Na válečné cyklostezce 4

51

respekt.cz Ročník XVII. V 18.—26. 12. 2006 Cena: 25 Kč V předplatné ČR 20 Kč

Recepty proti korupci 13 V Co dělal Havel v USA 6 Vražda Cervanové stále straší 11 V Dobrá droga z pralesa 18 4

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Na válečné cyklostezce

komentáře VE HVĚZDÁCH „Jaký to byl rok, tenhle rok třicátý šestý! Jako by válka měla začít každým okamžikem. Zdá se, že hospodářská konjunktura se zlepšuje, z valné části v důsledku zbrojení, také v Německu a zejména zde, zatímco na druhou stranu se projevuje citelný nedostatek surovin a potravin,“ tak zní zápisek Camilla Hoffmanna, který si do deníku udělal před sedmdesáti lety. Příležitost si připomenout nejen tohoto zapomenutého muže, ale také fakt, že oproti lidem žijícím za první republiky nebyl ten náš rok, taktéž končící šestkou, tak špatný. Camill Hoffmann je téměř zapomenutá postava našich dějin, ale o to více zajímavá. Původně vídeňský novinář, překlada-

18.–26. prosinec 2006 V RESPEKT 51

Poslední kolo s K. O. Proč se politici tak rychle hroutí

Zapomenutý zachránce tel a básník s výbornými kontakty se ještě před první světovou válkou setkal s T. G. Masarykem a velmi se sblížili. Ačkoli je pak historické události na pár let oddělily od pravidelného kontaktu, po vzniku samostatného státu Hoffmann vyrazil za teď už prezidentem a navrhl mu, aby se v Praze založil deník, který by v nové republice vycházel v němčině. Masaryk okamžitě souhlasil a vznikl dnes už legendární Prager Presse. V té době ale ještě bylo normální, že lidé chtěli především sloužit své zemi, a tak Hoffmann odmítl mimořádnou nabídku, aby se stal šéfredaktorem, a po zaběhnutí novin požádal o vyslání do diplomatických služeb, kde se cítil potřebnější. Stalo se tak, že tento český Žid v letech 1920 až 1938 pracoval jako tiskový atašé na československé ambasádě v Berlíně. Svými znalostmi německých reálií mimořádně posloužil Černínskému paláci. Těsně před návratem do vlasti se mu ještě podařilo pomoci řadě lidí k útěku před Hitlerem a byl to právě on, kdo přispěl k záchraně knihovny slavného spisovatele Heinricha Manna. Nedávno mu v Praze konečně vyšel Politický deník 1932–1939, který je psán velmi poutavým až reportážním jazykem. Díky této publikaci a předmluvě Viktora Fischla se Camill Hoffmann vrací do širšího povědomí, navíc s cennou zprávou o naší minulosti. Služba vlasti tohoto muže skončila po příchodu nacistů do Československa. V roce 1942 byl i se ženou odvezen do Terezína. Viktor Fischl k tomu píše: „Tam ještě přednášel o české literatuře a vrátil se i k psaní poezie. Později jsem z hrstky básní, které se zachovaly, několik přeložil do češtiny, a jsem tedy snad povolán říci, že snad nikdy nebyly na české půdě napsány verše smutnější.“ O dva roky později jsou pan i paní Hoffmannovi zavražděni v plynových komorách Osvětimi. Na závěr ještě jednou ocitujme z jeho přesně sedmdesát let starého záznamu, který by měl dodat optimismus, že je vlastně příjemné se babrat v dnešních politických půtkách. „Na konci roku se najednou mluví o ‚uvolnění‘, přestože dusno trvá. Nuceně se vyrábí umělý optimismus, aby rok 1937 nebyl zatížen už předem.“ Tušil, že se blíží válka. – ET –

Není divu, že čeští politici jsou vyčerpaní. (Mirek Topolánek před volbami ještě v plné síle) foto karel cudlín

T

ak trochu to připomíná legendární scénu z filmu Rocky, kde se dva boxeři v závěrečném patnáctém kole sotva drží na nohou a nemotorně máchají kolem sebe. Není moc jasné, kdo vlastně vítězí, a kdyby nebyl rozdíl v barvě pleti, asi by od sebe zápasníky nikdo ani nerozeznal – jejich opuchlé tváře vypadají jako pomalované brambory. Čeští politici dnes už také jen máchají kolem sebe jakoby naslepo a bez většího rozmyslu. A stejně jako boxeři se dají dříve či později zaměnit, protože se u nich téměř vždy vynoří stejný rys – jakési zhroucení, doprovázené podrážděným a nevrlým chováním.

Zas a zas „Paroubek se ze dne na den zklidnil, začal naslouchat kritickým slovům s chladnou hlavou (i když jsou samozřejmě i výjimky)… Politiku posouvá tam, kde má být – tedy do normální debaty, kde své politiky nemusíte milovat či nenávidět, ale chcete s nimi diskutovat.“ Ne, nejde o provokaci, ale citát z komentáře z loňského července, za který by se dnes měl člověk téměř chuť omlouvat. Ale v době nástupu Paroubka do funkce to bylo na místě. Jeho proměna do jednoho z nejarogantnějších politiků posledních let, který zpochybňuje regulérnost voleb, vyžaduje cenzurní zásahy a rozhazuje žaloby, je věc jiná. Paroubkův vývoj vedl komentátora k jisté opatrnosti při ocenění jeho nástupce Mirka Topolánka, který měl rozjezd ještě působivější. „Racionálně přistupuje k partnerům, opozici i médiím. Žádné dogma a prvoplánová nevraživost. Jenže zkušenost učí, že je třeba být s chválením politiků velmi opatrný,“ psali jsme letos na konci června a opatrnost se ukázala jako více než oprávněná. Topolánkova mrzutost už nezasahuje jen novináře, kteří jsou v první linii, ale doslova tryská skrze obrazovku. Odmítá odpovídat na relevantní otázky, vyhrožuje odchodem z televizního studia, a dokonce rukou odstrčil redaktorku nastavující mikrofon. Oba příklady ale už vedou k důležité otázce: Jak je možné, že se čeští politici tak rychle zhroutí? Že jsou na první pohled vyčerpaní, přestávají komunikovat a naopak vidí všude jen lidi, kteří jim chtějí škodit? A to hovoříme o čerstvých příkladech na nejvyšších postech, exemplářů je samozřejmě mnohem více. Kdysi se do tohoto stádia úspěšně propracoval i šéf ODA Michael Žantovský, který před odchodem z politiky mnohdy hystericky křičel na novináře, co si to dovolují zajímat se o finanční trable jeho strany. Zapadnout by neměl ani spor uvnitř KDU-ČSL, který s tématem zdánlivě nesouvisí, kdy hejtman Jihomoravského kraje Juránek veřejně prezentoval obavu, že jeho kolegové (lidovci si dokonce říkají bratře a sestro) Jan Kasal a Ladislav Šustr plánovali jeho vraždu. Pak se omluvil, že komusi nalétl. Jak ale mohl vůbec uvěřit?

Stále úsměv Camill Hoffmann, 1936: A bude hůř. kresba leo kober

Důvodů těchto pocitů a chování je, zdá se, hned několik: nezkušenost, vyčerpání, neschopnost

odpočívat, pocit permanentního ohrožení, špatně zvolené týmy poradců. Vezměme to popořadě. Pokud jde o pány Paroubka a Topolánka, oba měli velkou nevýhodu, že se do premiérské funkce dostali bez delší zkušenosti s exekutivou, tedy vládní funkcí. Paroubek byl sice krátký čas ministrem pro místní rozvoj, ale ne natolik dlouho, aby si na tlak zvykl. A ten je skutečně enormní a jen těžko se srovnává s jiným povoláním. Premiérův den začíná časně ráno debatou s mluvčím či vedoucím úřadu, věnováním se korespondenci a jiné byrokracii, pak už následuje smršť schůzek s domácími či zahraničními představiteli veřejného světa, mnohdy jednání ve sněmovně, s opozicí či koaličními partnery, kontakt s médii, setkání s poradci či ministry. Často se do toho ještě připlete zahraniční cesta či účast na nějaké společenské akci. A to nemluvě o odpovědnosti, která jej permanentně svazuje. Bývalí i dnešní poradci či kolegové premiérů říkají, že den jen málokdy končí před půlnocí a něco jako víkendy téměř neexistuje. Jak je ale možné, že Tony Blair či George Bush, kteří mají nesrovnatelně více úkolů a větší odpovědnost, stále vypadají svěží a září úsměvem? Jedním z rozdílů je, že oproti Česku není trapné ohlásit, že si jdou odpočinout na dva či více dní. Zdejší řeči, že si politici nezaslouží plat, protože nic nedělají, jsou naprostý nesmysl. O Ronaldu Reaganovi se tradovalo, že je více doma než v úřadě. Také si z toho dělal legraci: „Usilovná práce sice ještě nikoho nezabila, ale já si říkám, proč pokoušet osud?“ Vtip je v rozdělení odpovědnosti a úkolů na více lidí. Západní politici mají rovněž asistenty, kteří se jim starají o zdravou výživu, cvičení a čas na spánek. V Česku je také špatně nastavené zázemí premiéra, ale vlastně i ministrů. Získat vyjádření nejvyšších představitelů země je na Západě ojedinělým okamžikem, většinu sdělení přinášejí jejich mluvčí, kteří jsou ale silnou politickou postavou. Ve zdejších končinách se k tomu směřovalo na začátku devadesátých let, kdy byli mluvčími zkušení lidé jako Petr Příhoda či Vladimír Železný. Časem se ale trend obrátil k tomu, že za ministerstva mluví sice mladí a krásní lidé, ale bez větší znalosti věci. Odvažují se tak říkat jen minimum informací a novináři jsou nuceni stále vyhledávat ministry. V tomto ohledu je napřed pouze prezident Václav Klaus, za kterého mluví politik Hájek. Podobně je tomu s poradci. Zde spíše pracují jako lobbisté či informátoři typu Miroslava Šloufa či Marka Dalíka, takže nefungují obrazně řečeno jako rozšířená paměť premiéra, nýbrž jako jacísi poskoci. O to více ale pak leží tíha rozhodování na jejich šéfovi.

Za mlhou, která se dá krájet Možná nejhůře se ale na stavu zdejších politiků podepisuje atmosféra, která v jejich světě panuje. Nejpříměji to nedávno vyjádřil Jan Kasal, který na sjezdu KDU-ČSL prohlásil, že „lidovec lidovci není bratrem, ale většinou vlkem“. Zdejší političtí reprezentanti uvěřili, že všude číhá někdo, kdo je chce odpravit. Při pátrání, kde tento

pocit vznikl, mnozí po delším přemýšlení odkazují do éry Miroslava Šloufa, který coby poradce Miloše Zemana sháněl informace na kdekoho. Což se nejlépe projevilo během odhalení, že v jeho týmu vznikal smyšlený pamflet proti Petře Buzkové Olovo. Taková akce zanechá v paměti politiků silnou brázdu. Toto podezřívání pak má za následek, že se politici obávají byť jen na chvíli zmizet ze scény, aby něco nezmeškali, či nedali prostor k nějakému útoku. A zároveň to vede ke snaze nalézt něco podobně šťavnatého na konkurenci. Není třeba přílišné fantazie, abychom odhadli, jak potom politici rozhodují – unáhleně či emotivně. Důsledky výše popsaných jevů pocítil i Mirek Topolánek. Ačkoli měl na své straně většinu zdejších médií i stranických kolegů, vstoupil do světa únavy, stihomamu a rozmrzelosti. Díky tomu zažil minulý týden vážnou prohru uvnitř své strany. Komentátor Hospodářských novin Jan Macháček sice napsal, že „Topolánkovo odmítnutí spolupráce s ČSSD bylo zjevně předem naplánováno“ a prý jde o arogantní podtrh. Situace se ale měla podle všeho úplně jinak. Topolánek prostě ve výkonné radě ODS (tu tvoří někteří hejtmani, primátorové, evropští poslanci či šéfové poslaneckého a senátorského klubu) se svou vizí velké koalice okořeněné lidovci prohrál. A podle všeho nebyla za odporem k této vládě ani tak automatická bariéra, ale prostě fakt, že Topolánek přestal s kolegy pořádně komunikovat, a tak její smysl nedokázal obhájit a vysvětlit. Potvrdila se stále zřejmější emancipace regionů, které se nechtějí nechat vláčet událostmi a ve spojení s ČSSD viděly hrozbu pro krajské volby za dva roky. To je cesta, jak zlepšit ovzduší v české politice – tedy že předsedové stran budou muset podstoupit souboj argumentů. Naopak nápad Jiřího Paroubka, kterého rozlítil další odchod poslance z jeho klubu a chce si poslance zajistit psychotesty, aby se ten, kdo jimi neprojde, „nedostal na kandidátku“, je naprosto nesmyslný. Nehledě na to, že by se mohl obrátit proti samotnému Paroubkovi, který sám pod tlakem několikrát selhal. Psychotesty nic nevyřeší.

300krát a dost Jakou vládu a premiéra si vlastně, i vzhledem k tomu, co bylo napsáno, přát? Chtělo by se napsat, že reformní, ale toto slovo už vyvolává kopřivku stejně zaručeně jako pohled na politické předáky. Jen od pondělí do pátku minulého týdne bylo v médiích použito v téměř třech stovkách článků či reportáží. Je to prázdná slupka, pod kterou každý vidí něco jiného. Tato země evidentně stále potřebuje předčasné volby, a to co nejdříve, protože i kdyby nově plánovaná koalice ODS, KDU-ČSL a SZ získala podporu díky dvěma odpadlým poslancům ČSSD, nic dobrého by to nepřineslo. Jsou to jedni z nejlevicovějších zákonodárců, kteří se jen rozkmotřili se svým uzurpátorským šéfem. Nic moc pravicového by tedy nepodpořili a přešlapování by se protahovalo. Ideální by tedy bylo využít jejich hlasů jen k tomu, aby se rychle vypsaly předčasné volby. Erik Tabery

Q

komentáře

RESPEKT 51 V 18.–26. prosinec 2006

V gravitačním poli EU

EDITORIAL

Vláda ODS chce evropskou agenturu, ale půjde to těžko

O

dborníci, politici i novináři se v posledních dnech ptali stále dokola: Proč nám ho nechtějí dát? Češi diskutovali o sídle jedné z nejprestižnějších evropských agentur, globálního navigačního satelitního systému Galileo, a zdálo se, že neochotě Unie poslat agenturu do Prahy nerozumí. Ta otázka byla položena špatně. Důležitá je jasná odpověď na dotaz: Proč by měl Galileo putovat právě do Holešovic?

Proč žádat solidaritu Aby nedošlo k nedorozumění – snaha současné vlády a prezidenta prosadit kandidaturu Prahy je chvályhodná. Češi si z čistě praktického hlediska sídlo agentury nezaslouží o nic méně než jejich protikandidáti z Velké Británie, Německa, Nizozemí nebo třeba Belgie. Rozhovor se šéfem České kosmické kanceláře (taková organizace skutečně existuje) prozrazuje opravdový zápal, Česko splňuje zadané podmínky a může se kromě toho prokázat konkrétními výsledky, o nichž většinou laická veřejnost nemá tušení. V Praze se konaly kosmické konference, Češi se podílejí na projektech Evropské vesmírné agentury a usilují o plné členství, v evropských družicích najdete výrobky českých firem a čeští vědci vyvíjejí i součásti samotného systému Galileo. Vládní přihláška obsahuje mimo obecné vychloubání se krásami Prahy a počtem vysokých škol také nabídku již existující budovy určené pro sídlo dozorčího orgánu agentury. Není to málo, ale není to dost. Česko kvalitou své nabídky své konkurenty možná překvapilo, stále ale není jednoznačně nejlepší, je „pouze“ jedním z několika stejně dobrých. Jednoznačný praktický důvod, proč by měl dozorčí orgán agentury putovat právě do Prahy, neexistuje. Češi nejsou o délku před ostatními, prostě se na ně dotáhli. To je důvod k hrdosti, kdo by si před deseti lety pomyslel, že bude postkomunistické Česko konkurenceschopné v oblasti spojované v širším povědomí tak nanejvýš s dobrodružným výletem Vladimíra Remka na sovětskou orbitální stanici? Jenže když žádná nabídka nepřevyšuje ostatní, na scénu přicházejí politici, aby na jednoho z kandidátů ukázali prstem. A je to právě politické kolbiště Evropské unie, kde český lesk bledne. Tady po otázce Proč právě my? následuje rozpačité ticho.

Tedy vlastně ne tak docela. Standardní odpověď politiků a euroúředníků samozřejmě zní, že to Unie kdysi slíbila. Následuje vyčítavý výpočet agentur a úřadů sídlících ve „starých“ členských zemích. Všichni něco mají, jenom my ne. Nespravedlnost. Vynechme dohadování o tom, zda „dávat přednost přistupujícím zemím“ (tak zní původní závazek) automaticky znamená vždy přidělit, a řekněme si na rovinu, že takhle to prostě chodí. Na stole leží příliš chutné sousto s velkou symbolickou i finanční hodnotou. Pokušení působí na všechny, ne jako před rokem, kdy se přiděloval Úřad pro bezpečnost potravin a žádná nová země tehdy své „svaté právo“ neuplatnila. Méně významná agentura pak putovala do Itálie. Tentokrát se o lákavou kořist strhne plnokrevná politická bitka, jejíž účastníci použijí všechny dostupné zbraně. Ostatně jaká spravedlnost? Češi, reprezentovaní v tuto chvíli politiky z ODS, přece na takové věci jako přerozdělování a solidarita v rámci politické integrace Unie vůbec nevěří. Něco tady totiž nehraje. Pokud by občanští demokraté byli konzistentní, vůbec by se neměli nějakých politických závazků dovolávat. Kdyby Unie vypadala tak, jak si ji představují, tedy kdyby byla pouhým prostorem pro volný pohyb osob, zboží, kapitálu a služeb, Česko by o dozorčím orgánu jednoho z nejambicióznějších technologických projektů kontinentu mohlo jenom snít. Úřady by nejspíš putovaly na území nejsilnějších investorů, a mezi ně by Česko patřilo jen stěží. Pokud se dnes ODS jménem Čechů úřadů domáhá, dožaduje se výdobytků politické integrace, kterou ovšem jindy a za jiných okolností zcela systematicky sabotuje. Člověk se neubrání otázce, jak chce se svou pověstí ostatní země k solidárnímu gestu přemluvit.

Schizofrenie vyjednávačů Překvapením ostatně byla už sama česká přihláška – není to přece tak dávno, kdy české ministerstvo dopravy slibovalo podporu nizozemské kandidatuře. ODS po nástupu k moci otočila, její přesun od povýšené protiintegrační rétoriky ke konstruktivní účasti na evropském politickém životě ale musí sakramentsky bolet. Do intenzivního lobbingu stranických špiček a jimi ovládaných ministerstev

Víš, jak nám je, Rakousko? Žaloba na Temelín je šikovný nápad a nikdo by z něj neměl být nervózní – pokud je kolem reaktoru všechno v pořádku. Každý národ má svoji osobitou agendu. Chudáci Kazaši by teď hrozně rádi celému světu dokázali, že nejsou chorobní antisemité, nejedí sýr z kobylí moči, všechny ženy u nich nejsou prostitutky a že vůbec ten poťouchlý britský komik Borat nemá v ničem pravdu. Češi zase chtějí všechny přesvědčit, že mají právo provozovat svou slavnou jadernou elektrárnu. Tu elektrárnu, kterou si ještě v čase komunistické bezstarostnosti naplánovali, za Klause pak překřtili na nejsložitější technický projekt světa, za Zemana ji pasovali na svůj národní zájem, a po dvaceti letech stavebního vypětí ji přece jen dokázali dokončit, nějak zkolaudovat a uvést do provozu. Teď stojí před další fází svého velkého úkolu: odrazit odpor sousedního státu, který má z tohoto českého národního zájmu takový strach, že se chce bránit u soudu. A Češi teď mají před sebou dvě možnosti: buď se jako dosud ujišťovat, že je nějaké strachy těch druhých nezajímají, nebo velkého zájmu Rakouska o sporný projekt využít k svému vlastnímu prospěchu.

Neohrožená Dana Pro jistotu to zdůrazněme ještě jednou: proud je sice důležitý pomocník lidí, Temelín ale není nic jiného než elektrárna. Není žádnou zvláštní, ojedinělou hodnotou, není přírodní atrakcí či důkazem národního umu, vzhledem k okolnostem vzniku spíš naopak. Je nevyzkoušenou kombinací ruské a americké technologie, v několika ohledech nesplňuje nejvyšší možné standardy (což by u „moderní“

jaderné elektrárny uprostřed přelidněné Evropy člověk opravdu čekal) a provází ji velké podezření z fušeřiny. Greenpeace třeba dokázala najít svědky mezi svářeči a experty jaderného dozoru, podle kterých se nedovoleně přeřezávaly a pak i kamuflovaly důležité sváry na vysokotlakém potrubí. Ostatně soupis závad v Temelíně se už dávno do jednoho novinového článku nevejde. Nad tím vším pak bdí dozorový úřad, který – mezi námi – nijak valnou pověstí neoplývá. Místo přísných a rezervovaných státních úředníků tady máme lidi, kteří se objímali a líbali s politiky v nadšení nad tím, že se v reaktoru konečně rozbíhá jaderné štěpení. Věta „nebyla ohrožena jaderná bezpečnost“, kterou šéfka SÚJB Dana Drábová komentuje každý problém v Temelíně, nevzbuzuje mnoho důvěry minimálně poté, co stejně reagovala na nedávný objev amerických reportérů z New York Times, kteří zjistili, jak snadno se lze při troše šikovnosti dostat k jadernému odpadu odloženému ve skladech laboratoří pražské ČVUT. A konečně tu je nedávná skandální kolaudace: nad ní krajský úřad i pod tlakem mocného ČEZ několik let váhal, pak ale ustoupil, odsunul slabá místa jaderného provozu, které kolaudaci komplikovaly, a atomovou elektrárnu schválil jako stavbu nějaké chaty.

Firemní diplomaté Pokud tedy právníci vyřeší procesní těžkosti, žaloba Rakouska na bezpečnost Temelína může být

se sice zapojil i čestný předseda Václav Klaus, ten se však po své přímluvě během neformálního summitu v Lahti novinářům svěřil, že se „ještě nikdy neponížil takovým způsobem jako dnes, aby tohleto prosazoval“. ODS se zkrátka překonává. A nejde jenom o boj o Galileo. Naši odpůrci socialistického přerozdělování se na podzim pustili do pilného přepisování operačních programů popisujících rozdělení sedmi set miliard korun evropských dotací tak, aby co největší balík peněz doputoval do rukou krajských hejtmanů, shodou okolností v drtivé většině zástupců ODS. Kromě toho je potřeba zcela bez ironie připomenout, že Gandalovičovo ministerstvo pro místní rozvoj odvedlo kus poctivé práce ve snaze současný systém čerpání bruselských dotací urychlit. Na bruselské úrovni ale schizofrenie českých občanských demokratů trvá. Stačí si vzpomenout, jak prezident v červnu uděloval rady o potřebě změnit sociálně-ekonomické uspořádání kontinentu ve chvíli, kdy se ostatní státníci snažili vymyslet, jak se postavit k přívalu migrantů z Afriky. Stačí si vzpomenout na česká populistická veta kvůli pivu nebo nejnověji českou sabotáž hlubší spolupráce v oblasti bezpečnosti a práva provázenou zdůvodněním, že se jedná o narušení státní suverenity. Stačí nezapomenout na absenci smysluplného českého příspěvku k řešení krize okolo evropské ústavy. Stačí si přečíst prohlášení německého ministra zahraničí, který za největší nebezpečí pro vzkříšení ústavy považuje trojici Británie, Polsko, Česko.

Nabroušená pila Ani bruselští úředníci dnes neskrývají, že si současná politická garnitura svými destruktivními postoji řeže větev sama pod sebou. Když z toho Čechům neplynou žádné potencionální výhody, chovají se jako arogantní mocnost opovrhující Bruselem. Když by mohlo něco kápnout, přicházejí úlisně s čepicí v ruce a dožadují se svých práv. Galileo je příležitostí pro firmy a byznys, jakou potřebujeme. Agentura je však zároveň symbolem vysokých evropských ambicí. Proč by měla putovat právě do Holešovic? Jiří Sobota

Q

docela praktická věc. A to pro každého, kdo nežije ve stoprocentním přesvědčení, že kombinace ruského reaktoru, starého amerického řídicího systému a českého „lidského faktoru“ je opravdu bezpečná. Rakouskou pozici lze navíc při troše snahy pochopit. Sami s jadernou energetikou po referendu skoncovali a investovali miliardy do nejaderné cesty. Po roce 1990 doufali, že nová česká demokratická reprezentace bude uvažovat racionálně a stavbu zastaví ještě v čase, kdy to i ekonomicky nebylo nevýhodné. Místo toho narazili na politiky papouškující argumenty energetických bossů, kteří měli v rozestavěném Temelíně milionové prémie. Rakousko má zkrátka v Praze za partnera vlády, které nejsou nestranné a v zájmu jedné mocné firmy zásobují své vlastní občany lživými informacemi. Důkazů je pro to celá řada a nemá smysl je znovu opakovat. Snaha dát spornou věc k soudu není vyhlášení války, není ani blokádou hranic. Je to normální postup v normálních zemích a nikdo by z toho neměl být nějak nervózní. Nejmíň ze všech pak politici, kteří musí jednat především v zájmu téhle země, a ty se zcela bezpečně nerovnají zájmům ČEZ. Určitě ne v éře, kdy se proud nakupuje na trhu podobně jako traktory. Lze pochopit, pokud se nad protesty Rakouska pohoršuje ministr průmyslu. Jaký má však najednou smysl, když ministr zahraničí vyhrožuje, že v případě žaloby odstřihneme sousedy od všech bezpečnostních informací? Proč se do služeb polosoukromé firmy dávají i šéf zdejší diplomacie a velvyslanec ve Vídni, kteří mají konflikty tlumit a ne je stupňovat? O prezidentovi aktivistovi ani nemluvě. Žalobu proti českému postupu v Temelíně interpretují česká média jako schválnost, která nemá šanci na úspěch. Ale kdo ví. Nervózní reakce tuzemských politiků může souviset i s nevalnými výsledky, které český stát zatím v mezinárodních sporech má. A přitom pokaždé se nám zdálo, že se to nedá prohrát. Marek Švehla

Q

O jaderných elektrárnách a české cestě také rozhovor s německým poslancem J. Trittinem na str. 8.

Vážené dámy a pánové, z nových cyklostezek se těší nejen turisté, ale také silničářské firmy, které rády plýtvají asfaltem za peníze Evropské unie. Příběh o cyklostezce na Šumavě, která připomíná spíše tankodrom, přinášíme na straně 4. Amerika stále miluje Václava Havla, i když ne vždy chce poslouchat, co říká. O jeho podzimní stáži na Kolumbijské univerzitě v New Yorku píšeme na straně 6. Korupce je rakovinou demokracie, ale čeští politici ji nechávají bujet. O receptech, které v boji s korupcí fungují jinde a proč se u nás neuplatňují, si přečtěte v rubrice Téma. Srdečně zdraví Martin M. Šimečka

glosy Jak dát dohromady vládní partu, když se o to nikdo nedere? Otázka do pranice ve střední Evropě. Inspiraci teď nabídlo pacifické souostroví Fidži – na inzerát. Provést vojenský převrat v době, kdy umírá generál Pinochet a svět si připomíná čtvrtstoletí puče generála Jaruzelského, to nesvědčí o velkém smyslu fidžijských vojáků pro PR. Však také puč z 5. prosince odsoudila nejenom fidžijská veřejnost, policie, rada církví a Velká rada náčelníků (ta přitom schvaluje prezidenta i viceprezidenta), ale i britské Společenství (Fidži vyloučilo), EU a OSN. Celkem nikoho nezajímá, že vojá-

Ministři na inzerát ci komodora Bainimaramy argumentovali zkorumpovanou vládou a předem zabavili policejní zbraně, de facto jediné na souostroví, aby nedošlo k úhoně. Mají tedy moc, ale v jejich jméně ji nechce nikdo vykonávat. Co s tím? Pučisté zveřejnili v místním tisku inzerát: hledáme kandidáty do vlády, kteří mají deset let pracovní praxe, výjimečný charakter a čistý trestní rejstřík. Nechme teď stranou, že výjimečné charaktery na Fidži spíše brání demokracii. Obecně vzato je totiž fidžijský nápad vzorem politické průhlednosti. Stačí poměřit dvě hypotetické verze téhož v českém provedení. Zaprvé: hledáme kandidáta, který nevadí panu X z ODS, je zadobře s křídlem pana Y v ČSSD a nezuří, slyší-li jméno Čunek. Zadruhé: hledáme kandidáta, který má jasno v reformě důchodového systému, za sebou výsledky z oboru a před sebou ideu, jak to prosadit. Zkušební otázka: Co má blíže k dnešní realitě a co by se lépe vyjímalo v novinách? Výstupy z koaličních jednání v podobě inzerátů – to není úplně chorý nápad. Zbyněk Petráček

Jeden z průkopníků bankovních tunelů Antonín Moravec byl po třinácti letech konečně odsouzen. Zatím sice nepravomocně, ale za půlmiliardovou škodu má pykat pět let. To není pro něj tak zlé, vždyť za každý rok vězení má „odměnu“ sto milionů. Bývalý generální sekretář ministra zahraničí Jana Kavana Karel Srba dostal zase o pár dnů později za plánování vraždy dvanáct let vězení. Tady si justice napravila pověst, protože původních osm let žaláře pro Srbu byla

Trest pro Srbu ostuda. Aby dostal vysoký státní úředník za plánovanou vraždu nepohodlné novinářky najatým zabijákem trest, který je nižší, než určuje zákoník, bylo nepřijatelné. To původní soudce přihlížel k polehčujícím okolnostem? Jakým? Dvanáct let působí spravedlivě. I když nakonec nebyl nikdo zavražděn, příprava vraždy se prostě soudí podle stejných pravidel jako dokonaný zločin. Že byl konečně odsouzen Moravec a že Srbovi zvýšili trest, jsou dobré zprávy. Ale zdlouhavá a klikatá cesta, která k těmto rozsudkům vedla, spíše radost kalí. Představa, že by při podobném přístupu k vyšetřování byli třeba korupčníci obvinění letos v dubnu v biolihové aféře souzeni až v roce 2019, je dost truchlivá. Jaroslav Spurný

česká republika Jeden den v životě Dnes ráno se probouzím bez budíku. Místo do práce chvátám na pražskou poštovní celnici. Včera mi totiž po dvou týdnech čekání došla oznámenka balíku z ciziny. Chystám se na delší dobu cestovat, a proto jsem si od kamaráda z New Yorku nechal poslat notebook, po kterém jsem vždycky toužil. Nebyl levný, ale v Americe stejně o třetinu levnější než tady. Kvůli němu jsem prodal, co se doma prodat dalo, a od kamarádů si ještě dvacet tisíc půjčil. Počítačům se věnuji od devíti let, a přestože je mi dnes třicet, stále cítím to stejné svírání žaludku, když se ke mně blíží nový stroj. Dnes ho ale mám sevřený také ze strachu, že po mně celníci budou chtít zaplatit daň. Snažím se sám sebe ujistit, že se jedná o dárek k Vánocům, a proto žádné clo. Tramvaj, přestup, tramvaj, Plzeňská ulice, jsem tu. Nevzhledná budova, mraky lidí. Dlouho zkoumám nápisy u okének, ale jestli stojím správně, z nich nejde poznat. Atmosféra houstne, lidé sprostě nadávají, já ale s klidem zenového mistra tiše čekám na svůj MacBook Pro. Koneckonců, jde to celkem rychle. Dvacet minut a jsem na řadě! „Stojíte špatně. Vaše přepážka je ve třetím patře.“ Ok, nevadí. Můj klid to nemůže nabourat. Místnost A, tu to je. Dávám milé paní papírek z pošty,


Stezka králů Šumavy

Silničáři objevili půvab dálnic pro kola

Korupčníkův čtvrtek ona mi dává americkou průvodku a posílá mne do místnosti B, k celníkům. Osamělý celník za přepážkou studuje můj papír. „Co v tom balíku je?“ ptá se. „Je tu napsáno Apple, tak asi iPod, dárek od kamaráda z Ameriky,“ tvářím se přihlouple. Cena dva tisíce dolarů (díky, Henry, to jsi tam psát nemusel) ale celníkovi hraje do karet. Zásilka z ciziny nesmí být dražší než 350 eur, jinak je nutné zaplatit clo. Ťuk, ťuk a celník mi s úsměvem ukazuje na displej kalkulačky. „Musíte zaplatit daň osm tisíc.“ Nevzdávám se: jsou Vánoce a tohle je dárek, jenomže na clo nemám, takže ho budu muset odmítnout, říkám celníkovi. Jenže když to odešlu zpět, letí mi přitom hlavou, nestihne mi to kamarád poslat s novou cenou předtím, než odjedu. Navíc další peníze za poštovné a pojištění... „Tak se na to pojďme podívat,“ říká najednou celník s přátelským pohledem, že všechno bude fajn. Začínám věřit, že jsou Vánoce a on prostě nad chuďasem mávne rukou. Odcházíme do skladu. Tam v rohu mimo pohledy kolegů přede mne postaví balík a podá mi nůž. „Otevřete to.“ Ještě se bráním – proč otevírat dárek, na jehož daň nemám? Ale celník mává rukou a popostrčí balík. Tak řežu a trhám, a vím, že už se dotýkám svého stříbrného miláčka. „Hmm, novej noťas,“ řekne celník. MacBook Pro mi leží v rukách. Teď to přijde, říkám si, plácne mne po rameni a řekne, ať zmizím, že jsou Vánoce. Celník se nakloní, na kus papíru napíše cifru 2000 a zakroužkuje ji. „Tak to vyřešíme takhle,“ podívá se mi do očí. Ve vteřině si uvědomuji, že nejsou Vánoce a že po mně poprvé v životě někdo žádá úplatek. „Peníze dejte do průvodky a přijďte za mnou zpátky k přepážce,“ utrousí celník a zmizí. Co teď? Nemám ho nahraného, nemůžu mu nic dokázat, Henry to do mého odjezdu nestihne, svého miláčka s nakouslým jablkem na víku jsem si už stihl fatálně zamilovat a osm tisíc nemám... Ale dva bych ještě od kamarádů sehnal. Musím jednat. Vytahuji dva tisíce z peněz na letenky, které jsem měl zaplatit odpoledne, dávám je do průvodky a stydím se. Celník se usmívá. Vezme průvodku, napíše, že je to můj starý počítač, který jsem používal v USA, a podává mi papírek, který v místnosti A vyměním za svůj stroj. Chodba, schody, chodba. Jsem venku, cigareta, volám domů. Tak co, máš ho? ptá se Tereza. Mám, ale udělal jsem něco hnusnýho. Vyprávím, co se stalo. „Ty jo, ty si ale Paroubek,“ říká Tereza. Tenhle text píši na svém novém počítači. Je skvělý a jizva z celnice na něm není vidět. Ani na mně to není zvnějšku poznat, že jsem se stal korupčníkem. Jedním z těch, ze kterých se mi chce zvracet. Nechci se hájit, v téhle bitvě jsem morálně zklamal. Těch výhod na jedné a komplikací na druhé straně bylo prostě moc. Ale proč je ksakru ta celnice postavená tak, aby ten, kdo k úplatku svádí, byl se svou obětí vždy bezpečně sám, mimo kontrolu a doslech? Joe Kowalski

Žáby se najdou všude, ale asfalt – ten jsme tu na stezce ještě neměli. (Ředitel Pavličko a lyžařka Neumannová otevírají cyklistickou silnici na Gerlovu Huť) foto jan konvička – správa np a chko šumava

P

ražský primátor Pavel Bém se nechal před volbami fotografovat na kole a slíbil občanům spoustu nových cyklostezek. Rada Karlovarského kraje minulý týden schválila plán na vybudování sto padesáti kilometrů cyklostezek kolem řeky Ohře za více než půl miliardy korun. A bolet to zas tolik nebude: velká část peněz na tyto bohulibé projekty má přiletět z fondů Evropské unie. Nastávají lepší časy. Ale pro koho? Pro životní prostředí, cyklisty, nebo asfaltéry?

Odstup, tetřeve Olympijská vítězka Kateřina Neumannová se před dvěma týdny tvářila před televizními kamerami spokojeně. Na kolečkových lyžích si předposlední listopadový den projela jako první testovací jezdec právě otevřenou cyklostezku mezi zaniklou osadou Gerlova Huť a vsí Nová Hůrka poblíž Železné Rudy, která má v zimě sloužit také jako trasa pro běžkaře. Jde o průlom: první nově postavenou cyklostezku v Národním parku Šumava. Pětikilometrová trasa má ze dvou třetin asfaltový povrch, z jedné třetiny štěrkový. Cyklostezka vede paralelně s bývalou vojenskou silnicí do Železné Rudy, která byla zpřístupněna veřejnosti až po roce 1989 a po níž milovníci Šumavy jezdili na kole dosud. Nová cyklostezka je široká tři metry, takže se tam v protisměru vyhnou i dvě osobní auta (pokud poruší zákaz). Stromy a rostliny byly však odstraněny v pruhu ještě o několik metrů širším, aby se tudy v zimě mohla pohybovat rolba na úpravu sněhu. Přes rašeliniště tu silničáři vybudovali několik betonových mostků a na konci stezky vyrostlo rozlehlé parkoviště pro padesát aut. U parkoviště stojí několik tabulí. Na té největší, kde se skví žluté hvězdy na modrém pozadí, je nápis: „Tento projekt je spolufinancován Evropskou unií.“ Menší tabule oznamuje, že brzy vyrazí do národního parku stroje budovat další cyklostezky vylepšené sítí parkovišť. Silničáři mají z nového trendu radost. Cyklostezka z Gerlovy Hutě do Nové Hůrky za téměř dvacet milionů korun, kterou si objednala Správa Národního parku, sice představovala jen asi šest procent z letošního obratu firmy Silnice Klatovy, ale jak říká její ředitel Ladislav Koláčný, podnik si dělá zálusk na mnohem větší sousto. Úsek, po němž profrčela běžkyně Neumannová, je jen první částí trasy, jež má vést přes Prášily až do Srní a stát celkem 200 milionů. Klatovští silničáři se do výběrového řízení na další úsek, jež má brzy proběhnout, určitě přihlásí. Naděžda Kopelentová, rázná dáma z pobočky Českého svazu ochránců přírody v Sušici, nadšení budovatelů nesdílí. „Víc než vykácené smrky mi vadí, že tam byly rostliny, které jsou na seznamu ohrožených druhů,“ říká, když ukazuje na pět kilometrů dlouhý pás země kolem cyklostezky, který vypadá jako po přejezdu tankové kolony. Spíš než cyklostezku ta silnice vedle jiné silnice připomíná dlouhou ranvej pro start letadel. „Zničeny tu byly mokřady, rašeliniště se stavbou odvodnily a zřejmě vyschnou. A navíc byla v blízkosti hnízdiště tetřevů, kteří se kvůli stavbě odstěhovali.“ Paní Kopelentová to nechápe: kolaři mají přece možnost jezdit po nedalekých zpevněných

i nezpevněných lesních cestách, které vedou nejen k cíli nové cyklostezky, tedy k Nové Hůrce, ale na další zajímavá místa. „Nová cyklostezka vypadá dost nesmyslně. Komu se bude chtít jezdit podél silnice? Estetický zážitek z toho moc velký nekouká a navíc budete dýchat zplodiny z aut, které se po silnici prohánějí,“ říká sušická ochránkyně.

Ohled na člověka Myšlenka postavit cyklostezku podél někdejší armádní silnice se zrodila na vedení Správy Národního parku Šumava na konci 90. let. Jak říká její zaměstnanec Josef Jiřička: „Na silnici stoupal provoz cyklistů, jezdily tam rodiny s dětmi a mezi těmi auty to nebylo ono.“ Správa si tedy dala vypracovat studii, která měla určit nejlepší možnou trasu. „Podnikli jsme opatření, aby zátěž na přírodu byla co nejmenší, třeba přejezdy přes rašeliniště na pilířích,“ říká pan Jiřička. „Ale je třeba brát ohled i na člověka. Park je přece území určené k rekreaci, a proto jsme přihlédli i k uživatelskému komfortu. To znamená, aby lidi něco viděli a samozřejmě aby tam, kudy pojedou, třeba nebylo příliš mokro.“ Ředitel Správy NP Alois Pavličko říká, že mnohakilometrová cyklostezka z Gerlovy Huti do Srní se buduje také se „strategickým záměrem stáhnout cyklisty z vyšších partií“, kde masová turistika může podle něj napáchat větší škody. Podle údajů správy je podíl turistů na kolech k pěším návštěvníkům parku 60 ku 40 procentům a Pavličko věří, že náruživé cykloturisty nově vybudovaná stezka vedle silnice nadchne natolik, že na sjíždění hlubokých šumavských hvozdů zapomenou. „Pochybnosti o tom, zda projekt poškozuje přírodu, jsme neměli,“ říká ředitel Pavličko na námitky ochránců. „Jde o úsek odlesněný už v polovině minulého století kvůli elektrickému vedení, odstraňovaly se pouze tříleté malé stromky z náletů.“ A pokud jde o chráněné rostliny nebo živo-

Když přijdou boule Šumavská cyklostezka není ojedinělým případem sporné „ekologické stavby“. Město Rokycany chtělo například před třemi lety vybudovat asfaltovou cyklostezku podél říčky Klabavy, přestože po pěšině, která kolem řeky vedla, lidé odnepaměti na kole jezdili. Kvůli stavbě měl být zničen biokoridor s několika druhy lužních stromů a živočichů. Proti projektu se postavila lokální občanská sdružení, město ale svoji stezku nakonec prosadilo: povede asi pět metrů vedle biokoridoru podél pole. „Asfalt ale stejně nepovažujeme za dobré řešení. Povrch cyklostezky z Rokycan do Hrádku po letošních záplavách zboulovatěl, a cesta je tak pro kola nesjízdná,“ říká jeden z protestujících občanů Zdeněk Paul. Chystá se tedy nové asfaltování této trasy. Vedení města podle místostarosty Rokycan Jaroslava Mráze ještě neví, z jakých zdrojů miliony na stezky vezme, o podporu z „Evropy“ zatím nepožádalo.

čichy? „Tetřevi tu zůstali. Samozřejmě, jednotlivou žábu nebo střevlíka najdete všude. Kdybychom věděli, že je ohroženo větší množství, nikdy bychom do toho nešli,“ říká Pavličko, který rovněž odmítá obavu, že vyschnou rašeliniště. Ochráncům přírody se také nelíbí, že cyklostezky jsou stavěny zbytečně široké a zdají se být dimenzovány spíš pro auta. Ta šumavská měří tři metry – tak si to správa parku objednala. Alois Pavličko to obhajuje tím, že třímetrovou šířku určuje státní norma pro cyklostezky. Tato norma je však jen nezávazným doporučením v případě, že provoz na stezce dosáhne „sto dvaceti cyklistů za hodinu“. „Tato čísla jsou ve studii, kterou pro nás dělala Přírodovědecká fakulta UK,“ říká Pavličko. Jenže studie nezkoumala frekvenci kolařů na území, kudy vede a má vést cyklostezka, ale v turistických tepnách Šumavy, například na Kvildě nebo v Antýglu. Tam projede podle autora výzkumu Martina Čihaře „tisíc cyklistů za den“. Pavličko prostě věří, že stejný provoz bude i na nové cyklostezce – argumentuje mimo jiné tím, že vede a v budoucnu povede kolem míst, kudy davy návštěvníků na Šumavu přijíždějí (jako je Gerlova Huť či Srní). Proč ale do schvalovacího řízení nevstoupili ochránci přírody? Oznámení o projektu podle ředitele Pavlička viselo na nástěnce stavebního úřadu v Sušici. „Vůbec jsme o tom nevěděli,“ říká Naděžda Kopelentová. „A najednou to tam stálo. Přiznávám, že jsme trochu zaspali.“

Až po tlaku Zda peníze z evropských fondů, původně určené na ekologii, skutečně směřují na ekologické projekty a neutrácejí-li se jen ve zbytečných „nazeleno“ natřených projektech, sleduje nezisková organizace Bank Watch Network. „Evropské instituce kontrolují jen větší věci, jako spalovny, čističky. Na ty dohlíží také výbor zástupců z ministerstva životního prostředí a dalších ministerstev a o větší projekty se zajímáme i my,“ říká český zástupce organizace Pavel Přibyl, který je také členem Hnutí Duha. Ty menší, jako jsou cyklostezky, jsou čistě na českých úřednících. „Všechny evropské peníze mají být jištěny procesem EIA,“ poznamenává Tomáš Oliva, ředitel odboru evropských programů na ministerstvu životního prostředí, který zmiňuje proceduru Environmental Impact Assesment, tedy odborné posouzení vlivů staveb na životní prostředí. Zatímco podle této evropské normy se mají prověřovat všechny stavby, český zákon o posuzování vlivů na životní prostředí z roku 2001 nařizoval zkoumat jen stavby, kde je zátěž pro přírodu tak jako tak evidentní – například továrny, elektrárny či dálnice. Proto ani ředitel Správy Národního parku Pavličko svou šumavskou cyklostezku procesem EIA projít nenechal. „Zákon to po nás nechtěl,“ vysvětluje. Tomáš Oliva z ministerstva k tomu říká: „Až po loňském tlaku z Evropské unie se musela upravit novela zákona a vliv na životní prostředí se u všech staveb zkoumá povinně. Měli jsme prostě takové malé přechodové období.“ Vladimír Ševela

Q

česká republika


Léčivý příběh o síle úsměvu Po stopách pacienta, který se nechtěl stát číslem

N

a počátku bylo slovo a to slovo bylo tvrdé: populární magazín otiskl svědectví mladého muže, který onemocněl rakovinou a odešel se léčit do známé pražské nemocnice Motol. Chovali se tam tak příšerně, napsal pacient, že jsem to nevydržel a musel odejít. Vypravili jsme se do Motola zjistit, co na tohle vysvědčení své práce od člověka stojícího v osmadvaceti letech nečekaně tváří v tvář smrti říkají tamní sestřičky a lékaři.

Pozor na představy Jan Trnka se v motolském špitále ocitl letos na jaře poté, co téměř zároveň dostal dvě zprávy – jednu hodně dobrou, druhou naopak: narodila se mu dcera a lékaři u něj objevili rakovinu. „Plakali jsme s manželkou i s rodiči a já nevěděl, jestli si mám připustit myšlenku, že třeba neuvidím ani první krůčky svého dítěte,“ napsal Trnka v unikátním svědectví pro magazín Lidových novin. V ordinaci se snažil vtipkovat a „trochu to odlehčit“, ale hlavně chtěl vědět, jaká je prognóza, co ho čeká. „Na urologii v Motole se mnou jednají jako s číslem, ne jako s člověkem,“ popsal špitální přijetí. „V takovou chvíli člověk nepočítá s tím, že bude doktor ignorovat jeho otázky a otráveně kroutit očima.“ Na motolské urologii je rušno. Primář Jan Jerie neustále pobíhá mezi ambulantní a lůžkovou částí, takže se ho v síti chodeb nedaří osobně zastihnout. Naštěstí pomůže telefon. „Samozřejmě, že jsme to řešili, o tom článku se tady intenzivně mluvilo, to vám můžu potvrdit,“ říká primář po drátě. „Ale jestli chcete další podrobnosti, obraťte se na tiskové oddělení, bez jeho souhlasu s vámi mluvit nemůžu.“ Martinu Bittnerovou z tiskového sice primářova žádost o povolení k rozhovoru překvapuje (nic podobného prý není potřeba), ale okamžitě je lékaři uděluje. Ani tento úřední souhlas však primáři nestačí. Náhle se už necítí být kompetentní k jakémukoli vyjádření. „Nebudu obcházet svého nadřízeného, obraťte se na něj,“ odkazuje na přednostu Ivana Kawaciuka. Ten ale není přítomen. Na stěnách u lékařských pokojů a před urologickou sesternou visí zarámované texty propagující „sílu úsměvu“. Nestojí nic a vynáší mnoho, dozvídáme se. Zůstává proto záhadou, proč se lékaři uvědomující si cenu úsměvu nechtějí o své vstřícnosti bavit. Trnkův článek je tu totiž tabu. Oslovení lékaři a sestry sice hned vědí, o kterého pacienta jde, a jeho text se tu na oddělení opravdu halasně probíral, blíž se k věci ale nikdo vyjádřit nechce. „Když článek vyšel, nebyl jsem tu, takže bezprostřední reakci vám nepopíšu,“ odhodlá se nakonec pod podmínkou zachování anonymity jeden doktor. „Když nemluví pan primář, ani já nebudu. Nikdo to tu nedělá,“ vysvětluje svůj strach hovořit otevřeně. „Jsem přesvědčen o tom, že tady pracují špičkoví lékaři, a jediné, co mě napadá k tomu pacientovi, je fakt, že sem

přišel s přehnanými očekáváními. S představou, která nebyla naplněna. To ale není selhání lékařů.“ Jaká ta očekávání a představy mohly být, se oslovený lékař nechce domýšlet. „Nechci spekulovat,“ říká. Přestože svědectví otištěné v Lidových novinách popisuje chování lékařů v Motole jako hodně nevstřícné a tedy s ohledem na okolnosti v zásadě neprofesionální, vedení nemocnice si článku vůbec nevšimlo a v tiskovém oddělení text nevzbudil žádný zájem. „Proč by měl?“ ptá se Martina Bittnerová. „Vždyť se nejedná o žádné pochybení ani profesní selhání lékaře.“

Ruku do ohně Jan Trnka začal po zkušenostech v Motole pátrat po jiné nemocnici. „Hledal jsem na internetu, ptal jsem se přátel a známých a po mnoha doporučeních jsem se rozhodl pro Fakultní nemocnici v Plzni,“ říká. A právě primář Vladimír Koza z tamního hematologicko-onkologického oddělení, kde Jana Trnku úspěšně léčili, si myslí, že odbytí pacienta a nezodpovězení jeho otázek selháním lékaře je. „Tady u nás neexistuje, aby někdo o pacientovi prohlásil, že je problematický, nebo že s ním nejde navázat kontakt,“ říká primář Koza. „Za své kolegy na oddělení dám ruku do ohně. Tady není možné někomu neposkytnout informace. Vstřícnost a útěcha navíc pomáhají odbourat stres způsobený strachem z nemoci, který si nikdo ze zdravých lidí neumí představit, který ovšem pochopitelně ještě zhoršuje průběh nemoci.“ Sestřička, která zvedla telefon na plzeňské onkologii, je přesvědčená, že parametry tamního

Já jen – co se mnou bude? (Jan Trnka) f oto viktor chlad / ln

Ta radost být po osmi letech zase u moci První Topolánkova vláda končí. Byla v něčem důležitá? Minimálně v tom, že vyrobila mustr, jak se může v Česku chovat kabinet v dlouhodobé demisi. Žádná psaná pravidla pro chování vlády bez důvěry parlamentu nemáme, Ústava to neřeší, musíme se tedy spolehnout na západní politickou kulturu. „Tyto precedenty politické kultury se navíc tvoří bez veřejné kontroly, protože lidé si neuvědomují jejich dopad, nemají dostatečné povědomí o tom, jak by instituce měly fungovat,“ říká Tomáš Lebeda ze Sociologického ústavu Akademie věd. „Obecně by taková vláda měla spravovat zemi, rozhodovat tam, kde to nesnese odkladu, ale neměla by otevírat nové věci a dělat nevratná rozhodnutí,“ definuje úkoly vlády v demisi politoložka VŠE Vladimíra Dvořáková. „Jako když ředitel odjede na dovolenou a o podnik se mezitím stará správce,“ přidává příměr Tomáš Lebeda. „Měla by toho dělat co nejméně.“ A když už udělá důležité rozhodnutí, neměla by rozhodovat sama. „Aby měly její kroky legitimitu, měla by je šířeji konzultovat,“ doplňuje Lukáš Valeš ze Západočeské univerzity v Plzni.

Tlustá Nomura Jednotlivá ministerstva pracovala hlavně tam, kde nepotřebovala souhlas parlamentu. Do kategorie těchto rozhodnutí patří zrušení finanční policie, ministerstva informatiky, pozic vládních zmocněnců pro kraje, desítky personálních kroků typu výběr nového náčelníka generálního štábu. Ne vše se dá ale hodnotit negativně. Jako příklad může posloužit ministerstvo vnitra a jeho šéf Ivan Langer. Prosadil ve vládě program boje proti korupci, včetně návrhu na zřízení speciálního soudu, který by se zabýval těmi nejzávažnějšími případy (jako na Slovensku). Vysloužil si za to pochvalu Transparency International. Langer slíbil reformovat policii – začal u neblaze proslulé inspekce. Chce také sloučit protikorupční a finanční policii. Na západ od nás jsou většinou tyto útvary odděleny, ale Langerovi se dá věřit, že to dělá kvůli tomu, aby mohl nevýkonné jednotky reorganizací snadněji provětrat.

chování zdravotnického personálu nastavil primář Koza svým vlastním příkladem. „Je ochotný, má velkou autoritu a já si nevzpomínám, že by někdy někoho odbyl,“ říká sestra. „Byla by ostuda, kdyby se tu někdo choval jinak.“

No tak vidíte Týdenní zjišťování, co se děje v největší české nemocnici s dobrou pověstí, když její vážně nemocný pacient působivě zkritizuje, jak jejím lékařům chybí moderní komunikační výbava, uzavírá stručný výsledek: neděje se nic. Ředitel motolské nemocnice Miloslav Ludvík článek Jana Trnky ani jeho internetové ohlasy nečetl a o případu se dozvídá až od nás. „Víte, oni někteří pacienti dokážou svoje pocity zformulovat tak sugestivně, že se to zdá jako velký průšvih, ale tohle vypadá jen na chybu v komunikaci,“ podává svůj rychlý názor ředitel Ludvík. A to se podle něj u lékaře za profesní selhání nedá považovat. „Jedna věc je odbornost, druhá věc je umění komunikovat. Připouštím, že tyhle schopnosti někdy nejdou ruku v ruce a že se to teď možná týká právě motolské urologie, ale podle mě se česká medicína dost výrazně mění k lepšímu. Nejde to hned, ale posun k lepšímu opravdu cítím,“ říká ředitel Ludvík. Motolská nemocnice usiluje o tzv. americkou akreditaci, příjemné vodítko pro pacienty, jehož držitelé musí splňovat řadu kritérií, mezi nimi i vstřícnost personálu. „Máme zpětnou vazbu přímo od pacientů. Když srovnám letošní dotazníky s loňskými, vidím velké zlepšení,“ říká ředi-

tel. Jenže na internetových stránkách motolské nemocnice www.fnmotol.cz jsou dotazníky zveřejněny a spokojených pacientů v nich letos oproti loňskému roku ubylo. Na otázku, zda byli spokojeni s dostatkem informací o zdravotním stavu a léčbě, odpovědělo loni 94 procent pacientů, že ano. Letos je to číslo o jeden bod nižší – a 11 procent z toho navíc uvádí, že dostali informace jen v omezené míře. „No tak to vidíte, co všechno na sebe práskáme na internetu,“ směje se ředitel Ludvík. „Spletl jsem se, měl jsem dojem, že ta spokojenost byla letos vyšší. Ale v konečném součtu to stejně není vůbec špatné – i když samozřejmě máme určitě co zlepšovat.“ Jana Trnku dosud nikdo z motolské nemocnice nekontaktoval, aby si s ním promluvil o jeho pocitech a zkušenostech „z druhé strany“ dveří čekárny. V den uzávěrky však volá tisková mluvčí Motola Eva Jurinová. „Po vaší návštěvě jsem si tedy ten článek opatřila a přečetla. A ten chlapec vůbec není hysterický. A z jeho textu není cítit ani žádná zášť. Je mi líto, že tuhle zkušenost musel udělat právě v Motole, a pokud píšete o tom, že by se lékaři měli k pacientům chovat lépe, já se pod to podepisuju. Když jsem mluvila s lékaři na urologii, jenom mi špitli do ucha, že je to hrozně těžké, ale že prostě na promluvu s pacientem nemají čas.“ Kateřina Mahdalová

Q

Je umění komunikovat součástí lékařské odbornosti? Debata na www.respekt.cz.

Umění komunikovat? To se obraťte na tiskové, prosím. foto tomki němec

A co vláda jako celek? Pochvalu si vysloužil třeba nenápadný, ale důležitý výběr vládního tajemníka pro české předsednictví EU, na němž se ODS dohodla s ČSSD. Vláda odolala vábení populismu a otevřela český pracovní trh Rumunům a Bulharům. Začala také řešit letitý čtyřmiliardový dluh společnosti Setuza vůči státu tak, že požádala o uvalení exekuce. Další rozhodnutí už ale vyvolala zdvižená obočí či rovnou zděšení – na prvním místě kraluje nejasný smír s Nomurou, korunovaný žádostí o milost pro stíhané manažery či bezprecedentním dopisem ministra financí Vlastimila Tlustého státnímu zástupci a soudci, aby stíhání zastavili. Kabinet dělal klíčová „evropská“ rozhodnutí – za všechny připomeňme dvě. Jednak žádost o zvýšení emisních limitů na roky 2008–2012, odeslaná před časem do Bruselu. Druhým klíčovým krokem, který bude mít dlouhodobý dopad, rozhodl kabinet o tom, jak chce Česko investovat peníze z evropských fondů na léta 2007 až 2013, tedy ohromujících 750 miliard korun. Výrazně méně, než se doufalo, má jít do energetické modernizace ekonomiky nebo na podporu vědy a vzdělání. Peníze budou vyčleněny hlavně na infrastrukturu. Ministr Petr Gandalovič to vysvětluje tím, že o peníze na dálnice zkrátka už žádat umíme, zatímco o měkké projekty – třeba vzdělávací – nikoli. „V rámci sociálního fondu byla tu třeba šance pomoci městům s romskými ghetty,“ kroutí hlavou Ondřej Liška ze Strany zelených. „Místo toho se řekne, že o tyto projekty neumíme žádat, tak to dáme do dálnic.“

Teoretici v pohybu Nepřehlédnutelná je Topolánkova vláda v personálních otázkách – pohyb na ministerstvech

a dalších úřadech postihl desítky lidí. Jen Úřad vlády zeštíhlil o padesát úředníků. Na řadu volných míst začala ODS dosazovat svoje lidi. Do rady Českého telekomunikačního úřadu s pětiletým mandátem poslal kabinet nechvalně proslulou stálici mediálních rad Petra Štěpánka. Šéfa Liberálního institutu Miroslava Ševčíka zase ODS poslala předsedat dozorčí radě ČSA, v radě přibyla rovněž třeba primátorka Chomutova a neúspěšná kandidátka do Senátu Ivana Řápková. „Tato dozorčí rada je nyní klubem ekonomických teoretiků, a pokud by měla velet celé firmě, asi bych sdílel určité obavy,“ komentoval výměnu pro Český rozhlas ekonom společnosti Cyrrus Jan Procházka. Vedle vyhazování a nabírání měnili občanští demokraté úřady i reorganizacemi a některé jejich kroky zaslouží body za snahu – za pozornost stojí snaha Petra Nečase o průhlednost na ministerstvu práce a sociálních věcí. Zjistilo se, že za poslední rok a půl zadal úřad zakázky za tři miliardy bez výběrových řízení. Nečas dal podnět antimonopolnímu úřadu, aby zakázky přešetřil a nové kontroloval průběžně. Sečteno a podtrženo – Topolánkův tým si podle oslovených politologů zaúřadoval přes míru. „ODS kritizovala, když Paroubkova vláda podepsala po volbách transportéry, aniž by měla mandát, a teď dělají to samé,“ míní Valeš. Hitparádu vede smír s Nomurou (Lebeda: Bylo by to problematické u normální vlády, u této je to skandální), následovaný reorganizací ministerstev a personální vichřicí. „Nemáme profesionální státní aparát,“ říká Vladimíra Dvořáková, „a personální výměny jsou stále nástrojem politické moci.“ Silvie Blechová, Jaroslav Spurný

Q

česká republika Připomeňme si Nešlo o miliardy, ani o zločin, za nějž by měl někdo sedět. Šlo „jen“ o ukázku podezřelého hospodaření s veřejnými penězi a přetrvávajícího přesvědčení institucí, že čím méně toho veřejnost ví, tím lépe. A „ukázkovost“ toho případu nepomíjí ani poté, co se ukazuje, že podezření byla zřejmě lichá. Řeč je o nákupu 220 notebooků, které pro poslance letos v létě opatřilo vedení sněmovny za deset milionů korun. Celý nákup byl podivný – sněmovní komise vybrala firmu AutoCont (proslavenou předraženým projektem Internet do škol), která jen zprostředkovává prodej počítačů jiné společnosti, když v soutěži byla i nabídka za poloviční cenu a navíc přímo od výrobce. Vedle výdrže baterie či pokuty slíbené dodavatelem za zpožděné opravy v záruční lhůtě rozhodl o vítězi zvláštní technický parametr: zda totiž lze u poslaneckého notebooku vypnout Wi-Fi a Blue-


Havel na Kolumbii Americký sen o světci jménem Vaklav

Přísně tajné: bylo to fér tooth páčkovým vypínačem. Počítačoví experti nad tím kroutili hlavami – spíše než tenhle technický detail je prý třeba dobré programové zabezpečení. „Shledali jsme, že je to zásadní,“ říkal tehdy bez dalších podrobností šéf sněmovních informatiků Igor Václavík. Celá věc byla podezřelá už prostě jen proto, že téměř nic na výběrovém řízení nebylo veřejné – přesné podmínky a bodové hodnocení, nabídky účastníků soutěže či přesný typ počítače, který pro poslance sněmovna nakoupila, aby se cena zaplacená státem dala porovnat s cenou, jakou zaplatí běžný uživatel. Právě fakt, že počítače dodala firma, která prodej počítačů jen zprostředkovává, vzbuzoval podezření, že si na transakci namastila kapsu. Průběh soutěže zůstává utajený dál – podle sněmovny stále z důvodu obchodního tajemství. Dnes už alespoň díky poslancům, kteří ten údaj nemají za utajený, víme, jaký typ notebooku leží na poslaneckých stolech. IBM/Lenovo ThinkPad série T typu T60 lze v obchodě pořídit od pětačtyřiceti do šedesáti tisíc. Sněmovna za notebooky zaplatila rovných 45 tisíc. Takže v pořádku. Problém nenašli ani poslanci, kteří věc v létě kritizovali. „Konzultoval jsem celou věc s mnoha lidmi z IT byznysu a oni na celé věci nenašli nic závadného – zabezpečení i cena jsou v pořádku,“ říká poslanec Strany zelených Ondřej Liška. „Znova se ukazuje, že cesta, jak se vyhnout podezření ze špatného hospodaření s veřejnými penězi, je zkrátka všechno zveřejňovat.“ Nakonec i odpověď na otázku, proč sněmovna tak trvala na oné pověstné páčce (a dalším rozsáhlém zabezpečení počítače), je poměrně srozumitelná – za rohem od sněmovny na Malostranském náměstí sídlí Matematicko-fyzikální fakulta UK a sněmovní informatici se zkrátka obávali, že tamní zdatní studenti by se dostali do poslaneckých notebooků a že nepříliš počítačově gramotní poslanci by naopak neuměli svoje notebooky zabezpečit. Silvie Blechová

Študentíci mají utrum. foto čtk

Dnes přednáší Havel o hlubinné krizi. Nezapomeňte svačinu. foto veronika tuckerová

V

jedné z debat svého právě skončeného pobytu na newyorské Columbia University si Václav Havel vyměňoval komplimenty s bývalým prezidentem USA Billem Clintonem. Dotázán, zda také může říct o Clintonovi něco pěkného, nadechl se Havel k proslovu. „Já…,“ řekl, ale než mohl dál pokračovat, byl přerušen hromovým smíchem: publikum mělo za to, že už odpověděl – rozverně anglickým slangovým „yeah“ (jo). Při překladu dochází k posunům či ke ztrátám a zkomolením, a rovněž Havlův sedmitýdenní newyorský pobyt provázely nejrůznější kulturní posuny. Nešlo přitom jen o to, že se z jeho jazyka ptydepe ve hře Vyrozumění stalo „petydepy“, a z Asanace „Redevelopment“.

Mýtus, který neslábne Společné vystoupení Václava Havla a nigerijského nositele Nobelovy ceny za literaturu Wole Soyinky při příležitosti založení Dokumentačního centra pro lidská práva uzavřelo Havlovu podzimní stáž na Kolumbijské univerzitě. Pozval ho sem rektor této prestižní školy Lee Bollinger a hlavní náplní šňůry nejrůznějších přednášek, sympozií a diskusí byla témata umění a občanství. „Je Havel spíš umělcem, anebo spíš politikem?“ tázalo se neúnavně obecenstvo. Havlova návštěva byla velkou sponzorskou příležitostí. Na Havlovu návštěvu přispělo mnoho dárců, a sám Havlův pobyt zase sloužil dalšímu získávání peněz, například k financování výuky češtiny. Během jednodenního sympozia o literatuře a politice Václava Havla uvedla autorka knihy o českém „umlčeném“ divadle Markéta Goetz-Stankiewiczová svůj referát o Havlovi-dramatikovi bonmotem, že každý máme svého Havla. Ten můj, či náš Havel je ten, který psal pro jednadvacáté století, pokračovala Goetz-Stankiewiczová směrem k publiku. Chtěla tím oponovat britskému mysliteli a Havlovu příteli Timothy Gartonu Ashovi, podle nějž se Havlovy eseje budou číst ještě dlouho poté, co už nám hra Pokoušení dávno nebude mít co říct. A nesouhlasí ani s kanadským autorem Michaelem Ignatieffem, který zase nedávno napsal, že Havlův hlas slábne, a spolu s ním i mýtus, který vytvořil. Havlův pobyt na Kolumbii byl každopádně důkazem, že „mýtus Vaklav Havel“ na americkém kontinentě neslábne. Jakého Havla tedy mají na Kolumbii? Tamní Havlův obraz je neměnný, zbavený všech potíží; je to obraz světce, který je oslavován a nadále už jen potvrzován, a který se propůjčuje nejrůznějším účelům. Některé příspěvky o Havlovi tudíž zněly takřka jako nekrology. Organizátorům z Columbia University ovšem záleželo na tom, aby byl Havel zapojen do života univerzity, aby z něj něco měli i běžní studenti. Jaký byl tedy Havel studentů? Hra Zahradní slavnost se stala četbou povinného semináře, a studenti ve značkových teplákách a v žabkách s sebou během tohoto teplého podzimu vláčeli po manhattanském areálu univerzity kromě překladů Havlových her i umělohmotné láhve s výrazným reklamním poutačem „Havel at Columbia“, vyrobené k této příležitosti. Svým způsobem tu tedy Havel zdomácněl. Jedním z hlavních udá-

lostí pobytu prestižního umělce-občana pak byla Havlova přednáška pro studenty kurzu „Současná civilizace“, jehož cíl je nemalý: poskytnout studentům široký pohled na důležité myšlenky v literatuře, filozofii, historii a vědě.

Co to říká? Na tuto hlavní přednášku v největší univerzitní posluchárně šli studenti 10. listopadu povinně – a také po určité průpravě. Jak jim v úvodu vysvětlil ředitel programu, cílem přednášek, jako je ta dnešní, je poskytnout posluchačům dodatečný materiál k přemýšlení a k debatám, když se procházejí po kampusu a popíjejí kávu. Havel ke studentům mluvil rozvážně a pomalou angličtinou podal osobní a velice elementární souhrn toho, co to byl totalitní systém ve východní Evropě. Hovořil i o listopadu 1989 a závěrem apeloval na mladé lidi v obecenstvu, aby se nevzdávali, ani když stojí proti velké přesile, ani když jsou ve vězení, a aby nepřestali věřit, že pravda a morálka mohou mít větší váhu než nukleární zbraně. Pouze jednou či dvakrát Havel potřeboval poradit s anglickým výrazem, a k tomu měl při ruce překladatele Paula Wilsona: Jak se řekne „hlubinná vnitřní krize“? Dlužno říci, že na pragmatické studenty Havlova osobní zpověď zas až tolik nezapůsobila. Ti v zadních řadách ke konci přednášky dojídali oběd, hráli si s mobilními telefony a někteří ani nevyčkali konce. Během diskusí s Havlem nedošlo takřka k žádné výměně názorů. Havlovy myšlenky jsou přitom mnohdy v radikálním rozporu s názory, které převládají v liberálním (tedy levicovém) univerzitním prostředí Ameriky. To, že tyto rozdíly takřka nebyly popsány a vysloveny, nesvědčí pouze o úctě a dekoru. Je na místě se domnívat, že jde o něco podstatnějšího: Havlovy názory jsou natolik odlišné a do jisté míry nepřijatelné, že je zde lidé ani neregistrují, ale spíše slyší pouze to, co chtějí slyšet, co očekávají a co neporušuje přijatelnou představu o legendárním hrdinovi. Havel přitom své názory neskrýval. V diskusi, jež následovala po přednášce pro studenty, zazněl dotaz, zda Havlův apel „pravda může být mocnější než zbraň“ platí i pro postup západního světa proti terorismu. Havlova odpověď, že do určité míry je jeho větu nutno chápat jako metaforu, jistě překvapila pacifisty v sále. Během diskuse mezi Clintonem a Havlem se oba někdejší prezidenti také zamýšleli nad situací v Iráku. Zatímco Clinton zopakoval svůj nesouhlas s tím, že k invazi došlo dříve, než inspektoři OSN dokončili svou práci, Havel prohlásil, že jej mrzí, že intervence nebyla zdůvodněna jednoduše jako akt solidarity s bezmocným národem, ale spíše jakousi vágní konstrukcí o zbraních, které ohrožují Ameriku. Havel přirovnal irácký lid k bezmocné babičce, kterou na ulici bije svalovec. Tím diskuse na toto téma skončila. Bylo také nápadné, že na rozdíl od Havla, který pro charakteristiku východní Evropy za komunismu používal termín totalitarianism (tj. totalita), rektor Kolumbijské univerzity mluvil o společnosti autoritářské. To není náhoda: americká levice

spojuje výraz totalitarianism s pravicovou protikomunistickou ideologií. K diskusi o sporných názorech nedošlo. Američané si vesměs o Havlovi vytvořili představu, která je odrazem jejich vlastního přesvědčení. Na jednu stranu tedy míjení, na druhou překvapivé aktualizace. Umělecký ředitel havlovského divadelního festivalu Havelfest (v New Yorku se hrálo kompletní Havlovo oeuvre) Edward Einhorn uveřejnil svůj dopis prezidentu Bushovi, jakousi vědomou paralelu známého Havlova dopisu Husákovi, v němž upozorňuje na své obavy o osud lidských práv a svobod v USA. „Nejsme totalitní stát, ale začali jsme instalovat mechanismy totality,“ píše Einhorn, a upozorňuje, že základní svobody, pro něž Havel vzhlížel k Americe, jsou ohroženy.

Svět venku a Barbara A jak se to tedy má s Havlem-dramatikem? Jak snesou Havlovy hry adaptaci na jiné prostředí a jinou dobu? Hře z roku 1965 Vyrozumění se v New Yorku dařilo, jistě i díky novému překladu Paula Wilsona. O vyprodání jednoho nedělního představení se přičinila početná skupina studentů z Queens College přivedených do divadla v rámci programu pro prváky, jenž má studentům předvést, „že tam venku existuje nějaký svět“, jak vysvětlila doprovázející pedagožka. Studenti se každopádně bavili. Produkce zdůrazňovala komické prvky této hry, v níž se do úřadu zavádí nový, vědecký jazyk, ptydepe, jenž má v úřední komunikaci nahradit jazyk přirozený. Mocenské vztahy na pracovišti, různá drobná nedorozumění, líná sekretářka, nějaká ta milostná aféra, to všechno by se našlo i v každé americké korporaci. Hlubší rozměr hry, Havlova kritika totalitarismu a totalitního jazyka, byl ovšem potlačen. Hůř dopadlo normalizační Largo Desolato, vážná hra, v níž je role prostředí a sociální satiry zanedbatelná. Postava filozofa Leopolda Kopřivy byla nesrozumitelná, a když poprvé pronesl slovo „fenomenologie“, začali se diváci smát – což jistě nebylo autorovým cílem. Dramatik seděl v hledišti a občas se zdvořile pousmál. Jedinou událostí během Havlovy návštěvy, která se vyznačovala kritickým duchem, byla diskuse s Barbarou Mašínovou, dcerou Josefa Mašína, o její nové knize na téma bratrů Mašínových. Toto setkání bylo mnohem skromnější než všechna ostatní, která provázela Havlův pobyt. Bývalý prezident je znám svým rezervovaným vztahem k metodám a výsledkům někdejší protikomunistické vzpoury rebelů kolem mašínovské dvojice. Živá diskuse mezi českými emigranty o významu odboje bratří Mašínů nicméně mnohem realističtěji naznačila některé z komplikací, s nimiž se vyrovnává „nová demokracie“. Veronika Tuckerová Autorka je spolupracovnicí Respektu. Podrobný program Havlova pobytu na Columbia University, včetně audiovizuálních záznamů Havlových vystoupení, je k dispozici na webové stránce http://havel.columbia.edu.

Q


inzerce

7

ekonomika


Volíte mezi morem a cholerou S Jürgenem Trittinem o jaderných elektrárnách a české cestě

Jürgen Trittin je poslancem německého Bundestagu za Zelené, v letech 1998–2005 byl spolkovým ministrem životního prostředí. Co po vás jako ministrovi zůstalo v německé politice životního prostředí? Alespoň částečně jsme zavedli ekologický daňový systém. Po třech letech tvrdých jednání se nám podařilo prosadit postupné zastavení německých jaderných elektráren – tři z 21 elektráren se již vypojily, do roku 2009 budou následovat další čtyři. Německo je dnes špičkou, co se týká rozvoje energie z obnovitelných zdrojů. S tím vznikla úplně nová branže v průmyslu, kde dnes pracuje 160 tisíc lidí. V příštím roce bude Německo vyrábět už dvanáct procent své elektřiny z obnovitelných zdrojů. V rámci Evropské unie se Německo dostalo do pozice pionýra ochrany klimatu – tím jsme přispěli k tomu, že se Kjótský protokol stal mezinárodním právem i přes odpor Spojených států. A také jsem prosadil systém zálohování všech lahví a plechovek. Od roku 1998, kdy jste se stal ministrem, stoupla cena ropy. Dnes také máme mnohem více informací o tom, jak bude těžké vypořádat se s globálním oteplováním. Jak se v důsledku tohoto vývoje změnilo německé veřejné mínění o jaderné energii? Podle všech průzkumů, které objednal někdo jiný než podniky energetického průmyslu, většina Němců stále ještě podporuje výstup z jaderné energie. To také souvisí s tím, že jadernou energií nepoháníme auta a nevytápíme byty. A z vědeckého hlediska víme, že kdybychom chtěli nahradit jenom 10 procent světové spotřeby ropy atomovou energií, museli bychom postavit 1000 nových atomových elektráren. V současně době jich máme 400. Představa, že se cena ropy dá zredukovat jadernou energií, je prostě nesmysl. A proto velká část naší populace je pro rozšíření obnovitelných zdrojů energie. Čím dále tím více lidé také chápou, jaké šance v tomto směru pro Německo jako průmyslovou zemi jsou, například pokud jde o pracovní místa. Když jsme v sedmdesátých a osmdesátých letech demonstrovali proti jaderným elektrárnám, vždycky nám říkali: To nemůžete dělat, protože s tím je spojeno 40 tisíc pracovních míst. To číslo nebylo správné – ale i kdyby bylo: co je 40 tisíc proti 160 tisícům, které nyní vznikly ve spojení s obnovitelnými zdroji energie? Počítáme s tím, že v roce 2020 bude v této branži pracovat půl milionu lidí, což souvisí s tím, že v oblasti fotovoltaiky a větrné energie jsme vůdci světového trhu. Když fakta mluví tak jednoznačným jazykem, proč jsou pravicové strany proti výstupu z jaderné energie?

To souvisí se závislostí na čtyřech největších energetických koncernech. Staré jaderné elektrárny totiž nejsou jen náchylné k poruchám – jsou také něčím jako strojem na tisknutí peněz. Staré elektrárny vás už nic nestojí a čistý zisk z nich činí kolem jedné miliardy eur za rok. A to je hlavní důvod, proč CDU a FDP jsou proti výstupu. V čem propojení těchto stran s energetickými koncerny spočívá? To jsou tradiční vazby mezi politikou a průmyslem – také SPD je spojená s energetickým sektorem, ale ne v oblasti jaderné energie, protože SPD se naučila, že není možné profitovat z techniky, která nese taková bezpečnostní rizika, jako jsme nedávno viděli ve švédském Forsmarku. Kdo by si pomyslel, že jednoho dne zrovna elektrárna ve Švédsku bude stát jen několik minut od nukleární havárie. To bychom čekali od elektráren staršího typu jako například od Temelína, ale ne v zemi, která disponuje nejmodernější technologií. Pokud bezpečnosti Temelína nevěříte, proč jste se jako ministr v boji proti němu více neangažoval? Udělali jsme všechno, co jsme udělat mohli. Rozhodující chyba se stala během jednání o českém vstupu do EU. Například v jednáních s Litvou Brusel stanovil podmínku, že Vilnius musí problémovou jadernou elektrárnu zavřít, jinak se o vstupu nebude ani jednat. V jednáních s Českou republikou se to nestalo, protože když se rozhodlo o zahájení přístupových jednání s Prahou, v Berlíně ještě vládl Helmut Kohl – a jeho vládě tento problém příliš na srdci neležel. Schröderova vláda pak v rámci přeshraniční studie o dopadech na životní prostředí dělala proti Temelínu všechno, co bylo možné. Německá strana dokonce zaplatila dvě studie, které ukázaly, že výstavba jedné nebo dokonce dvou plynových elektráren se stejnou kapacitou jako Temelín by byla levnější než dostavba Temelína. Na českou vládu to žádný dojem neudělalo. Praha se držela svých původních plánů – a to z ideologických důvodů. Pokud jsou atomové elektrárny nevýhodné, proč se tedy staví ve Finsku? V západní Evropě – s výjimkou Finska – došlo k rozhodnutí stavět atomovou elektrárnu naposled na začátku osmdesátých let. Ve Spojených státech se poslední stavba realizovala na konci sedmdesátých let. A proč asi? Protože nové atomové elektrárny nejsou konkurenceschopné. Každá průměrná větrná turbína vyrobí elektřinu levněji než atomová elektrárna. Také nová finská elektrárna se ekonomicky vyplatí jenom tehdy, pokud bude pracovat alespoň 60 let s 95pro-

Euro za dvacet Také díky dosavadnímu kurzu koruny žije střední Evropa v nereálném světě. Slovensko má problém. Koalice Roberta Fica schválila státní rozpočet, který dává předpoklady k tomu, aby se v lednu 2009 přestalo na Slovensku platit slovenskými korunami a přešlo se na jednotnou evropskou měnu. Už nyní se koruna v „čekárně na euro“ musí pohybovat v patnáctiprocentním pásmu kolem kurzu eura stanoveného Národní bankou Slovenska. To při původně stanoveném kurzu 38,455 za euro znamená, že by slovenská koruna neměla oslabit pod 44,22 za euro nebo posílit nad 32,69. Právě druhá hranice dělá poslední dny guvernérovi Národní banky Slovenska Ivanu Šrámkovi vrásky na čele. Slovenská koruna totiž druhý prosincový týden prolomila hranici 35 korun za euro a ani to její posilování nezastavilo. Investoři teď očekávají, že Slovensko bude muset posunout pásmo pohybu eura. Ani guvernér České národní banky Zdeněk Tůma se tvrdnutí české koruny (slovenská posiluje rychleji a dostala se na kurz, kde byla naposledy v roce 2004) nestačí divit. „Já většinou nezaujímám žádný názor, pokud se kurz úplně nezblázní. A k tomu není zase tak daleko,“ nechal se slyšet Tůma. Slušně si stojí i polský zlotý a po prosazení vládního úsporného programu dokonce i maďarský forint.

každý expert potvrdí. Proto je velmi naléhavé, abychom se přestali zabývat nebezpečnými technologiemi předvčerejška a radikálně investovali do energie z obnovitelných zdrojů – a to nejen v oblasti elektřiny. Zelení chtějí, aby Německo v roce 2020 získalo čtvrtinu své elektřiny, čtvrtinu svého tepla, čtvrtinu svých pohonných hmot a čtvrtinu svých surovin pro chemický průmysl z obnovitelných zdrojů. To je absolutně realistická perspektiva. V oblasti elektřiny toho určitě dosáhneme, u tepla jsme na dobré cestě, u pohonných hmot nám zbývá ještě hodně práce, ale není to nereálné.

Ještě výraznější je posilování všech středoevropských měn vůči americkému dolaru, ale tam střední Evropa více méně kopíruje celosvětový vývoj, byť růst kurzu je rychlejší. Za všechna vysvětlení stačí ocitovat slova hlavního ekonoma Komerční banky Kamila Janáčka: „Nikdo nic nezmění na tom, že kurz koruny dlouhodobě roste jak k dolaru, tak k euru. V ekonomice, která dohání vyspělejší státy, jako je ta naše, a ještě při nízké inflaci jiná možnost než posilování měny neexistuje.“ České ekonomice jako celku pak s ohledem na strukturu vývozu výrazně pomáhá pokles kurzu dolaru, protože převažuje dolarový import surovin a eurový export hotových výrobků.

Konec života ve skleníku Posilování kurzu české koruny má ale daleko širší dosah, než je příznivá obchodní bilance a nutné, nikoli však příliš oprávněné protesty českých exportérů, kterým se i přes posilování koruny daří nejlépe v historii. Česká republika a Slovensko, v omezenější míře to platí i pro Polsko a Maďarsko, se korek-

Jaký máte doma televizor? foto profimedia.cz

centním využitím. To je čistě politický projekt, jehož financování bylo politicky zvýhodněno. Na volném trhu by takový projekt neobstál. Proč mluví i britská vláda o návratu k jaderné energii? Britská vláda zapomněla včas investovat do obnovitelných zdrojů energie, protože si myslela, že svým plynem disponuje nevyčerpatelným zdrojem energie. Ale ani britské vládě se dodnes nepodařilo najít investora. Mnoho vědců ale říká, že v boji proti globálnímu oteplování nemáme příliš mnoho času a je třeba zastavit spalování uhlí a plynu. O to naléhavější potřeba je investovat do obnovitelných zdrojů už teď. Nesmíte vždycky jen čekat a věřit, že jednoho dne bude k dispozici nějaká zázračná technologie. Nukleární fúze už 40 let nevyrobila žádnou elektřinu. Uhelné elektrárny bez kysličníku uhličitého budeme mít snad někdy v roce 2020, pak bych proti nim nic neměl. Ale v boji proti globálnímu oteplování musíme využít příštích deseti let. To vám

cí kurzů svých měn přibližují normálním poměrům západní Evropy. I po patnácti letech od pádu komunismu totiž žijeme v nenormálním světě, což se dá jednoduše ilustrovat na rozdílu mezi naší ekonomickou výkonností přečtenou podle platných kurzů a těch podle parity kupní síly. Čím více se tyto údaje liší, tím více je naše prostředí deformované. Protože v České republice nikdy neproběhla skutečně liberální ekonomická reforma, podobná alespoň té částečné Balcerowiczově v Polsku z roku 1990, žijeme stále v jakémsi skleníku nebo jinak řečeno s pokřivenými ekonomickými vztahy. Provoz našeho postkomunistického terária je částečně financován z rozprodeje státního majetku, částečně z deformací tržních vztahů, jako je regulované nájemné, ceny energií a podobně. Podobnou deformací byl i kurz české koruny, který byl v roce 1990 podhodnocen. Okna skleníku, v němž jsme ve zdraví přežili víc než patnáct let, se postupně otevírají, částečně zavřená ale zůstávají i poté, co jsme vstoupili do Evropské unie. Odklad přijetí eura tento fakt jen potvrzuje a je trochu ostudou, že vstupu do zóny společné měny nebudeme schopni ani dvacet let od listopadu 1989. Jedním z projevů skleníku je i podhodnocená výše platů, v České republice, na Slovensku, o něco méně to platí o Polsku a Maďarsku. Posilování našich měn (například česká koruna posílila od zavedení eura asi o patnáct procent) je spolu s nominálním zvyšováním mezd jedním z nástrojů, kterým se náš svět mění z umělého v reálný. Není prostě důvod, aby při vyšším hrubém domácím produktu na hlavu, než je v Portugalsku, byl průměrný český plat méně než poloviční oproti této zemi. Samozřejmě, v Portugalsku už nemají regulované nájmy, ale ty končí i v Česku. Poté co se Čechům, Polákům, Slovákům a Maďarům postupně otevírá pracovní trh v západ-

V Česku řešíme jiný problém: politici se rozhodují, jestli rozšířit těžbu uhlí na severu Čech, anebo jestli se má stavět nová atomová elektrárna. Tvrdí, že jiná alternativa není. Volba, o které mluvíte, je tedy volba mezi morem a cholerou. A jiných možností je právě v Česku mnoho. Uvědomte si, že v Německu jsme během pár let postavili větrné elektrárny, jejichž výroba nahradí osm velkých elektráren. A když se nechcete spoléhat na větrné elektrárny, pak máte obrovské kapacity na vytváření elektrické energie z biomasy. V rámci reformy evropské zemědělské politiky se poskytuje velká šance pro zemědělce podílet se na výrobě energie místo potravin. A všechny tyto alternativy vám přinesou elektřinu rychleji než uhlí nebo atom. A to jsme ještě nemluvili o možnostech šetření energie. Domnívám se, že v Česku máte úplně stejné televizory, počítače atd. jako my tady v Německu. Kdybychom šetřili energii jen tím, že nenecháme domácí přístroje běžet na stand-by, pak můžeme dvě velké elektrárny odpojit. Domnívám se ale, že i v České republice se energetická politika stále ještě řídí představou, že výroba elektřiny je záležitostí jednoho nebo dvou velkých podniků s velkými elektrárnami, které pak elektřinu distribuují po celé zemi. Jenže to je anachronismus. To jsou padesátá léta. Čeští zelení teď stojí před rozhodnutím, jestli se mají podílet na vládě, nebo raději zůstat v opozici. Co byste jim doporučil? Samozřejmě moje rada nemůže být příliš konkrétní, na to situaci v Česku neznám dost dobře. Malým stranám ale vždycky radím, aby veškerá rozhodnutí opíraly o dostatečnou většinu ve vlastních řadách. Je velmi důležité zachovat a posílit jednotu uvnitř strany. To je vidět na příkladech nizozemských nebo německých Zelených – anebo, jako negativní příklad, na osudu francouzských kolegů. Marek Švehla, Berlín

Q

ní Evropě, začínají mnohé obory pociťovat nedostatek pracovních sil. Automobilky platící za práci na lince v přepočtu asi pět set eur měsíčně začínají pociťovat „středoevropský“ nedostatek lidí. Naproti tomu český automechanik u hranic s východním Německem si už dnes řekne o stejné peníze jako ten na druhé straně Krušných hor, a za neregulovaný pronájem garsonky v Praze dokonce zaplatíme víc než v Berlíně. Průměrný český plat překročil tisíc dolarů. Až se dostane aspoň řekněme na tisíc eur, přestaneme žít ve skleníku. Nebude to znamenat jen samé plusy, ale začneme žít životem normálních Evropanů. Po dvaceti letech „budování kapitalismu“ bychom to měli zvládnout. Z eura za dvacet korun není třeba mít strach. Teď už ne. Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.

inzerce

Q

diskuse / před 10 lety


Čunek nabízí lidem naději Kritické hodnocení kontroverzního předsedy KDU-ČSL vyvolalo řadu reakcí. Polemiky se účastní i nejmladší místopředseda KDU-ČSL David Macek, který v novém šéfovi vidí šanci pro tuto zemi. V článku Erika Taberyho Křesťanští demokraté si vybrali své nebe v minulém čísle Respektu se objevuje názor, který je v poslední době dost častý. Že totiž „stačí publikovat kritický článek na Čunkovu adresu a ozvou se neonacisté“. Ano, bohužel i neonacisté se někdy ozvou. Já se rozhodně k neonacistům hlásit nemíním, ale přesto bych si dovolil se Jiřího Čunka zastat. Nejčastější výtkou na adresu nového předsedy KDU-ČSL je jeho údajný populismus. Ponechme stranou, že populistická je každá „načasovaná“ volební kampaň, každý billboard, který se objeví měsíc před volbami. Možná je populismus i to, že si Jiří Čunek nechal před lety ve Vsetíně udělat anketu mezi jeho obyvateli, co považují za největší problém. Osmdesát procent odpovědí znělo: soužití s nepřizpůsobivými Romy. Zjednodušeně bylo vyjádřené povzdechem: „Zatímco já musím pracovat a platit, oni nepracují, vytvářejí nepořádek a město jim promíjí platby za nájem.“ Jelikož je Jiří Čunek muž činu, rozhodl se s tím něco dělat. Samotný způsob provedení zřejmě

N

a články o Jiřím Čunkovi samozřejmě nereagují jen neonacisté a je dobře, když o něm mají lidé chuť diskutovat takto kultivovanou formou, jako to činíte vy. Vámi publikovaný text ale vlastně shrnuje většinu obav, které se vstupem nového předsedy KDU-ČSL na scénu panují. Ačkoli v závěru článku píšete, že je Čunek sympatický, protože nehledí na průzkumy veřejného mínění, v úvodu naopak zmiňujete anketu, kterou si ve Vsetíně nechal udělat a podle níž se řídí. V encyklopedii politiky stojí, že populismus je „tendence odvolávat se na ‚vůli lidu‘“, „umění říkat to, co chtějí lidé slyšet“ a to vše navíc bez srozumitelných zásad. Přesně to nový předseda splňuje. Sám navíc uvádíte, že si anketu o starostech občanů nechal udělat před lety. Proč tedy celý problém neřešil dříve? Proč si jej schovával na předvolební čas? Je nutné, aby politik pracoval podle přání svých občanů. Je ale čistě na něm, jaký zvolí postup. Domácí násilí také nemůžete vyřešit nainstalováním kamer do každé domácnosti, byť by to bylo

P

ane Tabery, vaše „netuctové“ hodnocení role KDU-ČSL mě potěšilo. Nyní mé výhrady: Jiří Čunek nepostavil svou kampaň na „zbídačení“ romské menšiny, jak je mu podsouváno. (Mimochodem: vystěhovaní „bílí“ se obrátili na radnici se žádostí o tytéž výhody – bezúročná půjčka aj. –, které dostali Romové.) Romové už jsou zbídačení a hlasy voličů lze získat naopak tím, že se někomu podaří jejich problémy řešit. Pokud to někdo dokáže lépe než vsetínský starosta, ať to předvede. Čunkovo řešení trochu zahanbuje především stát, který toho v této oblasti za 16 let

inzerce

nebyl nejlepší, ale samotná odvaha dát věci do pohybu přispěla k tomu, že se mu podařilo rozpoutat širokou diskusi o sociální spravedlnosti. Najednou se objevují poučené akademické návrhy, jak se to dělat nemělo, najednou všichni vědí, co je pavlačák, rasová segregace a kontejnerové „vsetínské lego“. Populista je nečitelný a extremistický. Jiří Čunek je čitelný a svými názory (na znovuobnovení středovosti KDU-ČSL, zmírnění zastydlého antikomunismu) dokazuje, že je věcný, a navíc principiální. Domnívám se, že je rozdíl mezi slovním populismem, využívajícím „spodních proudů“ v člověku, jako je nenávist (Sládek, Haider, Le Pen), a úsilím zavděčit se lidem tím, že vybuduji něco konkrétního (čemu rozumí opravdu každý – každý se může do Vsetína přijet podívat) bez předchozích siláckých výhrůžek typu „já s těmi Cikány zatočím“. Zásada Jiřího Čunka víc jednat než mluvit tak – zvlášť po půlročním neúspěšném jednání o vládě – vyčnívá z českého politického průměru. Navíc nepoužívá běžnou politickou hantýrku, ten únavný jazyk politických harcovníků, hemžící se mlhavými

výrazy typu „v tuto chvíli by to bylo ještě předčasné“ či „tímto krokem jsme vyslali jasný signál voličům“ atd. Osvěžení pro českou politickou scénu může přinést i Čunkova zdravá míra (možná to bude znít příliš provokativně) politické nekorektnosti. Nebojí se „nevyzkoušeného“ řešení s rizikem, že to může zmrazit jeho politickou kariéru. Neřídí se mediálními průzkumy, je sympatickým „outsiderem“ nepohlceným politikařením. Není opatrnický (nebojí se třeba použít slovo Bůh) a navíc má zvláštní odolnost vůči mediálním manipulacím – nereaguje hystericky na polopravdy z médií. Mimochodem asi před měsícem byl v MF Dnes rozhovor Michaely Jílkové s Jiřím Čunkem. Ačkoli dotyčný ani jednou nepoužil slovo Rom nebo Cikán, Jílková ho hbitě připojila do popisky pod fotografii: „Jiří Čunek o Romech“: a následovala citace jeho slov o neplatičích. Média ho posouvají ke kontroverzi i proti jeho vůli. Elegance „vsetínského“ řešení je v tom, že je zároveň levicové (sociální spravedlnost) a zároveň pravicové (způsob provedení, respekt k majetku, k soukromému vlastnictví, bezpečí). Není pravda, že se týkalo jen Romů. Bylo to opatření proti občanům porušujícím zákon (narušení sousedských vztahů, nedoplatky obci atd.). Jejich devastace pavlačáku nevyplývala z barvy jejich kůže. Rasisté jsou spíše ti, kteří tyto lidi šmahem označili jedinou nálepkou „Romové“. Závěrem si dovolím opět mírnou provokaci: „vsetínské“ řešení si mohl dovolit udělat právě člověk, který je zakotven v křesťanských hodnotách. Ví, že všichni lidé jsou bližní, ale nelze chránit ty, kteří porušují zákon. Společnost musí stejnou měrou posuzovat všechny – v tom je rovnoprávnost, kterou do evropských poměrů vneslo právě křesťanství. A proto je dobře, že Jiří Čunek je předsedou strany, která se o křesťanské hodnoty chce opírat. David Macek Autor je místopředseda KDU-ČSL.

Q

nepochybně nejúčinnější. Máte pravdu, že Jiří pu, proč se celá strana vzbouřila proti Miroslavu Čunek nepoužil ani levicové a ani pravicové řeše- Kalouskovi. Je to všechno příliš neurčité, o směřoní, on prostě použil špatné řešení. Na dnešním vání strany to nic neříká. Nepomůže ani to, že se stavu romské menšiny máme podíl my všichni nebojí použít slovo Bůh, protože není snad lidovec, a vývoz za město ho nevyřeší. Možná je mezi nimi který by se toho bál. A také proč by měl. více neplatičů, ale stejně tak je mezi nimi více Chválíte zásadu Jiřího Čunka „víc jednat než dětí, které systém ještě dnes automaticky posílá mluvit“, podle vás její potřebu dokazují neúspěšdo zvláštních škol, aniž by se jim snažil pomoci ná jednání o vládě. Ve skutečnosti je to ale přesně dosáhnout vzdělání. A pak jako u vytržení sleduje- naopak. Česká politika potřebuje nastavit vyšší me děti rodin, které emigrovaly, protože za hrani- „kvalitu mluvení“, aby se pak podle toho dalo jedcemi Česka mnohdy patří k studijní elitě. Zjedno- nat. Na ráznosti postavil svou strategii Jiří Paroudušeně řečeno, když jednoho běžce necháte týden bek, a jak v médiích popisoval někdejší lidovecký hladovět, určitě nedosáhne stejného výsledku jako ministr Milan Šimonovský, vedlo to k tomu, že konkurent s plným zázemím. Ale čí to bude vina? se ve vládě vlastně nejednalo, ale jen přikazovalo. Z politického hlediska je i nadále Jiří Čunek Chod kabinetu se tak záhy zadrhl. Je nepochybné, že populismus zabírá, ale už je nečitelný, a to přesto, že podle vás oznámil návrat strany do politického středu, škrtl zastydlý antiko- více pochybné, jestli na tom má stavět renomovamunismus a nechce vládnout s přeběhlíky. Za prvé, ná partaj. Tím spíše KDU-ČSL, která po šestnáct lidovci nikdy neopustili střed, nedávné vedení na let tak důležitě populismu velkých stran čelila něm postavilo celou kampaň (rozum mezi modrou a nabízela alternativu. šancí a socialismem), i když se někomu zdá opak. Jestli je antikomunismus zmírněn, pak nechá- Erik Tabery Q

moc nepředvedl. Kromě toho nového lidoveckého předsedu nelze hodnotit jen podle jeho řešení vsetínského problému s neplatiči nájemného, „spedice nepřizpůsobivých“ je něco trochu jiného než problém Romů. Ale abychom nastavili vyšší „kvalitu mluvení“ a neházeli po sobě slovy (a přiblížili se Čunkově zásadě víc jednat než mluvit): Čunek by mohl otevřít debatu o tématech, kterými by se měla KDU-ČSL zabývat – například problém kombinace principu křesťanské solidarity a osobní odpovědnosti jednotlivce (viz např. jeho snahu zaměstnat

před 10 lety

V souvislosti s právě schváleným rozpočtem mínus sto miliard to stojí za připomínku. Byť je s tím kromě inspirace spojen i trochu kyselý vzkaz, že pokud se dějiny opakují, pak opravdu vždy jen tak, že po tragédii následuje fraška. „Rozpočtový rok končí neobvykle dramaticky,“ popsal to prvé před deseti lety Respekt v hlavním redakčním komentáři. „Ministr financí Ivan Kočárník upozornil vládu na hrozbu deficitu státního rozpočtu a minis-

Mnoho povyku pro nic

dlouhodobé pobírače dávek veřejně prospěšnými pracemi pro obec). Vždyť diskusi o rozbujelém sociálním státu se věnuje značná část západoevropské společnosti. Čunkovy kroky by navíc měly být chápány jako snaha vrátit KDU-ČSL k seriózní diskusi o programových a věcných tématech. Jeho tématem je „sociální spravedlnost“ a označovat ho jako populistu není přesvědčivé už proto, že při jednáních o vládě klade důraz na nutnost prosadit nepopulární reformy.

tři na svém středečním zasedání zoufale hledali, kde by se dalo narychlo ještě ušetřit. Většina analytiků se sice domnívá, že schodek nakonec nedosáhne dvouciferných čísel (nemělo by to být více než řekněme pět miliard korun), i tak ale padne další posvátná kráva české ekonomické reformy: vyrovnaný rozpočet. A to není málo! Přestože Klausova vláda v uplynulých pěti letech mnohokrát slevila z tempa transformace, dosud nikdy nedopustila rozpočtový schodek – a taky se tím řádně chlubila v zahraničí.“ Vzbuzuje-li dnes tenhle rozruch kolem pěti miliard úsměv (jak by ne, v zemi, kde ještě o miliardu více s klidem rozházeli – v beztak hluboce schodkovém státním účtu – jen samotní poslanci na kupování voličů ve svých okrscích), pak při dalším čtení trochu mrazí. „Ze současného rozpočtového vývoje existuje poučení: je třeba začít urychleně přemýšlet, kde lze koncepčně šetřit na výdajích. Je nutno uvažovat o radikální reformě penzijního systému, adresnějším vyplácení sociálních dávek a změnách, jako je třeba liberalizace nájemného.“ Od té doby uběhlo deset let, reforma penzí se nehnula z místa, sociální dávky à la dvojnásobný rodičovský příspěvek rekordně rostou a o dosud regulované nájemné se majitelé soudí se státem ve Štrasburku. Takže uvidíme za další dekádu.

David Macek

Respekt 51/1996

Q

10 zahraničí


Co řeknou íránští znalci

Z chaosu na Blízkém východě nejvíce těží Teherán

S

ituace v Iráku je zoufalá. V Libanonu hrozí prosyrští a proíránští šíité, že svrhnou prozápadní vládu premiéra Siniory. Konec izraelsko-palestinského konfliktu je stále v nedohlednu, přiživován spojenectvím Hizballáhu a Hamásu. Příčin nezdarů na Blízkém východě je mnoho a nemusí mít vždy stejného jmenovatele. Ale jedna věc je zřejmá. Západ a především Bushova Amerika jsou v defenzivě. Velkolepé plány na demokratizaci regionu leží v troskách. A tím, kdo ze současné situace těží, je Írán. Na Západě sílí hlasy po návratu k reálpolitice: odhoďme ideologické bariéry a zkusme zachránit, co se dá. Tak zní doporučení expertní komise Kongresu i matadorů americké diplomacie Henryho Kissingera a Zbigniewa Brzezinského. Prioritou je stabilita, ale ani tu není Západ svými silami schopen zajistit. Do centra pozornosti se tak opět dostávají Sýrie a Írán – už ne jako terče nové invaze, ale jako potenciální partneři, kteří mohou využít svého vlivu a zklidňovat napětí v regionu. Živo je i v samotném Íránu. V pátek Íránci po více než roce opět volili: rozhodují o tom, jaká skupina získá na příštích osm let většinu křesel ve Shromáždění znalců. Tento autoritativní sbor 86 šíitských duchovních volí a jako jediný může i odvolat nejvyššího vůdce, kterým je už 17 let ájatolláh Alí Chámeneí. Výsledek pátečních voleb tak více než neřízené výroky prezidenta Ahmadínežáda napoví, kterým směrem Írán v příštích letech na domácí i zahraniční scéně zamíří. Navíc je možné, že s ohledem na údajnou Chámeneího nemoc budou znalci během svého mandátu volit nového vůdce země.

On ví, co pálí lidi Neúspěchy Západu íránský režim posilují. I podceňovaného prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. Ten je po více než roce v úřadě stále celkem populární. Není duchovním a lidé ho berou jako symbol změny. Vítají, že chce bojovat proti korupci v současném establishmentu, který se prý zpronevěřil revolučním ideálům. „Chce půjčky pro mladé, aby mohli zakládat rodiny, a dát práci absolventům škol. Možná je populista, ale lidé ho volili, protože je jiný než ostatní. Ví, co obyčejné lidi pálí. Chce být prezidentem všech Íránců, ne jen teheránských boháčů,“ zní hlas íránské ulice. Režim se teď cítí neohroženě. Proto na něj zatím neplatí politika cukru a biče. Za cukrátka svůj jaderný program vyměnit nechce a žádný bič vznášející se nad Teheránem nevidí. Do izolace, natožpak před hrozbu konfliktu ho nepřivedla ani kritizovaná neústupnost, se kterou sveřepě odmítá požadavky na zastavení podezřelých jaderných aktivit. Teheránu se sice podařilo přiblížit dosud umírněné Evropany tvrdšímu postoji USA, ale uvalení důraznějších sankcí stále brání Rusko a Čína – mají v Íránu své zájmy. Neochota vzdát se atomových ambicí odráží též názor domácí veřejnosti. I ti, kteří nejsou horlivými stoupenci režimu, pokládají jaderný program za věc národní cti. Navíc napjaté vztahy se Západem režimu krátkodobě vyhovují, neboť sjednocují zemi a oslabují opozici. A pokud by střet skutečně hrozil, pak je vždy dost času ustoupit, odrážejí kritiku stoupenci Ahmadínežáda. Pro svůj zatím úspěšný populismus se Ahmadínežád těší i podpoře nejvyššího vůdce Chámeneího. Ten stojí jako garant islámského charakteru země nad volenými orgány – prezidentem a parlamentem. Ale režim není prvoplánovou diktaturou saddámovského typu. Chce mít podporu veřejnosti a právě Ahmadínežád ji prozatím zajišťuje. Dovedně pracuje s propagandou, tradičním írán-

Holocaust podle Ahmadínežáda Konference o holocaustu. V dnešní době v podstatě běžná záležitost, ale této akci dodalo pikantní příchuť místo konání – Teherán. O čem se minulý týden diskutovalo v zemi, která židovský stát neuznává, jejíž prezident ho určil k vymazání z mapy a která letos uspořádala výstavu karikatur právě na téma holocaustu? Podle organizátorů z Centra pro mezinárodní a politická studia bylo smyslem setkání poskytnout prostor badatelům, kteří nemohou v Evropě svobodně vyjádřit své názory. Nešlo prý o to vyvracet či potvrzovat existenci holocaustu, ale stát se seriózním diskusním fórem.

Kterých je více? Těch pro samotný islám, nebo těch, co by následovali Severní Koreu? foto profimedia.cz / corbis

ským nacionalismem i protizápadním šovinismem. A i když lze Írán jen těžko nazvat fungující demokracií, jde stále ještě o jednu z nejpluralitnějších zemí regionu. Probíhají zde volby a funguje i omezená politická soutěž.

Jenže ani Chámeneí nemá autoritu srovnatelnou s revolučním vůdcem Chomejním. I on potřebuje spojence. A Shromáždění znalců mu může být oporou, ale i mantinelem. Podle názoru liberálního myslitele Mohsena Kadívara jde v nynějších volbách o souboj mezi umírněnými tradicionalisty a radikálními ultrakonzervativci. První z nich najdeme v táboře kolem bývalého prezidenta Hašemího Rafsandžáního. Shromáždění znalců pokládají za orgán, který dává zdejší teokracii punc vlády lidu, neboť je jakousi brzdou neomezené moci nejvyššího vůdce. Radikální tábor pak demokracii zcela odmítá jako neslučitelnou s islámem. V jeho čele stojí ájatolláh Mesbáh-Jazdí. Ten je údajně duchovním guru revolučních gard i prezidenta Ahmadínežáda. Argumentuje tím, že islám vyžaduje podřízení se vůli boží a neposkytuje prostor pro svobodnou individuální volbu. Svobodné volby pokládá za „nástroj vlády chuligánů pijících vodku“ a obhajuje násilnou likvidaci odpůrců režimu.

O čem konkrétním tedy volby rozhodnou? Na domácí půdě jde o zachování pluralitních prvků íránské teokracie. Pokud posílí zmínění ultrakonzervativci, znamenalo by to ohrožení pro řadu dosud vlivných šíitských duchovních, kteří díky svému relativně nezávislému postavení mohou režim a jeho představitele kritizovat z náboženských pozic. Na první pohled to může vypadat prašť jako uhoď, ale jde také o zahraniční politiku země. Bude i nadále sledovat linii, která zatím zcela nekopíruje protizápadní rétoriku prezidenta? To je důležitá otázka už proto, že prezident nemá v zahraniční politice poslední slovo. Teherán je neústupný. Ale především proto, že mu neústupnost prochází. Zvítězí-li však radikální duchovní, zesílí hlasy volající po ofenzivnějším postupu. Možná po tom, aby následoval příkladu Severní Koreje, která svým jaderným arzenálem mezinárodní společenství už vydírá. Teherán chce hrát roli regionální mocnosti a Íránci cítí, že Západ a jeho spojenci v regionu jsou oslabeni. Proto vidí šanci zaujmout jimi uvolněné pozice. Ale regionální vliv Íránu má své meze. A těmi je především šíitská odnož islámu. Blízkovýchodní šíité Teheránu věří, ale tvoří většinu jen v Iráku, mezi libanonskými muslimy a na maličkém ostrovním Bahrajnu. Naproti tomu sunnité v regionu nikdy nepřijmou snahu

Nicméně již složení účastníků značně zpochybňuje deklarovaný úmysl Íránců. Do Teheránu přijeli namísto respektovaných historiků notoricky známí popírači a dokonce bývalý šéf amerického Ku-kluxklanu. Diskutovala s nimi skupinka protiizraelských rabínů. Na první pohled protimluv, ale musíme si uvědomit, že jde o okrajové ultrakonzervativce, kteří považují holocaust za jednu z celé řady židovských tragédií, někdy i za trest boží následující po nedodržování náboženských příkazů, a v připomínání jeho unikátního charakteru spatřují herezi, či dokonce pseudonáboženství. Podobně se dívají na založení Státu Izrael ještě před příchodem mesiáše. Takže jak v odmítání tohoto státu, tak v relativizaci holocaustu nacházejí společnou řeč s ultrakonzervativci v Íránu. Ahmadínežád se rád prezentuje jako muž změny. Zřejmě i proto využil dosud nedoceněný potenciál holocaustu. Fakt, že se Arabové ani po šedesáti letech od založení židovského státu

nesmířili s jeho existencí, není tajemstvím. Podobně uvažuje i velká část řadových Íránců. Ahmadínežád, jenž svůj úspěch založil na populismu, sází na to, že mu agresivní protiizraelská rétorika přinese body na domácí scéně i popularitu v regionu. Zpochybňováním holocaustu tak podrývá jeden z klíčových historických argumentů pro vznik Izraele jako útočiště evropských Židů před pronásledováním. Konferencí o holocaustu chtěl Ahmadínežád i splatit Evropanům dluh za karikatury proroka Mohameda – a sám sebe postavit do pozice bojovníka za práva muslimů. Fakt, že v Evropě se holocaust prostě nezpochybňuje, je pro Ahmadínežáda vítanou příležitostí k tomu, aby před svým publikem poukázal na údajný dvojí metr Západu: Evropa umožňuje karikovat Boha a náboženské symboly, ale diskusi o genocidě Židů kriminalizuje.

Zkusit to pokorejsku

Teheránu o vůdčí roli v muslimském světě. Vždyť i v tisku sunnitských zemí se zatím hypotetická íránská jaderná bomba nenazývá „muslimskou“, ale „šíitskou“ – rozuměj nikoli spojeneckou, ale konkurenční. A nyní jinak nevýbojná Saúdská Arábie varovala před svým zásahem v Iráku kvůli ohrožení tamních sunnitů. Přesto se již delší dobu hovoří o tom, že krize v Iráku může být příležitostí pro obnovení dialogu mezi USA a Íránem. Po téměř 28 letech. Obnovení dialogu však nebrání jen spor o atom. Američané odmítají íránské vměšování v Libanonu, podporu Hamásu i šíitských stran v Iráku. Naopak Íránci oponují jakékoli přítomnosti USA v oblasti či vytváření prozápadních spojenectví. Nicméně existují i společné zájmy a mezi ně patří stabilita. Ani Teherán si nepřeje, aby se region propadl do chaosu a stal se bitevním polem nejrůznějších extremistů. Íránský režim chce především co nejdéle přežívat. Prioritou je pro něj zachovat politicky privilegovanou pozici duchovenstva a jeho hospodářský vliv.

Karty hrají pro nás Přežití islamistického režimu Ahmadínežád zatím nijak neohrožuje. Ale musíme znovu zopakovat: současné posílení Teheránu nevychází ani tak z vlastní síly režimu, ale spíše ze slabosti ostatních. Tento fakt si uvědomují umírnění íránští politici. Dochází jim, že Západ teď pomoc Íránu potřebuje, a že vyjednávací pozice Teheránu je proto silná. Věří, že režim má šanci z takto rozdaných karet těžit – přimět Západ k jednání a dohodnout nekonfliktní budoucnost, možná i uznání práva Íránu na atom a dílčích regionálních zájmů. Vyhlídkou dialogu se Západem ovšem nejsou nadšeni Ahmadínežádovi ultrakonzervativci. Ti jsou přesvědčeni, že dokud se Západ topí v problémech v Iráku, nemusí se oni bát násilné změny režimu ani vojenského řešení sporu o jaderný program. Teherán tudíž vyčkává. Nejen na nabídku Washingtonu, ale i na to, na jakou stranu se před touto novou výzvou nakonec překloní vratká mocenská rovnováha domácí politiky. Výsledek voleb do Shromáždění znalců bude nepochybně silným argumentem. Cyril Bumbálek Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky. Q

zahraničí


11

Koho straší vražda Cervanové

Rozsudek slovenského Nejvyššího soudu v kauze z roku 1976 vyvolal protesty

„M

yslím, že je ještě předčasné říkat pravdu.“ Tak podivně loni odpověděl bývalý generální prokurátor z minulého režimu Ján Pješčak v záležitosti staré třicet let. Otázka totiž zněla, jak se dívá na případ dávné vraždy slovenské studentky Ľudmily Cervanové. Již tehdy se o ní hodně psalo a mluvilo, o vyšetřování se osobně zajímal i tehdejší prezident Gustáv Husák a Pješčak jako prokurátor na ně osobně dohlížel. Slovenská média přetřásají vraždu a zejména otázku viny údajných vrahů dodnes. V posledních dvou týdnech pro to mají o důvod víc.

vynucená. Pochybností o tom, že tito muži jsou skutečnými vrahy, je opravdu dost. Skutečnost, že už během vyšetřování před třiceti lety existovaly i jiné verze a jiná obvinění, vyšla najevo až před několika měsíci. V policejním archivu v Levoči se našlo v krabicích na osm tisíc stránek výpovědí a listinných důkazů z konce sedmdesátých let ke kauze Cervanová, které vrhají na případ zcela nový pohled. Je s podivem, že Nejvyšší soud se těmito dokumenty odmítl zabývat a zařadit je do soudního spisu. Advokát obviněných Alan Bohm tvrdí, že dokumenty z Levoče svědčí o jasné věci: vyšetřovatelé už tehdy – zřejmě zcela úmyslně – „zatajili před soudem důkazy, o nichž věděli“. Předseda senátu Štefan Michalík naopak tvrdí, že informace z Levoče jsou nepodstatné, že důkazy o vině obžalovaných jsou dostatečné a „tvoří ucelený řetěz“. Totéž si myslí krajský prokurátor Robert Vlachovský. Podle námitky obhájce Bohma již Ústavní soud v minulosti vyřkl, že „vykonané důkazy se nesmí selektovat“, a že tedy nikdo, ani soud, nemůže

Slovenský soud zvýšil tresty Po roce 1989 federální Nejvyšší soud zrušil rozsudek ze začátku osmdesátých let o vině šesti mužů z Nitry, protože uznal, že obžalovaným byla v minulém režimu mnohonásobně porušena jejich práva na řádný proces. Dalších šestnáct let trvalo, než slovenský Nejvyšší soud konečně rozhodl. Před dvěma týdny vyhlásil verdikt: muži z Nitry jsou vinni a zaslouží ještě vyšší tresty. Někteří, jako Milan Andrášik či Miloš Kocúr, by se tedy měli vrátit do vězení na dalších pět let. Nyní totiž dostali až 15 let „natvrdo“, o dva roky více, než činila dosavadní výměra trestu, z něhož si větší část již odseděli. Kromě slovenských médií, která vesměs rozsudek ostře komentovala, vyjádřilo „vážnou obavu o stav slovenského soudnictví“ také několik známých lidí, kteří se kauze dlouhodobě věnují. Patří k nim například spisovatel a novinář František Šebej či ředitelka Nadace Charty 77 Zuzana Szatmáryová. Jaká je tedy pravda, o níž Pješčak nechtěl mluvit? Všechny dosavadní soudy – kromě toho federálního nejvyššího – se shodují na jediné verzi události. Zní tak, že šest Nitranů uneslo 9. července 1976 Ľudmilu Cervanovou z diskotéky v Unic klubu v Bratislavě, odvezlo ji do vily v městské části Prievoz, tam ji všichni znásilnili a poté odvezli do nedaleké vesnice Kráľová pri Senci, kde dívku utopili. Tomu všemu prý nečinně přihlížela Viera Z., která se v procesu stala korunní svědkyní. Je pravda, že někteří z obžalovaných se tehdy přiznali, dnes ale prohlašují, že přiznání byla

30 let v kostce 1976 – 9. července Cermanová zmizela po návštěvě Unic klubu, 14. července nalezena v potoce, bratislavská kriminálka zatkla podezřelého, ale ten později prokázal alibi; 1977 – uzavřena první fáze vyšetřování s tím, že pachatel zůstává neznámý; 1978 – případ znovu otevírá pražská kriminálka – poprvé vyslýchá později odsouzené Čermana a Andrášika kvůli jejich přítomnosti v Unic klubu; 1981 – zatčeni muži z Nitry; 1982 – 22. září krajský soud v Bratislavě všechny obviněné odsoudil ke trestům v rozmezí 4 až 24 let; 1990 – 19. října Nejvyšší soud v Praze rozsudky zrušil a všichni odsouzení se ocitají na svobodě; 2004 – 20. ledna proces obnoven – krajský soud odsuzuje šest mužů k trestům od 3 do 13 let; 2006 – 4. prosince slovenský Nejvyšší soud zvyšuje tresty pro tři hlavní aktéry až na 15 let.

rozhodovat o tom, který důkaz má být zařazen do spisu a který ne.

Arabové a korunní svědkyně Krabice v Levoči se týkají kauzy Jána H., který byl obviněn z vraždy Cervanové jako první, ještě před skupinou mužů z Nitry. Ve spisech je například dopis z 1. října 1976, podepsaný majorem Kubalou, náčelníkem odboru vyšetřování, v němž píše, že „pro potřeby generálního tajemníka Gustáva Husáka“ předkládá fotodokumentaci k vraždě Cervanové. Proč se Husák zajímal o zdánlivě běžnou vraždu? Otec Ľudmily, podplukovník Ľudovít Cervan, byl kdysi podle našich informací vojenským přidělencem v Libyi a Saúdské Arábii. V době, kdy byla jeho dcera zavražděna, byl příslušníkem vojenského útvaru v Piešťanech. Oficiální název útvaru zněl Výcvikové kurzy pro zahraniční posluchače, ve skutečnosti to ale byl zřejmě jeden z oněch výcvikových táborů pro teroristy, o jejichž existenci se veřejnost dozvěděla až po roce 1989. Cervan v táboře pracoval jako specialista na výzbroj bojových letadel a přednášel arabským účastníkům výcviku. V levočském archivu jsou například protokoly výpovědí tří Arabů, kteří byli v osudný den na diskotéce v Unic klubu. Je tam také výpověď manželů Jozefa a Veroniky B. ze srpna 1976, že v den vraždy pozdě večer mluvili na zastávce autobusu nedaleko Unic klubu s dívkou podobnou Ľudmile Cervanové. Pospíchala na vlak do Košic a obávala se, že autobusem to na nádraží nestihne. Právě v tom okamžiku se k zastávce přiblížil volkswagen a oba manželé viděli, že v něm sedí tři „Arabové nebo černoši“. Dívka nastoupila do auta. Manželé tehdy vypovídali na policii jen jednou a paní Veroniku prý později policajti důrazně varovali, ať do kauzy Cervanové nestrká nos. Manželé mlčeli třicet let, až se pan Jozef letos 30. listopadu rozhodl vypovídat. Šel na Nejvyšší soud, který ho ale odmítl s tím, že dokazování případu skončilo – ať jde na policii. Šel tedy na generální prokuraturu, ale ani tam nepochodil. Byla přiznání Nitranů opravdu vynucená pod nátlakem, jak to tvrdí obžalovaní? Ivan Fagan, jeden z bývalých spoluvězňů Milana Andrášika, potvrdil pro deník Nový Čas ještě v roce 2001, že

měl od vyšetřovatelů za úkol Andrášika přinutit k přiznání. „Ano, vyhrožoval jsem mu a nutil ho, aby napsal přiznání. To jsem potom schoval do obalu knihy, kterou převzal vyšetřovatel. Byl to hlavní usvědčující důkaz u soudu,“ řekl Fagan. Dnešní předseda senátu Michalík prohlásil, že nevěří, že „přiznání obžalovaných byla získána nezákonným způsobem, násilně“. Dalším jasným příkladem nátlaku vyšetřovatelů je ale příběh korunní svědkyně Viery Z. Pro Respekt dnes tvrdí, že policisté ji drželi ve vězení a pustili až poté, co odsouhlasila, že se stala přímým svědkem vraždy. Až mnohem později si uvědomila, že právě v den vraždy Cervanové byla na povinné školní akci – na vodáckém sjíždění Hronu v Revíšťském Podzámčí. Když jí tento fakt potvrdilo všech 34 účastníků akce, policie to sice uznala, ale přišla s absurdní verzí, jak se Viera Z. přece jen octla v ten večer v Bratislavě a stala svědkem vraždy. Prý se tam dostala stopem a ještě ráno se stihla vrátit mezi vodáky tak, aby její zmizení nikdo nezaregistroval. Soud nevzal v úvahu svědectví kolegů, že Vieru Z. ještě týž večer viděli na tábořišti u ohně. Nikdo se nezajímal ani o to, že fyzicky je prakticky nemožné zvládnout za noc stopem 180 kilometrů do Bratislavy a zpět.

Čas pravdy snad ještě přijde Dokumenty z levočských archivů naznačují, že kdosi měl zájem na tom, aby pravda o vraždě studentky Cervanové nevyšla najevo. Vypadá to tak, že ten zájem trvá dodnes. Předseda senátu Nejvyššího soudu Štefan Michalík si je ovšem svou pravdou jist a netají se tím. Na adresu odsouzených řekl: „Je pro ně pozitivní, že dnes už na Slovensku neexistuje trest smrti.“ Odsouzenci se nevzdávají a nadále tvrdí, že jsou nevinní. Jejich obhájce Alan Bohm chce využít poslední možnosti dovolání k Nejvyššímu soudu a podá stížnost. Když neuspějí, „potom s tím půjdeme do Štrasburku. Naštěstí jsme už součástí Evropy“. Luba Lesná, Bratislava Autorka je slovenská novinářka.

Q

Horečka uhelné noci V Číně zahyne každou hodinu jeden horník. Rodina dostane náhradu ve výši 900 korun. To je odvrácená strana desetiprocentního růstu i příprav na skvělé představení olympiády. Kohouti ve vesnici kokrhají, právě se rozednívá, ale obloha je jako z olova. Stejně jako včera, předevčírem i zítra. Kolem procházejí muži s přilbami na hlavě, v ruce svítilnu, na nohou černé holínky, někteří rozšmajdané boty. Na tváři žádný úsměv, jen beznaděj. Okolí vesnic Kchan-š’ a Chu-kcheng v provincii Fu-ťien určitě není idylické. Haldy vytěžené hlušiny zasahující do místní říčky lemují zablácenou silnici. Domky havířů a jejich rodin jsou rozeseté mezi třídírnami uhlí a nakládacími plošinami. A mezi nimi kráčí novodobí hrdinové i oběti své doby. „Musím vydělávat, co mi zbývá. Takhle dostanu 900 jüanů (asi 2700 Kč) měsíčně. Jiná práce tu prostě není. A s rizikem se musí počítat,“ odpovídá jeden z procházejících havířů na otázku, proč se přestěhoval do této provizorní hornické vesnice. Čínské uhelné doly, ve kterých se ročně vytěží až dvě miliardy tun uhlí, jsou nejnebezpečnějšími na světě. Koncem listopadu si tři neštěstí během pouhých dvou dnů vyžádala na osmdesát mrtvých. Za rok i podle oficiálních údajů zahyne přes 6000 horníků – v průměru každou hodinu jeden člověk. Samotný Peking hodnotí hornictví jako nejrizikovější povolání v Číně. Důvodů je několik.

Plnit plán, byť ilegálně Čínská ekonomika roste nejrychleji na světě, v posledních deseti měsících o 10,7 %, a hladoví

po energii. Ta se přitom ze tří čtvrtin vyrábí v uhelných elektrárnách. Čína je tak prošpikována šachtami, některé ze štol se navíc razí pouhých šest metrů pod povrchem a bezpečnostní standardy jsou minimální. Nejhorší podmínky panují v ilegálních dolech, kde neexistují žádné odborové organizace hájící práva horníků a případná úmrtí se v nich často ani nehlásí. Jak mohou takové podniky existovat v totalitním komunistickém státě dohlížejícím na všechno? Právě kvůli nutnosti plnit plán, benevolenci místních vlád i úplatkům. A pracovní síly je všude dost a dost. Typickým případem nezákonné důlní činnosti je provincie Šan-si, kde v letech 2003–04 načerno pracovalo půl milionu horníků v asi patnácti tisících hornických vesnicích. V havíře se tu nedobrovolně proměnili i farmáři, neboť v oblasti už léta panuje velké sucho, půda trpí nedostatkem vláhy a lidé museli najít nějaký zdroj obživy. Ústřední vláda se v posledních letech snaží problém řešit a od roku 2002 už nechala uzavřít přes 40 tisíc dolů. Jenže čím dále od Pekingu, tím více se její úsilí rozmělňuje. Horníci a jejich rodiny tak nadále žijí ve strachu a v podmínkách, ze kterých není úniku. V prachu a silně znečištěném prostředí trpí astmatem, mnoho jich onemocní tuberkulózou i rakovinou. Čínští muži se v průměru dožívají 71 let, horníci umírají v šedesáti.

Kamarád měl smůlu, ale jiná práce prostě není. foto profimedia.cz

Dolů do Tří soutěsek Provincie Šan-si, Chej-lung-ťiang, Fu-ťien. Všude je to stejné. Ranní směna mizí v útrobách šachty, ti, co zůstávají na povrchu, jsou sice relativně v bezpečí, ale výdělek mají o to nižší. U běžícího dopravního pásu několik mladíků ručně vybírá všechny kameny a kusy dřeva. Zůstat musí jen uhlí. Mokrá černá hmota, do které se celý den noří předčasně zestárlé ruce. Na hlavě mají kus hadru zakrývající čelo, uši i krk, přes ústa roušku. U nakládky se mezitím lopotí nanejvýš patnáctiletý kluk. Je umouněný, jen v promočených a špinavých kraťasech, přesto se na jeho tváři dá rozeznat letmý úsměv. Víc nestihne, troubením se hlásí další z nákladních aut. Kluk bere do ruky kus prkna a přihrnuje s ním uhlí do korby náklaďáku. Až ho naplní, auto odjíždí. Plnit plán. A čeká se na další.

Důlní činnost nenávratně mění i ráz krajiny včetně nejatraktivnějších míst. Miliony převážně domácích turistů tak z lodí plavících se po řece Jang-c’ mezi Třemi soutěskami sledují, jak se z okolních strání dolů sype černé zlato. Donedávna ještě bylo nutné uhlí nejprve naložit na automobily a ty je převezly k čekajícím lodím. Díky největší přehradě světa, vodnímu dílu Tři soutěsky, ale hladina stoupá až do výšky 175 metrů a auta už nejsou zapotřebí. Manažerům ilegálních i státních dolů se o něco snížily náklady, těžká práce i nebezpečí pod zemí ale zůstaly stejné. Na horníky mezitím doma čekají matky, sestry, děti. Pokud se jim domů muži nevrátí, dostanou za ně náhradou 300 jüanů. Tedy asi 900 korun. Robert Mikoláš Autor je zpravodaj ČRo v Číně.

Q

12 Svět kolem / O KOM SE MLUVÍ

„O

lé, olé, Pinochet héroé…“ ozývalo se v Chile ze stovek úst lidí, kteří si jako Pinochetův vnuk, kapitán Augusto Pinochet Molina, myslí, že to byl „jeden z největších světových vůdců své doby“. Diktátorovi příznivci jsou dodnes přesvědčení, že je spasil před hrůzami komunistické totality. Jiní lidé na jiném náměstí skandovali „Umřel, konečně umřel!“ a fotografie obětí Pinochetova režimu, které nesli jejich příbuzní, jako by se hořce usmívaly. „Doufám, že se moje dcera Paulina, která byla zavražděna jako dvacetiletá, dočká spravedlnosti,“ řekla na

V dědečkových brýlích

Garzón Chilanům nevěřil. f oto profimedia.cz / afp

oslavě Pinochetovy smrti v centru Santiaga de Chile jedna matka – spravedlnosti, které generál zcela beztrestně vyklouzl. „Je potřeba skoncovat s mýtem, že ekonomické úspěchy mohou ospravedlnit porušování lidských práv,“ sdělil jednomu z největších brazilských deníků Folha de São Paulo chilský politolog a sociolog Manuel Antonio Garretón. V zemích jako Brazílie, Paraguay či Argentina je Pinochetova smrt velmi pečlivě sledována. Prošly totiž podobnou historickou zkušeností jako Chile, jejich vojenské diktatury používaly stejných metod a mučicí čety jednotlivých zemí si mezi sebou vyměňovaly „odborníky“. Dodnes jsou mnozí generálové a vrahové těchto diktatur na svobodě, užívají spokojených důchodů a ani se nemusí namáhat předstírat senilitu jako Pinochet, protože hvězda španělského soudnictví Baltasar Garzón nestihne podávat žaloby na všechny diktátory světa. Když se v roce 1998 Garzón zasloužil o zadržení Pinocheta v Anglii, velmi se diskutovalo o tom, zda byl jeho krok správný a jestli se Španělsko, které za svou vlastní frankistickou minulostí narýsovalo „tlustou čáru“, náhodou nemíchá do věcí, které přísluší výhradně Chilanům. Spravedlnost byla vykoupena předáním moci a politicky Chile éru diktatury ještě nestrávilo, v tom má Garzón pravdu. Vždyť i na pohřbu Pinocheta může důstojník pronášet oslavné věty na svého dědečka a nejvyšší armádní představitel Óscar Izurieta vysvětlovat, že „vojenský puč 11. září 1973 byl jediným východiskem z krize“. Současná prezidentka Michelle Bacheletová navrhla propuštění Pinochetova vnuka z armády a chilští senátoři budou žádat po Izurietovi vysvětlení jeho výroků. Tato demonstrace armádní moci nebyla na pohřbu Pinocheta náhodná. Přestože Chile de facto od roku 1990 prochází procesem demokratizace společnosti, armáda se jen velmi nerada podřizuje zvoleným civilistům. Dívá se na ně přes silné sluneční brýle pořád ještě pěkně shora. Přestože spravedlnost je v Chile a dalších zemích nejen slepá, ale taky pěkně pomalá, nástup Michelle Bacheletové, jedné z obětí Pinochetova režimu, která přežila mučení v hrůzné vile Grimaldi, dává naději, že vyšetřovací komise zločinů diktatury budou skutečně fungovat. Pinochet byl symbolickou postavou, ale s jeho smrtí pro Chile definitivně končí jedno neblahé období. Období šedých vojenských helmic, zbabělé senility „doživotního senátora“ a snad i příliš tichého požadavku, aby armáda jako jeden muž prohlásila „mea culpa“. Markéta Pilátová, São Paulo Autorka je hispanistka.


Generál zrcadlem světa

S Pinochetem nezemřel spor mezi spravedlností a smírem

I

kona zla a prosperity. Augusta Pinocheta tak nazval Respekt ve svém titulku před osmi lety a na výstižnosti této zkratky není co měnit ani po generálově smrti. Pro jedny zloduch, pro jiné spasitel – zaživa i na onom světě. Přitom nečernobílá realita je mnohem zajímavější. Že byl iniciátorem krvavého puče? Pučistů bylo přece mnohem více, a mnohem krvavějších. Že se postaral o to, aby pod tvrdou diktaturou země prosperovala? I takových bylo více, třeba španělský caudillo Francisco Franco. Ale že předal moc demokratům zcela dobrovolně, po referendu, které sám inicioval? Druhého takového diktátora v análech 20. století nenajdeme, vždyť i Franco ještě v agónii podepisoval rozsudky smrti. A že udělal vše pro to, aby se pak vyhnul spravedlnosti? Právě to je otázka, která hýbe světem a bude jím hýbat i nadále. Snad nejvýstižněji to formuloval novinář Adam Michnik. Je morálnější vyměřit spravedlnost za cenu rizika nové občanské války, nebo společenský smír bez spravedlnosti jako výsledek kompromisu mezi včerejšími nepřáteli? Pro Michnika a nejen pro něj váží více alespoň relativní společenský smír. Pinochet spravedlnosti opravdu uklouzl, ale chilská společnost byla schopna si to ještě za jeho života vyříkat sama a bez krveprolití. Naopak aktuálním příkladem spravedlnosti popadnuté za špatný konec je obžaloba rwandského prezidenta Paula Kagameho, který se zasadil o smír v zemi po genocidě. Váží více jeho hříchy z počátku 90. let, nebo současný křehký smír? To je jádro debaty o verdiktu, který vynesl francouzský soudce Jean-Louis Bruguière. Případ Pinochet je kvintesencí takového sporu.

Symbolem hrdlořeza Až do svých 56 let prochází Augusto Pinochet běžnou kariérou důstojníka v Chile. V roce 1936 absolvuje vojenskou školu a v roce 1948 vstupuje na válečnou akademii. Tu však o rok později přerušuje, neboť prezident Videla ho jmenuje velitelem tábora Pisagua, kde jsou internováni členové komunistické strany, postavené v letech 1949–52 mimo zákon. Pinochet se tam poprvé seznamuje s možnou politickou rolí armády, ale po roce se vrací na akademii. V roce 1968 je jmenován generálem a velitelem divize, o čtyři roky později náčelníkem generálního štábu armády a 23. srpna 1973 vrchním velitelem ozbrojených sil. To je důležité datum a za chvíli uvidíme proč. Tehdy je už třetím rokem v čele státu Salvador Allende, skalní socialista s marxistickými sklony, a země se začíná po všech stránkách dramaticky měnit, mnohem radikálněji, než by odpovídalo mandátu od 36 % občanů, kteří dali kandidátovi levice svůj hlas (Allende

nezískal absolutní většinu, proto ho musel do úřadu prezidenta schválit parlament). V Chile začíná znárodňování majetku, bují hyperinflace (postupně až 500 % ročně), vyskytují se případy útoků na opoziční tisk a v podnicích vznikají jakési akční výbory. Země navazuje diplomatické styky s Castrovou Kubou, Allende získává od sovětského vůdce Brežněva Leninův řád, spekuluje se o poskytování námořních základen pro ruské ponorky a se svou trochou do mlýna přichází i Husákovo Československo. Ministr zahraničí Bohuslav Chňoupek ubezpečuje v Santiagu lídra chilských komunistů Luise Corvalána o „našich sympatiích k chilskému revolučnímu procesu, který nám v mnohém připomíná rok 1945 a 1948“ a slibuje „naši internacionální pomoc ve všech směrech“. Předsednictvo ÚV KSČ rozhoduje zřídit při československé ambasádě v Santiagu vojenské oddělení. Naléhavost tehdejšího dění inspirovala i televizního Majora Zemana. To vše už je pro chilský parlament příliš a sněmovna se 22. srpna 1973 usnáší, že prezident Allende překračuje ústavní pravomoci. Rezoluce sama o sobě není vymáhatelná, nicméně v kombinaci s občanskými protesty a následným jmenováním Pinocheta do čela armády – protihodnotou za jmenování Allendemu loajálních generálů do vlády – míří k již nezadržitelnému. Jedenáctého září 1973 provede Pinochet vojenský puč. Řízení země přebírá armáda a začíná vlna krveprolití. Allende umírá, nejspíše sebevraždou, a v následujícím období přijde o život na tři tisíce lidí (podle údajů komise z roku 1991 je to 2095 mrtvých a 1102 nezvěstných), převážně „levicových militantů“, kteří v podání junty představují nebezpečí. Symbolem tehdejšího teroru je zlopověstná „Karavana smrti“, pět důstojníků, kteří se přesunují vrtulníkem od města k městu, po nocích mučí politické vězně a k ránu je zabíjejí. Pinochet se stává celosvětovým symbolem krvežíznivce. Přispívá k tomu jeho oblíbená póza v uniformě, černých brýlích a se zkříženýma rukama – jak odlišná od romantických hrdinů z Castrovy Kuby, kteří sice také zavírají své oponenty, ale ocitají se na tričkách i plakátech západního světa.

Rozkazuj, nebo poslouchej Je jasné, že i když Pinochet později prosadí liberální ekonomické reformy, rozhodně není liberálem. Není však ani bytostným konzervativcem. Nestačí mu totiž obnova poměrů před Allendem, chce zavést „nový pořádek“ – apolitickou prosperující společnost. A že k tomuto cíli slouží metody volného trhu, je už spíše jen shoda okolností. Jedním z klíčů k Pinochetovi je jeho oblíbený výrok: „Být občanem znamená buď udílet, nebo poslouchat rozkazy. Pouze ti, kdo jsou schopni kvalitně plnit jedno či druhé, jsou pro stát přínosem.“ Pinochet je tedy klasický fašista svým přístupem k světu, ale není ideolog. Neupíná se k abstraktnímu cíli, jakým je Castrovo

„socialismus, nebo smrt“, nýbrž je schopen reflexe, pokusu a omylu. Proslulé mladé ekonomy („Chicago Boys“) povolá až tehdy, když zjistí, že armáda stát na nohy nepostaví a inflace dále roste. Proto také Chile prodělává dvě privatizace – první se nezdaří, neboť stojí pouze na bankovních úvěrech, takže je nutné opět i znárodňovat, uspěje až druhá, podepřená privatizací důchodového systému a vznikem penzijních fondů. Chile se pomalu dostává do ekonomických učebnic a díky vysoké míře úspor později bez velkých problémů přečká i kontinentální měnový otřes. Politicky však zůstává vyvrhelem světa. Pinochet chce zemi „omezeně demokratizovat“, nejinak než na rozkaz. V roce 1978 si junta schvaluje zákon o amnestii a o dva roky později prosadí ústavu. Právě ta obsahuje bod o konání referenda, v němž mají voliči demokraticky rozhodnout o předání moci – komu jinému než Pinochetovi. Nicméně už tato ústava obsahuje i bod o doživotním senátorství pro generála. Pinochet má tedy své jisté, i když mu 5. října 1988 občané řeknou ne a o rok později zvolí hlavou státu Patricia Aylwina. Aby svému nástupci ukázal mantinely, pronáší vážně míněnou výstrahu: „Dotkne-li se někdo jediného z mých lidí, civilní vláda skončila.“ I tak zůstává Pinochetův počin historicky výjimečný: diktátor se podřizuje vůli občanů v hlasování, které sám inicioval. Vše zbývající je z věcného pohledu jenom jakási derniéra – Pinochetovo odstoupení z postu vrchního velitele armády v předjaří 1998, následné zadržení v Londýně na žádost španělského soudce Baltasara Garzóna, handrkování jeho právníků s odvoláním na zdravotní důvody, narůstající počet žalob i pozvolná příprava na smrt. Dva týdny před ní, v den svých 91. narozenin, Pinochet poprvé veřejně připouští politickou odpovědnost za to, co se během jeho vlády v zemi stalo.

Netrestat kata Něco jiného je debata o spravedlnosti. Ta vrcholí na konci 90. let, kdy britská justice rozhoduje o vydání generála do Španělska, ale v zásadě zůstává beze změny i po jeho smrti. Nejzajímavěji probíhá v zemích, které podobnou historickou zkušenost jako Chile absolvovaly nebo na její vyústění teprve čekají – příkladem je Španělsko, Polsko či Kuba. Španělští soudci vyšetřují případ Pinochet od roku 1996 kvůli zmizení několika španělských občanů za vlády chilské junty. Přitom právě ve Španělsku, mateřské zemi „tlusté čáry“, se o vlastním frankismu mlčí. I proto se tam podle spisovatele Francisca Umbrala říká Pinochetovi „náš generál“: „Touha dopadnout generála-pučistu sídlí hluboko ve španělském kolektivním nevědomí, protože ten skutečně ‚náš‘, Francisco Franco, zůstal u moci až do smrti.“ Ve Varšavě se k věci zásadně vyslovuje šéfredaktor Gazety Wyborczi Adam Michnik, odpůrce „polského Pinocheta“ generála Jaruzelského. V článku Netrestat kata shrnuje své argumenty takto: Diktátorům, kteří dobrovolně předali moc, patří odpuštění politických hříchů. Tato rezignace stojí za společenský smír. A když už jednou přistoupíme na dohodu o amnestii, nelze ji měnit. S Michnikem souhlasí i kubánský disident Elizardo Sánchez. Argumentuje, že chilský přechod k demokracii byl od počátku dohodnutou věcí a jakýkoli čin namířený proti jedné z obou stran může procesu uškodit: „V tomto případě národní smír přesahuje jakýkoli individuální či skupinový zájem.“ Spor mezi spravedlností a smírem žije bez ohledu na osud generála. Výstižně to v Respektu shrnula hispanistka Kateřina Březinová: Pinochet se stal jakýmsi projekčním plátnem, na něž si ostatní národy promítají vlastní fobie a emoce. Zbyněk Petráček Augusto Pinochet Ugarte Narodil se 25. listopadu 1915 ve Valparaísu; 1936 – absolvuje vojenskou školu; 1968 – jmenován generálem; 1973 – provádí puč; 1974 – prezidentem; 1988 – poražen v referendu; 1990 – odstupuje; 1998 – zadržován ve Velké Británii; 2002 – vzdává se křesla doživotního senátora; 2006 – 10. prosince umírá.

Q

téma


13

Recepty proti korupci Chtějí-li Češi čisté ruce, nesmějí se bát mýdla

Okresní bossové podsvětí mají na Slovensku pod kontrolou jak některé soudy, tak policisty a politiky a spousta vyšetřovaných zločinů byla zametena pod koberec. Slovenská média jsou za deset let plná případů, kdy privatizátoři, tuneláři, ale i gangsteři unikali vazbě, vyšetřování, natož aby se vůbec dočkali soudu. Speciální soud řeší žaloby dodané speciální prokuraturou a ta má zase k dispozici dvě policejní elitní jednotky – pro boj s korupcí a organizovaným zločinem. Odvolat se proti rozsudku lze jen k Nejvyššímu soudu. Vliv regionů je naprosto zničen.

O korupci, boji proti ní a jeho neúspěchu se popsaly v Česku za posledních pět let hory papíru. Různých koncepcí, jak bránit úplatkům, máme desítky, ale situace se nemění. Podle některých může za slabost státu v boji proti korupci politické klima, podle jiných neschopnost policie a justice. A nemalé procento k tomu s fatální odevzdaností dodává, že korupce a klientelismus jsou prorostlé naší společností už od doby Rakousko-Uherska a nedá se s tím moc dělat. Opravdu ne?

Bez váhání Příběh vzniku slovenského Speciálního soudu dokazuje, jak významnou roli hraje v boji proti korupci politická vůle tento zločin potlačit. Když v roce 1998 ztratil moc Mečiar a nastoupila vláda Vladimíra Dzurindy, řešili její členové opravdu nepěkné dědictví. Podezřelé privatizace podniků do rukou přátel bývalého premiéra a jeho politických souputníků. Podezření, že ekonomická moc se kupovala úplatky. Od ovládnutí košických železáren přes ropný průmysl až po malé okresní firmičky. Trvalo pět let, než Dzurindova vláda našla recept, jeho hlavním tvůrcem byl tehdejší ministr spravedlnosti Daniel Lipšic. Slovensko vlastně neudělalo nic jiného, než že se inspirovalo úmluvami o boji proti korupci schválenými OSN, Radou Evropy nebo evropskými komisaři. Lipšic, absolvent amerického Harvardu, do systému boje proti korupci navíc vnesl zkušenosti FBI s nastrčenými policejními agenty a utajenými korunními svědky. Od prvního nápadu po skutečný vznik soudu uběhly dva roky. Byly problémy s prověrkami soudců, se sídlem instituce. Ale pak se to rozjelo. Předseda Speciálního soudu Igor Králik je na první pohled silnou osobností. Mluví otevřeně, přímo a svá slova dokládá tabulkami a analýzami. „Když mě přede dvěma lety oslovil ministr spravedlnosti Lipšic, zda bych to místo vzal, neváhal jsem ani okamžik. Věděl jsem, že je nutné s korupcí něco udělat, a celý projekt mi připadal skvělý,“ vzpomíná. O své práci mluví se zřetelnou hrdostí a nadšením. Za rok a půl existence odsoudili za korupci skoro dvě stě lidí a rozdali tresty v minimální výši kolem pěti let (pro srovnání: u všech českých soudů byla za stejnou dobu odsouzena pro korupci zhruba polovina tohoto počtu – většinou k podmíněným trestům, protože šlo o výhradně o menší případy, třeba přednostní získání bytu nebo vydání řidičáku a podobně). „Byla tu politická vůle bojovat proti korupci. Policisté i žalobci věděli, že stát má zájem likvidovat mafie i úplatkáře. Osvědčilo se nám jak nasazování odposlechů, tak velký počet nasazení tajných policejních agentů do zločineckého prostředí, jejich informace jsou nenahraditelné,“ říká Králik.

Systém začal fungovat

Důkaz, že to jde – když se chce. (Speciální soud, speciální síň a speciální soudce Igor Králik, Pezinok) foto günter bartoš

J

e ospalé podzimní ráno, městečko Pezinok se probouzí do mlžného počasí. V kavárně v místním obchodním domě sedí pár hostů. „Kde je tu Speciální soud?“ Tato otázka zvedne všechny ze židle. Cesta z kavárny k soudu je jednoduchá a krátká, povídání o ní ale delší: hosté mají potřebu vyjádřit pýchu na to, že právě v jejich městě sídlí instituce, která se za krátkou dobu své existence stala synonymem slovenského boje proti korupci a místním mafiím. „Konečně se někdo postavil těm grázlům, kteří si mysleli, že můžou všechno, krást, podvádět, vraždit a to všechno s krytím těch nahoře,“ říká muž, který nám cestu k soudu pro jistotu vysvětlí třikrát. Před branou Speciálního soudu SR jsme z centra autem za dvě minuty. Areál bývalých kasáren působí přes plot navýšený ostnatým drátem ošun-

těle a výhrůžně. „Sem bych nechtěl přijet v poutech,“ říká fotograf. Rekonstruovaná budova soudu ukrytá uvnitř areálu působí ale přívětivě, stejně jako domky s byty pro soudce postavené kousek od ní. Areál patří mezi nejchráněnější objekty na Slovensku. Soudců je zatím třináct, všichni prošli bezpečnostními prověrkami, což běžní soudci na Slovensku ani u nás nepotřebují. Berou v průměru trojnásobný plat než jejich normální kolegové – to aby lépe čelili nástrahám korupce. Soud řeší ty nejvážnější případy, má na starosti zločiny politiků, policistů, soudců, organizovaných gangů a ekonomické trestné činy s velkou škodou. Soud byl zřízen také proto, aby se zpřetrhaly regionální vazby mezi justicí, politiky a zločinci, budované vlastně už od vzniku samostatného Slovenska a hlavně za vlády Vladimíra Mečiara.

Jen krátce na ukázku. Speciální soud odsoudil osmičlenný gang, který tuneloval Devín banku přes nastrčené bílé koně, které potom vraždil. Mezi rozsudky najdeme dva doživotní tresty. Kauza z přelomu tisíciletí se předtím pohybovala po krajských soudech a teprve Speciální soud dokázal vynést rozsudek (těžko srovnávat s Českem, tady podobný případ tunelování spojený s vraždami nemáme, asi dvacítka rozsudků spojená s tunelovanými bankami se pohybuje ve výši pěti až sedmi let, ale na Slovensku šlo o zásadní průlom a vlastně první rozsudek za tunelování bank). Práci soudu nelze posuzovat jen jednotlivými rozsudky, nebo tím, že schválil v posledních dvou letech nasazení více než stovky tajných agentů, ale tím, že systém začal fungovat. Slovensko se v žebříčku vnímání korupce posunulo kousek výš – Česko zatím ale nepředstihlo. Chlácholit se tím by však bylo hodně smutné: na Slovensku byl stav korupce v době vzniku Speciálního soudu opravdu špatný. Pro českého pozorovatele by mělo být spíš alarmující, jak se rychle situace v obou zemích začala přibližovat. Králik připouští, že se na lavice soudu zatím nepodařilo dostat žádné politiky, vysoké státní úředníky nebo třeba zkorumpované policisty. „Ale jsme tu příliš krátce, a soudíme hodně staré případy,“ vysvětluje. Navíc soud mohl v klidu pracovat pouze rok a půl. Po nástupu vlády Roberta Fica stojí soud před zrušením anebo degradací a Králik dnes většinu času věnuje elaborátům, které před vládou obhajují existenci a práci soudu. Zdá se, že marně. Nový ministr spravedlnosti Štefan Harabín navrhl před čtrnácti dny zrušení soudu a jeho rozhodnutí podpořila i nejvýznamnější justiční instituce – soudní rada. A taky prezident Ivan Gašparovič. Politikům soud vadí. Ale k tomu se ještě dostaneme.

14 téma Slova, slova, slova Slovensko dával Česku za vzor v rozhovoru pro Respekt ještě před osmi měsíci Peter Ainsworth, hlava odboru ministerstva spravedlnosti USA, který řídí vyšetřování těch nejzávažnějších případů korupce. „Úplatkáři musí mít strach,“ tvrdí Ainsworth. Aby ho dostali, stačí podle něj politická vůle se s problémem vyrovnat a pár právních nástrojů umožňujících policii, žalobcům a soudcům jednat efektivně (viz box). A samozřejmě dostatek financí. Ainsworth je právníkem, který stál před soudem jako žalobce i jako obhájce, a už před lety se specializoval na mor jménem úplatkářství. V boji proti němu propaguje – zjednodušeně řečeno – systém založený na tajných agentech, odposleších a spolupráci s dopadenými korupčníky, kteří za slib nižšího trestu pomáhají odhalit další pavouky v korupční síti – třeba i na těch nejvyšších místech. Je to samozřejmě úmorná práce a běh na dlouhou trať. V USA se stal jednou z vnitropolitických priorit během aféry Watergate. Tamní exekutiva od té doby dodává do právního systému instituty jmenované Ainsworthem, který připouští, že ani ony nejsou samospasitelné. O tajných agentech a jejich možném zneužití (což je hlavní argument jejich tuzemských dosud vítězných odpůrců) se tam ostatně diskutuje už třicet let. „Ale veřejnost i politici si uvědomují závažnost korupce a je zájem ji co nejefektivněji potírat,“ dodává Ainsworth. V Česku se o boji proti korupci mluví od půlky devadesátých let – ale jen mluví. V indexu vnímání korupce sestavované Transparency International jsme se od té doby postupně propadli z 31. na 54. místo. Je pravda, že loni se to o něco málo zlepšilo, země se přestala propadat a dokonce vystoupala na 46. příčku, ale na úlevný jásot to zatím nevypadá. V nedávno zveřejněném průzkumu Gallupova ústavu (provedeném v šedesáti


zemích) jsme dopadli dost katastrofálně. Například 17 % Čechů uvedlo, že v minulém roce dalo úplatek (v Unii je průměr dvě procenta, třeba v Rusku přiznalo úplatek osm procent obyvatel, v Polsku pět). Tři čtvrtiny tuzemců si myslí, že vláda s korupcí bojuje neúčinně nebo vůbec, a každý třetí z nich, že vláda korupci podporuje. Jsme na tom bídně i ve srovnání se státy jako Pákistán. Miloš Zeman vyhrál před osmi lety volby heslem boje proti „špinavým rukám“. Sliboval rázné zametení s tuneláři, podvodníky i korupcí. Ale jeho vláda, jištěná opoziční smlouvou a tím pádem vlastně nulovou opozicí, dělala opak. O akci čisté ruce se sice formálně halasilo, v praxi však vláda dávala občanům lekce korupčního chování ve velkém. Ministři prosadili řadu podezřelých miliardových zakázek, které páchly na sto honů (dálnice D 47, nákup gripenů, Internet do škol, prodej ruského dluhu atd.). Zemanův nástupce Vladimír Špidla měl vůli proti korupci bojovat – materiál jeho vlády o úplatcích byl velmi kvalitní. Upozorňoval na propojení různých poradenských a konzultačních firem na politiku a vysoké odměny za jejich práci, které mohly být kamuflovanými úplatky, zabýval se stavem v regionech. Ale Špidla byl u vesla krátce a Stanislav Gross pak vrátil vše do starých kolejí (podezřelé zakázky jako Unipetrol, biolíh, nákup vojenských transportérů atd.). Pak přišel Jiří Paroubek – opět s plánem, že s korupcí zamete. Ale zdědil po předchůdci tolik korupčních smluv, že se nakonec rozhodl raději nic nerozviřovat a bránit štít své strany. Nová Topolánkova vláda schválila před měsícem dokument o boji proti korupci silně inspirovaný právě Slovenskem. Počítá se zřízením speciálního soudu i institutu korunního svědka (tedy člověka, který výměnou za nižší trest nebo beztrestnost svědčí proti důležitějším korupčníkům). Ale i tento materiál je zatím jen cárem papíru – ministři k němu zatím

nepřidali konkrétní činy, třeba rychlé prosazení nového trestního řádu, který je připraven ještě z minulého volebního období, nebo zásadnější změny na vedoucích místech v policii nebo státním zastupitelství. Přitom právě slovenský příklad říká, že odvážní policisté a prokurátoři jsou pro „antikorupční reformu“ klíčoví.

Evropo, dej nám pokoj Zůstaňme ještě chvíli u dokumentů. Je to opravdu důležité. Rada Evropy schválila před sedmi lety materiál nazvaný Trestněprávní úmluva. Zjednodušeně řečeno, snažila se pojmenovat, co to korupce je. Nejde o nějaký teoretický rozbor. Úmluva vznikla proto, aby státy Evropské unie sjednotily své zákony a korupce byla jako trestný čin všude pojmenována stejně. Zemanova vláda ale v roce 2000 úmluvu nepodepsala. S tím, že naše zákony na potírání úplatků zatím stačí a normy sjednotí až nový trestní řád. Na kterém ovšem její experti nepracovali. V dobovém tisku nenajdeme o odmítnutí podpisu žádné politické vyjádření, pouze článek ve věstníku Úřadu vlády, který říká, že úmluva je dobrý plán. Jaké byly skutečné výhrady vlády? Třeba měla strach, že by nové zákony mohly dosáhnout až na politiky. Nebo si uvědomovala, že zákony opravdu určují morálku – pro úplatkáře je lepší se vymlouvat, že jsme zpackanou a korupční soutěží neporušili zákon, než podezřelou soutěž vysvětlovat s hrozbou paragrafu v zádech a vraty vězení v mysli. Tehdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl vzpomíná, že hlavní překážkou pro vládu před sedmi lety bylo, že Evropa doporučuje, aby v právním řádu byl zaveden agent provokatér. „To připomínalo praktiky StB,“ vzpomíná Motejl. Od té doby žádá pravidelně vláda (naposled Paroubkova letos v květnu) o jakousi výjimku, která prozatím umožňuje nerespektovat zákony

Unie. Bruselu nezbývá než s výhrůžně vztyčeným prstem výjimku schvalovat. Nový trestní řád sociálnědemokratická vláda nakonec předložila, ale neprošel minulou sněmovnou – na ostudném jednání, kterému byla přítomna polovina poslanců. A tak jedeme pořád postaru. Jinak – a opět zjednodušeně – řečeno: u nás lze korupci stále postihnout pouze tehdy, když jedna osoba uplatí druhou a prokáže se to. Západní Evropa je – aspoň v psaných zákonech – mnohem dál. Třeba korupcí není jen finanční úplatek, ale také nepeněžité výhody. V dokumentu se to jmenuje obchodování s vlivem a směřuje proti politikům a hlavně státním úředníkům, kteří nemusí nutně dostat za korupční jednání peníze, ale například vlivný post. Jen pro příklad, podle tohoto zákona by musel být souzen bývalý ministr zahraničí Jan Kavan. Soud by musel rozhodnout, zda Kavanův generální sekretář Karel Srba nedostal své významné místo jen proto, že šel panu ministrovi v řadě věcí na ruku (třeba ve slavném případu Český dům v Moskvě, kdy smlouvu o velmi nevýhodném pronájmu pro stát připravil Srba), a zda se ministr jeho povyšováním choval či nechoval jako korupčník. Nebo čerstvě současný šéf financí Vlastimil Tlustý: coby muž svázaný už čtrnáct let s firmou Nomura prosadil svým dnešním vládním vlivem schválení pochybného smíru, dohody, jejíž součástí byla i žádost o milost pro manažery Nomury, stíhané za miliardový podvod. To je obchodování s vlivem, o kterém mluví Evropská unie jako o zásadním projevu korupce, a které Česko jako trestný čin zatím ignoruje. Je pravda, že obchodování s vlivem se špatně dokazuje a Respektu se nepodařilo zjistit nějaký rozsudek vynesený na západ od českých hranic. Dokazování úmyslu korumpovat je složité, ale zákon má odstrašující a výchovnou funkci. Už to by byl v Česku – kde úředníci i policie vysvětlují konec práce na případu argumentem, že chování těchto a podobných mocných nebylo „proti zákonu“ – obrovský pokrok.

V Ugandě recept zabral

Dva muži v Synerově: Dejte mi zakázku a já pohnu městem. (Podnikatel Syrovátko a jeho primátor Kittner – v brýlích) foto čtk

Bílí tygři na jahodách Celostátní média té policejní zprávě věnovala jen pár slov. Majitel liberecké stavební firmy Syner Petr Syrovátko byl obviněn z předání třistatisícového úplatku představiteli firmy Tender Group Radovanu Sitařovi. Ve skutečnosti jde o další krok v jednom z největších korupčních skandálů této země a zároveň nejúspěšnější tuzemskou akci policie a justice namířenou proti úplatkářům. Policejní operace se rozjela už v roce 2002. Detektivové provedli razii na příbramské radnici. Zabavili stovky dokumentů a v nich našli potvrzení pro své informace, že úředníci radnice jsou upláceni. Především Lubomírem Kašákem, majitelem firmy IDOS, která ve městě získávala většinu stavebních zakázek, zadávaných radními. Krátce poté byl Kašák zastřelen svým kolegou z firmy a ten vzápětí spáchal sebevraždu. Ale akce byla rozjeta a policejní vyšetřování se rozeběhlo do řady českých měst. Příbramská radnice si totiž jako poradce pro soutěže o městské zakázky vybrala zmíněnou společnost Tender Group. Během roku se prokázalo, že firma dostala od Kašáka několik úplatků v celkové výši milion korun za to, že IDOS prosadila

jako vítěze řady soutěží o stavební zakázky. Šéf firmy Sitař putoval do vazby a průběhu dalších tří let obvinila policie z korupce osmnáct lidí v řadě českých měst – všude platila radnice za rady firmě Tender Group, policie prokázala úplatky ve výši čtrnáct milionů korun. Celé operaci velela příbramská státní zástupkyně Jana Jahodová. Z Příbrami vedlo pátrání do Plzně, Rokycan, Bruntálu a nakonec do Liberce. Mimochodem Tender Group byla dceřinou firmou společnosti Certos, jejíž zástupci byli před čtyřmi lety obviněni z korupce při zadávání zakázek ministerstvem zahraničí za dob známého sekretáře – a později usvědčeného plánovače vraždy – Karla Srby (soud nedávno zástupce firmy Certos osvobodil pro nedostatek důkazů). Popis všech korupčních akcí by byl příliš dlouhý, zůstaňme u té poslední liberecké. Syrovátko měl Sitařovi podle policie zaplatit už před sedmi lety. Za 315 000 dostala firma Syner zakázku za dvě stě milionů – opravu liberecké nemocnice. Jenže tím celý liberecký příběh jen začíná. Během posledních šesti let dostala firma Syner od liberecké radnice skoro čtyřicet procent všech městských stavebních zakázek. Největší byla stavba místní multifunkční haly, kterou dnes používají především prvoligoví hokejisté Bílí Tygři Liberec. Majitelem

klubu je opět firma Syner a město bude splácet stavbu ještě deset let. Další významnou zakázkou, kterou Syner získal, je stavba místní průmyslové zóny – v soutěži, v níž nabídla nejvyšší cenu. A tak by šlo pokračovat dlouho, celkem jde o zakázky ve výši dvou miliard korun. Liberec je místními přezdíván Synerov. Současný primátor Jiří Kittner (ODS) byl před nástupem do funkce ekonomickým ředitelem společnosti Syner. Dlouholetý člen městského zastupitelstva Jaroslav Mejstřík (ODS) stojí v čele jedné dceřiné firmy Syneru. Šéf sociálních demokratů Ivo Palouš byl zase předsedou představenstva firmy Imstav, která se se Synerem na některých zakázkách podílela. Bývalý hejtman Pavel Pavlík (ODS) zase z funkce odešel do další firmy Syneru. A zase bychom mohli pokračovat. Třeba až k dlouholetému členovi ODS Petru Syrovátkovi. Že média nemusí – pokud jde o zmíněná města – o korupci mluvit jen v náznacích, je především zásluha státní zástupkyně Jahodové. Odvážné ženy, která se nespokojila jen s výsledky týkajícími se „jejího“ příbramského okresu, a která už čtyři roky rozšiřuje mnohatisícové stránky spisu o další obvinění. Státní zástupkyně je milým důkazem, že pokud jsou k dispozici osobnosti, proti korupci se dá bojovat.

Evropská unie nám už několik let dost tvrdě vytýká, že neexistuje žádná korupční odpovědnost právnických osob. Tedy firem. Nejde jen o to, že by někdo z nějaké firmy někoho uplatil a prokázalo se mu to. Stačí prokázat, že firma dostala zakázku za okolností, které naznačují korupci (třeba bez soutěže, nebo slibem láce, která se pak po vítězství ukáže dodatečným „navýšením nákladů“ jako lež), a společnost je podrobena sankcím – třeba ztratí možnost ucházet se o další veřejné zakázky. Česko nemá ani protikorupční paragraf, který by řešil mezinárodní uplácení, jinými slovy nemůže stíhat tuzemského korupčníka, který uplácel třeba v Gruzii, protože se to stalo mimo naše území. To vše je už v Evropě víceméně běžné. A nakonec informace. Evropa prosazuje co nejvyšší otevřenost veřejných zakázek, zatímco v Česku se většina informací schová pod nálepku obchodního tajemství. Světová banka přišla před šesti lety se zásadním odhalením. Vycházela ze zkušenosti svého financování vzdělávacího programu v Ugandě. Pět let mizela většina peněz z programu (až devadesát procent) někde jinde než ve školách. Teprve v roce 1999 se trend prudce obrátil – osmdesát procent peněz skončilo opravdu ve školství. Důvod? Světové bance se podařilo v ugandských médiích prosadit zveřejnění výše dotací i způsobu, jak s nimi bylo nakládáno, a vláda si netroufla peníze stopit. V Česku sice platí zákon o svobodném přístupu k informacím, ale státní či obecní instituce stále zveřejňují o různých soutěžích a zakázkách jen minimum informací. „Stále neplatí nový trestní řád, nemůžeme se k dohodě připojit,“ stojí i ve zdůvodnění Paroubkovy vlády, proč žádala v květnu Unii o povolení měkčího postihování korupce. Teď je u moci kabinet Mirka Topolánka, který slibuje tvrdé zametení s úplatky. Ale jak je možné, že ve všech těch slovech neslyšíme ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který by měl prosadit nový už hotový trestní řád do programu sněmovny? „Mám to v plánu po Novém roce, pokud budu stále ministrem, teď v době jednání o vládě si nejsem jistý, zda by to prošlo,“ říká Pospíšil.

My si to jen myslíme Český boj proti korupci, nejen vládní, ale jak jej vedou odpovědné úřady, policie či justice, je plný alibismu. Například policie v létě odložila vyšetřování možné korupce v projektu Internet do škol s tím, že se nenašly důkazy, které by prokázaly, že byl spáchán trestný čin. Ale v rozhodnutí také stojí, že „soutěž nebyla průhledná a má řadu podivných indicií, svědčících o zákulisních dohodách“. Kvůli ilustraci českého boje proti korupci je dobré si případ Internetu do škol připomenout. Před šesti lety přišlo ministerstvo školství vedené Eduardem Zemanem s projektem neoficiálně zvaným Internet do škol (později Indoš). A už od počátku bylo na něm hodně podezřelého. Jen pro připomenutí z dobového tisku: o sedmimiliardovou soutěž na vybavení škol počítači a internetem se ucházelo šest firem. Pět bylo vyřazeno z formálních důvodů. Třeba jedna z nich nedala předepsané firemní razítko na dno krabice, ve které projekt dodala. Aniž bychom šli do podrobností, je možné

téma


15

Slibný vládní program: milost pro Nomuru, nezájem o AutoCont – a tvrdě proti korupci! (Premiér Topolánek a ministr Tlustý na zasedání kabinetu) foto günter bartoš

konstatovat, že vítězná zakázka byla i pro laika viditelně předražená a pro stát nevýhodná. Projekt prověřoval v roce 2003 i Nejvyšší kontrolní úřad – konstatoval, že skoro miliarda byla státem vynaložena nezákonně. Navíc učitelé si stěžovali, že počítačové programy dodané vítěznou firmou AutoCont jsou problémové a jsou s nimi potíže. Pětiletý program, který měl vybavit školy komplet počítačovým vybavením a spojením, loni skončil. Podle jarního rozhodnutí ministerstva školství neúspěšně – na počítačové dovybavení škol se bude muset ještě několik let vydávat ročně miliarda korun. Celá akce prostě zaváněla korupcí. Protikorupční policejní jednotka ji taky kvůli tomu začala v roce 2003 prošetřovat. I na základě nálezu NKÚ. Věc prověřoval i Úřad pro hospodářskou soutěž. Výsledek? Nic se vlastně nestalo. Policie dva roky odmítala o vyšetřování případu jakkoli informovat se známým odkazem na to, že „vyšetřování probíhá a informování by je mohlo poškodit“. Ozvala se teprve před rokem, na tiskovce si postěžovala, že ministerstvo odmítá dodat důležité dokumenty. Listiny vzápětí dostala. Pak bylo zase ticho a letos v červenci oznámila policie, že vyšetřování odkládá. „Nenašlo se dost důkazů, abychom proti někomu mohli zahájit

Americký návod Když před sedmdesáti lety dostalo pár neúplatných policistů do vězení chicagského gangsterského bosse Al Capona, jejich podmínky k práci – možná trochu přeháníme – velmi připomínaly postavení neúplatných policistů v současném Česku. Obklopeni zkorumpovanými politiky a kolegy nakonec dosáhli aspoň částečného vítězství. Král chicagského podsvětí byl odsouzen na jedenáct let za daňové úniky. Od té doby si americká exekutiva i právníci lámali hlavy, jak boj s korupcí a organizovaným zločinem zefektivnit. Tak třeba policejní agenti, nasazovaní už skoro čtyřicet let do podsvětí, jsou vlastně jen sofistikovaně nahrazení práskači z řad zločinců. S těmi policie pracuje všude, ale jejich informace jsou často neúplné nebo zavádějící. Proto je v podsvětí nahradili „undercovered“, přestrojení policisté, kteří mají situaci pod kontrolou, snaží se dodávat přesné zprávy nebo dokonce připravují operace, kdy navnadí zločince, aby se pokusil zločin spáchat. Třeba úředníka či politika, o němž má FBI řadu indicií, že bere úplatky, usvědčí nakonec agent, který vyvolá situaci, kdy podezřelý úplatek skutečně vezme.

trestní stíhání,“ uvedla tisková mluvčí jednotky Alena Vokráčová. Víc nechce říct ani dnes. „Ano, byly tam podezřelé indicie, ale nevedly k žádnému obvinění,“ opakuje. Indoš byla soutěž, která nesla všechny znaky korupce. Zřejmě zmanipulovaný výběr vítěze. Předražený projekt s řadou pro stát nevýhodných smluv. Firmy, které se realizace zakázky účastnily, pak investovaly do politiků. (Například Vydavatelství Dům dostalo od vlády dva miliony korun, aby sledovalo, jak se o projektu píše v médiích, a pak rozdělilo články na kladné a záporné. Konkurence by to zvládla za desetinu ceny; Vydavatelství pak sponzorovalo kampaň sociálně demokratických politiků, nebo kuchařskou knihu jednoho z ministrů). Jak by s případem naložili ve staré Unii nebo třeba na Slovensku? Byly by nasazeny odposlechy, využiti tajní agenti. Zákony by pravděpodobně přinesly podezření na všechny zúčastněné strany, že se dopustily korupce. Stačily by pouze důkazy, že se spousta věcí dala pořídit levněji. Zkoumaly by se kontakty politiků s firmami, které jim zaplatily kampaň nebo vydání knihy. Možná by byl verdikt nakonec stejný, ale jak říká místopředseda Nejvyššího soudu Tomáš Kučera: „Určitě by to mělo výchovný účinek. Když vám vážně hrozí trestní stíhání, dáte si příště pozor.“

Korunní svědek je ještě starší institut. Americké právo funguje často na dohodě obžaloby s obhajobou – žalobce má třeba podezření na vraždu, ale málo důkazů, a obviněný přistoupí na přiznání za zabití a dostane nižší trest (žalobce se zbaví tíhy, že podezřelý bude za vraždu osvobozen a dostane se na svobodu). Koncem padesátých let začala americká exekutiva využívat korunního svědka. Dopadený zločinec, který se přiznal a výměnou za nižší trest nebo beztrestnost usvědčil společníky z ještě závažnějších zločinů, má nárok na snížení trestu nebo beztrestnost a novou identitu. Je to vlastně hlubší dohoda obžaloby a obhajoby. Soudce sice nemusí souhlasit, ale je málo případů, kdy podobnou dohodu odmítl. Celý systém by nefungoval, kdyby tak usvědčení zločinci, včetně korupčníků a zkorumpovaných, nedostávali vysoké tresty. Zjednodušeně – Američané přistupují na tyto ne zcela běžně metody proto, že zločinci jsou odsuzováni k mnohaletým žalářům a u soudů se ukáže celé pozadí zločinu. Kdo za kým stál, co udělal. Nakonec nejde jen o konkrétní zločin, ale justici i exekutivě to ukazuje chyby celého společenského systému a cestu k poučení a nápravě.

Nemohla by si vzít Internet do škol jako varovný příklad neúspěšného boje s korupcí současná vláda? Neměla by prozkoumat, proč byl neúspěšný? „Nemůžu nikomu zadávat, co má vyšetřit,“ odpovídá ministr spravedlnosti Pospíšil. (Mimochodem, jeho stranický šéf Mirek Topolánek založil sdružení Becario, které podporuje studenty technického zaměření. Jedním ze sponzorů sdružení byl vítěz Indoše – firma AutoCont.) „Státní zastupitelství nepracuje na zakázku,“ dodává Pospíšil. Nejde ale o přímý rozkaz, ten je skutečně nepřijatelný. Ani na Slovensku nedělá Speciální soud věci na politickou zakázku, ale na základě politické vůle. O to přece jde. Vytvořit podmínky, aby policie nemusela případy odkládat a ve zdůvodnění naznačovat, že sice nějakou korupci v konkrétním případu tuší, ale je bezmocná ji stíhat. „Jo tak to myslíte. Přece jsme vytvořili vládní materiál pro boj s korupcí,“ říká Pospíšil. Kolečko se uzavírá.

Jako na dlani Peter Ainsworth má zcela jistě pravdu, když říká, že dobré zákony a dobře cílená represe můžou v boji proti korupci vítězit. Ale pouze v případě, že je to vůle politické moci. Všechny zákonné atributy, kte-

ré dával pan Ainsworth za vzor před několika měsíci, jsou vlastně bezmocné proti tomu, co chtějí politikové. Ti mohou sice formálně deklarovat zájem na zničení úplatkářů, ale pokud nevytvoří prostředí, ve kterém to jde, mohou mluvit donekonečna. Slovensko má dnes Speciální soud, speciální prokuraturu, tajné agenty i chráněné korunní svědky. Také speciální policejní jednotky, které se korupcí a organizovaným zločinem zabývají. Pouhý rok a půl jejich práce ukázal, že to funguje. Ale bez posvěcení politiků to prostě nejde. Nový slovenský ministr spravedlnosti Harabín (člověk Vladimíra Mečiara) prosazuje, aby byl Speciální soud zrušen, anebo jeho pravomoc snížena na úroveň okresního soudu – odsouzení by se zase mohli odvolávat k regionálním soudům, k těm, kvůli kterým byl Speciální soud vytvořen, aby se přetrhaly místní vazby. To je jasná cesta zpět. Minulý týden se premiér Robert Fico přiklonil k druhé variantě – jako politický vůdce parlamentní většiny, která bude o změně statutu soudu rozhodovat, a prestiži soudu zvoní hrana. Stane se nevýznamnou institucí maximálně krajského formátu. To je poučení pro tuzemské politiky. Mají to jako na dlani. Dobře vědí, že bojovat s korupcí bez jejich podpory prostě nejde. Většina občanů si ale myslí, že naši politici proti korupci nebojují, část tuzemských obyvatel dokonce, že ji podporují. Už léta se nám vrací fatální otázka: Proč nechtějí? Co jim v tom brání? Sami politici tyto otázky už léta odmítají a přesvědčují nás, že boj s korupcí myslí vážně. Tak proč nejsou viditelné výsledky? Tady už najdeme jen stranické kličky. „Osm let byla u vlády sociální demokracie, tam se musíte ptát,“ odpovídají politici z ODS. „Jaká korupce, všichni o ní mluvíte, ale ukažte důkazy,“ odpovídají protivníci z ČSSD. Ty odpovědi jsou důkazem jediného – nedostatku ochoty zdejší politické elity udělat s korupcí něco zásadního. Viník je tedy zcela jasně znám. Stejně tak 17 procent přiznaných úplatkářů ze zmíněného Gallupova průzkumu dosvědčuje, že nemalá část občanů se této strategii svých elit přizpůsobila. Přesto stále ještě žije v téhle zemi většina, která neuplácí. Je na jejích členech, jak srozumitelně a pádně se jim odpor ke korupci podaří dostat na program jako společenskou objednávku. Jaroslav Spurný

Tento text vznikl díky laskavé podpoře

Učitel strachu: Ainsworth. foto günter bartoš

OPEN SOCIETY FUND PRAHA.

Q

16 ROZHOVOR


Namlouvala jsem si, že jsme Češi S Annou Knechtel o tom, jaké to je být dcerou sudetských Němců

neustále zabývají tím, co jim Češi udělali. Pokud jde o jejich potomky, podle mých zkušeností to velmi často funguje tak, že ti, kteří nesouhlasí s chováním mnoha sudetských Němců v Československu, rozhovor s rodiči přeruší – a potom se za svůj sudetoněmecký původ stydí.

Byla jsem velmi naivní Co studentku z kapitalistické země nejvíc zaujalo v Čechách, když tu poprvé bydlela? Já jsem se studiu moc nevěnovala, dění na univerzitě mi v roce 1984 připadalo hodně nudné. Místo toho jsem se potulovala Prahou a cestovala do jiných českých měst. Zažila jsem Prahu skoro bez turistů, bez reklamy. Především v zimě to bylo melancholické, šedivé město – a to se mi ovšem líbilo. Musím přiznat, že jsem tenkrát byla velmi naivní. Prostě jsem se nezabývala tím, jaký je v zemi politický systém, jak se lidem žije. Fascinace vším „českým“ byla příliš silná. Kromě toho jako většina mladých lidí na Západě i já jsem tenkrát byla velmi levicová, spontánní, feministická a všechno – takže jsem sice vnímala nudu, která tu panovala, ale vždycky jsem si to vysvětlila tak, že v Československu ještě nefunguje ten pravý komunismus. Našla jste v Praze stopy německé kultury? Nehledala jsem je. To, co jsem v Praze chtěla najít, byla česká kultura, četla jsem českou literaturu, trávila jsem hodně času v pražských hospodách a vůbec jsem se neptala, co se v tom městě odehrálo před několika desetiletími. Ani po mém návratu z Prahy jsem si nenašla cestu zpátky do sudetoněmecké komunity. Žila jsem svým životem v Berlíně, byla jsem na studijním pobytu v Itálii, hodně jsem cestovala – a pak jsem náhodou slyšela o volném místě v Českém rozhlase. Foto karel cudlín

Anna Knechtel se narodila roku 1959 v hesenském Wiesbadenu. Její rodiče pocházeli ze severních Čech a byli po válce vyhnáni. Po studiu slavistiky v Mohuči, Berlíně, Praze a Neapoli pracovala v německé redakci Českého rozhlasu (1995–1998) a v Česko-německém fondu budoucnosti. Posledních pět let působí v sudetoněmeckém kulturním spolku Adalbert Stifter Verein, který pravidelně pořádá konference, literární čtení, výstavy a diskusní akce o česko-německých kulturních dějinách. Anna Knechtel žije v Mnichově, je vdaná a bezdětná.

J

ak jste jako dítě vnímala svůj sudetský původ? Jako dítě jsem si příliš neuvědomovala historii naší rodiny. Především jsem doma nikdy neslyšela pojem „Sudetenland“ a vůbec si nevzpomínám, že by si rodiče stěžovali nebo že by nadávali na Čechy. Existovala hromada tet, které čas od času přijížděly ze všech koutů země, protože rodina byla po vyhnání roztroušena po Německu. Během jejich návštěv panovala zvláštní, veselá atmosféra. Otec měl taky sestřenici, která mohla v Čechách zůstat. Ta nám posílala balíčky a jednou mi dala panenku, kterou jsme pak po jejím synovi pojmenovali „Jelínek Petr“. To je snad jedna z nejstarších vzpomínek. Kdy jste se poprvé dostala do osobního kontaktu s Čechy? V roce 1965 se rodiče rozhodli ukázat nám dětem starý domov. Navštívili jsme Chomutov, kde se narodila maminka, a Nový Bor, odkud pochází tatínek a kde bydlela ta otcova sestřenice. Měla dva syny v mém věku a báječně jsme si spolu vyhráli. Dnes si myslím, že ta cesta ve mně založila povědomí o tom, čím se Čechy vyznačují: tvary domů, určité vůně, lesy, způsob, jakým se lidé k sobě chovají, snad dokonce sudetoněmecký dialekt. Proč jste se vůbec rozhodla studovat slavistiku a zabývat se Čechami profesionálně? To souvisí s mojí druhou cestou do Čech. V roce 1974 jsme s rodiči jeli do Prahy. A já jako čtrnáctiletá, velmi romantická holka uprostřed puberty jsem se do toho města okamžitě zamilovala. A řekla jsem si, že tu jednoho dne budu bydlet. Od té doby jsem se učila česky, poslouchala hudbu českých skladatelů, četla romány o Praze. A zároveň jsem si začala namlouvat, že vlastně nejsme Němci, ale Češi. Což samozřejmě byl nesmysl, ale nějak jsem měla pocit cizosti, myslela jsem, že jsem jiná než ostatní děti ve škole. V čem? Jeden banální příklad: v zimě „německé“ děti nosily čepice – já jsem měla šátek, protože maminka také chodila v šátku. A samozřejmě si mě dobíraly. Je to maličkost, ale vryla se mi do paměti. Nebo: maminka vždycky vařila knedlíky a pečeni a to se v normálních hesenských rodinách nejedlo. Rodiče se taky cítili cizí? Ne asi tolik jako já. Ve Wiesbadenu žilo hodně sudetských Němců. Dokonce tam existovala velká místní pobočka landsmanšaftu. Tatínek je členem, ale když chodí na jejich schůze, zlobí se, pokud se někdo chová nesmířlivě. Nicméně tam pořád dochází – jsou to prostě krajané.

A co vy? Když mi bylo třináct, zapojila jsem se do „Ackermann-Gemeinde“. To je organizace, která spojuje sudetské Němce z katolického prostředí, i moji rodiče jsou velmi aktivními členy. Zúčastnila jsem se táborů pro mládež a naučila jsem se tam hodně o německé kultuře v Čechách. Tehdy jsem si ještě neuvědomovala, jakou důležitou sociální práci ten spolek po válce vlastně udělal tím, že lidi povzbuzoval, že jim dával sílu, aby vůbec mohli dál žít. V 60. letech se mladí lidé v Německu začali ptát rodičů, co dělali za Hitlera. Jak to bylo u vás? Mluvila jste s rodiči například o tom, jaký měli postoj k Henleinovi? Mým rodičům bylo teprve patnáct, když museli opustit Čechy. Nikdy si nestěžovali na osud – ale ani nikdy nevyprávěli, jak to všechno bylo. Je taky možné, že se stalo něco, co se všichni snaží schovávat. Ale když se na to ptám tatínka, narazím na něco, co bych nazvala ostýchavost, myslím si, že celý život ty vzpomínky nějak zaháněl. Vy se s tím spokojíte? Nespokojím, ale je to složité. O svém dědečkovi vím, že měl v Novém Boru špedici. Jako mnoho jiných byl i on během třicátých let příznivcem Henleinovy strany, protože tím chtěl protestovat proti praxi, že státní zakázky dostávali jenom čeští podnikatelé. Zkuste si přečíst třeba články Mileny Jesenské o situaci v pohraničí ve třicátých letech. Takže máte pochopení pro chování sudetských Němců za první republiky? Myslím si, že nemá smysl historii jen odsuzovat. Musíme se snažit jí porozumět. Nedostaneme se dál, když se pořád obviňujeme. Chování lidí a tím i dějiny jsou výsledkem velmi konkrétních životních situací – a na ty bychom se měli přesněji podívat. Měli bychom být víc schopni rozlišovat. Díky rozhovorům s vrstevníky mého otce z Nového Boru jsem alespoň trochu pochopila, v jaké situaci se Němci v Čechách ocitli během třicátých let. Stejně jako Češi za Rakousko-Uherska to po roce 1918 byli Němci, kdo se bál, že se ztrácí jejich kultura, jazyk, identita. Tím nechci popírat, že Československo bylo demokratickým státem. Ale Češi tam chtěli prosadit své – a Němci jim při tom stáli v cestě. V jiných sudetských rodinách o historii mluví otevřeněji, jsou tam rodiče ochotni přiznat eventuální vlastní vinu, nebo se považují výhradně za oběť? To je různé. Spousta lidí hodně přemýšlí o tom, jak se to všechno mohlo stát, mají zájem o současnou Českou republiku a chovají se ohleduplně. Na druhou stranu znám lidi ze Sudet, kteří se

Tam už se ale asi nešlo problematice Čechů a Němců vyhnout. Tehdy to téma bylo přítomné všude – nastoupila jsem v roce 1995, během jednání o česko-německé deklaraci. Vidíte a dnes bych řekla, že teprve tehdy mi skutečně došlo, že jsem dítětem sudetských Němců, že tohle je moje osobní historie, že tohle jsou moje kořeny, že všichni moji předci od nevím kolikátého století žili tady. Jedním z důležitých impulsů bylo, že jsem hodně cestovala po České republice. Nedokážete si představit, jak se mě ta krajina dotkla, jak ke mně mluvila. Něco takového jsem nikdy nepocítila, když jsem vandrovala v Alpách, nebo u nás doma v Taunusu. Najednou se vrátily vzpomínky na tu první dětskou cestu, na ty lesy, vůně, domy... Proměnil se i váš postoj k česko-německé otázce? Radikálně. Přispělo k tomu hned několik faktorů. Za prvé se proměnili moji rodiče. Pád železné opony, všechna ta výročí padesát a šedesát let po válce, fakt, že se dcera naučila česky a přestěhovala se do Prahy... Najednou mi maminka začala vyprávět věci, které jsem předtím nikdy neslyšela. Byla jsem z toho v šoku. A vůbec poprvé ve svém životě jsem k nim cítila soucit. Vyprávěla mi třeba, jak seděli v červnu roku 1945 u večeře, když najednou přišli dva muži a přikázali, aby se daly na stůl všechny cennosti a potom ať celá rodina vypadne. Dědeček strávil celý rok v internačním táboře, tam ho často zmlátili. Když se vrátil, už to nebyl stejný člověk. Teprve tehdy jsem si začala číst zprávy vyhnanců o tom, jak tzv. odsun skutečně proběhl – předtím bych po něčem takovém nikdy nesáhla. Dalším velmi důležitým impulsem ke změně mého postoje bylo, když na jaře roku 1995 několik českých intelektuálů podepsalo dokument Smíření 95. Tolik vás zaujal text dokumentu? Ne, naopak reakce české veřejnosti. To byl pro mě velký šok: ve čtenářských dopisech, ale taky v komentářích některých historiků, se objevil stejně zlomyslný tón, stejné opovržení, které jsem znala z některých postojů a textů landsmanšaftu. Pro mě ten zážitek byl léčivý, před tím mi nic nenarušovalo můj Čechům velmi nakloněný obraz. Do té doby jsem vlastně věřila všemu, co kdysi napsal Johann Gottfried Herder, totiž že Češi jsou mírumilovný národ, že vždycky byli potlačovaní, měla jsem velké porozumění pro národní obrození a podobně. No a třetím momentem byla diskuse kolem česko-německé deklarace, kterou jsem sledovala. Měla jsem pocit, že se tam jenom opakují stále stejné argumenty: například, že Němci rozbili ČSR. Kdybych to měla formulovat velmi provokativně, řekla bych, že za posledních tisíc let vzniklo mnoho států – a mnoho se jich zase rozpadlo. Češi se například zúčastnili rozbíjení Rakousko-Uherska. Slováci už nechtěli Československo, Slovinci už nechtěli žít v Jugoslávii. Takové teze nikam neve-

ROZHOVOR / inzerce


dou, protože jsou velmi nediferencované. Neptají se totiž vůbec na to, proč se co stalo. Během práce v Česko-německém fondu budoucnosti jste měla příležitost konkrétním způsobem přispět ke smíření. To určitě, ale taky ve mně ještě zesílil pocit soucitu se sudetskými Němci, protože jsem zažila nedůvěru, s jakou se na ně dívala česká strana, ale taky třeba německá levice. Bez té nedůvěry se mohlo dosáhnout hodně dobrých, konkrétních věcí. Tady v Česku se mi zdá, jako by si lidé mysleli, že mě musí upozornit na to, co Němci Čechům udělali. Mívám pocit, že netuší, že to každý Němec dobře ví, že nevědí, jak se v Německu o době třetí říše mluví, co se o tom všichni dozvídáme ve škole... Já jsem třeba už jako dítě s rodiči byla v památníku bývalého koncentračního tábora. Vím o tom všem, je to hrůza, a když se zajímám o sudetské Němce, neznamená to, že chci nacistické zločiny umenšovat. Ale je příliš jednoduché říci: Vyhnání se stalo a nemusíme o tom mluvit, protože to, co se událo předtím, bylo mnohem horší.

Mýtus věčné oběti Jako dítě jste si namlouvala, že jste Češka, jako studentka jste byla z Čechů naivně nadšená, pak přišlo vystřízlivění. Kde se cítíte být doma? Vlastně přesně nevím, kam patřím. Když se mě někdo zeptá, kdo jsem, občas říkám, že jsem sudetská Němka, hlavně proto, abych provokovala, protože mě mrzí, že se ten pojem používá především v negativních kontextech. To nejdůležitější pro mě ale je, že po všech těch letech znám celé spektrum různých perspektiv a názorů na tuto problematiku. Jak se vám „po všech těch letech“ jeví Češi? Dodnes se mi zdá, že je průměrný Čech příliš uzavřený a není zvědavý na nic nového. Pečuje o svůj domov, nakupuje, o víkendech jezdí na chalupu... snad to je ještě vliv komunismu. Ale vím o řadě lidí, kteří si navzdory komunismu zachovali obdivuhodnou schopnost svobodného myšlení – často svobodnějšího, než znám z Německa. Nemyslím slavné disidenty, ale úplně normální lidi. A mám ráda českou schopnost improvizace, jíž se Češi rádi chlubí. A velmi mám ráda přátelský a nekomplikovaný způsob, jakým se k sobě chovají – teď ovšem nemluvím o světě politiky. A ve světě politiky? Podle mého v Čechách existuje skupina lidí, kteří se snaží odstartovat demokracii povrchním způsobem, jako by úplně nepochopili, co to vlastně znamená mít různé názory. Stále tu vidíme, jak někdo zkouší někoho umlčet, jak se snaží určovat, co se říci smí a co ne. Diskuse bývají velmi ploché, nechodí se do hloubky... Pokud jde o Německo, myslím, že velká část českého odporu a nechuti vůči všemu německému vyplývá z mindráku typu: My jsme malý národ, nikdo se nenaučí náš jazyk, nikdo se nezajímá o naši kulturu. To je mi líto – protože k mindráku Češi nemají sebemenší důvod. Ten mindrák podle mě souvisí s mýtem věčné oběti: Češi v dějinách vždycky utrpěli bezpráví, vždycky měli smůlu, byli převálcováni. Neříkám, že nic z toho není pravda. Ale cítím, jak do mě vstupuje agresivita, když pořád slyším: My přece jsme takový malý národ... V porovnání například s Řeckem nebo Belgií to přece není pravda. Co průměrný Němec ví o Čechách a Češích? Nic. Proto je škoda, že ani česká ani německá strana neberou v úvahu zkušenosti sudetských Němců – oni o Češích vědí hodně, znají jejich mentalitu a mají schopnost se do ní vcítit. A co by o Čechách měl vědět? Především by si měl uvědomit, že české země byly historicky vždycky součástí střední Evropy, že sem patří, že byly velmi úzce spjaty se Svatou říší německého národa. Samozřejmě by bylo důležité, aby Němci Čechy poznali, aby četli českou literaturu, poslouchali hudbu, aby do Čech cestovali – a to nejen za sexem a chlastem. Jak vidíte aktuální česko-německé vztahy? Zrovna včera jsem byla na akci, kde četli pozdravný projev prezidenta Klause. Předposlední věta zněla asi takto: Kdo dnes ještě cítí potřebu se smiřovat, zůstane asi nesmířený navždy. To se mi zdálo velmi smutné. Představte si, že by mi někdo jako Němce řekl, nemluvme už o holocaustu, to je minulost, nechceme tím zatížit vztahy mezi Německem a Izraelem – to je přece absurdní!

Je pravda, že to téma zajímá čím dál méně lidí. Základ česko-německých vztahů dnes tvoří mladí lidé, kteří o historii nic moc nevědí a ani vědět nechtějí, s tím se musíme smířit. Ale já tu historii vždycky budu vyprávět, protože podle mého k našim životům patří. Chci, aby se zachovala historická paměť. A nejsem jediná: do Fondu budoucnosti chodí hodně žádostí, v nichž mladí lidé z ČR píšou, že se chtějí dozvědět něco o dějinách místa, kde žijí. A ty dějiny jsou často holt deutschböhmisch.

Na co sudetští Němci čekají Proč se téma sudetských Němců v Čechách pořád setkává s takovým ohlasem? Já to tak ani nevnímám. Ale samozřejmě je to téma, které lze lehce zneužívat. Ale třeba Češi skutečně mají strach. Právem, neprávem? Pokud jde o majetkové nároky, určitě neprávem. Malé skupiny sudetských Němců se sice snaží své majetkové zájmy prosadit, ale jsou úplně na okraji a nemají v Německu žádnou politickou podporu. Jiná otázka je morální rehabilitace. Mnoho starých sudetských Němců stále ještě žije s velkou bolestí v srdci. Zažili obdivuhodnou omluvu prezidenta Havla, které si německá strana bohužel dost nevážila – a pak viděli, jak tu omluvu česká strana postupně vzala zpátky. Český parlament prohlásil Beneše za neomylného, potvrdila se platnost Benešových dekretů, premiér Zeman nazýval sudetské Němce Hitlerovou pátou kolonou. A pražská vláda přímou diskusi se sudetskými Němci odmítá. Snad se bojí, že její postoj v takové diskusi neobstojí. Je totiž velmi jednoduché českým voličům říkat, že při odsunu Němců bohužel došlo k pár excesům, že ale v podstatě odsun byl správný, protože Postupimská dohoda ho přece legitimizovala. Mnohem těžší je přiznat, že vyhnání začalo už dlouho před Postupimskou konferencí a že excesy nevyplývaly z žádného spontánního „lidového hněvu“, ale že byly řízené shora. Přímá diskuse mezi pražskou vládou a sudetskými Němci by znamenala, že si čeští politici i veřejnost musí zvyknout na jiný pohled na vlastní dějiny. A to je samozřejmě složité a nepohodlné. Ale na co sudetští Němci vlastně čekají? Co by je skutečně uklidnilo? Bylo by hezké, kdyby konečně mohli mít pocit, že jsou vítáni, kdyby si Češi, Moravané a Slezané vzpomněli, že do českých zemí patřili a pořád patří. Jde ale nejspíš o obecnější a dlouhodobý proces. Mnoho Čechů se na sudetské Němce dívá jako na jeden nepřátelský blok. Pokud nemají pravdu, jak byste jim to co nejjednodušeji vysvětlila? Lidé v Čechách znají většinou jen landsmanšaft, protože je největší a mediálně nejviditelnější. V médiích se ale často přehlédne, že uvnitř toho spolku jsou také liberálnější proudy. Navíc existuje několik nezávislých organizací, které s landsmanšaftem nemají nic společného. Ještě na začátku 90. let byl poměr radikálů a umírněných spolků 2:1, teď je to naopak. Navíc se moc nedá odhadnout postoj landsmanšaftu, je tam spousta lidí s různými názory. Ještě složitější je odhadnout názor obrovské většiny sudetských Němců, kteří nejsou v žádné organizaci. Když jsou dvě třetiny „liberální“, jinak řečeno smířlivé k Čechům, proč se každý rok všichni scházejí v Norimberku na Sudetoněmecký den? Proč ne? Já tam jezdím pravidelně – je to velké rodinné setkání, i když se na panelových diskusích občas objevují věci, které se mi nelíbí. Do Norimberku jezdí lidi hlavně proto, aby si mohli u kafe popovídat o starých časech, ukázat si fotky a dozvědět se něco o známých. Je tam spousta stánků... Přijeďte se podívat. Ostatně pár mých českých známých už tam bylo. Co jste si myslela, když poslanci za CSU v Evropském parlamentu hlasovali proti českému vstupu do EU? To byl samozřejmě velmi ošklivý signál. Musím ale říct, že jsem tomu rozuměla. Předseda landsmanšaftu svůj postoj odůvodnil tím, že bavorská vláda do Prahy poslala řadu nabídek a návrhů a všechny vyzněly do ztracena. CSU prý chtěla demonstrovat své zklamání. Přitom si poslanci uvědomovali, že českému vstupu do EU nezabrání. Já osobně jsem velmi ráda, že Česká republika je členem Unie. Anneke Hudalla

Q

17

18 civilizace Můj oblíbený web Každý z nás občas při psaní určitých slov váhá, zvláště pak v době adventu. Jak je to s těmi Vánocemi/Vánoci – nebo snad vánoci? A co teprve když slavíme chanuku (Chanuku)? A jak se správně píše Nový rok / nový rok 2007? Pravidla českého pravopisu nevysvětlují vše, navíc je nemíváme po ruce tak často jako počítač s přístupem na internet. Proto kdykoli budete v jazyce tápat, neváhejte otevřít stránky Ústavu pro jazyk český AV ČR a klikněte na odkaz Jazyková poradna. V oddíle Na co se nás často ptáte naleznete přehledně a obšírně zpracované problematické jevy českého pravopisu – informace o psaní velkých písmen i cizích slov, morfologii, syntaxi a dokonce i typografii, doprovázené


Droga, která léčí

Vztah Západu k omamným látkám se pomalu mění být nutně škodlivé,“ prozradil však šéf protidrogové rady státu novinářům po skončení rituálu. V rodné zemi bylo dobojováno. Ayahuasca si pomalu balila kufry na cestu přes oceán.

Pastor ve vězení

www.ujc.cas.cz praktickými příklady, které se do papírových Pravidel nevešly. Jednotlivé jazykové problémy jsou v podobě hesel řazeny jak tematicky, tak abecedně. Posledním oddílem FAQ (tedy často kladených otázek) jsou zajímavosti o češtině; zde pro nás vědci například kromě informací o nejdelších slovech v češtině přichystali zkušební diktát. Po pročtení stránek Poradny se pro vás naše mateřština stane srozumitelnější – a navíc zvládnete správně napsat zmíněnou novoročenku.

Cestu mi ukázala Královna lesa. (Raimondu Irineu Serra, zakladatel církve Santo Daime) foto archiv santo daime

Kateřina Kadlecová Autorka je doktorandkou na FSV UK.

Chcete se dozvědět, kolik na světě právě v tuto chvíli žije lidí? Na stránkách Worldometers naskakují příslušná čísla přímo před vašima očima. Údaje vycházejí převážně ze statistik OSN. Snadno také zjistíte, kolik se letos narodilo dětí, kolik hektarů lesa vzalo za své, kolik emisí CO2 bylo vypuštěno do ovzduší, kolik lidí dnes na světě zemřelo hlady... Jsou tu i odkazy na stránky charitativních organizací (http:// www.sponsor-children.org.uk), na kterých můžete kliknutím myši obětovat přibližně 20 Kč denně, a přispět tak na zdravotní péči, výchovu a vzdělání dítěte v jedné z chudých zemí světa. Na Worldometers nechybí ani reklama, což někdy působí trochu bizarně – například v sekci o hladu lze nalézt odkaz na Ebay (že by doporučení pro chudé lidi, kde nakupovat levné potraviny?).

www. worldometers. info Kromě smutných statistik (vedle těch již zmíněných jsou tu také například údaje o tom, kolik obětí si letos vyžádaly automobilové nehody, malárie nebo kouření) stránky nabízejí i několik pozitivních informací. Dozvíte se například, kolik letos vyšlo knih. Přesvědčíte se, že na světě se stále vyrábí víc kol než aut. Zjistíte také, že nejrychleji čísla nabíhají v kolonce počtu návštěvníků kin. Rychleji snad roste jen počet hodin, které lidé tráví stahováním informací z internetu... Dita Wickins-Dražilová Autorka je výzkumná pracovnice na University of Birmingham.

Uctíváme Pannu Marii i duchy lesa. (Členové Santo Daime v obřadních oděvech, komunita Ceu de Mapia ) foto archiv santo daime

P

o sérii anonymních udání se brazilský Federální úřad pro narkotika rozhodl jednat. V zemi se rychle šíří náboženský kult, jehož stoupenci prý věří v Ježíše Krista, ale na svých setkáních docilují vytržení pitím odvaru z halucinogenní liány. Může jít o nebezpečnou sektu, kult charismatického vůdce, který z oveček tahá peníze, nebo maskované hnízdo narkomanie. Protidrogoví inspektoři přiřadili liánu na seznam nejnebezpečnějších narkotik a pustili se do vyšetřování. Když ale po dvou letech v terénu nasedali do člunů v hlavním sídle náboženské komunity uprostřed deštného pralesa, loučili se prý s vyznavači „kultu“ jako se starými přáteli. Protidrogová centrála pak vydala souhrnnou zprávu, jakou nikdo nečekal. Církev jménem Santo Daime prý nepřináší žádné nebezpečí, naopak – užívání halucinogenního odvaru má na členy komunity pozitivní vliv. „Svátost“ této církve, odvar amazonskými indiány po staletí nazývaný ayahuasca, bude proto ze seznamu narkotik zase vyškrtnut. Letošní Vánoce neoslaví s ayahuascou zdaleka jen v Brazílii, ale třeba také lidé v Holandsku, Francii, Belgii, Itálii a dalších zemí Evropské unie. Rozmach Santo Daime na Západě je unikátní fenomén, který dává tušit, že vztah naší společnosti k některým drogám čeká generální oprava.

Královna lesa „Réva duše“ alias ayahuasca je pradávným botanickým receptem desítek různých indiánských kmenů Amazonie. Antropologové si dodnes lámou hlavu, jak na ni pralesní domorodci vlastně přišli: z osmdesáti tisíc rostlin, které v džungli rostou, vybrali dvě, jež jsou samostatně neúčinné; pokud je ale společně řadu hodin vaříme, vznikne čaj, který dokáže vyvolávat divoké halucinace a vize. Tahle posvátná medicína byla (a mnohde dodnes je) středobodem života indiánů: užívala se pro léčení nemocí, kolektivní kmenové rituály i individuální výpravy šamanů do jiných světů. Křesťanští misionáři ji ovšem po staletí považovali za vynález ďáblův.

Před sto lety se věci začaly měnit. V etnicky rozmanité zemi, kde nikdy neexistovala tak silná represe vůči domorodým náboženstvím jako v USA, se spirituální vlivy přirozeně mísily, vznikaly desítky nových věrouk a kultů. Vnuk černošských otroků Raimondu Irineu Serra (1892– 1971) dostal do vínku nejen dvoumetrovou výšku, kterou o hlavu přečníval ostatní sběrače kaučuku. Dostal také mimořádné mystické vlohy, a když mu jednou pralesní indiáni nabídli ayahuascu, prožil sérii uhrančivých vizí. Spatřil ženu, jež sama sebe nazývala Královnou lesa a ukázala mu cestu k nové věrouce. Až mnohem později akademici jeho církev, pojmenovanou Santo Daime, analyzovali a označili ji za směs lidového katolicismu, indiánského šamanismu, afrického kultu Ifa a evropského spiritismu 19. století. Nové náboženství nespoutal jeho tvůrce žádnými striktními nároky a dogmaty: obřady, při nichž se zpívají písně k poctě Panny Marie i duchů lesa, tančí se, medituje a pije ayahuasca, mají sice pevná formální pravidla, ale jinak Santo Daime svým vyznavačům ponechává velkou osobní svobodu. Hlavními pilíři věrouky jsou křesťanská láska k bližnímu a láska k pralesu. Právě tenhle ekologický aspekt pomohl Santo Daime k popularitě. Původní náboženství chudých venkovanů a mesticů postupně prosáklo městskými slumy a přilákalo i bílou střední třídu. Počátkem 80. let se velká část komunity Santo Daime přestěhovala do nitra džungle, kde na principech ekonomické soběstačnosti a respektování ekologie pralesa vybudovala obec Ceu de Mapia. Dnes v ní žije sedm set lidí a každoročně sem jezdí z celého světa spousty spirituálních hledačů i expertů na trvale udržitelný rozvoj z akademických kruhů. Stvrzením postavení Santo Daime se stal známý globální Summit Země v Rio de Janeiru v roce 1992. Církev tu měla svůj stánek a k údivu mnoha zahraničních hostů v něm k obřadu pití ayahuascy usedl osobně šéf brazilské protidrogovky. Aktivní halucinogenní látka DMT obsažená v nápoji přitom ve většině západních zemí dělá společnost heroinu a kokainu na špici seznamu nebezpečných narkotik. „Změněné stavy vědomí nemusí

„Když vám řeknu, že policie vtrhla do kostela během bohoslužby; že zatkla pastora v jeho obřadním oděvu; že ho vsadila do vězení – budete si asi myslet, že mluvím o Číně,“ řečnil ke stovce shromážděných demonstrantů jistý rozzlobený řečník. Hovořil však o událostech, které se odehrály v Holandsku. Policie několika evropských států měla vyznavače nové církve v hledáčku už delší dobu a na podzim roku 1999 vnikla do kostelů Santo Daime nejen v zemi tulipánů, ale i ve Francii a Německu. Zabavila nádoby s ayahuascou, pozatýkala vůdce a obvinila je z pašování a distribuce látek, registrovaných v nejtěžší kategorii seznamu narkotik. Brzy po razii ovšem začaly holandské úřady ztrácet půdu pod nohama. Právníci Santo Diame se opřeli o zákony zaručující náboženskou svobodu. Odborníci navíc vážně zpochybnili společenskou nebezpečnost ayahuascy. „Nikdo mi nevysvětlí, proč jsou tyhle látky na seznamu v kategorii 1,“ prohlásil profesor toxikologie z Leidenské univerzitní nemocnice F. A. De Wolff, „mění sice lidské vědomí, ale nemají vedlejší účinky, nevzniká na ně závislost a jsou méně toxické než marihuana.“ Znejistělá policie nabídla církvi, že stíhání zastaví. Zakladatelka holandské buňky ale důrazně odmítla – Santo Daime nestojí o remízu, ale jasný verdikt do budoucna. Amsterodamský soud nakonec přiznal církvi právo užívat a dovážet ayahuascu jako „svátost“, se vší právní ochranou a celními výhodami, které z toho plynou. Sice méně jednoznačně, ale podobným směrem se ubírají i procesy ve Francii a Itálii a letošní rok přinesl přelomový rozsudek ve Spojených státech (v tomto případě se jednalo o obdobnou církev Unio de vegetal). Proti původnímu verdiktu, vynesenému po létech soudních pří, se sice Bushova administrativa ohradila, nejvyšší odvolací soud však církvi ayahuascu letos v únoru nakonec přece jen povolil. Usnadnila mu to i skutečnost, že v USA existuje zákonný precedens tzv. Native American Church, církve, která indiánským věřícím dovoluje užívat jinak zakázaný halucinogenní kaktus peyotl.

Uvolnit blokádu Nezačne tedy západní civilizaci ohrožovat příchod exotických drog? Zatím to tak nevypadá. Pilíře protidrogových principů většiny západních zemí vycházejí z politiky americké administrativy v 60. letech, kdy v USA vrcholila květinová éra provázená masovým a nezodpovědným užíváním psychedelik v čele s LSD. Úřady reagovaly rázným zákazem řady látek měnících lidské vědomí – naházely je do stejného pytle jako nejtěžší jedy typu heroinu. Jenže s vaničkou se vylilo i dítě: na látky rostlinného původu jako psylocibin, mescalin nebo DMT, které ještě o pár let dříve patřily k největším nadějím psychiatrického a farmakologického výzkumu, uvalily úřady embargo a dvacet let se jich žádný seriózní badatel ani nedotkl. Jeden extrém – obecnou dostupnost – jen vystřídal druhý. Co na tom, že se toxicita, společenská nebezpečnost i návykovost těchto látek se blíží nule, a že je přírodní kultury po tisíce let považovaly za mocné a léčivé – Západ si dopřával malý paradox: zatímco 74 % všech léků, které mají rostlinný základ, vyvinul jeho farmakologický průmysl na základě tradičních receptur přírodních národů, rostliny, které domorodci považují za vůbec nejléčivější, se ocitly na indexu. Církve jako Santo Daime teď postupně prorážejí dveře zkostnatělé protidrogové legislativy a vědci jsou jim v patách. Tyto náboženské rituály mají totiž nejen spirituální, ale i velmi silný terapeutický potenciál. Zjistila to třeba skupina amerických, brazilských a finských expertů, která v roce 1993 zkoumala v Brazílii skupinu dlouhodobých uživatelů ayahuascy: bere-li se droga bezpečně a pod odborným vedením, má schopnost podněcovat osobnostní růst, uvolňuje fyzické a psychické blokády způsobené traumaty z minulosti a zbavuje člověka závislostí. Vzhledem k dlouhému embargu není zatím relevantních vědeckých studií moc, ale ty existující neukazují na žádná vážná nebezpečí. Zatím kouzelný odvar někteří jihoameričtí lékaři využívají při psychoterapii a francouzská vláda spolu s Evropskou unií financuje v Peru úspěšné odvykací centrum pro drogově závislé. Naděje, vkládané trochu naivně v 60. letech do chemicky připraveného LSD, se naplňují v látce s tisíciletou tradicí. Protože, jak říkají jihoameričtí indiánští šamani: „Tahle rostlina ví, co dělá.“ Petr Třešňák

Q

civilizace / inzerce


19

Genetika, rok pátý

Kam míří a jak plní své sliby nová královna věd

N

obelovu cenu za chemii letos chemikům vyfoukl genetik Roger Kornberg. A Nobelovu cenu za medicínu 10. prosince ve Stockholmu převzali další američtí genetici Andrew Fire a Craig Mello. Pohled na „výsledkovou listinu“ letošního nobelovského klání jen dosvědčuje, že se genetika stala klíčovou vědní disciplínou. Co se v posledních letech změnilo? Lépe než dřív například rozumíme tomu, nakolik jsou naše schopnosti a náš osud předurčeny dědičnou výbavou. V záplavě zpráv o genech „pro cokoli“ – od dlouhověkosti po věrnost – mnozí propadají genetickému determinismu a vidí DNA jako knihu osudu, kde je napsáno, co nás čeká a nemine. Ukazuje se ale, že je to nesprávný a nebezpečný pohled na dědičnou informaci. Názorně to dokládá například nedávný objev variant genu Kibra, které člověku propůjčují lepší paměť. Lidé, kteří nesou variantu genu pro paměť méně dokonalou, nemusejí házet flintu do žita. Mohou totiž dosáhnout v testech podobných výsledků jako jedinci s genem, jenž paměť posiluje. Jen je to stojí o něco víc námahy. Fakt, že nežijeme ve vleku svých genů, je rozhodně hoden zapamatování. Dokazuje to i nedávný experiment, při němž vědci nechali dobrovolnice z řad univerzitních studentek počítat příklady. Studentkám, které si zároveň musely přečíst text o tom, že ženy dosahují v matematice horších výsledků než muži, šly výpočty podstatně hůře. Stačí tedy, abychom byli konfrontováni s nějakým tvrzením o vrozených vlohách, a podvědomě se podle něj zařídíme. Učitelé matematiky – a nejen matematiky – by se měli mít na pozoru před vysláním sebemenšího signálu, kterým by mohli zpochybnit možnosti žáků. Genetické předpoklady bezpochyby existují, motivace a vynaložené úsilí bývají ale pro dosažení cíle mnohdy důležitější.

Pojišťovny genom nezajímá I přes řadu důležitých objevů se ovšem veřejnost může cítit trochu zklamaná. Pět let po zveřejnění

inzerce

„mapy“ lidského genomu mají mnozí lidé pocit, že vědci zůstávají svým slibům hodně dlužni. V době, kdy čtení lidské DNA spělo do finále, nešetřily sdělovací prostředky odvážnými vizemi. Genetici měli v dohledné době najít léky na všechny dědičné choroby. Nemoci, na nichž se dědičné vlohy podílejí jen zčásti – rakovina, kardiovaskulární onemocnění, Parkinsonova a Alzheimerova choroba –, by přišly na řadu vzápětí. Jenže s plněním těchto slibů to není tak jednoduché. Pokud má genetika sloužit dnes a denně lidem, musí se čtení DNA především dramaticky urychlit a drasticky zlevnit. Nejde jen o to znát dědičnou výbavu druhu Homo sapiens jako takového. DNA dvou různých lidí se nepatrně liší. Právě tyto rozdíly mohou ale například určovat riziko, že konkrétní člověk časem onemocní určitou chorobou. Ten, kdo chce rizika znát, by měl mít v budoucnu možnost zajít k lékaři, nechat si odebrat krev a dozvědět se, jak na tom je. Běžně vybavená laboratoř by za rozumnou cenu dokázala rozluštit jedinečnou kombinaci „písmen“ dědičné abecedy, kterou příroda vybavila právě jejího zákazníka. Tím možná otevřeme Pandořinu skříňku: Jak se člověk zachová, když mu lékař po vyšetření DNA oznámí, že je zatím zcela zdráv, má nicméně dispozici k infarktu? Bude cvičit a dodržovat životosprávu? Pak může mít navzdory dědičné zátěži celkem slušné vyhlídky na zdravý život. Mnohdy je to ale složitější. Už dnes řeší některé rodiny těžké dilema: mezi jejich příslušníky se vyskytuje dědičná Huntingtonova choroba, smrtelné a nevyléčitelné onemocnění, jehož první příznaky se obvykle projeví až po čtyřicítce. Měl by se člověk podrobit už v mládí testům (které lze celkem snadno uskutečnit už dnes) a zjistit, jak na tom je? Jistě se mu uleví, pokud u něj genetici zhoubnou variantu genu neobjeví. Jaký život ho ale čeká v opačném případě? Bude neustále ve střehu v očekávání prvních příznaků? Odváží se mít děti, které mohou smrtící vlohu zdědit? Podobných otázek

bude s rostoucími možnostmi genetiky přibývat. Zatím na ně nemáme jednoznačnou odpověď. Údaje o dědičných dispozicích patří k velmi citlivým osobním datům. V rozporu s rozšířenou představou po nich ale zřejmě nebudou pást zdravotní pojišťovny. Ty pracují s velkými populacemi a konkrétní pojištěnec je příliš nezajímá. Ve velkých souborech dovedou celkem spolehlivě odhadnout zdravotní rizika pojištěnců už na základě odpovědí na jednoduché otázky: „Na co zemřeli vaši rodiče?“ nebo „Kouříte?“ Poněkud složitější situace zřejmě nastane v zaměstnání. Už se objevily případy, kdy se velké společnosti pokoušely zbavit zodpovědnosti za nemoc z povolání u svých zaměstnanců tvrzením, že postižení mají k dané chorobě dědičnou dispozici.

Naučit se portugalsky Jde tedy o to, jak čtení dědičné informace zrychlit a zlevnit. Americká nadace X Prize vypsala cenu půl milionu dolarů pro toho, kdo jako první přečte kompletní dědičnou informaci konkrétního člověka s náklady nižšími než 1000 dolarů. „X cenu“ ve výši deseti milionů dolarů pak dostane soukromá společnost, jež dokáže rozluštit kompletní dědičnou informaci stovky lidí během deseti dní. První tři přihlášky od soukromých amerických firem už má nadace na stole. Experti nicméně unisono tvrdí, že v nejbližších pěti letech cenu nikdo nezíská. Zásadními inovacemi musí nejprve projít nejen vlastní technika „čtení“ DNA, ale i kompletace výsledků pomocí počítačů. Dědičná informace se čte po malých kouscích a jejich sestavení do celkového obrazu představuje velké sousto i pro nejmodernější výpočetní techniku. Skládáním jediného lidského genomu stráví tisíc superpočítačů celý týden. Vědci zároveň hledají jednodušší způsoby, jak nahlédnout do dědičné výbavy konkrétního jedince. Ukazuje se totiž, že nemusíme přečíst všechna „písmena“ jeho DNA, jichž je přes tři miliar-

dy. Body možných odchylek mezi jednotlivci se totiž sdružují do určitých pevných bloků zvaných haplotypy. Ty pak stačí znát. Vědci už zmapovali haplotypy čtyř základních populací – nigerijských Jorubů, Japonců z Tokia, Číňanů z Pekingu a potomků obyvatel západní a severní Evropy usídlených v americkém státě Utah. Pátrají v nich po dispozicích zvyšujících riziko různých nemocí. Ukazuje se, že haplotypy dalších populací se od těchto čtyř vzorků lidstva příliš neliší. Když byl před pěti lety rozluštěn lidský genom, ocitli jsme se v situaci člověka, který přečetl knihu v portugalštině, a přitom tento jazyk vůbec neovládá. Nyní do tajů portugalštiny zvolna vnikáme. Potrvá ale ještě dlouho, než celý text pochopíme. Jaroslav Petr Autor je biolog.

Odolnost vůči HIV Výčet nedávných objevů genetiky by mohl být dlouhý. Ukázalo se například, že některé důležité genetické rozdíly mezi člověkem a jeho nejbližšími příbuznými (například šimpanzi) netkví v genech, ale v tzv. zbytečné DNA, kterou jsme dříve chápali jako pouhou „mezigenovou vycpávku“ (mnozí věhlasní genetici dokonce navrhovali čtení „vycpávky“ vypustit). Vyšlo také najevo, že se lidé jeden od druhého zdaleka neliší jen pořadím písmen genetického kódu, ale i počtem některých úseků DNA; někomu chybí celé úseky dlouhé miliony písmen a jiný člověk má tyto úseky včetně genů mnohonásobně zmnoženy. Jako kdyby se v počítačovém programu lidského těla některé pasáže opakovaly a jiné scházely. Opakující se či naopak chybějící geny přitom souvisejí s odolností vůči nákaze virem HIV nebo vůči některým typům rakoviny.

Q

20 kultura


Brány a rány Aleše Veselého Autor soch ojedinělého výrazu i velikosti bilancuje

P

řed měsícem někdo přelezl plot ateliéru Aleše Veselého ve Středoklukách u Kladna a ze zahrady odvlekl jeho dvoumetrákovou sochu Početí. „Materiál je vždycky jenom prostředek, se kterým pracuji, ale který nic neurčuje,“ tvrdí jednasedmdesátiletý sochař v čerstvě vydané knize Projdi tou branou!. V případě Početí byl ale právě materiál tím, čím se zloděj při výběru řídil. Na zahradě to totiž byla jediná plastika vyrobená z bronzu. Z kovu, za který se ve sběrných surovinách platí minimálně desetkrát víc než za železo. Početí Veselý vytvořil v roce 1974, v nejkrušnějším období svého života. V knižním rozhovoru, který s ním vedl jeho dlouholetý přítel, divadelní teoretik Michal Schonberg, líčí polovinu 70. let jako „jednu nehybnou masu“, kdy „všechno přestalo mít časovou dimenzi“. Početí, elegantně zakroucená plastika ilustrující proudění vody a vzduchu, byla prakticky jediným dílem, které v té době ve Veselého ateliéru vzniklo (na zakázku olomoucké Sigmy). Jinak sochař přestal pracovat a uzavřel se před světem. Ale pěkně po pořádku.

Navždy označkovaný Kdyby se narodil o čtyři roky dřív, skončil by stejně jako většina jeho rodiny v transportu do Terezína. Jako poloviční Žid si ale měl podle rasových zákonů na svůj vlak počkat až na jarní dny roku 1945, kdy by dosáhl desetileté věkové hranice pro „mischlingy“. Paradoxně právě úřednická důkladnost vyhlazovací mašinérie mu možná zachránila život – jeho vlak už Němci nestačili vypravit. V dětství prožitém v protektorátu s Davidovou hvězdou na klopě vidí jeden z důvodů toho, proč se nikdy netoužil příliš veřejně prezentovat. Už jako malý byl zvyklý se raději držet stranou a následující léta ho v tomto pocitu utvrdila: „V tom dětství mi bylo jasně řečeno, na které

straně jsem, a měl jsem pocit, že vlastně, a priori, i kdybych dělal cokoli, tak jsem prostě označkovaný. Že se vlastně ode mne očekává, že se budu vyjadřovat, jak chci, protože to moji situaci už nikterak nezhorší. Rozdíl v té pozdější zkušenosti, v komunistickém režimu, spočíval v tom, že jakýkoli náznak něčeho, co vyslovíš, může být uslyšen, a tobě tu situaci zhoršit. I když a priori mi nebylo dáno najevo, že patřím mezi ty zavržené, tak zároveň tato neustálá hrozba existovala.“ Autor už svými ranými díly české sochařství obohatil o zcela ojedinělý existenciální výraz. Plastiky ze špičatého kovového šrotu nemínil jako kritiku systému, který člověka pokrucuje do podobně nezdravého tvaru. V knize líčí, jak s materiály pozvolna manipuloval, jak je upravoval, ořezával, doplňoval, jak s nimi vedl jakýsi opatrný dialog, aniž věděl, jaký bude jeho výsledek. Přesto ve svých svařovaných asamblážích, které jako by krvácely z otevřených ran (slavná Židle Usurpátor), přesně trefil zážitky člověka zahnaného do kouta. Tohle v jeho sochách viděly jak bolševické komise, tak publikum. Proslulým sedmimetrovým Kaddishem vzdal poctu svému otci, který zemřel v roce 1967. Když ale sochu o dva roky později vystavil v Liberci, veřejnost zjizvené kovové monstrum připomínající ohořelého anděla chápala jako poklonu památce Jana Palacha. „Životní pocit, který vyjadřujete, je v rozporu se závěry XIV. sjezdu KSČ,“ dostal písemně na začátku normalizace. Veselého ovšem čekaly rány, které mu život zatemnily ještě víc.

Pády a vzlety „Chtěl jsem otevřít dveře, ale blokoval je shrnutý koberec. Když jsem ho odstrčil a otevřel dveře, tak už jsem jenom uviděl Slávinku, jak se přehoupla přes okno. Ještě jsem zahlédnul, jak se

držela...“ Tak v Projdi tou branou! vzpomíná na lednový den roku 1972, kdy jeho žena v náhlém pomatení smyslů vyskočila s jejich malou dcerou v náručí z okna. Dítě pád s těžkými zraněními přežilo a Veselý následující léta věnoval jeho výchově (a zmiňované zakázce pro Sigmu). Prodělal těžký infarkt. Vzal si druhou ženu, s tou se rozvedl, když mu porodila dítě a on zjistil, že není jeho. Životní pocit, který měl v té době Aleš Veselý, musel odporovat závěrům všech sjezdů, nejen těch komunistických. Z krize se vyhrabal na konci 70. let. Překvapivě mu byly povoleny cesty do německému Bochumu a Hammu, kde vytvořil dva ocelové monumenty. Veselý přestal používaný materiál „týrat“, jeho projev se uhladil, aniž by však jeho estetika ztratila cokoli na originalitě a hlavně naléhavosti. Pro plastiky začal používat přírodní kameny, obří pružiny, řetězy, kmeny stromů. Z ciziny přicházely další objednávky jeho odvážných soch zapojených environmentální cestou do okolního prostředí. A Art Centrum, orgán, přes který musely jít veškeré zahraniční zakázky, mu dalo zelenou: z honoráře ve valutách si totiž strhávalo až dvě třetiny. Ještě před pádem komunismu se tak dostal do Jižní Koreje i Spojených států, kde rozvíjel své představy o ještě gigantičtějších projektech. V Československu nebyl žádný jiný sochař, jehož úvahy o plastice ve veřejném prostoru by šly až za hranici technologických možností. Měřítko pro Veselého přestalo hrát jakoukoli roli. „Ve vesmíru je hmota v podstatě také zavěšena, pohybuje se volně, jakoby bez tíže“, popisuje v knize svou snahu překonat v dílech z metrákových ocelových plátů a tunových „levitujících“ kamenů zemskou gravitaci. Když se po revoluci hledal na pražské AVU šéf ateliéru monumentální tvorby, padla volba právě na něj. Na škole působil až do letošního roku.

Dílo děl Aleš Veselý si i v nových podmínkách hledal překážky, které by musel překonávat. Jestliže dříve bránila realizacím jeho smělých plánů politická situace, nyní to jsou finance. V negevské poušti už pár let stojí základní kámen jeho Kadesh Barnea Monumentu – obrovského bloku skály, který má stát na konstrukci z leštěné nerez oceli. Tenhle projekt se dostal alespoň do fáze, kdy Izrael slíbil, že se ho pokusí uskutečnit. Některé Veselého další pouštní akce ale už hraničí s utopií. Především Hora hor, stovky metrů vysoký pahorek s ostrými srázy a seříznutým vrcholem, do kterého je zapuštěn balvan položený na soustavě zrcadel odrážejících oblohu. Veselý své vize nepovažuje za neuskutečnitelné a ze všeho nejvíc se bojí kompromisů, do kterých je logicky tlačen stavaři a finančníky. Dělat je bude muset asi i u slibně se rozvíjející akce v Opavě. Pohyblivý Bábel je desetimetrový jehlan obložený devadesáti kamennými bloky, uvnitř je dutý, na vrcholu má otvor, celý kolos stojí na třech kolech, mezi kterými mají procházet lidé, vážit má kolem dvou set tun. O sochách Veselý hovoří jako o dveřích, které si každý musí otevřít svým vlastním klíčem. Projdi tou branou a uvidíš nevídané věci. V tomhle nalézání skrytých významů vidí podstatu své tvorby. Proto pro něj není důležité, zda jeho projekty budou skutečně postavené, nebo skončí jen v podobě modelu či počítačové simulace. Proč by je tedy měl přizpůsobovat lidskému měřítku. A navíc: takový Pohyblivý Bábel vám nikdo ze zahrady neodnese. Jan H. Vitvar

Q

Projdi tou branou!. Rozhovory s Alešem Veselým pořídil Michal Schonberg, Torst, 318 stran.

Překonat gravitaci – to je teď můj úkol. (Veselý, uprostřed model Tří Bran pro pražskou Pinkasovu uličku, vlevo model opavského Pohyblivého Bábelu) foto archiv aleše veselého

Filmaři dostali přidáno Ministerstvo kultury bude příští rok hospodařit s částkou skoro o čtvrtinu vyšší než letos. Jde o revoluci? Ani náhodou. Příští rok půjde ze státního rozpočtu do kultury bezmála osm miliard korun. Tak rozhodla Poslanecká sněmovna minulou středu. To je zhruba o 1,3 miliardy korun víc než letos. Jenže do částky se započítává i mimořádných 592 milionů na opravy Národní knihovny a Národního muzea. Nyní jde na kulturu 0,66 % z celkového objemu rozpočtu, v příštím roce to bude asi 0,7 %. K vysněnému jednomu procentu máme tedy pořád daleko. Navíc odečteme-li výdaje na církve, propadne se rozpočet ještě daleko hlouběji. Určitá změna k lepšímu tady přesto je. Ale jak pro koho. Loni vypadal boj o peníze na kulturu dramaticky. Vítězslav Jandák avizoval, že se spokojí s pouhým zastavením propadu rozpočtu minis-

terstva, a reálné zvýšení pro jistotu nepožadoval. Poslankyně Táňa Fišerová pak pohrozila, že rozpočet nepodpoří, pokud sněmovna nedá alespoň o sto milionů navíc na podporu živého umění, tedy zvláště grantů pro nezávislé akce. A nátlak slavil úspěch.

Dá si ještě někdo medvěda? Letos ve sněmovně nikdo nehrozil a nebylo to jenom tím, že rebelující poslankyně už v jejích lavicích nesedí. Tlak na systematickou nápravu financování kultury totiž vyvinula odborná veřejnost, která už ví, že poslanci se sami od sebe o problémy kultury skoro nezajímají a reagují pouze na silné podněty od svých voličů, spolků,

občanských iniciativ, a v horším případě lobbistických skupin. Na jaře vláda přijala Koncepci účinnější podpory umění 2007–2013, za kterou stál tým nezávislých odborníků vedený analytičkou Martou Smolíkovou. Největší důraz strategie klade na rozvoj umělecké různorodosti ve společnosti a vyrovnání neblahého trendu, kdy největší část veřejných peněz spolknou dinosauři typu Národního divadla. Smolíková pak spolu s podobně smýšlející Yvonou Kreuzmannovou (ředitelka pražského divadla Ponec) koncem léta nastoupily na ministerstvo kultury v roli poradkyň náměstka pro umění Adolfa Tomana (ODS). Společně se snažili zvýšit množství peněz na granty přímo v rozpočtu ministerstva. Rozpočtovému výboru sněmovny navíc podaly v souladu s přijatou koncepcí spoustu návrhů, například na rozšíření tvůrčích stipendií. Nic z toho se ovšem nepodařilo úplně prosadit. Úbytek regulérních peněz na granty ještě není tak dramatický (asi o 7 %). Horší je, že koncepce nekoncepce nic z navrhovaných systémových doplnění kulturního rozpočtu sněmovna nepřijala. Poslanci dali místo toho prostor známému „porcování medvěda“, tedy nesystémovému posílání dotací bez řádného výběrového řízení zhusta přímo do svých volebních krajů. Přeborníkem je v tom letos právě Jandák s 38 miliony pro čtyři filmové festivaly, včetně toho ve Zlíně, kterému léta šéfoval.

100 milionů pro fond Některé umělce přesto čeká díky čerstvě schválenému rozpočtu daleko víc peněz než kdykoli předtím. Po krachu zákona o české kinematografii letos slíbila politická reprezentace vedená Václavem Klausem a Mirkem Topolánkem na letním dostaveníčku v Karlových Varech rozzuřeným filmařům finanční pomoc. A svůj slib teď skutečně splnila: do Fondu české kinematografie doputuje ze státního rozpočtu 100 milionů korun, což znamená, že celková částka na jeho kontě se příští rok zdvojnásobí. Filmový producent Pavel Strnad to považuje za zásadní průlom v dějinách české kinematografie, podobně to vidí i předseda Fondu české kinematografie Tomáš Baldýnský. Jestli se můžeme těšit na více filmů, nebo spíše lepší kvalitu, to v tuto chvíli není jasné. Záleží na samotných filmařích, s jakými projekty se na fond obrátí. Ale i tady nakonec převládá jistá pachuť. Místo toho, aby peníze na nové filmy zajistilo například větší zdanění komerčních televizí, připlatí si na ně daňový poplatník. Místo toho, aby se filmové festivaly normálně zařadily do fronty na granty, zajistí jim Jandák ve sněmovně protekci. Svěží vítr z kulturní obce, který si vynucuje systémové změny, sice vát začal, ale potřebuje ještě zesílit. Jinak se ten náš smrádek nerozfouká. Jaroslav Pašmik

Q

kultura

ReSPeKT 51 V 18.–26. prosInec 2006 Inzerce

1

Učitelé, Elvisové a pytláci Čtyři čínské snímky, to tu ještě nebylo

D

o našich kin se v minulých dnech dostala hned čtveřice čínských filmů z poslední dekády. Může za to velký ohlas diváků i kinařů na putovní přehlídku čínských filmů, která před půlrokem brázdila republiku: Asociace českých filmových klubů se rozhodla koupit čtyři nejúspěšnější snímky do distribuce. Mohl by to být důležitý krok k tomu, aby se tu konečně prolomila nedůvěra distributorů vůči prudce se vyvíjející východoasijské kinematografii. Filmy z Korey, Japonska, Hongkongu nebo Číny jsou totiž mezi filmovými fanoušky hodně v kursu. Ostatně když se člověk podívá na internetové fórum Česko-slovenské filmové databáze, dotyčné snímky už tu mají slušné renomé.

To není kýč, ale cit

NEJLEPŠÍ CENY! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz

ŽIJI VE STRACHU

Akira Kurosawa

99Kč

Hned dva z nich natočil nejvlivnější čínský režisér současnosti Zhang Yimou. Zástupce tzv. páté generace čínských filmařů se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil doma i na západních trzích výpravnými historickými dramaty a popkulturu obohatil tím, že společně s Angem Leem naučil teenagery po celém světě používat slovo wuxia. Termín označuje populární čínský žánr historických příběhů, kde si to spolu za pomoci bojového umění vyřizují hrdinové, kteří jsou konfuciánsky zanícení pro hodnoty jako čest, vlastenectví a spravedlnost. Yimou ho proslavil ve snímcích Hrdina či Klan létajících dýk, Lee v Tygru a drakovi. Pokud někdo zná Yimoua právě jen jako autora velkolepých spektáklů ve stylu wuxia, může být překvapen, když se nyní vydá na snímek Nikdo nesmí chybět (1999). Na formálně střídmý, skoro až minimalistický příběh třináctileté Wei, v němž vystupují takřka jenom neherci: Wei měsíc zastupuje učitele na venkovské škole, ze které se musí vydat do města hledat svého jedenáctiletého svěřence. Přímočarý a lehce naivní tón vyprávění připomíná ze všeho nejvíc poetiku íránské kinematografie zastoupenou třeba tvorbou Abbase Kiarostamiho. V druhém Yimouově filmu, Cestě domů (1999), se už diváci zvyklí na jeho vizuální orgie budou cítit na povědomé půdě. Tohle univerzálně srozumitelné sentimentální melodrama o lásce mezi venkovským učitelem a místní kráskou odzbrojuje mírou citu, kterou jsme v Evropě někdy zvyklí zaměňovat s kýčem. Ale hlavně je tu debutující kráska Ziyi Zhang, režisérova herecká a několik let i partnerská múza. Yimou včleňuje její postavu s citem malíře do krásných přírodních kompozic (střídání ročních období koresponduje s duševním rozpoložením hlavních hrdinů) a až fetišisticky se v častých zpomalených záběrech soustředí na její nádhernou tvář a spontánní herectví.

Pařba v Šanghaji Zhang Yimou je příkladem čínského režiséra, kterému se daří bruslit mezi vlastním uměleckým sebevyjádřením a (auto)cenzurou. S výjimkou filmu Žít z roku 1994, který nebyl kvůli kritice kulturní revoluce v Číně dosud uveden. To autor Šanghajských snů (2005) Wang Xiaoshuai měl s komunistickou cenzurou potíže mnohokrát a do kin byl uveden až jeho čtvrtý celovečerní film. Dnes je brán za nejvýraznějšího zástupce čínských filmařů, kteří přišli po Zhangovi: tzv. šesté, společensky poměrně kritické generace. Šanghajské sny vyprávějí o rodině, která v šedesátých letech odešla budovat průmysl do vnitrozemí a o dvacet let později se snaží přes nesouhlas stranických orgánů dostat zpět do rodné Šanghaje. Příběh o napjatém vztahu mezi dospívající dcerou a přísným otcem se odehrává v exotických, nám přitom povědomých kulisách. Chuligánská mládež ohromuje méně odvážné vrstevníky kalhotami do zvonu a elvisovskými patkami na tajných zábavách, kde se tančí na hity Boney M., tatínek se zase snaží na rachotícím tranzistoráku naladit Hlas Ameriky. Jenže tohle není Hanspaulka padesátých let, jak jsme ji viděli v Šakalích letech, tohle je špinavé industriální předměstí v Číně v roce 1989. Ani nadšené internetové ohlasy vás dostatečně nepřipraví na uhrančivou atmosféru fascinující Horské hlídky (2004), jejíž děj je volně inspirován skutečnými událostmi. Mladý režisér Lu Chuan přibližuje kvazidokumentárním stylem výpravu skupiny ozbrojených tibetských dobrovolníků do nitra náhorní plošiny Kekexili za pašeráky vybíjejícími kvůli kožešině po stovkách stáda vzácných antilop. Film vystavěný na klasickém westernovém půdorysu relativizuje motivace pytláků, jejich pomocníků i s divočinou srostlých hlídkařů. Netečná a neskonale fotogenická krása rozlehlé vysokohorské oblasti, jejíž jméno v mongolštině

Zbyly tu nějaké antilopy? Z filmu Horská hlídka. foto out noW

Podívej se – úplné vizuální orgie! Z filmu Cesta domů. foto out noW

znamená „krásná dívka“, je prokletím a osudem hrdinů filmu, kteří v řídkém tibetském vzduchu putují ke svému srdci temnoty.

Ta nešťastná globalizace Kromě Cesty domů se všechny – žánrem i tématy rozdílné – filmy dotýkají tématu globalizace. V Nikdo nesmí chybět se třídní kolektiv nábožně dělí o dvě plechovky Coca Coly, kterou chudé vesnické děti dosud nikdy nepily. V Šanghajských snech symbolizují sen o blahobytu dovozové cigarety značky Kent. V Horské hlídce se na lovu antilop podílejí Tibeťané, bývalí farmáři, kteří pod vlivem klimatických změn přišli o úrodnou půdu

Filmová policie to zařídí „Čína se mění rychle, ale poměry v její kultuře pomalu,“ říká čínský režisér Jia Zhangke a usrkne trochu zeleného čaje. Sedíme v jedné restauraci v pekingské čtvrti Čao-jang poblíž jeho bytu. Šestatřicetiletý Jia se zrovna vrátil z Evropy, kde si v polovině září vyzvedl hlavní cenu Benátského fi lmového festivalu za svůj snímek Zátiší. „Zatímco malíři si tady užívají relativní svobody, každý fi lmař musí předložit svůj scénář fi lmovému úřadu, který ho schvaluje,“ vysvětluje. Tomuhle cenzurnímu úřadu umělci přezdívají „fi lmová policie“. I Jia jí scénář svého díla předložil a nakonec prý uspěl, aniž musel cokoli měnit. Film z prostředí kontroverzní přehrady Tři soutěsky však pro jistotu uhnětl jako příběh lásky. Velkým problémům, které přehrada přináší rolníkům a přírodě, se věnoval jen v náznacích. Když sledujeme současné čínské fi lmy, musíme mít přítomnost „fi lmové policie“ na paměti. Zvláš-

a zabíjením vzácného živočišného druhu se snaží uživit své rodiny. Podle epilogu posledního snímku se decimovanou populaci antilop podařilo v posledních letech zachránit díky zásahům čínské vlády. Horská hlídka se tak dost kontroverzně snaží legitimizovat okupaci Tibetu komunistickým režimem. Nicméně s hlavním poselstvím drsného thrilleru nelze nesouhlasit: ukazuje, že globalizace a ekonomický boom Číny s sebou přinášejí pomalé, ale nenávratné mizení dosud téměř nedotčeného světa velehor. Jan Gregor Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

tě v případech akcí, které svou podporou zaštítí čínské velvyslanectví. Neznamená to, že musí jít o špatné a nezajímavé fi lmy. Koneckonců boom fi lmařů naší nové vlny v šedesátých letech ukázal, že i v komunistické zemi mohou vznikat kvalitní, neotřelá a velmi svobodná díla. Jedno je však jasné: z čínských snímků lze až na výjimky vysledovat, že témata a jejich zpracování volí fi lmaři uvážlivě a snaží se neprovokovat. Jinak mohou dopadnout jako režisér Lou Ye koncem letošního léta. Ten scénář svého hraného fi lmu Letní palác (příští rok u nás poběží v rámci Febiofestu), pojednávající o zážitcích pekingských studentů během revolučního vzedmutí v roce 1989 a následného masakru v okolí Náměstí nebeského klidu, cenzorům nepředložil a snímek rovnou odvezl na festival v Cannes (fi nance sehnal díky francouzské koprodukci). Co následovalo? Komunistické úřady mu na pět let zakázaly natáčet snímky v Číně, což pro tvůrce znamená totéž co dočasné vyhnanství. Jaroslav Pašmik

22 kultura co se děje ve světě S blížícím se koncem roku se časopisy a deníky v anketách tradičně dotazují na knihy roku, případně předkládají čtenářům svá vlastní doporučení, co si pořídit na vánoční svátky. V anglosaském světě přišel se svým žebříčkem jako jeden z prvních deník Guardian, který oslovil známé spisovatele, kritiky nebo vysokoškolské učitele. Tak například irský prozaik John Banville vyzdvihl knihu Američana Richarda Forda The Lay of the Land, jeho už třetí román s ústředním protagonis-


Pozdě, aby ze mě byl anděl Šukrí proměnil své noční můry v osudově přitažlivé obrazy

jako respektovaný intelektuál. Na jeho pohřeb se dostavila celá marocká vládní elita. Kromě talentu je na Šukrím obdivuhodná nezničitelná vnitřní důstojnost a sebeúcta. Nic jiného nevysvětluje, proč se právě on dokázal vzepřít ponížení, zahodit mizerné karty, které mu osud rozdal, a zvednout se ze sociálního dna. Proč to nedokáže tolik jiných? Nahý chleba byl v Maroku v letech 1983 až 2000 zakázanou knihou. Oficiální verze zněla, že poškozuje obraz země. Šukrí inspirovaný „alternativní“ západní literaturou (Burroughs, Genet) svým jazykem i tématy šokoval klasické arabské vzdělance. Otevřené líčení sexu, homosexuality a bezúčelného násilí bylo v Maghrebu literární tabu. Ale co je ještě podstatnější: Šukrí měl odpor k tradičnímu arabskému patriarchátu. Jeho postavy jsou zvláštní: zloději a prostitutky se v knize vynořují jakoby z temnot a stejně rychle a beze stopy mizí, jako „by si nezasloužily mít vlastní osud“. S jedinou výjimkou. Tou je Muhammadův otec, lotr a ďábel, který zabíjí vlastní děti a je zdrojem všeho neštěstí. Když otec na čas v knize zmizí, vrací se jako zlé znamení a Muhammad si přeje jeho smrt a tím i konec nenáviděného patriarchátu.

Anglosaské knihy roku tou Frankem Bascombem. Není sám, kdo knihu chválí – stejně nadšeně ji doporučuje ve svém výběru časopis New York Book Review nebo sloupkař Observeru Tim Adams. Spisovatele Lionela Shrivera uchvátila nová kniha Martina Amise The House of Meetings, román odehrávající se ve stalinském Rusku, který – jak Shriver poznamenává – je podstatně lepší než předchozí Amisův román Žlutý pes. Jako jeden z pozoruhodných románů uplynulého roku jej doporučuje i týdeník Economist nebo romanopisec a kritik Adam Mars-Jones, který ho označuje za velkou poctu svému literárnímu učiteli Vladimiru Nabokovovi. Značnou pozornost si v Británii a Americe získal překlad románu Iréne Némirovské Suite Française, nabízející na pozadí milostného vzplanutí mezi německým důstojníkem a vdanou Francouzkou přesvědčivý portrét Francie za nacistické okupace. Román je nedokončený, neboť autorka zemřela v roce 1942 v Osvětimi. Knihu čtenářům doporučuje naprostá většina anglosaských periodik. Dalším vyzdvihovaným románem jsou Emperor’s Children Claire Messudové, satira odehrávající se těsně před teroristickými útoky na New York a po nich. Na knize zaujme a překvapí podle Economistu zejména to, že „je možné evidentní a stokrát omleté klišé přetavit do inteligentního a jedinečného románu“. Chválena byla i nová kniha Philipa Rotha, alegorie o umírání a smrti Everyman či dílo dalšího ostříleného literárního harcovníka Petera Careyho, thriller Theft odehrávající se v uměleckém prostředí. Z výsledků anket vyplývá jedna hodně zarážející věc. Na to, kolik se toho v Británii napsalo o nominacích na Man Booker Prize a kolik publicity provázelo výsledky soutěže, se v odpovědích odborníků vyskytlo až překvapivě málo titulů, které si vybrala porota tohoto respektovaného klání. Vlastně jen poslední román Sarah Watersové The Night Watch, zpětně vyprávěný příběh dvou párů a jednoho milostného trojúhelníku ve válečném a těsně poválečném Londýně. Jinak jde o samé autory, kteří do užšího výběru Booker Prize nepronikli. Stejně jako literární ceny jsou totiž i tyto ankety výsledky vysoce subjektivního výběru. Nevypovídají o literárních hodnotách, ale mají posloužit k orientaci na knižním trhu. Zajímavé bude se k nim vrátit s odstupem několika let a sledovat, které z těch „knih roku“ dokázaly vzdorovat času. Ladislav Nagy Autor je anglista a překladatel.

Alespoň že se shodli na mně. (Watersová). foto profimedia.cz

Můj otec si nezasloužil žít. (Šukrí) foto profimedia.cz / afp

Ú

těk před hladomorem z horské vesnice v Maroku ve čtyřicátých letech minulého století. Cesta lemovaná mršinami a město, kde se dají jen vybírat popelnice. Otec umlátí mladšího syna k smrti, ale rodiče přesto zůstávají v noci spjatí sexuálními pouty – přes den se nenávidí. A konečně útěk z domova v jedenácti letech. To je začátek autobiografického románu Nahý chleba od jednoho z nejslavnějších severoafrických autorů Muhammada Šukrího (1935–2003). Je to kniha o startu do života ve světě, kde jsou „křesťanské odpadky lepší než muslimské“, kde vládne destrukce a kde drogy a sex jsou prostředky přežití, nikoli zapomnění. Rozum tu nemá smysl, plány nemají místo a města od sebe Muhammad rozeznává pouze smysly: mění se jejich pachy, vůně a prostitutky, ale život vypadá všude stejně. Muhammad postupně zapálí jedinou krásnou zahradu, kterou zná, znásilní sousedovo dítě a přestane vnímat lásku i soucit. Všechno v knize se nejspíš skutečně odehrálo, jenže tady nejde o dokument o děsivých poměrech v Maroku na sklonku koloniální éry. Nahý chleba je básnické dílo o dospívání člověka, který bloudí v labyrintu bídy a násilí, ale zároveň vnímá krásu středomořské krajiny, fascinuje ho rozmanitost ženských těl a nasává každý detail hospodských bitek, každou novou tvář nebo ruch ulic. Text končí náhle a bez vyvrcholení, strohou Muhammadovou poznámkou o umláceném bratrovi: „Když umře dítě, promění se v anděla a dospělý v ďábla. Ale pro mě je už moc pozdě, abych doufal, že ze mě bude anděl.“ Muhammad

událost na internetu

Jak využít laciný dav Co udělá člověk, před kterým leží jednoduchý, ale časově náročný úkol? Pokud je mazaný, pokusí se sehnat pomocníky: práci, kterou by dělal měsíc, zvládne tucet lidí za tři dny. V této situaci byl před dvěma lety novinář Joshua Micah Marshall. Američtí republikáni tehdy odhlasovali zrušení závazku odstoupit ze své funkce, pokud budou soudně obžalovaní. Marshalla výsledky tajného hlasování rozčílily a chtěl zjistit, kdo hlasoval pro zpátečnickou změnu pravidel. Neexistoval ovšem jiný způsob než obvolávat jednotlivé politiky a mámit z nich odpověď. A tak raději poprosil své čtenáře: zavolejte svému republikánskému kongresmanovi, zeptejte se a pošlete mi odpověď. Společně zjistíme, jak se kdo zachoval. Marshallův úspěšný nápad byl příkladem postupu, pro který se letos vžilo označení crowdsourcing. Termín je narážkou na outsourcing, tedy situaci, kdy si jedna firma objedná část

se pekla nebojí, protože horší už to být nemůže. Jako literární postava je odsouzený navěky, ale jako autor se peklu vyhnul. Jak je možné, že tahle kniha nevyvolává nejhlubší depresi, že její strohý a zdánlivě popisný jazyk naopak povznáší a dává nám jistou naději?

Muž, který dokázal žít „Pište, to vám může zachránit život,“ říkávala spisovatelka Marguerite Durasová. Terapeutické účinky psaní jsou známé, jenomže něco jiného je léčit si nervy deníkovými záznamy a něco jiného pochopit, co znamená životodárná moc slova. Kdyby se Muhammad Šukrí ve dvaceti letech nenaučil číst a psát, zabil by ho hlad, alkohol, drogy nebo takoví lidé, jako byl on sám. O tom, co ho ke psaní přimělo, se v Nahém chlebu nedočteme, je to jiný příběh. Šukrí, jehož rodným jazykem byla berberština, nakonec vystudoval a stal se učitelem arabštiny. Koncem padesátých let začal publikovat v marockých časopisech. V kosmopolitní atmosféře Tangeru let šedesátých se setkal se svým literárním vzorem Jeanem Genetem, s Tennesseem Williamsem a romanopiscem Johnem Bowlesem. Právě ten mu literárně pomohl na světovou scénu, když přeložil roku 1973 Nahý chleba do angličtiny. Šukrí získal mezinárodní věhlas a po celý život v Maroku fungoval jako spojka západních autorů s maghrebským literárním a bohémským světem. S hrůzou vlastního dětství se nikdy úplně nevyrovnal a duševní rovnováhu hledal ve studiu literární klasiky. Žil stále na cestě, plný neklidu a neschopný vytvářet si vazby, ale zemřel klidně

výroby u firmy jiné. Díky stále většímu rozšíření internetu je dnes snadné nahradit firmu hravým internetovým davem (crowd). Princip, kdy se uživatelé spojí a na požádání pomohou vyřešit nějaký zajímavý úkol, začal rychle nabírat na oblibě. Pravidelně využívat ho hodlá americký deník USA Today, jehož vydavatelství Gannett Company s ním má už první dobrou zkušenost. Čtenáři floridského deníku Fort Myers News-Press, který vydavatelství rovněž vlastní, s jeho pomocí přišli na to, proč řada tamních obyvatel dostala nesmyslně vysoké poplatky za inženýrské práce. Příběh o uvědomělých občanech měl ale méně úspěšné pokračování: když deník vyzval čtenáře, aby se zapojili do hledání vraha, internetové fórum se zaplnilo šílenými domněnkami a obviněními – a pokus byl raději ukončen. Na úsudek anonymního davu se začíná spoléhat i svět obchodu. Na webu InnoCentive.com mohou firmy popsat, s čím se potýkají, a přidají informaci, kolik dostane ten, kdo jim nejlépe pomůže. Časopis Wired popsal příběh kutila Eda Melcareka, který rozlousknul zádrhel firmy Colgate-Palmolive a přišel si tak na 25 tisíc dolarů. „Kdyby to firma zadala svým vývojářům, totéž by je stálo mnohem více – pokud by na to vůbec přišli,“ napsal Wired. Crowdsourcingem na sebe firma navíc strhne pozornost. Toho využívají další experimen-

Sbohem, otče Skoro souběžně s Nahým chlebem vyšla v Itálii velice podobně zaměřená kniha. Sicilský literát Gavino Ledda vydal roku 1975 autobiografický román, který se po dvou letech stal předlohou nejvýznamnějšího filmu své doby: Padre Padrone režírovaného bratry Tavianiovými. Také Gavinu Leddovi vnutil otec ponižující osud a uvrhl ho do pekla samoty v horách. Také Gavino se mu vzepřel a naučil se číst a psát. Muhammad Šukrí a Gavino Ledda zažili prozření, o které většinu z nás obrala škola tím, že pro nás byla povinností: bez cizí pomoci pochopili, že jazyk je zbraň, že slovo dokáže ukázat cestu anebo třeba „zachránit život“. Jenže aby to fungovalo, je třeba odvrhnout každou autoritu a jít si vlastní cestou. Četba přímočarých a zároveň poetických knih, jakou je Nahý chleba, je srdeční záležitostí, která se vymyká rutinní čtenářské zkušenosti. Šukrí každým slovem útočí na smysly. Jako bychom Tanger či Tetuán prošli zároveň s Muhammadem, jako bychom stáli vedle něj, když škrtal zápalkou tak dlouho, až se mu podařilo zapálit sad, kde žila jeho první láska. Mnoho knih má dnes šokující obsah, ale ten je přitom nudný jako včerejší noviny. Šokovat prostě nestačí, literatura potřebuje velké téma. Šukrí ho od začátku měl, třebaže mu to nikdo nemůže závidět. Jenže to je právě zázrak umění: dokázal proměnit vlastní noční můry v obrazy, ve kterých je život krásný, strašný a osudově přitažlivý. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

Muhammad Šukrí: Nahý chleba, přeložili Anna a Erik Lukavští, Agite/Fra, 172 stran.

ty. Společnost Frito-Lay si zaplatila reklamu v americkém Super Bowlu, tedy jeden z nejdražších reklamních časů na světě, a teď přijímá návrhy na její podobu. Podobnou věc zkusil i český portál Seznam.cz: vyzval své uživatele, aby vymysleli motiv vzhledu jeho úvodní stránky. V obou případech o vítězi rozhodují účastníci experimentu. Někdy ovšem tyto praktiky hraničí se zneužíváním internetových nadšenců. Firma Mall. cz prosila veřejnost o pomoc při hledání nového názvu. Do soutěže o sto tisíc korun se zapojilo pět tisíc lidí a všichni odešli s prázdnou: podnik si úmysl rozmyslel (pokud jej kdy myslel vážně), zůstal u starého názvu a peníze věnoval nadaci. Kritice čelí i další „zadavatelé“ crowdsourcingu, jejichž motivací není touha dobrat se co nejpravdivějšího výsledku a zapojit do přemýšlení co nejvíce hlav, ale lacino získaná publicita. Crowdsourcing ovlivní řadu profesí v dobrém i špatném. Například populární služba iStockPhoto.com, kde mohou amatéři prodávat své ilustrační fotografie, postupně likviduje mnohonásobně dražší specialisty. Internet se v následujících měsících změní v laboratoř, která ukáže, kde nový trend prospívá a kde je lepší na dav nadšenců zapomenout a spolehnout se raději na staré dobré drahé profesionály. Adam Javůrek

Q

scéna / dopisy


kulturní tIP

kritickýma očima: „Karel byl netuctový, hluboký a bujarý stejně jako jeho tvorba.“ Vladimír Körner: Adelheid, Zánik samoty Berhof, Zrození horského pramene, Dauphin, 390 stran Letošnímu laureátovi Státní ceny za literaturu vychází druhý díl sebraných spisů zahrnující jeho nejslavnější romány z 60. a 70. let. Tomáš Halík: Prolínání světů – ze života světových náboženství, NLN, 280 stran Ani o letošním adventu neporušil teolog tradici a během jeho prvního týdne zásobil knihkupectví svou další knihou. Tentokrát jde o eseje o hinduismu, buddhismu, židovství, islámu a pochopitelně křesťanství, o pěti duchovních cestách, které věřící přivedly k pramenu poznání i fanatickým zločinům. Enzo Traverso: Trhlina v dějinách – esej o Osvětimi a intelektuálech, přeložila Helena Beguivinová, Academia, 240 stran Francouzský kulturní historik nepoužívá ani obecný termín holocaust, ani adresnější šoa. Píše rovnou o „židovské genocidě“. Zaměřuje se na její těsně poválečnou reflexi, kdy se evropští humanisté jen obtížně vyrovnávali s tím, že něco takového jako vyhlazovací tábory mohlo vůbec vzniknout.

Radomír Luža: V Hitlerově objetí – kapitoly z českého odboje, přeložil Tomáš Vrba, Torst, 540 stran Příběh generála Vojtěcha Luži a jeho syna Radomíra je důležitou kapitolou dějin druhého odboje. Velitel legionářského kulometného oddílu v bitvě u Zborova a vášnivý sokol se mezi válkami vyšvihl až do hodnosti divizního generála, který byl v době zářijové mobilizace velitelem II. armády. Po okupaci začal spolupracovat s generálem Eliášem a odbojovou organizací Obrana národa, na konci války se stal velitelem proslulé Rady tří. Protektorátní četníci ho zastřelili v říjnu 1944 při cestě na partyzánskou základnu. Jméno Vojtěcha Luži je v historických kruzích známé, horší je to s jeho synem Radomírem. Ten se totiž po únoru 1948 zapojil do aktivit československého exilu ve Francii a posléze ve Spojených státech. Tam také vyšly před čtyřmi lety v originále tyto vzpomínky na odbojovou spolupráci s jeho otcem, které byly za oceánem nominovány na Pulitzerovu cenu.

Knihy Alex Danchev: Georges Braque – životopis, přeložila Gisela Kubrichtová, BB/art, 378 stran „Oceňování Braqua mělo vždycky spíš podobu kultu než masového hnutí. Za svého života byl až na několik výjimek neustále podceňován a s pozoruhodnou vytrvalostí byl stále trochu shovívavě chápán v podstatě jako dekoratér,“ píše o spoluzakladateli kubismu profesor nottinghamské univerzity, který se tímto životopisem snaží svého oblíbence postavit na roveň Picassovi a Matissovi. Vojtěch Klimt: Akorát že mi zabili tátu – příběh Karla Kryla, Galén, 434 stran Od předsedy Klubu Karla Kryla se asi nedá očekávat, že by se na Krylův životní příběh díval nějak

dopisy Brát výhrady vážně Pár poznámek k textu paní Daniely Rusové (Práva pacientů v nemocnici, Respekt č. 50/06), v němž obhajuje postup kolegyň a podrobuje kritice výhrady pacientky slečny Nosálkové. Autorka si stěžuje, že pacientka kromě snídaně vše zkritizovala – bohužel v jejím příspěvku jsem nenalezla ani jediné slovo vyjadřující pochopení pro nelehkou situaci pacienta a jeho pocity. Poznámka o tom, že „i můj 15letý syn ví, že magnesia je projímavá“, dává najevo značný despekt vůči inteligenci pacientky. Při pročítání etikety se navíc ukázalo, že o projímavém účinku tam není ani slovo, pouze je zmíněn „blahodárný vliv na střevní motilitu“, z čehož bych jako laik také nevyvozovala nebezpečí průjmu. Být dotčená a chtít po pacientce, aby „poradila s rozepsáním služeb“, je další nehoráznost; není totiž starostí pacienta řešit chod nemocnice a nedostatky vyplývající z manažerských rozhodnutí nebo systémových chyb našeho zdravotnictví. To nejlepší ale přišlo až na konec: vysvětlení, proč není dobré sedět na lůžku pacienta z hygienických důvodů, je srozumitelné, méně srozumitelné je ovšem to, proč by sestra takové vysvětlení měla podávat formou „sáhodlouhé přednášky“ doplněné o aspekty výchovné („je to neestetické“ a „neslušné“). Dovětek, že přeci také nesedáváme doma na posteli v civilním oblečení, je pak vysloveně manipulativní.

Výstavy Renáta Brut: Zrození znovu, Galerie Havelka, Praha, 7. 12.–13. 1. Sedmatřicetiletá Renáta Drábková studovala scénografii na DAMU. Její medijní kresby začaly vznikat po návratu z cesty po Indii, kdy se pustila do meditování a výtvarného reflektování duchovních a přírodních sil. Její tvorbu řadí kurátorka Terezie Zemánková k tomu nejlepšímu ze současného art brut neboli umění v surovém stavu. Námořní deník Erwina Dubského, Galerie Rudolfinum, Praha, 7. 12.–15. 4. Po úspěšné brněnské výstavní premiéře se na pár měsíců přestěhoval do Prahy soubor fotografií ze 70. let předminulého století, který z Japonska přivezl fregatní kapitán rakousko-uherského námořnictva.

mění ve spořádané město. Poslední, dvanáctý díl vynikajícího amerického seriálu o dobývání Divokého západu, který před dvěma lety natočil Davis Guggenheim v tak syrovém stylu, že mu kvůli tomu zdejší média bohužel udělala pramalou reklamu. Blažené bytosti, ČT 2, 19. 12., 22.55 Pět let starý francouzský snímek Jeana-Marca Barra vypráví o bezelstném Maximovi, který přesvědčí podnikatele Jacka, aby s ním odjel do Indie hledat milovanou ošetřovatelku. Transport z ráje, ČT 2, 21. 12, 21.40 K osmdesátinám Arnošta Lustiga odvysílá Česká televize film, který byl v roce 1962 natočený podle jeho knihy Noc a naděje. Po příběhu z terezínského ghetta v televizi poběží i Lustigův dokumentární GEN.

Hudba Living Colour, Retro Music Hall, Praha, 18. 12., 20.00 Druhé pražské vystoupení newyorské čtveřice, která svůj vrchol prožila na počátku minulé dekády. Po krátké pauze se dala znovu dohromady a nyní Evropu objíždí se skladbami ze svého posledního alba CollideOscope. Sylvie Krobová: Stín, Black Point music Dcera divadelníka Andreje Kroba absolvovala Státní konzervatoř v oboru operní zpěv, spolupracovala s orchestrem Agon či Kühnovým sborem, momentálně vystupuje sólově pouze v doprovodu komorní „kavárenské“ kapely. Její teskné šansony z čerstvého alba se skutečně nejvíce hodí k odpolední či podvečerní kávě. Krobová se sice snaží o co nejdramatičtější projev ve stylu písničkářek Radůzy či Jany Vébrové, daleko víc jí ale svědčí klidnější písně odpovídající atmosféře v textu skladby Ten...: „Sedím u potoka s nohama v proudu vody, dívám se do daleka zasněná do pohody.“

The Moscow News – současné ruské umění, Galerie Kritiků, Praha, 14. 12.–14. 1. Díky spolupráci s Národním centrem současného umění v Moskvě je u nás k vidění aktuální tvorba Konstantina Batynkova, Sergeje Bratkova či Vladislava Efimova. Jiří David: Rez, AP Ateliér, Praha, 15. 12.–25. 5. Obrazy z pomalu končícího roku se rozhodl padesátiletý vizuální umělec umístit dlouhodobě v holešovickém ateliéru architekta Josefa Pleskota.

Televize Deadwood, ČT 1, 18. 12., 23.25 Swearengen a Bullock si už nejdou tolik po krku a nepřehledné zlatokopecké ležení se pomalu

Aby bylo jasno: mnoho zdravotníků dlouhodobě dělá mimořádně kvalitní práci za mimořádně obtížných podmínek a dovedou být vůči pacientům citliví a respektovat je. Přesto nezaškodí pokusit se brát vážně jejich výhrady. Bohužel reakce paní Rusové o respektu vůči pacientům příliš nesvědčí. Lenka Šimková

Pravý opak je tedy pravdou! Spočítal jsem, že od války byl Kupec jenom na českých profesionálních scénách nastudován více než třicetkrát, poprvé už 15. 11. 1945 v Brně. Slavná byla inscenace v Národním divadle z roku 1954, vznikající ještě za doznívání nesporně antisemitské slánskiády. Historikové divadla dokládají, že L. Pešek hrál Shylocka tak, že vyznění bylo přímo prožidovské.

Kupec benátský se hraje

Petr Pavlovský, Praha

Tereza Brdečková má pravdu, když píše o změně paradigmatu, jejímž následkem je etická spornost vyznění Kupce benátského (Jak to myslel Shakespeare, Respekt č. 50/06). U Shakespeara najdeme dokonce ještě další hru s podobným problémem. Závěrečný monolog titulní postavy komedie Zkrocení zlé ženy působí, jako by právě prodělala lobotomii. Její poddajnost je v kontextu předchozího děje nesnesitelná nejenom pro feministky, ale i pro každého, kdo zastává názor o elementární rovnosti všech lidských bytostí. Však s tím také dnes všichni inscenátoři mají podobné potíže jako s Kupcem benátským. Autorka ale čtenáře Respektu naprosto mystifikuje tvrzením, že Kupec benátský se už půl století téměř nehraje. Jako by ani nebydlela v Praze. V roce 1997 byla komedie uvedena v Městských divadlech pražských, v roce 2000 v Divadle na Vinohradech a loni i letos byla inscenace agentury SCHOK s B. Polívkou v roli Shylocka mnohokrát reprízována v rámci Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě.

Nesmyslné koeficienty Kulišácký jihlavský boj o větší kus ze společného daňového koláče lákáním „polomrtvých“ duší na seznam svých rezidentů ilustruje zaostalost naší postkomunistické demokracie (Dům duchů v Jihlavě, Respekt č. 49/06). Centrální a municipální vlády za pomoci skupin právníků „řeší“ problém, který pro ně zákonodárci vytvořili. Nesmyslné koeficienty, jejichž účelem je znerovnoprávnit daňového poplatníka z velké a menší obce, k machinacím jihlavského typu přímo vyzývá. Proč neodebrat část pravomoci výběru daní centrální vládě a převést ji na obce ve formě municipální daně vybírané od rezidentů v obci? Občan uvidí zblízka, jak obec s jeho penězi nakládá! Tak je tomu v okolních zemích i v zámoří. Bohužel stále doplácíme na tradici centralistického komunistického myšlení. Pavel Veleba

23

mimochodem Tohle nebude moc originální text, ale co byste chtěli před Vánocemi? Minulé pondělí mi prodali ve značkovém obchodě každou botu od jiného čísla a v úterý řekli, že za to můžu já, protože si touhle dobou musím všechno lépe hlídat. Ve středu přestala doma téci teplá voda, ale instalatér neměl čas, protože budou Vánoce. Ve čtvrtek se připálilo cukroví, protože všichni doma měli moc práce a já jsem sháněla instalatéra. A v pátek nad ránem mě probudil sen, který mě strašívá občas i v červenci: jsou Vánoce a já nemám pro nikoho žádné dárky. Cítím proto strašnou vinu a nikde není naděje, že ji odčiním. Před vnitřním zrakem mi defilují všechny zrady, jichž jsem se dopustila na sobě i jiných. Je to trauma. V praxi samozřejmě každý rok všechno stihnu a koupím, a ještě daleko víc. Za nejhorší adventní hodiny považu-

Advent bezvěrců ji nákupy hor jídla těsně před svátky, přestože k nim vybízím pouze a jenom já. Až do Nového roku pak vyhazujeme zbytky a já se zvýšenou hladinou cholesterolu přemýšlím, co mě k tomu všemu vede. Proč si způsobuji jednou ročně tolik problémů, když to jde bez nich. Proč si připadám jako štvaná laň, když přitom patřím k vyvoleným na zeměkouli. Zdali existuje způsob, jak změnit přístup k Vánocům, který mi byl vštípen v dětství a nyní jej zhoubně přenáším na vlastní potomky. Celý rok cítím, že svůj život držím pevně v rukou, a pokaždé kolem patnáctého prosince se mi nějak vymkne. Zdá se mi, že nejsem dost dobrý člověk. Ovládne mne pocit, že musím obdarovat své bližní, a že je nutné proto překonat řadu překážek: vynutit z nich závazné prohlášení, co si přejí, zahrnout to do rozpočtu, proniknout do obchodů, kde řádí stejně zdivočelí spoluobčané, s kletbou na rtech kupovat věci, které se mi zdají buď drahé nebo zbytečné, a nakonec viset pohledem na tvářích ozářených vánočním stromkem a sledovat, zda si všichni připadají dost obdarovaní. Hledí na mne zpravidla s rozpaky a říkají, že by jim stačilo, kdybych aspoň jednou měla o Vánocích dobrou náladu, ale já jim nevěřím. Zdá se mi, že důkaz oddanosti bližním podám pouze tak, že se finančně, fyzicky i duševně zničím. A pak se zlobím, že nechápou, proč to dělám, a nikdo není vděčný. Začátkem ledna se mi odvalí z duše balvan. Všichni bližní se mi zdají milí a nenároční, a dostanou ode mne jen to, k čemu se sama rozhodnu. Kdo je věřící křesťan, dokáže se na Vánoce upřímně těšit i v dospělosti, ale já v prosinci spíše než Ježíška potřebuji psychoterapeuta. Je mi čím dál jasnější, že jsem si kdysi založila na osobní rituál, kterého se nedokážu zbavit. Zatímco pro mé přátele jsou Vánoce svátkem narození Páně či Slunovratu, já slavím jakési soukromé Pašije: „Podívejte, co pro vás dělám. Hleďte, jak jsem ochotna trpět a jak si nedopřeji klidu.“ Vím, že takových je nás víc, ale nevím co s tím, a tak aspoň těm ostatním přeju hezké Vánoce a hodně dárků. Tereza Brdečková

24 minulý týden

Poslanci schválili rozpočet s rekordním schodkem 91 a půl miliardy korun; ministr financí Vlastimil Tlustý na protest proti výši dluhu rozpočet svým vlastním hlasem nepodpořil. Studenti z celé země soutěžili v Třebíči v balení dárků. Ostravské letiště Mošnov se přejmenovalo na Letiště Leoše Janáčka. Na Slunci se objevila skvrna třikrát větší než Země. Pokračovalo teplé počasí; v Lokti vykvetly růže a na Vysočině višňová alej. Rakouský parlament vyzval vládu ve Vídni, aby žalovala Česko u mezinárodního soudu za to, že utajenou kolaudací jaderné elektrárny Temelín porušilo smluvně dohodnutý bezpečnostní dialog mezi oběma zeměmi. Český prezident Václav Klaus označil rakouskou snahu předložit spornou věc soudu za „skandální“ a ministr zahraničí Alexandr Vondra pohrozil Vídni, že soud znamená „naprostý konec“ česko-rakouského dialogu o bezpečnosti. Vedení armády oznámilo, že hodlá z výzbroje vyřadit zastaralý, padesát let starý samopal vzor 58. Když si člověk nevytkne vysoké cíle, nedosáhne ničeho, sdělil Hospodářským novinám Gernot Mittendorfer poté, co vystřídal Jacka


Stacka a stal se novým šéfem České spořitelny. Jízdní policie začala na Zlínsku hlídat lesy před zloději vánočních stromků. Statistikové oznámili, že Češi letos prosázeli 16 miliard korun a za cesty do zahraničí vydali ještě dvakrát víc. Tomáš Hanák si vzal roční dovolenou ze Sklepa. Média přinesla zprávu, že zemřel Augusto Pinochet. Znojmo zahájilo demolici tamní zkrachovalé továrny na sladkokyselé okurky. Ve vojenském prostoru Jince u Příbrami proběhl slavnostní nástup armádního kontingentu MNF-I, jehož příslušníci odcházejí sloužit do zahraniční mise na území Iráku. Já sám jsem vášnivým myslivcem, ale musím říct, že tento zákon v současné podobě představuje normu, která ve své nesmyslnosti nemá v české historii obdobu – snad říšskému nejvyššímu lovčímu Hermannu Göringovi se kdysi povedlo něco podobného, komentoval senátor a spoluvlastník Respektu Karel Schwarzenberg rozhodnutí Ústavního soudu, který nevyslyšel stížnost zdejších majitelů lesů a rozhodl, že právoplatným vládcem ve zdejších lesních porostech jsou jedině myslivci, kteří

v nich mohou porušovat vlastnická práva, stavět v nich, co chtějí, vyhánět z nich majitele, mají-li chuť si zastřílet, a hlavně v nich mohou udržovat tak vysoké stavy zvířat, aby bylo pořád co střílet, bez ohledu na to, že apetit přemnožené zvěře – jak tvrdí Schwarzenberg – „ohrožuje české lesy jako takové“. Naše filozofie vychází z toho, že u nás je myslivost historicky vnímána jako činnost vedoucí k ochraně prostředí a zvěře, vysvětlil verdikt Ústavního soudu jeho mluvčí Michal Spáčil. Scientologická církev uspořádala v ulicích českých měst celostátní kampaň Řekni drogám ne!. Ze 420 na 300 korun klesl spotřebitelský příspěvek na recyklaci starých lednic. Bruselská komise upozornila české výrobce pomazánkového másla, aby svému výrobku dál neříkali „máslo“, protože neobsahuje tolik tuku, kolik má podle evropských norem opravdové máslo mít; komentátor Lidových novin Martin Zvěřina poté na titulní straně svého listu v článku „Bruselská kasárenská harmonie“ seznámil čtenáře se skutečností, že jím „zpráva o tomto zákazu opravdu otřásla“. Konzervárenská firma Hamé Babice

vrhla na trh sérii nízkokalorických baget Hamé Lifestyle. Poslanci rozhodli, že ombudsmanem na další šestileté období zůstane dosavadní vykonavatel této funkce Otakar Motejl. Vláda odmítla návrh proměnit velikonoční Velký pátek ve státní svátek. Třicet vědců, filozofů, historiků a zástupců veřejnosti vyzvalo peticí Akademii věd, aby odňala Františku Holečkovi udělenou pamětní medaili Jana Patočky, protože se nesluší, aby ji držel člověk, který se coby agent komunistické Státní bezpečnosti podílel za totality na pronásledování lidí z kulturní a duchovní sféry. Myslím, že máme svou evropskou kulturu a tradice a ty by měly být reflektovány všemi lidmi, kteří u nás chtějí žít, odpověděl odstupující ministr vnitra Ivan Langer na otázku Mladé fronty Dnes „Zakázal byste v Česku zahalování muslimek?“. Na náměstí osmi západočeských měst se hromadně zpívala koleda Narodil se Kristus Pán, veselme se. Novým předsedou dozorčí rady ČEZ se stal bývalý poslanec ODS Martin Kocourek. [email protected]

Q

inzerce

Nadace

SEMPER POLONIA, která spolupracuje se Senátem Polské republiky a také s Velvyslanectvím PR v Praze, tímto informuje, že studenti polského původu, kteří studují na českých vysokých školách, mají možnost ucházet se o přiznání stipendia nadace na 2. semestr 2006/2007, pokud splňuji následující podmínky: • mají polskou národnost nebo mohou zdokumentovat svůj polský původ, ukončili střední školu s polským vyučovacím jazykem (pokud taková existuje v místě bydliště žadatele) • studují na českých vysokých školách, • dosahují alespoň dobrých výsledku ve studiích, • ovládají polský jazyk na dobré úrovni, • aktivně působí ve prospěch polského prostředí a účastní se záležitostí propagujících Polsko, • nemají trvalé zaměstnání, • nemají a neucházejí se o stipendium u jiné veřejné organizace nebo u státní instituce působící ve prospěch polského prostředí, • neukončili 24 let v době podání žádosti. Zájemce prosíme o kontakt s konzulárním oddělením Velvyslanectví Polské republiky v Praze, V úžlabině 14, Praha 10, tel.: 224 228 722-4.

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Téma: Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): Adam Gratz, David Němec. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková, Helena Štiková (vedoucí) – tel. 224 934 586, fax 226 216 799. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Design: Mowshe. Webhosting: NET servis, s. r. o. Uzávěrka: 17. 12. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.

Na válečné cyklostezce 4

Recommend Documents