je odpovědí na bolestnou a patologickou tělesnou zkušenost, kdy se umělec záměrně vystaví určitému nebezpečí. Jedná se o překonání strachu a o důkaz tělesných limitů umělce ve vztahu k sociální toleranci. Mezi nejvýraznější představitele extrémních forem bodyartu patří Chris Brurden, Ana Mendieta, Jan Mlčoch, Petr Štembera, Marina de Van a řada dalších. (Kriegelová M.)

022


Kapitola třetí Subkultury EMO a Gothic Subkultura je společenství lidí, které je charakteristické určitými znaky (hodnotami, symboly, chováním, zvyky i vzhledem), a je součástí širší kulturní společnosti, s níž má společné i rozdílné znaky. Subkultura záměrně udržuje svou odlišnost vůči dominantním normám, z nichž některé zcela vědomě popírá. Subkultury jsou charakteristické zejména pro dospívající, protože jim vytváří platformu vzdoru a popírání rodičovské autority, které jsou v období dospívání výrazem jejich věkové zvláštnosti či vývojové zákonitosti, kde jsou základním kamenem mezigeneračního konfliktu. Velikost a charakteristika rozdílů je dána řadou faktorů. Subkultury bývají také zdrojem nových trendů, které mohou získat plné uplatnění v majoritní společnosti a tím ji obohacují. Proto je tolerance subkultur indikátorem vyzrálé demokracie a tolerance společnosti. Subkultura poskytuje svým členům a příznivcům emoční a sociální podporu. V poslední době vzrůstá zájem věnovaný sociologii subkultur. Subkultury mládeže jsou charakteristické souborem norem, hodnot, vzorů chování a životním stylem, který určitou skupinu mládeže charakterizuje v rámci širšího společenství. Syrový uvádí, že subkultury mládeže tvoří přirozené prostředí na pozadí vrstevnických skupin, které poskytují dočasný azyl v období hledání jedince. Příslušnost k určité subkultuře je dána do velké míry procesem socializace jedince. Každá subkultura má kromě aktivních

23

4.1.2011 22:13:14


24


výzkumů je záměrné sebepoškozování častým stereotypem asociovaným s touto subkulturou. Rady na internetových stránkách „Jak se stát EMO“ napsané původně pravděpodobně ironicky, bohužel mnoho adolescentů vzalo vážně. Setkáte se zde s doporučením „jak vypadat neustále sklesle, smutně a problémy místo s přáteli řešit pomocí žiletky“. Většina skalních příznivců však nesouhlasí s tím, že záměrné sebepoškozování by mělo být součástí jejich kultury. (Kriegelová M.) Nicméně vypuštěný džin z láhve ve virtuální realitě žije svůj vlastní život a černé na bílém je návodem jak souznít s EMO, jak řešit své problémy. Subkultura Gothic vznikla z punku. Zakládá se na hudbě a proto nemůže být gothikem člověk, který ji neposlouchá nebo nezná. Tento styl je i o temné estetice, ač černá barva oblečení ani vlasů není podstatná, o temném stylu hudby, symbolismu a také s romantickým přístupem ke smrti. (Kriegelová M.) Typickou hudbou, kterou poslouchají gothici jsou: gothic rock, deathrock, Batcave atd. Subkultura Gothic má některé společné kořeny s tzv. temným uměním, satanismem (uctívání satana) a jakoby nápodobou upírů (krvavé rituály). Typický vzhled gothiců znamená mramorově bílou pleť, temné líčení očí a rudé rty. Má spojitost s EMO stylem. Jak uvádí Kriegelová: studie Younga, Sweetingové a Westa z roku 2006 potvrzuje vysokou prevalenci záměrného sebepoškozování u gothické subkultury, se současným výskytem převážně depresivního emocionálního ladění, zneužíváním návykových látek a sebevražedného chování. Tato studie ovšem pouze spekuluje nad příčinou a důsledkem a uvádí dvě teorie. První teorie hovoří o sebepoškozování, jako o součásti stylu, druhá teorie hodnotí, že gothický „dark style“ je otevřený všem druhům zvláštností a tak

Kapitola třetí Subkultury EMO a Gothic

příznivců i část pasivních konzumentů, kteří se na existenci podílejí minimálně, ale hraje pro ně významnou roli. (Smolík J.) V postmoderním pojetí se často poukazuje na krátkodobé tendenční členství mládeže v subkultuře, která je momentálně považována za nejmodernější a paraelně se využívá termínů jako scéna nebo lifestyle. (Kriegelová M.) Subkultura EMO je mezi teenagery dnes jedna z nejoblíbenějších. Vnější atributy týkající se vzhledu vyznavačů znamená: černé mikádo, černé oční linky, proklamovaný smutek, těsné kalhoty a tričko, nenávist k současnému střednímu proudu. EMO je slangový americký výraz pro označení zpočátku hudebního, později životního stylu a subkultury současné mládeže. Označení je odvozeno od slova „emotion“, kterými se otevřeně projevovali členové hudební skupiny Rites of Spring. Hudba tak byla cesta k vypořádání se s frustrací. Druhá vlna EMO přichází se začátkem nového tisíciletí, kdy nové EMO není jen hudba, ale i životní styl. Součástí jejich životního stylu je černé oblečení, někdy kombinované s růžovou, případně s jinou výraznou barvou. Módním trendem jsou např. hladké, dlouhé, asymetricky sčesané vlasy do tváře s jedním překrytým okem, těsnější oblečení, tmavý make-up, piercing, brýle s hrubším tmavým rámem, různé náramky, nalakované nehty atd. Podstatnou součástí životního stylu EMO je, že se často odehrává ve virtuálním světě. „Emáci“ v něm nacházejí virtuální přátelství, sdílejí své pocity, vyměňují si názory a postřehy, posílají si textové, zvukové i obrazové soubory o EMO stylu. (Šustr J.) Subkultura EMO je dnes považována za zdaleka „největší továrnu“ na záměrně se poškozující dospívající. Podle recentních

25

4.1.2011 22:13:14


26


existence predisponovaného terénu je virtuální „nabídka“ maladaptivní copingové strategie jen otázkou času. Popsat schéma vzniku sebepoškozování v rámci subkultur EMO a Gothic se nepodařilo, neboť nelze rozlišit, do jaké míry jsou teenageři tendující k sebepoškozování těmito subkulturami přitahováni a do jaké míry je sebepoškozování skutečně důsledkem šíření v rámci subkultury. (Černá A., Šmahel D.)

Kapitola třetí Subkultury EMO a Gothic

může být lákadlem pro jedince, kteří se na základě sebepoškozování cítí být „zvláštní“. (Kriegelová M.) Vizuální podoba subkultur EMO a Gothic si je hodně podobná; obě vznikly z punku. Martin Kuška uvádí, že „emáci“ na rozdíl od gothiců mají šatník barevnější. Gothici jsou mnohem konzervativnější a mají svá pravidla na rozdíl od „emáků“. Vyznavači obou subkultur tvrdí, že záměrné sebepoškozování ani sebevražedné chování není pro ně charakteristické, přestože nepopírají temný vzhled ani oblibu temných zvuků. Virtuální realita však hovoří sama za sebe a blogy zejména „emaček“ a „gothiček“ dokazují pravý opak. Ale opravdu dokazují? Nepotvrzuje to jen známou skutečnost, že tráví denně několik hodin ve virtuální realitě, kde našli své nejbližší přátele, kterým se svěřují a chtějí vyprovokovat silné emoce, aby dali naplno volný průchod těm svým? (Šustr J.) Jak informovala v loňském roce agentura Reuters, byla zjištěná ouvislost mezi závislostí na síti a výskytem opakovaného sebepoškozování teenagerů. Černá a Šmahel uvádějí, že sebepoškozování je v mnohém spíše jednáním sociálním než individuálním, přičemž sdílení sebepoškozování může být ve virtuální realitě vysoce nakažlivé. Internet je novým prostředím, které možnost nákazy velmi usnadnilo a je tudíž logické, že zejména mezi příznivci subkultury se bude šířit velmi rychle. Přestože příčiny záměrného sebepoškození zůstávají platnými, internet může být prvním zdrojem informací o sebepoškozovacích praktikách jako nástroji zvládání. Internet a sebepoškození se má k sobě tedy jako klíč k zámku. V závěru výzkumné studie autoři konstatují, že se jim podařilo identifikovat některé vysoce rizikové rysy sebepoškozování teenagerů. Jsou jimi návykovost, možnost nákazy v reálném i virtuálním světě a v situaci

27

4.1.2011 22:13:14

Kapitola čtvrtá První česká populační studie V rámci programu Péče o děti a dorost Ministerstva zdravotnictví ČR byl v roce 2010 řešený na UK v Praze – 3. LF projekt „Sebevražedné chování a záměrné sebepoškozování teenagerů – deskripce jako východisko prevence“. Obsah projektu je v souladu s Národní strategií prevence násilí na dětech schválenou vládou České republiky v září 2008 a vychází z koncepce WHO týkající se typů a prevence násilí na dětech; výsledky budou využitelné pro formulaci a zpřesnění konkrétních aktivit v rámci Národního akčního plánu prevence násilí na dětech, který se bude připravovat v souladu s dlouhodobými cíli Zdraví 21 č. 3 „Zdravý start do života“ a č. 4 „Zdraví mladých“ na období 2011–2018. Typ násilí namířeného proti sobě samému je v posledních 25 letech středem pozornosti zejména anglosaské odborné literatury a na základě zahraničních výzkumů lze potvrdit, že výskyt záměrného sebepoškozování u dětí – zejména teenagerů – stále stoupá, a zjevně se zvyšuje i v ČR. Realizovaná studie chce přispět k epidemiologii, demografii a deskripci tohoto typu násilí u teenagerovské populaci v ČR – její výsledky budou prvními českými daty z realizované populační studie. S ohledem na dynamiku záměrného sebepoškozování se autoři rozhodli zmapovat i četnost dospívajících, kteří volí k překonání svého traumatu záměrné vystavování se expozice jinou psychickou bolestí, vedené snahou přehlušit nebo překonat primární bolesti či

29


4.1.2011 22:13:14


30


ambici přispět ke kvalifikované formulaci cílené prevence, zejména včasné detekce a diagnostiky všech forem interpersonálního násilí v lékařských ordinacích, tedy i obou forem násilí namířeného proti sobě samému. Lze vyslovit domněnku, že mezi prvotní indikátory tohoto typu násilí lze zařadit známky tzv. šedé nárazníkové zóny sebepoškozování se. Jak naznačila orientační sonda, jejich detekce často přispívá dokonce k identifikaci příčin chování teenagera, kterými často bývá dlouhodobě utajovaná zkušenost např. se sexuálním zneužíváním, krutou šikanou, hrubým citovým násilím apod. Obsahem projektu byla realizace deskriptivní epidemiologické studie teenagerů (věk 13–18 let byl zvolen pro možnost porovnání se zahraničními studiemi, které tento věk označují za nejvíce rizikový) v některých krajích ČR. Na vlastním sběru dat participovali sami teenageři prostřednictvím spolupráce výzkumného týmu s Národním parlamentem dětí a mládeže. Cíl a obsah projektu byl naplněný, základní výsledky populační studie teenagerů jsou součástí této publikace; na interpretaci výsledků budou také participovat teenageři. Data této populační studie by se měla stát podkladem pro formulaci strategie prevence násilí na dětech. Součástí projektu byla vzhledem k očekávané vysoké četnosti tohoto typu násilí i realizace orientační sondy do výskytu záměrného sebepoškozování u vybraných ohrožených skupin teenagerů (krizová centra a nízkoprahové kluby). Byl naznačený zásadní rozdíl. Je zcela mimo pochybnost, že intrafamiliální model sexuálního zneužití představuje nejvyšší riziko a to bylo potvrzeno. Lze vyslovit hypotézu, že řadě odborníků se podaří dříve identifikovat záměrné sebepoškození nebo sebevražedné chování než sexu-

Kapitola čtvrtá První česká populační studie

zranění. Důvodem je identifikace rizikové či ohrožené skupiny teenagerů, u kterých se bez intervence může rozvinout díky dynamice tohoto typu násilí až záměrné sebepoškozování, nebo dokonce sebevražedné chování. Tato skupina teenagerů může být vnímána jako „šedá nárazníková zóna“, protože je pro ně typické, že manipulací se svými pocity a prožitky si vyvolávají dobře a jednoduše zvládnutou psychickou bolest na rozdíl od intenzivní emocionální bolesti, která je devastuje. Je možné připustit dokonce hypotézu, že pro některé jedince je představa porušení vlastního těla nebo tělesná bolest naopak zcela nepředstavitelná až paralyzující, a způsobování si psychické bolesti je tedy logickou alternativou klasického sebepoškozování. Schopnost identifikace šedé nárazníkové zóny může hrát významnou roli v prevenci sebevražedného chování a záměrného sebepoškozování, a včasná detekce tohoto typu násilí by měla být jednou z priorit prevence poruch duševního zdraví mládeže právě s ohledem na vysokou prevalenci. Konec konců koncepční otázka záměrného sebepoškozování je pouze otázkou konsensu odborníků, a v současnosti jsme teprve na počátku cesty. S tím bude zřejmě souviset i otázka identifikace skupiny teenagerů, kteří sami pociťují potřebu odborné pomoci nebo konzultace s odborníkem. Různé studie popisují zhoršující se duševní zdraví mladé generace (deprese, poruchy příjmu potravy, závislé chování, posttraumatická stresová porucha ad.), které je v souladu s hypotézou výzkumného týmu „nedostatečné nabídky služeb pro podporu duševního zdraví dětí a dospívajících“, vycházející ze znalosti existence vysokého počtu subjektivních stesků, kterými děti zahlcují různé linky pomoci a internetová poradenství. Výsledky studie mají

31

4.1.2011 22:13:14


32


žije s prarodiči, necelé procento respondentů žije v dětském domově a téměř tři procenta v jiném prostředí. Jedináčků je v našem souboru 16,6 % (více dívek než chlapců), 7,2 % respondentů vyrůstá v rodině s nevlastním sourozencem (častěji chlapci než dívky). Zhruba každý sedmý respondent nemá nejlepšího kamaráda. V dětství navštívilo psychologa 26,4 % (více chlapců než dívek) a skupina 35 respondentů si není touto skutečností jista, 6, 7 % navštívilo psychiatra (více dívek než chlapců) a 27 respondentů si opět není jisto, neví. Velmi zajímavým zjištěním a výsledkem je, že 34,8 % sledovaných teenagerů pociťovalo někdy potřebu návštěvy odborníka – psychologa či psychiatra – přičemž rozdíl mezi dívkami a chlapci je statisticky významný ve prospěch dívek. Jestliže navýšíme dosažený výsledek o počet teenagerů, kteří si nejsou jisti s touto svojí potřebou, zjistíme, že pouze 53,9 % respondentů si je jisto, že nikdy potřebu návštěvy odborníka nepociťovalo. Otázkou zůstává do jaké míry má absence odborné konzultace téměř u každého druhého teenagera vliv a dopad na ochranu duševního zdraví dětí a dospívajících. Pohlédneme-li zblízka na lehce identifikovatelné příznaky stresu u dětí a dospívajících, mezi které na prvním místě patří poruchy spánku, problémy s příjmem potravy a pocit sklíčenosti, smutku a ponuré nálady, vidíme, že nejčastěji byla referována sklíčená nálada, byť nikoli v časté frekvenci, následovaná problémy s příjmem potravy v pořadí od nejvyšší četnosti po nejnižší: vybíravost v jídle, která bývá označována u dětí jako jeden z prvních příznaků stresu, po níž následují záchvaty žravosti, experiment s redukčními dietami, a na třetím místě jsou to poruchy spánku. Lze konstatovat, že všechny uvedené indikátory stresu významně častěji uváděli dívky.


ální zneužití. Naopak děti, které žijí ve vyloučených komunitách, sociálních subkulturách, pro něž je charakteristický vyšší stupeň zanedbání, reagují spíše rozvojem závislosti na návykových látkách, který dle některých autorů je rovněž sebepoškozením, ale jedná se o nepřímý akt. Tyto rozdíly si zaslouží ověření, hlubší poznání a porozumění jako zásadní předpoklad detekce, prevence a budou obsahem nově připravované výzkumné studie. Sledovaný soubor tvořilo celkem 951 teenagerů, z toho mužů 411 chlapců (43,2 %) a 540 dívek (56,8 %) z celé České republiky; konkrétně byly zastoupené tyto kraje ústecký, olomoucký, severomoravský, jihomoravský, pardubický a hlavní město Praha (Most, Olomouc, Ostrava, Brno, Třebíč, Svitavy, Ústí na Labem, Žatec a Praha). Část respondentů v počtu 214 (22,5 %) navštěvovala základní školu a větší část respondentů 737 (77,5 %) navštěvovala střední školu. Věk teenagerů se pohyboval v pásmu 13–18 let. Výběr lokalit i respondentů nebyl záměrný, s ohledem na časový faktor byl ponechán víceméně nahodilosti odvozené od ochoty ke spolupráci na sběru dat. Výzkumnou metodou byl sběr dat prostřednictvím dobrovolného vyplňování anonymního dotazníku obsahujícího 38 otázek s uzavřenou volbou odpovědí mezi teenagery navštěvující základní nebo střední školu. Data byla matematicko -statisticky zpracována a jsou prezentována formou grafů. K charakteristice souboru lze uvést, že v úplné vlastní rodině žijí téměř dvě třetiny respondentů (63,1 %), pětina jen s jedním rodičem (19,1 %), přičemž častěji dívky a 12,5 % respondentů – častěji chlapci – žije v rodině s jedním vlastním rodičem a jeho novým partnerem/partnerkou, necelá dvě procenta dospívajících

33

4.1.2011 22:13:14


34


část má problémy najít vhodná slova k vyjádření svých prožitků. Čtvrtina sledovaného souboru uvedla, že postrádá porozumění a podporu svých rodičů a zajímavé je, že se téměř neliší výpovědi chlapců a dívek. Při identifikaci osob, které jsou častým zdrojem zranění dítěte či teenagera se ukázalo, že zdrojem osobní zkušenosti zranění respondentů s častou frekvencí byla nejnižší ze strany rodičů (2,5 %) a kamarádů (2,5 %), následována z rukou cizích lidí (4,4 %) a u učitelů byla nejvyšší (8,0 %). Osobní zkušenost se zraněním umístěná v časové ose na výjimečné zkušenosti tato dramaticky narůstá a osciluje mezi 36,5 % u zkušeností ze strany cizích osob po 27,6 % ze strany rodičů. V námi sledovaném souboru má každý dvacátý pátý respondent zkušenost s hrubým tělesným trestem, každý sedmnáctý s krutým citovým trestem, každý desátý s častými tělesnými tresty; každý osmý pociťuje nedostatek času a projevů lásky ze strany rodičů, každý pátý se domnívá, že v jejich rodině se nedostatečně komunikuje. Necelá desetina sledovaného souboru má ve své životní historii ve věku do tří let zkušenost s rozvodem svých rodičů či úmrtím rodiče; každý sedmnáctý žije v rodině s jedním chronicky nemocným rodičem nebo s rodičem s postižením. Více než dvě procenta respondentů mají osobní zkušenost s krutou šikanou a téměř desetina s hlubokým traumatem v dětství (nejčastěji rozvod rodičů nebo domácí násilí). Uvedené skutečnosti se mohou podílet na utváření identity teenagerů, což může zejména v tomto období vést k častým pochybnostem o sobě samých. Pochyby o sobě samém referovalo


Skutečnost, že více než čtvrtina našeho souboru, bez rozdílu mezi chlapci a dívkami, přiznává kouření (27,9 %), vyznívá s ohledem na národní studii dokonce pozitivně, nicméně nelze opominout skutečnost, že téměř čtvrtinu souboru tvořily dokonce nezletilé děti; fakt, že polovina sledovaného souboru (nevýznamně více chlapců než dívek) uvádí konzumaci alkoholu (51,5 %), a 31 % souboru dokonce referuje stav opilosti minimálně jednou měsíčně (rozdíl mezi chlapci a dívkami se pohybuje na hranici statistické významnosti v neprospěch chlapců) je výrazně významným zjištěním a můžeme samozřejmě vést akademickou rozpravu, zda se jedná o behaviorální příznak stresu, sociálně patologické chování či vzdor teenagerů. V námi sledovaném souboru 13,1 % teenagerů vypovídá o své osobní zkušenosti s marihuanou (signifikantně více chlapců), 2,2 % s extází či jinou drogou, a fakt, že každý osmý často užívá léky (významně více dívky než chlapci) je sice informační hodnotou samo o sobě, nicméně bez přesné znalosti a analýzy zůstává pouze informací hodnou spekulace. Při hodnocení behaviorálních a myšlenkových stereotypů, na základě kterých lze formulovat hypotézu o riziku záměrného sebepoškození, můžeme konstatovat, že necelé ľ respondentů nemají problémy s hospodařením svých financí, slabá nadpoloviční většina respondentů nemá problémy s vyjadřováním emocí v rodinném prostředí a zhruba stejně velká skupina nemá problémy s hledáním slov k vyjádření svých pocitů. Pro potřeby studie a porozumění chování teenagerů bude vhodnější interpretace výsledků obráceným pohledem: jedna čtvrtina respondentů má problémy s hospodařením a až bezmyšlenkovitým utrácením, téměř polovina má problémy s vyjadřováním svých emocí a zhruba stejně velká

35

4.1.2011 22:13:15


36


rozbíjení věcí, odmítání dárků), tělesné bolesti (mačkání, štípání, údery částí těla do zdi, píchání či řezání na skrytém nebo viditelném místě, sebetlučení, pokousání se) a situací, kdy respondenti vypovídají osobní zkušenost se sebepoškozováním v rovině psychické i tělesné zároveň. Téměř polovina souboru teenagerů vypovídajících způsobování si bolesti (48 %) – statisticky významně více dívky – uvedla osobní zkušenost se záměrným způsobováním si psychické bolesti, 36,9 % uvedlo, že si záměrně působí psychickou i tělesnou bolest a sebepoškození své tělesné integrity referovalo 15,2 % respondentů – signifikantně více chlapců než dívek. Na základě zjištěných výsledků a respektu definice záměrného sebepoškozování lze konstatovat, že se záměrně sebepoškozuje celkem 52 % respondentů této podskupiny. Existence nárazníkové šedé zóny ve velkém rozsahu je překvapující, ale s ohledem na dynamiku tohoto typu násilí není překvapující, vymezuje ohroženou skupinu teenagerů pro záměrné sebepoškozování, do jisté míry i pro sebevražedné chování. Z tělesné bolesti vyvolávané záměrným sebepoškozováním byly na prvním místě uváděny údery částí těla do zdi nebo jiného pevného materiálu (25,2 % respondentů z počtu sebepoškozujících), na druhém místě píchání nebo řezání žiletkou na skrytých místech těla (21, % ze skupiny sebepoškozujících), na třetím místě co do četnosti bylo mačkání a štípání (12,4 % sebepoškozujících se), následováno pícháním či řezáním na viditelných částech těla (9,4 % sebepoškozujících se), sebetlučení a pokousání s 8,9 % respondentů z entity sebepoškozujících se. Ukázalo se, že typickou technikou záměrného sebepoškozování pro dívky je píchání


sedm z deseti respondentů, přičemž každého osmého respondenta přepadají pochyby o sobě samém velmi často (častěji dívky). Možnost svěřit se kterékoli blízké osobě považují za reálnou čtyři pětiny souboru. Na otázku, zda si záměrně působí bolest odpovědělo pozitivně 21,2 % respondentů, (více dívek než chlapců); zajímavé je, že 6,8 % souboru si není svojí odpovědí jisto a zvolilo odpověď, že neví. Jistotu, že si sami sobě neubližují a záměrně nikdy nezpůsobují bolest, vypověděly tedy necelé tři čtvrtiny souboru. Prevalence, definici naplňujícího, záměrného sebepoškozování je ve sledovaném souboru 10,9 % respondentů. Vzhledem k tomu, že tato česká data nemůžeme porovnat s dřívějšími daty, autoři nemohou potvrdit hypotézu o stoupajícím výskytu, nicméně mohou potvrdit kvalifikované odhady zahraničních i českých autorů, že prevalence záměrného sebepoškozování je mezi českými teenagery vysoká. V porovnání se zahraničními studiemi, které uvádí Kriegelová, můžeme konstatovat, že naše současná data jsou srovnatelná s daty populačních studií dětí a adolescentů např. z USA a Austrálie realizovaných v devadesátých letech minulého století. Všechny novější studie z prvního desetiletí tohoto století vskutku vypovídají o stoupajícím trendu a prevalence se pohybuje mezi 12,4 % až 15,9 % teenagerů. (Kriegelová M.) Autoři se rozhodli zmapovat záměrné sebepoškozování psychickou bolestí jako možný příspěvek k identifikaci šedé nárazníkové zóny před plným rozvojem záměrného sebepoškozování tělesné integrity. Následující data ukazují poměr mezi působením psychické (působení si starostí, stažení se z kontaktu a izolace, obviňování se,

37

4.1.2011 22:13:15


38


to jistě přičíst na vrub sociálním sítím, resp. virtuální realitě, která se stala nutnou součástí dnešní subkultury mládeže. Jen o něco méně teenagerů, větší třetina sledovaného souboru, zná někoho, kdo spáchal sebevražedný pokus a lze to opět vysvětlit virtuální realitou, ale i skutečností, že byl-li pokus spáchán spolužákem, zná ho celá škola. Více než polovina respondentů vyjádřila přesvědčení, že nejlepší ochranou před sebevraždou jsou vstřícní a chápající rodiče (55,4 %), čtvrtina tuto roli přiznala porozumění ze strany nejlepšího kamaráda (26,3 %), třetí místo obsadila víra v sebe sama a možnosti o sobě plně rozhodovat (8,0 %), a následuje porada s odborníkem (5,8 %). Na otázku, zda jsou jejich vrstevníci šťastnější, více než pětina odpověděla, že tomu tak je a téměř polovina nedovedla posoudit a rozhodnout se. Z toho vyplynulo, že jen necelá třetina je jednoznačně přesvědčená o tom, že jsou sami šťastnější než jejich vrstevníci. Interpretace výsledků této studie záleží na zorném úhlu pohledu a profesi, ze kterých bude na ně nahlíženo, nicméně na první pohled je zřejmé, že děti jsou vystavené různým životním zkušenostem, které by jistě zvládaly lépe, kdyby uměly dobře zvládat stres, kdyby varovným známkám rodiče i okolí věnovalo odbornou pozornost a včasnou intervencí jim byly odstraněné příčiny jejich dyskomfortu a duševní nepohody. Ať již purističtí ochránci definice záměrného sebepoškozování budou vznášet námitky vůči autorskému počinu tohoto výzkumného týmu, nelze mu upřít odhodlání přispět výsledky první populační studie v ČR k jeho popisu, který lépe umožní nastavit prevenci


a řezání žiletkou na skrytých místech, mačkání a štípání, zatímco chlapci volili nejčastěji údery částí těla do zdi, píchání nebo řezání na skrytých místech a také sebetlučení. Z rejstříku nejčastěji uváděné záměrně způsobované psychické bolesti nebyly prokázané rozdíly mezi dívkami a chlapci, obě pohlaví uváděla nejčastěji, že si „dělají“ starosti, omezují sociální kontakt a stahují se do izolace a také se sebeobviňují. Co se týká frekvence, nejčastěji byla referována výjimečná zkušenost, následovaná občasným sebepoškozením, což znamená, že třetina sebepoškozujících se sebepoškozuje občas (individuální výklad slova občas), jednou pětinou byla uvedena jen jednorázová zkušenost a nejnižší frekvenci měla častá frekvence sebepoškozujícího chování, kterou referovalo 10,8 % sebepoškozujících se respondentů. Skupina teenagerů záměrně se sebepoškozujících uvedla jako nejčastější motiv svého chování potřebu přehlušit své trable (28,1 %), potřebu získat kontrolu nad sebou samým (25,0 %), potřebu odreagovat svůj stres a vztek na druhé (22,5 %) a s relativně velkým odstupem motiv potřeby cítit bolest (11,9 %). Velmi zajímavým je zjištění, že plná třetina teenagerů si je jistá, že o jejich záměrném sebepoškození ví jiná osoba. Detekce sebevražedných myšlenek teenagerů v našem souboru ukázala, že nikdy se myšlenkou na sebevraždu nezabývalo 60,7 % respondentů, naopak 4,1 % se myšlenkami na sebevraždu zaobírají často, 9,4 % občas a skupina 25,8 % respondentů jen výjimečně. Pocit úlevy přináší tyto myšlenky jen 16 % z těch, kteří se jimi zabývají. Překvapivá je skutečnost, že 43,9 % respondentů zná někoho, kdo se myšlenkou na sebevraždu také zabýval a lze

39

4.1.2011 22:13:15


40


Nejvyšší četnost záměrného působení si bolesti byla identifikována v Ústí nad Labem, následuje Olomouc, Ostrava a s odstupem Most, Třebíč, Brno, Svitavy, Praha a Žatec. Záměrné sebepoškozování tělesných tkání bylo nejčastěji identifikováno v Ústí nad Labem, Olomouci a Ostravě zatímco nejnižší četnost byla identifikována v Žatci a Praze s odstupem v Třebíči, Brně a Mostě. Co se týká sebevražedného chování, byly zjišťovány rozdíly mezi jednotlivými městy v otázce prvního stupně, tedy sebevražedných myšlenek. Ukázalo se, že jsou města, ve kterých se téměř pětina respondentů často zabývá úvahou o sebevraždě a mezi ně patří Ústí nad Labem, Brno, Most a Ostrava, zatímco v Praze, Svitavách jsou to pouhá necelá tři procenta. V podstatě stejný obraz kopíruje i nižší frekvence sebevražedných myšlenek. Nejnižší prevalence sebevražedných myšlenek byla zjištěna u sledovaného souboru z Žatce a z Prahy. Ač jsou rozdíly mezi krajními polohami měst statisticky významné, nelze bez hlubší znalosti vyvozovat jednoznačné závěry. Na první pohled je překvapivé, že velkoměsto, kterým je hlavní město Praha vykázalo jednu z nejnižších četností obou forem násilí namířeného proti sobě samému u sledovaného souboru. Při složení souboru s ohledem na časovou tíseň danou limitací řešeného období projektu, nebylo možné dodržet pravidlo reprezentativního sběru dat, ale skutečnost, že celý soubor čítá téměř 1000 respondentů může mít a má základní informaci o teenagerovské populaci jako celku. Přesto lze z rozdílných demografických dat, nabídky služeb a dalších informací týkajících se života v regionech odvodit hypotetickou


za situace, kdy každý pátý teenager vypovídá, že aspoň jednou nebo párkrát si musel sám sobě působit bolest (každý devátý se sebepoškozoval), aby zvládl konkrétní situaci a životní schéma, ve kterém se ocitl. Zásadním výsledkem této studie je poznání, že každý dvacátý teenager uvedl, že bije hlavou nebo jinou částí do zdi, téměř každý dvacátý druhý se píchá nebo řeže žiletkou na skrytém místě a každý čtyřicátý si ubližuje mačkáním či štípáním a každý padesátý se píchá a řeže žiletkou na viditelném místě. I tak může vypadat obrázek dnešních dospívajících, který mnohem více než o nich samých vypovídá a vykresluje obraz naší společnosti, jejich hodnot a vzorů. Podíváme-li se závěrem na rozdíl mezi respondenty navštěvující základní a střední školy, je vidět rozdíl v četnosti skupiny dětí, které referovaly sebepoškozování psychické i tělesné v neprospěch dětí navštěvujících základní školu. To může být potvrzením teoretického předpokladu, že první zkušenosti se sebepoškozováním se objevují už v raném období dospívání, kdy často zůstávají ojedinělou zkušeností, ale tato bývá po určité době latence znovu obnovena. Asi nepřekvapí zjištění, že vysokou frekvenci sebevražedných úvah nacházíme častěji mezi středoškoláky než žáky základních škol, a naopak jejich naprostou absenci rovněž u žáků navštěvujících základní školu. Při pohledu na zastoupené kraje se jeví být zajímavým zjištěním, že velká města, jako Praha a Brno se honosí relativně nejlepšími výsledky, tedy jednou z nejnižších četností zjištěného záměrného sebepoškozování.

41

4.1.2011 22:13:15


úvahu, co je příčinou referovaných významných rozdílů. Jako první přichází v úvahu myšlenka mnohem širší nabídky ve velkém městě a to nejen nízkoprahových a odborných služeb, ale i dostupná široká nabídka volnočasových aktivit, jejichž společným jmenovatelem je opora sociální sítě teenagera.

042


Kapitola pátá Slovo závěrem Slovo závěrem z úst národní koordinátorky Národního parlamentu dětí a mládeže, Jany Votavové, která má z výzkumného týmu věkem i časem stráveného s náctiletými, k teenagerům nejblíže, a zprostředkuje nám svůj pohled formou komentáře. Na samý úvod byla sama překvapená tím, že 15 % respondentů nemá nebo neví jestli má nejlepšího kamaráda a komentuje tuto skutečnost slovy: „Podle mého názoru je to málo, nicméně tato cílová skupina se nepoutá na jednoho „nej kamaráda“. Vyskytují se převážně v partách a to i ve více, zpravidla podle okruhu známých. Většina dětí má víc kamarádů, „nejlepší“ je třeba chvíli spolužák ze ZŠ, ale po přechodu na SŠ už je to někdo jiný. V tomto věku děti poznávají nové kamarády, se změnou a tříbením svých názorů na svět mění i sympatie ke kamarádům.“ Jak nahlíží na skutečnost, že třetina souboru (významně více dívky) jasně někdy pocítila potřebu návštěvy odborníka – psychologa nebo psychiatra – ukazuje tento komentář: „Podle mého to vychází ze „splašenosti“ této doby. Nikdo nemá čas zabývat se péčí o rodinnou pohodu, rodiče s dětmi nemluví, ne proto, že by nechtěli, ale zkrátka nemají čas. A děti v pubertě si s některými projevy zkrátka nevědí rady a jelikož vidí, jak jsou sami rodiče ve shonu, chodí špatně naladěni z práce apod., nemluví s nimi o tom a dusí to v sobě. Cílová skupina respondentů pak může psychologa nebo psychiatra vnímat jako jediného člověka, který bude mít čas je

43

4.1.2011 22:13:15


44


studii odpověděli jednoznačně na otázku, zda si záměrně působí bolest, je vysoká; připomeňme, že tak odpovědělo 18,1 % chlapců a 23,5 % dívek. Názor Jany Votavové „ Číslo je to vysoké. Dle mého spousta mladých lidí trpí depresemi a sebepoškozování vidí jako snadnou pomoc. Mnohdy to dělají kvůli partě, ve které zrovna jsou. Každý člověk chce někam patřit a obzvláště v období puberty, kdy je nezájem skupiny pro jedince velmi těžký. Sebepoškozování mladí vnímají jako symbol originality, upoutání pozornosti či ukázání odvahy. Velmi známá se sebepoškozováním je subkultura EMO.“ Na skutečnost, že myšlenkami na sebevraždu se nikdy nezabývalo dokonce 61 % všech respondentů, signifikantně více chlapců, jen stručně reaguje člověk, který každodenně bytostně vnímá reálný život teenagerů možná překvapivě: „Očekávala jsem výsledek méně optimistický s ohledem na věk a pocity cílové skupiny.“ Nicméně zůstaneme-li ještě chvíli u tématu sebevražedného chování, výzkumný tým byl překvapený vysokou znalostí ze strany respondentů konkrétní osoby nebo osob, které se zabývaly sebevražednými myšlenkami anebo dokonce znají někoho kdo spáchal sebevražedný pokus. S velkou dávkou nedočkavosti byl očekáván zasvěcený komentář právě k tomuto tématu a zde je: „Podle mého se stává trendem mluvit o sebevraždě před svými vrstevníky. Jedinci se zpravidla dostává velké pozornosti, která mu vlastně chyběla. Vrstevníci jej začnou přesvědčovat, aby akt sebevraždy odložil a ukazují mu náhlý zájem o jeho osobu což mu dělá dobře. Dokonce i na sociálních sítích jsou skupiny mladých lidí, které se hlásí k sebevraždám. V dnešní době s ohledem na nefunkčnost rodiny se cílová skupina potýká s depresemi, které často řeší pokusy o spáchání sebevraždy. Dle mého jsou časté důvody např.

Kapitola pátá Slovo závěrem

vyslechnout a pomoci jim.“ K vysvětlení dlužno dodat, že ke škodě respondentů se tak nestalo; nedostatečná komunikace v rodině byla také referována jako jeden z nejčastějších rodinných hříchů a naopak polovina respondentů sama uváděla, že čas a zájem rodičů je nejlepší ochranou před sebevražedným chováním. Položme sami sobě závěrem řečnickou otázku: Proč to uvedla jen polovina? Jak se naše spoluautorka vypořádá s odpovědí, proč jsme v naší studii identifikovali tak vysokou četnost příznaků stresu, jsme byli velmi zvědaví. Komentuje slovy: „ Četnost je opravdu dosti vysoká, nicméně odpovídá skutečnosti. Přisuzovala bych to nefunkčnosti rodiny a „zrychlené“ době. Zcela se vytrácí rodinné stravování. Cílová skupina není zvyklá jíst pravidelně. Zpravidla jedí velmi nárazově a dost často ve fastfoodech. Spousta z nich ani nechodí ve škole na obědy, kde je strava vyvážená a plnohodnotná. Je to trend cílové skupiny. Z nepravidelnosti přijímání potravy vznikají problémy s přejídáním i dietami. Spousta mladých lidí chce vypadat co nejlépe, zakládají si na svém vzhledu. Mnohdy i za cenu ukrutných diet.“ Zdá se, že není co dodat. Osobní zkušenost s tabákem, alkoholem, drogou není první informací toho druhu u nás a proto nás více zaujala informace o tom, že 13,1 % (více dívky) často berou léky. Co tomu říká mladá žena v každodenním kontaktu s dospívajícími? „Podle mého názoru se snižuje věk dívek, které pravidelně užívají antikoncepci a také tlumící léky na bolesti spojené s menstruací. Zároveň je trend a mediální útok, že i malé nachlazení musíme léčit léky. Zároveň se spousta dětí léčí s alergiemi apod.“ Dostáváme se ke klíčovému problému, kterým je expozice teenagerů se záměrným sebepoškozováním, a četnost těch, kteří v naší

45

4.1.2011 22:13:15


neúnosná situace doma, domácí násilí, první lásky, šikana apod. Část na sebe chce jen upozornit, je to takové volání o pomoc, mají pocit, že nikoho nezajímají a sebevraždou mají v úmyslu na sebe tu pozornost připoutat. Závěrem lze jen konstatovat, že bezprostřední postřehy a zasvěcené komentáře osoby nejpovolanější komentovat a interpretovat výsledky týkající se teenagerovské populace nás nepřekvapily, v mnohém jsme souzněli a zdánlivá jednoduchost věcí základních nám dala zpětnou vazbu našeho snažení. První výsledky české populační studie se stanou ještě předmětem diskuze teenagerů ať již na půdě Národního parlamentu dětí a mládeže, který spolupracoval na realizaci projektu, tak i diskuze s odbornou i laickou veřejností.

Kapitola šestá Grafická prezentace dat Graf č. 1 Odborná pomoc

Studie ČR 2010, UK – 3.LF Počet respondentů: 951

46


47

4.1.2011 22:13:16


Graf č. 3



48


Osobní zkušenost s návykovou látkou

Kapitola šestá Grafická prezentace dat

Graf č. 2 Příznaky stresu

49

4.1.2011 22:13:16


Graf č. 5 Osobní zkušenost se zraněním (chlapci)



50



Graf č. 4 Myšlenkové stereotypy

51

4.1.2011 22:13:17



52


Graf č. 7 Záměrné působení bolesti


Graf č. 6 Osobní zkušenost se zraněním (dívky)


53

4.1.2011 22:13:18


Graf č. 9 Způsoby záměrného sebepoškozování



54



Graf č. 8 Frekvence záměrného sebepoškozování

55

4.1.2011 22:13:19


Sebevražedné myšlenky, úvahy


56


Graf č. 11

Znalost osoby se sebevražedným chováním


Graf č. 10


57

4.1.2011 22:13:20


Literatura

Graf č. 12 Ochrana před sebevraždou


58


Černá A., Šmahel D.: Sebepoškozování v adolescenci: kontext reálného versus virtuálního prostředí a subkultur EMO a Gothic. E-psychologie. 3, 4, 26–44, 27. 12. 2010. ISSN 1802-8853. Favazza A. R., Rosenthal R. J.: Diagnosis of self-harm probleme. The Com. Psychiatry. 44, 2, 1993,134–140. Choquetova M., Menke H.: Adolescent Suicidaly Thoughts. Acta Psychiatrica Scandinavica. 81, 10, 1111, 1990, 170–177. Isacsson G., Wasserman D., Bergman U.: Depression and Suicidality in Sweden. BMJ 308, 2, 1993, 200–509. Jung. C. G.: Červená kniha. Portál Praha, 2010, 1. vyd., 372 s., ISBN 978-80-7367-767-1. Koutek J., Kocourková J.: Sebevražedné chování. Současné poznatky o suicidalitě a její specifika u dětí a dospívajících. Portál Praha, 2003, 1. vyd., 128 s., ISBN 80-7178-732-9. Kriegelová M.: Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Grada Publishing, Praha, 2008, 1. vyd., 179 s., ISBN 978-80-247-2333-4. Nock M. K. et col.: Why do people hurt themselves? New insights into the nature and functions of self-injury. Psychological Science. http://www.vjh.harvard.edu/-nock/nocklab/index.html (27. 12. 2010). Sethi D., Hughes K., Bellis M., Mitos F., Racioppi F.: European report on preventing violence and knife crime among young people. WHO Geneve, 2010, 1st. ed., 102 p., ISBN 978 92 890 0202 8. Smolík J.: Extremismus subkultur mládeže? www.barrister.cz/strat/ page.php?id=46 (27. 12. 2010). Šustr J.: EMO styl jako subkultura. Rodina a škola. 57, 2009, 5, Portál s. r. o., ISSN 0035-7766. http://www.oas.samhsa.gov (27. 12. 2010).

59

4.1.2011 22:13:20

Obsah Předmluva .................................................................................... Kapitola první Věkové zvláštnosti teenagerů v kostce ............ Kapitola druhá Násilí namířené proti sobě samému ................ 2.1. Sebevražedné chování................................................... 2.2. Záměrné sebepoškozování ........................................... Kapitola třetí Subkultury EMO a Gothic .................................... Kapitola čtvrtá První česká populační studie ........................... Kapitola pátá Slovo závěrem...................................................... Kapitola šestá Grafická prezentace dat .................................... Literatura ...................................................................................... Obsah ...........................................................................................

ruzova linka_kniha2011.indd 60

4.1.2011 22:13:20

Násilí namířené proti sobě samému u teenagerské populace Eva Vaníčková Viktor Hynčica Jana Votavová

Recommend Documents