Kapitola první
Fillus de anima. Dítě duše. Takhle jim říkají, dětem, které se zrodily dvakrát, z chudoby jedné ženy a neplodnosti druhé. A právě tímto druhým porodem se stala dcerou Maria Listruová, pozdní plod duše Bonarie Urraiové. Když se stařena zastavila pod citroníkem, aby si promluvila s její matkou Annou Teresou Listruovou, Marii bylo šest let a byla omylem po třech správných výsledcích. Z jejích sester už byly slečny, zatímco ona si hrála sama na zemi a plácala bábovičku z bláta a živých mravenců s pečlivostí malé ženy. Mravenci v té hmotě hýbali narudlýma nožičkama a pomaličku umírali pod ozdobami z polních květů a písečného cukru. V ostrém červencovém slunci jí ten moučník rostl pod rukama, krásný, jak někdy špatné věci umějí být. Když holčička zvedla hlavu od bláta, spatřila vedle sebe v protisvětle tetu Bonarii Urraiovou, jak se usmívá s rukama složenýma na hubeném břiše, sytá něčím, co jí Anna Teresa Listruová právě darovala. Co přesně to bylo, Maria pochopila až po čase. Odešla s tetou Bonarií ještě téhož dne, v jedné ruce bábovku z bláta, v druhé tašku plnou čerstvých vajec a petržele, ubohý balíček na cestu místo poděkování.
8
Maria se usmívala a někde v skrytu tušila, že by měla mít důvod k pláči, ale nedokázala na něj přijít. Dokonce, jak se vzdalovala, si už nevybavovala ani tvář své matky, skoro jako by ji byla zapomněla už dávno, v tom záhadném okamžiku, kdy se dcery samy rozhodnou, co bude nejlepší zamíchat do bábovky z bláta. Zato si dlouhá léta vybavovala hřejivé nebe a nohy tety Bonarie v sandálech, jak jedna vykukuje a druhá se schovává pod lem černé sukně, v tichém tanci, jehož rytmus její nožky jen stěží zvládaly. Teta Bonaria jí dala postel, celou jenom pro ni, a pokoj plný svatých, a všichni byli zlí. Tam Maria pochopila, že ráj není místo pro děti. Dvě noci probděla s očima upřenýma do tmy, aby spatřila krvavé slzy nebo odlesky ze svatozáří. Třetí noc ji přemohl strach z nejsvětějšího srdce s namířeným prstem, jehož hrozba byla očividně zesílena tíhou tří růženců na krvácející hrudi. Už to nevydržela a vykřikla. Ani ne za minutu teta Bonaria otevřela dveře a našla Marii, jak stojí u stěny a svírá polštář z ježaté vlny, který si vybrala jako plyšáka ochránce. Pak se podívala na krvácející sochu, jež byla posteli mnohem blíž, než se kdy zdálo. Strčila sochu pod paži a beze slova ji odnesla; následujícího dne zmizela z kredence i kropenka, na které byla namalovaná svatá Rita, a alegorický beránek ze sádry, chundelatý jako toulavý pes a divoký jako lev. Maria začala znovu odříkávat Ave až po nějakém čase, ale jen potichu, aby ji Panenka Maria neslyšela a nevzala vážně: v hodině smrti naší amen. Kolik bylo tehdy tetě Bonarii, nebylo snadné uhodnout, ale byla to léta, která nadlouho znehybněla, jako kdyby zestárla naráz, z vlastního rozhodnutí, a nyní trpělivě čekala, až ji ten zpožděný čas dožene. Naproti tomu Maria dorazila příliš pozdě i do lůna své matky a od samého začátku byla zvyklá
9
na to, že je tou poslední starostí v rodině, která jich má už beztak dost. Kdežto v domě té ženy zažívala nezvyklý pocit být důležitá. Když ráno odcházela z domu, v podpaží svírala učebnici a mířila ke škole, byla si jistá, že kdyby se otočila, našla by ji tam, jak se na ni dívá, opřená o zárubeň dveří, jako by podpírala panty. Maria to netušila, ale bylo to především v noci, kdy s ní stařena byla, za těch obyčejných nocí bez jediného hříchu, kterému bychom mohli klást za vinu, že nemůžeme spát. Tiše vstoupila do pokoje, sedla si k posteli, kde Maria spala, a ve tmě se na ni dívala. Za těch nocí holčička, která věřila, že ze všech starostí Bonarie Urraiové je ona tou největší, spala, aniž ještě tušila, jak těžké je být starostí jedinou. Proč dala Anna Teresa Listruová stařeně svoji nejmladší dceru, to chápali v Soreni až příliš dobře. Nedala na rady svých blízkých, manželství se jí nevydařilo a následujících patnáct let si na svého chlapa, který uměl dělat pořádně jenom jednu věc, v jednom kuse stěžovala. Anna Teresa Listruová si ráda naříkala před sousedkami, jak jí manžel nedokázal být užitečný ani svou smrtí, protože neměl ani tolik slušnosti, aby natáhl brka ve válce a zanechal jí po sobě penzi. Pro nezpůsobilost osvobozený od vojenské služby, skončil Sisinnio Listru tak hloupě, jak žil, rozmačkaný jako bobule hroznu v lisu, pod koly traktoru Boreddua Arresiho, u něhož si občas propachtoval půdu. Když Anna Teresa Listruová se čtyřmi dcerami na krku ovdověla, z chudé se stala žebračkou a naučila se vařit, jak říkala, i ze stínu zvonice. Teď, když si od ní kmotra Bonaria vzala Marii za vlastní, nedokázala uvěřit tomu, že může každý den přidat do polívky i dvě brambory z pozemků Urraiových. A že za to musela zaplatit dítětem, žádná škoda: však měla ještě další tři. Zato proč si teta Bonaria Urraiová ve svém věku vzala do domu cizí dítě, to vážně nechápal nikdo. Ticho se táhlo
10
jako stín, když stařena s holčičkou společně kráčely ulicí, a na štokrlích v sousedství to vyvolávalo nekonečné polohlasné diskuse. Trafikant Bainzu s gustem vysvětloval, že i boháč ke stáru potřebuje dvě ruce, které by mu utřely zadek. Ale Luciana Lodinová, starší dcera instalatéra, nechápala, proč by si někdo pořizoval dědice jen proto, aby si zajistil to, co zvládne kterákoli dobře placená služka. Ausonia Frauová, která toho o zadcích věděla víc než kdejaká zdravotní sestra, s oblibou uzavírala debatu moudrem, že ani liška nechce umřít sama, a na to už nikdo nic neříkal. Jistě, kdyby se Bonaria Urraiová nebyla narodila bohatá, skončila by jako všechny ty, co zůstaly bez chlapa, a nějaké dítě duše by si těžko pořídila. Vdova po muži, který se s ní nikdy neoženil, by se za jiných okolností stala šlapkou, případně jeptiškou, domácí či klášterní, měla by věčně zavřené okenice a chodila by pořád v černém, dokud by nevydechla naposledy. O svatební šaty ji připravila válka, i když někteří ve vesnici tvrdili, že není pravda, že Raffaele Zincu tam na Piavě padl: při jeho mazanosti bylo mnohem pravděpodobnější, že si tam našel jinou ženu a chtěl si ušetřit cestu a vysvětlování. Možná to byl důvod, proč byla Bonaria Urraiová stará už odmlada a žádná noc nepřipadala Marii tak černá jako Bonariina sukně. Ale vesnice byla plná vdov po živých manželích, věděly to ženské, které pomlouvaly, stejně jako to věděla i Bonaria Urraiová. Proto když chodila každé ráno do pekárny pro čerstvý chléb, kráčela s hlavou vztyčenou a nikdy se s nikým nedala do řeči, vracela se domů pěkně rovnou za nosem. Když se Bonaria rozhodla vzít si dítě duše, tím nejtěžším pro ni nebyla ani tak zvědavost lidí jako spíš prvotní reakce samotného děvčátka, které si domů přivedla. Po šesti letech, kdy se noc co noc dělila o vzduch jediného pokoje se svými třemi sestrami, bylo zřejmé, že prostor, který Maria považovala
11
za svůj vlastní, nepřesahoval délku její paže. Příchod do domu Bonarie Urraiové touto vnitřní geografií otřásl; prostory mezi stěnami vyhrazené pouze jí byly najednou tak rozsáhlé, že holčičce trvalo několik týdnů, než se přesvědčila, že z uzavřených dveří mnoha pokojů nikdo nevyjde se slovy: „Na to nesahej, to je moje.“ Bonaria Urraiová se nikdy nedopustila té chyby, aby jí řekla, ať se cítí jako doma, ani nedodala žádnou z těch banalit, které se používají, když chceme dát hostům najevo, že doma nejsou ani náhodou. Jednoduše čekala, až se prostory, které po léta zůstaly prázdné, samy děvčátku postupně přizpůsobí, a když byly po měsíci všechny dveře pokojů otevřené, a tak už i zůstaly, nabyla pocitu, že se nemýlila, když nechala na domě, ať se s tím vypořádá sám. Když si Maria konečně začala připadat jistější díky důvěrnému vztahu, který získala ke stěnám, jež ji obklopovaly, začala svoji zvědavost čím dál víc obracet na ženu, která ji sem přivedla. „Čí vy jste dcera, teto?“ zeptala se jednoho dne, s pusou plnou polévky. „Můj otec se jmenoval Taniei Urrai, byl to támhleten pán…“ Bonaria ukázala na starou, vybledlou fotografii visící nad krbem, na níž Daniele Urrai s vypjatou hrudí v sametové vestičce vypadal asi tak na třicet a holčice mohl připomínat všechno možné, jenom ne otce stařeny, kterou měla před sebou. Bonaria vyčetla z její růžové tváře pochyby. „Tam je mladý, tehdy jsem ještě nebyla na světě,“ upřesnila. „A maminku jste neměla?“ dotírala Maria, v níž myšlenka, že by někdo mohl být dítětem nějakého otce, evidentně nevzbuzovala mnoho důvěry. „Jistěže jsem ji měla, jmenovala se Anna. Ale i ona umřela před mnoha lety.“ „Jako můj otec,“ dodala vážně Maria. „Občas to dělají.“ Bonarii překvapil ten dovětek.
12
„Co?“ „Dělají to. Umřou dřív, než se narodíme.“ Maria na ni pohlédla se shovívavým výrazem. Pak nerada dodala: „Řekla mi to Rita, dcera Angely Muntoniové. I jí táta umřel dřív.“ Během výkladu její lžíce kmitala ve vzduchu jako smyčec v orchestru. „Ano, někteří to dělají. Ale ne všichni,“ prohlásila Bonaria a prohlížela si ji s neurčitým úsměvem na tváři. „Jistě ne všichni,“ souhlasila Maria, „aspoň jeden musí zůstat. Pro děti. Proto jsou rodiče vždycky dva.“ Bonaria přikývla a rovněž ponořila lžíci do polévky v přesvědčení, že tím byl rozhovor ukončen. „Vy jste byli dva?“ Bonaria konečně pochopila, a aniž přestala jíst, pokračovala téměř lhostejným tónem, jakým mluvila až dosud. „Ano, byli jsme dva. I můj snoubenec umřel.“ „Ach. Umřel…“ opakovala Maria po chvíli jako ozvěna a nevěděla, zda se jí ulevilo, nebo jí to je spíš líto. „Ano,“ pronesla Bonaria rovněž vážným hlasem, „občas to dělají.“ Povzbuzena tou soukromou statistikou, holčička opět začala foukat do talíře s polévkou. Chvílemi, když zvedla oči od kouřící lžíce, se její pohled zkřížil s pohledem tety Bonarie a bylo jí najednou do smíchu. Od té chvíle, vždy když šla Bonaria ráno koupit chleba, čekala na ni Maria za kuchyňským stolem, klátila nohama a tiše počítala údery gumové boty o židli, dokud znala názvy čísel. Poté co napočítala potřetí do sta, se teta Bonaria vrátila, a ještě než Maria odešla do školy, společně posnídaly teplý chléb a pečené fíky. „Jez, Marie, vyrostou ti prsa!“ říkala teta a plácala se rukou do toho, co zbylo z jejích ňader.
13
Maria se smíchem jedla ovoce po dvou kusech naráz, pak ještě se semínky fíků mezi zuby utíkala do pokoje, aby to zkontrolovala, protože všechno, co říkala teta Bonaria, byl boží zákon na zemi. A přesto za těch třináct let, co s ní žila, jí ani jednou neřekla mami, protože matky jsou něco úplně jiného.
Kapitola druhá
Po určitý čas si Maria myslela, že je teta Bonaria švadlena. Šila dlouhé hodiny v kuse a celá jedna místnost v domě byla neustále plná ústřižků a látek. Přicházely za ní ženy, aby jim vzala míru na sukně a šátky, ale občas i muži kvůli slavnostním kalhotám a košilím. Muže teta Bonaria nikdy nepustila do místnosti s látkami, přijímala je v obývacím pokoji, kde je nechala stát bez hnutí. Na kolenou, s koženým metrem, se pohybovala rychle jako samička pavouka a tkala kolem těch nehybných kořistí záhadnou pavučinu měr. Ženy si během měření rády povídaly, vyprávěly o svých starostech prostřednictvím těch cizích. Kdežto muži bývali zticha, zasmušilí, jakoby nazí před tím precizním pohledem. Maria to pozorovala a vyptávala se. „Muži se stydí nechat se od vás měřit, protože jste ženská, že jo?“ Bonaria na ni tehdy vrhla škodolibý pohled, bylo zvláštní jej vidět na zvrásněném plátně její přísné tváře. „Kdepak, Marieddo! Muži se nestydí, bojí se. Moc dobře vědí, jakého kabátu se ode mě mají obávat,“ tiše se smála a přitom rázně třásla látkou, aby ji rozvinula. Ať už se strachem nebo bez, klienti přicházeli i zdaleka,
15
dokonce z Illamari a Luvè, před svatebními hostinami nebo svátky světců, nebo aby si jednoduše pořídili nový nedělní oblek. Některé dny dům připomínal tržiště, s metry látek rozvinutými na opěradlech židlí, na nichž se naznačovaly záhyby sukní a výšivky. Maria seděla a vše sledovala, připravená podat jehlu nebo křídu, když bylo třeba vyznačit délku na lemu. Pro kalhoty si jednou přišel i Boriccu Silai z důlního konsorcia se svou služebnou. Děvčeti bylo asi šestnáct, jmenovala se Annagrazia, měla poďobanou pleť a oči jako dva šneky bez ulity. Stála tiše opřená o zeď a v tašce měla aspoň čtyři metry hladkého sametu, což si mohl dovolit jen opravdový boháč. Na tetu Bonarii to nijak nezapůsobilo a brala Boriccuovi Silaimu míru se stejnou důkladností, s jakou to dělala u ostatních, pozorujíc tvary pod opaskem zkušeným okem člověka, který z mála pochopí vše. „Na jakou stranu ho nosíte?“ zeptala se nakonec, jak bývá zvykem u krejčích puntičkářů, a hleděla mu přitom na poklopec. On se otočil k dívce opřené o zeď a kývl na ni hlavou. „Nalevo,“ odpověděla místo něho Annagrazia a podívala se na stařenu, aniž dodala cokoli dalšího. Bonaria neuhnula pohledem a na okamžik se jí zadívala přímo do očí, pak začala pomalu navíjet kožený metr na kolík z citronového dřeva. Boriccu očekával odpověď, ale když teta Bonaria promluvila, nezdálo se, že mluví k němu. „No, obávám se, že do svatého Ignáce to nestihnu. Zkuste to u Rosy Cadinuové, ta potřebuje práci.“ Boriccu Silai a Bonaria se na sebe tiše a strnule zahleděli. Poté muž a služka jeho opasku opustili dům, aniž se rozloučili, beztak toho bylo řečeno ažaž. Teta Bonaria za nimi pečlivě zavřela, otočila se k Marii a unaveně si povzdechla, zatímco ukládala metr zpátky do kapsy obnošené zástěry.
16
„Ať jdou k čertu, máme po zakázce… Ale u jistých záležitostí je lepší neznat přesný rozměr. Chápeš, Marie?“ Maria tomu nerozuměla ani za mák, ale stejně přitakala, protože neposloucháme všechno jen proto, abychom to hned pochopili. Koneckonců si tehdy ještě myslela, že teta Bonaria je povoláním švadlena. Poprvé si Maria všimla, že teta Bonaria v noci odchází, když jí bylo osm let. Stalo se to uprostřed zimy roku 1955, krátce po svátku Tří králů. Měla dovoleno zůstat vzhůru a hrát si až do večerního vyzvánění, pak ji teta Bonaria doprovodila do pokoje, kde naplnila ohniště rozpálenými uhlíky a popelem a zavřela okenice, aby předčasně udělala tmu. „Spi, zítra vstáváš brzo do školy.“ Skoro nikdy se nestalo, že by se Maria hned propadla do té parodie noci, někdy zůstávala celé hodiny vzhůru a prohlížela si stíny, které na stropě vytvářelo pohasínající řeřavé uhlí. Nespala ani tu noc, kdy uslyšela, jak někdo tluče rukou na vrata a nějaký muž hovoří tlumeným, vzrušeným hlasem, příliš potichu, než aby ho poznala. Nehybně, pod poduškami, mezi načervenalými stíny jasně vnímala, jak se dveře na dvůr otevřely a důvěrně známé kroky tety Bonarie se během krátké chvíle vzdálily a zase vrátily zpět. Vylezla z postele, aniž vnímala studenou podlahu pod bosýma nohama, a vrávorala směrem ke dveřím, až ve tmě zakopla o nočník. Ještě předtím, než stačila vyjít z pokoje, si teta všimla, že nespí. „Holčička!“ upozornil šeptem muž stojící ve stínu na prahu dveří. Byl vysoký, se širokými rameny a jeho vzhled jí byl něčím povědomý, ale Maria neměla čas mu přisoudit nějakou identitu, protože teta stála vmžiku před ní, černá a přísná v dlouhém vlněném šálu, který nosila, jenom když slavila církví nařízené svátky. Měla ho těsně obepnutý kolem hubeného těla, jako by
17
to byla pokladnička, v níž schovávala nejen tvary svého těla, ale i úmysl, ať už byl jakýkoli. „Vrať se do svého pokoje!“ Maria jí neviděla do tváře, možná proto se opovážila odpovědět. „Kam jdete, teto? Co se děje?“ „Hned se vrátím. Ty ale půjdeš do svého pokoje.“ Nebyla to výzva, navíc to řekla dvakrát a ještě k tomu před cizím člověkem. Maria tiše zacouvala do škvíry ve dveřích. Dokud je nezavřela, stařena zůstala strnule stát a totéž očekávala i od svého hosta. Za dveřmi Maria zadržela dech, jako by to bylo tajemství, až do chvíle, kdy uslyšela, že se oba opět spěšně pohybují, vycházejí ven a zanechávají dům v klamném tichu. Ochromená zimou čekala vestoje bez hnutí a instinktivně ťukala zlehounka prstem o dřevěnou zárubeň, aby počítala; ale když už měla přibližně třikrát tři sta, Bonaria Urraiová stále ještě nebyla zpátky. Holčička se odevzdaně vrátila do postele, ale ticho, které tu vládlo, mělo do spánku hodně daleko. Nakonec ji v teplu pokoje přece jen přemohl sen, který zvítězil i nad tou vzdáleností. Když se stařena vrátila, Maria už spala a její příchod nezaznamenala. Bylo to tak lepší. Ráno holčičku vzbudily důvěrně známé zvuky domova. Otázky týkající se předešlé noci byly stejně pomíjivé jako pach stoupající z vlahého popela. Oblékla se a vydala se ji hledat, našla ji, jak stojí a třepe ve vzduchu kusem látky, aby ho zbavila prachu a rozprostřela jeho potrhanou osnovu. Vypadala jako jednokřídlý pták. Bonaria si Marie všimla a znehybněla. Pak promluvila. „To, co jsi udělala včera, se už nikdy nesmí opakovat.“ Příkaz zněl důrazně jako třepnutí látkou a každá otázka v té hrozbě umlkla. Maria v tom okamžiku pochopila, že by mohla přijít o něco mnohem vzácnějšího, než je spánek. Pak se tvář
18
stařeny rozjasnila, a zatímco skládala už vytřepané plátno, vybídla ji: „Teď jez, máme toho dneska hodně na práci.“ Teta jí oblékla sváteční šatičky a sama si vzala smuteční sukni, tu parádní, třebaže bylo úterý, kdy se víra nemusí prokazovat. Vestoje si zaplétala šedivé vlasy, s pohledem upřeným k oknu, zatímco jí stín vyšíval na obličej tkáň prchavých dnů. Mezi těmi varhánky sukně a tváře Maria poprvé vytušila již dávno zmizelou krásu a ranila ji nepřítomnost někoho, kdo by na ni uchovával vzpomínku. „Kam jdeme, teto?“ Stařena si zahalila hlavu tím nejčernějším ze svých šátků, hedvábným s dlouhými třásněmi, vždy připravenými se zašmodrchat. Pak se k ní otočila s divným výrazem ve vyzáblé tváři. „Jdeme kondolovat Rachel Littorrové, zemřel jí manžel. Je to naše sousedská povinnost.“ Kráčela hbitě jako vždycky a Maria s ní jen těžko držela krok, třebaže její bílé šatičky nevážily tolik co dlouhá sukně staré ženy. Dům nebožtíka nebyl vzdálený, ale už na stovky metrů bylo slyšet chmurný smuteční zpěv attitu.* Pokaždé když se ten nářek ryčné melodie rozezněl, bylo to, jako by se Soreňanům zpívalo o bolestech každé domácnosti, o těch současných i minulých, protože zármutek jedné rodiny probouzel nikdy neutišenou vzpomínku na všechny dřívější pláče. A proto se všechny okenice přivíraly, aby se oči domů zaslepily před
* Attitu je smuteční pláč vyjadřující bolest ze ztráty zesnulého. Nářek zpívala plačka, kterou doprovázely další ženy. V textu se připomínaly dobré skutky i těžkosti, s nimiž se zesnulý v životě setkal. Text byl často improvizovaný, někdy se zpívaly už dříve použité attitu pro jiné zesnulé. Interpretace byla doprovázena přesnou gestikulací: paže a ruce se zvedaly jako výraz žalu a pak padaly na kolena nebo na tělo zesnulého.
19
sluncem, a každý přibíhal oplakávat své dříve zesnulé v tom stávajícím nebožtíkovi, skrze nepřítomnost. Mrtvý na pořadu dne ležel v posteli uprostřed vstupní místnosti, obutýma nohama obrácený ke vchodu. Už byl nachystaný do hrobu, oblékli ho jako na oslavu, do tmavého obleku, v kterém se ženil, když byl ještě štíhlý, zdravý a rozhodoval o svém životě, knoflíky na břiše se napínaly, přestože bylo jeho tělo natažené. Prostředí houstlo přerývanými vzdechy žen, zatímco muži stáli nehybně u zdi jako stráže. Plačka v tu chvíli spustila nářek podobný zpěvu, bolestný tón, který jako by vycházel odněkud zespoda, z kolen klečících na zemi. Ženy po ní opakovaly rytmické sténání a vytvářely tak ponurý sbor, k němuž se teta Bonaria ani v náznaku nepřidala. Řekla Marii, ať počká, a odebrala se za vdovou Rachel Littorrovou, která seděla schoulená na židli hned vedle nebožtíkovy hlavy, mlčky se kolébala, zatímco ostatní plakaly místo ní. Jakmile žena tetu Bonarii spatřila, jako by se v tu ránu vymanila ze strnulosti, postavila se, aby ji přivítala. „Sestro moje drahá! Bůh vám všechno oplať…“ Její výkřik na okamžik přehlušil předplacené kvílení plačky. Zbytek slov zadusil černý vlněný šál tety Bonarie, do něhož vdova zanořila svou tvář v jakémsi ryčném vytržení, jež upoutalo pozornost všech přítomných. Zdálo se, že se Rachel Littorrová znovu vzpamatovala, až když jí teta cosi pošeptala a lehounce se dotkla její hlavy, s takovou něhou, jakou u ní Maria ještě nikdy neviděla. Plačka mezitím změnila barvu hlasu, zanotovala improvizovanou báseň, vyšperkovanou nesčetnou chválou na zesnulého. Když člověk ty její rýmované výkřiky poslouchal, musel nabýt dojmu, že nikdy nebylo lepšího muže než Giacoma Littorry, přitom o něm všichni věděli, že byl lakomým manželem, který považoval za ctnost být ke všem stejně bezcitný, jako byl osud
20
k němu. Zatímco plačka bědovala a naznačovala, že si zuby trhá kus rukávu, Maria četla tuto nepatřičnou myšlenku v tvářích všech přítomných, přejížděla je jednu po druhé, aniž příliš zvedla zrak. A tehdy ho spatřila, toho muže. Za židlí své matky stál opřený o zeď syn zesnulého s kloboukem v ruce a byl nejvyšší ze všech přítomných mužů. Santino Littorra měl oči upřené k otcovu nehybnému tělu, jako by byl zhypnotizován tóny plačkou předstírané bolesti. Maria poznala jeho široká ramena i vyrovnanost, s jakou uměl čekat, stejně jako to u něho viděla předchozí noci. Osm let bylo málo na to, aby vše pochopila, ale dost na to, aby vytušila, že něco by se tu pochopit mělo. Když se ani ne za dvě hodiny vracely domů, Maria kráčela pomalu, jako by ji tížilo závaží, ale tehdy to bylo snad naposledy, kdy zůstala na ulici pozadu za tetou Bonarií.
Kapitola třetí
Pět let Bonaria Urraiová nevyšla v noci z domu, nebo si toho alespoň Maria nevšimla, plně zaměstnaná tím, že je z ní konečně legitimní dcera. Nějak to nakonec zafungovalo, protože když děvče chodilo do páté třídy základní školy, byla obec Soreni s tím zvláštním svazkem už dávno smířená; nemluvilo se o něm už ani v barech, a dokonce i v rozhovorech za soumraku mezi dveřmi přenechaly stařena s holčičkou místo čerstvějším nebo pikantnějším zprávám. Aniž tušila, že jim tím pomůže, nechala se šestnáctiletá dcera Rosanny Sinnaiové laskavě přivést do jiného stavu, ještě se nevědělo kým, což vydatně přispělo drbnám, aby zas měly o čem tlachat. Někdo jiný, když by konečně utichl šepot za jeho zády, by byl překvapen, že se s tím přestalo tak brzy, protože v místě, kde se dělo jen málo skutečně zajímavých věcí, se podobná událost mohla dokolečka propírat i po celou jednu generaci. Ale Bonaria Urraiová neměla důvod se tomu divit, protože hned od prvního okamžiku pracovala na vybudování té křehké normality. Stará švadlena se od samého začátku chovala, jako by dítě přišlo na svět z jejího lůna, když k ní někdo přišel na návštěvu, nechávala Marii volně chodit po domě, a když se někam vydala, všude ji vodila s sebou, aby mohli lidi ukojit až k prasknutí tu svou nenasytnou
22
zvědavost po původu onoho zvoleného příbuzenství. Kdežto Marii, uvyklé vnímat se jako cosi bezvýznamného, trvalo delší dobu, než si uvědomila, že něco znamená. Její matka, Anna Teresa Listruová, žena fascinovaná číslováním, ať už se s ním setkala v jakékoli podobě, ji naučila dívat se na sebe pouze jako na součást řady, kterou tvořila spolu se svými sestrami podle obvyklého, neměnného vzorce: „A kdo je tahle hezká holčička?“ „Ta poslední.“ Nebo jednoduše: „Ta čtvrtá.“ Ten otisk jakéhosi pořadí závodníků v přespolním běhu byl tak silný, že se Maria musela zpočátku kousat do jazyka, aby se sama takhle nepředstavovala, jako ta poslední nebo čtvrtá. Bonaria to nemohla vědět, ale přesto to musela nějak vytušit, protože pokaždé, když se měla dívka někomu cizímu představit, předběhla ji a řekla: „To je Maria.“ A skutečnost, že je to jednoduše Maria, musela postačit i těm, kteří by byli rádi zjistili něco víc. Lidem ze Soreni to chvíli trvalo, ale nakonec tu záhadu pochopili, a zničehonic to vypadalo, jako by to tak bylo odjakživa, duše a dítě duše, jen nevinnější způsob, jak být matkou a dcerou. Jenom jednou jedinkrát se někdo pokusil zeptat Bonarie na něco, co se týkalo Marie, nikoli jejího jména, a tento jediný případ v mnoha směrech změnil vše, co pak následovalo. Děti z páté B nemohly uvěřit, že paní učitelce Lucianě je skutečně padesát let, protože byla příliš hezká na to, aby byla stará, navíc její krása byla nebezpečné povahy, jak to bývá pouze u žen, jež přišly odjinud. Před mnoha lety se provdala za Giuseppa Meliho, majitele pozemků ze Soreni, který se staral o rýžová pole a často jezdil na kontinent, aby domluvil obchody kolem vývozu sardinské rýže arborio. Takhle ji Giuseppe taky
23
poznal, tu štíhlou dívku z piemontské maloburžoazie: drobnou, zdvořilou učitelku s očima zelenýma jako jaspis, jaké se zřídka našly i mezi dívkami z jejího světa perlových náhrdelníků. Luciana Tellaniová se k údivu rodiny i přátel rozhodla ho následovat, aniž se kdy ohlédla zpět. Přestože učila v Soreni už přes dvacet let, stále ještě mluvila turínskou italštinou. Mnoho lidí za tu dobu naučila číst a psát a oni ji na oplátku tiše přijali za právoplatnou občanku, s vděčností a úctou, jakou prostí lidé často chovají k opravdovým mistrům. Ta cizinka, která se koncem čtyřicátých let provdala za sedláka Giuseppa Meliho, už byla pro Soreni pouze paní učitelkou Lucianou. Paní učitelka měla mladistvě plavé vlasy, které se zlehka dotýkaly jejích ramen; nikdy si je nezahalila, ani když šla do kostela, kde se její světlá hlava vyjímala mezi ostatními jako vlčí mák v obilí. A přesto se na její účet nedalo říct nic škodolibého, snad jen to, že nebyla o nic vyšší než průměrný obyvatel obce, ačkoli pocházela z kontinentu; ale jelikož byla blonďatá, dal se jí nějaký druhotný nedostatek, jako je malá výška, snadno odpustit dokonce i v Soreni. Marii se učitelčiny vlasy líbily hlavně proto, že byly vlnité. Nebyly hladké a přilepené k hlavě jako kožíšek myši, co spadla do oleje, ani kudrnaté jako vlasy její matky, tak zašmodrchané, že jste se rukou nikdy nedostali až ke konečkům. Vlasy paní učitelky Luciany v sobě měly hebkost, která souzněla s každým větrem. „Paní učitelko, vy si děláte vlny žehličkou, že je máte takové?“ „Jak tě to napadlo, Marie… Copak bych měla čas si vyrábět každé ráno vlnu, když na mě čekáte ve třídě?“ Učitelce se tahle chytrá, trochu prostořeká holčička líbila a ochotně se smířila s jejími zvláštními rodinnými poměry, čemuž pomohlo i vysvětlování jejího manžela a některých z těch prostých duší, vždy dychtivých vám vylíčit cizí problémy. Jen
24
jedinkrát došlo k trochu napjaté situaci, a to proto, že Bonaria Urraiová nikdy nechodila na třídní schůzky, aby se seznámila s Mariiným prospěchem. Když se žákovská knížka vrátila domů s žádostí paní učitelky Luciany o schůzku, teta Bonaria se na Marii přísně podívala. „Co jsi provedla?“ „Nic!“ odpověděla Maria a rozvazovala si přitom zelenou mašli na uniformě. „Tak proč mě chce paní učitelka vidět?“ „Nevím…“ „Musela jsi něco provést, jinak by si mě nezvala.“ „Nic jsem neudělala, mám dokonce dobré známky: zrovna včera jsem dostala výbornou z geometrie!“ Bonaria jí pomohla sundat černou školní zástěrku a dál už nic nezjišťovala, ale následujícího dne si oblékla sukni, kterou nosila o svátcích, těch běžných, a odebrala se za paní učitelkou Lucianou. Ve stanovenou hodinu zaťukala na dveře třídy a za několik vteřin se obě ženy ocitly tváří v tvář, učitelka oblečená do krátkého tmavě modrého kostýmku se vzorem kohoutí stopy, jaký se běžně nosil ve městě, a švadlena ve své dlouhé tradiční sukni s černým šálem přes ramena. Věkový rozdíl mezi nimi nebyl větší než deset let, ale zdálo se, jako by každá pocházela z úplně jiné generace. Poté co paní učitelka Luciana svěřila děti školnici, zůstaly s Bonarií samy na chodbě. „Polekala jste mě. Maria něco provedla?“ „Ne, vůbec ne. Požádala jsem vás, abyste přišla, protože jsem vás chtěla poznat. Bývá zvykem, že se učitelé s rodiči čas od času setkají, aby si pohovořili o tom, jaké dělají děti pokroky…“ Jestliže Bonaria zaregistrovala v hlase té Piemonťanky lehounké zaváhání, nedala to najevo. „Jestli je to jen kvůli tomu, jsem tady. Tak jak si Maria vede?“
25
„Dobře, je inteligentní, hodně snaživá. Ve škole ji to baví, hlavně matematika, úkoly nosí pravidelně. Dohlížíte na ni doma?“ „Sem tam, ale ne pokaždé. Někdy nemám čas, jindy dělá věci, kterým ani já nerozumím. Mám jenom tři třídy obecné školy, dlouho jsem se neučila.“ Kdokoli jiný by při těch slovech zčervenal, nebo by to vůbec neřekl. Kdežto Bonaria vydržela pohled té druhé s flegmatickým klidem a kupodivu to byla učitelka, kdo pocítil potřebu se ospravedlnit. „No, podívejte, studovat někdy nic neznamená, ve třetí třídě obecné školy se kdysi učila latina na úrovni dnešního pátého ročníku gymnázia…“ Vyšly na zahradu, která se rozkládala kolem celé školy, a kráčely mezi rozkvetlými záhony, aniž si jich všímaly, svoji pozornost věnovaly především jedna druhé. Bonaria vrhala na učitelku krátké přímé pohledy, Luciana jen čas od času, když si myslela, že ji stařena nevidí, pohlédla na její vrásčitý profil. „Víte, ta záležitost s dítětem duše je zvláštní…“ „Proč zvláštní?“opáčila Bonaria bezvýrazným tónem. „Zdá se, že se to Marie nijak nedotklo. Vídá se často se svou původní rodinou?“ „Ano, pokaždé, když mě o to požádá. Proč by se jí to mělo dotknout?“ Luciana Tellaniová odpověď vyhrkla, jako by o té větě hloubala dávno předtím, když čekala, až se stařena dostaví na schůzku. „Nevím, jen mě překvapuje, že když ji třeba požádám, aby nakreslila rodiče, Maria namaluje vás, a ne svoji pravou matku…“ Bonaria tváří v tvář tomuto odhalení nedala najevo žádný údiv a její pronikavé mlčení bylo pro tu druhou pobídkou, aby rozpačitě pokračovala.
26
„No, zdá se mi to velmi neobvyklé, že se dítě odebere… po dohodě, pochopitelně, ale že zkrátka takhle opustí rodinu, aniž by jevilo známky nějakého traumatu…“ „Není to divné, v tomhle kraji se to občas stává, když pojedete do Genari, najdete tam aspoň tři děti duše, jedna z nich je zhruba ve věku Marie.“ Bonaria se odmlčela, aby zdůraznila svoje stanovisko: „Není to divné.“ Nezdálo se, že by to Piemonťanku přesvědčilo, ale už nic nedodala. Nechaly debatu sklouznout k dívčiným méně zářným školním výsledkům, a když se vrátily zpátky ke dveřím třídy, učitelka už se chtěla rozloučit. Ale Bonaria měla ještě jednu poslední otázku. „Chtěla jsem se zeptat, co se týče těch Mariiných obrázků… Co máte přesně na mysli, když říkáte, že by měla namalovat pravou matku?“ Učitelka zůstala zaražená, víc pohledem než slovy staré švadleny. „Abyste mě špatně nepochopila, měla jsem na mysli biologickou matku, rozhodně jsem tím nechtěla podcenit váš vztah…“ „Biologickou matkou je pro Marii ta, kterou nakreslí, když ji požádají, aby nakreslila svoji matku.“ Možná to bylo tónem stařenina hlasu, tak jemným a mírným. Nebo snad jejím pohledem, naprosto skelným, jako by se dívala skrz ni. V každém případě paní učitelka Luciana usoudila, že bude lepší, když už nic neřekne, jenom stiskla rty v toporné napodobenině úsměvu. Obě ženy se rozešly v tichu ztěžklém oboustranným napětím: jedna z nich litovala, že toho neřekla dost, zatímco druhá byla přesvědčená, že toho slyšela ažaž. Toho dne před večeří Bonaria chvíli poslouchala rádio, zatímco Maria si hrála u krbu se starým slabikářem, pečlivě srovnávala obrázkové destičky do těch správných přihrádek.
27
Pár jich chybělo, poztrácely se během prvních školních let, kdy předměty a jejich názvy byly záhadami, které ještě neoddělilo jemné násilí logické analýzy. „Co vám chtěla paní učitelka říct?“ „Nic důležitého, měla jsi pravdu.“ „Ale zůstaly jste spolu dlouho…“ „Šly jsme se podívat do zahrady. Rostou tam žíhané pelargonie, které jsem nikdy předtím neviděla.“ Maria zastrčila poslední kartičky na místo a došlo jí, že ať už si teta s paní učitelkou řekly toho rána cokoli, tímhle způsobem se to rozhodně nedozví. „Ale řekla vám, že mi to jde ve škole dobře?“ „Ne, řekla mi, že na to, jak jsi chytrá, se dost nesnažíš, že bys mohla být mnohem lepší.“ Holčička nevěřícně vytřeštila oči. Bonaria zůstala naprosto vážná, s uchem přitisknutým k reproduktoru rádia, které vysílalo klasickou hudbu, a zavřela oči, aby je skryla před Mariiným pátravým pohledem. „To není možné. Vždycky mi říká, že jsem šikovná. Nejšikovnější.“ „Nejšikovnější je dcera Giovanniho Laie, to ví celá vesnice. Paní učitelka říká, že si v jednom kuse kreslíš, nebaví tě gramatika a věčně si povídáš s Andríou Bastíuovým.“ „To není pravda, že si v jednom kuse kreslím! Jenom někdy.“ Bonaria se neznatelně usmála. „Ale je pravda, že si povídáš a že se moc neučíš gramatiku.“ „Italština stejně není k ničemu.“ „Jak to myslíš, že není k ničemu?“ „Mimo školu všichni mluvíme sardsky. I vy mluvíte sardsky, i moje sestry a Andría. Všichni!“ Stará švadlena dobře věděla o společném odporu dětí ze Soreni vůči italskému jazyku, stejně jako ho znala každá matka
28
z vesnice. Někteří z toho důvodu dokonce přestali s dětmi mluvit sardsky a pouštěli se do nového jazyka s výsledky, které byly často spíš komické než účinné. „I když ti tady sardsky všichni rozumí, musíš umět i italsky, protože v životě člověk nikdy neví. Sardinie je pořád součástí Itálie.“ „To není pravda, že je součástí Itálie, jsme odděleni! Viděla jsem to na mapě. Je mezi námi moře,“ prohlásila sebejistě Maria. Bonaria se tím okázalým protiútokem zeměpisných znalostí nenechala vyvést z míry. „Marie, čí jsi dcera?“ Tak tohle děvčátko nečekalo. Na okamžik oněmělo a hledalo v té otázce nějaký chyták, pak vsadilo na jistotu. „Anny Teresy a Sisinnia Listrua…“ „Správně. Ale kde žiješ?“ Tentokrát Maria vytušila chyták a včas zareagovala. „Žiju v Soreni.“ „Marie,“ napomenula ji Bonaria a zvedla přitom obočí. Holčička musela ustoupit. „… Žiju tady s vámi, teto.“ „Takže žiješ oddělená od svojí matky, ale jsi pořád její dcera. Je to tak? Nežijete spolu, ale jste matka a dcera.“ Maria se na chvíli odmlčela, trochu zahanbená, sklopila oči ke kolenům, aby se utěšila slabikářem, kde každý předmět měl své bezpečné místo, a jenom jedno. Její šepot zněl lehce jako fouknutí. „Jsme máma a dcera, to ano… ale ne přímo rodina. Kdybychom byly rodina, nebyla by se s vámi domluvila… totiž, já si myslím, že vy jste moje rodina. Protože jsme si bližší.“ Tentokrát to byla Bonaria, kdo zůstal delší chvíli zticha. Z rádia se dál linula vážná hudba, a nedokázala přehlušit ticho,
29
které bylo slyšet. Když stařena opět promluvila, změnila taktiku. „Těší mě, že to říkáš, ale to s tím nesouvisí… Dobře víš, že Arrafiei mi umřel ve válce, v zákopech na Piavě. A tu válku vedla Itálie, ne Sardinie. Když zemřeš pro nějakou zem, ta země, ať chceš nebo ne, se stane tvojí. Nikdo nepoloží život pro zemi, která není jeho, pokud to není hlupák.“ Maria neměla v záloze žádnou zbraň, jíž by čelila takové logice, ani útěchu pro tak silnou bolest, která živila vzpomínku na sebe i po čtyřiceti letech. Viděla ji, jak se třpytí jako plamínek v Bonariiných očích, jediném hrobě, kde nezvěstný Raffaele Zincu nikdy nepřestal být oplakáván. Zmateně zaševelila: „Co mi tím chcete říct, teto…? Že se stanu doopravdy vaší dcerou, teprve až budu mrtvá?“ Bonaria se hlasitě rozesmála a rázem tak zlomila napětí, jež se bezostyšně odhalilo Mariinou otázkou. Bezděčným pohybem objala holčiččinu hlavu a stiskla ji v klíně, jako by ji chtěla zahřát. „Ty jsi takový hlupáček, Marieddo Listruová! Stala ses mou dcerou přesně v tom okamžiku, kdy jsem tě uviděla, a tys ještě ani nevěděla, kdo jsem. Ale musíš se pořádně učit italštinu, žádám tě o to jako o laskavost.“ „Proč, teto…?“ „Protože Arrafiei odešel do zasněžené Piavy jen v lehkých botách, co mu byly k ničemu, kdežto ty musíš být připravená. Ať jde o Itálii nebo ne, z každé války se musíš vrátit, dcero moje.“ Nikdy ji takhle neoslovila a taky už to pak víckrát neudělala. Ale Marii ta hutná rozkoš, jež se podobala bolesti v ústech, zůstala nadlouho vrytá do paměti.
