Podej mi to ! Kristina Santorová
OBSAH ÚVOD POSTIŽENÍ ELEKTRICKÝ VOZÍK BEZBARIÉROVÝ AUTOBUS OSOBNÍ ASISTENT: I'RODLOUŽENÁ RUKA? P ^ EJÍMÁNÍ ZODPOV ^ DNOSTI ZPROST ^ EDKKOVÁNÍ VLASTNÍHO SV ^TA POSTIŽENÉMU P ^ ÍTEL ^ 1 ZAM ^ STNANEC? ZÁV ^ R OSOBNÍ ASISTENCE
ÚVOD ovolte, abych Vás seznámila. Ta malá paní na elektrickém vozíku, která se na Vás usmívá a dává Vám jakoby najevo, že jste vítáni, sc jmenuje Klára. Možná chvíli zaváháte, jestli jí smíte podat ruku, protože jist^ vidíte, že s jejíma rukama není n ^co v po ^ádku, a tak se jen omezíte na zdvo^ilostní „Dnbrt` den!” Mátc pravdu, ruku by Vám jako zdravý ^ lov ^ k podat nemohla, ale to není d ^ ležité. Ti starší z Vás by také možná váhali, zdali jí mají vykat nebo tykat, nebol její v ^k se špatn ^ odhaduje. Pravidla slušného chování ^íkají, že žena nemusí prozrazovat sv ^j v^k, ale pro p^ihlížení Vám ^eknu, že Klá ^e je n ^co málo p ^es t^icet. 'l'ed' na konci b ^ezna zas o kousek víc, protože oslavila své narozeniny. Klára bydlí v Praze na jednom velkém sídlišti v komplexu bezbariérových kyt^ . Tém ^^ nikdy ji neuvidíte samotnou, vždy s ní hude mladá dívka, která jí hude pomáhat v tom, co jí její postižení zahra ^ uje d ^ lat. Té dívce se ^íká osobní asistentka.
POSTIŽENÍ
ké legislativou spojenou s problémy handicapovaných. Pro p^iblížení krátká ukázka jednoho pracovního rána: P ^icházíme s Klárou do práce po sedmé hodin ^, jako vždy jsme tu první.
Tak Krisl ^na, dneska l^ zase ^ekají tt• klí^e. ale lentolrrhl mám pro tebe p^ekvapení!" No, hr hr mé tedy oprarde zciíimaln co .. " S odemykáním mám totiž veliké problémy, nikdy nevím, který klí ^ ze svazku je ten pravý.
„Podívej. všechny klí^e rumu ozna^ené napis.r, takže led' už !o nebude^ musel hledal.” „Ta !^ ledy chyirlhn l„ Vjíždíme do budovy, po chodb ^ rovn ^ , potom doleva a hned do první kancelá ^e.
„Kristino, b^ž m^ praSínr zapsal do hrho sež^trr v dyerní. " Zapisuji Klá ^in p^íchod a vracím se do kancelá ^e. „Tuk Klrn•o, co budeme dneska d^lat?!” No, podíváme se na Iv dnp ^si o polam P ^eruší nás zvonek tclefbnu. Beru telefon a podávám ho Klá^e. Doty^ ný ^ lov^k chce mluvit s paní, která tam ješt^ není. „ Mohu I'ínn n ^jak pomoct?.... Tak to zkuste po osmé
hodin^ Postižení Kláry je velmi t ^žké. Odborný název je d ^tská mozková obrna, kvadruplegická forma. Ve skute ^nosti to znamená, že žádná z jejích kon ^ etin není úpin ^ zdravá, jen pravá ruka je pom ^rn ^ pohyblivá, takže pomalu dokáže psát, najíst se lžící... P ^es toto postižení paní Klára vystudovala práva na vysoké škole a nyní pracuje jako právni ^ ka v pražské organizaci zabývající se pomocí postiženým lidem a ta-
Naslrledrnrae!”
Mezitím jsem vyndala složku s dopisy, na které je t ^eba odpov ^d ^t.
Najeli proseti l^ Ien. co psal pan Norcik. Udékime ho jako '' první, prnlože jcí v^bec nechápe, co len ^lov^k pa mn^ chce. Chce, abych ti ho ^etla?” „Ale jo, hud' lak hodná.” Za^ ínám pomalu a d ^ razné ^ íst, dopis je opradvu velmi
zmatený, Klára m^ neustále vrací, v pr ^b^ hu shrnujeme nesouvislé v ^ty a nakonec máme otázku, se kterou se na Kláru pan Novák obrací. „Jo, to je ledu p^ekvapeni, on chce v^d^t, jestli mú mrak na p^ísp^ vek na aah,!” „Kláru, nechces náhodou posunout, n ^jak se mi za tím stolem zh•áci.š. " „To bvs tet/u mohla. D^kuji ti, hodna holka.” Najdi mi prosím zákon z roku I2. ".
Nacházím p^íslušný zákona Klá ^e ho ^tu. Mám dojem, žc to v ^bec není pot ^eba, protože když vynechám jedno slovo, pom^ rn^ obsahov ^ ned ^ležité, Klára m^ ihned dopl ^ uje. Tak, dáme se do toho."
Jako obvykle beru do ruky tužku a papír, Klára m ^ ale zarazí. „Ted'nu to mám speciální sešit. Je t' drahém šuplíku nupravu. " „,lakun orá hcu•vu „Lelertuu. " Nacházím sešit a Klára mi diktuje. „ Vcižern pan....” „Dobyv Kláro, ten úvod už orám.. Odpovídám na Váš dove kterém m ^ žádáte... " diktuji si sama. Klára pis ze dne,
kou zastávku bezbariérového autobusu. Autobus tam již stojí a zdálky vidíme, že pan ^idi ^ nás vítá: bliká totiž sv ^tly. Krom ^ ^idi ^e jezdí v t^chto autobusech ješt ^ jeden pomocník nebo pomocnice, kte ^í p^ipoutávají vozíky,... Dnes je tu Jana. lák co, právni^ku, kolik jsi jich dneska udsuuclikr:'”
Sm^jeme se její klasické p^ivítací tormuli. Tu víš, p^ec/ Vánocema nic ruoc, tu jsou v.šicloti hodni,'
p^istupuje Klára na její hru. „.ale Kláro, tvjsi si dneska vzala ni deku, vid: To je hned teplo! Ne^ikulcrjsem 7'i to?” hodnotí Jana Klá ^inu deku, kte-
rou má p^ehozenou p^es nohy p ^esn^ tak, jak už jí to Jana týden doporu^uje. V autobuse je ješt^ jeden pán se svou zdravou paní, oba sta ^í asi 35 let. Bavíme se o tom, kolik lidí skon ^ ilo na vozíku kv ^ li poškozené páte ^i v d ^sledku neš^astného skoku. Za 3/4 hodiny jsme na naší zastávce.
OSOBNÍ ASISTENT: PRODLOUŽENÁ RUKA?
pak pokra^uje.
ELEKTRICKÝ VOZÍK Velkou zm ^ nu v jejím život ^ p^inesl nový elektrický vozík. P^icházím ke Klá ^e krátce po 15:00, tak, jak jsme byly domluvené. Zdravím se s ní i její osobní asistentkou llankou, když si najednou všímám, že Klára má nový elektrický vozík. ^ekala na n ^ j asi p ^l roku, tenkrát jsem jí pomáhala vypl ^ovat všechna lejstra týkající se žádosti o n ^j. „Nu, Kláru, co tu vidún?” Tu /urukcis, co' lJž ho nrcim od minulého týdne! ' „A jak to že jsí nic ne^ekla:'” Nezlob se na nr^, ale tu m ^lo ht"t p^ekvapení.” No, tn se ti tedy opravdu poved/u!” naoko Kláru kárám.
Pak se posadím do k ^esla a Klára mi ukazuje, jak už umí jezdit. Ob ^ si vychutnáváme ten pocit, když jí ^eknu: „K/iro, pujd' sent!"a ona ke nut^ sama p^ijede. Máme z toho ob ^ velkou radost. Její spolupracovnice a osobní asistentka si z toho d ^ lají legraci. „Kdvhv se ti zdálo, že tuch máme n^jak v nepo ^ádku nuhytek, t^eba takový ud^enu, nebo n ^co, tuk se zeptej Kláru. Té totiž není žádná mezera dosl velká.”
Klára se sm^ je a chce n^co pronést na svou obranu, není jí to však p^es smích ostatních dovoleno.
BEZBARIÉROVÝ AU'T'OBUS Dalším velmi d ^ ležitým prvkem v život ^ paní Kláry je bezbariérový autobus, který vede p ^es centrum Prahy a spojuje n^ kolik bezbariérových hluk ^ na okrajích Prahy. Má št ^stí, protože i její práce i její byt jsou na lince tohoto autobusu. Postupn^ se mezi personálem cestujícími vytvo ^il p^átelský vztah. Opouštíme kancelá ^ a spolu s I lankou jdeme na nedale-
112
Z dosavadního textuje možno vid^t, kolik potíží musí Klára p^ekonávat díky svému postižení. V následujícím textu bych se cht^ la podrobn^ji zabývat lidmi, kte^í cht^jí postiženým pomáhat: osobními asistenty a všemi problémy, které z toho plynou. Paní Klára využívá pomoci n ^kolika dívek ve v ^ ku 16-23 let, vždy se jedná o studentky r ^zných škol, at' už st ^ední evangelické nebo nástavby sociálního zam ^^ení nebo speciální pedagogiky. Její „hlavní osobní asistentkou” je Ilanka, dívka, která se nedostala v minulém roce na vysokou školu, doslechla se o této práci a za^ala spolupracovat s Klárou. Dále je zde n^kolik dívek ze st ^ední evangelické školy, které Kláru navšt ^vují v rámci své praxe a pomáhají jí výhradn ^ v zam^stnání. 'tylu dívky u ní nikdy nepracují dlouho, ^asto se st^ídají. Další dv ^ studentky nástavby sociálního zam ^^ení u ní pracují l x - 2x v týdnu a 1 x do týdne Klá ^e pomáhám ijá. Vzhledem k charakteru postižení Kláry, které je ^ ist^ t^lesné, by se její osobní asistentky m ^ly snažit nahradit funkce postižených kon ^etin tak, jako by je ^ídil mozek Kláry a ne jejich vlastní. Na jednu stranu to vypadá jednoduše, na druhou stranu je toto velmi zdlouhavé. Pro p ^íklad si uved'me, jak by podle tohoto p ^edpokladu vypadala odpolední sva^ina. Osobní asistentka se Kláry zeptá, jestli chce sva^ it. Pak se zeptá, jestli chce ^aj, kávu, sodovku nebo vodu. Dále se zajímá o to, co chce Klára ke sn ^dku. Chce sušenku'' Chce chleba? Jakou chce sušenku? S ^ ím chce chleba? Chce ovocný ^aj? Chce ^erný ^aj'? Chce ^aj osladit? Kolik chce kostek? Je ^aj již dost studený? Chce se nejd ^ív napít a potom kousnout sušenky nebo naopak'? 'l'akoví js u jsme
Chce pít kr^ kem nebo je rad ^ji, když jí dá napít osobní asistentka? Chutná jí ta sušenka? Není ten ^aj opravdu moc teplý? Je v n ^m dost cukru? A te^ chce nejd ^ív kousnout a potom napít nebo jako p ^edtím? Nedostává moc velká sousta? Nedrží jí osobní asistentka hrní ^ek moc dlouho u úst? Nebylo by p ^eci jenom lepší to hr^ko? A není ten ^aj už moc studený? Toto všechno jsou n ^které z otázek, které se vyno ^í b^hem jedné odpolední sva ^ iny a které ^ lov^k ^eší rychlým rozhodnutím. V této situaci je to však mnohem komplikovan ^jší. Chceme-li my zjistit, jestli má ^aj p^ijatelnou teplotu, prost ^ se trochu napijeme a bud' se spálíme nebo ne. Klára je v jiné situaci: nejprve se na to zeptá osobní asistentky, ta se to pokusí zjistit, v^tšinou si není jistá, protože neví, co p^esn^ Klá^e vyhovuje, takže musí vzít hrní ^ek a p^i plížit ho kc Klá^e, která to sama posléze zjistí. To je jeden z d ^vod ^ , pro^ si myslím, že nelze o osobním asistentovi tvrdit, že je jakousi prodlouženou rukou postiženého ^ lov^ka. V ur^itých situacích, nap ^íklad pro zrychlení b^žných denních úkon ^ , musí osobní asistent vycházet z toho, co ví o postiženém ^lov^ku, a ^áste^n^ za n ^j rozhodovat. Abych dokon ^ ila p^íklad s odpolední sva^inou, m ^ žu uvést, na jaké v ^ci se ptá osobní asistentka, která pracuje u Kláry již delší dobu a zná její zvyky. Zeptá se, jestli chce sva ^ inu. Nehude jí nabízet kávu, protože ví, žc Klára kávu odpoledne obvykle nepije, zeptá se jí jen na druh ^aje jaký chce. Chleba jí také nebude nabízet, protože ví, že Klára málo jí a jestli n^co sní, tak jen malou sušenku. Vezme všechny druhy sušenek, dá je na talí ^ek a položí na st^ l. Odhadne teplotu ^aje, nemusí se ptát. Na hr^ ko se také nebude ptát, ví, že Klá ^e jc to vcelku jedno, ale že ^aj rad^ji pije bez br^ka. Nehude se ptát ani na to, zdali se chce nejprve napít a potom si kousnout, protože ví, že Klá^e je to vcelku jedno. Vidíme tedy, že takto se celá odpolední sva ^ ina zna^n^ zjednoduší a urychlí. Toto zrychlení s sebou nese také ur ^ ité riziko, protože osobní asistent m ^že d ^lat n ^co, o ^em se domnívá, že je postiženému ^ lov^ku p^íjemné, a ve skute^nosti to tak v^ bec není. Pak záleží na tom, jak se zachová postižený ^lov^k, jestli na to osobního asistenta upozorní nebo jestli to bude ml^ky snášet. 11 Kláry jsem se s tímto problémem zatím nesetkala, což vyplývá z její velké vst ^ícnosti a tolerance a také ^áste^n^ z toho, že se známe již dlouho a o mnoha v ^cech jsme spolu mluvily. Myslím si, že povídání si o tom, co je postiženému ^lov^ka i osobnímu asistentovi p ^íjemné, je velmi d ^ ležité, stejn ^ jako v ostatních vztazích. V p ^ípad^, že sc oba v tomto vztahu p^edem upozorní na obtížné situace, které by mohly nastat, dá se vyhnout mnoha nep ^íjemnostem. Já sama jsem v po^átku práce s Klárou ^asto o tomto p^emýšlela a neustále sc jí ptala. Nejprve mi to bylo trochu nep^íjemné, bála jsem se, aby si Klára nemyslela, že na ní „vyzvídám”, protože mnohdy se jednalo o pom^rn ^ intimní záležitosti. Pozd ^ji jsem však pochopila, že Klára ví, pro ^ se dotazuji, a ostych ze mne spadl.
P ^ EJÍMÁNÍ ZODPOV ^ DNOSTI P^edešlá situace však není jediná, v které osobní asistent rozhoduje za postiženého ^ lov^ka, t^chto moment^ je mnohem více. Souvisí to nap ^íklad s otázkou dopravy. V okamžiku, kdy osobní asistent veze vozík, p ^ejímá za postiženého podle m ^ celou zodpov ^dnost. Na ukázku bych uvedla p^íhodu z jedné z prvních jízd metrem. P^išla jsem kc Klá ^e do kancelá ^e, a tak jak jsme hyly domluvené, vyrazily jsme na metro, do centra Prahy. „Tak, Kláro, jaký byl dneska den?” „No, co ti hudu povídat, nic nového se nestalo, jenom samá práce, jako vždycky. Radši ^íkej n^co ty, to hude jist^ zajímav^ jší. ” „No, rrtinn pro tehe nakolik not'inek. ale lo probereme až' pozd^ji, ne. Ted' ht'chnnr .ce nu'ln danthmi/, kam vlastn ^ p ^jdeme.”
„No já nevím, ty to znáš v Praze, tak mi n ^co porad'.” „Sakra, sakra, to toho chceš po mn ^ dost... Víš co, dojedeme do centra a tam potom n ^co vymyslíme.” V po^ádku jsme se dostaly do vagónu, potom na p ^estupní stanici jsme úsp^šn^ sjely jedny jezdící schody. Trochu to s námi naho^e drclo, ale pak jsme poznaly, že to není nic špatného, to si jen vozík „sedá” a ob^ jsme se uklidnily. P ^estoupily jsme a zrovna p ^ijížd ^lo metro, do kterého jsme se cht^ly dostat. 1 když bylo piné, rozhodla jsem se, že se tam jist^ vecpeme. P^i najížd ^ní ke dve^ím jsem ale byla nervózní a nenajela jsem si dostate ^n^ kolmo na dve^e. V okamžiku, kdy jsem naklán ^la vozík na sebe, zákonit ^ se p^evrhl na jednu stranu a nebýt dve ^í, o které se Klára zarazila a ochotných lidí, kte^í ji p^idrželi, skon ^ ila hy pravd^podobn ^ na zemi. Rychle jsme ješt^ stihly vjet do vagónu a n^ jaký pán mi povídá: „To nnisíle dával pozor, když lcrkhle jezclíle s pamír„
Nedokázala jsem mu na to nic odpov ^d ^t, zatím jsem se vzpamatovávala zc šoku. t' pn^cidkn, Sklonila jsem se ke Klá ^e a ptala se jí: neslalo .ve li nic? " „Nic, nic, jen se nebaj.”
Nev^d^ la jsem, jak sc jí omluvit a tak jsem jen ^ekla: „ Kláro, hrozn ^ rnc^ m nn'zi, nprarchr nevím jak...” Klára m ^ však p^erušila a s úsm ^vem ^ekla: ,. To nic, holka, kch'ž n ^kdo jezdí, musí po^ilal i s lim. žc sc oh ^as rnhotn'á. "
Na další stanici jsme vystupovaly.
ZPROST ^ EDKOVÁNÍ VLASTNÍHO SV ^TA POSTIŽENÉMU Myslím, že krom^ problému p ^ebírání zodpov^dnosti za postiženého ^ lov^ ka se v této ukázce ukázalo ješt^ další nebezpe^ í, které m ^ že vzniknout. Mnoho postižených lidí až do své dosp^losti žilo v ústavech noho o n ^ pe^ovali rodi ^e a oni poznávali sv ^t maximáln ^ pomocí televize, knih nebo prost^ednictvím vypráv ^ní n ^kolika blízkých lidí. 'led', když mají možnost za ^ ít žít relativn ^ nezávislý život, je tu nehezpe^ í, že hudou poznávat tu oblast života nebo lépe ten styl života, který vedou jejich osobní asistenti. To nchezpe ^í, 113
o kterém mluvím je tedy ve v ^ t^ : No, já ncvim, tt' tu znáš v Praze, tuk mi n ^co porot(' "
Osobní asistent by se tedy m ^ l snažit zprost ^edkovat postiženému všechny oblasti života, které zajímají postiženého a ne jeho, osobního asistenta.
Y ^ ÍTEL ^ l ZAM ^ STNANEC? Dalším podle m ^ závažným problémem je to, že postižený ^ lov^k musí žádat osobního asistenta o spoustu v ^cí. N ^kte^í postižení mají možná strach neustále toho druhého „obt ^žovat” a tak svoje pot ^eby rad^ ji redukují na to minimální. N^kte ^í z postižených k tomuto problému zase p ^istupují tak, že osobní asistent je placen za služby, které jim má poskytovat, a tak nemají žádné zábrany v kladení svých požadavk ^ . V souvislosti s tím se objevuje jeden problém. Domnívám se totiž, že vztah osobní asistent - postižený ^ lov^k nem ^že být realizován jako klasický pracovní vztah. K tomuto tvrzení m^ vede n ^kolik argument ^ . Jednak je to dáno tím, že osobní asistent tráví s postiženým ^lov ^kem ^as i mimo jeho pracovní dobu (pracuje-li vitbec), a tak je spoluú^ astníkem i jeho soukromých aktivit, jako jsou návšt ^vy, dovolená... Cht^ necht ^ tedy velmi dob^e poznává jeho soukromý život, prožívá jeho radosti, trápení a starosti. Dalším argumentem m ^že být intimita tohoto vztahu, která vzniká nap ^íklad na základ^ toho, že osobní asistent se stará i o osobní hygienu postiženého ^ lov^ka. Myslím, že kdyby se ve všech t^chto situacích osobní asistent choval podle vzorce: „'1'y mi za to zaplatíš, tak já to ud ^lám,” nebylo by to pro postiženého ^ lov^ka p^íjemné. Jako protiklad zam^stnaneckého vztahu m ^žeme pravd^podobn^ vzít p^átelský vztah, který není jako p ^edešlý založen na vzorci: „Já ti platím, ty to d ^ lej,” ale na postoji asistenta: „Já ti chci pomoci, mám t ^ ráda, a prutu to tak ud^lám.: Ale ani tento vztah není jako základ pro osobní asistenci p^íliš št'astný. Našim p ^átel ^ m radíme, aby d ^ lali to, co my považujeme za dobré. V tomto p ^ ípad ^ to tak ale nelze d^lat, protože postižený ^ lov ^k je na nás v provedení mnoha v^cí odkázán a proto prosadit sv ^j názor p ^es naši dob ^e mín^nou raduje pro n ^j obtížné. Zdravý p ^ítel si m ^že vyposlechnout naši radu, ale problém m ^že vy ^ešit tak, jak on považuje za správné. Postižený ^ lov^k je v nebezpe ^ í, že jestliže se rozhodne jinak, než my mu radíme, bude se muset ze svého rozhodnutí „zpovídat”, vysv ^tlovat nám ho, obhajovat. A to bychom po n ^m nikdy nem^ li chtít. Ani tento typ vztahu se nedá tedy považovat za ideální. V tomto p ^ípad^ by mohlo docházet k následujícím situacím: P^išly jsme du bytu a vydaly se na nákup do nedalekého krámku. Dohodly jsme se, že k ve^ e^i si ud ^ láme topinky s vají^ kem a sýrem. Nakoupily jsme, co jsme pot ^ebovaly a vrátily jsme se dom ^ . Tak, už jsme zase fot/u, " spokojen ^ ^íká Klára. „K/úru, já ti to te^ p^epnu zase na urrtuntutiktr, a ^ si trr m^rže.š popujížcl^t, /o:'” „ Nu, to hude pcu .údu! " „A vrt nu se na lt' topinku. P^ijedeš za mnou?” „To víš cr nnrlrly hvchum si dát ^aj.” „Máš geniální nápady. "
Postavila jsem vodu na ^ aj a za^ ala jsem smažit chleby. 114
,,Ty, Kláro, jak je múš nejrad ^ji: lebce osvrurlmnté nebo prrpulene'' " „Abvclr se ti p^iznala, tuk je nohu uejrnck^ji p^ipálené.” Probudily se ve mn^ pedagogické vlohy a za^ala jsem Klá^e vysv ^tlovat, že p^ismahnuté topinky jsou velmi nezdravé, ... Sv ^j monolog jsem zakon ^ ila: Takže já ti ud^lám jako sob^ - jenom lehce usmažené, žádné ^ern^ botu. " „Ale já hvch p^eci jenom rádii tv usmužen ^jši, " ozvala se
nesm^le Klára a mn^ došlo, jakou hloupost jsem ud ^ lala. Mám pocit, že se tu vyno ^uje ješt^ jedna otázka: Co kdyby postižený ^ lov ^k požádal svého osobního asistenta, aby ud ^ lal n^co nezákonného? Jak on by m ^l reagovat? Odmítnout jako ^ádný ob^an nebo vykonat, co je po n^ m žádáno, jako správný osobní asistent? Z p^edešlého textuje doufám vid ^t, jak je vztah mezi osobním asistentem a postiženým ^ lov ^kem komplikovaný. Ideální by podle m ^ byl zvláštní druh p^ átelského vztahu, který by pomáhal postiženému ^lov^ ku i osobnímu asistentovi jednak p^ekonat rozpaky, které by se.mohly objevit p ^ i vykonávání n^kterých intimních pot ^eb a p ^ání postiženého, který by také urychloval a zjednodušoval spole ^nou každodenní práci. Na druhé stran ^ by však tento vztah musel od osobního asistenta vyžadovat naprostou káze ^ a respekt k pot ^ebám a p ^áním postiženého ^lov^ka, které by beze zbytku plnil. V ^domí tohoto by postiženému pomáhalo v tom, aby se nebál vyslovit všechna svoje p ^ání. Domnívám se však, že vytvo^ení takového vztahu je velmi t ^žké, nebul' to p ^edpokládá oboustranné sympatie a vzhledem k tomu, že osobních asistent^ není zrovna dostatek, je velmi t ^žké narazit na n ^kolik lidí (protože postiženému obvykle nesta ^í jen jeden asistent), kte ^í by spl ^ovali tyto náro ^né požadavky. Další otázkou je to, jak se má zachovat postižený ^ i osobní asistent, když zjistí, že ten druhý mu „nesedí”. Má se snažit p^ekonat tento sv ^j pocit nebo má rovnou ^íci tomu druhému, co cítí a zkusit to rad ^ji s n^kým jiným? Myslím si totiž, že d ^lat osobního asistenta n ^komu, kdo mi není sympatický, by bylo pro oba dosti náro ^ né a vy^erpávající.
ZÁV ^ R Na konec této práce bych cht ^la za^adit dv ^ ukázky dn ^, které jsem s Klárou strávila a na které ráda vzpomínám. Vystupujeme na naší zastávce jdeme dom ^, ale hned, jen co Kláru p ^esadíme na mechanický vozík, vyrážíme na nákup do vzdáleného obchodního st ^ediska. Tak, Kláro, co na /u oslavu nakouphne?!” „ Víte co, pomalu projedeme všechuv regálu a n ^co twherenze. " „ Tuk p^ec evším musíme koupú bramborový salát. No jo, ale kolik?”
Stavíme se do fronty a mezitím po ^ ítáme, kolik lidí tam vlastn^ hude. Osm lidí, tu by cht ^lo nejmí^ kilo a p^l,” ^íká l lanka. Já i Klára jsme dosti bezradné. „ Tak asi jo,” souhlasíme po chvíli. ,,.A n^jaký salám, „Kristinu, dojdi zatím pro tp r :vbí prsti', bude se vám clui/ je smažit:' " „Ale to víš, že jo,” ujiš^uji ji a odbíhám pro n ^.
'takoví jý^t jsme
laky ^rirkt` pití..” Postupn ^ tak nakupujeme všechno pot ^ebné, Klára bere všeho spíš víc než mí ^ . Pak p^ijíždíme ke kase. V nákupním vozí ^ku je i ^okoláda, kterou jsem si pro sebe p ^idala. Kláro. tu ^okokidu li pak zcrplalint, jo?" Klára se usm ^ je a prohlásí: „Jsi I^ asi zašla'lint. " „No kla,'o. kdt'hyc ^ekla, že m^ zucl^elíš, tak !i to ješY^ rmlžnír rn ^i int, ale zaškrtit? " ^íkám pochybova^ n ^ . Oh^ se tomu sm ^ jeme a I lanka dodává: „A stejné brs Klá^e musela lu pi.ehrli je^l^ nabít a podat!” Všechny t ^i se sm ^ jeme, jedna paní vedle nás, co vyslechla náš rozhovor se nechápav ^ dívá. Kláro, kde máš tt' peníze? V penc^žence 1' n^jaké kapsi^ce.” Prohledávána pen ^ženku, ale nemohu ji najít. I lanka to také zkouší, bez úsp ^chu. „,Sakra, kde to m ^/že 1)11?” Už jsme skoro na ^ad ^, nervozita stoupá. Máte n ^kdo n^jaké peníze? Nikdo nic, dohromady tak 50,-K ^ . ,. Ale ntánw mi je tam rn'^it^ dávala." Prohledáváme pen ^ženku znovu a najednou je nalézáme. Paní nám oznamuje:..543,till!" ,Sakra, ješt^ , že jsme to našly, to by byl trapas." Klára žertuje na téma, že to nevadí, v tom p ^ ípad^ by se postavila p ^ed obchodní d ^ m a n ^co by vyžebrala.
„Víš co, dohodneme se takhle..lá p ^jdu pomalu a p^ed každým obrazem se na chvíli zastavím a po^ kám, aby sis ho mohla prohlédnout. Kdyby se ti to zdálo moc krátké nebo dlouhé, tak se ozveš.” „.Io, to jc dobrý nápad.” „Ale m'^il^ se ozre^•?!” ^íkám naoko výhružn ^ . „To víš, že jo, vždy ^ m ^ z.náš. ” „No práv^ , že té znám.” Vyrážíme tak, jak jsme se domluvily, zakrátko zjiš ^ uji, žc je tu ješt^ jeden problém. Klára i já se totiž na obrazy díváme každá z jiného úhlu, každá tedy pot ^ebujeme jinou vzdálenost. ^ ešíme to tak, že volíme kompromis - n ^ co mezi. Procházíme pomalu, obrazy se nám líbí, ale já jsem za chvíli unavená, protože exponát ^ je tu opravdu mnoho. Kláro, co Irdrhrchom len zhrlelc r/ž jen lak prolítly?" navrhuji. Pak si však uv ^domuji, žc moje žádost zn ^ la dost sobecky a tak sc hned opravuji: „ Tedi' až co lt', jak hudeš chlít...Já to s lehnu klidn^ projdu, ale mám dojeni. že i Irjsi již dost rtai .en^l. " .lešt^ chvíli se domlouváme a pak skute ^ n ^ zbytek výstavy projíždíme rychleji.
., No lak. Kláro, rychle se oblíkej a jedem!" „Jasn^. jedem - ale kam ylasln ^ ? „No, napadla m ^, že te^je laková souborná yt`staya Virchala r Rudolfinu. Tak bychom mohli jíl t ^eba lunt. Ale jestli rtentáš chrst; tak nemusíme.” „Ale to 1'rš, že mám chtít '.” „7^rk jo, já ti drnu bundu, sálu hudeš chtít? A t:rrážinte. Jo, je^l^ si dojdu na záchod Ty nechce^ ?” Ne diky!” Bez problém ^ se dostáváme až k Rudolfinu, najdeme na první pokus ten správný vchod, ale vzáp ^tí zjištujeme, že je tam asi 20 schod ^ . N ^ jaká ochotná paní nás informuje o tom, že vedle je ješt ^ jeden vchod, kde je i výtah. Vyjíždíme výtahem až, nahoru, ale ocitáme se asi uprost ^ed výstavy. ., Talc, Klára zajedeme na za^álek ne?" Na, jasn^ a stmdej mi prosím l^ htlndrl, je mi tu dost horko.'' „Jo, jo, hned to hude " Dostáváme se až na za^ átek výstavy, sundavám Klá ^e bundu a pak sejí ptám. Musíme se dahadnorrl na Iont, jalo si to hudeme prohlížet. Škoda, že nemáš elelch'i ^cík, to by to šlo nmohem líp. „Na, já nevím.. "
Cílem sh.ržeh, které mají poskytovat osobní asistenti, jc umožnit postiženému ^ lov ^ ku pinohodnotný život. Znamená to tedy, žc osobní asistent by m ^ l nahradit postižené orgány daného ^ lov ^ka. Vzhledem ke specifi ^ nosti tohoto úkolu se odlišují osobní asistenti pro zrakov ^ postižené ob^ any, sluchov^ postižené ob^ any, t^ lesn ^ postižené a pro mentáln ^ postižené ob^ any. Velmi diskutovanou otázkou je osobní asistence u postižených d ^tí, protože zde hrozí nebezpe ^ í, že osobní asistent bude nahrazovat povinnosti rodi ^^ . Osobní asistence v naší republice za ^ ala vznikat por. 1989 a prozatím nejsou všechny problémy s ní spojené vyjasn ^né. V sou ^asné dob^ se pracuje na legislativních otázkách osobní asistence. Osobní asistenti jsou placeni Pražskou organizací vozí ^ká^^v podle po^ tu hodin, ktcré u postiženého ^ lov^ ka odpracují. Každý ob^ an s handicapem má právo na ur^ itý po^ et hodin, které Pražská organizace vozí ^ ká^^ jeho osobnímu asistentovi zaplatí. 'tento po ^et hodin jc odvozen od komplikovanosti postižení, ale prozatím je bohužel také omezený finan ^ ními prost^edky, které Pražská organizace vozí^ ká ^^ má. Tato organizace zárove ^ také zajiš ^uje kursy pro lidi, kte^í cht^ jí pracovat jako osobní asistenti a eviduje postižené, kte ^í o služby žádají, stejn ^ jako osobní asistenty, kte^í práci teprve hledají.
„A
OSOBNÍ ASISTENCE
1 l5
