NADVLÁDA OSOBNÍCH PŘÍBĚHŮ Konfrontace Coelhova „Alchymisty“ a Janova evangelia „Byl ve světě a svět byl skrze něho a svět ho nepoznal.“ Jan 1,101 Poznat komplexně spiritualitu hnutí New Age je téměř nemožné. Jeho jednotlivé proudy jsou mnohdy mezi sebou v rozporu, hnutí samo spíše připomíná rozvětvenou nebo klikatící se deltu řeky, co prohlásíme o jednom korytu, nemusí platit pro jiná. Abych se tedy ve svém příspěvku neztratil, vybral jsem si jedno modelové dílo, jehož myšlenky se pokusím podrobit šetření. Záměrně jsem si zvolil knihu tak široce oblíbenou, že ji přijali i ti, kteří jinak duchovní život odmítají. Kniha Alchymista od portugalského spisovatele Paula Coelha (nar. r.1947) se stala od svého prvního vydání roku 1988 bestsellerem a mnoho čtenářů ji považuje za svou osobní příručku. Sám Coelho vyhověl poptávce po duchovních návodech svou nedávnou knihou Rukověť bojovníka světla (2006) a v originále pro ni použil dokonce slovo „manuál“. Tento brazilský autor, s nímž si nevědí rady ani literární kritici2, píše manuály, jimiž učí své čtenáře putovat po cestě naplňování jejich osobních příběhů, radí, jak žít, jak se realizovat, jak praktikovat onu správnou alchymii života. „A tato (znamení – J.B.) byla zapsána proto, abyste uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a věříce abyste měli život v jeho jménu.“3 čteme v prvním závěru Janova evangelia. Žánr evangelia rovněž představuje jakýsi manuál ke křesťanskému životu, příručku navádějící k určitému životnímu stylu. Tak jako je pro některé naše současníky Alchymista návodem, tak se křesťané drží evangelií jako příručky, dávající odpověď na otázku „co mám dělat?“. V následujících odstavcích se pokusím alespoň stručně srovnat cesty obou manuálů, rozlišit, kdy janovský učedník a alchymista kráčejí společně a kdy se jejich stezky rozcházejí. Mým cílem není ani tak odhalit scestnost obdivované Coelhovy knihy, ale spíše se zamyslet, zdali také Ježíšova spirituální nabídka nemůže být pro současného hledače zajímavá.4 „Chlapec se jmenoval Santiago.“5 Jméno hlavního hrdiny, který kráčí za naplněním svého Osobního příběhu, nám bezpochyby navodí odkaz na svatého Jakuba jakožto patrona poutníků.6 Rovněž si vzpomeneme na současnou oblibu poutnických deníků Františka Lízny: jde o tu o spiritualitu pouti, bláznivé cesty za snem, vizí, proroctvím. Santiago prodal stádo ovcí, aby se na radu cikánky vydal k pyramidám a našel poklad. „Duše světa se živí štěstím lidí. Anebo naopak neštěstím, závistí, žárlivostí. Splnit svůj Osobní příběh je jedinou povinností člověka. Vše je jedno. A když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil.“7 Uvedená slova by bezpochyby v každém z nás vyvolala radost. Od tajemného posla, který se představil jako Melchisedech, Král v Sálemě, se dovídáme, že pro každého z nás je připraveno závratné dobrodružství. Jediné, co se od nás očekává, je jít za ním – prodat vše, co máme, opustit dosavadní všední život, vše vsadit na jedinou minci, totiž na to, že náš sen se může uskutečnit. Lidé čtou Alchymistu především proto, aby se dověděli, že existuje další možnost než jejich všední plahočení v nudném zaměstnání nebo v nudných, již vyčerpaných vztazích. 1 Všechny citace Písma svatého se tu drží překladu Jeruzalémské bible. Krystal OP a Karmelitánské nakladatelství. Praha a Kostelní Vydří 2009. 2 Srov.: Daniel NEMRAVA: Paulo Coelho. Publikováno na literárním webu iLiteratura. Celá adresa: http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=11163 3 Jan 20, 31 4 Vzorem pro tento způsob četby mi může být Tomáš MACHULA: Jak jsem četl Dana Browna ... In: Katolický týdeník č.36, roč. XXI. 31.8.-6.9.2010. V příloze Perspektivy, č.18, s.III. Machula totiž knihu neodmítá jako známou protikřesťanskou demagogii, ale spíše v ní hledá rysy upřímného duchovního hledání: „Není to tím, že moderní sekularizovaný člověk je do značné míry „hledačem“, jemuž křesťanství třeba imponuje, ale není ho schopen strávit v jeho plnosti?“ 5 Paulo COELHO: Alchymista. Přeložila Pavla Lidmilová. Argo. Praha 1998. S.14. Dále jen: Alchymista. 6 Coelho se proslavil svou knihou o pouti do Santiaga di Compostela: Poutník. Mágův deník. Argo. Praha 2002. 7 Alchymista, s.29.
Janovo evangelium se otvírá tzv. „vstupním týdnem“.8 V několika dnech se Ježíš představuje učedníkům. Ondřej, Šimon – Petr, Filip, Natanael a další učedníci se ho nejprve ostýchavě ptají „kde bydlíš?“9, až jim nakonec jejich záhadný Mistr slíbí jakési těžko představitelné dobrodružství: „Vpravdě, vpravdě vám říkám, uvidíte otevřené nebe a Boží anděly, jak vystupují a sestupují na Syna člověka.“10 Povolání několika prvních učedníků je tu popisováno jako magnetické přitahování Kristem, jdou za ním v očekávání velikých věcí. Ti, kteří upřímně hledali už u Jana Křtitele, dostanou upozornění, aby všeho nechali a vypravili se za někým jiným. Některé pasáže dokonce působí dojmem, že tu evangelista popsal svou osobní zkušenost – kterak začal naplňovat svůj Osobní příběh. „Pravé učednictví vychází z Ježíšovy iniciativy.“11 Osobní příběh je tedy volání, přitahování Cílem12, přičemž se cítíme být voláni vnitřní touhou, neklidem, pocitem, že cosi musíme udělat, abychom došli naplnění. „Ježíšova otázka: „Co hledáte?“ je ostatně prvním Ježíšovým slovem v Janově evangeliu.“13 Zdá se tedy, že obě knihy uvádějí čtenáře do obdobných situací: ve vzduchu je výzva k poutnictví, začíná cesta do neznáma. Zatímco se leckomu může zdát, že žít s Ježíšem spočívá v nudném vysedávání ve studených kostelích, zde se otevírá pouť, při níž se putující už konečně realizují, zapojují se prostřednictvím vlastního Osobního příběhu do příběhu celého Vesmíru nebo do příběhu vznikající církve. V již citované knize si Felix Porsch klade otázku, zdali my jako křesťané nabízíme potenciálním adeptům cosi podobně atraktivního. Skýtá život v Kristově církvi opravdu takové dobrodružství? „Jestliže naše misijní úsilí bývá dnes tak často bezvýsledné, může to snad být způsobeno tím, že máme většinou jen hezká slova a poučení, neodvažujeme se však adresovat lidem stejné pozvání. Co by u nás, v našich obcích našli a viděli? Kolik by asi bylo toho lákavého, co by je mohlo přimět, aby zůstali?“14 Santiagovi byl přislíben poklad, jen tak překoná setrvačnost svého stáda a touhu po dívce, aby vyšel „ze sebe“ a stal se chudým pro vizi budoucího bohatství. Jako křesťané se patrně shodneme s Alchymistovou představou, že pravý život máme realizovat jako naplňování individuálního povolání. Kdyby se nás někdo dále ptal, podle čeho se lze rozhodnout pro konkrétní krok k takovému povolání, snad bychom začali vypravovat o naslouchání Božímu hlasu, o hledání v modlitbě apod. I zde hnutí New Age hovoří podobně: „Abys došel až tam, musíš dávat pozor na znamení. Bůh vyznačil na světě cestu pro každého člověka. Teď jenom musíš pozorně sledovat tu svou.“15 Poutník Santiago proto potkává lidi, kteří dají jeho cestě směr, setkává se s tajemnými bytostmi, jež na pohled vypadají obyčejně16(již zmíněný Král Sálemu), ale dají mu ty správné rady. Proto se události Santiagovy poutě odvíjejí pro něho vždy příznivě, i když bude několikrát okraden, jednou do krve zbit nebo odsouzen k popravě. „Celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil.“ zní podobně jako slavná věta: „A víme, že Bůh ve všem spolupracuje pro jejich dobro s těmi, kteří ho milují, s těmi, které povolal podle svého úradku.“17 Jako by kolem cestovatele vznikla nová realita, všechno začalo sloužit v jeho prospěch, aby dospěl k cíli ve správný čas. Zatímco se Židé na poušti nedokázali poučit z tolika znamení Jahvovy přízně, Santiago s naslouchajícím srdce rozpozná i blížící se hrozbu. Podívejme se nyní na důležité slovo „znamení“. V Coelhově knize jde o ukazatele v podobě různorodých událostí, které poutník umí správně interpretovat. V krajním případě se může uchýlit i k použití magických kamenů urim a thumim.18 Největšími znameními jsou komplexní přírodní jevy, např. stádo ovcí nebo poušť. Každý jev přírody má totiž svou řeč, která je přístupná 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18
Jan 1, 19 - 2,12 Jan 1, 38 Jan 1,51 Francis J. MOLONEY SDB: Evangelium podle Jana. Karmelitánské nakladatelství. Kostelní Vydří 2009. S.87. Dále jen: Moloney. Srov. de Chardinův koncept evoluce jako pohybu taženého Cílem, bodem Omega (Kristem). Felix PORSCH: Evangelium sv. Jana. Karmelitánské nakladatelství. Kostelní Vydří 1998. S.29. Dále jen: Porsch. Tamtéž. Alchymista, s.34. Podobně jako Rafael v biblické knize Tobiáš nebo pohádkové bytosti „přestrojené“ za stařenky nebo dědečky. Řím 8, 29 Ve starém Izraeli se jednalo o věštebné losy: Ex 28, 30
naslouchajícímu srdci. „Věděl, že jakákoli věc na povrchu zemském může vypovídat o všem, co existuje. Kdyby otevřel knihu na kterékoli stránce nebo četl z ruky, z karet, z letu ptáků nebo z čehokoli jiného, kdokoli by tu mohl najít spojitost s tím, co právě prožívá. Ve skutečnosti však to neukazují věci; to lidé v pohledu na věci odhalují způsob, jak proniknout do Duše světa.“19 Můžeme tedy hovořit o tom, že Alchymistův svět je plný znamení, všechny skutečnosti ukazují dál za sebe, zrcadlí v sobě celistvou vyšší realitu. Tuto ideu propojeného světa Coelho převzal z populárního díla Jamese Lovelocka Gaia – nový pohled na život na Zemi, někdy považovaného za jednu ze „svatých knih“ hnutí New Age. Podle ní je planeta Země jediný superorganismus, jakási bohyně nebo jedna živá bytost, v níž se vše děje ve složité koordinaci.20 „Načítání“ informací z přírody je zase poplatné stejně módní teorii morfických rezonancí Ruperta Sheldrakea, který v mnoha dílech psal o jakési celoplanetární informační databázi, z níž lze odebírat poznatky.21 Nechme však opět promluvit knihu Alchymista: „Všecko, co je na povrchu a pod povrchem Země, se ustavičně přetváří, protože Země je živá; a má duši. Jsme součástí této Duše a málokdy si uvědomujeme, že ona vždy pracuje v náš prospěch.“22 Četba znamení tedy vychází ze schopnosti propojit se s mystickým komplexem planety, prohlédnout skrze jevy k jejich zakládající jednotě (až k „Ruce, která všechno napsala“).23 Mimořádnou analogii s představami o řeči přírodních znamení čteme též na začátku 19. žalmu: „Nebesa vypravují Boží slávu a dílo jeho rukou zvěstuje obloha; den ji dni oznamuje, vypráví o ní a noc noci předává poučení.“ Po tvrzení, že i v přírodě lze nalézt znamení o samotném Jahvovi, však následuje jisté varování (se kterým si překladatelé nevěděli rady): „Nižádné vyprávění, nižádná řeč, nižádný hlas, který lze uslyšet, ale před celou zemí vystupují její tahy a její slova až na pokraj světa.“24 Komentátoři Jeruzalémské bible se domnívají, že toto varování vycházelo z obav před babylónskými věštebnými metodami, jež chtěly z oblohy vyvozovat četné informace.25 Ano, příroda k nám hovoří tajemnou řečí, ale Jahve je mnohem víc než příroda ve svém celku. Mnohem víc než naslouchat řeči oblohy je poslouchat posvátné slovo Zákona (Tóry). I když poutník Santiago umí číst z pouště, lid Izraele je přesvědčen o tom, že má k dispozici nezprostředkované informace od samotného Jahva, tak, jak je předal svému lidu na Sinaji: „Jahvovy předpisy jsou přímé, radost pro srdce; Jahvovo přikázání je průzračné, osvětluje oči.“26 Nikoli mlhavá řeč znamení, ale Slovo samotného Pána! Podle F.J.Moloneyho se k daru Tóry vztahuje celý „vstupní týden“ Janova evangelia. Ježíš v něm vystupuje jako nový dárce Jahvova zákona.27 Zdá se tedy, že i když je Janovo evangelium plné různých znamení, myslí se jimi něco jiného než v Alchymistovi. Řecké slovo τό σημειον užívané v Janově evangeliu se vztahuje výhradně k Ježíšovým zázrakům: „Jan nazývá Ježíšovy zázraky „znameními“, protože je důsledně chápe jako zjevení Ježíšovy slávy pomocí znamení. Podstatným na nich není podle Jana to, co je zázračné, nýbrž jejich charakter odkazu či zjevování.“28 Pro evangelium je tedy nemyslitelné, že bychom se mohli učit stejně tak z přírody jako z Božího Slova. Znamení se tu vztahují pouze ke zjevení Ježíše jako Slova, které bylo už na počátku. „Znamení, sémeia, v janovském pojetí jsou vlastně symboly. Nejde vůbec v prvé řadě 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28
Alchymista, s.87 James E. LOVELOCK: Gaia. Nový pohled na život na Zemi. Abies. Praha 1993. Rupert SHELDRAKE:Teorie morfické rezonance. Nová věda o životě. Elfa. Praha 2002. Alchymista, s.70. Jiným vhodným modelovým dílem pro poznání ideologie New Age může být slavný film Avatar (režie James Cameron, 2009). Když se těžař Jake Sully sjednotí s duší planety Pandora, pochopí, že těžba narušuje její ekosystém, a postaví se proti zájmům těžařské společnosti. Přidá se na stranu původních obyvatel a jejich přirozeného života. V závěru se proti nájezdníkům (nechápajícím citlivou propojenost vztahů na Pandoře) postaví i celá planeta, už nebojují jen inteligentní tvorové, ale i zvířata a rostliny. Lepší ilustraci teorie Gaia najdeme stěží. Zastánci teorie se domnívají, že takto s lidmi zatočí i Matka Země, pokud se lidé nenaladí na jednotu s ní. Žalm 19, 1-5 Srov. citované vydání Jeruzalémské bible, s.901, pozn. a-c Žalm 19, 9 „Hlavním pozadím těchto dní, které uzavírá v 2,11 zjevení Ježíšovy slávy (doxa) učedníkům, je popis darování Zákona v Ex 19.“ Moloney, s.77 Porsch, s.51 (Znamení a víra)
o zázraky, ale o symbolické úkony, kterými se Ježíš zjevuje jako Mesiáš a Syn Boží.“29 Ježíšovo jednání má tedy u Jana charakter symbolu – vše, co Ježíš koná, zjevuje, kým doopravdy je. Smyslem tohoto evangelia je tedy skrze symboly spatřit Krista, jako ho rozpoznal milovaný učedník podle zázračné hojnosti ryb: „Je to Pán!“30 Alchymistova znamení naproti tomu nelze chápat jako odhalující symbol, v jeho světě není co odhalovat, neboť vše je vlastně už odhalením Duše světa, vše je jen projevem Jednoho. Necháme-li tedy vedle sebe kráčet poutníka i učedníka, budou si na první pohled počínat stejně, oba vyrazí odvážně na cestu, oba budou interpretovat jakási znamení, ale posléze si už asi neporozumí. Poutník Santiago se začne rozhlížet po obloze a jistě spatří úžasné poselství. Kdežto ten, koho povolal Ježíš, bude vypadat bezradně. Z oblohy o Ježíšovi nevyčte vůbec nic. Může čekat jen na znamení, jímž je Ježíš sám – bude vlastně hledět jen na něho, na jeho probodený bok, na roušku složenou v hrobě, ... Santiago je již nyní dokonale propojen se světem. Ježíšův učedník může jen čekat, až bude znamení dáno. Odnikud z přírody ho nevyčte. Zná Písma, která svědčí o Kristu, zná Knihu znamení, kterou je Janovo evangelium, ale kromě těchto výsostných a privilegovaných způsobů řeči Božího Slova, je odkázán jen na Pána. Santiago a učedník se budou od sebe hluboce lišit: Santiago se učí aktivně naslouchat Duši světa, učedník jen pasivně čeká, až ho Pán obdaruje Slovem. Má-li se co učit, pak jen toto – nechat se obdarovat. Pasivita tu stojí proti Alchymistově aktivnímu působení na živly přírody. „A chlapec se pohroužil do Duše světa a viděl, že Duše světa je částí Duše Boží, a viděl, že Duše Boží je jeho vlastní duší. A že tedy může konat zázraky.“31 Necháme učedníka čekat, až Jahve vysloví své Slovo, protože zatím se chlapec Santiago ztotožnil se samotným Bohem a zjistil, že může konat zázraky. Řečeno dnešními slovy: učedník uvízl v duálním rozlišování mezi sebou a Bohem, naproti tomu coelhovský poutník dospěl ke konečnému poznání, že „vše je jedno“.32 Poutníkovo prozření je vlastně docela jednoduché, probíhá totiž cestou rozšířené sebeidentifikace, při níž se postupně ztotožňuje s vyššími a vyššími celky.33 Na konci Santiagova putování pouští k pyramidám je tedy kromě objeveného pokladu i nově získaná schopnost ovládat přírodní jevy – hrdina je s to se proměnit ve vítr. Hnutí New Age se domnívá, že tímto meditačním přístupem lze nastolit i celosvětový mír, vždyť v pohroužení do Duše světa pochopíme, že všichni lidé jsou jedno: „Politické útvary, které tvoří svět lidí, se podobají hologramům, jejichž každá část obsahuje všechny informace, tvořící celkový obraz. Ten tvoří jednotlivci, tedy částice planetárního hologramu, ve kterých se odráží zároveň celý vesmír. Každý člověk může právem říci: „Jsem shrnutím celého vesmíru“. Stačí, aby se usebral, a objeví v sobě klíč k poznání veškerenstva i schopnost ovlivňovat celek. Pečovat o sebe podle teorie o člověku – mikrokosmu znamená přímo už pečovat o svět.“ Tak o názorech hnutí píše Michel Lacroix.34 Podle zastánců hnutí New Age se mohou mystické zážitky stát východiskem pro nekonfliktní mezináboženský dialog. Údajně se liší jen teologie, nikoli však spirituální praxe. Rupert Sheldrake se například vrátil z Indie obohacený o úplně nové vidění křesťanství. Jeho zkušenost s hinduistickou úctou k posvátným místům a k přírodě mu pomohly odkrýt i zapomenuté šamanistické kořeny křesťanství, zejména tradice poutí nebo vize svaté Hildegardy z Bingenu. „Bůh v Bibli, učení Ježíše, v textech svatých Otců a středověkých a renesančních teologů, byl Bohem živé přírody. Všepronikající tvořivá Boží síla se projevovala nejen v lidských životech, ale 29 Vojtěch BROŽ: Svatba v Káně Galilejské. (Jan 2,1-11). In: Communio. Mezinárodní katolická revue. 1/2006. 10.ročník. Svatba v Káně. Trinitas. Svitavy 2006. S.11 30 Jan 21, 7 31 Alchymista, s.123 32 Tamtéž, s.121. Srovnej komentář Davida Spanglera citovaný Michelem Lacroixem: „Mohu se svobodně rozhodnout pro ztotožnění s atomem stejně jako s celým vesmírem. Zcela svobodně se spojujeme se vším, co existuje, a splýváme s nejrůznějšími skutečnostmi. Spolu s hrdinou z Coelhovy knihy „Alchymista“ se naše duše může spojit s duší světa. Tato svobodná identifikace s věcmi a bytostmi je přesně to, čemu se říká transpersonální čin.“ In: Michel LACROIX: Co hlásá New Age. Soubor přednášek doplněný o překlad studie M.Lacroixe. Centrum Aletti. Olomouc 2000. S.71. Dále jen: Lacroix. 33 Tímto způsobem hodlá řešit problémy environmentální krize tzv. hlubinná ekologie Arne Naesse. Čím více se budou lidé ztotožňovat s planetou Zemí, tím více budou cítit její ochranu jakou svou vlastní záležitost. 34 Lacroix, s..90
také v životě Země a vesmíru.“35 I původní, teologií ještě nezkažené, křesťanství bylo tedy spíše přírodní religiozitou, citlivě spojující člověka s přírodou, jeho přirozeným kontextem. Santiagova magická zkušenost, při níž se stal větrem, jako by pronášela staré, zasuté evangelium o tom, že člověk a Matka Příroda (Gaia) jsou jedno: „Probuď se, člověče, nejsi sám, klíč ke všem otázkám ti leží u nohou, jenom se posaď do pouštního písku a naslouchej vanutí větru, vždyť to vše jsi ty,všechno ti patří a ty patříš všemu, proměň se v písek a písek se promění v tebe!“ Vypadá to, že světové konflikty by byly řešitelné, kdyby se lidstvo vrátilo ke svému přírodnímu prameni.36 V tomto bodě zaznívá Janovo evangelium již polemicky. Zprvu se však zdá, že Prolog promlouvá stejnou řečí – je tu přece na samém počátku Slovo, tak jako existuje v jádru všech věcí jakási Duše světa, z níž se vynořují duchovní zákonitosti vesmíru a do níž také zase zpět pronikají. „Vše bylo skrze ně a bez něho nebylo nic.“37 Boží Slovo, Kristus, je tedy zdrojem veškerého bytí, to jsou názory, jež by mohl bez větší újmy akceptovat leckterý zastánce Nového Věku: „Kosmický Kristus New Age je vzor, který se může opakovat v mnoha osobách, místech a časech; je nositelem velké změny paradigmat; konečně je energií v nás.“38 Proč by se tedy Boží Slovo nemohlo spojovat s Duší světa? Potom by Santiago ve své meditaci vlastně komunikoval s Ježíšem, a byl by tedy oním Rahnerovým „anonymním křesťanem“! Další věty Prologu však promlouvají méně optimisticky. Už tu nečteme o oné radostné vizi jednotného světa, nýbrž se před námi otevírá jen těžko pochopitelná propast (řečeno ústy New Age: dualita). „Byl ve světě a svět byl skrze něho a svět ho nepoznal. Do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali.“39 Svět se tedy odmítl setkat se svým tvůrcem, odmítl jednotu a návrat domů a setrval ve stavu nepochopitelné autonomie.40 Autor Janova evangelia často píše o světě jako o nepřátelském prostředí, ba dokonce celý tento spis koncipoval jako zápis ze soudního procesu, v němž se obžalovaný Ježíš musí světu zodpovídat za své spásonosné jednání. (Přesto však Janovo evangelium zastánce New Age výsostně zajímá. Výraz Logos a mnohé jiné řečnické obraty jim totiž připomínají starověkou gnózi, tj. hnutí, jehož se často tato novodobá religiozita dovolává. Janovo evangelium je tedy u nich chápáno jako gnostické, v němž Ježíš přichází jako vyšší bytost zasvěcující do duchovního poznání.41 Protože argumentace vůči populární teorii o gnostickém pozadí janovských spisů není hlavním tématem mého příspěvku, alespoň shrnu dosavadní stanoviska biblistiky. Samotné Boží Slovo se dnes spíše chápe v kontextu starozákonního mudrosloví než jako vliv řecké filosofie.42 Ke gnostickým formulacím evangelia se odborně vyjadřuje také novozákoník Petr Pokorný: „Gnostický přístup je tu překonán jakoby na vlastní půdě, v gnostické řeči, která důsledně rozlišuje mezi duchem a světem.“43 Ještě zajímavější polemiku bychom mohli vést se soudobým obdivem ke gnózi. New Age tu totiž velkoryse přehlíží ontologický předěl mezi duchovním a hmotným světem, který gnostikové shodně popisovali. 35 Rupert SHELDRAKE: Tao přírody. Znovuzrození posvátnosti přírody ve vědě. Gardenia Publishers. Bratislava 1994. S.172. Dále jen: Tao přírody. 36 Znovu připomínáme film Avatar a jeho novoromantickou adoraci života v lůně přírody. Zdá se, že bukolický ideál lidstvo nikdy neopustil. I přes mnoho etnografického materiálu dokládajícího, že i tzv. přírodní národy strádají v nesmyslných pověrách nebo v kmenových válkách, potřebujeme snít o harmonii s přírodou. Neozývá se v nás spíše vzpomínka na zahradu Eden? Chceme-li naivně přehlížet zlo ukryté v hlubinách lidského srdce a hledat nápravu v prosté změně prostředí a způsobu života, potom se opravdu chováme jako děti vyhnané z Ráje. 37 Jan 1,3 38 Papežská rada pro kulturu, Papežská rada pro mezináboženský dialog: Ježíš Kristus, nositel živé vody. Křesťanské zamyšlení nad New Age. Česká biskupská konference. Praha 2003. S.44 39 Jan 1,10 n. 40 K pojetí slova „svět“ v Janově evangeliu viz Moloney, s.70. Autor zde uvádí tři významy: stvořená skutečnost, místo, kde dochází ke konfrontaci s Kristový zjevením, oblast pod vlivem vládce temnoty. 41 K těmto interpretačním pokusům lze zařadit i zmíněného Sheldrakea, který si hraje (ve stylu C.G.Junga) s binární dvojicí Duch - Slovo a pokouší se mluvit o Slovu jakožto oplodňujícím principu. Duch a Slovo jsou podle něho „tvořivé polarity“ a překládá je do moderního jazyka slovy „energie a pole evolučního vesmíru“. Srov.: Tao přírody, s.186. Zde též zajímavá (leč málo objevná) narážka na biblickou sofiologii (s.187). 42 Tak např. v poznámkách Jeruzalémská bible. Snad nejostřeji však proti těmto helénizujícím pohledům na evangelia vystoupil Claude TRESMONTANT: Hebrejský Kristus. Jazyk a stáří evangelií. Barrister & Principal. Brno 2004. Zejména s.175 nn. 43 Petr POKORNÝ: Píseň o perle. Tajné knihy starověkých gnostiků. Vyšehrad. Praha 1986. S.187
Módní spiritualita zdůrazňuje spíše mystickou (neproblematickou) jednotu reality. Z gnóze si vypůjčuje pouze představu o spáse skrze poznání.) Proč svět Ježíše – Slovo nepřijal? Janovo evangelium hledá odpověď zejména ve zvláštní zákonitosti: „světlo přišlo na svět, a lidé měli raději tmu nežli světlo, neboť jejich skutky byly zlé.“44 Santiago v románu Alchymista byl bezpochyby také hříšný člověk, nevěřil však ve svou oddělenost od zákonitostí Duše světa. Vedle toho křesťan Jan hledá hlavní překážku duchovního pokroku (spásy) v morální oblasti – je to zvrácená lidská povaha, jež vede k tomu, že nepoznáme Slovo ani tehdy, když kráčí vedle nás. Cestu do ztraceného Ráje přehradil hřích (zabydlenost v temnotě, nechuť přijít ke světlu). „Říkáme-li: „hříchu nemáme,“ klameme sami sebe, není v nás pravda.“45 Kdybychom totéž sdělovali Alchymistovi, odpověděl by nám asi, že sice děláme četné chyby, ale nikoli hříchy, jsme jenom nevědomí, slepí před tím, co nám stále a všude říká Duše světa. Když se Santiago setká s prodavačem skleněných nádob, nemůže pochopit, proč Sklenář nehodlá naplnit svůj životní sen – vykonat pouť do Mekky. Sklenář se jen vymlouvá, že se bojí zklamání, že chce o Mekce jen snít, není však líný ani hříšný proto, že nechce vykonat náboženskou povinnost.46 Jediným hříchem je podle New Age nedostatek odvahy žít svůj Osobní příběh! Kdo se ho ze strachu bude stranit jako Sklenář, odsoudí sám sebe k tichému zoufalství: „Po zbytek svých dní však budeš bloudit mezi datlovníky a po poušti s vědomím, že jsi nenaplnil svůj Osobní příběh a že teď už je na to příliš pozdě.“47 Zatímco se Janovo evangelium točí kolem otázky „zůstávání v Ježíšovi“, celý Alchymista se odehrává jako mocná výzva k realizaci Osobního příběhu. Tam, kde jde v janovském kontextu o „život věčný“, nalézáme u Coelha myšlenku seberealizace. I tímto svým rysem je poselství knihy poplatné soudobé spiritualitě, bez rozmyslu přejímající západní vizi uplatnění sebe sama.48 Pro každého z nás existuje již připravená možnost uplatnění, postačí pouze naslouchat vlastním sklonům, následovat je a pak už jen objevíme jakýsi Nový svět, ve kterém budeme sami sebou, jako tvorové žijící zcela naplno. „Jestliže člověk zamíří bez váhání tam, kam ho vedou jeho sny, a vynasnaží se žít životem podle svých představ, dosáhne výsledku, s jakým se běžně nesetká.“49 Být spasen zde znamená totéž co naplnit svůj Osobní příběh. Být věrný sám sobě, svým tužbám, svým snům. Ačkoli ani v křesťanském kontextu nesmíme dopustit, aby docházelo k potlačení svobody lidského rozhodování, můžeme si být jisti, že akcentace Osobního příběhu již představuje konflikt s tradiční naukou o nesení Kříže. Coelho pojímá individuální život jako dobrodružství, jen těžko si však lze představit, že by takto o svém povolání mluvili Matka Tereza, otec Pio nebo Anna Zelíková. Jejich poslušnost vůči církevním představeným, ochota setrvat v nepříznivých podmínkách znemožňujících dokonce i realizaci toho, čím je údajně pověřil Bůh, ani trochu nepřipomíná realizaci Osobního příběhu. Usilovali tito lidé vůbec o seberealizaci? Seberealizaci a přijetí Kříže důmyslně promyslel teolog Karl Rahner v krátkém eseji. Santiagova pouť za pokladem totiž může být snadno ohrožena frustrací. Jen ve spisovatelově fikci je možné propojit realizaci tolika rozdílných cílů, jakými jsou láska k ženě, hledání pokladu nebo získání magických schopností. Podle Rahnera však mívá lidská existence vždy povahu jakéhosi ztrácení nebo umírání (jak o něm psával již Kierkegaard), prostě si nemůžeme vybrat všechno. „Člověk mívá dojem, že lidé jsou velice často nešťastni právě proto, že chtějí být šťastni za každou cenu. Trpí totiž úzkostí z frustrace: bojí se, že by jim mohlo ujít něco, co nestačili zažít, než odejdou. Přitom vědí, že odejít musí brzy a že jim nezbývá mnoho času, v němž by se mohlo stát to, co činí 44 Jan 3,19 45 1 Jan 1,8 46 „Ty sníš o ovcích a pyramidách. U tebe je to jiné, protože ty své sny hodláš uskutečnit. Já chci o Mekce jenom snít. Tisíckrát už jsem si představoval, jak putuji pouští, jak přijdu na nádvoří, kde je Posvátný kámen, a sedmkrát jej obejdu dřív, než na něj sáhnu. Představoval jsem si už, kdo asi bude vedle mě a přede mnou, jak spolu budeme rozmlouvat a modlit se. Bojím se velkého zklamání, a tak o tom raději jenom sním.“ Alchymista, s.53 47 Tamtéž, s.100 48 „Cílem je už zmíněný Nový člověk, ničím netísněný a schopný – mimo jiné – prožitku splynutí se světem. Příslušný rozvoj osobnosti probíhá neměnně cestou, kterou lze označit přívlastkem „iniciační“. Každý, kdo se odhodlá k práci na přerodu své osobnosti, musí začít uvolňováním svěrací kazajky svých vnějších povinností, zpomalit funkce svého každodenního života, snížit hladinu vnitřního neklidu a vnitřní roztěkanosti.“ Lacroix, s.69 49 Henry David THOREAU: Walden aneb Život v lesích. Odeon. Praha 1991. S.288
šťastným. Proto si myslí, že hlavní je starat se o to, aby jim nic neuteklo.“50 Ať si vybereme jakoukoli možnost, vždycky tím ztratíme všechny ostatní. To, že se Santiago mohl vydat vstříc závratnému dobrodružství, je vlastně i v knize samé kompenzováno tím, že jeho vyvolená Fatima na něho bude čekat, připoutaná ve své oáze.51 Naproti tomu Rahner upozorňuje na nezbytnost přijetí Kříže – tj. přijetí umírání, ztrácení jednotlivých možností, rozhodnutí se pro jedno. Když se učedníci Jana Křtitele rozhodli jít za Beránkem, na něhož ukázal jejich učitel, přijali Ježíše, a tím se zásadním způsobem omezili. Učedníci všechno „pustili k vodě“, přitom jim nešlo o naplnění nějakého Osobního příběhu – měl to být příběh Ježíšův a oni jen jako jeho součást. „Právě jako svobodné přijetí dělá krok vstříc nevyhnutelnému umírání, a tak se zacvičuje na přijetí té smrti, která se nad námi nevyhnutelně vznáší. Písmo tomu říká „zapři sám sebe a vezmi na sebe svůj kříž“.52 O tomto umírání přináší zprávu rovněž valná část Janova evangelia. Mezi řádky v něm čteme o konci světa starých židovských tradic a jejich nahrazení jednou osobou – Vtěleným Slovem. Od 2.kapitoly se postupně setkáváme s novým smyslem židovského kultu. Rituální nádoby na vodu jsou náhle plné vína,53 Ježíš se prohlásí novým Chrámem,54pánem nad sobotou,55 naplněním smyslu Velikonoc,56 Ježíš promlouvá jako nový Mojžíš slibující živou vodu57 - tyto a další kapitoly mají čtenáři naznačit, že od nynějška je naplňovatelem všech těchto očekávání pouze jediná Osoba. Nikde jinde už nelze hledat spásu nebo seberealizaci. Janovské „zůstávání“ v Ježíšovi se tak ukazuje jako rozhodnutí pro jednu jedinou možnost. Kdo je Ježíšovým učedníkem, už nemůže hledat poklady v poušti nebo zkoušet magické pokusy. Hledá už pouze a jen u něho. Tehdejší židovský čtenář mohl číst Janovo evangelium s nesouhlasným úžasem: jeho dosavadní způsoby naplňování „osobního příhodu“ tu byly odsouzeny jako překonané a nedostatečné, nyní tu vystupuje jakýsi Kristus s nesmírně ambiciózním příslibem. Janovo evangelium pro dnešní dobu by mohlo též promlouvat o Vtěleném Slovu jako o dárci všech zdrojů štěstí, jež hledáme například v četných praktikách hnutí Nového Věku. Mohli bychom číst o ještě větším léčiteli, než jsou biotronici, mohli bychom číst ještě o větších zážitcích, než jsou stavy holotropního dýchání, o daleko větším pocitu vnitřního míru, než který poskytují učitelé buddhistické meditace apod. I dnes zní Petrova slova dosti troufale a fanaticky, vždyť v nich vsadil svůj „osobní příběh“ jen do kontextu Ježíšova života: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života. My věříme a poznali jsme, že jsi ten Svatý Boží.“58 Už na začátku tohoto zamyšlení jsem poznamenal, že mým cílem není pojmenovávat scestné alternativy hnutí New Age. Když se nyní chýlí má práce k tématu důvěrného spočívání u Ježíše, musím se však ptát, zdali bude Janův milovaný učedník vedle Santiaga vůbec vyhlížet jako šťastnější a bohatší. Pokud skutečně setrváváme u zdroje, jímž je Kristus, měli bychom mít daleko víc než Santiago, odkrývající poklady a proměňující se ve vítr. Proč se neproměňujeme ve vítr? Proč vedle agentů magie působíme tak nezajímavě a nudně? Je Coelhova nadvláda Osobních příběhů zdrojem většího štěstí než naše pokorné zapojování se do příběhu Ježíše Krista? Stojí opravdu zato vsadit vše na jednu kartu? Podle bývalého dominikána a katolického kněze Ivana Štampacha bychom se všech ostatních alternativ neměli zříkat. Štampach se vyslovuje ve prospěch okultního křesťanství typu theosofie nebo antroposofie. Křesťané prý rádi podléhají likvidační iluzi jakéhosi sebeumrtvování před strašlivým, patriarchálním Bohem. Prý poznal několik skutečných světců, ale „tento výkvět lidského pokolení je však kompenzován miliony nudných, šedých, prázdných, přikrčených, ustrašeně 50 Karl RAHNER: Seberealizace a přijetí kříže. In: Karl – Josef Kuschel (ed.): Teologie 20.století. Antologie. Vyšehrad. Praha 1995. S.428 .Dále jen: Rahner. 51 Srov.: Alchymista, s.101-102. Všechny ženy jsou v knize vykresleny jako pasivní bytosti, čekající na muže, až se vrátí ze svých dobrodružství! 52 Rahner, s.430. 53 Jan 2,1-6 54 Jan 2,13-22 55 Jan 5 56 Jan 6 57 Jan 7 58 Jan 6,68-69
pobožných lidiček, miliony, ba stamiliony těch, jimž nikdy nebylo dopřáno dospět. Jsou to masy zombiů. Jsou to lidé, kterým byla ukradena jejich vlastní duše a kteří se stali loutkami nelidského aparátu.“59 Po četbě svědectví člověka, který zažil odvrácenou tvář křesťanství, se nám snadno začne zdát, že život milovaného učedníka spíše připomíná onoho Sklenáře z Alchymisty, který se rozhodl, že už zůstane ve svém zaprášeném obchůdku plném sklenic a nikdy nevyrazí do vytoužené Mekky. Je to poslušné setrvávání u Santiagova stáda, možná bezpečné, ale bezvýchodné jako kupcova dcera: „všechny dny se jí zdají stejné, a to je vždycky proto, že lidé už si neuvědomují, co dobrého jim život ukazuje, když po nebi putuje slunce.“60 Je to poslušné setrvávání v církevních rituálech, možná úctyhodné, ale dětinské, neboť nám byly přislíbeny krásnější pastviny než studený kostel.61 Vzdávat se seberealizace jen proto, abychom byli shledáni poslušnými křesťany? Opravdu jsme našli onen zdroj pravého štěstí? Patrně tedy nejde jen o to tváří v tvář hnutí Nového Věku znovu přitakat Ježíšovi, ale spíše prohloubit svůj osobní život z něho, i kdyby to mělo znamenat opustit dosavadní způsoby modlitby, prožívání liturgie či služby. Vložit svůj „osobní příběh“ do Ježíšova Srdce přece nemůže prakticky představovat rezignaci na prožitek vlastního naplnění, jako by ona pravá pouť do vysněné Mekky měla přijít až po naší smrti jako odměna za to, že jsme se odříkali. Janovo evangelium oplývá více symboly, jimiž se pokouší naznačit, jak je důležité včlenit se do Kristova příběhu – jíst jeho tělo, nechat si od něho umýt nohy, zůstávat v něm jako ratolest při kmeni, mít s ním podíl, sloužit mu, jít skrze něho jako dveřmi, nechat se jím pást a další. Janovo evangelium rovněž slibuje, že Ježíš bude s námi přítomný i v pozdějších dobách prostřednictvím Ducha pravdy.62 „Lze tedy říci, že kdokoli interiorizuje Ježíše, zůstává v Ježíši, je v něm zakořeněn. Tak je sám Ježíš pramenem vitálního dynamismu tohoto člověka, neboť je chápán jako jemu imanentní.“63 Smyslem církevních úkonů, působících jistě vůči santiagovským poutníkům stroze či nudně, je podle Jana interiorizace Krista, tedy cosi mystického, jen stěží pojmenovatelného. Jestliže při modlitbě nebo při mši svaté prohlubujeme své začlenění do Krista, cosi se v nás musí dít, ať už to cítíme, či nikoli! Vstupujemeli do katolického chrámu, víme, že je to víc než pouť do Mekky či Jeruzaléma, protože právě zde je přítomné Vtělené Slovo. Pokud čteme Kristovo evangelium, je to mnohem víc než se v meditaci nořit do Duše světa. Coelhův Santiago nás však zahanbuje svou duchovní učenlivostí a postojem kontemplativního naslouchání. Oproti nám se zaposlouchává do řeči pouště častěji a intenzivněji než my do Božího Slova! Jeho dětskou otevřenost pro tajemnou řeč přírody nemusíme šmahem odmítat jako projev pokleslého hnutí New Age... Soudobá postmoderní záliba v tajemnu může být přemítajícími křesťany chápána v duchu starozákonních varování, při nichž Jahve povolal pohanské národy, aby Izraeli uštědřily výchovnou lekci, neboť to skutečně může vypadat tak, že se smysl pro tajemné přebývání z našeho duchovního života vytratil. Snad jsme jako křesťané opravdu zombiemi. V závěru svého zamyšlení proto ještě zmíním několik pokladů křesťanské posvátné Tradice, jež by nám některým mohly pomoci znovu vdechnout do naší osobní spirituality život. Shodneme se stále přece na předpokladu, že být s Kristem je radost, pokoj a svoboda, nekonečné štěstí, jemuž se nic nevyrovná? Onou dobrodružnou poutí za pokladem mohou být niterně prožívané cesty, které si dosud uchovaly svůj mystický rozměr. Podle známého eseje Karla Rahnera by to měla být především úcta k Nejsvětějšímu Srdci: „Srdce člověka je vždy neznámou krajinou, kterou objeví jen budoucnost. Právě proto pochopit úctu k Ježíšovu Srdci ve víře, naději a lásce je stále nové dobrodružství, které se završí jen tehdy, když člověk odkryje své vlastní srdce a zjistí, že tato děsivá hloubka je plná Boha.“64 Rovněž středověké Lectio Divina skýtá uchvacující způsoby „zůstávání v Božím Slovu“, 59 Božena SPRÁVCOVÁ: Čaroděj dřímá v každém z nás. Hovory s Ivanem O. Štampachem. Lubor Kasal. Praha 2004. S.52/53 60 Alchymista, s.33 61 Srov. Jan 10,10: „Já jsem přišel, aby (ovce) měly život a aby ho měly přehojně.“ 62 Jan 16,13-14 63 Jesús LUZARRAGA: Věčný život v Janových spisech. In: Communio. Mezinárodní katolická revue. 3/2002. 6.ročník. Tajemství Ježíšova života. Trinitas. Svitavy 2002. S.271 64 Karl RAHNER: Muž s probodeným srdcem. In: Božské Srdce. Teologická reflexe. Studijní texty Centra Aletti. Olomouc 2002. S.160
pokud dovolujeme biblickým textům, aby do nás vstupovaly stále, třeba i v průběhu dne. Současný rozkvět poutí do mnoha křesťanských míst jistě vypovídá o žízni po posvátnosti a měli bychom ho živit i kultivovat. Santiagovo dobrodružství v poušti nám, podle mého soudu, může ustavičně připomínat, že musíme žít své dobrodružství s Kristem, aby z našeho nitra tekly řeky živé vody.65 Osobní poznámka: Alchymista byla kniha, která v jistém směru opravdu změnila můj život. Po mnoha pokusech o pouť po cestách magie a meditace jsem mohl objevit, že prosté přijetí Ježíše jako daru mi dává svobodu. Spása už není můj výkon. Tato záplava milosti mě zcela odvrátila od všech dalších pokusů o mystiku jinými metodami. Nyní po devíti letech od svého křtu se zamýšlím, jestli jsem nezabředl do pouhého udržování víry a jestli je můj život s Pánem stále oním dobrodružným přijímáním jeho živé vody. V České Třebové na svatého Václava 28.září 2010 Jakub Brdíčko
65 Srov.: Jan 7,37
