Tomáš řepka
ˇ
V přípravě proti Jihlavě jsem se snažil, abych přesvědčil trenéry, že do základu patřím. Uskákal jsem i Pavla Simra (ČTK/Michal Kamaryt)
na to vůbec nejsi typ.“ Na nějaký větší diskuze mi nikdo nedal prostor. Nepomohlo mi samozřejmě ani to, že tehdy už jsem byl u Dana Křetínského v nemilosti. Konkrétně od jarního zápasu, kdy jsme doma porazili Liberec 3:2 – bylo to sedmadvacátý kolo a já nastartoval svůj pád. V mediích se spekulovalo o naší hádce v kabině po zápase, Pepa Chovanec to vehementně vyvracel – a teď je ta správná chvíle, abych vám poprvý a zcela jasně řek, jak to doopravdy bylo. Proti Liberci jsme vedli 2:0 a 3:1, ke konci jsme to trochu podcenili, dostali druhej gól, ale náskok jsme kontrolovali, fakt se nemohlo
58
Neuhýbám!
Kapitán a „kapitán“ aneb s Matějákem na jednom z letních soustředění (ČTK/Jan Sokol)
nic stát. Přesto v kabině nebyla nálada nic moc, protože jsme cejtili, že jsme to přece jen měli uhrát jinak. A v tu chvíli nás přišel Dan seřvat. Všichni zaraženě mlčeli, ale já jsem jako kapitán vstal a řek mu na férovku: „Drž hubu, ty vole! My tady sedíme nasraní, a ty sem vletíš jak uragán, tak mi tady neřvi po frajerech, který jsou stejně nasraní jako ty!“ Začal nadávat ještě víc, a tak jsem mu zopakoval, ať drží hubu, protože fotbalu stejně nerozumí, a důrazně mu nařídil, ať vypadne z kabiny. Vyprovokoval mě tak, že kdyby mě Dan Zítka nedržel, jednu bych mu vrazil. Uraženě odešel, emoce trochu opadly, a když jsem byl ve sprše, přišel za mnou jeho nohsled pan Otava, ať přijdu „nahoru“, že se mnou chce mluvit mezi čtyřma očima. Když jsem vstoupil do jeho kanceláře, zeptal se mě: „To myslíš vážně, cos tam v tý kabině předváděl, cos tam řek, že fotbalu nerozumím?“
59
Tomáš řepka A já na to: „Samozřejmě, klidně ti to tady zopakuju. Jsem o tom přesvědčenej, že ty fotbalu nerozumíš. A věci, který děláš jako majitel tohohle klubu, nejsou vhodný. Ty prostě vletíš po zápase do kabiny a děláš tam čoro moro…“ „Tím pádem se asi naše cesty rozejdou, Tome, protože my dva už nemůžeme spolupracovat,“ pravil Dan důležitě. „V pořádku,“ povídám. A pak jsem odešel. Myslel jsem si, že už ani nedojedu sezonu 2010/2011, že se Dan projeví jako v případě Karla Poborskýho a že mi od něj přijde textovka, ještě než dorazím domů. Takhle rychlý to nebylo, ale už jsem nastartoval proces, kterej ved k mýmu odchodu ze Sparty. Je pravda, že nešlo o první kontroverzi, pár by se jich od mýho návratu na Letnou našlo, ale tohle už bylo přes čáru. Já zažil dost bohatejch majitelů, na prvním místě bych jmenoval vlastníka Fiorentiny, filmovýho magnáta Vittoria Cecchi Goriho – Dan by musel žít dva životy, aby vydělal to, co on –, ale třeba právě pan Gori věděl, že tomu nerozumí, a tak se obklopil lidma, který fotbal uměli dělat, ve vedení měl třeba bejvalýho reprezentanta Antonioniho. On a další mu ručili vlastní palicí, že to bude fungovat. Pan Gori je taky podle toho platil. A do mužstva se necpal. Před zápasem nám akorát popřál hodně štěstí, po zápase, pokud jsme vyhráli, poděkoval a poblahopřál, a šel si po svým. Takhle to Dan bohužel nemá… Ano, do Sparty dal hodně peněz, ale ani to ho neopravňuje, aby se takhle choval a myslel si, že rozumí fotbalu. A když nebude tenhle majitel, bude jinej, protože Sparta má takový jméno, takový renomé, takovou tradici, že nikdy nezůstane nasuchu. Kdo tu naši „výměnu názorů“ vynes z kabiny ven, že to Pepa potom takhle žehlil, to dodneška nevím. Můj názor je, že se někdo z hráčů svěřil agentovi nebo někomu jinýmu, a ten to pustil dál. Zpátky na podzim 2011: Jarošík přišel – a Pepa pořád tvrdil, že mě stejně nemůžou pustit, protože potřebujou čtyři stopery, vždyť o rok dřív byl v pohárech problém kvůli kartám… Znělo to na jednu stranu logicky, ale byla to jen další lež, ve skutečnosti už se mnou nepočítali. Ale nechtěli to v tu chvíli ještě říct naplno, asi se obávali reakce fanoušků nebo novinářů. V posledních letech všichni trenéři ve Spartě už je-
ˇ
60
Neuhýbám!
Ještě aspoň pár zápasů… Tady odcházím po domácí výhře nad FK Sarajevo
61
Tomáš řepka
ˇ
Sarajevo nás moc nepozlobilo, ale i tak jsem musel odkázat Sanela Trebinjace do patřičnejch mezí (ČTK/Michal Kamaryt)
nom papouškovali, co jim „nahoře“ přikázali. Jediná čestná výjimka byl Michal Bílek, a proto taky jednoho dne zvednul ruku a odešel, protože on není člověk, kterej by si do toho nechal kecat. Začátek sezony jsem ale ještě odkopal – víceméně v souladu s prognózama, který tvrdily, že budu na stoperu s Erichem Brabcem a že budu mít i nadále kapitánskou pásku, což už se ale nesplnilo. Pepa to „hezky“ okomentoval, jak ho to „nahoře“ naučili, že „kapitánem by
62
Neuhýbám! měl být někdo, kdo pracuje nejlépe“, že jsem se na začátku sezony „trochu neuhlídal a měl určité resty – i zdravotní“. Kecy v kleci, nic víc. Matěják, důležitej s páskou na ruce, přispěchal s prohlášením, že já zůstávám lídrem kabiny. Ani to už pravda nebyla, stáhnul jsem se totiž do sebe. Jednak pod vlivem toho, jak se ke mně chovali, jednak přišli zvláštní lidi – jak už jsem řek, najednou to tam byl samej golfista a já už si pomalu neměl s nikým co říct. Zůstali mi tam jen Tomáš Zápotočný,
Ne že bysme jeli do Bosny jen na výlet, ale byla to formalita
63
Tomáš řepka
ˇ
Můj koníček – sbírání žlutejch karet – se projevil už v prvním ligovým kole proti Českým Budějovicím (ČTK/David Veis)
Jarda Blažek, kterej ale už taky pomalu odcházel, a Míra Slepička. Ti ostatní pro mě nebyli fotbalisti, ale golfisti. V Evropský lize jsme ve třetím předkole přejeli doma FK Sarajevo 5:0. Zápas i přes moji žlutou kartu na pohodu, hattrickem se blýsknul Léo Kweuke, takže to vypadalo, že přes léto góly dávat nezapomněl, po jedný brance přidali Sion a Jakub Podaný. Odveta, ve který se gólově prosadili Matěják a opět Léo, už byla jen formalita, navíc jsme znova udrželi čistý konto.
64
Neuhýbám!
Útočnou hvězdu Slovácka Václava Ondřejku jsem k ničemu nepustil. Nikdy by mě nenapadlo, že hraju svůj poslední ligovej zápas ve sparťanským dresu… (ČTK/Zdeněk Němec)
A pak přišel osudovej zápas play-off ve Vasluji. Tam jsme prohráli zaslouženě – a jenom na hřišti. Nálada v týmu byla dobrá, ubytování, cesta, tréninky všechno v pohodě. Za tuhle prohru trenéři nemohli, sestava byla jako obvykle – ale Vasluj byla lepší a už do půle vedla 2:0, což bylo i konečný skóre. Naše domácí vítězství 1:0 (jedinej gól dával Manuel Pamić), u kterýho jsem už na hřišti nebyl, vypadnutí Sparty nezabránilo.
65
Tomáš řepka
ˇ
Žíly naběhly nejen mně, ale i Zápovi…
Aspoň trochu radosti mi tehdy dělala liga. První tři zápasy jsem odehrál v základu – a bylo to za plnej počet bodů. Na Dynamu jsme vyhráli 4:2 a paradoxně jsem moh otevřít skóre, když jsem po Matějákově rohu střílel z vápna nad Kučerovu bránu. Góly ale obstarali jiní: nejdřív Kamil Vacek a Tomáš Zápotočný, pak sice Ondrášek snížil, ale Kamil Vacek se trefil ještě jednou. O něco pozdějc se mi podařilo zabránit jistýmu gólu, když jsem nedovolil Stráskému, aby skóroval do naší prázdný brány. Pak Léo zvýšil na 4:1 a Otepka z přímáku už jen korigoval. Začátek (i s mou obligátní žlutou) nám teda vyšel. A mě by nikdy nenapadlo, že to za pár měsíců bude můj domovskej stadion… Silnej Jablonec jsme porazili díky gólům Léa a Matějáka 2:1, za hosty snižoval Lafata, a přestávkový skóre už vydrželo až do konce. Po půli jsme měli víc šancí, ale už se nikdo netrefil, ani Lafata ne, a tak jsme vybojovali důležitý vítězství.
66
Neuhýbám! A do třetice za tři body: na Slovácku se nám tradičně dařilo, i když v úvodu nás musel Blažena několikrát podržet. Domácí ale góla nedali, za nás skórovali vždycky ke konci prvního i druhýho poločasu Kamil Vacek a Peter Grajciar. Ze začátku nám ale trochu tekly nervy a s Tomášem Zápotočným, kterej se mnou hrál ve stoperský dvojici, jsme na sebe řvali, až nám oběma naběhly žíly na krku. Já cejtil, že vedení Sparty čeká na každou moji chybu, a kdyby měl padnout gól po takovým zbytečným nedorozumění, asi by mě to hodně nasralo. Pokud si dobře pamatuju, ten balon šel mezi nás, nekřikli jsme si, takže jsme si to pak museli vyříkat, ale po zápase bylo všechno na pohodu. Všichni věděli, že jsem nikdy po nikom nešel bezdůvodně, ani po takovejch hříčkách přírody, jako byli Pamić s Hohenederem. Martin Hašek se
S Blážou jsme na Spartě prožili dobrý i zlý, na dálku si fandíme a zůstali jsme přáteli (ČTK/Roman Vondrouš)
67
Tomáš řepka pak v novinách vyjádřil, jak je dobře, že na hřišti prožíváme takový emoce – i kvůli tomu ho nechápu, protože ke mně se naopak choval tak, jako by tyhle emoce byly na škodu. Takže: první tři ligový kola i předkolo Evropský ligy bez problémů – a se mnou na hřišti. Ale Otavové a spol. se dočkali v prvním zápase ve Vasluji. Tam se všechno rozseklo – pro mě i pro Blaženu, u kterýho podle mě taky čekali na jedinou chybu, aby se ho mohli zbavit. S odstupem musím říct, že to tak asi mělo bejt. Snad jsem si už nezasloužil na Spartě pokračovat. Vždycky si říkám, že všechno špatný je pro něco dobrý, a že když ti někdo nebo něco ublíží, máš za to poděkovat. A to byl přesně tenhle případ. Kdyby totiž nepřišla Vasluj, možná by se pozdějc stalo ještě něco horšího. Tady jsem dostal jasnej signál, že se můj čas na Letný naplnil. Když se ještě na chvilku zastavím u Bláži, kterýho taky na podzim 2011 odstavili, u něj byla situace jiná v tom, že ještě v létě 2011 to vůbec nevypadalo, že by měl ztratit svý výsadní postavení jedničky, ačkoli postupně přišli Kamenár a Švenger. Chytal dobře, na ten věk klobouk dolů – ale zřejmě taky čekali na jeden „vydařenej“ zápas, aby ho vymetli. Když mi oznámil, že ve Spartě končí, hodně mě to překvapilo, nečekal jsem to. Rozhodně nebyla pravda to, co se opakovaně tvrdilo, že dělá v kabině problémy. Byl to pohodovej kluk. Nějaký ty svý mouchy měl, jenže kdo je nemá? Některý jeho výroky nebo neschopnost vyjádřit se k určitejm věcem, to mě trochu mrzelo, ale mám ho pořád rád. Je to gólman, a ti jsou sami o sobě zvláštní, prostě jiná sorta lidí, ale opakuju: pohodovej a fajn kluk. Po pravdě řečeno dodnes nevím, proč musel ve Spartě takhle skončit. Kvůli Kamenárovi ani Švengerovi, který jsem ani moc neregistroval, to určitě nebylo.
ˇ
Ve zpětným zrcátku Do čtvrtýho ligovýho kola, kdy jsme doma porazili Hradec 1:0, jsem už nezasáhnul ani já, ani zraněnej Bláža (a vůbec hrála hodně obměněná sestava). V odvetě proti Vasluji už jsem byl taky jen na lavičce. Trenéři opět lhali do novin, když tvrdili, že nehraju kvůli problémům se zádama a stehenním svalem. A pak už jsem na zápasy ani nejezdil,
68
Neuhýbám!
Když už mě nenechali hrát, aspoň jsem se podepsal. Proti Příbrami jsem byl jen na lavičce – a pak už ani to ne (ČTK/Petr Eret)
protože jsem se jim nevešel do nominace… Věděl jsem, že je konec. Oficiálně jsme se rozloučili dvacátýho prosince, ale musel jsem si ještě protrpět pár měsíců letenský agónie. Se mnou a s Blážou to smluvně uzavíral Lukáš Přibyl, kterej se na Spartu krátce předtím vrátil z Bohemky. Slušnej člověk, je ho velká škoda. Ale zpět: do hry vstoupila Příbram, jak už jsem před pár stránkama zmínil. „Dobře míněné“ nabídce pana Křetínského a spol., abych se v Příbrami „rozehrál a vykopal“, jsem se moh jen vysmát. Je pravda,
69
Tomáš řepka
ˇ
Naposled aspoň v nominaci – v Příbrami prvního října 2011
že u Pavla Pasky, se kterým jsem tehdy ještě spolupracoval, proběhla schůzka s příbramským majitelem panem Starkou. Něco jsme si řekli, ale já ani s odstupem nedokážu říct, jestli měl o mě skutečně zájem, nebo jestli to byla jen taková hra mezi sparťanským a příbramským vedením ve stylu „něco za něco“. Taky nevím, co si o Příbrami mám vlastně myslet, a není náhoda, že se tenhle klub dlouhodobě pohybuje na rozhraní první a druhý ligy. V novinách se sice psalo, že o svým angažmá u pana Starky „vážně uvažuju“, ale to byla jen další z nekonečný řady lží. Tím bych tuhle „příbramskou kapitolu“ uzavřel. K panu Paskovi řeknu jen to, že jsme neměli ani smlouvu, byl to můj agent na podání ruky, konzultoval jsem s ním spoustu věcí, ale nic oficiálního. Vzpomínám na něj v dobrým, svou práci dělá kvalitně – není náhoda, že se dlouhodobě drží tak vysoko. A za sebe říkám, že já bych agenta dělat nechtěl. V tý době se ozvaly i Dukla a Mladá Boleslav, v obou případech jsem o tom chvíli přemejšlel. S Duklou to vzalo rychlej konec, když
70
Neuhýbám! prohlásili, že by na mě neměli dost peněz. Ani jsme se nesešli k osobnímu jednání. Přitom já to nemám tak, že bych nemoh hrát v jiným pražským klubu – samozřejmě s výjimkou Slavie. Já nejsem Juhar nebo Kisel, který podle mě nikdy sparťani nebyli, ve Spartě se moc dlouho neohřáli, a tak je „sešívky“ mohly vzít mezi sebe. Ohledně Boleslavi se v médiích psalo, že je to jen fáma. Jenže: k osobní schůzce sice nedošlo, ale volal mi přímo majitel pan Dufek. Znělo to zajímavě, ale já si myslím, že to nebyl nijak reálnej zájem, a do klubu, kterej hraje nahoře, by mě Sparta možná ani nepustila. Navíc pana Dufka znám, u něj není jistý, že si ráno pamatuje to, co říká večer nebo v noci, když už je „unavenej“. A ty telefonáty probíhaly dost pozdě. Sečteno a podtrženo: po Vasluji jsem věděl, že si minimálně na podzim za Spartu nezahraju. Ale pořád jsem doufal, že jednou zase přijde nějakej ten „Vltavín“. I proto jsem pořád neodcházel. Kecy Pepy Chovance, kterej dával do novin „moudra“ typu „pokud nebude fit, zkoncentrovaný a zkonsolidovaný, bude mít problémy manko dohánět, jsou tady další dravci“, stejně jako lživý výroky, že mi na Letný nabízej – po návratu z Příbrami – „jinou roli“ a že jsem „tuhle šanci dostal a nevyužil ji“, jsem pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Opakuju: nikdo už se mnou na Spartě nepočítal v žádný roli a nikdo mi žádný další angažmá, ani hráčský, ani trenérský, ani manažerský, nenabízel. Stejně tak neměly žádnou cenu tlachy o tom, jakou budeme mít jednou s Blaženou na Letný rozlučkovou exhibici. Dneska s odstupem vidím, že jsem měl odejít a neprodlužovat to umírání. Jenže já pořád věřil… A po bitvě je každej generálem. A tak si aspoň zavzpomínám na super hráče, se kterejma jsem měl tu čest hrát během svýho druhýho sparťanskýho angažmá. Krátce po návratu na Letnou jsem měl úžasný beky – nalevo Michala Kadlece a napravo Zdeňka Pospěcha (to, že pak hrál v útoku, byl Grigův úlet). Tím moje nároky na krajní obránce vzrostly, a když jsem pak dostal pány Pamiće, Hohenedera a Vidličku, nějak jsem se s tím nemoh smířit. Naopak svý si odehrál Ondra Kušnír, kterej přišel z Viktorky Žižkov, měl vynikající zápasy a dával i důležitý góly. To jsou právě ty sparťanský paradoxy: Kušňa musel odejít, naopak přijde Vid-
71
Tomáš řepka lička. Pánbůh nemoh bejt doma, když se na Spartě objevovali fotbalisti jeho typu. Oba moji nejlepší přátelé z Letný jsou teď v Příbrami – Zápo už nějakou dobu, Míra Slepička přišel teď začátkem roku 2014, v přípravě se mu střelecky daří a doufám, že mu vydrží i zdraví. Stejně tak přeju Jihlavě, aby se zachránila, klobouk dolů, jaký výkony tam Bláža ve svým věku podává. Na dálku fandím i Léo Kweukemu a Vašku Kadlecovi, který jsem coby sparťanskej kapitán často chválil. Nevím o tom, že by mi to pak nějak oplatili, ale Vašek byl hodně mladej kluk, a tak jsem to od něj snad ani nemoh čekat, a Léo se zase nikdy nenaučil pořádně česky, takže by mu to asi nikdo ani nerozuměl. Vašek se teď pere o svý místo na slunci ve Frankfurtu. Tam si myslím, že je klíčový, jak rychle se naučí německy. Protože kdo neumí, s tím se Němci nemažou. V týhle souvislosti musím říct, že mě bundesliga nikdy neoslovila, nechtěl bych tam hrát. Na Letný se vůbec všechno hrozně rychle mění. Jsem ze Sparty pryč teprve dva roky – a je tam jedinej můj bejvalej spoluhráč, Matěják, na kterýho ale moc vzpomínat nechci. A pak ještě jeden, kterej byl ale mezitím v Chievu, a to Kamil Vacek. Ani ten nebyl moje krevní skupina. Současnej kádr Sparty je mi svým způsobem ukradenej. Někdo by řek, že by mýmu naturelu mohli vyhovovat třeba Vácha s Bednářem. Proti prvnímu z nich jsem hrál, když nastupoval za Liberec, druhýho znám od doby, kdy nosil boleslavskej dres, ale žádnej vztah k nim nemám. Současný stopeři – Holek, Jakub Brabec a Švejdík – jsou pro mě z lidskýho hlediska velká neznámá. A tak radši zavzpomínám na další kluky, co si to zasloužej. Třeba Mára Kulič – skvělej kluk, zapamatovatelnej fotbalista, dodneška má Hradci co dát. Kuldovi to skvěle šlo s Liborem Doškem. Není náhodou, že Došan je v Klubu ligových kanonýrů, přičemž ligu zas až tak dlouho nehraje. Když za Spartu nastoupil, dával góly, spolupráce hlavně s Kuldou klapala, protože si vyhovovali jako fotbalisti a měli se rádi jako lidi. Zápas Sparta – Most 5:0, kterej zpečetil náš titul na jaře 2007, byl doslova jejich koncertem. Já ho bohužel viděl – jako ostatně dost často na konci sezony – jen z tribuny. Naneštěstí se dlouhodobě nedařilo, abysme
ˇ
72
Neuhýbám!
Takhle jsme s Pepou Chovancem sedávali na tiskovkách. Velkej hráč, sparťanská legenda, ale o to víc mě mrzí, jak se vůči mně nakonec projevil (ČTK/Stanislav Zbyněk)
na Došana hráli a on se nám za to gólově odvděčoval. Souvisí to s tím, že ve Spartě není na nic čas, všechno musí jít hned – a když ne, sáhne se ke změně. To je rozdíl třeba oproti Plzni, kde si počkali – a úspěch se dostavil. Jenže Sparta je nastavená jinak. Klub, kterej udělal tolik titulů, kterej má takový jméno na evropský scéně, se musí vyrovnat s tím, že všichni očekávaj okamžitej úspěch. Jenže během mýho druhýho angažmá se dělalo dost nevhodnejch nákupů, a hlavně se pořád točili trenéři… To je špatně. Když se zastavím u Mirka Matušoviče, ten přišel do Sparty půl roku poté, co udělal s Baníkem titul, a tak to neměl jednoduchý u fanoušků
73
Tomáš řepka a snad ani Praha jako taková nebyla úplně pro něj. Když jsem se pak vrátil na Letnou, už to bylo lepší, ale měl velký výkyvy. Já ho bral, on měl svůj styl a taky si dokázal říct svoje. Mrzí mě, co se mu teď stalo s tou bouračkou pod vlivem alkoholu. To se přihodilo spoustě fotbalistů, někdy to projde (jako třeba mně – taky jsem to párkrát zažil), jindy to dopadne takhle. Dneska dělá manažera diviznímu Havířovu, snad hrajícího. Držím mu palce. Tomáše Sivoka jsem už zmiňoval, šlachoun a velkej sparťan, což bylo na hřišti vidět. Dostal jsem po něm kapitánskou pásku, když odešel do Udine. Rád vzpomínám i na většinu dalších stoperů, s nimiž jsem hrál – zmiňuju je o pár stránek dřív. S Honzou Šimákem jsme spolu teď nějakou dobu nemluvili, ale jeho „restart“ v Táborsku je úžasnej. Taky měl svoje problémy, ale kdo je nemá? Velká poklona před tím, jak se ze všeho dostal. Třeba si tu ligu ještě zahraje.
ˇ
S Horvim se připravujem na finále Poháru ČMFS proti Liberci v květnu 2008. Následně byl odejit. Tak se sparťanský vedení zbavuje vynikajících hráčů… (ČTK/Stanislav Peška)
74
Neuhýbám! Zapomenout nesmím na Horviho. Říkalo se, že musel z Letný odejít mimo jiný proto, že neběhal, ale to je blbost. Tehdy měl o pár kilo míň než teď a co měl, to si odehrál. Je pravda, že se jednou ve Špindlu hodil asi na dva dny marod, aby nemusel běhat, ale to je spíš pro zasmání. Odehrál na Spartě skvělý zápasy, dával důležitý góly, hlavně k titulu 2007 nám hodně pomoh. V Horviho odchodu hrálo bohužel roli angažování Patrika Bergera. Vedení tvrdilo, že je moc velkej S Páťou Bergrem na soustředění ve Špindlu. Rád jsem nastupoval proti přepych, mít dva takovýhle němu i s ním (ČTK/Alexandra Mlejnková) levonohý špílmachry, že by jeden z nich nehrál, ale já jsem přesvědčenej, že mohli nastupovat i spolu. Pavel neodešel ze Sparty úplně v dobrým. Když jsme v roce 2008 vyhráli Českej pohár, fanoušci mu vyčítali, že nemá co slavit i se svejma dětma, když Sparta neudělala titul… V Plzni to funguje skvěle, hlavně díky tomu, že si on a pan Vrba sedli a dokázali perfektně spolupracovat. Zato na mladýho Uhrina jsem zvědavej. Páťa Berger, když na Letnou přicházel, laboroval s kolenem, ale na českou ligu to ještě stačilo. Nakonec odehrál rok a půl a Spartě poskytoval cenný služby. Postupem času ale musel právě kvůli tomu kolenu skončit. On byl soudnej, i jeho smlouva byla založená na tom, že bude zdravej, takže dokázal zvednout ruku, když nechtěl jít na další operaci. Taky byl jednu dobu kapitán, když mi vzali pásku. Perfektní krajní beky, zleva Michala Kadlece a zprava Zdeňka Pospěcha, jsem už zmiňoval. Když jsme u tohohle postu, David Lim-
75
Tomáš řepka
ˇ
Loučení s fanouškama na Silvestra 2011 pro mě bylo jedním z nejhezčích momentů celý fotbalový kariéry
Žlutou kartu jsem si v silvestrovským derby prostě nemoh odpustit (ČTK/Michal Kamaryt)
76
Neuhýbám! berský, kterej ze Sparty musel odejít, mě v Plzni ohromně překvapil. Limba na Spartě, když se vrátil z Anglie, šanci na svým postu prakticky nedostal, občas hrál i halva, ale neprosadil se. Dneska se proti Spartě vymezuje, možná kvůli svý ješitnosti. Ale kdyby si přiznal, že na rudej dres tehdy neměl, považoval bych ho za velkýho hráče. Jeho průpovídky na sparťanskou adresu jsou zbytečný. Stejně jako on dostal ve Spartě šanci i Honza Rezek alias Réza, ten pod Michalem Bílkem nastupoval docela často, i další hráči, co se podíleli na „plzeňským zázraku“: Dan Kolář a Milan Petržela. Museli se vykopat, aby byli dneska tam, kde jsou. Sparta není pro každýho a oni prostě byli ve špatnou chvíli na špatným místě. To samý platí pro Ludovica Sylvestreho. I pro něj bylo asi angažmá v Mladý Boleslavi to pravý ořechový. Kdo odejde ze Sparty, ten hraje všude jinde výborně. Což jen potvrzuje to, co jsem právě řek. Jirka Kladrubský byl trošku jinej případ. Opravdovej sparťan, úžasnej fotbalista, ale bohužel často zraněnej. Proto musel odejít, ale fanoušci by na něj neměli zapomenout.
Byla to ta nejkrásnější tečka, jakou jsem si dokázal představit. Fanoušci na mě nezapomněli – a já na ně nezapomenu nikdy (ČTK/Michal Kamaryt)
77
Tomáš řepka Petr Voříšek, taky můj bek, byl strašně hodnej kluk. Možná až příliš. Byl jsem s ním dokonce jednou na soustředění ve Špindlu na pokoji. Bejval uplakanej, ale měl jsem ho rád, protože se na hřišti strašně snažil. Jako by chtěl všem dokázat, co v něm je, pomoct mužstvu – a někdy se mu opravdu povedlo přeskočit sám sebe. Dneska se snad věnuje mládeži, což je úžasný. Je to chytrej kluk, kterej má dětem co dát. O Blážovi mluvím v týhle knížce mockrát. Když byl na jaře 2010 zraněnej, dobře ho zastoupil Matúš Kozáčik, kterej nám pomoh k zatím poslednímu sparťanskýmu titulu. Je pravda, že kdyby byl Jarda zdravej, Matúš by se do brány nedostal, ale chytal výborně. Jinak to byl ale zvláštní kluk, kterej si podobně jako Jarda Stejskal zachytal za obě pražský S – a teď září v Plzni. Ještě zvláštnější byl Honza Holenda alias Holous. Ale tohohle útočníka jsem měl moc rád. Pamatuju si ho už z jeho libereckýho působení, kdy se Zbyňkem Pospěchem utvořili fakt nechutnou útočnou dvojici a v roce 2006 udělali titul. Byl to můj první ligovej zápas po návratu do Čech, když nás Liberec porazil na Letný 2:1. Holous dal druhýho góla a podráždil sparťanskej kotel nějakým gestem, za který se pak
ˇ
Když jsem šel do šatny, měl jsem v očích slzy. To se mi na fotbale moc často nestává (ČTK/Michal Kamaryt)
78
Neuhýbám! musel náležitě omlouvat. Zvládnul to, ale moc prostoru na Spartě stejně nedostal. Asi nemusím říkat, že je ho škoda, když se pak prosadil v hvězdama nabitý Machačkale. Kvalitní forvard byl i Jirka Jeslínek, kterej vždycky chvíli hrál, pak odešel, znova se vrátil… Smetla ho velká konkurence. Teď možná bude hrát v kazašským Tobolu Kostanaj se Štěpánem Kučerou, stejně jako Kušňa, kterej tam míří z Liberce. A do třetice útok – a velkej bombarďák: Švýcar Mauro Lustrinelli. To byla moje krevní skupina, navíc uměl italsky, takže jsme si často pokecali. Thun, odkud přišel, pro něj asi bylo lepší prostředí. Ve Spartě ostudu neudělal, góly dával, ale vedení od něj chtělo ještě víc. Rád na něj vzpomínám. Martin Zeman byl spíš velký dítě, který si myslelo na Real Madrid a podobný mančafty. Já mu v tom i fandil, jenže když to nemáš v hlavě srovnaný a lítáš ve svým soukromí, nikam to nedotáhneš. Na rozdíl od jinejch si to na Spartě zkazil sám. Talent měl, jenže osobní život ho tehdy tak spolknul, že se nedokázal soustředit jen na svůj výkon. Teď se snad zklidnil a oženil, takže mu přeju, aby se mu v Čechách dařilo. Další hráč, kterej na Letný nevyužil svůj potenciál, byl Martin Abena. Naopak na Juraje Kucku mám krásný vzpomínky. Tvrdý Slovačisko, velkej kamarád Jirky Kladrubskýho, měli snad dokonce dvojdomek, kde bydleli s partnerkama. Řekli nám, že na Spartě bude tak rok, pak půjde ven, a byla to pravda. Velkej bombarďák! Stejně rád vzpomínám na jeho krajana Igora Žofčáka, což byl podle mě nedoceněnej kluk, na Spartě hodně podceňovanej. Vykopal se v Jablonci – a pak byl důležitej článek našeho mistrovskýho týmu v sezoně 2009/2010. Paradoxně potom už zase nehrál, odešel… a dělal mimo jiný kapitána ve Slovanu Bratislava, což není náhoda. K Josefu Hušbauerovi jedna perlička: s jeho bráchou jsem na podzim 2013 hrál za Hvozdnici, ale už nejsme spoluhráči, protože se stal rozhodčím. Pepu si pamatuju jen matně, ale má všechno před sebou. Stejně jako Láďa Krejčí. Doufám, že ten ještě chvíli zůstane ve Spartě, vyhraje se, a teprve pak půjde ven. Že nebude jako Venca Kadlec, kterej na můj vkus moc spěchal.
79
Tomáš řepka Když už jsme u toho, klidně bych dal kapitánskou pásku buď Pepovi, nebo Láďovi. To, že jsou mladý, přece nevadí. Vždycky jsem zastával názor, že si ji hráč musí zasloužit, a oni toho na Spartě dokázali už dost a jsou tam služebně pomalu nejstarší. Hlavně ať ji nemá někdo jako Matěják, protože páska na jeho ruce byl podle mě omyl. A David Lafata? Ano, kvalitní fotbalista s obrovským čichem na góly, jenže já byl na Letný zvyklej na jiný útočný esa. A nemyslím si, že páska je adekvátní jeho postavení ve Spartě. On je na hřišti hodně slyšet, ale karty mu to kupodivu nevynáší. Třeba je to tím, že je nimrod, a možná půlce českejch rozhodčích láduje na honu brokovnice… Díky angažmá na Spartě jsem moh poznat i opravdový legendy, pány Vojtu, Kvašňáka, Maška – ten pracoval i na svazu, když jsem byl v nároďáku… Jen s Honzou Bergerem jsem ještě neměl příležitost pokecat, ale doufám, že to napravíme. O jeho odchodu ze Sparty, kde působil jako trenér, nic nevím, ale je smutná pravda, že tenhle klub se s určitejma lidma neumí rozloučit. Poznal jsem na sobě, v jakým stavu je dneska českej fotbal a jak se chovaj jeho funkcionáři. Věřím tomu, že horší než u nás to snad nikde bejt nemůže – pokud teda nemyslím zrovna Balkán. Ale přesto svýho návratu do Sparty nelituju. Prožil jsem tam i spoustu krásnejch chvil, poděkovat musím jak některejm trenérům a spoluhráčům, tak hlavně fanouškům, který za mnou léta věrně stáli a mnozí z nich mě podporujou dodnes. Na to, jak se ke mně zachovali při silvestrovským derby Sparta – Slavia 2011, nikdy nezapomenu. Vyhráli jsme 3:1, já si to užil včetně obligátní žlutý karty za řeči, stovky, možná tisíce lidí mi daly tím nejkrásnějším způsobem najevo, co pro ně znamenám… Kdybych se nevrátil, nepoznal bych spoustu zajímavejch osobností, neměl bych ani Vlaďku a Markuse. Pány typu Křetínského, Hřebíka, Haška a spol. už nevnímám, nepatřej do mýho světa. Ale Spartu mám pořád tak hluboko v srdci, že bych to udělal znova.
ˇ
80
Neuhýbám! JARO 2012: „A STEJNĚ JDU DO BUDĚJOVIC!“ Možnost zahrát si v Plzni, v mistrovským týmu, kterej navíc neudělal ostudu v Lize mistrů a měl na jaře hrát v Evropský lize, pro mě byla hrozně lákavá. Byl jsem v kontaktu s Horvim, kterej mi všechno vylíčil a popsal. Taky se těšil, že si spolu zase zahrajem. Navíc tam působila celá řada dřívějších sparťanů – Petržela, Kolář, Limberský… V novinách se sice objevovaly některý ne zcela jednoznačný vyjádření ze strany Plzně, jako že nejdřív musej zvážit všechny sportovní i mimosportovní aspekty, ale já vůbec neměl pocit, že by měli ještě něco zvažovat. Naopak jsem si myslel, že je z jejich strany jednoznačnej zájem a že záleží jen na tom, jak se domluvíme. Byl jsem asi hodně naivní… Jenže co jsem si měl myslet, když jsem se sešel s pány Šádkem a Paclíkem a slyšel z jejich strany, že je to prakticky hotový?! A pak mi najednou zavolali, že je všechno jinak, že mě nevezmou, protože už jsem hrál za Spartu v pohárech. A tak jsem si říkal, jestli jsou tihle Šádkové a Paclíkové tak hloupí, že to nejdřív rozjedou, a pak zatípnou na tomhle, když každej věděl, že jsem za Spartu proti Sarajevu a Vasluji hrál. Asi jsou. Povídám jim: „To jste si nemohli zjistit, že to nejde?!“ Prej nějaký „nový regule“ a kdesi cosi… Fakt škoda slov. Plzeň sice poslední léta hrála skvěle, ale zrovna tihle dva na tom nemaj sebemenší zásluhu. Oni můžou děkovat pánubohu, že tam měli Pavla Vrbu, kterej si stál za svým a fotbalu rozumí. A jsem si jistej, že kterýmukoli dalšímu trenérovi, ať se bude jmenovat Uhrin, nebo jinak, do toho budou akorát kecat, protože to jsou přesně ty typy, se kterejma jsem měl tu „čest“ na Spartě. Pro mě to bylo obrovský zklamání, ale na druhou stranu: co jsem moh od těchhle Lojzů čekat? Možná to byla jen hra těch dvou jmenovanejch pánů a já jsem ještě blbší než oni, že jsem jim to sežral… Pavlu Vrbovi přeju, aby byl u nároďáku úspěšnej, protože je to zásluha
81
Tomáš řepka jeho plus nejbližších spolupracovníků, že je Plzeň dneska tam, kde je. Nebude to mít lehký, protože bude muset udělat novej tým, přičemž prakticky není kde brát, ale on má pro tyhle věci cit, má čich na hráče, a tak věřím, že se projeví jeho inteligence a zkušenost a že repre pod jeho vedením bude podobnej příběh, jakej prožil s Plzní. Je to ta správná osoba pro tuhle funkci. Naopak o Zdeňku Zemanovi jsem v týhle souvislosti nikdy neuvažoval. Nemyslím si, že by člověk, kterej byl tolik let pryč a s českým fotbalem nemá prakticky nic společnýho, mohl vést nároďák. Trenér Vrba si jako jednoho z asistentů vybral i mýho dávnýho spoluhráče Zdeňka Svobodu. To je jeho věc a asi je to dobře. Je správný, když si hlavní a asistenti rozdělej role. Zažil jsem to i pod Pepou Chovancem v nároďáku. Občas se tehdy říkalo, že taktiku i další věci má v malíčku jeho tehdejší asistent Karel Brückner a že bez něj by si Pepa neporadil, ale tady se ho musím zastat: měli to rozdělený, on i „Klekí Petra“ byli každej dobrej na něco jinýho. Pan Brückner je pojem i dnes, takže rozumím tomu, že ho pan Vrba zahrnul do svýho širšího týmu. Nic proti němu nemám, ačkoli když jsme se krátce po jeho příchodu k repre setkali tuším v Hotelu Pyramida, byl tam snad i tehdejší manažer reprezentace Vlastimil Košťál, cejtil jsem z něj faleš, když vyprávěl, jak by mě chtěl zpátky do nároďáku, jak mě bude sledovat… Přitom na Ostrovy akorát jednou poslal svýho asistenta Beránka, kterej s West Hamem dokonce absolvoval i trénink. Asi pak dal panu Brücknerovi špatný reference, takže ze slibů nebylo nic. Když ještě chvíli zůstanu u repre, o mým návratu se mluvilo asi nejvíc v létě 2009 před kvalifikačním zápasem o postup na mistrovství světa se Slovenskem. S Ivanem Haškem, kterej byl tehdy trenérem, jsem míval skvělý vztahy, takže jsem si myslel, že když to říká, opravdu mě do nominace zahrne. Asi jsem byl ve svým fotbalově pokročilým věku pořád ještě dost blbej. Nakonec mě nepovolal. Kdyby mi Ivan tu pozvánku poslal, hned bych mu zavolal, poděkoval bych mu a řek, že už je pro mě tahle kapitola uzavřená, že už se na to necítím. Mohlo to bejt na pohodu a na úrovni. Jenže nebylo. Takže už si nevoláme, naposled jsem ho viděl na turnaji v Lipencích v létě 2011, pak už mě nepozval.
ˇ
82
Neuhýbám! Ještě předtím, na jaře 2009, se Radek Bejbl nechal slyšet, že lidi jako já by reprezentovat neměli. Prohlásil to v souvislosti s tím incidentem na žákovským turnaji na Admiře, kterej novináři nafoukli a překroutili – píšu o tom v první knížce i na jiným místě tady. Nechápu, proč kluci, který jsem měl rád – a Radek mezi ně patřil – najednou takhle otočej a propůjčej se k takovejm věcem. Ale asi to tak mělo dopadnout, určitý jména propadly sítem, když jsem si dělal pořádek v tom, kdo je můj opravdovej přítel. Ještě k Ivanovi: strašně mě překvapilo, jak skončil v půlce svýho funkčního období coby předseda FAČRu. Protože jsem ho znal jako člověka, kterej za něčím jde, dokud toho nedosáhne. Když ho zvolili, říkal jsem si: „Konečně někdo, kdo českej fotbal pročistí a něco v něm změní k lepšímu.“ A pak po dvou a půl letech sám zvedne ruku a odejde od nedodělaný práce. Do konce nedotáhnul nic. Ale na druhou stranu: ty opravdový důvody nikdo z nás nezná. Třeba byl ještě někdo nad ním – a docela tomu věřím, u nás to totiž nekončí předsedou. Možná ho nebavilo, že ho někdo vodí jako loutku, že mu hážou klacky pod nohy, třeba se přecenil a neuvědomil si, jak prohnilej je náš fotbal… Jako trenéra jsem ho uznával, na Spartě se výrazně zapsal, ale jako funkcionáře ho moc neberu. Navíc mě překvapilo, jak v roce 2009 lpěl na Karlu Jarolímovi a postavil to tak, že když ne Jarolím, pak už nikdo jinej a trénovat bude on sám. Proč zrovna Jarolím, nota bene slávista… Asi spolu něco hezkýho prožili támhle někde u muslimů. Ale zpět do ligovýho fotbalu: v zimní přestávce se mi ozvala i druhá ligová Viktorka, ta žižkovská, jenže ta byla poslední a nakonec taky spadla. O tom jsem moc nepřemejšlel a byl to z jejich strany jen takovej pokusnej balonek. Český Budějovice, to bylo jiný kafe! Všechno se seběhlo hrozně rychle, vlastně až ve chvíli, kdy padla „varianta Plzeň“. Jednání bylo rychlý a korektní. A kromě toho jsem chtěl poznat jejich trenéra Frantu Cipra. Je to slávista, ale vždycky jsem ho považoval za pana trenéra a dobrýho chlapa. Navíc to byl skvělej fotbalista, kterej hrál od podlahy – prostě moje krevní skupina. I proto jsem ho přirovnal ke Trappatonimu, co mě ved ve Fiorentině, větší kompliment jsem mu snad ani vyseknout nemoh. Připomíná mi ho vizuálně, myšlením, chováním,
83
Tomáš řepka
ˇ
Desátýho ledna 2012 jsem se na rok a půl upsal Dynamu České Budějovice. A začínal báječnej půlrok „růžovýho pantera“… Plácli jsme si s šéfem klubu Karlem Poborským (ČTK/David Veis)
propracovanou metodikou… Pohodovej pán v letech, kterej už nic nehrotí, je na výši a oplývá charismatem. On mě ani v nejmenším nezklamal a myslím, že nám to spolu dobře klapalo. Když teď trochu odbočím, můžu se zamyslet nad tím, který ze současnejch českejch trenérů ještě uznávám. Samozřejmě pana Vrbu – toho jsem poznal jako člověka, ne jako trenéra, ale korektní člověk, super pokec. Pan Uličný je pro mě taky velký jméno. Naopak oba Uhriny bych hodil do jednoho pytle, přičemž myslím, že Dušanovi mladšímu ještě nějakou dobu pojede samospádem to, co vytvořil pan Vrba, a pak na to budu hodně zvědavej. Víťu Lavičku uznávám jako člověka,
84
Neuhýbám! je strašně slušnej a skromnej – takže skvěle zapadá do systému pánů Hřebíka a Křetínského. Beru i Jardu Šilhavého jakožto jednoho z mála lidskejch trenérů, kterej do svý práce přenáší to, jakej byl jako hráč. Je na něm vidět, že se nad hráče nenadřazuje a že je schopnej přijmout jejich názor. Na Spartě nejradši vzpomínám na období pod Michalem Bílkem. S ním se dalo o všem mluvit a navíc měl super asistenty Zdenko Frťalu a Horsta Siegla. Hlavně Sigiho mám hrozně rád, uznávám ho jako skvělýho fotbalistu i asistenta, ale tehdy jsem si ho neuměl představit jako hlavního trenéra takhle velkýho klubu, což byl post, kterej si on zřejmě přál. Nerad bych mu křivdil, ale myslím, že se k tomu ještě musí dopracovat. Je pravda, že školu už na to má, tehdy ji myslím studoval, ale ať si pár let počká a pak z něj může bejt dobrej hlavní trenér. Když jsem zmínil zájem Dukly, nevím, jak bych vycházel s Lubošem Kozlem, jako hráči jsme se moc nemuseli. A Honza Suchopárek je asi jinej v civilu a jinej v práci. Mladší moravský trenéry příliš neznám, ale pan Psotka i pan Habanec jsou v mých očích normální a přirození. Zato Petra Radu jsem zažil coby asistenta v repre, už tehdy byl lampion, ale úžasnej člověk. Jenže: jakmile se z asistentů stanou hlavní trenéři, něco se s nima stane. Viz Zdeněk Ščasný. A Petr Rada umře jako lampasák. Já taky nejsem žádnej kliďas, ale u něj už je to za hranou. Teď si asi někdo řekne: „Od tebe to sedí…“ Jenže on je trenér a měl by svý emoce držet trochu na uzdě. A co já a vojna? Taky jsem si tím musel projít. Hrál jsem už tehdy za Baník a narukoval na rok do Hlučína, kde jsem se ale vždycky jen hlásil, v kasárnách jsem bydlet nemusel. A protože se mi mezitím narodila Veronika, ještě mi službu o půl roku zkrátili, takže jsem ji bez problémů přežil. Jinak tuhle věc dodneška považuju za nesmysl a ztrátu času. Karel Jarolím, ten mě vždycky bavil. Hrál jsem proti němu, když byl ještě v Benešově a pak na Bohemce. Když pak přestal trénovat Slávii, chyběl mi – ale ne v tom dobrým smyslu. On byl nečitelnej, namyšlenej, považoval se za trenéra všech trenérů, takže když bylo derby, snažil jsem se vychutnat si ho. Už je zpátky v lize, teď v Boleslavi, tak jsem na něj zvědavej.
85
Tomáš řepka Když jsem hrál proti týmu, jehož trenéra jsem ještě pamatoval coby spolu- nebo protihráče, nijak jsem to neprožíval. V týhle souvislosti zmíním svýho dávnýho spoluhráče Martina Svědíka, kterej mě chtěl ještě jako hlavní trenér do Pardubic. Pak se stal sice neoficiálním, ale ve skutečnosti hlavním koučem Baníku. Jenže teď v zimě tam přišel pan Komňacký, a když jsem viděl tu tiskovku, myslím, jak Martina znám, že si myslel něco o prdeli. Jeho spolupráci s panem Komňackým si nedokážu představit, a pokud bude fungovat, budu příjemně překvapenej. Co vím o panu Komňackém z vyprávění kluků, on bude stejně u týmu tak dva tři dny v týdnu – a jinak za něj bude trénovat Martin. A gólmani v roli trenérů? Mně se to zaplaťpánbůh nestalo, ale rád vzpomínám na pana Poštulku, když byl asistent na Letný, fajn chlapi jsou i Pavel Srníček nebo Honza Stejskal. Zato slávistickej kouč Miroslav Koubek je pro mě velká záhada. Stejně si pamatuju asistenta Vláďu Borovičku, taky zvláštní člověk. Ivo Viktor, legenda všech legend, ve mně asi nastartoval přesvědčení, že gólmani jsou podivíni. Zažil jsem ho u repre, ale jinak: velký jméno – a ode mě velkej respekt. Zpátky na jih: těšil jsem se už na první schůzku s Budějičákama, na mužstvo, který mi bylo sympatický, i na stadion, kde jsem vždycky rád hrál. Fajnoví kluci, Franta Cipro, navíc tam bydlela máma… Neváhal jsem ani chvilku. Hned první setkání s Frantou bylo skvělý, měl jsem pocit, jako bych ho znal odjakživa. A věděl jsem, že mě chce, protože trenér jako on by si od vedení nenechal nacpat do mužstva hráče, o kterýho by nestál. Všechno se bleskurychle dohodlo, takže za pár dní proběhla tiskovka a po ní seznámení a první oběd s novejma spoluhráčema ve Frymburku, kde mělo Dynamo soustředění. Hned odpoledne jsem se zařadil do přípravy, šli jsme běhat, a já měl pocit, jako bych do Budějek už dávno patřil a vracel se někam, odkud jsem si akorát na nějakou dobu odskočil. A tak začínal můj báječnej půlrok „růžovýho pantera“. Navíc bych rád zmínil nezapomenutelnej zážitek, kterej mi připravil budějovickej fanklub Sparty. Fanoušci na mě čekali, už když jsem přijel na tu tiskovku, a připravili mi krásný uvítání. Ódy na mě tehdy pěl i Karel Poborský, se kterým jsem leccos odehrál v nároďáku. V něm jsme se ovšem nijak nepřátelili, já ho vždycky
ˇ
86
Neuhýbám!
Po tiskovce na mě čekalo příjemný překvapení – uvítali mě místní fanoušci Sparty (ČTK/David Veis)
považoval spíš za kolegu – tak říkám těm, se kterejma jsem kopal, ale nekamarádil – než za přítele, on byl už tenkrát zvláštní. Taky jsem nikdy nevěděl, jestli je to slávista, nebo sparťan. Když z Lazia přišel na Spartu, dělal ze sebe pravověrnýho sparťana, kterej nenávidí Slavii. Podobně jako další kluci, který předtím, když nosili sešívanej dres, špinili Spartu. To jen podtrhuje to, co o něm říkám. Taky musel ze Sparty odejít, ale na rozdíl ode mě dostal aspoň tu slavnou textovku od Dana Křetínského, zatímco já strávil poslední půlrok na Letný jako cvičenej medvěd, se kterým si jeho medvědář jen tak pohrává, dokud nepoznali, že se mnou takhle manipulovat nemůžou, a museli mě vyplatit ze smlouvy. A sám Karel mi pak ani tu pitomou esemesku neposlal. V Budějovicích se prezentoval jako majitel klubu, což mi přijde docela směšný, a při mým odchodu se jen potvrdilo to, co jsem si o něm myslel. Ale nepředbíhejme… Soustředění na Lipně a vůbec první dva tejdny přípravy s Budějkama pro mě byly docela krušný, co se fyzický stránky týká. Když mě
87
