OPRAVDOVÝ OTEC
Náhle Ježíš vzhlédl k nebi a promluvil: „Otče, odpusť jim, vždyť oni neví, co činí.“ Ježíš oslovuje Boha „Otče“, jako by byl Synem Božím, jako by byl sám Bůh. Dysmasovo srdce se svírá, on nikdy nepoznal svého otce. Táta, to zní něžně. Být tak dítětem a moci se tak schovat v náručí toho, kdo je něžný a zároveň silný, kdo vás vede, radí vám, povzbuzuje vás, pokárá, když je třeba. Vědět tak, že pro někoho něco znamenáte. Ale vlastně je tu někdo, kdo s ním počítá. Zeitan, jediný otec, kterého v životě potkal. A toho on, Dysmas, zradil. Dysmas by chtěl být otcem, mít syna nebo dceru, aby jim mohl dát všechno, co sám nikdy nedostal. Ale nemá ani ženu, ani děti, je zločinec. Provází ho jen bída a místo potomka má jen prašivého psa. A tento Ježíš, který oslovuje Boha „Otče“, tento nevinný Ježíš, kterého ukřižovali, žádá svého Otce, aby odpustil těm, kdo ho ukřižovali. Aby člověk odpustil tomu, kdo ho zranil, musí mít opravdovou 23
víru. Dysmas má víru, ale sám sobě ještě neodpustil. Způsobil tolik zla, zranil tolik lidí. Teď už si ho nikdo neváží, ví to. Ti, co ho přijali, mu často připomínali: „Nestojíš ani za to, co sníš!“ Všechno se mu v myšlenkách vrací: jeho bídný život, krátké chvíle štěstí, bloudění až k osudné chybě. Také jeho hledání a obrácení, setkání s Ježíšem a všechny naděje, které se v něm probudily. Dysmasovo srdce se najednou naplňuje pokojem a on neví, co se děje. Dívá se na Kristův kříž a pláče. V agonii na kříži si Dysmas vzpomene na jednoho muže, který žil na poušti. Místo pláště a tuniky nosil oděv z velbloudí kůže. Říká se, že se živil jen kobylkami. V očích měl oheň, když mluvil, i ptáci mu naslouchali. Dysmas se neodvážil k němu přiblížit. Jmenoval se Jan a jednou, když mluvil k zástupu, uprostřed kterého stál také Dysmas, ohlašoval příchod Spasitele, který bude odpouštět všechny hříchy. Dysmas tenkrát zatoužil po křtu, ke kterému Jan vybízel, ale pak si to rozmyslel. Proč křtít někoho, kdo za nic nestojí? Raději se vzdálil. Usadil se u brány nejbližšího města, aby se vyhnul svým společníkům. Když si chtěl odpočinout pod fíkovníkem, zaslechl hlas zvonečků, jak se pomalu blíží k hradbám města. Malomocní takto museli dávat signál, aby se ostatní mohli včas vzdálit. Pozoruje, jak se k němu ti ubožáci přibli24
žují, někteří bez končetin, s tvářemi znetvořenými. Bloudili od města k městu, žili z potravin, které jim soucitní lidé připravili za městskými branami a které našli v noci, kdy je nikdo nepotkal. Dysmas se cítil jako oni. Je také vyloučen ze společnosti „normálních“. Rozhodl se zůstat v blízkosti těch nešťastných lidí, a tak se vzdálit z dohledu římských vojáků a zlomyslných lidí. Zdržoval se ve větší vzdálenosti od skupiny malomocných, ale postupně se s nimi i přes tento odstup sbližoval. K jeho velkému překvapení dostal od nich večer trochu jídla, které vyžebrali. Dysmas už dřív poznal, že ti nejchudší a nejvíc opuštění jsou nejštědřejší, jako by ponížení vedlo k větší lásce. Na oplátku, když jídlo nebylo, i on přinesl svým novým přátelům to, co se mu podařilo ukrást. Dysmas se velmi sblížil s jedním starším mužem, který už neměl levou ruku, ale stále měl krásný usměvavý obličej. Odvážil se ho oslovit, a tak se stalo jejich dobrým zvykem, že spolu velmi dlouho rozmlouvali na vzdálenost několika metrů, každý opřený o kmen jednoho stromu. Muž se jmenoval Zeitan, což znamená „olivovník“. Měl velmi dobré židovské vzdělání a obchodoval se stany. Lepra, malomocenství, z něj udělala žebráka, ztratil práci, musel opustit ženu a děti, aby je uchránil před svou nemocí. Dysmase překvapilo, že v jeho srdci, tolik zkoušeném, nikdy nezahlédl hořkost. Zeitan se stále obracel k Bohu a u něj 25
nacházel veškerou útěchu, kterou potřeboval. V Dysmasovi poznal dobrého člověka, kterého život těžce poznamenal a začal ho vyučovat. Vyprávěl mu, jak Bůh od počátku vedl židovský národ, jak ho osvobodil od všech nepřátel, jak zůstal věrný svému slibu a nepřestal odpouštět svému lidu. Dysmas už předtím slyšel o naději ve vzkříšení. Věděl, že židé věří v život po smrti a žijí s nadějí ve věčné štěstí pro každého člověka. Až do této chvíle mu tato slova zněla prázdnotou, neviděl jejich realitu. Když ale poslouchal Zeitana, ucítil ve svém srdci živou naději. Poznal, že vzkříšení nebylo pro židy předmětem víry. Některé žalmy ukazují, jak moc se obávali smrti, konečného návratu v prach: „Jaký bude zisk z mé krve, když padnu do hrobu? Bude tě chválit prach, bude hlásat tvou věrnost?“ (Ž 29,10) Poznával, jak víra Izraele rostla a zbavovala se strachu, jak se píše ve druhé knize Makabejské: „Je radostné skonat lidskou rukou, když máme v Bohu jistou naději, že jím budeme znovu vzkříšeni.“ (2 Mak 7,14) Dysmas se zachvěl nad tajemstvím, které Bůh slíbil a které v sobě nese tolik krásy, velikosti a hloubky. Zeitan mu také vyprávěl o Mesiáši, na kterého židé netrpělivě čekají, který se stane Králem, zachrání Izrael a vytvoří nový národ. Dysmas se ho jednou zeptal, jak si vysvětluje své neštěstí: „Bůh tě potrestal?“ Avšak stařec k němu obrátil svou krásnou tvář: „Bůh nikdy netrestá takto.“ Jeden z našich otců, Job, napsal moudrá 26
slova: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Job 1,21) Dvacátý druhý žalm recitoval nejraději, líbila se mu lidská vášeň, s jakou byl napsán, a naděje, jíž vrcholí: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko jsi od mých proseb, od mého hlasitého nářku. Bože můj, volám ve dne – a neslyšíš, v noci – a nevšímáš si mě. Ty však trůníš ve svatyni, chloubo Izraele! V tebe doufali naši otcové, doufali a zachránils je. K tobě volali a byli vysvobozeni, v tebe doufali a nebyli zklamáni. Já však jsem červ a ne člověk, na pohanu lidem, na potupu chátře. Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují hlavou: ‚Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, ať ho zachrání má-li ho rád!‘ Ano, tys mě vyvedl z matčina lůna a dávals mi bezpečně spočinout na jejích ňadrech. Na tebe jsem byl odkázán od narození, od klína mé matky jsi ty mým Bohem. Nevzdaluj se ode mě, neboť jsem v tísni, buď blízko, vždyť nemám pomocníka. 27
Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, Uprostřed shromáždění budu tě chválit. ‚Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, slavte ho, všichni z Jakubova potomstva, boj se ho, celé Izraelovo plémě! Nezošklivil si ubožákovu bídu, nepohrdl jí, Neskryl před ním svou tvář, Vyslyšel ho, když k němu křičel.‘ Pro něj ho budu chválit ve velkém shromáždění, Své sliby splním před těmi, kdo ho ctí. Chudí se najedí do sytosti, Kdo hledají Hospodina, budou ho chválit: ‚Navěky ať žije vaše srdce?‘ Rozpomenou se, k Hospodinu se obrátí všechny končiny země, Před ním se skloní všechna lidská pokolení, Protože Hospodinu náleží vláda, On sám panuje nad národy.“ (Ž 22,1–12.23–29) „Bůh nás nikdy neopouští,“ dodával Zeitan. „V nebi odmění své věrné a nevěrné potrestá.“ „Na této zemi trpíme jen dočasně a často nespravedlivě,“ namítl Dysmas. „To je pravda,“ souhlasí jeho přítel, „myšlenky Boží nejsou myšlenkami našimi. My někdy špatně chápeme, proč Bůh dopouští tato utrpení. Přesto jsem vnitřně přesvědčen, že žádné utrpení není v očích Božích zbytečné. Bůh odpustil přátelům 28
Joba. Oni si to nezasloužili, ale právě kvůli utrpení toho, kdo za ně prosil, to učinil, když řekl Elífazovi Témanskému: ‚Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům, protože jste o mě nemluvili náležitě jako můj služebník Job. Vezměte tedy ze sebe sedm býčků a sedm beranů a jděte k mému služebníku Jobovi. Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Job ať se za vás modlí. Já ho přijmu milostivě a nepotrestám vás za vaše poblouznění, že jste o mě nemluvili náležitě jako můj služebník Job.‘ “ (Job 42,7–8) „Posílí tě to, když víš, že tvé utrpení pomůže ke spáse druhých?“ zeptal se Dysmas. Starý muž se pousmál, oči mu skoro šibalsky ožily: „Tobě ne, Dysmasi? Tobě ne?“ Dysmas nevěděl, co odpovědět. Věděl jen, že utrpení nemá rád. „Dává to mému utrpení smysl, naplňuje mě to nadějí.“ Kniha Izaiáše mimo jiné také vypráví o služebníku, který bude trpět: „Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben lidem. Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli. Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli 29
jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.“ (Iz 52,13 – 53,5) „To znamená, že skrze utrpení svého Mesiáše chce Bůh spasit svět?“ zeptal se Dysmas. „Pochopils dobře, synu.“ Dysmas sebou škubl. Slyšel dobře? Starý muž ho oslovil „synu“? Zaznělo to tak příjemně v jeho srdci, až zatajil dech, aby mohl na chvíli pozdržet tuto lahodnou chuť. „Až přijde Mesiáš,“ začal znovu Dysmas, „získá trůn bojem?“ „Nemyslím si. On bude mocnější než vládcové tohoto světa, mírnější, pokornější než beránek. V posvátných textech se říká: ‚Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná.‘ “ (Iz 42,1–4)
30
Přátelství mezi Dysmasem a Zeitanem se den ze dne prohlubovalo. Teď si zvykal na oslovení „synu“ a vždycky měl oči plné slz. Uplynuly dlouhé měsíce, nejkrásnější měsíce Dysmasova života, chvíle prozářené láskou mezi synem a otcem. Zeitan vyučoval Dysmase ve všem, co znal. Naučil ho dlouhým pasážím z žalmů, které sám rád recitoval v těžkých chvílích. Vždycky však mezi sebou udržovali odstup nejméně dva metry, nikdy se jeden druhého nedotkli. Přesto mezi nimi vzniklo pouto duchovní, nezničitelné. Starý muž zeslábl, lepra postupovala nemilosrdným rozkladem těla a znetvořila jeho kdysi krásnou tvář. Dysmas se chtěl několikrát přiblížit, aby ho podepřel, ale jeho přítel se rozhněval: „Jestli mě máš rád, nepřibližuj se. Nikdy bych si neodpustil, že jsem tě nakazil malomocenstvím.“ Dysmas se zlomeným srdcem poslechl a ustoupil. Poslední chvíle Zeitana byly pokojné. Ležel pod moruší, těžce dýchal, oči upíral k nebi. Dysmas seděl opodál a tiše plakal. Zeitan zvedl ruku: „Neplač, můj synu, vracím se do našeho nebeského domova, kam za mnou přijdeš i ty, budeš-li dodržovat Boží zákon, jak jsem tě učil.“ „Nechci tě opustit...“ „Jednou se sejdeme, jak Bůh slíbil.“ Zůstali mlčky spojeni myšlenkou, že se otcové a synové jednou a navždy sejdou. „Chtěl bych tě poprosit o jednu službu,“ pokračoval Zeitan. 31
„Všechno, co chceš,“ vyhrkl Dysmas. „Rád bych, abys za mě, až umřu, obětoval v Chrámu zvíře na odpuštění hříchů. Ale to zvíře musíš získat poctivě,“ dodal a Dysmas slíbil. „Děkuji, můj synu,“ vydechl jeho starý přítel a zavřel oči. Agonie netrvala příliš dlouho. Zeitan tiše zašeptal: „Konečně!“ A na tváři se mu objevil úsměv. Dysmas už se nebál nemoci starého muže. Postavil by se hladovému lvu, aby se mohl přiblížit k tomu, kdo ho oslovil „můj synu“. Lehce políbil starce na čelo a zašeptal: „Sbohem otče.“ Pochoval jediného člověka na světě, kterému na něm záleželo. Na odlehlém místě vykopal hrob a tam pohřbil jeho tělo. Hned potom začal hledat práci, aby mohl splnit svůj slib. Větve olivovníků se prohýbaly pod tíhou zralých plodů, bylo třeba začít sklízet. Majitelé olivových zahrad hledali sběrače a v tom Dysmas rozpoznal Zeitanovo znamení, jeho jméno je přece spojeno s olivami! Se zápalem se dal do práce, tloukl olivy dlouhou rákosovou holí. Na kolenou pak trpělivě sbíral jednu po druhé. Hospodář neměl tažné zvíře, které by zapřáhl do potahu, a tak pomáhal svými statnými pažemi točit mlýnkem na drcení oliv. Sklizeň skončila. Dysmas koupil za vydělané peníze ovci. Vybral tu nejtučnější, nechtěl si ponechat nejmenší částku své mzdy.
32
Ráno přišel před Chrám. Nečekal dlouho, když se brána skřípavě otevřela. Shrbený bezzubý muž vyslechl Dysmasovu žádost a přijal od něj ovečku. Levita, chrámový služebník ho ujistil, že vše zařídí a ovci nechal vpustit k ostatním zvířatům, určeným k obětování. Kněz nosil ve všední den prostý oděv: suknici, bílou tuniku třikrát ovinutou širokým pásem a kuželovitou čapku. Když vykonával bohoslužbu, byl oblečený do širokých kalhot a tuniky ušité z jednoho kusu látky přepásané vyšívaným páskem širokým čtyři palce a na hlavě měl turban. Tak byl také oblečený, když obětoval ovci za vykoupení Zeitana. Dysmas pocítil radost, jakou nikdy předtím nepoznal. Poprvé v životě splnil slib. Začal si sebe víc vážit. Díky Zeitanovi už nebyl tulákem, co nikam nepatří. Obětoval v Chrámu, vrátil se k vyznání Boha, získal svou víru a identitu. Šel zpět ke hrobu Zeitana, který ho miloval jako opravdový otec. Zůstal tam až do soumraku. Sotva slunce zapadlo za horizont a stíny zaplavily zemi, začal se chvět zimou. Uložil se, jak jen to nejpohodlněji šlo, hlavu opřel o plochý kámen, ale nedařilo se mu usnout. Meditoval pohledem na tmavě modrou oblohu, vycházející hvězdy, ale opojné vůně rozehřáté země a divokých rostlin ho naplňovaly smutkem. Říkal si, k čemu tato krása, když se nemá s kým o to všechno podělit. Tisíce drobných zvuků, které krášlí noc, ho neukonejšily. Naopak. Zdálo se mu, že je oddělený od všeho, co patří k tomuto světu v jeho nočním tichu. Cítil 33
se sám. V hlavě si promítal roky svého bloudění a samoty a cítil se tak opuštěně, i když byl u hrobu svého otce. To láska v něm probouzela netušený cit a nenaplněné touhy, které drsnost jeho života musela nutně otupit. Dysmas zakoušel radost z toho, že miloval a byl milován, poznal lásku otce a mohla se v něm probudit dosud nepoznaná jemnost duše. Ale sotva to poznal, hned to ztratil. Objevil nekonečné štěstí a všechno je pryč. Zůstal mu jen malý kopeček hlíny. Strávil několik dní u Zeitanova hrobu, ale pak se začal znovu toulat a krást. Stále myslel na Zeitana, ve vzpomínkách procházel to, co mu vyprávěl o Bohu, o víře, o Mesiášovi, který má přijít zachránit lidstvo. Někdy ho v srdci zahřály paprsky vzdálené radosti, které mu připomínaly tušené chvíle ve věčné blaženosti. Jindy se jeho srdce svíralo: „Toto zaslíbení neplatí pro mě. Jak by se Bůh mohl zabývat takovým nalezencem, který umí jen krást!“ Znovu ho zraňovala propast, která je mezi Boží vznešeností a jeho ubohostí. Bůh je ušlechtilý, on je nemožný. Jak by mohl pozemský červ dosáhnout nebe? Jak by se mohl zloděj přiblížit Bohu? Nedokázal vidět, že Bůh miluje ty, kdo mají zlomené srdce a jsou poníženi, že Mu jsou milejší než ti tak zvaní „spravedliví“, co mají pyšné srdce. Na poli se objevil roj kobylek. Dysmas myslel na Jana, který se jimi živil a žil na poušti. Došel se na místo, kde Jan kázal. Žena, která tu nabírala do džbánu vodu, mu řekla, že Jana uvěznili Ří34
mané, protože se odvážil vytknout špatné chování Herodovi, tetrarchovi, mocnému z nejmocnějších. Dysmas nevěděl, co si o tom má myslet. Byl Jan podvodník nebo pravý prorok? A jestli byl tím, za koho se prohlašoval, proč Bůh dovolil, aby ho zatkli? Což Bůh nechrání ty, kdo v Něho věří? Jednoho dne dorazil k branám města, kde obětoval ovečku za Zeitana. Vešel do chrámu a požádal o rozhovor s knězem. S horlivostí jeden kněz přišel, ale jakmile spatřil nuzáka, pohrdavě se otočil a odmítl se s Dysmasem bavit. Chtěl odejít, když v tom se k němu naklonil nějaký muž: „Jestli chceš, pomůžu ti, můj synu!“ Srdce se mu rozbušilo. Otočil se a pochopil tu podivnou naději. Neříkal Zeitan, že Bůh slíbil vzkříšení? Cítil se jako hlupák, když před sebou uviděl neznámého starce s šedivými vlasy. Nabídl se, že s ním rád pohovoří. Starý muž šel pomalu s rukou před sebou. Byl slepý. Představil se Dysmasovi. Dříve byl knězem, ale židovský Zákon vyžaduje absolutně zdravé kněze, bez jakékoliv tělesné vady. „Když jsem přišel o svůj zrak, sesadili mě. Můžu tě vyučovat, protože jsem v srdci a v duchu zůstal knězem.“ „Vím, že spravedliví budou vzkříšeni, ale jak se to stane? Kde je věčnost? Jaká je? A co mám udělat, abych se tam dostal?“ Dysmas neměl odvahu mluvit o své minulosti, ale kněz pochopil, že touží být očištěn, že touží po odpuštění.
35
Vysvětlil mu všechno, jak nejlépe dovedl, mluvil o vzkříšení ze smrti, o ráji, o království, které má nastolit Mesiáš. Dysmas s nadšením poslouchal. Kněz znovu připomínal důležitost Mojžíšova zákona, desatera přikázání. Zdůraznil, že u Boha je spravedlivý ten, kdo Zákon dodržuje, kdo má vnímavé srdce, miluje svého bližního jako sám sebe. Mluvil o blahodárném účinku modlitby, kdy se člověk otvírá vztahu s Bohem. Starý kněz mluvil dlouho a s trpělivostí odpovídal na jeho otázky. Když se pak loučili, zeptal se ho: „Rád bych věděl, jak se jmenuješ.“ „Zeitan.“ Dysmasovi se zatajil dech, cítil, že Zeitan, jeho starý přítel nad ním bdí, ano, byl si tím jistý. Vstoupil do Chrámu, do Božího domu, o kterém Zeitan mluvil s takovou úctou. Čekal, že tu najde lidi, jak se soustředěně modlí a rozjímají. Místo toho potkal hlučné davy, obchodníky, směnárníky a kupce, kteří se tu usadili a vůbec se Boha nebáli. Marně se pokoušel modlit. Po chvíli odešel.
36
