Archivy | Texty | Ukázky | Samarkand a jiné trhy, které jsem poznal
Samarkand a jiné trhy, které jsem poznal Wole Soyinka Nagíbu Mafúzovi Svět je tržiště… jorubská píseň „Jdeme Zlatou cestou do Samarkandu!“ James Elroy Flecker, Hassan I Trh je laskavý přístav pro duši toulavou či jen přemýšlivou. Každý stánek je svatyně i chrám, magická sluj pamětihodností. Jeskyní uliček spějeme, všichni lovci láce od pólu až k protinožcům, ničíme čas, vyvoláváme místa a ztracené příběhy. Kde Samarkand vpadá do Johannesburgu, trh po zatažení okenic mizí bez lítosti a beze stopy až do příštího převtělení. Trh je tam, kde londýnské Portobello kouzlí Caracas i Joruby, Katalánsko či Chorezm. Tvrdá měna sice střídá ruce, ale dá vám proplouvat kanály, kde se z výměnného obchodu daří senzacím. Na tržiště vpadá tlukot víry, Muezzinova modlitba poutá pozornost. Stranou stojící kostelní přístavek posvatným zpěvem vyráží do boje s ručními zvonky. Dervíši v bílém v tranzu na křižovatce uličky kořenné a textilní víří a nemyslí na chabé šarlatové řady, vlní se a nemyslí ani na svět. Protivahou vesmírných duchů jsou kouzelné zvony – Jiní dervíši Hare Krišna se jemně étericky vinou kolem stánků s palivovým dřívím v bludišti lagoského předměstí, budhistické mantry? Že přijdou na řadu, čekají jorubští bůžkové se zvony boha železa Oguna a bubny Sanga hromovládce. S křídou od bohyně řeky Nigeru Oji a korálových žínek hledí zapůčit si místo. Zvedá se hlas předků, dřevěné masky, hledí z pavučin, indigové postavy rozkládají rohože, aby vzývali posvátné. To jsou ty trhy, které znám, tibetské duše na pouti k svatostánkům, v srdci země Dogonů, Baulů a Zuluů. Letáky o spáse pro nevědomé bosé evangelisty každé víry ladí na pusté okamžiky prázdné duše. Nechte všechny, ať se přou. Ať statisíce květů rozvoní cizokrajné kadidlo a milion hvězd parfémuje nebe, dokud se dětský křik Pravdy nerozezvučí na tržišti srdce a bojující víry se smířlivě nespojí v jedinou obrovitost Bytí.
Obchod a svatá místa, svatí a prodavači vždy žili jako průvodci duše a pečovali o tělesné i duchovní potřeby, chléb a hostii, víno i svěcenou vodu, kázání, talismany i růžence, posvěcený váček s prstí či o magické mantry, zámky a přívěšky s vymalovanými mystiky, relikviáři i turistickými suvenýry, u léčivého pramene, u místa zjevení světilo se souměrně poutnické obchodování. Tu a tam však člověk prudce vyrazí vpřed. Vzpomínáte si na knížete míru, který zešílel v synagoze změněné v tržnici? Jak jazykem i bičem napadal viníky? Při zpětném pohledu byl ten výpad laskavý. Závidím dávným lichvářům mzdu za jejich hřích. Menší znesvěcení naší doby je nezahalená tvář, obnažený kotník, dárek na památku, chuť či pomyšlení na c i z í poskvrnu. Čistotu ponurého žence krmí bodnutím, ne symbolickým švihnutím. Propichují srdce, ale duše uvnitř se nedotknou. Jdi k bůžkovi a buď moudrý. Ifa, bůh věštby, se vyhýbá jazyku, který vylučuje, odkrývá cesty k vědění, pravdě a božství. Člověk je neúnavný hledač. Ifa praví: Co je po šestce, přesahuje meze sedmičky. Numerologie nemá žádné konečné obřady. Kdo to umí, ať počítá problémy ve slunečním paprsku nebo zváží rozsah zármutku od hlasu ke hlasu v domě obětovaných. Jdi k bůžkovi. Že střeží bránu konečného, netvrdí nikdo než blázen. II Teď proklouzneme skrytou stezkou mezi stánky. Opona se rozvírá. Uvnitř není zboží nikdy vystaveno, nikdo je neprohlíží a ono leží a čeká na zákazníky, kteří znají tajné mapy každého tržiště. Výpary se derou ven a pak odhalují mysl extázi, neznámé ve starém Samarkandu. Tito hledači také ovládají nezmapované trasy na vnější trhy světa, rozplývají se ve slunečních skvrnách, lapených do bodlin jejich očí, a znovu nabývají celostnosti, jen oni vědí kde. Vševládnoucí jsou zkumavky a jehly. Svátostí je tyglík, jenž hostí touhy, když se zapalují dočasná kamna. Nebo vstupte tam, kde lesk otlučené mosazi ustupuje třpytu dosud fungující pušky. Nebo o rameno opřený dávkovač se smrtonosným kuželem na konci a olej zahalí krycí žertování jež dláždí nejkratší cestu do pekla. Přitom si však lze vybrat, kam umístit peklo. Pod širým nebem Dante oddává Fajjída na starobylých podstavcích, zhnědlých věkem, na stránkách dosud nerozřezaných, jako by se mělo zakrýt rouhání o posmrtném životě, jak si jej vysnili básníci a blázni, moralisté a milenci. Bez času je usínající panna, jen její mládí trvá A vy jste ten putující princ,
jemuž se otvírají její stehna k jemnému znásilnění. A Samarkand? Ach Samarkand! Nemohu se procházet po tržištích, ale bojím se Samarkand znovu uvidět. A přece toužím spatřit, jak výměna splynula se změnou, spatřit, zda husy bez věku na tetovaných trepkách v Utopii – lumpenproletariát, porodní báby nového zrodu bytí, jež pojmenovaly dědice světa, se posléze proměnily v princezny a vládce země zaslíbené. Takoví jsou chabí strašáci pro mé trhovkyně v Akkře, Abidžanu, Huambu, Káhiře, Ibadanu, macaté milenky vzpurného jízdného trhů. Královny slavností, divadla, soudních sporů a jeslí. Ale počkejte! Povolávám svědky proti zaujatému pokřiku: Randy Weston, Oscar Peterson, poslyšte, jak oslavují nigerijské tržiště se zběsilými klávesami a ohnivým větrem! Kartáče cizinců marně vtírají oleje na barvení, aby ulovily duhovou škálu tržiště, nesou zátěž lidské vřavy a pach života. (Právě tam jsem namaloval Mafúze, jeho duši sladěnou s kněžími a podomními obchodníky.) Tolik o starých časech. Dnes struny oněměly. Tržištní dědici Samarkandu na těchto kontinentech Upadli do suchých žalozpěvů, Propadli tichému nářku pod hroutícími se došky. Dnes zabít se může ukázat moc doslovné na trhu, kde si nadšenci vykračují, aby utržili od pánů neviděného ráje. III Ó Samarkande. Pamatuješ si Samarkand? Byla to ona doba Utopie podle textu. Dychtivě jsme se tlačili za příslibem legendy. Našli jsme slaměnou maškarádu, konečnou stanici lží Strany, nelidskou trpělivost, která začala v moskevských ulicích a vinula se opatřeními a byrokracií, aby stagnovala ve Fleckerově zemi snů. Už se neopěvovalo zboží na trhu. Květy, jež jsme hledali na rolnických tvářích, byly uloženy v pokladech vržených proti hlubokým klenutým skladům – hlízám, hruškám, tmavofialovým lilkům, těžkopádným hlávkám zelí a hubenému koření. Osud – stranická nomenklatura a dači u moře. Lesk, po kterém jsme pátrali na jejich kůži, byl zamčený v rajčatech rovnou z malířských pláten, v melounových koulích jako v nově objevených světech. Do našich zvídavých nosů prudce praštilo vzácné exotické ovoce, vysmívalo se ztuhlým úředním průvodcům, zavátým z jiných dob a míst. Kladli jsme přece otázky, ale dostávali odpovědi podle textu. Radost uprchla z tváří věčných žen. Řadily se na okraji trhu, mlčely, zimní haluze, černé stíny rámované do hadrů, vytahaná zelenina, vytahané ponožky a šály – přebytek podle předpisů, na který se podle chuti mohly vrhnout za těch pár kopějek, kterým by říkaly vlastní.
Trh! A žádné lidské zvuky? Dali jsme sbohem Samarkandu. Jeli jsme s nimi vlakem, který vlekl jejich nezvěstný pláč do skrytých skladů Moskvy. Z pánve do pece, z beznadějné malomyslnosti do rozbouřených rybníků zvaných zákon tržních sil, který ze žáby v bahně dělá zbojníka. Děsím se království mafie, v němž je Samarkand jen dalším krotkým protektorátem a přece se skví jako konzumentův ráj, kde člověk baží po těch ucouraných rukách mrtvé Utopie. Zboží patřilo jim – tak vyráběly a prodávaly volný čas a v něm pletly šály a předly tkanice, které se řežou jako groteskní sny. Každá nabídka byla útěkem před dřinou, prohnanou hodinkou vzdorující lži a předpisu vnucujícímu přizpůsobení. A v nejhorším elixírem úniku, nuznou mzdou. Zavrhuji ty dvojí padělky – mzdy za zboží z montážních hal – podprsenky, sklenice majonézy, třmeny, potažené příbory, plenky, spodní prádlo, tyče na záclony, holicí krém, deodoranty, turistické zboží, stále opakované bábušky… Kde poklesne výměna a volno se dělí do přesčasů, ze mzdy a zboží je od zdroje devalvovaná měna. Ó Samarkande, musí se tvoji dělníci projevovat i jako kupci? Oslovovat neznámé, pendlovat se zbožím z druhé ruky, Aby doma nebyl hlad! Samarkande, k jaké láci ses to dopracoval! Za tohles prodal Utopii? Zaplatí Černobyl vědcům bez platů obohaceným uranem, aby vyřešil platební neschopnost státu? Či snad – dá-li Alláh – vždy přece držela duše s prodejem. Ale Samarkand potká něco jiného, druhá tvář onoho zkaleného ráje, v němž šťáva pro husu nebyla pro husáka. Dáváme sbohem kulakovi, kompradorovi, buržoaznímu úchylkáři, revizionoistickému, kapitalistickému psovi falešného vědomí a s ním spojeným náběhům do gulagů, jež maskovaly v každém domově tichého hosta. Ten hluk soudného dne se utišil. Noví hrdinové revoluce zdraví pomazaný text, nyní zjednodušený, a ten zní: svatý nebo nečistý. Šíří se posvátné zákazy. Jako bazáry v Bejrútu, Alžíru či Teheránu, budou mít na skladě objednávku, „satanskou“ hudbu, plakát, bajku na gobelínu, katalog knih, secondhandové zboží, výtisk Pohádek 1001 noci s oslíma ušima, básnický pamflet – na důkaz, že kupec má násilnický pas do ráje? IV Bazáry se mohou ukázat ve své nahotě, ve strachu Stočili kouzelný koberec tam, kam nedohlédneš. Mohou být na stráži noví komisaři, poslové mezi laiky a bohy. To naškrabané slovo, které projde cenzurou, zní zabij. Zabij ty, co jsou bez závoje, neboť slovo je pod závojem pro všechny, až na těch pár pomazaných, bandiitů božstev. Dělají svatým čepel, z níž dosud kape od posledního džihádu. Razí si cestu starcovým hrdlem, ale pohybující se prst píše … i když kandahárský inkoust
zkrvavěl. Dědic starých dynastií literatury… Chorezm, Alexandria, Timbuktu … se plazí ve špíně a prachu v průchodu. Není to žádný cizák. Jen jeho kořeny rostou hlouběji na tržišti, žádné oko nebloudilo blíže domovu. On je tím pevným bodem v kavárně tržiště, usrkává ze slazených mátových hrnků zapomíná na zatrpklého, kterého obslouží ten ve stínu, hrdý číšník, mladík, živený sny o sarabandách hurisek, panen s očima srny, vína a sladkostí v posmrtném životě – jenže do tohoto ráje je klíčem – nůž, který bodá. Je na čase zvednout krovy, zpívat o prvopočáteční posvátnosti člověka mimo sprostou politiku, mimo ubohost rasy a víry, je čas vydědit národovectví a biskupství, prohlašujeme, že tento dvounohý hledající dědic kosmického odkazu, který z lásky k bohu zabíjí lásku i boha, který ve jménu boha boha opouští beze jména. Tržiště nenávisti se čtvrtí na zbožném jazyku, ale tento stařec znal a dokonce se denně scházel s přetřásanými nářky, falešnými válkami o zboží, mátový čaj a pomluvy. Milá práce: vidět a psát kroniku. Podílí se na snech samarkandu spolu s obchodujícími a obchodovanými, s těmi, kdo hřeší, i s těmi, proti nimž se hřeší, s nevěřícími a těmi, kdo si jsou rájem jistí – sen, který nikdy nekončí, záblesk, který dosud ustupuje, tou třpytivou Zlatou cestou do Samarkandu. V Oceán se s mořem setkává na tržišti a do jeho polic řeky nanášejí smetí, naplavený poklad pro ty, kdo pročesávají pobřeží. Oblouk duhy se na tržišti zakulacuje tam, kde se sjednocují rozptýlené kmeny rušného světa mezi umlčenými čepelemi mečů a oštěpy, starobylými mušketami a otrávenými hroty. Jako strážci toho ztraceného báječného vydání, naplněného ztracenou moudostí, ztracenými myšlenkovými pochody, prostor snů zůstává neporušen, rovnostářský na tržišti, i když se znesvěcení plíží v kněžském hávu kolem soudců, jednookých rozhodčích. Ale teď se dělíme o zvláštní a zázračné a rádi hloubáme o původu. Nám lidem , výtvorům ze slonoviny, kůže a bylin, aromatického dřeva, prosátý pudr zaručil ochranu před starými i novými nemocemi, temná tajemství v hliněných džbánech, masti na krásu, nápoje lásky, ztracené drahokamy světa a mnohem víc s falešným třpytem, falešnou patinou – jakož i s falešnou zbožností vyžadují uctívání. A přece na tržišti je jejich patinou mír. Přestože nevinnost bývá někdy ztracena nebo pašována, podílíme se o bohy vzdálených zemí, dávných dob, o múzu trhu, na jejíž příkaz nože putují do pochvy a střelecké plány jsou většinou zmařeny nebo umlčeny.
Vy, kdo jste slyšeli vlny oceánu nebo pláč mrtvých námořníků z vybělené němoty ulit a lastur, učte se také jiné zvuky pod zbožím na trhu a smlouvajícími hlasy – písně sirén z korálových perel, nářek dítěte z kůry stromu při iniciaci, knězovu liturgii s růžencem ze santálového dřeva náčelníkovo vytí, když sviští koňský ohon a rákoska s korálky. Starými matracemi prosakují žalozpěvy pozůstalých, okrem poskvrněná starožitnost nebo vybledlá fotka – rámeček ze zašlého stříbra bude doma záhy u cizincovy tváře v cizí domácnosti. A tak strkáme do cizinců, kteří se stávají hosty a příbuznými – Trh je takovým místem pro setkání. Svět je tržiště, zpívá se v písni. Až se trh bude zavírat v šerosvitu, naše nohy půjdou po cestě domů, až se oči zavřou navždy, příští tržní den indigový dav všech bůžků počká a za ruku odvedou každého hledajícího do té poslední svatyně přes oblouk stínů. Jednou v den trhu v Káhiře netriumfovala pašující ruka fanatika. Pohybující se prst píše, a když naps… duch přežije, aby opěvoval cestu po Zlaté cestě, kde sny Samarkandu přetrvají zítřejší den trhu.
Přeložil Vladimír Klíma
