VNÍMAVOST V LITERATUŘE Ivan Kříž: Pravda o zkáze Sodomy
Jakub Brdíčko čeština - filozofie
2
Vypravuje se též, že když ho vyvedla stařena z domu, aby pozoroval hvězdy, spadl do jámy. Na jeho pokřik prý mu řekla stařena: „Ty si myslíš, Thaléte, že poznáš, co je na nebi, když nejsi s to, abys viděl, co je pod tvýma nohama?“ Díogenés Laertios1 Každý člověk má svůj vlastní osobitý rytmus. Někdo svůj život profrčí, jiný se loudá, až to vypadá, že se vůbec nepohybuje. Této úvahy bych mohl využít a povzdechnout si nad zběsilým tempem postmoderní doby. Mohl bych se tu také zapřísahat Kunderovou ódou na pomalost. Ať však patříme k těm rychlým, nebo k těm pomalým, nic se nezmění na tom, že naše nejposvátnější a nejnárodnější díla jsou pozoruhodně pomalá – do omrzení posloucháme padající kapky ve vězení jakéhosi Viléma, do omrzení chodíme na luka s naivní babičkou a téměř zapomínáme na čas, když u půllitru začne řečnit obtloustlý voják. Zdálo by se, že literárních děl, ve kterých by čas nestál, je jako šafránu. A přece, ve výkladních skříních můžeme kdykoli spatřit „rychlá“ a „spěšná“ díla o ufonech, vraždách a opojných zážitcích lásky. Kniha je tu vlastně jen obálkou pro příběh, schránkou, do které spisovatel uložil veliká a vzrušující dobrodružství. Čteme jedním dechem, jako bychom se ocitli přímo na bojišti a stále se rozhlíželi, odkud tentokrát přiletí výstřel. Číst znamená být v akci, běžet a zápasit, bát se, dojímat se, být pod napětím. A psát znamená vařit pikantní polévku, která svým konzumentem pokud možno zatřese. Když jsem si jako kluk začínal s Vinnetouem, měl jsem zvláštního rádce. Tento starší kamarád, už protřelý všemi zákoutími westernů a indiánek, mi radil, abych přeskočil kapitolu Hovory u ohně a rovnou četl Opět Apačové. Myslím, že jsem ho tenkrát neposlechl, a dnes tuto kapitolu považuju za jednu z nejlepších. Obsahuje totiž jen hovory o pečení a chuti medvědích tlap. Karel May nepsal svůj román jako kovbojku, ale jako cestopis, jak stálo v původním podtitulu. A tak Vinnetou není jen dobrodružný příběh, ale vypozorované svědectví o mnoha lidských pádech a mnoha lidských vítězstvích. Jeho hrdinové jsou z masa a kostí, jsou často blázniví (Sam Hawkens), často zamilovaní (Old Firehand), někdy se dopouštějí tragického omylu (Old Death) a skoro vždycky se z nebezpečí raději vykecají, než aby museli střílet. V této Mayově knize (a též v několika dalších) se uplatňuje princip vnímání. I když většina čtenářů na Rio Pecos nebyla (ostatně nebyl tam ani spisovatel), získávají 1
DÍOGENÉS LAERTIOS: Životy, názory a výroky proslulých filosofů I, 34. Přel. A.Kolář. Nová tiskárna. Pelhřimov 1995. S.43.
3
pocit něčeho důvěrně blízkého. Kniha je učí vnímat. Právě hovory u ohně jim dovolují, aby si k jejím postavám přisedli jako přátelé a známí. Samotný příběh se sestavuje až sám od sebe, není dopředu připravený a hotový, ale vzniká zevnitř postav. To všechno je možné jenom díky vnímavosti – místo abychom konstatovali „přijeli jsme do vesnice Helldorf – Settlement“, spisovatel se rozezní: „Hlavní překvapení nás teprve čekalo. Uprostřed se lesklo jezero, živené říčkou, která jím protékala a opouštěla je potom ve směru na západ. Okouzleni i překvapeni jsme přitáhli koním uzdy a prohlíželi si malebné zákoutí, které před námi leželo jako na dlani. Ale ještě víc než kouzelné přírodě jsme se obdivovali něčemu jinému: byli jsme v divoké přírodě, přitom jsme se tu setkávali se stopami lidské práce: stráně proti nám byly vykácené, klikatilo se tu na svazích několik stroužků obdělaných polí a na lučině pod lesem se popásaly skupiny koní, ovcí, kravek i koz. A při patě té stráňky se krčilo pět srubů, docela pěkných, pevně vybudovaných stavení, ...“2 Kde je tu příběh? Jaká akce? Dobrodružství? Princip vnímavosti nás vede knihou s otevřenýma očima. Nejprve se dívej! Teprve pak zažiješ dobrodružství. Teprve pak budeš opravdu číst! 3 Mistrem takové vnímavosti je spisovatel Ivan Kříž. Nad jeho stránkami mívám často pocit, že jsem něco takového už zažil, jenom jsem si toho nepovšiml. I on píše své příběhy zevnitř, není to příběh jakožto slepý osud, který by svými postavami pohyboval, ale jsou to postavy, z jejichž vnitřních pnutí se příběh pomalu a nesměle ustaluje. Postavy, ale také prostředí a jednotlivé věci, se osamostatňují, jsou svobodné. Nejsou kulisou nebo pozadím příběhu, ale jeho tvůrci. Tímto tvůrcem nemusí být nějaký konkrétní Josef, ale třeba jen jeho myšlenky a pocity, ba dokonce i předměty v jeho okolí. Čtenář tento příběh vnímá, tj. prokousává se jeho jednotlivými vrstvami, pátrá po místech, kde se protínají jednotlivá vlákna, aniž by mu kniha sama říkala, kde je má hledat. Nejprve se dívej, potom se rozhodni. Číst znamená být detektivem, podobně jako u Maye být opatrným zálesákem. Kniha pomalu organicky roste, až na samém konci uzraje do zřetelného tvaru. V povídce Lampiónový průvod například pozorujeme malou holku, která se rozhodla, že nepůjde na lampiónový průvod. Ona sama nám vypravuje o přecitlivělé učitelce, o návštěvách u nich doma, o svých pocitech. Klárka chce být samostatná, chce být „nad věcí“, ze všeho nejhorší je pro ni být malým poslušným dítětem. Když se svobodně rozhodla, že zůstane doma, považuje to za veliké vítězství. Jak je to však ponižující, když ji vyděšený táta popadne a proti její vůli odveze přímo k průvodu! „Myslela jsem, že to nevydržím a padnu. Ježíšku! Bylo mi jasné, že to dělá jen kvůli učitelce, aby ty jeho kecy slyšela a správně zaregistrovala, jací jsme s taťkou pokrokoví. Bylo mi úplně zle, asi od těch slz, co jsem musila spolykat. No na umření!“4 To je celé drama povídky. I když nás může vést k politické interpretaci, její poselství je mnohem širší. Setkáváme se tu s celým spektrem vnímání dospívající dívky – od povrchních legrácek až po traumatizující urážku. Co je však na povídce nejpřekvapivější, proč stojí za to ji číst, je důkladné pozorování. Ne ani tolik vnitřní psychologie, jako spíše chování a reakcí postav. Jako bychom se z literárního odstupu vraceli do našeho vlastního hmatatelného dětství. Zatímco v Lampiónovém průvodu jsme příběh vnímali až z Klárčina vyprávění, 2
KAREL MAY: Vinnetou. 3.díl. Přel. V.Kocourek. Státní nakladatelství dětské knihy. Praha 1968. S.218. Připomínám si tu radu své tety. Při četbě Mayova románu mě povzbuzovala, abych se naučil prokousávat na první pohled nudným textem, prý budu za to odměněn. 4 IVAN KŔÍŽ: Lampiónový průvod. In: Týž: Úsek častých nehod. Mladá fronta. Praha 1964. S.108. Přezdívku „Rézinka“ jsem vypustil a uvedl jen „učitelka“. 3
4
v jiné povídce se dostáváme do nitra postavy prostřednictvím dokonalého a rozumějícího pozorovatele. Zatímco Klárka sama svým pocitům dobře nerozuměla, v této povídce hledíme na postavu zkušenýma očima. Vzniká dojem, že sice (ve třetí osobě) vypravuje o sobě samotná postava, ale už retrospektivně, se zralým odstupem (a citlivým pochopením!). Fabule povídky Včera neděle bude je přitom natolik prostá, že už z ní samotné musíme tušit, že hlavní pozornost je upřena jinam než na příběh. Traktorista Zdeněk Spurný, nejmladší člen družstva, vede v neděli brigádu. Na poli s ním pracují studentky. Když odjíždí s traktorem, jednu z dívek (ke které cítí tajné sympatie) zraní. Z místního střediska je odvezena sanitkou (má dvojitou zlomeninu). Kromě toho, že můžeme hlouběji nahlížet do Zdeňkových myšlenek, vidíme také mnoho venkovských reálií (bláto, motor a řízení auta,čekárna střediska) – příběh se tedy neztrácí v duševních pochodech, ale naplňuje se v neustálých střetech „vnitřku“ a „vnějšku“. Právě na tomto střetávání se zakládá vlastní drama povídky. Princip vnímavosti vede čtenáře k tomu, aby hledal a pozoroval vnitřní motivaci banálních dějů (chování traktoristy na brigádě). Jako dobrá maminka rozpozná z chování dítěte, co si zrovna myslí a co prožívá, tak je naše pozornost připravena, aby mohla nahlížet pod povrch. „Dvě potřebuju na skládání,“ křikl na Votrubovou, ale spíše než jí to platilo vzdalujícím se brigádnicím. A skutečně, dvě z nich se samy vrátily, nejdříve okamžik otálely a potom se zvolna krok za krokem plouhaly polem zpátky. Zůstaly stát teprve před chladičem motoru a odtud si chlapce bez ostychu prohlížely. Jako medvěda, napadlo ho a zarděl se. Zalitoval, že nekouří. Teď by se ohromně hodilo, kdyby mohl vytáhnout zmuchlaný balíček cigaret a s omrzelou dychtivostí, jak to vídal u zkušených kuřáků, si zapálit a v mužné póze, opřen lokty o volant, nevšímavě vyfukovat kouř. Zmohl se však jen na to, že zůstal dřepět za volantem. Cítil se tu přece jen mnohem jistější, jestliže devatenáctiletý venkovský chasník mohl mít vůbec nějakou jistotu před dvěma městskými slečnami.5 Povšimněme si zejména těch rysů, které se budou opakovat i v Křížově epopeji o hříšné Sodomě. V prvním odstavci je to bezpochyby dobře vypozorovaná reálná situace. Kříž usiluje o konkrétnost – začal ostrým zavoláním, posléze přesně vykreslil reakci dívek. Úsilí, aby se jazyk co nejvíce přiblížil konkrétnímu vnímání, vedlo až k použití novotvaru „plouhaly se“. Čtenář má skutečně před očima líný pohyb dvou dívek. Zmínka o motoru vytváří prudký kontrast (děvčata a traktor) a připravuje nás na jejich střet se Zdeňkem (motor + „medvěd“). Ve druhém odstavci se objevují další předměty, opět jako kontrasty k „městským slečnám“ – cigarety a volant. Cítíme chlapcovu reakci využít jich jako obrany. Zdeněk se bojí opustit svůj svět, ale zároveň se v něm cítí jako medvěd. Tento úryvek nám pomáhá odkrýt směřování celé povídky. Zdeněk je sice zajat v „blátě“ svého venkovanství a tak trochu se v něm schovává před světem, ale jeho city k jedné z dívek způsobují, že se v tomto světě cítí stále těsněji a bojuje proti němu. Cítí, že touží po jiných věcech, než bylo drsné chlapáctví v traktoru, a postupně se z něho odlupují jednotlivé slupky těchto stereotypů. Poprvé se setkává s láskou! Pro nás není tato situace tolik rozhodující, jako spíše způsob, jakým se o těchto procesech dovídáme, jak je v textu (s textem) vnímáme. Spisovatel se tu drží předpokladu, že podrobnosti a detaily mají obrovský význam. Svůj příběh z nich 5
IVAN KŘÍŽ: Včera neděle byla. In: Tamtéž, s.130/131.
5
skládá jako mozaiku, nikoli bez podobnosti s impresionistickou metodou barevných skvrn. Proti realistické popisnosti dává tomuto pozorování ještě vhled – se stejnou objektivitou sleduje i detaily vnitřního světa. K tomu musím ještě dodat, že každá vnímavost má také své směřování. K některým věcem jsme zkrátka více všímaví než k jiným. Křížova pozornost se tu soustřeďuje na děti a dospívající, na jejich hledání sebevědomí (Klárka ho ztratila, Zdeněk obtížně bojuje s chlapáctvím a citlivostí). Jeho pohled je až vědecky objektivní. Citovaný úryvek končil poznámkou, která v nás vyvolává úsměv, avšak po celou dobu trvání povídky se ve skutečnosti nikde neusmějeme. Je příkrá a vážná. Chlapcův svět není zhlížen z pozice nějakého humorného nadhledu. Vnímáme neúprosně a chladně. Emoce zůstávají až na nás, sám text je jen záznamem usměrněných pozorování. Chladná vnímavost, místy působící až odlidštěně (srov. novelu První den mého syna z roku 1963), vrcholí v rozsáhlém románu Pravda o zkáze Sodomy (1968). Úmyslně se tu neřídím návrhem Milana Jungmanna, aby byl román chápán jako alegorie totalitního státu. Hledání politických souvislostí by totiž vedlo jen k obsahové analýze díla, aniž bychom si povšimli, že tím nejcennějším je v románu vnímavost, soustředěná senzibilita hlavního hrdiny a vypravěče. Jedině tato vnímavost totiž dovoluje, abychom se o Sodomě dozvěděli pravdu a ne blud fabrikovaný nějakou osobní či společenskou ideologií. Spisovatel si mohl podobně jako autor Spalovače mrtvol vybrat fanatického a zmanipulovaného hrdinu, na němž by čtenář pozoroval celou nákazu. Rozhodl se však pro střízlivého a věcného pozorovatele, neomylně odhalujícího duchovní krizi společnosti v jejích předzvěstech i výstřelcích. Vypravěč– intelektuál (filozof) tu připomíná vypravěče Kameníkovy povídky Popelčin odkaz. Vypravěč se děje spíše neúčastní a i když události procházejí přímo kolem něj, je jimi dotčen méně než ostatní. Příběh sleduje jaksi zpovzdálí, a právě proto nám o něm dovede říci víc než jiní aktéři. V Kameníkově povídce je vypravěčova úloha ještě zvýrazněna tím, že Popelka je už na „druhé straně“ naší reality a že její vlastní řeč by „tu“ byla nesrozumitelná. I v Pravdě o zkáze Sodomy bychom se toho od Abichail nebo Lota asi příliš nedověděli. Oni sami svému osudu nerozuměli, neboť byli už „v něm“. Předmluva románu nám naznačuje, jak máme číst. Není totiž zdaleka nepodstatné, že písař Difat vypravuje introspektivně. Sám se tu přiznává, že hledá sám v sobě, tedy ve své paměti, že se snaží archeologicky odkrývat sedimenty svých vzpomínek. „Já sám jsem pak ve stejném čase vykonával opačnou práci než vítr a voda s pískem: pečlivě a s trpělivostí, která by mohla být překvapující u mladého, ale nepřekvapovala u starého muže, odkrýval jsem jednu za druhou jemné a neviditelné vrstvy své paměti. Jestliže jsem se tenkrát něčeho bál, pak toho, že jednoho dne narazím na překážku, přes kterou už nebudu moci ...“6 Difat se vzpomínáním nespěchá, nikdy nepředbíhá, mluví pomalu a s důkladnou epickou šíří. Přesto jsou však jeho slova „plná“ a čtenář se brzy naučí nepřeskakovat odstavce a pozorovat se stejnou péčí. Přeskakovat by totiž znamenalo vytvářet zmíněné překážky, soudit bez přemýšlení a spěchat stejně jako spěchali sodomští se stavbou hradeb. Difatova vnímavost je obranou před tlakem ideologií. Raději být pomalý a těžkopádný, než nevšímavě uvěřit lži. Rozpor mezi Difatem (o kterém si dovoluji bez obav tvrdit, že je moudrý) a slepou Sodomou, je pro stavbu románu klíčový. Drama příběhu podle mého názoru nevzniká ani tak z vývoje událostí (katastrofu beztak předvídáme), jako spíše z nepřetržitého narážení ideologie a starcovy věcné střízlivosti. Je to vždy stařec, který tu má poslední slovo (a tím i trochu navrch) a který jediný čelí narůstající zkáze. 6
IVAN KŔÍŽ: Pravda o zkáze Sodomy. Karviná 1992. S.7.
6
Nemám však pocit, že bychom tu naslouchali jeho znaleckému poučování. Je to právě převaha vnímavosti nad otupěním, vidění nad věděním, které zaručují, že příběh není pohlcen hlavní postavou. Difat nám chce zachránit fakta, je jejich horlivým sběratelem. Dovoluje si sice vyjádřit svůj názor, má však k tomu více práv než čtenář, neboť Difat Sodomu skutečně prožil. Těžiště knihy však nespočívá v otázce, proč se krásná Sodoma zhroutila (bylo by možno podat více zobecňujících výkladů). Spočívá ve vnímavosti, v tajemné schopnosti rozpoznat poblouznění a nepodlehnout mu. Přiznávám, že jsem knihu četl spíše jako průvodce ideologií a v Difatově postoji jsem si zpřítomňoval stoického filozofa – který si navzdory okolnostem dokáže uchovat jedinou svobodu, která mu zbývá, svobodu myšlení. Difat byl pro mě Sókratés. Ideologie v člověku probouzí a pěstuje strach. Ve strachu se člověk často uzavírá do sebe a nedívá se kolem. Takto otupený byl kupříkladu Difatův bratr Cetim, který ani nepostřehl, že se chystá jeho poprava. Naproti tomu Difat nemá strach. I tváří v tvář nejmocnějšímu a nejzlovolnějšímu diktátorovi neztrácí svou vnímavost. Písař svého velekněze pozoruje. Klid, s jakým se dívá na budoucího masového vraha, vzbuzuje ve čtenáři pocit, že je tento písař duchovně i duševně nad ním. Toužil jsem dopřát čas sobě i jemu a jen váhavě s důstojnou pomalostí provedl jsem nezbytný pohyb hlavou, abych mu ukázal svou tvář a zároveň pohlédl do jeho. Rozespale na mne mhoural opuchlými víčky, jako by za jejich rychlé kmitání chtěl skrýt pohled a v něm své skutečné pocity; jaké opravdu byly, mohl jsem se jen dohadovat, neboť z Poslova obličeje viděl jsem zejména a vlastně jen úsměv, široký, bodrý, vnucující se, a za tím úsměvem možná rozpaky, sice nezřetelné, o to však čímsi hrozivější, a já se v té chvíli jen utvrdil, jak dobře jsem si počínal, když jsem mu dopřál probudit se stranou mého pohledu, nepozorovaně; neboť toto nebyl muž, který dokáže odpustit, že byl přistižen při něčem tak lidském, jako je spánek: lidské slabosti nemohl a nesměl beztrestně přiznat ten, kdo se již dávno sám nepokládal za pouhého člověka.7 Princip vnímavosti uplatněný v dramatické situaci vytváří efekt zpomalování, příběh se vleče, ve skutečnosti ale vždy tak, jako by byl vypravěčem (tak i čtenářem) znovu prožíván. Situace není shrnuta do jediného dějového oblouku, je rozložena do mnoha vněmů, které teprve po určité prodlevě budují její celek. Účinnost tohoto postupu je znásobena uplatněním první osoby. Tak se vnímání (prožívání) situace přibližuje více ke čtenáři, je to on, kdo vnímá, nikoli nějaká osoba, ale jeho „já“. Čtenář nepozoruje Difata, ale půjčuje si jeho zkušené oči, aby pozoroval Sodomu. Díky tomu získal zdání bezprostřednosti – že se události odehrávají přímo před ním. Princip vnímavosti však provází ještě druhý účinek. Naše zkušenost dobře zná okamžiky, ve kterých svět přestáváme vnímat, nejčastěji pod nějakým šokujícím dojmem, a uzavíráme se do vnitřní iluze, utíkáme do představ a snů. S Difatem však kráčíme Sodomou neustále otevřeni. Difat je jako reportér, stále připravený vidět a pozorovat. Při setkání s veleknězem (viz ukázka) se Difat neskrývá v sobě, ba neuhýbá pohledem, svého tyrana si klidně prohlíží. Vnímavost se v takovém okamžiku projevuje jako duchapřítomnost. Proto se čtenář ochotně s hlavní postavou ztotožní, je přece nejvýš lichotivé, když se dokáže takto směle dívat. Mohl bych se ohradit, že zmíněná duchapřítomnost je až výsledek Difatova retrospektivního pohledu, vždyť po bitvě je každý generál. Na to lze odpovědět snadno. Vnímavost je Difatův osobnostní rys – právě pro ni s ním velekněz Chus mluví jako rovný 7
Tamtéž, s.173.
7
s rovným a dokonce se nebojí přiznat, že potřebuje jeho radu. Difat skutečně prožíval Sodomu tak, jak napsal. Jeho rady Lotovi, Abichail a jiným prozrazují, že skutečně „viděl pravdu“. Rýpalská otázka, zda Difat svou zprávu nezmanipuloval tak, aby z ní vyšel jako hrdina (nevyhnutelná nectnost většiny autobiografií), je tu stejně málo podstatná jako v případě Mayova Vinnetoua. Jestliže Karl May a Ivan Kříž svědectví svých postav takto „našponovali“ úmyslně, nezbývá mi než se jejich genialitě hluboko poklonit. Ukázka ze setkání písaře a jeho přátelského tyrana nabízí ještě další aspekt vnímavosti. Úvodní věty prozrazují, že písař je stejně vnímavý vůči sobě. Sleduje, jak jeho chování působí na velekněze, snaží se tvářit a stavět tak, aby vyvolal cílený dojem. Na tomto místě uvedu postřeh Antonína Bajajy, podle kterého se autoři takto realisticky vypozorovaných příběhů (popisů) podobají herci. Herec pozoruje chování, mimiku, gesta a postoje lidí, aby je mohl sám předvádět. I Difat je bezesporu herec. Jeho znalost lidí mu slouží k tomu, aby nabýval různých tváří. Podobně jsou také zmíněné knihy Ivana Kříže výrazem jakéhosi herectví, totiž schopnosti zkonstruovat živé a hmatatelné postavy. Všimněme si, že v Pravdě o zkáze Sodomy spisovatel vytvořil celou řadu lidských typů, psychologicky značně odlišných, ale přesto zcela věrohodných. Herectví je také obvyklým postojem sodomských, kteří chtějí vždy vypadat (jako Klárčin tatínek) pokrokově a zbožně. Od vnímavosti se tedy dostáváme k herectví. Vnímavost se stává předpokladem k vědomému poznání situace a k vědomé (tj. nikoli spontánní, ale hrané) reakci. Vracím se proto k tomu, co jsem chtěl na začátku opustit – k političnosti románu. Umění „tvářit se“ je přece diplomatické, strategické, jinými slovy politické. Politika je v románu odvrácenou stranou vnímavosti. Pozorujme, jak se obě strany projevují ve druhém dílu Vinnetoua. Hlavní hrdinové se tu ocitají v Santerově zajetí. Jak se to vlastně stalo? Nebyl jsem na tom po včerejší ráně do hlavy tak špatně, jak se mi zprvu zdálo? Nebo to způsobil tenhle člověk, ta stvůra, že jsem všechnu únavu a zemdlenost ze sebe setřásl a že jsem najednou cítil, že mám v hlavě jasno, že mi mozek začíná přesně pracovat, že jsem silný, jako by mě v životě nikdo nepraštil do hlavy ranou, která mě sklátila do bezvědomí? Najednou jsem si docela jasně uvědomoval všechno nebezpečí. Kolikrát jsem se už takhle dostal do rukou svých nepřátel, kolikrát jsem tak ležel vydán všanc na milost a nemilost těch, kdo usilovali o můj život! Nebyl jsem v podobné situaci v pueblu na Rio Pecos?8 Jestliže hrdina neztratí v kritické chvíli svou rozvahu (schopnost vnímat), otevírá se mu možnost účinné strategie. Uvedená pasáž by mohla docela dobře obstát i v Křížově sodomském románu. I tam jde o to, jak nepropadnout ideologii zla, jak z ní obratně vybruslit. Při setkání Difata s Chusem (ale vlastně i s kýmkoli jiným) jde Difatovi především o to, jak se k němu zachovat, když je Chus již zcela poblouzněn sám sebou, či spíše představou o sobě. Písař je v Sodomě v nebezpečí života – jediný vnímá pravdivě, jen on je schopen říci, že král je nahý. Protože Kříž nechtěl ze svého románu udělat detektivku, zvolil elegantní řešení. Písař není nucen lhát a své poznání skrývat, přitom beztrestně prochází městem. Změna hrdinovy identity (místo Difata je popraven jemu podobný bratr Cetim) dovoluje, aby si písař při své diplomacii nepočínal jako chameleon a mohl skutečně říkat, co si myslí. Jeho politika není tedy politikou sebeúdržby, sebezachování, je to politika lékaře vůči nevyléčitelně nemocným nebo politika dospělého vůči nechápajícímu dítěti. Difat, pravděpodobně mnohem zdatnější politik než Chus, Lot či Azmaved, je 8
KAREL MAY: Vinnetou, 2.díl, citované vydání, s.350.
8
v Sodomě odsouzen do role bláznivého starce. Tento paradox přispívá k napínavosti celé knihy. I když Difat neustále vyslovuje své pochybnosti, i když varuje před nebezpečím (srov. jeho rozhovory s mladými vzbouřenci), nikdo se jeho vážnými slovy nezabývá. Setká-li se se sodomskými mocipány, jsou jeho postřehy zneužity ke zlu (legenda o Betsuru, nařízení o shrbené chůzi). Difat sice vidí vladařům do karet, ale to je asi tak všechno, co mu zbývá. Vnímavost se uprostřed ideologie stává slepotou, neboť není zdaleka tak rychlá a pádná jako nenávistná hesla. Zůstává osamocena, nikdo ji v revoluční vášni není s to rozumět, tím méně uskutečnit. Písař Difat by se jevil starým, i kdyby mu bylo dvacet, protože je to stále jen on, kdo chce zmírňovat prchlivost soudů i nadšení novotářů, kdo velí k opatrnosti. Napětí románu vzniká z rozporu Difata a jeho blízkých, vždyť i jeho chráněnka Abichail sama podpoří tuto obludnou mašinérii. Pouze Difat si uvědomuje, co se skutečně stalo, a v závěru románu je také jediný, koho osud města trápí. Zde konečně mohu poukázat na biblický předobraz „jediného spravedlivého“, ovšem Difata nevyvádí ze Sodomy anděl, vychází odtud ve směšném ženském přestrojení. (...), tento se vyčerpával velikými gesty a neslýchanými koncepcemi, oslnivou rétorikou, jež měla budit zdání vysokých nadosobních cílů a možná byla jen zástěrkou skutečné podoby toho člověka, patrně velmi nejistého a nešťastného, ale jakého doopravdy, to tenkrát nebylo zřejmé ani mně samému. (...) „Odpusť, ale děsí mne rychlost, s jakou všechno chápeš,“ řekl jsem unaveně. „Na rozdíl od tebe chápu nyní všechno dvakrát pomaleji než dříve. Snad je to obezřetnost a uvážlivost, moudří průvodci stáří. Ano, byl bych rád, kdyby to byla jen uvážlivost a nikoli opatrnost či pouze stáří.“9 Na druhé straně vnímavosti stojí ideje. Nadosobní étos, který při svých mnohonásobných slovech přehlíží konkrétního člověka. Tak je popraven Cetim, Azmaved i stavitel hradeb. Zcela v duchu pomluvy o hvězdáři Thaletovi pozorujeme pomalé pohlcování člověka ideou. Jako člověka může pohltit strach, pohlcuje ho rovněž idea, stejně oslepující a zbavující ho sebezáchovné soudnosti. Proto se Difat zaklíná, „nesnáším už dělat cokoliv ve jménu čehokoliv. Už zase máme nějakou novou věc, nějaký nový vyšší zájem, v jehož jménu...“.10 Snad je to i důvod, proč je román psán takřka bez emocí, intelektuálně (jako výše zmíněné povídky). Domnívám se, že by větší míra emocionality oslabila vnímavost románu, vždyť právě emoce nezřídka zabraňují „čistému pohledu“. Analogicky k situaci zajatého Old Shatterhanda, který nepropadá poraženeckým představám (nepropadá žádným představám!) a s jasnou hlavou chytí Santera do jeho vlastní léčky, je také sodomský písař ve své zprávě kriticky věcný. Nepochybuji, že si tak působí velkou osobní bolest. Látka, kterou nám shromáždil Křížův román, dovoluje i jiné než politické úvahy. Proto ho také můžeme číst i dnes, kdy na totalitní společnost pouze vzpomínáme. Ideologie prosazující se vůči smyslu pro konkrétní „tady a teď“ je také naším současným problémem. Ať s našimi sebeklamy zápasíme sebevíc, ať je vyhazujeme všemi dveřmi, vracejí se nám z neočekávaných míst. Nikdy nemůžeme být dost vnímaví a rozpoznat onen neviditelný bod, kdy už se začínáme klamat. Ve věku, kdy se část našeho já denně odpoutává do světa filmových představ, nám ztráta zdravých smyslů hrozí více než dříve. Pravděpodobně jsme si uvykli utíkat do snů. Přestáváme pozorovat, co se kolem nás děje. Nedokážeme rozumět Masarykovu 9 10
IVAN KŔÍŽ: Pravda o zkáze Sodomy, s.200. Tamtéž, s.202.
9
varování před romantismem „velikých věcí“. To, co nazýval „drobnou prací“, je pro nás nedůležité. Natolik nedůležité, že se z každé minuty všednosti musíme vykupovat hodinou vzrušujícího snu. A přece jsou Křížovy knihy obývány světem krajně obyčejným, který se od našeho v ničem neliší. A místo napínavé akce nacházíme u Karla Maye hovory o medvědích prackách. Učí nás však, že tento svět stojí za vnímání, že je vlastně velmi bohatý, dokonce bohatší, než naše povadlé představy. Jak si posteskl redaktor časopisu Psí víno, stalo se módou psát originální a abstraktní poezii, uvzdychanou a tragickou a když se v ní objeví slovo „strom“, není to strom, který by měl listí a kůru, po kterém by lezl střevlík a dva kluci, spíše představa stromu než skutečný strom. Zaděláváme si na to, aby naše básně byly vysněné, místo prožité, a přitom pár slov o čokoládě z mého nanuku může být větší poezií než bitva u Lipan. Snad jenom tak se i moje slova o vnímavosti v literatuře nestanou další ideologií – když se totiž naučím vnímat. „Zase kecá,“ řekla Vlasta. „Mě baví dělat rukama. Učení je taky dřina, ale nikde to není vidět. A tady se stačí ohlédnout a každou hodinu za sebou uvidíš kus práce.“ Chtělo se mu až vykřiknout, jak úžasně přesně to řekla, jak se to shodovalo s tím, co dávno cítil on sám: tu konkrétní, hmatatelnou radost, když vidíš, jak samovaz zabírá pruh žita, pokládá a váže stébla, ještě před okamžikem tady stálo živé chvějící se obilí s mávátky klásků a teď už jsou z něho na strništi úhledné snopy; napínavou hru, když pozoruješ, jak se ostrůvek stojícího obilí uprostřed lánu zmenšuje, oblouk, jímž ho objíždíš, se každým kolem zkracuje, do tmy to musím mít, umiňuješ si, ale pak se ti to podaří do šesti a ještě před soumrakem stačíš dojít na Šibeničky a načít tam lán pšenice... A stejně tak je to třeba i se svážením, baví tě to sledovat, jak ubývá panáků na poli a jak zároveň roste stoh u mlátičky, tvá práce je konkrétní, viditelná, změřitelná, nikdo ti ji nemůže upřít. Uchvátilo ho, že ona o tom všem smýšlí stejně jako on, bylo to tak náhlé a úžasné, tak ohromující a krásné, že se bál na ni pohlédnout. Raději se díval z okna na déšť, na holé šlahouny zimostrázu a kapky vody na nich - 11
11
IVAN KŘÍŽ: Včera neděle bude. In: C.d., s.144/145.
