Náboženský život města Těšína v raném novověku

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra historie

Veronika CHMELAŘOVÁ

Náboženský život města Těšína v raném novověku

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Martin ELBEL, Ph.D.

Obor: Historie

Olomouc 2012

Diplomová práce vznikla s podporou grantu SGS c. FF_2011_080 Konformita a konflikt v kultuře raného novověku. Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně na základě citovaných pramenů a literatury. V Olomouci dne 14. května 2012. Veronika Chmelařová

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce Martinu Elbelovi, Ph.D., za jeho cenné rady, podněty a pokyny, které mi umožnily práci vytvořit i za jeho trpělivost, s níž vedl mé badatelské úsilí. Poděkování náleží dále také Davidu Pindurovi, PhDr., za laskavé zprostředkování odborných materiálů, mnohé konzultace a za přínosné podněty, jež inspirovaly mé bádání. S díky se obracím rovněž na vstřícné pracovníky Zemského archivu v Opavě, Moravského zemského archivu v Brně, Archiwum Państwowego w Katowicach, Oddziału w Cieszynie, Książnicy Cieszyńskiej w Cieszynie, Biblioteki

i Archiwum im. Tschammera Parafii

ewangelicko-augsburskiej w Cieszynie a Archiwum Archidiecezjalnego we Wrocławiu. V neposlední řadě patří poděkování mým blízkým, za jejich trpělivost a podporu, kterou mi po celou dobu poskytovali.

OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................................................... 1 1

MĚSTO TĚŠÍN V HISTORICKÉM PŘEHLEDU ............................................................................................... 9 1.1 1.2 1.3 1.4

2

TĚŠÍNSKÉ SPRÁVNÍ AUTORITY POD NÁBOŽENSKÝM TLAKEM ................................................................ 30 2.1 2.2 2.3

3

SITUACE DO ROKU 1709 A ZALOŽENÍ EVANGELICKÉHO JEŽÍŠOVA KOSTELA ............................................................... 59 OBYVATELÉ, NIKOLIV PLNOPRÁVNÍ MĚŠŤANÉ ..................................................................................................... 63 SHRNUTÍ .................................................................................................................................................... 70

PRIVÁTNÍ SVĚT MEZI DVĚMA KONFESEMI ............................................................................................. 72 5.1 5.2 5.3 5.4 5.5

6

TĚŠÍNŠTÍ „HANDELSLEUTE“ ............................................................................................................................ 44 ZLOMOVÁ 70. LÉTA...................................................................................................................................... 46 MĚSTO KATOLICKÝCH OBCHODNÍKŮ? ............................................................................................................... 51 SHRNUTÍ .................................................................................................................................................... 56

NEKATOLÍCI TĚŠÍNSKÝMI MĚŠŤANY ...................................................................................................... 58 4.1 4.2 4.3

5

TĚŠÍNSKÝ MAGISTRÁT A MĚSTŠTÍ ÚŘEDNÍCI ........................................................................................................ 30 TĚŠÍNSKÁ KOMORA....................................................................................................................................... 36 SHRNUTÍ .................................................................................................................................................... 41

VÍRA VS. HOSPODÁŘSTVÍ ...................................................................................................................... 43 3.1 3.2 3.3 3.4

4

SPRÁVNÍ, HOSPODÁŘSKÁ A DEMOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA TĚŠÍNA ...................................................................... 9 TĚŠÍN ZA VLÁDY PIASTOVCŮ ........................................................................................................................... 13 TĚŠÍN V RUKOU HABSBURKŮ .......................................................................................................................... 18 RANĚ NOVOVĚKÝ EPILOG - TĚŠÍN ZA VLÁDY LOTRINSKÉ DYNASTIE ........................................................................... 25

PRÁVO NA VÍRU ........................................................................................................................................... 73 ČÍST ČI NEČÍST? ........................................................................................................................................... 82 RODINNÝ ŽIVOT NA KONFESIJNÍ HRANICI ........................................................................................................... 86 EXKURZ – PRIVÁTNÍ SVĚT VE SVĚTLE MATRIČNÍCH ZÁZNAMŮ ................................................................................. 98 SHRNUTÍ .................................................................................................................................................. 100

KONFLIKTNÍ SOUŽITÍ ........................................................................................................................... 103 6.1 6.2

OD AUTORIT K SOUSEDOVI ........................................................................................................................... 103 SHRNUTÍ .................................................................................................................................................. 116

ZÁVĚR .......................................................................................................................................................... 118 PRAMENY A LITERATURA ............................................................................................................................. 124 RESUME ....................................................................................................................................................... 131 ANOTACE ..................................................................................................................................................... 133

Úvod Historické město Těšín, jež je dnes rozděleno tokem řeky Olše na dvě samostatná sídla náležející na jedné straně České republice, na straně druhé Polsku, představovalo v minulosti významné urbánní centrum slezského Těšínského knížectví. Za svůj význam vděčilo řadě vnějších i vnitřních faktorů. Přitažlivá síla jeho statutu rezidenčního sídla, stejně jako jeho poloha na „hranici“, ať již geografické, jazykové či náboženské, přispívala k rozvoji zdejší komunity, její variabilitě i nemalé bouřlivosti jejího vývoje. V raně novověkém období se tento fakt projevoval zejména v náboženské sféře. Podobně jako v řadě jiných slezských sídel dominovalo v Těšíně již od první poloviny 16. století učení německé reformace. Ve víru konfesionalizačních tlaků a proměn konfesijní orientace vládnoucích elit se však situace ve městě transformovala. Rekatolizační kroky usilující o unifikaci víry a naplnění myšlenek katolické reformy znamenaly na jedné straně zavedení řady nových pravidel, postupů a pevných stanovisek církevních i světských institucí, na straně druhé však přinášely ostrou náboženskou konfrontaci, jež do konfesijně různorodé společnosti Těšína vnášela nové podněty, otázky a společenské tlaky. Jeden ze stěžejních problémů představoval samotný fakt konfesijního soužití, jehož podoba a aktuálnost se proměňovala zároveň s proměnami dějů a celkové náboženské situace těšínské společnosti. Dobové přirovnání „být zatvrzelý jako luterán na Těšínsku“ dokreslovalo do jisté míry fakt protestantské houževnatosti, s níž evangelíci odolávali katolickým snahám a díky které zůstávali jedním z platných článků těšínské komunity. Platilo to zejména po roce 1709, kdy došlo na základě císařského exekučního recesu k vybudování protestantského milostivého kostela na jednom z těšínských předměstí a „legální“ přítomnost evangelických věřících ve městě vířila zdejší relativně ustálenou náboženskou situaci. Koexistence příslušníků odlišných konfesí a definování charakteru jejich vzájemných vztahů bylo opět aktualizováno a určovalo do značné míry nejen náboženský život těšínských obyvatel. Otázkami, jež fakt konfesijního soužití přinášel, se zabývá předkládaná práce. Pokusí se pohlédnout na problematiku koexistence příslušníků odlišných vyznání nejen skrze jejich vztah s oficiálními církevními a světskými úřady, ale zaměří svou pozornost především na poměry mezi běžnými obyvateli a na vliv, který měla konfesijní otázka na jejich život. Cílem studie je postihnout realitu konfesijního soužití, ráz vztahů, jež mezi příslušníky odlišných konfesí panovaly, jejich vzájemné vymezování i možnosti věřících odlišného vyznání 1

existovat ve společnosti, jež měla být konfesijně jednotná a postupně se také jednotě stále více přibližovala. Pokusí se odkrýt, které sféry života těšínských obyvatel konfesijní problematika zasahovala, do jaké míry je ovlivňovala i jak motivovala jednání obyvatel. V neposlední řadě přinese na základě rozboru uvedených témat zamyšlení nad otázkou tolerance a předpoklady jejího formování v konfesijně různorodé společnosti. Všechny uvedené problémy je možné sledovat v kontextu konfesionalizačního konceptu, jenž byl v 50. letech minulého století formulován německým historikem Ernstem Walterem Zeedenem jako jeden ze základních procesů utvářejících raně novověkou společnost.1 Podle Zeedena bylo možné děje nastolené reformací charakterizovat nikoliv jako kontrast „reformace-protireformace“, ale naopak jako proces tzv. „budování konfesí“, jehož nosnou myšlenkou byla idea souběžného formování moderních konfesních církví. Jeho zaměření na církevní historii rozšířili v následujících letech Wolfgang Reinhard a zejména Heinz Schilling, kteří proces konfesionalizace vztáhli na celou společnost a sféry její politické a sociální existence.2 Jeho součástí se tak stalo nejen utváření konfesních církví a států s primární rolí církevních a světských institucí, ale také postupná modernizace a sociální disciplinace společnosti.3 V současnosti koncept dlouhodobě čelí spíše kritickým názorům, které poukazují na přehnaný důraz na roli víry v konceptu a jeho spojitost s modernizací, revidují jeho periodizaci, stejně jako sestupnou tendenci jeho postupu a důraz na určující úlohu církve a státu.4 Budoucnost historiografického bádání na konfesionalizačním poli je proto viděna v mikrohistorickém výzkumu, studiu každodennosti a kultury, které by pomohlo odkrýt vliv procesu konfesionalizace na život běžných obyvatel a na jejich roli v něm.5 Promítá se zde 1

Zásadní myšlenky E. W. Zeeden shrnul v několika studiích. Blíže ZEEDEN, Ernst Walter: Grundlagen und Wege der Konfessionsbildung im Zeitalter der Glaubenskämpfe. In: Historische Zeitschrift, 185, 1958, s. 249 299; TÝŽ: Die Entstehung der Konfessionen: Grundlagen und Formen der Konfessionsbildung im Zeitalter der Glaubenskämpfe. München 1965; TÝŽ: Konfessionsbildung. Studien zur Reformation, Gegenreformation und katholischen Reform. Stuttgart 1985. 2 Výsledky své práce oba historikové publikovali v několika zásadních studiích. REINHARD, Wolfgang: Konfession und Konfessionalisierung in Europa. In: TÝŽ (Hg.): Bekenntnis und Geschichte. Die Confessio Augustana im historischen Zusammenhang. München 1981, s. 165‒189; SCHILLING, Heinz: Die Konfessionalisierung im Reich. Religiöser und gesellschaftlicher Wandel in Deutschland zwischen 1555 und 1620. In: Historische Zeitschrift, 246, 1988, s. 1‒45; REINHARD, Wolfgang ‒ SCHILLING, Heinz (Hgg.): Die katholische Konfessionalisierung. Wissenschaftliches Symposion der Gesellschaft zur Herausgabe des Corpus Catholicorum und des Vereins für Reformationsgeschichte. Gütersloh 1995. 3 VAN DÜLMEN, Richard: Kultura a každodenní život v raném novověku (16. -18. století). III. Náboženství, magie, osvícenství. Praha 2006, s. 108. 4 K revizi konceptu konfesionalizace blíže LOTZ-HEUMANN, Ute: The concept of „confessionalisation“: A historiographical Paradigm in Dispute (dále jen The concept of „confessionalisation“). In: Memoria y Civilizacion, 4, 2001, s. 93‒114. 5 LOTZ-HEUMANN: The concept of „confessionalisation“, s. 114.

2

přístup historické antropologie, jež svým soustředěním na jedince, jeho jednání a pocity umožňuje provedení historické analýzy „zdola“ a „zevnitř“ a nabízí tak pohled na skutečně stěžejní objekt dějin – samotného člověka. Ten „je víc než jen objektem dějin, anonymní a pasivní obětí předem daných procesů disciplinace a modernizace“.6 Konfesionalizační koncept se díky tomu stal inspirací řady výzkumů včetně těch orientovaných na problematiku konfesijního soužití.7 Zejména nedávné studie usilovaly o přiblížení podoby této koexistence, ať již definováním konfesijních „hranic“ zasahujících různé sféry života8 či hledáním společenského podhoubí pro utváření tolerantního soužití příslušníků odlišného vyznání.9 Tyto principy bude následovat také předkládaná studie, jež se pokusí zachytit problém „konfliktního“ soužití na konfesijní hranici na příkladu těšínské společnosti. V porovnání s předcházejícími studiemi, jež svou pozornost zaměřovaly primárně na německá říšská města, nabízí Těšín do jisté míry odlišné možnosti výzkumu, jež jsou dány nejen jeho správním a ekonomickým postavením, ale též faktem, že se jednalo o slezské město nacházející se v oblasti řady náboženských specifik.10 Interpretační potenciál studia městské společnosti však zůstává v mnoha ohledech stejný. Jaroslav Miller ve své nedávné studii uvedl, že na městskou pospolitost je možné pohlížet jako na „uzavřenou společnost“, jejímž základním rysem je vědomí jednoty, nadřazenosti kolektivu nad individualitou a z něj vyplývající protekcionismus a intervencionismus komunity.11 Transformace, jež probíhaly ve správní, ekonomické a náboženské sféře života měst v raném novověku, díky tomu vyvolávaly snahu o asimilování či eliminování prvků narušujících funkčnost a jednolitost městské společnosti.12 Jednotlivá města a tedy i městské společnosti se však nacházely 6

VAN DÜLMEN, Richard:

Historická antropologie. Praha 2002, s. 40. Ke starším studiím zabývajícím se konfesijní problematikou a vymezujícím se kriticky vůči konfesionalizačním konceptu se řadí práce DIETZ, Burkhard - EHRENPREIS, Stefan: Drei Konfessionen in einer Region. Beiträge zur Geschichte der Konfessionalisierung im Herzogtum Berg vom 16. bis zum 18. Jahrhundert. Köln 1999; WARMBRUNN, Paul: Zwei Konfessionen in einer Stadt. Das Zusammenleben von Katholiken und Protestanten in den paritätischen Reichstädten Augsburg, Biberach, Ravensburg und Dinkelsbühl von 1548 bis 1648. Wiesbaden 1983. 8 FRANÇOIS, Etienne: Die unsichtbare Grenze. Protestanten und Katholiken in Augsburg 1648-1806. Sigmaringen 1991. 9 KAPLAN, Benjamin: Divided by faith. Religious Conflict and the Practice of Toleration in Early Modern Europe. London 2007. 10 O situaci ve Slezsku v souvislosti s konfesionalizačním procesem blíže DEVENTER, Jörg: Gegenreformation in Schlesien. Die habsburgische Rekatholisierungspolitik in Glogau und Schweidnitz (1526-1707). Köln u.a. 2003; TÝŽ: Konfessionelle Formierungsprozesse im frühneuzeitlichen Ostmitteleuropa. Leipzig 2006. 11 MILLER, Jaroslav: Uzavřená společnost a její nepřátelé. Město středovýchodní Evropy (1500 – 1700) (dále jen Uzavřená společnost). Praha 2006, s. 12. 12 Reformací aktualizovaná náboženská otázka nabízela patrně nejvýraznější konfrontaci svým bezprostředním narušením a diverzifikací městské pospolitosti. Miller hovoří o trojí podobě třecích ploch, jejichž vznik byl podnícen právě reformačním hnutím. Z formálního hlediska mohlo docházet ke konfliktům mezi běžným obyvatelstvem a politickými elitami města, ať už v případě prosazování či potírání odlišných konfesí. Stejný 7

3

v rozdílném postavení a nabízely často odlišné podmínky života. Proces vyrovnávání se se změnami a impulsy, jež raně novověký vývoj přinášel, měl z tohoto důvodu v každém městě své specifické rysy, stejně jako reakce zdejších komunit. Je také otázkou, jaký byl poměr mezi vnitřní a vnější iniciativou v konání městské společnosti, stejně jako nakolik převládal „státní“ zájem nad zájmy dané komunity. Probíhající děje tudíž nelze plně generalizovat, faktem však zůstává, že městská pospolitost představovala na jedné straně specifickou společnost řízenou vlastními vnitřními pravidly a zájmy, na straně druhé zůstávala mikrokosmem, v němž se odrážel vývoj okolního dění. Za takovou je možné považovat také těšínskou společnost, jež však v dosavadním bádání figurovala spíše okrajově. Díky úzké provázanosti vývoje Těšína, piastovského rodu a zbývajících částí knížectví se historiografická pozornost k městu obracela nejčastěji v souvislosti s historickými studiemi soustředěnými na Těšínské knížectví jako celek. Odborný zájem vrcholil ve druhé polovině 19. století, kdy se objevilo několik monografií usilujících o souhrnný výklad dějin knížectví, jednalo se však na dlouhou dobu o poslední studie podobného charakteru.13 V následujícím období se historiografická produkce spojila především s regionálními periodiky, jež dávala prostor spíše drobnějšímu zkoumání specifických témat a údobí. Mezeru v odborném bádání se snažil odstranit výzkum po roce 1989, kdy byly sepsány drobné přehledové studie několika slezských historiků.14 Renesanci zájmu však problematika těšínských dějin zažívá především v současné době, o čemž svědčí řada sborníků a monografií vydaných v uplynulých pěti letech a věnovaných především raně novověké epoše.15 Ve zmíněných pracích hrály dějiny Těšína spíše sekundární roli. Město samotné se centrálním bodem bádání stávalo sporadicky, byť snaha o zachycení jeho historie měla své počátky již v první polovině 19. století. Kronika města sepsaná purkmistrem Aloysem Kaufmannem na počátku dvacátých let představovala na dlouhou dobu nepřekonanou

charakter si udržovaly vnější zásahy panovníka, vrchnosti či katolické církve. Specifickou pak zůstávala vnitřní diferenciace běžné městské komunity, jež byla konfrontována nejen volbou a přítomností nových vyznání, ale také již zmíněným postojem politických a náboženských autorit. Tamtéž, s. 198-200. 13 K prvním významným syntézám těšínských dějin patří práce BIERMANN, Gottlieb: Geschichte des Herzogtums Teschen. Teschen 1863. Na ni navázala práce SLÁMA, František: Dějiny Těšínska. Praha 1889. Výběrový charakter měla studie PRASEK, Vincenc: Dějiny knížectví Těšínského až do roku 1433. Opava 1894. 14 BORÁK, Mečislav – GAWRECKI, Dan (edd.): Nástin dějin Těšínska. Praha – Ostrava 1992. Dějinami oblasti se stručně zabývá také první z dílů vlastivědné série JANOTKA, Miroslav (ed.): Těšínsko. Díl 1. Ostrava 1997. 15 Za zmínku stojí především práce českých odborníků zaměřené na problematiku středověkých a raně novověkých dějin Těšínska i samotného Slezska – KORBELÁŘOVÁ, Irena – ŽÁČEK, Rudolf: Těšínsko – země Koruny české. Ducatus Tessinensis – terra Coronae Regni Bohemiae. Český Těšín 2008; JEŽ, Radim – PINDUR, David (edd.): Těšínsko v proměnách staletí. Český Těšín 2010.

4

sumarizaci těšínských dějin.16 Její součástí byly cenné edice pramenů urbánní provenience, z nichž část se do dnešní doby nedochovala, což ještě více zvyšuje význam Kaufmannova díla. Na ediční snahy částečně navázal ve druhé polovině 19. století svou badatelskou iniciativou těšínský profesor Karel Radda, jenž svou pozornost soustřeďoval nejčastěji na náboženské aspekty raně novověkých dějin města.17 Jeho práce věnovaná Těšínu měla podobně jako studie dalších dobových autorů výběrový charakter. Díla vznikající v dané době sledovala v prvé řadě vývoj lokálních historicky významných míst a jejich proměn pod vlivem obecného historického vývoje města, aniž by podávala ucelený pohled na jeho dějiny.18 Vlastivědný charakter historických studií pak zůstával patrný i v prvních novodobých syntézách městských dějin.19 Výrazné obohacení těšínské historiografie tak přináší zejména současný zájem historické obce o dějiny slezského města, jehož výsledkem jsou jednak hojné ediční aktivity, jednak rozsáhlá odborná pojednání o historii Těšína.20 Předcházející řádky naznačily, že raně novověké náboženské dějiny města představovaly v historiografickém bádání specifickou, z dlouhodobého hlediska však spíše sporadicky frekventovanou oblast, jež byla mnohdy zahrnuta do studií věnovaných obecným dějinám města. Vlastního prostoru se náboženská stránka těšínské historie dočkávala méně a město v těchto souvislostech zprvu figurovalo především jako součást prací zaměřených na celé knížectví. Ty svůj zájem orientovaly nejčastěji na přiblížení reformačního dění a následný průběh rekatolizace v 17. století. Základy výzkumu byly položeny opět v 19. století, v němž vedle přehledových děl o historii těšínského protestantismu vzniklo několik výběrových studií náboženských dějin, jež částečně zachycovaly rovněž situaci v samotném

16

Čtyřdílná práce Gedenkbuch der Stadt Teschen popisuje dějiny města v letech 1164 – 1822. Práce je v rukopisné podobě archivována v polském Cieszynie v instituci Archiwum Państwowe w Katowicach, Oddział w Cieszynie, fond Komora Cieszyńska, sign. 71 a 73. V roce 2007se dočkala prvního edičního publikování – KAUFMANN, Aloys: Gedenkbuch der Stadt Teschen. T I-III. Herausgeben von BUCHHOLZ-JOHANEK, Ingeborg – SPYRA, Janusz. Cieszyn 2007. 17 RADDA, Karl: Beiträge zur Geschichte der Stadt Teschen. „V. Programm der Staats-Realschule in Teschen am Schlusse des Schuljahres1877/78“. Teschen 1878, s. 8-46. 18 Na konci 19. století šlo především o práci Antona Petera, jenž svou studii zařadil do historické řady několika dobových prací věnovaných slezským dějinám. PETER, Anton: Geschichte der Stadt Teschen. Teschen 1888. 19 POPIOŁEK, Francizsek: Dzieje Cieszyna od założenia miasta do czasów nowszych. Cieszyn 1904; TÝŽ: Dzieje Cieszyna s illustracjami. Cieszyn 1916; LANDWEHR VON PRAGENAU, Moritz (bearbeitet von Walter Kuhn): Geschichte der Stadt Teschen. Würzburg 1976. 20 V souvislosti s edicemi stojí za zmínku již výše uvedená práce Aloyse Kaufmanna. Na poli historiografie vystupuje do popředí práce polských historiků, kteří v rozsáhlém třísvazkovém zpracování zachycují dějiny města od jeho založení až po současnost. PANIC, Idzi (ed.): Dzieje Cieszyna od pradziejów do czasów współczesnych : praca zbiorowa. T. 1, PANIC, Idzi (ed.): Dzieje Cieszyna od zarania do schyłku średniowiecza (1528). T. 2, GOJNICZEK, Wacław – SPYRA, Janusz (edd.): Cieszyn w czasach nowożytnych 1528-1848. T. 3, BOGUS, Marzena (ed.): Cieszyn od Wiosny Ludów do III Rzeczypospolitej. Cieszyn 2010.

5

urbánním centru knížectví.21 Zmíněný pohled na dějiny evangelické víry samotné se řadil ke druhé skupině oblíbených témat, zejména v první polovině 20. století, byť šlo o práce v mnohých případech „konfesijně tendenční“.22 V průběhu druhé poloviny 20. století výzkum náboženských dějin města i celé oblasti z pochopitelných důvodů stagnoval a nových impulsů se dočkal až na počátku 90. let a na přelomu nového století, kdy bylo publikováno několik studií a sborníků mezinárodního charakteru, jež opět aktualizovaly náboženskou problematiku v těšínské historiografii.23 Zájem o ni vrcholí zejména v současnosti díky výrazné aktivitě několika regionálních historiků zkoumajících především otázky reformačního a rekatolizačního dění, jehož dosavadní výzkum revidují a rozšiřují nejen pramenně, ale též snahou o „konfesijně rovnocenný“ přístup.24 Díky tomu se také objevují první studie soustředěné primárně na náboženskou problematiku samotného Těšína.25 Nabízí poměrně detailně zmapovaný obraz náboženského dění, především oficiálního průběhu rekatolizace i jejího dopadu na společnost v období 17. století. Bádání se však již méně orientuje na století následující, stejně jako na konfesijní

otázku,

koexistenci

vyznání

i

na

zapojení

výzkumů

do

kontextu

konfesionalizačních dějů probíhajících v raně novověké společnosti. O pohled na těšínskou 21

BIERMANN, Gottlieb: Geschichte des Protestantismus in Österreichisch-Schlesien. Prag 1897. Řadí se sem rovněž již zmiňovaná práce RADDA, Karl: Beiträge zur Geschichte der Stadt Teschen. „V. Programm der StaatsRealschule in Teschen am Schlusse des Schuljahres 1877/78“. Teschen 1878; TÝŽ: Materialien zur Geschichte des Protestantismus im Herzogtum Teschen. „XII Jahresbericht der K. k. St. Realschule in Teschen am Schlusse des Schuljahre 1884/85“. Teschen 1885, s. 1-42. Skrze působnost jezuitského řádu se náboženskou otázkou Těšína zabýval ve své disertační práci FRANEK, Józef: Dzieje placówki jezuickiej w Cieszynie w okresie kontrreformacji. Cieszyn 1939 (strojopis disertační práce, Książnica Cieszyńska w Cieszynie, Zespół rękopisów Centrum Wiedzy o Regionie przy Zarządzie Głownym Macierzy Ziemi Cieszynskiej, sign. 362R). 22 MICHEJDA, Karol: Dzieje kościoła ewangelickiego w Księstwie Cieszyńskim. Cieszyn 1909; WAGNER, Oskar: Mutterkirche vieler Länder. Geschichte der Evangelischen Kirche im Herzogtum Teschen 1545-1918/20. WienKöln-Graz 1978. 23 WÜNSCH, Thomas (Hg.): Reformation und Gegenreformation in Oberschlesien. Die Auswirkungen auf Politik, Kunst und Kultur im ostmitteleuropäischen Kontext. Berlin 1994; CHMIEL, Peter – DRABINA, Jan (Hgg.): Die konfessionelen Verhältnisse im Teschner Schlesien vom Mittelalter bis zur Gegenwart. Ratingen 2000. 24 CZYŻ, Renata – GOJNICZEK, Wacław – SPRATEK, Daniel (edd.): Trzysta lat tolerancji na Śląsku Cieszyńskim. W trzystulecie założenia kościoła Jezusowego w Cieszynie. Cieszyn 2010; PINDUR, David: Reformace a počátky rekatolizace v Těšínském knížectví. In: JEŽ, Radim – PINDUR, David (edd.): Těšínsko v proměnách staletí. Český Těšín 2010, s. 86-88; TÝŽ: Století rekatolizace Těšínska. Ke konfesním proměnám – od knížete po poddané (1609–1709). In: CZYŻ, Renata – GOJNICZEK, Wacław – SPRATEK, Daniel (edd.): Trzysta lat tolerancji na Śląsku Cieszyńskim. W trzystulecie założenia kościoła Jezusowego w Cieszynie. Cieszyn 2010, s. 89-130; TÝŽ:Osudy evangelíků v Bystřici v období reformace (do roku 1654). In: Těšínsko, č. 4, 2009, s. 11-16; ŠMERDA, Milan: Protireformace na Těšínsku (do konvence v Altranstädtu v roce 1707). In: KORBELÁŘOVÁ, Irena – ŠMERDA, Milan – ŽÁČEK, Rudolf: Slezská společnost v období pozdního baroka a nástupu osvícenství. Opava 2002, s. 231-267. 25 SPYRA, Janusz: Kontrreformacja w Cieszynie w latach 1653-1709. In: CZYŻ, Renata – GOJNICZEK, Wacław – SPRATEK, Daniel (edd.): Trzysta lat tolerancji na Śląsku Cieszyńskim. W trzystulecie założenia kościoła Jezusowego w Cieszynie. Cieszyn 2010; TÝŽ: Dzieje Cieszyna od 1653 do 1848 roku (dále jen Dzieje Cieszyna). In: GOJNICZEK, Wacław – SPYRA, Janusz (edd.): Dzieje Cieszyna od pradziejów do czasów współczesnych. T. 2. Cieszyn w czasach nowożytnych 1528-1848. Cieszyn 2010, s. 137-355.

6

komunitu prizmatem uvedených problémů a snad též o částečné zaplnění bílého místa by se ráda pokusila předkládaná studie. Její zkoumání zahrnuje období od poloviny 17. století, tedy od nástupu habsburského rodu na těšínský knížecí stolec až po toleranční dobu závěru 18. století, spjatého s josefínskými reformami a vydáním tolerančního patentu. Cílem práce je postihnout výše zmiňované problémy konfesijního soužití těšínské společnosti a to v rozličných sférách jejího života. Opěrným bodem osnovy výkladu je jeden ze stěžejních pramenů náboženských dějin Těšína, privilegium kněžny Alžběty Lukrécie, které v roce 1629 vymezilo základní hranice (ne)existence evangelíků v těšínské městské společnosti a zůstalo platným až do toleranční doby. Jeho zaměření na politickou, hospodářskou a majetkově-právní sféru nabízí vodítko pro sledování zásadních styčných ploch a kontaktů mezi příslušníky jednotlivých konfesí. V kontextu sociálních styků jsou tyto sféry ve studii doplněny o oblast privátního světa, zasahující otázku volby vyznání, soukromé četby a rodinných vztahů na konfesijní hranici. Závěrem se dotýká také třecích ploch ve společnosti a otevřených konfliktů, jež v ní na konfesijním pozadí vznikaly. Ke studiu je využita pramenná základna církevní i světské provenience, zejména materiály městské správy a těšínské komory, oficiální korespondence, vizitační zprávy vratislavské arcidiecéze či záznamy těšínské farnosti včetně jejích statistických materiálů a to jak na katolické, tak na protestantské straně. Provedena je sonda do uvedených pramenů, pocházejících ze zkoumaného období a dotýkajících se daných témat. Na základě analýzy jejich obsahu je interpretováno dění ve společnosti a chronologickým srovnáním informací (včetně statistických údajů) jsou sledovány změny, k nimž v komunitě docházelo. Analýza je v neposlední řadě dána do kontextu s dosavadními výsledky historiografického bádání na regionálním i evropském poli. Práce tak je zachycením specifické sféry existence těšínských obyvatel. Nabízí pohled na jejich schopnost vést běžný život v prostředí limitovaném náboženskými, konfesijními hledisky a popisem třecích ploch, stejně jako přiblížením schopností a způsobů obyvatel vyrovnat se s nimi, nastiňuje roli konfese ve společnosti. Charakterizuje tím specifickou část problému konfesijní koexistence a její vliv na vývoj těšínské komunity jako celku i jejích jednotlivých členů. Společně s problematikou liturgických otázek, barokní zbožnosti a podob kulturní sféry života dotváří tyto prvky obraz konfesijního soužití těšínské společnosti. Sféra „kostela“ a kultury, vyžadující specifické druhy pramenů i do jisté míry specifický badatelský přístup, zůstane v této práci upozaděna, neboť není cílem a ani v možnostech studie zachytit 7

všeobjímající obraz problému koexistence konfesí v městském prostředí Těšína. Cílem práce však je v neposlední řadě sledovat další možnosti výzkumu, jež by nastíněný obraz konfesijního soužití pomohly vhodně doplnit.

8

1 Město Těšín v historickém přehledu Historický vývoj Těšína byl od samého počátku úzce spjat s vývojem oblasti, jehož byl nedílnou součástí. Ležíc na strategicky významném návrší na břehu řeky Olše náleželo město k význačným sídlům Těšínského knížectví situovaného v jihovýchodním konci Horního Slezska. V jeho čele stála knížata z těšínské větve Piastovců, která se v rámci slezského regionu řadila k předním šlechtickým rodům jak svým politickým, tak majetkovým a společenským významem. Svým rezidenčním sídlem Piastovci učinili právě Těšín a předurčili tím jeho roli správního, hospodářského a kulturního centra knížectví. Specifických prvků, které město posunovaly do pozice předního urbánního centra hornoslezského regionu a podmiňovaly pozdější historický zájem, bylo hned několik. Dominantní význam sídla v dané periodě určovala jeho právě jeho rezidenční funkce. Přítomnost piastovských vládců do města soustředila nejen správu a společenské dění, ale přitahovala také životně důležitý obchod a řemesla.26 Domácí i čerstvě příchozí řemeslníci a obchodníci svou aktivitou přispívali k hospodářskému rozvoji města, posilovali jeho postavení a stávali se důležitým článkem sociální struktury těšínské společnosti. Uvedená specifika doplňovala otázka náboženství, jež v procesu formování raně novověké existence Těšína a jeho komunity sehrávala podstatnou roli. Po vystoupení Martina Luthera v roce 1517 začala problematika víry významně ovlivňovat i vývoj slezského města, neboť pronikající učení německé reformace získávalo v Těšíně, stejně jako ve zbývajících částech knížectví, řadu příznivců. Výrazným způsobem proměňovalo dosavadní náboženskou skladbu společnosti a působilo nejen na spirituální, ale rovněž na správní, hospodářskou a kulturní sféru městského života. Otázka víry se tak v období, jež je charakterizováno přívlastkem konfesionalizační, stala jedním ze stěžejních faktorů formujících těšínskou pospolitost. Reakce na nové podněty a proměny, které jak náboženský, tak správní a sociální vývoj města přinášel, tvořily důležitou část těšínských dějin a vývoje zdejší komunity.

1.1 Správní, hospodářská a demografická charakteristika Těšína Pro přiblížení historického vývoje Těšína a výklad následujících kapitol je potřeba seznámit se blíže se správní a sociální strukturou města, která v mnohém odpovídala obecným 26

Jako jedno z mála hornoslezských měst získal Těšín privilegium trhu, který se zde konal čtyřikrát ročně. Významnou byla rovněž blízkost obchodních cest, které vedly mezi Uhrami a Vratislaví a Krakovem a západní Evropou. GOJNICZEK, Wacław : U schyłku panowania dynastii Piastów (1528-1653) (dále jen U schyłku panowania). In: GOJNICZEK, Wacław – SPYRA, Janusz (edd.): Dzieje Cieszyna od pradziejów do czasów współczesnych. T. 2. Cieszyn w czasach nowożytnych 1528-1848. Cieszyn 2010, s. 47.

9

rysům raně novověkých sídel, udržovala si však zároveň i jistá specifika. Definice právního statutu Těšína je do jisté míry problematická. Šlo de facto o vrchnostenské město, které však zároveň zaujímalo neoficiální pozici města královského, resp. knížecího, což jeho správě a obyvatelům přinášelo větší míru nezávislosti a privilegií.27 Výsadní postavení Těšína podporoval

především

fakt,

že

představoval

nejvyšší

zdroj

knížecích

příjmů.28

Nezanedbatelnou však byla rovněž jeho společenská role, neboť se v něm soustředil nejen knížecí dvůr, jenž lákal řadu význačných návštěv do těšínské metropole, ale zasedal zde také zemský sněm a soud, jedny ze základních institucí místní stavovské obce.29 Přítomnost knížete a jeho úředníků přirozeně ovlivňovala otázku správy města. Jeho centrum obehnané hradbami se formovalo od konce 15. století v jihovýchodní části návrší, kde darováním pozemků a několika domů knížetem vznikly základy pro vybudování radnice a tzv. Nového rynku. Na severozápadním okraji městské jádro přiléhalo k piastovskému zámku.30 V čele města stáli purkmistr a skupina čtyř konšelů. Společně tvořili městský magistrát, který byl jmenován na jeden rok knížetem a na konci svého funkčního období se zodpovídal nastupujícím úředníkům, cechmistrům a později rovněž knížecímu kancléři.31 Na počátku 17. století řady magistrátu rozšířil primátor, jenž ve městě figuroval jako zástupce knížete a dohlížel na správný chod městské rady.32 Ta dohlížela především na administrativní správu města, kontrolovala zdejší hospodářský život a zajišťovala ochranu veřejného pořádku. Nápomocným jí byl městský soud, který řešil sporné situace těšínských měšťanů. Definitivní strukturu Těšína doplňovala skupina předměstí, jež plnila funkci hospodářského a demografického zázemí města. Oddělena byla od sebe navzájem i města samotného jak teritoriálně, tak správně. Zatímco Horní předměstí přináleželo k městu a podléhalo jeho zřízení a právu, byla situace ve zbývajících částech odlišná. Fryštátské

27

Představitelé města v následujícím století usilovali o oficiální potvrzení statutu královského města, kterého teoreticky dosáhli, avšak pouze na omezenou dobu. Viz dále. KORBELÁŘOVÁ, Irena: Města na Těšínsku v 18. století (dále jen Města na Těšínsku). Český Těšín 2005, s. 18. 28 GOJNICZEK: U schyłku panowania, s. 21. 29 KORBELÁŘOVÁ, Irena – ŽÁČEK, Rudolf: Těšínsko – země Koruny české. Ducatus Tessinensis – terra Coronae Regni Bohemiae (dále jen Těšínsko – země Koruny české). Český Těšín 2008, s. 92. 30 LANDWEHR VON PRAGENAU, Moritz (bearbeitet von Walter Kuhn): Geschichte der Stadt Teschen (dále jen Geschichte der Stadt). Würzburg 1976, s. 17-19. 31 Nemalou roli sehrávala ve městě také obec, kterou tvořili plnoprávní obyvatelé města a jejíž zvolení zástupci projednávali s městskou radou otázky činnosti magistrátu, prodeje městských nemovitostí či vojenské obrany Těšína. Uvedený systém správy fungoval v nezměněné podobě až do počátku 17. století. PETER, Anton: Geschichte der Stadt Teschen (dále jen Geschichte der Stadt). Teschen 1888, s. 55; GOJNICZEK: U schyłku panowania, s. 27. 32 Úřad byl zřízen díky postupnému přijetí českého městského práva kodifikovaného Pavlem Kristiánem Koldínem z Koldína. Podobného úředníka nemělo žádné jiné město v knížectví ani ve zbývajícím Slezsku. Funkce byla zrušena až roku 1712. KORBELÁŘOVÁ: Města na Těšínsku, s. 138.

10

předměstí, Malá a Velká Louka, Vinohrady, Příkopy, Kamenec a Brandýs patřili do přímého majetku knížete. Díky tomu předměstí spadala pod knížecí jurisdikci a na jejich správu dohlíželi komorní úředníci knížete. Lokální samosprávní jednotkou zde byla tzv. velká shromáždění, v jejichž čele stanul z pověření knížete fojt.33 Diverzifikace správy nebránila funkčnímu chodu města i jeho předměstských částí, v budoucnu se však objevovaly nemalé kompetenční spory zasahující takřka všechny sféry městského života a především zdejších obyvatel. Více než správní zřízení města bylo podstatným jeho obyvatelstvo, bez nějž by hovořit o městě nemělo smysl. Na počátku 16. století se Těšín řadil k větším sídlům Těšínského knížectví, jak svou rozlohou, tak počtem obyvatel, jenž se pohyboval v rozmezí 1500 – 2000 a ve sledovaném období zažíval demografický růst.34 Díky takřka hraniční poloze města se zde mísily různé jazykové a kulturní skupiny, v nichž patrně převládal slovanský prvek. Nasvědčuje tomu užívání češtiny jako úředního jazyka, česky vedené záznamy přijímaných měšťanů i dochované spisy náboženského charakteru.35 Významnou etnickou menšinu ovšem představovali Němci, kteří se často výrazně podíleli na správním i hospodářském životě města.36 Hospodářská situace byla v uvedeném období příznivá a těšínské obyvatelstvo profitovalo z rozvíjejícího se obchodu a místních trhů, stejně jako z rozkvětu řemesel. Nad stále rozmanitější a v 16. století rozrůstající se cechovní skladbou Těšína udržoval dohled městský magistrát, pro nějž stálo fungující a kvalitní hospodářství na prvním místě.37 Výroba se orientovala především na produkty každodenního spotřebního charakteru. Výsadnímu postavení se proto v rámci ekonomické i sociální struktury města těšili především pekaři, řezníci, ale také oblíbení těšínští obuvníci či lidé věnující se pivovarnictví.38 S jejich prosperitou a ekonomickým významem byl spojen výrazný politický vliv, díky němuž

33

K popisu těšínských předměstí blíže GOJNICZEK: U schyłku panowania, s. 82-96. Počtem obyvatel se město posunovalo za hornoslezská sídla typu Opolí, Ratiboře či Nisy. LANDWEHR VON PRAGENAU: Geschichte der Stadt, s. 20-21. 35 Wacław Gojniczek zmiňuje především dochované texty nekatolických kazatelů Jiřího Pražáka a Jana Třanovského, které odkazují na nejčastější užívání češtiny a polštiny v oblasti. GOJNICZEK: U schyłku panowania, s. 61. 36 Landwehr von Pragenau poukazuje na vysoký podíl německých jmen mezi těšínskými měšťany v průběhu 16. století i na zavádění českého a německého jazyka v nedělních kázáních. LANDWEHR VON PRAGENAU: Geschichte der Stadt, s. 26. Jejich přítomnost mohla být jednou z příčin úspěšného pronikání reformačního učení mezi těšínské obyvatele. 37 GOJNICZEK: U schyłku panowania, s. 38. 38 Úspěšnosti a významu se tyto cechy těšily obecně též v dalších raně novověkých městských komunitách. SLÁMA, František: Dějiny Těšínska (dále jen Dějiny Těšínska). Praha 1889, s. 69-72. 34

11

představitelé zmíněných cechů a řemesel nejčastěji figurovali mezi politickými elitami města.39 Těšínská společnost byla poměrně složitě stratifikována ekonomickými, právními a sociálními hledisky na několik oddělených skupin. Plnoprávní obyvatelé města byli podobně jako v jiných městech knížectví a monarchie označováni za měšťanstvo, jehož „základním…znakem bylo užívání městského práva a s ním spojených výhod a povinností“.40 Měšťanem se automaticky stával člověk vlastnící ve městě dům i ten, jenž byl do měšťanských řad přijat úřady.41 Rovnost však v měšťanské vrstvě nepanovala. Na prvním místě v její hierarchii stáli majetní privilegovaní velkoměšťané, kteří vlastnili dům uvnitř městských hradeb a byli nadáni propinačními právy k pivu a vínu. Z jejich středu nejčastěji pocházela politicky aktivní elita města. Za nimi stanuli maloměšťané vlastnící nemovitosti ve městě, ovšem bez pivních a vinných privilegií i politických práv. Skupinu uzavírali obyvatelé neosedlí, kteří sice žili ve městě, ale nedrželi žádný městský dům. Šlo o početně obsáhlou a vnitřně strukturovanou skupinu, jejíž příslušníci mohli využívat výhod městského života, privilegia politického a ekonomického charakteru se však na ně nevztahovala.42 Zvláštní status si v rámci města udržovali lidé žijící na těšínských předměstích. S ohledem na odlišnou správní situaci těchto částí nebyli jejich obyvatelé považováni za plnoprávné měšťany Těšína, byť se z jejich řad těšínští měšťané často rekrutovali. Život na předměstích, která byla majetkem knížete, činil z místních obyvatel přímé poddané knížete. Byli tak označováni za předměšťany, jejichž záležitosti byly spravovány podle knížecích práv a nařízení.43 Bylo naznačeno již výše, že správní variabilita v budoucnu způsobovala nemalé kompetenční spory a vyvolávala řadu stížností na jednání jedné či druhé strany. Těšínští obyvatelé žijící de facto vedle sebe, rozdělení však svou právní odlišností, v konfliktech často figurovali jako přímí účastníci a to zvláště v případech, které se dotýkaly ekonomické a náboženské sféry jejich života. Městskou komunitu samozřejmě obohacovala i přítomnost specifických skupin nacházejících se mimo uvedenou společenskou strukturu města. V prvé řadě šlo o šlechtu, 39

K problematice těšínských elit blíže GOJNICZEK, Wacław: Elity władzy w Cieszynie na przełomie XVI i XVII wieku (dále jen Elity władzy). In: PANIC, Idzi (ed.): Samorządność i elity władzy w Cieszynie na przestrzeni dziejów. Cieszyn 2002, s. 73-88. 40 JANÁČEK, Josef: České dějiny. Doba předbělohorská. I/2. Praha 1984, s. 142. 41 Město bylo s ohledem na svůj status knížecího města ochotno přijímat, byť za přísných podmínek, početnou a pestrou skladbu příchozích obyvatel. Bez ohledu na držbu nemovitosti byli ve městě akceptováni lidé, u nichž se předpokládal zvláštní přínos pro městskou komunitu, např. úředníci, učitelé či lékaři. KORBELÁŘOVÁ: Města na Těšínsku, s. 92-93. 42 GOJNICZEK: U schyłku panowania, s. 63-64. 43 Tamtéž, 70.

12

kterou do města přitahovala především přítomnost knížecího dvora, a která na sebe zakoupením domu vázala měšťanská práva, byť plnění souvisejících povinností nepatřilo k oblíbeným aristokratickým činnostem.44 Vedle nich představovalo osobitý článek těšínské společnosti duchovenstvo, jak katolické, tak později protestantské. Jeho primárně náboženská role, jejíž význam rostl zároveň s postupnou diverzifikací konfesijní situace ve městě, byla nejčastěji doplněna o vzdělávací rovinu a řada duchovních tvořila základ intelektuální a kulturní elity Těšína.45 Specifickou náboženskou skupinu těšínské společnosti představovali dále židé, jejichž aktivity však byly svázány především s hospodářským chodem města.46 Charakteristiku města doplňuje v závěru také charakteristika zdejší církevní organizace. Těšínské knížectví spadalo od samého počátku pod vratislavské biskupství. V samotném Těšíně se nacházelo jednak sídlo farnosti, jednak sídlo těšínského děkanátu, jehož představený spravoval území celého knížectví. Vedle farního kostela sv. Marie Magdaleny byl ve městě situován ještě kostel Narození Panny Marie spolu s dalšími kaplemi a to včetně zámecké kaple sv. Mikuláše. Pozici náboženského centra podporovala rovněž přítomnost dvou řeholních řádů, dominikánů a františkánů, kteří spolu se světským kněžstvem nejvíce působili na zbožný život těšínských věřících.47 Ten výrazně rozvířilo pronikání reformačního učení, jehož zakořenění v těšínské společnosti představovalo zásadní bod definující historický vývoj města na dlouhá staletí.

1.2 Těšín za vlády Piastovců Nová epocha těšínských dějin začala na počátku 16. století dynastickými obtížemi v Piastovském rodě. Po smrti knížete Kazimíra II. připadlo nástupnictví jeho synovi Václavu Adamovi, jenž byl však v roce 1528 dítětem a regentské vlády se proto chopila jeho matka Anna společně s Václavovým poručníkem Janem z Pernštejna. Po jejím brzkém skonu roku 1539 vládl v knížectví Pernštejn samotný, byť o faktické vládě řeč být nemůže, neboť pardubický pán navštěvoval Těšínsko méně než sporadicky.48 Na správu knížectví i Těšína dohlíželi z jeho pověření místní dvorští úředníci. Nepřítomností samotného správce však město nestrádalo, naopak jeho význam díky Pernštejnovým kontaktům na dvoře nového 44

KORBELÁŘOVÁ: Města na Těšínsku, s. 93. KORBELÁŘOVÁ - ŽÁČEK: Těšínsko – země Koruny české, s. 93. 46 O významu židovské komunity pro Těšín blíže pojednal SPYRA, Janusz: Zarys dziejów ludności żydowskiej w Cieszynie i okolicach. In: Żydowskie zabytki Cieszyna i Czeskiego Cieszyna. Cieszyn 1999. 47 Na přelomu 17. a 18. století do města přichází také milosrdní bratři a v polovině 18. století alžbětinky. GOJNICZEK: U schyłku panowania, s. 98-99. 48 O roli Pernštejnů v dějinách Těšínského knížectví a Těšína samotného blíže VOREL, Petr: Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy. Praha 1999, s. 156 – 183. 45

13

českého krále Ferdinanda I. rostl a těšínská metropole se dočkala potvrzení dřívějších privilegií i udělení práva pečetit červeným voskem.49 Změny zaznamenávala také oblast náboženství, neboť právě v uvedené době do knížectví a jeho centra pozvolna pronikalo učení německé reformace. I přes svou náklonnost k protestantství neměl Pernštejn na náboženskou situaci Těšínska přímý vliv, byť přístupnost správce přispívala k možnostem reformačního šíření. Lutherovy myšlenky se do města šířily především díky jeho vlastním podmínkám, ústně či reformačními tisky, s příchozími kupci i šlechtici.50 Snad i s ohledem na přítomnost zdejší německé menšiny si náboženské novinky získávaly stále více příznivců a v roce 1545 je již město dokonce popisováno jako převážně luterské.51 Právě v této chvíli se vlády ujal právoplatný kníže Václav III. Adam. Jedním z výrazných rysů jeho panování byla nepříliš dobře řízená správa hospodářství, jež se projevovala četnými nerozvážnými dary knížecím oblíbencům i poměrně nákladným životem dvora.52 Rostoucí finanční zatížení se Václav snažil kompenzovat častými půjčkami, jež se staly jedním z jeho základních zdrojů příjmů a nemalou měrou zatěžovaly především těšínskou městskou pokladnu. Finanční situace se na knížecím dvoře vyhrotila na počátku 70. let, kdy byl kníže pod tíhou dluhů donucen odprodat část území, z nichž se následně stala nižší stavovská panství procházející posléze de facto samostatným vývojem.53 Těšín byl od té doby spolu s nedalekým Jablunkovem jediným oficiálním městem zbylé části knížectví a posílil tím svou centrální pozici. S otázkou hospodářství byla ve Václavově politice úzce provázána náboženská problematika. Byť sám katolík, nebránil šíření reformace v knížectví ani ve svém sídelním městě. Naopak přispěl k odchodu zdejších katolických kněží a řeholních řádů, jejichž majetky následně zabavil a část z nich předal darem svým oblíbeným šlechticům či do správy města, jehož magistrát byl již v dané době luteránský.54 Sekularizační prvek reformace se tak jevil

49

KAUFMANN, Aloys: Gedenkbuch der Stadt Teschen. T I (dále jen Gedenkbuch). Herausgeben von BUCHHOLZJOHANEK, Ingeborg – SPYRA, Janusz. Cieszyn 2007, s. 150. 50 GOJNICZEK: U schyłku panowania, s. 8. 51 HOSÁK, Ladislav: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848 – 1960. Ostrava 1967, s. 400; KAUFMANN: Gedenkbuch, T I, s. 154. 52 Václav Adam prošel výchovou u habsburského dvora a zvyky získané v tamním prostředí následně přenášel i do prostředí Těšínského knížectví. KORBELÁŘOVÁ - ŽÁČEK: Těšínsko – země Koruny české, s. 99-100. 53 V důsledku vysokého nárůstu dluhů knížete byla odprodána panství frýdecké, fryštátské a bílské. BIERMANN, Gottlieb: Geschichte des Herzogtums Teschen (dále jen Geschichte des Herzogtums). Teschen 1863, s. 122. 54 Vedle bývalých budov františkánů a bernardinů, jež později sloužily jako městský špitál, byl pro Těšín a zdejší hospodářství významným zisk dominikánského pivovaru přeměněného záhy na pivovar městský. PETER: Geschichte der Stadt, s. 128.

14

být výrazným pozitivem pro knížete spoutaného smyčkou vlastních dluhů. Sám však s oficiálním příklonem k nové víře vyčkával. Přistoupil k ní v polovině 50. let, patrně z osobních či politických důvodů55 a svým náboženským postojem ovlivnil situaci ve městě na takřka celé následující století. Do uvolněných těšínských kostelů byli uváděni protestantští duchovní a s podporou knížete se začala formovat nekatolická správa. Náboženský život evangelických věřících právně ukotvil v roce 1568 Václavův nový Řád církevní, jenž později doplnila vlastním řádem jeho druhá manželka Kateřina Sidonie.56 V politice nakloněné protestantské víře pokračoval zprvu také Václavův syn Adam I. Václav vychovaný v luteránském duchu na dvoře saského kurfiřta Kristiána I. Po krátké regentské vládě své matky se ujal úřadu v roce 1595. Jedním z prvních činů jeho panování bylo vedle zavedení Koldínova českého práva do těšínského prostředí také zveřejnění velkého náboženského privilegia pro Těšín a jeho obyvatele. Podle něj neměla být ve městě ani na jeho předměstích povolena činnost jiným než nekatolickým duchovním a učitelům.57 Udělením výsady bylo dáno jasně najevo, která z existujících konfesí byla v Těšíně tou preferovanou a kníže se v duchu ustanovení cuius regio, eius religio situoval do role jejího ochránce i nesmlouvavého propagátora. Otázky víry představovaly v konfesionalizačním období nedílnou součást politického světa a náboženská rozhodnutí tak byla často ovlivňována mocenskými pohnutkami. Podobný vývoj postihl patrně také názorovou evoluci Adama Václava. Díky emancipaci jeho politických ambicí se dřívější konfesijní postoje knížete proměňovaly. Přestože se evangelickým stavům v rámci celého českého království včetně slezských zemí dostalo značné náboženské svobody, kterou český král a císař Rudolf II. potvrdil vydáním Majestátu roku 1609, jevila se katolická víra jako vhodnější cesta k dosažení mocenského vzestupu. To patrně vedlo v témže roce knížete Adama I. Václava k rozhodnutí navrátit se zpět ke katolickému vyznání.58 Pro obyvatelstvo Těšína znamenala jeho konverze razantní změnu již relativně ustálené situace a zahájila proces rekatolizace města i celého knížectví. 55

O motivaci Václavovy konverze nejnověji JEŽ, Radim: Dvojí konverze v rodině posledních těšínských Piastovců. K motivacím změny konfese knížete Václava III. Adama (1524–1579) a Adama Václava (1574–1617). In: Studia Comeniana et historica, 2009, č. 81/82, s. 95–112. 56 Bližším rozborem obou řádů včetně stručného shrnutí dějin těšínské reformace se ve své práci zabývá SPRATEK, Daniel: Právní aspekty luterské reformace na Těšínsku. In: Slezský sborník, č. 1, 2004, s. 1-20. Na Těšínsku byl zaveden summepiskopální systém správy – v čele církevní správy stanul kníže zastupovaný konzistoří složenou z teologů a právníků, nejvyšším představitelem duchovenstva se pak stal děkan. Tamtéž, s. 11-12. 57 KAUFMANN: Gedenkbuch, T I, s. 197-198. 58 Politickým motivacím konverze napovídá mimojiné fakt, že krátce po přestupu získal Adam Václav v tajných jednáních od Rudolfa II. slib obsazení funkce slezského zemského hejtmana. SLÁMA: Dějiny Těšínska, s. 106.

15

Zároveň s náboženským přestupem knížete byly zahájeny rekatolizační kroky spojené v prvé řadě s obnovou katolické správy. Městské kostely, jež spravovali protestanté, měly být s okamžitou platností odevzdány zpět do rukou katolické církve, podobně jako dříve zabavené majetky katolických náboženských institucí a řeholních řádů.59 Protestantům byl zatím ponechán pouze kostelík sv. Trojice s jedním duchovním, zbylí byli vyháněni, což vyvolávalo vlny odporu mezi těšínským měšťanstvem. Deputace magistrátu vyslaná k jednání s knížetem a argumentující dříve udělenými privilegii se však nesetkala s úspěchem, ba naopak. Kníže své náboženské výsady před očima měšťanů zničil.60 Do města se záhy vrátili dominikáni a v roce 1610 se zde také poprvé objevili členové řádu Tovaryšstva Ježíšova, které do Těšína povolal sám Adam Václav. Jejich působnost se v dané době omezila pouze na okruh knížecího dvora, navazovali však kontakty cenné pro blízkou budoucnost. I přes poměrně intenzivní snahu se dařilo pozice katolické víry ve městě obnovovat jen částečně. Městské obyvatelstvo zůstávalo i nadále nakloněno především protestantskému vyznání, což výrazně podpořil také vývoj zahájený s boji třicetileté války. Její počátek město prožívalo s novým vládcem Fridrichem Vilémem, jenž byl zprvu zastupován poručnickou radou složenou z předních osobností slezské katolické strany.61 Roku 1617 vydala rada nařízení, jež přikazovalo všem nekatolickým obyvatelům Těšína vyprodat se z města a neprodleně jej opustit. Vývoj českého povstání a následných válečných událostí, které zasáhly rovněž Těšínsko, však zabránil realizování příkazu. Těšínský magistrát se naopak pokusil zvrátit situaci v nekatolický prospěch a se souhlasem slezských nekatolických stavů obsadil těšínský farní kostel sv. Máří Magdalény, hřbitov i zdejší školu.62 Ze svých úspěchů se však představitelé města netěšili dlouho, neboť na počátku 20. let se do Těšína ze svých studií navrátil mladý kníže Fridrich Vilém a kostely poněkolikáté získaly nové správce, tentokrát opět katolické. Záhy poté kníže umřel a vlády se chopila jeho sestra Alžběta Lukrécie, provdaná za katolického konvertitu Gundakara z Lichtenštejna.63

59

BIERMANN: Geschichte des Herzogtums, s. 135. PINDUR, David: Reformace a počátky rekatolizace v Těšínském knížectví. In: JEŽ, Radim – PINDUR, David (edd.): Těšínsko v proměnách staletí. Český Těšín 2010, s. 86-88. TÝŽ: Století rekatolizace Těšínska. Ke konfesním proměnám – od knížete po poddané (1609–1709) (dále jen Století rekatolizace Těšínska). In: CZYŻ, Renata – GOJNICZEK, Wacław – SPRATEK, Daniel (ed.): Trzysta lat tolerancji na Śląsku Cieszyńskim. W trzystulecie założenia kościoła Jezusowego w Cieszynie. Cieszyn 2010, s. 100. 61 Šlo o vratislavského a brixenského biskupa arcivévodu Karla Habsburského, opavského knížete Karla z Lichtenštejna a opolského hraběte a zemského hejtmana Jiřího z Oppersdorfu. KORBELÁŘOVÁ - ŽÁČEK: Těšínsko – země Koruny české, s. 123. 62 KAUFMANN: Gedenkbuch, T I, s. 209-210. 63 Působení Alžběty Lukrécie v roli těšínské kněžny, její konfliktní vztahy s manželem a především její náboženskou politiku podrobně rozebírá ŠMERDA, Milan: Kněžna Alžběta Lukrécie a protireformace na Těšínsku 60

16

Zpočátku tolerantní kněžna, jež byla v útlém mládí vychovávána ještě protestantsky, usilovala především o uklidnění situace v knížectví i městě samotném. Zatížení způsobené přítomností cizích vojsk, hospodářským úpadkem, šířícími se nemocemi a celkovou materiální i lidskou devastací města dopadalo citelně na jeho obyvatelstvo a náboženský nátlak situaci ještě více vyhrocoval.64 Kněžna proto zprvu vystupovala vůči těšínským protestantům smířlivě a podporovala dokonce jejich snahy o zachování kostela sv. Trojice pro konání evangelických bohoslužeb.65 Pod tlakem vládnoucích Habsburků však i ona následovala rekatolizační kurz. Po vydání restitučního ediktu roku 1628 Ferdinandem II. začaly být v Těšínském knížectví uzavírány protestantské kostely a ve větší míře pronásledováni nekatoličtí duchovní.66 V témže roce obsadila Těšín katolická vojska a městský magistrát přinutila ke konverzi. Jeho pokatoličtění bylo roku 1629 následováno vyhlášením náboženského privilegia pro město a jeho obyvatele. Privilegium Alžběty Lukrécie, které se stalo jedním ze zásadních dokumentů těšínské (nejen) náboženské historie, zakazovalo všem nekatolickým měšťanům držbu městských práv a účast v městských úřadech. Stejně tak bylo nekatolíkům zapovězeno přijetí do cechů a k učení se řemeslům.67 Dopady, jež nařízení mělo na život těšínských nekatolíků, způsobovaly mnohým existenční problémy a vedly k prvním emigracím z města. O významu a určujícím vlivu na život těšínského měšťanstva však můžeme hovořit především v pozdější době, neboť pod vlivem válečného dění a obsazení města švédskými vojsky bylo privilegium v první polovině 17. století dodržováno stále laxněji.68 V souvislosti s problematikou třicetileté války je vhodné učinit menší exkurz do slezských dějin, jejichž součástí vývoj Těšínského knížectví i samotného Těšína bezesporu byl. Evropský konflikt charakterizovaný též jako náboženský měl zásadní vliv na vedlejší zemi Koruny české. Nezpochybnitelné jsou samozřejmě přímé dopady válečných událostí na zdejší obyvatelstvo, ovlivnila jej však rovněž politická ustanovení, které válka přinesla na mezinárodním poli. Po potlačení českého stavovského povstání získaly slezské nekatolické stavy tzv. drážďanským akordem z roku 1621, iniciovaným saským kurfiřtem Janem

(1625-1653). In: Těšínsko, č. 4, 2004, s. 1-9 a TÝŽ: Kněžna Alžběta Lukrécie a protireformace na Těšínsku (1625-1653) II. část. In: Těšínsko, č. 1, 2005, s. 1-7. 64 GOJNICZEK: U schyłku panowania, s. 16-17. 65 PINDUR: Století rekatolizace Těšínska, s. 113. 66 BIERMANN, Gottlieb: Historya wiary ewangelickiej w Ślązku austryackiem z osobliwym względem na dzieje ewangelickiego kościola z łaski danego przed Cieszynem (dále jen Historya wiary). Cieszyn 1859, s. 27. 67 KAUFMANN: Gedenkbuch, T I, s. 219. 68 PINDUR: Století rekatolizace Těšínska, s. 108.

17

Jindřichem, příslib stavovských i náboženských svobod.69 Slezsko se tímto ocitlo ve zcela specifické pozici, která zajišťovala odlišný průběh pobělohorské reakce panovníka a to včetně rekatolizace. Plnou právní stabilizaci náboženské situace a posílení slezské specifičnosti však přinesl až vestfálský mír, jímž byla třicetiletá válka ukončena. Několik článků osnabrücké smlouvy, na jejichž plnění dohlížel švédský král spolu s protestantskými stavy říše, zajišťovalo svobodu nekatolického náboženství v těch slezských knížectvích, jejichž vládci byli až dosud vyznavači augsburské konfese. V knížectvích pod správou samotného císaře se výsadám náboženské svobody těšila pouze šlechta, jež nemohla být nucena k exilu z konfesijních důvodů. Běžné obyvatelstvo mohlo navštěvovat evangelické bohoslužby v jiných knížectvích a v případě emigrace nebyli povinováni prodejem svých nemovitostí. Císař však s ohledem na své ius reformandi disponoval právem určit a zavést náboženství ve svých dědičných knížectvích, což mu umožnilo realizovat v daných oblastech rozsáhlé rekatolizační kroky.70 Pro Těšín měla tato usnesení dalekosáhlé důsledky, zvláště po roce 1653, kdy Těšínské knížectví přešlo pod přímou vládu Habsburků.

1.3 Těšín v rukou Habsburků Rok 1653 se ukázal být zlomovým rokem těšínských dějin. Přinesl smrt poslední piastovské kněžny Alžběty Lukrécie a z ní vyplývající změnu mocenských poměrů v knížectví, které připadlo jako odumřelé léno Koruny české vládnoucím Habsburkům a z lenního se stalo knížectvím bezprostředním. V léno jej od svého otce Ferdinanda III. přijal Ferdinand IV., po jehož brzké smrti se těšínským pánem stal jeho bratr a pozdější císař Leopold I.71 Během proměn na knížecím stolci došlo ke včlenění knížectví do slezské komory, jejíž sídlo se nacházelo ve Vratislavi. Habsburkové tak v oblasti sehrávali dvojí roli – jednak vládců Slezska, o jehož veřejných záležitostech rozhodovali ze své pozice feudálních pánů, jednak majitelů samotného knížectví a části zdejších statků, na jejichž vývoj měli přímý vliv.72 69

Jeho podepsáním se stavy poddaly císaři Ferdinandovi II., vzdaly se kontaktů s českými vzbouřenci a přislíbily zaplacení kontribuce tří set tisíc zlatých. KORBELÁŘOVÁ - ŽÁČEK: Těšínsko – země Koruny české, s. 126. 70 Zvláště účinným krok představovalo zavírání nekatolických kostelů. PINDUR, David: Dějiny protestantismu na Těšínsku. Nejtužší protireformace (1654-1709) (dále jen Dějiny protestantismu), rukopis připravený k publikování, s. 1. Za laskavé zprostředkování textu autorovi děkuji. 71 BIERMANN: Geschichte des Herzogtums, s. 209-213. 72 SPYRA, Janusz: Dzieje Cieszyna od 1653 do 1848 roku (dále jen Dzieje Cieszyna). In: GOJNICZEK, Wacław – SPYRA, Janusz (edd.): Dzieje Cieszyna od pradziejów do czasów współczesnych. T. 2. Cieszyn w czasach nowożytnych 1528-1848. Cieszyn 2010, s.140-141.

18

Habsburská správa nastolila v Těšíně zcela novou a de facto neznámou situaci. Až na sporadické návštěvy žádný z vládců ve městě delší dobu nepobýval a město tak ztratilo svou dřívější privilegovanost rezidenčního sídla. Po dobu několika desetiletí byl Těšín označován za královské město a měl své zastoupení na zemském sněmu ve Vratislavi, jeho role však měla ve druhé polovině 17. století dlouho spíše regionální charakter. Město zůstávalo nadále správním centrem, jež vedle městských organizací soustředilo především instituce spojené s řízením knížectví. Úpadek společenského i správního významu sídla doprovázela rovněž hospodářská stagnace, neboť na město těžce dopadaly následky třicetileté války, které rozvrátily jeho dříve prosperující ekonomiku a ze kterých se Těšín vzpamatovával jen stěží a pomalu.73 Absence přítomnosti knížecího rodu vyvolala změny také v dosavadní struktuře a správě Těšína. Přímým zástupcem panovníka v knížectví se stal po roce 1653 zemský hejtman, konkrétně Kašpar Borek svobodný pán z Roztropic, jenž byl jako nejvyšší úředník nadřazen stavovské obci a z pokynů feudálního pána ovlivňoval svým jmenováním obsazení nejen zemských úřadů, ale také složení a chod těšínského magistrátu.74 Ten zůstával v otázkách své skladby neměnný a městské záležitosti i nadále spravoval primátor, pukrmistr a skupina čtyř konšelů. Organizační proměnou prošla také dřívější správní diverzifikace města a jeho přilehlých předměstí. Městské části, jež v minulosti figurovaly jako součást knížecích majetků, byly nově jako tzv. komorní předměstí zařazeny do statků těšínské komory náležející Habsburkům. V čele komory stanul regent, jenž měl na starost hospodářské záležitosti, stejně jako soudní a správní pravomoc nad komorními poddanými.75 S představou jisté nadřazenosti regentského úřadu nad těšínským měšťanstvem získala již dříve komplikovaná přítomnost dvou správních subjektů na konfliktnosti a vnášela do života těšínské společnosti časté nejasnosti a konfrontace, které se vyhrocovaly nejen v kompetenčních a hospodářských, ale také v náboženských souvislostech. V přímé držbě Habsburků se Těšín stal součástí jejich politiky, jež měla centralizační, absolutistický charakter. Úsilí o eliminování všech odstředivých a jednotu narušujících tendencí politického i náboženského rázu měly vést k posílení monarchie v čele s panovníkem, jehož záměrem bylo vytvoření efektivní, jemu podřízené správy. V prostředí městského mikrokosmu byly sledovány stejné unifikační cíle, jejichž projevem měla být loajálnost měšťanstva vůči Habsburkům či lépe řečeno vůči jejich politickým a náboženským 73

Tamtéž, s.137-139. KORBELÁŘOVÁ - ŽÁČEK: Těšínsko – země Koruny české, s. 143. 75 SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 193-195. 74

19

požadavkům. Nešlo o proces jednoduchý, neboť zájmy vládnoucího rodu byly často nadřazeny zájmům města, což se projevovalo ve správních, ekonomických i náboženských záležitostech a následných sporech mezi veřejně aktivními složkami města a úředníky panovníka. Problémy přinášela již dříve zmíněná dvojitá správa města a komory, jež sledovala de facto dvojí zájmy - regenta komory, který usiloval o podřízení těšínských měšťanů své správě, a měšťanů, kteří se naopak snažili zachovat své výlučné postavení. Konflikty vznikaly především v ekonomických sférách městského života spjatých s městským pivovarnictvím, řemeslem či vlastnictvím bývalých knížecích domů.76 Kontroverzní však byla také náboženská otázka, jež stála v centru habsburské pozornosti. Nepříliš úspěšné rekatolizační snahy předešlých let byly nahrazeny novým cílevědomým rekatolizačním tlakem, kterému se z velké části protestantské město snažilo bránit. Úsilí představitelů města o zachování protestantského kostelíka sv. Trojice se však nesetkalo s pochopením a jeho existence byla zamítnuta císařským dekretem z roku 1654.77 Z města byli následně vyhnáni nekatoličtí duchovní a z nařízení hejtmana došlo také k pokatoličtění v té době protestantského magistrátu.78 Ještě téhož roku zahájila svou činnost rekatolizační komise, do jejíhož čela Ferdinand III. ustavil fryštátského faráře a těšínského biskupského komisaře Václava Františka Otíka z Dobřan. Jejím cílem bylo odejmout všechny těšínské kostely nekatolíkům, obnovit původní katolickou farní správu a přivést co nejvíce věřících zpět ke katolické víře. Se svou aktivitou komisaři nezaháleli a již v průběhu prvního roku uzavřeli na 49 kostelů včetně svatostánků nacházejících se v Těšíně.79 Díky své tvrdosti a konfliktnosti dané především osobou samotného komisaře Otíka vyvolávala jejich činnost vlny odporu a veřejných protestů mezi obyvatelstvem, jejichž účinek však byl mizivý.80 Komise byla naopak na počátku 60. let

76

Spory se týkaly poplatků měšťanů za vaření piva v Těšíně, ale také založení pivovaru komorním regentem Kašparem Tlukem z Tošova, čímž byla narušena jedna z měšťanských výsad. Problematickou byla také přítomnost řemeslníků na těšínských předměstích, kteří podléhali komoře a konkurovali městským cechům. SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 193-95. 77 Později byl kostel uzavřen náboženskou komisí, viz dále. PINDUR: Dějiny protestantismu, s. 3. 78 KAUFMANN: Gedenkbuch, T I, s. 244. 79 V Těšíně komisař zasahoval po zavření zdejšího kostela opakovaně a to v zimě roku 1663, kdy se neúspěšně snažil najít nekatolické duchovní a učitele působící ve městě a vyvolal při tom ostrý konflikt s městskými představiteli. Viz dále. PINDUR: Století rekatolizace Těšínska, s. 116. 80 O aktivitách náboženské komise a excesech Václava Františka Otíka z Dobřan pojednal detailně ŠMERDA, Milan: Protireformace na Těšínsku (do konvence v Altranstädtu v roce 1707) (dále jen Protireformace na Těšínsku). In: KORBELÁŘOVÁ, Irena – ŠMERDA, Milan – ŽÁČEK, Rudolf: Slezská společnost v období pozdního baroka a nástupu osvícenství. Opava 2002, s. 231-267. Nejnověji se otázkami náboženské komise a její rolí v těšínské rekatolizaci zabýval PINDUR, David: „Ženy a dcery své za zvony užívajíce“. K činnosti náboženské

20

přeměněna na komisi likvidační, jejímž hlavním cílem bylo definitivně se vypořádat s luterským živlem za pomoci širšího spektra metod včetně pronásledování nekatolických obyvatel, kazatelů a zveřejňováním zákazů protestantských křtů či modliteb.81 Větší tlak na proměnu náboženské situace byl již spojen se jménem Leopolda I., který „usedl“ na těšínský knížecí stolec roku 1657 po smrti svého otce. Přestože do Těšína nikdy nezavítal, projevoval zájem o jeho rozvoj. V roce svého spojení s Těšínským knížectvím udělil městu právo konání pátého trhu, což přispívalo k opětovnému hospodářskému rozvoji válkou poznamenaného sídla. Byl to také právě on, kdo Těšín povýšil do pozice města královského, byť šlo o krok nepotvrzený oficiálně právní cestou. Jako takový však měl Těšín v očích císaře spadat mezi katolická města, což na počátku druhé poloviny rozhodně nebyla charakteristika vystihující stav v těšínské metropoli. Zdejší neuspokojivá náboženská situace motivovala Leopolda, věrného katolíka vychovaného jezuity, k řadě kroků proměňujících nejen konfesijní stránky života těšínských měšťanů. Otázku náboženství bylo možné kontrolovat a ovlivňovat především u ambiciózních městských elit, které se řadily ke vzdělaným složkám měšťanstva, usilovaly o společenský vzestup a podíl na správě města a nebránily se proto ani požadovaným konverzím.82 K podobným krokům se uchylovali také příslušníci šlechtického stavu, jejichž kariéra následně nabrala strmý vývoj, o čemž svědčí příklad protestantského aristokrata Jana Fridricha Laryše, svobodného pána ze Lhoty a Karviné, který se po své konverzi roku 1667 stal zemským hejtmanem a přísným dohlížitelem nad náboženskou situací v zemi.83 Tu ovlivňovala řada nařízení, jež zabraňovala šíření protestantismu a měla být stimulátorem přijetí katolické víry obyvatelstvem. Těšínští měšťané tak byli nuceni posílat své děti do katolických škol, byli pronásledováni za „tajné“ nekatolické bohoslužby, stejně jako za pobožné putování za bohoslužbami do uherské Čadce, jež bylo zakázáno císařským dekretem.84 Obnovení se dočkalo také privilegium kněžny Alžběty Lukrécie, jemuž se na rozdíl od doby svého vydání dostalo větší pozornosti a snahy o jeho přísné dodržování.85 komise na Těšínsku v polovině 17. století (dále jen „Ženy a dcery své za zvony užívajíce“). In: JIRÁSEK, Zdeněk a kol.: Církevní dějiny Slezska 18. až 20. století. Opava 2011, s. 84-102. 81 SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 143. 82 Jako příklad je možné uvést případ těšínského učitele Pohledeckého, který se díky vhodnému politickonáboženskému postoji dostal až k pozici purkmistra a později byl povýšen do šlechtického stavu. Viz dále. GOJNICZEK: Elity władzy, s. 81. 83 KORBELÁŘOVÁ - ŽÁČEK: Těšínsko – země Koruny české, s. 175. 84 BIERMANN: Historya wiary, s. 34-39. 85 KORBELÁŘOVÁ - ŽÁČEK: Těšínsko – země Koruny české, s. 175. Hlavní zásluhu na obnovení privilegia měli příslušníci řádu Tovaryšstva Ježíšova, kteří v té době již takřka neznámý výnos nalezli v archivu rodu Lichtenštejnů. Císař jej oficiálně obnovil roku 1671. SPYRA, Janusz: Kontrreformacja w Cieszynie w latach

21

Dopady jeho ustanovení na život těšínské komunity tak byly výraznější, než tomu bylo dříve, a vyvolávaly také výrazně větší kontroverze. Na počátku 70. let se v Těšíně objevil nový náboženský prvek v podobě příslušníků řádu Tovaryšstva Ježíšova, jehož vliv a úspěšnost misionářské práce doznala nemalých výsledků ve zbývajících částech monarchie.86 V návaznosti na dřívější činnost jezuitů na Těšínsku byla v hlavním městě knížectví zřízena roku 1670 rezidence řádu potvrzená oficiálně v roce 1704. S podporou zemského hejtmana Laryše zde byla jezuity založena škola, která nahradila luteránské instituce a zaměřila se na katolické vzdělávání těšínských dětí. Svěřena jim byla i výchova sirotků z původně nekatolických rodin.87 Ve spolupráci s lokálním světským klérem misionáři přispívali svým zbožným i kontrolním působením k průběhu rekatolizace, formovali však zároveň religiózní život měšťanů a podporovali rozvoj nových podob zbožnosti v duchu pietas austriaca. Jejich úloha byla posílena na přelomu 17. a 18. století, kdy se otcové jezuitského řádu dostali na několik let i do čela těšínské farnosti.88 Konec století přinesl konec vlády Leopolda I. a postupné uklidnění nábožensky i politicky zjitřené situace v monarchii stejně jako v jejích okrajových částech. Těšín postupně obnovoval svou pozici a profitoval ze svého neoficiálního titulu královského města, což přispívalo ke větší stabilizaci jeho vnitřních vztahů. S pomocí zemského hejtmana se magistrátu dařilo účinněji řešit stále přetrvávající konflikty s představiteli komory. Slábl také rekatolizační tlak, jemuž obyvatelé města čelili takřka po celé 17. století, což bylo dáno především dosažením vytčeného cíle, neboť Těšín bylo na počátku 18. století možné označit opět za katolické město.89 Relativně klidná hladina náboženského života města však nevydržela dlouho a v prvním desetiletí ji rozvířily děje spojené s průběhem severní války, jež

1653-1709 (dále jen Kontrreformacja w Cieszynie). In: CZYŻ, Renata – GOJNICZEK, Wacław – SPRATEK, Daniel (edd.): Trzysta lat tolerancji na Śląsku Cieszyńskim. W trzystulecie założenia kościoła Jezusowego w Cieszynie. Cieszyn 2010, s. 77. 86 O působení jezuitského řádu v habsburské monarchii ČORNEJOVÁ, Ivana: Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách. Praha 2002. K rekatolizační roli blíže také ČORNEJOVÁ, Ivana (ed.): Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci: sborník příspěvků z pracovního semináře konaného ve Vranově u Brna ve dnech 4. – 5. 6. 2003. Praha 2003. K působnosti těšínských jezuitů blíže KOLÁČEK, Josef: Dějiny Těšínské rezidence Tovaryšstva Ježíšova a gymnázia. Annales Teschinenses (dále jen Dějiny Těšínské rezidence). Praha 2006; KIEDOS, Józef: Jezuici cieszyńscy i ich działalność do roku 1773 (dále jen Jezuici cieszyńscy). Skoczów 2004. 87 KOLÁČEK: Dějiny těšínské rezidence, s. 20-25. 88 V čele těšínské farnosti stáli jezuité v letech 1692 – 1700, přičemž šlo o jedno z významných období jezuitského působení ve městě. V dané době v Těšíně pracovala řada předních osobností Tovaryšstva Ježíšova, jejichž věhlas překračoval hranice města i knížectví, mimojiné Daniel Nitsch, autor sbírky kázání Berla královská Jezu Krista, to jest slovo Boží, jehož to mocí a právem Kristus v srdcích našich vládne, v ročních nedělních kázáních dvojím vejkladem představeno (Praha 1709). PINDUR: Dějiny protestantismu, s. 23. 89 SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 150.

22

byla rozpoutána mezi spojeneckou koalicí Dánska, Saska, Ruska a Polska a švédským královstvím.90 Během mírových rozhovorů v Altranstädtu proběhlo vyjednávání také mezi habsburským císařem Josefem I., jenž v roce 1705 vystřídal na trůně Leopolda I. a stal se tak nově i těšínským pánem, a švédským králem Karlem XII. Severský panovník byl totiž ustanovením vestfálského míru pověřen dohledem nad dodržováním práv slezských protestantů, což zdejší nekatolické stavy dobře věděly. Využily proto jeho přítomnosti a obrátily se na něj se žádostí o zakročení proti narušování jejich náboženských práv a svobod garantovaných dřívějšími dohodami.91 Karel XII., jistý si svou silnou pozicí a tehdejší slabostí Habsburků, prosby stavů vyslyšel a požadoval po habsburském císaři napravení situace v duchu osnabrückých smluv. I přes protesty části katolické strany císař Josef I., v jehož zájmu bylo především zachování míru, přistoupil na švédské podmínky a v roce 1707 došlo mezi oběma panovníky k uzavření tzv. Altranstädtské konvence.92 Významný dokument signifikantním způsobem proměňoval a zaštiťoval náboženskou situaci vedlejší země Koruny české. Na jeho základě byla ve Slezsku zajištěna svoboda výkonu náboženství podle znění vestfálského míru, došlo k navrácení 120 původně evangelických kostelů a v místech, kde se svatostánky nenacházely, nemělo být protestantským věřícím bráněno v konání domácích bohoslužeb, v návštěvách nekatolických škol a nesměli být ani vystavováni katolickému náboženskému tlaku.93 Nad rámec konvence byl roku 1709 vydán Josefem I. exekuční reces, jímž protestanté získali povolení k vybudování 6 nových tzv. milostivých kostelů. Není žádným překvapením, že zprávy šířící se z Altranstädtu i Vídně vyvolávaly vlny neskrývaného, byť ve značné míře naivního nadšení také mezi těšínskými nekatolíky. I oni vznesli v rámci nových ujednání řadu požadavků, z nichž vyslyšení se dočkal pouze ten spjatý s ideou vybudování jednoho z nových kostelů na území Těšínského knížectví. Zdejší nekatolická šlechta začala záhy usilovat o umístění protestantského svatostánku na svých 90

KORBELÁŘOVÁ - ŽÁČEK: Těšínsko – země Koruny české, s. 182. Tamtéž, s. 184. 92 K problematice konvence a jejího naplnění ve slezském prostředí blíže CONRADS, Norbert: Die Durchführung der Altranstädter Konvention in Schlesien 1707-1709. Forschungen und Quellen zur Kirchen- und Kulturgeschichte Ostdeutschlands. Köln-Wien 1971. Nejnověji METASCH, Frank: 300 Jahre Altranstädter Konvention. 300 Jahre schlesische Toleranz. 300 lat ugody Altransztadzkiej. 300 lat śląskiej tolerancji. Dresden 2007. 93 Věřící nemohli být nuceni k účasti na katolických mších a k přijímání svátostí, naopak mohli navštěvovat bohoslužby v nekatolických slezských kostelech, pokud platili štolové poplatky za duchovní úkony katolickým farářům. Manželské právo podléhalo s výjimkou evangelíků vratislavské konzistoři. O sporných náboženských případech měl přednostně rozhodovat vrchní úřad ve Vratislavi a císař. PINDUR: Dějiny protestantismu, s. 35-36. 91

23

panstvích. Hlavní zájem projevovali především dlouhodobí zámožní stoupenci Lutherova učení v čele s Karlem Erdmannem Henckelem z Donnersmarcku, jenž byl majitelem bohumínského panství a Juliem Gottliebem hrabětem Sunegkem, který vlastnil těšínskou protestantskou baštu stavovské panství Bílsko.94 I přes nemalé částky, jež šlechtické žádosti doprovázely, nesetkal se ani jeden z nich s úspěchem. Česká dvorská kancelář, která o celé záležitosti rozhodovala, nakonec po zdlouhavých jednáních určila za definitivní místo zřízení nového svatostánku Těšín. Rozhodnutí kanceláře, jakkoli překvapivé, bylo rychle akceptováno a těšínští stavové, stejně jako běžní obyvatelé začali shromažďovat kapitál potřebný k výstavbě. Za městskými hradbami, tak jak určovalo nařízení panovníka, byly zakoupeny pozemky, na nichž byl roku 1710 položen základní kámen Ježíšova kostela.95 O rok později zde bylo založeno také čtyřtřídní evangelické gymnázium s přípravkou, jež se brzy stala centrem nekatolického vzdělávání v oblasti. Správu a ochranu nad oběma institucemi převzali hlavní představitelé formujícího se evangelického sboru Ferdinand Sobek z Kornic, Jiří Fridrich Bludovský z Dolních Bludovic a Jan Jiří Zierovský, kteří také iniciovali příchod nových protestantských kazatelů a učitelů v čele s pastorem Janem Muthmannem.96 Z katolického Těšína, jenž celé předchozí století neúspěšně čelil rekatolizačnímu tlaku, se tak náhle stalo nové centrum evangelické víry nejen v Těšínském knížectví, ale také v celé monarchii a stal se cílem zbožného putování nekatolických věřících ze Slezska i Moravy. Podepsání

Altranstädtské

konvence

a

následné

vybudování

protestantského

milostivého kostela v blízkosti Těšína je obecně považováno za uzavření významné epochy náboženských dějin knížectví a především samotného města. Po dlouhém století, jehož základním rysem byly ostré konfesijní střety evropského i regionálního charakteru, vrcholící v prostředí Těšína zostřeným rekatolizačním tlakem, který omezoval existenční možnosti protestantů na minimum, znamenala legální přítomnost svatostánku a s ním spojených svobod předpoklady pro vytvoření nové náboženské atmosféry. Pro slezskou metropoli přinášela také podstatný prvek oživení hospodářství města, jež v důsledku dřívějších válečných střetů, zničujících požárů 20. let i zmíněných náboženských konfliktů trpělo značným vylidněním, nedostatkem obyvatelstva a útlumem ekonomické sféry.97

94

BIERMANN: Geschichte des Herzogtums, s. 225-226. PETER: Geschichte der Stadt, s. 117. 96 PINDUR: Dějiny protestantismu, s. 38. 97 KORBELÁŘOVÁ - ŽÁČEK: Těšínsko – země Koruny české, s. 192. 95

24

Podmínky života ve městě se přitom pro nekatolíky příliš neměnily, neboť v platnosti zůstávalo i nadále privilegium Alžběty Lukrécie omezující správní a ekonomickou působnost protestantů ve městě. Příznivci augsburské konfese zde mohli žít pouze bez městských práv jako běžní obyvatelé.98 Náboženská svoboda však měla limity i ve svých širších ustanoveních, neboť přístupná byla především dlouhodobým, otevřeným luteránům. Zbývající obyvatelé katolického vyznání, kteří se rozhodli pro změnu konfese a konvertovali k luterství, z jejích výhod těžit nemohli. Prozíravý Josef I. se podobným krokům snažil bránit dekretem z roku 1709, který přestup z katolictví k luterské víře označil za apostazi postavenou mimo zákon. Odpadlíci byli císařským nařízením nuceni k návratu do lůna katolické církve nejpozději do šesti týdnů, v opačném případě byli vystaveni hrozbě ztráty majetku a vyhoštění z knížectví.99 Nutno podotknout, že i přestože se dodržování dekretu stalo jednou z priorit katolické strany v čele s jezuitským řádem, nedařilo se otázku apostaze zcela úspěšně řešit a představovala po roce 1707 jeden z trvalých náboženských problémů.100

1.4 Raně novověký epilog - Těšín za vlády Lotrinské dynastie Od 20. let dohlíželi na situaci v Těšíně noví majitelé. Za vlády českého krále a římského císaře Karla VI. bylo Těšínské knížectví vyňato z přímé správy panovníka a v roce 1722 jej král udělil jako dědičné léno vévodovi Leopoldovi Lotrinskému.101 Tento krok znamenal opětovné zařazení Těšínska mezi lenní slezská knížectví a návrat Těšína do pozice knížecího města. Se ztrátou královského přívlastku (byť neoficiálního) přišli měšťané o výsady spjaté s tímto statutem včetně dosavadního práva zastoupení na slezském sněmu. Po dobu dalších dvaceti let se jim však podařilo zůstávat samostatným daňovým subjektem. Hospodářské situaci v Těšíně ovšem tento fakt výrazněji nepřispíval a město bylo naopak nuceno řešit četnými finančními půjčkami své delší dobu trvající ekonomické potíže vázané na nedostatek lidských zdrojů, čímž narůstalo jeho zadlužení. 102 V rukou Lotrinského rodu zůstalo knížectví de facto až do roku 1918 a pod jeho správou také zažilo několik let trvající slezské války. V jejich průběhu byl Těšín nekolikrát 98

PETER: Geschichte der Stadt, s. 116. KORBELÁŘOVÁ - ŽÁČEK: Těšínsko – země Koruny české, s. 188. 100 K několika případům apostaze v prostředí Těšínského knížectví blíže PINDUR, David: Případ „apostaty“ Adama Myšky z Jablunkova. In: Sborník Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku, č. 8, 2007, s. 69-86; TÝŽ: Spor o pohřbení apostaty v Puncově roku 1712. In: Těšínsko, č. 4, 2007, s. 10-15. 101 Nový kníže vystupoval spíše jako držitel těšínských statků než jako zeměpán se zákonodárnou mocí, jako tomu bylo za Piastovců. Vliv krále na dění v knížectví se prakticky nezmenšil, zvláště když po Leopoldově smrti připadla země Františkovi Lotrinskému, budoucímu manželovi císařovny Marie Terezie. SLÁMA: Dějiny Těšínska, s. 195. 102 KORBELÁŘOVÁ: Města na Těšínsku, s. 137. 99

25

obsazen pruskými vojsky, jejichž pobyt přinesl další ekonomické zatížení města, v jiných ohledech však naštěstí chod sídla výrazněji neovlivnil. Větší dopady měly na těšínskou metropoli konečné výsledky válek. Na základě ustanovení vratislavského míru z roku 1742 byla poražená císařovna Marie Terezie přinucena odstoupit velkou část Slezska pruskému králi Fridrichovi II. a střet Habsburské monarchie s výrazně nastupujícím pruským státem tak vedl k do té doby nejmarkantnější územní změně českého království. Ztráta většiny slezského území významně ovlivnila postavení a celkovou situaci jedné z tradičních vedlejších zemí Koruny české i jejích jednotlivých částí, které se ve svém následujícím vývoji musely ubírat odlišným směrem.103 Těšínské knížectví si ve víru probíhajících územních změn udrželo svou rozlohu v nezměněné podobě. Ocitlo se však náhle na periferii monarchie a ovlivnila jej ztráta důležitých obchodních kontaktů s dolnoslezským prostředím, stejně jako narušení mnohých společenských vazeb. Nejpodstatnější se však stala zásadní správní transformace, kterou oblast podstoupila. Spolu s částí Opavského, Krnovského a Niského knížectví utvořilo Těšínsko základ nového územního celku, jenž získal označení Rakouské Slezsko a jenž měl v duchu dobových centralizačních procesů vytvořit celistvé území s jednotnou politickou, finanční, berní a náboženskou organizací.104 Jako nižší správní útvary vznikly krajské úřady, z nichž se pro východní část oblasti stal centrem Těšín. Na chod jeho samosprávy nově dohlížel městský administrátor, jehož přítomnost poukazovala na panovnický zájem o fungování města v jeho nové roli.105 V důsledku nastalých změn, územních i správních, se Těšín povznesl mezi přední urbánní centra Rakouského Slezska. Přitahoval tak více pozornosti i ze strany těšínských pánů, kterými bylo město delší dobu spíše opomíjeno. Roku 1766 se jimi stali dcera císařovny Marie Terezie Marie Kristýna se svým manželem, saským kurfiřtem Albertem. Narozdíl od svých předchůdců kníže Albert, který přijal přívlastek Těšínský i do svého jména, město nad Olší několikrát navštívil a uvažoval rovněž o jeho opětovné proměně na rezidenční sídlo.106 Přestože se jím Těšín nakonec nestal, knížecí zájem o situaci ve městě neklesal. Podporoval 103

KORBELÁŘOVÁ - ŽÁČEK: Těšínsko – země Koruny české, s. 193-196. Politická správa země byla svěřena do rukou královského úřadu v Opavě (hlavní město Rakouského Slezska), který byl za Josefa II. zrušen a nahrazen připojením k moravskoslezskému guberniu s centrem v Brně. Správní rozdělení a daně kontroloval úřad zemského staršího. Slezský veřejný konvent (slezský sněm) složený ze zástupců knížat opavského, krnovského, těšínského, bílského a zástupců stavů pak dohlížel na katastr, odvod daní, informace o šlechtě a udělování inkolátů. GRIM, Tomáš: Vývoj územního členění a kartografického zobrazení Slezska. In: BAKALA, Jaroslav (ed.): Slezsko. Opava 1992, s. 77. 105 KORBELÁŘOVÁ - ŽÁČEK: Těšínsko – země Koruny české, s. 196. 106 SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 156-157. 104

26

jeho hospodářství zakládáním manufaktur i snahou o zavedení výročních trhů, které se ve městě konaly opakovaně v sedmdesátých letech, byť bez většího dlouhodobého úspěchu.107 Nabídl městu také finanční podporu po zničujícím požáru roku 1789, během kterého lehla popelem většina domů a následná obnova města symbolicky zahájila novou éru jeho dějin. Ve stejném období se uzavírala další podstatná kapitola těšínské historie, konkrétně její náboženské části. Na konci 18. století gradoval v Těšíně proces zahájený roku 1707 a úzce spojený s budováním protestantského kostela. Spolu s ním se zde formoval evangelický sbor, který musel tvrdě a často nelehce prosazovat svá nově nabytá práva a vyvíjet značné úsilí k udržení své pozice. Jeho existenci v Těšíně limitoval jednak oficiální dohled světských i církevních institucí, jednak dobová převaha katolického vyznání. Církev bránila své pozice před protestantskými konkurenty větší péčí o zbožný život věřících i řadou úředních kroků, jimž dominovalo uplatňování již zmíněného privilegia Alžběty Lukrécie a dekretů namířených proti apostatům. Vedle toho podléhaly zpřísněné kontrole platby za duchovní úkony katolické straně, otázky smíšených manželství či nevhodná výchova dětí, tzv. male educati.108 Kontroverznost protestantského sboru, daná již jeho pouhou přítomností, se v očích katolíků zvýšila s rozvojem reformního pietistického hnutí, jehož hlavními představiteli se stali kněží a učitelé spjatí s kostelem.109 Konflikty mezi katolickou stranou a evangelickým sborem vyvrcholily ve 30. letech vypuzením zmíněných duchovních z města i knížectví.110 Náboženskou situaci ve městě výrazně ovlivnily také již zmíněné slezské války. Se ztrátou části Slezska vyvstával především zásadní problém církevní správy pozůstalé oblasti, neboť hlavní sídlo vratislavského biskupství, kterému stále podléhala část nově vzniklého Rakouského Slezska včetně Těšínského knížectví, zůstalo ležet za hranicemi habsburské monarchie ve sféře pruského vlivu. Jako řešení se císařovně Marii Terezii nabízelo vyjmutí dotyčných území z vratislavské diecéze a jejich podřízení nově plánovanému českému 107

KORBELÁŘOVÁ: Města na Těšínsku, s. 34-35. SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 276. 109 Šlo konkrétně o pastora Jana Muthmanna, Jana Adama Steinmetze a Samuela Ludvíka Sassadia, Traugotta Immanuela Jerichovia a Jiřího Sarganka. Duchovní byli vzdělanými muži, z nichž mnozí (zejména Jan Adam Steinmetz) působili jako vynikající kazatelé a spisovatelé, jejichž díla výrazně obohacovala (nejen) těšínskou evangelickou obec. PATZELT, Herbert: Pietismus v Těšínském Slezsku 1709-1730 (dále jen Pietismus). Cieszyn 2010, s. 165. 110 Proces s těšínskými pietisty byl jedním z konfliktů katolické a evangelické strany v Těšíně. Motivován byl údajnou nevhodnou aktivitou zdejších pietistů, především konáním zakázaných modlitebných shromáždění s věřícími, tzv. konventiklemi. Na základě několikanásobného udání, mimojiné též ze strany těšínského úředníka Jiřího Teofila Battika, bylo pietistickým kněžím v Těšíně nařízeno město opustit. K procesu blíže: Tamtéž, s. 158-167. Nejnověji PIĘTAK, Stanislav: Proces s těšínskými pietisty v letech 1726-1730. In: Těšínsko, č. 4, 2010, s. 9-15. 108

27

biskupství se sídlem v Opavě.111 Organizační změny zasáhly také nekatolickou část místní konfesijní mozaiky a Těšín v nich hrál nemalou roli. V rámci emancipace pozůstalého regionu i jako reakce na relativní blízkost protestantského vlivu Pruska byla ve městě roku 1743 ustavena samostatná konsistoř, jež měla fungovat jako nové centrum evangelické církevní správy nezávislé na dřívějším dolnoslezském centru v Břehu.112 Konsistoř složená z několika katolíků a jediného evangelického pastora nově zajišťovala povolávání evangelických kněží, rektorů a učitelů. Její aktivita byla na druhou stranu svázána s reorganizovanou náboženskou komisí, jejímž cílem bylo vedle podpory katolické víry kontrolovat a omezovat šíření víry nekatolické.113 Organizační a právní sféra náboženského života Těšína, stejně jako stále kontroverzní otázka svobody vyznání, byla definitivně řešena na počátku 80. let. Josefínské náboženské reformy, které Těšín zasáhly jako zcela nové impulsy, významně ovlivňovaly nejen působnost katolické církve a zdejší katolické struktury114, ale zásadně řešily také otázku konfesijního soužití, jež se po dlouhá desetiletí řadila ke stěžejním bodům náboženského života Těšína. Vydání tolerančního patentu roku 1781 a jeho zveřejnění ve slezském prostředí o rok později přinášelo definitivní uvolnění náboženské situace. Se zrovnoprávněním augsburského, kalvínského a pravoslavného vyznání s katolickým byla anulována dřívější privilegia limitující život nekatolických věřících Těšína, což zlepšovalo jejich existenční podmínky a podněcovalo jejich aktivitu. Hovořit o okamžité realizaci myšlenkového poselství patentu je však samozřejmě nereálné, neboť po staletích náboženských třenic trvalo delší dobu, než se pojem tolerance dočkal svého plného uplatnění jak v teorii, tak v praxi. V kontextu raně novověkého vývoje českých zemí a habsburské monarchie je provinčnost dějin slezského Těšína nezpochybnitelná. Stejně tak nezpochybnitelným je však i jeho význam pro dějiny knížectví, jehož centrem se město stalo. V průběhu raného novověku prošel Těšín řadou změn transformujících různé sféry jeho existence. Město dlouhou dobu 111

Ze strany habsburské monarchie bylo naplánováno rozdělení olomouckého biskupství na tři části – olomouckou, brněnskou a opavskou, přičemž ve prospěch pruské strany bylo nabídnuto odstoupení církevní správy Kladska. I přes schválení plánu papežským stolcem v bule zřizující roku 1777 olomoucké arcibiskupství, nedošla habsbursko-pruská jednání pozitivního výsledku a Josef II. je v roce 1788 na dlouhou dobu ukončil. Prorakousky byla upravena alespoň otázka církevní správy oblasti. Těšínsko vytvořilo vlastní komisariát s centrem v Těšíně a osmi děkanáty. Původní podřízení arciděkanátu v Opolí bylo v roce 1770 nahrazeno podřízením novému generálnímu vikariátu s konsistoří ve Frýdku. GAWRECKI, Dan: Dějiny Českého Slezska 1740-2000, Opava, 2003, s. 131-139, s. 260-265. 112 SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 276. 113 BIERMANN: Geschichte des Herzogtums, s. 249. 114 Josefínské reformy Těšín zasáhly v souvislosti s omezením činnosti zdejších řeholních řádů, vedle dominikánů zejména alžbětinek a milosrdných bratří. Proměnou prošla zdejší farní síť. Nejaktuálněji se však těšínské společnosti dotýkalo vydání toleranční ho patentu. SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 282-286.

28

těžilo z výsad a výhod titulu rezidenčního sídla a ztráta této funkce poháněla jeho zájem o zisk statutu královského města. Dvojakost správy vyplývající z místní právní situace diferencovala nejen legislativní stránku fungování města, ale také život zdejšího měšťanstva a podněcovala konflikty kompetenčního i společenského charakteru. Barometrem celkové urbánní situace bylo bezesporu fungující hospodářství, které představovalo základní stavební kámen existence Těšína a jehož růst či pokles byl reakcí na veškeré proměny vnějších i vnitřních vztahů sídla. Jako významný, ne-li nejvýznamnější hybatel vývoje města však v období raného novověku figurovalo náboženství, jež v duchu konfesionalizace prostupovalo takřka všemi sférami života městské společnosti. Od počátku 16. století vyvolávaly otázky víry nejvíce emocí a sporů, stejně jako oficiálních zásahů světských i církevních sil a cíleného úsilí o dosažení požadovaných výsledků, zejména v rekatolizačním období. Vliv náboženské otázky na formování života těšínských obyvatel i na chod města byl signifikantní a je proto možné považovat jej za jeden z určujících faktorů raně novověkého vývoje Těšína. Ústřední roli v něm přirozeně hrálo těšínské obyvatelstvo, jehož se probíhající dění dotýkalo nejvíce a jehož reakce představují zcela specifickou kapitolu těšínských náboženských dějin. Jejich zachycení pomáhá v komplexnější podobě zkoumat charakter složitých náboženských procesů a určovat tak jejich význam a dopad na dobovou společnost.

29

2 Těšínské správní autority pod náboženským tlakem S vymřením rodu Piastovců roku 1653 a přechodem Těšínského knížectví do správy českých králů z dynastie Habsburků byla zahájena nová etapa vývoje Těšína. Noví majitelé přinášeli nejen proměnu dosavadního způsobu správy města a úřadů knížectví, ale od samého počátku dali jasně najevo také svůj zájem o proměnu náboženských poměrů. Těšín jako správní, hospodářské i společenské centrum knížectví totiž i v polovině 17. století stále náležel k sídlům, jejichž obyvatelstvo se z většiny hlásilo k protestantské víře a rekatolizační kroky předešlých let na tomto faktu mnoho nezměnily. S ohledem na dominantní pozici města bylo poměrně logické očekávat soustředění primární pozornosti Habsburků na obnovu katolických pozic právě v Těšíně, jež měl být střediskem a oporou jejich správy v oblasti. Na samém počátku zasahoval náboženský tlak především správní autority přítomné ve městě. Zastoupeny byly na jedné straně členy městského magistrátu a městskými úředníky, na straně druhé také úředníky zámeckými, kteří podléhali nově ustavené těšínské komoře a dohledu regenta. Konfesijní skladba zástupců obou institucí byla v době nástupu Habsburků různorodá a ukotvená dlouhodobou tradicí, která odolávala i dřívějším snahám piastovských knížat o její katolické sjednocení. Po roce 1653 však byli protestantští úředníci vystaveni novému zvýšenému náboženskému tlaku a je zajímavé sledovat, jakým způsobem mu byli či nebyli schopni čelit. Nabízí se tak pohled na jejich motivace spjaté se zastáváním určitého náboženského postoje, stejně jako na možnosti úspěchu jejich názorů i na to kdo v jejich realizaci sehrával důležitou roli. Částečně se zároveň odkrývá soukromá sféra jejich života, tedy především to do jaké míry zasahoval vyvíjený tlak pouze je samotné a jejich správní funkce, a do jaké mu podléhalo i jejich soukromí, rodinní příslušníci a jejich osobní hodnoty a pohnutky.

2.1 Těšínský magistrát a městští úředníci Na počátku roku 1653 byl těšínský magistrát z většiny protestantský a i v jeho čele stál příznivec nekatolického vyznání Ondřej Vilda.115 Město samotné přitom již delší dobu čelilo rekatolizačním tlakům, které se v prvé řadě projevovaly snahou o obnovu katolické církevní správy. Rok před nástupem Habsburků v Těšíně proběhly jedny z prvních potridentských

115

SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 138. K jeho osobnosti blíže také SPYRA, Janusz: Stosunek miasta Cieszyna i jego władz do instancji nadrzędnych w czasach nowożytnych (1653-1848). Węzłowe problémy (dále jen Stosunek miasta Cieszyna). In: PANIC, Idzi (ed.): Samorządność i elity władzy w Cieszynie na przestrzeni dziejów. Cieszyn 2002, 90-91; GOJNICZEK: Elity władzy, s. 80-81.

30

vizitací, jejichž pouhé uskutečnění mělo nemalou výpovědní hodnotu.116 Záznamy poukazují na fakt, že se ústřední farní kostel sv. Marie Magdaleny nacházel v uvedeném období zpět ve správě katolíků, byť si vizitátor nebyl „jistý svěcením oltářů farního svatostánku, neboť byl dlouho v rukou heretiků“.117 Protestanté si udrželi pouze malý pohřební kostelík sv. Trojice, v němž se konaly evangelické bohoslužby a fungoval jako zbožné centrum. Místní nekatolické elity v čele s představiteli města se na počátku 50. let přitom cítily být dostatečně silné na to, aby za svatostánek bojovaly i v proměňující se náboženské situaci. Jejich snaha o udržení alespoň minimálních pozic nekatolické víry ve městě, jakkoli naivní ve skutečnosti byla, se projevila již záhy po oficiálním nástupu Ferdinanda IV. na těšínský knížecí stolec. Zástupci města v čele s purkmistrem Vildou se na něj obrátili se žádostí o potvrzení městských privilegií včetně práv na svobodné konání nekatolických bohoslužeb ve svém pohřebním kostele.118 Výzvu následovala na počátku následujícího roku těšínská delegace složená z purkmistra a dvou radních Václava Pohledeckého a Timoteje Peunera, která za knížetem putovala do Řezna. Zaštítěni plnou mocí městské evangelické obce zde své požadavky „bránící jejich zničené město“ opakovali.119 Dosáhli pouze částečného úspěchu, neboť zatímco potvrzení městských privilegií nepředstavovalo problém, „právo rozhodovat o otázkách víry měl v monarchii rezervován pouze panovník“.120 Vladařovou odpovědí na podobné snahy bylo ustavení náboženské komise v čele s konfliktním fryštátským farářem Václavem Františkem Otíkem z Dobřan.121 Mezi její primární cíle se řadilo odejmutí těšínských kostelů nekatolíkům následované obnovou původní katolické farní správy, stejně jako přivedení věřících zpět ke katolické víře. V průběhu jediného roku komise uzavřela 49 kostelů v knížectví, mezi nimi také těšínskými

116

Ve zbývajících částech Těšínského knížectví nebylo možné vizitace uskutečnit ve 42 farnostech, neboť v dané době jejich správu drželi stále protestantští kazatelé. VAN EICKELS, Christine: Die Visitationsberichte als Quelle für Konfessionsverhältnisse, Volksfrömmigkeit und Lage des Klerus im Herzogtum Teschen in der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts. In: CHMIEL, Peter – DRABINA,Jan (Hgg.): Die konfessionellen Verhältnisse im Teschener Schlesien vom Mittelalter bis zur Gegenwart. Ratingen 2000, s. 84. 117 Vizitace vedená ratibořským kanovníkem Ondřejem Františkem Sendeciem proběhla ve městě 29. srpna roku 1652. Archiwum Archidiecezjalne we Wrocławiu (dále jen AAW), fond Administracja diecezji (dále jen AD), sign. II. b. 73, f. 37r. Zprávy byly editovány JUNGNITZ, Joseph (ed.): Visitationsberchichte der Diözese Breslau I. Archidiakonat Oppeln. Breslau 1904. 118 Evangelická obec Těšína argumentovala vlastními zásluhami o uvedený svatostánek, neboť „byl vybudován na těšínském předměstí našimi předky augsburského vyznání na jejich vlastní náklady“. Archiwum Państwowe w Katowicach, Oddział w Cieszynie (dále jen APC), fond Akta miasta Cieszyna (dále jen AMC), sign. 6, f. 8586. K oficiálnímu průběhu jednání blíže BIERMANN: Historya wiary, s. 27. 119 KAUFMANN: Gedenkbuch,T III, s. 145-146 (Beilage II, 5). 120 Tamtéž, s. 147 (Beilage II, 6). 121 O aktivitách náboženské komise blíže ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 231-267. Nejnověji PINDUR:„Ženy a dcery své za zvony užívajíce“, s. 84-102.

31

nekatolíky tolik žádaný kostel sv. Trojice.122 Její aktivitu doplnily ve městě zásahy nového zemského hejtmana a nedávného konvertity Kašpara Borka svobodného pána z Roztropic, jenž roku 1654 těšínskému magistrátu nařídil vyhnat z města nekatolické duchovní v čele s Matějem Servetiem, který „dne 1 Novembris vypovězený jest z města Těšína in exilium“.123 Boj čelních představitelů města za alespoň minimální náboženská práva luterské většiny, spjatá s veřejnou sférou jejího zbožného života, se pod tlakem vládnoucích institucí knížectví a monarchie míjel účinkem. Relativně úspěšnějším se zdál být boj úředníků za jejich osobní náboženské přesvědčení, neboť řadě z nich se nadále dařilo udržovat pozice v městské správě i přes svůj příklon k augsburské konfesi. Nešlo však o zcela legální jednání. Jedním z prvních kroků Ferdinanda III. po návratu Těšínska do jeho rukou v září roku 1654 bylo vydání nařízení, dle kterého mělo být složení městských magistrátů v knížectví obměněno a úřady měly být „obsazeny zbožnými a Boha ctícími osobami“ neboli katolíky.124 K takovým se rozhodně neřadil dosavadní purkmistr a všeobecně známý luterán Ondřej Vilda, kterého v čele správy vystřídal Václav Pohledecký. K odchodu z funkcí bylo spolu s ním přinuceno ještě několik drobných úředníků.125 Takto renovovaný magistrát byl záhy pověřen zemským hejtmanem Kašparem Borkem z Roztropic přísnějším dohledem nad náboženskou situací ve městě a nad chováním luterských obyvatel, kteří podléhali městské jurisdikci. Pod hrozbou pokuty 10 zlatých „bylo všem měšťanům, domkařům a obyvatelům mužského i ženského pohlaví uloženo[…] nenásledovat více vyhnané kazatele […] a nenavštěvovat jejich bohoslužby za hranicemi“.126 V porovnání se snahou předešlých let se tedy zájem městských vládnoucích elit přesunul více katolickým směrem, byť zůstává diskutabilní, do jaké míry šlo o dobrovolný krok. Pravděpodobnou se vstřícnost jeví být v případě nového purkmistra Pohledeckého127, jenž se během několika málo let posunul z pozice radního bojujícího za nekatolický svatostánek k purkmistrovi limitujícímu zbožný život těšínských protestantů. Vidina kariéry byla patrně 122

RADDA, Karl: Materialien zur Geschichte des Protestantismus im Herzogtum Teschen (dále jen Materialien zur Geschichte). XII Jahresbericht der K. k. St. Realschule in Teschen am Schlusse des Schuljahre 1884/85, 1885, s. 7. 123 Biblioteka i Archiwum im. Tschammera przy Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie (dále jen BiAT), fond Kościoł Jezusowy (dále jen KJ), nezpracovaný fond. Převzato z PINDUR: Dějiny protestantismu, s. 4. 124 APC, fond AMC, sign. 5, f. 11-12. Realizování nařízení řídil zprvu regent těšínské komory, což v měšťanech, kteří se považovali za obyvatele královského města, vyvolávalo o to větší odpor. Situaci nakonec řešil zemský hejtman. SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 276. K problematice ze správního hlediska blíže SPYRA: Stosunek miasta Cieszyna, 89-110. 125 APC, fond AMC, sign. 5, f. 17-20. 126 KAUFMANN: Gedenkbuch, T III, s. 158 (Beilage II, 12). 127 Blíže k jeho osobnosti SPYRA: Stosunek miasta Cieszyna, s. 90; GOJNICZEK: Elity władzy, s. 81.

32

významným hybatelem jeho náboženského svědomí a hrála stěžejní roli v jeho rozhodování. Což by ostatně dosvědčoval i fakt, že mu jeho loajálnost vynesla na počátku 60. let šlechtický titul s predikátem z Augenheimu.128 Záznamy z počátku 60. let však nasvědčují tomu, že i přes panovníkovo nařízení nebyla patrně konfesijní skladba magistrátu jednotná a protestantům nepřístupná trvale. Její složení reagovalo více než na panovníkův zájem na dobové potřeby a možnosti města, jak se ukázalo v listopadu roku 1660. Kašpar Borek z Roztropic tehdy řešil problém obsazení několika úředních míst vhodnými kandidáty, tedy především katolíky. Těšínský magistrát od něj obdržel dopis, v němž hejtman požadoval, aby byl seznam možných adeptů rozdělen dle víry a co nejdříve doručen zpět k němu.129 Rada reagovala takřka okamžitě vytvořením soupisu stávajících úředníků v čele s primátorem Antoniem Larquandtem a purkmistrem Pohledeckým, které následoval seznam vhodných adeptů katolického i nekatolického vyznání.130 Zajímavostí zajisté zůstává, že nekatolíci představovali nezanedbatelnou část seznamu, ba dokonce většinu.131 V atmosféře náboženské perzekuce, která ve městě již delší dobu panovala, šlo o jev překvapivý, ale dopis, který soupis záhy následoval, podává částečné vysvětlení. Magistrát, ochuzený nedávno o dva radní Valentina Miserovského a Petra Schreyera, samozřejmě plně respektoval hejtmanovo rozhodnutí. Zároveň však zástupci města upozorňovali na to, že se „mezi námi katolíky nachází málo kvalifikovaných, zatímco nekatolického měšťanstva je většina, a příliš pracujeme […] takřka denně na radnici probíhají úřední jednání“.132 Pracovní vytíženost a nedostatek kandidátů vyhovujících kvalifikací i konfesí snižoval efektivitu správy města, ztěžoval práci stávajících úředníků a narušoval bezesporu také jejich osobní život, neboť se vedle úřadování museli věnovat i svým živnostem a rodinám. Rada města si proto hejtmanovi dovolila navrhnout, aby „uvolněná místa byla nejen obsazena, ale aby byla obsazena kvalifikovanými lidmi“.133 Ačkoliv v textu nenajdeme spojení nehledě na konfesi, bylo patrně právě ono skrytým požadavkem městské rady charakterizujícím situaci ve městě i mezi úřednictvem.134

128

KORBELÁŘOVÁ - ŽÁČEK: Těšínsko – země Koruny české, s. 164. APC, fond AMC, sign. 5, pag. 41. 130 Tamtéž, pag. 44-46. 131 U návrhů osob vhodných k obsazení městských úřadů byl poměr katolíků a protestantů 8:12, v případě soudních úředníků šlo o poměr 11:8. Tamtéž, pag. 45-46. 132 Tamtéž, pag. 42. 133 Tamtéž. 134 Srov. SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 144. 129

33

Zájem o nekatolické osoby a jejich úřednický potenciál však samozřejmě neznamenal, že by jejich služby byly využívány za všech podmínek a jejich konfese by byla v zájmu města tolerována. Naopak se dá předpokládat, že byl na dané osoby vyvíjen o to větší tlak na jejich konverzi. Možnost kariérního a společenského vzestupu, která se tímto nabízela, pak mohla fungovat jako výrazná motivace. Napovídal tomu částečně již dříve zmíněný případ Václava Pohledeckého i jeho předchůdce Ondřeje Vildaua. Známý těšínský luterán figuroval ve zmíněném seznamu na prvním místě spolu s Timotejem Peunerem.135 Na počátku 60. let se tak ještě stále řadil mezi příznivce augsburské konfese a ve městě byl i nadále považován za přínosného měšťana. Za toho jej patrně považoval také Ferdinand III., neboť jej roku 1661 povýšil do šlechtického stavu s predikátem z Lindenwiese.136 Nobilitační listina z roku 1661 zdůrazňuje vedle Vildových aktivit v průběhu třicetileté

války

především

jeho

„službu

v radničních

záležitostech,

konkrétně

v purkmistrovském úřadu, jak ve veřejných, tak ostatních záležitostech“.137 Oceněna je rovněž Vildova „výjimečná věrnost, píle a svědomitost ve věcech vážených na císařském dvoře“.138 Irena Korbelářová a Rudolf Žáček mu s ohledem na podobná vyjádření přisuzují patrně nemalý podíl či alespoň podporu průběhu rekatolizace ve městě, což se však jeví být v uvedeném období a krokům, které byly proti Vildovi na počátku habsburské vlády podniknuty, jako nepravděpodobné.139 Bývalý purkmistr se spíše řadil mezi loajální služebníky svého vládce, který poslušně plnil jeho příkazy, zároveň však zůstal věrný svému přesvědčení a zájmům města, se kterým byl spjat jeho život a aktivity. I on však nakonec ustoupil ze svých náboženských pozic. Není zcela přesně známo, kdy se stal katolíkem a do jaké míry byla jeho konverze spojena s nobilitací roku 1661. Záhy po ní již však figuroval ve správě města ve funkci primátora a tedy v žádném případě jako luterán.140 Je tak otázkou do jaké míry šlo o krok spjatý v prvé řadě s vývojem jeho kariéry a do jaké šlo o víceméně formalitu v jeho osobním rozhodování. Město v dané době již několik let podléhalo vládě císaře Leopolda I., jenž vyvíjel nový, soustředěný tlak na proměnu náboženské situace ve městě a v celém knížectví a nutno podotknout, že mu místní luteráni odolávali stále méně úspěšně. Těšín tak pomalu získával stále více katolický charakter, což

135

APC, fond AMC, sign. 5, pag. 45. KORBELÁŘOVÁ - ŽÁČEK: Těšínsko – země Koruny české, s. 164. 137 KAUFMANN: Gedenkbuch, T III, s. 251-252 (Beilage II, 68). 138 Tamtéž. 139 KORBELÁŘOVÁ - ŽÁČEK: Těšínsko – země Koruny české, s. 165. 140 SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 144. 136

34

pro Vildu, který byl vůči panovníkovi loajální i jako luterán, mohlo být podnětem k přestupu a přizpůsobení se proměňující se situaci. Dění několika následujících let nasvědčuje tlaku a proměnám, které v Těšíně a ve zdejší komunitě probíhaly. Roku 1663 se město stalo terčem kontroly náboženského komisaře Václava Františka Otíka, jehož kontroverzní aktivita dosáhla v širokém okolí nevalné pověsti.141 V centru knížectví jí rozhodně dostál, když zde způsobil násilnou opileckou scénu a primátora, kterým nebyl nikdo jiný než náš známý Vilda, nazval spolu s dalšími šelmou a rebelantem.142 Stížnost, kterou těšínský magistrát v čele s Vildou následně zaslal hejtmanu Kašparu Borkovi z Roztropic, detailně popisuje průběh konfliktu, vypovídá však mnohé také o situaci ve městě a v jeho správě. Na zveřejnění patentu vrchního úřadu ve Vratislavi, který komisaře pověřoval zatčením všech nekatolických kněží a učitelů, rada reagovala slovy, že „pokud ví, žádný kněz ani učitel by se zde v těšínské obci nacházet neměl“.143 Primátor spolu s radními v závěru stížnosti slíbili „nikoliv trpět, ale naopak všemi prostředky stíhat porušování patentu“, k čemuž je zavazuje fakt, že „všichni jsou katolické víře věrně oddáni“.144 V první polovině 60. let se tak situace ve vedení města patrně definitivně ustálila na katolické misce vah a luteráni, pokud působili ve veřejné správě, postupně opouštěli buď své dosavadní pozice, nebo svou dosavadní víru. Oporu v udržování katolické jednoty představovalo následně znovuzavedení privilegia kněžny Alžběty Lukrécie z roku 1629, které s podporou nově příchozích jezuitů obnovil císař Leopold v roce 1671.145 V následujícím období se již žádný luterán (tedy alespoň otevřený) do úřední pozice v městské správě nedostal a uzavírala se tak jedna část rekatolizačního procesu Těšína, jejíž průběh reagoval jak na dobové podmínky a potřeby města, tak na osobní zájmy a možnosti jeho veřejných zástupců. 141

O Otíkových excesech, napadání šlechticů a jejich rodin, stejně jako běžného obyvatelstva a ničení soukromého majetku na území celého knížectví se dochovala řada zpráv, zejména stížností postižených osob, které požadovaly potrestání Otíkova neadekvátního, agresivního chování. Blíže PINDUR: „Ženy a dcery své za zvony užívajíce“, s. 24-27. 142 Otík vtrhl v podvečer 9. února se skupinou jezdců fryštátskou branou na náměstí, kde ztropil povyk a následně se opil ve zdejší hospodě. Po zveřejnění patentu na radnici pokračoval v popíjení, během kterého došlo k urážkám primátora i hejtmana a následným hrozbám střelbou a likvidací rebelantů i s městem. Většímu násilí zabránil hejtman a Otík kolem půlnoci, se saněmi obloženými sudy s vínem, z města odjel. Textem stížnosti zástupců magistrátu se podrobně zabýval ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 239-241. 143 KAUFMANN: Gedenkbuch, T III, s. 200 (Beilage II, 34). 144 Tamtéž, s. 201. 145 Připomeňme, že privilegium platné ve městě samotném i na předměstích odepíralo protestantům podíl na městské správě, nesměli se stát plnoprávnými těšínskými měšťany a kupovat si městské domy, obchodovat či být členy cechů. MICHEJDA, Karol: Dzieje kościoła ewangelickiego w Księstwie Cieszyńskim (dále jen Dzieje kościoła ewangelickiego). Cieszyn 1909, s. 55.

35

2.2 Těšínská komora Oficiální správu Těšína doplňovala vedle magistrátu také instituce těšínské komory, jejímuž dohledu podléhala z titulu bývalých knížecích statků většina těšínských předměstí a zdejších obyvatel. V jejím čele stanul regent, kterým se roku 1653 stal těšínskými evangelíky ne právě oblíbený Kašpar Tluk z Tošanovic.146 Potvrzen byl ve své nové funkci listinou Ferdinanda IV., v níž panovník poukázal na fakt, že „z důvodu špatné správy“ nebyla většina osob spjatých se správou komory „nakloněna katolické víře“.

147

Jeho slova nasvědčovala

tomu, že podobně jako v případě těšínského magistrátu, nacházeli se i mezi komorními úředníky protestanté, jejichž působnost nebyla katolickou stranou vítána. Snaha o napravení situace zde byla takřka okamžitá, její úspěšnost a dlouhodobou platnost však výrazně podmiňovaly poměry ve městě i osobnosti jednotlivých regentů. Svou roli sehrával především fakt, že na počátku 50. let neměl Kašpar Tluk z Tošanovic k dispozici dostatek osob vhodných k výkonu úřední práce z profesního i konfesijního hlediska. Ferdinand IV., motivován ryze pragmatickými důvody, proto povolil dočasné setrvání nekatolických úředníků ve správě komory. Jejich pozice však měly být postupně obsazovány „katolickými a dobře kvalifikovanými lidmi“.148 Očekávaný vývoj a proměnu konfesijního složení komory však nahradila spíše stagnace. Zatímco těšínský magistrát byl vhodně ustaven již v polovině 60. let, potýkala se komora s přítomností nekatolických úředníků minimálně o desetiletí déle. Stěžejními se ve vývoji konfesijních poměrů v komoře stala především 70. léta, jež byla spojena s příchodem příslušníků řádu Tovaryšstva Ježíšova do Těšína.149 Jako první misionáři do města na podzim roku 1670 dorazili Jan Martin Píšek a Pavel Beránek, jejichž řádovou základnou byla Olomouc.150 Jejich přítomnost měla zvýšit efektivitu zdejších katolických náboženských snah a podpořit dosavadní formální zásahy aktivitami, které by vnesly do rekatolizačního procesu v Těšíně zbožný zájem, nadšení, pečlivost, zásadovost, 146

SLÁMA: Dějiny Těšínska, s. 169. KAUFMANN: Gedenkbuch, T III, s. 142-144 (Beilage II, 3). 148 Tamtéž, s. 143. 149 Problematika působení jezuitů v Těšíně patří k jednomu z vysoce frekventovaných a badatelsky hluboce zpracovaných témat. K otázce jejich role v rekatolizačním procesu blíže FRANEK, Jozef: Dzieje placówki jezuickiej w Cieszynie w okresie kontrreformacji (dále jen Dzieje placówki jezuickiej). Cieszyn 1939 (strojopis disertační práce, Książnica Cieszyńska w Cieszynie, Czytelnia Zbiorów Specjalnych (dále jen KCC), Zespół rękopisów Centrum Wiedzy o Regionie przy Zarządzie Głownym Macierzy Ziemi Cieszynskiej, sign. 362R). Krátce se otázkou zabýval také ŠMERDA, Milan: Protireformace na Těšínsku (do konvence v Altranstädtu v roce 1707) (dále jen Protireformace na Těšínsku). In: KORBELÁŘOVÁ, Irena – ŠMERDA, Milan – ŽÁČEK, Rudolf: Slezská společnost v období pozdního baroka a nástupu osvícenství. Opava 2002, s. 231-267. Nově v souvislosti s otázkou konfesijní koexistence CHMELAŘOVÁ, Veronika: Epizody jezuitského působení v katolickoprotestantském soužití města Těšína (dále jen Epizody jezuitského působení). In: Historica Olomucensia, č. 42, 2012, s. 1-23 (v tisku). 150 KIEDOS: Jezuici cieszyńscy, s. 72. 147

36

osobní přístup i nové možnosti dohledu. Hlavním úkolem jezuitů bylo v prvé řadě přivést zpět ke katolictví co nejvíce zbloudilých věřících, což se jim dle dochovaných zápisů těšínské misie z roku 1671 vedlo poměrně úspěšně.151 Stejně tak však dohlíželi i na celkovou náboženskou situaci ve městě152 a jejich pozornosti neuteklo jakékoliv porušení oficiálních nařízení, jež podporovala šíření a upevňování katolické víry. Patrně nejvýznamnějším výnosem upravujícím těšínské náboženské poměry bylo již zmíněné privilegium Alžběty Lukrécie, jehož obnovením pro město i jednotlivá předměstí roku 1671 byla na další desítky let stanovena základní kritéria existence či lépe řečeno neexistence těšínských nekatolických měšťanů.153 Předchozí vývoj i dobový stav těšínské společnosti přitom nasvědčoval tomu, že zavedení privilegia v roce 1629 a jeho dodržování byly dvě odlišné věci, což jezuité mající nemalý podíl na obnově nařízení nechtěli opakovat.154 Privilegium se v jejich rukách stalo vodítkem a silným nástrojem potírání protestantské víry v Těšíně, přičemž výrazných výsledků dosahovala činnost jezuitů především díky zápalu a tvrdošíjné pečlivosti Jana Píška. Jeho pozornost se krátce po seznámení se situací ve městě orientovala směrem nejvyšším a to na těšínský zámek a zdejší úřednictvo, jehož náboženská orientace zdaleka neodpovídala oficiálním výnosům, ani Píškovým představám. Bylo veřejným tajemstvím, že i přes zjevný zájem o pokatoličtění komory zastávali na zámku řadu úředních funkcí dlouhodobě nekatolíci a to s vědomím vrchního regenta těšínských statků Abrahama Ecka. Dočasnou působnost evangelíků v komorní správě sice povoloval zmíněný kabinetní list z roku 1653155, jejich přetrvávající přítomnost se však postupně stávala stále větším trnem v oku nadřízených úřadů. Slezská komora ve Vratislavi zaslala regentovi v srpnu roku 1671 nařízení týkající se protestantského písaře Timoteje Peunera, který měl okamžitě konvertovat ke katolictví, měl-li i nadále působit v zámeckých službách.156 Nařízení následoval v říjnu téhož roku dopis, v němž komora po Eckovi

151

Záznamy uvádí, že se jezuitům již v průběhu prvního roku podařilo obrátit ke katolické víře „mnohé“ z luteránů, kteří žili především na těšínských předměstích. KCC, fond Zbióry L. J. Szersznika (dále ZLJS), sign. DD I 18, f. 2v. 152 Podařilo se jim mimojiné i přes počáteční nepřízeň těšínských obyvatel uzavřít pomocí císařského dekretu nekatolické školy a z města byl vyhnán úspěšný kazatel Jan Pragenus (Pražák), který zde v uvedené době působil. Moravský zemský archiv Brno (dále jen MZA Brno), fond G 11 – Sbírka rukopisů Františkova muzea (dále jen fond G 11), sign. 725 Historia Residentiae Teschinensis Societatis Jesu, nefoliováno. 153 MICHEJDA: Dzieje kościoła ewangelickiego, s. 55. 154 SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 77. 155 KAUFMANN: Gedenkbuch,T III, s. 142-144 (Beilage II, 3). 156 Zemský archiv v Opavě (dále jen ZAO), fond Královský úřad v Opavě (dále jen KÚ), inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 69r.

37

požadovala seznam všech protestantských úředníků a jejich nahrazení katolíky.157 Naplnění zmíněných příkazů se však situace na zámku neblížila a iniciativy se proto chopil horlivý jezuita Jan Píšek. V lednu roku 1672 zaslal novému zemskému hejtmanovi Janu Fridrichovi Laryšovi, svobodnému pánovi ze Lhoty a Karviné, udání, že vedle Peunera působí na zámku dále ještě obroční Jan Sontag a výběrčí daní Ondřej Werner a „také další, kteří nechodí do kostela a působí velké mrzutosti“.158 Vrchní regent přitom věděl o všech nařízeních, o jejich naplnění ale nedbal. Jezuita informoval o zámecké situaci vyšší instance slezské komory a císaře, očekával však především rozhodnou reakci hejtmana a vrchního regenta. Když se jí nedočkal, opakoval v květnu svou výzvu a rozhořčeně požadoval, aby „takové osoby pro dobrý příklad jiných mnohých, a pro uvarování velikého pohoršení, které z toho pochází, k tomu přivedeni byli, aby anebo víru katolickou přijali, anebo jestliže nechtějí, aby své úřady katolickým osobám, které se zde nacházejí, a tak dobře jako oni se k tomu hodí, postoupili“.159 Podle Píška tito úředníci zneužívali své pozice císařských služebníků ke „krytí své luterské zatvrzenosti, kdyby mohli, ke svým predikantům by utíkali, do kostela nechodí vůbec nebo jen zřídka […] kacířské postily doma sobě čtou […] císařských dekretů, které k rozmnožení svaté katolické víry celému městu publicírovány jsou, za nic sobě váží“. Největším varováním měl však být pro nadřízené orgány především fakt, že „jeden každý kacíř tlačil by se […] do jakýkoliv císařský služby, aby skrze ni mohl svobodu v svém bludném náboženství míti, a tak úřady a služby císařské nic by jiného nebyly, jedině útočiště bludů kacířských“.160 Jezuitova stížnost, sepsaná bezesporu také jako kritika regenta Ecka, měla v prvé řadě alarmovat vyšší instance a zajistit změnu zdejších poměrů. Vypovídá však také mnohé o celkové situaci v komoře a relativně vstřícných podmínkách, které zde panovaly. Na jejich utváření měl nemalý vliv starý regent, jemuž náležel dohled nad úředníky i komorními poddanými.161 Eck přitom k otázkám víry přistupoval spíše pragmaticky a zohledňoval na rozdíl od jezuitů i zájmy komory a města. Přítomnost nekatolíků v úřadech patrně dlouho toleroval, neboť si byl vědom jejich významu pro město, jak naznačil prohlášením, že plné 157

Tamtéž, f. 71r. Tamtéž, f. 217r. Srov. PINDUR: Dějiny protestantismu, s. 26. 159 ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 232. 160 Tamtéž. 161 V současném historiografickém bádání se dostávají do centra pozornosti otázky spojené s místními vládními elitami a jejich rolí v rekatolizačním procesu. Na jeho průběh a samotné obyvatele měly často signifikantnější vliv než zásahy státu a představovaly jeden z určujících faktorů vývoje daných komunit. Viz HOLENSTEIN, André: Die Umstände die Normen – die Normen der Umstände. Policeyordnungen im kommunikativen Handeln von Verwaltung und lokaler Gesselschaft im Ancien Régime. In: HÄRTER, Karl (Hg.): Policey und frühneuzeitliche Gesselschaft. Frankfurt am Main, 2000, s. 1-47. 158

38

zavedení privilegia Alžběty Lukrécie po roce 1629 by znamenalo zkázu Těšína.162 Svou roli patrně stále sehrávala problematika absence dostatečně vzdělaných měšťanů, kteří by byli schopni úřady zastávat, byť jezuitova slova naznačují něco jiného. Starý regent si (i v souvislosti s osobou zemského hejtmana Laryše) neodpustil poznámku, že „za povolaného je označen každý, kdo umí v mateřské řeči trochu číst a psát“.163 O stavu kvalifikovaného, vzdělaného obyvatelstva v Těšíně ostatně vypovídal nemálo i fakt, že Timotej Peuner, který o několik let dříve figuroval mezi členy magistrátu a byl z funkce z náboženských důvodů odvolán, působil nyní na druhé straně města jako komorní písař.164 Píškova aktivita však nakonec přinesla své ovoce, neboť v červnu téhož roku Abraham Eck čelil tlaku Slezské komory i zemského hejtmana Laryše. V průběhu dvou let měl přímět své nekatolické úředníky ke konverzi a v případě odmítnutí je nahradit vhodnými katolíky.165 Zmínění úředníci tak byli vystaveni novému náboženskému tlaku, kterému každý čelil poněkud odlišným způsobem. Timotej Peuner, po kterém byla změna vyznání vyžadována již při jeho nástupu do úřadu roku 1671, byl katolické víře přístupný a před vypršením lhůty ke konverzi se připravoval na přestup. Jeho případ zajímavě poukazuje nejen na proměny osobních názorů jedince a jeho motivací, ale má jistou výpovědní hodnotu také o stavu dobové společnosti. Pro „věčného“ úředníka byla patrně otázka konverze po několika desetiletích náboženských třenic již jen formalitou a snahou udržet se v žádané pozici. V souvislosti se svým přestupem vypověděl, že „byl již dlouho v srdci katolíkem, ale ze studu vyčkával“. Obával se reakcí lidí, kteří by jej soudili za to, že změnil svou víru kvůli funkci úředníka, i své ženy, která „by do smrti tím pobouřena byla“.166 Ačkoliv mohlo jít o do jisté míry tendenční vyjádření, jímž úředník sděloval to, co chtěli jeho nadřízení patrně slyšet, nasvědčovala jeho slova tomu, že v náboženském rozhodování nehrála roli pouze touha po kariéře a vidina postupu mezi elity města, ale formovalo ji rovněž rodinné zázemí úředníků a názor okolní společnosti, jež byla v uvedeném období patrně stále z převážně většiny protestantského vyznání.

162

ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 181. Srov. ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 254. ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, 182v. Regent poukázal mimojiné též na to, že k porušení privilegia kněžny Alžběty Lukrécie došlo ostatně již v první polovině 17. století zvolením nekatolíků do čela magistrátu. Srov. ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 245. 164 ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 181v. 165 ZAO, fond KÚ, inv. č. 469, sign. 9/8f, karton 254, nefoliováno. 166 ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 171v. Srov. ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 254. 163

39

Další ze zmiňovaných úředníků Jan Sontag Peunerovu náboženskou vstřícnost sdílel, byť svou konverzi podmiňoval nabytím dostatečného množství informací.167 Poslední z problémových úředníků Ondřej Werner se však změně vyznání dlouze vzpíral. Upírala se na něj díky tomu zvýšená pozornost, daná jeho vlastní zatvrzelostí i náboženskou historií jeho rodiny. Zatímco Wernerův otec konvertoval ke katolictví již dávno, odmítl úředník „následovat jeho dobrého příkladu“. Podle přání slezské komory jej k němu měl dovést již kolem roku 1660 svým „přátelským působením“ zemský hejtman Kašpar Borek z Roztropic.168 Leč nestalo se a v první polovině sedmdesátých let se tak k protestantské víře stále hlásil nejen Werner, ale také jeho manželka Eva, s níž často cestoval na evangelické bohoslužby do Čadce v Uhrách,169 a která mu byla v náboženských třenicích patrně nemalou oporou. V srpnu roku 1671 byli Wernerovi navštíveni dvěma těšínskými konšely, kteří přišli předvolat úředníkovu ženu k fojtovi a apelovali zároveň na jeho náboženské svědomí. Manželský pár je však oba s pozdvižením vyprovodil. Podle výběrčího mu „úřad nic nerozkazuje […] zemský hejtman mu nic nerozkazuje, a jestli má co takového, aby o to v náležitých místech pohledával“. Oba konšele Werner záhy varoval, že „přišli jste mi tu dvakrát, pak mi přijdete potřetí, ukážu vám takový despekt, že budete pamatovati“.170 Ani opakované motivační návštěvy a hrozby úředními zákroky proti jeho osobě i rodině tak Wernera nedokázaly zlomit v jeho náboženském přesvědčení. Zatímco Janu Píškovi nebylo v jeho stížnosti na komorní úředníky včetně Ondřeje Wernera jasné, proč by „tak ubohé osoby jako [...] výběrčí kontribuční úřadu a služby císařské měli sobě zajistit a zástěru své kacířské zatvrzenosti bráti?“171, nechápal pro změnu těšínský výběrčí, „co špatného je na jeho víře“ a proč by ji tedy měl měnit.172 Vstřícnost či lépe řečeno poslušnost regenta Abrahama Ecka, který v létě roku 1672 vyslyšel veškerá nařízení a nevhodné úředníky nahradil katolíky, mohl Píšek vnímat jako zadostiučinění a úspěšnost svých snah. Starý regent však v dopise, jehož obsah detailně zachytil Milan Šmerda, zanechal patrnou výčitku vůči jednání jezuitů a především Jana Píška. V jeho aktivitách, více než jakéhokoli jiného jezuity ve městě, převládalo zákeřné, tvrdé

167

Srov. ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 254. ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 219. 169 Z návštěv zahraničních protestantských bohoslužeb je obviňoval i Jan Píšek a byly jedním z důvodů, proč byli oba popoháněni před úřady. Tamtéž, f. 232v. 170 Tamtéž, f. 263. 171 Tamtéž, f. 232v-233r. 172 Tamtéž, f. 172v. Srov. ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 254. 168

40

chování, které často slepě stíhalo jakýkoli náznak náboženského excesu a soustředilo se především na výběr pokut.173 V očích Abrahama Ecka byl Píškův přístup opakem jednání, které mohlo zvrátit náboženskou situaci ve městě. Dle jeho mínění „lidský přístup a vlídné slovo přesvědčí v otázkách víry více lidí než násilí a vyhrožování“.174 Více než projevem osobního odporu a obrannou reakcí těšínského úředníka, jak vnímal střet obou mužů Šmerda, mohly být sváry projevem konfliktu dvou rozdílných názorů na katolicko-protestantské soužití, rekatolizační praxi a zájmy městské komunity. Tolerantní Abraham Eck přivíral oči nad přítomností nekatolíků ve městě i v úřadech déle než bylo nezbytně nutné, vědom si patrně jejich přínosu ve správě.175 I při zákrocích proti nekatolíkům a vynucených konverzích postupoval de facto mírně, byť rozhodně. V kontrastu s ním horlivý Jan Píšek sledoval svůj cíl zatvrzele a očekával takřka okamžité výsledky, k jejichž dosažení patrně využíval i útočné metody nátlaku.176 Jak sám uvedl, vidět efekt postupu proti reformaci bylo možné jedině tehdy, když se v knížectví nenacházeli nekatoličtí obyvatelé a měšťané a zvláště ti spjatí s veřejnými úřady.177 Jeho očekávání se v souvislosti s těšínskou komorou naplnilo již záhy, neboť nástupce Abrahama Ecka na postu regenta, Georg Wilhelm Eckhardt, roku 1674 ve své korespondenci se Slezskou komorou uvádí, že s výjimkou jednoho polesného se mezi jeho úředníky nenachází jediný evangelík.178

2.3 Shrnutí Na zostřený náboženský tlak, který se v Těšíně výrazně projevil po nástupu Habsburků do čela Těšínského knížectví, reagovaly těšínské správní autority různými způsoby. Poté, co selhaly jejich snahy o udržení pozic evangelické víry ve městě, byly jako veřejně aktivní články společnosti nuceny přizpůsobit se situaci a mocenským požadavkům, pokud chtěly i nadále zastávat úřední funkce. Jejich jednání bylo na jedné straně podmíněno oficiálními zásahy nadřízených institucí, jak tomu nasvědčuje řada nařízení směřujících k pokatoličtění těšínského magistrátu i komory a následná kontrola jejich dodržování. Otázky víry však ustupovaly do pozadí v případech ryze praktické potřeby. Nutnost kvalifikace pro efektivní výkon správy a nedostatek takových osob katolického vyznání otupoval hrany vymezující prostor působnosti nekatolíků, pro které vzdělání znamenalo cestu k udržení i 173

Tamtéž, s. 254–258. RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 20. 175 ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 181v. 176 Tamtéž, f. 171-181. 177 Tamtéž, f. 229. 178 Tamtéž, f. 335v. Srov. PINDUR: Dějiny protestantismu, s. 27. 174

41

zisku funkcí. V horních vrstvách se však následně střetávaly odlišné zájmy a koncepce rekatolizační praxe, jak dokládá konflikt mezi regentem Abrahamem Eckem a jezuitou Janem Píškem. Čelit náboženskému tlaku a udržovat zároveň své úřednické pozice nebylo možné dlouhodobě a mezi správními autoritami Těšína je tak zaznamenána řada konverzí, dobrovolných i vynucených. Jejich motivace měly v prvé řadě vnější charakter a staly se reakcemi na různorodý tlak, který byl na jednotlivé úředníky vyvíjen ze strany nadřízených orgánů a kterému jen málo z nich dokázalo odolat. Stupňovala jej nejen jednotlivá nařízení, ale také nové, důkladnější formy dohledu, opakované stížnosti jezuitů i zásahy do soukromí dotčených osob, což bezesporu přispívalo k vytváření stresující, nejisté atmosféry. Právě soukromá sféra představovala druhou stranu mince, která ovlivňovala dění mezi těšínskými elitami a jejich konfesijní rozhodování. Snaha o udržení či získání určitého společenského statutu spjatá s vidinou kariéry či loajalitou fungovala jako častá motivace konverzí, čemuž nasvědčuje příklad Václava Pohledeckého či Ondřeje Vildaua, jejichž osudy de facto kopírovaly vývoj náboženské situace ve městě. Vedle osobního zájmu ovšem svou roli sehrávalo také rodinné zázemí jednotlivých osob a vědomí příslušnosti do jistého typu společnosti, na jejíž názor brali úředníci jako Timotej Peuner často ohled. Náboženské rozhodování jednotlivce tak utvářelo nejen jeho osobní život, ale formovalo a bylo formováno patrně také širší náboženskou koexistenci společnosti.

42

3 Víra vs. hospodářství Na konci roku 1653 odeslal nový těšínský kníže Ferdinand IV. čerstvému regentovi komorních statků Kašparu Borkovi z Roztropic kabinetní list, v němž jej mimojiné motivoval k trpělivé práci s poddanými, kteří se z většiny stále hlásí k protestantské víře.179 Vladařova slova vypovídají mnohé o celkovém náboženském stavu, v němž se nacházela komora i s ní spjatý Těšín, ve kterém žilo na přelomu 17. století stále nemalé množství evangelíků. Velké procento z nich představovaly osoby spjaté s ekonomickou sférou městského života, především se zdejším obchodem či řemeslem.180 Struktura těšínského hospodářského okruhu byla přitom stejně různorodá jako jeho konfesijní skladba. Z velké části ji tvořily cechovní organizace, jež v uvedeném období představovaly stále jednu z významných opor městské ekonomiky a jejichž členové se často řadili k zámožné menšině města a městskému patriciátu. Vedle nich hospodářkou mozaiku Těšína doplňovali také drobní obchodních a řemeslníci, jejichž aktivity byly často spojeny s produkcí a zprostředkováním zboží každodenní spotřeby. Svou činností sice nemohli konkurovat dominantní pozici cechů, vyživovali však organismus města a byli tak jeho neoddělitelnou součástí.181 Není pochyb o tom, že se obyvatelé, kteří se aktivně pohybovali v hospodářských kruzích, řadili k ekonomicky i společensky vlivným složkám městské komunity. Díky významu, jejž měli pro chod města i samotné společnosti, se na ně v duchu sestupné tendence rekatolizačního zájmu, jehož epicentrum se přesunovalo postupně od vyšších, veřejně aktivních skupin společnosti ke skupinám nižším, soustředila podobně jako v případě těšínských úředníků zvýšená pozornost katolické strany. Nátlak na náboženské svědomí obyvatel vyvolávala jednotlivá nařízení limitující působnost nekatolických řemeslníků a obchodníků ve městě, v prvé řadě samozřejmě privilegium bývalé těšínské kněžny Alžběty Lukrécie, stejně jako stupňující se kontroly jejich dodržování, spojené často s náboženskými intervencemi. Reakce obyvatel byly různorodé a je zajímavé sledovat, jakým způsobem se vyrovnávali s tlakem, který již nezasahoval pouze sféru náboženství, ale také otázky obživy a tedy jejich základní existence. Zobrazuje se tak nová sféra motivací jejich jednání, nová snaha o hledání cesty z obtížné situace, vázaná často na zařazení daných obyvatel do společnosti či 179

Dle jeho slov se k protestantské víře hlásila „většina komorních poddaných“, z nichž se mnozí řadili mezi obyvatele Těšína a jeho předměstí. KAUFMANN: Gedenkbuch, T III, s. 142 (Beilage II, 2). Viz předchozí kapitola. 180 SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 68. 181 Blíže ke struktuře SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 199-216. K cechovním organizacím blíže POPIOŁEK, Francizsek: Dzieje Cieszyna od założenia miasta do czasów nowszych. Cieszyn 1904, s. 71-101.

43

konkrétně na jejich přináležitost k cechům. Nezanedbatelný vliv na jejich jednání měly patrně i vyšší instance a jejich postoj k probíhajícím dějům a změnám, které přinášely. O dopadech na město samotné, které mohlo reagovat citlivě jako živý organismus, nemluvě. V proměňujícím se konfesijním klimatu města se pak jako stěžejní jevil být problém přítomnosti nekatolických řemeslníků a obchodníků a jejich vazby a postavení ve většinové katolické společnosti, s níž bezesporu přicházeli i nadále do styku.

3.1 Těšínští „handelsleute“ Dá se předpokládat, že působnost nekatolických obchodníků a řemeslníků přitáhla rekatolizační pozornost již záhy po nástupu Habsburků na těšínský knížecí stolec. Na rozdíl od skupiny těšínské správních autorit, k jejíž situaci se již bezprostředně po roce 1653 dochovala pramenná základna v poměrně dostačujícím stavu, jsou záznamy vztahující se k hospodářsky aktivní sféře obyvatelstva ve shodném období spíše torzovité. Situace se pramenně zlepšuje od konce 60. let, kdy se objevuje více zpráv zobrazujících blíže dění také v těchto společenských kruzích. Vytvořit si pravděpodobný obraz tehdejší situace ve městě, především v kontextu správy, je možné na základě instrukcí, které slezská komora odeslala roku 1669 těšínskému magistrátu. Kamerální nařízení uvádělo, jakým způsobem jednat ve věcech městských práv, cechovních organizací a náboženství, přičemž stěžejní byl přirozeně zájem katolické strany. Členové magistrátu, stejně jako městští cechovní mistři, byli upozorněni na to, aby udíleli městské právo a přijímali k učení pouze osoby „nekonfliktní s katolickou vírou“.182 V potaz měli být přitom bráni nejen obyvatelé města, ale pokud to bude možné také „katolické osoby“ z přilehlých vesnic, které se mají v případě řemeslného vzdělání přesídlit do města.183 Patrná byla tedy na jedné straně tendence limitovat působnost nekatolíků ve městě, na straně druhé také snaha o preferování katolických učňů na úkor nekatolických a jejich přivedení mezi těšínské obyvatelstvo. O skutečné dobové praxi konfesijních styků v hospodářské sféře města nám mnohé vypovídá souhrn nařízení zemského hejtmana Jana Fridricha Laryše ze srpna roku 1670, kterými byly nově upraveny možnosti aktivit těšínských protestantských obchodníků a řemeslníků. Formulovány byly patrně díky podnětu tehdejšího těšínského faráře Alexandra Klaybora, který se v červenci téhož roku na Laryše obrátil se seznamem doporučení, jež měla posílit postavení katolické víry ve městě a mezi kterými figuroval mimojiné požadavek „aby

182 183

KCC, fond ZLJS, sign. DD IX 39/8, nefoliováno. Tamtéž.

44

do cechův neb řemesel učně toliko samé katolické přijímali“.184 Za účelem „podpoření a šíření samospasitelné katolické víry“ tak hejtman pověřil magistrát šetřením, zda se v městských ceších nenachází luteráni. V případě jejich nalezení měli být dotyční z cechu okamžitě vyřazeni a nahrazeni katolíky. Mistrové jednotlivých cechů pak byli vázáni slibem, že budou „v těch menších cechách za týden, v těch větších pak za měsíc jednou inquisitii držeti“. Jejich dohled přitom nepadal pouze na samotné cechovníky, ale podléhal mu rovněž jejich soukromý svět, neboť „hospodář, hospodyně, děti, a neb čeládka“, ti všichni byli kontrolováni, zda se na déle jak tři dny nevzdálili z domova. Stalo-li se tak, bylo s nimi zahájeno šetření pro podezření, že se vypravili za hranice za účelem návštěvy evangelických pobožností. Každý takový případ měl být zároveň okamžitě hlášen hejtmanovi.185 Kromě toho dohlíželi konšelé a fojtové také na pravidelné návštěvy nedělních a svátečních pobožností, přičemž sami zástupci magistrátu a cechů měli jít svou účastí příkladem. V kostelech byly konkrétní osoby pověřeny kontrolou docházky a kohokoliv na mši neviděli, vypravili se hned za ním domů pro vysvětlení. Za úmyslnou absenci čekala postiženého pokuta v případě, že událost přijal jako příležitost pro osobní ponaučení. Horší varianta, vězení, hrozilo osobám, které se místo na katolickou mši vypravily na bohoslužbu nekatolickou. Podobně dopadali také „mnozí luterští měšťané řemeslničtí a jejich lidé“, kteří obcházeli po městě a organizovali schůzky s disputacemi, jichž využívali k „hanění a jiným nenáležitým řečem proti samospasitelné víře katolické“. V případě jejich dopadení, na které hejtman soustředil nemalou pozornost, byli uvrženi do žaláře do té doby, než se uvolili zaplatit pokutu uvalenou úřady.186 Laryšovo nařízení nasvědčuje tomu, že protestanté si na počátku 70. let udržovali v Těšíně i ve zdejších cechovních organizacích pevné pozice a jejich přítomnost představovala nemalou překážku pro katolické reformní snahy. Nové zásahy, jež měly v prvé řadě přispět k omezení jejich působnosti a praktikování evangelické víry, zároveň předznamenávaly rekatolizační praxi uvedenou v život v následujících dvou letech obnovením privilegia kněžny Alžběty Lukrécie roku 1671.187 Úzce svázána byla s řádem Tovaryšstva Ježíšova, jehož těšínští příslušníci si byli vědomi účinnosti tohoto stěžejního 184

KCC, fond ZLJS, sign. DD IX 7/8, nefoliováno. KCC, fond ZLJS, sign. DD IX 39/10, nefoliováno. 186 Tamtéž. Ve městě působilo v pozdějších letech několik podobných kupců, kteří „šířili bludy“. Konkrétně šlo o Jiřího Reisse, Jana Folvarčného, Hanse Reilbachera a Václava Jastřembského. RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 20. K nim blíže SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 79-80. 187 Je důležité připomenout, že platnost privilegia se vztahovala nejen na město samotné, ale také na jednotlivá předměstí nacházející se z většiny pod správou těšínské komory. SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 77-78, 80. 185

45

dokumentu v boji katolické reformace za získání ztracených pozic v Těšíně a využili jej jako jedno ze základních kritérií svého aktivního postupu proti nekatolíkům nejen v úřednické, ale rovněž v hospodářské sféře.

3.2 Zlomová 70. léta Projevilo se to již následujícího roku, v němž jezuité poukázali na fakt, že „nejen ve městě, ale také na předměstích žije mnoho luteránů, kteří jsou zde tolerováni“.188 Četné stížnosti již dobře známého jezuity Jana Martina Píška, odeslané zemskému hejtmanovi Laryšovi a obrácené opět vůči regentovi Abrahamu Eckovi jako hlavnímu správci těšínských statků navíc nasvědčují tomu, že i přes výslovný zákaz vykonávání živnosti ve městě zde protestantští obchodníci a řemeslníci nejen žili, ale nadále také úspěšně obchodovali a v prostředí těšínské hospodářské sféry tak dodržování privilegia Alžběty Lukrécie pokulhávalo podobně, jako tomu bylo v případě úřednictva. Ustanovení přitom nebyla dodržována především na jezuity zmíněných předměstích Těšína, kde se luteráni zdržovali nejvíce.189 Nacházejíce se pod zámeckou jurisdikcí a správou vrchního regenta, požívali zde nekatolíci patrně značné míry volnosti a dále obchodovali „svobodně, jakoby katolíci, anebo přespolní, anebo jiného pána byli“.190 Rovněž v cechovních organizacích, jejichž členy někteří patrně i nadále zůstávali, „jim již cechmistrové netolik v věcech religionis, ale i obecních nic udělati nesmějí“.191 Samotná obchodní aktivita však představovala nicotný problém v porovnání s faktem, že se pod vlivem předměstské „svobody“ stále více obyvatel žijících ve městě stěhovalo na předměstí Těšína „domnívajíce se, že pod tauž zámkovou Jurisdikcí budou moci svobodně svého luterského exercitium a jiných, v městě zapověděných svobod, užívati“.192 Z přítomnosti nekatolických obchodníků a řemeslníků ve městě se tak stala dvojitá nesnáz, neboť vliv, který luteráni měli na zbývající obyvatele Těšína, narušoval a značně ztěžoval rekatolizační snahy. 188

Zápis z úryvku diária jezuitské misie, který se vázal k roku 1672. KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, 112r. Aloys Kaufmann jako jediný také podává zprávu o soupisu protestantských osob žijících v Těšíně, jenž měli jezuité pořídit roku 1672. V zápisech, které se do dnešní doby nedochovaly, byly zachyceny počty vztahující se pouze k těšínským předměstím – na Horním předměstí šlo o 30 rodin s 56 dětmi, na Fryštátském předměstí a Mlýnce 11 rodin s 19 dětmi. KAUFMANN: Gedenkbuch, T I, s. 275. Podle Janusze Spyry měl soupis sloužit k lepšímu postupu proti nekatolíkům přítomným v cechovních organizacích. SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 79. 189 K problematice střetu nekatolických obchodníků, jezuitů a regenta komorních statků blíže ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 254-256. Krátce také CHMELAŘOVÁ: Epizody jezuitského působení, s. 7-10. 190 ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 233v. 191 Tamtéž, f. 233r. 192 Tamtéž, f. 233v.

46

Píšek proto soustředil velkou část své pozornosti na eliminování luteránů v řadách těšínských obchodníků. Jedním z nich byl nekatolický košíkář Matěj Ulrych. Vědom si toho, že nemůže provozovat své řemeslo a prodávat výrobky z proutí i kůže v samém centru města, uchýlil se na jeho okraj pod zámeckou jurisdikci. Zde se své práci plně věnoval a obchodoval nejen na předměstí, ale také v nedaleké obci Zámrsk „a to s vědomostí pana Oberregenta, který pod svou ochranu jeho přijal“.193 Z podobného úniku pod regentovu správu, kde prý „větší svoboda jest, jak strany religie, tak strany handlování a pan regent nad svými předce ruku drží“, byl obviněn také kovář Polibius a hokynářka Švejdová.194 Hned vedle stanul na pomyslném pranýři kramář Kubíček, který si v Brandýse otevřel obchůdek a v něm obchodoval s potravinami.195 Nekatolické „handlování“ probíhalo i na dalších těšínských předměstích, konkrétně na fryštátském, kde svou mouku prodávali Jan Otrembovský s Janem Kažlaským. Stranou obchodních aktivit zde nestály ani ženy. Maryna Sazavičná využila svého zařazení pod regentovu jurisdikci a bez ostychu prodávala na Příkopě mouku, máslo, sýr a kaši. Mezi nekatolickými obchodníky se řadila mezi ty otrlé, neboť odolávala tlakům spojenými s častými osobními návštěvami. Václav Walder a Tomáš Vitoša „první i druhý kráte od pana městského fojta“ u obchodnice intervenovali kvůli její „zapovědi publicírovaného privilegia“, nedosáhli však žádného výsledku. Sazavičná naopak na veškeré výtky vzpurně odpovídala, že „jí v tom žádný, ani pan regent nezapovídá, a jestli v městě prodává, že i za městem prodávat bude, a jiná odporná slova mluvila“.196 Pro svá obvinění Píšek pečlivě sháněl svědky, kteří by potvrdili jeho prohlášení vznesená vůči jednotlivým obchodníkům i samotnému regentovi. Nejčastěji šlo o obyvatele Těšína, konkrétní městské úředníky a fojty, jakým byl Jakub Sestřenek z fryštátského předměstí, i představitele jednotlivých cechů.197 Obracel se jmenovitě na cechmistry ševcovského sdružení, jejichž „spolu páni bratři, kteříž pod jurisdikci zámkovou náleží, častokráte strany choré, do kostela […] a jiných věcí religie se týkajících napomínáni, trestáni a káráni měli býti, že se vždycky na odpor stavěli, a žádného poslušenství vám zachovati nechtěli, jak v cechách obyčej jest“.198 Otázkou zůstává, do jaké míry šlo o svědky

193

KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 57v. Tamtéž, f. 36v. 195 Tamtéž, f. 58r. 196 Tamtéž, f. 57r. 197 Tamtéž, f. 58v. 198 Tamtéž, f. 56r. 194

47

objektivní, neboť v případě cechů mohlo omezení luteránské obchodní aktivity odstranit nemalou část konkurence. Více než jednání samotných obchodníků však Píšek kritizoval postoj starého regenta a na povrch tak opět vyplouval střet rozdílných pohledů na řešení náboženské situace Těšína i na zájmy samotného města. Ve všech stížnostech nacházíme štiplavé poznámky o Eckově toleranci a svobodě, kterou nekatolíkům nabízel. Regent nepodnikl odpovídající kroky, které by vedly k nápravě, ba naopak luterány dále přijímal pod svou ochranu. Eck se nicméně nařčením bránil se stejným znechucením, s jakým přijímal Píškovu kritiku přítomnosti nekatolických úředníků. V dopise, jehož obsah detailně rozebral Milan Šmerda, regent uvedl, že zmíněný prodej ani nepovažoval za skutečné obchodování, neboť se více blížil běžným sousedským kontaktům a drobným odprodejům.199 Košíkář Ulrych prodal jen to málo, co stihl sám vyrobit a svůj obchod více nešířil. Švejdka byla pouze chudou ženou, která jednou za čas poslala chléb do města.200 Regent sám se považoval za dobrého úředníka a problémové případy trestal, jako tomu bylo v případě kramáře Kubíčka, který obchodoval na předměstí, ale vlastnil nemovitost dále ve městě, což městský fojt přehlížel a byl za to regentem potrestán. „Obchodnické chiméry“ Eck chránil spíše před cechy a jejich vlivem a otázka náboženství pro něj byla v těchto záležitostech druhotná.201 Jako patrně pragmaticky uvažující člověk si byl vědom dopadu zavedení privilegia na městskou komunitu nejen v ohledu jeho správy, ale také zdejšího hospodářství, neboť „obchodníkům jím byla zakázána obživa“ a nařízení proto nemohlo být uvedeno v platnost, „aniž by město nezničilo“.202 Projevoval tím svůj zájem o prosperující hospodářský chod města, a jak naznačil i dříve, od mírného postupu očekával lepší výsledky i v otázkách náboženství. Kritické hlasy se však snažil umlčet konstatováním, že nekatolíkům zakázal účast na evangelických bohoslužbách a motivoval je k zájmu o katolickou víru.203 Píškovy stížnosti nakonec vedly podobně jako v případě úředníků ke snahám o řešení daného stavu. Na problematické obyvatele jezuita upozorňoval již od jara roku 1672. V dopise adresovaném zemskému hejtmanovi Píšek požadoval, aby byli poddaní donuceni dodržovat veškeré dekrety. Hejtman sám se měl svou horlivostí přičinit o to, aby již luteráni 199

ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 173v. Srov. ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 255. 200 ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 178r. 201 Tamtéž, f. 177v. Srov. ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 255. 202 ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 181r. 203 Tamtéž, f. 176. Srov. ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 254.

48

nemohli dále působit svým špatným příkladem na další věřící.204 V květnu téhož roku reagovala dvorská kancelář společně s Janem Fridrichem Laryšem zvláštním dekretem, který se vůči luterským obchodníkům ostře vymezil. Pověřoval těšínský magistrát pečlivým vyšetřováním zmíněných osob i všech dalších, na které padlo podezření. Hrozil trestem provinilcům, kteří by se stavěli proti ustanovením privilegia, obchodovali ve městě či dokonce přijímali luterány do cechů.205 V říjnu téhož roku následovalo dekret i přímé nařízení císaře Leopolda I., který dal nekatolickým obchodníkům města dvojí volbu – buď se do půl roku podřídí privilegiu a přijmou katolickou víru nebo do stejné doby zanechají svého obchodování a opustí město. Kontrolou dodržování pověřil císař zemského hejtmana Laryše a spoléhal dále i na práci jezuitů. Regentovi naopak zakázal další přijímání luteránských obchodníků pod svou správu.206 Eckův respekt a poslušnost se ostatně projevily již dříve, když krátce po Píškově stížnosti pověřil v srpnu roku 1672 předměstské představitele mimojiné uzavřením problémových obchodů a kontrolou účasti obyvatel na katolických bohoslužbách, tedy snahou, jež měla být završena konstatováním, že v oblastech spadajících pod zámeckou jurisdikci „se už více nekatolických osob nenachází“.207 Je přitom přinejmenším zajímavé, že seznam osob postižených protiobchodními zákroky potvrzuje regentovo dřívější vyjádření o marginálnosti „kontroverzních“ obchodníků, neboť mezi deseti jmenovanými z brandýského a fryštátského předměstí šlo s výjimkou Kubíčka v převážné většině pouze o drobné prodejce nabízející ve svých domech mouku či chleba. Jak také v závěru dopisů adresovaných regentovi fojtové potvrdili, zanechala záhy většina obchodníků pod pohrůžkou své činnosti a oni samotní následně dohlíželi na to, zda dále neobchodovali nejen ve městě, ale i mimo něj.208 O tom, zda nekatoličtí prodejci následovali nařízení i v dalších ohledech a přestoupili na katolickou víru či se z těšínských předměstí odstěhovali, se již bližší zprávy bohužel nedochovaly. Veškeré uvedené zásahy však nasvědčují tomu, že se otázka víry stala pro obchodníky zároveň otázkou obživy a tedy existenční. Psychický tlak, který byl tímto vyvolán, je vedl k volbě mezi vyznáním či obživou, tedy mezi konverzí a vystěhováním. Jeví se jako logické

204

ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 234r. APC, fond AMC, sign. 1027, f. 5. 206 KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 69r. 207 ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 198-199r. 208 Seznam z Brandýsa potvrdil fojt Jakub Sestřenek, který chvíli předtím figuroval jako svědek v jedné z Píškových stížností. Zajímavou je zajisté také skutečnost, že mezi problémovými obchodníky dominovaly ženy. Tamtéž, f. 173, 183. 205

49

předpokládat, že představitelé města i těšínské komory preferovali více konverze nekatolického obyvatelstva než jeho emigraci, zejména z hospodářských důvodů. Prameny následujících let nasvědčují tomu, že nemalá část obyvatel volila též druhou variantu a město se tak záhy potýkalo s problémem úbytku obyvatelstva. Těšínský magistrát upozornil na svou zhoršenou situaci roku 1675 v dopise slezské komoře, v němž městští představitelé uvedli, že je město „zruinováno a takřka z třetiny pusté“.209 Problém pustnutí měst v důsledku rostoucího náboženského vystěhovalectví přitom patřil v konfesionalizační době k poměrně běžným problémům konfesijně smíšených sídel a jeho řešení představovalo jednu ze zásadních otázek ovlivňujících následující vývoj těchto komunit.210 To se projevilo rovněž v Těšíně, jehož obyvatelstvo nastalou situací trpělo. Nový regent těšínských komorních statků Georg Wilhelm Eckhart poukázal roku 1677 na fakt, že „mezi emigranty je skutečně mnoho bohatých, ne-li těch nejbohatších“, čímž je město ochuzeno a zbývající obyvatelé trpí rostoucí zátěží.211 Nemalou roli v dilematu náboženského svědomí těšínských obchodníků tedy patrně hrála i jejich finanční (ne)zajištěnost a možnosti s ní spojené. S odchodem „kapitálu“ a hospodářsky aktivních osob vývoj města a jeho ekonomická prosperita stagnovala a komunita se ocitala v krizi, jež byla dlouhodobě neúnosná. Magistrát se ji s pomocí císaře pokoušel řešit opětovným usazením katolických obyvatel ve městě, nedočkal se však očekávaného výsledku. V roce 1681 proto císař přikročil k zákazu vystěhování z města, aniž by k němu měl dotyčný jeho svolení.212 Za zmínku stojí bezesporu také fakt, že mnozí přičítali zvýšenou emigraci agresivnímu rekatolizačnímu postupu, především pod taktovkou jezuitů. V prvé řadě šlo zmíněného regenta Eckharta, jenž roku 1674 vystřídal ve funkci zemřelého Abrahama Ecka. Jezuity považoval, podobně jako jeho předchůdce, za kontroverzní prvek městské komunity a kritizoval především metody využívané často misionáři při jejich „zbožném“ působení.213 Měly být příčinou strachu těšínského měšťanstva, jeho zatvrzelosti i zvýšené emigrace, kterou město od druhé poloviny 70. let zažívalo. Vztáhnout Eckhartova slova na nekatolickou komunitu obecně a určit tak primární, přímý vliv jezuitských aktivit na měšťanskou emigraci 209

Tamtéž, f. 309v-310r. Srov. ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 258. KAPLAN, Benjamin: Divided by faith. Religious Conflict and the Practice of Toleration in Early Modern Europe (dále jen Divided by faith). London 2007. 211 ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 310r. Dopisem , v němž regent situaci ve městě zmiňuje, se podrobně zabýval ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 258-259. 212 SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 85. 213 Za kontroverzní a neúčelný považoval regent přehnaný nátlak, který jezuité vyvíjeli na protestanty u výslechů i nepřiměřené tresty vězení. ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 306r. Srov. PINDUR: Dějiny protestantismu, s. 28. 210

50

však patrně nelze zcela jednoznačně. Jezuité věnovali problematice eliminování přítomnosti nekatolických věřících značnou pozornost, dominujícím prvkem jejich činnosti však zůstávala především pastorace a práce s věřícími, o jejíž úspěšnosti hovořily vzrůstající počty konvertujících obyvatel Těšína.214 Svou roli v těšínské emigraci tak mohli sehrávat nejen jezuité, ale také tlak zbývajících církevních a světských institucí v čele se zemským hejtmanem, jejichž nařízení ve městě vytvářela novou situaci, v níž byla možnost plnohodnotného života nekatolíkům de facto odepřena.

3.3 Město katolických obchodníků? Na počátku svého dopisu z roku 1677, jehož adresátem byla slezská komora ve Vratislavi, poukázal regent komorních statků na fakt, že na těšínských předměstích se již údajně nenachází žádný nekatolík působící v úřadech, v ceších, řemeslech či bratrstvech.215 Podobná konstatování mohla být vzhledem k předchozímu vývoji konstatováním úspěchu na poli náboženského vývoje těšínské komunity. Je však otázkou, do jaké míry byla regentova slova reálným obrazem situace, jež panovala na předměstích i v samotném městě. Roku 1680 odeslal těšínský farář a děkan Alexandr Klaybor stížný dopis těšínskému magistrátu, v němž kritizoval nevhodné, bezbožné chování řady katolických věřících v údobí postních dní. Pro náš výklad je zajímavé především jeho nařízení, aby magistrát jeho výtky pro „ouplnou obec zdejší obeslali a jak katolíkům, tak též nekatolíkům […] publicírovali“.216 Klayborova slova nasvědčují tomu, že i na počátku 80. let byli protestantští věřící v Těšíně stále přítomní, byť farář svými slovy nedefinoval poměr mezi městskou a předměstskou částí. Ačkoliv se tedy dosavadní snaha městských představitelů, stejně jako zástupců těšínské komory zdála být v postupu proti těšínským nekatolickým obchodníkům a řemeslníkům relativně efektivní a dbala zejména na dodržování privilegia Alžběty Lukrécie, nebyla úspěšná zcela. I po přelomových 70. letech, v nichž rapidně vzrostl tlak na protestantské věřící vedoucí k jejich konverzím či emigracím, se město stále potýkalo s přítomností nekatolických prodejců. Svědčí o tom zprávy superiora těšínské jezuitské rezidence Jiřího Pospelia z roku 1682, které odeslal zemskému hejtmanovi Laryšovi krátce po svém uvedení do funkce. V záplavě různých stížností církevního charakteru poukázal mimojiné na fakt, že ve městě stále působí nekatolické obchodnice. Hedvika Jeřábková a

214

Jejich vzestupnou tendenci zachycují záznamy o historii těšínské rezidence Tovaryšstva Ježíšova. KCC, fond ZLJS, DD I 18. 215 ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 305r. 216 KCC, fond Akta Parafii Św. Marii Magdaleny w Cieszynie (dále jen AParC), sign. 1, f. 22.

51

Helena Pstruchová porušovaly ustanovení privilegia svým obchodováním na rynku, čemuž měl magistrát okamžitě zabránit. I ony tak byly nuceny ke konverzi ke katolické víře, pokud chtěly i nadále ve své živnosti pokračovat.217 Jejich případ je dokladem toho, že i přes optimistický obraz náboženské situace ve městě a na předměstí, který prezentovaly vyšší instance, zůstávala městská komunita konfesijně smíšená a nekatolickým obchodníkům a řemeslníkům se dařilo i nadále zde fungovat. Svou roli mohl hrát na jedné straně fakt, že šlo stále spíše o drobné, méně významné a hůře kontrolovatelné prodejce, na straně druhé hospodářské těžkosti, v jejichž důsledku měli městští představitelé zájem na zachování i jejich činnosti a přítomnosti. Městský magistrát se ostatně již o několik let dříve vyjádřil, že ačkoliv by „byl rád za katolické město, ostrý postup proti nekatolíkům a jejich ženám vede k emigraci a chudí katolíci pak nesou všechny náklady“.218 Dá se však předpokládat, že císařův zákaz emigrace v roce 1681 a úřednická snaha o poslušnost ve věcech náboženství zvyšovaly o další stupeň tlak na nekatolické obyvatele a zároveň limitovaly možnosti jejich rozhodování, které patrně stále více podléhalo nejen jejich existenčním zájmům, ale také jejich psychické odolnosti a síle vlastního přesvědčení. Počet evangelíků, z nichž většina působila v hospodářské sféře, se díky těmto faktorům postupně zmenšoval, čemuž by nasvědčovaly vizitační zprávy vratislavské diecéze, které v roce 1688 zaznamenaly pouze tři nekatolické ženy žijící ve městě.219 Konfesijní profil Těšína se tak na konci 17. století patrně stále více orientoval požadovaným katolickým směrem, byť je počet uvedený vizitátorem třeba brát s rezervou a nikoliv jako definitivní.220 Úloha hospodářsky aktivních osob zůstávala i v následujícím období jednou ze stěžejních ve vývoji zdejší komunity a protestantům v ní i nadále náleželo určité místo. Svůj význam a odolnost dokázali nekatoličtí obchodníci a řemeslníci již v uběhlých letech a prokazovali ji i po zlomovém roce 1709, v němž bylo vydáním exekučního recesu povoleno vybudování protestantského kostela v blízkosti Těšína. V souvislosti s tímto krokem byla nově upravena náboženská situace ve městě. Císař Josef I. vydal roku 1710 dekret, jenž umožňoval evangelickým věřícím legálně žít ve městě

217

KCC, fond AParC, sign. 1, f. 102. Srov. RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 38. RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 37. Srov. SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 85. 219 AAW, fond AD, sign. IIb 76c, f. 365v. Aloys Kaufmann zaznamenává také jména těchto žen – Anna Reilbacherová, Anna Marie Nissková a Veronika Sarkanderová. KAUFMANN: Gedenkbuch, T I, s. 276. 220 SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 86. 218

52

jako jeho běžní obyvatelé a tlumil tak dosavadní tlaky na náboženské svědomí věřících.221 Stejným dekretem však potvrdil platnost dosavadních náboženských privilegií, konkrétně stěžejního privilegia Alžběty Lukrécie, což zaznamenávaly i pozdější vizitace vratislavské diecéze z roku 1719, ve kterých byla platnosti nařízení věnována nemalá pozornost.222 Evangeličtí řemeslníci přesto záhy využili nové situace a patrně též částečně pod vlivem uvolněnější, svobodnější atmosféry, jež v celém knížectví v dané době panovala, se pokusili překročit dosavadní limity. Na jaře roku 1709 obdrželi zástupci krejčovského cechu žádost barona Bludovského, jenž se přimlouval za přijetí jistého mladého tovaryše k učení se řemeslu. Mladík byl protestantem a cechmistři se proto obrátili na zemského hejtmana Adama Václava hraběte z Tenčína s prosbou o vyjádření, zda je možné takového učně přijmout. Samotný dotaz a nikoliv automatické zamítnutí napovídalo novým, patrně ne zcela jasně vymezeným poměrům, které ve městě vládly. Hejtman reagoval na první pohled nepříliš jednoznačně, neboť v dopise adresovaném těšínskému magistrátu zástupce cechu odkázal na „ustanovení přijatá císařem a švédským králem“.223 Na mysli měl patrně dohody uzavřené v Altranstädtu, jež slezským evangelíkům zajišťovaly nové náboženské výsady.224 Jak však bylo zmíněno již výše, v Těšíně císař ponechal i přesto v platnosti privilegium Alžběty Lukrécie zakazující přijímání evangelíků do cechovních organizací města a dá se proto předpokládat, že právě ono spornou otázku vyřešilo. I přes přetrvávající platnost privilegia však zdaleka nešlo o poslední případ podobných snah. Roku 1722 řešil zemský hejtman dění kolem krejčovského tovaryše Adama Weisse, který byl evangelíkem a usiloval o vstup do těšínského krejčovského cechu, v němž by zdokonalil své schopnosti a stal se mistrem.225 Jmenovaný cech se v dané době mohl pochlubit několika nekatolickými členy226, kteří patrně ve Weissově přijetí neviděli problém. To se však nedalo říci o zdejším fiskálovi Jiřím Teofilovi Battikovi, který na tovaryšův případ upozornil slezský vrchní úřad. Závěr jeho vyšetřování stanovil, že v souvislosti s platnými 221

KCC, fond AParC, sign. 2, nefoliováno. Možným konverzím katolických obyvatel k protestantské víře císař bránil vydáním dekretu, jímž podobný krok označil za apostazi postavenou mimo zákon. Viz dále. 222 Opět zde bylo poukázáno na vázanost ustanovení privilegia pro obyvatele města i jednotlivých předměstí. AAW, fond AD, sign. IIb 157, f. 6. 223 BiAT, fond Archiwum Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie (dále jen APEC), sign. 99, nefoliováno. 224 Evangelíci se mohli mimojiné účastnit soukromých protestantských bohoslužeb, směli posílat své děti do nekatolických škol i zastávat veřejné úřady. Nesměli být také nuceni k účasti v katolických obřadech. SPRATEK, Daniel: Právní poměry v evangelické církvi na Těšínsku v letech 1709-1781 a jejich vliv na uspořádání toleranční církve v Rakousku (1. díl). In: Revue církevního práva, č. 1, 2002, s. 26-27. 225 KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 112r. SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 274. 226 V pramenech z daného období jsou jmenováni tři cechmistři nekatolického vyznání – František Franzek, Jiří Pajonk a Adam Tomaník. BiAT, fond APEC, sign. 99, nefoliováno.

53

nařízeními mohl Weiss bydlet ve městě jako běžný obyvatel, nesměl se však stát měšťanem, tedy ani členem a mistrem krejčovského cechu.227 Podobná stanoviska úřad zaujal rovněž k dalším případům, neboť jak Battik ve své stížnosti poukázal, nešlo zdaleka „jen o ten jediný konkrétní případ“ a privilegium (Alžběty Lukrécie) bylo v průběhu celého roku narušeno mnohými jinými evangelíky.228 Vrchní slezský úřad proto pověřil hejtmana kroky, které by situaci napravily. Měl dohlédnout na řádné dodržování veškerých nařízení a pomocí výslechů všech dotčených osob vypátrat provinilce. Jeho postup se přitom vztahoval nejen na nově objevené případy, ale také na případy staré a již vyřešené.229 O výsledku chtěli být úředníci slezského vrchního úřadu informováni. Hejtmana však patrně čekala sisyfovská práce, neboť ještě v roce 1726 si těšínský farář a děkan František Antonín Schwider stěžoval, že se situace od roku 1722 a zveřejnění Weissova případu nezměnila.230 Vrchní úřad se proto opět obrátil na zemského hejtmana s důrazným nařízením, aby „do očí bijící případy porušování“ potrestal a napravil. Jeho pozornost měla padnout jak na konkrétní protestanty, tak také na úředníky a osoby, díky jejichž benevolenci k podobným excesům došlo.231 O přítomnosti protestantských kupců a řemeslníků v Těšíně a na jeho předměstích tedy není pochyb, stejně jako o jejich vzrůstajících aktivitách. I přes dosavadní limitující nařízení jim v tom patrně pomáhala jejich vlastní houževnatost i celková situace těšínské komunity, jejíž členové vycházeli nekatolíkům a jejich působení z různých důvodů vstříc. Primární roli přitom hrála patrně otázka hospodářství a finančního přínosu, jenž protestanté pro Těšín měli. Nezanedbatelná však byla také dobová právní situace a rostoucí vzdělanost (nejen) nekatolického měšťanstva, které bylo schopné bránit své zájmy právní argumentací opřenou o veškeré dosavadní náboženské výdobytky získané v uplynulém století na mezinárodním poli. Projevilo se to již v květnu roku 1721, v němž městský magistrát řešil zasahování do náboženských svobod tří svých obyvatel. Evangeličtí krejčí František Franzek, Jiří Pajonk a Adam Tomaník vznesli stížnost na jednání katolické strany, neboť byli nuceni k účasti na katolických bohoslužbách i náboženských slavnostech, především katolických procesích.232 Vzhledem k tomu, že takové kroky porušovaly ustanovení Altranstädské konvence zajišťující slezským nekatolíkům alespoň základní práva pro jejich vyznání, rozhodl slezský vrchní úřad, 227

KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 122v. Tamtéž, f. 113v. 229 Tamtéž, f. 114r. 230 Tamtéž, f. 114v. 231 Tamtéž, f. 115v-117r. 232 BiAT, fond APEC, sing. 99, nefoliováno. 228

54

že se ani jeden krejčí ze zmiňovaného cechu nemusel katolických náboženských obřadů účastnit a nemohl být ani k účasti nucen.233 Úspěch z počátku 20. let však bohužel nezopakovali v kritickém roce 1726, v němž byl zahájen postup proti působení nekatolíků nejen v ceších, ale také proti jejich nabývání městských práv a zakupování domů. V létě téhož roku byl zveřejněn výnos vrchního úřadu, který nekatolíkům žijícím nejen ve městě, ale také na těšínských předměstích zakazoval výkon řemesla, nutil je k prodeji domů a ztrátě měšťanského statutu, který mnozí z nich v uplynulých letech získali.234 Zveřejnění patentu vyvolalo mezi postiženými nekatolíky vlnu odporu a část z nich v čele s knihvazačem Kristiánem Hahnem sepsala protest, v němž se realizování bránila a prosila císaře o „milost“.235 Svou argumentaci podkládali na jedné straně právním hlediskem, tedy garancemi náboženských privilegií ratifikovaných vestfálským mírem, Altranstädskou konvencí i zněním exekučního recesu. Na straně druhé poukazovali na význam jejich práce pro město, zmiňovali však také význam jejich živností pro ně samotné, neboť „bez nich nemohou existovat“. Za císařskou shovívavost v těchto otázkách by proto byli vděční nejen oni, ale také jejich ženy a děti. 236 I přes uvedenou snahu byl nakonec výnos s jistým zpožděním naplněn, o čemž svědčí ztráta měšťanských statutů řady postižených nekatolíků.237 Jejich aktivity, včetně poměrně sebevědomého boje za vlastní práva, však i přesto dosvědčují, že představovali specifickou a zdaleka ne bezvýznamnou část těšínské společnosti. V uvedeném období byli evangelíci jako jednotlivci i komunita schopni hájit své pozice v právních, sociálních i náboženských otázkách. O jejich nezdolnosti ostatně nemálo vypovídal i fakt, že značná část rodin figurujících ve střetech 20. let působila v Těšíně poměrně úspěšně až hluboko do 19. století.238

233

Tamtéž. BiAT, fond APEC, sign. 123, nefoliováno. Srov. SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 274. 235 BiAT, fond APEC, sign. 123, nefoliováno. K výzvě se připojila skupina těšínských řemeslníků a obchodníků – vedle zmíněného knihvazače Kristiána Hahna šlo mimojiné o Jana Wolfa, kováře Tobiáše Hänna, obchodníka Jiřího Schwetnera, krejčího Adama Tomaníka, Jana Jindřicha Pantkeho, knihvazače Jana Jiřího Pilatiho, Adama Staňka, Jana Halamu či Václava Těšínského. Srov. SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 274. 236 Tamtéž. 237 Jako příklad můžeme uvést v Těšíně patrně dobře známého krejčího Adama Tomaníka, který se stal měšťanem roku 1711, o svůj status však přišel právě roku 1726. Muzeum Słąska Cieszyńskiego w Cieszynie (dále jen MSC), matrika přijímaných měšťanů z let 1624 – 1765 (přepis), sign. 1R, f. 70. 238 Zajímavé informace v tomto směru přináší matriční záznamy těšínského evangelického sboru. BiAT, fond APEC, Księga chrztów Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I. 1709-1752, sign. 1048; T. II 17521781, sign. 1049; T. III 1781-1807, sign. 1050; Księga slubów Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1798, sign. 1067; Księga zmarłych Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1850, sign. 1075. 234

55

3.4 Shrnutí Hospodářský význam aktivit evangelických obchodníků a řemeslníků přitahoval k této skupině od poloviny 17. století zvýšenou rekatolizační pozornost. Jejich přínosnost a vliv na život a prosperitu těšínské společnosti vedl k většímu tlaku na jejich zařazení do sjednoceného náboženského obrazu, jenž byl ve městě v konfesionalizačním duchu formován. Z náboženských otázek se díky tomu stávaly otázky existenční, které výrazně zasahovaly sociální sféru života jednotlivých obyvatel a vytvářely tak prostor pro specifické motivace náboženského rozhodování i vývoj společenských vztahů. Zatímco v úřednických vrstvách fungovala jako vděčný katalyzátor náboženského svědomí vidina kariéry a loajálnosti, v prostředí cechů, řemesel a trhu byla stěžejní role obživy a konkurence. Náboženský vývoj tak byl na jedné straně využíván k jistému omezování obchodní konkurence cechů i za pomoci udávání. Na straně druhé musel být tlak na konverze dlouhodobější, neboť nekatoličtí obyvatelé hledali cesty, jak si udržet živnost i vyznání co nejdéle. Řešením bylo nejčastěji stěhování, ať již na předměstí či v neřešitelné situaci mimo město. Zajímavým byl bezesporu též fakt, že nekatolickou víru si po delší dobu udržovaly zejména ženy, snad i díky faktu, že stály zcela mimo veřejnou sféru a svět ambicí a finanční zodpovědnosti patřil mužům. Jednání nekatolických obchodníků pak ovlivňovalo i zbývající společnost jednak jako vzor, který bylo možno následovat a řada obyvatel se proto stěhovala za již odstěhovanými, jednak svým působením na náboženské svědomí společnosti udržováním evangelických bohoslužeb, veřejnými disputacemi i přetrvávajícím vlivem na obyvatelstvo, s nímž jako obchodníci a řemeslníci přicházeli nejčastěji do kontaktu. Náboženská emigrace jako jeden ze spíše extrémních způsobů řešení přinášela mimojiné hospodářskou stagnaci Těšína, což dokládalo význam, jejž mohla mít aktivita nekatolických obchodníků a řemeslníků pro příjmy a prosperitu města. Zatímco katolická církevní strana, zastoupená zejména v 70. letech jezuitským řádem, sledovala v prvé řadě náboženský zájem ve svém vztahu k nekatolickým obchodníkům a řemeslníkům, projevovala se role světských institucí často v pragmatičtější rovině přivíráním očí nad otázkami náboženství a preferováním hospodářských zájmů města a společnosti, čehož dokladem mohlo být jednání regentů komorních statků ve druhé polovině 17. století i přítomnost nekatolických řemeslníků a měšťanů v Těšíně ve 20. letech 18. století. V řešeních konfliktu nekatolické přítomnosti přitom postupně klesal důraz na jejich náboženský vliv a argumentace se soustředila více na právní a ekonomické postavení nekatolických řemeslníků. Z „šiřitelů bludů“ se tak postupně stávali spíše pracovníci 56

odlišného vyznání. Právě jejich hospodářská „nepostradatelnost“ a konfesijní „vytrvalost“ mohla být důvodem jejich přetrvávajícího fungování v těšínské společnosti, což bezesporu podpořila také významná proměna náboženské situace po roce 1709. I díky ní se v Těšíně formovala relativně početná a semknutá náboženská komunita, jejíž členové byli schopni, byť ne vždy se zřejmým úspěchem, hájit své právní, hospodářské a konfesijní zájmy ve většinové společnosti.

57

4 Nekatolíci těšínskými měšťany Města náležela již od středověkého období ke specifickým sídelním útvarům, jež se od zbývajících odlišovala jak svým právním vymezením a hospodářsko-kulturním významem, tak zvláštním postavením svého obyvatelstva a jeho mnohdy složitou stratifikací. Na čele společenského žebříčku stojící měšťané představovali významnou skupinu nadanou právy a výsadami politického, ekonomického a společenského charakteru, přičemž jejich prestiž byla vázána na držbu městských nemovitostí. Měšťané vlastnící domy ve městě či na předměstí stáli právně i ekonomicky výše a užívali větších výhod než měšťané neosedlí, kterým nenáležela žádná nemovitost. Pro městskou komunitu však měli neosedlí, mezi nimiž převažovali tzv. profesionisté239, nezanedbatelný ekonomický přínos, což se také často stávalo jejich vstupenkou do měšťanských řad. Zisk měšťanského statusu, ať již koupí domu či udělením na základě rozhodnutí městské rady s ohledem na „prospěšnost dané osoby pro komunitu“240, byl díky tomu de facto ziskem podílu na politické autoritě ve společnosti a jisté dávky politicko-ekonomické privilegovanosti.241 Druhotně přinášelo bezesporu také vědomí pevnější přináležitosti k dané komunitě. Držba městských práv a vlastnictví městských nemovitostí se tak díky svému širšímu významu řadila mezi jednu z významných sfér, jež rozličnými způsoby definovala a vymezovala katolicko-protestantské vztahy. V Těšíně zůstávala stěžejní otázkou především problematika participace nekatolíků a jejich aktivní působnosti v měšťanské vrstvě, pro niž byli na jedné straně přínosem, jejímuž požadovanému náboženskému profilu však na druhou stranu neodpovídali. Jejich přítomnost díky tomu představovala kontroverzní narušitelský prvek a to i díky zázemí, jež si ve městě vytvářeli a jež se stávalo „baštou“ protestantství v katolickém městě. Podobně jako v předchozích případech byla proto možnost udržení či zisku měšťanského statutu, a s ním spojených výhod, nabízena výměnou za konverzi ke katolické víře. V náboženském tlaku se tak opět rozbíhal kolotoč motivací přestupů, různých forem nátlaku, schopnosti nekatolíků mu odolávat a faktorů, jimž přitom podléhali. Jako kontroverzní se jevila být otázka reálné úspěšnosti daných kroků a jejich prospěšnosti pro komunitu jako celek, neboť ve skutečnosti mohly vytvářet podmínky vedoucí naopak ke vstřícnosti vůči nekatolickým obyvatelům. Vedle právně-ekonomického hlediska se navíc 239

Šlo v převážné míře o řemeslníky, obchodníky či umělecké řemeslníky. KORBELÁŘOVÁ: Města na Těšínsku, s. 93. 240 Tamtéž, s. 92. 241 KAPLAN: Divided by faith, s. 222.

58

problematika přítomnosti nekatolických měšťanů stávala postupně také otázkou přijetí a tolerování této skupiny většinovou společností, tedy jako teoreticky sobě rovných partnerů. To vše je tudíž třeba hodnotit nejen v kontextu proměňujícího se konfesijního profilu města, ale také v souvislosti s proměňující se společenskou atmosférou.

4.1 Situace do roku 1709 a založení evangelického Ježíšova kostela Po roce 1653 byl zájem katolické strany orientován v prvé řadě na to, aby konfesijní tvář města získala co nejdříve katolické rysy. Mezi základními předpoklady pro úspěšné naplnění takového cíle figurovala na předních pozicích katolická obnova nejen církevní, ale rovněž světské správy. Limitování působnosti nekatolických obyvatel Těšína ve všech podstatných veřejně-správních rovinách, zejména sféře úřadů a hospodářství, s sebou proto přinášelo také otázku jejich podílu na právech, jež de facto formovala chod města a zdejší komunitu. Z protestantských obyvatel se stávali nežádoucí měšťané, byť historický vývoj odkrýval, že nežádoucími byli pouze z náboženského hlediska. Držba městských práv byla, jak naznačeno již výše, úzce vázána na vlastnictví městských nemovitostí. Přítomnost nekatolických měšťanů tudíž přirozeně znamenala rovněž přítomnost domů pod jejich správou, což v očích katolické strany představovalo mnohá úskalí. Protestanté odolávající náboženskému tlaku vytvářeli ve svých domovech podmínky pro úspěšné „přežívání“ své víry, ať již díky možným soukromým bohoslužbám či privátnímu čtení nekatolických knih a zpěvu, jež utvrzovaly věřící v jejich přesvědčení a ovlivňovaly rovněž výchovu dětí. S nástupem Habsburků do čela Těšínského knížectví byly zahájeny kroky, které měly podobné aktivity limitovat. V prvé řadě zasahovaly sféru nekatolického duchovenstva, které představovalo na počátku druhé poloviny 17. století největší ohrožení pro katolické aktivity a náboženské svědomí obyvatelstva. Roku 1654 odeslal vrchní úřad nařízení zemskému hejtmanovi, v němž se vymezil proti nekatolickým kněžím a jejich vlastnictví domů. Duchovní byli povinni své domy okamžitě prodat a neměli již dále „působit ani jako učitelé ve šlechtických obydlích“.242 Nařízení, jež se vymezovalo vůči problematickým kněžím a usilovalo o jejich vypuzení z celého těšínského území, limitovalo de facto jejich působnost a vliv na obyvatelstvo a to včetně likvidace duchovního i materiálního zbožného zázemí, které nekatolickým věřícím kněží nabízeli. Mezi protestantskými obyvateli se díky tomu šířila praxe náboženské ho

242

RADDA, Karl: Beiträge zur Geschichte der Stadt Teschen (dále jen Beiträge zur Gechichte). „V. Programm d. Staats-Realschule in Teschen am Schlusse des Schuljahres 1877/78“. Teschen 1878, s. 19.

59

využívání nekatolických domů, jež zasahovalo širší vrstvy společnosti a řadilo se k dlouhodobým jevům, se kterými se katolická strana musela potýkat. Řešení problematiky nekatolických měšťanů, kteří svou zatvrzelou přítomností a činnostmi narušovali úspěšný průběh rekatolizačního procesu, bylo aktivně hledáno po celou druhou polovinu 17. století. Na jedné straně se světské, stejně jako církevní instituce snažily působit na již přítomné protestantské měšťanstvo a na jeho rozhodování o konverzích, na straně druhé bránily rozšiřování jejich řad přijímáním nových měšťanů nekatolického vyznání. Vrchní úřad odeslal roku 1669 těšínskému magistrátu nařízení, v němž mimojiné zakazoval, aby městské právo nezískaly osoby jiné než „spřízněné s katolickou vírou“.243 Ve stejném roce bylo také nekatolíkům zakázáno jednak konat, jednak účastnit se soukromých evangelických bohoslužeb, četby knih i zpěvů.244 Uvedený zákaz se však vztahoval k problému, jenž měl ve městě dlouhou tradici a jehož kontrola byla patrně poměrně složitá. Vykořenit jej z těšínské společnosti se tak zdaleka nedařilo úspěšně. O dobové praxi vypovídá případ z roku 1670, v němž do Těšína přicházeli první jezuitští misionáři. Ve městě v dané době aktivně působil „pseudo-apoštol“ Eliáš Tarnoczy, který byl od roku 1667 těšínským měšťanem.245 Mezi obyvatelstvem vytrvale šířil reformační učení a ve svém domě opakovaně pořádal soukromé evangelické bohoslužby. Svým jednáním přitáhl pozornost jezuitů, kteří na něj sepsali záhy po svém příchodu stížnost a snažili se jeho aktivitám zabránit.246 Nedařilo se to však příliš úspěšně u něj, ani u jiných a domy nekatolíků skýtaly útočiště evangelickým bohoslužbám i v následujících letech. Nasvědčuje tomu případ kalvínského doktora Samuela Kochmeistera, který v Těšíně působil od konce 70. let. Roku 1679 si jezuitský misionář Jan Scribonius, nástupce zemřelého Jana Martina Píška, stěžoval na přijetí nekatolického lékaře a využívání jeho služeb nekatolickými stavy nejen ve městě, a to i přes výtky, jež byly vůči němu vzneseny. V Těšíně se totiž „zakazuje kacíře, jakým jest i Kochmeister, tudy přijímati“ a jeho služeb prý obyvatelé ani nechtěli využívat. Jezuita proto žádal o hejtmana o vyšetření a dohled nad Kochmeisterovou záležitostí a neopomněl jej navíc požádat, aby si hejtman od zmíněného doktora nechal ukázat „vysvědčení doktorstva“, neboť k tomu všemu „mnozí, jak slušně, pochybují, aby on byl pravým doktorem“. 247

243

KCC, fond ZLJS, sign. DD IX 39/8, f. 1r. Srov. SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 74. KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 112r. 245 MSC, matrika přijímaných měšťanů z let 1624 – 1765 (přepis), sign. 1R, s. 70. 246 KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 100r. 247 Tamtéž, f. 96v. Srov. RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 34. 244

60

Je těžké odhadnout, do jaké míry byla útočná poznámka podložena skutečně profesionálním zájmem a do jaké se v ní projevila zášť vůči lékařovu vyznání. O problematičnosti doktorova působení ve městě, nikoliv z lékařských, nýbrž z náboženských důvodů, však vypovídá další ze Scriboniových dopisů adresovaných hejtmanovi ještě téhož roku. V rozsáhlém memorandu jezuita poukázal na fakt, že Kochmeister prý umožňoval ve svém domě v neděle a sváteční dny konání soukromých nekatolických bohoslužeb, podobně jako tomu bylo ve šlechtických sídlech.248 Navrhoval proto, aby byl jeho dům v uvedenou dobu zamknut, s čímž hejtman ve své odpovědi souhlasil. Připomněl zároveň těšínským měšťanům, aby každý z nich přistoupil alespoň jednou v roce ke svatému přijímání.249 Proměně situace mělo přispět znovuzavedení privilegia Alžběty Lukrécie, byť po jeho prvním zveřejnění roku 1629 byla zkušenost s dodržováním jeho ustanovení vážících se k městským právům více než laxní.250 V roce 1671 se však kontroly chopili jezuité a jejich důslednost přinášela v porovnání s dřívější dobou vedle výsledků i výraznější zhoršení podmínek života pro nekatolické měšťany, podobně jako tomu bylo v případech spjatých se správní a hospodářskou sférou. Informováním císaře o těšínském dění dosáhli vydání výnosu, v němž Leopold s odkazem na platnost zmíněného privilegia nařídil, aby „měšťané nesmíření s katolickou vírou nebyli ve městě trpěni a jejich domy byly obsazeny katolickými měšťany“.251 Nařízení tak následovala zesílená snaha přimět nekatolické obyvatele ke konverzi a v případě jejich odmítání se po vězení a pokutách stala hrozba ztráty majetku a vypuzení z města konečným trestem. V roce 1673 si ji jako variantu dobrovolně zvolil již zmíněný Eliáš Tarnoczy, který v uvedené době čelil zesílenému tlaku na svou osobu i rodinu. Důvodem byly jeho pobuřující náboženské aktivity, přechovávání nekatolických knih i ignorace řádné katolické výchovy jeho dětí, za což byl postaven před dvojí volbu – buď přestoupí ke katolictví, nebo prodá svůj majetek a opustí město.252 Vybral si spolu s rodinou druhou variantu a jeho dům byl o šest let později prodán.253 O rok později čelila náboženskému dilematu také skupina nekatolických měšťanů vězněných pro náboženské přestupky, nejčastěji kvůli špatné výchově svých dětí. Zemský hejtman Laryš nařídil v říjnu roku 1674, aby byli propuštěni a v průběhu tří měsíců přestoupili

248

Tamtéž, s. 35. KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 210v – 211r. Srov. SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 84. 250 Tamtéž, s. 68. 251 KCC, fond AParC, sign. 1, f. 19r. Srov. RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 23. 252 KCC, fond ZLJS, sign. DD IX 39/19, f. 1. 253 SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 81. 249

61

ke katolictví. Pokud by tak neučinili, měli i s rodinami opustit město.254 Zatímco čtyři rodiny zvolily emigraci, rozhodly se zbývající pro přestup ke katolictví.255 Emigrace se stala východiskem pro řadu dalších měšťanů, ne všichni však zároveň s ní přistoupili k prodeji svých domů, patrně i díky nadějím v možný budoucí návrat do svého rodného města. Těšín se tak částečně vylidňoval, ačkoliv císařská nařízení o obsazování protestantských domů katolíky měla vést k tomu, „aby se zabránilo depopulaci“. 256 Na tu si v červnu roku 1675 stěžoval slezské komoře samotný magistrát, který rovněž žádal o povolení obsadit prázdné, dosud neprodané domy novými, katolickými měšťany.257 Roku 1675 proto císař Leopold vydal nový výnos, podle kterého měly být všechny opuštěné nekatolické domy „levně“ získány a následně prodány těm katolíkům, kteří za ně nabídnou největší obnos. Ten měl pokrýt „náklady magistrátu a daně“, zbývající částka připadla bývalým majitelům.258 Emigranti tak ztráceli i poslední vazby na město a přicházeli bezesporu také o nemalé finanční sumy, čímž se pro ně dopad náboženské perzekuce zvyšoval. Emigrační proces však těmito kroky nekončil a patrně ani jeho finanční důsledky nenutily všechny obyvatele k volbě setrvání a konverzi ke katolictví. Roku 1679 jezuitský misionář Jan Scribonius poukázal na případ Kristiána Albertiho a vdovy Ester Sarskiové, kteří „Těšín opustili kvůli katolické víře, ale své domy neprodali“. Šlo přitom o sídla nadaná propinačním právem k pivu a vínu, tedy ta, jež náležela pouze nejvýznamnějším měšťanům. Porušením císařského dekretu a ignorováním prodejní povinnosti však Alberti i Sarskiová o svá práva přišli a těšínskému magistrátu bylo tudíž nařízeno, aby majetky převzal a to včetně propinačních práv, které postižení nekatolíci nesměli dále využívat.259 Důsledky všech zmíněných kroků napovídají tomu, že obydlené nekatolické domy představovaly

náboženský

problém,

zatímco

neobydlené

se

stávaly

problémem

hospodářským. Jakkoliv se městská rada i zástupci těšínské komory jako správci předměstských částí snažili orientovat město katolickým směrem, obávali se hospodářského zatížení, jež odchod evangelických měšťanů patrně způsoboval. Zákaz emigrace z města, 254

KAUFMANN: Gedenkbuch, T III, s. 206-207 (Beilage II, 41). SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 147. Emigraci zvolil mimojiné také Pavel Svatba, který odešel do Horní Lužice a jeho dům na náměstí byl následně prodán i s mobiliářem. RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 23. 256 KCC, fond AParC, sign. 1, f. 19r. 257 ZAO, fond KÚ, sign. 9/27d, kart. 301, f. 309v-310r. Viz předchozí kapitola. Srov. ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 258. 258 KAUFMANN: Gedenkbuch, T III, s. 207-208, (Beilage II, 42). Srov. MICHEJDA: Dzieje kościoła ewangelickiego, s. 55. 259 KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 210r. Srov. RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 36. 255

62

který císař Leopold zveřejnil roku 1681, situaci řešil násilně a limitoval i poslední možnosti volby nekatolického měšťanstva. Na jedné straně vytvářel nový tlak na zbylé evangelické měšťany a uzavíral v městské komunitě i ty nepřizpůsobivé, spolu se všemi problémy, jež v důsledku zmíněných procesů vznikaly. Řešením se stávalo stěhování měšťanů i s potomky na těšínská předměstí pod „tolerantní“ správu komory, jak o tom vypovídají jezuitské zprávy ještě z roku 1685260 či prosazení zájmů využitím hospodářských krizí a proměňující se náboženské situace na počátku 18. století.

4.2 Obyvatelé, nikoliv plnoprávní měšťané Povolení k vybudování protestantského kostela na předměstí Těšína roku 1709 bylo v prvé řadě právním krokem, který ve svém důsledku výrazně proměňoval stávající (nejen) náboženskou situaci ve městě. Těšínská společnost byla po dlouhém století náboženských střetů relativně stabilizována a ukotvena v katolických základech a impuls v podobě stavby evangelického kostela opět rozvířil klidnou hladinu zdejšího soužití. Vědomí legální přítomnosti evangelického sboru, stejně jako evangelických věřících vyvolávalo potřebu upravit a jasně vymezit podmínky evangelické působnosti ve městě i na jednotlivých předměstích. S dotazem, jakým způsobem jednat s nekatolickými obyvateli ve městě, jež mělo být zcela katolické, se na císaře Josefa I. obrátil ještě téhož roku těšínský magistrát.261 Stěžejní otázkou zůstávala problematika městských práv neboli plnoprávné participace evangelíků na chodu městské komunity. Císař zůstal v tomto ohledu věrný tradici a potvrdil platnost privilegia Alžběty Lukrécie jak pro Těšín, tak pro jednotlivá předměstí. Evangelíkům zůstal zapovězen přístup k městským právům, stejně jako k nákupům městských nemovitostí. Císař však prokázal svou milost zrušením dřívější perzekuce veškerého nekatolického obyvatelstva Těšína a povolil evangelickým věřícím žít ve městě jako jeho běžní obyvatelé.262 Oficiální nařízení představovala pouze jednu stranu mince, zatímco realita a skutečné jednání jak katolických představitelů, tak nekatolických věřících byla stranou odvrácenou. Jak napovídala dřívější vyjádření zástupců města i těšínské komory, potýkal se Těšín dlouhodobě s hospodářskými problémy a nepřiměřeným zatížením obyvatel, jež nebylo město schopno efektivně zvládat. Sám císař projevil v této souvislosti zájem o to, „aby bylo těšínské

260

Rozhořčenou zprávu o stavu těšínského měšťanstva zanechal jezuita František Xaver Neumann. KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 185r. 261 RADDA: Beiträge zur Geschichte, s. 23. 262 KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 110v-111r. Srov. RADDA: Beiträge zur Geschichte, s. 23.

63

měšťanstvo posilováno, nikoliv ještě více oslabováno“.263 Ve víru probíhajících změn a evangelického nadšení byly tyto záměry plněny, avšak navzdory ustanovením starých privilegií. Těšín tak zaznamenal společně se svým okolím nárůst počtu nejen nekatolických obyvatel, ale také nekatolických měšťanů. Šlo o spíše marginální množství, které mělo podle Janusze Spyry v kontextu dominující katolické společnosti zanedbatelný význam.264 Přítomnost evangelíků a jejich opětovné aktivní zapojení do života těšínské komunity však i přesto sehrávalo roli v jejím vývoji, po veřejnoprávní, hospodářské i společenské stránce, neboť obohatili ustálenou strukturu společnosti a podnítili nové vztahy a reakce. Evangelickým centrem se nikoliv překvapivě stávala oblast Horního předměstí, v níž byl zbudován protestantský chrám. Smlouva uzavřená mezi městem a těšínskými protestantskými stavy stanovila, že zde budované domy měly být určeny pouze pro potřeby osob spjatých s chodem kostela, nikoliv pro soukromé účely jiných, čímž měla být patrně limitována možnost rozrůstání zdejší evangelické komunity. Kostel však přesto působil na evangelické věřící jako magnet a řada z nich usazovala v jeho blízkosti.265 Nasvědčují tomu záznamy dochovaných matričních knih protestantského kostela, z nichž je v prvé řadě možné vyčíst přítomnost protestantských věřících v Těšíně a jeho okolí již záhy po roce 1709, byť se v rámci celého města jednalo o marginální počet. V průběhu dalších let jejich počet narůstal a to zejména v prostředí Horního předměstí a Brandýsa. Srovnání frekventovaných jmen se záznamy knihy přijatých měšťanů zároveň odkrývá fakt, že řada z těchto evangelických obyvatel získala měšťanský status a zařadila se tak právně do struktur městské společnosti.266 Vedle dvou představitelů šlechtického stavu, barona Skrbenského a Kristiána von Liebe, se z převážné většiny jednalo o řemeslně aktivní obyvatele, jakými byli krejčí Jan Jiří Pajonk a Adam Tomanik, tkalci Václav Těšínský, Jan Wolf či Adam Staněk, knihvazač Kristián Hahn, puškař Jan Jiří Pilati, kupec Samuel Frank či zbrojíř Gottfried Zimmer.267 S výjimkou Adama Staňka, který se stal měšťanem již roku 1705, získávala většina z nich měšťanský status krátce po založení evangelického kostela v letech 1711-12, Kristián Hahn 263

Přispět k tomu mělo mimojiné omezení nákupů městských nemovitostí představiteli šlechty. KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 111v. 264 SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 274. 265 APC, fond AMC, sign. 1391, f. 69v-71v. Samuel Frank se ve zmiňované skupině řadil mezi spíše konformní měšťany, neboť v souvislosti se svým sňatkem údajně přislíbil přijmout katolickou víru. Nakonec tak však neučinil a byl za to vyšetřován, na což bylo poukázáno během církevních vizitací roku 1719. AAW, fond AD, sign. IIb 157, f. 18. 266 BiAT, fond APEC, Księga chrztów Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I. 1709-1752, sign. 1048; T. II 1752-1781, sign. 1049; T. III 1781-1807, sign. 1050; Księga slubów Parafii EwangelickoAugsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1798, sign. 1067; Księga zmarłych Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1850, sign. 1075. 267 MSC, matrika přijímaných měšťanů z let 1624 – 1765 (přepis), sign. 1R, s. 16, 21, 48, 50, 66, 70, 71, 76, 79.

64

byl mezi měšťany přijat nejpozději a to roku 1721.268 Aloys Kaufmann ve své kronice poukazuje na fakt, že město se v uvedené době potýkalo jednak s následky morové nákazy, jednak s požárem, který Těšín zdevastoval na začátku 20. let.269 Vidina rozšíření měšťanských řad, zabydlení městských domů a nesporného finančního přínosu patrně fungovala jako základní motivace magistrátu pro jeho vstřícnost vůči evangelickým obyvatelům, kteří dokázali využít situace k tomu, aby postoupili mezi privilegovanou skupinu společnosti a zrovnoprávnili tím své postavení. Porušování platného práva však nebylo přehlíženo všemi a ve dvacátých letech docházela trpělivost s natolik aktivní působností evangelíků hned několika osobám. V roce 1722 se vedle snah protestantských řemeslníků o vstup do cechovních organizací města (jak bylo ukázáno v předešlé kapitole) katolická kritika zaměřila rovněž na jejich zisk městských práv a zakupování městských domů. V uvedeném roce vznesla skupina pěti katolických měšťanů stížnost proti udělení měšťanského statutu evangelíkovi Jiřímu Sversnerovi, na což zemský hejtman reagoval potvrzením císařské deklarace z roku 1710, jež povolovala pouze přítomnost evangelíků ve městě, nikoliv jejich podíl na městských právech.270 Zaběhlou praxi potvrdil téhož roku také čerstvý těšínský kníže Leopold Lotrinský, který v memorandu adresovaném těšínskému magistrátu neopomenul evangelíky z městských práv a nákupů domů vyloučit.271 Kniha přijatých měšťanů nasvědčuje tomu, že v tomto konkrétním případě bylo udělení měšťanského statutu zabráněno, stížnosti následujících let však vypovídají o přetrvávajícím střetu zájmů. Na základě udání těšínského úředníka Jiřího Teofila Battika a později rovněž děkana Františka Antonína Schwidera zahájil vrchní úřad kroky proti „rebelujícím“ evangelíkům i neposlušnému magistrátu. Označením a vyšetřováním všech dotčených osob byl pověřen zemský hejtman Adam Václav hrabě z Tenčína společně s Battikem, který „se v uvedených záležitostech ukázal být pilným a spolehlivým“.272 Všichni protestanté, kteří v uplynulých letech získali městské právo či městský dům, přímo v Těšíně či na předměstí, s jakýmkoliv povoláním, měli být jednotlivě předvoláni k hejtmanovi. Stejně tak se pozornost zaměřila na úředníky, díky jejichž svéhlavosti celá situace vznikla. Každý, kdo měl na aféře sebemenší podíl a vyšel evangelíkům vstříc, měl být exemplárně potrestán pokutou a

268

Tamtéž. Srov. SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 275. KAUFMANN: Gedenkbuch, T I, s. 358-359. 270 SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 274. 271 BiAT, fond APEC, sign. 120, nefoliováno. Srov. MICHEJDA: Dzieje kościoła ewangelickiego, s. 90. 272 KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 116r. 269

65

vězením. Důslednosti se přitom meze nekladly a pranýřování tak symbolicky čelili také již mrtví úředníci.273 Konkrétním trestům neušli vlastníci dvou šlechtických domů, baron Skrbenský a Kristián von Liebe, neboť z nařízení vrchního úřadu byly jejich nemovitosti okamžitě určeny k prodeji a to pouze katolickým zájemcům.274 Ztratili rovněž městské právo, podobně jako zbývající evangelíci řemeslnických profesí. Ti se úředním rozhodnutím snažili aktivně bránit sepsáním rozsáhlého spisu, jenž se vymezoval jak proti perzekuci nekatolických řemesel275, tak proti ztrátám městských práv a usiloval o anulování nařízení. Skupina v čele s Kristiánem Hahnem argumentovala především přínosností své práce pro těšínskou komunitu a samotné město, které dosud stále trpělo následky katastrof předešlých let a čekala jej ještě dlouhá cesta k obnově.276 Pro svá tvrzení získali podporu těšínského magistrátu, jehož zástupci nad nimi de facto po celou dobu, byť zejména z hospodářských důvodů, drželi ochrannou ruku. Ve svém prohlášení adresovaném vrchnímu úřadu magistrát poukazoval zejména na to, že dotčení evangelíci byli již dlouhou dobu obyvateli města a „až do dnešních dní plnili upřímně a poctivě své závazky a byli přínosem jak pro své domácnosti, tak pro veřejnost“.277 Očekávaný výsledek se bohužel i přes veškerou snahu nedostavil a všichni evangeličtí měšťané byli 14. prosince roku 1726 vyškrtnuti z matriky měšťanů.278 Slova magistrátu, jakkoliv tendenční, však nasvědčovala tomu, že si evangelíci získali poměrně stabilní pozici v těšínské společnosti, která je patrně do jisté míry vnímala jako svou součást a na jejímž formování se aktivně podíleli. Skupina evangelických měšťanů po roce 1726 sice ztratila právní privilegovanost svého postavení, nadále však spolu s dalšími nekatolíky působili ve městě, v němž aktivně žili jak profesním, tak svým rodinným životem.279 Příkladem mohou být osudy evangelického puškaře Jana Jiřího Pilatiho. Jediný syn těšínského komorníka Michala Pilatiho, se usadil na

273

Tamtéž, f. 116r-117r. Tamtéž, f. 117. Majitelé se posléze odvolali k císaři, který prodejní proces pozastavil. Srov. SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 275. 275 Došlo k ní na základě výnosu vrchního úřadu, který nekatolíkům zakazoval věnovat se v Těšíně řemeslům. Viz předchozí kapitola. 276 BiAT, fond APEC, sign. 123, nefoliováno. 277 Tamtéž. Srov. MICHEJDA: Dzieje kościoła ewangelickiego, s. 90. 278 MSC, matrika přijímaných měšťanů z let 1624 – 1765 (přepis), sign. 1R, s. 16, 21, 48, 50, 66, 70, 71, 76, 79. 279 Matriční záznamy ukazují na vzrůstající počet nekatolických obyvatel ve městě a na jeho předměstích, přičemž jejich přetrvávající přítomnost je zjevným dokladem toho, že se ve městě byli schopni i nadále uživit a tedy profesně fungovat. Aktivní byl rovněž jejich rodinný život. BiAT, fond APEC, Księga chrztów Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I. 1709-1752, sign. 1048; T. II 1752-1781, sign. 1049; T. III 17811807, sign. 1050; Księga slubów Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1798, sign. 1067; Księga zmarłych Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1850, sign. 1075. 274

66

brandýském předměstí a roku 1718 se oženil se starší dcerou saského kazatele Jindřicha Lehnerta Marií Lukrécií.280 Získal měšťanský status a v době majetkoprávních sporů se řadil mezi horlivé obhájce evangelických pozic, nejen v kontextu celé těšínské protestantské komunity, ale také v souvislosti s konkrétními zájmy brandýských a frýštátských obyvatel. Spolu s Václavem Těšínským a několika dalšími usiloval o shovívavost vrchního regenta v plnění dekretu, jenž evangelíkům odebíral jejich nemovitosti.281 I přes neúspěch zmíněných jednání se Pilatimu patrně dařilo po několik dalších let ve městě fungovat. Záznamy následujících let nasvědčují tomu, že nadále rozvíjel své řemeslo a po smrti své první ženy se také podruhé oženil, tentokrát s dcerou zdejšího pekaře Kosmaly, s níž měl později také poměrně početnou rodinu.282 Ve městě působil do konce září roku 1731, kdy umřel krátce po smrti svých dvou synů, patrně v souvislosti s nezaznamenanou chorobou.283 Otázka nákupu domů a městských práv však patrně zůstávala i nadále aktuální, ne-li díky konkrétním případům, pak zajisté jako výstražný případ „luteránů, kteří ve městě jsou proti jasným privilegiím města“. Tímto způsobem se o těšínských protestantech vyjádřila roku 1736 skupina tří jezuitských otců v čele se superiorem Jan Levaldtem. Ve svém memorandu „proti augsburské konfesi“, jež bylo určeno čerstvě ustavené náboženské komisi284, poukázali jezuité na fakt, že těšínští luteráni stále nakupují navzdory veškerým nařízením městské domy a usilují také o zisk městských práv.285 V memorandu, jehož cílem bylo patrně ukázat přítomnost evangelíků v tom nejčernějším, problémovém světle, šlo pouze o jeden z mnoha bodů, který však ukrýval nemalou výpovědní hodnotu. Mohl odkazovat na praxi, která ve městě převládala v uplynulých letech, stejně jako mohl být kritikou dobového stavu, o jehož podobě vypovídaly též kroky některých evangelíků v letech následujících. V 50. letech se objevovalo více případů prodejů nemovitostí evangelickým obyvatelům, byť šlo zejména o okrajové oblasti na předměstích. Na rozdíl od právních turbulencí dvacátých let, během nichž úřady tvrdě zakročily proti narušovatelům, probíhaly prodeje 280

Tamtéž, Księga slubów Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1798, sign. 1067, f. 48r. Tamtéž, sign. 120, nefoliováno. 282 Tamtéž, Księga slubów Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1798, sign. 1067, f. 84r. 283 Celkem měli Pilatovi tři syny, z nichž dva roku 1731 zemřeli. Tamtéž, Księga zmarłych Parafii EwangelickoAugsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1850, sign. 1075, f. 74r. Pilatova manželka se posléze s pozůstalým synem patrně z Těšína odstěhovala, neboť se o ní ani o jejím dítěti nezachovaly v pozdějších záznamech žádné další zprávy. 284 Náboženská komise byla obnovena Karlem VI. roku 1736 a zájmy nekatolíků v ní zastupoval jediný pastor. Dohlížela na náboženskou situaci v knížectví a to včetně chodu evangelické obce. Viz první kapitola. MICHEJDA: Dzieje kościoła ewangelickiego, s. 118. 285 KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 18r. 281

67

v polovině století s vědomím vyšších úřadů. Přesvědčil se o tom těšínský evangelík Pavel Plošek, který chtěl roku 1752 uzavřít kupní smlouvu s magistrátem286, jehož představitelé však měli patrně stále v paměti procesy z dvacátých let a smlouvu odmítli s ohledem na jeho vyznání potvrdit. Plošek se tudíž v zastoupení Karla Františka Skrbenského obrátil na královský úřad v Opavě se žádostí o rozhodnutí jeho sporu. Ten vyslovil souhlas s Ploškovým nákupem, neboť „se jednalo o místo na předměstí,[…] žadatel nebyl řemeslník ani profesionista,[…] a městská privilegia ani úřední nařízení nebudou porušena.“ Navíc jak se ukázalo, „na těšínských předměstích je již usazena řada takových poddaných“.287 Ačkoliv se jednalo spíše o přimhouření úředních očí a nikoliv platnou úřední praxi, vypovídá jednání úřadu o mírně se proměňujícím vztahu k evangelickým věřícím, stejně jako dosvědčuje dobový stav na těšínských předměstích. Úřední záležitostí se stala také otázka městských práv a jejich udílení evangelickým obyvatelům. Situaci, jaká ve městě panovala v polovině 18. století a složitost přijímacího procesu přibližuje případ mladého koželužského tovaryše Kristiána Fischera. Evangelický mladík původem z Pruska cestoval po rakouských zemích a roku 1756 se rozhodl usadit v Těšíně. Hlavním důvodem jeho volby bylo především zasnoubení s dcerou místního obchodníka Sosavičného. Z tohoto důvodu se také ucházel o těšínská městská práva, stejně jako o možnost zisku mistrovského titulu v Opavě. Usiloval patrně o co nejrychlejší realizaci sňatku i uvedených právních kroků, neboť přislíbil nejen konvertovat ke katolictví, ale společně s nastávajícím tchánem již také zaplatil náklady spojené se sňatkem a přihlásil se k mistrovským zkouškám.288 V dané době však stále představovalo problém mladíkovo stávající protestantské vyznání, jež bránilo naplnění jeho cílů. Roku 1756 si proto podal žádost o udělení výjimky pro přijetí mezi těšínské měšťany.289 Těšínský městský administrátor následně potvrdil, že mladík ve městě pobýval po dobu 15 týdnů, během kterých se zřekl své luterské víry. Jeho pozdější konverzi na podzim roku 1756 dokládají záznamy těšínské katolické farnosti, přičemž jejími svědky byli dva těšínští obyvatelé, Jan Kajmer a Maxmilián Pilanský.290 Jeho aktivity přesto vyvolávaly pochybnosti, zejména o „pravosti jeho smýšlení“ a byl proto vystaven vyšetřování, které provedl zemský hejtman. Ukázalo se, že mladík pracoval nejen několik let v rakouských zemích, ale působil

286

Srov. SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 277. BiAT, fond APEC, sign. 108, nefoliováno. 288 ZAO, fond KÚ, inv. č. 1100, sign. 17/18, kart. 756, nefoliováno. 289 Tamtéž. 290 Parafia św. Marii Magdaleny w Cieszynie, Liber conversorum ad 1803, nefoliováno. 287

68

také čtvrt roku v Opavě. V dopisech od jeho přátel se psalo, že „emigroval a řešil své věci různě, do té doby než se usadil v Těšíně, čehož příčinou je jeho zasnoubení“.291 Tyto informace, jež se překvapivě příliš nevyjadřovaly k náboženské spolehlivosti tovaryše, tedy faktu, který byl rozhodujícím pro otázku přijetí, se staly základem pozitivního hodnocení Fischerových kvalit. Měly tak patrně přispět k udělení požadované dispenze a k jeho přijetí mezi těšínské měšťany. Konec koželuhova příběhu však v dochovaných záznamech bohužel chybí, včetně informace o tom, zda se oním měšťanem skutečně stal. Jeho případ však odkrývá nejen do jisté míry specifickou sféru privátních a profesních motivací, jež mohly vést evangelické věřící ke změně vyznání, ale nabízí rovněž pohled na komplikované právní postavení evangelických věřících i na patrně přetrvávající dávku katolické nedůvěry vůči jejich rozhodnutím a působení. Poslední z třenic vyvolaných otázkou městských práv a držby nemovitostí se rozběhl na počátku sedmdesátých let. Praxe uskutečňovaná v minulých letech přivedla nemalé množství evangelíků do prostředí města a jednotlivých předměstí, přičemž zejména okrajové části si udržovaly mezi evangelíky prim. Jakkoliv funkční a hospodářsky přínosná jejich přítomnost byla, představovala pro mnohé stále porušení platných nařízení. Na základě udání roku 1773 byli těšínští evangelíci opět vystaveni majetkově-právní perzekuci a byli nuceni své domy v průběhu jednoho roku prodat.292 Mezi postiženými figuroval mimojiné Jan Plošek, jehož otci královský úřad v Opavě koupi před několika lety povolil a právě úředním rozhodnutím se nyní evangelík snažil bránit. Platnou smlouvu uzavřel také doktor Ernst Gottlieb Henrici, který roku 1753 odkoupil od barona Larische dům na Horním předměstí, přičemž smlouvu potvrdil samotný magistrát. V podobné situaci se nacházela Johana Kristiána Kriegerová, která svůj dům na témže předměstí zakoupila o rok dříve od královského úředníka Leopolda Polzera. Skupinu doplňovala Eva Šarlota Radocká, jež vlastnila dům v téže lokalitě či Zuzana Hahnová, dcera již známého knihvazače Kristiána Hahna.293 Evangeličtí obyvatelé, kteří jednali v duchu právních ustanovení a poslušně plnili své povinnosti, stejně jako zástupci lokální správy, tak na počátku sedmdesátých let doplatili na nejasnosti v místních právních poměrech a stali se obětí legislativních kroků nejvyšší správy, jež je opět posunovala na okraj společnosti. Ve své prosbě adresované císařovně Marii

291

ZAO, fond KÚ, inv. č. 1100, sign. 17/18, kart. 756, nefoliováno. ZAO, fond KÚ, inv. č. 1092, sign. 17/10, kart. 738, nefoliováno. Srov. MICHEJDA: Dzieje kościoła ewangelickiego, s. 126. 293 Dále šlo o Ernsta Bludovského, Johanu Sofii Schubertovou, Jana Bucha, Jakuba Fuska či Jiřího Goryla. BiAT, fond APEC, sign. 108, nefoliováno. 292

69

Terezii, o jejíž milost žádali, argumentovali evangelíci opět svým přínosem pro město, jehož zájmy hájili, zejména v dobách, kdy bylo těžce zkoušeno úpadkem a oni tak přispívali k jeho (nejen) stavební obnově. Podobná omezující rozhodnutí by navíc mohla opět vést k emigraci, tak jak se to dělo již několikrát v minulosti. Poukázali však také na to, že někteří starší evangelíci si domy na Horním předměstí zakoupili, „aby v posledních dnech svého života byli blízko kostela a mohli je tady trávit v modlitbách“.294 Více než zmínky o náboženském soukromí evangelických věřících, které katolická císařovna patrně nebyla ochotna příliš oceňovat, padly na úrodnou půdu argumenty spjaté s pragmatickými, hospodářskými motivy. Konání jednoho z prvních mezinárodních trhů ve městě předpokládalo vytvoření odpovídajícího zázemí jak z praktické, tak estetické stránky. Císařovna, informována patrně o reálných možnostech města, přistoupila roku 1775 k zásadnímu kroku a těšínským evangelíkům povolila jednak stávající držbu nemovitostí, jednak jejich nákup ve městě či na předměstích, z většiny zejména poustek a budov poškozených několika požáry. Jedinou podmínkou bylo, aby byly domy přestavěny v kamenné, odolnější budovy.295 Ačkoliv se v následujícím období objevilo ještě několik marginálních sporů o vlastnictví domů a otázku městských práv, znamenala tato rozhodnutí, jakkoliv prakticky byla motivovaná, podstatný zlom ve vývoji postavení těšínských evangelíků a nově definovala jejich vzájemné vztahy s katolickou většinou. Proces definitivně završily josefínské reformy, jež zrušily platnost dosavadních limitujících privilegií a umožňovaly protestantům legální zisk městských práv, stejně jako nákup městských nemovitostí.296

4.3 Shrnutí Problematika městských práv a držby nemovitostí představovala jednu ze stěžejních součástí rekatolizačního procesu, jímž těšínská společnost procházela. Zahrnovala především otázku právní privilegovanosti jednotlivce a možnosti jeho participace na chodu města i samotné komunity. Řešení podílu evangelických obyvatel na obou jevech tvořilo součást rekatolizačních aktivit, především těch spjatých s úsilím o obnovu katolické světské správy ve městě. V jejím rámci byl vyvíjen zvýšený tlak na eliminování působnosti evangelických osob v úředních pozicích, i ve veřejnoprávní a hospodářské sféře za pomoci legislativních i dohlížecích, represivních prostředků. Hlavním cílem bylo na jedné straně omezit právní 294

Tamtéž. Tamtéž, sign. 92, nefoliováno. Srov. SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 277. 296 RADDA: Beiträge zur Geschichte, s. 27. 295

70

význam evangelíků a vytlačit je mimo oficiálně přijímanou, katolickou společnost. V konfesijně smíšeném prostředí se díky tomu otázka měšťanství a vlastnictví domů stávala rovněž otázkou rovnoprávnosti, kooperace, společenské jednoty a obecného vědomí sounáležitosti. Na straně druhé šlo o eliminování problémových jevů, které evangelická přítomnost přinášela, a které narušovaly náboženský život komunity, což v souvislosti s nekatolickými domy bylo zejména konání soukromých evangelických bohoslužeb. Svým majitelům domy poskytovaly útočiště a zázemí nejen materiální, ale také duchovní a jejich vlastnictví se tak stávalo vedle právního a hospodářského také náboženským problémem, jak dosvědčují případy Kochmeistera či Tarnocyho. Konverze nekatolických obyvatel byly jedním z možných řešení, emigrace, ať již dobrovolná či nucená, představovala další a patrně nejrazantnější cestu. Pro nekatolické obyvatele měla značné následky, a ačkoliv ji mnozí zvolili jako variantu, nasvědčovaly ponechávané domy tomu, že jejich majitelé doufali patrně i nadále v možnost návratu. Konfesijní profil města se těmito kroky postupně proměňoval a posunoval se požadovaným katolickým směrem. Velkým podílem se to dělo zejména díky postupným konverzím obyvatel, méně pak díky zmíněným emigracím. Ty sice nebyly masovým jevem, i přesto se však

podstatně

dotýkaly vývoje

Těšína

a

zdejší

komunity.

Vedlejším

efektem

konfesionalizačního úsilí se stávala hospodářská stagnace spjatá se ztrátou ekonomicky produktivního obyvatelstva, což brzdilo rozvoj města. Právě hospodářské motivy otevíraly evangelíkům cestu k městskému právu i vlastnictví domů. Nezanedbatelnou roli při tom sehrávala lokální správa a její zájem o místní rozvoj, stejně jako proměňující se náboženská situace po roce 1709. Evangelíkům se opět nabízela možnost ve městě nejen žít, ale zapojovat se také postupně do života zdejší společnosti, přibližovat se více rovnocenným vztahům a podílet se na jejím vývoji. Byť je tato společnost nepřijímala bezpodmínečně a plnohodnotně a za své aktivity čelili mnohým postihům ze strany nejvyšších úřadů, které sledovaly především právní zájmy, vnímali sami sebe jako její součást, neboť byli stejně dobrými a přínosnými měšťany jako katolíci. I s tímto vědomím se evangelíkům dařilo od počátku 18. století v Těšíně nadále fungovat, ať již jako pracující evangelík Pilati, bojující za svá práva s vědomím svého přínosu pro společnost, či méně výrazně jako konformní učeň Fischer.

71

5 Privátní svět mezi dvěma konfesemi Konfesijní soužití těšínské společnosti mělo dvě vzájemně se prolínající, přesto však odlišné roviny. Na jedné straně byla díky probíhajícímu rekatolizačnímu procesu a konfesionalizačním snahám panovníka otázka náboženské koexistence otázkou zasahující veřejnoprávní sféru. Ta představovala důležitou součást života těšínských obyvatel a její ustanovení v mnohém podmiňovala jednání věřících, které se stávalo jednou ze specifických výpovědí o rekatolizačním vývoji města. Jak ukázaly předchozí kapitoly, byla rovina veřejné působnosti konfesí definována participací na politické moci, možnostmi správních aktivit, rovnoprávností na legislativním poli i podílem na hospodářském životě komunity. Fakt konfesijního soužití však vedle toho formoval ve stejné, ne-li významnější míře, rovněž soukromí jednotlivých věřících, jak odděleně v rámci konfesí, tak i v jejich vzájemných poměrech. Vyznání se stalo jedním z určujících faktorů ovlivňujících osobní vztahy věřících, jejich rozhodování, jednání i celkové postavení ve společnosti. Reakce na proměny náboženského dění a jejich odraz v privátním světě jednotlivců reflektovaly detailněji a bezprostředněji dopad intenzivního náboženského vývoje na život těšínské konfesijně různorodé komunity. Pohled do soukromého života těšínských obyvatel je přitom komplikovaný jak díky využitelným zdrojům informací, tak i díky interpretacím, které z nich mohou být vyvozovány. Ve složitém procesu rekatolizace, pod vlivem náboženských tlaků světských i církevních institucí a s vědomím přítomnosti příslušníků odlišných konfesí podléhala privátní rozhodnutí jednotlivců nutnosti definování vlastního postoje, vymezení se vůči „druhým“, vlastní obhajobě i hledání cesty k prosazení svých přesvědčení. Ve vymezeném právním rámci, který de facto stanovoval oficiálně požadovanou podobu nejen církevně-světských záležitostí, ale také zdejších společenských vztahů, a který ve městě procházel imanentním vývojem, probíhala složitá, pestrá a od ideálního modelu často odlišná každodenní praxe, jež nacházela svůj odraz v řadě oblastí života těšínských obyvatel. Konfesijní preference úřadů, společnosti a jednotlivců ovlivňovaly otázky řadící se v křesťanském kontextu k jedněm ze základních. Samotná volba víry spadala do sféry primárně osobního rozhodování, které však mohlo podléhat různým vnějším okolnostem, na něž také jedinec mohl reagovat různými způsoby. Problematika konverzí a jejich motivací představovala specifický okruh témat, stejně jako problematika apostazí, jež byla v uvedeném období považována za vysoce aktuální střet náboženských zájmů a nabízela pohled na jedno z řešení složité náboženské situace včetně jejich různých forem, postihů, motivací a 72

argumentací. Byla de facto formou jistého náboženského vzdoru, jenž získával také mnohé další podoby, jejichž přiblížení opět odkrývá více ze světa běžných věřících. Často byla spojena s „fenoménem“ náboženské emigrace, o níž již byla několikrát řeč a jež představovala jednu z krajních reakcí na vyhrocení náboženských vztahů v komunitě, ať už na oficiální či společenské úrovni. Na víru se úzce vázala také problematika soukromé četby. Sledování perzekuce nežádoucí literatury nabízí pohled na její roli ve společnosti i na její „životaschopnost“ neboli zatvrzelost a distribuční invenci jejích čtenářů. Umožňuje nahlédnout na kontakty, které lidé díky literatuře mohli navazovat, při jejím šíření i četbě samotné, dokládá jazykovou orientaci společnosti i její míru vzdělanosti. Ve víru formování konfesijního soužití a jeho neustálých proměn docházelo k ovlivňování rovněž ryze privátních záležitostí spjatých nejčastěji s rodinným zázemím jedinců a s běžnými mezilidskými vztahy. Pohled na problematiku sňatků, pohřbů, křtů a výchovy dětí umožňuje sledovat, jakou roli sehrávala konfese v těchto záležitostech, jak ovlivňovala existenci jednotlivců či celých rodin i jaký potenciál pro celou společnost se v těchto obřadech ukrýval. Zajímavou se jeví být také otázka kontaktů, které mezi sebou příslušníci jednotlivých konfesí udržovali a jakým způsobem tak těšínská komunita fungovala ve svém existenčním jádru.

5.1 Právo na víru Situace, jež ve městě nastala po roce 1653, vystavovala těšínské obyvatele intenzivním snahám o proměnu zdejších náboženských poměrů. V duchu katolické reformace se zbožný zájem dotýkal religiózního života katolických věřících, jenž na jedné straně podléhal novému, důkladnějšímu dohledu církve, na straně druhé byl významně formován pastorační činností svázanou s rozvojem nových podob zbožnosti.297 Katolická pozornost se v rámci úsilí o obnovu pozic katolické církve mezi věřícími upírala přirozeně také směrem k nekatolíkům, které měla za cíl vyvést z „houštiny bludů“.298 Tlak na návrat těšínských evangelíků do lůna katolické církve v průběhu let narůstal a získával řadu podob, na něž obyvatelé reagovali ne vždy očekávaným způsobem. Vedle evangelizační praxe představitelů katolické církve byly

297

Zbožnost nesla řadu rysů shodných s oficiální pietas austriaca, zbožností vládnoucího habsburského rodu, zaměřenou na pojetí zbožnosti jako ctnosti vladaře i prostého věřícího, na úctu k eucharistii, ke kříži, mariánskému kultu a v neposlední řadě ke kultu svatých. K tématu přehledně CORETH, Anna: Pietas Austriaca. Österreichische Frömmigkeit im Barock. München 1982. 298 SCHMIDL, Jan: Historiae Societatis Jesu Provinciae Bohemiae, II, Pragae 1749, s. 634–641. Převzato z KOLÁČEK: Dějiny Těšínské rezidence, s. 13.

73

proto podnikány ve spolupráci se světskými úřady kroky, které limitovaly možnosti spirituálního naplnění protestantských věřících. Záhy po uvedení nového zemského hejtmana Kašpara Borka z Roztropic do funkce vydal úředník roku 1655 nařízení, jímž byla v Těšínském knížectví zakázána činnost nekatolických kazatelů, neboť „konají zapovězené bohoslužby ve vesnicích a lesích, kam přichází také obyvatelé měst“.299 Ačkoliv se v několika málo dochovaných seznamech osob účastnících se podobných setkání nenalézají konkrétní jména těšínských měšťanů, dá se s ohledem na vysokou účast obyvatel z okolních vesnic a měst předpokládat, že na mnohých tajných bohoslužbách nechyběli ani evangelíci z Těšína.300 Motivací pro ně bylo bezesporu vyhnání protestantských kazatelů/učitelů z města, ať již dříve zmiňovaného Michala Servetia či v pozdějších letech Jana Pražana, které snižovalo možnosti věřících participovat na kolektivních pobožnostech. Náhradu za absenci svobodného konání evangelických bohoslužeb představovaly jednak tajné bohoslužby v lesích či soukromé konané v měšťanských domech, nejčastěji šlechtických majitelů, jednak bohoslužby, které probíhaly v sousedních Uhrách a jejichž návštěvu měli slezští věřící povolenou ustanoveními vestfálského míru.301 Tajné evangelické aktivity představovaly spolu s jejich odmítáním katolické víry jednu ze zásadních překážek rekatolizačních snah. Na stížnosti katolických kněží, že protestanté v knížectví nenavštěvují kostely, nestarají se o jejich údržbu, neplatí kostelní poplatky, nesvětí katolické svátky, narušují je svým prodejem a demotivují tak veškeré úsilí katolických farníků, reagoval roku 1662 zemský hejtman nařízením, které věřící nutilo podílet se na chodu farností finančně i vhodnou materiální péčí a přikazovalo jim světit řádným způsobem katolické svátky.302 Protože se však problém vykořenit zdaleka nedařilo, následoval nařízení roku 1669 nejprve zákaz konání soukromých bohoslužeb303 a následně také nový výnos zemského hejtmana Jana Fridricha Laryše, který se záhy po svém uvedení do funkce rázně chopil rekatolizační aktivity. Obsáhlým dekretem, který byl určen magistrátům několika měst v čele s Těšínem a upravoval nově zejména výchovu dětí, svatební praxi a samotnou existenci 299

KAUFMANN: Gedenkbuch, T III, s. 158 (Beilage II 12). Ukázkový příklad podobných seznamů z roku 1674 se dochoval pro oblast Jablunkovska. ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27, kart. 301, f. 277. Srov. ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 266. 301 RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s.8-9. 302 MICHEJDA: Dzieje kościoła ewangelickiego, s. 50-51. Problematickým bylo zejména dodržování placení nově zavedených štolových poplatků závazných pro všechny věřící, stejně jako svěcení oficiálních svátků, jejichž seznam zveřejnil téhož roku vratislavský arcibiskup Leopold Vilém Habsburský. PINDUR: Dějiny protestantismu, s. 10. 303 KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 112r. 300

74

nekatolíků ve městech, bylo evangelíkům mimojiné zakázáno cestovat za bohoslužbami do uherské Čadce či okolních měst.304 Jeho dodržování měla pomoci praxe nařízená hejtmanem roku 1670, podle které byli zástupci cechů povinni dohlížet na pohyb svých členů a na jejich pravidelnou účast na nedělních mších, tak aby byly jejich možnosti náboženské „turistiky“ omezeny na minimum.305 Přísné kontrole však podléhaly nejen aktivity spjaté s evangelickými náboženskými úkony, ale také dodržování zásad řádného katolického života. Dohled a intenzivní tlak katolických představitelů na participaci věřících na katolických zbožných úkonech měl být vedle rozsáhlé pastorační činnosti jednou z metod, jak obyvatele motivovat či v případě evangelíků spíše přinutit k přijetí a rozvoji katolické víry. Přední místo zde přirozeně zastupovali těšínští faráři, v uvedeném období zejména Alexandr Klaybor, který v červenci roku 1670 odeslal těšínskému magistrátu řadu doporučení, jež měla svým disciplinačním podtextem přispět k proměně náboženských poměrů mezi těšínskými obyvateli a zkvalitnit jejich zbožný život. Jeho znění přitom opět poukazuje na reálnou praxi, která ve městě panovala a kterou bylo třeba napravit. V prvé řadě byl každý nekatolický měšťan povinnen „osoby z domu svého pod jistú pokutú na kázání do kostela v neděle a dni svátečné vysílat“ a samotný hospodář měl jít příkladem. Kdokoli se dále zřekl katolické víry, měl být náležitě potrestán a veden k „revocírování bludu“. Klaybor neopomenul zopakovat rovněž zákaz návštěv evangelických bohoslužeb, v Uhrách i těšínském okolí, přičemž uvedený dohled měl spolu s nemalými pokutami demotivovat protestanty v jejich výpravách za bohoslužbami. Farář však zároveň nabádal představitele magistrátu a jednotlivé fojty k dohledu nad bohoslužebnou účastí přímo ve městě, jak ze strany evangelíků, tak katolíků. Všichni měšťané, kteří by v době „kázání božího slova […] v šenkovních domech neb jinde v městě postiženi byli“, měli být okamžitě uvrženi do vězení. Stejně tak přísně zakazoval narušovat sváteční dny jakýmikoliv slavnostmi či trhy, ať již ve městě či na předměstí.306 Uvedená praxe měla patrně omezit jevy převládající v těšínské společnosti, přispět k jejímu příklonu ke katolické víře či alespoň vytvořit pro to vhodné předpoklady a pomáhat

304

KCC, fond AParC, sign. 1, f. 12-13. Účast na tajných bohoslužebných setkáních evangelíků však byla dlouhodobým, přetrvávajícím problémem a v následujících letech byla proto opět opakovaně zakazována, konkrétně dekrety z let 1674 a 1677. Srov. SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 73-74, 76. 305 KCC, fond ZLJS, sign. DD IX 39/10, nefoliováno. Blíže viz dříve. Srov. SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 75. 306 KCC, fond ZLJS, sign. DD IX 7/8, nefoliováno. RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 10.

75

tak utvářet katolický charakter společnosti. Zprvu však šlo o vnější oficiální obraz formovaný církevními i světskými úřady, zatímco v reálné praxi převládal mezi těšínským obyvatelstvem protestantský prvek. Indikátorem byla mimojiné reakce obyvatel na příchod příslušníků řádu Tovaryšstva Ježíšova do Těšína, proti kterému řada obyvatel veřejně protestovala.307 Stěžejní se proto stávala otázka konverzí evangelíků a tedy jejich skutečného přijetí katolické víry, které mělo proměňovat ryzí základy těšínské společnosti. V rekatolizačním dění, charakterizovaném stoupajícím tlakem oficiálních institucí a jejich represivních, právních prostředků, stejně jako stále bohatší pastorační činností a zbožných aktivit, představovala změna vyznání jednu z reakcí na probíhající dění, ať již dobrovolnou či vynucenou. Na konverzích těšínských obyvatel měli nemalý podíl již zmínění jezuité, kteří také do města přišli s cílem obnovit pozice „oslabené katolické víry“.308 O své činnosti ve městě a práci s věřícími si vedli pečlivé záznamy, v nichž zachycovali rovněž počty konvertujících osob. V období druhé poloviny 17. století, tedy v době spjaté s jejich příchodem a nejaktivnější působností, konvertovalo ročně v průměru kolem 150 lidí. Počet zahrnoval rovněž venkovské obyvatelstvo, dle jezuitských záznamů však značnou část zaujímali také obyvatelé Těšína. Jejich úsilí mělo být intenzivnější a úspěšnější než práce úřadů a roku 1685 tak jezuité konstatovali, že v posledních letech se ke katolické víře díky nim přiklonila také řada významných měšťanů a mnozí z nich je ctí.309 I přes jistou kritiku úřední laxnosti však spolupráce s úřady představovala významnou součást jezuitské působnosti, která využívala právních norem, jimiž se život města řídil, jako opory pro své aktivity a neváhávala apelovat na důraznější aktivitu světských úřadů, v čele se zemským hejtmanem jako jedním z hlavních legislativních zdrojů v knížectví. Těšínští měšťané tak byli vedle spirituálních prostředků, mezi nimiž dominovala pastorační péče, misionářská činnost a rozvoj různých forem veřejné i osobní zbožnosti, vystaveni působnosti rovněž ryze světských nástrojů motivace. Kromě již zmiňovaných pokut za porušování či nedodržování náboženských nařízení jim hrozila několikadenní i dlouhodobá vězení. Jejich exemplárního potenciálu využíval zejména zemský hejtman Laryš, který roku 1671 nařídil, aby všichni ti, kdo se stavěli proti katolické víře, byli vsazeni do vězení a to na tak dlouho, dokud se „nezřeknou svých bludů“.310 Sám zůstával v otázkách věznění 307

Několika protestantskými ženami byla dokonce sepsána oficiální stížnost k císaři, který řešením náboženských problémů pověřil slezský vrchní úřad. Ten záhy uvedl, že „v zájmu šíření katolické víry je potřeba se podobným stížnostem vyhýbat“. RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 13-15. 308 KCC, fond ZLJS, sign. DD I 18, f. 1r. 309 Tamtéž, f. 36r. 310 KAUFMANN: Gedenkbuch,T I, s. 273.

76

problémových osob neústupný, snad o to více díky své vlastní protestantské minulosti. Dokázal to o dva roky dříve, kdy se v těšínském vězení ocitl místní evangelický kněz. Ten se prostřednictvím zemského kancléře obrátil na skupinu těšínských evangelických šlechticů s prosbou, aby se u zemského hejtmana Laryše přimluvili „by jeho z toho těžkého vězení propustili,[…]poněvadž jest on bardzo starý člověk“.311 Na přednesení žádosti však Laryš odvětil pouze to, že „on toho učiniti nemůže“ a nereagoval ani na kancléřovy prosby, aby se smiloval nad starým člověkem, zvláště když „ráčil prvotně v tej víře býti“. Výsledkem byla pouze hádka, ve které hejtman argumentoval tím, že je již třicet let věrným katolíkem a z cesty jej kdysi svedl zlý duch, na což mu kancléř odvětil, že jej ďábel patrně posedl i nyní. Z původní apelace za starého kněze se tak stala urážka na cti, která svým zdokumentováním pomohla více nahlédnout do postojů hejtmana jako jednoho ze stěžejních hybatelů náboženského dění ve městě, stejně jako do pozadí zdejší „vězeňské praxe“.312 K podobným krokům se uchylovali také někteří jezuité, kteří uvězněné navštěvovali a svým intenzivním působením se věřící snažili přimět ke konverzi. Praxe byla v uvedené době natolik rozšířená a mezi těšínskými obyvateli známá, že vězení měšťané běžně nazývali „Teologií“.313 Na nevhodnost tohoto postupu poukazoval regent komorních statků Eckhart, který ve svém dopise adresovaném slezské komoře upozornil na fakt, že na řadu vězněných neměl postup očekávaný vliv, naopak je ještě více utvrdil v jejich přesvědčení a nakonec tak byli po dlouhém vězení stejně propuštěni stále jako luteráni.314 Vězení se navíc netýkalo jen jednotlivců, dospělých mužů a žen. Často byly do vězení vsazeny také celé rodiny i s dětmi, jak Eckhart dokazoval na příkladech těšínského lékárníka Cunradiho, který skončil ve vězení „vedle lůzy“ i se svými dvěma dcerami a to za údajné styky s podezřelými lidmi. Podobně byla uvězněna, byť katolické víře přístupná, vdova Eva Měchová se svou desetiletou dcerou. V tamních podmínkách těžce onemocněla a musela být propuštěna.315 Podle regenta podobné kroky působily exemplárně na zbývající obyvatele, nikoliv však jako zastrašující motivace pro jejich konverze, ale naopak jako podnět pro opuštění města.316 Otázka rekatolizační praxe se tak patrně opět stávala polem pro ideový střet nejvyšších zástupců místních správních autorit a představitelů katolické církve, kteří často

311

ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 127v. Tamtéž, f. 128. 313 Tamtéž, f. 307v. 314 Tamtéž, f. 308r. Srov. ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 258. 315 ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 308. 316 Tamtéž. Srov. ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 258. 312

77

sledovali odlišné zájmy a svými kroky se řadili mezi určující faktory utvářející náboženský život a konfesijní koexistenci těšínské společnosti i v její privátní sféře. Z regentových slov bylo zjevné, že se uvedená rekatolizační praxe dotýkala všech vrstev společnosti, věku i pohlaví. Postihovala dehonestujícím způsobem obyvatele, kteří se ve společnosti řadili patrně k osobám obecně váženým a komunitě prospěšným a podobné jednání proto mohlo být považováno za nevhodné. Výrazně se dotýkala nejen jednotlivců, ale také celých rodin a její dopad tak byl širší. Ovlivňoval jednak ekonomickou stránku života, neboť dlouhodobé vězení bezesporu ovlivňovalo možnosti obživy, jednak stránku zdravotní, zejména s ohledem na věk vězněných a tamní podmínky. Věznění rodičů společně s dětmi navíc patrně působilo také na psychickou stránku zúčastněných a mohlo představovat důležitý faktor v jejich náboženském rozhodování. Dochované záznamy konverzí napovídají tomu, že změna vyznání byla pro mnohé evangelické obyvatele patrně tím nejschůdnějším východiskem z těžké náboženské i životní situace, byť není pochyb o tom, že mnozí z nich zvolili katolickou víru také z vlastního zájmu. V mnoha případech však šlo de facto o příklon pouze oficiální či krátkodobý, jenž byl únikem z centra rekatolizační pozornosti a úspěšnost katolické práce tím výrazně relativizoval. O náboženské laxnosti „nových katolíků“ může svědčit případ Samuela Bonianina Czygnusa z roku 1678, který byl obžalován komorním prokurátorem z apostaze. Luterán přistoupil dobrovolně ke zpovědi a přijímání v katolickém kostele, v němž také složil přísahu věrnosti katolické víře. „Však nepamatujíce na tak veliký slib […] závazek svůj […] zlámal a k víře předešlé znovu se přinavrátil“.317 Čelil proto hrozbě městského vězení, kterému se však vyhnul svým přísežným prohlášením, že se dostaví k soudu tolikrát, kolikrát jen bude potřeba. Protože tak však neučinil ani jednou, bylo rozhodnuto o tom, že „svou čest a víru tratí, v příčině uchopený apostasie pak, jmění své všechno, kdeby se koli nacházeti mohlo, propadá“.318 Bonianinův případ byl patrně jen jedním z mnoha, ve městě i celém knížectví, jak ukazuje obsáhlé memorandum těšínského jezuity Jana Scribonia z následujícího roku, v němž misionář vyzýval zemského hejtmana a městské představitele k potrestání apostatů a přísné kontrole účasti věřících na katolických mších pomocí zpovědních lístků.319

317

APC, fond AMC, sign. 265, f. 346v. Tamtéž, f. 347r. 319 KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 223-226r. Srov. RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 35. Zemský hejtman Laryš na jezuitovu stížnost vyslyšel a urgoval proto těšínský magistrát plněním uvedených příkazů a pověřoval jej rovněž přísnějším dohledem nad náboženským životem měšťanů. SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 76. 318

78

O složité situaci těšínských evangelíků a jejich možnostech plnohodnotné seberealizace na poli soukromého života v prostředí kontrolovaném katolickou stranou vypovídá více případ několika apostatů z přelomu století. Roku 1697, tedy v době kdy v čele těšínské farnosti stáli zástupci jezuitského řádu, rozvířil dění ve městě Václav Zima. Luteránský kloboučník se sblížil s vdovou Mitmayerovou, rozenou Sedlnickou, která pod jeho vlivem přestoupila i se svou dcerou k luterství. Společně následně uprchli do Bílska, které se řadilo k jednomu z hlavních cílů těšínských emigrantů a díky silným pozicím zdejších protestantů bylo označováno za „matku luterské hereze“ na Těšínsku.320 Jejich kroky záhy následovala také mladá, svobodná dívka Haslavsková, jež se v Bílsku ukryla u své přítelkyně Elizabety Bludovské. Slezská komora, která byla o obou případech informována, požadovala po zemském hejtmanovi, aby „využil všechny možnosti k co nejpřísnějšímu potrestání delikventů“.321 Zima s vdovou a její dcerou, stejně jako Haslavsková, měli být proto okamžitě zatčeni za zločin apostaze a dopraveni zpět do Těšína. Zde měly být využity všechny možné prostředky, zejména působnost „zkušených a rozhodných duchovních“, pro to, aby zmínění apostaté „chtěli opět poznat odřeknutou pravdu“.322 O tom, jak ve skutečnosti viníci dopadli, se již bohužel nedochovaly bližší zprávy. Díky dopisu, jenž byl odeslán v témž roce vrchnímu slezskému úřadu z vratislavského arcibiskupství, je však možné udělat si představu o tom, jaký potenciál jejich jednání ukrývalo a jaký dozvuk patrně mělo v těšínské společnosti. Jejich chování, jak samotné odchýlení od víry, tak následný útěk, bylo vnímáno jako mimořádně nebezpečný případ, jenž mohl svádět také další věřící k podobným krokům. Zejména těšínský jezuitský superior, tehdejší farář a autor původní stížnosti Daniel Nitsch vyslovil obavu z „šíření apostaze“, čemuž mělo přispívat i vědomí „ochrany“ odpadlých věřících v prostředí protestantského Bílska díky vstřícnosti zdejších pánů.323 Podobně jako tomu bylo v jiných životních situacích městské společnosti, sehrávalo patrně i v tomto případě rozhodování jednotlivce roli nejen v jeho osobním životě, ale působilo také na zbývající obyvatele, ať již jako vzor, či v případě

320

KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 27r. Svou roli sehrávala především správa zdejšího protestantského šlechtického rodu Sunegků, kteří se řadili k předním obráncům evangelíků na svém panství i v knížectví. WAGNER: Mutterkirche vieler Länder, s. 44-48. 321 KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 3r. 322 Tamtéž, f. 3v. 323 Tamtéž, f. 273r. Daniel Nitsch se řadil mezi významné jezuitské osobnosti spjaté s těšínskou rezidencí, nejen díky svému aktivnímu zájmu o těšínskou farnost, ale také díky bohaté kazatelské a spisovatelské činnosti. Známou byla především jeho sbírka kázání Berla královská Jezu Krista, to jest slovo Boží, jehož to mocí a právem Kristus v srdcích našich vládne, v ročních nedělních kázáních dvojím vejkladem představeno (Praha 1709), o níž padla zmínka již v předchozích kapitolách. PINDUR: Dějiny protestantismu, s. 23.

79

potrestání jako výstraha. Účinek se přitom jevil být o to výraznější, oč konfesijně různorodější a nábožensky zjitřenější komunita byla. Náboženská emigrace byla mezi evangelíky ve druhé polovině 17. století zjevně poměrně často vyhledávaným řešením složité životní situace, které však s ohledem na svůj dopad nebylo správními institucemi vítáno. Nasvědčuje tomu podrážděná reakce úřadů na případ čtyř těšínských apostatů v čele se Zimou i úřední kritika Bílska jako protestantské bašty přitahující svým potenciálem okolní evangelíky.324 Vedle něj se mezi nejčastější cíle „těšínských exulantů“ řadila další z okolních měst, zejména Fryštát, či další slezská sídla jako Vratislav, Lehnice, Břeh či Pština.325 Emigraci zvolili dle Eckhartových slov i osoby zkoušené těšínským vězením, ať již lékárník Cunradi se svou rodinou, který se uchýlil do Bílska či vdova Měchová, jež se po propuštění z vězení přestěhovala do Fryštátu. „Další luteráni, když viděli tu přísnost, nečekali a odstěhovali se i se svými dětmi, které by se dříve či později pod dobrým vlivem obrátily“.326 Emigrací tak městská společnost přicházela o potenciální katolíky a byla vystavena novým demotivujícím náboženským vlivům, o ekonomických důsledcích spjatých s úbytkem obyvatelstva nemluvě. Opuštění města však nebylo vždy dobrovolnou volbou, ale představovalo mnohdy reakci na institucionální a společenský tlak, který ve městě vznikal. Ojediněle zachovanou výpovědí o této stránce života těšínských obyvatel je dopis neznámého data, který byl nalezen v září roku 1750. Podle dodatečně připsané poznámky na jeho dolním okraji jej ve svém bývalém pokoji zanechala Zuzana Golešovská, patrně krátce předtím, než opustila město. V dopise oznamuje, že „nikoliv vinná, ale nevinná“ odchází z domu, s výrazným pocitem křivdy, který ve psaní zaznamenala. Byla sirotkem a ve městě žila dlouho, poslušná a těžce pracující, patrně u opatrovníků, kterými měli být z nařízení císaře vždy katolíci.327 Jak sama uvádí, „mnoho slz v tom domě musela jsem kvůli mnoha křivdám prolít“, prosí však Boha, aby „odpustil všem, kdo mě v nenávisti mají“. Motivací jí bylo patrně nejen uvedené chování, ale v dané době také nátlak zemského hejtmana, podle kterého se mohla „do cizích krajin směle vypakovat“. Zuzana byla totiž patrně nepříliš konformní věřící, neboť jak dále uvádí „mohla jsem dávno jít, ale Ježíš mě zadržel, abych ještě vyznání učinila o mé víře v pána

324

KCC, fond ZLJS, sign. DD I 18, f. 71. ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 309r. Srov. ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 258. 326 ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301, f. 308-309. Srov. ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 258. 327 Katolickou výchovu sirot přikazoval císařský dekret z roku 1683. MICHEJDA: Dzieje kościoła ewangelickiego, s. 59. 325

80

Ježíše, že nechci od ní, ale při ní zůstat, tak jako moje matka“. Její slova nasvědčují tomu, že šlo o protestantku, jež patrně čelila tlaku hejtmana i svých živitelů na její konverzi ke katolictví. Díky uvedeným okolnostem i faktu své samoty se však nakonec rozhodla odejít, berouce s sebou jen to nejnutnější, tedy hlavně oblečení, „aby měla na čem hlavu složit“.328 Zatímco emigrace z města postupně ustávala zároveň s tím, jak jeho náboženský profil získával stále více katolické rysy, zůstávala problematika apostaze trvalým jevem v těšínské společnosti. Její aktuálnost navíc vzrůstala po roce 1709, kdy s podepsáním Altaranstädské konvence a povolením k budování milostivého kostela před Těšínem, zachvátila zdejší obyvatele vlna náboženského nadšení. Řada věřících konvertovala s vidinou nových náboženských svobod k luterství, což však císař Josef I. ještě téhož roku zakázal a dotyčné, obviněné ze zločinu apostaze, nutil k návratu ke katolické víře.329 O aktuálnosti jevu ve městě svědčí záznamy jezuitské rezidence, ve kterých se v porovnání s druhou polovinou 17. století objevuje v uvedeném období stále více poznámek o apostatech a jejich výskytu v knížectví i městě samotném. Roku 1717 zde bylo dle slov jezuitů „heretickými apostaty přeplněno“. Záznam uvedeného roku byl doplněn o seznam osob usvědčených či zbavených podezření z apostaze, mezi nimiž figurovalo rovněž několik mladých obyvatel Těšína.330 Podobným seznamům věnovali jezuité pozornost i v následujících letech a těšínští měšťané v nich zaujímali nemalou část.331 Jezuitskou aktivitu později převzala náboženská komise, jež se jako jeden z hlavních bodů své činnosti zaměřila právě na problematiku apostaze mezi těšínskými obyvateli. I ona se dále zabývala kroky těšínských měšťanů, jak o tom svědčí mimojiné vyšetřovací protokoly k případu Ondřeje Kietzela z poloviny 60. let, který byl kvůli své „zatvrzelosti“ nucen císařským dekretem k emigraci do Sedmihradska.332 V období druhé poloviny 18. století však frekvence apostaze mezi těšínskými měšťany klesala. Svou roli v osobních otázkách volby vyznání mohla mimojiné sehrávat nově legalizovaná přítomnost evangelíků ve městě a jejich vliv na zbývající věřící, ať již přímý či nepřímý. Představitelé jezuitské rezidence si roku 1736 stěžovali nově ustavené náboženské komisi nejen na množící se případy apostatů a žádali o jejich důkladná potrestání, poukázali však také na případ těšínského doktora Gottlieba Henriciho. Dle jezuitských slov protestantský lékař, který ve městě později zakoupil dům, využíval svého zaměstnání a 328

KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 147r. KORBELÁŘOVÁ - ŽÁČEK: Těšínsko – země Koruny české, s. 188. Blíže viz první kapitola. 330 Z 12 vyšetřovaných osob pocházelo 5 z Těšína, přičemž jejich věk se pohyboval v průměru kolem 20 let. KCC, fond ZLJS, sign. DD I 18, f. 114v-115v. 331 Roku 1720 bylo zaznamenáno 13 osob, z toho 3 se řadily mezi těšínské měšťany. Tamtéž, f. 120v. 332 ZAO, fond KÚ, inv. č. 1084, sign. 17/2, kart. 733, nefoliováno. 329

81

kontaktů, jež díky němu navazoval, ať již mezi evangelíky či katolíky, a při léčbě „naléval svůj otrávený luterský lék“.333 Přestože lze předpokládat, že jezuitská vyjádření byla podána expresivnějším způsobem, než jakým by se dalo reálné dění ve městě popsat, měla i přesto jistou výpovědní hodnotu o vztazích v těšínské společnosti. Konfese na jedné straně nelimitovala možnosti využití služeb obyvatel řadících se k jinému vyznání, čemuž lékařova činnost mezi těšínskými obyvateli nasvědčuje. Na straně druhé však patrně stále zůstávala ve vědomí měšťanů i při jejich běžných úkonech a zasahovala tak do sféry jejich soukromého života a rozhodování. Tímto způsobem, tedy navazováním kontaktů a setkáváním v obvyklých životních situacích, bylo patrně formováno vnímání vzájemné odlišnosti, stejně jako se šířily podněty pro zvažování vlastních postojů, vedoucí v mnoha případech ke konverzím a následným konfliktům apostatů se světskými i církevními zákony.

5.2 Číst či nečíst? Specifickou problematikou spjatou se soukromím těšínských věřících, především zdejších evangelíků, byla rovněž otázka nekatolické literatury a její role ve společnosti. V komunitě, jíž formovaly dominantní zájmy katolické strany a pozice protestantského vyznání byla vnímána oficiálními úřady jako pouze dočasná, představovala literatura díky svému privátnímu charakteru překážku v úspěšném realizování proměny náboženských poměrů v těšínské společnosti. V očích katolíků byly protestantské knihy de facto „trojským koněm“, který zůstával ukryt ve společnosti a z nějž proudily škodlivé vlivy do okolí.334 Pro evangelíky, pronásledované jak fyzicky, tak duševně, byla literatura jednou z hlavních možností, jak udržovat kontakt se svou vírou, podporovat své osobní zaujetí pro ni a šířit dále její zásady. Její přítomnost v těšínské společnosti se tak stávala kontroverzní záležitostí pro obě konfese a řešení jejího využití zasahovalo výrazně privátní svět měšťanů. Důležitou roli sehrávala v problematice nekatolické literatury v Těšíně nejen aktivita samotných obyvatel, ale také činnost příslušníků řádu Tovaryšstva Ježíšova, kteří soustředili velkou část své pozornosti na vymýcení nevhodných knih z těšínské komunity a představovali tak jednoho z hlavních hybatelů vývoje na tomto poli. Těsně před příchodem jezuitů do města byla v Těšíně možnost četby postil a konání soukromých bohoslužeb povolena pouze

333

KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 18r. Metaforu „trojského koně“ využil Benjamin Kaplan pro charakterizování způsobu, jakým byli příslušníci odlišných konfesí vnímáni v dominantní společnosti, tedy jako vnitřní hrozba otevírající „bránu nepřátelům“. Její fungování ve společnosti mělo být úzce spojeno se vznikem hromadné paranoie. KAPLAN: Divided by faith, s. 115. 334

82

příslušníkům šlechty.335 Literatura a konkrétně nekatolické postily, však těšínským evangelíkům nahrazovaly bohoslužebnou praxi, o níž byli připraveni zákazy a přísnými kontrolami, a protestantské knihy byly proto využívány ve velkém množství také běžnými obyvateli, o čemž mimojiné svědčí řada případů knižních konfiskací.336 Do města pronikala zakázaná literatura různými cestami. V samotném centru se nenacházela žádná dobová tiskárna, jež by mohla být zdrojem produkce a distribuce knih mezi obyvatelstvo. Svou cestu ke čtenářům tak tisky nacházely nejčastěji díky aktivitám samotných měšťanů a jejich kontaktům na těšínském venkově, kde si luterství mezi obyvateli stále uchovávalo silnou pozici. Nasvědčuje tomu případ nekatolického knihvazače z Těšína z roku 1673, který nevhodné knihy sháněl v okolních vesnicích a prodával je následně ve městě. Podobné aktivity byly jezuitům trnem v oku, a na rebelujícího řemeslníka proto zaměřili svou pozornost. O jeho činnosti informovali samotného císaře, jenž jezuitům záhy odeslal císařské nařízení, kterým byl knihvazač nucen i se svou ženou ke konverzi. V případě neuposlechnutí mu hrozila ztráta městského práva.337 Problematickou byla v otázkách užívání nekatolických knih také těšínská mládež, která se měla orientovat katolickým směrem a měla za tímto účelem navštěvovat odpovídající školy. Syn Eliáše Tarnocyho, známého protestantského „rebela“, se však katolickou výchovou nenechával příliš ovlivnit a jezuité u něj nalezli nevhodné knihy, které mu byly ihned odebrány. Jeho otec, jenž byl od roku 1667 těšínským měšťanem338, sice podle svého tvrzení o ničem nevěděl, doma však ukrýval více, než co bylo nalezeno ve škole. Přivolal tím na sebe trest v podobě vězení. Vzhledem k tomu, že se ani po jeho opuštění neprojevoval jako napravený věřící, neposílal syna ke katechismu a naopak nadále „udržoval mnoho lidí ve svém okolí v bludu“, dostal známé ultimátum. Buď definitivně přestoupí ke katolictví, nebo prodá svůj dům a opustí město. Jak nařídil sám císař Leopold, měli v tomto případě jezuité dohlédnout na to, aby nemovitost zakoupil správný katolík. Tarnocy, jenž čelil náboženským tlakům delší dobu a úspěšně jim vzdoroval svou zatvrzelostí a i neutuchající snahou o šíření

335

KCC, fond AParC, sign. 1, f. 17r. Četba nekatolických knih byla zakázána nejen ve městě, ale také na předměstích, o čemž regenta komorních statků informoval vrchní úřad roku 1669. Již dříve ji zakazovaly patenty z let 1661 a 1662. BiAT, fond APEC, sign. 99, nefoliováno. Srov. RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 10. 336 Již záhy po svém příchodu do města jezuité zabavili řadu knih těšínským evangelíkům, které následně vystavili zpřísněné kontrole, zejména v souvislosti s jejich účastí na katolických mších. FRANEK: Dzieje placówki jezuickiej,s. 102. Ke knižním konfiskacím ve městě blíže SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 81. Dále také CHMELAŘOVÁ: Epizody jezuitského působení, s. 14-17. 337 KCC, fond ZLJS, sign. DD IX 39/14, f. 1v-2r. 338 MSC, matrika přijímaných měšťanů z let 1624–1765 (přepis), sign. 1R, s. 70.

83

luterství mezi těšínskými obyvateli, nakonec zvolil druhou variantu, město opustil a jeho dům byl následně prodán přesně tak, jak si přál císař.339 Úspěšnost jezuitských aktivit, stejně jako vědomí přetrvávající přítomnosti nekatolické literatury a jejího „škodlivého“ vlivu na obyvatele vedla císaře Leopolda k podpoře jezuitů v jejich pilné práci spojené s likvidací nežádoucí literatury mezi těšínskými věřícími. Svým dekretem z roku 1673 proto povolil misionářům kontroly měšťanských domácností, jež měli „s vhodnou zdrženlivostí“ navštěvovat a „nalezené nevhodné luterské postily a jiné knihy zabavovat“.340 Vodítkem pro určování problémových lokalit se stávaly nejen náhodné nálezy, jako tomu bylo v případě Tarnocyho, ale také vědomí konfesijní příslušnosti obyvatel, stejně jako jejich „katolická vstřícnost“. Absence měšťanů na katolických mších se tak často stávaly podnětem ke kontrole pobytu daných měšťanů i k prohlídkám jejich příbytků.341 V čele jezuitské pozornosti stály při vizitách zpěvníky a modlitební knihy, především však kontroverzní nekatolické postily. Jejich množství mezi věřícími povážlivě narůstalo po roce 1709, v němž bylo povoleno vybudování protestantského milostivého kostela a přidružené školy na předměstí Těšína.342 V souvislosti s výukovou a kazatelskou činností protestantů se ve městě nadále objevovaly publikace, které jezuité považovali za nežádoucí a ostře dohlíželi na jejich příliv, jenž se snažili všemožnými způsoby omezit. Knižní konfiskace dosáhly svého vrcholu roku 1714, kdy se jezuitům podařilo zabavit velké množství knih dovážených z Lipska Augustem Moebiem, magistrem spřízněným s luterskou školou.343 Dle zpráv jezuitů „byla v knihách pomlouvána vždy panenská Panna Maria, světci, také pontifikové i svatá apoštolská katolická víra“, a jejich zabavení proto považovali za velký úspěch svůj i církve. O události byly informovány vrchní úřady a císařským dekretem bylo rozhodnuto o zničení knih. Forma likvidace rouhavého materiálu samozřejmě odpovídala jeho škodlivosti i demonstrativnímu potenciálu, který se tím jezuitům nabízel. Dne 14. srpna vznikla na těšínském náměstí vysoká hranice a již od brzkého rána na ní byly jednotlivé knihy páleny. „Exekuci“ přihlíželo mnoho obyvatel Těšína, nobility i duchovních z řad dominikánů a samozřejmě jezuitů. „Stránky knih byly okázale vytrhávány a jména heretických autorů zdůrazňována ohromenému lidu“. Symbolická prezentace katolické převahy a pomýlenosti nekatolíků se protáhla až do večerních hodin. Po jejím skončení byl 339

KCC, fond ZLJS, sign. DD IX 39, f. 1. Srov. SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 81. KCC, fond ZLJS, sign. DD IX 39, f. 2r. 341 Na základě rozborů FRANEK: Dzieje placówki jezuickiej,s. 102. 342 Exekuční reces byl dodatkem Altranstädtské smlouvy, kterou uzavřel švédský král Karel XII. a habsburský císař Josef I. roku 1707, a která upravovala postavení slezských nekatolíků. SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 268. 343 KCC, fond AParC, sign. 95, nefoliováno. 340

84

pozůstalý popel smeten do „ohavné nádoby“ a za městskými hradbami svržen do vod řeky Olše.344 Výraznou aktivitou jezuitů, která vyvrcholila v ostentativních „procesech s knihami“, se však protestantskou literaturu z města vymýtit nedařilo. Nekatoličtí církevní představitelé reagovali na událost s pohoršením a záhy podali oficiální stížnost. Dosáhli nemalého úspěchu, když jim byl dodatečně povolen import náboženské literatury, řádně proclené, z prostředí středního Německa.345 Knihy ovšem i nadále končily v nepovolaných rukou. Roku 1728 zadržovali jezuitští otcové ve své rezidenci několik svazků polského Nového zákona, jejichž majitelem byl zdejší luterský kněz Jan Sassadius. Nepřišel jen o novozákonní četbu, neboť ve Fryštátě byly uschovány další z jeho knih, které měly být distribuovány mezi nekatolické věřící pro jejich privátní zbožnou potřebu.346 Šlo o zpěvníky vytištěné roku 1722 v Žitavě Václavem Kleychem a podle jezuitských zpráv „obsahovaly nanejvýš ohavné urážky samospasitelné katolické víry“.347 Scénář realizovaný o několik let dříve se však v tomto případě nenaplnil. Zaštítěn podporou oficiálních představitelů protestantského milostivého kostela požadoval Sassadius navrácení svých knih a dočkal se také vyslyšení. Slezská komora a z jejího pověření též vrchní slezský úřad nařídil superiorovi těšínské rezidence Leonardu Scheitzelovi, aby zmíněné materiály navrátil jejich majiteli. Byl dokonce nabádán k tomu, aby „nad vykonáním neprojevoval žádné rozpaky“. Komora však zároveň zdůraznila, že uvedené knihy mají být skutečně pouze navráceny Sassadiovi, „nikoliv distribuovány mezi lid“.348 Pastorův případ tak na jedné straně poukazoval na mírně transformovaný vztah k těšínským luteránům a jejich duchovním zástupcům, které již delší dobu zaštiťovala přítomnost oficiálního evangelického chrámu a jeho představitelů. Kontakt evangelických věřících s luterskou vírou však na druhou stranu nadále podléhal limitům a kontrole, jež umožňovala jeho realizaci pouze na půdě protestantského kostela. Bránila pronikání protestantského učení do privátního světa věřících a omezovala tak do jisté míry možnosti jejího šíření a upevňování. Nasvědčují tomu i pokračující konfiskace knih mezi těšínským obyvatelstvem, především mezi zdejšími apostaty, o kterých vypovídají záznamy jezuitské rezidence. Roku 1738 se jezuitům podařilo zabavit v Těšíně 17 „skandálních, pomlouvačných“ knih, které

344

Tamtéž. Událostí se z protestantského pohledu zabývá PATZELT: Pietismus, s. 84. Tamtéž, s. 85. 346 KCC, fond ZLJS, sign. DDVIII, f. 150. 347 Tamtéž, f. 150v. 348 Tamtéž, f. 148‒149. 345

85

„podporovaly nepřátelské pracovníky“. Zabavením spisů byla jejich snaha „rozdrcena“ a jezuitským otcům se naopak otevírala cesta k působení na věřící, především „návštěvami těch, kteří odpadli, žízní a váhají“.349 I nadále tak patrně do jisté míry pokračovala praxe předchozích let, v níž knihy představovaly jednu ze základních opor evangelické víry protestantských věřících, perzekuovanou na základě stále stejných podnětů, stejně jako byly popudem k přísnějšímu dohledu nad svými držiteli. Boj katolické strany s nevhodnou literaturou se v Těšíně, zejména díky legálnímu zaštítění zdejšího evangelického sboru a jeho aktivit, přenášel patrně stále více do prostředí privátního světa a zaměřoval se také více na jednotlivce.

5.3 Rodinný život na konfesijní hranici Stejně jako zbývající sféry života městské komunity byla faktem konfesijní různorodosti ovlivňována také rodinná otázka, tedy jeden ze základních stavebních kamenů privátního světa obyvatel. Ve všudypřítomných náboženských tlacích, signifikantně narůstajících od druhé poloviny 17. století, představovala rodina zázemí, jež utvářelo a v mnohých případech také podmiňovalo rozhodování a jednání jednotlivců. Reakce na náboženské dění ve městě tak v mnohých případech nebyla reakcí pouhých měšťanů, ale byla odezvou větších společenských skupin, ať již příbuzenských, sousedských či profesních, mezi nimiž se rodina řadila k těm primárním. Vazba mezi dominující společností, orientovanou církevními a světskými úřady katolickým směrem, a rodinou, představující složitou síť mezilidských vztahů, však nebyla pouze jednosměrná. Soukromí jednotlivce formovalo jeho vztah k okolní komunitě a jejímu vývoji, zároveň však bylo společností a jejími zásadami formováno. Vnější vlivy na rodinné vazby byly v období konfesionalizace a v probíhajícím rekatolizačním procesu o to zásadnější, oč konfesijně různorodější těšínská komunita byla. Stěžejními se v těchto souvislostech stávaly především „přechodové rituály“, jimiž byl život každého křesťana naplněn a jež v konfesionalizační době definovaly jeho přináležitost k určitému vyznání.350 Přední příčky zde náležely ohláškám, křtům, svatbám, pohřbům či svatému přijímání. Díky svému často veřejnému charakteru ukrývalo udílení svátostí potenciál konfesijních demonstrací a mohly se tudíž stát podnětem ke střetům příslušníků jednotlivých vyznání.351 Tento fakt zvyšoval v Těšíně zájem katolické strany o limitování

349

KCC, fond ZLJS, sign. DD I 18, f. 174v. K tématu „přechodových rituálů“ blíže VAN GENNEP, Arnold: Přechodové rituály. Systematické studium rituálů. Praha 2007. 351 KAPLAN: Divided by faith, s. 78. 350

86

konání podobných konfesijních manifestací ze strany evangelíků. Podstatnou však zůstávala také otázka výchovy dětí, jež bylo možné jako další generaci „vhodně“ nábožensky formovat od samého počátku a dosáhnout tak většího ukotvení rekatolizačních výsledků. Poměry ve výše uvedených otázkách byly upravovány od počátku habsburské působnosti na těšínském knížecím stolci. Situace mezi věřícími, nejen evangelíky, ale také katolíky, nebyla na počátku druhé poloviny 17. století patrně nijak nábožensky exaltovaná a přehledná. Stížnosti těšínského děkana Adama Fritsche z června roku 1655 poukazovaly na laxnost věřících, kteří v dobách nedělních a svátečních mší „místo v kostele s kořalkou sedí a porušují také zákaz práce o svátcích“. Magistrát měl na podobné jednání dohlížet a bránit mu udílením finančních pokut, což mělo věřící motivovat k pravidelným návštěvám bohoslužeb.352 Ke stabilizování náboženské situace i ve finančních souvislostech byl roku 1662 publikován nový štolový řád, jenž nově upravoval sumy vybírané za udílení jednotlivých svátostí. Na Těšínsku jeho české znění zveřejnil zemský hejtman Kašpar Borek z Roztropic, přičemž zdůraznil jeho závaznost pro katolické duchovní ve vratislavské arcidiecézi, stejně jako pro všechny věřící bez rozdílu vyznání.353 Záhy se objevila nařízení zasahující zprvu zejména problematiku výchovy dětí, které měly být dle nařízení slezské komory z roku 1669 vychovávány v katolické víře a v katolických školách, čímž bylo také vyloučeno soukromé vzdělávání evangelickými učiteli.354 Ačkoliv v samotném Těšíně se v dané době žádná taková osoba nenacházela, jednalo se i mezi těšínskými měšťany o patrně aktuální problém. Roku 1671 řešil komorní prokurátor Wilhelm von Eckhart stížnost na Jana Tschammera (Johann von Tschammer), v jehož domě v Ustroni přebýval protestantský učitel vzdělávající nejen šlechticovy děti, ale také „mnohé další přijaté a zde usazené“.355 Z toho, že posílali své potomky vzdělávat ke zdejšímu evangelickému lektorovi, se na jaře roku 1671 zpovídalo zemskému hejtmanovi několik těšínských obyvatel, mezi nimi také šlechtici Jáchym Kyselovský a Václav Šobišovský. Oba vypravili do Ustroně své syny, kteří zde strávili více než rok. Přijati byli jednak díky penězům, jednak díky přímluvám svých přátel a osobním vazbám, jež mezi nimi

352

KAUFMANN: Gedenkbuch,T III, s.160-162 (Beilage II, 14). APC, fond Komora Cieszyńska (dále jen KC), sign. 1389, f. 17-20v. Srov. PINDUR: Dějiny protestantismu, s. 10. 354 KCC, AParC, sign. 1, f. 17v. 355 KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 5r. Srov. RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 17. 353

87

panovaly.356 Šobišovský v závěru svého dopisu sepsaného v dubnu téhož roku v Těšíně poukazoval na to, že u Tschammera pobývaly „i jiné děti, které jsem znal, jakžto pana Kiselovského synáček i jeden a druhý Zárský“.357 Zatímco v případě prvních dvou mužů nelze s určitostí říci, do jaké míry byli svázáni se samotným městem, řadil se třetí jmenovaný mezi těšínské měšťany.358 Jeho případ naznačoval, jakým způsobem se těšínští evangelíci snažili obcházet limitující nařízení, jaké kontakty mezi sebou navazovali i jak jich byli schopni využívat. Roku 1669 byl vedle nařízení upravujících výchovu těšínské mládeže ve městě, stejně jako na předměstích, zveřejněn zemským hejtmanem Laryšem rovněž nový výnos dotýkající se otázek manželství.359 Podle jeho znění se v Těšíně žádný muž nesměl oženit s dívkou či vdovou, aniž by byl katolíkem. Limitující příkaz vyvolal vlnu odporu a zástupci města vyslali dokonce deputaci k císaři, jež vznesla proti ustanovením oficiální protest. Úspěch se však nedostavil, ba naopak bylo vrchním úřadem přikázáno, aby se měšťané s hejtmanovým nařízením „smířili“.360 Neučinili tak patrně všichni, neboť o rok později apeloval zdejší farář Alexandr Klaybor na těšínský magistrát, aby přísně kontroloval dodržování všech uvedených výnosů. Ve svém známém memorandu zdůraznil, aby „každý ženich či nevěsta, před slibem víru katolickú přijali“.361 K narušování však docházelo i nadále, o čemž svědčí případ tří těšínských měšťanů Jiřího Zimy, Ondřeje Ploška a Václava Gorského. Svou pozornost na ně na konci sedmdesátých let upřel jezuitský misionář Jan Scribonius, který si u zemského hejtmana stěžoval na jejich chování. Všichni tři pocházeli z Těšína, v dané době si však v okolních městech a vesnicích, zejména ve Fryštátě, našli dívky luterského vyznání, se kterými se oženili a přivedli je následně do města.362 Více než fakt přítomnosti evangeliček jezuitovi vadilo porušení ustanovení, podle kterých měli být snoubenci katolického vyznání. Na hejtmanovo vyšetřování reagoval magistrát memorandem, v němž obhajoval jednání svých měšťanů. Nechtěl zakrývat, že „mnozí zdejší synové, jako Ondřej Plošek, Václav Gorský a Jiří Zima, s nekatolickými ženami v manželský svazek 356

Kyselovského syn byl v Ustroni přijat Janem Tschammerem„za přímluvu velikou pana Jana Lubovského i na mou velikou mnohou prosbu budauc pokrevní přátelé“. ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27 d, kart. 301, f. 96r. 357 Tamtéž, f. 96r. 358 MSC, matrika přijímaných měšťanů z let 1624 – 1765 (přepis), sign. 1R, s. 78. 359 V souvislosti s hejtmanovým nařízením se objevil kompetenční spor mezi ním a komorním prokurátorem, na základě kterého bylo rozhodnuto, že komorní poddaní podléhali nařízením komory a nikoliv vrchních úřadů. RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 16. Vrchní úřad zákaz sňatků nekatolíků potvrdil výnosem z roku 1671. FRANEK: Dzieje placówki jezuickiej,s. 116. 360 Tamtéž, s. 9-10. 361 KCC, fond ZLJS, sign. DD IX 7/8, nefoliováno. 362 KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 224r. Srov. Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 35.

88

vstupují“, upozornil však zároveň na to, že „jsou to muži katoličtí, pečliví ve víře a v jejím následování“ a že se tudíž manželé mohou „spojit i vírou“.363 Slova magistrátu na jedné straně dokládala praxi, jež ve městě probíhala, tedy fakt, že konfese nebyla měšťany vnímána jako překážka v uzavírání manželství. Zároveň však poukázala na předpoklad, že partner katolického vyznání bude úspěšně působit na náboženské svědomí své drahé polovičky, o to více, byl-li katolíkem manžel. Alexandr Klaybor se dále vyjádřil také k výchově těšínské mládeže, kterou považoval za jeden ze základních stavebních kamenů obnovy pozic katolické víry a magistrát měl proto dohlížet na to, aby „všechny školy kromě farních se zapověděly“ a „aby mládež i děti na katechizm o obyčejné hodině vysílali“.364 I v této sféře se však projevovala „zatvrzelost“ některých věřících, kteří orientovali děti protestantským směrem a vzdorovali tak vnějším zásahům do výchovy svých potomků. Cesty, které při tom volili, ať již samostatně či ve vzájemné spolupráci, byly různé. Některým se dařilo bránit méně úspěšně, jak ukázal příklad Jiřího Kaluži v roce 1676, který dle jezuitských slov „před dvěma lety přislíbil přivést své potomky k přijímání“. Svůj slib dodržel až v únoru roku 1676, kdy jeho dcera a syn přistoupili ke zpovědi a svatému přijímání ve farním kostele sv. Máří Magdalény. Odlišný způsob pro udržení svého přesvědčení zvolili hostinský Jan Šmelcer a kožešník Daniel Motošek, kteří své syny poslali společně do Vratislavi a vyhnuli se tím jejich nucené účasti u zpovědi. Kristián Šlosař posunul příklad svých sousedů o stupeň výše a ze stejných důvodů město nakonec opustily nejen jeho děti, ale také on samotný.365 V uvedených případech není zřejmé, zda sami otcové konvertovali ke katolictví či zda naopak zůstali věrní protestantské víře. Ve věcech výchovy však byli problematickými především luterští rodiče, což se projevilo na konci sedmdesátých let, kdy těšínský magistrát řešil náboženskou neposlušnost řezníka Václava Sturze a Adama Laidy. Oba luteráni odmítali poslat své děti k přijímání a vychovávat je v katolictví. Laida dokonce svou dceru „poslal do kacířské vesnice“, aby zabránil jejímu přestupu ke katolictví. Společně s ní se zde pak měl účastnit nekatolických pobožností, což magistrát vyšetřoval a hrozil proviněným pokutou.366 363

Tamtéž, f. 3v. KCC, fond ZLJS, sign. DD IX 7/8, nefoliováno. 365 ZAO, fond KÚ, inv. č. 518, sign. 9/27 d, kart. 301, f. 520v-521r. Srov. ŠMERDA: Protireformace na Těšínsku, s. 259. 366 KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 209; KCC, fond ZLJS, sign. DD IX 39, f. 3r. K problému stručně RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 35. Etinne François poukázal na to, že v podobných případech fungovalo patrně jisté ztotožnění rodiny s danou konfesí a snaha o její udržení mohla být vnímána jako snaha o zachování rodinné tradice a cti. FRANÇOIS, Etienne: Die unsichtbare Grenze. Protestanten und Katholiken in Augsburg 1648-1806 (dále jen Die unsichtbare Grenze). Sigmaringen 1991, s. 193-194, 221-222. 364

89

Aktivita rodičů však nebyla tou jedinou a své náboženské názory prezentovalo i samotné potomstvo těšínských měšťanů. Roku 1679 pobouřil těšínské jezuity, konkrétně Jana Scribonia, případ Anny, dcery zdejšího kováře. Podobně jako jiné měšťanské děti byla i ona nucena k přijetí katolické víry, čemuž se bránila svým útěkem do zahraničí a to i přesto, že její rodiče již konvertovali. Mimo knížectví se zdržovala po dobu dvou let, „čímž svého katolického otce vystavila mnohým nepříjemnostem“. Patrně i s tímto vědomím se dívka do města vrátila a krátce poté byla zatčena. Kněžím, kteří tlačili na její konverzi, vysvětlovala, že se pouze „nechtěla ukvapit“ a nyní je ochotna přestoupit. Její vstřícnost jí zajistila propuštění, po kterém skutečně konvertovala. Méně přístupnou, ba naopak „zatvrzelou luteránkou“ se ukázala být mladičká Helena Petříkovská, která zaníceně trvala na své víře. Magistrát ji proto opakovaně pokutoval, stejně jako trojici dívek, jež často společně navštěvovaly šlechtický dům luterána Jana Gočalkovského. Jedna z nich, Anna Pavlíčková, jež byla dcerou zdejšího obecního hlídače, skončila nakonec i ve vězení, ale „do dnešních dnů se s katolickou vírou nesmířila“.367 Významnou byla pro obyvatele Těšína, zejména jeho nekatolickou část, také otázka pohřbů na území města. O pohřební kostelík sv. Trojice evangelíci přišli v padesátých letech, kdy jej uzavřel Václav František Otík z Dobřan se svou eliminační náboženskou komisí. Pozdější úsilí o vybudování vlastního evangelického chrámu po vzoru Svídnice bylo úzce spojeno také se snahou o zisk pohřebních míst, která se však minula účinkem.368 Po poměrně dlouhou dobu tak byli ve městě pohřbíváni katolíci i protestanté na stejném hřbitově, tuto praxi však upravil roku 1673 císař Leopold svým dekretem. Na jeho základě bylo jednak stanoveno, že pohřby, stejně jako křty či svatby evangelíků, plně podléhaly dříve stanoveným štolovým poplatkům. Protestantské pohřby uvnitř samotného Těšína však byly zakázány a mohly být uskutečňovány pouze se souhlasem katolických kněží na svěcených místech mimo městské hradby. Na cizince protestantského vyznání, již by ve městě zemřeli, pak za městem čekalo nesvěcené pohřební místo, „stejně jako se tomu dělo i v jiných katolických městech“.369 Podobné kroky byly reakcí na zbývající nařízení realizovaná ve městě, neboť privilegium Alžběty Lukrécie dávalo jasně najevo, že přítomnost evangelíků nebyla v Těšíně vítána. Pokud se díky tomu nedočkávali tolerance živí evangelíci, nemohli ji očekávat ani mrtví. Tento proces měl bezesporu přispět k vykořenění protestantské komunity, přičemž 367

KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 209; KCC, fond ZLJS, sign. DD IX 39, f. 3r. BiAT, fond APEC, sign. 93, nefoliováno. 369 KCC, fond AParC, sign. 1, nefoliováno. Srov. MICHEJDA: Dzieje kościoła ewangelickiego, s. 55. 368

90

vytlačením mimo městské hradby byli evangelíci stigmatizováni a posunuti symbolicky na okraj společnosti.370 I přes nemalou snahu katolické strany, zejména zdejších farářů v čele s Alexandrem Klayborem, však oficiální zájem neodpovídal skutečným možnostem a životní praxi těšínské společnosti, stejně jako tomu bylo v mnoha jiných případech. Nešlo tak o bezpodmínečně dodržovaná ustanovení, což ukazují záznamy úmrtních matrik těšínské farnosti, podle kterých se mezi zemřelými a ve městě pochovanými měšťany nacházeli i nadále protestantští věřící.371 Snaha o obrat v náboženských poměrech ve městě, nejen z konfesijních hledisek, ale také v souvislosti se zbožností zdejších obyvatel, vycházela patrně ještě i v 80. letech vniveč. Nepolevující tvrdohlavost řady obyvatel nakloněných protestantské víře doplňovala přetrvávající laxnost katolických věřících, o čemž svědčí Klayborova stížnost z roku 1680, kterou farář odeslal zemskému hejtmanovi. Jeho kritika se vázala na měšťany, kteří ignorovali zákaz pojídání masa v postních dnech, stejně jako zbožné povinnosti vážící se k Velikonocím. Svým jednáním pobuřovali jak katolíky, tak nekatolíky, kteří tímto získávali špatný vzor chování.372 O dva roky později reagoval hejtman na další stížnost, tentokrát ze strany jezuitského superiora Jiřího Pospelia. Těšínský magistrát byl na jejím základě žádán, aby důkladněji dohlédl na aktivity „osob některých pod městskou jurisdikci přináležejících“, v prvé řadě zejména nekatolické mládeže. Rodiče spolu se svými dětmi byli předvoláni na radnici, kde jim zástupci magistrátu přednesli důraznou žádost, aby „takové dítky k nadcházejícím velikonočním svátkům ke zpovědi a správě katolické v konečnosti poslané byly“. Konkrétně hejtman požadoval, aby se zvláštní pozornost upřela na Adama Laidu, s jehož náboženskou zatvrzelostí měli již ve městě nemalé zkušenosti.373 Do třetice všeho „dobrého“ uzavíral skupinu stížností dopis jezuitského superiora Martina Vlčka, který roku 1686 žádal prostřednictvím hejtmana těšínský magistrát o mnohem důraznější kontrolu dodržování všech závazných nařízení. Kromě kritiky laxního přístupu věřících k velikonočním svátkům a jejich svěcení se ve Vlčkově stížnosti objevuje také další případ nevhodného chování evangelíků, konkrétně matky jisté Veroniky Kellerové. Dívka nedávno přijala katolickou víru, její matka však byla známá pro své „smělé a publičné

370

Na podobný proces a střety mezi katolíky a hugenoty ve francouzských městech poukázal KAPLAN: Divided by faith, s. 257. 371 Parafia św. Marii Magdaleny w Cieszynie, Księga zmarłych Parafii św. Marii Magdaleny w Cieszynie, T. I 1692-1714. 372 KCC, fond AParC, sign. 1, f. 22-23r. 373 Tamtéž, f. 101-102. Srov. RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 38.

91

odporování a odtrhování dcery své od katolické víry“.374 Zemský hejtman Laryš proto těšínský magistrát napomenul a z titulu svého úřadu mu přikázal, aby jeho členové nad závaznými dekrety „ruku drželi, je skutečně exequirovali, a netoliko ty v memorialu jmenované osoby, i jiná dorostlá a k tomu způsobná mládež k velikonoční zpovědi […] se postaviti přidržena byla“. Jeho slova nasvědčovala tomu, že udržovat dohled nad situací ve městě a dodržováním všech do té doby zveřejněných nařízení, která ovlivňovala privátní sféru života těšínských obyvatel, bylo patrně složité a ne vždy plně realizovatelné. Důvodů bylo bezesporu více, jednu ze zásadních rolí však hrál patrně fakt, že mnozí obyvatelé vyznávali i nadále hodnoty, které byly odlišné od standardů stanovených církevními a světskými úřady, na které však byli zvyklí a nechtěli je opustit. Tomuto faktu do jisté míry nasvědčuje následující vývoj těšínské komunity. Dle dochovaných vizitací vratislavské diecéze z konce 17. století, jež v 80. letech ve městě zaznamenávaly již údajně pouze tři luterské ženy375, i slov zemského hejtmana Jana Fridricha Laryše, který roku 1697 nabádal členy magistrátu města Skočova, aby s luterskou vírou bojovali stejně úspěšně, jako se to dělo v Těšíně376, získával Těšín na přelomu 17. a 18. století patrně stále výraznější katolický charakter. Vykořenit evangelíky z města a jednotlivých předměstí se však katolické straně nedařilo zcela úspěšně, o to více po zlomovém roce 1709, kdy zdejší komunitu zasahovaly nové zásadní impulsy v podobě legální přítomnosti evangelíků. Její dopad byl široký a zasahoval rovněž privátní život věřících, neboť na jedné straně vyvolával potřebu nově kodifikovat zásady privátního soužití konfesí, na straně druhé opět více diverzifikoval soukromí věřících a povzbuzoval vymykání se stanoveným normám, ať již z náboženských či praktických důvodů. Vybudování protestantského kostela přitahovalo evangelické obyvatele a mnozí se usazovali v jeho blízkosti za Horní bránou. Lákavou byla patrně vidina nových svobod zajištěných exekučním recesem, z nichž k nejdůležitějším se řadilo povolení návštěv evangelických bohoslužeb, které byly těšínským obyvatelům takřka celé století předtím zakázány. V otázkách udělování svátostí však věřící zůstávali závislí na katolické straně, neboť veškeré úkony měly být hrazeny podle závazných štolových poplatků katolickým

374

KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 179. AAW, fond AD, sign. IIb 76c, f. 365v. Více viz předchozí kapitoly. 376 Hejtman zástupcům Skočova přikázal, aby zde „víra samospasitelná katolická rozmnožena na způsob královského města Těšína, nespravedlivá luteránská víra vykořeněna byla“. KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 277r. 375

92

farářům.377 Na základě požadované finanční transakce duchovní udělovali žadatelům svůj souhlas s evangelickým křtem, sňatkem či pohřbem a to v podobě licenčních lístků.378 V souvislosti s novou praxí udělování svátostí byly nově upraveny rovněž normy pro uzavírání smíšených manželství a výchovu dětí, které měly být dle císařského dekretu z roku 1716 vychovávány podle víry svých rodičů. Synové následovali konfesi otce, zatímco dcery konfesi své matky, přičemž při určování byly zohledňovány i dřívější konverze rodičů či vyznání předchozích generací v rodině.379 Oficiálně požadovaný obraz společenské situace však stejně jako v mnoha jiných případech neodpovídal realitě, ve které obyvatelé Těšína reagovali na rozvířenou konfesijní variabilitu, nové možnosti a proměny vlastního soukromí různorodě, často pod vlivem interakce s oficiálními zástupci katolické strany. Rozhodující roli, jak v provedení, tak v dohledu nad všemi uvedenými úkony, totiž sehrávali katoličtí kněží a od poloviny třicátých let také obnovená náboženská komise, jejíž členové později tvořili jádro evangelické konsistoře ustavené po rozdělení Slezska na počátku čtyřicátých let.380 Právě oni, spolu s představiteli protestantského Ježíšova kostela na druhé straně, ovlivňovali svou působností dění v privátním světě věřících. Platilo to zejména v případě těšínských farářů, kteří představovali jeden z nejvlivnějších faktorů v procesu udělování svátostí pro těšínské měšťany obou vyznání, jak v zájmu závazných ustanovení, tak mnohdy jim navzdory. Obě varianty jednání vytvářely v interakci s věřícími mnohé třecí plochy, jak ukázal střet vyvolaný pohřebním procesím, které procházelo Těšínem roku 1711 po úmrtí zdejší obyvatelky Mariny Chvastkové. Těšínský farář a děkan Jan Tvarůžka, následován několika dalšími obyvateli a studenty, evangelický průvod na náměstí slovně napadl a zpochybnil oprávněnost jeho konání, ačkoliv všechny potřebné poplatky a náležitosti byly již předem řádně zaplacené a zařízené. S ohledem na to mohl duchovní na evangelického kněze pouze výhružně pokřikovat „však já Tě dostanu, ptáčku!“.381 Ze strany faráře přitom nešlo o výjimečný krok, což odkývala stížnost odeslaná roku 1712 představiteli protestantského kostela zemskému hejtmanovi. Podnětem pro její sepsání byly množící se stížnosti evangelických poddaných, mezi nimi též těšínských měšťanů, na nevhodné chování

377

Roku 1708 byly pro Slezsko a zdejší evangelické věřící zveřejněny nové štolové poplatky. ZAO, fond KÚ, inv. č. 1083, sign. 17/1, kart. 732, nefoliováno. 378 MICHEJDA: Dzieje kościoła ewangelickiego, s. 55. 379 Tamtéž, s. 82. Dle některých teorií měl tento systém podporovat ztotožnění synů s otcem a dcer s matkou, s jejich genderovou rolí a s významem konfese v dané rodině. KAPLAN: Divided by faith, s. 288. 380 SPYRA: Dzieje Cieszyna, s. 276. 381 BiAT, fond APEC, sign. 99, nefoliováno. Srov. MICHEJDA: Dzieje kościoła ewangelickiego, s. 80-81.

93

Tvarůžky, který bránil udělování základních svátostí protestantům. Měšťany, kteří za ním přišli s žádostí o povolení křtů či sňatků, okřikoval a nadával jim, ač šlo o „vážené obyvatele“.382 Od evangelických věřících vybíral vyšší štolové poplatky a k nemocným posílal pouze katolické kněze, ačkoliv byli protestanty. Stručně řečeno, „žádný z artikulů náboženských svobod nezůstal nedotčen“ a evangelíci naopak čelili diskriminaci, jež limitovala jejich možnosti plnohodnotného života uvnitř těšínské komunity. V porovnání s předcházejícím obdobím se však stěžejními prvky privátního života těšínských měšťanů jevily být především otázky manželství a výchovy, které mezi nimi vyvolávaly nejvíce emocí, zájmu a sporných reakcí. Roku 1713 se v takové situaci ocitl Wilhelm Folvarčný z těšínského předměstí Brandýsa. V uvedeném roce se obrátil nejprve na zemského hejtmana a následně i na samotného císaře se svou stížností na děkana Tvarůžku, kterého se snažil již tři roky přesvědčit, aby mu povolil sňatek se Sofií Žukovskou. Oba snoubenci byli evangelíky a vzdálenými příbuznými, což však jejich manželství nemělo bránit, neboť šlo o příbuzenství třetího stupně, které si Folvarčný nechal potvrdit těšínským magistrátem.383 Avšak i přesto, že byly splněny všechny právní záležitosti včetně zaplacení odpovídajících štolových poplatků, byla „všechna snaha odmítnuta“ a pár se až do nynější doby nedočkal farářova souhlasu. Vzhledem k tomu, že podobné jednání narušovalo dohodnutá náboženská ustanovení, žádal Folvarčný hejtmana i císaře, aby v jeho záležitosti zasáhli a pro „ochranu náboženských svobod“ přiměli děkana k povolení evangelické svatby.384 Že se tak nakonec skutečně stalo, dosvědčují matriční záznamy z roku 1714, ve kterém se Wilhelm Folvarčný po všech právních lapáliích dočkal vytouženého sňatku.385 Mezi těšínskými obyvateli se však jednalo o problém trvalejšího rázu, se kterým se svateb chtiví věřící museli potýkat po celou první polovinu 18. století. Nejasnosti spojené s konfesemi snoubenců a (ne)vstřícnost katolické strany k evangelickým a konfesijně smíšeným sňatkům představovala patrně jednu z hlavních překážek v naplňování základních hodnot privátního světa těšínských věřících. Na konci třicátých let řešil zemský hejtman další nejasnost spojenou s plánovaným sňatkem těšínského kožešníka. Ten si mezi zdejšími dívkami vybral za ženu dceru Jana Hesse, Marianu z Bobreku, která v uvedené době sloužila na těšínském předměstí jako děvečka. Byla již řádně propuštěná z poddanství a kožešník se po

382

Tamtéž, nefoliováno. BiAT, fond APEC, sign. 99-1b, nefoliováno. 384 BiAT, fond APEC, sign. 99-21/6, nefoliováno. 385 BiAT, fond APEC, Księga slubów Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1798, sign. 1067, f. 35r. 383

94

svém zasnoubení odebral za děkanem, aby zaplatil potřebné poplatky, zajistil vykonání ohlášek a získal povolení ke sňatku. Děkan se však proti tomu postavil, neboť zjistil, že otec nevěsty ji kdysi jako dítě přislíbil přivést ke katolické víře a svůj krok měl zaznamenat do kostelních knih, což se však nestalo.386 Podezření z jejího odpadlictví od víry stěžovalo realizování sňatku, jak však uvedl ženich zaštítěný několika svědky, Jan Hess nikdy takový slib nesložil a samotná nevěsta „k takové víře nikdy potahovaná nebyla, ani teď do těch nynějších časů, co již dávno dosáhnutých let svých dospělých, naučená se býti nepozdává“.387 Obvinění z apostaze tak v jejím případě bylo bezpředmětné a nemohlo bránit uzavření sňatku. Kožešník proto žádal hejtmana, aby děkana přinutil vydat snoubencům žádané povolení a vykonal v kostele ohlášky. Náboženská historie rodin hrála při zakládání těch nových patrně důležitou roli pro obě strany, jak pro snoubence, tak pro oddávající, díky čemuž se mnohdy ocitala v centru pozornosti oficiálních jednání náboženské komise, jež řešila sporné situace mezi věřícími. Roku 1757 se na její jednací stůl dostal případ těšínského mlynáře Adama Weisse, který žil na brandýském předměstí. Po smrti své první ženy se evangelík rozhodl znovu oženit, tentokrát se Zuzanou Lehmannovou, jedinou dcerou bývalého provazníka z dalšího těšínského předměstí Kamence. Weissova snoubenka byla také evangeličkou a pár proto v souvislosti s blížícím se sňatkem podal žádost, aby mohl své budoucí děti vychovávat nikoliv v katolické, nýbrž v protestantské víře. Na komisi se obrátili roku 1755 a spustili tím dlouhý proces vyšetřování obou snoubenců. Na jeho konci stálo o dva roky později zjištění, že matka Lehmannové byla v minulosti roku 1721 obviněna z apostaze a „špatného vzdělávání“ své dcery, která měla podléhat katolické výchově. O více než třicet let později bylo díky tomu rozhodnuto, že samotnou Lehmannovou již není možné nutit k přestupu ke katolictví, s ohledem na svou minulost však měla přislíbit své budoucí dcery katolické víře, což se stalo také podmínkou pro uzavření sňatku.388 Pár na ni patrně přistoupil, neboť v červnu roku 1757 se v evangelickém chrámu konala jejich svatba.389 Výchova potomků se řadila k rozhodujícím problémům, jež řešili nejen samotní rodičové, ale také oficiální církevní představitelé. Zvláštní pozornost vedle případů male educati přitahovala v tomto ohledu problematika smíšených manželství. Katolickými kněžími

386

BiAT, fond APEC, sign. 103, nefoliováno. Tamtéž. 388 ZAO, fond KÚ, inv. č. 1098, sign. 17/16, kart. 748, nefoliováno. 389 BiAT, fond APEC, Księga slubów Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1798, sign. 1067, f. 504r. 387

95

byla vnímána jako jedno ze společenských tabu, které vyžadovalo řešení a mnoho párů tak čelilo tlaku na konverzi jednoho z nich.

O konfesijním profilu rodiny však patrně

rozhodovala více výchova potomků, jež v dospělosti často přejímali víru, k níž byli od dětství vedeni a podíleli se tím na formování konfesijního složení celé společnosti.390 Z uzavírání konfesijně smíšených sňatků se tak v očích katolické strany stával de facto veřejný zájem, kvůli kterému bylo třeba dohlížet i na výchovu dětí, jež z takových svazků vzešly. Svobodná vůle zde mnohdy nehrála velkou roli, o čemž svědčí řada smluv uzavřených mezi snoubenci rozdílných vyznání, kterými se zavazovali k výchově dětí v katolické víře. Roku 1750 podepsal podobnou smlouvu Adam Bobek ze Smilovic, který vstoupil ve svazek manželský s Annou Kotajnou z Těšína. Šlo o konfesijně různorodý sňatek, neboť ženich byl luterán, zatímco nevěsta byla katolického vyznání. Svým podpisem se Bobek zavázal k tomu, že „všechny dítky obojího pohlaví“ bude vychovávat v katolické víře. Zároveň přislíbil, že nebude „svou ženu v ničem ve víře svaté katolické turbírovati“.391 K poněkud odlišné praxi došlo o šest let později, kdy se konala svatba Jiřího Folvarčného z Brandýsa a Mariany Gutské z nedalekých Gutů. Zatímco zde byl ženich katolíkem, řadila se nevěsta po matce k luterskému vyznání. Při sňatku mladík slíbil „potomky své mužského pohlaví na víru katolickú bez všeho odporu dáti, kde já budu věděti svou povinnost zachovávati […] dítky katolicky vychovávati […] a na katechismus bez všeho odporu posílati“.392 Nenajdeme zde však již zmínku o výchově děvčat, ani o možném vlivu na náboženské svědomí jeho manželky. V otázkách výchovy potomků vzešlých ze smíšených manželství tedy patrně nebyl vždy dodržován závazný právní úzus, ale naopak se jako dominantní jevil zájem katolické strany, ať již v podobě rodiny či samotné církve, jemuž byli manželé nuceni se přizpůsobit, chtěli-li úspěšně uzavřít sňatek. Je patrné, že výchova dětí v konfesijně jednotných či smíšených rodinách měla v těšínském prostředí svá veřejně závazná pravidla a hranice. Po uzavření manželství však mnohdy docházelo k jejich překračování, obdobně jako tomu bylo v letech předcházejících exekučnímu recesu. V nejčastějších případech se ze strany těšínských měšťanů jednalo o ignorování přináležitosti ke katolické víře, ať již u konkrétních obyvatel či zprostředkovaně u dětí. Podobné jednání bylo trnem v oku úřadů, ale v proměňujícím se konfesijním profilu města mohlo vyvolávat třenice také uvnitř samotné komunity. Vypovídá o tom případ Mariny Rachvalové z roku 1714, jejíž rodiče byli oba katolíky, svou dceru však udržovali 390

KAPLAN: Divided by faith, s. 289. KCC, fond AParC, sign. 54, nefoliováno. 392 Tamtéž. 391

96

v protestantské víře. Dle dekretu královského úřadu proto dívka ke katolictví „přivedena býti měla“, k čemuž hned nedošlo a Marina se ocitla ve vězení. Ke konverzi sice nakonec přistoupila, krátce po své zpovědi v těšínském farním kostele však „ze zámku utekla, a hned do praedicanta luterského Muttmana řečeného šla, tam u něho zůstala“. 393 Se svým činem se svěřila dvacetileté Evě Jagošové, patrně své přítelkyni, která následně figurovala jako hlavní svědek v procesu se zmíněnou Marinou. Není možné určit, zda tak činila dobrovolně či nedobrovolně a jaké byly její motivy. Je však zjevné, že konfesijní otázky zasahovaly osobní vztahy těšínských měšťanů a mohly je různými způsoby narušovat, ať již přímo jako možný nástroj k řešení sporů či nepřímo dopadem úředních kroků. Přijmout víru určenou oficiální cestou a zavrhnout konfesi svých rodičů nebylo vždy lehké a dochované zprávy nasvědčují tomu, že s tímto krokem měla problém nemalá část těšínských obyvatel, jak samotných rodičů, tak jejich dětí. Roku 1747 se dva synové Michala Jana Krigela vzepřeli po smrti svého otce přijmout katolickou víru, tak jak na ně jako na sirotky apelovali katoličtí kněží v čele s jezuity. Naopak se uchýlili k protestantským pastorům, u nichž složili s křížem přísahu, že „až do smrti nechtějí být katolíky, nýbrž budou stálými v evangelické víře“.394 O dva roky později řešila náboženská komise případ Jindřicha Zimy, kloboučníka, který získal roku 1724 statut těšínského měšťana. I přesto, že se řadil mezi katolíky a vážené obyvatele města, odmítal posílat své potomky ke katechezi a vychovávat je v katolické víře. Za svou laxnost se spolu s několika dalšími rodiči ocitl v centru vyšetřování, které započala zdejší náboženská komise.

Z jeho závěru vyšlo

rozhodnutí, že rodiče měli být „vedeni k výchově svých dětí v katolické víře“, přičemž v jednání s nimi měla být použita „vstřícnost a dobré způsoby“.395 Vyjádření komise nasvědčovalo mírně se transformujícímu postoji k těšínským evangelíkům a ustupující nekompromisnosti v náboženských jednáních. Spory o charakter náboženské výchovy však přetrvávaly a byly aktuální ještě takřka na prahu toleranční doby. Roku 1772 se před náboženskou komisí ocitla Helena Matlochová, později Mališová. Na luteránku žijící na brandýském předměstí se komise zaměřila kvůli její dceři Marianě, kterou si žena odnesla za svého prvního manželství s katolíkem Ondřejem Matlochem z Marklovic. Při své svatbě na počátku 50. let se zavázala, že bude své děti vychovávat v katolické víře, což však nedodržela. V 60. letech byla za svůj prohřešek ve věci male educati dokonce vězněna v Těšíně, k nápravě však nedošla. Naopak se po smrti svého manžela znovu 393

BiAT, fond APEC, sign. 99-16/8, nefoliováno. ZAO, fond KÚ, inv. č. 834, sign. 15/9, kart. 621, nefoliováno. 395 ZAO, fond KÚ, inv. č. 1098, sign. 17/16 , kart. 752, nefoliováno; KCC, fond AParC, sign. 3, nefoliováno. 394

97

provdala, tentokrát za evangelíka Mališe z Brandýsa, odstěhovala se za ním a dceru dále vychovávala v protestantské víře. Zde ji dostihlo rozhodnutí komise, jež s ohledem na všechna výše uvedená fakta nařizovalo, aby splnila svůj závazek a svou dceru přivedla ke katolictví. Její osud byl do jisté míry exemplárním příkladem toho, jak dokázala oficiální nařízení úřadů dlouhodobě ovlivňovat život a soukromí těšínských obyvatel v proměňujícím se 18. století, bez ohledu na jejich pohyb či rodinnou historii, stejně jako poukazoval na nezanedbatelnou roli vlastního rozhodování jedinců a na jejich schopnost čelit tlaku okolí v zájmu svého přesvědčení či své rodiny.

5.4 Exkurz – privátní svět ve světle matričních záznamů Zajímavý pohled na privátní svět konfesijně různorodé komunity Těšína, zvláště při absenci pramenů ryze osobního charakteru, nabízí matriční záznamy, jež poodkrývají více ze sféry mezilidských vztahů a kontaktů. V tomto případě jde zejména o matriky evangelické a tedy vztahy, jež navazovali evangeličtí obyvatelé Těšína od počátku první poloviny 18. století, tedy nejen v době vzniku protestantského chrámu, ale také v době, kdy bylo možné zdejší městkou společnost charakterizovat jako katolickou. Při studiu matričních knih obsahujících záznamy ze začátku první poloviny 18. století vystupují na povrch podnětné informace. V prvé řadě je zjevné, že v prostředí Těšína a primárně na Horním předměstí působili v uvedené době zejména evangelíci, jejichž aktivity byly určitým způsobem spojeny se vznikajícím kostelem či zdejší školou. Vedle protestantských pastorů a jejich příbuzných se tak v záznamech objevují velmi často učitelé, kostelníci či kostelní hlídači a jejich rodinní příslušníci. Panovaly mezi nimi bezesporu blízké vztahy, dané stejnou konfesí, sousedstvím i patrně minimálním počtem sousedů obdobného vyznání, a tak když roku 1737 křtil zdejší evangelický varhaník Baltazar Gake svého syna, figurovali

jako

kmotři

kněz

Jan

Krieger

spolu

s

kostelníkovou

ženou

Janou

Blochmannovou.396 Vedle nich však na těšínských předměstích žila také skupina evangelíků působících mimo „sféru kostela“ a živících se rozličnými řemesly. Mnozí se dokázali úspěšně prosazovat v městském hospodářství a chodu města a zařadili se dokonce mezi oficiální těšínské měšťany. Ve dvacátých letech však tyto kroky vedly k již dříve zmiňovaným sporům o městské právo, na jejichž základě byli mnozí z nich, jako Jiří Pilati, Václav Těšínský či Kristián Hahn, vystaveni právním i existenčním tlakům.

396

BiAT, fond APEC, Księga chrztów Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1752, sign. 1048, f. 51r.

98

V závěru první poloviny 18. století začal počet evangelických obyvatel narůstat a sociální skladba zdejší nekatolické komunity se stávala typově barvitější. Ve městě a na jednotlivých předměstích působili vedle dosavadních pastorů, učitelů a kostelníků stále více také protestantští sloužící, tkalci, písaři, mlynáři či knihaři. Na jedné straně se tito evangelíci postupně zapojovali do struktur těšínské katolické společnosti a byli schopní v ní úspěšně působit i přes různorodé perzekuční kroky namířené proti nim. Na straně druhé v ní preferováním kontaktů se svými souvěrci vytvářeli do jisté míry vlastní specifickou komunitu. Oba jevy dokládá příklad těšínského knihvazače Kristiána Hahna. Po marném boji za svá městská práva a vyškrtnutí z matriky měšťanů v roce 1726 působil i nadále v Těšíně. Věnoval se svému řemeslu a vedl bohatý rodinný život a to až do své smrti v roce 1737. Po ní převzala živnost jeho manželka Anna Kateřina, která ve městě pracovala až do začátku 50. let. Ve svém domě si držela sloužící, jež byla stejně jako Hahnová evangeličkou a sloužila u rodiny 30 let. Preference sloužících stejného vyznání se přitom objevovala i v mnoha jiných domácnostech, nejen u kněží, ale také u řady běžných řemeslníků.397 Nekatoličtí obyvatelé mezi sebou navazovali nejen profesní, ale také blízké osobní vazby na sousedské i rodinné úrovni. Nejzřetelněji se projevovaly u hospodářsky významnějších a v Těšíně dlouhodobě usazených rodin, přičemž vliv na ně měly též profese dotčených osob. Roku 1755 proběhla v protestantském chrámu svatba dcery známého knihvazače Hahna, Heleny Kristýny, s Janem Bohumil Schottem, starším synem zlatníka z jednoho z těšínských předměstí.398 Jako svědci se sňatku účastnili jednak bratr ženicha Fridrich, jednak Pavel Albrecht Poppendig, knihvazač, jehož rodina přišla do Těšína ze Saska, a který se patrně přátelsky sblížil s Hahnovými. Nově spojené rodiny spolu udržovaly úzké kontakty a později také žily v sousedství na stejném Horním předměstí, kde vlastnily domy, jejichž „neoprávněná“ koupě se v 70. letech stala jedním z bodů již dříve zmiňovaných majetkoprávních sporů evangelíků s těšínskými úřady. Navazovaly rovněž četné sousedské vztahy, což se projevilo konkrétně na počátku 60. let u zmíněné rodiny Schottů. Po smrti katolického chirurga Františka Steinetze, který žil se svou rodinou na Kamenci, zůstala jeho protestantská žena Friderika sama se čtyřmi dětmi. Těšínskému faráři přislíbila přivést svou

397

Tamtéž, Księga zmarłych Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1850, sign. 1075, f. 119r, 121v. V konfesijně různorodých komunitách bylo najímání sloužících stejného vyznání, k jakému se hlásil majitel domu, jedním z typických kroků. Benjamin Kaplan poukázal na úzký vztah, který takto vznikal, neboť dané osoby „se stávaly takřka členy rodiny“ a jejich konfesijní odlišnost by mohla narušovat chod domácnosti. KAPLAN: Divided by faith, s. 254. 398 BiAT, fond APEC, Księga slubów Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1798, sign. 1067, f. 468r.

99

dceru a tři syny ke katolické víře, díky vlivu své sousedky Schottové však od svého rozhodnutí ustoupila. Zlatnice pro chirurgovu dceru Janu dokonce domluvila službu u protestantské šlechtičny Eleonory Laryšové, ke které dívka odešla po matčině smrti a odvedla s sebou také svého mladšího bratra, zatímco dva zbývající zůstali v katolické péči faráře.399 Konfesní, stejně jako profesní blízkost patrně ovlivňovala vztahy těšínských evangelíků dlouhodobě a byla v jejich osobních životech trvalým jevem, o čemž svědčí svatba uskutečněná ve výše zmíněné Poppendigově rodině v 70. letech. Roku 1772 se vdova po knihvazači Pavlu Albrechtovi provdala za evangelíka Karla Bohumil Leuteldse, který byl (opět) knihvazačem z Horního předměstí. Více než fakt oné profesní a konfesní blízkosti, jež mohla být motivem k uzavření Leuteldsova sňatku, upoutá pozornost seznam svědků. Vedle rektora zdejší nekatolické školy jím totiž byl také katolický purkmistr Jan Ignác Sarkandr.400 To mohlo nasvědčovat významu, jemuž se Leutelds či Poppendigové ve městě těšili, proměňujícímu se postavení těšínských evangelíků i osobním vztahům, které mezi sebou těšínští měšťané na prahu toleranční doby mohli navazovat bez ohledu na konfesi.

5.5 Shrnutí Konfesijní různorodost těšínské společnosti podmiňovala interakci příslušníků odlišných vyznání, přičemž jejich vztahy a kontakty ovlivňovaly podstatným způsobem také soukromou sféru života těšínských obyvatel. V komunitě, jež byla aktivitami světských i církevních úřadů „uměle“ orientována katolickým směrem, zasahovala konfese a různé způsoby vnějšího limitování v prvé řadě otázky víry a její volbu jednotlivcem, stejně jako jeho osobní rozhodování, jež mnohdy nepodléhalo jeho vlastní iniciativě a názorům. Patrné to bylo zejména po roce 1709, tedy paradoxně v době jistého náboženského uvolnění, kdy příklon k protestantské víře znamenal postavení dané osoby mimo zákon a označením jedince za apostatu bylo de facto perzekuováno jeho osobní mínění. Konfesijní neústupnost či též odpadnutí od víry však bylo v mnoha případech projevem vzdoru, více či méně úspěšného, jenž reagoval na náboženskou disciplinaci společnosti a jenž nacházel svou vyhrocenou variantu v emigraci obyvatel a stával se tak de facto jedním z pokusů o svobodné náboženské rozhodování.

399

Případem se zabývala v šedesátých letech těšínská náboženská komise na základě stížnosti těšínského faráře, který měl nad osiřelými dětmi vykonávat dohled. ZAO, fond KÚ, inv. č. 1098, sign. 17/16, kart. 748, nefoliováno. 400 BiAT, fond APEC, Księga slubów Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1798, sign. 1067, f. 746.

100

Podobně podléhala přísné kontrole problematika soukromé četby „nevhodné“ literatury, jejíž vliv na věřící byl signifikantní a konfiskace představovaly způsob, jak narušit i minimální kontakt evangelíků s protestantskou vírou. Zároveň byl knižní dohled výrazným zásahem do soukromí věřících, nekatolických, stejně jako v případě podezření katolických, jenž bezesporu působil na ně samotné i zbývající členy domácnosti. Pozornost se na těšínské obyvatele a jejich domovy soustředila o to více, oč byly po roce 1709 omezovány možnosti zásahů vůči hlavním šiřitelům nekatolické literatury, tedy zejména zdejším evangelickým pastorům, jejichž přítomnost a aktivity zároveň znamenaly bohatší přísuny „zakázaných“ knih do města a mezi zdejší obyvatele. Sféra rodinných, přátelských a sousedských vztahů se řadila mezi další body privátního světa, jenž byl ovlivňován přímo či nepřímo konfesijní interakcí. V prvé řadě je možné mluvit o problematice křtů, uzavírání manželství a pohřbech, jejichž uskutečňování bylo možné pouze při dodržování jasně daných pravidel a podmínek, jež diktovaly věřícím světské a církevní úřady. Jakkoliv privátními, vážícími se k okruhu dané rodiny, se uvedené otázky zdály být, podléhaly vnějším zásahům a vlivům, jež svobodné rozhodování jednotlivců limitovaly takřka na minimum, stavěly je mnohdy mimo zákon a posílaly je tím de facto na okraj společnosti. Ovlivňovaly tak jejich život, soukromé vazby i vztahy uvnitř komunity včetně postavení daných měšťanů v ní. Uzavírání smíšených sňatků jako jedno z možných společenských tabu však nebylo v Těšíně výjimkou, byť podléhalo značným tlakům. Zatímco ve druhé polovině 17. století znamenalo uzavření konfesijně různorodého manželství pravděpodobné působení na konverzi jednoho z partnerů, byly po roce 1709 podobné sňatky uzavírány zdánlivě konfesijně „svobodně“ pro oba manžele, stále však za specifických podmínek úřadů a často navzdory sabotážním snahám zdejšího duchovenstva. Přístupností ke konfesijně smíšeným manželstvím se na jedné straně projevovala jistá míra tolerance, která však nacházela své limity v otázkách výchovy, neboť pozornost úřadů se zejména v 18. století posunovala od samotných manželů k jejich dětem. Právě ty představovaly novou generaci, jejíž náboženské směřování bylo rozhodující. Význam výchovy si přitom uvědomovala nejen oficiální úřední strana, ale také samotní rodiče. Řada obyvatel byla konformních, přizpůsobili se okolním podmínkám i ve svých smíšených manželstvích a děti orientovali požadovaným katolickým směrem. Mnozí jiní ovšem, byť sami v mnoha případech zvolili přestup ke katolictví, vychovávali své potomky v luterství a udržovali alespoň tímto způsobem tradici své víry v rodině. Šlo přitom o natolik stěžejní problematiku, že byla aktuální stále i na prahu toleranční doby. 101

Jakkoliv odlišnými se jednotlivé konfese zdály být, vedla jejich vzájemná koexistence k navazování kontaktů

a blízkých vztahů,

jež měly jistý podíl na zapojování

pronásledovaných vyznání do struktur těšínské společnosti. Dominantní však zůstávala snaha o sjednocení náboženského profilu města, perzekuci nekatolických konfesí a jejich vytlačování nejen na okraj města, ale také společnosti. Evangelíci zde navazovali vzájemné kontakty a utvářeli do jisté míry specifickou komunitu rodinných, přátelských, profesních a sousedských vazeb, jež zaštiťovala stejná konfese. S proměňujícím se náboženským klimatem však patrně postupně docházelo ke vstřícným krokům katolické strany, jež otupovaly hrany vzájemného vymezení.

102

6 Konfliktní soužití V nábožensky zjitřených komunitách vytvářela přítomnost a koexistence příslušníků odlišných konfesí podhoubí pro vznik konfliktních situací i celkově napjaté společenské atmosféry. Svou roli sehrávalo v prvé řadě vědomí vzájemné odlišnosti, které mezi věřícími umocňovala „propaganda“ církevních i světských úřadů, jejímž cílem bylo nejen vymezit se vůči odmítané konfesi, ale také formovat pohled běžných věřících na konfesijní otázky. Významnými byly rovněž děje probíhající v dané společnosti, neboť vyhrocení konfesijní situace a vznik střetů byly mnohdy reakcemi na krize, v nichž se komunita ocitala. Hrany vzájemných sporů byly o to ostřejší, oč konfesně jednotnější měla společnost být, což v období probíhající konfesionalizace a rekatolizačního úsilí znamenalo nárůst tlaku na příslušníky nekatolických vyznání a to jak z oficiální úřední strany, tak ze strany běžných obyvatel.401 V prostředí Těšína a zdejší komunity byla pravděpodobnost vzniku náboženských konfliktů s ohledem na místní náboženskou variabilitu vysoká, přičemž zásadní vliv na její míru měl především tlak nadřízených institucí a proměňující se konfesijní profil společnosti. Sféry sporů a jejich průběh mohou ukrývat cennou výpověď o transformacích náboženského smýšlení obyvatel, stejně jako o jejich reakcích na dění probíhající kolem nich. Pohled na ně naznačuje, jaké otázky zasažené konfesní problematikou byly pro těšínské měšťany aktuální či konfliktní, a které vrstvy společnosti na ně reagovaly. V neposlední řadě zkoumání náboženských třenic přibližuje motivace, jež ke konfliktům vedly, podíl příslušníků jednotlivých konfesí na nich i dopad sporů na komunitu. A pokládá zároveň podstatnou otázku – do jaké míry je možné hovořit skutečně o náboženských střetech?

6.1 Od autorit k sousedovi Druhá polovina 17. století se v Těšíně řadila k nábožensky vyhroceným obdobím díky zostřené rekatolizaci, jež ve městě i v celém knížectví probíhala. Z převážné většiny protestantské obyvatelstvo čelilo katolickému tlaku na své náboženské svědomí, což v těšínské společnosti vyvolávalo vzrůstající napětí a třenice. Ke střetům však primárně nedocházelo v důsledku náboženských neshod samotných měšťanů. Projevy odporu byly naopak motivovány aktivitami místních světských a církevních autorit, jež iniciovaly probíhající změny a protesty nespokojených obyvatel se tak orientovaly v prvé řadě na ně.

401

Natalie Davis charakterizovala náboženské střety jako „násilné akce vedené proti náboženským terčům lidmi, kteří nejednali oficiálně jako agenti politické či církevní autority“. KAPLAN: Divided by faith, s. 77.

103

„Krizové“ roky, ve kterých došlo ke zveřejnění nových nařízení usměrňujících náboženský život komunity, se díky tomu stávaly také dobou, v níž vznikaly nejvyhrocenější konfliktní situace. Výrazný případ představovaly aktivity Roziny Švinderovicové, manželky jednoho ze zdejších krejčích, která na přelomu 70. let rozvířila těšínské dění více než kdokoli jiný. Tato „proti katolické víře se bouřící, zlomyslná osoba“ podnikala v Těšíně i okolních městech a vesnicích řadu kroků, jež měly přispět k obrácení náboženské situace v protestantský prospěch. Svou pozornost zaměřovala jak na ženy, tak na muže, od nichž získávala peníze pro své „vzbouřenecké aktivity“. Jejím hlavním cílem bylo především zažehnout otevřený konflikt mezi protestanty a katolíky a narušit tak patrně rekatolizační kroky autorit.402 Pobuřování městského obyvatelstva Švinderovicovou spadalo totiž do období mezi lety 1669 až 1671, tedy do doby, během níž byla uváděna v platnost řada limitujících nařízení a v níž se ve městě také usadili příslušníci řádu Tovaryšstva Ježíšova. Vedle zákazu nekatolických bohoslužeb a sňatků, stejně jako soukromé četby nekatolické literatury, došlo též k obnovení známého privilegia kněžny Alžběty Lukrécie. Právě to se patrně stalo největším popudem pro krejčovou a její podněcování konfliktů mezi katolíky a protestanty ve městě, což by realizování uvedených omezení narušilo.403 Sama urážela jak vrchní úřad, tak členy magistrátu a soudního zřízence, který pro ni přišel, „zbila do krve“. Jako kriminální živel skončila ve vězení a potrestána měla být také vysokou pokutou, přičemž o konečné podobě jejího trestu rozhodoval její rodinný stav a případná výchova dětí. Vrchní úřad určil, že v případě jejího vdovství měla být Švinderovicová vykázána z knížectví, v opačném případě jí měla být udělena zmiňovaná pokuta.404 Ve vězení nakonec pobyla do roku 1675, kdy byla na přímluvu své rodiny propuštěna.405 Pravděpodobnou se tak jevila být druhá varianta, tedy že krejčová měla ve městě rodinné zázemí, o něž se mohla opřít. S ohledem na její kontroverzní minulost a možný vliv na rodinu i blízké okolí se však z Švinderovicové stala persona non grata a s výrazným přičiněním jezuitů město nakonec opustila.406 V následujícím období se konflikty v těšínské společnosti objevovaly především v souvislosti s působností zmiňovaných jezuitů, jejichž signifikantní úloha v rekatolizačním procesu v Těšíně zapříčiňovala obrácení negativní pozornosti věřících právě jezuitským směrem. Již jejich příchod do města roku 1670 vyvolal vlnu nevole, v jejímž čele stála 402

KAUFMANN: Gedenkbuch, T III, s. 204-205 (Beilage II, 39); KAUFMANN: Gedenkbuch, T I, s. 274. O případu aktuálně SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 68. 403 RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 18. 404 KAUFMANN: Gedenkbuch, T III, s. 205 (Beilage II, 39). 405 SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 68. 406 Tamtéž.

104

skupina několika těšínských žen, které se se svým protestem proti aktivitám Tovaryšstva obrátily na císaře. Vrchní úřad, jenž byl řešením pověřen, dal jasně najevo, že obyvatelé se mají „podobným stížnostem pro příště vyvarovat“.407 Nespokojenost se tak přenášela do soukromí a na veřejnost se dostávala stále méně v podobě občasného házení kamenů na jezuitské kazatele či napadání konvertitů, jež ke katolické víře jezuité přivedli.408 V podobných aktivitách a protijezuitských agitacích vynikaly zejména ženy, pro které nechali příslušníci řádu na náměstí v Těšíně vybudovat dřevěnou klec. Do ní byly „apoštolky satana“ vsazovány za trest a pro výstrahu zbývajícím měšťanům.409 O konfesijně motivovaných konfliktech mezi běžnými obyvateli Těšína v daném období nejsou bohužel dochovány podrobnější zprávy, na rozdíl od několika případů z okolních měst a vesnic. S proměňujícím se náboženským profilem se však situace měnila a vědomí konfesijní odlišnosti vedlo těšínské měšťany ke vzájemnému vymezování, jež mnohdy získávalo konfliktní, ba i násilný ráz. Zlomovým se stalo zejména období po roce 1709, kdy relativně ustálené náboženské poměry ve městě narušilo založení protestantského kostela a příliv nových evangelických kněží i věřících. Potyčky, které mezi oběma konfesemi probíhaly, byly zčásti iniciovány církevními představiteli katolíků, jak ukázal již dříve zmiňovaný konflikt z roku 1714, při kterém těšínský farář a děkan Tvarůžka napadl spolu s davem věřících pohřební průvod procházející městem.410 Většina z nich však měla charakter běžných slovních či fyzických potyček a střetů, na nichž největší částí participovala především těšínská mládež. K jednomu z vyhrocených období se v těšínské společnosti řadila 20. léta, během kterých se rozběhl proces s těšínskými pietisty a rozhořel se rovněž již zmiňovaný spor o městská práva zdejších evangelíků. Ventilem dusné atmosféry, jež patrně mezi obyvatelstvem panovala, se stávaly větší či menší střety mezi jednotlivými konfesemi, jejichž průběh zachycovala bohatá korespondence zúčastněných stran. Jeden z výrazných konfliktů se odehrál v říjnu roku 1725 a hlavní roli v něm sehrávali tři katoličtí mladíci, mezi kterými se nacházel také jeden olomoucký student Lorenc Moravic trávící v dané době prázdniny ve svém rodném městě. Společně vtrhli na kostelní návrší na Horním předměstí, kde s křikem „tropili velký povyk a mlátili holemi do kostelního plotu“. Do protestantského chrámu v té

407

RADDA: Materialien zur Geschichte des Protestantismus, s. 15. KCC, fond ZLJS, sign. DD I 18, f. 25. Srov. FRANEK: Dzieje placówki jezuickiej,s. 111. 409 Tamtéž. SPYRA: Kontrreformacja w Cieszynie, s. 78. 410 BiAT, fond APEC, sign. 99, nefoliováno. Blíže MICHEJDA: Dzieje kościoła ewangelickiego, s. 80-81. Blíže také viz předchozí kapitola. 408

105

chvíli přicházel protestantský pastor Sassadius, aby vykonal pravidelnou bohoslužbu. „Neukázal žádnou bázeň“ a vstoupil do kostela, kam jej skupinka katolíků následovala. Uvnitř začali rozvracet židle, rozbíjet zařízení a na Sassadiovu snahu o domluvu nereagovali. Naopak na jeho rozhořčené upozornění, aby si „uvědomili, že jsou v kostele“, odvětil olomoucký student posměšně „Tohle že je kostel? To jsem nevěděl“, načež zahnal pastora až za oltář. V té chvíli se v chrámu objevil kostelník a nadávající skupinu vyhodil ven. Moravic si to nenechal líbit, zaútočil se svým mečem na kostelní dveře a chtěl vběhnout zpět za kostelníkem, kamarádi mu v tom však zabránili. Student tak alespoň šermoval mečem kolem sebe a davu, který se mezitím ke kostelu seběhl, nadával do „luterských šelem“. Přítomní „sedláci zůstali klidnými, jinak by se stalo velké neštěstí“ a dotyční katolíci tak kostelní návrší po chvíli, byť s dalšími urážkami luterské víry, opustili.411 Na jejich chování si představitelé protestantské obce později stěžovali těšínskému magistrátu, po kterém také žádali spravedlnost a potrestání výtržníků. Jeho rozhodnutí z června roku 1726 se opírala o fakt, že žádný jiný měšťan si na uvedený incident nestěžoval ani o něm nesvědčil, dotčený student byl již také dávno zpět v Olomouci a zástupci města tak vyšetřování uzavřeli bez udělení konkrétních trestů.412 O tom, že zdaleka nešlo o jedinou kontroverzi, svědčí rozsáhlá stížnost, kterou představitelé protestantského kostela odeslali roku 1726 zemskému hejtmanovi a v níž poukazovali na nevhodné chování katolíků vůči evangelickým věřícím. „Celé domy“ protestantů prý čelily urážkám a útokům, zejména při cestách z evangelických bohoslužeb, kdy na ně katoličtí měšťané pokřikovali „co ďáblů jde z toho horoucího pekla!“.413 Samotné bohoslužby byly přitom narušovány křikem či různými excesy, jako při jednom nedělním německém kázání, při kterém skupina katolických mladíků napadla „chudé děti nesoucí do kostela vodu, ztloukla je a k tomu vybila kostelní okna kameny“.414 Cílem útoků se stávaly také evangelické svatby či pohřby, čehož příkladem mohl být pohřební obřad konaný 4. června daného roku. Během něj skupina mladých katolíků, v čele se synem zdejšího truhláře Mucka, bez příčiny napadla a „pořádně zmlátila“ hochy, kteří k mrtvému nesli svíce do márnice. Samotný průvod následovala „řada malých i velkých chlapců“, kteří následně

411

BiAT, fond APEC, sign. 100, nefoliováno. KCC, fond ZLJS, sign. DVIII, f. 167. 413 BiAT, fond APEC, sign. 100, nefoliováno. 414 Tamtéž. 412

106

zamířili do kostela, ve kterém „páchali mnohé lehkovážnosti“, přičemž po cestě ještě stihli zmlátit evangelického studenta Vilmovského.415 Četnost podobných případů ve městě vzrůstala a byly takřka na denním pořádku. Nadávky ze strany katolíků, především studentů a měšťanských dětí, se stávaly stále častějšími, stejně jako házení kamenů do kostelních oken i na samotné evangelíky. „Skoro žádný z nich nebyl ponechán bez povšimnutí“ a to včetně duchovních, na které „holota a plebs“ útočili, přestože jejich působnost byla zaštítěna císařskou milostí. Představitelé kostela proto požadovali, aby těšínský magistrát uvedené střety vyšetřoval, hledal hlavní viníky i jejich komplice a náležitě je trestal. 416 Každá mince však má dvě strany a podobně tomu bylo také v případě těšínských konfesijních konfliktů. Na „náboženskou šikanu“ si totiž stěžovali také katolíci, jejichž mluvčími se stali příslušníci jezuitského řádu, pro něž bylo narušování „dominující katolické víry“ zvláště pohoršující.417 V souvislosti se zmiňovanými útoky na evangelické kazatele se jezuité patrně snažili nalézt ospravedlnění nevraživosti katolických obyvatel vůči jejich aktivitám. Poukázali proto mimojiné na pobuřující kázání protestantských kněží v zimě roku 1726, to znamená v době kdy „vzrůstalo úsilí pruského krále o vyvolání náboženské války“. Kazatelé měli věřící nabádat k „pilnému modlení“, aby „Bůh propůjčil velké vítězství luterské víře“, která je spojovala „s brandenburskými poddanými“. Jezuitský superior Kornik slyšel podobná kázání „sám na vlastní uši“ a o dalších na Horním předměstí jej informoval „sedlák neznámého vyznání“. V jezuitových očích evangeličtí pastoři „chtěli válku, prosili o vítězství v ní a naváděli k tomu též lid“. Poukazoval na škodlivý, provokující vliv protestantských kněží na těšínskou společnost a požadoval zakročení ze strany úřadů.418 Činnost kazatelů však byla pro katolíky pouze malou částí konfesijního problému, neboť mnohem častěji docházelo ke střetům mezi běžnými obyvateli. Řada katolických studentů čelila útokům ze strany luterské mládeže, která po nich házela kamení a nešetřila nadávkami, o čemž se přesvědčil Teofil Sokolovski s Frantzem Freyem, synem zdejšího biřice, kteří po cestě za mladíkovým otcem schytali několik ran.419 Podobně dopadl také Jan Gawel, jehož luteráni napadli nejen slovně, ale také fyzicky a to do takové míry, že „musel dlouhé dny chodit s ovázaným obličejem“.420 Ve slovním napadání jezuitských studentů se 415

Tamtéž. Tamtéž. 417 KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 137r. 418 Tamtéž, f. 137v-138r. 419 Tamtéž, f. 133r. 420 Tamtéž, f. 137v. 416

107

vyžíval především Adam Stawka, jenž bydlel v domě šlechtičny Blachové. Při vyhlížení z okna pokřikoval polsky na katolíka Jiřího Zembola „čtveráku a šelmo“. Podobných oslovení se dočkávali také další studenti vracející se z výuky domů, přičemž řada z nich byla členy zvláštního konviktu fundovaného zemským hejtmanem Adamem Václavem hrabětem z Tenčína, na což jezuitský superior nezapomněl poukázat.421 Luterská mládež katolíky pobuřovala také svým posměchem a urážkami orientovanými proti katolické víře. V červenci roku 1726 na sebe upozornili tři evangeličtí studenti šlechtického původu a zároveň bratři Karel, František a Bohumil Pelchřimové, kteří bydleli na Horním předměstí. Společně vyrobili kříž, na nějž připevnili imitaci ukřižované postavy, se kterou následně chodili kolem domu a pokřikovali „to je ten svatý katolický Lucifer!“. Poté kříž postavili na konci náměstí a házeli po něm kameny. Incidentu přihlížela velká skupina lidí, především zdejší mládeže. Nacházel se mezi nimi také František Wurtzel, který chlapcům kříž sebral a chtěl jej odnést katolickým duchovním. Jeho sestra Helena jej však zadržela se slovy, že „se to nesmí donést ke katolickým uším“ a figuru by měli zničit.422 O pobuřujícím chování mladíků se však katoličtí představitelé nakonec stejně dozvěděli a trojice byla vystavena vyšetřování. Protože šlo o dlouhodobě problémové chlapce, kteří spolu s dalšími běžně pokřikovali na katolické studenty „papež, do pekla se drápeš!“, požadoval jezuitský superior Kornik jejich důrazné potrestání. Rozhodl o něm vrchní úřad, který chlapce poslal na dva dny do vězení o chlebu a vodě. Zároveň nařídil rektorovi evangelické školy, aby mladíky vytrestal výpraskem karabáčem. Stejné úlohy se ujal také otec Jana Gawrona, který měl být za své protipapežské řeči vypráskán na veřejnosti před evangelickou školou.423 Ke konfliktům docházelo v převážné míře na veřejnosti, ale výjimkou nebyly ani soukromé střety mezi blízkými osobami a sousedy. V domě na Horním předměstí žila se svými dětmi evangelická šlechtična Eva Golkovská, jejímž sousedem byl katolický voják Jan Kristián Dittman se svou rodinou. Mezi jejich ratolestmi mělo dojít v červenci roku 1726 ke střetu, v němž mladší dcera Golkovské vystrčila bez jakékoliv příčiny ze dveří vojákovy děti. Na to reagovala jejich matka prohlášením, že potomci šlechtičny jsou „velmi špatně vychovaní“. Golkovská, která Dittmanovou zaslechla, si nenechala její urážlivá slova líbit a vynadala jí i dalším zúčastněným do „katolických psů“. Z nevinné dětské strkanice se tak

421

Patrná byla jezuitova snaha ovlivnit hejtmanův názor zdůrazněním excesů, jež vystupovaly proti krokům usilujícím o povznesení těšínské katolické společnosti a jež byly spojeny se samotným hejtmanem. Tamtéž, f. 138v. 422 Tamtéž, f. 162v-163. 423 Tamtéž, f. 164.

108

náhle stal konfesijní střet a urážka katolické víry, kterou bylo dle mínění jezuitů potřeba potrestat.424 I přes všechny uvedené spory a půtky představovaly co do kvantity i „kvality“ nejvýznamnější epizodu tzv. studentské konflikty, ke kterým docházelo mezi studenty zdejších konfesních škol.425 V porovnání s předcházejícími střety jim byla s ohledem na pověst obou institucí věnována větší pozornost jak ze strany zástupců těšínského evangelického sboru, tak také ze strany jezuitů, kteří na evangelické školáky pohlíželi s opovržením. O jejich povaze a vychování vypovídalo podle mínění jezuitského superiora Kornika již jen to, že „když kolem dospělých luterských studentů prochází naši duchovní a slušně pozdraví, nepoděkují tito humanisté, neodpoví, ani klobouk nezvednou, jako kdyby pod ním vrabce schovávali“. Jak Kornik rozhořčeně poznamenal, „jaké jednání mohou očekávat katoličtí mladíci, když se k dospělým duchovním chovají luterští studenti takovým způsobem?“.426 Předchozí i následující příklady však nasvědčovaly tomu, že zcela nevinnou nebyla ani jedna strana. První z konfliktů se udál v protestantský sváteční den 22. listopadu roku 1725, v němž nejmenovaný katolický student vtrhl do evangelického kostela a svým kordem zde vybil jedno z oken. Při jeho počínání jej přistihli tři mladíci z místní školy a setkání přerostlo ve rvačku, ze které katolický student uprchl, aniž by byl řádně potrestán.427 V následujících měsících frekvence slovních a fyzických útoků ze strany katolíků vzrůstala a nekatoličtí studenti takřka denně čelili urážlivému pokřikování i házení kamenů. Zvláště aktivní byla v těchto činnostech trojice jezuitských studentů Tluk, Baumann a Hinck. V červnu roku 1726 se jejich obětí stala dvojice šlechtických mladíků, kteří procházeli městem do školy. Skupinka jim nejprve zastupovala cestu, aby je následně pronásledovala s pokřikem a nadávkami až do poloviny náměstí, kde mladé šlechtice zbili. Podobně dopadl student Kochtický, původem z Těšína, který se navíc terčem útoků stával opakovaně. S oblibou jej napadal zmíněný Tluk, svou pozornost však na něj zaměřoval také syn hlídače z Horního předměstí. Z rvačky, která proběhla 6. června, evangelického studenta zachránil až kolem procházející baron Skrbenský.428

424

Tamtéž, f. 133. Blíže CHMELAŘOVÁ: Epizody jezuitského působení, s. 18-20. 426 KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 138. 427 Tamtéž, f. 152v. 428 Tamtéž, f. 153v‒154r. 425

109

S narůstající četností konfliktů se zvyšovala i jejich agresivita, o čemž svědčí poslední ze zaznamenaných střetů, který se patrně stal také podnětem pro snahu o jejich řešení u vyšších instancí. Proběhl 26. června roku 1726 a jeho hlavními aktéry byli podobně jako v předchozích případech studenti konfesních škol. Kolem jedné hodiny po poledni procházeli kolem jezuitského ústavu dva luteráni Lichnovský a Schnecken. Skupinka asi 12 katolíků postávajících u budovy na ně začala posměšně pokřikovat „Luther, Luther!“, což protestantské mladíky nechalo chladnými pouze na chvíli. Při jejich zpáteční cestě se mezi oběma stranami se strhla slovní potyčka, která jednoho z katolických studentů Wendela vyprovokovala do takové míry, že Lichnovského napadl s nožem v ruce a vyhrožoval mu zabitím. V té chvíli do střetu zasáhl zdejší učitel Köppen, kterého přivolal křik, popadl Wendela za límec a odtáhl jej k jezuitskému superiorovi Kornikovi. Zbylá skupinka, včetně jmenovaných luteránů, se mezitím rozutekla.429 Všechny výše uvedené studentské konflikty se staly předmětem stížnosti, kterou představitelé Ježíšova kostela odeslali zemskému hejtmanovi. Požadovali především tresty pro viníky, poukázali však zároveň na celkově problematické postavení evangelíků v těšínské společnosti, v níž byli konfrontováni nejen studenty, ale také běžnými obyvateli.430 Hejtmanova reakce a jeho rozhodnutí ve věci potrestání studentských agresorů se nám bohužel nedochovaly a je tedy obtížné zhodnotit postoj vyšších úřadů k vyhrocené situaci ve městě. Stížnost však patrně vyvolala nemalý ohlas, neboť ji záhy následoval dlouhý obranný spis jezuitského superiora Karla Kornika. Jezuita se v něm vymezoval vůči obviněním vzneseným proti jeho studentům, možným trestům a de facto i vůči samotným nekatolíkům. Vědom si morálního stínu, který konflikty vrhaly na jeho žáky, otce jezuity a katolickou církev, snažil se Kornik jednotlivé případy vyšetřit a uvést na pravou míru. Z jeho slov přitom vystupuje jistá tendenčnost. Případ vybitého okna a vina jezuitského studenta se superiorovi jevily být nepravděpodobnými, a to hned z několika důvodů. V prvé řadě nechává na posouzení samotnému hejtmanovi, zda „je vůbec možné, aby ve sváteční den za přítomnosti všeho luterského póvlu apostatů z knížectví i okolních vesnic mohl katolický student vybít svým kordem okno?“431 Žádný z jeho studentů navíc neměl oprávnění nosit zbraň a v uvedený den se konala i výuka, které se všichni studenti účastnili, aniž by jediný chyběl. Mohl být tedy viníkem opravdu některý z jeho žáků? 429

Tamtéž, f. 154v. Problematickým byl především fakt, že vznikající konflikty narušovaly odpovídající chod kostela a přidružených institucí, což se vymykalo dříve uzavřeným dohodám. Tamtéž, f. 166r‒169v. 431 Tamtéž, f. 155r. 430

110

Druhý z konfliktů, vážící se primárně k Baumannovi a Tlukovi, superiora pobouřil především tím, že jej představitelé protestantského kostela přednesli rovnou zemskému hejtmanovi, aniž by se nejprve pokusili řešit událost s ním. Pokud si byl Kornik dobře vědom, ani jeden ze dvou napadených nekatolických šlechticů si za ním nepřišel stěžovat, což by přece znamenalo, že střet neměl až takový význam. Celý případ byl podle něj zobecněn a založen na „drzých řečech“. Hejtman by jej proto měl odsoudit nikoliv jako autentický, ale „naopak jako případ přibarvený mnohými zkreslenými slovy“.432 Poslední z konfliktů zaujal superiorovu pozornost nejvíce. Jak sám uvedl, neschvaloval příliš prostořekost svých studentů, kteří na nekatolické mladíky pokřikovali „Luther, Luther!“. Na druhou stranu však nechápal, proč by mělo jít o natolik pobuřující slova. Vždyť „když nás oni nazývají KATOLÍKY, neurážíme se, ba naopak“. Nicméně i malicherný důvod vedl k ostrému střetu, a superiorovi podřízení proto provedli řádné vyšetřování, v němž seznali, že se student Wendel skutečně provinil. Učitel Köppen jej za to se superiorovým vědomím řádně vytrestal výpraskem bičem. Další zásah ze strany hejtmana je proto zbytečný, neboť spravedlnosti bylo učiněno zadost.433 I při absenci hejtmanovy reakce se na základě Kornikova dopisu můžeme pokusit udělat si představu o tom, jaký postoj zaujímaly vyšší instance k dobovým problémům nekatolíků, k jejich postavení v těšínské společnosti i probíhajícím konfliktům. Zatímco protestantská stížnost si i přes jistou rozhořčenost uchovávala věcný charakter, jevil se Kornikův dopis v otázkách argumentace mnohem emocionálněji a horlivěji. Úsilí, s jakým se superior snažil snížit význam proběhnuvších konfliktů a poukázat na zbytečnost jakýchkoliv dalších kroků, naznačuje patrně vysokou pravděpodobnost vyslyšení nekatolíků ze strany vyšších úřadů. Představitelé Ježíšova kostela a evangelické náboženské obce mohli být pro katolickou stranu partnerem v diskusi, z Kornikova dopisu je však také cítit averze a vědomí nadřazenosti nad těšínskými nekatolíky. Právě jejich přítomnost ve městě a na předměstích měla být zdrojem neklidu a vzájemné střetávání obou konfesí vyvolávalo stále další konflikty, které ovlivňovaly nejen studenty, ale celou těšínskou společnost. Dlouhodobě neúnosný stav potřeboval řešení a Kornik si v závěru svého dopisu dovolil navrhnout možné východisko. Těšínský magistrát měl zavést opatření omezující návštěvy protestantského kostela a jeho okolí katolickými obyvateli města, což by podle něj

432 433

Tamtéž, f. 157r. Tamtéž, f. 158r.

111

jednou provždy uklidnilo situaci.434 Jezuitův návrh se patrně pokoušel eliminovat třecí plochy každodenního života obou konfesí, současně však jeho realizování umožňovalo dostat protestantský chrám do jisté izolace a zabránit rozšiřování řad nekatolických věřících. V situaci, kdy katolická strana čelila legitimní přítomnosti evangelíků ve městě, šlo o tichou formu boje s nenáviděnou konfesí, která se v Těšíně dostala z pozice pronásledované do pozice konfese trpěné. Konflikty, které v Těšíně ve dvacátých letech probíhaly, je třeba vnímat primárně jako odraz dobových nálad a reakce běžné těšínské společnosti na okolní dění, stejně jako doklad proměňující se náboženské situace. Město vstupovalo do nové fáze svého života. Ještě před půl stoletím většinově protestantská pospolitost vnímala nyní nekatolíky jako cizorodý prvek a de facto problém. S jeho řešením a nově nastolenou otázkou náboženské snášenlivosti, kterou fakt konfesijního soužití v Těšíně v 18. století otevíral, se těšínská společnost potýkala ještě dlouhou dobu. Po první vlně konfliktů se vědomí vzájemné odlišnosti projevilo nejvýrazněji na počátku 40. let, kdy těšínskou komunitu rozbouřilo několik střetů příslušníků odlišného vyznání. Čelní představitel protestantské obce Gottfried z Logau poukázal ve své stížnosti z roku 1741 adresované zemskému hejtmanovi na to, že těšínští obyvatelé musí „nejen od katolických obyvatel, ale především od studující mládeže“ snášet mnohé křivdy. Vedle nadávek hází katolíci na evangelické kněží i světské obyvatele kameny, ať již jdou dotyční na mši, kolem kostelního návrší či jen do města. Logau proto hejtmana žádal o ochranu a dohled nad katolickými excesy, které „narušovaly udělené svobody evangelíků“ a zabraňovaly „svobodnému bohoslužebnému konání“.435 Šlechticova slova potvrzovala série konfliktů, jež ve městě proběhly v uvedeném roce. Nejprve dva mladíci, z nichž jeden sloužil v domě těšínského aristokrata Sobka a druhý byl synem kuchaře vařícího pro hejtmanova syna, vybili kameny okna evangelické školy a napadli protestantskou mládež vracející se z výuky domů. Podobné výtržnosti se záhy opakovaly, tentokrát se však hlavním podezřelým stal katolický student Střenek, který se měl kromě házení kamenů provinit také tím, že zmlátil malého syna evangelického kostelníka. Násilné útoky se nevyhýbaly ani zdejší kněžím a jejich rodinám, o čemž se přesvědčila manželka evangelického pastora Hentschela, po které katoličtí studenti několikrát házeli

434 435

Tamtéž, f. 160. Tamtéž, f. 200r.

112

kamení. Hůře však dopadali samotní kněží, na které se pozornost agresivních katolíků obracela ve sledovaném období hned několikrát.436 Na začátku června roku 1741 vpadla skupinka tří katolických studentů, mezi kterými se nacházel i jistý Mentznerovský z Bílé, do protestantského kostela a narušila právě probíhající hodinu katechismu. Kněze, který se v chrámu nacházel, zahrnuli mladíci nadávkami, zatímco duchovního, jenž do kostela přišel záhy, napadli již fyzicky a to tak tvrdě, že „mu napůl zlomili ruku a nohu“. Podobně dopadli kněží, kteří se o několik dní později vydali do města. Jak zástupcům evangelického sboru dosvědčila kuchařka sloužící u těšínského šlechtice Marklovského, zaútočili na pastory po cestě jezuitští studenti s kameny, které po nich házeli tak silně, že se kněží „zapomněli postavit“. Jiný kněz ani nemohl vycestovat za nemocnými, neboť byl po cestě „zmasakrován“ a musel návštěvy potřebných odložit.437 „Třešničku na dortu“ těšínských střetů představoval incident, který narušil nedělní svatbu evangelického hraběte Sammelse z Bílska. Do protestantského kostela, v němž se obřad konal, dorazila skupina několika katolických mužů, žen a především studentů a natolik jej zaplnila, že „se kněz musel k oltáři prodírat“. V průběhu samotného obřadu tropili katolíci velký povyk a házeli před oltář předměty, což samozřejmě vadilo knězi i snoubencům, a problémoví diváci byli proto z chrámu vyvedeni kostelníkem. Stálo ho to velké úsilí, řadu nadávek i fakt, že „nyní do města chodí ostražitě“. Mezi zúčastněnými provokatéry totiž vynikali především dva jezuitští studenti Tino a Pelikán, kteří zprvu nereagovali na kostelníkovu snahu dostat je z chrámu ven. Nakonec však byli přeci jen vyvedeni a Tino se ze vzteku začal shánět po kordu, což se mu také podařilo, a když hlídač vyšel ven, seknul jej s ním.438 Výše uvedené střety z roku 1741, jejichž terčem se stávali výhradně evangeličtí věřící, zahrnul Gottfried z Logau do své stížnosti adresované zemskému hejtmanovi. Vzhledem k tomu, že jejich hlavními účastníky bývali studenti těšínské jezuitské školy, reagoval na evangelická obvinění jezuitský superior Karel Dupeni. Z jeho odpovědi zemskému hejtmanovi je patrná jednak snaha o obhajobu katolických studentů, jednak o zpochybnění samotných střetů a jejich bagatelizování, čímž měla být očištěna jezuitská rezidence i katolická víra. Problémový Střenek byl sice dle superiorových slov jezuitským studentem, ale nešlo o výtržníka. Incident s vybitým oknem protestantského kostela byl patrně pouze 436

Tamtéž, f. 200v, 204r. Tamtéž. 438 Tamtéž, f. 200v. 437

113

nešťastnou náhodou, neboť v opačném případě „by byla vybita všechna okna“.439 Při výslechu, kterého se účastnil i Střenkův otec, mladík rovněž popřel, že by zmlátil syna protestantského kostelníka. Prohlášení evangelíků tak stálo proti tvrzení katolického studenta a není patrně příliš velkým překvapením, že se Dupeni přikláněl na Střenkovu stranu. Případ napadení evangelických kněží během hodiny katechismu odmítl superior řešit zejména proto, že „mezi jezuitskými studenty není veden nikdo jména Mentznerovský, ani nikdy nebyl“ a s největší pravděpodobností proto u jezuitů nestudovali ani zbývající mladíci. Dupeniho tvrzení měl navíc potvrzovat fakt, že v dané době údajně probíhala v jezuitské škole výuka, které se účastnili „všichni studenti“.440 Jezuita se tak snažil distancovat od kontroverzního případu, nezpochybňoval však průběh incidentu ani jeho závažnost. Řadu pochybností v něm naopak vyvolávala druhá kontroverze spojená s házením kamení na evangelického kněze. Obvinění založená na svědectví kuchařky, jež byla sama luteránkou, se Dupenimu zdála být přinejmenším diskutabilní. Především fakt, že žena měla katolické studenty slyšet domlouvat se o útoku a vyjadřovat se, že jde o pomstu za incident, který mezi oběma stranami proběhl v nedávné době, byl podle superiora nereálný. Není zcela jasné, zda jezuitova slova zabrala či zda sehrával roli jiný fakt, ale kuchařka nakonec odmítla vypovídat se slovy, že „nic neslyšela a nic neví“. Dupeni proto uvedený případ charakterizoval jako „přibarvený kverulanty“. 441 Příliš bujné fantazii přisuzoval jezuita i vyznění posledního konfliktu, který narušil svatbu bílského hraběte. V prvé řadě superior poukázal na to, že jeden ze studentů obviněných z výtržností, Pelikán, již nebyl jezuitským studentem, ale naopak působil ve službách těšínského děkana. Druhý hoch se na svatbu dostal společně se svým otcem, který byl na ni oficiálně pozván jako svatebčan. Zvědavý mladík se během obřadu „snažil vidět co nejlépe“, ošíval se, což se měl kostelní hlídač vyložit jako provokaci a vyrušování. Když jej chtěl vyvést, obořil se na něj Tino se slovy „sviňáku, co do mě strkáš, když nic Tobě nedělám! Počkej, jenom uhlídáš, co se Tobě stane!“. Jak jezuitovi dosvědčili diváci stojící okolo, šlo ze strany studenta o reakci na kostelníkovo jednání, které sám nevyprovokoval, neboť „nic pobuřujícího nedělal“.

442

I tento případ byl tedy dle jeho mínění zkreslen evangelickou

stranou a neodpovídal realitě.

439

KCC, fond ZLJS, sign. DD IX 39/18, f. 2. Tamtéž, f. 4r. 441 Tamtéž, f. 5. 442 Tamtéž, f. 6r. 440

114

Ve snaze dokázat, že katoličtí studenti a věřící jsou nejen nevinní, ale naopak se mnohdy sami stávají obětí nevhodného chování a útoků ze strany evangelíků, zahrnul Dupeni do své obhajoby také zprávu o náboženském procesí božího těla, které skupina evangelíků v nedávné době narušila. Během jeho nedělního konání byl na náměstí vynesen „svatostánek z klášterního domu“, čemuž přihlížela značná část těšínských obyvatel. Jeden z nich, evangelický sloužící z domu šlechtice Schmellinga, začal náhle pobíhat po náměstí s „na hlavě nasazeným kloboukem […] a práskal u toho strašlivě bičem“, aby následně zamířil do jedné z bočních uliček. Mezitím se do provokací zapojili také další přítomní evangelíci, zejména písaři pracující pro výběrčího daní Marklovského a poddaní Františka z Beese, kteří se snažili zburcovat dav, což se jim však nepovedlo, neboť lidé „dalšímu hulákání zabránili“.443 V porovnání s útoky zaměřenými proti evangelíkům mohla jezuitova rozhořčená slova působit malicherně, dokládala však význam, který katolíci přikládali zbožným aktivitám a veřejným projevům religiozity, na nichž se těšínská společnost podílela, a jež se díky tomu stávaly terčem evangelické „kritiky“. Bohužel není znám výsledek jednání mezi katolickou a protestantskou stranou, ani konkrétní dopad na mladé provinilce. Ve výpovědích obou stran se však rýsovalo řešení, ke kterému těšínská společnost v souvislosti s probíhajícími konflikty patrně směřovala. Stížnost Gottfrieda z Logau obsahovala zmínku o reskriptu královského úřadu, který byl vydán asi půl roku před sérií konfliktů a měl zakazovat, aby „byl jakýkoliv katolík vpuštěn do protestantského kostela“.444 Vybavíme-li si návrh dřívějšího superiora Karla Kornika, jevil se uvedený reskript jako naplnění jezuitových slov. Platným však patrně nebyl obecně, neboť Kornikův nástupce Dupeni reagoval na prohlášení slovy, že mu „podobný reskript není znám“.445 Přijal však jeho poselství a ve svém memorandu zemského hejtmana informoval o tom, že zakáže svým studentům se k protestantskému chrámu přibližovat, stejně tak jako by mělo být zakázáno evangelickým studentům zdržovat v místech, kudy se jejich katoličtí kolegové vraceli ze školy domů. Podněty ke vzniku konfliktních situací by se tímto způsobem minimalizovaly a situace ve městě by se výrazněji uklidnila, zvláště v případě, že by nad ní udržoval intenzivnější dohled samotný hejtman.446 V konfesijně smíšené komunitě Těšína tak byl patrně zahájen proces směřující k částečné segregaci společnosti na základě vyznání, jež

443

KCC, fond ZLJS, sign. DD VIII, f. 208v-209r. Tamtéž, f. 200r. 445 Tamtéž, f. 209r. 446 Tamtéž, f. 209. 444

115

do jisté míry transformovala společné soužití na život „vedle sebe“.447 Dlouhodobě neudržitelná situace a zvyšující se násilnost patrně vedla k uzavírání „ozbrojeného příměří“, které mělo zajistit v těšínské společnosti klid a představovalo jeden ze stupňů formování konfesijní snášenlivosti, již na počátku 80. let oficiálně zaštítil císařský toleranční patent.448

6.2 Shrnutí Konflikty, k nimž v těšínské společnosti docházelo, představovaly do značné míry samostatnou kapitolu v jejím konfesijním soužití. Ústřední roli v nich sehrávali běžní věřící, terče konfrontací se však ve sledovaném období měnily. V průběhu „zostřené rekatolizace“ druhé poloviny 17. století byly střety přímo či nepřímo orientovány proti společenským autoritám a iniciovali je především obyvatelé protestantského vyznání. Konfliktní se stávala především otázka samotné víry a její volby, která provokovala evangelické věřící a podněcovala jejich snahu o zvrat v náboženských poměrech zpět do stavu, na který byli po dlouhá desetiletí zvyklí. S postupem let a s pomalu se proměňujícím konfesijním profilem společnosti se situace měnila. Výrazný podíl na vzniku konfliktů začali získávat katoličtí věřící, jejichž motivací se na jedné straně stávala samotná přítomnost evangelíků, kteří se po roce 1709 přesunuli v Těšíně z pozice konfese odmítané do pozice konfese „trpěné“. Na straně druhé fungovaly jako katalyzátor střetů krizové situace, které se v Těšíně formovaly, o čemž svědčila série konfliktů z nábožensky bouřlivých 20. let. Na samotných střetech se vedle běžných obyvatel podílela nejmarkantněji těšínská mládež a studenti zdejších konfesních škol. Jejich konfesijní půtky zasahovaly sféru běžného, každodenního střetávaní, stejně jako otázku mezilidských, sousedských vztahů či náboženské úkony. V mnoha z nich figurovala konfese jako třecí oblast, v mnohých však stála spíše v pozadí. Primární role katolické mládeže, stejně jako každodenní charakter střetů, přitom dokazovaly změnu na miskách náboženských vah, neboť přenesení odporu vůči

447

Proces „segregace“ konfesí v městském prostředí byl poměrně běžným jevem v konfesijně smíšených komunitách. Etienne François na příkladu Augsburku ukázal, že zdejší katolíci a protestanté utvářeli „dvojí lid“ oddělený v konfesijní, profesní i privátní sféře a každý byl postaven na svých „nepopíratelných vlastnostech“. FRANÇOIS: Die unsichtbare Grenze, s. 70, 222. 448 Vydání patentu samozřejmě neznamenalo okamžité uvedení osvícené teorie tolerance do praxe. Evangeličtí věřící si v souvislosti s jeho vydáním stěžovali v srpnu roku 1782 na počínání náboženské komise, jež byla speciálně ustavena v Těšíně podobně jako na jiných místech monarchie, aby prověřila konfesijní postoje evangelických věřících. Její jednání bylo údajně ponižující a zastrašující, evangelická víra byla katolickými kněžími haněna, věřící čelili ze strany duchovních slovnímu i fyzickému napadání a pod hrozbou vězení a finančních pokut byli nuceni přislíbit písemně katolickou výchovu svých dětí. Dle jejich slov tak „měla tolerance krátké trvání“. Formování nábožensky snášenlivé společnosti v moderním slova smyslu vyžadovalo zjevně delší čas a vydání tolerančního patentu představovalo pouze jeden z jeho mezníků. KCC, fond ZLJS, sign. DDVIII, f. 249-251.

116

protestantskému vyznání z vyšších sfér úřadů a církevních institucí do sféry každodenního života běžných obyvatel nejlépe dokládalo úspěšnost rekatolizačních reformních snah. O to více, oč se na vymezování vůči evangelické víře podílela mladá generace, která již měla být ztotožněná s katolickou vírou a svým konfliktním jednáním tento postoj de facto potvrzovala. Zatímco na protestantské straně šlo zejména o formu náboženských provokací, měly střety iniciované katolíky více násilný ráz, jež se s postupem doby stupňoval. Konflikty díky tomu neovlivňovaly jen zúčastněné osoby, ale utvářením napjaté atmosféry působily na celou těšínskou společnost, neboť představovaly problém, jenž mohl přerůst únosnou míru a narušit dosavadní chod komunity. V lokálních, nábožensky specifických podmínkách, tak byly hledány nové způsoby konfesijní koexistence, jejichž základ byl sice stále vzdálen modernímu významu pojmu tolerance, představoval však jeden z jejích předstupňů a snad též předpokladů.

117

Závěr Raně novověké období se řadilo k epoše převratných dějů a zásadních společenských proměn, přičemž jednu z významných oblastí vývoje představovala náboženská sféra. Reformací nastolená problematika vyznání diverzifikovala věřící, stejně jako samotnou společnost ve všech jejích vrstvách. Přinášela řadu specifických podnětů a otázek, jejichž řešení formovalo a posunovalo vývoj raně novověké společnosti. Zejména vzájemná odlišnost jako jeden z výsledků reformačního dění vedla k vymezování konfesí nejen na teologické, ale rovněž státně-politické úrovni, což nastartovalo rozsáhle působící konfesionalizační proces. Konfese jím byla definována jako faktor ovlivňující přímo život jednotlivců a komunity a ztotožnění s jednou z jeho podob bylo vnímáno jako povinnost obyvatel i jako projev jejich loajality vůči světské a církevní autoritě. Konfesijní variabilita však vedle otázky volby vyznání vnášela mezi obyvatele také zásadní fakt přítomnosti příslušníků rozdílných konfesí a spolu s ním problém, jak společně koexistovat i přes vědomí vzájemné odlišnosti. Těšínské společnosti se konfesijní problémy dotýkaly výrazně. Svou roli sehrávalo její různorodé náboženské složení a specifické podmínky, v nichž se ve slezském prostředí nacházela i konfesijní transformace, kterou procházela již od počátku 17. století. I přesto, že šlo o proměnu z většiny úspěšnou a naplňující konfesionalizační záměry, narušovala ji řada specifických jevů. Na jedné straně stál odpor samotných obyvatel či budování protestantského milostivého kostela na straně druhé, s nímž bylo úzce spojeno též utváření evangelické obce a komunity Těšína. Koexistence katolického a protestantského vyznání byla tudíž v těšínském prostředí takřka permanentním jevem, měnil se však charakter vzájemných vztahů. Během cesty od luteránského ke katolickému městu byli nekatolíci v Těšíně vnímáni jako pozůstatek dlouhé konfesijní tradice a přínosný prvek společnosti, stejně jako „trojský kůň“ ukrývající potenciální společenské komplikace. Záleželo na tom, kdo na nekatolické věřící pohlížel a v jaké době, neboť vysoký úředník zastupující zájem panovníka či církve měl ve druhé polovině 17. století k nekatolickým věřícím jiný vztah než měšťan, jehož byl nekatolík dlouholetým sousedem. Konfesijní otázka zasahovala široké vrstvy těšínské společnosti a její řešení představovalo díky své dlouhodobé aktuálnosti jeden z vlivných faktorů podmiňujících zdejší vývoj. Byla také součástí širšího procesu společenských proměn a nesla řadu specifických znaků včetně zvýšeného úsilí o disciplinaci společnosti. Konfesijní profil komunity byl orientován vnějšími zájmy státu a církve a pro jeho odpovídající směřování podléhala komunita specifickým způsobům motivace, novým formám kontroly i využití represivních 118

prostředků. Dohled církevních a světských autorit nad vyznáním obyvatel, jejich „veřejným“ i osobním životem, frekvence konání církevních vizitací, využití trestů vězení a peněžních pokut i podmiňování zisku práv či svátostí specifickými podmínkami, jimž byli měšťané nuceni se podřídit, to vše přispívalo k orientaci těšínské společnosti požadovaným směrem a k jejímu následování konfesionalizačního procesu. Ne vždy však obyvatelé reagovali požadovaným způsobem, ať již jako jednotlivci či skupiny, což se projevovalo v různorodých sférách života společnosti, v různých podobách a míře. Šlo de facto o reakce na konfesionalizační úsilí, jež přibližovaly roli běžných obyvatel v uvedeném procesu i jeho dopad na ně, a jež zároveň odkrývaly, jakým způsobem konfese ovlivňovala život společnosti včetně otázek jejího konfesijního soužití. Na vnímání konfesijní otázky a její proměny měla na jedné straně vliv dlouhodobá zkušenost s konfesijní variabilitou, na straně druhé aktivity církevních a světských autorit. Vydáváním císařských dekretů a obnovou specifických těšínských náboženských privilegií v čele s privilegiem kněžny Alžběty Lukrécie byl sledován jasný cíl co nejrychlejší obnovy katolické církevní a světské správy, jenž měl být současně následován konfesijním obratem těšínských evangelíků. Úsilí o změnu konfesijních poměrů v Těšíně se však střetávalo s lokálními podmínkami a zejména v prvních desetiletích habsburské vlády naráželo na odpor. Určující vliv na proměnu měly vedle dohledu světských úřadů přítomné církevní autority v čele s místním katolickým duchovenstvem, jehož aktivity doplnila od 70. let 17. století a výrazně obohatila působnost příslušníků řádu Tovaryšstva Ježíšova. V průběhu let se ukazovalo, že stěžejní roli v náboženském vývoji sehrávaly zejména místní světské autority, jež představovaly prostředníka mezi panovníkem a místní komunitou, a jejichž kontrola a zásahy byly v těšínském dění rozhodující. Církevní instituce reprezentovaly v Těšíně zbožný prvek působící na věřící, figurovaly však rovněž v roli dozorce, jenž usiloval o bezpodmínečné naplnění konfesionalizačních cílů, nejčastěji s podporou úřadu zemského hejtmana. Zbývající světské autority braly v porovnání s nimi mnohdy větší ohled na zájmy těšínské komunity a její „funkčnost“ než na zájmy státní. Projevilo se to v přístupu regentů komorních statků, kteří přivírali oči nad přítomností nekatolických úředníků mnohem déle, než bylo nutné, podobně jako tomu bylo v případě nekatolických obchodníků a řemeslníků. Dostávali se do konfliktů s jezuitskými duchovními, jejichž postup kritizovali a dávali tak najevo do značné míry odlišný názor na „vhodný“ postup rekatolizace. Potřeba efektivní správy s adekvátně vzdělanými úředníky, stejně jako hospodářská prosperita Těšína vedla také městské představitele v několika případech ke 119

vstřícnosti vůči evangelickým věřícím, ať již byla jejím projevem argumentace při obsazování pozic magistrátu ve druhé polovině 17. století či udělování městských práv ve 20. letech 18. století. Po jistou dobu tím světské autority rozšiřovaly možnosti působení nekatolických věřících a umožňovaly jejich pevnější zapojení do struktur těšínské společnosti, jakkoliv dočasnými tyto oficiální kroky byly. Postoj světských a církevních autorit, stejně jako reakce na jejich nařízení, odkrýval řadu sfér života těšínské komunity, v nichž hrála konfese roli a v nichž se projevoval vztah samotných obyvatel ke konfesijní otázce a k problematice konfesijní koexistence. Primární snaha o obnovu katolické správy přitahovala zvýšenou pozornost k evangelíkům nacházejícím se ve správních funkcích a mezi právně privilegovanými měšťany. Plně katolická správa měla umožnit proměnu těšínské společnosti v katolickou i díky určitému psychickému vlivu, který mohlo mít eliminování protestantů z relativně vlivných politicko-společenských pozic. Omezování participace na otázce městských práv a držbě nemovitostí limitovalo politickou roli evangelíků a jejich vliv na chod komunity a stavělo je jak mimo sféru veřejného rozhodování, tak mimo samotnou komunitu. „Uzavřená společnost“ Těšína tím využívala svých specifik a usilovala o opětovnou jednotu, byť zprvu na základě vnějších podnětů a ne vždy trvale, o čemž svědčí dlouhotrvající přítomnost evangelických věřících i dříve zmiňovaná vstřícnost světských autorit motivovaná pragmatickými důvody. Ve druhé polovině 17. století se tak augsburské vyznání ocitalo ve stále více sférách na okraji společnosti a to po oficiálních zásazích bez většího podílu samotných obyvatel. S proměňující se konfesijní orientací komunity však těšínští evangelíci utvářeli specifickou, po roce 1709 legálně trpěnou komunitu na těšínském „okraji“ nejen díky postoji církevních a světských autorit a přitažlivé síle protestantského milostivého kostela, ale také díky tendencím uvnitř většinové katolické společnosti, jejíž postoj vůči evangelíkům se projevil mimojiné v několika vlnách konfliktů v první polovině 18. století. V prostředí, jež bylo orientováno katolickým směrem a v němž se protestantské vyznání ocitalo nejprve v pozici perzekuované, později trpěné konfese, se evangelíkům nabízelo několik možných reakcí na děje probíhající ve městě. V procesu posunujícím je postupně stále více na společenský okraj volili protestantští věřící mezi konverzí a konfesijní stálostí, s níž byl spjat signifikantní tlak, který v mnoha případech vedl evangelíky k extrémní variantě - emigraci. Konfesijní otázka přitom nezasahovala pouze dané jednotlivce, ale ovlivňovala a byla ovlivňována rovněž jejich osobním zázemím. Rodinní příslušníci figurovali často jako opora v setrvání u dané konfese, stejně jako mohli být motivací pro 120

konverzi. Díky tomu čelily náboženskému tlaku a privátním zásahům mnohdy celé rodiny a domácnosti. Na věřící mělo vliv též vědomí příslušnosti k jistému typu společnosti, jejíž názor a charakter formoval jejich rozhodování, zejména ve sféře sousedských vztahů, a z kroků jednotlivce se tak stávaly kroky ovlivňující vnitřní vztahy společnosti. Veřejně aktivní měšťané jako jedna ze specifických vrstev těšínské společnosti se ocitali ve zvláštní pozici a tlak na jejich náboženské svědomí byl signifikantní, ba i signifikantnější než na zbývající obyvatele. Za jejich konfesijním postojem a rozhodováním se mnohdy ukrýval osobní zájem spjatý s vidinou kariéry, loajalitou a snahou o udržení určitého společenského statutu, tedy motivace, jež nebyly platné pro mnoho jiných společenských skupin. Z konfese se záhy stala rovněž sociální otázka, která podmiňovala a limitovala možnosti obživy těšínských řemeslníků a obchodníků. Vnášela tak do těšínské společnosti a jejího konfesijního vývoje nové podněty, které zasahovaly nejen osobní život a rozhodování věřících, ale mimojiné též konkurenční vztahy v prostředí cechů a městské hospodářství. O jak nezanedbatelnou část těšínské společnosti v případě evangelických věřících, obchodníků a řemeslníků, šlo, vypovídaly hospodářské potíže, na něž si v souvislosti s náboženskou emigrací stěžoval těšínský magistrát, i fakt, že to byl mimojiné právě hospodářský přínos, který otevíral evangelíkům částečně cestu zpět do těšínské komunity. Ta na konfesijní variabilitu reagovala různými způsoby. Samotná přítomnost protestantské minority a její schopnost ve městě působit i přes limitující nařízení posunující evangelíky na geografický i společenský okraj, nasvědčovala do jisté míry schopnosti těšínské společnosti fungovat a navazovat kontakty i na konfesijně různorodých základech. To se týkalo rovněž privátního světa těšínských měšťanů, v němž nebyly konfesijní hranice nepřekročitelné. Těšínští obyvatelé uzavírali smíšené sňatky, stejně jako vychovávali potomky v často odlišných konfesích. Činili tak však pod dohledem církevních i světských úřadů, jejichž zájem se s proměnou náboženské situace a legalizováním přítomnosti evangelíků ve městě po roce 1709 přesunoval výrazněji od konfesí manželů ke konfesím jejich dětí, které představovaly základy nové katolické generace. Podobný dohled byl udržován také nad osobními volbami vyznání, soukromou četbou, křty či pohřby a výrazně ovlivňoval sféru soukromí těšínských obyvatel omezováním jejich volby ve sféře privátního rozhodování. Vystoupení těšínských obyvatel proti daným normám a nařízením, ať již v případech apostatů, přetrvávající četby „nevhodných“ knih či odmítáním přikázané výchovy, byly de facto projevem nesouhlasu s probíhajícím konfesionalizačním procesem, jemuž se dané osoby vymykaly a dávaly tím najevo svůj osobní názor a stanoviska. 121

Přítomnost augsburské konfese představovala i díky tomuto faktu pro místní autority kontroverzní problém. O jeho vyřešení a eliminování dlouhodobě usilovaly, což po legalizování evangelického vyznání v Těšíně nahradil alespoň přísný dohled a kontrola života těšínských protestantů. Jejich zapojení do těšínské společnosti rozšiřovalo možnosti šíření „nekatolického vlivu“. Svou roli sehrávaly každodenní kontakty, jež navazovali během svých činností obyvatelé pracující jako řemeslníci, obchodníci či lékaři, stejně jako šíření nevhodné literatury ve městě či potenciální konání soukromých bohoslužeb v nekatolických domech. Zatímco mnohými tak byli přijímáni patrně bez konfesijních předsudků jako běžní měšťané, viděli v nich mnozí jiní naopak onoho „trojského“ koně. S proměňujícím se konfesijním profilem těšínské společnosti se tento postoj stále více přesouval ze sféry úřední mezi běžné obyvatele a do sféry každodenního života. Vědomí vzájemné odlišnosti a konfesijní vymezování přejímala především těšínská mládež, tedy ona nová generace, jež měla být formovaná již v konfesijní jednotě. Jeho nejevidentnějším projevem se staly série konfliktů a provokací, jež měly ve většině případů konfesijní pozadí a figurovaly do jisté míry jako společenský ventil. Těšínská evangelická minorita se tedy díky limitujícím nařízením, přitažlivé síle milostivého kostela i celkové společenské situaci přesunovala stále více mimo centrum a utvářela do jisté míry specifickou, semknutou pospolitost na okraji města i společnosti. Evangelíci se však na druhou stranu stále cítili být součástí těšínské komunity, zejména po roce 1709, kdy dokázali efektivněji obhajovat své postavení a považovali se za partnery rovnocenné katolickým měšťanům, ne-li konfesijně, pak alespoň na hospodářské a společenské úrovni. Antagonistické tendence ovšem ve společnosti sehrávaly nemalou roli a oba fakty vedly patrně ke kompromisu, kterým byla částečná konfesijní segregace těšínské společnosti a uzavření „ozbrojeného příměří“, jež bylo jen zvolna „odzbrojováno“ s nástupem toleranční doby. O toleranci v jejím moderním slova smyslu nemůžeme ve sledovaném období hovořit, přesto se však její principy nacházely v pozadí dějů formujících konfesijní koexistenci těšínské komunity. V konfesionalizačním období, v němž jednou z nevyřčených zásad fungování společnosti představovala netolerance a úsilí o úplnou náboženskou unifikaci, byla konfesijní snášenlivost projevem slabosti a pojem tolerance získával pejorativní nádech, jak se ostatně mnohdy projevovalo i v těšínských pramenech.449 Své vyznění a obsah měnil 449

MÁDR, Oto: Tolerance v kontextu etiky. In: MACHOVEC, Milan (ed.): Proměny tolerance v dějinách a perspektivě. Praha 1994, s. 221, 226.

122

pojem postupně, nejen s rozvojem osvícených myšlenek, modernizací společnosti a aktualizováním otázky lidských práv, ale také a snad i především na základě zkušeností, jež konfesijně různorodé komunity získávaly a s nimiž pracovaly, podobně jako tomu bylo v Těšíně.450 Tak stejně jako mohly konfesijní odlišnosti obyvatele rozdělovat, mohly je záležitosti každodenního života, hospodářské, mezilidské či privátní, sbližovat. François Etienne poukázal na to, že konfesijní hranice byly často stírány ve stěžejních bodech fungování komunity a na povrch vystupovaly ve vedlejších sférách její existence.451 Vzájemnou interakcí se však příslušníci odlišných konfesí učili koexistovat vedle sebe, snad i díky takovým „inkubátorům“ tolerance, jakými byly konfesijně smíšené rodiny, jež formovaly náboženské vnímání jedinců v té nejprivátnější sféře jejich života. Konfliktní vztahy ve společnosti se tak postupně proměňovaly ve vzájemné „trpění“, které se sice stále vymykalo modernímu pojetí slova tolerance, vytvářelo však předpoklady pro její postupné formování v osvíceném duchu. S vydáním tolerančního patentu mohla těšínská společnost stavět na základech, jež budovala po dlouhá předcházející staletí konfesijních střetů. Výzkum, jehož cílem bylo zachytit obraz konfesijního soužití obyvatel města Těšína, odkryl tu část, jež zachycovala sféru jejich běžného života, sféru, jež přibližovala roli konfese ve správních, profesních i privátních otázkách života těšínských měšťanů a jejich vztahů. Mnohých dalších oblastí vyžadujících nejen specifické pramenné zdroje, ale také odlišné badatelské přístupy, se bádání nedotklo. Stranou pozornosti tak zůstala problematika liturgické a kulturní sféry konfesijního soužití, zahrnující specifické otázky barokní zbožnosti, jejích pestrých projevů a podob a jejich vlivu na konfesijně diverzifikované věřící. Stejně tak role církevních institucí, zejména řeholních řádů, zůstala zmíněna pouze v souvislostech jejich vlivu na vymezování konfesí, do jisté míry ve formě dohledu nad vývojem náboženské situace, aniž by blíže pohlédla na jejich působení v procesu utváření náboženského života věřících. Tyto tématické oblasti ukrývají výrazný pramenný i interpretační potenciál a otevírají cestu možným budoucím výzkumům, jež by obraz konfesijního soužití v městě Těšíně dokreslily do úplnosti.

450 451

KAPLAN: Divided by faith, s. 343. FRANÇOIS: Die unsichtbare Grenze, s. 221-222.

123

Prameny a literatura Archivní prameny: Archiwum Archidiecezjalne we Wrocławiu, fond Administracja diecezji, sign. II. b. 73, sign. IIb 76c, sign. IIb 157. Archiwum Państwowe w Katowicach, Oddział w Cieszynie, fond Akta miasta Cieszyna, sign. 5, sign. 6, sign. 265, sign. 1027, sign. 1391. Archiwum Państwowe w Katowicach, Oddział w Cieszynie, fond Komora Cieszyńska, sign. 1389. Biblioteka i Archiwum im. Tschammera przy Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, fond Archiwum Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, sign. 93, sign. 99, sign. 100, sign. 108, sign. 120, sign. 123. Biblioteka i Archiwum im. Tschammera przy Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, fond Archiwum Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, Księga chrztów Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I. 1709-1752, sign. 1048; T. II 1752-1781, sign. 1049; T. III 1781-1807, sign. 1050; Księga slubów Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1798, sign. 1067; Księga zmarłych Parafii Ewangelicko-Augsburskiej w Cieszynie, T. I 1709-1850, sign. 1075. Książnica Cieszyńska w Cieszynie, Czytelnia Zbiorów Specjalnych, fond Zbióry L. J. Szersznika, sign. DD I 18, sign. DD IX 39, sign. DD IX 7, sign. DD VIII. Książnica Cieszyńska w Cieszynie, Czytelnia Zbiorów Specjalnych, fond Akta Parafii Św. Marii Magdaleny w Cieszynie, sign. 1, sign. 2, sign. 3, sign. 54, sign. 95. Moravský zemský archiv Brno, fond G 11 – Sbírka rukopisů Františkova muzea, sign. 725 Historia Residentiae Teschinensis Societatis Jesu. Muzeum Słąska Cieszyńskiego w Cieszynie, Dział Historii, matrika přijímaných měšťanů z let 1624 – 1765 (přepis), sign. 1R, f. 70. Parafia św. Marii Magdaleny w Cieszynie, Liber conversorum ad 1803 Parafia św. Marii Magdaleny w Cieszynie, Księga zmarłych Parafii św. Marii Magdaleny w Cieszynie, T. I 1692-1714. Zemský archiv v Opavě, fond Jezuité Těšín, kartony 1-2.

124

Zemský archiv v Opavě, fond Královský úřad v Opavě, Spisy, Oddělení 9 - Koupě, prodej, převody a správa Těšínska, Opavska, Krnovska, inv. č. 518, sign. 9/27d, kart. 301; inv. č. 469, sign. 9/8f, karton 254. Zemský archiv v Opavě, fond Královský úřad v Opavě, Spisy, Oddělení 15 – Církev, inv. č. 834, sign. 15/9, kart. 621. Zemský archiv v Opavě, fond Královský úřad v Opavě, Spisy, Oddělení 17 – Náboženská tolerance, inv. č. 1083, sign. 17/1, kart. 732; inv. č. 1084, sign. 17/2, kart. 733; inv. č. 1092, sign. 17/10, kart. 738; inv. č. 1098, sign. 17/16, kart. 748; inv. č. 1100, sign. 17/18, kart. 756. Tištěné prameny: JUNGNITZ, Joseph (ed.): Visitationsberchichte der Diözese Breslau I. Archidiakonat Oppeln. Breslau 1904. KAUFMANN, Aloys: Gedenkbuch der Stadt Teschen. T I-III. Herausgeben von BUCHHOLZJOHANEK, Ingeborg – SPYRA, Janusz. Cieszyn 2007. Literatura: BAHLCKE, Joachim – STROHMEYER, Arno (Hg.): Konfessionalisierung im Ostmitteleuropa. Wirkungen des religiösen Wandels im 16. Jahrhundert in Staat, Gesselschaft und Kultur. Stuttgart 1999. BIERMANN, Gottlieb: Geschichte des Herzogtums Teschen. Teschen 1863. TÝŽ: Geschichte des Protestantismus in Österreichisch-Schlesien. Prag 1897. TÝŽ: Historya wiary ewangelickiej w Ślązku austryackiem z osobliwym względem na dzieje ewangelickiego kościola z łaski danego przed Cieszynem. Cieszyn 1859. BORÁK, Mečislav – GAWRECKI, Dan (edd.): Nástin dějin Těšínska. Praha – Ostrava 1992. BŮŽEK, Václav – KRÁL, Pavel (edd.): Člověk českého raného novověku. Praha 2007. CONRADS, Norbert: Die Durchführung der Altranstädter Konvention in Schlesien 1707-1709. Forschungen und Quellen zur Kirchen- und Kulturgeschichte Ostdeutschlands. KölnWien 1971. CORETH, Anna: Pietas Austriaca. Österreichische Frömmigkeit im Barock. München 1982. ČORNEJOVÁ, Ivana: Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách. Praha 2002.

125

ČORNEJOVÁ, Ivana (ed.): Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci: sborník příspěvků z pracovního semináře konaného ve Vranově u Brna ve dnech 4. – 5. 6. 2003. Praha 2003. DEVENTER, Jörg: Gegenreformation in Schlesien. Die habsburgische Rekatholisierungspolitik in Glogau und Schweidnitz (1526-1707). Köln u.a. 2003. TÝŽ: Konfessionelle Formierungsprozesse im frühneuzeitlichen Ostmitteleuropa. Leipzig 2006. DIETZ, Burkhard - EHRENPREIS, Stefan: Drei Konfessionen in einer Region. Beiträge zur Geschichte der Konfessionalisierung im Herzogtum Berg vom 16. bis zum 18. Jahrhundert. Köln 1999. FORSTER, Marc R.: Catholic Revival in the Age of the Baroque: Religious Identity in Southwest Germany 1550-1750. Cambridge 2001. FRANÇOIS, Etienne: Die unsichtbare Grenze. Protestanten und Katholiken in Augsburg 16481806. Sigmaringen 1991. FRANEK, Józef: Dzieje placówki jezuickiej w Cieszynie w okresie kontrreformacji. Cieszyn 1939. GAWRECKI, Dan: Dějiny Českého Slezska 1740-2000, Opava, 2003. GRELL, Ole Peter – SCRIBNER, Bob: Tolerance and Intolerance in European Reformation. Cambridge 1996. GRIM, Tomáš: Vývoj územního členění a kartografického zobrazení Slezska. In: BAKALA, Jaroslav (ed.): Slezsko. Opava 1992. GOJNICZEK, Wacław: Elity władzy w Cieszynie na przełomie XVI i XVII wieku. In: PANIC, Idzi (ed.): Samorządność i elity władzy w Cieszynie na przestrzeni dziejów. Cieszyn 2002, s. 73-88. HOLENSTEIN, André: Die Umstände di Normen – die Normen der Umstände. Policeyordnungen im kommunikativen Handeln von Verwaltung und lokaler Gesselschaft im Ancien Régime. In: HÄRTER, Karl (Hg.): Policey und frühneuzeitliche Gesselschaft. Frankfurt am Main, 2000, s. 1-47. HOSÁK, Ladislav: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848 – 1960. Ostrava 1967. HSIA, Ronnie Po-Chia: Social Discipline in the Reformation: Central Europe 1550-1750. London-New York 1989. CHMELAŘOVÁ, Veronika: Epizody jezuitského působení v katolicko-protestantském soužití města Těšína. In: Historica Olomucensia, č. 42, 2012, s. 1-23 (v tisku). 126

JANÁČEK, Josef: České dějiny. Doba předbělohorská. I/2. Praha 1984. JEŽ, Radim – PINDUR, David (edd.): Těšínsko v proměnách staletí. Český Těšín 2010. JEŽ, Radim: Dvojí konverze v rodině posledních těšínských Piastovců. K motivacím změny konfese knížete Václava III. Adama (1524–1579) a Adama Václava (1574–1617). In: Studia Comeniana et historica, č. 81/82, 2009, s. 95–112. KAPLAN, Benjamin: Divided by faith. Religious Conflict and the Practice of Toleration in Early Modern Europe. London 2007. KIEDOS, Józef: Jezuici cieszyńscy i ich działalność do roku 1773. Skoczów 2004. KOLÁČEK, Josef: Dějiny Těšínské rezidence Tovaryšstva Ježíšova a gymnázia. Annales Teschinenses. Praha 2006. KORBELÁŘOVÁ, Irena – ŽÁČEK, Rudolf: Těšínsko – země Koruny české. Ducatus Tessinensis – terra Coronae Regni Bohemiae. Český Těšín 2008. KORBELÁŘOVÁ, Irena: Města na Těšínsku v 18. století. Český Těšín 2005. LANDWEHR

VON PRAGENAU,

Moritz (bearbeitet von Walter Kuhn): Geschichte der Stadt

Teschen. Würzburg 1976. LOTZ-HEUMANN, Ute: The concept of „confessionalisation“: A historiographical Paradigm in Dispute. In: Memoria y Civilizacion, 4, 2001, s. 93‒114. MÁDR, Oto: Tolerance v kontextu etiky. In: MACHOVEC, Milan (ed.): Proměny tolerance v dějinách a perspektivě. Praha 1994, s. 221-239. MALÝ, Tomáš: Confessional Identity in Moravian Royal Towns in the 16th and 17th Centuries? In: BARTLOVÁ, Milena – ŠRONĚK, Michal (eds.): Public Communication in European Reformation. Artistic and other Media in Central Europe 1380-1620. Prague 2007, s. 323-334. METASCH, Frank: 300 Jahre Altranstädter Konvention. 300 Jahre schlesische Toleranz. 300 lat ugody Altransztadzkiej. 300 lat śląskiej tolerancji. Dresden 2007. MICHEJDA, Karol: Dzieje kościoła ewangelickiego w Księstwie Cieszyńskim. Cieszyn 1909. MILLER, Jaroslav: Uzavřená společnost a její nepřátelé. Město středovýchodní Evropy (1500 – 1700). Praha 2006. PANIC, Idzi (ed.): Dzieje Cieszyna od pradziejów do czasów współczesnych : praca zbiorowa. T. 1, PANIC, Idzi (ed.): Dzieje Cieszyna od zarania do schyłku średniowiecza (1528). T. 2, GOJNICZEK, Wacław – SPYRA, Janusz (edd.): Cieszyn w czasach nowożytnych 1528-1848. T. 3, BOGUS, Marzena (ed.): Cieszyn od Wiosny Ludów do III Rzeczypospolitej. Cieszyn 2010. 127

PATZELT, Herbert: Pietismus v Těšínském Slezsku 1709-1730. Cieszyn 2010. PETER, Anton: Geschichte der Stadt Teschen. Teschen 1888. PIĘTAK, Stanislav: Proces s těšínskými pietisty v letech 1726-1730. In: Těšínsko, č. 4, 2010, s. 9-15. PINDUR, David: Reformace a počátky rekatolizace v Těšínském knížectví. In:

JEŽ,

Radim –

PINDUR, David (edd.): Těšínsko v proměnách staletí. Český Těšín 2010, s. 86-88; TÝŽ: Století rekatolizace Těšínska. Ke konfesním proměnám – od knížete po poddané (1609– 1709). In: CZYŻ, Renata – GOJNICZEK, Wacław – SPRATEK, Daniel (edd.): Trzysta lat tolerancji na Śląsku Cieszyńskim. W trzystulecie założenia kościoła Jezusowego w Cieszynie. Cieszyn 2010, s. 89-130. TÝŽ: Dějiny protestantismu na Těšínsku. Nejtužší protireformace (1654-1709), rukopis připravený k publikování, s. 1-39. TÝŽ: „Ženy a dcery své za zvony užívajíce“. K činnosti náboženské komise na Těšínsku v polovině 17. století. In: JIRÁSEK, Zdeněk a kol.: Církevní dějiny Slezska 18. až 20. století. Opava 2011, s. 84-102. TÝŽ: Případ „apostaty“ Adama Myšky z Jablunkova. In: Sborník Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku, č. 8, 2007, s. 69-86. TÝŽ: Spor o pohřbení apostaty v Puncově roku 1712. In: Těšínsko, č. 4, 2007, s. 10-15. POPIOŁEK, Francizsek: Dzieje Cieszyna od założenia miasta do czasów nowszych. Cieszyn 1904. RADDA, Karl: Beiträge zur Geschichte der Stadt Teschen. „V. Programm der StaatsRealschule in Teschen am Schlusse des Schuljahres1877/78“. Teschen 1878, s. 8-46. TÝŽ: Materialien zur Geschichte des Protestantismus im Herzogtum Teschen. „XII Jahresbericht der K. k. St. Realschule in Teschen am Schlusse des Schuljahre 1884/85“. Teschen 1885, s. 1-42. REINHARD, Wolfgang: Konfession und Konfessionalisierung in Europa. In: TÝŽ (Hg.): Bekenntnis

und

Geschichte.

Die

Confessio

Augustana

im

historischen

Zusammenhang. München 1981, s. 165‒189. REINHARD, Wolfgang ‒ SCHILLING, Heinz (Hgg.): Die katholische Konfessionalisierung. Wissenschaftliches Symposion der Gesellschaft zur Herausgabe des Corpus Catholicorum und des Vereins für Reformationsgeschichte. Gütersloh 1995.

128

SCHILLING, Heinz: Die Konfessionalisierung im Reich. Religiöser und gesellschaftlicher Wandel in Deutschland zwischen 1555 und 1620. In: Historische Zeitschrift, 246, 1988, s. 1‒45. SLÁMA, František: Dějiny Těšínska. Praha 1889. SPRATEK, Daniel: Právní aspekty luterské reformace na Těšínsku. In: Slezský sborník, č. 1, 2004, , s. 1-20. TÝŽ: Právní poměry v evangelické církvi na Těšínsku v letech 1709-1781 a jejich vliv na uspořádání toleranční církve v Rakousku (1. díl). In: Revue církevního práva, č. 1, 2002, s. 17-50. SPYRA, Janusz: Kontrreformacja w Cieszynie w latach 1653-1709. In: CZYŻ, Renata – GOJNICZEK, Wacław – SPRATEK, Daniel (edd.): Trzysta lat tolerancji na Śląsku Cieszyńskim. W trzystulecie założenia kościoła Jezusowego w Cieszynie. Cieszyn 2010. TÝŽ: Stosunek miasta Cieszyna i jego władz do instancji nadrzędnych w czasach nowożytnych (1653-1848). Węzłowe problémy. In: PANIC, Idzi (ed.): Samorządność i elity władzy w Cieszynie na przestrzeni dziejów. Cieszyn 2002, s. 89-110. ŠMERDA, Milan: Protireformace na Těšínsku (do konvence v Altranstädtu v roce 1707). In: KORBELÁŘOVÁ, Irena – ŠMERDA, Milan – ŽÁČEK, Rudolf: Slezská společnost v období pozdního baroka a nástupu osvícenství. Opava 2002, s. 231-267. TÝŽ: Kněžna Alžběta Lukrécie a protireformace na Těšínsku (1625-1653). In: Těšínsko, č. 4, 2004, , s. 1-9. TÝŽ: Kněžna Alžběta Lukrécie a protireformace na Těšínsku (1625-1653) II. část. In: Těšínsko, č. 1, 2005, s. 1-7. TINKOVÁ, Daniela – NÓDL, Martin (edd.): Antropologické přístupy v historickém bádání. Praha 2007. VÁLKA, Josef: Doba náboženské koexistence a tolerance. Přerov 1995. VAN

DÜLMEN, Richard: Kultura a každodenní život v raném novověku (16. -18. století). III. Náboženství, magie, osvícenství. Praha 2006.

VAN DÜLMEN, Richard: VAN

Historická antropologie. Praha 2002.

EICKELS, Christine: Die Visitationsberichte als Quelle für Konfessionsverhältnisse, Volksfrömmigkeit und Lage des Klerus im Herzogtum Teschen in der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts. In: CHMIEL, Peter – DRABINA,Jan (Hgg.): Die konfessionellen

129

Verhältnisse im Teschener Schlesien vom Mittelalter bis zur Gegenwart. Ratingen 2000, s. 81-99. VAN

GENNEP, Arnold: Přechodové rituály. Systematické studium rituálů. Praha 2007.

VAN

LIEBURG, Fred (ed.): Confessionalism and Pietism: Religious Reform in Early Modern Europe. Mainz 2006.

VOREL, Petr: Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy. Praha 1999. WAGNER, Oskar: Mutterkirche vieler Länder. Geschichte der Evangelischen Kirche im Herzogtum Teschen 1545-1918/20. Wien-Köln-Graz 1978. WARMBRUNN, Paul: Zwei Konfessionen in einer Stadt. Das Zusammenleben von Katholiken und Protestanten in den paritätischen Reichstädten Augsburg, Biberach, Ravensburg und Dinkelsbühl von 1548 bis 1648. Wiesbaden 1983. WÜNSCH, Thomas (Hg.): Reformation und Gegenreformation in Oberschlesien. Die Auswirkungen auf Politik, Kunst und Kultur im ostmitteleuropäischen Kontext. Berlin 1994. ZEEDEN, Ernst Walter: Grundlagen und Wege der Konfessionsbildung im Zeitalter der Glaubenskämpfe. In: Historische Zeitschrift, 185, 1958, s. 249 -299. TÝŽ: Die Entstehung der Konfessionen : Grundlagen und Formen der Konfessionsbildung im Zeitalter der Glaubenskämpfe. München 1965. TÝŽ: Konfessionsbildung. Studien zur Reformation, Gegenreformation und katholischen Reform. Stuttgart 1985. ZEMEK, Petr: Reformace, protireformace a rozvinutí poreformačního katolictví v Uherském Brodě – křesťanská víra v proměnách času. Uherský Brod 2006. ZUBER, Rudolf: Osudy moravské církve v 18. století. II. díl. Olomouc 2003.

130

Resume The Silesian city of Těšín was in early modern period an administrative, economic and social centre of the Duchy of Teschen. A significant part of local history represented religious development. From the beginning of the 16th century has been local community influenced by dogmas of German Reformation which separated society into two different confessional groups – Catholics and Protestants. The formation of their mutual relationships has become a part of wider process of confessionalization during which the confessional states have been created and which has shaped wide-ranging scopes of society´s existence. In the Duchy of Teschen and the city of Těšín the process gained mainly a form of recatholization under control of the dynasty of Habsburgs whose religious policy was affecting development of local community from the second half of the 17th century. At the beginning of the 18th century was local religious situation variegated with building of so called gracious protestant church in Těšín and establishing local protestant community whose presence brought new impulsions to local religious life. The aim of this diploma paper is to describe the problem of confessional coexistence in Těšín´s community. It focuses on questions of mutual relationships between the two confessions and its qualitative changes according to transformations of common religious situation in the city which was supposed to be only catholic. The paper looks with help of urban, legal and ecclesiastical sources in the spheres of social daily life, at positions of Protestants in Těšín´s community, their peaceful or conflicting interaction with dominant Catholics and at the influence of confession on legal, economic and private spheres of their life. It describes ways of how Protestants and Catholics in Těšín reacted to new religious movements and transformations of local religious situation. The paper reveals the fact that Protestants were able to live for a quite long time successfully in Těšín´s religiously transforming community. They reacted to the changes and to the pressure of ecclesiastical and secular authorities by converting to Catholicism, emigration or by constancy of their confession. The catholic community initially sustained contact with them, mostly in the economical or private sphere of life. Catholic atuthorities used their economic and administrative potential but only because of pragmatic reasons and needs. With the changing religious situation in the city and with a catholic shift of its confessional profile the community opposed Protestants more and often in more violent way. Protestants have been slowly moving not only to the edge of the city, also thanks to the local gracious protestant church, but also to the edge of Těšín´s society. They created specific 131

community who lived next to the dominant catholic community and their confessional coexistence build preconditions for constitution of tolerant relationships.

132

Anotace Příjmení a jméno: Chmelařová Veronika Fakulta: Filozofická Katedra: Historie Název diplomové práce: Náboženský život města Těšína v raném novověku Vedoucí diplomové práce: Martin Elbel, Ph.D. Počet znaků: 309 559 Počet příloh: 0 Počet titulů použité literatury: 79 Klíčová slova: Těšín, reformace, rekatolizace, konfesionalizace, raný novověk, Těšínské knížectví.

konfesijní

soužití,

Habsburkové,

Charakteristika práce: Diplomová práce zkoumá v prostředí města Těšína problematiku konfesijního soužití zdejší komunity. Sleduje vztahy mezi příslušníky katolického a protestantského vyznání v období od 2. poloviny 17. století do konce 18. století, tedy v období probíhajícího procesu konfesionalizace. Zaměřuje se na charakteristiku vzájemných interakcí obyvatel, nastínění role konfese v běžném životě věřících a postavení augsburského vyznání v těšínské společnosti.

133