Kristina Ohlssonová. Lotosové blues

FLEET

Kristina Ohlssonová Lotosové blues

KRISTINA OHLSSONOVÁ LOTOSOVÉ BLUES

Copyright © Kristina Ohlsson, 2014 Published by agreement with Salomonsson Agency Translation © Luisa Robovská, 2015 ISBN 978-80-7473-381-9 (pdf)

ČÁST I. „Jde o moji ségru.“

přepis rozhovoru s martinem bennerem (mb) autor: fredrik ohlander (fo), nezávislý novinář místo: pokoj číslo 714, hotel grand, stockholm mb: Všechno vám to vyklopím. Sice mi asi nebudete věřit, ale na to kašlu. Někomu musím vylíčit, co se mi stalo. Od začátku až do konce. fo: Dobře. Vyslechnu vás. Za to jsem vám taky zaplatil. Nejsem policajt ani soudce. Budu jenom mlčet a poslouchat. mb: To doufám. Bedlivě poslouchejte a dělejte si poznámky. Ten příběh je potřeba zaznamenat. Jinak by tahle schůzka byla k ničemu. Chápete? fo: Samozřejmě. Proto jsem tady. Abych si vyslechnul vaši verzi. mb: Žádnou moji verzi neuslyšíte. fo: Prosím? mb: Kdybych vám měl povědět svoji verzi, znamenalo by to, že existuje ještě nějaká další. Což není pravda. fo: Aha. mb: Vím, co si asi myslíte. Že jsem buď idiot, nebo úplnej magor. Jenže to se pletete. fo: Možná bychom mohli přestat řešit, co si myslím nebo nemyslím, a přejít k věci. Vy tedy tvrdíte, že jste se stal obětí spiknutí? Že jste byl obviněn ze zločinu, kterého jste se nedopustil? 9

mb: Zpomalte. fo: Prosím? mb: Říkal jste, že začneme od začátku, ale místo toho jste to vzal od konce. Protože na začátku jsem na lavici obžalovaných neseděl já, ale někdo úplně jiný. fo: Promiňte. Máte pravdu. Tak co kdybyste radši povídal sám? Aby tenhle rozhovor probíhal podle vašich představ. mb: Nesmíte se na mě zlobit, že tak lpím na detailech. Ale ten článek, který po tomhle rozhovoru napíšete, bude vrcholem vaší kariéry. fo: O tom nepochybuju. (Odmlka) mb: A ještě něco vám musím říct, než se do toho pustíme. fo: Co? mb: Tolik klišé najednou jste ještě nikdy neslyšel. fo: Myslíte? mb: Tak si to spočítejte: Záhadné vraždy. Mocný drogový magnát. Úspěšný advokát posedlý sexem. A k tomu všemu roztomilé děcko. Mohl by to být dokonalý film. Nebýt jedné drobnosti. fo: Jaké? mb: Že se to doopravdy stalo. V  dnešní době. Tady. Přímo před nosem spousty obyčejných zabedněnců, kteří si ničeho nevšimli. Všechno bylo nakonec úplně jinak, než se na první pohled zdálo.

10

1 Ty příšerné lijáky s sebou přinesl Bobby. Ne že by ve Stockholmu nikdy nepršelo – naopak –, ovšem jasně si vzpomínám, že než se mi ten chlap připletl do života, bylo celkem slunečné léto. Ale k věci: Ten den teda lilo jako z konve a já neměl do čeho píchnout. Což mi vůbec nevadilo. Za pár dní jsem stejně měl jet na dovolenou. Naplánovali jsme si s Lucy výlet do Nice. Už jsem se viděl, jak se rozvaluju na pláži, popíjím koktejly a natírám Lucyino krásné tělo opalovacím krémem. O Bellu se měli postarat babička s dědou. Dovedete si představit, jakou jsem asi měl radost, když u dveří kanceláře, kterou s Lucy sdílíme, najednou někdo zazvonil. Náš asistent Helmer pustil hosta dál a  zavedl ho ke mně. Dotyčný se ale zarazil na prahu. Odjakživa jsem měl čuch na průšvihy. Poznám je na první pohled. Jen co se Bobby poprvé objevil, zmocnila se mě zlá předtucha. Nešlo o to, jak byl oblečený, ani o to, že páchnul jako továrna na cigarety. Prozradily ho oči. Černé jako uhel a pichlavé. „Co byste potřeboval?“ zeptal jsem se ho a  ani se neobtěžoval sundat nohy ze stolu. „Zrovna se chystám to pro dnešek zabalit.“ „Nejdřív mě musíte vyslechnout,“ prohlásil ten chlap a drze popošel dál do místnosti. 11

Povytáhnul jsem obočí. „Neslyšel jsem, že bych řekl dále,“ ohradil jsem se. „To je zvláštní,“ opáčil. „Já totiž jo.“ S povzdechem jsem sundal nohy ze stolu a posadil se pořádně. Chlápek ke mně přes stůl napřáhnul ruku. „Bobby T.,“ představil se. Vyprsknul jsem smíchy. A  nebyl to zrovna laskavý smích. „Bobby T.?“ zopakoval jsem a podal mu ruku. „Dost neobvyklé jméno.“ V duchu jsem si pomyslel, že něco tak trapného jsem ještě neslyšel. Znělo to jako přiblblá gangsterská přezdívka z ještě přiblblejšího amerického filmu. „Když jsem byl malej, chodil se mnou do třídy ještě jeden Bobby,“ jal se mi to ten chlápek vysvětlovat. „Tak nám začali říkat Bobby L. a Bobby T.“ „Fakt?“ podivil jsem se. „To je ale náhoda. Takové neobvyklé jméno.“ Musel jsem se přemáhat, abych znova nevyprsknul smíchy. Změřil jsem si toho chlapa s divným jménem od hlavy k patě. „Jo, náhoda,“ pokrčil rameny. „Ale klidně mi můžete říkat jenom Bobby, jestli chcete.“ Napadlo mě, že v  americkém filmu by nejspíš postavu jménem Bobby ztvárňoval obrovitánský černoch, jehož máma by doma chodila v natáčkách a jehož táta by vykrádal banky. Bobby by byl nejstarší ze čtrnácti dětí a balil by ženské na dojemné vyprávění o tom, jak vodil mladší sourozence do školy, když se zrovna máma ožrala. Na takové věci ženské letí. Doopravdický Bobby T. byl ale pohublý a nezdravě vypadající blonďák s  umaštěnými vlasy a  lesklým nosem. Netušil jsem, co mi může chtít. 12

„Co kdybyste přešel k věci?“ navrhnul jsem, protože už mi pomalu začínala docházet trpělivost. „Říkal jsem vám přece, že se to pro dnešek chystám co nevidět zabalit. Mám rande s jednou parádní kočkou a chci se ještě stihnout vysprchovat a převlíct. To snad chápete, ne?“ Spíš bych ale hádal, že nechápe. S Lucy se občas bavíme tím, že zkoušíme uhodnout, kdy měl někdo naposled sex. Bobby vypadal, že už neměl ženskou dobrých pár let. Dokonce bych pochyboval o  tom, jestli si to vůbec někdy dělá sám. Lucy by to určitě poznala raz dva. Tvrdí, že když chlap často onanuje, pozná se mu to na rukou. „Nepřišel jsem kvůli sobě,“ začal Bobby. „A kvůli komu? Kvůli fotrovi? Nebo máti? Nebo kámošovi, co vlastně nechtěl zabít tu babku, kterou minulý týden přepadnul a okradl? Nahlas jsem to ovšem neřekl. Když je potřeba, umím držet hubu. „Jde o moji ségru,“ přešlápnul Bobby a oči mu poprvé během našeho rozhovoru změkly. Sepnul jsem ruce na stole a  doufal, že nevypadám moc netrpělivě. „Dávám vám deset minut, Bobby,“ prohlásil jsem. Aby si náhodou nemyslel, že s  ním hodlám strávit celé odpoledne. Bobby pokýval hlavou. Potom se bez vyzvání posadil na židli pro návštěvy. „Tak já vám to teda povím,“ začal, jako bych se ho na něco ptal. „Chci, abyste pomohl mojí ségře. Očistil ji.“ Kolikrát už jsem za svoji kariéru slyšel podobné věty. Lidi jsou schopní provést neskutečné blbosti a  potom škemrají, aby je někdo tahal z průšvihu. Jenomže to mají smůlu. Úkolem advokáta není tahat lidi z průserů, ale dohlídnout na to, aby orgány rozhodující o jejich osudu správně odváděly svoji práci. Což se většinou děje. 13

„Vaše sestra byla obviněná z  nějakého trestného činu?“ zeptal jsem se. „Nejenom z jednoho. Hned z několika.“ „Aha. Z několika trestných činů. A co s tím mám společného já? Copak nemá svého advokáta?“ „Její advokát to podělal.“ Podrbal jsem se na bradě. „Takže chce jiného advokáta?“ Bobby zavrtěl hlavou. „Ona ne. To já.“ „Nezlobte se, ale asi vám úplně nerozumím. Chcete advokáta pro sebe, nebo pro svoji sestru?“ „To druhý.“ „Ale proč?“ namítnul jsem. „Jestli vaše sestra advokáta změnit nechce, neměl byste se do toho plést. Říkat druhým lidem, co mají dělat, se nevyplácí. Většina lidí se o sebe dokáže postarat sama.“ Bobby polknul a oči mu zase ztvrdly. „Jenže moje ségra se o sebe nikdy postarat nedokázala,“ zavrtěl hlavou. „O tu jsem se vždycky staral já.“ Obětavá bratrská láska. Jak dojemné. „Poslyšte,“ říkám mu. „Pokud vaše sestra není nesvéprávná, nemáte právo se do takových věcí plést. To byste jí moc nepomohl. Měl byste to nechat na ní.“ Bobby se opřel lokty o stůl a naklonil se ke mně blíž. Z pusy mu páchlo tak, až jsem se musel odtáhnout. „Vy mě neposloucháte,“ zavrtěl hlavou. „Říkal jsem, že moje ségra se o sebe nikdy postarat nedokázala. Nedokázala. To je minulej čas.“ Mlčky jsem čekal na pokračování. „Je mrtvá,“ vysvětlil Bobby T. „Už půl roku.“ Považuju se za člověka, kterého jen tak něco nepřekvapí. Tohle mě ale fakt zaskočilo. Bobby T. totiž nevypadal ožrale ani zfetovaně. „Cože? Vaše sestra je mrtvá?“ zopakoval jsem pomalu. 14

Bobby T. přikývnul, očividně rád, že mi to konečně docvaklo. „V  tom případě mi asi budete muset vysvětlit, proč jste tady,“ podotknul jsem. „Pokud je mi známo, mrtví obvykle advokáty nepotřebují.“ „Jenže moje ségra jo,“ vypravil ze sebe Bobby třesoucím se hlasem. „Nějakej hajzl jí zničil život křivým obviněním a vy mi to pomůžete dokázat.“ Teď jsem pro změnu zavrtěl hlavou já. Zhluboka jsem se nadechnul a opatrně hledal vhodná slova: „Bobby, jestli je to opravdu tak, jak říkáte, musíte se obrátit na policii. Já jsem advokát. A advokáti nevyšetřují zločiny. Naším úkolem je…“ Bobby praštil pěstí do stolu, až jsem nadskočil. „Seru na to, co je vaším úkolem,“ zahřměl. „Teď mě dobře poslouchejte. Vím, že chcete mojí ségře pomoct. Říkal jste to v rádiu. Proto jsem tady.“ To mi vyrazilo dech. „Počkejte. Já že jsem říkal, že chci pomoct vaší sestře? A v rádiu?“ „Jo. Říkal jste, že vobhajovat někoho jako vona je snem každýho advokáta.“ Pomalu mi začínalo docházet, o  čem to asi mluví. A taky kdo byla jeho sestra. „Vy jste bratr Sary z Texasu?“ zeptal jsem se, ačkoli to byla zbytečná otázka. „Sary Tellové! Jmenovala se Sara Tellová!“ Prudkost jeho hlasu mě zaskočila. Ale rychle se zase uklidnil. „Říkal jste, že jí chcete pomoct,“ zopakoval. „Slyšel jsem vás v rádiu. Takže jste to určitě myslel vážně.“ A do prdele. Musel jsem se přemáhat, abych vyloudil přátelský tón: „To bylo v rámci jednoho rozhovoru o tehdy probíhajících soudních sporech. Vyjádřil jsem se neobratně. 15

Uznávám, že to ode mě byla hloupost. Řekl jsem, že případ vaší sestry by byl snem každého advokáta, protože je tak neobvyklý a výjimečný.“ Nevěřil jsem vlastním očím. Naproti mně seděl bratr ženské, která se přiznala k pěti vraždám, načež den před zahájením soudního líčení utekla a spáchala sebevraždu. „Nemusíte mi vopakovat, co jste řekl,“ opáčil Bobby. „Slyšel jsem ten rozhovor nejmíň desetkrát. Je na internetu. A taky jsem si zjistil, co jste zač. Jste fakt dobrej.“ Lichotky někdy dokážou zázraky. Dobrej jsem, to je pravda. Ale zase ne tak, abych dokázal vzkřísit mrtvé. „Obávám se, že se budete muset smířit s fakty, Bobby,“ začal jsem opatrně. „Vaše sestra byla obviněna z velmi závažných zločinů. A přiznala se k nim. Státnímu zástupci do očí řekla, že zavraždila pět lidí. Dva v  Texasu, kde pracovala jako au-pair, a  pak další tři tady ve Stockholmu. Navíc proti ní svědčilo dost pádných důkazů. Bohužel pro ni nemůžete nic udělat.“ Bobby mě dlouho mlčky pozoroval, než znova promluvil. „Lhala,“ prohlásil. „Nikoho nevoddělala. A já pro to mám důkazy.“ Odevzdaně jsem rozhodil rukama. Načež mě napadlo něco, co jsem mu měl říct hned na začátku: „Pokud opravdu máte informace svědčící o  nevině svojí sestry, musíte se hned obrátit na policii. To by totiž mohlo znamenat, že se po Stockholmu vesele potlouká pětinásobný vrah!“ Když mě něco rozčilí, vždycky se mi rozšíří nosní dírky. Jako nozdry splašenému koni. To byla jedna z prvních věcí, které mi Lucy řekla, když jsme se seznámili. Kdyby mě teď viděla, určitě by se dobře bavila. „Slyšíte, co vám povídám, Bobby? Musíte jít na policii!“ 16

Do okna za mnou bušily kapky deště s takovou zuřivostí, až mě napadlo, jestli to sklo vůbec vydrží. Bobby byl zjevně stejně rozčilený jako já. „Tam už jsem samo sebou byl!“ vyhrknul. „Vůbec mě neposlouchali. Ani když Sara ještě žila, ani po její smrti.“ „Tak to nejspíš budete muset zkusit znova.“ „Nebudou mě poslouchat. Je jim to úplně ukradený.“ „To se vám možná zdá. Jestli se rozhodli na váš podnět nijak nereagovat, tak jenom proto, že ho vyhodnotili jako irelevantní. S tím se holt budete muset smířit.“ Bobby vyskočil tak prudce, až zvrhnul židli. Jeho doteď bledý obličej úplně zrudnul. „S tím, co Saře provedli, se nikdy nesmířím! Nikdy, chápete?!“ Taky jsem vstal. „V tom případě nevím, co bych vám poradil,“ pokrčil jsem bezradně rameny. „Já vám s  tím každopádně nepomůžu.“ Vteřinu to vypadalo, že mi jednu vrazí, ale v poslední chvíli se ovládnul. Rozepnul si bundu a roztřesenou rukou vytáhl z náprsní kapsy složený papír. „Nate,“ podal mi ho. Váhavě jsem si papír vzal a rozložil ho. „Co to má být?“ zeptal jsem se, když jsem ho přelétl očima. „Důkaz,“ odpověděl Bobby. „Že Sara byla nevinná.“ Přečetl jsem si těch pár slov znova. Vypadalo to jako lístek na autobus nebo na vlak. Psaný anglicky. Houston to San Antonio 5.30 PM Friday 8 October 2007

17

Měl jsem co dělat, abych nedal najevo vztek. Na takové blbosti jsem neměl čas. „Lístek na autobus z  Houstonu do San Antonia z pátku 8. října 2007 v půl šesté večer. To je podle vás důkaz o nevině?“ „Není to lístek na autobus, ale na vlak,“ opravil mě Bobby naštvaně, jako by na tom bůhvíjak záleželo. „Vidím, že toho vo případu mojí ségry moc nevíte. V pátek 8. října 2007 došlo k první vraždě, ze který ji obvinili. V osm hodin večer v Galvestonu v Texasu. Jenomže Sara to udělat nemohla, když zrovna seděla ve vlaku do San Antonia. Tohle je její jízdenka.“ Nevěděl jsem, kde začít. Ten lístek vůbec nic nedokazoval. Sara si klidně mohla vlak nechat ujet. Pokud si vůbec tu jízdenku koupila ona. „Odkud to máte?“ zeptal jsem se a zamával tím cárem papíru. „Dala mi ho Sařina kamarádka Jenny. Pracovala jako au-pair ve stejným městě. Donesla ten lístek na texaskou policii, ale tam ji vodbyli. Takže ho dala mně a já jsem ho ukázal Sařinu advokátovi, jenže toho taky nezajímal.“ Co jsem měl ještě Bobbymu říct? Sice měl pravdu v tom, že neznám podrobnosti případu, ale to hlavní jsem věděl. Policie shromáždila pádné důkazy a  bylo jich víc než dost. Jízdenka na vlak absolutně nic nedokazovala. Bylo mi ovšem jasné, že jestli Bobbymu nedám aspoň nepatrnou naději, jen tak se ho nezbavím. Naději. Tu po mně chce každý, kdo překročí práh mojí kanceláře. Uchýlil jsem se proto k tomu, k čemu vždycky, když mi nezbývají jiné možnosti. Ke lži. „Tak dobře, Bobby. Navrhuju, abyste mi tu nechal ten lístek a svoje telefonní číslo, a já vám slíbím, že až 18

budu mít chvilku čas, na ten případ se podívám. Koncem týdne, řekněme v  neděli, vám zavolám a  povím vám, jestli se tím chci zabývat, nebo ne. Ale když odmítnu, nebudete nic namítat. Domluveno?“ Napřáhnul jsem k němu pravačku. Bobby ji po dlouhém váhání přijal. Ruku měl ledovou a suchou. „Domluveno,“ prohlásil a  poté, co mi na papírek napsal svoje telefonní číslo, konečně vypadnul z mojí kanceláře a  nechal mě tam sedět se starou jízdenkou v  ruce. Sara z  Texasu přece nemohla být nevinná. A i kdyby ne, je mrtvá, takže na tom nesejde. Zastrčil jsem jízdenku do horního šuplíku ve stole. Za hodinu jsem měl schůzku s Lucy a věděl jsem, že jestli se předtím nevysprchuju, ani ji nenapadne se se mnou vyspat. Takže jsem se rychle zvednul k odchodu. Vtom jsem uslyšel, jak se znova otevírají dveře, a opět se vynořil Bobby. „Zapomněl jsem na dvě věci,“ oznámil mi. „Za prvý: Už jsem říkal, že Sara měla obhájce. Jenže ten hajzl ji nechal ve štychu. Až se v tom trochu pošťouráte, dáte mi za pravdu.“ „Proč myslíte, že by to dělal?“ „To nevím. Každopádně věděl věci, který mohly Saře pomoct, ale nechal si je pro sebe. Například vo tom lístku na vlak. A další.“ Nesnáším lidi, co mluví v hádankách. A nesnáším hry. Jediný člověk, se kterým jsem ochotný si hrát, je Bella. Jsou jí čtyři a ještě pořád věří na vánočního skřítka. „Co si myslíte, že ještě věděl?“ zeptal jsem se podrážděně. „To si ho budete muset vyzpovídat sám. Já už vám víc neřeknu.“ Jeho chování mě vytáčelo, ale neměl jsem čas ani chuť se s ním dál dohadovat. 19

„A za druhé?“ zeptal jsem se, abych měl od něho pokoj. „Zapomněl jste dvě věci, ne?“ Bobby ztěžka polknul. „Chci, abyste našel mýho synovce. Jmenuje se Mio a zmizel v ten samej den, kdy se Sara zabila.“ Věděl jsem, že Sara z Texasu byla svobodná matka. Policie ji podezřívala, že syna zavraždila a někde ukryla jeho tělo. Pokud mi bylo známo, neexistovalo jediné vodítko, které by policii v pátrání pomohlo. „Tak moment,“ ohradil jsem se. „Asi bysme si měli vyjasnit hranice. Já jsem advokát. Ne soukromé očko. Slíbil jsem vám sice, že se na případ vaší sestry podívám, ale jejího syna vám bohužel najít nepomůžu. Sorry.“ „To si jenom myslíte,“ pokrčil rameny Bobby. „Vono to totiž spolu souvisí. Uvidíte sám.“ S těmi slovy se otočil a odešel. Pro tentokrát definitivně.

20

2 „Nepočítej s tím, že se s tebou dneska vyspím.“ Proč ženské vůbec říkají takové věci? Sotva jsme se posadili a objednali si první drink, musela mi Lucy zkazit večer. „Neboj. Sex byl to poslední, na co jsem cestou sem myslel,“ zalhal jsem. „Nekecej.“ „Nekecám. Fakt.“ Barmanka nám přinesla pití. Usrknul jsem si úžasně hořkého koktejlu. Gin s tonikem. Klasika nikdy neomrzí. Lucy mi na tu lacinou lež pochopitelně neskočila. Zná chlapy a moc dobře ví, že na sex myslíme v jednom kuse. Nemůžeme za to. Už jsme se tak narodili. „Tak na co jsi teda myslel, když ne na sex?“ „Na Saru z Texasu.“ Lucy vyprskla smíchy, div že nerozlila koktejl. Vždycky si na začátek dává Cosmopolitan a pak přejde na víno. „Dobrej vtip.“ Po tváři se jí rozlil uvolněný úsměv. Třeba si dneska přece jenom vrznu. V  tom případě bych měl Bobbymu příště poděkovat. Jenže při pouhém pomyšlení, že bych se s ním měl ještě někdy setkat, mě radost rychle přešla. Zamračeně 21

jsem srkal gin s tonikem a Lucy mi starostlivě položila ruku na rameno. „Stalo se něco?“ „Když jsi dneska odešla, děly se v  kanceláři divné věci.“ Vylíčil jsem jí Bobbyho návštěvu a Lucy poslouchala s očima navrch hlavy. „To mě podrž,“ vyhrkla, jakmile jsem skončil. „Takže bratr Sary z Texasu tvrdí, že byla nevinná?“ „Na tom by nebylo nic divného,“ odpověděl jsem. „Příbuzní zločinců vždycky věří, že jejich milovaní by neublížili ani mouše. Jenže…“ Lucy čekala. „Jenže co?“ pobídla mě, když jsem se neměl k pokračování. „Na tom klukovi mi něco nehrálo. Byl tak přesvědčený o svojí pravdě.“ „O tom, že jeho sestra byla nevinná?“ „To taky. Ale hlavně o tom, že se toho případu budu chtít ujmout.“ Lucy se zamračila. „Sara z Texasu je snad mrtvá, ne?“ „No jasně. Už několik měsíců.“ Pamatuju si na novinové články o  jejím dětství na stockholmském sídlišti a o věčně ožralém fotrovi, který ji za peníze půjčoval svým kámošům. Nějaký novinář dokonce vypátral její učitelku ze základky, která před kamerou fňukala, jaké měla Sara krušné dětství a jak ji mrzí, že vedení školy nezavolalo na sociálku dřív. „Moc si toho o tom případu nepamatuju,“ vytrhla mě z  myšlenek Lucy. „Jak to vlastně bylo? Jak se dostala do Texasu?“ „Pracovala tam jako au-pair.“ „Panebože. Koho může napadnout najmout si někoho takového ke svým dětem?“ 22

„Jak to myslíš někoho takového? Na papíře může každý vypadat jako světec. Mě spíš zaráží, jak si někdo může k  dětem najmout devatenáctiletou holku. Radí snad někdo těmhle mladým střevům, aby už založily rodinu?“ Lucy srkala Cosmopolitan. „Musela to pro ni být děsná úleva. Zdrhnout tak daleko od svojí dysfunkční rodiny.“ „To určitě,“ souhlasil jsem, protože mě napadlo přesně totéž. „Jenom škoda, že svoji čerstvě nabytou svobodu oslavila tím, že odkráglovala pět lidí.“ Lucy se ušklíbla. „Jsi drsňák, Martine.“ „Ty taky, kotě. Proto to beze mě taky nedokážeš vydržet.“ Chytil jsem ji kolem ramen a ona se neodtáhla. Kdysi jsme spolu chodili. Nikdy jsem nebyl pyšnější než tehdy. Já, Martin Benner, jsem sbalil nejhezčí právničku ve Stockholmu. Nebo možná v celém Švédsku. Lucy Millerovou. Dmul jsem se jako páv. Jenže moc dlouho nám to nevydrželo. Byla to samozřejmě moje blbost. Jako vždycky. Jakmile to začalo vypadat vážně, leknul jsem se a začal jsem spát s dalšími ženskými. Občas si říkám, že za to prostě nemůžu. Nikdo přece není dokonalý. Někdo holt po jídle krká a někdo zase nedokáže mít jenom jednu ženskou. „Kde je vlastně Bella?“ změnila téma Lucy. „Doma s chůvou.“ „Neříkal jsi, že je nezodpovědné svěřit dítě cizímu člověku?“ „Cizímu člověku klidně. Ale ne někomu, kdo je ještě sám dítě. Signe je pětapadesát. To je pro chůvu ideální věk.“ „Kecáš. Tak starou chůvu sis našel jenom proto, aby tě to nesvádělo se s ní vyspat.“ 23

Dopil jsem zbytek drinku a  předstíral, že jsem poslední větu neslyšel. „Ještě jeden,“ kývnul jsem na barmanku. „Pořád si myslíš, že by s  námi Bella neměla jet do Nice?“ zeptala se Lucy. „Na tom trvám. Bude u babičky s dědou a určitě si to užije.“ Většina lidí by mi nejspíš nevěřila, že mám dítě. Což taky nemám a rozhodně to neplánuju. Aspoň ne vlastní. Bella je dcera mojí sestry. Ségra zahynula i s manželem před třemi roky při letecké katastrofě. Belle bylo tenkrát teprve devět měsíců. Nikoho by ani nenapadlo, že bych ji mohl vychovávat já. A mě samozřejmě taky ne. Celá rodina předpokládala, že se jí ujme její teta – sestra Bellina táty. Jenže ta kráva prohlásila, že to nezvládnou, protože by to bylo nefér vůči jejich dvěma dětem. A její manžel dodal, že na výchovu dalšího mimina nemají čas ani peníze. Sirotek by jim prostě narušoval image dokonalé rodinky. Kromě toho prý mají moc malý dům i auto. Lucy to tenkrát přesně vystihla, když řekla, že potíž nebude ani tak s velikostí domu a auta, jako spíš s velikostí srdce. Vypadalo to, že Bella skončí v nějaké pěstounské rodině v Skövde. Taková díra. Pamatuju si, jak mi to zvedlo mandle. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem stál v  kanceláři sociální pracovnice, která měla Bellin případ na starosti. „Vždyť už jsme to probírali,“ namítala ta bába nechápavě. „Vy ani vaše švagrová se o dítě postarat nechcete. A  vaše matka je na to příliš stará. Stejně jako druhá babička s dědečkem. Zbývá tedy pěstounská péče.“ Věnovala mi rádoby povzbudivý úsměv. „Věřte mi, že jsme vybírali pečlivě. Rodina má s pěstounstvím dlouholeté zkušenosti a  bydlí na statku se spoustou zvířat. Bellu u nich čeká krásné dětství.“ 24

Při představě, jak moje neteř někde ve vidlákově ručně dojí krávy, se ve mně něco vzepřelo. To jsem jí nemohl udělat. „Rozmyslel jsem si to,“ prohlásil jsem ke svému překvapení. „Postarám se o ni sám.“ Ten večer jsem se rozbrečel. Poprvé po několika letech. Nebrečel jsem dokonce ani na ségřině pohřbu. Když jsem se konečně sebral, vyklidil jsem celou pracovnu, vymaloval ji na žluto a nechal zbrousit parkety. Čtyři dny nato se ke mně Bella nastěhovala. Do té doby jsem nikdy dítě nepřebaloval. Ani neohříval sunar. A snad jsem si ani žádné dítě nepochoval. Pořád se mi občas v noci zdá, že Bella brečí. Probrečela tehdy celé dny. I noci. Nebýt Lucy a mojí mámy, nejspíš bych ten první rok vůbec nepřežil. Teď ale vím, že to stálo za to. Hřeje mě u srdce, že jsem v životě udělal aspoň nějaký dobrý skutek. Lucy si objednala skleničku vína. „Už se nemůžu dočkat, až budeme ve Francii,“ zasnila se. „To já taky.“ Přitáhnul jsem ji blíž a  nasál vůni jejích vlasů. Co na tom, že se mnou nechce spát. Jen když nebude spát s nikým jiným. „Tak co uděláš?“ zeptala se. „S čím?“ „Se Sarou z Texasu a s jejím bráchou.“ „Co by? S tím už se přece nic dělat nedá, ne? Sara je mrtvá. Přiznala se. Je to uzavřená kapitola.“ „A co ta jízdenka?“ „Co s ní? Je to jenom jízdenka. Nic nedokazuje. A já navíc nejsem detektiv, ale advokát. To je práce pro policii.“ Na to Lucy nic neřekla. Věděla, že mám pravdu. Vlastně mě překvapilo, že s tím vůbec vyrukovala. „Na co myslíš?“ zeptal jsem se. 25

„Na nic. Máš pravdu, že je to blbost. Vraždila ona. A kdyby přece jenom ne, tak je to úkol pro policii.“ Napila se vína. V tu chvíli jsem na druhém konci baru zmerčil pěknou kočku. Vypadala, že ji vyprávění jejího společníka příšerně nudí. Jak držela skleničku oběma rukama, všimnul jsem si, že nemá prstýnek. Tu bych dokázal sbalit do půl hodiny. Lucy se otočila, aby viděla, kam se dívám. „Ty jsi fakt neuvěřitelnej, Martine.“ „Co je? Vždyť se jenom rozhlížím.“ Políbil jsem ji na tvář. „To snad můžu, ne?“ Lucy nasadila naštvaný výraz. „Dopij to,“ nakázala mi. „Ty už chceš jít?“ „Jo. A ty půjdeš se mnou. Rozmyslela jsem si to. Přece jenom se s tebou dneska vyspím.“

26

3 Jedno si pamatujte. Ten nejobehranější trik zabírá pokaždé nejlíp. Stačilo, abych se jenom podíval na jinou ženskou, a Lucy byla hned povolnější. Když jsme o hodinu později leželi nazí u ní doma na podlaze, divil jsem se, jak je možné, že nakonec vždycky dostanu, co chci. Pořád ta samá písnička. Zazvonil mi mobil. „Martine, musíš hned přijet,“ ozval se hysterický hlas. „Mám vytopený sklep.“ Aha. Moje máma mi volá zásadně jenom tehdy, když chce půjčit Bellu na hlídání nebo když potřebuje s něčím pomoct. Na to druhé už mám naučenou standardní odpověď: „Moc rád bych ti pomohl, Marianne, ale teď to fakt nejde. Zrovna mě potřebuje jedna klientka a  nemůžu ji nechat ve štychu. Zavolej si nějakou firmu, účet pak zaplatím.“ To, že boháči nejsou šťastnější, jsou kecy. Za peníze si můžete koupit čas, a tím pádem i svobodu. A svoboda rovná se štěstí. Svojí mámě jsem mimochodem nikdy neřekl mami. Jmenuje se Marianne a  nevidím důvod, proč bych ji měl oslovovat jinak. Když jsem zavěsil, Lucy mi věnovala káravý pohled. 27

„To od tebe nebylo hezké.“ „Už je pozdě. Musím domů vystřídat chůvu.“ Vstal jsem a protáhnul si záda. „Co kdybych jela s  tebou?“ navrhla Lucy. „Mohla bych u tebe přespat a ráno odvést Bellu do školky.“ Natáhnul jsem si boxerky a kalhoty. „To není dobrý nápad, zlato.“ Oba jsme věděli proč. Nechtěl jsem, aby nás spolu Bella vídala moc často. Aby si nemyslela, že spolu chodíme. „Někdy jindy, jo?“ Lucy odešla do koupelny a zavřela za sebou dveře. Slyšel jsem, jak pustila vodu. Abych neslyšel, jak čurá. Taková blbost. Ještě větší blbost ale byla, že jsem pořád myslel na Saru z Texasu. A na Bobbyho. Sara se přiznala k pěti vraždám. Nebyla to žádná přitroublá telenovela, ale jasný případ. Existovaly proti ní jednoznačné důkazy. Přesně uvedla všechna data a všechny časy. A taky místa, kde ukryla vražedné zbraně. Navíc popsala takové detaily, které mohl znát jen vrah. A přece ve mně drobet hlodaly pochybnosti. Co ten lístek na vlak? Ten přece vůbec nic nedokazuje, ne? Vždyť není ani vystavený na konkrétní jméno. Bobby tvrdil, že mu ho dala Sařina kamarádka Jenny. Bobby. Takový debilní jméno. Přímo zavánělo průšvihem. Bobby a  Sara. Vybavil jsem si fotky v  novinách. Sara nebyla svému bratrovi ani trochu podobná. Což samozřejmě nic neznamenalo. Já se ségrou jsme si taky nebyli podobní. Protože jsme měli každý jiného otce. Můj táta byl americký černoch. Dokonce z Texasu. Zato ségra byla typicky švédská blondýna. Její táta byl ze Sälen. Kdybych to nevěděl, nevěřil bych, že tam vůbec někdo bydlí. Tam se přece jezdí jenom lyžovat. Při pomyšlení na to, jak málo jsme si byli se ségrou podobní, jsem se musel usmát. Když jsem Bellu poprvé přivedl do školky, spadla učitelkám brada. Nahlas sice 28

nic neřekly, ale mně to neuniklo. Nejspíš nechápaly, jak může mít mulat jako já tak blonďaté a pihovaté dítě. Sara z Texasu. Tu přezdívku jí dali novináři, podle místa, kde spáchala první dvě vraždy. Povzdechnul jsem si. Věděl jsem, že nedokážu odolat. Doma si sednu k počítači a prostuduju si všechny články o Saře z Texasu, které najdu. Když to bude potřeba, klidně zůstanu vzhůru celou noc. A  ráno usnu s hlavou na stole. Pak se probudí Bella a já ji nevyspalý a nabručený ve zmačkané košili zavezu do školky. Potom počkám do neděle a zavolám Bobbymu, že případ jeho sestry je sice zajímavý, ale není to nic pro mě. Protože Sara je mrtvá. A já nejsem žádné soukromé očko, ale advokát. A navíc za pár dní odjíždím na dovolenou. Jednu Bobbyho větu jsem ze sebe přesto nedokázal setřást tak snadno jako zbytek. Že Sařin advokát neodváděl pořádně svoji práci. Že něco věděl. Lucy vyšla z koupelny. Nahá, v celé svojí kráse. Přišlo mi až neuvěřitelné, že kdysi byla doopravdy moje. „Nevzpomínáš si náhodou, kdo tehdy Saru z Texasu zastupoval?“ zeptal jsem se. Lucy se ušklíbla a sebrala ze země kalhotky. „Věděla jsem, že to nedokážeš nechat plavat.“ „Dej pokoj. Jenom mě to zajímá.“ „To vidím. Ten případ měl na starosti Tor Gustavsson.“ Hvízdnul jsem. Staroch Gustavsson. Na to jsem úplně zapomněl. „Nešel náhodou nedávno do důchodu?“ zamračil jsem se. „Jo. Loni před Vánoci. Těsně po tom, co Sara Tellová spáchala sebevraždu. Byl jsi zrovna s Bellou v Kodani, takže jsi prošvihnul jeho večírek na rozloučenou.“ Při zmínce o  Kodani jsem se musel usmát. Byl to skvělý víkend. Jenom Bella a  já. Udělali jsme si tam 29

výlet druhý adventní víkend a bydleli jsme v pětihvězdičkovém hotelu s výhledem na moře. První večer v restauraci jsem si nejspíš poprvé uvědomil, jak rychle děti rostou. Byl jsem v šoku, že Bella dokáže jíst sama příborem a  ani se u  toho nepokecá. Taky měla jasno v tom, co jí chutná a co ne. A zpátky do hotelu šlapala celou cestu sama. Ani kousek jsem ji nemusel nést. Sice to nebylo nijak daleko, ale stejně jsem na ni byl pyšný. A  taky mě přepadnul děsný smutek. Že Bella ztratila mámu, když byla ještě tak malá. A protože jsem si ani nevšimnul, že už umí jíst příborem. Ten večer jsem se zařekl, že s ní budu trávit víc času. Což taky plním. Ta vzpomínka mě dojala, až jsem musel párkrát zamrkat. „O nic jsi nepřišel,“ pokračovala Lucy. „Byla to děsná nuda. Gustavsson nejmíň půl hodiny žvanil o všech svých životních zásluhách. Děsně se naparoval.“ „Zmínil se taky o Saře z Texasu?“ „Víš, že ne? Což bylo dost divné, protože mám dojem, že to byl jeho vůbec největší případ. Ale možná to považoval za porážku, protože nakonec spáchala sebevraždu.“ To byla možná pravda. Ale stejně si pamatuju, že mě to tehdy zaskočilo. Proč si vybrala jednoho z  nejlepších stockholmských advokátů, když se nakonec stejně ke všemu přiznala, a ještě k tomu spáchala sebevraždu? „Mám ti zavolat taxíka?“ zeptala se Lucy. Zastrkával jsem si zrovna košili do kalhot. Podíval jsem se z okna. Lilo jako z konve. Bude snad pršet celé léto, nebo co? „To budeš hodná.“ O pět minut později jsem ze zadního sedadla taxíku zavolal mámě, abych se zeptal, jak to vypadá s tou potopou ve sklepě. Prý už tam jede instalatér. 30

4 Signe seděla v kuchyni a srkala kafe. „Všechno v pohodě?“ zeptal jsem se. „Jo, všechno v pořádku,“ usmála se na mě. Signe má na starosti to, na co já jakožto svobodný pracující rodič nemám čas. Vyzvedává Bellu ze školky, nakupuje a vaří. Až Bella začne chodit do školy, bude jí taky pomáhat s domácími úkoly. Jen uklízet a žehlit nemusí. Od toho mám uklízečku. Jak jsem řekl, peníze znamenají čas, čas je svoboda a svoboda rovná se štěstí. Když Signe odešla, nahlídnul jsem k Belle do pokojíčku. Spala na zádech s otevřenou pusou. Pod růžovou peřinou vypadala strašně maličká, sotva pod ní byla vidět. Tiše jsem došel k posteli a stáhnul peřinu o kousek níž. Pak jsem se sklonil a  zlehka jí dal pusu na čelo. Vrátil jsem se do kuchyně a z barové skříňky vytáhnul flašku whisky. Tu mě naučil pít děda. Vždycky jenom čistou sladovou a  bez ledu. Led patří jedině do míchané. Se skleničkou v ruce jsem došel po vrzajících parketách do knihovny a zavřel za sebou dveře. Když u mě Bella bydlela rok, koupil jsem sousední byt a propojil ho se svým. Oba jsme potřebovali víc prostoru. Zapnul jsem počítač a napil se whisky. 31

Sara z Texasu. Jenom si ověřím pár věcí a půjdu si lehnout, usmyslel jsem si. Bobby si jako soukromého detektiva bude muset najít někoho jiného. Vzpomněl jsem si na starého Gustavssona. Na advokáta, který údajně neodvedl pořádně svoji práci. Který něco věděl. Rozhodnul jsem se, že tomu dědkovi druhý den zavolám. A pak rovnou Bobbymu, že s tím nechci mít nic společného. Prsty se mi rozletěly po klávesnici tiše hučícího počítače. Sara z Texasu. Jaká tajemství si asi vzala s sebou do hrobu? Šestadvacet let. Tolik Saře Tellové bylo, když se přiznala k  vraždě pěti lidí. Tří ženských a  dvou chlapů. Kriminologové nad jejím případem kroutili hlavou. Po jejím zatčení se rozpoutala bouřlivá debata o tom, jestli je opravdu sériová vražedkyně, nebo ne. Nad tím mi zůstával rozum stát. Důkazy přece mluvily jasně. Kdyby to nebyla atraktivní mladá ženská, nikoho by ani nenapadlo o její vině pochybovat. Lidi prostě mají sklony si věci přikrášlovat. Sara měla v  obličeji tak symetrické a  jemné rysy, že vypadala trochu jako panenka. Přitom ale měřila metr osmdesát. Nebýt toho, byl by její případ ještě kurióznější. Člověk si jen těžko dokáže představit v roli chladnokrevné vražedkyně drobnou ženu. Sara nikdy nevysvětlila, proč se vražd dopustila. Nebo jsem se to aspoň nikde nedočetl. Odbila půlnoc a vzduch v knihovně jako by ztěžknul. Zbytek whisky ve skleničce vypadal kalně a mně začínala tuhnout záda. Vzpomněl jsem si na ten rozhovor pro rádio, ve kterém mě Bobby slyšel o Saře mluvit. Toho senzacechti32

vého reportéra tehdy zajímalo, jestli má obviněná podle mého názoru nějakou šanci, že by ji soud obžaloby zprostil. Podobné otázky občas dostávám, takže už jsem si na ně zvyknul. Jeden čas jsem totiž pracoval u policie. Navíc v Americe. Tenkrát jsem odpověděl, že Sařiny šance na propuštění jsou sice zcela nepatrné, nicméně jsem toho názoru, že každý člověk  – ať už se dopustil jakéhokoli zločinu – má během soudního procesu nárok na kvalitního obhájce. Na další otázku, zda bych byl čistě hypoteticky ochotný Saru z  Texasu zastupovat, jsem odpověděl přesně tak, jak si Bobby zapamatoval. Řekl jsem, že takový případ by byl snem každého advokáta a že kdybych o to byl požádán, milerád bych Saře pomohl. Jenže teď, když jsem si pročítal o  Saře z  Texasu a o všech zvěrstvech, kterých se dopustila, jeden článek za druhým, na mě ani v nejmenším nepůsobila dojmem ženy zahnané do úzkých. Naopak. Vypadalo to, že se o  sebe dokázala postarat. Na fotkách ze soudní síně působila vzdorovitě. Záda rovná jako pravítko. Trochu mě zarazilo, že nosila brýle. Sériová vražedkyně s hezkým obličejem, v  brýlích a  sáčku. Nějak mi to nešlo dohromady. A  to si myslím, že o  pachatelích zločinů nemám žádné předsudky. Sara z Texasu byla prostě paradox. A právě to mě na ní fascinovalo natolik, že bych se s ní byl rád setkal osobně. Automaticky jsem se natáhnul pro papír a  tužku a  hbitě si načmáral pár základních poznámek. První vraždy se dopustila v jednadvaceti. Ubodala tehdy v texaském Galvestonu mladou ženu. O rok později oddělala nějakého chlápka v  Houstonu. Potom se přestěhovala zpátky do Švédska a potřetí zabíjela už jako novopečená matka. Čtvrtou a  pátou vraždu spáchala předtím, než její syn oslavil třetí narozeniny. 33

Texaským policajtům trvalo skoro pět let, než přišli na to, že tu ženskou v Galvestonu a chlápka v Houstonu měla na svědomí právě ona. Zjistili to tak trochu náhodou a najednou žádali Švédsko, aby ji vydalo do USA. Což švédské úřady pochopitelně odmítly. Nebudeme přece vydávat svoje občany do země, kde by jim mohl hrozit trest smrti. Zato můžeme vyšetřit i zločiny spáchané v zahraničí. Což taky státní zástupce nařídil. A  teprve tehdy švédská policie zjistila, že Sara má na svědomí další tři lidi, s jejichž případy si vyšetřovatelé do té doby nevěděli rady. A nejspíš by jim nikdy nepřišli na kloub, kdyby se k nim Sara dobrovolně nepřiznala. Proč to proboha udělala? Jak se může člověk přiznat ke třem vraždám, z kterých ho nikoho ani nenapadlo podezřívat? To mi hlava nebrala. Když pominu fakt, že novinové články nemusejí nutně představovat zrovna nejserióznější zdroj informací, zarazilo mě ještě pár dalších věcí: Žádné otisky prstů ani stopy DNA, jako jsou krev, sliny nebo vlasy. Žádné zapomenuté předměty na místech činů. A do třetice: žádní svědci. Sara ale všechny zavražděné buď znala, nebo se s nimi před jejich smrtí aspoň jednou setkala. Což bylo v celkovém kontextu samozřejmě kompromitující, obzvlášť když obětí bylo dohromady pět, a  to na dvou různých kontinentech. Na druhou stranu ale vražedkyně s žádnou z obětí neměla nijak blízký vztah. Jedna zavražděná pracovala v  hotelu, kde se Sara ubytovala. Jiný zavražděný byl taxikář, který ji jednou svezl. Z toho všeho mi vyplýval jediný závěr: Nebýt toho, že se Sara k vraždám sama přiznala a poskytla policii důkazy, švédský soud by ji jinak musel obžaloby zprostit. 34

Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. Proč se sakra přiznávala? Že by měla takové výčitky svědomí, že už to nedokázala dál tajit? Jenže Sara nikdy neprojevila ani náznak lítosti. Neomluvila se pozůstalým ani své činy nijak neodůvodnila. Tak proč se teda přiznávala? Únavou už se mi klížily oči. Zhasnul jsem stolní lampičku a šel si lehnout. Na tom případu mi prostě něco nehrálo. A netušil jsem, jak tomu přijít na kloub. Což mě iritovalo. To už se dlouho nestalo.

35

5 Už zase lilo jako z konve. Z nebe padaly kapky deště o velikosti borůvek a ničily mi účes i sako. Když jsem vešel do dveří, Lucy se zasmála. „No ne, tobě to ale sekne.“ Letmo mě políbila. „Díky, včera to bylo prima.“ „Já děkuju. Za příjemnou společnost.“ Vlastní advokátní kancelář jsme si založili skoro před deseti lety. Oba jsme tehdy byli nenasytní a plní elánu. Lucy byla moje spřízněná duše. Ať se pustila do čehokoli, měla neuvěřitelný tah na branku. Což jí vydrželo dodneška. Na začátku jsme si plánovali, jak budeme úspěšní a kolik budeme mít zaměstnanců. Od toho jsme ale časem upustili. Zvykli jsme si pracovat ve dvou a nechtělo se nám pouštět mezi sebe někoho dalšího. S výjimkou našeho asistenta Helmera. Jeden kamarád se mě kdysi zeptal, jak můžu trávit tolik času s ženskou, do které jsem byl dřív blázen. Tu otázku jsem doteď nepochopil. Pracovat s Lucy mi nikdy nevadilo. Naopak. Kdyby se sbalila a  šla o  dům dál, nejspíš bych se úplně sesypal. „Vypadáš unaveně. Určitě jsi ponocoval, viď?“ „Vůbec ne,“ zavrtěl jsem hlavou a potlačil zívnutí. „To vidím,“ ušklíbla se Lucy. „S těma kruhama pod očima vypadáš jako panda. Vsadím se, že jsi celou noc studoval případ Sary z Texasu.“ 36

„No dobře,“ přiznal jsem. „Ale bylo to fakt napínavé čtení.“ „To věřím,“ přikývla Lucy. Jen co jsem za sebou zavřel dveře kanceláře, hned se zase otevřely a objevil se Helmer. „Volal nějaký instalatér,“ hlásil. „Ptal se, na jakou adresu má vystavit fakturu za čísi vytopený sklep. Řekl jsem mu, že žádný sklep nemáme a falešné faktury aby laskavě posílal někomu jinému.“ „Tak mu zavolejte zpátky a omluvte se mu. Jeden vytopený sklep totiž máme.“ Helmer se zatvářil nechápavě. To na můj vkus dělá až moc často. Jenže Lucy pro něj má slabost. „Teď vám asi nerozumím.“ „To nevadí. Zavolejte mu a poproste ho, aby nám tu fakturu vystavil na firmu.“ Helmer se s  udiveným výrazem stáhnul a  zavřel za sebou. Já jsem se zatím pustil do hledání telefonního čísla na Tora Gustavssona. Trvalo mi to ani ne pět minut. Dědek byl mezi ostatními advokáty legenda. Ačkoli podle mě trochu nezaslouženě. Jednou totiž zastupoval jistého úspěšného ředitele velké firmy obviněného z vraždy manželky, kterého pak městský i vrchní soud jako zázrakem zprostily obžaloby. Nikdo nechápal, jak se mu to povedlo, ale od té doby se mu v kanceláři netrhly dveře. Teď byl v důchodu. Jeho poslední velký případ byla Sara z Texasu. Doufal jsem, že ho můj telefonát nevytočí. Není nic horšího než nerudní dědkové. Asi po desátém zazvonění už jsem to chtěl vzdát, když vtom se ozval vysoký ženský hlas: „Prosím?“ Odkašlal jsem si. Jako vždycky, když mě něco překvapí. 37

„Tady Martin Benner z advokátní kanceláře Benner & Millerová,“ představil jsem se. „Rád bych mluvil s panem Gustavssonem.“ Ve sluchátku se na chvíli rozhostilo ticho. „Je mi líto,“ ozvalo se pak. „Pan Gustavsson teď vzhledem ke svému zdravotnímu stavu telefonáty nepřijímá.“ Kdybych měl tu ženskou před sebou, nejspíš bych ji dokázal obměkčit. Takhle to ale bylo těžší. „To je mi moc líto,“ pokračoval jsem. „Volám totiž v poměrně naléhavé záležitosti.“ „Jste novinář?“ To mě zaskočilo. „Cože? Ne. Říkal jsem vám přece, že jsem advokát. Promiňte, ale s kým to vlastně mluvím?“ „Tady je Gunilla Gustavssonová. Snacha pana Gustavssona. Co byste potřeboval?“ Zarazil jsem se. Něco mi napovídalo, že bych jméno Sary Tellové radši neměl vyslovovat. „Týká se to jednoho případu, na kterém pan Gustavsson před časem pracoval.“ Ve sluchátku se ozval povzdech. „Myslíte případ Sary Tellové?“ Do hajzlu. „Ano,“ přiznal jsem barvu. „Nezlobte se, ale ten případ stál mého tchána spoustu nervů. Teď by ho to příliš rozrušilo.“ „Mohl bych zavolat, až bude panu Gustavssonovi líp?“ chtěl jsem vědět. „To asi nepůjde. Víte, můj tchán před časem prodělal vážnou mrtvici a minulý týden infarkt. A aby toho nebylo málo, dostal dva dny po infarktu zápal plic. Potřebuje odpočívat, aby se z toho dostal. Nemá sil nazbyt.“ Gunilla Gustavssonová měla sice jasný a klidný hlas, přesto bylo znát, že si o tchána dělá starosti. Což bylo nejspíš s ohledem na situaci pochopitelné. 38

„Chápu,“ vzdal jsem se. „Moc ho ode mě pozdravujte a popřejte mu brzké uzdravení.“ Sice jsme se setkali jen párkrát, ale třeba by si mě mohl pamatovat, pomyslel jsem si. „Děkuju, vyřídím mu, že jste volal,“ slíbila paní Gustavssonová. „A víte co? Možná byste mohl zkusit zavolat Eivor.“ „Eivor?“ „To byla jeho sekretářka. Snad by vám dokázala na vaše otázky odpovědět.“ V duchu jsem se zaradoval. „A kde bych ji našel?“ „Šla do důchodu současně s mým tchánem. Bydlí na Starém Městě.“ Nadiktovala mi sekretářčino telefonní číslo. „Klidně se odkažte na mě,“ dodala. „Eivor skoro patří do rodiny. Měla mého tchána moc ráda.“ To jsem si dovedl živě představit. Ve stínu každého úspěšného muže stojí nenápadná žena s vlídným úsměvem a dává pozor, jestli objekt jejího obdivu náhodou nemá nevyžehlený límeček. V případě Tora Gustavssona se dotyčná jmenovala Eivor. V mém případě zatím jméno neměla. A už vůbec se nejmenovala Lucy. Než jsem Eivor zavolal, vytočil jsem číslo Belliny školky. Když jsem ji ráno do školky vedl, brečela a vztekala se. Chtěl jsem se ujistit, že už je to v pořádku. „Bella se uklidnila,“ ujistila mě učitelka, která telefon zvedla. „A  zítra jí nezapomeňte zabalit svačinu. Pojedeme na výlet.“ Výlet a  svačina. To bylo nad moje síly. Jen co jsem zavěsil, zavolal jsem Signe. „Bella si má vzít zítra do školy svačinu.“ „Myslíte do školky?“ „No jistě. Mohla byste jí něco přichystat? To snad stihnete, ne?“ 39

„Martine, vždyť stačí namazat pár chlebů a  koupit něco k pití.“ „Chcete říct, že bych to měl zvládnout sám?“ Na to jsem se nedočkal odpovědi. „Tak já ty chleby namažu,“ kapituloval jsem. „Ale kupte aspoň něco k pití.“ Jakmile jsem zavěsil, zaměřil jsem se na důležitější věci než na pitomé obložené chleby. Rozhodnul jsem se zavolat Eivor. Bývalé sekretářce Tora Gustavssona. Doufal jsem, že mi třeba pomůže. Přání se mi vyplnilo. Nejenže mi Eivor pomohla, navíc byla ještě ochotná. Pozvala mě do svého maličkého, ale pohádkového bytu, který vypadal jako z nějakého designového časopisu o bydlení. Do zušlechtění té miniaturní plochy, na které se rozhodla žít, musela zřejmě vložit celou svoji duši. Zavedla mě do kuchyně a usadila mě na židli u trojúhelníkového stolu. Zdálo se, že neuniknu pozvání na kávu. „Jistě máte hodně práce, dlouho vás nezdržím,“ začal jsem. Čímž jsem chtěl pochopitelně říct, že mám na práci důležitější věci než popíjet kafe s cizí starou ženskou. Jenže staré paní to očividně nedocvaklo. „Ale kdepak. Mě vůbec nezdržujete. Mám času habaděj.“ Bůh mě sice neobdařil žádným zvláštním talentem, zato mi věnoval jedinečnou schopnost získat si ženské jakéhokoli věku. A tahle paní nebyla výjimkou. Zatímco mi Eivor třesoucím se hlasem vyprávěla o  politováníhodném zdravotním stavu starocha Gustavssona, pozorně jsem poslouchal a účastně pokyvoval hlavou. 40

„Měl jste ho vidět při práci,“ rozhorlila se. „Přísahám, že když odříkával závěrečnou řeč, v soudní síni se vždycky zastavil čas.“ Div jsem nevyprsknul smíchy. Ještě štěstí, že se mi to podařilo zamaskovat předstíraným záchvatem kašle. „Slyšel jsem na pana Gustavssona taky jen samou chválu,“ přizvukoval jsem. „Byl to skutečný vzor.“ „Ještě není mrtvý,“ namítla Eivor. „Je to skutečný vzor,“ opravil jsem se. Bylo evidentní, že ti dva spolu spali. Možná desítky let. Eivor o svém nadřízeném vyprávěla s neskrývanou láskou. Šikovnými manévry se mi podařilo její vyprávění sem tam urychlit, až jsme se konečně dostali ke Gustavssonovu poslednímu velkému případu – k Saře Tellové. „Ke všemu se přiznala,“ povzdechla si Eivor. „Tor se jí to sice snažil vymluvit, jenže ta holka si nedala říct.“ „Pochyboval pan Gustavsson někdy o její vině?“ „Ne. Proč by měl? Důkazy mluvily jednoznačně. Mohl jí jedině poskytnout maximální možnou podporu a dohlédnout na to, aby jí ve vazbě nic nechybělo. A pak… však víte.“ „Spáchala sebevraždu.“ Eivor zvolna přikývla. „Tora to tehdy strašně sebralo. Ale on za to přece nemohl. Taky jsem mu to mockrát opakovala.“ V  rohu kuchyně tikaly staré pendlovky. Do okna bubnoval déšť a mě napadlo, co tu vlastně dělám. Proč tu s tou upovídanou babkou klábosím a popíjím kafe? Co jsem vlastně čekal, že mi řekne? Šokující pravdu, kterou spolu s Gustavssonem tutlali? Copak jsem se zbláznil? A to všechno jenom proto, že mi do kanceláře vtrhnul blbec jménem Bobby T. a obrátil mi život naruby. „Nevíte náhodou, jestli pana Gustavssona nekontaktoval bratr Sary Tellové?“ zeptal jsem se. 41

Eivor sebou trhla. „Myslíte Bobbyho? Ano, samozřejmě. Takový nevychovaný hejsek. Jednou jsem ho slyšela, jak Torovi hlasitě nadává. V jeho kanceláři, chápete?“ „Nevíte proč?“ „Ten blázen si vzal do hlavy, že jeho sestra byla nevinná.“ „Měl pro to nějaké důkazy?“ „Pamatuju si, že jednou mával jakýmsi lístkem na vlak. Ale Tor ty jeho hlouposti nebral vážně. A Sara taky ne. Dokonce Torovi zakázala se s ním bavit. Bobby to nakonec naštěstí vzdal.“ Zajímavé. Proč vyšachovala ze hry vlastního bráchu, který se jí snažil pomoct? „Proč myslíte, že se Sara k těm vraždám přiznala?“ zeptal jsem se. „Aby našla vnitřní klid,“ odpověděla Eivor a oči se jí nápadně zamlžily. Zamyšleně otáčela hrnečkem s kafem. „Ten přece hledáme všichni, ne?“ Vnitřní klid? Větší kravinu jsem v životě neslyšel. Najednou mi kuchyně připadala stísněná a studená. Kafe chutnalo jako koňské chcanky. Nemohl jsem se dočkat, až odsud vypadnu. Možná tu nejsem naposled, ale tentokrát se evidentně ničeho nedobereme. „Děkuju, že jste si na mě udělala čas,“ poděkoval jsem zdvořile a odložil hrneček do miniaturního dřezu. „Já děkuju,“ odvětila Eivor. „Jste hodný, že jste za mnou přišel.“ Jako bych tu byl kvůli ní. Vyprovodila mě do předsíně a sledovala, jak se obouvám. S tímhle příšerným švédským zvykem bysme měli konečně přestat. Nutit lidi chodit v ponožkách? Vždyť je to ponižující. „Málem bych zapomněla,“ ťukla se do čela Eivor. „Na půdě mám pár věcí, které by vás mohly zajímat.“ 42

Tázavě jsem povytáhnul obočí. „Materiály k případu Sary Tellové,“ dodala. „Chcete se podívat?“ Chvíli jsem váhal. Opravdu chci věnovat další čas takovým blbostem? Jenže když už jsem se v tom začal šťourat, řekl jsem si, že to aspoň dotáhnu do konce. „To bych rád,“ usmál jsem se. Venku udeřil hrom. „Mám na půdě jednu krabici, skočím pro ni,“ pokračovala Eivor a oblékla si pletený svetr. „Počkejte tu.“ Zatímco byla pryč, stihnul jsem vyřídit pár mailů. Být v tom bytě sám mi bylo nepříjemné. Naštěstí se Eivor za chvíli vrátila. „Tady to je,“ hlásila. S těžkým zasupěním položila krabici na zem a dřepla si k ní. Byla celá zadýchaná a trochu se jí třásly ruce. Nakouknul jsem jí přes rameno. Krabice byla plná papírů, desek a nějakých sešitů. To na místě určitě nedokážu všechno projít. „Můžu si to půjčit?“ zeptal jsem se. Eivor vstala. „To radši ne.“ „Tolik materiálu tady nedokážu projít,“ namítnul jsem a rezolutně jsem dodal: „Proč nechcete, abych si to půjčil domů? Není tam snad nic, o čem by policie nevěděla, ne?“ Stará paní zbledla. „Co vás to napadlo?“ „Tak vidíte,“ uzavřel jsem debatu a zvednul krabici ze země. „V tom případě nebude vadit, když si ji na pár dní vypůjčím.“

43

6 „Co s tím budeme dělat, Sherlocku?“ Lucy klečela u krabice, kterou jsem ukořistil u Eivor. „To netuším,“ pokrčil jsem rameny. „Mrkneme se na to zítra. Teď mám schůzku s jiným klientem a pak musím pro Bellu do školky.“ Občas Bellu vyzvedávám sám. Buď abych uchlácholil svoje černé svědomí, nebo když se potřebuju na něco vymluvit, abych mohl vypadnout dřív z kanceláře. A někdy prostě proto, že už se mi po ní stýská. Tentokrát jsem chtěl vypadnout dřív. „S jiným klientem?“ zopakovala Lucy, aniž se na mě podívala. „Ty jich snad máš víc?“ Měla pravdu. Můj jediný klient byl momentálně ten, za kterým jsem se chystal do vazby. Nebo že bych opravdu začal uvažovat o tom, že bych ten případ Sary z Texasu vzal? Věděl jsem, že si na sebe pletu bič. Zároveň jsem nedokázal odolat. Většina lidí si myslí, že práce advokáta je neuvěřitelně vzrušující a zajišťuje nám neustálý přísun adrenalinu. To je pěkná blbost. Zajímavých případů je jako šafránu a o těch výjimečně zajímavých se člověk dozví až tehdy, když je dostane na starost někdo jiný. Proto jsem Bobbyho návštěvu nedokázal pustit z hlavy, ačkoli jsem se o to snažil. „Promluvíme si o  tom zítra,“ uzavřel jsem debatu a snažil se na tu krabici s materiály od Eivor aspoň na 44

chvíli zapomenout. Teď jsem se potřeboval soustředit na toho kluka ve vazbě. „Uvidíme se večer?“ navrhla Lucy. To bylo proti nepsaným pravidlům. Nikdy jsme se nescházeli dva večery po sobě. Aby si to někdo z nás špatně nevykládal. A  když jeden z  nás náhodou dostal chuť na sex moc brzo po minulém rande, musel se poohlídnout po někom jiném. „Musím pracovat,“ zavrtěl jsem hlavou. Což byla samozřejmě lež a  Lucy to dobře věděla. Jenže já jsem dnes na rande neměl náladu. Za pár dní spolu pojedeme na dovolenou a tam si užijeme až až. Moje máma Marianne po mně jednou chtěla, abych jí svůj vztah s Lucy nějak vysvětlil. Jenže to se nedá popsat. Z Mariannina tónu jsem vytušil, že je jí Lucy líto. To mě vytočilo. Lucy by o soucit určitě nestála. Soucit je ponižující. Z kanceláře do vazby jsem jel autem. Je to sice necelých pět set metrů, ale pořád lilo, že by psa nevyhnal. Naše advokátní kancelář sídlí u  mostu Sankt Eriksbron, v  jednom z  těch vysokých věžáků. Máme úžasný výhled a pěkně mastný nájem. Nasednul jsem do svého Porsche 911 a ani ne za dvě minuty jsem byl u cíle. To auto jsem si oblíbil. A mohl jsem si ho dovolit. „Rychleji!“ popohání mě někdy Bella, když jede se mnou. Ví, jak rychle porsche dokáže jet, a  je celá šťastná, když na to šlápnu. Ta se určitě neztratí. Ví, na čem v životě záleží, a to je dobře. Zaparkoval jsem na chodníku v ulici Bergsgatan a vřítil se do vrátnice vazební věznice, jako by mi hořela koudel u zadku. „To jste běžel celou cestu?“ usmál se na mě strážný. „Zbláznil jste se?“ ušklíbl jsem se. 45

Strážný se zasmál a pustil mě do místnosti, ve které čekal klient. „Už se vás nemohl dočkat,“ poznamenal. „To mě těší,“ odtušil jsem a sklepal si ze saka pár kapek vody. Dveře se za mnou zaklaply. Když mě klient uviděl, jako by se mu ulevilo. Podali jsme si ruce a posadili se ke stolu. Na začátku jsme se sice s Lucy domluvili, že si toho kluka vezme na starost ona, ale pak jsme oba usoudili, že je to spíš případ pro mě. Před týdnem zmlátil jiného kluka v centru Stockholmu tak, že dotyčný skončil na jipce. Přiznal se k tomu a na svoji obhajobu uvedl jedině to, že byl namol. Do té doby trestaný nebyl. To všechno mi pověděl jeho bývalý advokát. Normálně jen nerad hraju druhé housle, ale pro tentokrát jsem udělal výjimku. Jeho advokát totiž nebyl jenom kolega, ale taky kamarád, který si z rodinných důvodů potřeboval vzít volno. Jeho patnáctiletá dcera se totiž pokusila o sebevraždu. Chudák táta. Občas si představuju, jaké to bude, až bude Bella velká, a upřímně řečeno se toho dost děsím. „Četl jsem váš spis,“ spustil jsem. „Ale mohl byste mi ještě jednou sám popsat, co se přesně stalo?“ Kluk se rozpovídal. Slova se z něj hrnula proudem, jako by se nemohl dočkat, až se ze svojí blbosti bude moct někomu vypovídat. V sobotu večer byl s pár kamarády na tahu. Slavili maturitu a  to, že už se jim všem podařilo najít práci. Můj klient měl nastoupit v  podlahářské firmě. Když mi líčil, jaké možnosti taková práce obnáší, úplně zářil. „Chápete, kolik si můžu vydělat?“ chlubil se. „Časem bych si mohl třeba založit vlastní firmu.“ „To teď asi nepůjde,“ zpražil jsem ho. „Jste obviněný z těžkého ublížení na zdraví a čeká vás soud.“ 46

Zakabonil se. „Krucinál. To mě nenapadlo.“ Tvrdě polknul a šťoural si záděru. „Myslíte, že mě zavřou?“ zeptal se sotva slyšitelně. Měl nahnáno. Ani na první pohled největší ranaři se někdy neovládnou. Jen co přijde řeč na odnětí svobody, kolikrát se i rozbrečí. Jenže tenhle kluk byl jiný. Na jeho vyprávění něco nehrálo. „Popište mi to znova,“ vyzval jsem ho. „Vyšli jste ven z hospody. Byli jste pod parou. A najednou se k vám přitočil nějaký cizí kluk a vy jste se rozhodl, že ho sejmete.“ Klient zblednul. „Vyprovokoval mě.“ „Jak?“ „Měl blbý kecy.“ „Jaké kecy?“ „To už si nepamatuju.“ „Ale to, že jste mu jednu vrazil, si pamatujete?“ „To jo.“ Už zase šeptal. „Dobře. Tak pěkně popořádku. Jak jste ho praštil?“ „Pěstí. Do tváře. Nebo spíš do spánku. Spadnul a fláknul se do hlavy.“ Bohužel dost nešikovně. O obrubník. Už týden ležel v nemocnici a pokoušel se zvládnout život s epilepsií. Smutná historie. Nahlídnul jsem do svých papírů. „Byli u toho čtyři svědci,“ podotknul jsem. „Vlastně pět, když počítám toho zmláceného kluka, ale tomu mohlo jeho zranění způsobit ztrátu paměti. První svědek stál sice opodál, takže nedokázal uvést žádné detaily, ale vypověděl, že ten, kdo toho kluka srazil k zemi, 47

měl na sobě červenou bundu. Což jste vy neměl. Druhý a třetí svědek jsou vaši kamarádi. Oba svorně tvrdí, že mají okno. Nic si prý nepamatují. A čtvrtý svědek…“ Klient se nervózně kroutil. „Není vám dobře?“ zeptal jsem se, ačkoli to byla hloupá otázka. „Jsem v pohodě.“ „Dobře, tak dál. Čtvrtým svědkem je váš kamarád Rasmus, který na rozdíl od ostatních nemá okno. A jeho verze se do puntíku shoduje s vaší.“ Odložil jsem papíry. „To je asi dobrý kamarád, viďte? Co by pro vás neudělal? Klidně vás usvědčí z vážného ublížení na zdraví a pošle do kriminálu. Co bych za takového kámoše dal.“ Naklonil jsem hlavu k rameni a všimnul si, jak klukovi vhrkly do očí slzy. „Tak ven s tím,“ pobídnul jsem ho. „Vyklopte mi, jak to bylo. Anebo víte co? Radši mi vysvětlete, proč lžete.“ Otevřel pusu, ale já jsem ho předběhnul. „A hlavně mi prosím vás netvrďte, že mluvíte pravdu. Lžete, jako když tiskne. A ještě k tomu to ani neumíte.“ Kluk seděl dlouho mlčky s prázdným výrazem, než spustil. Když konečně otevřel klapačku, myslel jsem si, že mám vyhráno. Že mi vyklopí, jak to doopravdy bylo. Jenže to jsem se přepočítal. „Já nelžu,“ zakňoural a narovnal se. „Říkám vám, že nelžu,“ zopakoval o  něco hlasitěji. „Toho kluka jsem fakt praštil. Nemohl jsem tušit, že spadne tak blbě a rozrazí si hlavu.“ Nastalo ticho. „V tom případě nevím, jak bych vám mohl pomoct,“ rozhodil jsem rukama. Klient se zatvářil jako trucovité dítě. „Na to vám seru. Holt jsem to jednou udělal, tak si to taky budu muset odsedět.“ 48

Zamrkal, a než sklopil oči, stačil jsem v nich zahlídnout strach. Jiný, než bych čekal. To nebyl strach ze zaslouženého trestu. Tenhle strach s  tím zmláceným klukem vůbec nesouvisel. Pomalu jsem si sbalil věci. „Ještě přijdu,“ slíbil jsem. Ani nevstal, aby mi podal ruku. Nedokázal jsem přestat myslet na ty vyděšené oči. Jako by šeptaly: Pomoc. Pomozte mi.

49

7 Bobbymu jsem slíbil, že se mu ozvu nejpozději v neděli večer. Nechápu, proč jsem řekl zrovna v  neděli, když o víkendech zásadně nepracuju, ale už se s tím nedalo nic dělat. Musel jsem se rozhodnout. Když jsem šel v pátek odpoledne domů, vzal jsem si s sebou Eivořinu krabici. „Ty budeš o víkendu pracovat?“ podivila se Lucy. „No jo. Myslel jsem, že to stihnu přes týden, ale nebyl na to čas.“ Což byla pravda. Všechen čas mi zabral klient, který se sice přiznal k ublížení na zdraví, ale u kterého jsem přesto pochyboval o  tom, že se ho dopustil. Marně jsem pořád dokola pročítal všechny dostupné materiály, abych pro jeho chování našel nějaké logické vysvětlení. Zdálo se, že pokud mi to neřekne sám, nikdy se to nedozvím. Doufal jsem, že mu to nebude dlouho trvat. Eivořině krabici jsem se celý týden záměrně vyhýbal. Znám se a vím, jak se dokážu pro něco nadchnout. Jednám dřív, než si to stihnu pořádně promyslet. Což není zrovna nejlepší strategie. Proto jsem krabici nechával na pokoji. Abych od toho případu získal trochu odstup. Jenže i teď, po pár dnech, mě při pomyšlení na něj pořád šimralo v břiše. Lákalo mě to. Otázka byla, proč 50

bych tomu měl věnovat čas. Bobby nevypadá, že by byl zrovna v balíku, takže s tučným honorářem jsem počítat nemohl. „Kdybys chtěl o víkendu něco podniknout, zavolej mi,“ nadnesla Lucy. „To víš, že jo, zlato.“ Zase lilo jako z konve. Zatracené počasí. Pomyšlení na pláž v Nice už mi nedodávalo takovou útěchu. Na to mě až moc zaměstnávaly myšlenky na Saru z Texasu. Takhle to dál nepůjde, uvědomil jsem si. Když jsem přišel domů, Bella zajásala. Netušil jsem, kolik lásky v sobě ti malí človíčkové dokážou nahromadit. A  kolik lásky vyžadují. Visela mi kolem krku a kopala nohama ve snaze zaklesnout mi je kolem pasu a radost jí přímo stříkala z uší. „Pátek!“ výskala. „Konečně pátek!“ Ani jeden z  nás se nemohl dočkat, až Signe půjde domů. Jen co se za ní zaklaply dveře, pustili jsme si rádio a  chvíli jsme se jen tak váleli na gauči. Já ucucával whisky, Bella si hrála s panenkou. Je stejná jako všechny ostatní děti. Nicnedělání jí prostě moc nejde. Ale pracujeme na tom. Člověk by měl umět odpočívat. Bellina máma to ale neuměla. Myslela si, že to někam dotáhne jenom tvrdou prací, že si nesmí ani na chvíli vydechnout. Ten názor sdílí spousta ženských. A právě proto je chlapi jako já hravě převálcují. Nejlepší strategie úspěchu je pořád odpočívat. Jenom tak ze sebe člověk v těch několika málo situacích, ve kterých opravdu o něco jde, dokáže vydat všechno. Snažím se, aby to Bella pochopila. Nechci, aby ji převálcoval někdo jako já. „Kam půjdeme v neděli na brunch?“ nadhodil jsem. Děti potřebují pravidelný režim. Stejně jako dospělí, jen o něco víc. Toho se držím. Proto třeba každou neděli chodíme někam na brunch. Začali jsme s tím, ještě 51

než se Bella naučila chodit. A  taky ode mě pochytila moji vybíravost. Takže jen co začala mluvit, plánujeme už v  pátek, kam v  neděli vyrazíme. A  z  toho vyplývá třetí zvyk. Pátky večer vždycky trávíme spolu doma. Na rozdíl od soboty, kterou máme každý pro sebe. Já chodím ven s  kamarády a  Bella tráví den s  babičkou nebo přinejhorším s chůvou. Tak to aspoň bývalo, než se mi všechno vymknulo z rukou. Ale abych nepředbíhal. Bella byla tak zabraná do hraní s  panenkou, že mě nejdřív vůbec neslyšela. Zeptal jsem se proto znova. „Hlavně ne k Bernsovi,“ ohrnula nos. V tom jsem jí musel dát za pravdu. Ten pajzl byl in možná tak před dvaceti lety. Teď už bych tam nepáchnul. „Co třeba hotel Grand?“ navrhnul jsem. „To radši Haga,“ zavrtěla hlavou Bella. „Aspoň bysme pak mohli do parku.“ Při poslední větě se rozzářila a mě zahřálo u srdce. Těšilo mě, s jakým sebevědomím se dokáže nadchnout pro svůj návrh. „Dobrý nápad,“ usmál jsem se. „Tak domluveno. A teď si uděláme něco k večeři.“ Se skleničkou whisky v ruce jsem se přesunul do kuchyně. Bella šla za mnou, v náručí panenku. „Co to je?“ ukázala na papírovou krabici, kterou jsem přitáhnul domů. „Nic zajímavého,“ pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem krabici otvírat, dokud neusne. Ne že bych zastával názor, že se dětem musí realita přikrášlovat, ale na druhou stranu nemusejí vidět všechno. Bella nechala krabici krabicí a dotáhla si ke sporáku židli. Ráda se dívá, jak vařím. 52

„Dáme si steak s hranolkama. Stavil jsem se pro maso v Östermalmské tržnici,“ usmál jsem se. Bella se rozzářila. Naštěstí by nikdy nepozřela steak well done nebo nějakou příšernou omáčku z pytlíku. „Přijde taky Lucy?“ zeptala se. Tím mě trochu vykolejila. „Možná zítra. Nebo v neděli,“ pokrčil jsem rameny. „Vezmeme ji s sebou na brunch?“ To už jsem zvážněl. „Bello, víš přece, že na brunch chodíme vždycky jenom my dva.“ Bella taky zvážněla a přikývla. „Jenom my dva,“ zopakovala a chytila mě za ruku. Probudil jsem se vleže na břiše a  nemohl jsem se pohnout. Samozřejmě jsem usnul u  Belly v  posteli. Nechápu, kdo vymyslel to čtení pohádek před spaním. Vždyť u toho člověk vždycky usne. Ten večer jsem stihnul přečíst ani ne polovinu pohádky. Podíval jsem se na hodinky a povzdechnul si. Bylo po půlnoci. Bůh ví, kdy se mi podaří znova zabrat. Opatrně jsem se vysoukal z postele, abych neprobudil Bellu. Ta jenom něco zamumlala ze spaní. Přikryl jsem ji a po špičkách vyšel z jejího pokoje. Najednou jsem si připadal slabý a  opuštěný. Jako ostatně vždycky v noci. Napadlo mě, že bych mohl zavolat Lucy, ale hned jsem to zase zavrhnul. Kvůli sobě i kvůli ní. Došel jsem do kuchyně a  rozsvítil. Na stole ležela halda špinavého nádobí se zbytky jídla. Pročísnul jsem si vlasy. To počká. Na uklízení jsem teď neměl ani pomyšlení. Už už jsem chtěl zhasnout a jít si lehnout, když jsem si všimnul Eivořiny krabice. Hm. 53

Kdo říká, že bych měl čekat do rána? Rychle jsem nádobí naskládal do dřezu, abych mohl krabici položit na stůl. Vážila jenom pár kilo. Napadlo mě, co si v ní ženská jako Eivor asi tak mohla schovávat, a  ušklíbnul jsem se. Nejspíš se jí strašně stýskalo po práci. Proč by jinak skladovala na půdě takové krámy? Navrchu krabice ležel poloplný šanon. „Nezařazené,“ nadepsal někdo na štítek. Zamračil jsem se. Snad si Eivor neulila nějaké policejní materiály? V tom případě bych s tím nechtěl mít nic společného. V šanonu byla spousta papírů s ručně psanými poznámkami. Pustil jsem se do čtení a  povzdechnul si. Tohle mi zabere spoustu času. Sara uvedla, jak velká byla golfová hůl, kterou ubila svou oběť. Nedokázala říct, o jakou značku a jaký typ se jednalo. Takový roztomilý detail. Sara prý toho chlapa v Houstonu omráčila golfovou holí a pak mu roztříštila hlavu. Na holi se ovšem nenašly žádné otisky prstů. Někdo si dal tu práci, že je setřel. Pokračoval jsem ve čtení: Poté Sara zastrčila hůl zpátky do bagu. Pozn.: Jednalo se nejspíš o dřevo č. 5 značky Ping, která patřila oběti. Nenašel se ochranný kryt. Sara tvrdí, že si nepamatuje, jestli kryt sundala, ale technická zpráva z místa činu uvádí, že ano. Proč odmítá říct, kam kryt schovala? S mírným dloubnutím v břiše jsem šanon odložil. Takovéhle detaily se používají jako typické kontrolní údaje a vyžadují se od každého, kdo se přiznal k nějaké vraždě. Jenže Sara tvrdila, že si nevzpomíná. To nebylo dobré. Vytáhl jsem z  krabice svazek popsaných kancelářských papírků sepnutých svorkou. Proč si je Eivor proboha schovávala? 54

Koupit zákusky stálo navrchu. A na dalším papírku: Růže pro Märit. Märit byla Gustavssonova manželka. A kytky jí kupovala sekretářka a milenka jejího muže v jedné osobě. Tomu říkám styl. Teprve poslední papírek mě zaujal. Kontaktovat šerifa Stillera z  Houstonu. S  kým chodila Jenny? Zamračil jsem se. Jméno Jenny se sice v žádném novinovém článku neobjevovalo, ale bylo mi povědomé. No jasně. Ta jízdenka. Bobby mi řekl, že jízdenku na vlak mu dala Sařina kamarádka Jenny. Že by Eivor myslela ji? A proč by se Gustavsson zajímal o to, s kým chodila? Bylo mi jasné, že si s Eivor budu muset znova promluvit. Prohrábnul jsem krabici a  narazil na poznámkový blok s pevnými deskami. Někdo na něj navlíknul gumičku a nalepil papírek s nápisem Sařin deník? To mě zarazilo. Sundal jsem gumičku a sešit otevřel. Proč má Eivor sakra u sebe Sařin deník? Ten by snad měla mít policie. Ať už ten deník psal kdokoli, vyjadřoval se nanejvýš úsporně. Ke každému dni se vztahovalo jenom pár řádků. A často u nich chybělo datum. Taky to vypadalo, že si dotyčný nevedl záznamy každý den, ale v průměru jen dva nebo tři dny v týdnu. Porovnal jsem deník s daty vražd, která jsem si vypsal z novinových článků na internetu, ale ani jedno z nich v deníku nebylo. Odložil jsem blok na stůl, znova jsem otevřel šanon a  pustil se do čtení poznámek, které si psal staroch Gustavsson. A  začalo to ve mně vřít. Bylo evidentní, že dědka v  Sařině případu zarazilo hned několik nesrovnalostí, ale pak nad nimi mávnul rukou. Chybějící pouzdro golfové hole byl jenom jeden z  detailů. Jak 55

se svými zjištěními naložil? Svěřil se s  nimi státnímu zástupci? Nebo Eivor? Cítil jsem, jak ve mně roste odhodlání. Bobby měl nejspíš pravdu. Advokát jeho sestry neodvedl dobrou práci. Něco opravdu věděl. Rezolutně jsem naházel věci zpátky do krabice a odnesl si ji do ložnice. Věděl jsem, že deník nedokážu odložit, dokud ho nedočtu. Takže nad ním nejspíš usnu. Tuhle sobotu asi udělám výjimku a budu se projednou věnovat práci. Musím se přece rozhodnout. Doopravdy bych byl ochotný zastupovat mrtvou klientku?

56

8 V sobotu ráno jsem se probudil vleže na zádech, s deníkem Sary z Texasu na prsou. Bella stála tiše vedle mojí postele. Občas se mi takhle po ránu vplíží do ložnice a pak tam jenom tak stojí a kouká na mě, dokud neotevřu oči. Na to si nejspíš nikdy nezvyknu. „Mám hlad,“ oznámila mi. „Dobré ráno,“ popřál jsem jí a odložil deník na postel. Jen co jsem se ho dotknul, ucítil jsem novou energii. Než jsem totiž k ránu usnul, dočetl jsem se spoustu zajímavých věcí. A nechápal jsem, jak to, že se o ně nezajímala taky policie. „Naháč, naháč,“ posmívala se mi Bella, když jsem vylezl z postele. „Ty jsi taky naháč.“ „To teda nejsem. Mám pyžamo, nevidíš?“ Zatahala se za vršek pyžama. „Tak ať si ho nevytaháš,“ napomenul jsem ji. Jenže ona jen pokrčila rameny. „Tak mi aspoň bude, i když vyrostu.“ Oblíknul jsem se a zamířil do kuchyně. „Fuj,“ ohrnula nos Bella při pohledu na haldu špinavého nádobí ze včerejška. Mně z toho bylo taky špatně, takže jsme si snídani donesli k televizi. Bella sledovala nějaký pořad pro děti 57

a já se pustil do čtení posledních stránek Sařina deníku. Nemínil jsem ztrácet čas. „Pojď se oblíct,“ řekl jsem Belle, když jsme dosnídali. „Potřebuju dneska trochu pracovat.“ „A co já?“ zeptala se. „Zavezu tě k babičce.“ Byli jsme tam ani ne za hodinu. „Co je to za zvuky?“ zeptala se Bella u  Marianne v předsíni. „To je větrák ve sklepě, zlatíčko,“ vysvětlila jí Marianne. „Praskla mi voda a vytopila sklep, takže mi takoví šikovní pánové museli rozkopat podlahu. Nechali tam větrák, aby to vyschnulo.“ „Ale proplatí ti to pojišťovna, ne?“ zeptal jsem se při vzpomínce na fakturu, o které se zmínil Helmer. „Určitě,“ přikývla Marianne, zatímco svlíkala Belle bundu. „Co budeme dělat?“ vyzvídala Bella. „Mohly bysme třeba něco upéct,“ usmála se Marianne. Asi je dobře, že Bellu občas hlídá. Já zásadně nepeču. A Signe víceméně taky ne. Lucy sice jednou tvrdila, že pečeme, když jsme dělali vafle, ale na to jsem jí neskočil. Ani Bella. „V kolik tě máme čekat?“ zeptala se Marianne. „V pět.“ Tolik času by mi na to, co jsem měl v  plánu, mělo stačit. „A dáte si pak se mnou večeři?“ S tím jsem nepočítal. Jestli jsem byl ten den ochotný večeřet s někým kromě Belly, tak možná s Lucy. S nikým jiným. „To asi nestihneme,“ zavrtěl jsem hlavou. Marianne nasadila smutný výraz. „Vždyť se vídáme tak málo, Martine.“ 58

Já jsem byl opačného názoru. „Díky za hlídání,“ řekl jsem a dal se na ústup. Když jsem nasedal do auta a  startoval, stály Bella s Marianne u okna a dívaly se za mnou. Zamávala mi jenom Bella. Přimět Eivor k další schůzce bylo podle očekávání lehké jako facka. Stačilo se jen zmínit, že ve mně obsah její krabice vyvolal nové otázky, a pozvání na kafe jsem měl v kapse. „Vezmete tu krabici s sebou?“ zeptala se. „Ještě ji budu potřebovat,“ odpověděl jsem. To sice nechtěla slyšet, ale tak už to holt někdy chodí. „Vypadáte dnes jinak,“ podivila se při pohledu na moje zelené tričko s límečkem a hnědé plátěné kalhoty. Měla pravdu. Minule jsem měl na sobě oblek. „Je sobota,“ pokrčil jsem rameny. Znova jsme se posadili k jejímu miniaturnímu stolu v rohu kuchyně. Neztrácel jsem čas a přešel rovnou k věci. „Když jsem se vás minule ptal, jestli vás nebo pana Gustavssona někdy napadlo, že by Sara Tellová mohla být nevinná, odpověděla jste, že ne.“ Eivor zvážněla. „Samozřejmě,“ přikývla. „Jenže já jsem v té vaší krabici našel šanon s poznámkami pana Gustavssona, ze kterých vyplývá, že ho určité věci v Sařině výpovědi zarazily. Nedokázala odpovědět na otázky týkající se některých detailů vražd. Jako například kam se podělo pouzdro na golfovou hůl, která posloužila jako vražedná zbraň v Houstonu.“ Mlčení, které nastane, když někomu dojdou argumenty, je vždycky stejně výmluvné. Eivor dlouho přemýšlela, co by měla říct. Dokonce mi jí bylo maličko líto. Nebylo její povinností obhajovat Gustavssonovu 59

práci. Klidně mě mohla poslat do háje. Jenomže na to byla svému bývalému šéfovi až moc oddaná. „Nevěděla jsem, že v té krabici jsou i tyhle poznámky,“ řekla nakonec. „Máte pravdu. Sařina výpověď nebyla tak podrobná, jak by si člověk přál. Ale kdo by si po těch letech pamatoval tolik detailů?“ Na tom sice bylo něco pravdy, ale cosi mi napovídalo, že na brutální vraždu člověk jen tak nezapomene. V takovém případě by snad paměť měla fungovat jinak. „V  té krabici byl taky blok nadepsaný Sařin deník. S otazníkem. Jak se k vám dostal?“ „Dala nám ho Sařina kamarádka. Nebo ho vlastně dala Bobbymu. A ten zase nám.“ „Nejmenovala se náhodou Jenny?“ „Vy ji znáte?“ usmála se Eivor. Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Jenom hádám. Vím, že ve vyšetřování nějaká Jenny figurovala. Prý tvrdila, že má lístek na vlak dokazující, že v Galvestonu nemohla vraždit Sara, že to musel být někdo jiný.“ Z Eivořina neutrálního výrazu nebylo možné vyčíst, co si myslí. Hlavou mi blesklo, proč se mi o tom deníku nezmínil Bobby. „Takže Jenny dala Bobbymu deník a jízdenku,“ shrnul jsem pomalu fakta. „Co na to říkal pan Gustavsson?“ Eivor pokrčila rameny. „Byl toho názoru, že to na věci nic nemění. Ten lístek mohla Jenny splašit kdekoli, vůbec nic nedokazoval. A pokud jde o deník… Sara popřela, že by byl její. Četl jste ho?“ Přikývnul jsem. „Jsou to jen krátké, až útržkovité poznámky, často dokonce bez data. Nechali jste udělat grafologický rozbor?“ Ta otázka ji očividně namíchla. 60