Náboženské poutě ve středověku a novověku

Náboženské poutě ve středověku a novověku

N O R B E RT O H L E R

Náboženské

poutě

ve středověku a novověku

VYŠEHRAD

Norbert Ohler Pilgerstab und Jakobsmuschel. Wallfahren in Mittelalter und Neuzeit Translation © Vladimír Marek © 2000 Patmos Verlag GmbH & Co. KG Artemis & Winkler Verlag, Düsseldorf und Zürich ISBN 80-7021-510-0

Obsah

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

11

Úvod

15

...........................................................

I. Historické pozadí

.......................................

19

............................................

24

Jeruzalém, Řím, Santiago… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . … a tisíc dalších posvátných míst . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Proč právě tam a ne jinam? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kritika a krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Péče o dívky a ženy, mír a blahobyt v zemi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Reglementace, „náhražky“ a zákazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

24 26 27 32 39 41

II. Množství cílů

III. Kdo byli poutníci?

......................................

45

Dětští poutníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nemocní a postižení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poutníci ve zbrani – protimluv? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Od poutníků k cestovatelům za poznáním a zábavou . . . . . . . .

46 47 48 49

IV. Motivace poutníků

.....................................

56

Víra v Boha, důvěra ke svatým . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Návštěva svatých míst a získávání relikvií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bezdomovství v Ježíšových stopách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slib . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prosba a ustanovení závěti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pokání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Následování a útěk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Touha po dobrodružství a zábavě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poutě duchovní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

56 58 62 64 65 68 70 72 73

V. Přípravy

................................................

74

Obraz poutníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Náklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zavazadla, pasy a peníze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nezbytné kompromisy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sdružování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smíření, závěť a rozloučení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mše s požehnáním mošny, hole a poutníka . . . . . . . . . . . . . . . . Poutníci musejí být schopní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

75 77 80 82 83 85 86 89

VI. Pouť byla práce

........................................

91

Potíže na cestách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dorozumění s cizinci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zbožnost po celé týdny? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pěšky, na koni, vozem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nebezpečí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pohodlně – na saních nebo na lodích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Po moři – rychle, ale riskantně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Třicet kilometrů za den, slušný výkon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Solidární společenství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Radosti během cesty: návštěva svatých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

95 97 98 100 102 109 110 115 119 121

VII. Ubytování a pohostinnost

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125

Náročné přikázání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Xenodochia a kláštery . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Napětí mezi normou a každodenní realitou . . . . . . . . . . . . . . . . Jídlo a ubytování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Obezřetné plánování v zájmu pohostinnosti . . . . . . . . . . . . . . . Prožívané lidské bratrství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hospic a špitál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzorové zařízení v Jeruzalémě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zaostalost evropských špitálů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bratrstva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hostince . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jídlo a pití . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiný kraj, jiný mrav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

125 127 129 132 134 137 138 141 143 144 146 149 151

VIII. Nebezpečí pro statky vezdejší, tělo i duši

. . . . . . . . . 152

Neštěstí v lese i na cestách svatých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ztráta svobody, počestnosti, i života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Útoky na duši . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Právo – nepostradatelná opora poutníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . Boží mír a zemský mír . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Účinnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

IX. U cíle

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169

Modlitba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Lidská pomíjivost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úpěnlivé prosby a jásot . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nevcházet s prázdnýma rukama . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Votivní dary: vzpomínka a pokušení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Od zázraku k podpoře hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jistota uzdravení a spásy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Noční stráž u hrobu: mír i svár . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úkoly pro místní správu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odznak poutníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kdo smuten přišel, vesel odchází . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozloučení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Radost ze šťastného návratu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bolest nad smrtí milovaného člověka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . I „malým lidem“ se dostalo slavnostního uvítání . . . . . . . . . . .

Výhled

155 157 161 163 164 166

171 171 174 175 178 180 184 185 188 190 192 193 196 196 198

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199

Svobodomyslnost a šovinismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Upevňování říše a Západu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vliv na lidská sídla a dopravu, hospodářství a obchod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Důsledky pro šíření myšlenek, pro architekturu a umění . . . Vitalita, vědomí vlastních mezí, individualismus . . . . . . . . . . . Rozhodující je víra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

199 200 201 203 204 205

Časový přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228

II. Množství cílů

Na sklonku antiky putovali křesťané především do Svaté země a ke hrobům apoštolů a mučedníků. Postupně věřící vyhledávali stále více posvátných míst. Pro Franky byl sv. Martin, voják a biskup, jakýmsi „národním světcem“; k jeho hrobu v Tours přicházeli králové i prostí lidé. I jiné národy si časem vypěstovaly zvlášť niterný vztah ke „svému“ světci: Irové k Patrikovi, Němci k Bonifácovi, Angličané k Tomáši Becketovi, Norové k Olafovi, Maďaři ke Štěpánovi, Češi k Václavovi, Švýcaři k bratru Klausovi; ten v letech 1480 – 81 zachránil tehdy ještě mladou konfederaci před bratrovražednou válkou.11 Uctívání takových světců sehrálo velkou roli při vytváření vědomí sounáležitosti přesahující jednotlivé skupiny.

Jeruzalém, Řím, Santiago… Palestina a Jeruzalém byly křesťanům svaté už od úsvitu dějin církve jako místa, kde Ježíš učil a trpěl, kde zemřel a vstal z mrtvých. Ve středověku mohli poutníci zavítat do Svaté země ve 12. a 13. století naprosto nerušeně, neboť zde křižáci prosadili svou politickou a vojenskou moc. Předtím a potom bylo nutno počítat s útoky místních banditů a snad i s překážkami, které kladli muslimští držitelé moci. Ale i tehdy, kdy o bezpečný příchod a odchod poutníků dbali křižáci, hrozilo na moři nebezpečí rozbouřených živlů, a především pak přepady křesťanských a muslimských pirátů. Roku 1291 museli křižáci opustit své poslední opěrné body ve Svaté zemi. Nejpozději od té doby byla pouť do Jeruzaléma opět spojena s mimořádnými obtížemi. Z tohoto vývoje těžila poutní místa v Evropě. Miliony poutníků byly stejně jako dříve rozhodnuty vydat se za dalekými cíli. Papeži hleděli usměrnit tento proud do Říma, odkud řídili západní křesťanstvo. 24

J E RU Z A L É M , ŘÍ M , S A N T I A G O …

Řím platil rovněž za svaté město, vždyť tu byli k věčnému odpočinku uloženi ti nejpřednější z apoštolů, Petr a Pavel, stejně jako nesčetní mučedníci. Poprvé papež Bonifác VIII. prohlásil rok 1300 za „Svatý rok“, kdy byly poutníkům přislíbeny zvláštní milosti. Svaté roky následovaly pak vždy po 50 letech, později každých 25 let a z mimořádných příčin i častěji. Kratší časový odstup dovoloval mnohým prožít Svatý rok v Římě aspoň jednou za život. Srovnatelné, mezi poutníky nanejvýš vyhledávané vrcholné okamžiky nabízely v kratších intervalech Cáchy, Einsiedeln, Santiago a Trevír.12

Obr. 5: Sv. Jakub (15. stol., mědirytina Martina Schongauera). Světec je zde představen tak, jak poutníci často chodívali: bosky. Na límci a klobouku má „svůj“ poutnický odznak, mušli (srov. obr. 13 a 21). U nohou mu klečí poutníci s typickými holemi, jejichž konec s dvěma výstupky dobře zapadal do ruky. Vlevo nahoře připomínka zachránění nevinně odsouzeného.

25

II. MNOŽSTVÍ C ÍLŮ

Třetí „velká pouť“ vedla do Santiaga de Compostela, kde je uctíván Jakub Starší. Podle tradice se stal jako první apoštol mučedníkem. Jeho tělesné ostatky se zázračným způsobem dostaly na severozápad iberského poloostrova. Od přelomu tisíciletí přicházelo k jeho hrobu stále více poutníků z blízka i z daleka. V Santiagu se slavil a slaví „Svatý rok“ pokaždé, když apoštolův svátek 25. července připadne na neděli, naposledy v letech 1993 a 1999. I na jiných místech se určitá léta obzvláště oslavují, v Cáchách je to každý sedmý rok, vzhledem k tomu, ža aura svatosti Karla Velikého zářila daleko do novověku. Relikvie, jimž se zde říkalo svátosti – mezi nimi plenky a bederní rouška Ježíše Krista – zde byly vystavovány v sedmém měsíci po sedm dní.13.

… a tisíc dalších posvátných míst V průběhu středověku bylo uctíváno stále více svatých a podle toho rostl také počet poutních míst. „Na úkor“ mučedníků a věrozvěstů sílilo uctívání Matky Boží. Brzy vznikala na všech stranách poutní místa, kde se zjevila Panna Maria nebo kde měli nějakou relikvii či její uctívaný milostiplný obraz. (Např. Altötting, Chartres, Kevelaer, Loreto, Mariazell, Montserrat, Rocamadour, Čenstochová, Walsingham). Z poutních míst v německy mluvících oblastech, jež si získala širší význam, můžeme zmínit Cáchy či Einsiedeln, kde podle legendy roku 948 Kristus za přispění dvou andělů vysvětil kapli.14 V Kolíně jsou uctíváni svatí Tři králové, v Thannu v horním Alsasku sv. Theobald, v Trevíru apoštol Matouš, ve Wilsnacku (Braniborsko) Svatá krev. I ze vzdálených míst putovali lidé do Siegburgu ke hrobu Annonovu (Anno, kolínský arcibiskup, † 1075), stejně jako do Marburgu ke hrobu Alžběty (lantkraběnky durynské, † 1231). Někdy se svatí sdružovali do jakýchsi společenstev; tak bychom jistě mohli nazvat čtrnáct svatých, kteří byli od roku 1445 –1448 vzýváni ve Frankách. Zpravidla se k nim počítají Achatius, Aegidius, Barbara, Blasius, Kryštof, Cyriacus, Dionysius, Erasmus, Eustachius, Jiří, Kateřina, Markéta, Pantaleon a Vitus. Místo jednoho nebo dvou těchto pomocníků mohl být někde uctíván Florian nebo Leonhard.15 Není náhoda, že mezi těmito čtrnácti jsou jen tři ženy; až do minulosti zcela nedávné měly ženy menší šance být oficiálně uctívány než muži.16 26

… A T I S Í C D A L Š Í C H P O S VÁT N ÝC H M Í S T

Množství poutních cílů si můžeme ozřejmit jedním příkladem.17 Lübečtí občané si v pozdním středověku mohli na svůj účet připsat (přinejmenším) 704 zástupných poutí do (přinejmenším) 42 míst (v závorkách četnost cest do příslušného místa): Jeruzalém (25), Řím (76), Santiago de Compostela (46); také následující cíle byly celoevropského významu: Cáchy (128), Canterbury (1), Einsiedeln (72), S. Josse (v Pikardii, Francie – 18), Kolín (5), Rocamadour (jihozápadní Francie – 3), Thann (111), Trevír (12), Trondheim (Norsko – 4), Walsingham (Anglie – 1), Wilsnack (124). U dalších cílů by nás sotva napadlo, že by mohlo jít o poutní místa: Güstrow (5), Hamburk (1), S. Hulpe (u Göttingen – 6), Königslutter (5), Osnabrück (2), Ratzeburg (1). Ve větší vzdálenosti ležely pak Beverley a Bridlington (obě místa v Anglii, obě po 1), Finisterre (nedaleko Santiaga de Compostela – 1) atd. K poutním cílům, které teprve po odeznění středověku jaksepatří rozkvetly, náleží Loreto; v 16. století se stalo jedním z nejvýznamnějších poutních míst v Evropě.18 Jako mariánské pooutní místo s pověstí už světovou se od let 1858 –1862 prosadily Lurdy v jižní Francii a v letech 1917–1930 k nim přibyla Fatima v Portugalsku.19

Proč právě tam a ne jinam? Zeměpisné rozložení cílů před nás staví otázky, na něž můžeme při nejlepší vůli odpovědět jen přibližně. Proč směřovalo v pozdním středověku tolik Lübečanů do Thannu a naopak tak málo do Kolína? V Lübecku přece nějakou dobu existovalo tříkrálové bratrstvo, jež podporovalo pouť do Kolína. Proč byly Cáchy oblíbenější než Trevír? Tady bylo přece možné pomodlit se na hrobě apoštola. A co přimělo tolik Maďarů, aby putovali do Cách? Každý oltář koneckonců ukrýval ostatky nějakého světce. Podle toho mají některá místní jména přídomek „Svatý“, („Sankt“) nebo „Blažený“, („Selig“), například Sankt Peter, Heiligenstadt, Seligenstadt, či San, Santo, Saint v románských zemích a v Anglii; k tomu přistupují ve Francii ještě místní jména, jež původně začínala na Dominus. Dammartin pochází z Dominus Martinus, případně ad Dominum Martinum. V podstatě se mohl stát poutním místem každý kostel, nebo třeba i pramen, jehož vodu lidé shledali léčivou a postavili nad ním kapli. 27

P R O Č P R ÁV Ě TA M A N E J I N A M ?

V poměru k počtu poutníků se v pramenech mluví zřídkakdy o tom, co přimělo poutníky k tomu, aby se rozhodli pro určité posvátné místo, a tedy zavrhli jiná. Kdo se při plavbě do Norska ocitl v bouři, mohl třeba zvolat: „Svatý Olafe, pomoz! Vykonám pouť ke tvému hrobu v Trondheimu!“ Jiný trosečník prosil možná o přímluvu u Hospodina svatého Mikuláše, patrona námořníků, takže později putoval až daleko do jižní Itálie, aby v Bari vzdal světci náležitý dík. Kdo se dovolával nějakého světce, třeba sebeméně známého, a dočkal se pomoci, připisoval toto dobrodiní dotyčnému světci. Cítil se mu od té chvíle zavázán a nepokládal by za dostatečný vděk jen příležitostnou návštěvu blízké kapličky při nedělní vycházce. Vždyť o podobnou pomoc člověk mohl žádat i v budoucnu, v drobných i velkých životních potížích, především pak tehdy, když musel předstoupit před Boha, v hodině smrti, resp. u Posledního soudu. K vděčnosti patřilo i to, že o vynikajícím světcově zásahu byli zpraveni další lidé. Člověk tedy o něm vyprávěl ostatním, kteří rovněž vzývali téhož světce, opět s úspěchem – a už k tomuto místu putovalo hojně lidí. U cíle se před svědky zaprotokolovalo, co člověk prožil, a zpráva byla často zanesena do sbírky zázraků – podivuhodných událostí, které se přihodily poté, co byl ten či onen svatý vzýván. Sbírka pak opět velebila příslušného světce nebo místo, na němž byl uctíván. Takovouto propagandou „od úst k ústům“ lze vysvětlit, proč tolik lidí ze severního a východního Německa putovalo ke sv. Theobaldovi do Thannu. Mnoho poutníků, kteří se vydávali do vzdáleného posvátného místa, toužilo uctít více světců. Kdo se ze severního Německa ubíral do Říma, mohl svou cestu velmi snadno naplánovat tak, aby jeho kroky směřovaly přes Kolín, Thann a Einsiedeln, zpátky pak přes Altötting a Wilsnack. Kdo putoval do Santiaga, navštívil Matku Boží v Le Puy a sv. Fides v Conques při cestě tam a při návratu sv. Martina v Tours. Nařízení, jež se vztahovala k poutím, ozřejmují také to, že už ve středověku putovaly k blízkým i dalekým cílům miliony lidí. Nehorázné přehánění? Ale vždyť jen z Lübecku byly zástupně vyslány na poutě stovky lidí. Nemůžeme ovšem vědět, zda skutečně každý svědomitě splnil svěřený úkol. Královna Markéta Dánská vyčlenila roku 1411 ve své závěti 2000 marek na vyslání 130 poutníků na 44 míst a do Santiaga de Compostela prý v pozdním středověku přišlo ročně až 500 000 věřících20, což ovšem neznamená, že se tu každý rok klaněly sv. Jaku29

II. MNOŽSTVÍ C ÍLŮ

bovi statisíce lidí. Doplňme ještě další čísla, vážící se k Einsiedelnu (kanton Schwyz): V roce 1466 se sem prý dostavilo asi 130 000 poutníků.21 Z novověku máme přesnější údaje. Za léta 1655 až 1680 přišlo do Einsiedelnu v průměru 42 416 poutníků ročně, v létech v 1683 až 1771 v průměru přes 100 000, roku 1710 dokonce 260 940 a v letech 1713 až 1724 pořád ještě přes 150 000. Dokonce ani za osvícenství zde počet poutníků neklesl pod 62 300 (toto minimum v 18. století bylo zaznamenáno roku 1771). Podobná čísla se uvádějí v případě Walldürnu (Odenwald) a Mariazellu.22 Jen nemnoha poutním místům, především Římu, bylo dopřáno, aby po celá staletí přitahovala znovu a znovu davy poutníků. Na většině míst jejich počet často velmi prudce vzrostl, pak nějakou dobu trvala obliba tohoto místa, a nakonec přišel úpadek, po němž mnohdy následoval další rozmach. Pomíjivou oblíbenost poutního místa ukazuje Vézelay, kde byla uctívána Máří Magdaléna. Když na sklonku 13. století začaly stále více narůstat pochybnosti o pravosti jejích ostatků, proud poutníků slábl. Ani výzva papeže Pia II., který chtěl hospodářsky upadajícímu místu dopomoci k finančním prostředkům na údržbu a opravu kostela, nijak nepomohla.23 Už dávno před reformací se ozývaly otázky, zda se ve Wilsnacku opravdu uctívají hostie se zázračnou krví; „o čemž mnozí učení lidé pochybují“.24

Kritika a krize V Jeruzalémě a v Římě, v Santiagu a v Trevíru, v Einsiedelnu a v Cáchách byli poutníci vítáni už proto, že zvyšovali vážnost a blahobyt těchto míst. Církevní vrchnost však měla odedávna k poutnímu hnutí vztah rozporný: mnohým jejím představitelům se zdálo, že tento výraz zbožnosti nespojené s duchovenstvem je vlastně jakýsi nešvar.25 Proč se vydávat na poutě, když Boha lze přece vzývat na kterémkoli místě? Koncem 4. století píše sv. Jeroným, jeden ze čtyř velkých na Západě uctívaných církevních otců: „V Jeruzalémě je nebe otevřeno stejně jako v Británii, neboť království Boží je mezi vámi.“ Jeroným znal Jeruzalém na vlastní oči a věděl, že tam může člověk získat zkušenosti nepříliš povznášející; upozorňuje zároveň na tradice, v nichž není Svaté město jen chváleno, nýbrž které současně varují před marasmem hří32

KRITIKA A KRIZE

chů; i poutní místa mohou být „Babylonem“. Zvlášť nespokojen je Jeroným s putujícími mnichy. Čirou pošetilostí prý je „odřeknout se světa, odejít z domova, opustit města, stát se mnichem – a potom táhnout do Jeruzaléma, do mumraje města, kde sídlí světská správa, vojenská posádka, kde se to hemží poběhlicemi, herci a kejklíři a vůbec vším, čím města oplývají“.26 V první polovině 8. století putoval k apoštolům několikrát Bonifác. Jak pozorně se cestou díval kolem sebe, je patrno z jeho dopisu arcibiskupovi Cudberthovi z Canterbury, napsaném roku 747. Naléhavě tu radí, aby jeptiškám a ženám vůbec byla pouť do Říma zapovězena, neboť „z velké části“ propadnou zhoubě a sotva která si uchová čistotu. Najde se totiž jen velmi málo měst v Lombardii, Frankách či Galii, „kde by neměli cizoložnice nebo běhny z kmene Anglů“. To je ale „ke škodě a hanbě celé Vaší církve“27. Přímo osvícensky zní kritika, která se od přelomu tisíciletí obrací proti uctívání svatých a poutnictví. Je pozoruhodné, že se s ní setkáváme v pramenech, které pouti vysloveně propagují. „Když už se koňské a oslí kosti vydávají za ostatky svatých a nosí se po světě, nemá smysl se jim klanět nebo za nimi chodit.“ Tak se v 80. letech 12. století vysmívá jakási žena ze Siegburgu lidem, kteří chtěli uctívat zvěčnělého arcibiskupa kolínského.28 Stejně argumentoval o 350 let později Luther.29 Anno, za svého života sebevědomý a neústupný biskup, dokazuje i po své smrti, že kritiku nesnáší. Posměvačka se přesvědčuje o jeho moci jako i jiní pochybovači a nevraživci. Je postižena slepotou a uzdraví se teprve tehdy, když své pochybení uzná za těžkou vinu a pokorně se z ní kaje na Annonově hrobě. Asi o padesát let později se slepá Orthrun z Beyenheimu vrací po marných prosbách u hrobu sv. Alžběty smutně domů. Její muž ji utěšuje slovy, z nichž můžeme vyčíst skrytou kritiku poutí: „Netrap se, když se k ní budeš z celého srdce modlit doma, její moc je dost velká na to, aby tě uzdravila i tam.“ Nato Orthrun dnem i nocí zahrnuje Alžbětu prosbami, až konečně opět prohlédne.30 Světice ani nevyčítá nemocné pochybnosti jejího muže. Koncem 14. století se Tomáš Kempenský vyjadřuje rozhodně, ovšem v porovnání s mnoha svými současníky, ještě dosti mírně. Ve svém hlavním díle „Následování Krista“ – po určitou dobu snad čtenějším než bible – se obrací proti vnějškovému napodobování; jde o to, abychom Ježíše nacházeli ve svých srdcích a ve všednodennosti tam, 33

II. MNOŽSTVÍ C ÍLŮ

kam jsme byli postaveni. Tomáš píše: „Mnozí cestují tam či onam, aby se s úctou poklonili ostatkům svatých, plni obdivu pak naslouchají vyprávění o jejich skutcích, užasle stojí před jejich nádhernými kostely a líbají jejich údy vsazené do zlata a hedvábí. A přece hle, ty, můj Bože, ty svatý u všech svatých, Stvořiteli lidí a Pane andělů, ty jsi zde přede mnou na oltáři v plné přítomnosti!“ Při uctívání relikvií světců prý často převažuje touha po podívané a zvědavost, přičemž ta je věřícímu ještě podezřelejší. Přínos pro vlastní mravní obrodu pak je nepatrný, zejména když člověk klade důraz na zevnějšek a duše zůstává prosta kajícnosti. „Zde však, ve svátosti oltářní, jsi přítomen celý, můj Bože, a přece jsi též člověk, Ježíš Kristus. Zde se nabízí přebohatá sklizeň věčné spásy tomu, kdo tě s úctou a zbožností přijímá. Ke svátostem však nás nepřivádí žádná lehkovážná zvědavost nebo nějaká smyslová žádost, nýbrž toliko živoucí víra, neotřesitelná naděje a nefalšovaná láska.“31 V průběhu 15. století se kritika vyostřovala. Mužským poutníkům se předhazovalo, že zanedbávají svá povolání, své povinnosti manželů a otců. V nepřítomnosti poutníků svádějí jejich manželky chlípní mniši a jiní budižkničemové. Poutnice si musely vyslechnout, že riskují znásilnění, putujícím dětem hrozí prodej do otroctví a všichni dohromady podstupují nebezpečí na těle i na duši, neúměrně velké v porovnání s možným duchovním ziskem. Peníze potřebné na pouť by bylo lepší věnovat na skutky milosrdenství, na stavbu kostelů a škol. Souhrnem by se tak dalo říct, že pouť je dobrá pro povaleče a verbež, stranící se světla a práce. S podobným tónem se setkáváme v jednom zvířecím eposu z pozdního 15. století, jenž se v 16. století hojně vydával a měl velký vliv: Lišák Ferina se dopouští řady bezpříkladných ničemností a ke všemu pak dá svým úhlavním nepřátelům stáhnout zaživa část jejich kožichů, aby z nich měl oblečení pro kajícnou pouť do Říma a Jeruzaléma. Královně zvířecí říše, z níž učiní spoluvinici svých zločinů, slibuje: „Všecky dobré skutky, které vykonám, budou sloužit i vám a mému vládci. Každý poutník se přece právem modlí za ty, kteří mu nějak pomohli. Protože vy jste na to dobře pamatovali, Bůh vás za to odmění.“ Lišák Ferina cestou bezostyšně dál páchá proradnosti a vraždí.32 Podobně se kritika vyhrocovala proti kultu svatých a ostatků; podnětů k ní nebylo málo. Magické praktiky nabývaly vrchu nad vírou, na mnoha místech se pouti jaksi zvrhly. Před i po roce 1500 docházelo 34

KRITIKA A KRIZE

v jižním Německu i ke „spontánním“ poutím, jež církevní i světská vrchnost označovala za kacířské – dějištěm takové události byla například v létě 1476 obec Niklashausen v Taubertalu.33 Křesťané tu byli podváděni tak zlovolně, že ani shovívaví pozorovatelé se neodvažovali mluvit o „zbožném klamu“. Koncem 15. a začátkem 16. století se na svých cestách po Evropě seznámil s poutními místy i Erasmus Rotterdamský. Ve dvou dialozích soustředil své věcné poznatky a sžíravou ironii do obžaloby, jež silně zapůsobila na veřejnost; někde je ovšem vtipná za cenu povrchnosti.34 V jednom rozhovoru přiznává jakýsi Arnold, že se během jakési pitky rozhodl podniknout pouť do Říma a Compostely: „Kolem stolu se podával obrovský korbel, a když si z něj po řadě každý zavdal, byl uzavřen nezrušitelný slib.“ Z pochybné pohnutky se vydává do Santiaga též Ogygius, postava z druhého dialogu: Jeho tchyně učinila slib, že „když její dcera porodí zdravého hošíka, bude mojí povinností osobně pozdravit svatého Jakuba a poděkovat mu.“ Dále v tomto rozhovoru podrobuje Erasmus kritice údajný dopis Panny Marie; podobné „nebeské dopisy“ vyvolaly v pozdním středověku nejednou rozruch. S posměchem osočuje svaté z militantnosti a neváhá podkládat mečům, nožům a dalším atributům jejich mučednictví falešný smysl. Ogygius putoval také k jedné mariánské svatyni v Anglii, aby si tam vyprosil „ony běžné věci“: „Zdraví rodiny, rozmnožení bohatství, dlouhý a radostný život na tomto světě a na onom věčnou blaženost.“ Nato se jeho partner Menedemus vyčítavě ptá: „Nemohla ti to Panna Maria poskytnout i u nás? Vždyť má v Antverpách mnohem výstavnější kostel než ve Walsinghamu“ (známé mariánské poutní místo v Anglii). Další text pranýřuje nepoctivost a podvody na posvátných místech: Mnozí odevzdávají dary jen ze „zbožného studu“, a kdyby nebylo svědků, neobětovali by nic. A pak jsou tu ještě páni s dlouhými prsty, pokračuje Ogygius, „kteří jsou nejsvětější Panně oddáni tak, že předstírají, jako by na oltář kladli dar a přitom s podivuhodnou obratností naopak uzmou, co tam položil jiný.“ Kousavě se Erasmus vyjadřuje k uctívání ostatků v podobě svaté krve a panenského mléka: „On nám zanechal na zemi tolik krve a ona tolik mléka, že je sotva k uvěření, že by mohlo pocházet od jedné ženy, která jen jednou rodila, a to i kdyby dítě nevypilo ani kapku.“ Ogygius ví své i o složení mléka milostiplné Panny: „Řekl bys, že to je drcená křída smíchaná s trochou bílku.“ Dotaz, „podle jakých důkazů je zná35

II. MNOŽSTVÍ C ÍLŮ

mo, že to je mléko svaté Panny“, odmítl prý jakýsi pohlavár se slovy, že pochyby o relikviích jsou rouhačské. A což teprve části kříže Páně! Kdyby je dali „na jednu hromadu“, vystačila by pravděpodobně na celý lodní náklad. Další relikvie, předkládané věřícím k políbení – mj. kosti se zbytky zetlelého masa, útržky látky potřísněné krví, potem, hleny z nosu a jinými výměšky – jsou popisovány jako odpudivé, ne-li odporné. Nemenšího odsudku se dostává pověrčivosti, hlouposti, zlotřilosti a úzkoprsosti kleriků, kteří takové relikvie střeží. Kromě mléka Matky Boží se Erasmus pozastavuje nad poklady poutních míst. Ve Walsinghamu by se člověk mohl domnívat, „že se ocitl v sídle bohů, tak se zde všechno třpytí a leskne zlatem, stříbrem a drahokamy“; po této stránce je křesťanství nastejno s pohanstvím. V porovnání s drahými kovy nakupenými v Canterbury vypadají Midas i Krésus jako žebráci. V dalším běhu dialogu uvádí Erasmus do děje Ogygiova druha, aby svou kritiku v projevech tohoto Gratiana, jakož i Ogygia a Menedema zabodl ještě hlouběji do podstatných jevů. Umučený biskup uctívaný v Canterbury byl přece tak milosrdný k chudým. Teď je nesmírně bohatý, a přitom sám nic nepotřebuje. Nepřijal by sv. Tomáš „s klidem, kdyby chudá žena, jež má doma hladové děti nebo dceru, která protože nemá věno, uvádí v nebezpečí svoji počestnost, anebo churavého, na lože upoutaného manžela bez pomoci – kdyby tato žena poprosila o dovolení vzít si z těchto pokladů malou částečku, aby pomohla své rodině?“ Ozdobený prostor a liturgická roucha k důstojnému celebrování mše svaté? Zajisté. „Ale k čemu tolik těch křtitelnic, svícnů a zlatých soch?“ Erasmův hněv se stupňuje. Podává zcela jiný obraz poutnictví než tolikeré středověké prameny: K čemu ty neslýchané náklady na varhany nebo dokonce na několik varhan? „K čemu ta pompézní hudba, pořizovaná s takovými výlohami, když naši bratři a sestry, tyto živoucí chrámy Krista, hynou hladem a žízní?“ I když mnohá tato obvinění jsou nespravedlivá, zasáhl Erasmus nejedno bolavé místo. Upozornil na napětí, s nímž se křesťané potýkali za všech dob. Každá generace si musela znovu klást otázku, kolik peněz je únosné vydávat na výzdobu kostelů, jestliže v téže době lidé trpí nouzí. Vždy znovu se činitelé odpovědní za poutní chrámy museli rozhodovat, nač vynaložit získané hmotné statky: Je přípustné pořídit ke cti toho či onoho světce drahocenné liturgické náčiní? Nebo by Boží slávě 36

KRITIKA A KRIZE

prospělo víc, kdyby byli nasyceni hladoví, napojeni žízniví, oblečeni nazí a pohoštěni cizinci, jak to kázal Ježíš? V době, kdy Erasmus ve svých nových dialozích pranýřoval těžko snesitelné rozpory mezi křesťanským učením a praxí křesťanů, došlo k rozštěpení západního křesťanstva. Ve 20. letech 16. století nastal rozkol, jenž přetrval do našich dnů. Města a území, kláštery a biskupství, především ve střední, severní a západní Evropě, se přikláněly k novému učení, jehož hlasateli byli Luther, Zwingli a Kalvín. S odvoláním na Písmo svaté a kritiky z pozdní antiky a ze středověku odmítali reformátoři uctívání svatých a zapovídali pouti v oblastech, které se k reformaci připojily. Na mnoha místech se vrchnost vrátila k dříve vyjádřeným výhradám. V řadě hanzovních měst se od počátku 15. století varovalo před dalekými poutěmi; tu a tam rada dokonce takové cesty zakázala.35 Lidé odpovědní za prosperitu města se obávali nepříjemností a s těmi se muselo počítat, pokud poutníci zanechali někde v cizině po sobě dluhy, dostali se do sporů či upadli do zajetí a museli být na útraty obce osvobozeni. Kde se prosadilo „nové“ učení, tam příliv poutníků více či méně rychle vysychal, a to i když šlo o místo, kam dříve přicházeli věřící z celé Evropy, jako byl Wilsnack. Přesto se nezřídka ukázalo, že moc vrchnosti má své meze; tradice zakořeněné po generace se nedaly vymýtit škrtnutím pera. Městská rada Bernu tak byla nucena v letech 1535 až 1634 zakázat pouti pod pohrůžkou trestu.36 Opakování zákazu potvrzuje, že se nepodařilo jej ani po stu letech prosadit. V 18. století učinili osvícenští panovníci podobnou zkušenost, jak ještě uvidíme. Zákaz byl jednou možnou reakcí na zlořády, reforma druhou. Katolická církev, jak ji po tom velkém rozštěpení musíme nazývat, chápala nejistotu a pochybení ve vlastních řadách, jakož i otázky reformátorů jako výzvu, na niž hledala odpověď na Tridentském koncilu (1545 –1563). Objasnění teologických otázek vedlo k vytyčení směrnic pro pastorační činnost. Bylo obnoveno učení doporučující uctívání svatých a pouti: mučedníci a ostatní světci vládnou v ráji spolu s Kristem; zastávají se lidí u Boha; jejich těla smějí být uctívána, Bůh jejich prostřednictvím prokazuje lidem mnohá dobrodiní; je záslužné navštěvovat místa, která je připomínají a kde je možné získat jejich pomoc.37 Ze závěrů koncilu si však můžeme též učinit představu, jak daleko se někde praxe vzdálila od nauky: Zneužívání poutí má být úplně odstraněno, vymýceny mají být 37

II. MNOŽSTVÍ C ÍLŮ

pověry vzešlé ze vzývání svatých a z uctívání ostatků. Biskupové mají dbát na to, aby věřící nezneužívali svátků a návštěvy relikvií ke žranicím a pitkám (ad commessationes et ebrietates), při oslavách světců se lidé mají varovat výstřelků a nevázaností (per luxum et lasciviam agantur). Biskupové mají dále pečovat o to, aby se nedálo nic nespořádaného, profánního, nepočestného, neboť domu Božímu přísluší svatost (nihil inordinatum… profanum… inhonestum appareat). Varování bylo jistě více než oprávněné, a přesto i v 15. století byly na klopotných cestách tisíce a tisíce poctivých poutníků obtížených starostmi o své tělesné i duchovní blaho. Závěry Tridentského koncilu sice posílily moc biskupů, ale od vyhlášení správných norem bylo daleko ke změně každodenní skutečnosti; pomysleme jen na velikost diecézí. V jižní Itálii sice mnohá farnost sahala sotva za hradby města, biskupství kostnické měřilo však od severu k jihu téměř 300 km. Reformy iniciované reformátory a Tridentským koncilem vedly k tomu, že došlo k pronikavým změnám i na těch územích, která se přidržovala „staré víry“. Zvětšil se význam míst, která se už dříve těšila přízni poutníků, například Andechsu v Bavorsku; ta se dočkala rozkvětu i přes sílící odpor vrchnosti vůči dalekým poutím. Ještě důležitější bylo, že se zvyšovala obliba mariánských poutních míst, jak v zemích, jež zůstaly katolické, tak v zemích rekatolizovaných nebo reformací nedotčených. Tak se Altötting po úpadku v letech 1560 –1571 dočkal rostoucí obliby v neposlední řadě díky podpoře dynastie Wittelsbachů, kteří zde dávali pochovat svá srdce.38 Od Kevelaeru roku 1642 se v německy mluvících zemích poprvé objevuje vzývání Panny Marie jako „utěšitelky zkormoucených“.39 Není náhodou, že tato pouť přichází v konečné fázi třicetileté války, jedné z katastrof německých a evropských dějin. Pro rozmach mariánských poutí je příznačné také to, že se roku 1654 muselo v dolnorakouském Mariazellu přistoupit k nové výstavbě, protože gotický kostel již zástupům poutníků nestačil.40 V konfesně nejednotných oblastech nabývaly pouti povahy vyznání víry. Vzdorovité trvání na svém vedlo k dalšímu utvrzování postojů. V zemích zasažených rozštěpením víry se vystavoval podezření každý stoupenec nové víry, který se vydal na pouť, a starověrci byli naopak nepříjemně nápadní, když demonstrativně zůstávali doma. Zvláštní38

KRITIKA A KRIZE

mu tlaku ohledně účasti na poutích byli vystaveni lidé v zemích, jež byly vyrvány „kacířům“. Nejen v Čechách musela pevnostní mentalita kompenzovat nejistotu. Stavitelství a básnictví odrážejí onu potřebu ochrany. Svatá Hora u Příbrami se měla stát baštou „církve bojující“ (Ecclesia militans), a byla proto označována za „mariánský milostiplný hrad“.41 V oblíbené loretánské litanii – poprvé zazněla roku 1531 v Loretu, odtud její jméno – je Maria vzývána jako „věž ze slonoviny“ a „věž Davidova“. V Itálii a ve Španělsku se mnohá poutní místa rovněž musela smířit s dočasným poklesem návštěvníků. Přesto katedrála v Santiagu de Compostela v několika málo letech (1738 –1750) získala impozantní západní průčelí se dvěma vysokými věžemi, jedno z vrcholných děl evropského baroka.42 Jako poutník si v Montserratu roku 1522 učinil jasno o své budoucí životní cestě Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu. Řím se nadále těšil hojné návštěvnosti, a to nejen o Svatých rocích.43 Po čase nejistoty nastal v katolické církvi a jejích obcích na této straně Alp mnohovrstevný konsolidační proces. Kolísající místní panovníci se přiklonili ke „starému“ učení; oblasti „nové víry“ byly získány zpět, některé vojenskou silou, jiné díky členům nového jezuitského řádu. Jezuité podporovali také kult svatých; na mnoha místech převzali duchovní péči o poutníky, například roku 1554 v Loretu; v první polovině 17. století se zde mohli Němci zpovídat ve své mateřštině.44

Péče o dívky a ženy, mír a blahobyt v zemi Za osvícenství došlo ještě jednou k zásadnímu odmítnutí poutnictví. Evangelická a katolická vrchnost vedly spor na více rovinách; podle potřeby byly uplatňovány argumenty teologické, pastorační, právní, hospodářské, hygienické nebo estetické. Často zjistila světská vrchnost, že ji živě podporují katoličtí preláti, kteří horují pro křesťanství „očištěné od pověrečného harampádí“. Četné argumenty odpůrců poutí najdeme v rakouském nařízení z roku 1772, v němž se praví, že kdo není přes noc doma nebo odejde ze země, provinil se „zvrácenou poutnickou mánií“. Nařízení bylo zdůvodněno takto: „1. Protože rodinnému hospodářství škodí a obci je nebezpečné, aby ji tolik pracovních sil na tolik dní opouštělo, aby místo bylo vydáno 39

II. MNOŽSTVÍ C ÍLŮ

napospas nahodilým okolnostem, a aby tak výnos mnoha týdnů přišel nazmar. 2. Protože se neslučuje s bázní Boží, aby tolik lidí obojího pohlaví a různého stáří prodlévalo přes noc v hostincích pod jednou střechou. 3. Protože i samu bohoslužbu ruší, když se tu najednou shromáždí unavení, zpocení a nečistí lidé a zmateným zpěvem v tolika nářečích bez přestání překáží v pobožnosti druhým. 4. Protože je pro přijímání spásných tajemství na pováženou, aby tolik lidí: a) odkládalo očistu svého svědomí celá léta až na tato místa; b) příliš spěchalo s přípravami na cestovní záležitosti; c) hledalo a nalézalo zpovědníky, kterým jde spíše o to, aby odbyli hodně lidí, než aby jednali řádně; d) klamalo svého pastýře; e) přistupovalo k oltáři Páně v tlačenici a chvatu; aby tolik lidí bylo zprošťováno vin a přiváděno ke stolu Páně bez poučení a otevřeného srdce…“45 I v 18. století se připomínalo, že Boha je možno chválit všude a svaté uctívat kdekoli. Člověku upřímně věřícímu se proto každý chrám stává místem, kde se mu může dostat milosti; neexistují žádné zvláštní milostiplné obrazy; a konečně nikdo se také nemůže celé dny vroucně modlit. K budoucnosti odkazovaly argumenty posilující farnosti – ty mají být středem duchovního života, takže se nesluší, aby člověk své nejniternější záležitosti předkládal Bohu jinde. Duchovní život vezme za své, pokud farnost osiří, protože farář odešel s poutníky. Špatné je však i to, zůstane-li doma a nechá poutníky bez dozoru. Vystupuje tu argument, který má určující význam i v diskusích 20. století: nedůvěra k projevům lidu, pokud nejsou usměrňovány vůdci a institucemi. Výstřelky, na něž by se možná dříve nedbalo, jsou nyní pojmenovány. Jeden rakouský úředník prohlásil, že mnozí věřící spíše Boha ponoukají k pomstě než k milosrdenství. A jistý katolický farář napsal roku 1780: „Ani o masopustu lidé tak neholdují obžerství a nepijí tak jako o poutích.“ Jelikož hostince byly přeplněny, museli „mladí i staří, chlapci i děvčata spát jeden vedle druhého v kostelích“. Ve zpovědnici prý se dozvěděl, „že většina venkovanek přišla o své panenství během poutí a také většina těch nejžalostnějších, nejnešťastnějších manželství 40

P É Č E O D Í V K Y A Ž E N Y, M Í R A B L A H O B Y T V Z E M I

vznikla z poutí“. V těchto – polemicky přehnaných – slovech slyšíme ozvuk nařízení Tridentského koncilu. Když katolíci s hlasitými modlitbami, zpěvem nebo vlajícími praporci procházejí místy nové víry, ohrožují mír v zemích – tím spíše, dají-li se při tom doprovázet ozbrojenou ochranou, jak to bylo namnoze zvykem.47 Napětí mezi vyznáními se rychle prolínalo s jinými animozitami, jak ukazuje poznámka v jednom prameni z bavorsko-českého pohraničí. Zázračnou sochu Panny Marie hodil do studny jakýsi „bezbožník“, který je dále charakterizován jako „ svou národností Čechoun, zvráceností husita, chováním barbar a povahou ničema“.48 Dále se argumentuje tím, že náboženství má přispívat k tomu, aby se zvyšoval blahobyt lidu a výnos panství. Pokud práce kvůli poutím ustává, škodí poutníci sami sobě i celé pospolitosti. Jelikož většina lidí byla chudých, neměli tu trochu svých peněz vydávat „bez užitku“, tím méně je vynášet ze země.49 Podle mínění světské vrchnosti odváděly poutě od naléhavých úkolů. Místo toho, aby někde daleko prosili za uzdravení, měli se lidé doma zabývat opatřeními proti nakažlivým nemocím a obracet se o pomoc k lékařům a lékům. Mnohý se vydal na cestu zdráv, ale domů se vrátil s nebezpečným zápalem plic, protože se celé dny nemohl převléknout z mokrých šatů. Kromě toho šířili nakažlivé choroby právě ti, kdo je chtěli od svých obcí zažehnat! I z jiných důvodů měla vrchnost sklon posuzovat nevraživě delší srocování lidí, nerozlučně spjaté s poutěmi. Vždyť se zde mohly šířit pobuřující myšlenky!

Reglementace, „náhražky“ a zákazy V druhé polovině 18. století zasahovala vrchnost stále silněji do církevního života. Co se nedalo usměrnit a kontrolovat, bylo pokládáno za podezřelé, a nakonec podléhalo zákazu. Byla pevně stanovena doba trvání poutí (ty, jež mířily za hranice země, musely být zvlášť povolovány, často příslušným biskupem), jejich četnost (spolu s tím, že byla odbourána řada církevních svátků), složení (muži a ženy v různých termínech) a rámec: pokud byla pouť vůbec povolena, měl skupinu až k cíli a zpět doprovázet duchovní. Postupně pak byly pouti úplně zakazovány, což činili i katoličtí panovníci, jako císař Josef II. Nejprve to byly poutě ke vzdáleným mís41

II. MNOŽSTVÍ C ÍLŮ

tům, pak vícedenní poutě mužů a žen, vícedenní jízdy dívek a žen, až nakonec byly poutě zakázány úplně, dokonce i do Mariazellu. Přitom Josef II. sám tuto pouť uprostřed velkých zástupů vykonal třikrát; zákaz mariazellské pouti byl udržitelný jen po několik let (1783 –1796).50 Podobně probíhal vývoj i ve Francii. Po omezení poutí za hranice země (1665, 1671, 1686) následovaly jejich zákazy (1724, 1730, 1769, 1771); neuposlechnutí mohlo být trestáno doživotní prací na galejích. Opakování zákonů svědčilo o neúčinnosti těchto opatření. Přitom se mělo zabránit nejen tomu, aby se muži vyhýbali vojenské službě, ale také tomu, aby ze země odcházeli tajní stoupenci reformovaného vyznání.51 Mnohde vrchnost tušila, že se samotnými zákazy nevystačí. Aby bylo vzniklé vzduchoprázdno vyplněno, měl být náboženský život posílen procesími52 a křížovými cestami, jakož i stavební činností v té které farnosti. Pravidelná procesí podporovala sounáležitost věřících, byla přehledná z hlediska prostoru i času a od začátku do konce je kontrolovali doprovázející kněží. V praxi nebylo možné tak snadno vést dělicí čáru mezi těmito procesími a poutěmi. Tu se chtěly sousední farnosti spojit k jednomu procesí, k němuž patřila modlitba v určité „milostiplné“ kapli; onde zase bylo před dávnou dobou ustaveno procesí, jež se posléze nedalo odlišit od poutě – například procesí, které se od roku 1573 konalo mezi Münsterlingen a Hagnau. Pokud je hladina Bodamského jezera, širokého v tomto místě asi 8 km, pokryta dostatečně silným ledem, nesou křesťané obou obcí ve slavném procesí bystu apoštola Jana přes jezero do kostela na protilehlém břehu (naposledy roku 1963). Od té doby „čeká“ socha ve švýcarském Münsterlingen, až bude opět přenesena přes Bodamské jezero.53 V případech zvláštní nouze byla politické obci, farnosti nebo celému kraji povolena ne-li pouť54, tedy aspoň křížová cesta. Za křížem a praporcem (nebo praporci) kráčeli světští a církevní hodnostáři, za nimi pak ti, kdož se k této cestě zavázali (nebo se k ní zavázali jejich předkové), odděleně podle pohlaví, stáří, stavu (duchovní, úředníci); cechy a bratrstva, sbor zpěváků a hudba tvořily samostatné „bloky“. Nezřídka se musela – jako dříve při poutích – z každé rodiny účastnit aspoň jedna osoba. Věci se zařizovaly tak, aby výlohy byly co nejmenší a aby se „ztratil“ nanejvýš jeden pracovní den. Rok co rok se vyráželo časně zrána, společně se s velkou slávou dospělo k cíli, společně se všichni vrátili domů a večer už seděli zase u svých krbů. 42

R E G L E M E N TA C E , „ N Á H R A Ž K Y “ A Z Á K A Z Y

Jako „náhražka“ za poutě měla posloužit místa, k nimž poutníci směřovali na místo cílů ležících za hranicemi země.55 Těmto snahám vycházely vstříc legendy a stavby napodobující původní poutní místa. Popudem k tomu mohla být Santa Casa v Loretu. Podle náboženské tradice přenesli andělé domek, v němž se Marii dostalo zvěstování, do Loreta v Itálii. Bylo tedy možné ušetřit si nebezpečnou cestu do Svaté země. Brzo se jižně i severně od Alp stavěly napodobeniny loretské Santa Casa, takže nebylo nutné putovat ani do Itálie. Loretánské poutní kaple stály ve Švábsku místy necelých deset kilometrů od sebe.56 Za rekatolizace vznikaly po celých Čechách už v 16. století četné „kalvárie“ a další posvátná místa.57 V Rastattu byla postavena kopie kaple z Einsiedelnu.58 Z velkého počtu dalších příkladů uveďme dva. Počátkem 16. století vznikly kolem františkánského kláštera San Vivaldo v Toskánsku četné domy napodobující tu či onu budovu ve Svaté zemi.59 Snaha vymýtit daleké poutní cesty jako zbytečné stála patrně i v pozadí nákladného budování Calvaires v Bretani v 16. a 17. století; spolu se zakládáním velkých církevních posvícení (Pardons) se stávaly silným impulsem pro místní náboženský život. Nakonec církevní a světská vrchnost ustanovila, že poutě nahradí jiná zbožná praxe. Křížové cesty, budované od druhé poloviny 15. století, získaly v první polovině 18. století svou dodnes platnou podobu se čtrnácti „zastaveními“.60 Věřící si nyní mohli ve svém důvěrně známém kostele nebo cestou k blízké kapli připomínat utrpení Ježíšovo stejně jako v Jeruzalémě na Via Dolorosa.61 Státy staré i nové víry byly v 18. století zajedno ve svém přání posílit jednotlivé státní církve na úkor církve římské. Je příznačné, že činnost jezuitů byla zakázána nejprve v jednotlivých státech, dříve než papež Klement XIV. roku 1773 Tovaryšstvo Ježíšovo zrušil. Málokterý jiný řád se zasadil o univerzální církev, jakož i o uctívání svatých a péči o poutníky tolik jako jezuité. Poutí ke vzdáleným místům dále ubývalo, průměrná doba trvání pouti se zkracovala.62 Trendu k posilování círví jednotlivých zemí odpovídala i ve státech se starou vírou „národní“ poutní místa jako například Altötting v Bavorsku, Einsiedeln v případě kantonů, jež si podržely katolickou víru, či Mariazell, poutní místo Rakušanů. Překážky a zákazy se objevovaly znovu – často s podobnými argumenty jako v předchozích staletích – i ve století dvacátém, především 43

II. MNOŽSTVÍ C ÍLŮ

v totalitních režimech. Jestliže merkantilisté v 18. století požadovali, aby peníze zůstaly ve státě, nacisté ve 30. letech prohlašovali, že na pouti do Říma nejsou devizy.63 V odpověď na tato utlačování, která měla podobu kulturního boje, získávala veřejná procesí a cesty k německým poutním místům demonstrativní charakter. Vzdor nepříznivé situaci se v červenci 1937 shromáždilo 800 000 lidí ze všech částí Německa v Cáchách u příležitosti katolického protestu proti nacistické proticírkevní politice.64 V desetiletích po druhé světové válce získaly mnohé poutě navíc význam míst, na nichž si lidé vyhnaní z domova potvrzovali svou identitu. Tak například Slezané, kteří byli válkou vytlačeni do severního Německa, s oblibou jezdili do Werlu ve Westfálsku. V Altöttingu se shromáždili vyhnanci a uprchlíci poprvé o svatodušních svátcích 1946, v pozdějších letech a desetiletích se pak v rámci krajanských a národnostních sdružení vydávali na vlastní veliké pouti podunajští Švábové, karpatští Němci, Chorvaté, Slezané, sudetští Němci, Ukrajinci…65 Do Čenstochové proudily každoročně na svátek Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna) statisíce Poláků; v 80. letech se k nim připojili Němci z tehdejší NDR, stejně jako Češi a Slováci z ČSSR. Jak komunističtí mocipáni, tak věřící chápali tuto pouť jako dobře viditelný protest. Měla významné důsledky pro Polsko i Evropu: základy režimů se otřásaly, posilovala se vůle národa ke svobodě. Obojí bylo důležitým předpokladem nekrvavého zhroucení komunistického panství v letech 1989 –1990. Církev i stát postihovaly v minulosti poutníky nejednou omezujícími zásahy. Byly sice doby, kdy byly poutě považovány za nemoderní – a dokonce měly špatnou pověst.66 Ale přes všechnu kritiku – a to i oprávněnou – nemohly být úplně potlačeny; v neposlední řadě se o tom přesvědčily totalitní režimy 20. století.

44

III. Kdo byli poutníci?

Ještě jednou se podívejme na složení poutnických zástupů. Většinu tvořili patrně dospělí a zdraví muži; našli bychom však mezi nimi mnoho žen, jak nasvědčují především prameny z britských ostrovů. Kdysi prý putovala do Říma dcera britského krále Uršula. Na zpáteční cestě byla pak u Kolína umučena spolu s 11 tisíci pannami, které ji doprovázely.67 Legenda, samozřejmě, ale bezpochyby povzbudila leckterou ženu k podobné cestě. Ještě se dostaneme ke zmínce Bonifáce, dobře známé osobnosti 8. století, o tom, jak někdejší poutnice končily v nevěstincích. Jiný typ představuje Chaucer v Canterburských povídkách, novelách sepsaných kolem roku 1387 jako vyprávění, jímž se ženy a muži bavili za čtyřdenní pouti z Londýna ke hrobu sv. Tomáše Becketa. Společný prolog nás mimo jiné seznamuje s Alisou z Bathu, optimistickou hříšnicí, libující si v cestování. Po celý život žila spořádaně pět mužů pojala před tváří Páně, když nemluvím o jejích pletkách v mládí, leč tam mě příběh právě nezavádí. Ve Svatou zem ji třikrát vedla pouť a překročila mnohý cizí proud, Řím znala, Boulogne, kolínský též chrám, i ve Španělích Jakub byl jí znám.68 * Většina poutnic musela mít pro svou zbožnou cestu vážné důvody. V bezvýchodné situaci totiž ženy častěji než muži činily poutní slib, protože na jejich bedrech ležela hlavní tíha výchovy dětí a ty se často staly obětí různých nehod, opařily se, spadly do rybníka… I když šlo o uzdravení mužů, často se chápaly iniciativy ženy a orodovaly u někte*

Přeložil F. Vrba, Odeon 1970.

45

I I I . K D O BY L I P O U T N Í C I ?

rého světce, učinily slib – matky častěji než otcové. Mnohde platila modlitba ženy za účinnější; v každém případě podle alžbětinského miráklu se ženy častěji zavazovaly ke slibu než muži.69 A je tedy pravděpodobné, že často podnikaly prosebnou pouť, na níž musely doprovázet neduživé dítě nebo nemocného manžela na svatá místa. V domovních řádech špitálů se počítalo se ženami a mnohdy, jak ještě uvidíme, také výslovně s matkami novorozeňat. Na dlouhých cestách často teprve po několika týdnech putování vyšlo najevo, že ta či ona je v požehnaném stavu. V miráklech se pak praví, že jedna žena slehla na širém moři, druhou zase překvapily porodní bolesti cestou přes mělčinu k Mont Saint-Michel a jen s pomocí Bohorodičky nebo sv. Michala vyvázla živa. Neudiví pak, že podle odhadů ženy tvořily 35, nebo dokonce až 50 procent poutníků.

Dětští poutníci Z miráklů také vyplývá, že mezi poutníky byl i značný počet dětí. Ze 307 osob zachráněných vzýváním Annona bylo neméně než 123 dětí, tj. asi 40 procent. Dívky a ženy tvořily v této skupině asi 43 procent. Podle alžbětinského miráklu bylo 62 ze 106 zachráněných mladších 6 let (58 %); i tady je podíl žen vysoký – ze 106 jich bylo 54. Časté zmínky o dětech nejsou zdaleka samozřejmé. Z moderní doby známe zmínky svědčící o lhostejnosti a nedostatku citu k dětem. Dítě prý matce ubírá sílu k práci během těhotenství; vzhledem k tomu, kolik žen umírá po porodu, ohrožuje dítě matku na životě; a konečně jsou děti, pokud nemohou pracovat, považovány za „neužitečné jedlíky“. O to nápadnější je, že v Annonově, Alžbětině a Theobaldově miráklech nenajdeme nikde negativní postoj k dítěti. Ozývá se v nich daleko spíše starost, láskyplná péče rodičů o nemocnou dceru nebo postiženého syna. Zdůrazňujeme to i proto, že ve vědecké literatuře jsme se ještě nedávno mohli dočíst, že dětství bylo „objeveno“ až v pozdější době a že rodičovská láska k malému děcku byla něčím neobvyklým.73 Dokonce i z protokolárních zpráv, většinou střízlivých, vysvítá nejednou tato upřímná účast: Jakási matka ukázala dceři katedrálu v Thannu, když tu dceruška samou zbožností počala chválit Boha a svatého Theobalda. Tu se dítěti opět přitížilo a pravilo: „Matko, cítím, že ten svatý chce na mně učinit ještě jedno znamení.“ Brzy nato byla dívenka zbavena dalšího (močového či žlučového) kamene.74 46

DĚTŠTÍ POUTNÍCI

Stávalo se, že iniciativy se chopily samy děti, a to nejen tak, že by přiměly příbuzné, aby šli s nimi na pouť, nýbrž že se bez doprovodu dospělých spontánně vydaly na dětskou pouť, která zůstávala současníkům stejnou hádankou jako mor či bouře. Roku 1455 se konala veliká, dvouletá cesta k Mont Saint-Michel v Normandii. Pramen informující o této události si zaslouží být citován už proto, že přináší podrobnosti platné pro poutě obecně: spojování do malých skupin, podobnost s procesími, praporce, potíže a poskytování pomoci během cesty, oběti u cíle. „Podílely se na ní malé děti ve věku osmi, devíti, deseti i dvanácti let ze všech zemí, měst a vesnic z Německa, Walesu i odjinud. Shromáždily se ve velikém zástupu a opustily své otce a matky. Po dvojicích šly všechny pohromadě v procesí. V čele nesly praporce s vyobrazením sv. Michala. Děti z jednoho města nebo z jedné vesnice se držely pohromadě.“ Žalostné prý bylo pozorovat, jak děti „odcházely proti vůli rodičů, bez haléře na cestu; přesto se všechny ve zdraví vrátily domů“, dostaly totiž cestou jíst i pít, kolik potřebovaly. „Když přišly k Mont Saint-Michel, obětovaly praporce sv. Michalovi.“ Nakonec se k nim údajně přidávali také starší lidé, muži i ženy, chasníci a děvečky.75 O několik století dříve vytáhly děti na křížovou výpravu. Šly bez vůdců, sváděny z cesty a končily bídně; mnoho jich bylo prodáno do otroctví, jen málokteré se zbídačeno, zneužito, předčasně zestárlé vrátilo domů.76

Nemocní a postižení Trpícím zbývala často jediná naděje: Snad jim na přímluvu některého světce Bůh pomůže, tak jako Ježíš uzdravoval slepé, hluché, němé, chromé. Průvodce poutníků chválí sv. Martina, který malomocným, náměsíčným, epileptikům a mrzákům navrátil vytoužené zdraví. K jeho bazilice v Tours a k jeho sarkofágu proudí zástupy nemocných: „Z posedlých je vyháněn zlý duch, slepí prohlédají, chromí chodí, nejrůznější nemoci jsou vyléčeny, všem pokorným prosebníkům se dostává plné úlevy.“77 Filolog má sklon ve shodách mezi evangelii a zázraky spatřovat topoi, společná místa, jaká i v jiných kulturních sférách slouží k charakterizaci výjimečných postav. Máme se však spokojit s takovým vysvětlením? Ani kritický historik nebude předem zavrhovat dalekosáhlejší úvahy. Vzpomínka na slova evangelia mohla posílit naději na uzdrave47

I I I . K D O BY L I P O U T N Í C I ?

ní a nová odvaha k životu mohla probudit síly podporující léčbu nebo aspoň pomoci churavým, aby se se svým utrpením vyrovnali. Mnozí hledali na svatých místech odvahu a sílu žít se svou starostí či neduhem.

Poutníci ve zbrani – protimluv? O jedné takové velké skupině jsme se už zmínili: po zuby ozbrojení křižáci – v pramenech bývají rovněž nazýváni peregrini, poutníci – bojovali ohněm a mečem proti muslimům, pohanům i křesťanům. Nemůžeme se zde podrobněji zmiňovat o tom, jak se původně mírumilovné poutnictví mohlo takto zvrhnout. Přechod to byl povlovný. Poutníci měli jako kdokoli jiný právo bránit se, i když byl ohrožen jejich život – k čemu by ostatně nosili s sebou hůl? Co si měl člověk počít, když ho třeba ve Svaté zemi napadli nevěřící? Jistě, mohl zůstat doma nebo si vybrat poutní místa, kde by se nestřetl s jinověrci; jako křesťan totiž nebyl povinen – na rozdíl od muslima, to zde zdůrazněme – navštěvovat posvátná místa. Ježíš nenařizoval žádné pouti, zato přikazoval snášet trpělivě bezpráví, třeba je i zaplatit vlastní krví. To všechno bylo známo a odpůrci ozbrojených křesťanských poutí na to i ve středověku znovu a znovu upozorňovali.78 Přesto se koncem 11. století rozvinulo hnutí, nad nímž se Západu po staletí tajil dech a jež uvedlo do pohybu tisíce lidí: lidi zbožné i idealisty, chuďase i zločince. Křesťanská společnost se stala citlivou; šlechta kladla veliký důraz na čest, jakkoli se měl křesťan podle Kristova odkazu vyznačovat pokorou. „Bůh to chce,“ mínili ti, kdo utvářeli veřejné mínění, papežové, biskupové a zakladatelé řádů. Bůh přikazuje, abychom muslimům vyrvali panství nad křesťany a svatými místy, abychom je vyhnali z oblastí dříve ovládaných křesťany (v Palestině a ve Španělsku); Bůh nařizuje, aby evangelium bylo hlásáno násilím tam, kde ztroskotali neozbrojení misionáři, spoléhající jen na sílu slova (ve slovanských zemích a v Pobaltí); Bůh přikazuje vést válku i proti křesťanům prohlášeným za kacíře (v jižní Francii) nebo těm, kteří odmítli platit biskupům desátky (štedinští sedláci u ústí Vezery). K velkému překvapení papeže, který roku 1095 na synodě v Clermontu vyzval křesťanskou šlechtu, aby se postavila za utlačované křesťany, se jeho apel setkal s ohlasem. Brzy se dalo spolu s jeho vlastní 48

P OUTNÍC I VE ZBRANI – PROTIMLUV?

armádou do pohybu množství „poutníků“. Při své cestě po souši přes Balkán a Malou Asii do Palestiny nechávali za sebou širokou brázdu zločinů a pustošení. Cestou jich padla valná část za oběť nepřátelům, hladu a nemocem. Po krátkém obléhání se tito převážně vojáci z povolání 15. července 1099 zmocnili Jeruzaléma. Ve jménu křesťanského Boha Vykupitele připravili „poutníci“ křesťanům, židům a muslimům strašnou krvavou lázeň. Poté uchvátili majetek poražených a někteří z vůdců si zde i na jiných místech založili své državy. I jiným se splnily jejich sny, jak o tom o generaci později píše kronikář: Kdo byl doma v Evropě nuzák, „z toho tady Bůh učinil boháče“.79 V následujících letech se hole a mošny chápaly celé tisíce, třeba i císař Fridrich I. roku 1189 v Hagenau80, aby jako „poutník“ pomohl krutě utlačovaným latinským křesťanům ve Svaté zemi. Křižácké státy se mohly udržet, dokud dostávaly dostatečnou podporu a dokud mezi muslimy panoval rozkol. Když se poměry změnily a vojáci povolaní k obraně Svaté země začali bojovat mezi sebou, zatímco v osobě Saladina se našel muslim schopný vládnout území od Sýrie po Egypt, dostali se křesťané do defenzívy. Císaři Fridrichovi II. se sice roku 1229 podařilo smluvně zajistit křesťanům volný přístup ke svatým místům, a dokonce získat zpět latinskou nadvládu nad Jeruzalémem. Na mocenských poměrech to však nic nezměnilo. Od roku 1244 vládli v Jeruzalémě opět muslimové, a když byl dobyt Akkon, padl poslední opěrný bod křesťanského panství ve Svaté zemi. V křižáckých taženích překročil Západ poprvé ve velkém stylu své dosavadní hranice a položil základy svého zámořského panství. Svého času si byl jen málokdo vědom pohnutky k takové expanzi: Na „pouť“ do Svaté země se často vydávali druzí a třetí synové rodiny, kteří doma neměli zajištěnou existenci.

Od poutníků k cestovatelům za poznáním a zábavou Canterburské povídky i jiné prameny dosvědčují, že koncem středověku se mohla pouť plynule proměnit v cestu za zábavou. Někdo si dopřával romantickou cestu, jiný zase radosti několikatýdenní léčebné kúry ve vznešené společnosti;81 další pronášel v mnoha jazycích „goede frauwe laist mich bij uch slaeffen“ (ženy dobré, nechte mne u vás spáti).82 49

O D P O U T N Í K Ů K C E S T O VAT E L Ů M Z A P O Z N Á N Í M A Z Á B AV O U

Od 16. století nabývaly u šlechty a měšťanstva stále větší obliby cesty osvětového rázu, zejména mezi vrstvami, které se obrátily k nové víře. Tyto cesty mají pozoruhodné společné rysy s poutěmi, často působí jako jejich pokračování, jen úmysl je jiný. I nadále se cestovalo do Říma, ale cestovatel se zde zajímal v první řadě o významná antická místa, což nevylučovalo návštěvu apoštolských hrobů. Dalo by se snad říci, že opravdoví poutníci i badatelé dychtící po poznání měli společný sklon k racionalizaci. Jedněm i druhým bylo proti mysli bezcílné bloumání (vagari); jedni jako druzí si dávali záležet na pečlivé přípravě a důsledném provedení svých cest. Jedni i druzí počítali s oklikami; ten chtěl na odlehlém posvátném místě získat dodatečnou milost, jiný se chtěl seznámit s neobvyklými rostlinami, zvířaty, kameny nebo technickými vymoženostmi. Společně si poutníci i cestovatelé za vzděláním slibovali od svých cest co největší užitek. I po skončení cesty se tak u nich projevovaly společné rysy: poutník chtěl dále prohlubovat svou víru, cestovatel za poznáním rozmnožovat své vědomosti. Jeden hodnotil poznámky učiněné cestou a korespondoval s autoritami, které poznal buď osobně, nebo z jejich spisů; druhý se i doma modlil ke „svému“ světci a v koutku svého domova vystavoval upomínky z pouti. Vyprávěním o tom, co na svatých místech prožil, ještě dále přispíval k jejich proslulosti. Pokud na to měl, dal kromě toho postavit nový oltář nebo kapli dotyčnému světci. Bažit po novém a po vědění bylo poutníkům zapovězeno, kdežto charakteristickým rysem jejich protějšků byla právě naléhavá touha poznávat. Velký skeptik Montaigne spojil v letech 1580 –1581 cestu do lázní, jež mu měly pomoci od bolestivých kamenů, s poutí; on a jeho žena složili slib, že budou u Matky Boží z Loreta prosit za svou dceru. Prosba byla zřejmě vyslyšena, protože Leonora jako jediná z pěti dětí přežila své rodiče. I René Descartes (†1650) putoval do Loreta.84 V 16. a 17. století tedy stále ještě spěli k posvátným místům lidé jakkoli vzdělaní a z kteréhokoli stavu, a to i duchovní velikáni, kteří připravovali epochu osvícenství a vtiskli ráz evropskému myšlení nové doby. I kritici se někdy stěží vymaňovali z okouzlení například takovým místem, jako je Loreto. Dobré půlstoletí po Montaigneovi přiznává Johann Caspar Goethe, otec Johanna Wolfganga, po návštěvě Loreta: „Jak pošetilá pověra! A přece nelze popříti, jakou pastvu pro oči nabízí padesát zlatých a stříbrných 51

I I I . K D O BY L I P O U T N Í C I ?

lamp ozařujících místo, nad něž není pod nebeskou bání posvátnějšího.“85 Pro počátek nové doby není ani tak pozoruhodná skutečnost, že se poutí účastnili i vzdělanci, jako spíše volnost, s níž člověk Montaigneova typu připouští různé cíle své cesty. Snaha o tělesné zdraví, spásu duše a vzdělávání ducha se mohly plynule překrývat. Spása duše nebyla už nadřazena starosti o blaho těla a ducha. V 18. století se šlechta a vzdělanci odvraceli nejprve od uctívání svatých, později pak od církevního života vůbec; s určitým posunem je následovaly široké vrstvy lidu. Když se podstatná část vyšších vrstev evropských států prakticky vzdala křesťanské víry, v době Francouzské revoluce a velkoplošného převádění církevních statků do laických rukou na přelomu 18. a 19. století, rýsoval se již mezi vzdělanci další obrat. Truchlivě pohlíží protestant Novalis na projasněný středověk: „S jakou pohodou lidé opouštěli ta krásná shromáždění v tajuplných kostelích vyzdobených povznášejícími obrazy, provoněných sladkým dýmem a oživovaných vznešenou hudbou.“ Tam se „v nádherných schránách vděčně uchovávaly ostatky dávno zvěčnělých bohabojných lidí“; jejich prostřednictvím se projevovala „božská laskavost a všemohoucnost, dobrotivost těchto blažených osob skvostnými zázraky a znameními“. Šťastně se modlil ten, kdo „takovou útěšnou relikvii získal nebo se jí mohl aspoň dotknout. Tu a tam jako by se nebeská milost snesla na určitý zvláštní obraz nebo pomník.“ Lidé tam směřovali odevšad „s krásnými dary“; odtamtud se vraceli „sami obdarováni nebesy – mírem v duši a tělesným zdravím“.86

52

Rejstřík

Abraham a Santa Clara 170 Altötting 26, 29, 38, 42, 64, 178 Alžběta Durynská 26, 33, 61, 85, 91, 117, 138, 170, 172, 178, 188, 196 Ambrož 105 Anno, arcibiskup kolínský 26, 33, 46, 69, 70, 92, 105, 120, 172, 174n, 180, 184 Augustin 62, 105, 184 Benátky 23, 59, 77, 79, 112 160, 179 Benedikt z Nursie 127nn Bonifác, sv. 24, 33, 45, 83, 110, 120 Breydenbach, Bernhard 98, 112 Bruchsal 143nn Burgos 144 Byzanc 72 Cáchy 25nn, 44, 62, 78, 85, 92, 173 Canterbury 27, 36, 73, 92, 179, 200 Coloman, mučedník 161, 165 Čenstochová 26, 44, 200 Češi 24, 39, 41, 43, 44 Descartes, René Dürer, Albrecht

228

51 21, 22, 109

Egidius 26, 61, 99, 122n, 171, 175, 187 Einsiedeln 25nn, 32, 43, 78, 79, 92, 109, 136, 173, 187, 188, 191 Erasmus Rotterdamský 26, 35nn, 75, 101, 148, 150, 179 Etzlaub, Erhard 19, 23 Faber, dominikán 114n Fides, sv. 29, 192 Fridrich I., císař 49, 69 Fridrich II., císař 49, 85, 97 Geiler z Kaysersbergu 73, 75, 77, 81, 85, 89, 99, 116, 198 Guillaume Taillefer II., hrabě 70 Hugo, opat z Cluny Chartres

69

26, 59, 72

Jakub, sv. 26, 32, 35, 56, 61, 92, 97, 145n, 154, 161n, 179, 187, 190, 192, 198 Jeruzalém 15, 23, 24n, 32, 43, 49, 58, 70, 74, 78, 106, 115, 138, 141nn, 149, 176, 187nn, 196, 204 Ježíš 15n, 20, 24, 26, 33, 34, 37, 43, 47, 47, 48, 56, 58, 62n, 80, 87, 103, 115, 128, 136, 172 Joinville 86, 110

REJSTŘÍK

Karel Veliký 26, 61, 97, 99 Klaus, bratr 24 Kolumbus, Kryštof 23, 64nn, 74 Kryštof 26, 107

Petr a Pavel 25, 88, 104, 191 Platter, Thomas 76, 101, 105, 138, 156 Rocamadour

Legenda aurea 71, 84, 119, 154 Leonhard 26, 61, 158n Loreto 26, 27, 39, 43, 51, 66, 166, 175, 191 Ludvík IX., král francouzský 86, 188 Ludvík Durynský, lantkrabě 85, 115, 188, 196, 197 Lurdy 12, 27, 118 Lübeck 27, 29, 66, 77n, 91, 116, 142, 144, 200 Marburg 26, 61, 85, 93, 117, 140 Marcellinus 59 Marek, evangelista 59, 122 Maria 26, 35, 38, 39, 43, 44, 59, 64, 66, 92, 158, 170, 177, 203 Mariazell 26, 32, 38, 42, 43, 203 Marie Egyptská 80 Markéta, sv. 26 Máří Magdaléna 32, 56, 92, 189, 192 Martin, sv. 22, 29, 47, 61, 92, 177, 192 Michael 172, 180, 192 Mikuláš, sv. 29, 59, 171, 192 Mont St. Michel 46, 47, 92, 136, 173, 180, 193 Montaigne, Michel de 19, 51, 66, 166, 175 Montserrat 26, 39, 138 Olaf, sv. 24, 29, 78 Ota I. 97 Ota III. 93 Otto z Freisingu 105

26, 27, 159, 177

Řím 11, 12, 19, 24n, 27, 29, 32, 33, 44, 51, 70, 73, 83, 89, 94, 127, 138, 164, 173, 189, 191, 202 Santiago de Compostela 12, 25nn, 39, 76n, 82, 89, 92, 98, 103, 115, 124, 126, 136, 144, 152, 162, 169, 179, 187nn, 200nn Siegburg 26, 92, 120, 136, 177, 180, 184 St. Denis 72, 172n, 203, 204 St. Gallen 128, 134nn, 139 St. Gilles 122, 157, 187 St. Guilhem-le-Désert 82, 129 Thann 26n, 29, 46, 58, 66, 78, 96, 178, 204 Theobald 26, 29, 46, 58, 74, 96, 178, 193, 204 Tomáš Akvinský 184 Tomáš Becket 24, 45, 72, 83, 116, 179 Tomáš Kempenský 33 Toulouse 154, 203 Tours 24, 29, 47, 92, 203 Trevír 25nn, 170 Vézelay

32, 56, 92, 189, 202n

Walsingham 26, 27, 36 Wilsnack 26n, 29, 32, 37, 78 Xanten

58

229

N O R B E RT O H L E R

Náboženské

poutě

ve středověku a novověku E D I C E K U LT U R N Í H I S T O R I E

Z německého originálu Pilgerstab und Jakobsmuschel, Wallfahren in Mittelalter und Neuzeit vydaného nakladatelstvím Artemis & Winkler roku 2000 přeložil Vladimír Marek. Obálku a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner. Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2002 jako svou 409. publikaci. Odpovědný redaktor Martin Žemla. Vydání první. Stran 232. Vytiskly Tiskárny S-tisk Vimperk a. s., Boubínská 483. Doporučená cena 228 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 1, Bartolomějská 9 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 80-7021-510-0